–

za FK W. Polsterem, Rechtsanwalt,

–

za rakouskou vládu A. Poschem a E. Samoilovou, jako zmocněnci,

–

za Evropskou komisi B.-R. Killmannem a D. Martinem, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 13 odst. 2 písm. b) nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 ze dne 29. dubna 2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení (Úř. věst. 2004, L 166, s. 1; Zvl. vyd. 05/05, s. 72).

2

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi FK a Rechtsanwaltskammer Wien (advokátní komora ve Vídni, Rakousko) ve věci zamítnutí žádosti FK o přiznání předčasného starobního důchodu.

3

Článek 1 nařízení č. 883/2004, nadepsaný „Definice“, zní takto:

„Pro účely tohoto nařízení se:

[…]

[…]“

4

Článek 3 nadepsaný „Věcná oblast působnosti“ zní:

„1.   Toto nařízení se vztahuje na všechny právní předpisy týkající se těchto odvětví sociálního zabezpečení:

[…]

d) dávky ve stáří;

[…]

i) předdůchodové dávky;

[…]“

5

Článek 11 odst. 1 a 3 písm. a) uvedeného nařízení stanoví:

„1.   Osoby, na které se vztahuje toto nařízení, podléhají právním předpisům pouze jediného členského státu. Tyto právní předpisy se určí v souladu s touto hlavou.

[…]

3.   S výhradou článků 12 až 16 se:

6

Článek 13 odst. 2 téhož nařízení stanoví:

„Na osobu, která obvykle pracuje jako osoba samostatně výdělečně činná ve dvou nebo více členských státech se vztahují:

7

Článek 14 odst. 1 až 3 nařízení č. 883/2004 stanoví:

„1.   Články 11 až 13 se použijí na dobrovolné pojištění nebo na dobrovolné pokračující pojištění pouze tehdy, jestliže v případě jedné z oblastí uvedených v čl. 3 odst. 1 existuje v členském státě pouze systém dobrovolného pojištění.

2.   Jestliže se na základě právních předpisů členského státu vztahuje na dotyčnou osobu povinné pojištění v tomto státě, nemůže se na ni vztahovat systém dobrovolného pojištění nebo systém dobrovolného pokračujícího pojištění v jiném členském státě. Ve všech jiných případech, v nichž existuje v dané oblasti volba mezi několika systémy dobrovolného pojištění nebo systémy dobrovolného pokračujícího pojištění, může být dotyčná osoba účastna pouze systému, pro který se rozhodla.

3.   Jde-li však o dávky v invaliditě, ve stáří a o pozůstalostní dávky, může být dotyčná osoba účastna systému dobrovolného nebo dobrovolného pokračujícího pojištění jednoho z členských států, i když se na ni povinně vztahují právní předpisy jiného členského státu, pokud se na ni vztahovaly v určitém období jejího pracovního života právní předpisy prvně uvedeného členského státu vzhledem nebo v důsledku její činnosti jako zaměstnance nebo osoby samostatně výdělečně činné a pokud tento souběh výslovně nebo implicitně dovolují právní předpisy prvně uvedeného členského státu.“

8

Článek 90 odst. 1 tohoto nařízení stanoví:

„1.   Nařízení Rady [(EHS) č. 1408/71 ze dne 14. června 1971 o uplatňování systémů sociálního zabezpečení na zaměstnané osoby, osoby samostatně výdělečně činné a jejich rodinné příslušníky pohybující se v rámci Společenství, ve znění pozměněném a aktualizovaném nařízením Rady (ES) č. 118/97 ze dne 2. prosince 1996 (Úř. věst. 1997, L 28, s. 1; Zvl. vyd. 05/03, s. 3)] se zrušuje ode dne použitelnosti tohoto nařízení.

Nařízení (EHS) č. 1408/71 však zůstává v platnosti a nadále má právní účinky pro účely:

[…]

9

Článek 14 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 987/2009 ze dne 16. září 2009, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení č. 883/2004 (Úř. věst. 2009, L 284, s. 1), nadepsaný „Podrobnosti týkající se článků 12 a 13 [nařízení č. 883/2004]“, v odstavcích 6, 8 a 9 stanoví:

„6.   Pro účely čl. 13 odst. 2 [nařízení č. 883/2004] se osobou, ‚která obvykle pracuje jako osoba samostatně výdělečně činná ve dvou nebo více členských státech‘ rozumí zejména osoba, která souběžně nebo střídavě vykonává jednu nebo více oddělených samostatných výdělečných činností, bez ohledu na povahu těchto činností, ve dvou nebo více členských státech.

[…]

8.   Pro účely čl. 13 odst. 1 a 2 [nařízení č. 883/2004] se slovy ‚podstatná část zaměstnání nebo samostatné výdělečné činnosti‘ vykonávaná v členském státě rozumí, že je zde vykonávána kvantitativně podstatná část všech činností zaměstnané osoby nebo osoby samostatně výdělečné činné, aniž by se nutně jednalo o hlavní část těchto činností.

Pro určení toho, zda je podstatná část činností vykonávána v členském státě, budou zohledněna tato orientační kritéria:

Podíl nižší než 25 % dle výše uvedeného kritéria je v rámci celkového hodnocení ukazatelem toho, že v příslušném členském státě podstatná část činností vykonávána není.

9.   Pro účely čl. 13 odst. 2 písm. b) [nařízení č. 883/2004] je ‚střed zájmu‘ činností osoby samostatně výdělečně činné stanoven s ohledem na všechna hlediska profesních činností dotyčné osoby, zejména místo, kde se nachází stálé a trvalé sídlo podnikání dotyčné osoby, obvyklá povaha nebo doba trvání vykonávaných činností, počet poskytnutých služeb a záměr dotyčné osoby vyplývající ze všech okolností.“

10

Dohoda mezi Evropským společenstvím a jeho členskými státy na jedné straně a Švýcarskou konfederací na straně druhé o volném pohybu osob (Úř. věst. 2002, L 114, s. 6), podepsaná v Lucemburku dne 21. června 1999, schválená jménem Evropského společenství rozhodnutím Rady a Komise 2002/309/ES, Euratom týkajícím se dohody o vědeckotechnické spolupráci, ze dne 4. dubna 2002, o uzavření sedmi dohod se Švýcarskou konfederací (Úř. věst. 2002, L 114, s. 1; Zvl. vyd. 11/41, s. 89; dále jen „Dohoda ES-Švýcarsko“), v článku 8 stanoví:

„Smluvní strany upraví v souladu s přílohou II koordinaci systémů sociálního zabezpečení za účelem zejména:

11

Příloha II k dohodě ES-Švýcarsko, která se týká koordinace systémů sociálního zabezpečení, v článku 1 stanoví:

„1.   Smluvní strany se s ohledem na koordinaci systémů sociálního zabezpečení dohodly, že budou vzájemně používat právní akty Evropské unie, na něž se odkazuje v oddíle A této přílohy a které jsou pozměněny tímto oddílem, nebo předpisy rovnocenné těmto aktům.

2.   Pojem ‚členský stát (členské státy)‘ uvedený v aktech, na které je odkazováno v oddíle A této přílohy, zahrnuje vedle států, na které se vztahují dotyčné akty Společenství, i [Švýcarskou konfederaci].“

12

Oddíl A této přílohy II odkazoval zejména na nařízení Rady č. 1408/71, ve znění pozměněném a aktualizovaném nařízením Rady č. 118/97 (dále jen „nařízení č. 1408/71“), jakož i nařízení Evropského parlamentu a Rady (EHS) č. 574/72 ze dne 21. března 1972, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení č. 1408/71 (Úř. věst. 1972, L 74, s. 1; Zvl. vyd. 05/01, s. 83).

13

Uvedená příloha II byla aktualizována rozhodnutím Smíšeného výboru č. 1/2012 zřízeného podle Dohody mezi Evropským společenstvím a jeho členskými státy na straně jedné a Švýcarskou konfederací na straně druhé o volném pohybu osob ze dne 31. března 2012, kterým se nahrazuje příloha II této dohody týkající se koordinace systémů sociálního zabezpečení (Úř. věst. 2012, L 103, s. 51) a které vstoupilo v platnost dne 1. dubna 2012. Tato příloha nyní odkazuje na nařízení č. 883/2004 a č. 987/2009.

14

Kromě toho až od 1. ledna 2005 spadají podle článku 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 647/2005 ze dne 13. dubna 2005, kterým se mění nařízení č. 1408/71 a nařízení č. 574/72 (Úř. věst. 2005, L 117, s. 1), do působnosti nařízení č. 1408/71, které bylo nahrazeno nařízením č. 883/2004, i „důchodové systémy důchodových institucí komor svobodných povolání“, které zahrnují takový starobní důchod vyplácený v návaznosti na výkon povolání advokáta, jako je důchod dotčený ve věci v původním řízení.

15

Ustanovení upravující zápis do seznamu advokátů Rakouské advokátní komory a přiznání příslušného starobního důchodu jsou obsažena v § 49 a § 50 Rechtsanwaltsordnung (advokátní řád) ze dne 15. července 1868 (RGBl. 96/1868), v jeho znění ze dne 23. prosince 2020 (BGBl. I, 156/2020 (dále jen „RAO“).

16

Ustanovení § 49 odst. 2 RAO zní:

„Povinnost platit příspěvky mají v zásadě všechny osoby zapsané na seznam advokátů rakouské advokátní komory nebo na seznam advokátů, kteří jsou státními příslušníky členského státu Evropské unie, který vede rakouská advokátní komora, jakož i advokátní koncipienti zapsaní na seznam vedený rakouskou advokátní komorou, ledaže by již byli z titulu výkonu povolání advokáta na základě jiné právní úpravy povinně pojištěni v důchodovém systému jiného členského státu Unie, jiného státu, který je smluvní stranou Dohody o [EHP], nebo Švýcarské konfederace. Dvě nebo více advokátních komor mohou rovněž vytvořit společnou instituci sociálního zabezpečení.“

17

Ustanovení § 50 odst. 1 RAO v podstatě stanoví, že každá osoba vykonávající povolání advokáta má nárok na přiznání starobního důchodu, invalidního důchodu nebo pozůstalostního důchodu, pokud jsou splněny stanovené podmínky a nastane událost zakládající nárok na příslušnou dávku.

18

Podle § 50 odst. 2 RAO musí být toto právo definováno stanovami oborových institucí sociálního zabezpečení podle pevně stanovených pravidel. Ustanovení § 50 odst. 2 bodu 2 písm. c) odrážky aa) RAO upřesňuje, že se žadatel o předčasný starobní důchod musí vzdát výkonu povolání advokáta v tuzemsku i v zahraničí.

19

Ustanovení § 26 Verordnung der Vertreterversammlung des österreichischen Rechtsanwaltskammergement über die Versorgungseinrichtungen Teil A der österreichischen Rechtsanwaltskammern (Satzung Teil A 2018) (pravidla z roku 2018 přijatá shromážděním zástupců rakouských advokátních komor týkající se institucí sociálního zabezpečení těchto advokátních komor – část A“, dále jen „pravidla z roku 2018 týkající se části A“) stanoví rovněž v odst. 1 bodě 8 jako podmínku pro získání předčasného důchodu povinnost vzdát se výkonu povolání advokáta „v jakémkoli místě“.

20

FK, narozený v roce 1954, je polským státním příslušníkem a zároveň německým státním příslušníkem. Od 8. března 1984 je zapsán na seznamu advokátní komory v Kolíně nad Rýnem (Německo). Tam vykonává profesní činnost nejen jako Rechtsanwalt (advokát), ale rovněž jako úřední tlumočník a překladatel pro polský jazyk. Od počátku výkonu povolání advokáta přispíval do důchodového systému spolkové země Severní Porýní-Vestfálsko (Německo).

21

V roce 1996 byl FK zapsán na seznam advokátů advokátní komory ve Vídni v Rakousku, kde vykonával povolání advokáta vedle výkonu své činnosti v Německu. Od svého zápisu na tento seznam FK přispíval do rakouského systému sociálního zabezpečení.

22

Těžiště činností FK zůstalo v Kolíně nad Rýnem až do roku 2007, kdy FK přenesl své bydliště a střed zájmu svých činností do Švýcarska, kde nyní vykonává povolání advokáta a je zapsaný na seznamu advokátů, kteří jsou státními příslušníky členského státu Unie nebo ESVO, na základě zápisu jeho jména na seznamu advokátů vedeném advokátní komorou v Kolíně nad Rýnem.

23

Čas, který FK věnuje výkonu povolání advokáta v Německu, se od té doby postupně snižoval ve prospěch času věnovaného výkonu tohoto povolání ve Švýcarsku s tím, že v poslední době FK věnoval 70 % své pracovní doby výkonu uvedeného povolání ve své švýcarské kanceláři, oproti 25 % v německé kanceláři a 5 % v rakouské kanceláři. Pracovní doba, kterou FK strávil v rakouské kanceláři, ostatně nikdy nepřesáhla 10 % jeho celkové pracovní doby věnované výkonu tohoto povolání.

24

FK pobírá od roku 2018 předčasný starobní důchod v Německu a zároveň tam nadále vykonává povolání advokáta.

25

FK rovněž přispívá do všeobecného systému důchodového pojištění ve Švýcarsku.

26

Dne 16. října 2017 podal FK u advokátní komory ve Vídni žádost o přiznání předčasného starobního důchodu od 1. listopadu 2017, v níž uvedl, že se vzdává výkonu povolání advokáta v Rakousku, ale zůstává zároveň zapsán na seznamu advokátů advokátní komory v Kolíně nad Rýnem a na seznamu advokátů, kteří jsou státními příslušníky členského státu Unie nebo ESVO, ve Švýcarsku.

27

Rozhodnutím komise advokátní komory ve Vídni ze dne 29. května 2018 byla tato žádost zamítnuta na základě ustanovení § 26 ve spojení s § 29 pravidel z roku 2018 týkajících se části A, podle něhož přiznání starobního důchodu předpokládá, že se dotčená osoba vzdá výkonu povolání advokáta „v jakémkoli místě“.

28

Dne 3. srpna 2018 FK napadl toto rozhodnutí žalobou podanou k Verwaltungsgericht Wien (Správní soud ve Vídni, Rakousko), který je předkládajícím soudem, který uvedené rozhodnutí potvrdil.

29

FK podal mimořádný opravný prostředek „Revision“ proti rozhodnutí Verwaltungsgericht Wien (Správní soud ve Vídni) k Verwaltungsgerichtshof (Nejvyšší správní soud, Rakousko). Uvedený soud toto rozhodnutí zrušil v podstatě z důvodu, že Verwaltungsgericht Wien (Správní soud ve Vídni) neprokázal skutečnosti, které spadají do oblasti unijního páva, přestože FK tvrdil, že unijní právo brání vnitrostátní právní úpravě podmiňující přiznání starobního důchodu vzdáním se výkonu povolání advokáta na vnitrostátním území i v zahraničí.

30

Předkládající soud, kterému byl předložen spor, o němž se rozhoduje v původním řízení, poukazuje na to, že až do 1. ledna 2005 byly jak v Německu, tak v Rakousku zvláštní systémy pro osoby samostatně výdělečně činné, včetně těch, které vykonávají povolání advokáta, vyloučeny z působnosti nařízení č. 1408/71 na základě jeho přílohy II. Teprve od tohoto data se na tyto osoby vztahuje toto nařízení, a to v důsledku změny uvedeného nařízení, podle níž žádná z předchozích dob nezakládala nárok na dávky, třebaže dříve získané doby zaměstnání byly zohledňovány.

31

Uvedený soud má za to, že je třeba použít čl. 13 odst. 2 nařízení č. 883/2004 k určení práva rozhodného pro situaci osoby, která stejně jako FK vykonává nezávislou činnost ve dvou nebo třech členských státech.

32

Uvedený soud má pochybnosti o tom, jak má být toto ustanovení vykládáno v případě, kdy se střed zájmů dotčené osoby a místo jejího bydliště nenacházejí v členském státě, jelikož podle doslovného výkladu uvedeného ustanovení se v takovém případě nepoužijí žádné právní předpisy členského státu.

33

V případě, že by byly použitelné rakouské právní předpisy, si tentýž soud mimoto klade otázku, zda je RAO v souladu s unijním právem, zejména se zásadami rovného zacházení a zákazu diskriminace, s právem na vlastnictví a na volný pohyb osob, nebo se svobodou usazování, a pokud tomu tak není, zda je třeba § 50 odst. 2 písm. c) bod 2 aa) RAO na základě zásady přednosti unijního práva nepoužít.

34

Předkládající soud zdůrazňuje, že ve sporu v původním řízení nesporně existuje přeshraniční situace, na kterou se vztahuje unijní právo, jelikož FK je usazen ve dvou členských státech a že rakouské ustanovení ovlivňuje právní postavení dotčené osoby v Německu, a připomíná, že podle článku 17 Listiny základních práv Evropské unie musí být právo na vlastnictví, a tudíž i majetkové zájmy spojené s takovými sociálními dávkami stanovenými zákonem, jako jsou starobní důchody, nedotknutelné, a že omezení takového základního práva musí být odůvodněna cíli obecného zájmu a musí být způsobilá zaručit uskutečnění sledovaného cíle a být přiměřená. V tomto ohledu má předkládající soud pochybnosti o tom, zda dané zájmy odůvodňují, aby byl nárok na starobní důchod podmíněn tím, že dotčená osoba se vzdá výkonu povolání advokáta na rakouském území i v zahraničí. Právní úprava dotčená ve věci v původním řízení by totiž mohla představovat překážku pro svobodu usazování, která je zaručena ustanovením čl. 15 odst. 2 Listiny základních práv ve spojení s článkem 49 SFEU.

35

Kromě toho předkládající soud upozorňuje na skutečnost, že unijní právo ze své podstaty umožňuje pokračovat ve výkonu činnosti v členských státech a současně pobírat starobní důchod v jiném členském státě, zejména vzhledem k tomu, že v rámci koordinace systémů sociálního zabezpečení je výslovně zmíněna otázka rozdílů ve věku odchodu do důchodu mezi členskými státy.

36

Za těchto podmínek se Verwaltungsgericht Wien (Správní soud ve Vídni) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

37

Pokud jde o formulaci první otázky, je třeba uvést, jak vyplývá z bodů 11 až 13 tohoto rozsudku, že v souladu s čl. 1 odst. 2 přílohy II dohody ES-Švýcarsko se pojmem „členský stát (členské státy)“ obsaženým v aktech uvedených v oddíle A této přílohy rozumí kromě členských států Unie, na něž se vztahují tyto akty, i Švýcarská konfederace.

38

Dohoda ES-Švýcarsko tím, že v oddíle A své přílohy II v jejích různých zněních výslovně uvádí nařízení č. 1408/71 a č. 883/2004, rozšiřuje působnost těchto nařízení na Švýcarskou konfederaci, takže na rozdíl od toho, co naznačuje předkládající soud ve své první otázce, je Švýcarskou konfederaci třeba pro účely projednávané věci považovat nikoli za třetí stát, nýbrž za členský stát.

39

Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, jaká právní úprava je použitelná na základě čl. 13 odst. 2 písm. b) nařízení č. 883/2004, pokud se místo bydliště dotyčné osoby a místo, v němž jsou soustředěny zájmy její činnosti, nacházejí ve Švýcarsku a pokud tato osoba vykonává rovněž činnost rozdělenou nerovnoměrně do dvou dalších členských států ve smyslu čl. 1 odst. 2 přílohy II dohody ES-Švýcarsko, a sice činnost v Německu a Rakousku.

40

Je třeba připomenout, že v rámci spolupráce mezi vnitrostátními soudy a Soudním dvorem zavedené článkem 267 SFEU přísluší Soudnímu dvoru poskytnout vnitrostátnímu soudu užitečnou odpověď, která mu umožní rozhodnout spor, jenž mu byl předložen. Z pohledu této logiky je na Soudním dvoru, aby případně přeformuloval otázky, které jsou mu položeny, a v této souvislosti vyložil všechna ustanovení unijního práva, která vnitrostátní soudy potřebují k rozhodnutí o sporech, které projednávají, i pokud nejsou tato ustanovení výslovně zmíněna v otázkách položených těmito soudy Soudnímu dvoru (viz zejména rozsudky ze dne 19. října 2017, Otero Ramos, C‑531/15, EU:C:2017:789, bod 39, jakož i citovaná judikatura, a ze dne 19. září 2018, González Castro, C‑41/17, EU:C:2018:736, bod 54).

41

Proto ačkoli předkládající soud formálně omezil svou první otázku na žádost o výklad čl. 13 odst. 2 písm. b) nařízení č. 883/2004, třebaže, jak bylo upřesněno v bodě 38 tohoto rozsudku, Švýcarská konfederace musí být považována za „členský stát“, takže se předběžná otázka měla týkat výkladu čl. 13 odst. 2 písm. a) tohoto nařízení, přísluší Soudnímu dvoru, aby ze všech poznatků předložených tímto soudem, zejména pak z odůvodnění žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, vytěžil prvky unijního práva, které vyžadují výklad vzhledem k předmětu sporu projednávaného ve věci v původním řízení (viz zejména rozsudky ze dne 19. října 2017, Otero Ramos, C‑531/15, EU:C:2017:789, bod 40, jakož i citovaná judikatura, a ze dne 19. září 2018, González Castro, C‑41/17, EU:C:2018:736, bod 55).

42

V projednávané věci ze skutečností uvedených v žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce vyplývá, že za účelem poskytnutí užitečné odpovědi předkládajícímu soudu je třeba, aby Soudní dvůr vyložil jiná ustanovení unijního práva.

43

Z ustálené judikatury vyplývá, že ustanoveními nařízení č. 883/2004 a č. 1408/71 byl zaveden koordinační systém, který se týká především určení právního předpisu nebo právních předpisů použitelných na zaměstnance a samostatně výdělečně činné osoby, kteří za různých okolností využívají práva na volný pohyb (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 3. dubna 2008, Derouin, C‑103/06, EU:C:2008:185, bod 20; ze dne 26. října 2016, Hoogstad, C‑269/15, EU:C:2016:802, bod 33, jakož i ze dne 16. července 2020, AFMB a další, C‑610/18, EU:C:2020:565, bod 40).

44

Podle pravidel stanovených v tomto koordinačním systému podléhají dotyčné osoby pouze právním předpisům jediného členského státu, aby se předešlo komplikacím, jež mohou nastat při současném použití právních předpisů několika států, a bylo odstraněno nerovné zacházení, k němuž by v případě osob pohybujících se v rámci Unie došlo v důsledku částečného nebo úplného souběhu použitelných právních předpisů (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 26. února 2015, de Ruyter, C‑623/13, EU:C:2015:123, body 36 a 37; ze dne 26. října 2016, Hoogstad, C‑269/15, EU:C:2016:802, body 35 a 36, jakož i ze dne 16. července 2020, AFMB a další, C‑610/18, EU:C:2020:565, bod 40).

45

Tato zásada jediného rozhodného práva je vyjádřena zejména v článku 13 nařízení č. 883/2004, který určuje právní úpravu použitelnou na osobu, která jako zaměstnanec obvykle pracuje ve dvou nebo více členských státech, a který ve svém odstavci 2 stanoví, že na osobu, která obvykle pracuje jako osoba samostatně výdělečně činná ve dvou nebo více členských státech, se vztahují právní předpisy členského státu bydliště, pokud vykonává podstatnou část své činnosti v tomto členském státě [čl. 13 odst. 2 písm. a) tohoto nařízení], nebo právní předpisy členského státu, v němž se nachází střed zájmu její činnosti, pokud nebydlí v členském státě, v němž vykonává podstatnou část své činnosti [čl. 13 odst. 2 písm. b) uvedeného nařízení].

46

Článek 14 odst. 8 nařízení č. 987/2009 upřesňuje, že pro účely čl. 13 odst. 1 a 2 nařízení č. 883/2004 se slovy „podstatná část“ zaměstnání nebo samostatné výdělečné činnosti“ vykonávaná v členském státě rozumí, že je v něm vykonávána kvantitativně podstatná část všech činností zaměstnané osoby nebo osoby samostatně výdělečné činné, aniž se nutně jedná o hlavní část těchto činností. Pro určení toho, zda je podstatná část činností vykonávána v určitém členském státě, se v případě zaměstnanecké činnosti zohledňuje pracovní doba nebo odměna. Podíl nižší než 25 % podle těchto kritérií je v rámci celkového hodnocení ukazatelem toho, že v příslušném členském státě podstatná část činností vykonávána není (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 19. května 2022, Ryanair, C‑33/21, EU:C:2022:402, bod 63).

47

Vzhledem k tomu, že FK měl bydliště v Německu, kde se rovněž nacházel střed zájmu jeho činností před tím, než přenesl své bydliště do Švýcarska, kde se střed zájmu jeho činností nachází v současné době, je třeba mít za to, že se na něj v souladu s čl. 13 odst. 2 nařízení č. 883/2004 použijí buď německé, nebo švýcarské právní předpisy.

48

V projednávaném případě, pokud vnitrostátní soud zjistil, že doba věnovaná FK práci v jeho rakouské advokátní kanceláři nikdy nepřesáhla 10 % jeho celkové pracovní doby věnované výkonu povolání advokáta, je třeba konstatovat, že podle kolizních norem upravených nařízením č. 883/2004 se rakouská právní úprava nepoužije.

49

Avšak i když má úplný a jednotný systém kolizních norem za následek, že je zákonodárci každého členského státu v zásadě odňata pravomoc určovat libovolně rozsah působnosti a podmínky použití jeho vnitrostátních právních předpisů, pokud jde o osoby, na něž se vztahují, a pokud jde o území, na němž vnitrostátní právní předpisy vyvolávají účinky (viz zejména rozsudky ze dne 26. února 2015, de Ruyter, C‑623/13, EU:C:2015:123, body 34 a 35, jakož i ze dne 19. září 2019, van den Berg a další, C‑95/18 a C‑96/18, EU:C:2019:767, bod 50), tato zásada jediného rozhodného páva nemůže členský stát, který není příslušný na základě ustanovení hlavy II nařízení č. 883/2004, zbavit možnosti poskytnout za určitých podmínek rodinné dávky nebo starobní důchod migrujícímu pracovníkovi na základě ustanovení vlastního vnitrostátního práva, třebaže tento pracovník podle článku 13 tohoto nařízení podléhá právním předpisům jiného členského státu (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 23. dubna 2015, Franzen a další, C‑382/13, EU:C:2015:261, body 58 až 61, jakož i ze dne 19. září 2019, van den Berg a další, C‑95/18 a C‑96/18, EU:C:2019:767, bod 53).

50

Jediným účelem kolizních norem stanovených nařízením č. 883/2004 je totiž určit právní předpisy použitelné na osoby, které se nacházejí v některé ze situací uvedených v ustanoveních upravujících tyto normy (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 26. října 2016, Hoogstad, C‑269/15, EU:C:2016:802, bod 37, a ze dne 1. února 2017, Tolley, C‑430/15, EU:C:2017:74, bod 60). Jako takové nemají za cíl určit podmínky existence práva nebo povinnosti účastnit se určitého systému sociálního zabezpečení (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 11. června 1998, Kuusijärvi, C‑275/96, EU:C:1998:279, body 29 až 61, jakož i ze dne 21. února 2013, Dumont de Chassart, C‑619/11, EU:C:2013:92, bod 39).

51

Nařízení č. 883/2004 tedy umožňuje, aby nadále existovaly různé systémy, které vedou k různým pohledávkám ve vztahu k jednotlivým institucím, vůči nimž má příjemce přímé nároky buď pouze na základě vnitrostátního práva, nebo na základě vnitrostátního práva doplněného, pokud je to nutné, unijním právem (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 21. února 2013, Dumont de Chassart, C‑619/11, EU:C:2013:92, bod 40 a citovaná judikatura, jakož i ze dne 1. února 2017, Tolley, C‑430/15, EU:C:2017:74, bod 57).

52

Kolizní normy stanovené nařízením č. 883/2004 tak nemají upravovat otázku, zda pracovník má nárok na dávku, kterou mohl získat na základě příspěvků odváděných během určitého období do systému sociálního zabezpečení určitého členského státu.

53

V projednávaném případě je třeba zaprvé zdůraznit, že předkládající soud upřesňuje, že příspěvky zaplacené žalobcem v původním řízení do zvláštních systémů pro osoby vykonávající povolání advokáta v Rakousku byly vyloučeny z působnosti nařízení č. 1408/71, které bylo nahrazeno nařízením č. 883/2004, a že spadaly do působnosti těchto nařízení až od 1. ledna 2005. Zadruhé ze spisu, který má Soudní dvůr k dispozici, nevyplývá, že by se žalobce v původním řízení domáhal použití pravidel pro sčítání nebo zohlednění dob získaných v jiných členských státech za účelem přiznání požadovaného předčasného starobního důchodu, který je založen pouze na použití rakouského práva.

54

Z toho vyplývá, že ve sporu v původním řízení nevzniká pochybnost ohledně určení rozhodného práva podle kolizních norem stanovených v článcích 11 až 13 nařízení č. 883/2004, ale pouze pochybnost ohledně použití systému upraveného právními předpisy dotčeného členského státu, do kterého daná osoba přispívala, na tuto osobu.

55

Tento závěr je mimoto podpořen argumentací předloženou FK, která spočívá v tom, že kvalifikuje zvláštní systém uplatňovaný na osoby vykonávající povolání advokáta jako „systém dobrovolného nebo volitelného pokračujícího pojištění“.

56

S výhradou ověření, které musí provést předkládající soud ohledně kvalifikace tohoto zvláštního systému jako „dobrovolného nebo volitelného pokračujícího systému pojištění“, je totiž takový systém pojištění, přinejmenším pokud jde o příspěvky zaplacené od 1. ledna 2005, podle čl. 14 odst. 1 ve spojení s čl. 14 odst. 3 nařízení č. 883/2004 výslovně vyloučen z působnosti mechanismu určení použitelných právních předpisů zavedeného tímto nařízením. FK tak může být dovoleno využívat tohoto pokračujícího volitelného pojištění v Rakousku, i když povinně podléhá právním předpisům jiného členského státu, v daném případě švýcarským právním předpisům, jestliže začal přispívat do zvláštního systému pojištění osob vykonávajících povolání advokáta v Rakousku, třebaže tento systém nespadal do působnosti nařízení č. 1408/71, které bylo nahrazeno nařízením č. 883/2004, a následně do něj nadále přispíval.

57

V takovém případě musí mít dotyčná osoba možnost rozhodnout se po určité doby pokračovat v účasti na systému povinného pojištění, nebo se této účasti po určité doby vzdát, pokud má tato volba účinky na rozsah budoucí dávky sociálního zabezpečení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 12. února 2015, Bouman, C‑114/13, EU:C:2015:81, bod 58).

58

S ohledem na všechny výše uvedené úvahy je třeba na první otázku odpovědět tak, že kolizní normy stanovené v čl. 13 odst. 2 nařízení č. 883/2004 se nepoužijí na situaci osoby, která má bydliště v členském státě, ve kterém se nachází rovněž střed zájmu jejích činností, přičemž vykonává činnost rozdělenou nerovnoměrně do dvou dalších členských států, když se jedná o určení toho, zda tato osoba má přímý nárok vůči institucím jednoho z těchto dvou členských států na základě příspěvků placených po určité období.

59

Podstatou druhé předběžné otázky předkládajícího soudu je, zda musí být unijní právo vykládáno v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, která podmiňuje přiznání předčasného důchodu, o nějž je žádáno, tím, že se žadatel vzdá výkonu povolání advokáta nejen na území příslušného členského státu, ale rovněž v zahraničí.

60

V tomto ohledu je třeba konstatovat, že na situaci osoby vykonávající povolání advokáta, která je státním příslušníkem jednoho členského státu a která se přemísťuje do jiného členského státu za účelem výkonu činnosti v rámci daného regulovaného povolání, se může vztahovat buď článek 49 SFEU týkající se svobody usazování, je-li tato osoba obvykle odměňována klientem, nebo článek 45 SFEU, který se týká volného pohybu pracovníků, jestliže její odměna má formu mzdy (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 30. listopadu 1995, Gebhard, C‑55/94, EU:C:1995:411, body 22 až 25, jakož i ze dne 17. prosince 2020, Onofrei, C‑218/19, EU:C:2020:1034, bod 23).

61

Pokud jde o otázku, zda rakouská právní úprava dotčená v původním řízení představuje omezení svobody usazování nebo volného pohybu pracovníků, je třeba připomenout, že nařízení č. 883/2004 nezavádí společný systém sociálního zabezpečení, ale zachovává existenci odlišných vnitrostátních systémů. Členské státy si zachovávají pravomoc organizovat své systémy sociálního zabezpečení a při neexistenci harmonizace na úrovni Unie je na každém členském státu, aby ve svých právních předpisech vymezil, za jakých podmínek vzniká nárok na sociální dávky. Při výkonu této pravomoci však členské státy musí dodržovat unijní právo a především ustanovení Smlouvy o FEU týkající se svobody pohybu a pobytu na území členských států, která je přiznána každému občanovi Unie (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 21. února 2013, Salgado González, C‑282/11, EU:C:2013:86, body 35 až 37; ze dne 5. listopadu 2014, Somova, C‑103/13, EU:C:2014:2334, body 33 až 35, jakož i ze dne 21. října 2021, Zakład Ubezpieczeń Społecznych I Oddział w Warszawie, C‑866/19, EU:C:2021:865, bod 27 a citovaná judikatura).

62

Kromě toho cílem všech ustanovení Smlouvy o FEU týkajících se volného pohybu osob je usnadnit státním příslušníkům Unie výkon povolání všeho druhu na území Unie, přičemž tato ustanovení brání opatřením, která by mohla znevýhodnit tyto občany, pokud si přejí vykonávat hospodářskou činnost na území jiného členského státu (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 15. prosince 1995, Bosman, C‑415/93, EU:C:1995:463, bod 94, a ze dne 5. listopadu 2014, Somova, C‑103/13, EU:C:2014:2334, bod 36).

63

Uvedená ustanovení tedy brání veškerým vnitrostátním opatřením, která, i když se použijí bez diskriminace na základě státní příslušnosti, mohou bránit unijním státním příslušníkům ve výkonu základních svobod zaručených Smlouvou o FEU nebo učinit jejich výkon méně atraktivním (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 1. dubna 2008, Gouvernement de la Communauté française et gouvernement wallon, C‑212/06, EU:C:2008:178, bod 45, a ze dne 5. listopadu 2014, Somova, C‑103/13, EU:C:2014:2334, bod 38).

64

V projednávaném případě nelze než konstatovat, že právní úprava dotčená v původním řízení se může uplatnit bez rozdílu na všechny osoby vykonávající povolání advokáta, a nepředstavuje tedy diskriminaci na základě státní příslušnosti.

65

Je však třeba uvést, že taková podmínka, jako je podmínka stanovená rakouskými právními předpisy, která vyžaduje, aby se žadatel vzdal výkonu povolání advokáta v tuzemsku i v zahraničí, aby mu mohl být přiznán předčasný starobní důchod, může odrazovat osoby mající nárok na takový důchod od využití svobody usazování nebo svobody pohybu.

66

Kromě toho, i když takové vzdání se výkonu povolání může akceptovat osoba, která vykonávala veškerou svoji profesní činnost v Rakousku, může být obtížnější akceptovat je pro osobu, která využila svobody usazování, případně volného pohybu, a je zejména nucena pokračovat ve výkonu své výdělečné činnosti v jiném členském státě, jelikož v něm nedosáhla zákonem stanoveného důchodového věku.

67

Z toho vyplývá, že právní úprava dotčená ve věci v původním řízení představuje překážku svobodám zaručeným články 45 a 49 SFEU, kterou lze připustit pouze tehdy, sleduje-li legitimní cíl slučitelný se Smlouvou o FEU a je odůvodněna naléhavými důvody obecného zájmu. V takovém případě je ještě třeba, aby použití takového opatření bylo způsobilé zaručit uskutečnění dotčeného cíle a nepřekračovalo meze toho, co je pro dosažení tohoto cíle nezbytné (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 16. května 2013, Wencel, C‑589/10, EU:C:2013:303, bod 70; ze dne 5. listopadu 2014, Somova, C‑103/13, EU:C:2014:2334, bod 46, jakož i ze dne 17. prosince 2020, Onofrei, C‑218/19,EU:C:2020:1034, bod 32).

68

V této souvislosti rakouská vláda tvrdí, že naléhavý důvod obecného zájmu odůvodňující dotčené opatření vychází z účelu režimu dotčeného ve věci v původním řízení, který spočívá v nahrazení předchozího příjmu, k němuž se nemají připojovat příjmy z činnosti vykonávané na plný úvazek, předmětným důchodem. Cíl spočívá nejen v ochraně osob, které dosud vykonávají povolání advokáta před konkurencí osobami, které již odešly do důchodu, ale rovněž v zajištění finanční životaschopnosti dotčeného systému důchodového pojištění, který není součástí obecného důchodového systému a je financován systémem průběžného financování, na rozdíl od systémů kapitalizace.

69

V tomto ohledu je třeba uvést, že Soudní dvůr uznal, že takové cíle v oblasti politiky zaměstnanosti, jako jsou zejména cíle směřující zejména k zavedení věkových hranic pro povinné ukončení činnosti za účelem podpory nastolení vyváženější věkové skladby, jsou legitimní (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 21. července 2011, Fuchs a Köhler, C‑159/10 a C-160/10, EU:C:2011:508, bod 50).

70

Legitimitu takového cíle obecného zájmu týkajícího se politiky zaměstnanosti totiž nelze rozumně zpochybnit, jelikož podle čl. 3 odst. 3 prvního pododstavce SEU je podpora vysoké úrovně zaměstnanosti jedním z cílů sledovaných Unií (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 2. dubna 2020, Comune di Gesturi, C‑670/18, EU:C:2020:272, bod 36 a citovaná judikatura).

71

I když nelze zpochybnit, že vnitrostátní právní úprava, která reguluje trh práce s cílem dosáhnout uvolňování pracovních míst obsazených osobami blížícími se důchodovému věku a zajistit zdravou soutěž mezi příslušníky dané profese, je s to zajistit uskutečnění uvedeného cíle, je naproti tomu třeba konstatovat, že pokud vyžaduje, aby se žadatel vzdal výkonu povolání advokáta na území příslušného členského státu i v zahraničí, nelze vyloučit, že překračuje meze toho, co je nezbytné.

72

Zdá se totiž, že vnitrostátní právní úprava, která vyžaduje, aby se žadatel vzdal výkonu povolání advokáta na území příslušného členského státu i v zahraničí za účelem ochrany osob, které dosud vykonávají toto povolání, před konkurencí osob, které již uplatnily své právo na důchod, překračuje meze toho, co je nezbytné k dosažení uvedeného cíle, jelikož tohoto cíle lze dosáhnout tím, že se toto vzdání se výkonu jakékoli profesní činnosti omezí pouze na tuzemsko či jen na omezenou zeměpisnou oblast v jiném členském státě. Taková právní úprava ostatně pomíjí skutečnost, že podmínky pro získání a zachování nároku na důchod nejsou v členských státech unijním právem harmonizovány, ale pouze koordinovány, a že dotčené osoby mohou být nuceny pokračovat ve výkonu povolání v jiných členských státech za účelem nabytí svého nároku na důchod na základě příslušných vnitrostátních právních úprav.

73

Kromě toho se jeví, že podmínka, že se žadatel musí vzdát výkonu povolání advokáta v tuzemsku i v zahraničí, překračuje meze toho, co je nezbytné k zabránění, aby se k takto vyplácenému starobnímu důchodu připojovaly příjmy z činnosti na plný úvazek.

74

Pokud jde o cíl finanční životaschopnosti dotčeného zvláštního systému, i když je pravda, že riziko závažného narušení finanční rovnováhy systému sociálního zabezpečení může představovat naléhavý důvod obecného zájmu (viz zejména rozsudky ze dne 28. dubna 1998, Kohll, C‑158/96, EU:C:1998:171, bod 41, a ze dne 11. ledna 2007, ITC, C‑208/05, EU:C:2007:16, bod 43), z vysvětlení poskytnutých rakouskou vládou nicméně jasně nevyplývá, v čem je systém financování tohoto zvláštního systému, který je závislý na příspěvcích beneficientů tohoto zvláštního systému, vystaven riziku závažného narušení tím, že příjemci předčasného starobního důchodu uvedeného zvláštního systému budou pokračovat ve výkonu činnost v jiných členských státech.

75

I když je tedy v konečném důsledku na předkládajícím soudu, aby určil, zda a v jakém rozsahu dotčená vnitrostátní právní úprava splňuje podmínku proporcionality, pokud jde o naplňování cíle spočívajícího v zajištění finanční životaschopnosti dotčeného zvláštního systému, ze spisu, který má Soudní dvůr k dispozici vyplývá, že tohoto cíle lze dosáhnout méně omezujícími prostředky.

76

S ohledem na všechny výše uvedené úvahy je třeba na druhou otázku odpovědět tak, že články 45 a 49 SFEU musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, která podmiňuje přiznání předčasného důchodu, o nějž je žádáno, tím, že se žadatel vzdá výkonu povolání advokáta, aniž zohledňuje zejména členský stát, v němž je předmětná činnost vykonávána.

77

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují

Z těchto důvodů Soudní dvůr (sedmého senátu) rozhodl takto: