–

za CR, AY, ML a BQ: M. Basun, D. Er a A. Esser, Rechtsanwälte,

–

za BMW Bank GmbH: A. Ederle a R. Hall, Rechtsanwälte,

–

za C. Bank AG: T. Winter, Rechtsanwalt,

–

za Volkswagen Bank GmbH a Audi Bank: I. Heigl, T. Winter a B. Zerelles, Rechtsanwälte,

–

za německou vládu: J. Möller, U. Bartl, M. Hellmann a U. Kühne, jako zmocněnci,

–

za Evropskou komisi: G. Goddin, B.-R. Killmann a I. Rubene, jako zmocněnci,

1

Žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce se týkají výkladu čl. 2 písm. a) a b) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/65/ES ze dne 23. září 2002 o uvádění finančních služeb pro spotřebitele na trh na dálku a o změně směrnice Rady 90/619/EHS a směrnic 97/7/ES a 98/27/ES (Úř. věst. 2002, L 271, s. 16; Zvl. vyd. 06/04, s. 321), čl. 3 písm. c), čl. 10 odst. 2 písm. l), p), r) a t), jakož i čl. 14 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (Úř. věst. 2008, L 133, s. 66), čl. 2 bodů 7, 9 a 12, jakož i čl. 16 písm. l) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/83/EU ze dne 25. října 2011 o právech spotřebitelů, kterou se mění směrnice Rady 93/13/EHS a směrnice Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES a zrušuje směrnice Rady 85/577/EHS a směrnice Evropského parlamentu a Rady 97/7/ES (Úř. věst. 2011, L 304, s. 64), jakož i čl. 267 druhého pododstavce SFEU.

2

Tyto žádosti byly předloženy v rámci sporů mezi VK na jedné straně a BMW Bank GmbH na straně druhé (věc C‑38/21), mezi F. F. na jedné straně a C. Bank AG na straně druhé (věc C‑47/21), jakož i mezi CR na jedné straně a Volkswagen Bank GmbH na straně druhé a mezi AY, ML a BQ na jedné straně a Audi Bank na straně druhé (věc C‑232/21) a týkají se výkonu práva VK, F. F., CR, AY, ML a BQ odstoupit od smluv, které jakožto spotřebitelé uzavřeli s těmito bankami.

3

Body 14, 15 a 19 odůvodnění směrnice 2002/65 zní následovně:

[…]

4

Článek 1 směrnice 2002/65, nadepsaný „Předmět a oblast působnosti“, v odstavci 1 stanoví:

„Předmětem této směrnice je harmonizace právních a správních předpisů členských států pro uvádění finančních služeb pro spotřebitele na trh na dálku.“

5

Článek 2 této směrnice, nadepsaný „Definice“, zní:

„Pro účely této směrnice se:

[…]“

6

Článek 6 uvedené směrnice, nadepsaný „Právo na odstoupení od smlouvy“, stanoví:

„1.   Členské státy zajistí, aby měl spotřebitel lhůtu 14 kalendářních dnů na odstoupení od smlouvy bez smluvní pokuty a bez uvedení důvodu. […]

[…]

2.   Právo na odstoupení se nevztahuje na

[…]

[…]“

7

Body 7 až 10, 31, 34 a 35 odůvodnění směrnice 2008/48 uvádějí:

[…]

[…]

[…]“

8

Článek 1 směrnice 2008/48, nadepsaný „Předmět“, stanoví:

„Účelem této směrnice je harmonizovat některé aspekty právních a správních předpisů členských států, které se týkají smluv o spotřebitelském úvěru.“

9

Článek 2 této směrnice, nadepsaný „Oblast působnosti“, stanoví:

„1.   Tato směrnice se vztahuje na úvěrové smlouvy.

2.   Tato směrnice se nevztahuje na

[…]

[…]“

10

Článek 3 uvedené směrnice, nadepsaný „Definice“, stanoví:

„Pro účely této směrnice se rozumí

[…]

[…]

[…]

[…]“

11

Článek 10 směrnice 2008/48, nadepsaný „Informace, které mají být uvedeny v úvěrových smlouvách“, v odstavci 2 zní následovně:

„Úvěrová smlouva jasně a výstižně uvádí

[…]

[…]“

12

Článek 14 této směrnice, nadepsaný „Právo na odstoupení od smlouvy“, stanoví:

„1.   Spotřebitel má k dispozici lhůtu čtrnácti kalendářních dnů na odstoupení od úvěrové smlouvy bez uvedení důvodu.

Lhůta pro odstoupení od smlouvy začíná běžet

[…]

3.   Jestliže spotřebitel uplatní právo na odstoupení od smlouvy,

4.   Pokud věřitel nebo třetí osoba na základě smlouvy mezi třetí osobou a věřitelem poskytuje doplňkovou službu související s úvěrovou smlouvou, není spotřebitel nadále smlouvou o doplňkové službě vázán, jestliže uplatní své právo na odstoupení od úvěrové smlouvy podle tohoto článku.

[…]“

13

Článek 22 uvedené směrnice, nadepsaný „Harmonizace a kogentní povaha směrnice“, v odstavci 1 stanoví:

„Pokud tato směrnice obsahuje harmonizovaná ustanovení, nesmějí členské státy ve svém vnitrostátním právu zachovávat ani zavádět ustanovení odchylná od ustanovení této směrnice.“

14

Body 20 až 22, 37 a 49 odůvodnění směrnice 2011/83 zní následovně:

[…]

[…]

15

Článek 2 této směrnice, nadepsaný „Definice“, stanoví:

„Pro účely této směrnice se rozumí:

[…]

[…]

[…]“

16

Článek 3 uvedené směrnice, nadepsaný „Oblast působnosti“, stanoví:

„1.   Tato směrnice se použije za podmínek a v rozsahu uvedeném v jejích ustanoveních na smlouvy uzavírané mezi obchodníky a spotřebiteli. Vztahuje se také na smlouvy týkající se dodávek vody, plynu, elektřiny nebo tepla z dálkového vytápění, též zajišťovaných veřejnými poskytovateli, v rozsahu, ve kterém jsou tyto komodity poskytovány na smluvním základě.

[…]

3.   Tato směrnice se nevztahuje na smlouvy:

[…]

d) týkající se finančních služeb;

[…]“

17

Článek 6 téže směrnice, nadepsaný „Požadavky na informace v případě smluv uzavřených na dálku a smluv uzavřených mimo obchodní prostory“, v odstavci 1 zní následovně:

„1.   Před tím, než je spotřebitel vázán smlouvou uzavřenou na dálku nebo smlouvou uzavřenou mimo obchodní prostory či odpovídající smluvní nabídkou, poskytne obchodník spotřebiteli jasným a srozumitelným způsobem tyto informace:

[…]

[…]

[…]

[…]“

18

Článek 9 směrnice 2011/83, nadepsaný „Právo odstoupit od smlouvy“, stanoví:

„1.   S výhradou výjimek uvedených v článku 16 je spotřebiteli poskytnuta lhůta 14 dnů pro odstoupení od smlouvy uzavřené na dálku nebo smlouvy uzavřené mimo obchodní prostory bez uvedení důvodu a bez vzniku jiných nákladů než těch, které jsou uvedeny v čl. 13 odst. 2 a článku 14.

2.   Aniž je dotčen článek 10, lhůta pro odstoupení od smlouvy uvedená v odstavci 1 tohoto článku končí po uplynutí 14 dnů:

[…]“

19

Článek 16 této směrnice, nadepsaný „Výjimky z práva odstoupit od smlouvy“, zní:

„Členské státy nestanoví právo odstoupit od smlouvy vymezené v článcích 9 až 15 v případě smluv uzavřených na dálku a smluv uzavřených mimo obchodní prostory, pokud jde o:

[…]

[…]

[…]“

20

Článek 25 Grundgesetz für die Bundesrepublik Deutschland (základní zákon Spolkové republiky Německo) (dále jen „základní zákon“) zní následovně:

„Obecná pravidla mezinárodního práva veřejného jsou součástí spolkového práva. Mají přednost před zákony a zakládají práva a povinnosti přímo obyvatelům spolkového území.“

21

Ustanovení § 242 Bürgerliches Gesetzbuch (občanský zákoník, dále jen „BGB“), nadepsané „Plnění v dobré víře“, stanoví:

„Dlužník je povinen plnit způsobem, který je v souladu s dobrou vírou, a s přihlédnutím ke zvyklostem.“

22

Ustanovení § 247 BGB, nadepsané „Základní úroková sazba“, stanoví:

„(1)   Základní úroková sazba je 3,62 %. Dne 1. ledna a 1. července každého roku se upraví o procentní bod, o který se od poslední úpravy zvýšila nebo snížila referenční hodnota. Referenční hodnota odpovídá úrokové sazbě stanovené Evropskou centrální bankou pro poslední hlavní refinanční operaci provedenou před prvním kalendářním dnem příslušného pololetí.

(2)   Deutsche Bundesbank [Spolková banka Německa] zveřejní základní úrokovou sazbu platnou v Bundesanzeiger [německý úřední věstník] bezprostředně po datech uvedených ve druhé větě prvního odstavce.“

23

Ustanovení § 273 BGB, nadepsané „Zadržovací právo“, v odstavci 1 stanoví:

„Má-li dlužník vůči věřiteli splatnou pohledávku ze stejného právního vztahu, z něhož závazek vychází, může, není-li dohodnuto jinak, odmítnout plnění, které dluží, a to až do doby, kdy je mu plnění, které mu náleží, poskytnuto (zadržovací právo).“

24

Ustanovení § 274 BGB, nadepsané „Účinky zadržovacího práva“, zní:

„(1)   Pokud jde o žalobu věřitele, jediným účinkem uplatnění zadržovacího práva je, že musí být dlužníkovi uložena povinnost plnit výměnou za obdržení plnění, které mu náleží (současné plnění).

(2)   Na základě vydání příkazu k takovému plnění může věřitel podat návrh na vymáhání své pohledávky, a to aniž by poskytl své plnění, pokud se dlužník ocitne v prodlení s jeho přijetím.“

25

Ustanovení § 288 BGB, nadepsané „Úroky z prodlení a jiné náhrady“, v odstavci 1 zní následovně:

„K jakémukoli peněžitému dluhu se po dobu prodlení přičítá úrok. Sazba úroku z prodlení je pět procentních bodů nad základní úrokovou sazbou za rok.“

26

Ustanovení § 293 BGB, nadepsané „Prodlení s přijetím“, stanoví:

„Dlužník je v prodlení, pokud nepřijme plnění, které mu bylo nabídnuto.“

27

Ustanovení § 294 BGB, nadepsané „Skutečná nabídka“, stanoví:

„Věřiteli má být plnění skutečně nabídnuto přesně tak, jak má být poskytnuto.“

28

Ustanovení § 295 BGB, nadepsané „Nabídka učiněná ústně“, zní:

„Nabídka, která byla dlužníkem učiněna ústně, je považována za dostačující, pokud věřitel dlužníkovi sdělil, že plnění nepřijme, nebo pokud je k poskytnutí plnění zapotřebí jednání na straně věřitele, zejména pokud je věřitel povinen si předmět plnění vyzvednout. Nabídka k poskytnutí plnění se rovná výzvě, aby věřitel provedl potřebný úkon.“

29

Ustanovení § 312b BGB, nadepsané „Smlouvy uzavřené mimo obchodní prostory“, zní následovně:

„(1)   Smlouvy uzavřené mimo obchodní prostory jsou smlouvy,

Za obchodníka jsou považovány osoby, které jednají jeho jménem nebo v jeho zastoupení.

(2)   Obchodními prostory ve smyslu odstavce 1 jsou nemovité maloobchodní prostory, ve kterých obchodník provozuje činnost trvale, a movité maloobchodní prostory, ve kterých obchodník provozuje činnost obvykle. Maloobchodní prostory, ve kterých osoba jednající jménem obchodníka nebo v jeho zastoupení trvale nebo obvykle provozuje svou činnost, jsou považovány za obchodní prostory obchodníka.“

30

Ustanovení § 312c BGB, nadepsané „Smlouvy uzavřené na dálku“, stanoví:

„(1)   ‚Smlouvami uzavřenými na dálku‘ jsou smlouvy, ve kterých obchodník nebo osoba jednající jeho jménem nebo v jeho zastoupení a spotřebitel používají při vyjednávání a uzavírání smlouvy výhradně prostředky dálkové komunikace, ledaže k uzavření smlouvy nedojde v rámci organizovaného systému prodeje nebo poskytování služeb na dálku.

(2)   Pro účely tohoto zákona se ‚prostředky dálkové komunikace‘ rozumí všechny komunikační prostředky, které mohou být použity pro iniciaci nebo uzavření smlouvy, aniž by smluvní strany byly současně fyzicky přítomny, jako například dopisy, katalogy, telefonní hovory, telefaxy, e-maily, zprávy zasílané prostřednictvím mobilní telefonní služby (SMS), jakož i rozhlasové a televizní vysílání.“

31

Ustanovení § 312g BGB, nadepsané „Právo odstoupit od smlouvy“, stanoví:

„(1)   V případě smluv uzavíraných mimo obchodní prostory či smluv uzavíraných na dálku je spotřebitel oprávněn od smlouvy odstoupit v souladu s § 355.

(2)   Právo odstoupit od smlouvy, pokud se strany nedohodly jinak, neexistuje u následujících smluv:

[…]“

32

Ustanovení § 322 BGB, nadepsané „Příkaz k současnému plnění“, v odstavci 2 zní následovně:

„Pokud strana, která podává žalobu, musí svou část splnit jako první, může, je-li druhá strana v prodlení s přijetím, požadovat splnění po obdržení protiplnění.“

33

Ustanovení § 355 BGB, nadepsané „Právo na odstoupení od spotřebitelských smluv“, zní:

„(1)   Pokud zákon přiznává spotřebiteli právo odstoupit od smlouvy v souladu s tímto ustanovením, přestanou být spotřebitel a obchodník vázáni svými prohlášeními o záměru uzavřít smlouvu, pokud vzal spotřebitel své prohlášení v tomto smyslu ve stanovené lhůtě zpět. […]

(2)   Lhůta pro odstoupení činí 14 dní. Není-li stanoveno jinak, začíná běžet okamžikem uzavření smlouvy.

[…]“

34

Ustanovení § 356b BGB, nadepsané „Právo na odstoupení od smluv o spotřebitelském úvěru“, v odstavci 2 stanoví:

„V případě obecné smlouvy o spotřebitelském úvěru platí, že pokud dokument doručený dlužníkovi podle odstavce 1 neobsahuje povinné údaje podle § 492 odst. 2, začne lhůta běžet až poté, co je tento nedostatek odstraněn v souladu s § 492 odst. 6. […]“

35

Ustanovení § 357 BGB, nadepsané „Právní důsledky odstoupení od smluv uzavřených mimo obchodní prostory a na dálku, s výjimkou smluv o finančních službách“, stanoví:

„(1)   Získaný prospěch musí být vrácen nejpozději do 14 dnů.

[…]

(4)   V případě spotřebního zboží může obchodník odmítnout vrácení peněžních prostředků, dokud neobdrží vrácené zboží nebo dokud spotřebitel neprokáže, že zboží odeslal. To neplatí, pokud obchodník nabídl, že si zboží vyzvedne.“

36

Ustanovení § 357 BGB, ve znění platném ke dni 31. ledna 2012, použitelném na situaci BQ ve věci C‑232/21, znělo takto:

„(1)   Na právo na odstoupení od smlouvy a na vrácení se obdobně uplatní, není-li stanoveno jinak, zákonná ustanovení o odstoupení od smlouvy.

[…]“

37

Ustanovení § 357a BGB, nadepsané „Právní důsledky odstoupení od smluv o finančních službách“, stanoví:

„(1)   Získaný prospěch musí být vrácen nejpozději do 30 dnů.

[…]

(3)   Odstoupí-li dlužník od smlouvy o spotřebitelském úvěru, zaplatí za dobu mezi poskytnutím a splacením úvěru dohodnutý úrok. […]“

38

Ustanovení § 358 BGB, nadepsané „Smlouva spojená se smlouvou, od které spotřebitel odstoupil“, stanoví:

„[…]

(2)   Pokud spotřebitel vzal platně zpět své prohlášení o záměru uzavřít smlouvu o spotřebitelském úvěru na základě § 495 odst. 1 nebo § 514 odst. 2 první věty, není již dále vázán ani svým prohlášením o záměru uzavřít smlouvu o dodávce zboží nebo poskytnutí jiných služeb, která se na tuto smlouvu o spotřebitelském úvěru váže.

(3)   Smlouva o dodávce zboží nebo poskytnutí jiných služeb a úvěrová smlouva podle odstavců 1 a 2 se spojí, pokud úvěr slouží k úplnému nebo částečnému financování druhé smlouvy a pokud obě tvoří hospodářský celek. Tento celek je třeba připustit, zejména pokud obchodník sám financuje protiplnění spotřebitele nebo v případě financování třetí stranou, pokud věřitel zapojí do přípravy nebo uzavření úvěrové smlouvy obchodníka. […]

(4)   Ustanovení § 355 odst. 3, a v závislosti na typu vázané smlouvy § 357 až 357b, se uplatní obdobně na ukončení vázané smlouvy bez ohledu na způsob uvedení předmětu smlouvy na trh. […] Věřitel při jednáních se spotřebitelem přebírá práva a povinnosti obchodníka, které z vázané smlouvy vyplývají, jde-li o právní důsledky odstoupení od smlouvy, pokud v době, kdy odstoupení nabude účinnosti, byla již částka půjčky obchodníkovi uhrazena.

[…]“

39

Ustanovení § 358 BGB, ve znění platném ke dni 31. ledna 2012, použitelném na situaci BQ ve věci C‑232/21, znělo takto:

„[…]

(2)   Pokud spotřebitel vzal platně zpět své prohlášení o záměru uzavřít smlouvu o spotřebitelském úvěru na základě § 495 odst. 1, není již dále vázán ani svým prohlášením o záměru uzavřít smlouvu o dodávce zboží nebo poskytnutí jiných služeb, která se na tuto smlouvu o spotřebitelském úvěru váže.

(3)   Smlouva o dodávce zboží nebo poskytnutí jiných služeb a úvěrová smlouva podle odstavců 1 a 2 se spojí, pokud úvěr slouží k úplnému nebo částečnému financování druhé smlouvy a pokud obě tvoří hospodářský celek. Tento celek je třeba připustit, zejména pokud obchodník sám financuje protiplnění spotřebitele nebo v případě financování třetí stranou, pokud věřitel zapojí do přípravy nebo uzavření úvěrové smlouvy obchodníka. […]

(4)   Ustanovení § 357 se na vázanou smlouvu použije obdobně. […] Věřitel při jednáních se spotřebitelem přebírá práva a povinnosti obchodníka, které z vázané smlouvy vyplývají, jde-li o právní důsledky odstoupení od smlouvy nebo vrácení, pokud v době, kdy odstoupení nebo vrácení nabude účinnosti, byla již částka půjčky obchodníkovi uhrazena.“

40

Ustanovení § 492 BGB, nadepsané „Písemná forma, obsah smlouvy“, stanoví:

„[…]

(2)   Smlouva musí obsahovat údaje předepsané pro smlouvy o spotřebitelském úvěru v § 247 odst. 6 až 13 Einführungsgesetz zum Bürgerlichen Gesetzbuch [(zákon, kterým se zavádí občanský zákoník) ze dne 21. září 1994 (BGBl. 1994 I, s. 2494, a oprava BGBl. 1997 I, s. 1061, dále jen ‚EGBGB‘)].

[…]

(6)   Neobsahuje-li smlouva údaje podle odstavce 2 nebo je neobsahuje v úplnosti, lze tyto údaje poskytnout dodatečně na trvalém nosiči po účinném uzavření smlouvy nebo v případech uvedených v § 494 odst. 2 první větě poté, co smlouva nabude platnosti.

[…]“

41

Ustanovení § 495 BGB, nadepsané „Právo odstoupit od smlouvy; lhůta na rozmyšlenou“, v odstavci 1 stanoví:

„V případě úvěrové smlouvy uzavřené se spotřebitelem má dlužník právo odstoupit od smlouvy v souladu s § 355.“

42

Ustanovení § 495 BGB, ve znění platném ke dni 31. ledna 2012, použitelném na situaci BQ ve věci C‑232/21, znělo takto:

„(1)   V případě úvěrové smlouvy uzavřené se spotřebitelem má dlužník právo odstoupit od smlouvy v souladu s § 355.

[…]

(2)   Ustanovení § 355 až 359a se použijí za podmínky, že:

43

Ustanovení § 506 BGB, nadepsané „Odklad platby, jiná pomoc při financování“, v odstavci 1 stanoví, že „[u]stanovení § 358 až 360, 491a až 502 a 505a až § 505e upravující obecné smlouvy o spotřebitelském úvěru se použijí obdobně, s výjimkou § 492 odst. 4 a s výhradou odstavců 3 a 4, na smlouvy, kterými obchodník poskytuje spotřebiteli za úplatu odklad platby nebo jinou pomoc při financování […]“.

44

Ustanovení § 247 EGBGB, nadepsané „Požadavky na informace u smluv o spotřebitelském úvěru, vyplacené finanční pomoci a smluv o zprostředkování úvěru“, stanoví:

„[…]

§ 3 Předsmluvní informace v případě obecných smluv o spotřebitelském úvěru

(1) Informace poskytnuté před uzavřením smlouvy zahrnují:

[…]

5. výpůjční úrokovou sazbu;

[…]

§ 6 Obsah smlouvy

(1) Ve smlouvě o spotřebitelském úvěru musí být jasným a srozumitelným způsobem zahrnuty následující informace:

[…]

(2) Existuje-li právo na odstoupení od smlouvy podle § 495 BGB, musí smlouva obsahovat informace o lhůtě a dalších podmínkách pro oznámení o odstoupení od smlouvy, jakož i povinnost dlužníka splatit výši půjčky, která již byla vyplacena, navýšenou o úroky. Musí být uvedena částka úroku splatná za den. Pokud smlouva o spotřebitelském úvěru obsahuje určité a jasně formulované smluvní ustanovení, které v případě obecných spotřebitelských úvěrů odpovídá vzoru v příloze 7 a v případě hypotečních spotřebitelských úvěrů odpovídá vzoru v příloze 8, splňuje takové ustanovení požadavky první a druhé věty. […] Věřitel se může od vzoru odchýlit, pokud jde o formát a velikost písma, za současného dodržení věty třetí.

§ 7 Další informace, které mají být uvedeny ve smlouvě

(1) Do obecné smlouvy o spotřebitelském úvěru musí být jasným a srozumitelným způsobem zahrnuty následující informace, jsou-li pro smlouvu relevantní:

[…]

[…]

§ 12 Vázané smlouvy a pomoc při financování za úplatu

(1) Odstavce 1 až 11 se použijí obdobně na smlouvy o pomoci při financování za úplatu uvedené v § 506 odst. 1 BGB. V případě těchto smluv nebo smluv o spotřebitelském úvěru, které jsou spojeny s jinou smlouvou podle § 358 BGB nebo v nichž jsou zboží nebo služby specifikovány podle § 360 odst. 2 BGB,

Pokud smlouva o spotřebitelském úvěru obsahuje určité a jasně formulované smluvní ustanovení, které v případě obecných spotřebitelských úvěrů odpovídá vzoru v příloze 7 a v případě hypotečních spotřebitelských úvěrů odpovídá vzoru v příloze 8, toto ustanovení v případě vázaných smluv a transakcí podle § 360 odst. 2 věty druhé BGB splňuje požadavky věty druhé bodu 2 písm. b).

[…]“

45

Ustanovení § 348a Zivilprozessordnung (občanský soudní řád) stanoví:

„(1)   Není-li původní příslušnost samosoudce podle § 348 odst. 1 důvodná, občanskoprávní senát postoupí věc usnesením jednomu ze svých členů k rozhodnutí, pokud

(2)   Samosoudce předloží spor občanskoprávnímu senátu, aby si spor převzal, pokud

Senát spor převezme, jsou-li splněny podmínky zakotvené v první větě bodě 1. Rozhodne o tom usnesením po vyslechnutí stran. Opětovné postoupení věci samosoudci je vyloučeno.

(3)   Opravný prostředek nemůže být založen na postoupení, předložení nebo převzetí, ke kterému došlo nebo které bylo opomenuto.“

46

Zaměstnanec autorizovaného prodejce automobilů značky BMW, jehož provozovnu VK, žalobce v původním řízení, navštívil, nabídl žalobci jakožto zprostředkovatel úvěru pro BMW Bank motorové vozidlo na leasing. Tento zaměstnanec vypočítal jednotlivé prvky leasingu a projednal s VK dobu jeho trvání, jakož i výši zálohy a měsíčních splátek, které by bylo třeba v případě uzavření leasingové smlouvy uhradit. Zaměstnanec byl oprávněn poskytovat informace o zamýšlené smlouvě, jejíž charakteristiky znal, a odpovídat na dotazy potenciálních zákazníků. Naproti tomu nebyl oprávněn uzavřít leasingovou smlouvu mezi BMW Bank a spotřebiteli, kteří se na něj obrátili. VK předložil tomuto autorizovanému prodejci písemnou žádost o uzavření leasingové smlouvy s BMW Bank na motorové vozidlo určené pro soukromé účely. Žádost o leasing byla následně předána této bance, která ji ještě před přijetím prozkoumala.

47

Dne 10. listopadu 2018 uzavřel VK s použitím prostředků dálkové komunikace leasingovou smlouvu s BMW Bank na motorové vozidlo určené pro soukromé účely.

48

Ze spisu, který má Soudní dvůr k dispozici, vyplývá, že BMW Bank pořídila vozidlo odpovídající požadavkům VK a zůstala vlastníkem vozidla po celou dobu trvání smlouvy.

49

Leasingová smlouva spočívala v poskytnutí půjčky ze strany BMW Bank se smluvní výpůjční úrokovou sazbou ve výši 3,49 % ročně po celou dobu platnosti leasingové smlouvy, přičemž roční procentní sazba nákladů byla 3,55 %. Vzhledem k tomu, že byla tato smlouva uzavřena na dobu 24 měsíců, aniž VK musel na konci této doby vozidlo odkoupit, bylo dohodnuto, že VK musí zaplatit celkem pouze částku 12468,80 eura odpovídající záloze ve výši 4760 eur, která měla být zaplacena na začátku doby leasingu, nejpozději při předání vozidla, jakož i 24 měsíčním splátkám ve výši 321,95 eura. Kromě toho bylo dohodnuto, že VK musí dodržet roční limit najetých kilometrů ve výši 10000 kilometrů a že při vrácení vozidla je povinen zaplatit částku 7,37 centu za každý další ujetý kilometr, kdežto za každý nevyužitý kilometr mu bude vrácena částka 4,92 centu. Dále byl VK povinen nahradit snížení hodnoty vozidla, pokud by při jeho vrácení bylo zjištěno, že jeho stav neodpovídá ani stáří, ani dohodnutému počtu najetých kilometrů. Uvedená smlouva konečně stanovila, že je VK povinen zajistit pojištění tohoto vozidla s krytím všech rizik, uplatňovat vůči třetím osobám práva vyplývající z odpovědnosti za vady a nést riziko ztráty, poškození a jiného znehodnocení.

50

VK zaplatil zálohu a převzal vozidlo před placením měsíčních splátek stanovených v leasingové smlouvě od ledna 2019.

51

Dopisem ze dne 25. června 2020 sdělil VK, že hodlá odstoupit od leasingové smlouvy v souladu s ustanoveními německého práva.

52

Před Landgericht Ravensburg (zemský soud v Ravensburgu, Německo), předkládajícím soudem, má VK za to, že k posledně uvedenému datu ještě nezačala běžet čtrnáctidenní lhůta pro odstoupení od smlouvy stanovená tímto právem, přičemž v tomto ohledu zejména namítá, že povinné informace, které mu měly být na základě uvedeného práva poskytnuty, byly nedostatečné a nečitelné. Kromě toho se VK domnívá, že leasingová smlouva musí být kvalifikována jako smlouva uzavřená na dálku nebo jako smlouva uzavřená mimo obchodní prostory, takže mu v každém případě náleží právo od smlouvy odstoupit stanovené pro tento typ smluv podle německého práva. VK v tomto ohledu podotýká, že neměl možnost požadovat vysvětlení ani získat povinné informace od BMW Bank, neboť při iniciaci uzavření smlouvy, která probíhala v provozovně autorizovaného prodejce automobilů, nebyl přítomen žádný zaměstnanec nebo zástupce BMW Bank.

53

BMW Bank zpochybňuje zejména existenci práva odstoupit od smlouvy z důvodu, že se pravidla pro odstoupení týkající se smluv o spotřebitelském úvěru nepoužijí na leasingové smlouvy, jako je smlouva dotčená ve věci v původním řízení. Kromě toho v leasingové smlouvě, která ji vůči VK zavazuje, řádně sdělila všechny povinné informace stanovené německým právem. Obzvláště informace o právu odstoupit od smlouvy zcela přesně odpovídaly vzoru regulace, který informace o právu odstoupit od smlouvy obsahuje (dále jen „zákonný vzor“), takže měly být tyto informace v souladu s tímto právem považovány za přesné. BMW Bank má dále za to, že smlouvu nelze kvalifikovat jako smlouvu uzavřenou na dálku, jelikož VK navázal osobní kontakt se zprostředkovatelem úvěru, který byl schopen ho informovat o nabízené službě. Nejednalo se ani o smlouvu uzavřenou mimo obchodní prostory, jelikož by zprostředkovatel úvěru musel být považován za osobu, která jedná jménem obchodníka nebo v jeho zastoupení.

54

Předkládající soud v první řadě poznamenává, že až do nedávna německá judikatura vycházela ze zásady, že pokud jde o leasingové smlouvy, jako je smlouva dotčená ve věci v původním řízení, použijí se na právo odstoupit od smlouvy obdobně vnitrostátní ustanovení týkající se smluv, kterými obchodník poskytuje spotřebiteli za úplatu odklad platby nebo jinou pomoc při financování.

55

V rozsudku ze dne 24. února 2021 však měl Bundesgerichtshof (Spolkový soudní dvůr, Německo) za to, že takovou analogii nelze přijmout z důvodu záměru německého zákonodárce neuznat právo odstoupit od smlouvy, pokud jde o prostředky pomoci při financování v případě leasingových smluv, jako je smlouva dotčená ve věci v původním řízení. Podle tohoto soudu má takový přístup oporu v unijním právu, neboť se směrnice 2008/48 na základě svého čl. 2 odst. 2 písm. d) nepoužije na smlouvy o pronájmu nebo leasingové smlouvy (leasing), v rámci kterých není vůči nájemci nebo příjemci leasingu stanovena povinnost odkupu předmětu smlouvy ani ve smlouvě samotné, ani v jiné samostatné smlouvě.

56

Předkládající soud si nicméně klade otázku, zda leasingová smlouva na motorové vozidlo, jako je smlouva dotčená ve věci v původním řízení, spadá do působnosti směrnice 2008/48, případně do působnosti směrnic 2011/83 a 2002/65, a v tomto ohledu se Soudního dvora zejména táže, zda lze takovou smlouvu kvalifikovat jako smlouvu týkající se „finančních služeb“ ve smyslu jedné z těchto dvou posledně uvedených směrnic.

57

Ve druhé řadě si předkládající soud v případě, že by tato leasingová smlouva spadala do působnosti směrnice 2008/48, zaprvé klade otázku, zda je s touto směrnicí slučitelná vnitrostátní právní úprava, která zakládá zákonnou domněnku, podle které obchodník svou povinnost informovat spotřebitele o právu odstoupit od smlouvy splní tím, že ve smlouvě odkáže na vnitrostátní ustanovení, která sama odkazují na zákonný vzor. Mimoto se táže, zda v případě záporné odpovědi na tuto otázku musí být od použití těchto ustanovení upuštěno.

58

V případě, že by od použití uvedených ustanovení upuštěno být nemělo, klade si předkládající soud zadruhé otázku, které informace je obchodník povinen uvádět v úvěrových smlouvách na základě čl. 10 odst. 2 písm. p), l) a t) směrnice 2008/48 a kdy začíná běžet lhůta pro odstoupení od smlouvy v případě, že jsou tyto povinné informace uvedeny nesprávně.

59

Pokud jde o čl. 10 odst. 2 písm. p) směrnice 2008/48, Bundesgerichtshof (Spolkový soudní dvůr) měl za to, že jelikož leasingová smlouva, jako je smlouva dotčená ve věci v původním řízení, stanoví, že v případě předčasného splacení úvěru v důsledku výkonu práva odstoupit od smlouvy musí být za období mezi předáním vozidla a jeho vrácením zaplacena částka úroku splatná za den ve výši 0,00 eur, byl spotřebitel dostatečně informován o tom, že se věřitel vzdává práva na denní úroky splatné za toto období. Předkládající soud se domnívá, že jelikož se v leasingové smlouvě uvádí rovněž roční výpůjční úroková sazba ve výši 3,49 %, mohla by být takto zvolená formulace v rozporu s požadavkem jasnosti a stručnosti uvedeným v tomto ustanovení, a to tím spíše že čl. 14 odst. 3 písm. b) této směrnice stanoví, že úrok se vypočítá na základě výpůjční úrokové sazby dohodnuté mezi stranami.

60

Co se týče čl. 10 odst. 2 písm. l) směrnice 2008/48, podle Bundesgerichtshof (Spolkový soudní dvůr) by postačovalo, aby smluvní ustanovení které je použito v leasingové smlouvě dotčené ve věci v původním řízení, uvádělo, že se úroková sazba použitelná v případě opožděných plateb určí podle určitého procentního podílu ve vztahu k referenční úrokové sazbě uvedené v zákonném ustanovení, na které tato smlouva odkazuje. Předkládající soud si nicméně klade otázku, zda by nebylo vhodnější uvádět použitelnou sazbu v absolutní hodnotě, tedy ve formě konkrétního procentního podílu.

61

Pokud jde mimo jiné o čl. 10 odst. 2 písm. t) směrnice 2008/48, Bundesgerichtshof (Spolkový soudní dvůr) byl toho názoru, že v rámci smluvního ustanovení, které je obsaženo v leasingové smlouvě dotčené ve věci v původním řízení, zjevně není nezbytné v této smlouvě uvádět všechny podmínky přípustnosti případné stížnosti zákazníka, jelikož postačuje odkaz na pravidla pro mediační řízení. Předkládající soud má za to, že by všechny formální podmínky přístupu k mediačnímu řízení bylo třeba uvést v samotné smlouvě.

62

Pokud jde dále o lhůtu pro odstoupení od smlouvy, je třeba určit, zda začátku běhu této lhůty brání pouze neuvedení povinných informací v leasingové smlouvě, jako je smlouva dotčená ve věci v původním řízení, nebo zda může mít takový účinek rovněž uvedení nesprávných informací v této smlouvě.

63

Zatřetí si předkládající soud klade otázku, zda lze kvalifikovat výkon práva odstoupit od smlouvy stanoveného v čl. 14 odst. 1 směrnice 2008/48 jako zneužívající nebo zda je možné, aby účinky tohoto práva zanikly.

64

Pokud jde nejprve o otázku zániku práva, předkládající soud uvádí, že považuje za sporné, zda může zaniknout právo spotřebitele odstoupit od smlouvy, tím spíše že pro to neexistuje žádný právní základ.

65

Z článku 14 odst. 1 písm. a) a b) směrnice 2008/48 konkrétně vyplývá, že právo odstoupit od smlouvy není časově omezeno, pokud spotřebitel neobdrží informace stanovené v článku 10 směrnice 2008/48, jelikož obchodník má možnost kdykoli započít běh lhůty pro odstoupení od smlouvy poskytnutím těchto informací. Právo odstoupit od smlouvy se netýká pouze individuální ochrany spotřebitele, ale má i obecnějších cíle, jako je prevence předlužení a posílení stability finančních trhů.

66

Pokud jde dále o otázku zneužívajícího výkonu práva odstoupit od smlouvy, předkládající soud uvádí, že podle nedávné judikatury Bundesgerichtshof (Spolkový soudní dvůr) je třeba k tomu, aby bylo možné dospět k závěru o zneužívajícím výkonu tohoto práva, v rámci celkového posouzení zohlednit určité okolnosti, a sice zejména to, že spotřebitel mohl jasně konstatovat, že chybné informace, které neodpovídají zákonnému vzoru, jsou pro něj irelevantní, to, že námitku nesouladu informací o právu odstoupit od smlouvy se zákonným vzorem poprvé vznesl během řízení o kasačním opravném prostředku, nebo to, že uplatnil své právo odstoupit od smlouvy, přičemž se domníval, že nebude povinen platit obchodníkovi náhradu poté, co použil vozidlo v souladu s jeho určením.

67

V podstatě ze stejných důvodů jako v případě zániku práva je však předkládající soud toho názoru, že právo odstoupit od smlouvy nemůže být omezeno z důvodu, že bylo toto právo vykonáno zneužívajícím způsobem.

68

Ve třetí řadě v případě, že by leasingová smlouva na motorové vozidlo, jako je smlouva dotčená ve věci v původním řízení, představovala smlouvu o finančních službách ve smyslu směrnic 2002/65 a 2011/83, si předkládající soud za účelem určení, zda může mít VK právo odstoupit od smlouvy, zaprvé klade otázku, zda musí být taková smlouva kvalifikována jako smlouva uzavřená mimo obchodní prostory ve smyslu směrnice 2011/83, pokud byla uzavřena v obchodních prostorách osoby, která uzavření smlouvy pouze iniciovala, v projednávané věci autorizovaný prodejce automobilů, aniž by tato osoba měla oprávnění věřitele zastupovat za účelem uzavření této smlouvy.

69

V tomto ohledu předkládající soud poznamenává, že směrnice 2011/83 sice není na základě čl. 3 odst. 3 písm. d) použitelná na finanční služby, avšak výklad § 312b BGB, který se týká smluv uzavřených mimo obchodní prostory, je závislý na výkladu této směrnice. Vzhledem k tomu, že tato směrnice byla provedena nad rámec stanovený unijním právem, existuje vskutku jasný zájem Evropské unie na jednotném výkladu. Otázkou tedy je, zda lze zapojení osob, které uzavření smlouvy pouze iniciují jakožto zprostředkovatelé, postavit na roveň jednání jménem obchodníka nebo v jeho zastoupení ve smyslu čl. 2 bodu 2 směrnice 2011/83, a tedy i § 312b odst. 1 druhé věty BGB.

70

V případě, že by leasingová smlouva, jako je smlouva dotčená ve věci v původním řízení, skutečně představovala smlouvu uzavřenou mimo obchodní prostory, si předkládající soud zadruhé klade otázku, zda se na tuto smlouvu vztahuje výjimka z práva odstoupit od smlouvy obsažená v čl. 16 písm. l) směrnice 2011/83 z titulu poskytování služeb pronájmu motorových vozidel. V tomto ohledu odkazuje na rozhodnutí německého soudu vyššího stupně, podle kterého pronájem motorových vozidel zahrnuje pouze krátkodobý pronájem motorových vozidel, a nikoli dlouhodobé leasingové smlouvy.

71

Zatřetí si předkládající soud klade otázku, stále za účelem určení existence práva odstoupit od smlouvy ve prospěch VK, zda lze leasingovou smlouvu na motorové vozidlo, jako je smlouva dotčená ve věci v původním řízení, kvalifikovat jako smlouvu uzavřenou na dálku ve smyslu směrnic 2002/65 a 2011/83, pokud spotřebitel navázal osobní kontakt pouze s osobou, která uzavření smlouvy jen iniciovala, v projednávané věci autorizovaný prodejce automobilů, aniž by tato osoba měla pravomoc k zastupování za účelem uzavření této smlouvy a byla ostatně oprávněna tuto smlouvu uzavřít.

72

V tomto ohledu předkládající soud uvádí, že osoby, které se podílí pouze na této přípravné fázi, by neměly být považovány za zástupce obchodníka, který navrhuje uzavření uvedené smlouvy. Bundesgerichtshof (Spolkový soudní dvůr) nicméně judikoval, že podmínka výlučného použití prostředků dálkové komunikace, která je nezbytná k tomu, aby se jednalo o prodej na dálku ve smyslu směrnic 2002/65 a 2011/83, není splněna, pokud spotřebitel při iniciaci uzavření smlouvy navázal osobní kontakt s osobou, která mu v zastoupení obchodníka poskytla informace o smlouvě.

73

Za těchto podmínek se Landgericht Ravensburg (zemský soud v Ravensburgu) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

74

Dne 12. dubna 2017 uzavřel F. F. s C. Bank smlouvu o půjčce v čisté výši 15111,70 eura, která byla určena ke koupi ojetého osobního vozidla pro soukromé účely.

75

Autorizovaný prodejce automobilů, od něhož bylo vozidlo zakoupeno, působil jako zprostředkovatel při přípravě a uzavírání smlouvy o půjčce pro C. Bank a použil formuláře smlouvy o půjčce, které mu tato banka poskytla. Podle smlouvy o půjčce činila kupní cena tohoto vozidla 14880,00 eur. Po odečtení zálohy ve výši 2000,00 eur činila cena, která měla být uhrazena, 12880,00 eur a tato částka měla být financována prostřednictvím dotčené půjčky.

76

Dotčená smlouva stanoví splácení půjčky v 60 měsíčních splátkách ve stejné výši, jakož i konečnou platbu ve vyšší částce. Vozidlo zakoupené F. F. bylo ve formě záruky převedeno na C. Bank. Po vyplacení půjčky F. F. řádně platil dohodnuté měsíční splátky.

77

Dne 1. dubna 2020 F. F. od smlouvy o půjčce odstoupil.

78

F. F. má za to, že z důvodu nejasných informací o právu odstoupit od smlouvy, které jsou obsaženy ve smlouvě o půjčce, jakož i z důvodu několika chybných povinných údajů, které měly být v této smlouvě uvedeny podle německého práva, nezačala čtrnáctidenní lhůta pro odstoupení od smlouvy stanovená tímto právem dosud běžet. Za těchto podmínek se zejména domáhá, aby mu byly vráceny měsíční splátky, které do dne odstoupení od smlouvy uhradil, jakož i záloha, kterou uhradil autorizovanému prodejci, tedy celkem 10110,11 eura. Dále požaduje, aby bylo určeno, že C. Bank je s převzetím vozidla v prodlení ve smyslu § 293 BGB.

79

C. Bank navrhuje žalobu zamítnout, neboť má zejména za to, že F. F. řádně poskytla veškeré povinné informace, zejména prostřednictvím zákonného vzoru.

80

Předkládající soud si zaprvé klade otázku, zda je se směrnicí 2008/48 slučitelná vnitrostátní právní úprava, která zakládá zákonnou domněnku, podle které obchodník svou povinnost informovat spotřebitele o jeho právu odstoupit od smlouvy splní tím, že ve smlouvě odkáže na vnitrostátní ustanovení, která sama odkazují na zákonný vzor, nebo do této smlouvy dokonce vloží informace sice převzaté z tohoto vzoru, avšak v rozporu s požadavky této směrnice. Mimoto se táže, zda v případě, že je zjištěna neslučitelnost s uvedenou směrnicí, musí být od použití této právní úpravy upuštěno.

81

V tomto ohledu předkládající soud uvádí, že i za předpokladu, že by C. Bank použila zákonný vzor nesprávně, nebyl by F. F. přesto oprávněn zpochybnit použití výše uvedené zákonné domněnky, neboť takové zpochybnění by představovalo zneužití práva podle kritérií stanovených Bundesgerichtshof (Spolkový soudní dvůr).

82

Zadruhé si předkládající soud klade otázku, které informace je obchodník povinen uvést v úvěrových smlouvách na základě čl. 10 odst. 2 písm. l), p), r) a t) směrnice 2008/48 a kdy začíná běžet lhůta pro odstoupení od smlouvy v případě, že jsou tyto povinné informace uvedeny nesprávně.

83

Pokud jde nejprve o čl. 10 odst. 2 písm. r) směrnice 2008/48, který se týká informací o právu věřitele na odškodnění a o způsobu, kterým se toto odškodnění stanoví, Bundesgerichtshof (Spolkový soudní dvůr) měl za to, že věřitel se může v případě smluvního ustanovení obsaženého ve smlouvě, jako je smlouva dotčená ve věci v původním řízení, omezit na to, že v obecných rysech uvede hlavní parametry pro výpočet odškodnění za předčasné splacení úvěru. Předkládající soud si nicméně klade otázku, zda není spíše třeba uvádět ve smlouvě, jako je smlouva dotčená ve věci v původním řízení, přesný, pro spotřebitele pochopitelný, aritmetický vzorec. Případně by bylo třeba rovněž určit, zda skutečnost, že jsou informace obsažené v uvedené smlouvě a týkající se výpočtu odškodnění za předčasné splacení úvěru, nedostatečné, může být sankcionována výlučně zánikem práva na odškodnění, nebo zda je třeba takovou situaci považovat za neuvedení informací, v důsledku čehož by lhůta pro odstoupení od smlouvy nezačala běžet.

84

Pokud jde dále o čl. 10 odst. 2 písm. l), p) a t) směrnice 2008/48, předkládající soud vyjadřuje tytéž pochybnosti jako ty, které byly uvedeny v bodech 59 až 61 tohoto rozsudku, přičemž upřesňuje, že smlouva, kterou F. F. uzavřel s C. Bank dne 12. dubna 2017, obsahovala smluvní ustanovení podobná těm, která byla uvedena v těchto bodech.

85

A konečně co se týče lhůty pro odstoupení od smlouvy, předkládající soud si klade tytéž otázky, které jsou uvedeny v bodě 62 tohoto rozsudku.

86

Zatřetí si předkládající soud klade otázku, zda právo odstoupit od smlouvy může být časově omezeno v případě porušení dobré víry. Předkládající soud se zejména táže, zda a případně za jakých podmínek může právo odstoupit od smlouvy stanovené v čl. 14 odst. 1 směrnice 2008/48 podléhat zániku a zda může být výkon tohoto práva považován za určitých okolností za zneužívající. V tomto ohledu vychází ze stejných úvah, které jsou uvedeny v bodech 63 až 67 tohoto rozsudku.

87

Začtvrté si předkládající soud klade otázku ohledně uplatnění práva spotřebitele na vrácení uhrazených měsíčních splátek, pokud se úvěrová smlouva, od níž spotřebitel odstoupil, váže na smlouvu kupní. Z judikatury Bundesgerichtshof (Spolkový soudní dvůr) totiž vyplývá, že pokud se úvěrová smlouva váže na smlouvu o koupi osobního vozidla, může věřitel odmítnout vrátit uhrazené měsíční splátky, a případně i uhrazenou zálohu, dokud mu nebude vráceno vozidlo nebo dokud spotřebitel neprokáže, že je odeslal nebo že uvedl věřitele do prodlení s převzetím ve smyslu § 293 BGB v návaznosti na skutečnou nabídku k převzetí zaslanou do sídla obchodníka.

88

Předkládající soud přitom uvádí, že vrácení měsíčních splátek, a případně zálohy může být v případě, že věřitel zpochybní platnost odstoupení od smlouvy, odloženo, a to až do konečného výsledku soudního sporu. To jej vede k pochybnostem o slučitelnosti této povinnosti předchozího vrácení, jakož i jejích procesních důsledků s užitečným účinkem práva odstoupit od smlouvy stanoveného v čl. 14 odst. 1 směrnice 2008/48. Vozidlo je totiž ve většině případů nezbytné pro výkon povolání spotřebitele a váže značný kapitál. Pokud by posledně uvedený spotřebitel musel vrátit vozidlo, aniž by věděl, zda je odstoupení od smlouvy skutečně účinné a v jaké lhůtě od věřitele případně obdrží dlužné částky, aby si mohl následně koupit náhradní zboží, byl by ve většině případů odrazen od využití svého práva odstoupit od smlouvy.

89

Předkládající soud se mimoto táže, zda pro případ, že by byl učiněn závěr, že povinnost předchozího vrácení vozidla není slučitelná s čl. 14 odst. 1 směrnice 2008/48, má toto ustanovení přímý účinek, takže by od použití relevantních vnitrostátních ustanovení mělo být upuštěno.

90

Zapáté si předkládající soud klade otázku, zda jsou vnitrostátní procesní ustanovení, která upravují výkon funkce samosoudce, slučitelná s článkem 267 SFEU. Tuto otázku lze vysvětlit tak, že věc předložená předkládajícímu soudu byla soudním kolegiem, které bylo touto věcí pověřeno v rámci tohoto soudu, postoupena samosoudci a žádost o rozhodnutí o předběžné otázce tedy pochází pouze od tohoto samosoudce.

91

V tomto ohledu předkládající soud vysvětluje, že to, zda je podle německého práva samosoudce oprávněn podat žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, představuje spornou otázku. Z judikatury Bundesgerichtshof (Spolkový soudní dvůr) konkrétně vyplývá, že samosoudce porušuje zásadu zákonného soudce tím, že na základě své vlastní pravomoci podá žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, přestože měl spor předložit příslušnému soudnímu kolegiu, aby si věc převzalo.

92

Předkládající soud je přitom toho názoru, že čl. 267 druhý pododstavec SFEU brání takové povinnosti předložit věc příslušnému soudnímu kolegiu. Ačkoli již Soudní dvůr rozhodl, že žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná samosoudcem je z hlediska unijního práva přípustná bez ohledu na to, zda byla dodržena vnitrostátní procesní pravidla, ponechal otevřenou otázku, zda musí být upuštěno od použití vnitrostátního ustanovení, které omezuje pravomoc samosoudce podat žádost o rozhodnutí o předběžné otázce.

93

Kromě toho předkládající soud zdůrazňuje, že tato otázka je relevantní pro vyřešení věci, která mu byla předložena, jelikož v souběžných řízeních, ve kterých se samosoudce s předběžnými otázkami na Soudní dvůr obrátil, žalované na základě výše uvedených úvah Bundesgerichtshof (Spolkový soudní dvůr) zpochybnily předkládací usnesení nebo požadovaly vyloučení předkládajícího soudce z důvodu podjatosti, přičemž taková situace se může v projednávané věci opakovat.

94

Za těchto podmínek se Landgericht Ravensburg (zemský soud v Ravensburgu) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

95

Na základě svých žádostí ze dne 30. června 2017, 28. března 2017, 26. ledna 2019 a 31. ledna 2012 uzavřeli v uvedeném pořadí CR na jedné straně a AY, ML a BQ na straně druhé s Volkswagen Bank a Audi Bank ve věcech, které byly předloženy předkládajícímu soudu, smlouvy o půjčce určené k nákupu ojetých osobních vozidel pro soukromé účely. Čisté částky, na které byly smlouvy o půjčce uzavřeny, činily ve výše uvedeném pořadí 21418,66 eura, 28671,25 eura, 18972,74 eura a 30208,10 eura.

96

Při přípravě a uzavírání smluv o půjčce vystupovali autorizovaní prodejci automobilů, u kterých byla vozidla zakoupena, jako zprostředkovatelé úvěru pro Volkswagen Bank a Audi Bank. Dotčené smlouvy stanovily splácení půjček v měsíčních splátkách, přičemž částky dotyčných půjček byly navýšeny o částku týkající se pojištění pro případ smrti, invalidity nebo nezaměstnanosti. Smlouvy rovněž stanovily závěrečnou platbu ve stanovené výši a v některých případech i zaplacení zálohy spotřebitelem.

97

CR odstoupil od smlouvy o půjčce dne 31. března 2019, AY dne 13. června 2019, ML dne 16. září 2019 a BQ dne 20. září 2020. Jak vyplývá z předkládacího rozhodnutí, první tři spotřebitelé nabídli Volkswagen Bank a Audi Bank případné vrácení vozidla do jejich sídla výměnou za současné vrácení provedených plateb. BQ již ke dni odstoupení od smlouvy půjčku, která mu byla poskytnuta, na rozdíl od ostatních tří spotřebitelů zcela splatil. Domáhal se taktéž zejména vrácení uhrazených měsíčních splátek po převodu vlastnictví a vrácení vozidla.

98

Tito čtyři spotřebitelé se domnívají, že jejich odstoupení od smlouvy jsou platná, neboť nezačala běžet čtrnáctidenní lhůta pro odstoupení od smlouvy stanovená německým právem. Nebyly jim totiž řádně předány informace o právu odstoupit od smlouvy a další povinné informace.

99

Volkswagen Bank a Audi Bank jsou toho názoru, že s využitím zákonného vzoru řádně poskytly všechny nezbytné informace. Ve dvou věcech, které byly předloženy předkládajícímu soudu, se posledně uvedené podpůrně dovolávají námitky zániku práva a námitky zneužívajícího výkonu práva dotyčnými spotřebiteli, neboť legitimně očekávaly, že tito spotřebitelé již své právo odstoupit od smlouvy neuplatní poté, co vozidlo skutečně použili a pravidelně, na základě smluv o půjčce, platili stanovené měsíční splátky. V dalších dvou věcech, které byly předloženy předkládajícímu soudu, Volkswagen Bank a Audi Bank tvrdí, že nejsou v prodlení s převzetím vozidla ve smyslu § 293 BGB, jelikož jim dotyční spotřebitelé nepředložili skutečnou nabídku k převzetí ve smyslu § 294 BGB.

100

Předkládající soud za skutkových a právních okolností, které jsou velmi podobné těm, z nichž vychází věc C‑47/21, pokládá otázky, které jsou téměř totožné s otázkami položenými v této věci, a uvádí odůvodnění, které je v podstatě totožné s odůvodněním shrnutým v bodech 80 až 93 tohoto rozsudku.

101

Pokud jde o otázky týkající se námitky vycházející ze zániku práva a námitky vycházející ze zneužití práva, předkládající soud upřesňuje, že podle judikatury Bundesgerichtshof (Spolkový soudní dvůr) je třeba o jejich uplatnění uvažovat především u smluv, které strany již plně splnily.

102

Za těchto podmínek se Landgericht Ravensburg (zemský soud v Ravensburgu) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

103

Rozhodnutím předsedy Soudního dvora ze dne 22. dubna 2021 byly věci C‑38/21 a C‑47/21 spojeny pro účely písemné i ústní části řízení, jakož i pro účely rozsudku. Rozhodnutím předsedy Soudního dvora ze dne 31. května 2022 byla věc C‑232/21 spojena s uvedenými věcmi pro účely ústní části řízení, jakož i pro účely rozsudku.

104

Dopisem ze dne 3. srpna 2021 předkládající soud informoval Soudní dvůr, že ve věci C‑47/21 byl spor v jedné ze dvou věcí v původním řízení vyřešen smírnou cestou, a v důsledku toho bere zpět otázku 2. písm. a) ve věci C‑47/21 při zachování všech ostatních otázek v této věci v platnosti.

105

V návaznosti na dodatek k žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce ve věci C‑38/21 ze dne 24. srpna 2021 byla znovu zahájena písemná část řízení ve spojených věcech C‑38/21 a C‑47/21.

106

V souladu s čl. 16 třetím pododstavcem statutu Soudního dvora Evropské unie požádala německá vláda, aby byly projednávané věci přiděleny k rozhodnutí velkému senátu, čemuž Soudní dvůr dne 31. května 2022 vyhověl.

107

BMW Bank, C. Bank, Volkswagen Bank a Audi Bank, německá vláda, jakož i Evropská komise vyjadřují pochybnosti o přípustnosti některých předběžných otázek položených ve všech třech věcech.

108

BMW Bank tvrdí, že první až čtvrtá otázka ve věci C‑38/21 je nepřípustná, neboť je zjevné, že skutkové okolnosti ve věci v původním řízení nespadají do působnosti směrnice 2008/48, na kterou se tyto otázky vztahují. Tato směrnice totiž ze své působnosti vyloučila leasingové smlouvy, které neobsahují povinnost odkupu zboží, respektive předmětu leasingu. Kromě toho je nepřípustná šestá otázka ve věci C‑38/21, která je položena pro případ, že by leasingová smlouva, jako je smlouva dotčená ve věci v původním řízení, měla být kvalifikována jako smlouva týkající se jakékoli finanční služby ve smyslu směrnice 2011/83, jelikož smlouvy týkající se finančních služeb jsou z působnosti této směrnice výslovně vyloučeny.

109

V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury je v rámci spolupráce mezi Soudním dvorem a vnitrostátními soudy zavedené článkem 267 SFEU věcí pouze vnitrostátního soudu, kterému byl spor předložen a jenž musí nést odpovědnost za soudní rozhodnutí, které bude vydáno, aby s ohledem na konkrétní okolnosti věci posoudil jak nezbytnost rozhodnutí o předběžné otázce pro vydání rozsudku, tak relevanci otázek, které Soudnímu dvoru klade. Týkají-li se tedy položené otázky výkladu unijního práva, je Soudní dvůr v zásadě povinen rozhodnout [rozsudek ze dne 21. března 2023, Mercedes-Benz Group (Odpovědnost výrobců vozidel vybavených odpojovacími zařízeními), C‑100/21, EU:C:2023:229, bod 52 a citovaná judikatura].

110

Z toho plyne, že se k otázkám týkajícím se unijního práva váže domněnka relevance. Odmítnutí rozhodnout o předběžné otázce položené vnitrostátním soudem ze strany Soudního dvora je možné pouze tehdy, je-li zjevné, že žádaný výklad unijního práva nemá žádný vztah k realitě nebo předmětu sporu v původním řízení, jestliže se jedná o hypotetický problém nebo také jestliže Soudní dvůr nedisponuje skutkovými nebo právními poznatky nezbytnými pro užitečnou odpověď na otázky, které jsou mu položeny [rozsudek ze dne 21. března 2023, Mercedes-Benz Group (Odpovědnost výrobců vozidel vybavených odpojovacími zařízeními), C‑100/21, EU:C:2023:229, bod 53 a citovaná judikatura].

111

V projednávané věci je třeba zdůraznit, že předkládající soud předal Soudnímu dvoru žádost o rozhodnutí o předběžné otázce ve dvou fázích, a sice nejprve dne 30. prosince 2020 – při této příležitosti položil první až čtvrtou otázku – a poté dne 24. srpna 2021, kdy položil další čtyři otázky. V rámci tohoto dodatku ke své původní žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce tento soud upřesnil, že si klade otázku, zda se má směrnice 2008/48 vztahovat na leasingovou smlouvu, jako je smlouva dotčená ve věci v původním řízení, jak vyplývá z páté otázky. Uvedený soud rovněž uvedl, v jakých případech v závislosti na odpovědi, kterou Soudní dvůr v tomto ohledu poskytne, považuje i nadále za relevantní odpovědět na první až čtvrtou otázku položenou dne 30. prosince 2020.

112

I když předkládající soud podmínil šestou otázku ve věci C‑38/21 tím, že v rámci odpovědi na pátou otázku v této věci určí, že leasingová smlouva, jako je smlouva dotčená ve věci v původním řízení, může být kvalifikována jako smlouva týkající se jakékoli finanční služby ve smyslu směrnice 2011/83, nic to nemění na tom, že relevanci nebo nehypoteční povahu, a tudíž přípustnost této šesté otázky lze posoudit pouze s ohledem na odpověď, kterou Soudní dvůr poskytne na pátou otázku.

113

Za těchto podmínek nelze první až čtvrtou otázku ve věci C‑38/21, stejně jako šestou otázku v této věci považovat v této fázi za hypotetické, jelikož nezbytnost a užitečnost odpovědi na ně závisí na zodpovězení páté otázky v uvedené věci.

114

V každém případě je třeba připomenout, že pokud není zjevné, že výklad ustanovení unijního práva nemá žádný vztah k realitě nebo předmětu sporu v původním řízení, nedotýká se námitka vycházející z nepoužitelnosti tohoto ustanovení na věc v původním řízení přípustnosti žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, nýbrž meritorní stránky otázek (rozsudek ze dne 24. července 2023, Lin, C‑107/23 PPU, EU:C:2023:606, bod 66 a citovaná judikatura).

115

Podstatou třetí otázky písm. e) a f) a čtvrté otázky písm. e) a f) předkládajícího soudu ve věcech C‑38/21, C‑47/21 a C‑232/21 je vztah mezi právem odstoupit od smlouvy stanoveným v článku 14 směrnice 2008/48 a pravidly mezinárodního obyčejového práva v oblasti zániku a zneužití práva.

116

C. Bank, Volkswagen Bank a Audi Bank, jakož i německá vláda vyjadřují pochybnosti o přípustnosti těchto otázek.

117

V tomto ohledu je třeba připomenout, že aby Soudní dvůr mohl podat výklad unijního práva, který bude vnitrostátnímu soudu užitečný, čl. 94 písm. c) jednacího řádu Soudního dvora stanoví, že žádost o rozhodnutí o předběžné otázce musí obsahovat uvedení důvodů, na základě kterých má předkládající soud pochybnosti o výkladu nebo platnosti určitých ustanovení unijního práva, a vztah, který spatřuje mezi těmito ustanoveními a vnitrostátními právními předpisy použitelnými ve sporu v původním řízení.

118

V projednávané věci je pravda, že v souladu s ustálenou judikaturou je Unie povinna vykonávat své pravomoci v souladu s mezinárodním právem jako celkem, kam patří nejen ustanovení mezinárodních úmluv, které ji zavazují, ale také pravidla a zásady obecného obyčejového mezinárodního práva [rozsudek ze dne 6. října 2020, Komise v. Maďarsko (Vysokoškolské vzdělávání), C‑66/18, EU:C:2020:792, bod 87 a citovaná judikatura].

119

Předkládající soud se však omezuje na tvrzení, že podle obecných zásad mezinárodního práva veřejného, kterými je německý soud vázán v souladu s čl. 25 odst. 2 základního zákona a pod které spadají zásady zániku práva a dobré víry, lze mít za to, že právo odstoupit od smlouvy zaniklo, nebo že je výkon tohoto práva v rozporu s dobrou vírou pouze tehdy, je-li si spotřebitel vědom nebo si není vědom ve smyslu hrubé nedbalosti, že má právo od smlouvy odstoupit.

120

Předkládající soud přitom dostatečně neprokázal, do jaké míry by se pravidla mezinárodního obyčejového práva v oblasti zániku a zneužití práva mohla dostat do rozporu s unijním právem v kontextu sporů mezi jednotlivci, které se týkají práva odstoupit od smlouvy stanoveného v článku 14 směrnice 2008/48.

121

Třetí otázka písm. e) a f) a čtvrtá otázka písm. e) a f) ve věcech C‑38/21, C‑47/21 a C‑232/21 za těchto podmínek nesplňují požadavky čl. 94 písm. c) jednacího řádu, a jsou tudíž nepřípustné.

122

Podstatou šesté otázky předkládajícího soudu položené ve věcech C‑47/21 a C‑232/21 je, zda musí být čl. 267 druhý pododstavec SFEU vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, podle které je samosoudce povinen mimo jiné z důvodu zásadního významu věci, která mu byla předložena, předat tuto věc občanskoprávnímu senátu složenému ze tří soudců a zdržet se podání žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce Soudnímu dvoru v rámci uvedené věci.

123

C. Bank, Volkswagen Bank a Audi Bank, německá vláda, jakož i Komise mají za to, že tyto otázky jsou nepřípustné především z důvodu, že odpověď na ně není nezbytná pro vyřešení sporů v původním řízení.

124

V projednávané věci je třeba s ohledem na judikaturu připomenutou v bodech 109 a 110 tohoto rozsudku konstatovat, že se šestá otázka položená ve věcech C‑47/21 a C‑232/21 týká výkladu čl. 267 druhého pododstavce SFEU, ale že předkládající soud nevysvětlil důvody, proč je výklad tohoto ustanovení nezbytný k tomu, aby mohl rozhodnout spor, který mu byl předložen. Omezil se totiž na konstatování, že by pravomoc samosoudce předložit Soudnímu dvoru žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce mohla být zpochybněna, a v tomto ohledu odkázal na řízení v jiných věcech, než jsou věci, které jsou předmětem těchto žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce, v nichž byla napadena předkládací usnesení přijatá samosoudcem, nebo byl podán návrh na vyloučení samosoudce z důvodu podjatosti. Naproti tomu neupřesňuje, jaký by toto zpochybnění mělo dopad na předkládací rozhodnutí nebo na případná rozhodnutí, jimiž se končí řízení. Z předkládacích rozhodnutí zejména nevyplývá, že by v této fázi řízení byla napadena opravným prostředkem, v jehož rámci by bylo tvrzeno, že jsou stižena případnou vadou spočívající v tom, že byla přijata samosoudcem.

125

Za těchto podmínek je šestá otázka ve věci C‑47/21 a ve věci C‑232/21 nepřípustná, jelikož je hypotetická.

126

Podstatou páté otázky předkládajícího soudu ve věci C‑38/21, kterou je třeba zkoumat na prvním místě, je, zda leasingová smlouva na motorové vozidlo, která stanoví, že spotřebitel nemá povinnost odkoupit vozidlo po skončení platnosti smlouvy, spadá do působnosti směrnice 2008/48, směrnice 2002/65 nebo směrnice 2011/83.

127

Úvodem je třeba připomenout, že i když o kvalifikaci smlouvy dotčené ve sporu, který byl předložen předkládajícímu soudu, může na základě okolností vlastních věci v původním řízení rozhodnout pouze uvedený soud, nemění to nic na tom, že Soudní dvůr může vyvodit z ustanovení uvedených směrnic kritéria, která uvedený soud musí za tímto účelem uplatnit (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 3. prosince 2015, Banif Plus Bank, C‑312/14, EU:C:2015:794, bod 51 a citovaná judikatura).

128

Nic nebrání vnitrostátnímu soudu ani v tom, aby požádal Soudní dvůr o rozhodnutí stran takové kvalifikace, avšak za předpokladu, že vnitrostátní soud s ohledem na všechny informace obsažené ve spise, jimiž disponuje, určí a posoudí skutkové okolnosti pro tuto kvalifikaci nezbytné (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 3. prosince 2015, Banif Plus Bank, C‑312/14, EU:C:2015:794, bod 52).

129

V projednávaném případě ze spisu, který má Soudní dvůr k dispozici, vyplývá, že – jak bylo uvedeno v bodě 49 tohoto rozsudku – smlouva dotčená ve věci v původním řízení stanoví, že je VK poskytnuta půjčka za účelem pronájmu motorového vozidla pořízeného BMW Bank, v souladu s požadavky VK, které VK může používat po dobu 24 měsíců a s omezením počtu najetých kilometrů, přičemž toto vozidlo zůstává ve vlastnictví této banky. Po dobu trvání smlouvy nese spotřebitel riziko ztráty, poškození a jiného znehodnocení, a je proto povinen zajistit pojištění vozidla s krytím všech rizik. Je rovněž na spotřebiteli, aby uplatňoval práva vyplývající z odpovědnosti za vady vůči třetím osobám, zejména vůči autorizovanému prodejci a výrobci. Ani smlouva samotná, ani žádná samostatná smlouva nezavazuje tohoto spotřebitele k odkupu vozidla. Spotřebitel ani nepřebírá žádnou záruku za zbytkovou hodnotu po skončení platnosti smlouvy a ztrátu hodnoty vozidla je povinen nahradit pouze v případě, že se při jeho vrácení zjistí, že stav vozidla neodpovídá jeho stáří nebo byl překročen ve smlouvě stanovený maximální počet najetých kilometrů.

130

Pokud jde v první řadě o působnost směrnice 2008/48, je třeba připomenout, že podle jejího čl. 2 odst. 1 se tato směrnice vztahuje na úvěrové smlouvy, s výhradou výjimek stanovených v jejím čl. 2 odst. 2.

131

V souladu s čl. 2 odst. 2 písm. d) se směrnice 2008/48 nevztahuje na smlouvy o pronájmu nebo leasingové smlouvy, u kterých není stanovena povinnost odkupu předmětu smlouvy ani ve smlouvě samotné, ani v jiné samostatné smlouvě; má se za to, že povinnost existuje, pokud o tom rozhoduje jednostranně věřitel.

132

V této souvislosti je třeba určit, zda taková leasingová smlouva, jako je smlouva dotčená ve věci v původním řízení, spadá pod pojem „leasingová smlouva“ uvedený v tomto ustanovení, přičemž je třeba uvést, že ani toto, ani žádné jiné ustanovení směrnice 2008/48 tento pojem nedefinuje ani neodkazuje na vnitrostátní právo.

133

Podle ustálené judikatury Soudního dvora z požadavků na jednotné používání unijního práva i ze zásady rovnosti vyplývá, že znění ustanovení unijního práva, které výslovně neodkazuje na právo členských států za účelem vymezení jeho smyslu a dosahu, musí být zpravidla vykládáno autonomním a jednotným způsobem v celé Unii, přičemž tento výklad je třeba nalézt s přihlédnutím ke znění tohoto pojmu a ke kontextu a cíli sledovanému ustanovením, v němž je tento pojem použit (rozsudek ze dne 18. června 2020, Sparkasse Südholstein, C‑639/18, EU:C:2020:477, bod 24 a citovaná judikatura).

134

V běžném právním jazyce se pod pojmem „leasingová smlouva“ rozumí smlouva, kterou jedna strana poskytuje druhé straně úvěr k financování užívání pronajatého zboží, jehož zůstává vlastníkem, a které druhá strana může po skončení smlouvy vrátit nebo odkoupit, přičemž se má za to, že většina výhod a rizik spojených s právním vlastnictvím přechází po celou dobu trvání smlouvy na tuto druhou stranu (obdobně viz rozsudek ze dne 16. února 2012, Eon Aset Menidjmunt, C‑118/11, EU:C:2012:97, body 37 a 38).

135

V projednávaném případě z charakteristik leasingové smlouvy dotčené ve věci v původním řízení, připomenutých v bodě 129 tohoto rozsudku, vyplývá, že BMW Bank poskytla VK půjčku k financování užívání pronajatého vozidla, které bylo pořízeno touto bankou v souladu s požadavky VK, přičemž VK byl po skončení platnosti smlouvy povinen vozidlo vrátit, jelikož nemá povinnost je odkoupit, nicméně po celou dobu trvání smlouvy musel nést většinu výhod a rizik spojených s vlastnictvím vozidla. I když taková leasingová smlouva spadá pod pojem „leasing“ ve smyslu čl. 2 odst. 2 písm. d) směrnice 2008/48, je nicméně z působnosti této směrnice vyloučena, jelikož pro spotřebitele nestanoví žádnou povinnost odkoupit si předmět smlouvy po jejím skončení.

136

Pokud jde ve druhé řadě o působnost směrnice 2002/65, je třeba připomenout, že podle čl. 1 odst. 1 této směrnice je jejím předmětem harmonizace právních a správních předpisů členských států pro uvádění finančních služeb pro spotřebitele na trh na dálku. Bod 14 odůvodnění uvedené směrnice upřesňuje, že se tato směrnice vztahuje na veškeré finanční služby, jež mohou být poskytovány na dálku s výhradou použití zvláštních právních předpisů Unie, kterými se řídí některé finanční služby.

137

Aby smlouva spadala do působnosti směrnice 2002/65, musí se jednat nejen o „smlouvou uzavřenou na dálku“ ve smyslu čl. 2 písm. a) této směrnice, ale zároveň o smlouvu, jejímž předmětem je poskytnutí „finanční služby“ ve smyslu čl. 2 písm. b) uvedené směrnice, přičemž tyto dvě podmínky jsou kumulativní.

138

V tomto ohledu je třeba připomenout, že směrnice 2002/65 má v zásadě za cíl úplnou harmonizaci aspektů, které upravuje, takže její znění musí být vykládáno jednotně ve všech členských státech (rozsudek ze dne 18. června 2020, Sparkasse Südholstein, C‑639/18, EU:C:2020:477, bod 23) v souladu se zásadami odvozenými z judikatury, které jsou připomenuty v bodě 133 tohoto rozsudku.

139

Pokud jde o pojem „finanční služba“, čl. 2 písm. b) směrnice 2002/65 jej definuje jako jakoukoli službu bankovní, úvěrové, pojistné, osobní důchodové, investiční nebo platební povahy. Je tedy třeba ověřit, zda se leasingová smlouva, jakou je smlouva dotčená ve věci v původním řízení, týká alespoň jedné z oblastí uvedených v čl. 2 písm. b) směrnice 2002/65.

140

Zaprvé je třeba mít za to, podobně jako to učinil generální advokát v bodě 95 svého stanoviska, že pojem „služba bankovní povahy“ ve smyslu tohoto ustanovení musí být chápán jako služba nabízená v rámci obchodní činnosti, kterou banky tradičně vykonávají.

141

V tomto ohledu je třeba uvést, jak tvrdí německá vláda v písemném vyjádření, že se nabídka leasingové smlouvy na motorové vozidlo, jako je smlouva dotčená ve věci v původním řízení, v každém případě vymyká tradičnímu okruhu služeb poskytovaných bankovním sektorem, jelikož takovou zvláštní službu nejčastěji nabízejí banky navázané na výrobce automobilů nebo společnosti specializující se na leasing automobilů, jako jsou společnosti, které vozidla pronajímají.

142

Z toho vyplývá, že se taková smlouva netýká „služb[y] bankovní […] povahy“ ve smyslu čl. 2 písm. b) směrnice 2002/65.

143

Zadruhé, pokud jde o pojem „služba […] úvěrové […] povahy“ ve smyslu čl. 2 písm. b) směrnice 2002/65, je třeba konstatovat, že tato směrnice neobsahuje definici pojmu „úvěr“.

144

V běžném právním jazyce však tento výraz znamená poskytnutí peněžité částky nebo stanovení platebních lhůt či poskytnutí pomoci věřitelem dlužníkovi při splácení za účelem financování nebo odložení platby, takže úvěrová smlouva musí být považována za smlouvu, na jejímž základě věřitel poskytuje nebo se zavazuje poskytnout spotřebiteli úvěr ve formě odložené platby, půjčky nebo jakékoli jiné podobné pomoci při financování.

145

Z toho vyplývá, že se smlouva o finanční službě úvěrové povahy vyznačuje tím, jak v podstatě vyplývá též z bodů 97 a 100 stanoviska generálního advokáta, že plní funkci financování nebo je určena k odložení platby, a to s využitím peněžních prostředků nebo platebních lhůt či pomoci při splácení, které obchodník za tímto účelem spotřebiteli poskytne.

146

V projednávaném případě, jak bylo vysvětleno před Soudním dvorem, má leasingová smlouva na motorové vozidlo bez povinnosti odkupu, jako je smlouva dotčená ve věci v původním řízení, dva prvky, a to jednak prvek úvěrový, který se vyznačuje tím, že banka poskytne spotřebiteli úvěr formou pomoci při financování, a jednak prvek nájemní, který má za cíl umožnit spotřebiteli po určitou dobu užívat jím vybrané vozidlo patřící této bance výměnou za uhrazení zálohy a následných měsíčních splátek.

147

Za těchto podmínek je pro určení, zda má taková smlouva z důvodu své hybridní formy povahu úvěru ve smyslu čl. 2 písm. b) směrnice 2002/65, třeba vycházet, jak uvedl generální advokát v bodě 97 svého stanoviska, z jejího hlavního předmětu tak, aby bylo ověřeno, zda prvek úvěrové povahy převažuje nad prvkem nájemní povahy, nebo zda je tomu naopak.

148

V tomto ohledu je třeba konstatovat, jak v podstatě uvedl generální advokát v bodě 100 svého stanoviska, že se taková smlouva v podstatě neliší od smlouvy o dlouhodobém pronájmu vozidla, v rámci níž musí spotřebitel za právo užívat vozidlo platit nájemné, za podmínky, že není spojena s povinností odkupu vozidla na konci doby leasingu, že spotřebitel nenese odpovědnost za plnou amortizaci nákladů, které dodavatel vozidla vynaložil na jeho pořízení, ani rizika spojená se zbytkovou hodnotou vozidla po skončení platnosti smlouvy. Mezi těmito typy smluv rovněž neumožňuje rozlišovat povinnost spotřebitele nahradit ztrátu hodnoty vozidla v případě, že se při jeho vrácení zjistí, že stav vozidla neodpovídá jeho stáří nebo byl překročen ve smlouvě stanovený maximální počet najetých kilometrů.

149

Vzhledem k tomu, že má hlavní předmět leasingové smlouvy na motorové vozidlo bez povinnosti odkupu, jako je smlouva dotčená ve věci v původním řízení, povahu pronájmu tohoto vozidla, nelze takovou smlouvu kvalifikovat jako smlouvu o finanční službě úvěrové povahy ve smyslu čl. 1 odst. 1 směrnice 2002/65 ve spojení s jejím čl. 2 písm. b).

150

Zatřetí vzhledem k tomu, že se taková smlouva zjevně netýká ani „služby pojistné, osobní důchodové, investiční nebo platební povahy“ ve smyslu čl. 2 písm. b) směrnice 2002/65, nemůže být kvalifikována jako smlouva o uvádění „finančních služeb“ na trh ve smyslu téhož ustanovení.

151

Vzhledem k tomu, že není splněna jedna ze dvou kumulativních podmínek uvedených v bodě 137 tohoto rozsudku, je třeba dospět k závěru, že leasingová smlouva na motorové vozidlo, která se vyznačuje zejména tím, že ani tato smlouva, ani žádná samostatná smlouva nestanoví, že je spotřebitel po skončení platnosti smlouvy povinen vozidlo odkoupit, jakož i tím, že spotřebitel nenese ani odpovědnost za plnou amortizaci nákladů, které dodavatel vozidla vynaložil na jeho pořízení, ani rizika spojená se zbytkovou hodnotou vozidla po skončení platnosti smlouvy, nespadá do působnosti směrnice 2002/65.

152

Pokud jde ve třetí řadě o působnost směrnice 2011/83, je třeba připomenout, že podle jejího čl. 3 odst. 1 se tato směrnice použije za podmínek a v rozsahu uvedeném v jejích ustanoveních na smlouvy uzavírané mezi obchodníky a spotřebiteli, s výjimkou smluv uvedených v odstavci 3 tohoto článku, mimo jiné smluv o finanční službě, které jsou v čl. 2 bodě 12 této směrnice definovány obdobným způsobem jako v čl. 2 písm. b) směrnice 2002/65 zmíněné v bodě 139 tohoto rozsudku.

153

Leasingovou smlouvu, jako je smlouva dotčená ve věci v původním řízení, nelze analogicky k úvahám uvedeným v bodech 143 až 149 tohoto rozsudku kvalifikovat jako smlouvu o „finanční službě“ ve smyslu čl. 2 bodu 12 této směrnice 2011/83. Nicméně nelze vyloučit, že by tato leasingová smlouva mohla být kvalifikována jako „smlouva o poskytování služeb“ ve smyslu čl. 2 bodu 6 téže směrnice.

154

V tomto ohledu je pojem „smlouva o poskytování služeb“, uvedený v posledně uvedeném ustanovení, definován široce jako pojem odpovídající „jak[é]koli smlouv[ě] jin[é] než kupní smlouva, na jejímž základě obchodník poskytuje službu spotřebiteli nebo se zavazuje k jejímu poskytnutí a spotřebitel hradí cenu této služby nebo se zavazuje k její úhradě“. Ze znění tohoto ustanovení vyplývá, že tento pojem musí být vykládán jako pojem zahrnující veškeré smlouvy, na které se nevztahuje pojem „kupní smlouva“ (rozsudek ze dne 12. března 2020, Verbraucherzentrale Berlin, C‑583/18, EU:C:2020:199, bod 22).

155

Leasingová smlouva, jako je smlouva dotčená ve věci v původním řízení, kterou se obchodník zavazuje poskytnout spotřebiteli výměnou za platbu měsíčních splátek vozidlo bez povinnosti jeho odkupu po skončení doby leasingu, nepředstavuje „kupní smlouvu“, která by spočívala v převodu vlastnictví vozidla na spotřebitele ve smyslu čl. 2 bodu 5 směrnice 2011/83. Vzhledem k tomu, že tato smlouva nespadá ani do výčtu výjimek uvedených v čl. 3 odst. 3 této směrnice, je třeba mít za to, že spadá do působnosti uvedené směrnice jakožto „smlouva o poskytování služeb“ ve smyslu čl. 2 bodu 6 uvedené směrnice.

156

S ohledem na výše uvedené důvody je třeba na pátou otázku ve věci C‑38/21 odpovědět tak, že čl. 2 bod 6 směrnice 2011/83 ve spojení s čl. 3 odst. 1 této směrnice musí být vykládán v tom smyslu, že leasingová smlouva na motorové vozidlo, která se vyznačuje tím, že ani tato smlouva, ani žádná samostatná smlouva nestanoví, že je spotřebitel po skončení platnosti smlouvy povinen vozidlo odkoupit, spadá do působnosti této směrnice jakožto „smlouva o poskytování služeb“ ve smyslu čl. 2 bodu 6 uvedené směrnice. Naproti tomu taková smlouva nespadá do působnosti směrnice 2002/65 ani směrnice 2008/48.

157

Je třeba poznamenat, že všechny tyto otázky jsou položeny pro případ, že Soudní dvůr dospěje k závěru, že leasingová smlouva, jako je smlouva dotčená ve věci v původním řízení, musí být kvalifikována jako smlouva týkající se finančních služeb ve smyslu směrnic 2002/65 nebo 2011/83.

158

Z úvah uvedených v bodech 149, 151 a 156 tohoto rozsudku přitom vyplývá, že se taková smlouva netýká finančních služeb ve smyslu těchto směrnic, nýbrž je třeba ji kvalifikovat jako „smlouvu o poskytování služeb“ ve smyslu čl. 2 bodu 6 směrnice 2011/83 ve spojení s jejím čl. 3 odst. 1.

159

Šestá až osmá otázka si tak zachovávají svou relevanci v rozsahu, v němž se týkají výkladu ustanovení této směrnice.

160

V tomto ohledu je třeba upřesnit, že podstatou těchto otázek je umožnit předkládajícímu soudu určit, zda se VK může dovolávat práva odstoupit od smlouvy stanoveného v článku 9 směrnice 2011/83, a to pouze v případě smluv uzavřených na dálku nebo mimo obchodní prostory, nebo zda je toto právo na základě článku 16 této směrnice vyloučeno.

161

Za těchto podmínek považuje Soudní dvůr za užitečné odpovědět nejprve na osmou otázku týkající se pojmu „smlouva uzavřená na dálku“, následně na šestou otázku týkající se pojmu „smlouva uzavřená mimo obchodní prostory“ a nakonec na sedmou otázku týkající se článku 16 směrnice 2011/83.

162

Podstatou osmé otázky předkládajícího soudu ve věci C‑38/21 je, zda čl. 2 bod 7 směrnice 2011/83 musí být vykládán v tom smyslu, že „smlouva o poskytování služeb“ ve smyslu čl. 2 bodu 6 této směrnice uzavřená mezi spotřebitelem a obchodníkem za použití prostředků dálkové komunikace může být kvalifikována jako „smlouva uzavřená na dálku“ ve smyslu prvního z uvedených ustanovení, pokud se spotřebitel účastnil iniciace uzavření smlouvy za fyzické přítomnosti zprostředkovatele, který byl oprávněn odpovědět na jeho otázky a připravit smlouvu, avšak nikoli ji uzavřít.

163

V tomto ohledu je třeba připomenout, že čl. 2 bod 7 směrnice 2011/83 definuje pojem „smlouva uzavřená na dálku“ jako jakoukoli smlouvu uzavřenou mezi obchodníkem a spotřebitelem v rámci organizovaného systému prodeje či poskytování služeb na dálku bez současné fyzické přítomnosti obchodníka a spotřebitele s výhradním použitím jednoho nebo více prostředků dálkové komunikace až do okamžiku uzavření smlouvy, včetně tohoto okamžiku.

164

Ze znění tohoto ustanovení, zejména z výrazu „až do okamžiku […], včetně tohoto okamžiku“, tedy vyplývá, že pro účely kvalifikace smlouvy jako „smlouvy uzavřené na dálku“ se požadavek výhradního použití jednoho nebo více prostředků dálkové komunikace mezi obchodníkem a spotřebitelem bez současné fyzické přítomnosti těchto osob vztahuje nejen na uzavření smlouvy jako takové, ale také na iniciaci jejího uzavření.

165

Na druhou stranu z definice pojmu „obchodník“ obsažené v čl. 2 bodě 2 směrnice 2011/83 vyplývá, že obchodník může v případě smluv spadajících do působnosti této směrnice jednat prostřednictvím jiné osoby jednající jeho jménem nebo v jeho zastoupení.

166

V tomto ohledu je třeba uvést, že zprostředkovatel, který je jako v projednávaném případě obchodníkem pověřen vypočítat jednotlivé prvky předmětu smlouvy, projednat se spotřebitelem smluvní podmínky, poskytnout informace o zamýšlené smlouvě a odpovědět na otázky tohoto spotřebitele, jakož i vyplnit, přijmout nebo předat písemnou žádost uvedeného spotřebitele o uzavření této smlouvy s obchodníkem, nutně jedná jak jménem obchodníka, tak v jeho zastoupení.

167

Z úvah uvedených v bodech 163 až 166 tohoto rozsudku vyplývá, že současná fyzická přítomnost spotřebitele a zprostředkovatele jednajícího jménem obchodníka nebo v jeho zastoupení při iniciaci uzavření této smlouvy v zásadě brání tomu, aby uvedená smlouva mohla být považována za uzavřenou s výhradním použitím jednoho nebo více prostředků dálkové komunikace.

168

Jak však vyplývá z bodu 20 odůvodnění směrnice 2011/83, definice pojmu „smlouva uzavřená na dálku“ zahrnuje situace, kdy spotřebitel navštíví obchodní prostory za účelem pouhého získání informací o zboží či službách a následně sjedná a uzavře smlouvu na dálku Naopak smlouva, která je sjednána v obchodních prostorách obchodníka a nakonec je uzavřena prostřednictvím komunikace na dálku, není považována za smlouvu uzavřenou na dálku.

169

Ustanovení směrnice 2011/83 v oblasti smluv uzavřených na dálku mají v tomto smyslu zabránit tomu, aby použití prostředků dálkové komunikace vedlo k omezení informací poskytovaných spotřebiteli, jelikož informace poskytované před uzavřením smlouvy na základě článku 6 této směrnice, které se týkají jak smluvních podmínek a důsledků uzavření smlouvy, umožňující tomuto spotřebiteli rozhodnout se, zda s obchodníkem smlouvu uzavře, tak řádného plnění smlouvy, především výkonu práv uvedeného spotřebitele, mají pro tohoto spotřebitele zásadní význam (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 23. ledna 2019, Walbusch Walter Busch, C‑430/17, EU:C:2019:47, body 35 a 36, jakož i citovaná judikatura, a ze dne 5. května 2022, Victorinox, C‑179/21, EU:C:2022:353, bod 26, jakož i citovaná judikatura).

170

Není tedy namístě, aby byly jako „smlouva uzavřená na dálku“ ve smyslu čl. 2 bodu 7 směrnice 2011/83 kvalifikovány smlouvy, které sice byly uzavřeny s obchodníkem za použití prostředků dálkové komunikace, ale jejich vyjednávání proběhlo mezi spotřebitelem a zprostředkovatelem jednajícím jménem obchodníka nebo v jeho zastoupení, během něhož spotřebitel, za fyzické přítomnosti tohoto zprostředkovatele, obdržel zejména informace uvedené v článku 6 směrnice 2011/83 a měl možnost uvedenému zprostředkovateli klást otázky ohledně zamýšlené smlouvy nebo navrhované nabídky, aby rozptýlil nejistotu stran rozsahu případného smluvního závazku s obchodníkem.

171

Smlouva uzavřená mezi spotřebitelem a obchodníkem za použití jednoho nebo více prostředků dálkové komunikace může být naproti tomu kvalifikována jako „smlouva uzavřená na dálku“ ve smyslu čl. 2 bodu 7 směrnice 2011/83, pokud se spotřebitel účastnil iniciace uzavření smlouvy za fyzické přítomnosti zprostředkovatele jednajícího jménem obchodníka nebo v jeho zastoupení, který se však omezil na to, že spotřebiteli umožnil získat informace o předmětu smlouvy, a případně přijal žádost spotřebitele a předal ji obchodníkovi, aniž se spotřebitelem jednal nebo mu poskytl informace uvedené v článku 6 této směrnice.

172

Z úvah uvedených v bodech 46 a 166 tohoto rozsudku vyplývá, že mezi VK a zprostředkovatelem oprávněným jednat jménem BMW Bank nebo v jejím zastoupení skutečně proběhlo vyjednávání, zejména pokud jde o prvky a dobu trvání leasingu, jakož i výši zálohy a stanovených měsíčních splátek, které byly jakožto informace uvedené v čl. 6 odst. 1 písm. a), e), g) a o) směrnice 2011/83 předmětem jednání mezi těmito dvěma stranami, přičemž zprostředkovatel odpověděl též na otázky VK týkající se zamýšlené smlouvy. S výhradou ověření předkládajícím soudem, že VK v rámci této přípravné fáze obdržel všechny informace uvedené v článku 6 této směrnice v jasné a srozumitelné formě, je tedy třeba v souladu s úvahami uvedenými v bodě 170 tohoto rozsudku mít za to, že leasingová smlouva dotčená ve věci v původním řízení není smlouvou uzavřenou na dálku ve smyslu čl. 2 bodu 7 směrnice 2011/83.

173

S ohledem na výše uvedené důvody je třeba na osmou otázku ve věci C‑38/21 odpovědět tak, že čl. 2 bod 7 směrnice 2011/83 musí být vykládán v tom smyslu, že „smlouva o poskytování služeb“ ve smyslu čl. 2 bodu 6 této směrnice, která byla uzavřena mezi spotřebitelem a obchodníkem za použití prostředků dálkové komunikace, nemůže být kvalifikována jako „smlouva uzavřená na dálku“ ve smyslu prvního z těchto ustanovení, pokud uzavření smlouvy předcházelo její vyjednávání, které proběhlo za současné fyzické přítomnosti spotřebitele a zprostředkovatele jednajícího jménem obchodníka nebo v jeho zastoupení a během něhož tento spotřebitel od uvedeného zprostředkovatele v tomto ohledu obdržel veškeré informace uvedené v článku 6 uvedené směrnice a mohl klást tomuto zprostředkovateli otázky ohledně zamýšlené smlouvy nebo navrhované nabídky, aby rozptýlil nejistotu stran rozsahu případného smluvního závazku s obchodníkem.

174

Podstatou šesté otázky předkládajícího soudu ve věci C‑38/21 je, zda čl. 2 bod 8 písm. a) směrnice 2011/83 musí být vykládán v tom smyslu, že „smlouva o poskytování služeb“ ve smyslu čl. 2 bodu 6 této směrnice uzavřená mezi spotřebitelem a obchodníkem může být kvalifikována jako „smlouva uzavřená mimo obchodní prostory“ ve smyslu prvního z těchto ustanovení, pokud během iniciace uzavření smlouvy za použití prostředků dálkové komunikace spotřebitel navštívil obchodní prostory zprostředkovatele, který sice jednal jménem obchodníka nebo v jeho zastoupení za účelem sjednání této smlouvy, avšak působil v jiném oboru činnosti než tento obchodník.

175

V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle čl. 2 bodu 8 písm. a) směrnice 2011/83 je pojem „smlouva uzavřená mimo obchodní prostory“ definován zejména jako jakákoli smlouva mezi obchodníkem a spotřebitelem uzavřená za současné fyzické přítomnosti obchodníka a spotřebitele v místě, které není obchodními prostorami obchodníka. Podle čl. 2 bodu 9 této směrnice je pojem „obchodní prostory“ definován jako veškeré nemovité maloobchodní prostory, kde obchodník trvale provozuje svou činnost, nebo veškeré movité maloobchodní prostory, kde obchodník obvykle provozuje svou činnost.

176

Článek 2 bod 2 směrnice 2011/83 stanoví, že „obchodník“ může jednat prostřednictvím jiné osoby jednající jeho jménem nebo v jeho zastoupení. Z bodu 22 odůvodnění této směrnice mimoto vyplývá, že obchodní prostory zprostředkovatele by měly být považovány za obchodní prostory ve smyslu této směrnice, tedy za obchodní prostory obchodníka ve smyslu čl. 2 bodu 9 uvedené směrnice.

177

Z výkladu všech těchto ustanovení ve spojení s tímto bodem odůvodnění tudíž vyplývá, že pokud spotřebitel z vlastní vůle navštíví obchodní prostory zprostředkovatele jednajícího jménem obchodníka nebo v jeho zastoupení a vyjedná zde smlouvu před jejím uzavřením s obchodníkem za použití prostředků dálkové komunikace, nepředstavuje tato smlouva „smlouvu uzavřenou mimo obchodní prostory“ ve smyslu čl. 2 bodu 8 písm. a) směrnice 2011/83, a to i v případě, že spotřebitel navštívil pouze obchodní prostory, kde svou činnost provozuje zprostředkovatel.

178

Tento výklad je podpořen cílem sledovaným ustanoveními směrnice 2011/83 týkajícími se smluv uzavřených mimo obchodní prostory, kterým je, jak vyplývá z bodů 21 a 37 odůvodnění této směrnice, ochránit spotřebitele před rizikem, že bude vystaven psychologickému nátlaku nebo že vůči němu bude využito momentu překvapení v případě, že se nachází mimo obchodní prostory obchodníka (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 7. srpna 2018, Verbraucherzentrale Berlin, C‑485/17, EU:C:2018:642, bod 33).

179

V této souvislosti již Soudní dvůr rozhodl, že pokud unijní normotvůrce v zásadě stanovil právo odstoupit od smlouvy za účelem ochrany spotřebitele v souvislosti se smlouvami uzavřenými mimo obchodní prostory pouze pro případy, kdy se spotřebitel v okamžiku uzavření smlouvy nenachází v prostorách trvale nebo obvykle využívaných obchodníkem, učinil tak právě proto, že byl toho názoru, že uvedený spotřebitel může očekávat, že jej obchodník osloví pouze tehdy, pokud se do prostor trvale nebo obvykle využívaných tímto obchodníkem dostaví z vlastní vůle, takže později nemůže případně platně namítat, že byl překvapen nabídkou od uvedeného obchodníka (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 7. srpna 2018, Verbraucherzentrale Berlin, C‑485/17, EU:C:2018:642, bod 34).

180

Jinak tomu však nemůže být v případě, že tento spotřebitel z vlastní vůle navštíví obchodní prostory zprostředkovatele jednajícího podle všeho jménem obchodníka nebo v jeho zastoupení bez ohledu na to, zda je tento zprostředkovatel oprávněn jednat pouze za účelem sjednání smlouvy, a nikoli za účelem jejího uzavření. V takovém případě musí být obchodní prostory zprostředkovatele postaveny na roveň obchodním prostorám obchodníka ve smyslu čl. 2 bodu 8 písm. a) směrnice 2011/83 ve spojení s bodem 22 jejího odůvodnění.

181

V případě, kdy je zprostředkovatel sám obchodníkem, jehož činnost spadá do jiného odvětví, než je činnost obchodníka, jehož jménem nebo v jehož zastoupení jedná, je však pro účely takového postavení na roveň rozhodující, zda průměrný spotřebitel, který je běžně informovaný a přiměřeně pozorný a obezřetný, může či nemůže očekávat, že při návštěvě obchodních prostor uvedeného zprostředkovatele bude tímto zprostředkovatelem osloven s obchodní nabídkou za účelem sjednání a následného uzavření smlouvy na dálku, která spadá do oboru činnosti obchodníka, jehož jménem nebo v jehož zastoupení tento zprostředkovatel jedná (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 7. srpna 2018, Verbraucherzentrale Berlin, C‑485/17, EU:C:2018:642, body 43 a 44).

182

Za těchto podmínek bude příslušet předkládajícímu soudu, aby ověřil, zda VK mohl při návštěvě obchodních prostor autorizovaného prodejce automobilů z pohledu průměrného spotřebitele, který je běžně informovaný a přiměřeně pozorný a obezřetný, očekávat, že bude tímto zprostředkovatelem osloven s obchodní nabídkou za účelem sjednání a uzavření leasingové smlouvy s BMW Bank, a že rovněž mohl snadno pochopit, že uvedený autorizovaný prodejce jednal jménem obchodníka nebo v jeho zastoupení.

183

S ohledem na výše uvedené důvody je třeba na šestou otázku položenou ve věci C‑38/21 odpovědět tak, že čl. 2 bod 8 písm. a) směrnice 2011/83 musí být vykládán v tom smyslu, že „smlouva o poskytování služeb“ ve smyslu čl. 2 bodu 6 této směrnice, která byla uzavřena mezi spotřebitelem a obchodníkem, nemůže být kvalifikována jako „smlouva uzavřená mimo obchodní prostory“ ve smyslu prvního z těchto ustanovení, pokud během iniciace uzavření smlouvy za použití prostředků dálkové komunikace navštívil spotřebitel obchodní prostory zprostředkovatele, který sice jednal jménem obchodníka nebo v jeho zastoupení za účelem sjednání této smlouvy, avšak působil v jiném oboru činnosti než tento obchodník, za předpokladu, že tento spotřebitel mohl jakožto průměrný spotřebitel, který je běžně informovaný a přiměřeně pozorný a obezřetný, očekávat, že při návštěvě obchodních prostor zprostředkovatele ho posledně uvedený osloví s obchodní nabídkou za účelem sjednání a uzavření smlouvy o poskytování služeb s obchodníkem, a rovněž mohl snadno pochopit, že tento zprostředkovatel jedná jménem uvedeného obchodníka a v jeho zastoupení.

184

Podstatou sedmé otázky předkládajícího soudu ve věci C‑38/21 je, zda čl. 16 písm. l) směrnice 2011/83 musí být vykládán v tom smyslu, že výjimku z práva odstoupit od smlouvy stanovenou tímto ustanovením pro smlouvy uzavřené na dálku nebo smlouvy uzavřené mimo obchodní prostory, které spadají do působnosti této směrnice a týkají se služeb pronájmu vozidel spojených s konkrétním datem nebo lhůtou plnění, lze namítat vůči spotřebiteli, který s obchodníkem na dobu 24 měsíců uzavřel leasingovou smlouvu na motorové vozidlo, která je kvalifikována jako smlouva o poskytování služeb uzavřená na dálku nebo mimo obchodní prostory ve smyslu uvedené směrnice.

185

Úvodem je třeba upřesnit, že odpověď Soudního dvora na tuto otázku bude relevantní pouze v případě, že by předkládající soud s ohledem na odpověď na osmou a šestou otázku ve věci C‑38/21 kvalifikoval leasingovou smlouvu dotčenou ve věci v původním řízení jako smlouvu uzavřenou na dálku nebo smlouvu uzavřenou mimo obchodní prostory ve smyslu směrnice 2011/83.

186

S ohledem na toto upřesnění je třeba připomenout, že články 9 až 15 této směrnice přiznávají spotřebiteli právo odstoupit od smlouvy uzavřené na dálku nebo od smlouvy uzavřené mimo obchodní prostory ve smyslu čl. 2 bodů 7 a 8 uvedené směrnice a stanoví podmínky a způsoby pro výkon tohoto práva.

187

Článek 16 téže směrnice však stanoví výjimky z tohoto práva odstoupit od smlouvy, zejména v případě – uvedeném v písmeni l) tohoto článku – poskytování služeb pronájmu vozidel, pokud příslušná smlouva stanoví konkrétní datum nebo lhůtu plnění.

188

Je tedy třeba určit, zda se leasingová smlouva na motorové vozidlo uzavřená na dobu 24 měsíců, jako je smlouva dotčená ve věci v původním řízení, týká „poskytování [služeb] pronáj[mu] vozidel [ke konkrétnímu datu nebo s konkrétní lhůtou plnění]“ ve smyslu čl. 16 písm. l) směrnice 2011/83. Při neexistenci odkazu na právo členských států musí být tento pojem v souladu s judikaturou připomenutou v bodě 133 tohoto rozsudku vykládán autonomním a jednotným způsobem, přičemž tento výklad je třeba nalézt s přihlédnutím ke znění uvedeného pojmu a ke kontextu a cíli sledovanému tímto ustanovením.

189

Podle ustálené judikatury Soudního dvora kromě toho platí, že pokud jsou pojmy, které mají být vykládány, uvedeny v ustanovení, které představuje výjimku z určité zásady, nebo konkrétně od pravidel unijního práva, jejichž cílem je ochrana spotřebitele, musí být vykládány restriktivně [v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 10. března 2005, EasyCar, C‑336/03, EU:C:2005:150, bod 21, a ze dne 14. května 2020, NK (Projekt individuálního domu), C‑208/19, EU:C:2020:382, bod 40]. To však neznamená, že pojmy použité pro definici takto stanoveného režimu odchylek musí být vykládány způsobem, který tento režim zbaví jeho účinků. Výklad těchto pojmů totiž musí být v souladu s cíli sledovanými tímto režimem (rozsudek ze dne 30. září 2021, Icade Promotion, C‑299/20, EU:C:2021:783, bod 31 a citovaná judikatura).

190

Pokud jde zaprvé o znění čl. 16 písm. l) směrnice 2011/83, je třeba mít za to, že služby pronájmu vozidel, na které se vztahuje toto ustanovení, se vyznačují tím, že spotřebiteli je ke konkrétnímu datu nebo během konkrétní lhůty poskytnuto vozidlo, a sice motorové vozidlo, výměnou za zaplacení nájemného nebo měsíčních splátek (v tomto smyslu a obdobně viz rozsudek ze dne 10. března 2005, EasyCar, C‑336/03, EU:C:2005:150, bod 27).

191

Jak bylo uvedeno v bodě 148 tohoto rozsudku, hlavním předmětem leasingové smlouvy, jako je smlouva dotčená ve věci v původním řízení, je přitom umožnit spotřebiteli užívat vozidlo během konkrétní lhůty plnění, v projednávaném případě během 24 měsíců, výměnou za placení měsíčních peněžitých splátek po celé toto období. I když je pravda, že má tato smlouva rovněž úvěrový prvek, znění čl. 16 písm. l) směrnice 2011/83 v rozsahu, v němž se obecně týká „poskytování služeb pronájmu vozidel“, neumožňuje se domnívat, a to ani s ohledem na judikaturu uvedenou v bodě 189 tohoto rozsudku, že unijní normotvůrce chtěl z působnosti tohoto ustanovení vyloučit leasingové smlouvy na motorové vozidlo.

192

Zejména okolnost, že čl. 16 písm. l) směrnice 2011/83 vyžaduje jako podmínku, že má smlouva o pronájmu vozidla stanovit „konkrétní“ datum nebo lhůtu plnění, neumožňuje se domnívat, že unijní normotvůrce zamýšlel pouze krátkodobé nájemní smlouvy. Výraz „konkrétní“ se totiž může vztahovat rovněž na dlouhodobé nájemní smlouvy, jako je doba trvání 24 měsíců, pokud je tato doba ve smlouvě dostatečně přesně specifikována.

193

Pokud jde zadruhé o kontext uvedeného ustanovení, je pravda, že jiné kategorie služeb než pronájem vozidel, které jsou v něm uvedeny, a sice ubytování k jiným než obytným účelům, přeprava zboží, stravování, jakož i služby související s rekreační činností, jsou zpravidla poskytovány nahodile nebo na relativně krátkou dobu. Z článku 16 písm. l) směrnice 2011/83 však nevyplývá existence žádného konkrétního časového omezení, které by umožňovalo mít za to, že se výjimka z práva odstoupit od smlouvy, kterou toto ustanovení zavádí, může vztahovat pouze na smlouvy o pronájmu vozidel uzavřené na určitou maximální dobu. To platí tím spíše, že i ostatní kategorie služeb mohou být za určitých okolností předmětem dlouhodobých smluv.

194

S ohledem na úvahy uvedené v bodech 190 až 193 tohoto rozsudku a na judikaturu připomenutou v bodě 189 tohoto rozsudku je zatřetí s přihlédnutím k cíli sledovanému čl. 16 písm. l) směrnice 2011/83 třeba určit, zda pojem „poskytování [služeb] pronáj[mu] vozidel [ke konkrétnímu datu nebo s konkrétní lhůtou plnění]“, které musí být vykládáno restriktivně, zahrnuje leasingové smlouvy na motorové vozidlo uzavřené na dobu 24 měsíců, jako je smlouva dotčená ve věci v původním řízení.

195

Tento cíl spočívá, jak vyplývá z bodu 49 odůvodnění této směrnice, v ochraně obchodníka před rizikem souvisejícím s rezervací určitých kapacit, které by obchodník v případě uplatnění práva odstoupit od smlouvy mohl mít problémy naplnit (rozsudek ze dne 31. března 2022, CTS Eventim, C‑96/21, EU:C:2022:238, bod 44).

196

Cílem čl. 16 písm. l) směrnice 2011/83 je tedy zejména zavést ochranu zájmů poskytovatelů určitých služeb, aby nebyli nepřiměřeně znevýhodněni v souvislosti s bezplatným zrušením předem rezervovaných služeb bez udání důvodu v důsledku odstoupení spotřebitele od smlouvy krátce před datem stanoveným pro poskytnutí této služby (rozsudek ze dne 31. března 2022, CTS Eventim, C‑96/21, EU:C:2022:238, bod 45 a citovaná judikatura).

197

Pokud jde konkrétně o činnost podniků pronajímajících motorová vozidla, Soudní dvůr rozhodl, že ochrana, kterou unijní normotvůrce zamýšlel poskytnout jejich činnosti kvůli uvedené výjimce z práva odstoupit od smlouvy, je spojena se skutečností, že tyto podniky musí k datu stanovenému při rezervaci učinit opatření pro uskutečnění dohodnutého plnění, a z tohoto důvodu nesou v případě zrušení stejně nepříznivé následky jako jiné podniky, které provádějí svou činnost v jiných odvětvích vyjmenovaných v uvedeném ustanovení (obdobně viz rozsudek ze dne 10. března 2005, EasyCar, C‑336/03, EU:C:2005:150, bod 29).

198

V projednávaném případě ze spisu, který má Soudní dvůr k dispozici, vyplývá, že v rámci leasingové smlouvy, jako je smlouva dotčená ve věci v původním řízení, pořizuje obchodník dotčené vozidlo na žádost spotřebitele a v souladu s jeho požadavky. Obchodník zůstává vlastníkem vozidla po dobu trvání smlouvy a spotřebitel je povinen mu po uplynutí této doby vrátit vozidlo, aby je tento obchodník mohl využít k novému účelu, například na nový leasing, jinou formu pronájmu nebo prodej.

199

Bez ohledu na dobu, na kterou je tato smlouva uzavřena, by se přitom obchodník mohl v případě, že bylo spotřebiteli přiznáno právo odstoupit od smlouvy, potýkat s obtížemi při opětovném postoupení vozidla speciálně pořízeného na žádost spotřebitele a v souladu s jeho požadavky, aniž by byl v tomto ohledu vystaven nepřiměřeným nevýhodám. Zejména v závislosti na značce, modelu, typu motoru, barvě karoserie nebo interiéru motorového vozidla nebo také na doplňcích, kterými je toto vozidlo vybaveno, by se totiž obchodníkovi nemuselo podařit v přiměřené lhůtě po uplatnění práva odstoupit od smlouvy postoupit vozidlo k jinému rovnocennému užívání na dobu odpovídající původně stanovené době leasingu, aniž by utrpěl značnou hospodářskou škodu.

200

Tento výklad je v souladu s výjimkou z práva odstoupit od smlouvy stanovenou v čl. 16 písm. c) směrnice 2011/83, která se týká „dodání zboží vyrobeného podle požadavků spotřebitele nebo zboží přizpůsobeného osobním potřebám“. Leasingová smlouva, jako je smlouva dotčená v původním řízení ve věci C‑38/21, se vpravdě netýká dodání zboží, ale poskytování služeb. Nic to nemění na tom, že tato další výjimka svědčí o vůli unijního normotvůrce vyloučit právo odstoupit od smlouvy v případech, kdy bylo zboží vyrobeno nebo zhotoveno podle přesných požadavků spotřebitele, což je případ, kdy je nové vozidlo objednáno podle přesných požadavků spotřebitele za účelem jeho užívání na základě leasingové smlouvy.

201

Z doslovného, kontextuálního a teleologického výkladu čl. 16 písm. l) směrnice 2011/83, který byl proveden v bodech 190 až 200 tohoto rozsudku, vyplývá, že leasingová smlouva na motorové vozidlo uzavřená na dobu 24 měsíců, jako je smlouva dotčená ve věci v původním řízení, se týká „poskytování [služeb] pronáj[mu] vozidel [ke konkrétnímu datu nebo s konkrétní lhůtou plnění]“ ve smyslu čl. 16 písm. l) směrnice 2011/83.

202

S ohledem na výše uvedené důvody je třeba na sedmou otázku položenou ve věci C‑38/21 odpovědět tak, že čl. 16 písm. l) směrnice 2011/83 musí být vykládán v tom smyslu, že výjimka z práva odstoupit od smlouvy stanovená v tomto ustanovení pro smlouvy uzavřené na dálku nebo smlouvy uzavřené mimo obchodní prostory, které spadají do působnosti této směrnice a týkají se služeb pronájmu vozidel spojených s konkrétním datem nebo lhůtou plnění, se vztahuje na leasingovou smlouvu na motorové vozidlo, která byla uzavřena mezi obchodníkem a spotřebitelem a je kvalifikována jako smlouva o poskytování služeb na dálku nebo mimo obchodní prostory ve smyslu uvedené směrnice, pokud je hlavním předmětem této smlouvy umožnit spotřebiteli užívat motorové vozidlo během konkrétní doby stanovené v uvedené smlouvě výměnou za placení pravidelných peněžitých splátek.

203

Vzhledem k tomu, že se první až čtvrtá otázka týká výkladu ustanovení směrnice 2008/48, je třeba zaprvé konstatovat, že vzhledem k tomu, že leasingová smlouva, jako je smlouva dotčená ve věci v původním řízení, nespadá na základě odpovědí na pátou otázku ve věci C‑38/21 do působnosti této směrnice, není již třeba podle judikatury připomenuté v bodě 110 tohoto rozsudku odpovídat na tuto první až čtvrtou otázku z hlediska uvedené směrnice.

204

Tento závěr nemůže být zpochybněn skutečností, že předkládající soud uvádí, že podle jeho názoru by se taková leasingová smlouva měla obdobně řídit ustanoveními vnitrostátního práva provádějícími směrnici 2008/48.

205

Je pravda, že podle článku 1 směrnice 2008/48 ve spojení s bodem 10 jejího odůvodnění mají členské státy možnost navzdory úplné harmonizaci aspektů, na které se vztahuje tato směrnice, zachovat nebo zavést vnitrostátní právní předpisy, které odpovídají ustanovením uvedené směrnice nebo některým z jejích ustanovení, pokud jde o úvěrové smlouvy, které nespadají do působnosti téže směrnice, jako jsou „smlouvy o pronájmu nebo leasingové smlouvy, u kterých není stanovena povinnost odkupu předmětu smlouvy ani ve smlouvě samotné, ani v jiné samostatné smlouvě“ ve smyslu čl. 2 odst. 2 písm. d) směrnice 2008/48.

206

Je rovněž pravda, že Soudní dvůr v řadě případů prohlásil, že má pravomoc rozhodnout o žádostech o rozhodnutí o předběžné otázce týkajících se ustanovení unijního práva v situacích, v nichž se tato ustanovení stala použitelnými podle vnitrostátního práva, jež upravilo řešení čistě vnitrostátních situací v souladu s řešením zvoleným unijním právem. V takovém případě existuje jasný unijní zájem na tom, aby se za účelem předejití budoucím rozdílným výkladům dostalo ustanovením nebo pojmům převzatým z unijního práva jednotného výkladu, a to bez ohledu na podmínky, za kterých se mají uplatnit (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 30. ledna 2020, I. G. I., C‑394/18, EU:C:2020:56, body 45 a 46, jakož i citovaná judikatura).

207

Z judikatury Soudního dvora však vyplývá, že dotyčná ustanovení unijního práva musí být na základě vnitrostátního práva přímo a bezpodmínečně použitelná, aby bylo zajištěno to, že s vnitrostátní situací a situací spadající do unijního práva bude zacházeno stejně, a že konkrétní skutečnosti, na jejichž základě lze konstatovat tuto přímou a bezpodmínečnou použitelnost, musí vyplývat z předkládacího rozhodnutí. Za tímto účelem musí předkládající soud v souladu s článkem 94 jednacího řádu Soudního dvora uvést, jakou souvislost – kvůli níž je požadovaný výklad v rámci řízení o předběžné otázce nezbytný pro řešení sporu, který je před ním veden – má tento spor i přes svoji čistě vnitrostátní povahu s ustanoveními unijního práva (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 30. ledna 2020, I. G. I., C‑394/18, EU:C:2020:56, body 46, 48 a 49, jakož i citovaná judikatura).

208

V projednávané věci předkládající soud v dodatku k žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce uvádí, že Bundesgerichtshof (Spolkový soudní dvůr) rozhodl, že leasingové smlouvy na motorové vozidlo, které stanoví, že spotřebitel nemá povinnost odkoupit vozidlo po skončení platnosti smlouvy, nespadají do působnosti § 506 BGB, který odkazuje na ustanovení BGB, kterými byla provedena směrnice 2008/48. Předkládající soud tedy bez ohledu na skutečnost, že má pochybnosti o tomto výkladu, ve své žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce uvádí, že podle judikatury Bundesgerichtshof (Spolkový soudní dvůr), která je součástí německého práva, ustanovení směrnice 2008/48 nebyla na základě tohoto práva přímo a bezpodmínečně použitelná na leasingové smlouvy, jako je smlouva dotčená ve věci v původním řízení.

209

Zadruhé je třeba poznamenat, že předkládající soud v dodatku k žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce uvádí, že i kdyby smlouva dotčená ve věci v původním řízení neměla jakožto smlouva o spotřebitelském úvěru spadat do působnosti směrnice 2008/48, třetí a čtvrtá otázka ve věci C‑38/21 by zůstaly relevantní v případě, že by se spotřebitel mohl dovolávat práva odstoupit od smlouvy, které pro smlouvy uzavřené mimo obchodní prostory a pro smlouvy uzavřené na dálku stanoví ustanovení německého práva provádějící ustanovení směrnice 2002/65 a směrnice 2011/83.

210

V tomto ohledu z bodu 156 tohoto rozsudku vyplývá, že takový spotřebitel, jako je VK, nemá právo odstoupit od smlouvy na základě směrnice 2002/65, neboť leasingová smlouva na motorové vozidlo, jako je smlouva dotčená ve věci v původním řízení, nespadá do působnosti této směrnice. Kromě toho z bodů 156 a 202 tohoto rozsudku vyplývá, že i když tato smlouva spadá do působnosti směrnice 2011/83 a je možné ji kvalifikovat jako smlouvu uzavřenou mimo obchodní prostory nebo jako smlouvu uzavřenou na dálku ve smyslu čl. 2 bodů 6 a 7 této směrnice, spotřebitel, který ji s obchodníkem uzavřel, nemá v souladu s čl. 16 písm. l) této směrnice, právo odstoupit od smlouvy upravené v uvedené směrnici.

211

Za těchto podmínek není třeba odpovídat na třetí a čtvrtou otázku ve věci C‑38/21 z hlediska směrnic 2002/65 a 2011/83.

212

Úvodem a za účelem odpovědi na námitku C Bank, Volkswagen Bank a Audi Bank, podle níž je tato otázka nepřípustná, je třeba připomenout, že i když je pravda, že formulace uvedené otázky vybízí Soudní dvůr k tomu, aby se vyjádřil ke slučitelnosti ustanovení vnitrostátního práva s unijním právem, Soudnímu dvoru to nebrání v tom, aby poskytl předkládajícímu soudu poznatky k výkladu unijního práva, které jemu samotnému umožní rozhodnout o slučitelnosti vnitrostátního práva s unijním právem (rozsudek ze dne 17. března 2021, Consulmarketing, C‑652/19, EU:C:2021:208, bod 33 a citovaná judikatura).

213

V projednávané věci z žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce ve věcech C‑47/21 a C‑232/21 především vyplývá, že smlouvy dotčené v těchto věcech stanoví, že lhůta pro odstoupení spotřebitele od smlouvy začíná běžet až po uzavření smlouvy za podmínky, že dlužník obdržel všechny povinné informace, které stanoví německé právo a které v podstatě odpovídají údajům uvedeným v čl. 10 odst. 2 písm. p) směrnice 2008/48.

214

Tyto smlouvy dále obsahují smluvní ustanovení, která odpovídají zákonnému vzoru stanovenému německým právem. I když předkládající soud konstatoval, že některá z těchto smluvních ustanovení nejsou v souladu s čl. 10 odst. 2 písm. p) směrnice 2008/48, upřesňuje, že z § 247 odst. 6 druhého pododstavce třetí věty a § 247 odst. 12 prvního pododstavce třetí věty EGBGB vyplývá, že pokud smlouva obsahuje určité a jasně formulované smluvní ustanovení, které odpovídá uvedenému vzoru, splňuje takové ustanovení požadavky na informování spotřebitele o jeho právu odstoupit od smlouvy.

215

A konečně je třeba poznamenat, že i když je první otázka ve věcech C‑47/21 a C‑232/21 položena nejen s ohledem na čl. 10 odst. 2 písm. p) směrnice 2008/48, ale též s ohledem na čl. 14 odst. 1 této směrnice, je pro účely odpovědi na tuto otázku nezbytný pouze výklad prvního z těchto ustanovení.

216

Za těchto podmínek je třeba mít za to, že podstatou první otázky předkládajícího soudu ve věcech C‑47/21 a C‑232/21 je, zda čl. 10 odst. 2 písm. p) směrnice 2008/48 musí být vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, která zakládá zákonnou domněnku, podle které obchodník svou povinnost informovat spotřebitele o právu odstoupit od smlouvy splní tím, že ve smlouvě odkazuje na vnitrostátní ustanovení, která sama odkazují na vzor, jenž dotčené informace obsahuje, nicméně používá ustanovení uvedená v tomto vzoru, která nejsou v souladu s požadavky tohoto ustanovení směrnice. V případě kladné odpovědi se předkládající soud rovněž táže, zda musí být upuštěno od použití těchto vnitrostátních ustanovení ve sporu probíhajícím výlučně mezi jednotlivci.

217

V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že smlouvy o půjčce dotčené ve sporech v původních řízeních ve věcech C‑47/21 a C‑232/21 odpovídají definici úvěrových smluv obsažené v čl. 3 písm. c) směrnice 2008/48. Tyto smlouvy tedy spadají do působnosti této směrnice v souladu s jejím čl. 2 odst. 1.

218

Po tomto upřesnění je třeba připomenout, že čl. 10 odst. 2 směrnice 2008/48 uvádí výčet informací, které musí být jasně a výstižně uvedeny v úvěrových smlouvách, které spadají do působnosti této směrnice na základě jejího článku 2. Článek 10 odst. 2 písm. p) uvedené směrnice zejména stanoví, že úvěrová smlouva musí jasně a výstižně uvádět existenci nebo neexistenci práva na odstoupení od smlouvy, období, během něhož může být takové právo vykonáno, a jiné podmínky pro výkon tohoto práva, včetně informací o povinnosti spotřebitele zaplatit čerpanou jistinu a příslušný úrok a o částce úroku splatné za den.

219

Soudní dvůr již rozhodl, že čl. 10 odst. 2 písm. p) směrnice 2008/48 brání tomu, aby úvěrová smlouva odkazovala, pokud jde o informace uvedené v článku 10 této směrnice, na vnitrostátní ustanovení, které samo odkazuje na jiná ustanovení práva dotčeného členského státu. Pokud totiž spotřebitelská smlouva odkazuje na určitá ustanovení vnitrostátního práva, pokud jde o informace, jejichž uvedení je požadováno na základě článku 10 směrnice 2008/48, nemůže spotřebitel na základě smlouvy určit rozsah svého smluvního závazku ani ověřit, zda jsou všechny požadované údaje v souladu s uvedeným ustanovením uvedeny ve smlouvě, kterou uzavřel, ani a fortiori ověřit, zda lhůta pro odstoupení, kterou může mít k dispozici, začala běžet (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 26. března 2020, Kreissparkasse Saarlouis, C‑66/19, EU:C:2020:242, body 44 a 49).

220

Z toho vyplývá, že čl. 10 odst. 2 písm. p) směrnice 2008/48 brání tomu, aby bylo do úvěrové smlouvy vloženo smluvní ustanovení, které odkazuje na vnitrostátní ustanovení, která sama odkazují na takový vzor regulace informací, jako je vzor zákonný. Totéž platí a fortiori v případě, že jsou ustanovení obsažená v tomto vzoru v rozporu s uvedeným ustanovením z důvodu jejich nejasnosti v kontextu dotčené smlouvy. Totéž ustanovení stejně tak brání vnitrostátní právní úpravě, která s použitím těchto smluvních ustanovení spojuje zákonnou domněnku, podle které obchodník splní svou povinnost informovat spotřebitele o jeho právu odstoupit od smlouvy.

221

Pokud jde o důsledky, které musí předkládající soud z tohoto konstatování vyvodit, je třeba připomenout, že vnitrostátní soud, jemuž byl předložen spor probíhající výlučně mezi jednotlivci, je při použití ustanovení vnitrostátního práva přijatých za účelem provedení povinností stanovených směrnicí povinen přihlédnout k veškerým pravidlům vnitrostátního práva a vyložit je v co možná největším rozsahu ve světle znění, jakož i účelu této směrnice, aby tak mohlo být dosaženo výsledku, který by byl v souladu s cílem sledovaným touto směrnicí (rozsudek ze dne 18. ledna 2022, Thelen Technopark Berlin, C‑261/20, EU:C:2022:33, bod 27 a citovaná judikatura).

222

Zásada konformního výkladu vnitrostátního práva má však určité meze. Povinnost vnitrostátního soudu přihlížet k obsahu směrnice, pokud vykládá a používá relevantní pravidla vnitrostátního práva, je tak omezena obecnými právními zásadami a nemůže sloužit jako základ pro výklad vnitrostátního práva contra legem (rozsudek ze dne 18. ledna 2022, Thelen Technopark Berlin, C‑261/20, EU:C:2022:33, bod 28 a citovaná judikatura).

223

V projednávané věci ze spisu, který má Soudní dvůr k dispozici, vyplývá, že Bundesgerichtshof (Spolkový soudní dvůr) má za to, že znění, původ a účel vnitrostátních ustanovení dotčených ve věci v původním řízení brání tomu, aby mohla být vykládána v souladu se směrnicí 2008/48. Předkládající soud zase poukazuje na existenci názoru vyjádřeného v právní nauce ve prospěch takového výkladu a zároveň se zamýšlí nad vyloučením použití těchto vnitrostátních ustanovení.

224

Za těchto podmínek přísluší tomuto soudu ověřit, zda lze vnitrostátní ustanovení dotčená v původním řízení vykládat v souladu se směrnicí 2008/48, přičemž je třeba upřesnit, že se nemůže platně domnívat, že takový výklad nemůže provést, pouze z toho důvodu, že tato ustanovení byla vykládána jinými soudy členského státu, do něhož spadá, i kdyby se jednalo o nejvyšší soud, způsobem, který není slučitelný s tímto právem (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 22. dubna 2021, Profi Credit Slovakia, C‑485/19, EU:C:2021:313, bod 72 a citovaná judikatura).

225

V případě, že by předkládající soud dospěl k závěru o takové nemožnosti, je třeba připomenout, že v případě, že není možné vyložit vnitrostátní právní úpravu v souladu s požadavky unijního práva, zásada přednosti tohoto práva vyžaduje, aby vnitrostátní soud, jenž má v rámci svých pravomocí uplatnit ustanovení unijního práva, má povinnost zajistit plný účinek těchto ustanovení tak, že na základě své vlastní pravomoci podle potřeby upustí od použití jakékoli vnitrostátní právní úpravy či praktiky, i když jsou pozdějšího data, které jsou v rozporu s ustanovením unijního práva s přímým účinkem, aniž musí nejprve žádat o odstranění této vnitrostátní právní úpravy či praktiky legislativní cestou nebo jakýmkoliv jiným ústavním postupem či na toto odstranění čekat [rozsudky ze dne 8. března 2022, Bezirkshauptmannschaft Hartberg-Fürstenfeld (Přímý účinek), C‑205/20, EU:C:2022:168, bod 37 a citovaná judikatura, jakož i ze dne 24. července 2023, Lin, C‑107/23 PPU, EU:C:2023:606, bod 95].

226

Z ustálené judikatury přitom vyplývá, že směrnice sama o sobě nemůže zakládat jednotlivci povinnosti, a není tudíž možno se jí jako takové vůči němu dovolávat u vnitrostátního soudu. Ustanovení směrnice tedy, byť jasné, přesné a bezpodmínečné, neumožňuje vnitrostátnímu soudu vyloučit použití jeho vnitrostátního práva, které mu odporuje, pokud by tím byla uložena dodatečná povinnost jednotlivci (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 18. ledna 2022, Thelen Technopark Berlin, C‑261/20, EU:C:2022:33, bod 32 a citovaná judikatura).

227

V projednávaném případě je nesporné, že spory v původních řízeních jsou vedeny výlučně mezi jednotlivci. Na druhou stranu, pokud by dovolávaná ustanovení vnitrostátního práva byla ve sporech v původních řízeních vyloučena na základě čl. 10 odst. 2 písm. p) směrnice 2008/48, byly by žalované banky v těchto sporech zbaveny výhody plynoucí ze zákonné domněnky, kterou tato ustanovení zakládají, a v důsledku toho by byly povinny ve smlouvách dotčených v původním řízení jasně a srozumitelně uvést informace o právu odstoupit od smlouvy, jejichž výčet je uveden v tomto ustanovení. Judikatura připomenutá v předchozím bodě přitom vylučuje možnost přiznat uvedenému ustanovení takový účinek pouze na základě unijního práva.

228

Z toho vyplývá, že předkládající soud není povinen pouze na základě unijního práva upustit od použití § 247 odst. 6 druhého pododstavce třetí věty a § 247 odst. 12 prvního pododstavce třetí věty EGBGB, i když jsou tato ustanovení v rozporu s čl. 10 odst. 2 písm. p) směrnice 2008/48, avšak není dotčena možnost tohoto soudu uvedená ustanovení nepoužít na základě svého vnitrostátního práva (obdobně viz rozsudek ze dne 18. ledna 2022, Thelen Technopark Berlin, C‑261/20, EU:C:2022:33, bod 33).

229

Je však třeba upřesnit, že se účastník řízení poškozený neslučitelností vnitrostátního práva s unijním právem může dovolávat judikatury vycházející z rozsudku ze dne 19. listopadu 1991, Francovich a další, (C‑6/90 a C‑9/90, EU:C:1991:428), aby případně dosáhl náhrady utrpěné škody (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 7. března 1996, El Corte Inglés, C‑192/94, EU:C:1996:88, bod 22, jakož i ze dne 18. ledna 2022, Thelen Technopark Berlin, C‑261/20, EU:C:2022:33, bod 41 a citovaná judikatura).

230

S ohledem na výše uvedené důvody je třeba na první otázku ve věcech C‑47/21 a C‑232/21 odpovědět tak, že čl. 10 odst. 2 písm. p) směrnice 2008/48 musí být vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, která zakládá zákonnou domněnku, podle které obchodník svou povinnost informovat spotřebitele o právu odstoupit od smlouvy splní tím, že ve smlouvě odkazuje na vnitrostátní ustanovení, která sama odkazují na vzor, jenž dotčené informace obsahuje, nicméně používá ustanovení obsažená v tomto vzoru, která nejsou v souladu s požadavky tohoto ustanovení směrnice. V případě, že vnitrostátní soud, který rozhoduje spor výlučně mezi jednotlivci, nemůže dotčenou právní úpravu vykládat v souladu se směrnicí 2008/48, není povinen od jejího použití upustit pouze na základě unijního práva, čímž není dotčena možnost tohoto soudu uvedená ustanovení nepoužít na základě svého vnitrostátního práva a v případě neexistence takové možnosti, právo strany, která byla v důsledku nesouladu vnitrostátního práva s právem unijním poškozena, požadovat náhradu škody z toho vyplývající.

231

Podstatou druhé otázky písm. a) předkládajícího soudu ve věci C‑232/21 je, zda čl. 10 odst. 2 písm. p) směrnice 2008/48 musí být vykládán v tom smyslu, že částka úroku splatná za den, která musí být podle tohoto ustanovení uvedena v úvěrové smlouvě a použije se v případě, že spotřebitel využije svého práva odstoupit od smlouvy, musí být vypočtena ze smluvní výpůjční úrokové sazby dohodnuté v této smlouvě.

232

Článek 10 odst. 2 písm. p) směrnice 2008/48 stanoví, že úvěrová smlouva musí jasně a výstižně uvádět informace o povinnosti spotřebitele zaplatit v případě uplatnění práva odstoupit od smlouvy čerpanou jistinu a příslušný úrok v souladu s čl. 14 odst. 3 písm. b) této směrnice, jakož i o částce úroku splatné za den.

233

Z článku 10 odst. 2 směrnice 2008/48 ve spojení s bodem 31 odůvodnění této směrnice vyplývá, že požadavek jasně a výstižně uvést v úvěrové smlouvě vypracované na papíře nebo na jiném trvalém nosiči informace uvedené v tomto ustanovení je nezbytný k tomu, aby se spotřebitel mohl seznámit se svými právy a povinnostmi (rozsudek ze dne 9. září 2021, Volkswagen Bank a další, C‑33/20, C‑155/20 a C‑187/20, EU:C:2021:736, bod 70, jakož i citovaná judikatura).

234

Znalost a dobré pochopení informací spotřebitelem, které musí povinně obsahovat úvěrová smlouva v souladu s čl. 10 odst. 2 směrnice 2008/48, jsou nezbytné pro řádné plnění této smlouvy, a zejména pro výkon práv spotřebitele, mezi něž patří jeho právo odstoupit od smlouvy (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 9. září 2021, Volkswagen Bank a další, C‑33/20, C‑155/20 a C‑187/20, EU:C:2021:736, bod 71, jakož i citovaná judikatura).

235

Za účelem dobrého pochopení uvedených údajů při dodržení požadavku jasnosti stanoveného v čl. 10 odst. 2 směrnice 2008/48 nesmí tedy informace poskytnuté v úvěrové smlouvě obsahovat žádný rozpor, který by mohl průměrného spotřebitele, který je běžně informovaný a přiměřeně pozorný a obezřetný, objektivně uvést v omyl, pokud jde o rozsah jeho práv a povinností vyplývajících z uvedené smlouvy.

236

Článek 14 odst. 3 písm. b) směrnice 2008/48 mimo jiné stanoví, že v případě uplatnění práva odstoupit od smlouvy musí být úroky vypočteny na základě dohodnuté výpůjční úrokové sazby. Je třeba mít za to, že pojem „příslušný úrok“ zahrnuje rovněž úrok splatný za den uvedený v čl. 10 odst. 2 písm. p) této směrnice, neboť čl. 14 odst. 3 písm. b) uvedené směrnice se vztahuje na všechny „úroky [vzniklé z jistiny] ode dne, kdy byl úvěr čerpán, do dne, kdy je jistina splacena“.

237

Z ustanovení čl. 10 odst. 2 písm. p) ve spojení s čl. 14 odst. 3 písm. b) směrnice 2008/48 tedy vyplývá, že pokud jde o částku úroku splatnou za den, kterou je spotřebitel povinen zaplatit v případě, že využije svého práva odstoupit od smlouvy, nemůže být tento úrok v žádném případě vyšší než částka vypočtená z výpůjční úrokové sazby dohodnuté v úvěrové smlouvě.

238

S ohledem na judikaturu připomenutou v bodech 233 až 235 tohoto rozsudku musí být informace o částce úroku splatné za den, poskytnuté ve smlouvě, uvedeny jasným a výstižným způsobem, aby zejména ve spojení s jinými informacemi neobsahovaly žádný rozpor, který by mohl průměrného spotřebitele, který je běžně informovaný a přiměřeně pozorný a obezřetný, objektivně uvést v omyl, pokud jde o částku úroků splatných za den, které bude muset nakonec zaplatit. V případě, že informace nejsou jasným a výstižným způsobem uvedeny, žádná částka úroku splatná za den se neplatí.

239

Předkládajícímu soudu přísluší ověřit, zda s ohledem na smluvní ustanovení dotčená ve věci C‑232/21 mohl průměrný spotřebitel, který je běžně informovaný a přiměřeně pozorný a obezřetný, jasně určit částku úroku splatného za den v případě uplatnění práva odstoupit od smlouvy.

240

S ohledem na výše uvedené důvody je třeba na druhou otázku písm. a) ve věci C‑232/21 odpovědět tak, že čl. 10 odst. 2 písm. p) směrnice 2008/48 ve spojení s čl. 14 odst. 3 písm. b) této směrnice musí být vykládán v tom smyslu, že částka úroku splatná za den, která musí být podle tohoto ustanovení, uvedena v úvěrové smlouvě a použije se v případě, že spotřebitel využije svého práva odstoupit od smlouvy, nemůže být v žádném případě vyšší než částka vypočtená ze smluvní výpůjční úrokové sazby dohodnuté v této smlouvě. Informace o částce úroku splatné za den, poskytnuté ve smlouvě, musí být uvedeny jasným a výstižným způsobem, aby zejména ve spojení s jinými informacemi neobsahovaly žádný rozpor, který by mohl průměrného spotřebitele, který je běžně informovaný a přiměřeně pozorný a obezřetný, objektivně uvést v omyl, pokud jde o částku úroků splatných za den, které bude muset nakonec zaplatit. V případě, že informace nejsou jasným a výstižným způsobem uvedeny, žádná částka úroku splatná za den se neplatí.

241

Podstatou druhé otázky předkládajícího soudu ve věci C‑47/21 je, zda čl. 10 odst. 2 písm. t) směrnice 2008/48 musí být vykládán v tom smyslu, že úvěrová smlouva musí uvádět základní formální podmínky, na které je vázáno zahájení mimosoudního urovnávání stížností a prostředků nápravy, nebo zda postačuje, že tato smlouva v tomto ohledu odkazuje na jednací řád, který je k dispozici na vyžádání nebo dostupný na internetu.

242

V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle čl. 10 odst. 2 písm. t) směrnice 2008/48 úvěrová smlouva musí jasně a výstižně uvádět, zda existuje pro spotřebitele mechanismus mimosoudního urovnávání stížností a prostředků nápravy, a pokud ano, způsob přístupu k němu.

243

V této souvislosti již Soudní dvůr rozhodl, že i když informace obsažené v úvěrové smlouvě nemusí nutně reprodukovat všechna procesní pravidla týkající se mechanismů mimosoudního urovnávání stížností a prostředků nápravy, které má spotřebitel k dispozici, čl. 10 odst. 2 písm. t) směrnice 2008/48 má nicméně zajistit, aby se spotřebitel mohl při plné znalosti skutečností rozhodnout, zda je vhodné použít jeden z těchto mechanismů, a dále, aby byl skutečně schopen takovou stížnost nebo takový prostředek nápravy podat na základě informací zahrnutých v úvěrové smlouvě (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 9. září 2021, Volkswagen Bank a další, C‑33/20, C‑155/20 a C‑187/20, EU:C:2021:736, body 132 a 135).

244

K tomuto účelu je podstatné, aby byl spotřebitel informován zaprvé o všech mechanismech mimosoudního urovnání stížností nebo prostředků nápravy, které má k dispozici, případně o nákladech každého z nich, zadruhé o skutečnosti, že stížnost nebo prostředek nápravy má být podán poštou nebo elektronicky, zatřetí o poštovní nebo elektronické adrese, na kterou musí být tato stížnost nebo prostředek nápravy zaslán, a začtvrté o dalších formálních podmínkách, na které je tato stížnost či prostředek nápravy vázán (rozsudek ze dne 9. září 2021, Volkswagen Bank a další, C‑33/20, C‑155/20 a C‑187/20, EU:C:2021:736, bod 136).

245

Soudní dvůr již v tomto ohledu rozhodl, že pouhý odkaz v úvěrové smlouvě na jednací řád dostupný na internetu nebo na jiný akt či dokument týkající se mechanismu mimosoudního urovnávání stížností a prostředků nápravy a přístupu k němu není dostačující (rozsudek ze dne 9. září 2021, Volkswagen Bank a další, C‑33/20, C‑155/20 a C‑187/20, EU:C:2021:736, bod 137). Totéž platí, pokud úvěrová smlouva uvádí, že tento jednací řád je k dispozici na vyžádání.

246

S ohledem na výše uvedené důvody je třeba na druhou otázku písm. d) ve věci C‑47/21 odpovědět tak, že čl. 10 odst. 2 písm. t) směrnice 2008/48 musí být vykládán v tom smyslu, že úvěrová smlouva musí uvádět podstatné informace o všech mechanismech mimosoudního urovnání stížností nebo prostředků nápravy, které má spotřebitel k dispozici, a případně o nákladech na každý z nich, o skutečnosti, že stížnost nebo prostředek nápravy má být podán poštou nebo elektronicky, o poštovní nebo elektronické adrese, na kterou musí být tato stížnost nebo prostředek nápravy zaslán, a o dalších formálních podmínkách, na které je tato stížnost či prostředek nápravy vázán, přičemž pouhý odkaz v úvěrové smlouvě na jednací řád, který je k dispozici na vyžádání nebo dostupný na internetu, nebo na jiný akt nebo dokument týkající se mechanismu přístupu k mimosoudnímu urovnávání stížností a prostředkům nápravy není dostačující.

247

Podstatou druhé otázky písm. b) aa) předkládajícího soudu ve věcech C‑47/21 a C‑232/21 je, zda čl. 10 odst. 2 písm. r) směrnice 2008/48 musí být vykládán v tom smyslu, že v úvěrové smlouvě musí být za účelem stanovení odškodnění za předčasné splacení půjčky uveden dostatečně konkrétní, pro spotřebitele pochopitelný aritmetický vzorec, aby spotřebitel mohl alespoň přibližně vypočítat částku odškodnění, která je v takovém případě hrazena.

248

Podle čl. 10 odst. 2 písm. r) směrnice 2008/48 musí úvěrová smlouva jasně a výstižně uvádět „právo na předčasné splacení, postup předčasného splacení a informace o případném právu věřitele na odškodnění a o způsobu, kterým se toto odškodnění stanoví“.

249

V projednávané věci z předkládacích rozhodnutí vyplývá, že úvěrové smlouvy dotčené ve věcech C‑47/21 a C‑232/21 v podstatě stanoví, že v případě předčasného splacení půjčky spotřebitelem může banka požadovat odškodnění, které se vypočítá v souladu s aritmetickým rámcem stanoveným Bundesgerichtshof (Spolkový soudní dvůr), který zohledňuje zejména úroveň úrokové sazby, která se v mezidobí měnila, peněžní toky původně dohodnuté pro půjčku, ušlý zisk banky poskytující úvěr, administrativní náklady vzniklé v souvislosti s předčasným splacením, jakož i náklady na riziko a administrativní náklady ušetřené v důsledku předčasného splacení. V těchto smlouvách je rovněž upřesněno, že takto vypočtené odškodnění za předčasné splacení se v případě, že je vyšší, sníží na nižší z následujících dvou částek: buď jedno procento, nebo pokud k předčasnému splacení dojde méně než sedm let před sjednaným datem splacení, pak 0,5 procenta z předčasně splacené částky, nebo na částku úroků, kterou by dlužník zaplatil během doby od data předčasného splacení do sjednaného data splacení.

250

V podobném kontextu již Soudní dvůr rozhodl, že v případě, že směrnice 2008/48 ukládá obchodníkovi povinnost seznámit spotřebitele s obsahem navrhovaného smluvního závazku, jehož některé prvky jsou určeny závaznými právními nebo správními předpisy členského státu, je tento obchodník povinen jasně a výstižně informovat tohoto spotřebitele o obsahu uvedených ustanovení, aby se tento posledně uvedený mohl seznámit se svými právy a povinnostmi (rozsudek ze dne 9. září 2021, Volkswagen Bank a další, C‑33/20, C‑155/20 a C‑187/20, EU:C:2021:736, bod 99, jakož i citovaná judikatura).

251

Za tímto účelem sice není nezbytné, pokud jde o odškodnění, které má být zaplaceno v případě předčasného splacení podle čl. 10 odst. 2 písm. r) směrnice 2008/48, aby úvěrová smlouva uváděla aritmetický vzorec, na základě kterého se toto odškodnění vypočítá, avšak musí konkrétním a pro průměrného spotřebitele, který je běžně informovaný a přiměřeně pozorný a obezřetný, snadno srozumitelným způsobem uvádět způsob výpočtu tohoto odškodnění tak, aby takový spotřebitel mohl určit částku odškodnění, která má být uhrazena v případě předčasného splacení na základě informací poskytnutých v úvěrové smlouvě (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 9. září 2021, Volkswagen Bank a další, C‑33/20, C‑155/20 a C‑187/20, EU:C:2021:736, bod 100).

252

Soudní dvůr tedy rozhodl, že pouhý odkaz pro účely výpočtu odškodnění hrazeného v případě předčasného splacení úvěru na finanční aritmetický rámec předepsaný vnitrostátním soudem nesplňuje požadavek připomenutý v bodě 250 tohoto rozsudku, aby byl spotřebitel seznámen s obsahem jeho smluvního závazku (rozsudek ze dne 9. září 2021, Volkswagen Bank a další, C‑33/20, C‑155/20 a C‑187/20, EU:C:2021:736, bod 101).

253

Povinnost uvedená v čl. 10 odst. 2 písm. r) směrnice 2008/48 informovat spotřebitele o způsobu výpočtu odškodnění, které musí tento spotřebitel zaplatit věřiteli v případě předčasného splacení půjčky, má však za cíl umožnit spotřebiteli určit výši tohoto odškodnění na základě informací poskytnutých v úvěrové smlouvě. V tomto ohledu z judikatury Soudního dvora vyplývá, že poskytnutí neúplných nebo nesprávných informací může být považováno za neposkytnutí informací pouze tehdy, pokud je spotřebitel z tohoto důvodu uveden v omyl ohledně svých práv a povinností (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 10. dubna 2008, Hamilton, C‑412/06, EU:C:2008:215, bod 35, jakož i ze dne 19. prosince 2019, Rust Hackner a další, C‑355/18 až C‑357/18 a C‑479/18, EU:C:2019:1123, bod 78), a je tudíž veden k uzavření smlouvy, kterou by případně neuzavřel, kdyby měl k dispozici všechny úplné a věcně správné informace.

254

Nelze přitom mít za to, že byl spotřebitel ve smyslu této judikatury uveden v omyl, pokud bez ohledu na nesoulad odkazu – pro účely výpočtu uvedeného odškodnění – na finanční aritmetický rámec stanovený vnitrostátním soudem smlouva obsahuje další informace umožňující tomuto spotřebiteli snadno určit výši dotyčného odškodnění, zejména jeho maximální výši, kterou bude muset uhradit za předčasné splacení půjčky.

255

Předkládajícímu soudu tedy přísluší ověřit, zda smlouvy dotčené ve věcech C‑47/21 a C‑232/21 splňují tuto podmínku v rozsahu, v němž stanoví, že odškodnění za předčasné splacení vypočtené na základě aritmetického finančního rámce vyplývajícího z judikatury se v případě, že je vyšší, sníží na nižší ze dvou částek uvedených v bodě 249 tohoto rozsudku.

256

S ohledem na výše uvedené důvody je třeba na druhou otázku písm. b) bod aa) ve věcech C‑47/21 a C‑232/21 odpovědět tak, že čl. 10 odst. 2 písm. r) směrnice 2008/48 musí být vykládán v tom smyslu, že úvěrová smlouva musí pro účely výpočtu odškodnění za předčasné splacení půjčky v zásadě uvádět pro průměrného spotřebitele, který je běžně informovaný a přiměřeně pozorný a obezřetný, konkrétním a snadno srozumitelným způsobem postup výpočtu tohoto odškodnění tak, aby takový spotřebitel mohl určit výši odškodnění za předčasné splacení na základě informací poskytnutých v této smlouvě. I při neexistenci konkrétního a snadno srozumitelného údaje o způsobu výpočtu však může taková smlouva odpovídat povinnosti uvedené v tomto ustanovení, pokud obsahuje další údaje umožňující spotřebiteli snadno určit výši dotyčného odškodnění, zejména jeho maximální výši, kterou bude muset uhradit za předčasné splacení půjčky.

257

Úvodem je třeba mít za to, že druhá otázka písm. e) a f) ve věci C‑47/21, jakož i druhá otázka písm. c) a d) ve věci C‑232/21 jsou přípustné na rozdíl od toho, co tvrdí C Bank, jakož i Volkswagen Bank a Audi Bank ve svých písemných vyjádřeních. Je pravda, že předkládající soud uvedené otázky pokládá obecně s odkazem na čl. 10 odst. 2 směrnice 2008/48, a nikoli konkrétně s odkazem na jednotlivé body tohoto ustanovení. Z celkového výkladu předkládacích rozhodnutí v těchto dvou věcech však vyplývá, že Soudní dvůr je schopen pochopit aspekty tohoto ustanovení, které vyvolávají pochybnosti předkládajícího soudu o výkladu, a poskytnout mu v tomto ohledu užitečnou odpověď. Z toho vyplývá, že v souladu se zásadami připomenutými v bodech 110 a 117 tohoto rozsudku předkládající soud v rámci uvedených otázek s dostatečnou přesností identifikoval ustanovení unijního práva, které má vztah k realitě a předmětu sporů v původním řízení, což Soudnímu dvoru umožňuje poskytnout tomuto soudu užitečnou odpověď.

258

Podstatou druhé otázky písm. b) bodu bb), písm. e) a f) ve věci C‑47/21 a druhé otázky písm. b) bodu bb), písm. c) a d) ve věci C‑232/21 je, zda čl. 14 odst. 1 druhý pododstavec písm. b) směrnice 2008/48 musí být vykládán v tom smyslu, že lhůta pro odstoupení od smlouvy stanovená v tomto čl. 14 odst. 1 prvním pododstavci začíná běžet pouze tehdy, pokud informace požadované podle čl. 10 odst. 2 této směrnice byly spotřebiteli poskytnuty v plném rozsahu a jsou věcně správné.

259

V tomto ohledu je třeba uvést, že stejně jako ostatní unijní směrnice v oblasti ochrany spotřebitele vychází systém ochrany zavedený směrnicí 2008/48 z myšlenky, že spotřebitel se vůči obchodníkovi nachází v nerovném postavení jak z hlediska vyjednávací síly, tak z hlediska úrovně informovanosti, což ho vede k tomu, že přistupuje na podmínky předem vyhotovené obchodníkem, aniž může ovlivnit jejich obsah (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 4. června 2015, Faber, C‑497/13, EU:C:2015:357, bod 42 a citovaná judikatura, jakož i ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová, C‑377/14, EU:C:2016:283, bod 63, jakož i citovaná judikatura).

260

Z tohoto hlediska mají pro spotřebitele zásadní význam informace o smluvních podmínkách a důsledcích uzavření smlouvy poskytnuté před uzavřením a při uzavírání smlouvy. Zejména na základě těchto informací se spotřebitel rozhoduje, zda chce být vázán podmínkami, které obchodník vyhotovil předem (rozsudek ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová, C‑377/14, EU:C:2016:283, bod 64, jakož i citovaná judikatura).

261

Z článku 14 odst. 1 druhého pododstavce písm. b) směrnice 2008/48 tak vyplývá, že čtrnáctidenní lhůta pro odstoupení od smlouvy začíná běžet až dnem, kdy spotřebitel obdržel zejména informace uvedené v článku 10 této směrnice, pokud tento den nastane později než den uzavření úvěrové smlouvy. Odstavec 2 uvedeného článku 10 uvádí výčet informací, které musí být jasně a výstižně uvedeny v úvěrové smlouvě.

262

V tomto ohledu je třeba připomenout, že informační povinnost stanovená v čl. 10 odst. 2 směrnice 2008/48 přispívá k uskutečnění cíle, který tato směrnice sleduje a který v oblasti spotřebitelských úvěrů spočívá, jak vyplývá z bodů 7 a 9 jejího odůvodnění, v provedení úplné a nutné harmonizace v celé řadě klíčových oblastí, která je považována za nezbytnou pro zajištění vysoké a rovnocenné úrovně ochrany zájmů všech spotřebitelů v Unii a usnadnění vzniku dobře fungujícího vnitřního trhu spotřebitelských úvěrů (rozsudek ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová, C‑377/14, EU:C:2016:283, bod 61, jakož i citovaná judikatura).

263

Jak již bylo uvedeno v bodech 233 a 234 tohoto rozsudku, z čl. 10 odst. 2 směrnice 2008/48 ve spojení s bodem 31 jejího odůvodnění totiž vyplývá, že požadavek jasně a výstižně uvést v úvěrové smlouvě vypracované na papíře nebo na jiném trvalém nosiči informace uvedené v tomto ustanovení je nezbytný k tomu, aby se spotřebitel mohl seznámit se svými právy a povinnostmi. Konkrétně znalost a dobré pochopení informací spotřebitelem, které musí povinně obsahovat úvěrová smlouva, jsou nezbytné pro řádné plnění této smlouvy, a zejména pro výkon práv spotřebitele (rozsudek ze dne 9. září 2021, Volkswagen Bank a další, C‑33/20, C‑155/20 a C‑187/20, EU:C:2021:736, body 70 a 71, jakož i citovaná judikatura).

264

Jak však bylo připomenuto v bodě 253 tohoto rozsudku, poskytnutí neúplných nebo nesprávných informací může být považováno za neposkytnutí informací pouze tehdy, pokud je spotřebitel z tohoto důvodu uveden v omyl ohledně svých práv a povinností, a tudíž je veden k uzavření smlouvy, kterou by případně neuzavřel, kdyby měl k dispozici všechny úplné a věcně správné informace.

265

Je tudíž třeba mít za to, že pokud se informace poskytnuté věřitelem spotřebiteli na základě čl. 10 odst. 2 směrnice 2008/48 ukážou jako neúplné nebo nesprávné, lhůta pro odstoupení od smlouvy začíná běžet pouze tehdy, pokud neúplnost nebo nesprávnost těchto informací nemůže ovlivnit schopnost spotřebitele posoudit rozsah jeho práv a povinností podle této směrnice ani jeho rozhodnutí uzavřít smlouvu, případně jej nemůže ani zbavit možnosti uplatnit svá práva v podstatě za stejných podmínek, jaké by platily, kdyby tyto informace byly poskytnuty úplným a přesným způsobem (v tomto smyslu obdobně viz rozsudky ze dne 9. listopadu 2016, Home Credit Slovakia, C‑42/15, EU:C:2016:842, bod 72, jakož i ze dne 19. prosince 2019, Rust-Hackner a další, C‑355/18 až C‑357/18 a C‑479/18, EU:C:2019:1123, bod 81). Předkládajícímu soudu přísluší, aby tuto skutečnost ověřil.

266

Je třeba ještě upřesnit, že případná existence opatření ve vnitrostátním právu, jejichž cílem je sankcionovat neúplnost nebo nesprávnost informací poskytnutých spotřebiteli jiným než výše uvedeným způsobem, nemá žádný vliv na podmínky započetí běhu lhůty pro odstoupení od smlouvy. Jak totiž v podstatě konstatoval generální advokát v bodě 146 svého stanoviska, skutečnost, že podle čl. 14 odst. 1 druhého pododstavce písm. b) směrnice 2008/48 začíná lhůta pro odstoupení od smlouvy běžet až ode dne, kdy spotřebitel obdržel informace uvedené v článku 10 této směrnice, představuje přímý důsledek nesplnění povinnosti věřitele poskytnout spotřebiteli v úvěrové smlouvě povinné informace uvedené v tomto článku 10. V souladu s čl. 22 odst. 1 směrnice 2008/48 by přitom bylo neslučitelné s účinky úplné a nezbytné harmonizace provedené touto směrnicí v oblasti práva odstoupit od smlouvy umožnit členským státům, aby se odchýlily od důsledku, který čl. 14 odst. 1 druhý pododstavec písm. b) uvedené směrnice spojuje s nesplněním informační povinnosti stanovené zejména v jejím čl. 10 odst. 2.

267

S ohledem na výše uvedené důvody je třeba na druhou otázku písm. b) bod bb), písm. e) a f) ve věci C‑47/21 a na druhou otázku písm. b) bod bb), písm. c) a d) ve věci C‑232/21 odpovědět tak, že čl. 14 odst. 1 druhý pododstavec písm. b) směrnice 2008/48 musí být vykládán v tom smyslu, že pokud se informace poskytnuté věřitelem spotřebiteli podle čl. 10 odst. 2 této směrnice ukážou jako neúplné nebo nesprávné, začíná lhůta pro odstoupení od smlouvy běžet pouze tehdy, pokud neúplnost nebo nesprávnost těchto informací nemůže ovlivnit schopnost spotřebitele posoudit rozsah jeho práv a povinností podle uvedené směrnice ani jeho rozhodnutí uzavřít smlouvu, a nemůže ho případně ani zbavit možnosti uplatnit svá práva v podstatě za stejných podmínek, jaké by platily, kdyby byly tyto informace poskytnuty úplným a přesným způsobem.

268

Podstatou druhé otázky písm. c) předkládajícího soudu ve věci C‑47/21 je, zda čl. 10 odst. 2 písm. l) směrnice 2008/48 musí být vykládán v tom smyslu, že úvěrová smlouva musí ve formě konkrétního procentního podílu uvádět sazbu úroků z prodlení platnou v okamžiku uzavření smlouvy, a pokud je tato sazba určena v závislosti na pohyblivé referenční úrokové sazbě, posledně uvedenou sazbu, jakož i mechanismus, na jehož základě může být v průběhu času proměnlivá.

269

V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle čl. 10 odst. 2 písm. l) směrnice 2008/48 musí úvěrová smlouva jasně a výstižně uvádět úrokovou sazbu použitelnou v případě opožděných plateb, v okamžiku uzavření smlouvy a podmínky pro její úpravu.

270

S ohledem na judikaturu připomenutou v bodech 233 až 235 tohoto rozsudku již Soudní dvůr rozhodl, že úvěrová smlouva musí ve formě konkrétního procentního podílu uvádět sazbu úroku z prodlení platnou v okamžiku uzavření této smlouvy a musí konkrétně popsat mechanismus úpravy sazby úroku z prodlení (rozsudek ze dne 9. září 2021, Volkswagen Bank a další, C‑33/20, C‑155/20 a C‑187/20, EU:C:2021:736, body 92 a 95).

271

Je třeba zdůraznit, že pokud, jako je tomu v případě smlouvy dotčené ve věci v původním řízení, je tato sazba určena v závislosti na pohyblivé referenční úrokové sazbě, musí být tato sazba ze stejných důvodů uvedena ve formě konkrétního procentního podílu použitelného ke dni uzavření smlouvy. Způsob výpočtu sazby úroku z prodlení v závislosti na referenční úrokové sazbě musí být ve smlouvě uveden tak, aby byl pro průměrného spotřebitele, který nemá odborné znalosti v oblasti financí, snadno srozumitelný, a byl tak schopný vypočítat sazbu úroku z prodlení na základě informací poskytnutých v téže smlouvě. Dále musí být v úvěrové smlouvě uvedena četnost úpravy této referenční úrokové sazby, a to i v případě, že je její četnost stanovena vnitrostátními předpisy (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 9. září 2021, Volkswagen Bank a další, C‑33/20, C‑155/20 a C‑187/20, EU:C:2021:736, bod 94).

272

S ohledem na výše uvedené důvody je třeba na druhou otázku písm. c) ve věci C‑47/21 odpovědět tak, že čl. 10 odst. 2 písm. l) směrnice 2008/48 musí být vykládán v tom smyslu, že úvěrová smlouva musí ve formě konkrétního procentního podílu uvádět sazbu úroku z prodlení platnou v okamžiku uzavření smlouvy a musí konkrétně popsat mechanismus úpravy této sazby. Pokud je uvedená sazba určena v závislosti na referenční úrokové sazbě proměnlivé v čase, musí úvěrová smlouva uvádět referenční úrokovou sazbu platnou ke dni uzavření smlouvy, přičemž je třeba upřesnit, že způsob výpočtu sazby úroku z prodlení v závislosti na referenční úrokové sazbě musí být ve smlouvě uveden tak, aby byl pro průměrného spotřebitele, který nemá odborné znalosti v oblasti financí, snadno srozumitelný, a byl tak schopný vypočítat sazbu úroku z prodlení na základě informací poskytnutých v téže smlouvě. Dále musí být v úvěrové smlouvě uvedena četnost úpravy této referenční úrokové sazby, a to i v případě, že je její četnost stanovena vnitrostátními předpisy.

273

Podstatou čtvrté otázky písm. a) až d) předkládajícího soudu ve věcech C‑47/21 a C‑232/21 je, zda čl. 14 odst. 1 směrnice 2008/48 musí být vykládán v tom smyslu, že pokud alespoň jeden z povinných údajů uvedených v čl. 10 odst. 2 této směrnice není zahrnut v úvěrové smlouvě nebo je v ní uveden neúplně či nesprávně, aniž je dodatečně řádně sdělen, brání tomu, aby se věřitel mohl platně dovolávat toho, že spotřebitel uplatnil své právo odstoupit od smlouvy zneužívajícím způsobem.

274

Za účelem odpovědi na tuto otázku a s ohledem na skutečnost, že v jednom z případů v původním řízení, který vedl k věci C‑232/21, bylo právo odstoupit od smlouvy uplatněno, přestože úvěrová smlouva byla zcela splněna, je třeba v první řadě ověřit, do jaké míry má toto úplné splnění závazku při neexistenci zvláštních ustanovení směrnice 2008/48 v tomto ohledu vliv na zachování práva odstoupit od smlouvy stanoveného v jejím čl. 14 odst. 1.

275

V tomto ohledu je třeba uvést, že podle čl. 14 odst. 1 směrnice 2008/48 má spotřebitel v rámci úvěrové smlouvy právo odstoupit od smlouvy, přičemž uplatněním tohoto práva zaniká závazek stran plnit úvěrovou smlouvu za podmínek a ve lhůtách stanovených v čl. 14 odst. 3 písm. b) této směrnice.

276

Z bodu 34 odůvodnění směrnice 2008/48 rovněž vyplývá, že tato směrnice stanoví právo odstoupit od smlouvy za podmínek podobných podmínkám, které stanoví směrnice 2002/65. Směrnice 2002/65 přitom tím, že v čl. 6 odst. 2 písm. c) stanoví, že se právo odstoupit od smlouvy nevztahuje na smlouvy, jež obě strany zcela splnily na výslovnou žádost spotřebitele, vyjadřuje zásadu, podle níž se práva odstoupit od smlouvy nelze za jakýchkoliv okolností dovolávat v případě úplného splnění smlouvy, a tato zásada platí i pro směrnici 2008/48.

277

Kromě toho v případě, že je úvěrová smlouva zcela splněna, již povinnost poskytnout informace stanovené v čl. 10 odst. 2 směrnice 2008/48 není v zásadě způsobilá dosáhnout cíle sledovaného tímto ustanovením, kterým je, jak bylo uvedeno v bodech 233 a 234 tohoto rozsudku, umožnit spotřebiteli získat všechny informace nezbytné k řádnému plnění smlouvy, zejména pro výkon jeho práv, mezi něž patří jeho právo odstoupit od smlouvy, takovým způsobem, aby se mohl seznámit s rozsahem svých práv a povinností. Z toho vyplývá, že jakmile byla smlouva zcela splněna, tyto povinnosti již nemají stejnou míru užitečnosti.

278

A konečně je třeba připomenout, že Soudní dvůr, který se vyjádřil k právu odstoupit od smlouvy stanovenému směrnicí Rady 85/577/EHS ze dne 20. prosince 1985 o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených mimo obchodní prostory (Úř. věst. 1985, L 372, s. 31; Zvl. vyd. 15/01, s. 262), již rozhodl, že v souladu s obecnými zásadami občanského práva toto právo nemůže být vykonáno, pokud již neexistuje žádný závazek vyplývající z této smlouvy (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 10. dubna 2008, Hamilton, C‑412/06, EU:C:2008:215, bod 42).

279

Vzhledem k tomu, že splnění smlouvy je přirozeným způsobem zániku smluvních závazků, je třeba mít za těchto podmínek za to, že při neexistenci zvláštních ustanovení v tomto ohledu se spotřebitel již nemůže dovolávat práva odstoupit od smlouvy, které mu přiznává čl. 14 odst. 1 směrnice 2008/48, poté, co úvěrová smlouva byla stranami zcela splněna, a vzájemné závazky vyplývající z této smlouvy z tohoto důvodu zanikly.

280

Pokud jde ve druhé řadě o otázku, zda se věřitel může dovolávat zneužívajícího výkonu práva spotřebitele odstoupit od smlouvy uvedeného v článku 14 směrnice 2008/48, je třeba zaprvé připomenout, že tato směrnice neobsahuje ustanovení upravující otázku zneužití práv ze strany spotřebitele, která mu tato směrnice přiznává (rozsudek ze dne 9. září 2021, Volkswagen Bank a další, C‑33/20, C‑155/20 a C‑187/20, EU:C:2021:736, bod 120).

281

Podle ustálené judikatury však v unijním právu existuje obecná zásada, podle níž se právní subjekty nemohou podvodně nebo zneužívajícím způsobem dovolávat unijních právních norem (rozsudek ze dne 26. února 2019, T Danmark a Y Denmark, C‑116/16 a C‑117/16, EU:C:2019:135, bod 70 a citovaná judikatura).

282

Právní subjekty mají povinnost dodržovat tuto obecnou právní zásadu. Použití unijní právní úpravy totiž nemůže být rozšířeno až do té míry, že by zahrnovalo i úkony prováděné s cílem získat podvodně nebo zneužívajícím způsobem výhody stanovené unijním právem (rozsudek ze dne 26. února 2019, T Danmark a Y Denmark, C‑116/16 a C‑117/16, EU:C:2019:135, bod 71, jakož i citovaná judikatura).

283

Z této zásady tudíž vyplývá, že členský stát má povinnost odepřít, i v případě neexistence ustanovení vnitrostátního práva, použití ustanovení unijního práva, jsou-li osobou uplatňována nikoli za účelem dosažení cílů těchto ustanovení, ale za účelem získání výhody, kterou této osobě přiznává unijní právo, objektivní podmínky pro přiznání požadované výhody, které jsou stanoveny unijním právem, jsou splněny pouze formálně (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 22. listopadu 2017, Cussens a další, C‑251/16, EU:C:2017:881, body 32 a 33, jakož i ze dne 26. února 2019, T Danmark a Y Denmark, C‑116/16 a C‑117/16, EU:C:2019:135, body 72 a 91).

284

Skutečnost, zda je zásada unijního práva týkající se zákazu zneužití práva zakotvena v ustanoveních vnitrostátního práva, či nikoli, a zda byla tato ustanovení případně přijata parlamentem dotyčného členského státu, je tedy irelevantní.

285

Jak vyplývá z judikatury Soudního dvora, důkaz o zneužití vyžaduje souhrn objektivních okolností, ze kterých vyplývá, že i přes formální dodržení podmínek stanovených unijní právní úpravou nebylo dosaženo cíle sledovaného touto právní úpravou, a subjektivní znak spočívající v záměru získat výhodu vyplývající z unijní právní úpravy tím, že jsou uměle vytvořeny podmínky vyžadované pro její získání (rozsudky ze dne 26. února 2019, T Danmark a Y Denmark, C‑116/16 a C‑117/16, EU:C:2019:135, bod 97 a citovaná judikatura, jakož i ze dne 9. září 2021, Volkswagen Bank a další, C‑33/20, C‑155/20 a C‑187/20, EU:C:2021:736, bod 122).

286

Ověření existence zneužití vyžaduje, aby předkládající soud zohlednil všechny skutečnosti a okolnosti projednávaného případu, včetně těch, které následovaly po postupu, jehož zneužívající povaha je namítána (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 14. dubna 2016, Cervati a Malvi, C‑131/14, EU:C:2016:255, bod 35, jakož i citovaná judikatura).

287

Je tedy na předkládajícím soudu, aby v souladu s důkazními pravidly vnitrostátního práva ověřil, není-li tím narušena účinnost unijního práva, zda jsou ve sporech v původních řízeních splněny jiné znaky zakládající zneužití, jak jsou připomenuty v bodě 285 tohoto rozsudku, než je ten, který je uveden v bodě 274 tohoto rozsudku, v případě kterého byla smlouva zcela splněna. Soudní dvůr rozhodující o předběžné otázce však může v případě potřeby poskytnout upřesnění, která poslouží tomuto soudu jako vodítko pro jeho výklad (rozsudky ze dne 28. července 2016, Kratzer, C‑423/15, EU:C:2016:604, bod 42 a citovaná judikatura, jakož i ze dne 22. listopadu 2017, Cussens a další, C‑251/16, EU:C:2017:881, bod 59, jakož i citovaná judikatura).

288

Pokud jde zadruhé o existenci objektivního prvku poukazujícího na zneužití uvedeného v bodě 285 tohoto rozsudku, Soudní dvůr již konstatoval, že cílem článku 14 směrnice 2008/48 je umožnit spotřebiteli, aby si vybral smlouvu, která nejlépe odpovídá jeho potřebám, a tedy odstoupit od smlouvy, o níž po jejím uzavření v rámci lhůty na rozmyšlenou stanovené pro uplatnění práva na odstoupení vyjde najevo, že neodpovídá potřebám tohoto spotřebitele. Kromě toho cílem čl. 14 odst. 1 druhého pododstavce písm. b) této směrnice je zajistit, aby spotřebitel obdržel veškeré informace nezbytné k posouzení rozsahu svého smluvního závazku, a penalizovat věřitele, který mu neposkytuje informace upravené v článku 10 této směrnice (rozsudek ze dne 9. září 2021, Volkswagen Bank a další, C‑33/20, C‑155/20 a C‑187/20, EU:C:2021:736, body 123 a 124, jakož i citovaná judikatura).

289

S cílem odradit věřitele od porušování povinností, které pro něj vyplývají v souladu se směrnicí 2008/48, ve vztahu ke spotřebiteli, Soudní dvůr v bodě 126 rozsudku ze dne 9. září 2021, Volkswagen Bank a další (C‑33/20, C‑155/20 a C‑187/20, EU:C:2021:736), rozhodl, že pokud věřitel neposkytl spotřebiteli informace uvedené v článku 10 této směrnice a spotřebitel se rozhodne odstoupit od úvěrové smlouvy později než ve lhůtě čtrnácti dnů po uzavření této smlouvy, nemůže tento obchodník vytýkat uvedenému spotřebiteli, že zneužil svého práva odstoupit od smlouvy, i když doba, která uplynula mezi uzavřením této smlouvy a odstoupením spotřebitele od smlouvy, je značná.

290

To vedlo Soudní dvůr k závěru, že směrnice 2008/48 musí být vykládána v tom smyslu, že brání tomu, aby věřitel mohl mít platně za to, že spotřebitel z důvodu, že mezi uzavřením smlouvy a uplatněním práva odstoupit od smlouvy upraveného v čl. 14 odst. 1 této směrnice uplynula značná doba, tohoto práva zneužil, pokud některý z povinně uváděných údajů stanovených v čl. 10 odst. 2 uvedené směrnice nebyl zahrnut v úvěrové smlouvě ani nebyl dodatečně řádně sdělen bez ohledu na to, zda tento spotřebitel o svém právu odstoupit od smlouvy nevěděl (rozsudek ze dne 9. září 2021, Volkswagen Bank a další, C‑33/20, C‑155/20 a C‑187/20, EU:C:2021:736, bod 127).

291

V tomto ohledu je však třeba upřesnit, že se v souladu s odpovědí poskytnutou Soudním dvorem v bodě 267 tohoto rozsudku věřitel nemůže dovolávat zneužívajícího výkonu práva odstoupit od smlouvy, pokud v případě neúplných nebo nesprávných informací obsažených ve smlouvě nezačala běžet lhůta pro odstoupení od smlouvy v důsledku toho, že je prokázáno, že neúplnost nebo nesprávnost těchto informací ovlivnila schopnost spotřebitele posoudit rozsah jeho práv a povinností podle směrnice 2008/48, jakož i jeho rozhodnutí uzavřít smlouvu.

292

S ohledem na výše uvedené důvody je třeba na čtvrtou otázku písm. a) až d) ve věcech C‑47/21 a C‑232/21 odpovědět tak, že čl. 14 odst. 1 směrnice 2008/48 musí být vykládán v tom smyslu, že úplné splnění úvěrové smlouvy má za následek zánik práva odstoupit od smlouvy. Věřitel se kromě toho nemůže platně dovolávat toho, že spotřebitel z důvodu svého chování, ke kterému došlo v době mezi uzavřením smlouvy a uplatněním práva odstoupit od smlouvy, či dokonce po tomto uplatnění, uplatnil toto právo zneužívajícím způsobem, pokud z důvodu neúplných nebo nesprávných informací v úvěrové smlouvě v rozporu s čl. 10 odst. 2 směrnice 2008/48 nezačala běžet lhůta pro odstoupení od smlouvy v důsledku toho, že bylo prokázáno, že jejich neúplná nebo nesprávná povaha ovlivnila schopnost spotřebitele posoudit rozsah jeho práv a povinností podle směrnice 2008/48, jakož i jeho rozhodnutí uzavřít smlouvu.

293

Podstatou třetí otázky písm. a) až d) předkládajícího soudu ve věcech C‑47/21 a C‑232/21 je, zda směrnice 2008/48 musí být vykládána v tom smyslu, že brání tomu, aby se věřitel mohl v případě, že spotřebitel uplatní své právo odstoupit od smlouvy podle čl. 14 odst. 1 této směrnice, dovolávat zániku tohoto práva podle pravidel vnitrostátního práva, a to i tehdy, když spotřebitel nevěděl o zachování uvedeného práva nebo když alespoň jeden z povinných údajů uvedených v čl. 10 odst. 2 uvedené směrnice nebyl zahrnut v úvěrové smlouvě nebo v ní byl uveden neúplně či nesprávně, aniž byl dodatečně řádně sdělen.

294

K zodpovězení této otázky je třeba připomenout, jak vyplývá z čl. 14 odst. 1 druhého pododstavce písm. b) směrnice 2008/48, že lhůta čtrnácti kalendářních dnů pro odstoupení od smlouvy začíná běžet až poté, co spotřebitel obdržel informace uvedené v článku 10 této směrnice, pokud tento den nastane později než den uzavření úvěrové smlouvy. Uvedený článek 10 uvádí výčet informací, které mají být uvedeny v úvěrových smlouvách.

295

Je třeba připomenout, že z čl. 22 odst. 1 směrnice 2008/48 vykládaného ve spojení s body 9 a 10 odůvodnění této směrnice vyplývá, pokud jde o úvěrové smlouvy spadající do působnosti této směrnice, že uvedená směrnice stanoví úplnou harmonizaci a má kogentní povahu, jak vyplývá z názvu uvedeného článku 22. Z toho vyplývá, že ve specifických oblastech, na které se vztahuje tato harmonizace, nemohou členské státy zachovávat ani zavádět vnitrostátní ustanovení odchylná od ustanovení této směrnice (rozsudek ze dne 9. března 2023, Sogefinancement, C‑50/22, EU:C:2023:177, bod 27 a citovaná judikatura).

296

Soudní dvůr již přitom rozhodl, že doba pro uplatnění práva spotřebitele odstoupit od smlouvy spadá do harmonizace prováděné článkem 14 směrnice 2008/48, a že jelikož tato směrnice nestanoví žádné časové omezení pro uplatnění práva spotřebitele odstoupit od smlouvy v případě, že tomuto spotřebiteli nebyly informace stanovené v článku 10 uvedené směrnice předány nebo mu byly předány neúplně či nesprávně, a kdy v souladu s odpovědí podanou v bodě 267 tohoto rozsudku nezačala běžet lhůta pro odstoupení od smlouvy, nemůže být omezení, jako je omezení vyplývající ze zániku práva, stanoveno vnitrostátní právní úpravou v rámci členského státu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 9. září 2021, Volkswagen Bank a další, C‑33/20, C‑155/20 a C‑187/20, EU:C:2021:736, body 116 a 117).

297

Za těchto podmínek a pro účely odpovědi na otázky předkládajícího soudu není podstatné, zda dotčená vnitrostátní právní úprava vyplývá ze zákona přijatého parlamentem dotyčného členského státu, zda spotřebitel věděl, či nevěděl o zachování svého práva odstoupit od smlouvy a zda měl věřitel možnost započít běh lhůty pro odstoupení od smlouvy poskytnutím chybějících, neúplných nebo nesprávných informací.

298

Totéž platí pro okolnost uvedenou německou vládou v jejím písemném vyjádření, podle které je v německém právu podmínkou zániku práva nejen uplynutí určité doby, ale rovněž skutkové okolnosti, z nichž vyplývá, že je výkon dotčeného práva zneužívající. Z odpovědi podané v bodě 293 tohoto rozsudku totiž vyplývá, že je tato zneužívající povaha v situaci, jako je situace popsaná v bodě 297 uvedeného rozsudku, vyloučena.

299

S ohledem na výše uvedené důvody je třeba na třetí otázku písm. a) až d) ve věcech C‑47/21 a C‑232/21 odpovědět tak, že směrnice 2008/48 musí být vykládána v tom smyslu, že brání tomu, aby se věřitel mohl v případě, že spotřebitel uplatní své právo odstoupit od smlouvy podle čl. 14 odst. 1 této směrnice, dovolávat zániku tohoto práva na základě pravidel vnitrostátního práva, pokud alespoň jeden z povinných údajů uvedených v článku 10 odst. 2 této směrnice nebyl zahrnut v úvěrové smlouvě nebo v ní byl uveden neúplně či nesprávně, aniž byl dodatečně řádně sdělen, a pokud z tohoto důvodu nezačala běžet lhůta pro odstoupení od smlouvy stanovená v tomtéž čl. 14 odst. 1.

300

Podstatou páté otázky předkládajícího soudu ve věcech C‑47/21 a C‑232/21 je, zda čl. 14 odst. 1 směrnice 2008/48 musí být vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, která stanoví, že pokud spotřebitel odstoupí od smlouvy o vázaném úvěru ve smyslu čl. 3 písm. n) této směrnice, musí věřiteli vrátit zboží financované z úvěru, nebo ho vyzvat, aby si toto zboží vyzvedl před tím, než bude moci požadovat vrácení měsíčních splátek uhrazených na základě úvěrové smlouvy a získat je zpět, přičemž vrácení měsíčních splátek může být v případě, že věřitel zpochybní platnost odstoupení od smlouvy, odloženo, a to až do konečného výsledku soudního sporu.

301

V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle čl. 3 písm. n) směrnice 2008/48 je „smlouva o vázaném úvěru“ definována jako úvěrová smlouva, kde dotyčný úvěr slouží výhradně k financování smlouvy týkající se zejména dodání zboží, jako je v projednávané věci motorové vozidlo, za podmínky, že tyto dvě smlouvy tvoří z objektivního hlediska obchodní celek.

302

Směrnice 2008/48 však neobsahuje žádná ustanovení upravující důsledky odstoupení spotřebitele od smlouvy o úvěru vázaném na smlouvu kupní. Bod 35 odůvodnění této směrnice ostatně uvádí, že by touto směrnicí neměly být dotčeny žádné právní předpisy členských států týkající se vrácení zboží financovaného z úvěru nebo jakýchkoli souvisejících otázek.

303

Neexistuje-li přitom zvláštní unijní právní úprava v dané oblasti, řídí se způsoby ochrany spotřebitele stanovené ve směrnici 2008/48 na základě zásady procesní autonomie členských států jejich vnitrostátním právním řádem. Tyto podmínky však nesmí být méně příznivé než ty, kterými se řídí obdobné situace vnitrostátní povahy (zásada rovnocennosti), ani nesmějí být upraveny tak, aby v praxi znemožňovaly nebo nadměrně ztěžovaly výkon práv přiznaných unijním právním řádem (zásada efektivity) (obdobně viz rozsudek ze dne 10. června 2021, BNP Paribas Personal Finance, C‑776/19 až C‑782/19, EU:C:2021:470, bod 27 a citovaná judikatura).

304

Pokud jde o zásadu efektivity, o kterou jako jedinou se v projednávaných věcech jedná, z judikatury Soudního dvora vyplývá, že každý případ, v němž vyvstává otázka, zda vnitrostátní procesní ustanovení znemožňuje nebo nadměrně ztěžuje použití unijního práva, je třeba analyzovat s přihlédnutím k úloze tohoto ustanovení v rámci řízení jako celku, jakož i jeho průběhu a jeho zvláštnostem u různých vnitrostátních orgánů. Z tohoto hlediska je třeba případně zohlednit základní zásady vnitrostátního právního systému, jako například ochranu práva na procesní obranu, zásadu právní jistoty a řádný průběh řízení (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 10. června 2021, BNP Paribas Personal Finance, C‑776/19 až C‑782/19, EU:C:2021:470, bod 28 a citovaná judikatura, jakož i ze dne 17. května 2022, Unicaja Banco, C‑869/19, EU:C:2022:397, bod 28 a citovaná judikatura).

305

V projednávané věci z předkládacích rozhodnutí vyplývá, že podle německého práva, pokud spotřebitel odstoupí od úvěrové smlouvy, je vždy povinen vrátit věřiteli zboží financované touto smlouvou, nebo vyzvat věřitele, aby si toto zboží vyzvedl, aby mohl požadovat vrácení měsíčních splátek uhrazených na základě uvedené smlouvy a získat je zpět, a to i v případě, že věřitel zpochybní platnost odstoupení od smlouvy, a spotřebitel tedy musí podat žalobu na vrácení soudní cestou a počkat na výsledek této žaloby, aby v případě úspěchu získal měsíční splátky zpět.

306

S výhradou ověření, která musí provést předkládající soud, je přitom třeba mít za to, že taková procesní pravidla upravující právní účinky spojené s uplatněním práva odstoupit od smlouvy stanoveného v čl. 14 odst. 1 směrnice 2008/48 mohou v praxi znemožňovat nebo nadměrně ztěžovat výkon tohoto práva, pokud spotřebitel musí vrátit zboží financované z úvěru nebo vyzvat věřitele, aby si toto zboží vyzvedl, aniž je tento věřitel současně povinen vrátit měsíční splátky úvěru, které již spotřebitel uhradil.

307

S ohledem na výše uvedené důvody je třeba na pátou otázku ve věcech C‑47/21 a C‑232/21 odpovědět tak, že čl. 14 odst. 1 směrnice 2008/48 ve spojení se zásadou efektivity musí být vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, která stanoví, že pokud spotřebitel odstoupí od vázané úvěrové smlouvy ve smyslu čl. 3 písm. n) této směrnice, musí vrátit věřiteli zboží financované z úvěru, nebo ho vyzvat, aby si toto zboží vyzvedl, aniž je tento věřitel současně povinen vrátit měsíční splátky úvěru, které již spotřebitel uhradil.

308

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (velký senát) rozhodl takto: