1.

PAO Severstal a Novolipetsk Steel PJSC (NLMK) ( 2 ) – dvě společnosti založené podle ruského práva a působící na trhu výroby a distribuce ocelových výrobků, zejména plochých za studena válcovaných výrobků z oceli – ve svých kasačních opravných prostředcích žádají Soudní dvůr, aby zrušil rozsudky Tribunálu ( 3 ), jimiž zamítl jejich žaloby na neplatnost prováděcího nařízení Komise (EU) 2016/1328 ze dne 29. července 2016 o uložení konečného antidumpingového cla na dovoz některých plochých za studena válcovaných výrobků z oceli pocházejících z Čínské lidové republiky a Ruské federace (dále jen „napadené nařízení“) ( 4 ).

2.

Navrhovatelky uplatňují tři (prakticky totožné) důvody kasačního opravného prostředku. V souladu s žádostí Soudního dvora však svou analýzu v tomto stanovisku omezím na druhý důvod kasačního opravného prostředku, který se v podstatě týká výkladu a použití „pravidla nižšího cla“ stanoveného v čl. 9 odst. 4 nařízení Rady (ES) č. 1225/2009 ze dne 30. listopadu 2009 o ochraně před dumpingovým dovozem ze zemí, jež nejsou členy Evropského společenství ( 5 ), který byl v podstatě zrušen a nahrazen článkem 9 odst. 4 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/1036 ze dne 8. června 2016 o ochraně před dumpingovým dovozem ze zemí, které nejsou členy Evropské unie ( 6 ).

3.

Ačkoli hlavní právní otázky, které v tomto ohledu tyto kasační opravné prostředky nastolují, jsou spíše technického rázu, abychom se mohli zabývat některými argumenty, jež navrhovatelky předkládají, je třeba se vrátit k některým „existenčním“ otázkám týkajícím se unijních právních předpisů v oblasti antidumpingu: jaká je povaha a účel antidumpingových cel?

4.

Článek 9 odst. 4 nařízení č. 1225/2009 týkající se uložení konečných cel ve znění platném v době šetření stanovil:

„Pokud z konečného zjištění skutkového stavu vyplývá, že existuje dumping a jím způsobená újma a v zájmu Unie […] je nutné zasáhnout, uloží Komise […] konečné antidumpingové clo. […] Výše antidumpingového cla nesmí přesahovat zjištěné dumpingové rozpětí a měla by být nižší než toto rozpětí, pokud menší clo postačuje k odstranění újmy způsobené výrobnímu odvětví Unie.“

5.

Článek 9 odst. 4 nařízení 2016/1036, platný v době přijetí napadeného nařízení, má v příslušné části totožné znění.

6.

Na základě podnětu zveřejnila Evropská komise dne 14. května 2015 oznámení o zahájení antidumpingového řízení týkajícího se dovozu některých plochých za studena válcovaných výrobků z oceli pocházejících z Čínské lidové republiky a Ruské federace ( 7 ) podle nařízení č. 1225/2009. Šetření dumpingu a újmy se týkalo období od 1. dubna 2014 do 31. března 2015 (dále jen „období šetření“). Kontrola skutečností významných pro posouzení újmy se týkala období od 1. ledna 2011 do 31. března 2015 (dále jen „posuzované období“).

7.

Dne 10. února 2016 Komise přijala prováděcí nařízení (EU) 2016/181 o uložení prozatímního antidumpingového cla na dovoz některých plochých za studena válcovaných výrobků z oceli pocházejících z Čínské lidové republiky a Ruské federace ( 8 ).

8.

Následně Komise dne 29. července 2016 přijala napadené nařízení. Sazba konečného antidumpingového cla uloženého činila u společnosti Severstal 34 % a u společnosti NLMK 36,1 %.

9.

Dne 28. října 2016 společnosti Severstal a NLMK podaly k Tribunálu žaloby na neplatnost proti napadenému nařízení. Ve svých příslušných podáních společnost Severstal uplatnila šest žalobních důvodů a společnost NLMK pět žalobních důvodů.

10.

Dne 22. září 2021 Tribunál vydal dva napadené rozsudky, kterými žaloby navrhovatelek zamítl a uložil jim nést vlastní náklady řízení i náklady řízení Komise. Tribunál kromě toho uložil Eurofer, European Steel Association, ASBL – které vstoupilo do řízení jako vedlejší účastník na podporu návrhových žádání Komise – nést vlastní náklady řízení.

11.

Ve svém kasačním opravném prostředku ve věci C‑747/21 P, podaném Soudnímu dvoru dne 3. prosince 2021, společnost Severstal navrhuje, aby Soudní dvůr:

12.

Ve své kasační odpovědi ze dne 23. února 2022 Komise navrhuje, aby Soudní dvůr kasační opravný prostředek zamítl a uložil společnosti Severstal náhradu nákladů řízení.

13.

Společnost NLMK ve svém kasačním opravném prostředku ve věci C‑748/21 P podaném k Soudnímu dvoru dne 3. prosince 2021 navrhuje, aby Soudní dvůr:

14.

Ve své kasační odpovědi ze dne 23. února 2022 Komise navrhuje, aby Soudní dvůr kasační opravný prostředek zamítl a uložil společnosti NLMK náhradu nákladů řízení.

15.

Usnesením Soudního dvora ze dne 18. října 2022 byly obě věci spojeny pro účely ústní části řízení a rozsudku.

16.

Dopisem ze dne 24. října 2022 byly v rámci organizačního procesního opatření přijatého podle článku 62 jednacího řádu Soudního dvora strany vyzvány k odpovědi na určité otázky, což učinily dopisy ze dne 24. listopadu 2022 (Komise) a 1. prosince 2022 (navrhovatelky).

17.

Jak bylo uvedeno v úvodu tohoto stanoviska, moje analýza se omezí na druhý důvod kasačního opravného prostředku navrhovatelek.

18.

Tímto důvodem kasačního opravného prostředku navrhovatelky zpochybňují body 243 až 257 (Severstal) a body 209 až 223 (NLMK) napadených rozsudků. V těchto pasážích Tribunál zamítl jako neopodstatněné první část šestého žalobního důvodu společnosti Severstal a první část pátého žalobního důvodu společnosti NLMK. V těchto žalobních důvodech navrhovatelky tvrdily, že se Komise v napadeném nařízení dopustila nesprávného právního posouzení a zjevně nesprávného posouzení při stanovení rozpětí újmy podle čl. 9 odst. 4 nařízení č. 1225/2009 (nyní čl. 9 odst. 4 nařízení 2016/1036) ( 9 ).

19.

Ve svých kasačních opravných prostředcích navrhovatelky v podstatě tvrdí, že se Tribunál dopustil pochybení při výkladu čl. 9 odst. 4 nařízení 2016/1036 a při přezkumu použití tohoto ustanovení ze strany Komise. Rovněž tvrdí, že napadené rozsudky neobsahují dostatečné odůvodnění, pokud jde o jejich argumenty v těchto bodech.

20.

Navrhovatelky Tribunálu zejména vytýkají, že při výpočtu „rozpětí prodeje pod cenou“ pro účely použití čl. 9 odst. 4 nařízení 2016/1036 potvrdil volbu Komise týkající se cílového zisku pro výrobní odvětví Unie ve výši 9,9 %. Navrhovatelky zdůrazňují, že ačkoli období šetření trvá od 1. dubna 2014 do 31. března 2015, Komise se vrátila o několik let zpět, až do roku 2008, aby určila poslední „reprezentativní rok“ pro stanovení cílového zisku. Podle navrhovatelek je závěr Tribunálu, podle něhož Komise není při výběru posledního reprezentativního roku vázána časovými omezeními posuzovaného období (v daném případě od 1. ledna 2011 do 31. března 2015), v rozporu se zásadou legitimního očekávání.

21.

Navrhovatelky kromě toho tvrdí, že Tribunál zjevně pochybil, když podpořil přístup Komise. Navrhovatelky se domnívají, že období určené Komisí není dostatečně reprezentativní, protože je příliš časově vzdálené. Argumentují také tím, že bylo zvoleno svévolně, protože pozdější období byla dostatečně reprezentativní. Mimoto navrhovatelky tvrdí, že v prvním stupni vznesly argumenty pro prokázání existence rozporu v napadeném nařízení: roky finanční krize byly zohledněny při zjišťování existence újmy způsobené výrobnímu odvětví Unie, nikoli však při stanovování cílového zisku pro toto odvětví. Tento „vybíravý“ přístup Komise nelze podle názoru navrhovatelek podle ustanovení nařízení 2016/1036 považovat za přijatelný a Tribunál dostatečně nevysvětlil důvody, pro které jejich argumenty v tomto ohledu zamítl.

22.

Konečně navrhovatelky tvrdí, že Tribunál řádně neposoudil prvek „újmy“, mimo jiné proto, že se nezabýval jejich argumentem, podle něhož by snížení výrobních nákladů výrobního odvětví Unie (o které se Komise při posouzení způsobené újmy opírala) mělo být kromě jiných faktorů spojeno se situací vyplývající z celosvětové finanční krize v roce 2012.

23.

Komise napadené rozsudky hájí. Tribunál se podle ní s argumenty předloženými navrhovatelkami dostatečně vypořádal a vysvětlil, proč se Komise, když zvolila rok 2008 jako nejreprezentativnější rok pro výpočet cílového zisku, nedopustila pochybení. Komise zejména zdůrazňuje prostor pro uvážení, který podle čl. 9 odst. 4 nařízení 2016/1036 má, a to že metoda zvolená v napadeném nařízení k určení cílového zisku je v souladu s relevantní judikaturou Tribunálu ( 10 ).

24.

Komise dodává, že argument týkající se údajného porušení zásady legitimního očekávání je jak nepřípustný (protože nebyl uplatněn v prvním stupni), tak neopodstatněný (navrhovatelky nikdy nedostaly ohledně způsobu, jakým Komise bude své hodnocení provádět, žádné ujištění). Kromě toho se Komise domnívá, že některé argumenty předložené navrhovatelkami v rámci jejich druhého důvodu kasačního opravného prostředku jsou neúčinné, jelikož zpochybňují její posouzení příčinné souvislosti mezi dumpingovými dovozy a újmou způsobenou výrobnímu odvětví Unie. Navrhovatelky však – jak zdůrazňuje Komise – nezpochybnily zjištění Tribunálu týkající se existence příčinné souvislosti ( 11 ).

25.

Navrhovatelky v rámci svého druhého důvodu kasačního opravného prostředku uplatňují tři různé argumenty.

26.

Z níže uvedených důvodů nepovažuji tyto argumenty za přesvědčivé.

27.

Zaprvé tvrzení o údajném porušení zásady legitimního očekávání je – jak správně uvádí Komise – nepřípustné, jelikož nebylo uplatněno před Tribunálem a nelze jej tedy uplatňovat poprvé v rámci kasačního opravného prostředku ( 12 ).

28.

Navrhovatelky každopádně nevysvětlují, jakým způsobem a za jakých okolnosti jim Komise poskytla ujištění (natož přesné ujištění), pokud jde o metodu a kritéria stanovení cílového zisku. V tomto ohledu je třeba mít na paměti, že podle ustálené judikatury platí, že právo dovolávat se zásady ochrany legitimního očekávání svědčí pouze jednotlivci, u kterého vyvolal správní orgán podložené naděje na základě konkrétních, nepodmíněných a shodujících se ujištění z oprávněných a spolehlivých zdrojů, která mu poskytl ( 13 ). Tento argument je tedy v každém případě neopodstatněný.

29.

Zadruhé rovněž souhlasím s Komisí, že tvrzení navrhovatelek týkající se údajné pochybení Tribunálu, pokud jde o (i) správné ocenění dopadů finanční krize na postavení výrobního odvětví Unie nebo (ii) uspokojivé vysvětlení důvodů pro zamítnutí argumentů navrhovatelek v tomto ohledu, jsou neúčinné.

30.

Vzhledem k tomu, že zjištění Tribunálu ohledně existence újmy a příčinné souvislosti nebyla v kasačním opravném prostředku zpochybněna, nemohou tvrzení navrhovatelek, bez ohledu na svou opodstatněnost, nikdy vést ke zrušení napadených rozsudků.

31.

Zatřetí, a to je důležitější, Tribunál se podle mého názoru při výkladu čl. 9 odst. 4 nařízení 2016/1036 žádného nesprávného právního posouzení nedopustil. Stejně tak Tribunál v napadených rozsudcích nezanedbal vysvětlení, proč v tomto ohledu nesouhlasí s argumenty navrhovatelek.

32.

Článek 9 odst. 4 nařízení 2016/1036 stanoví, mimo jiné pravidlo „nižšího cla“, podle kterého „[v]ýše antidumpingového cla nesmí přesahovat zjištěné dumpingové rozpětí a měla by být nižší než toto rozpětí, pokud menší clo postačuje k odstranění újmy způsobené výrobnímu odvětví Unie“.

33.

Nařízení 2016/1036 však pro stanovení takzvaného „rozpětí újmy“ nestanoví žádnou metodu ani soubor kritérií. Z toho vyplývá, že unijní orgány mají v tomto ohledu široký prostor pro uvážení. Mohou si tedy zvolit metodologii, kterou za daných okolností považují za nejvhodnější, za předpokladu, že je zejména přiměřená, používaná objektivním a konzistentním způsobem, a vede tak k věrohodným výsledkům.

34.

Unijní orgány ve skutečnosti ve své praxi k tomuto účelu používají různé metodiky ( 14 ). V některých případech bylo rozpětí újmy stanoveno srovnáním cen při dalším prodeji dovozeného zboží se skutečnými cenami výrobního odvětví Unie (metodika „cenového podbízení“). V jiných případech se však mělo za to, že takové srovnání by o rozpětí újmy neposkytlo vhodné údaje, protože dovoz vyvíjel značný tlak na snižování prodejních cen výrobního odvětví Unie ( 15 ).

35.

V takových případech se Komise uchýlila k metodologii „prodeje pod cenou“: rozpětí újmy se vypočítá porovnáním skutečných dovozních cen s „cílovou cenou“, která představuje cenu, jejíž účtování by výrobní odvětví Unie na unijním trhu mohlo rozumně očekávat, pokud by neexistovaly dumpingové dovozy. Pro stanovení této hypotetické ceny se k výrobním nákladům výrobního odvětví Unie přičte „cílový zisk“ – chápaný jako ziskové rozpětí, které by se dalo přiměřeně očekávat při neexistenci dumpingového dovozu.

36.

Důležité je, že metodika prodeje pod cenou byla v napadeném nařízení skutečně použita, protože podle názoru Komise během posuzovaného období docházelo k významným objemům dovozů z dotčených zemí, které měly nepříznivý dopad na ziskovost výrobního odvětví Unie ( 16 ).

37.

Navrhovatelky nezpochybňují vhodnost použití této metodiky v projednávaném případě. V každém případě bych měl zdůraznit, že použití této metodiky bylo Soudním dvorem v zásadě uznáno za přijatelné již v polovině osmdesátých let ( 17 ).

38.

Navrhovatelky ve skutečnosti zpochybňují pouze způsob, jakým byla tato metodika v napadeném nařízení použita. Zejména napadají konkrétní období, které Komise k určení cílového zisku použila, a vytýkají Tribunálu, že nezpochybnil přístup Komise a dostatečně se nevypořádal s jejich argumenty v tomto ohledu.

39.

V bodě 155 odůvodnění napadeného nařízení Komise uvedla, že „[r]oky 2005 až 2008 se ukázaly jako reprezentativní období pro stanovení cílové ziskovosti, neboť žádný z nich nebyl zasažen hospodářskou krizí [...], ani se nevyznačoval mimořádně příznivými tržními okolnostmi. Objem dovozu [...] v uvedených letech navíc svědčí o silné konkurenci“.

40.

V bodech 251 až 257 (věc T‑753/16) a bodech 217 až 223 (věc T‑752/16) napadených rozsudků Tribunál v podstatě shledal, že při výběru posledních reprezentativních let pro účely stanovení cílového zisku výrobního odvětví Unie nebyla Komise vázána časovými limity posuzovaného období. Ziskové rozpětí, které má být pro výpočet cílové ceny použito, musí odpovídat – uvedl Tribunál – ziskovému rozpětí, jehož dosažení mohlo výrobní odvětví Unie rozumně očekávat za „běžných podmínek hospodářské soutěže bez dumpingového dovozu“. V rámci své široké posuzovací pravomoci je tak Komise podle Tribunálu oprávněna dojít k závěru, že poslední reprezentativní rok případně spadá mimo posuzované období. Tribunál poté vysvětlil, proč podle jeho názoru navrhovatelky nepředložily žádný důkaz o tom, že se Komise dopustila zjevně nesprávného posouzení tím, že za účelem určení nejreprezentativnějších let vyřadila roky po roce 2008.

41.

Navrhovatelky kritizují tři aspekty těchto pasáží. Žádný z jejich argumentů však nepovažuji za přesvědčivý.

42.

Zaprvé se domnívám, že argumenty navrhovatelek vycházející ze „zjevného pochybení“ v posouzení ze strany Tribunálu z důvodu, že nejreprezentativnější roky identifikované Komisí nebyly dostatečně reprezentativní nebo byly vybrány svévolně, jsou nepřípustné. Tyto argumenty nepoukazují na žádnou právní otázku a to, že jsou údajná pochybení označována jako „zjevná“, je přípustnými nečiní.

43.

V tomto ohledu je třeba připomenout, že údajně nesprávné posouzení skutkového stavu ze strany Tribunálu v zásadě nepředstavuje otázku, kterou by bylo možné v rámci kasačního opravného prostředku platně vznést, s výjimkou případů, kdy se účastníci řízení dovolávají zkreslení jasného významu důkazu ( 18 ). Tak tomu však v projednávaném kasačním opravném prostředku není.

44.

Zadruhé se domnívám, že napadené rozsudky obsahují dostatečné odůvodnění, proč Tribunál tvrzení navrhovatelek o nesprávném výkladu nebo použití čl. 9 odst. 4 nařízení 2016/1036 odmítl. Podle ustálené judikatury platí, že „z odůvodnění rozsudku musí jasně a jednoznačně plynout úvahy Tribunálu, aby se zúčastněné osoby mohly seznámit s důvody přijatého rozhodnutí a Soudní dvůr mohl provést svůj soudní přezkum“ ( 19 ).

45.

Je zřejmé, že body 251 až 257 (věc T‑753/16) a body 217 až 223 (věc T‑752/16) napadených rozsudků stručně ale dostatečně vysvětlují důvody, pro které Tribunál shledal kritiku navrhovatelek ohledně toho, jak Komise určila nejreprezentativnější roky, jako nepřesvědčivou.

46.

Zatřetí kritiku navrhovatelek týkající se údajného nesouladu napadeného nařízení, který Tribunál nezaznamenal, považuji za neopodstatněnou. Důvody, jež mě vedly k tomuto názoru, je třeba blíže vysvětlit.

47.

Úvodem bych rád zdůraznil, že pravidlo nižšího cla – které Komise v projednávaných případech použila – je, kromě toho, že je odůvodněno úvahami o spravedlivosti a proporcionalitě, mnohými považováno za logický důsledek skutečnosti, že antidumpingová cla mohou být podle pravidel EU ( 20 ) i WTO ( 21 ) uložena pouze tehdy, když dumpingové výrobky způsobily (nebo hrozí způsobit) újmu domácímu výrobnímu odvětví ( 22 ).

48.

Tato úvaha mi poskytuje perfektní příležitost pro vysvětlení, proč kritika navrhovatelek vůči výkladu pravidla nižšího cla ze strany Tribunálu, a proto i Komise, není opodstatněná. Za tímto účelem se může ukázat jako užitečné, jak je uvedeno v úvodu tohoto stanoviska, udělat krok zpátky a zaměřit se na některé základní aspekty unijní antidumpingové právní úpravy.

49.

Přinejmenším od počátku 19. století ( 23 ) bylo při pokusech odhalit skutečnou „duši“ antidumpingových zákonů použito mnoho inkoustu. Jaké je ekonomické zdůvodnění těchto zákonů? Na jaký typ obchodního jednání by měly být zaměřeny a proč?

50.

Toto jsou bezpochyby fascinující témata pro akademické a politické diskuse mezi právníky v oblasti mezinárodního obchodu, ekonomy a tvůrci politik. Pro účely tohoto případu bychom však „nejtvrdší“ filozofické a ekonomické úvahy měli ponechat stranou a podívat se na unijní antidumpingovou legislativu optikou „normativního právního pozitivismu“. Jednodušeji řečeno, měli bychom se zaměřit na povahu a účel antidumpingových cel, jak jsou koncipovány v unijním právním řádu.

51.

„Dumping“ není v podstatě nic jiného než forma cenové diskriminace ( 24 ). Podle unijního práva tato praxe není, alespoň v absolutním vyjádření, zakázána, ani považována v obecném smyslu za protiprávní. Je však považována za nespravedlivou, když způsobuje (nebo hrozí způsobit) újmu domácímu průmyslu. Když se tak stane, Evropská unie může, považuje-li to za vhodné, reagovat přijetím opatření určených proti těmto negativním účinkům.

52.

V rámci unijního systému tedy antidumpingová cla nejsou sankcemi určenými k potrestání odpovědných podniků za jejich minulé chování ( 25 ). Nejde ani o kompenzační opatření mající nahradit skutečně způsobenou škodu ( 26 ). Uložení antidumpingových cel je „obranným a ochranným opatřením proti nekalé hospodářské soutěži vyplývající z dumpingových praktik“ ( 27 ), jež má „do budoucna zabránit dumpingovým dovozům nebo je učinit ekonomicky nezajímavými“ ( 28 ). Antidumpingová cla jsou proto pouze opatřeními souvisejícími s obchodem (tj. opatřeními určenými k řízení dovozu určitého zboží) s účinkem do budoucna: náprava nerovnováhy na domácím trhu ( 29 ).

53.

Pokud tomu tak je, není v žádném případě bezdůvodné – na rozdíl od toho, co tvrdily navrhovatelky – že za určitých okolností se dotčené období a nejreprezentativnější roky nemusí shodovat. Tyto pojmy totiž plní odlišnou funkci, a jejich stanovení tak vyžaduje, aby se Komise zabývala různými parametry.

54.

„Posuzované období“ je určeno k identifikaci smysluplných trendů na domácím trhu Unie zkoumáním vývoje bohatství výrobního odvětví Unie, přičemž zjištění újmy podle čl. 3 odst. 2 nařízení 2016/1036 obvykle znamená zhoršení situace v odvětví za určitou dobu ( 30 ). Vzhledem k tomu, že v případě neexistence jakékoli (skutečné nebo potenciální) újmy by antidumpingová opatření nebyla opodstatněná, zdá se správné, že jakékoli posouzení s ohledem na existenci tohoto prvku je provedeno na základě co nejaktuálnějších informací ( 31 ), a to ve vztahu k dostatečně dlouhému časovému období ( 32 ).

55.

Naopak „nejreprezentativnější roky“ pro stanovení cílového zisku nemusí vycházet z aktuálních údajů, pokud by tyto údaje neposkytovaly přiměřený obraz toho, co je nezbytné pro obnovení spravedlivé hospodářské soutěže v období po šetření. Jak rozhodl Tribunál v rozsudku EFMA – na který Tribunál správně odkázal v bodě 249 (věc T‑753/16) a bodě 215 (věc T‑752/16) napadených rozsudků – ziskové rozpětí, jež se má použít při výpočtu cílové ceny, musí odpovídat ziskovému rozpětí, se kterým by výrobní odvětví Unie „mohlo rozumně počítat za běžných podmínek hospodářské soutěže bez dumpingového dovozu“ ( 33 ).

56.

To je podle mého názoru, ve světle samotného odůvodnění pravidla nižšího cla, rozumný přístup, zejména pokud je zkoumáno ve světle základních zásad unijní antidumpingové legislativy diskutované výše. V této souvislosti je logické, že za účelem stanovení cílového zisku se Komise může pro určení posledního roku nebo let, kdy byly podmínky hospodářské soutěže běžné, rozhodnout odkázat k historickým záznamům domácího trhu. To podle mého názoru může implikovat výběr období, ve kterém se dumping ještě neprojevil a v němž nenastaly žádné jiné výjimečné nebo přechodné okolnosti, které by ovlivnily (standardní) ziskové rozpětí výrobního odvětví Unie.

57.

V tomto ohledu podotýkám, že takový přístup považoval za rozumný i unijní normotvůrce, neboť jej z velké části kodifikoval v čl. 7 odst. 2c nařízení 2016/1036 ( 34 ). Navíc byl takový přístup rovněž shledán v souladu s příslušnými ustanoveními WTO ( 35 ).

58.

Tribunál se tedy nedopustil nesprávného právního posouzení, když rozhodl, že Komise není při výběru posledních reprezentativních let pro účely stanovení cílové ceny vázána časovým vymezením posuzovaného období. A fortiori ani v tomto ohledu neshledávám v napadeném nařízení žádný nesoulad nebo rozpor.

59.

S ohledem na výše uvedené se domnívám, že všechny argumenty předložené navrhovatelkami na podporu jejich druhého důvodu kasačního opravného prostředku jsou buď nepřípustné, nebo neopodstatněné.

60.

Závěrem navrhuji, aby Soudní dvůr zamítl druhý důvod kasačního opravného prostředku společnosti PAO Severstal ve věci C‑747/21 P a společnosti Novolipetsk Steel PJSC (NLMK) ve věci C‑748/21 P.