1.

Tato žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, která se týká výkladu článků 45 a 101 SFEU, byla předložena v rámci sporu mezi UL, fotbalovým hráčem, a Royal Antwerp Football Club (dále jen „Royal Antverpy“) na jedné straně a Union royale belge des sociétés de football association ASBL (Královské belgické fotbalové sdružení, Belgie, dále jen „URBSFA“) a Union des associations européennes de football (Unie evropských fotbalových asociací, dále jen „UEFA“) na druhé straně, jehož předmětem je zrušení rozhodčího nálezu, kterým byla zamítnuta žaloba na neplatnost a náhradu škody podaná UL a Royal Antverpy proti souboru pravidel vydaných URBSFA, UEFA a dalšími národními fotbalovými sdruženími, které jsou členy UEFA.

2.

V souladu s žádostí Soudního dvora se toto stanovisko omezuje na aspekt věci týkající se volného pohybu pracovníků podle článku 45 SFEU. Dotčená pravidla se týkají takzvaných „domácích hráčů“ (dále jen „DH“), tedy hráčů, kteří jsou připravováni v klubu nebo v národním fotbalovém sdružení, ke kterému tento klub patří. V podstatě se jedná o otázku, zda povinný zápis určitého počtu DH na příslušném seznamu představuje neodůvodněné omezení volného pohybu pracovníků podle článku 45 SFEU.

3.

V tomto stanovisku budu hájit názor, že sporná ustanovení jsou vyloučena článkem 45 SFEU (pouze), pokud se vztahují na hráče, kteří nepocházejí z dotčeného konkrétního klubu. Nikdo si nepřeje nudný fotbal ( 2 ), a proto lze podle mého názoru připustit určitá omezení uvedeného základního ustanovení.

4.

UL je fotbalista narozený v roce 1986, který má státní příslušnost třetí země, jakož i belgickou státní příslušnost. Již řadu let je profesně činný v Belgii. Několik let hrál za Royal Antverpy, profesionální fotbalový klub se sídlem v Belgii, a nyní hraje za jiný profesionální fotbalový klub v Belgii.

5.

UEFA je sdružení podle švýcarského práva, které má sídlo v Nyonu (Švýcarsko). Byla založena v roce 1954 s cílem řešit mimo jiné všechny záležitosti týkající se fotbalu, dohlížet a kontrolovat rozvoj fotbalu ve všech jeho formách a připravovat a organizovat mezinárodní fotbalové soutěže a turnaje na evropské úrovni. Jejími členy je 55 národních fotbalových sdružení, mající za své členy profesionální fotbalové kluby. Jejím nejvyšším orgánem je Kongres, který sdružuje všechny své členy. Jejím výkonným orgánem je Výkonný výbor, jehož členové jsou voleni Kongresem, European Leagues (sdružení Evropských lig, dále jen „EL“), které je samo o sobě sdružením se sídlem ve Švýcarsku a zastupuje 37 národních lig z 30 různých států, a Association européenne des clubs (Evropská asociace klubů, dále jen „ECA“), což je orgán zastupující fotbalové kluby.

6.

URBSFA je neziskové sdružení podle belgického práva uznané Fédération Internationale de football association (Mezinárodní fotbalová federace, dále jen „FIFA“), dále UEFA, jejímž je členem, a Comité Olympique et Interfédéral Belge (Belgický olympijský a mezifederální výbor, dále jen „COIB“). Jeho cílem je zajišťovat sportovní a administrativní organizaci profesionálního a amatérského fotbalu v Belgii, jakož i jeho podporu.

7.

Dne 2. února 2005 přijal Výkonný výbor UEFA pravidla, jež ukládala profesionálním fotbalovým klubům účastnícím se klubových soutěží UEFA povinnost zapsat na seznam ohraničující velikost týmu maximální počet 25 hráčů, mezi nimiž musel být určitý minimální počet DH. Takové hráče definuje UEFA jako hráče, kteří byli ve věku 15 až 21 let po dobu nejméně tří let připravováni svým klubem nebo jiným klubem téhož národního sdružení, a to bez ohledu na jejich státní příslušnost. Tzv. „pravidlo domácích hráčů“ bylo dne 21. dubna 2005 na kongresu v Tallinnu přijato 52 členskými sdruženími UEFA včetně URBSFA. Nařízení UEFA stanoví, že počínaje sezónou 2008/2009 jsou kluby účastnící se některé z jejích soutěží povinny zapsat do seznamu čítajícího maximálně 25 hráčů nejméně 8 domácích hráčů. Z těchto osmi hráčů museli být alespoň čtyři hráči připravováni dotčeným klubem.

8.

Příslušná pravidla federálních nařízení URBSFA stanoví, že fotbalové kluby účastnící se profesionálních fotbalových divizí 1A a 1B musí předložit seznamy obsahující nejvýše 25 hráčů, z nichž nejméně 8 musí být připravováno belgickými kluby (tím se rozumí hráči, kteří byli registrováni v některém belgickém klubu alespoň tři celé sezóny před dovršením 23 let věku). Navíc alespoň tři z těchto osmi hráčů museli být před dovršením 21 let věku registrováni v některém belgickém klubu nejméně během tří sezón ( 3 ).

9.

Pokud jde o zápasové soupisky, kluby musí navíc využívat hráče uvedené na výše uvedených seznamech a musí do nich zapsat nejméně šest hráčů, kteří byli registrováni v některém z klubů po dobu nejméně tří celých sezón před dovršením 23 let věku, z toho dva před dovršením 21 let věku ( 4 ).

10.

V obou případech platí, že pokud nejsou dosaženy minimální počty, nemohou být takoví hráči nahrazeni hráči, jež nesplňují příslušné podmínky.

11.

Dne 13. února 2020 podal UL žalobu ke Cour belge d’arbitrage pour le sport (Belgický rozhodčí soud pro sport, Belgie), kterou se mimo jiné domáhal prohlášení, že pravidla o DH zavedená UEFA a URBSFA jsou protiprávní, neboť porušují článek 45 SFEU ( 5 ), a dále uložení související náhrady škody, která mu byla způsobena. Royal Antverpy následně dobrovolně vstoupil do řízení, přičemž rovněž požadoval náhradu škody způsobené mu uvedenými pravidly. UEFA nebyla účastníkem rozhodčího řízení.

12.

Rozhodčím nálezem vyhlášeným dne 10. července 2020 rozhodl Belgický rozhodčí soud pro sport, že uvedené návrhy byly nepřípustné v rozsahu, v němž se týkaly pravidel o domácích hráčích zavedených UEFA, a přípustné, avšak neopodstatněné v rozsahu, v němž se vztahovaly k pravidlům zavedeným URBSFA.

13.

Pokud jde o pravidla zavedená URBSFA, Belgický rozhodčí soud pro sport měl v podstatě za to, že tato pravidla nenarušovala volný pohyb pracovníků zaručený článkem 45 SFEU z důvodu, že byla použitelná bez rozdílu, nevedla k žádné diskriminaci na základě státní příslušnosti a v každém případě byla odůvodněna legitimními cíli a nebyla ve vztahu k nim nepřiměřená. ( 6 )

14.

V důsledku toho Belgický rozhodčí soud pro sport návrhy UL a Royal Antverpy na uložení náhrady škody zamítl.

15.

Dne 1. září 2020 podali UL a Royal Antverpy k Tribunal de première instance francophone de Bruxelles (Frankofonní soud prvního stupně v Bruselu, Belgie) žalobu na zrušení rozhodčího nálezu z důvodu, že byl v rozporu s veřejným pořádkem, v souladu s článkem 1717 belgického soudního řádu.

16.

Na podporu svých návrhů v podstatě tvrdí, že pravidla UEFA a URBSFA týkající se domácích hráčů narušují volný pohyb pracovníků podle článku 45 SFEU, jelikož tato pravidla omezují možnost takového profesionálního fotbalového klubu, jako je Royal Antverpy, přijmout hráče, kteří nesplňují požadavek místního nebo národního původu stanovený UEFA a URBSFA, a zařadit je do zápasu, i možnost takového hráče, jako je UL, být rekrutován a zařazen do zápasu klubem, vůči němuž se nemůže na takový původ odvolávat.

17.

Dne 9. listopadu 2021 podala UEFA návrh na dobrovolný vstup do řízení, který byl rozhodnutím vydaným dne 26. listopadu 2021 prohlášen za přípustný.

18.

Ve své žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce předkládající soud zaprvé uvádí, že rozhodčí nález, jehož zrušení je navrhováno, byl založen i) na částečné nepřípustnosti návrhů UL a Royal Antverpy a na zamítnutí zbývající části těchto návrhů jako nedůvodných a ii) na výkladu a použití dvou ustanovení unijního práva, konkrétně článků 45 a 101 SFEU, jejichž možné nedodržení by případně mohlo představovat porušení veřejného pořádku ve smyslu článku 1717 belgického soudního řádu, a to s ohledem na jejich povahu a příslušnou judikaturu Soudního dvora.

19.

Zadruhé má předkládající soud za to, že k tomu, aby mohl rozhodnout, je nezbytné, aby Soudní dvůr objasnil výklad článků 45 a 101 SFEU. Uvedený soud má pochybnosti o omezujícím dopadu uvedených pravidel na volný pohyb pracovníků a na hospodářskou soutěž a dále o skutečnosti, zda jsou tato pravidla odůvodněná, vhodná, nezbytná a přiměřená cílům, které sledují. V tomto ohledu předkládající soud odkazuje mimo jiné na tiskovou zprávu zveřejněnou Evropskou komisí a na studii provedenou jménem tohoto orgánu, z nichž vyplývá, i) že uvedená pravidla mají nebo mohou mít omezující účinky na volný pohyb pracovníků a ii) že otázka, zda jsou tyto účinky přiměřené velmi omezeným výhodám, které z nich plynou, s ohledem na méně omezující alternativní opatření, která se jeví jako možná, je předmětem podrobného zkoumání, zvláště v rámci řízení o nesplnění povinnosti zahájeného tímto orgánem. ( 7 )

20.

Za těchto okolností položil Tribunal de première instance francophone de Bruxelles (Frankofonní soud prvního stupně v Bruselu) usnesením ze dne 15. října 2021, došlým Soudnímu dvoru dne 11. listopadu 2021, Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

21.

Písemná vyjádření předložili UL, Royal Antverpy, URBSFA, UEFA, belgická, řecká, polská, portugalská, rumunská a švédská vláda, jakož i Evropská komise. Jednání, které se konalo dne 15. listopadu 2022, se zúčastnili UL, Royal Antverpy, URBSFA, UEFA, polská, rumunská a švédská vláda, jakož i Komise.

22.

Předkládající soud žádá o poskytnutí vodítka ohledně toho, zda jsou s unijním právem slučitelná pravidla UEFA (otázka 1) a URBSFA (otázka 2) o domácích hráčích. Otázka 1 překvapivě neodkazuje na rozdíl od otázky 2 na článek 45 SFEU.

23.

V tomto stanovisku je třeba posoudit, zda musí být článek 45 SFEU vykládán v tom smyslu, že brání použití takových pravidel, jako jsou pravidla obsažená v příslušném nařízení URBSFA o zapsání místně odchovaných hráčů na zápasovou soupisku a jejich zařazení do zápasu. Vzhledem k tomu, že je uvedené nařízení URBSFA z velké části založeno na pravidlech UEFA, přezkoumám v tomto stanovisku rovněž pravidla UEFA.

24.

Podstatou otázek předkládajícího soudu je, zda musí být článek 45 SFEU vykládán v tom smyslu, že brání použití pravidel o DH, jak byla přijata UEFA a URBSFA.

25.

URBSFA tvrdí, že obě předběžné otázky by měly být prohlášeny za nepřípustné z důvodu, že pro žalobce v původním řízení nemají žádný význam a mají hypotetickou povahu. Kromě toho uvádí, že spor v původním řízení má vzhledem ke státní příslušnosti UL, místu, kde má Royal Antverpy sídlo a územní působnosti dotčených pravidel čistě vnitrostátní rozměr, a předkládající soud má tedy rozhodnout pouze inter partes.

26.

UEFA má za to, že předběžné otázky musí být prohlášeny za nepřípustné z důvodu, že předkládající soud dostatečně podrobně nevylíčil skutkový a právní kontext, v němž tyto otázky vznesl, zejména totožnost jednotlivých národních fotbalových sdružení, která zavedla pravidla týkající se DH, a skutečný obsah těchto jednotlivých pravidel. Uvedený soud nadto neprokázal, že má spor v původním řízení přeshraniční povahu. Navíc vzhledem ke skutečnosti, že předkládací rozhodnutí bylo přijato před tím, než byla UEFA vyslechnuta, nedostatečně přesné a podrobné vylíčení skutkového a právního stavu věci znemožnilo UEFA uplatnit svá práva.

27.

Podobně rumunská vláda a Komise souhlasí s URBSFA a UEFA, že otázka ohledně výkladu článku 45 SFEU byla položena, aniž existoval nějaký cizí, tzn. vnější prvek v původním řízení, ale také bez jakéhokoli náznaku ze strany předkládajícího soudu, že takový výklad odpovídá potřebě týkající se vlastního řešení předmětného sporu, navzdory jeho čistě vnitrostátní povaze.

28.

Ačkoliv rozumím obavám popsaným v předchozích bodech ( 8 ), považuji otázky dotčené v projednávané věci za přípustné.

29.

Výchozím bodem pro posouzení námitky nepřípustnosti věci z důvodu údajné čistě vnitrostátní situace je rozsudek Soudního dvora ve věci Ullens de Schooten ( 9 ), v němž přehledně shrnul a klasifikoval čtyři situace, v nichž jsou případy vyplývající z čistě vnitřních situací přesto přípustné pro rozhodnutí o předběžné otázce. Jednou z těchto situací je situace, v níž není možné vyloučit, že státní příslušníci usazení na území jiných členských států měli nebo mají zájem využívat dotčené svobody za účelem výkonu činnosti na území členského státu, který přijal dotčenou vnitrostátní právní úpravu, a tato právní úprava, která se bez rozdílu uplatňovala na státní příslušníky daného členského státu i státní příslušníky jiných členských států, tedy mohla vyvolávat účinky, které se neomezovaly na tento členský stát ( 10 ). V tomto ohledu není možné vyloučit, že fotbalisté usazení v jiných členských státech jsou dotčenými ustanoveními odrazováni od vstupu na belgický trh.

30.

Dále je třeba mít na paměti, že v projednávané věci je pravomoc předkládajícího soudu omezena na určení, zda byl rozhodčím nálezem porušen veřejný pořádek. Předkládající soud musí již z podstaty věci jít při svém posouzení nad rámec konkrétních skutkových okolností projednávané věci, jelikož hlediska veřejného pořádku nutně přesahují jednotlivé případy.

31.

Kromě toho je třeba podotknout, že předmětem projednávané věci na vnitrostátní úrovni není spor mezi UL a Royal Antverpy, ale sporná ustanovení UEFA a URBSFA. Návrh na zrušení rozhodčího nálezu projednávaný před předkládajícím soudem nepředstavuje hypotetickou situaci. Uvedený rozhodčí nález vychází z výkladu a uplatnění článku 45 SFEU ( 11 ) Belgickým rozhodčím soudem pro sport. Předkládající soud uvádí, že je povinen přezkoumat opodstatněnost tohoto výkladu a uplatnění dotčeného článku za účelem určení, zda nález je, či není v rozporu s veřejným pořádkem. Článek 45 SFEU tudíž Belgický rozhodčí soud pro sport uplatnil způsobem, který u předkládajícího soudu vyvolává pochybnosti. Belgický rozhodčí soud pro sport ani potažmo předkládající soud nemají posuzovat konkrétní situaci UL. UL, kterého následně podpořil Royal Antverpy, se naopak domáhal prohlášení, že pravidla o domácích hráčích zavedená UEFA a URBSFA jsou protiprávní z důvodu, že porušují unijní právo. V rámci posuzování otázky, zda je třeba zrušit rozhodčí nález konstatující, že nedošlo k porušení unijního práva, je úkolem předkládajícího soudu přezkoumat sporná ustanovení v plném rozsahu a v obecné rovině.

32.

Konečně, pokud jde o tvrzení UEFA, že nebyla vyslechnuta před přijetím rozhodnutí o předložení věci Soudnímu dvoru, postačí uvést, že podle judikatury Soudního dvora nepřísluší Soudnímu dvoru posuzovat, zda bylo předkládací rozhodnutí přijato v souladu s vnitrostátními pravidly upravujícími organizaci soudů a soudní řízení ( 12 ).

33.

V důsledku výše uvedeného navrhuji Soudnímu dvoru, aby považoval otázky položené předkládajícím soudem za přípustné.

34.

Podle článku 45 SFEU je zajištěn volný pohyb pracovníků v Unii.

35.

Sportovní činnosti, které jsou součástí hospodářského života, spadají pod základní svobody Smlouvy ( 13 ), z čehož vyplývá, že profesionální fotbalisté, kteří vykonávají hospodářskou činnost, musí být klasifikováni jako „pracovníci“ ve smyslu článku 45 SFEU ( 14 ).

36.

Pokud jde navíc o subjekty vázané článkem 45 SFEU, je všeobecně uznáváno, že uvedené ustanovení se vztahuje na takové soukromé subjekty, jako jsou UEFA a URBSFA, které kolektivním způsobem upravují závislou činnost ( 15 ).

37.

V této fázi považuji za užitečné ve stručnosti připomenout sporná ustanovení.

38.

Podle nařízení UEFA jsou DH definováni jako hráči, kteří byli ve věku 15 až 21 let po dobu nejméně tří let připravováni svým klubem nebo jiným klubem téhož národního sdružení, a to bez ohledu na jejich státní příslušnost. Kromě toho jsou podle uvedeného nařízení kluby účastnící se některé ze soutěží UEFA ( 16 ) povinny zapsat do seznamu čítajícího maximálně 25 hráčů nejméně 8 domácích hráčů. Z těchto hráčů museli být alespoň čtyři hráči připravováni dotčeným klubem.

39.

Podle pravidel URBSFA musí kluby účastnící se soutěže, která spadá do působnosti URBSFA, zapsat do seznamu čítajícího nejvýše 25 hráčů nejméně 8 hráčů, kteří hráli za předmětný klub nebo jiný belgický klub alespoň tři sezóny před dovršením 23 let věku (3 z těchto 8 hráčů před dovršením 21 let věku). Kromě toho, pokud jde o zápasové soupisky, kluby musí využívat hráče uvedené na předmětném seznamu a musí zapsat nejméně šest hráčů, kteří byli registrováni v některém z klubů po dobu nejméně tří celých sezón před dovršením 23 let věku, z toho dva před dovršením 21 let věku.

40.

V obou případech (UEFA a URBSFA) platí, že pokud nejsou dosaženy minimální počty, nemohou být hráči nahrazeni jinými hráči, kteří nesplňují příslušné podmínky.

41.

Dále budu zkoumat, zda sporná ustanovení představují omezení článku 45 SFEU.

42.

UL, Royal Antverpy, jakož i Komise ( 17 ) mají za to, že se sporná ustanovení nejen dotýkají volného pohybu pracovníků v Unii, ale také představují nepřímou diskriminaci na základě státní příslušnosti. UEFA a URBSFA naproti tomu tvrdí, že se sporná ustanovení nejen použijí bez rozdílu na všechny hráče bez ohledu na jejich státní příslušnost, ale že nepředstavují ani překážku volného pohybu hráčů.

43.

Domnívám se, že sporná ustanovení mohou vést k nepřímé diskriminaci státních příslušníků jiných členských států. Je skutečností, že čím je hráč mladší, tím je pravděpodobnější, že bude mít bydliště v místě svého původu ( 18 ). Jsou to tedy nutně hráči z jiných členských států, kteří budou spornými ustanoveními nepříznivě dotčeni.

44.

Sporná ustanovení ve skutečnosti představují požadavek, který může být splněn pouze těmi, kteří se nacházejí na určitém místě. V tomto ohledu z ustálené judikatury Soudního dvora vyplývá, že vnitrostátní pravidla, která rozlišují na základě bydliště, mohou působit v neprospěch především státních příslušníků z jiných členských států, neboť osobami, které v příslušném členském státě nemají bydliště, jsou nejčastěji cizinci ( 19 ). V souladu s ustálenou judikaturou Soudního dvora obdobně platí, že kvalifikační požadavky nezbytné pro přístup k určitým povoláním představují nepřímo diskriminační omezení svobody pohybu pracovníků ( 20 ). Pravidla týkající se DH pravděpodobně omezí možnosti hráčů, kteří jsou občany Unie, svobodně opustit klub v jednom členském státě a přestoupit do klubu v jiném členském státě. Ačkoli jsou sporná ustanovení formulována neutrálně, zvýhodňují místní hráče oproti hráčům z jiných členských států ( 21 ).

45.

V každém případě, i kdyby se mělo mít za to, že sporná ustanovení nejsou nepřímo diskriminační, quod non, rozhodně představují (prosté) omezení volného pohybu fotbalistů. V tomto ohledu připomínám, že Soudní dvůr konstatoval, že pravidla zakazující basketbalovému klubu nominovat hráče z jiných členských států do zápasů národního mistrovství, pokud k přestupu došlo po stanoveném datu, „představují překážku volného pohybu pracovníků“ ( 22 ).

46.

Jen na okraj uvádím, že definice DH stanovená UEFA a URBFSA, podle níž jsou DH nejen hráči pocházející z daného klubu, ale také z příslušné národní ligy, je pro konstatování omezení nepodstatná. V obou případech totiž 8 hráčů nesmí pocházet z klubu v jiném členském státě, zatímco 17 hráčů smí. Rozlišování mezi klubovými hráči a hráči stejné ligy se však stává relevantním, pokud jde o určení přiměřenosti sporných ustanovení.

47.

Omezení volného pohybu pracovníků nemůže být odůvodněno, zaprvé pokud neodpovídá jednomu z důvodů uvedených v čl. 45 odst. 3 SFEU ( 23 ) nebo naléhavému důvodu obecného zájmu ( 24 ) a zadruhé pokud není dodržena zásada proporcionality, což znamená, že omezení musí být způsobilé k soudržnému a systematickému zaručení dosažení sledovaného cíle a nesmí překračovat meze toho, co je k dosažení tohoto cíle nezbytné ( 25 ).

48.

Vzhledem ke skutečnosti, že se jednotliví účastníci řízení ve svých podáních ve značné míře odvolávají na článek 165 SFEU, je vhodné v této části právní analýzy uvést několik poznámek k tomuto ustanovení.

49.

Článek 165 SFEU, který byl začleněn do Smluv spolu s Lisabonskou smlouvou ( 26 ), se zabývá třemi odlišnými, avšak vzájemně souvisejícími otázkami: vzděláváním, mládeží a sportem. Skládá se ze čtyř odstavců. První odstavec stanoví obecný cíl a účel ustanovení, a sice že Unie přispívá k podpoře evropských hledisek sportu s přihlédnutím k jeho zvláštní povaze, jeho strukturám založeným na dobrovolné činnosti a jeho společenské a výchovné funkci. Odstavec druhý dále upřesňuje, co přesně je cílem činnosti Unie – s čímž nelze nesouhlasit ( 27 ): rozvoj evropského rozměru sportu podporou spravedlivého a otevřeného sportovního soutěžení a spolupráce mezi subjekty odpovědnými za sport, jakož i ochranou fyzické a mravní integrity sportovců, obzvláště těch mladých. Třetí odstavec zdůrazňuje význam podpory spolupráce se třetími zeměmi a s mezinárodními organizacemi, zejména s Radou Evropy ( 28 ). Konečně a co je rozhodující, čtvrtý odstavec umožňuje politickým orgánům Unie ( 29 )„řádným legislativním postupem“„[přijímat] podpůrná opatření, s vyloučením harmonizace“ ( 30 ) a Radě (jako jediné) přijímat na návrh Komise doporučení.

50.

Ze znění článku 165 SFEU již přímo vyplývají následující skutečnosti.

51.

Zaprvé uvedené ustanovení je určeno Unii, a nikoli členským státům nebo jiným veřejnoprávním subjektům, natož těm soukromoprávním. Zadruhé použité formulace (výrazy „přispívání“, „podpora“, „zohledňování“, „rozvoj“ a „spolupráce“) se typicky nacházejí v právně nevynutitelných předpisech (tzv. soft law). Zatřetí článek 165 SFEU se vztahuje jak na profesionální sporty, tak na rekreační sport, ať již jsou provozovány v klubech nebo individuálně ( 31 ). Začtvrté, i když uvedené ustanovení odkazuje na řádný legislativní postup, čl. 165 odst. 4 SFEU nepředstavuje právní základ, který by politickým orgánům umožňoval přijímat právně závazné akty ve smyslu článku 288 SFEU ( 32 ). Článek 165 odst. 4 SFEU tedy není ničím jiným než „umělým právním základem“ a je typický pro problematiku, která spadá do oblasti politiky EU, aniž by členské státy jako „páni Smluv“ chtěly přiznávat Unii jakékoli související legislativní pravomoci. Tento posledně uvedený aspekt je ostatně již promítnut v čl. 2 odst. 5 a čl. 6 písm. e) SFEU: v oblasti sportu není „pravomoc“ Unie legislativní, ale omezuje se na „[provádění] [činností], jimiž podporuje, koordinuje nebo doplňuje činnosti členských států“ ( 33 ).

52.

Pokud jde o postavení článku 165 SFEU ve struktuře Smlouvy o FEU, je třeba poznamenat, že jelikož se nachází v části třetí hlavě XII Smlouvy o FEU ( 34 ), řadí se mezi všechny ostatní oblasti politiky Unie.

53.

Z výše uvedeného lze vyvodit následující skutečnosti.

54.

Zaprvé článek 165 SFEU není ustanovením s obecnou působností ve smyslu části první hlavy II Smlouvy o FEU ( 35 ). Zadruhé UEFA a URBSFA jako soukromé subjekty v rozsahu, v němž kolektivním způsobem upravují závislou činnost, neuplatňují ani neprovádějí politiku Unie. Taková činnost přísluší unijnímu normotvůrci (jakož i těm, kteří provádějí, používají a uplatňují sekundární právo). UEFA a URBSFA se naopak snaží dovolávat cíle veřejného pořádku, aby odůvodnily omezení základní svobody. Pokud jde o projednávanou věc, jsou funkčně srovnatelné nikoli s unijním orgánem, který jedná ( 36 ) na základě článku 165 SFEU, ale s členským státem, který usiluje o odůvodnění omezení základní svobody. Jinými slovy, v daném případě se jedná o negativní integraci, kdy má subjekt v úmyslu omezit základní svobodu, aby podpořil jinou politiku, kterou považuje za významnější. Tato jiná politika spadá do oblasti sportu. Zatřetí UEFA ani URBSFA nepřísluší provádět činnost Unie podle článku 165 SFEU. Jedná se o soukromé subjekty, které vykonávají kromě regulativních funkcí i hospodářské funkce. Začtvrté politické orgány Evropské unie samozřejmě mohou – podle svého uvážení – vyhlásit ( 37 ) evropský sportovní model na základě článku 165 SFEU nebo na jiném základě. To však neznamená, že funkce náležející unijním orgánům jsou tak či onak zajišťovány externě UEFA nebo URBSFA. Zapáté UEFA a URBSFA nemohou získat s odkazem na článek 165 SFEU volnost za účelem omezení základní svobody podle článku 45 SFEU. Omezení uvedené základní svobody ze strany takových subjektů, jako jsou UEFA a URBSFA, musí být posuzováno stejně jako všechna ostatní omezení, tedy podle obvyklých zásad.

55.

Výše uvedené skutečnosti ve svém celku neznamenají, že právní hodnota článku 165 SFEU je natolik omezená ( 38 ), že nemá na projednávanou věc vůbec žádný vliv. Uvedené ustanovení je totiž užitečné ve dvou ohledech: zaprvé pro určení odůvodnění omezení článku 45 SFEU, tak zvaného naléhavého důvodu obecného zájmu, a zadruhé pro stanovení toho, co je v celé Unii přijatelné, pokud jde o provádění testu proporcionality ( 39 ). Takto ostatně Soudní dvůr přesně postupoval i v minulosti ( 40 ).

56.

UEFA a URBSFA v podstatě uplatnily dva odlišné naléhavé důvody obecného zájmu: podporu výcviku a náboru mladých hráčů a zlepšení konkurenční rovnováhy mezi týmy v klubových soutěžích UEFA a národních soutěžích. Dalším uplatňovaným naléhavým důvodem obecného zájmu je ochrana mladých hráčů, neboť by mělo být zachováno jejich sociální a rodinné prostředí a je žádoucí zabránit přerušení jejich běžného vzdělávání.

57.

V této souvislosti je třeba poznamenat, že Soudní dvůr má podle všeho za to, že když se takové subjekty, jako je UEFA a URBSFA, které jsou vázány článkem 45 SFEU, chtějí odvolávat na odůvodnění omezení, veřejná nebo soukromá povaha sporných opatření nemá žádný vliv na dosah nebo obsah takového odůvodnění ( 41 ).

58.

S tímto tvrzením mohu souhlasit a chápu obecný zájem na zachování jednotného režimu týkajícího se článku 45 SFEU bez ohledu na to, zda omezení pochází od veřejných nebo soukromých subjektů. Je však třeba mít na paměti, že takové soukromé subjekty, jako je UEFA nebo URBSFA – na rozdíl od členského státu jakožto veřejného subjektu – v souladu se svými danými účely sledují cíle, které mají hospodářskou povahu ( 42 ). Takové cíle mohou být někdy v rozporu s veřejnými cíli. UEFA a URBSFA mimoto vykonávají regulatorní i hospodářské funkce. Vzhledem k tomu, že tyto funkce nejsou odděleny, musí nutně dojít ke střetům zájmů. Jinými slovy, UEFA a URBSFA by se nechovaly rozumně, kdyby se snažily prosazovat veřejné cíle, které jsou v přímém rozporu s jejich obchodními zájmy.

59.

Pokud chtějí členské státy odůvodnit omezení základní svobody, existuje předpoklad, že mají v úmyslu prosazovat jiný veřejný zájem, než je zájem vnitřního trhu. Tak tomu není v případě soukromého subjektu a je třeba tuto skutečnost zohlednit v následující analýze. Z tohoto důvodu dávám přednost výrazům, které Soudní dvůr použil ve svém rozsudku ve věci Angonese, kde hovoří o „legitimně sledovaném cíli“ ( 43 ), aniž upřesňuje, že takový cíl musí být nutně ve veřejném zájmu. Proto má také ještě větší význam přezkoumání prvku veřejného zájmu v naléhavých důvodech uplatňovaných UEFA a URBSFA.

60.

Co se týče profesionálního sportu, Soudní dvůr již měl příležitost konstatovat, že vzhledem ke značnému sociálnímu významu sportovní činnosti, a zvláště fotbalu v Unii je třeba cíl spočívající v podpoře náboru a výcviku mladých hráčů uznat jako legitimní ( 44 ). Totéž platí pro cíl, který směřuje k zajištění rovnováhy mezi kluby tím, že je zachovávána určitá míra rovnosti a nejistoty, pokud jde o výsledky ( 45 ).

61.

Sporná opatření musí dále dodržovat zásadu proporcionality v tom smyslu, že musí být způsobilá zaručit soudržným a systematickým způsobem dosažení sledovaných cílů a nesmí překračovat meze toho, co je k dosažení těchto cílů nezbytné. Je na předkládajícím soudu, aby posoudil přiměřenost sporných opatření. Důkazní břemeno ohledně přiměřenosti pravidel o DH nesou v tomto ohledu UEFA a URBSFA.

62.

Na základě informací, které byly Soudnímu dvoru předloženy, a vyjádření jednotlivých účastníků řízení mám za to, že Soudní dvůr má dostatek údajů k tomu, aby mohl předkládajícímu soudu poskytnout vodítka k testu přiměřenosti.

63.

Bude prokázáno, že určitá omezení jsou odůvodněná.

64.

V obecné rovině, jak bylo zdůrazněno v právní literatuře, platí, že „Sportovní pravidla mají hospodářské dopady. Bez určitých základních pravidel by však nebylo sportu.“ ( 46 ) Specifické trhy konkurenčního sportu jsou závislé na existenci konkurentů. Neexistence omezení by potenciálně mohla vést k tomu, že klub, který by byl schopen koupit všechny hráče, by se dostal do situace, kdy by ho ostatní kluby de facto nemohly porazit. Byla by škoda, kdyby například Wisła Kraków měl takové postavení, že by dominoval celé polské lize. Ta „krásná hra“ by tak ztratila část své přitažlivosti.

65.

Sporná opatření musí být způsobilá k vyhovění údajným naléhavým důvodům obecného zájmu, to znamená, že pravidla o domácích hráčích musí být způsobilá pro podporu výcviku a náboru mladých hráčů a pro zlepšení konkurenční rovnováhy mezi týmy v klubových soutěžích UEFA a národních soutěžích.

66.

Sporná ustanovení jsou ze své podstaty způsobilá pro dosažení cíle výcviku a náboru mladých hráčů, což ostatně uznává i Royal Antverpy ( 47 ).

67.

Mám však určité pochybnosti o obecné soudržnosti sporných ustanovení, pokud jde o definici DH. Pokud se za DH považuje, jak je tomu v případě pravidel UEFA i URBSFA, nejen hráč připravovaný samotným klubem, ale i hráč připravovaný jiným klubem v národní lize, kladu si otázku, zda sporná ustanovení skutečně přispívají k dosažení cíle směřujícího k tomu, aby kluby připravovaly mladé hráče. V této souvislosti podotýkám, že podle pravidel UEFA musí být alespoň polovina DH (to znamená čtyři) připravována dotčeným klubem. Tato skutečnost sice situaci zmírňuje, ale neřeší podstatu problému, kterou je samotná definice toho, co se rozumí DH.

68.

Tyto pochybnosti zjevně narůstají, pokud je dotčená národní liga významná, a proto mám za to, že pravidla UEFA podle všeho vyvolávají více otázek než pravidla URBSFA, které je oproti tomu jedním z menších lig. Pokud by si klub ve významné národní lize mohl „koupit“ až polovinu DH, cíl spočívající v podpoře tohoto klubu v přípravě mladých hráčů by byl zmařen.

69.

V důsledku toho, ačkoliv považuji povinnost zapsat na seznam předem stanovený počet DH za oprávněnou, nevidím důvod – z hlediska výcviku – pro rozšiřování definice DH na hráče působící mimo daný klub, ale v rámci příslušné národní ligy ( 48 ).

70.

Tytéž úvahy platí i pro cíl zlepšit konkurenční rovnováhu týmů. Pokud by všechny kluby byly povinny provádět výcvik na základě sporných opatření, pak by se pravděpodobně celkově zvýšila konkurenční rovnováha týmů. Uvedený cíl je opět zmařen, pokud kluby mohou využívat DH z jiných klubů ve stejné lize.

71.

Závěrem lze uvést, že sporná ustanovení nejsou soudržná, a tudíž nejsou způsobilá pro dosažení cílů výcviku mladých hráčů a zlepšení konkurenční rovnováhy mezi týmy, pokud DH, kteří musí být uvedeni v seznamu, mohou zahrnovat i hráče nepocházející z předmětného klubu.

72.

To znamená, že ustanovení URBSFA nejsou způsobilá v plném rozsahu, zatímco ustanovení UEFA jsou způsobilá pouze částečně.

73.

Sporná ustanovení dále nesmí překračovat meze toho, co je nezbytné k dosažení cíle výcviku a náboru mladých hráčů.

74.

UEFA zejména tvrdí, že existuje ustálená judikatura, podle níž mají „profesionální regulátoři“„značný prostor pro uvážení“ při volbě konkrétního řešení daného problému.

75.

V této souvislosti poznamenávám, že bylo odkazováno pouze na jeden (zásadní) rozsudek Soudního dvora ( 49 ), kdy měl vnitrostátní soud posuzovat opatření přijatá nizozemskou advokátní komorou ( 50 ). Zdá se mi obtížné vyvodit ze zvláštností tohoto případu obecnou zásadu, podle níž by soukromé subjekty vázané článkem 45 SFEU disponovaly širším prostorem pro uvážení, než jaký mají členské státy ve srovnatelných situacích.

76.

Domnívám se spíše, že pokud jde o obecné posuzování subjektů, které mají v úmyslu odůvodňovat omezení článku 45 SFEU, platí obvyklá judikatura. Na tomto místě je třeba poznamenat, že subjekty vázané článkem 45 SFEU mají zajisté určitou volnost při posuzování, zda je sledování určitých zájmů nezbytné a jakými prostředky by mělo být prováděno. V tomto ohledu Soudní dvůr připouští širší a užší míru uvážení, která se nezakládá na autorství (členského státu nebo „profesního regulátora“), ale na předmětu cíle sledovaného odůvodněním. Soudní dvůr tak připustil poměrně široký prostor pro uvážení v „citlivých záležitostech“, jako je vysílání pracovníků ( 51 ), nebo v záležitostech „zvláštní povahy“, jako jsou loterie ( 52 ). Obvyklou situací, v níž Soudní dvůr přiznává určitý rozhodovací prostor, je navíc oblast veřejného zdraví ( 53 ). Lze tvrdit, že prostor pro uvážení se zvyšuje v rozsahu, v jakém sledovaný předmět přesahuje rámec běžné hospodářské politiky ( 54 ).

77.

Tak tomu však není v projednávané věci. Výcvik a nábor mladých hráčů má silný hospodářský aspekt, stejně jako zlepšení konkurenční rovnováhy týmů. Jak ve svém vyjádření uvedl Royal Antverpy, hráči, včetně mladých hráčů, mají tržní hodnotu, která má ve všech směrech vliv jak na tyto hráče, tak i na kluby, pokud jde o případné přestupy.

78.

Nevidím tedy žádný důvod odchýlit se od ustálené judikatury a přiznat UEFA a URBSFA širší prostor pro uvážení než ten, který by byl pravidlem v případě členského státu pro účely odůvodnění omezení článku 45 SFEU.

79.

Alternativními opatřeními, kterých se dovolávají zejména UL a Royal Antverpy, jsou přímé kompenzace za výcvik mladých hráčů nebo přerozdělení příjmů.

80.

Jak rovněž zdůraznila Komise, není prokázáno, že by taková opatření byla méně omezující a že by představovala menší překážku volného pohybu podle článku 45 SFEU. Některá z těchto opatření, jako je mzdový strop, by totiž v závislosti na své konkrétní podobě dokonce zřejmě více omezovala schopnost klubů přijímat hráče, zatímco systémy kompenzací za investice související s výcvikem by přímo ovlivňovaly rovné příležitosti a vyžadovaly by si značná administrativní opatření, náklady a monitorování.

81.

Kromě toho nic nenasvědčuje tomu, že by taková opatření byla stejně účinná pro dosažení téhož cíle, kterým je výcvik mladých hráčů. Zejména finančně silné kluby by mohly využívat taktiku, že by nepřipravovaly mladé hráče, ale kupovaly by si je od jiných klubů, což by obojí mařilo sledovaný cíl spočívající ve výcviku mladých hráčů, jakož i celkový cíl zlepšit konkurenční rovnováhu mezi týmy ( 55 ).

82.

Závěrem lze říci, že sporná ustanovení se v rozsahu, v němž jsou vhodná, zdají být nezbytná pro dosažení cílů výchovy mladých hráčů a zlepšení konkurenční rovnováhy týmů.

83.

S ohledem na výše uvedené úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na předběžné otázky položené Tribunal de première instance francophone de Bruxelles (Frankofonní soud prvního stupně v Bruselu, Belgie) následovně:

„Článek 45 SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že brání použití pravidel o domácích hráčích, jak byla přijata Unií evropských fotbalových asociací (UEFA) a Union royale belge des sociétés de football association (URBSFA), podle nichž jsou kluby pro účast na příslušných soutěžích povinny zapisovat na seznam minimální počet 8 domácích hráčů z maximálního počtu 25 hráčů, pokud takoví domácí hráči mohou pocházet z jiného klubu v příslušném národním fotbalovém sdružení.“