1.

Jakmile se připomene zřejmá skutečnost, že judikatura je pramenem práva, vystoupí odpovědnost soudce v plném rozsahu a složitosti, jelikož soudce se nachází ve středobodu protichůdných příkazů, povolán zajistit právní jistotu, avšak též vnášet inovace za účelem přizpůsobení práva vývojovým tendencím ve společnosti, kterou domněle řídí. V nauce byla ostatně právem položena tato otázka: „Jakou míru nejistoty může právní systém snést?“ ( 2 )

2.

S výhradou kladné odpovědi na otázku přípustnosti žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce dávají projednávané věci Soudnímu dvoru příležitost hledat rovnováhu mezi výše uvedenými požadavky při posuzování slučitelnosti vnitrostátního procesního mechanismu, který má zajistit soudržnost judikatury soudu, tedy při posuzování, které s sebou nese zohlednění nezbytné nezávislosti soudců.

3.

V rámci projednávané věci je relevantní čl. 19 odst. 1 SEU.

4.

Článek 37 zákona o organizaci soudů (Zakon o sudovima) (Narodne novine, br. 28/13, 33/15, 82/15, 82/16, 67/18, 126/19, 130/20) stanoví:

„1.   Soudy, které mají několik senátů nebo rozhodovacích formací, včetně samosoudce, a které rozhodují o otázkách spadajících do jednoho nebo více souvisejících odvětví práva, zřizují oddělení složená ze soudců, kteří o těchto otázkách rozhodují.

2.   Oddělení se zřizuje ročním programem přidělování soudců, kterým se jmenuje předseda oddělení pověřený vést jeho činnosti. […]“

5.

Článek 38 tohoto zákona stanoví:

„1.   Schůze oddělení jsou věnovány zkoumání otázek majících význam pro činnosti oddělení, a to zejména organizaci vnitřní činnosti, sporným právním otázkám, sjednocování judikatury a otázkám relevantním pro uplatňování právní úpravy v každém právním odvětví, jakož i sledování činnosti a vzdělávání soudců, soudních poradců a soudních čekatelů přidělených do oddělení.

2.   Na schůzích oddělení župního soudu [Županijski sud], odvolacího obchodního soudu Chorvatské republiky [Visoki trgovački sud Republike Hrvatske], odvolacího správního soudu Chorvatské republiky [Visoki upravni sud Republike Hrvatske], odvolacího trestního soudu Chorvatské republiky [Visoki kazneni sud Republike Hrvatske] a odvolacího přestupkového soudu Chorvatské republiky [Visoki prekršajni sud Republike Hrvatske] jsou zkoumány též otázky mající obecný význam pro nižší soudy v působnosti těchto soudů.

3.   Na schůzích oddělení Nejvyššího soudu Chorvatské republiky [Vrhovni sud Republike Hrvatske] se zkoumají otázky, které mají společný význam pro některé nebo všechny soudy na území Chorvatské republiky, a dále se zkoumají a formulují stanoviska k návrhům právní úpravy spadajícím do konkrétního právního odvětví.“

6.

Článek 39 uvedeného zákona zní:

„1.   Předseda oddělení nebo předseda soudu svolá schůzi oddělení, kdykoli je to nutné, a nejméně jednou za tři měsíce; řídí jeho činnosti. Účastní-li se činností schůze oddělení předseda soudu, předsedá schůzi a účastní se rozhodovacího procesu.

2.   Schůze všech soudců soudu musí být svolána, pokud o to požádá oddělení soudu nebo čtvrtina všech soudců.

3.   Na schůzích soudců soudu nebo oddělení se rozhodnutí přijímají hlasy většiny soudců nebo soudců oddělení.

4.   O činnostech schůze se vede zápis.

5.   Předseda soudu nebo oddělení může k účasti na schůzi všech soudců nebo oddělení přizvat též významné vědce a odborníky v konkrétním právním odvětví.“

7.

Článek 40 zákona o organizaci soudů stanoví:

„1.   Schůze oddělení nebo soudců se svolá, pokud se zjistí, že mezi odděleními, senáty nebo soudci existují rozdíly ve výkladu otázek týkajících se uplatňování práva, nebo pokud se senát nebo soudce oddělení odchýlí od dříve přijatého právního stanoviska.

2.   Právní stanovisko přijaté na schůzi všech soudců nebo oddělení Nejvyššího soudu Chorvatské republiky [Vrhovni sud Republike Hrvatske], odvolacího obchodního soudu Chorvatské republiky [Visoki trgovački sud Republike Hrvatske], odvolacího správního soudu Chorvatské republiky [Visoki upravni sud Republike Hrvatske], odvolacího trestního soudu Chorvatské republiky [Visoki kazneni sud Republike Hrvatske], odvolacího přestupkového soudu Chorvatské republiky [Visoki prekršajni sud Republike Hrvatske] a na schůzi oddělení župního soudu [Županijski sud] zavazuje všechny senáty nebo soudce druhého stupně tohoto oddělení nebo soudu.

3.   Předseda oddělení může k účasti na schůzi oddělení podle potřeby přizvat profesory právnické fakulty, významné vědce nebo odborníky v určitém odvětví práva.“

8.

Článek 41 tohoto zákona stanoví:

„1.   Předseda soudu jmenuje v ročním programu přidělování soudců jednoho nebo více soudců pověřených sledováním a zkoumáním judikatury […]“

9.

Článek 177 odst. 3 jednacího řádu soudů (Sudski poslovnik, Narodne novine, br. 37/14, 49/14, 8/15, 35/15, 123/15, 45/16, 29/17, 33/17, 34/17, 57/17, 101/18, 119/18, 81/19, 128/19, 39/20 a 47/20) stanoví:

„U soudu druhého stupně se věc považuje za skončenou dnem odeslání rozhodnutí z kanceláře soudce poté, co byla věc vrácena útvarem pro sledování a evidenci judikatury. Ode dne doručení spisu je útvar pro sledování a evidenci judikatury povinen jej v co nejkratší lhůtě vrátit do kanceláře soudce. Rozhodnutí se poté odešle v nové lhůtě osmi dnů.“

10.

Odvolací obchodní soud Chorvatské republiky (Visoki trgovački sud Republike Hrvatske), který je předkládajícím soudem ve věcech v původních řízeních, projednává tři kasační opravné prostředky. Ve věcech C‑554/21 a C‑622/21 se kasační opravné prostředky týkají usnesení, kterými se zamítá žádost Finanční agentury (Financijska agencija, Chorvatsko) směřující k náhradě nákladů souvisejících s jejím vedlejším účastenstvím v rámci insolvenčních řízení. Ve věci C‑727/21 se kasační opravný prostředek dotýká usnesení, kterým byl zamítnut návrh na zahájení insolvenčního řízení žalobkyně v původním řízení.

11.

V těchto třech věcech prozkoumal předkládající soud, zasedající v soudních kolegiích o třech soudcích, kasační opravné prostředky a jednomyslně je hlasy všech svých členů zamítl, čímž potvrdil rozhodnutí vydaná v prvním stupni. Tato rozhodnutí předkládajícího soudu byla podepsána a poté v souladu s čl. 177 odst. 3 jednacího řádu soudů předána útvaru pro sledování a evidenci judikatury.

12.

Podle tohoto ustanovení a tak, jak uvedl předkládající soud, se ve věci rozhodované ve druhém stupni považuje činnost soudu za završenou teprve tehdy, kdy je věc tímto útvarem zaevidována a poté vrácena soudnímu kolegiu za účelem odeslání rozhodnutí účastníkům řízení. Věc se považuje za skončenou teprve dnem odeslání. Soudní rozhodnutí, přestože bylo přijato soudním kolegiem, se tedy považuje za konečné teprve tehdy, kdy je potvrzeno soudcem uvedeného útvaru (dále jen „evidující soudce“), který je jmenován předsedou daného soudu jakožto orgánem soudní správy v rámci ročního programu přidělování soudců. Takový postup není v zákonu zakotven jako podmínka pro přijetí soudního rozhodnutí, nýbrž odpovídá praxi soudů druhého stupně mající za základ jednací řád soudů.

13.

Předkládající soud uvádí, že ve všech třech věcech v původních řízeních odmítl evidující soudce přijatá rozhodnutí zaevidovat a vrátil je spolu s vysvětlujícím dopisem. Ve věcech C‑554/21 a C‑622/21 se tento dopis zmiňuje o zjištění rozporu s jinými rozhodnutími týkajícími se obdobných sporů, kdežto ve věci C‑727/21 vyjadřuje dotčený dopis nesouhlas tohoto soudce s právním výkladem zvoleným senátem v původním řízení, aniž se odkazuje na rozpor v judikatuře.

14.

V návaznosti na tyto případy odmítnutého zaevidování se předkládající soud ve věcech C‑554/21 a C‑622/21 rozhodl obrátit se na Soudní dvůr se žádostmi o rozhodnutí o předběžné otázce s ohledem na pochybnosti ohledně slučitelnosti čl. 177 odst. 3 jednacího řádu soudů s unijním právem. Pokud jde o věc C‑727/21, poté, co předkládající soud setrval na svém původním rozhodnutí a na jeho novém sdělení evidujícímu soudci, předal tento soudce uvedené rozhodnutí oddělení pro obchodní a jiné spory předkládajícího soudu s tím, aby byla sporná právní otázka přezkoumána na schůzi oddělení. Na své schůzi toto oddělení přijalo „právní stanovisko“, ve kterém zvolilo řešení upřednostňované evidujícím soudcem. Následně byla věc ještě jednou vrácena senátu, aby podle čl. 40 odst. 2 zákona o organizaci soudů rozhodl v souladu s tímto právním stanoviskem, což je situace, která vedla k předkládacímu rozhodnutí ve věci C‑727/21.

15.

S ohledem na průběh původních řízení má předkládající soud za to, že evidující soudce, který není účastníkům řízení znám, jehož úloha není zakotvena v procesních pravidlech, která se na kasační opravné prostředky použijí, a jenž, aniž je soudem vyššího stupně, může příslušný senát vybídnout k tomu, aby tento senát změnil své rozhodnutí, může svým jednáním porušit požadavek nezávislosti soudců. Předkládající soud uvádí, že existence takové formy evidence soudních rozhodnutí byla až dosud odůvodňována nutností sjednocovat judikaturu. Způsob, jakým tento evidenční útvar po přijetí soudního rozhodnutí postupuje, je však podle názoru tohoto soudu v rozporu se základním právem tvořeným nezávislostí soudů, jelikož uvedený útvar sám vybírá rozhodnutí, která budou soudem účastníkům řízení odeslána.

16.

Ve věci C‑727/21 upřesňuje navíc předkládající soud ohledně schůzí oddělení soudu, že jde o orgán, který není zakotven v občanském soudním řádu, a že o bodech v pořadu jednání takové schůze rozhodují pouze evidující soudci a předsedové oddělení. Účastníci různých řízení o úloze této schůze nevědí a nemohou se jí účastnit. Rozhodnutí vydané soudním kolegiem může být přitom přezkoumáno a změněno pouze na základě opravných prostředků podaných účastníky řízení k příslušnému soudu v rámci soudního řízení, o kterém vědí, a nikoli na základě názoru soudce, který není členem tohoto kolegia nebo obecné schůze soudců.

17.

Za těchto okolností se odvolací obchodní soud Chorvatské republiky (Visoki trgovački sud Republike Hrvatske, Chorvatsko) rozhodl v každé ze tří spojených věcí přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

„Je třeba mít za to, že pravidlo uvedené v čl. 177 odst. 3 větě první části druhé a větě druhé [jednacího řádu soudů], která stanoví, že ‚[u] soudu druhého stupně se věc považuje za skončenou dnem odeslání rozhodnutí z kanceláře soudce poté, co byla věc vrácena útvarem pro evidenci[; ode] dne doručení spisu je útvar pro evidenci povinen jej v co nejkratší lhůtě vrátit do kanceláře soudce [a r]ozhodnutí se poté odešle v nové lhůtě osmi dnů‘, je v souladu s čl. 19 odst. 1 SEU a s článkem 47 [Listiny základních práv Evropské unie (dále jen ‚Listina‘)]?“

18.

Mimoto ve věci C‑727/21 se odvolací obchodní soud Chorvatské republiky [Visoki trgovački sud Republike Hrvatske] rozhodl položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

„Je čl. 40 odst. 2 [zákona o organizaci soudů], který stanoví, že ‚[p]rávní stanovisko přijaté na schůzi všech soudců nebo oddělení Nejvyššího soudu Chorvatské republiky [Vrhovni sud Republike Hrvatske], odvolacího obchodního soudu Chorvatské republiky [Visoki trgovački sud Republike Hrvatske], odvolacího správního soudu Chorvatské republiky [Visoki upravni sud Republike Hrvatske], odvolacího trestního soudu Chorvatské republiky [Visoki kazneni sud Republike Hrvatske], odvolacího přestupkového soudu Chorvatské republiky [Visoki prekršajni sud Republike Hrvatske] a na schůzi oddělení župního soudu [Županijski sud] zavazuje všechny senáty nebo soudce druhého stupně tohoto oddělení nebo soudu‘, v souladu s čl. 19 odst. 1 SEU a s článkem 47 [Listiny]?“

19.

Rozhodnutím předsedy Soudního dvora ze dne 14. března 2022 byly věci C‑554/21, C‑622/21 a C‑727/21 pro účely písemné i ústní části řízení, jakož i pro účely rozsudku spojeny.

20.

Ve věcech C‑554/21, C‑622/21 a C‑727/21 předložily písemná vyjádření chorvatská vláda a Evropská komise. Ve věci C‑554/21 byla písemná vyjádření předložena žalobkyní v původním řízení. Na jednání, které se konalo dne 5. června 2023, přednesly ústní vyjádření chorvatská vláda a Komise.

21.

Jak plyne ze žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce, má předkládající soud za to, že od Soudního dvora musí získat výklad čl. 19 odst. 1 SEU a článku 47 Listiny s ohledem na pochybnosti, které má ohledně slučitelnosti čl. 177 odst. 3 jednacího řádu soudů a čl. 40 odst. 2 zákona o organizaci soudů, který upravuje rozhodovací proces v rámci chorvatských soudů druhého stupně, s uvedenými ustanoveními unijního práva.

22.

Žádný z účastníků řízení sice nepředložil připomínky k pravomoci Soudního dvora a přípustnosti těchto žádostí, je však nutné připomenout, že podle ustálené judikatury přísluší samotnému Soudnímu dvoru zkoumat podmínky, za nichž byl dotázán vnitrostátním soudem, za účelem ověření své vlastní pravomoci nebo přípustnosti žádosti, která mu byla předložena ( 3 ).

23.

Je nutno zdůraznit, že Soudní dvůr může v rámci řízení o žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce podle článku 267 SFEU provést výklad unijního práva pouze v mezích pravomocí, které jsou mu svěřeny ( 4 ).

24.

Zaprvé, pokud jde o použití čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU, je třeba připomenout, že podle tohoto ustanovení stanoví členské státy prostředky nezbytné k zajištění dodržování práva jednotlivců na účinnou právní ochranu v oblastech pokrytých právem Unie. Členským státům tedy přísluší, aby stanovily systém prostředků a řízení zajišťujících účinnou právní ochranu v těchto oblastech. Z judikatury Soudního dvora vyplývá, že pokud jde o působnost čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU, vztahuje se uvedené ustanovení na „oblasti pokryté právem Unie“, a to bez ohledu na situaci, ve které členské státy uplatňují toto právo ve smyslu čl. 51 odst. 1 Listiny ( 5 ).

25.

Článek 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU se má tedy vztahovat zejména na každý vnitrostátní orgán, který může rozhodovat jako soud o otázkách, jež se týkají uplatňování nebo výkladu unijního práva, a tudíž spadají do oblastí pokrytých tímto právem. To je přitom případ předkládajícího soudu, který totiž může jako chorvatský obecný soud rozhodovat o otázkách souvisejících s uplatňováním nebo výkladem unijního práva ( 6 ) a jako „soud“ ve smyslu vymezeném tímto právem náleží do chorvatského systému prostředků v „oblastech pokrytých právem Unie“ ve smyslu čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU, takže tento soud musí splňovat požadavky kladené na účinnou právní ochranu. Kromě toho je třeba připomenout, že i když organizace soudnictví v členských státech spadá do pravomoci těchto států, nic to nemění na tom, že při výkonu této pravomoci musí členské státy dodržovat povinnosti, které pro ně vyplývají z unijního práva, a konkrétně z čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU ( 7 ).

26.

Z výše uvedeného plyne, že Soudní dvůr má v projednávaných věcech pravomoc k výkladu čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU.

27.

Zadruhé působnost Listiny je, pokud jde o jednání členských států, definována v jejím čl. 51 odst. 1, podle něhož jsou ustanovení Listiny určena členským státům, pokud uplatňují právo Unie, přičemž toto ustanovení potvrzuje ustálenou judikaturu Soudního dvora, podle níž se základní práva zaručená v právním řádu Unie uplatní ve všech situacích, které se řídí unijním právem, avšak nikoli mimo tyto situace. Jak tedy plyne z ustálené judikatury Soudního dvora, pokud určitá právní situace nespadá do působnosti unijního práva, nemá Soudní dvůr pravomoc o ní rozhodnout a případně uplatňovaná ustanovení Listiny nemohou sama o sobě tuto pravomoc založit ( 8 ).

28.

Pokud jde v projednávané věci konkrétně o článek 47 Listiny, kterého se týkají projednávané žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, je třeba uvést, že spory, které projednává předkládající soud, se v podstatě týkají náhrady nákladů vynaložených veřejnou organizací v důsledku jejího vedlejšího účastenství v insolvenčních řízeních a opodstatněnosti rozhodnutí v prvním stupni, kterým byla zamítnuta žádost sdružení se sídlem v Záhřebu (Chorvatsko) směřující k zahájení insolvenčního řízení. Pokud jde právě o oblast insolvenčních řízení, je nesporné, že unijní normotvůrce přijal různé akty, které se tohoto řízení týkají ( 9 ). Je však nutno konstatovat, že předkládající soud nezmiňuje žádné ustanovení unijního práva vztahující se k této oblasti, které by se na dotčené spory použilo, a dokonce ani nepředkládá žádný důkaz, který by naznačoval, že věci v původních řízeních, lakonicky zmíněné v předkládacích usneseních, spadají do působnosti unijního práva. Je nutno zdůraznit, že uznání práva na účinnou právní ochranu zakotveného v článku 47 Listiny v projednávaném případě předpokládá, že se osoba, která je uplatňuje, dovolává práv nebo svobod zaručených unijním právem. Z předkládacích rozhodnutí přitom neplyne, že by se účastníci původních řízení dovolávali některého práva, kterým by byli nadáni na základě ustanovení unijního práva ( 10 ).

29.

Z výše uvedeného plyne, že nic neumožňuje dovodit, že by se spory v původních řízeních týkaly výkladu nebo uplatňování pravidla unijního práva, které by bylo uplatňováno na vnitrostátní úrovni. Pravomoc k výkladu článku 47 Listiny tedy Soudní dvůr v projednávaných věcech nemá.

30.

Tato otázka má s ohledem na velmi širokou působnost čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU, jak je vykládán Soudním dvorem, a s ním související pravomoc, podle všeho zvláštní význam ( 11 ). Od vydání rozsudku Associação Sindical dos Juízes Portugueses ( 12 ) obdržel Soudní dvůr celou řadu žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce požadujících výklad tohoto ustanovení ve věcech, které byly přinejmenším pestré, přičemž některé ukazovaly na závažné zásahy do právního státu, a konkrétně do nezávislosti soudců, a jiné se týkaly otázky nepovýšení soudce, jeho zařazení do platové stupnice, pravidel upravujících přidělování věcí v rámci určitého soudu, postavení signatáře žalobní odpovědi nebo okamžiku vyhlášení rozsudku, bez zřejmé souvislosti s předmětem sporu v původním řízení ( 13 ). Přísnost při posuzování přípustnosti se v tomto kontextu jeví jako jediná možná mez pro zkoumání žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce, které jsou v rozporu s duchem a účelem tohoto právního prostředku, a to spoluvytvářením řešení sporu předloženého vnitrostátnímu soudu ze strany Soudního dvora a vnitrostátního soudu v souladu s jejich pravomocemi.

31.

S ohledem na relevantní judikaturu Soudního dvora, a konkrétně na její konsolidované vyjádření plynoucí z rozsudku Miasto Łowicz, je nutno zdůraznit, že postup zavedený článkem 267 SFEU je nástrojem spolupráce mezi Soudním dvorem a vnitrostátními soudy, díky němuž Soudní dvůr poskytuje vnitrostátním soudům výklad unijního práva, jenž je pro ně nezbytný k vyřešení sporů, které mají tyto soudy rozhodnout, a že důvodem existence žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce není vydávání konzultativních stanovisek k obecným nebo hypotetickým otázkám, ale potřeba skutečného vyřešení sporu. Ze samotného znění článku 267 SFEU plyne, že požadované rozhodnutí o předběžné otázce musí být „nezbytné“ k tomu, aby mohl předkládající soud „vynést rozsudek“ ve věci, která mu byla předložena. Soudní dvůr tak opakovaně připomněl, že ze znění i ze systematiky článku 267 SFEU vyplývá, že řízení o předběžné otázce zejména předpokládá, že před vnitrostátními soudy skutečně probíhá spor, v jehož rámci mají vnitrostátní soudy vydat rozhodnutí, které může zohlednit rozsudek vydaný v rámci řízení o předběžné otázce. Úlohou Soudního dvora v rámci řízení o předběžné otázce je být předkládajícímu soudu nápomocen při řešení konkrétního sporu, který mu byl předložen. V rámci takového řízení musí mezi uvedeným sporem a ustanoveními unijního práva, jejichž výklad je požadován, existovat takový vztah, aby byl tento výklad objektivně nezbytný pro rozhodnutí, které musí předkládající soud přijmout ( 14 ).

32.

Z rozsudku Miasto Łowicz plyne, že tento vztah může být přímý nebo nepřímý, a to v závislosti na třech v něm stanovených případech přípustnosti. Je přímý, má-li vnitrostátní soud uplatnit unijní právo, jehož výklad je požadován za účelem nalezení řešení sporu v původním řízení po meritorní stránce (první případ). Je nepřímý, je-li rozhodnutí o předběžné otázce s to předkládajícímu soudu poskytnout výklad procesních ustanovení unijního práva, která je dotyčný předkládající soud povinen použít k vynesení svého rozsudku (druhý případ), nebo výklad unijního práva, který mu umožňuje rozhodnout o procesních otázkách vnitrostátního práva před tím, než bude moci rozhodnout o meritu sporu, který mu byl předložen (dále jen „třetí případ“) ( 15 ).

33.

Jak už bylo uvedeno výše, spory v původních řízeních mají určitý hmotněprávní vztah k unijnímu právu vztahujícímu se k insolvenčním řízením, z něhož však předkládající soud Soudní dvůr nežádá o výklad žádného ustanovení, což je zjevně nedostatečný vztah k tomu, aby bylo naplněno kritérium nezbytnosti. Ze žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce navíc neplyne, že by předkládající soud měl uplatnit čl. 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU, kterého se předběžné otázky týkají, za účelem nalezení meritorního řešení těchto sporů ohledně nesení nákladů nebo podmínek zahájení insolvenčního řízení.

34.

Ve skutečnosti se jeví, že se předkládající soud předběžnými otázkami, které položil Soudnímu dvoru, a výkladem unijního práva, který požaduje, snaží získat poučení nikoli ohledně merita sporů, které projednává, nýbrž právě ohledně otázky procesní povahy, chápané v širokém slova smyslu ( 16 ), v rámci vnitrostátního práva, o které musí rozhodnout in limine litis, protože se týká možnosti tohoto soudu rozhodnout o uvedených sporech zcela nezávisle v rámci vnitrostátního mechanismu, který má zajistit soudržnost judikatury soudu a který počítá se zásahem dalších soudních orgánů. Předkládající soud dostatečně vysvětlil důvody, které jej v projednávané věci vedly k položení otázky ohledně výkladu čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU, a zejména vztah který spatřuje mezi uvedeným ustanovením Smlouvy a vnitrostátními ustanoveními, která jsou podle něj s to ovlivnit soudní řízení, na jehož závěru vynese rozsudky. Podle tohoto soudu platí, že s ohledem na odpověď Soudního dvora ohledně slučitelnosti výše uvedeného mechanismu se bude moci odchýlit od dotčených právních stanovisek přijatých dotyčným oddělením soudců ve vztahu ke sporům v původních řízeních, či nikoli.

35.

Zbývá dodat, že tyto úvahy nijak nemění předmět těchto sporů ani dřívější zjištění, že ze žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce neplyne, že se týkají otázek spadajících do působnosti unijního práva. To, že výklad čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU podaný Soudním dvorem může mít s ohledem na povahu procesního problému, který v žádostech o rozhodnutí o předběžné otázce vyvstává, vliv na způsob, jak předkládající soud vyřeší spory v původních řízeních, neznamená, že odpovídá potřebě inherentní vyřešení sporů týkajících se unijního práva po meritorní stránce.

36.

Musí tedy Soudní dvůr odpovídat na ty otázky předkládajícího soudu, které jsou skutečně nezbytné k tomu, aby mohl předkládající soud dříve, než po meritorní stránce vyřeší spory, které nemají vztah k unijnímu právu, nalézt in limine litis řešení vnitrostátního procesního problému, který může mít negativní dopad na povinnost členských států stanovenou v čl. 19 odst. 1 druhém pododstavci SEU? Tato otázka se podle mého názoru jeví jako choulostivá.

37.

Zaprvé je třeba připomenout, že v rozsudku Miasto Łowicz Soudní dvůr postupně prozkoumal přípustnost položených předběžných otázek z hlediska tří odlišných a samostatných situací, které splňují kritérium nezbytnosti, aby dospěl k závěru, že uvedené předběžné otázky jsou nepřípustné, s tím, že u třetího případu zdůraznil rozdíl oproti věcem, které vedly k vydání rozsudku A. K. a další (Nezávislost kárného kolegia Nejvyššího soudu) ( 17 ) a ve kterých mohl výklad požadovaný od Soudního dvora v rámci řízení o předběžné otázce ovlivnit otázku určení soudu příslušného rozhodnout o meritu věci ve sporech, „které se týkaly unijního práva“ ( 18 ).

38.

Vyjádření třetího případu přípustnosti v rozsudku Miasto Łowicz, vedle obvyklejšího případu přímého vztahu mezi sporem v původním řízení a unijním právem po meritorní stránce, zadruhé neznamená, že k tomu, aby měl tento případ smysl, musí být nutně chápán tak, že se musí použít ve věci, ve které tento vztah neexistuje. Ve skutečnosti je třeba zohlednit různorodost žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce a argumentovat s ohledem na každou položenou předběžnou otázku. Předkládací rozhodnutí mohou, jako je tomu v projednávaném případě, obsahovat předběžné otázky týkající se pouze vnitrostátního procesního problému nebo mísit předběžné otázky různé povahy, z nichž některé mají po meritorní stránce přímý vztah ke sporu v původním řízení a jiné souvisejí s vnitrostátním procesním problémem, přičemž prvně uváděné předběžné otázky lze na rozdíl od těch druhých prohlásit za přípustné ( 19 ).

39.

Zatřetí odůvodnění pravomoci Soudního dvora s ohledem na znění čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU, který obecně odkazuje na „oblasti pokryté právem Unie“, bez ohledu na situaci, ve které členské státy toto právo uplatňují, nemůže být odůvodněním přípustnosti žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce, ledaže by došlo k záměně obou odlišných právních pojmů a k potlačení jakékoli užitečnosti požadavku uváděného na druhém místě.

40.

Je pravda, že nezávislost soudců je z právního hlediska nedělitelná, a jak zdůraznil generální advokát M. Bobek ( 20 ), v podstatě neexistuje „ ‚nezávislost soudů v oblasti působnosti unijního práva‘ na rozdíl od ‚nezávislosti soudů ve věcech čistě vnitrostátních‘ “. Jakkoli relevantní může tato poznámka být, neumožňuje přeskočit fázi přípustnosti položených předběžných otázek, a nezprošťuje tak Soudní dvůr povinnosti položit si otázku, zda se unijní právo ve sporu v původním řízení, o němž musí předkládající soud rozhodnout, skutečně použije ( 21 ).

41.

To, že problém vznesený předkládajícím soudem má podle všeho určitou závažnost, a to z důvodu systémové povahy dotčených pravidel pro vnitrostátní soudní systém, nespadá do rámce zkoumání přípustnosti, nýbrž merita, a to slučitelnosti těchto pravidel s požadavky čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU. Určitá zdrženlivost k tomu nepodat předkládajícímu soudu odpověď, a tedy nezkoumat právní úpravu a praxi, které s sebou mohou potenciálně nést zásah do nezávislosti chorvatských soudů a které by mohly zavedením tohoto mechanismu ke sjednocování judikatury mít význam pro řadu jiných vnitrostátních právních řádů, nemůže být v projednávané věci v pozadí stojícím odůvodněním rozhodnutí o přípustnosti ( 22 ).

42.

Je tedy důvodné dovodit, že pokud Soudní dvůr připouští, že je dotazován na ustanovení unijního práva za účelem vyřešení vnitrostátní procesní otázky tak, aby mohla být původní řízení vedena v souladu s unijním právem, děje se to pouze v perspektivě rozhodnutí předkládajícího soudu rozhodujícího o meritu sporu v původním řízení, který má vztah k unijnímu právu. Musím však uznat, že v tomto posledním bodě se judikatura Soudního dvora po rozsudku Miasto Łowicz nevyznačuje homogenitou, neboť je pravda, že některá rozhodnutí o nepřípustnosti nebo o přípustnosti předložených předběžných otázek jsou s tímto rozsudkem v souladu ( 23 ), zatímco jiná se od něj podle všeho vzdalují, když navíc přijímají zdánlivě protichůdná řešení ( 24 ).

43.

V jednom nedávném rozsudku Soudní dvůr obecně uvedl, že předběžné otázky, jejichž cílem je umožnit předkládajícímu soudu, aby in limine litis vyřešil takové procesní obtíže, jako jsou obtíže související s jeho vlastní pravomocí rozhodnout ve věci, kterou projednává, nebo s právními účinky, které je třeba přiznat soudnímu rozhodnutí, jež potenciálně brání dalšímu projednávání takové věci uvedeným soudem, jsou na základě článku 267 SFEU přípustné ( 25 ). Tento přístup podle všeho posiluje autonomní povahu procesních problémů jako takovou v tom smyslu, že tyto problémy mohou samy o sobě naplnit kritérium nezbytnosti podle článku 267 SFEU. Zbývá dodat, že Soudní dvůr měl jasně a pouze na mysli toliko dva konkrétní případy odlišující se od situace, s níž je konfrontován předkládající soud, jehož žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce nezahrnují žádnou otázku, pokud jde o jeho věcnou příslušnost k rozhodování sporů v původních řízeních, ani neodkazují na soudní rozhodnutí, která by bránila pokračovat ve zkoumání těchto sporů.

44.

Mám konečně za to, že je nutné zmínit se i o druhém případu uvedeném v rozsudku Miasto Łowicz. V tomto ohledu, i když Soudní dvůr již rozhodl, že předběžné otázky týkající se výkladu procesních ustanovení unijního práva, které je dotčený předkládající soud povinen použít, aby mohl vydat rozsudek, dosah otázek položených v rámci projednávaných spojených věcí takový podle mého názoru není, ledaže by čl. 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU musel být zařazen do výše uvedené kategorii norem. Zkoumání relevantní judikatury Soudního dvora ukazuje, že se tato judikatura týká aktů sekundárního práva, kterými se stanoví zvláštní pravidla procesní povahy, což jsou zvláštní situace určující řešení zvolené Soudním dvorem, pokud jde o přípustnost ( 26 ).

45.

V tomto ohledu je nutno zdůraznit, že Soudní dvůr prohlásil za přípustnou předběžnou otázku týkající se výkladu nařízení (ES) č. 1206/2001 ( 27 ), tedy otázku, o níž bylo již dříve konstatováno, že nemá přímý dopad na výsledek sporu v původním řízení týkající se přiznání náhrady škody na základě konkurenční doložky ( 28 ). Přenos takového rozhodnutí do projednávaných věcí, spojený s výkladem čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU ze strany Soudního dvora, za účelem dovození jeho pravomoci by vedlo k extenzivnímu, ne-li neomezenému použití tohoto ustanovení v jedné oblasti, a to v oblasti organizace soudnictví v členských státech, která má spadat do pravomoci těchto států.

46.

S ohledem na výše uvedené poznámky je třeba dovodit, že se předběžné otázky položené Soudnímu dvoru netýkají výkladu unijního práva, který by odpovídal objektivní potřebě vyřešit spory v původních řízeních, nýbrž mají obecnou povahu, což odůvodňuje závěr o jejich nepřípustnosti.

47.

V zájmu úplného naplnění poslání být nápomocen Soudnímu dvoru, které generálnímu advokátovi přísluší, nicméně vyložím svou analýzu uvedených otázek po meritorní stránce.

48.

Z žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce plyne, že předkládající soud má pochybnosti o slučitelnosti vnitrostátní právní úpravy a praxe, které stanoví, že do procesu soudního rozhodování v druhém stupni zasahuje evidující soud a oddělení soudců, ohledně nichž se tento soud Soudního dvora dotazuje zvlášť a konkrétně. Vzhledem k tomu, že tyto zásahy jsou součástí téhož mechanismu, který má zajistit soudržnost judikatury soudu, je třeba posoudit slučitelnost tohoto mechanismu s ohledem na čl. 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU tak, že předložené předběžné otázky budou zkoumány společně ( 29 ).

49.

Posouzení slučitelnosti tohoto mechanismu s sebou na úvod nese nutnost zdůraznit význam zásady právní jistoty v kontextu předcházení rozdílům v judikatuře.

50.

Zásada právní jistoty, která představuje obecnou zásadu unijního práva, má za cíl zajistit předvídatelnost právních situací a vztahů vyplývajících z unijního práva ( 30 ). Tato zásada zejména vyžaduje, aby právní pravidla byla jasná a přesná a jejich použití bylo pro právní subjekty předvídatelné za účelem, aby umožnila dotčeným osobám přesně se seznámit s rozsahem povinností, které jim ukládá dotčená právní úprava, a tyto osoby měly možnost jednoznačně zjistit svá práva a povinnosti a postupovat podle toho ( 31 ).

51.

Soudržnost judikatury, která vykládá unijní právo, zdroj předvídatelnosti, a tedy i právní jistoty, představuje samozřejmě hlavní starost Soudního dvora, a to i v rámci jeho vnitřního způsobu fungování, poněvadž odpovídá jeho původnímu poslání. Podle ustálené judikatury má mechanismus předkládání předběžných otázek upravený článkem 267 SFEU za cíl zajistit unijnímu právu za všech okolností ve všech členských státech stejný účinek, a bránit tak rozdílnému výkladu tohoto práva, které mají vnitrostátní soudy použít, a toto použití zajistit. Za tímto účelem poskytuje uvedený článek vnitrostátnímu soudu prostředek k odstranění obtíží, které by mohl vyvolávat požadavek, že unijnímu právu musí být přiznán jeho plný účinek v rámci soudních systémů členských států ( 32 ).

52.

Soudní dvůr má za to, že vertikální mechanismus sjednocování judikatury prostřednictvím zásahu nejvyšších soudů členských států není sám o sobě v rozporu s unijním právem, i když jsou rozhodnutí těchto soudů pro soudy nižšího stupně závazná. Závěr o neslučitelnosti by platil pouze tehdy, pokud by vnitrostátní právo nezaručovalo nezávislost nejvyšších soudů nebo pokud by tento mechanismus mohl vnitrostátnímu soudu bránit, aby se na Soudní dvůr obrátil s předběžnou otázkou ( 33 ).

53.

Nic to nemění na tom, že jak správně pozoruje ESLP v rámci jím prováděné kontroly nad dodržováním čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podepsané v Římě dne 4. listopadu 1950 (dále jen „EÚLP“), možnost rozdílů v judikatuře mezi vnitrostátními soudy nebo v rámci téhož soudu je inherentní každému soudnímu systému. I když taková situace není sama o sobě v rozporu s EÚLP, ESLP upřesňuje, že zásada právní jistoty, která je implicitně obsažena ve všech jejích článcích, má zejména zajistit určitou stabilitu právních situací a podpořit důvěru veřejnosti v soudní systém. Jakékoli přetrvávání rozdílů v judikatuře s sebou nese nebezpečí vyvolání stavu právní nejistoty, který by mohl snížit důvěru veřejnosti v soudní systém, i když je tato důvěra jednou ze základních složek právního státu. Za těchto okolností ESLP rozhodl, že smluvní státy mají povinnost uspořádat své soudní systémy tak, aby se zabránilo vydávání protichůdných rozsudků, a ověřuje zavedení mechanismů, které jsou s to i zajistit soudržnost praxe v rámci soudů a sjednocování judikatury ( 34 ).

54.

Na straně jedné je zajímavé poznamenat, že se mechanismus mající zajistit soudržnost judikatury uvedený v projednávaných věcech týká chorvatských soudů druhého stupně, i když řešení případných rozporů nebo nejistot plynoucích z rozsudků obsahujících protichůdné výklady spadá v zásadě do rámce úlohy nejvyššího soudu ( 35 ). Podle mého názoru však tato úloha nejvyššího soudu nikterak nevylučuje nutné zohlednění harmonizované judikatury, pokud jde o soudnictví na druhém stupni, a to tím spíše přihlédne-li se k mimořádné povaze opravných prostředků, které jsou proti rozhodnutím těchto soudů možné ( 36 ). O předvídatelnost práva a právní jistotu, která z toho plyne, se musí starat všechny soudní orgány, ať v soudní soustavě zaujímají jakékoli postavení, aby byla zajištěna rovnost všech jednotlivců před zákonem na celém daném území. Na straně druhé má dotčený mechanismus zajistit horizontální soudržnost, přičemž každý soud druhého stupně musí tímto dbát o jednotu své vlastní judikatury, což je situace, které ESLP přikládá zvláštní význam ( 37 ).

55.

K nezbytnému zavedení mechanismů majících zajistit soudržnost judikatury však nesmí dojít v rozporu s přístupem k nezávislému a nestrannému soudu zřízenému zákonem.

56.

Je třeba připomenout, že Unie sdružuje státy, které se svobodně a dobrovolně přihlásily ke společným hodnotám uvedeným v článku 2 SEU, uznávají tyto hodnoty a zavazují se k jejich podpoře. Z článku 2 SEU zejména plyne, že Unie je založena na takových hodnotách, jako je právní stát, jež jsou společné členským státům ve společnosti vyznačující se mimo jiné spravedlností. V tomto ohledu je třeba uvést, že vzájemná důvěra mezi členskými státy, a zejména mezi jejich soudy vychází ze základního předpokladu, podle kterého členské státy sdílejí řadu společných hodnot, na nichž se Unie zakládá, jak je v tomto článku upřesněno. Kromě toho dodržování hodnot zakotvených v článku 2 SEU členským státem je podmínkou pro požívání všech práv vyplývajících z uplatňování Smluv na tento členský stát. Členský stát tedy nemůže změnit své právní předpisy tak, aby to vedlo ke snížení úrovně ochrany hodnoty právního státu vyjádřené zejména v článku 19 SEU. Členské státy jsou tedy povinny dbát na to, aby nedošlo z hlediska této hodnoty ke snížení úrovně jejich právních předpisů v oblasti organizace soudnictví, tím, že se zdrží přijímání pravidel, která by ohrozila nezávislost soudců ( 38 ).

57.

Jak zakotvuje čl. 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU, členské státy musí stanovit systém prostředků a řízení nezbytných k zajištění dodržování práv jednotlivců na účinnou právní ochranu v oblastech pokrytých unijním právem. Zásada účinné právní ochrany práv vyplývajících pro jednotlivce z unijního práva, na niž tak odkazuje čl. 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU, představuje obecnou zásadu unijního práva vyplývající z ústavních tradic společných členským státům, která byla zakotvena v článcích 6 a 13 EÚLP a která je nyní potvrzena v článku 47 Listiny ( 39 ).

58.

Vzhledem k tomu, že čl. 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU ukládá všem členským státům povinnost stanovit prostředky nezbytné k zajištění účinné právní ochrany, ve smyslu zejména článku 47 Listiny, v oblastech pokrytých unijním právem, musí být posledně uvedené ustanovení náležitě zohledněno pro účely výkladu čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU, stejně jako judikatura ESLP vztahující se k čl. 6 odst. 1 EÚLP ( 40 ). K zajištění toho, aby orgány, které mohou rozhodovat o otázkách souvisejících s uplatňováním a výkladem unijního práva, byly schopny účinnou právní ochranu požadovanou tímto ustanovením poskytnout, je přitom zásadní ochrana jejich nezávislosti, jak potvrzuje čl. 47 druhý pododstavec Listiny, který mezi požadavky souvisejícími se základním právem na účinný prostředek nápravy uvádí přístup k „nezávislému“ soudu ( 41 ).

59.

I když má v projednávaných věcech otázka nezávislosti rozhodovací formace zásadní povahu, v úvahu musí být vzata i otázka dodržení práva na obhajobu a záruky přístupu k soudu, který byl předem zřízen zákonem.

60.

Požadavek nezávislosti soudů, který je inherentní poslání rozhodovat jako soud, je součástí podstaty základního práva na účinnou právní ochranu a základního práva na spravedlivý proces, které má zásadní význam jakožto záruka ochrany všech práv, která jednotlivcům vyplývají z unijního práva, a jako záruka zachování společných hodnot členských států uvedených v článku 2 SEU, zejména hodnoty právního státu ( 42 ).

61.

Podle ustálené judikatury má uvedený požadavek nezávislosti dva aspekty. První, vnější aspekt předpokládá, že dotčený orgán vykonává své funkce zcela samostatně, není hierarchicky na nikoho vázán ani není nikomu podřízen a od nikoho nepřijímá příkazy či pokyny jakéhokoliv původu, čímž je chráněn před vnějšími zásahy nebo tlaky, které by mohly narušit nezávislost rozhodování jeho členů a ovlivnit jejich rozhodnutí. Druhý, vnitřní aspekt souvisí s pojmem „nestrannost“ a týká se rovného odstupu ve vztahu ke stranám sporu a jejich příslušným zájmům s ohledem na předmět sporu. Tento aspekt vyžaduje objektivitu a neexistenci jakéhokoliv zájmu na vyřešení sporu mimo striktního použití právního pravidla. Tyto záruky nezávislosti a nestrannosti vyžadují existenci pravidel, zejména pokud jde o složení orgánu, jmenování, funkční období, jakož i důvody pro zdržení se hlasování, vyloučení pro podjatost a odvolání jeho členů, která umožní rozptýlit jakékoli legitimní pochybnosti jednotlivců, pokud jde o neovlivnitelnost uvedeného orgánu ve vztahu k vnějším okolnostem a jeho neutralitu ve vztahu k zájmům střetávajícím se ve věci ( 43 ).

62.

V tomto ohledu je nutné, aby byli soudci chráněni před vnějšími zásahy nebo tlaky, které by mohly ohrozit jejich nezávislost. Pravidla použitelná na postavení soudců a výkon jejich funkce musí zejména umožnit, aby byl vyloučen nejen jakýkoli přímý vliv ve formě pokynů, ale také jakékoli formy více nepřímého vlivu, které by mohly usměrňovat rozhodnutí dotyčných soudců, a tím bylo vyloučeno, že bude chybět zdání jejich nezávislosti nebo nestrannosti, což by mohlo narušit důvěru, kterou v demokratické společnosti a právním státě musí justice u jednotlivců vzbuzovat ( 44 ).

63.

I když cílem výše připomenuté judikatury Soudního dvora je chránit nezávislost soudů v souladu se zásadou dělby moci, která charakterizuje fungování právního státu, především ve vztahu k zákonodárné a výkonné moci, je tato judikatura plně použitelná, a to zejména s ohledem na obecnost použitých formulací, v jiném kontextu, který lze kvalifikovat jako ryze vnitřní. Pochybnosti z hlediska čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU vyjadřované v projednávaném případě v předkládacích rozhodnutích se v podstatě týkají vnitrostátních ustanovení a praxe vztahujících se k mechanismu, který má zajistit soudržnost judikatury a z tohoto titulu stanoví zásah dvou orgánů, které jsou součástmi téhož soudu jako soudci, kteří jsou autoři těchto rozhodnutí. V tomto ohledu podotýkám, že v rámci sporného řízení, na jehož počátku stálo rozhodnutí předsedy soudu přeřadit soudce z oddělení uvedeného soudu, ve kterém dosud zasedal, do jiného oddělení téhož soudu bez souhlasu tohoto soudce, měl Soudní dvůr za to, že požadavek nezávislosti soudců vyplývající z čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU ve spojení s článkem 47 Listiny vyžaduje, aby režim platný pro přeřazení soudců bez jejich souhlasu poskytoval, obdobně jako pravidla v kárné oblasti, zejména záruky nezbytné pro to, aby se předešlo riziku, že tato nezávislost bude ohrožena přímými nebo nepřímými vnějšími zásahy ( 45 ).

64.

Tento přístup nachází oporu ve výslovné judikatuře ESLP týkající se čl. 6 odst. 1 EÚLP, podle které nezávislost soudnictví vyžaduje, aby soudci nebyli vystaveni nepatřičným vlivům nejen z vnější, nýbrž i zevnitř soudního systému. Tato vnitřní nezávislost soudců s sebou nese požadavek, aby soudci nepodléhali pokynům nebo nátlaku ze strany jiných soudců nebo ze strany osob, které v rámci soudu vykonávají administrativní funkce, jako je předseda soudu nebo předseda úseku v rámci soudu. Při neexistenci dostatečných záruk chránících nezávislost soudců v rámci soudního systému, a zejména ve vztahu k jejich nadřízeným v rámci jejich soudů, lze o nezávislosti a nestrannosti soudu pochybovat ( 46 ).

65.

Lze mít v projednávané věci za to, že zásah evidujícího soudu a oddělení soudců, dvou soudních orgánů na téže úrovni jako soudní kolegium, které bylo původně příslušné, může porušit požadavek nezávislosti členů tohoto soudu? Odpověď na tuto otázku musí být podle všeho záporná ( 47 ).

66.

Zaprvé je nutné věnovat se jazykovému výkladu relevantních ustanovení vnitrostátní právní úpravy týkajících se fungování „oddělení“, které v souladu s článkem 37 zákona o organizaci soudů sdružuje soudce z různých senátů nebo rozhodovacích formací daného soudu, včetně samosoudce, rozhodujících o otázkách spadajících do jednoho nebo více souvisejících odvětví práva. Podle článku 38 tohoto zákona se rozpravy v rámci schůze oddělení týkají „otázek“, které mají význam pro oddělení, a to zejména „sporných právních otázek“ a „sjednocování judikatury“. Tyto rozpravy ústí v přijetí „právního stanoviska“ podle čl. 40 odst. 2 uvedeného zákona, což je významný výraz, jelikož stojí v protikladu k výrazu řešení nebo rozhodnutí v dané věci.

67.

Zadruhé tuto exegetickou analýzu ohledně fungování kolegiálního soudního orgánu zahrnujícího soudce příslušného kolegia, který vede obecnou rozpravu o výkladu dotčených norem a o judikatuře s tím související, přičemž in fine je prostřednictvím většinového hlasování přijato společné stanovisko soudců k výkladu, který je třeba zvolit, potvrzují vysvětlení poskytnutá chorvatskou vládou a zkoumání spisu předloženého Soudnímu dvoru. Je tedy nesporné, že z podnětu předsedkyně oddělení pro obchodní spory se dne 26. října 2021 konala prostřednictvím videokonference schůze tohoto oddělení, a to za účasti 28 soudců, z toho tří tvořících příslušné kolegium a evidujícího soudce. Tato schůze se týkala zejména dvou právních otázek uvedených na pořadu jednání abstraktně, které vedly k výměně názorů mezi tímto soudcem a tímto kolegiem. Zápis z uvedené schůze obsahuje úvodní poznámku, podle níž účast 28 z 31 soudců tvořících celkový počet soudců odvolacího obchodního soudu stačí k přijetí platných rozhodnutí, „tj. právních stanovisek“, a popisuje jednotlivá vystoupení soudců, z toho jednoho náležejícího k příslušnému kolegiu, a znění právního stanoviska ke každé z projednávaných otázek. Právní stanovisko se vyznačuje obecností a nepřítomností jakéhokoli odkazu na věci v původních řízeních předložené původnímu kolegiu. Z vyjádření chorvatské vlády mimoto plyne, že oddělení soudců nemá k dispozici spisy vztahující se k těmto věcem a obsahující písemnosti účastníků řízení, přičemž účastníkům řízení se sděluje pouze první rozhodnutí příslušného kolegia s prvky judikatury.

68.

Zatřetí je na příslušném senátu, aby za účelem přijetí vhodného právního řešení v předložených věcech při zohlednění skutkových okolností projednávaného případu a důkazů obsažených ve spise vzal v úvahu obecný výklad použitelných právních norem ( 48 ). Tento rozdíl mezi výkladem a uplatněním právní normy je známé i v jiných vnitrostátních právních systémech a odpovídá samotné podstatě mechanismu každého řízení o rozhodnutí o předběžné otázce a samozřejmě i mechanismu uvedeného v článku 267 SFEU. V tomto ohledu je třeba připomenout, že cílem posledně uvedeného mechanismu je prostřednictvím dialogu mezi jednotlivými soudy, konkrétně mezi Soudním dvorem a soudy členských států, zajistit soudržnost a jednotu výkladu unijního práva ( 49 ). Úkolem svěřeným Soudnímu dvoru článkem 267 SFEU je poskytnout každému unijnímu soudu prvky výkladu unijního práva, jež jsou pro něj nezbytné k vyřešení skutečných sporů, o kterých má tento soud rozhodnout ( 50 ). Toto ustanovení neopravňuje Soudní dvůr k tomu, aby použil pravidla unijního práva na určitý případ, nýbrž pouze k tomu, aby se vyjádřil k výkladu Smluv a aktů přijatých unijními orgány. Nepřísluší tedy Soudnímu dvoru, nýbrž vnitrostátním soudům, aby uplatnily unijní právo s ohledem na výklad poskytnutý Soudním dvorem ( 51 ).

69.

Výše uvedená analýza je zásadní pro posouzení článku 40 odst. 2 zákona o organizaci soudů, podle něhož je právní stanovisko přijaté na schůzi oddělení závazné pro všechny senáty nebo soudce rozhodující ve druhém stupni v rámci tohoto oddělení. Připustí-li se rozdíl mezi výkladem a uplatněním právní normy, splňuje skutečnost, že příslušné kolegium, jež je nedílnou součástí kolegiálního uskupení, které vedlo rozpravu a většinově hlasovalo o přijetí právního stanoviska, je povinno toto stanovisko naplnit, a to na způsob rozsudku nejvyššího soudu rozhodujícího výlučně o právních otázkách, cíl právní jistoty, aniž je v rozporu s požadavkem nezávislosti soudnictví ( 52 ). Připustit mechanismus, který má zajistit soudržnost judikatury, s výhradou nezávazné povahy právního stanoviska, jak navrhuje Komise, by znamenalo přiznat tomuto mechanismu pouze pobídkovou povahu, a tedy zcela nahodilou užitečnost.

70.

Začtvrté je třeba vymezit úlohu, kterou v inkriminovaném mechanismu hraje evidující soudce. I když podle údajů předkládajícího soudu má tento soudce pravomoc zablokovat rozhodovací proces a zabránit tomu, aby se rozhodnutí příslušného kolegia formálně nezměnilo v soudní akt oznámený účastníkům řízení, nemůže v žádném případě nahradit posouzení tohoto kolegia posouzením svým. Může pouze uvedenému kolegiu vrátit spis k novému přezkoumání, a to spolu s připomínkami k nastolenému právnímu problému, a v případě přetrvávající neshody s příslušným senátem může toliko upozornit předsedu soudu nebo předsedu oddělení, pověřeného řízením jeho činností, kteří jediní mají pravomoc obrátit se na toto rozšířené kolegium, „pokud se zjistí, že mezi odděleními, senáty nebo soudci existují rozdíly ve výkladu otázek týkajících se uplatňování práva, nebo pokud se senát nebo soudce určitého oddělení odchýlí od dříve přijatého právního stanoviska“ ( 53 ). Posouzení těchto důvodů tedy přísluší pouze těmto dvěma orgánům, které mají pravomoc obrátit se na oddělení ( 54 ), které přijme právní stanovisko, jež bude případně v rozporu s přístupem evidujícího soudce a jež pro něj bude jakožto pro soudce dotčeného oddělení závazné ( 55 ). Tohoto soudce tedy nelze považovat za toho, kdo má „poslední slovo“ v procesu rozhodování končícího přijetím právního stanoviska, jež má závazný právní účinek, pokud jde o výklad právního pravidla, a následným rozhodnutím příslušného kolegia.

71.

Rýsuje se tak vnitrostátní procesní mechanismus, známý různým vnitrostátním právním řádům, který předpokládá zapojení rozšířeného kolegia bez postoupení dotčené věci, přičemž toto kolegium nevydává rozhodnutí o řešení sporu namísto původně příslušného senátu, nýbrž omezuje se na rozhodnutí o právní otázce a na vrácení věci původnímu soudnímu kolegiu s tím, aby uvedené kolegium o sporu rozhodlo s přihlédnutím k odpovědi dané rozšířeným kolegiem. V závislosti na právním systému bude mít stanovisko posledně uvedeného kolegia poradní povahu nebo, jako je tomu v projednávaném případě, povahu závaznou ( 56 ), omezenou na původní kolegium nebo vztahující se na další kolegia.

72.

V různých vnitrostátních právních řádech je sice předložení věci rozšířenému kolegiu vyhrazeno původně příslušnému senátu v rámci možnosti nebo povinnosti za předpokladu, že se tento senát hodlá odchýlit od dřívější judikatury, nebo v případech, kdy je zjištěn rozdíl v judikatuře nebo kdy existuje nebezpečí takového rozdílu, avšak tímto předložením může být pověřen i jiný soudní orgán, jako je předseda soudu nebo dotčeného oddělení, který je v daném případě prostě upozorněn evidujícím soudcem.

73.

Ve svých vyjádřeních Komise zdůraznila, že schůze oddělení nejsou přístupné veřejnosti a účastníci řízení nejsou s to na nich předložit argumenty. Na jednání bylo vysloveno poznamenáno, že zápisy z těchto schůzí nejsou rozesílány a že se těchto schůzí účastní soudci, kteří nečetli písemná podání účastníků řízení ani tyto účastníky nevyslechli, což je řada prvků, které vyvolávají otázku spravedlivého procesu. Totéž platí pro zásah evidujícího soudce.

74.

Je třeba připomenout, že základní zásada účinné soudní ochrany práv potvrzená v článku 47 Listiny a pojem „spravedlivý proces“ uvedený v článku 6 EÚLP jsou tvořeny různými prvky, mezi něž patří zejména dodržování práva na obhajobu a právo poradit se, být obhajován a být zastupován. Z judikatury Soudního dvora rovněž vyplývá, že právo být vyslechnut v každém řízení je nedílnou součástí dodržování práva na obhajobu takto zakotveného v článcích 47 a 48 Listiny a takové právo zaručuje každému možnost účelným a účinným způsobem vyjádřit své stanovisko v průběhu uvedeného řízení ( 57 ).

75.

V projednávané věci je nutno zdůraznit, že podle článku 334 chorvatského občanského soudního řádu „je soud vázán svým rozsudkem, jakmile byl zveřejněn, a nebyl-li rozsudek zveřejněn, jakmile byl odeslán. Rozsudek má vůči účastníkům řízení účinky teprve ode dne, kdy jim byl oznámen“. Podle čl. 177 odst. 3 jednacího řádu soudů platí, že „u soudu druhého stupně se věc považuje za skončenou dnem odeslání rozhodnutí z kanceláře soudce poté, co byla věc vrácena útvarem pro sledování a evidenci judikatury“.

76.

Z výše uvedených ustanovení plyne, že dotčený procesní mechanismus spadá do procesní fáze rozhodování u příslušného kolegia, přičemž po rozpravách v rámci tohoto kolegia se formálně nevydává žádné soudní rozhodnutí, a to bez ohledu na většinovou nebo jednomyslnou shodu soudců, kteří uvedené kolegium tvoří, na prvním rozhodnutí. Tato fáze rozhodování navazuje na řízení, během něhož mohli účastníci řízení kontradiktorním způsobem předložit svá tvrzení a argumenty, a jejím jediným účelem je umožnit soudcům vést úvahy a provést analýzu ve vztahu k předloženému sporu a jeho řešení v souladu s použitelnými právními pravidly.

77.

V projednávané věci toto rozhodování úvahy vedené kolegiálně soudci zahrnuje členy dotčeného oddělení, kteří nemají k dispozici spis vztahující se k věci zkoumané příslušným senátem a týkající se výlučně abstraktního výkladu dotčeného právního pravidla nebo dotčených právních pravidel, o nichž byla vedena rozprava v průběhu předcházejícího kontradiktorního řízení. V tomto rámci nemohou v zásadě existovat právní stanoviska přijatá na základě skutečností a důkazů, k nimž se účastníci řízení neměli možnost vyjádřit. Pokud by rozpravy v rámci oddělení nakonec vedly k závěru, že je spor třeba vyřešit v souladu s právním pravidlem, které nebylo zmíněno a účastníky řízení diskutováno během kontradiktorního řízení, znamenalo by naplnění takového právního stanoviska znovuzahájení rozprav, aby tak byla dodržena zásada kontradiktornosti, která spadá do rámce práva na obhajobu. To neznamená, že se diskuze mezi soudci v rámci oddělení nemůže týkat judikatury, která nebyla účastníky řízení citována, nebo že nemůže mít formu argumentace prostřednictvím analogie s jiným ustanovením, než je ustanovení dotčené ve věci projednávané příslušným senátem. Tato rozprava o ryze právní otázce je však z podstaty věci prací soudce.

78.

Připustí-li se rozdíl mezi výkladem a uplatňováním právního pravidla, nelze za výše popsaných okolností dospět k závěru o porušení požadavku na spravedlivý proces.

79.

Na základě ustálené judikatury ESLP zdůraznil Soudní dvůr, že začlenění výrazu „zřízený zákonem“ do čl. 6 odst. 1 první věty EÚLP má za cíl zabránit tomu, aby bylo uspořádání soudního systému ponecháno na volném uvážení moci výkonné, a zajistit, aby se tato oblast řídila zákonem přijatým zákonodárnou mocí způsobem, který je v souladu s pravidly upravujícími výkon její pravomoci. Tento výraz odráží zejména zásadu právního státu a týká se nejen právního základu pro samotnou existenci soudu, ale také složení senátu v každé věci, jakož i všech ostatních ustanovení vnitrostátního práva, jejichž nedodržení způsobuje protiprávnost účasti jednoho nebo více soudců na přezkumu věci, což zahrnuje zejména ustanovení týkající se nezávislosti a nestrannosti členů uvedeného soudu ( 58 ).

80.

V tomto ohledu podle ESLP platí, že jakkoli je právo na „soud zřízený zákonem“ zaručené v čl. 6 odst. 1 EÚLP právem autonomním, má i přesto velmi úzkou souvislost se zárukami „nezávislosti“ a „nestrannosti“ ve smyslu tohoto ustanovení. Uvedený soud především rozhodl, že ačkoliv každý z institucionálních požadavků článku 6 odst. 1 EÚLP sleduje vlastní cíl, což z nich činí specifické záruky spravedlivého procesu, mají společné to, že usilují o dodržení základních zásad, a sice zásady právního státu a dělby moci, přičemž v tomto ohledu upřesnil, že základem každého z těchto požadavků je imperativ zachování důvěry, kterou musí soudní moc u jednotlivců vzbuzovat, a nezávislosti této moci na ostatních mocích ( 59 ).

81.

V projednávané věci se ustanovení vnitrostátní právní úpravy uvedená v předkládacích rozhodnutích netýkají samotné existence a pravomocí odvolacího obchodního soudu Chorvatské republiky (Visoki trgovački sud Republike Hrvatske), které se opírají o prokázaný právní základ, nýbrž jeho rozhodovacího procesu po skončení písemné, a případně ústní části kontradiktorního řízení vedoucího k přijetí konečného soudního aktu, kterým se řeší spor předložený účastníky řízení, a konkrétně podmínek, za kterých do uvedeného procesu zasahuje oddělení soudců a evidující soudce. S ohledem na zásadní důsledky, které má uvedený proces pro řádné fungování a legitimitu soudní moci v demokratickém státě ovládaném principem právního státu je takový proces nutně prvkem, který je inherentní pojmu „soud zřízený zákonem“ ve smyslu čl. 6 odst. 1 EÚLP ( 60 ).

82.

Je třeba poznamenat i to, že problémem vznášeným v žádostech o rozhodnutí o předběžné otázce není problém nedodržení vnitrostátních pravidel, která umožňují rozptýlit jakékoli oprávněné pochybnosti jednotlivců o neovlivnitelnosti příslušné rozhodovací formace vnějšími skutečnostmi ( 61 ), ale existence ustanovení upravujících procesní fázi rozhodování, která mohou takové pochybnosti vyvolávat.

83.

V tomto ohledu uvádím, že veškerá pravidla související s fungováním oddělení soudců mají svůj původ v zákoně o organizaci soudů. Účast tohoto oddělení na fázi rozhodování příslušného kolegia se tedy opírá o nezpochybnitelný právní základ, který poskytuje míru předvídatelnosti a jistoty vyžadovanou k naplnění dotčeného požadavku ( 62 ). Mimoto, jak již bylo konstatováno, podmínky této účasti nemají takovou povahu, aby mohly u jednotlivců vyvolat oprávněné pochybnosti o nezávislosti členů příslušného kolegia.

84.

I samotná existence evidujícího soudce je zakotvena v zákoně o organizaci soudů, přičemž název funkce obsahuje definici jejího účelu, a to sledování a zkoumání judikatury. Předání věcí tomuto posledně uvedenému útvaru před odesláním rozhodnutí z kanceláře soudce jasně plyne z čl. 177 odst. 3 jednacího řádu soudu, který má povahu prováděcího předpisu k tomuto zákonu přijatého ministrem pověřeným soudními záležitostmi na základě pravomoci, která mu je svěřena článkem 76 uvedeného zákona ( 63 ). Zbývá dodat, že přesný popis obsahu této funkce není v posledně uvedeném zákoně obsažen o nic více než v tomto jednacím řádu, a to zejména pokud jde o pravomoc odložit zaevidování rozhodnutí soudního kolegia. Tato pravomoc odpovídá soudní praxi nebo má podle chorvatské vlády mít psanou oporu v interním soudním aktu daného soudu.

85.

Je však třeba připomenout, že úlohou evidujícího soudce je zajistit sledování judikatury, odhalování podobných věcí za účelem zajištění jejich jednotného vyřešení a pokud tomu tak není, jeho konečným krokem je to, že v rámci prostého aktu soudní správy informuje předsedu oddělení soudců za účelem svolání schůze a přijetí, po rozpravě a většinovém hlasování, závazného právního stanoviska. Po dobu potřebnou k tomuto přijetí je rozhodovací proces logicky pozastaven.

86.

Funkci evidujícího soudce je mimoto třeba vnímat v souvislosti s důvody pro svolání schůze oddělení, které se podle čl. 40 odst. 1 zákona o organizaci soudů týkají existence rozdílů ve výkladu mezi odděleními, senáty nebo soudci v otázkách týkajících se uplatňování zákona nebo pokud se senát nebo soudce oddělení odchýlí od dříve přijatého právního stanoviska. Zásah evidujícího soudce přispívá k soudržnosti a k účinnosti mechanismu, který je s to zajistit jednotu judikatury dotčeného soudu.

87.

Za těchto okolností není konkrétní zásah evidujícího soudce do rozhodovacího procesu, pokud jde o obsah soudního aktu, kterým se končí spor, svým rozsahem v ničem srovnatelný se zásahem oddělení a musí podle mého názoru a na rozdíl od druhého uvedeného zásahu unikat požadavku obsaženému ve výrazu „zřízeného zákonem“ ( 64 ).

88.

Z výše uvedených důvodů mám za to, že čl. 19 odst. 1 SEU musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání takovému mechanismu, který má zajistit soudržnost judikatury soudu, jako je mechanismus dotčený ve věcech v původních řízeních. Tento závěr je podle mého názoru opodstatněný i s ohledem na dvě poznámky.

89.

Zaprvé je nutno zdůraznit, že ani čl. 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU, ani žádné jiné ustanovení unijního práva nepředepisuje členským státům určitý ústavní model upravující vztahy a interakci mezi jednotlivými druhy státní moci, zejména pokud jde o definici a vymezení jejich pravomocí, ani institucionální model organizace soudnictví ( 65 ). Stanovení tohoto modelu, a to včetně průběhu fáze rozhodování v řízení, spadá do pravomoci členských států, které mají při zajišťování provádění zásad právního státu určitý prostor pro uvážení ( 66 ), a to zejména pokud jde o zesouladnění požadavků právní jistoty vztažených na soudy druhého stupně a nezávislosti těchto soudů. Jak zdůraznil generální advokát M. Bobek, judikatura Soudního dvora se zaměřuje na určení minimálních požadavků, které musí vnitrostátní systémy splňovat ( 67 ).

90.

Jde-li o ESLP, ten upřesnil, že v zemích s kodifikovaným právem nemůže být organizace soudního systému ponechána na uvážení soudních orgánů, což však nevylučuje, aby jim byla přiznána určitá pravomoc vykládat vnitrostátní právní předpisy v uvedené oblasti. Přenos pravomocí v otázkách dotýkajících se organizace soudnictví je ostatně přijatelný, jelikož tato možnost spadá do rámce vnitrostátního práva dotčeného státu, a to včetně relevantních ustanovení jeho ústavy ( 68 ).

91.

Z judikatury ESLP zadruhé plyne, že požadavky právní jistoty a ochrany legitimního očekávání jednotlivců nezakládají nabyté právo na ustálenou judikaturu. Vývoj judikatury není sám o sobě v rozporu s řádným výkonem spravedlnosti, neboť s opuštěním dynamického a evolutivního přístupu by hrozilo, že bude zabráněno jakékoli reformě nebo zlepšení ( 69 ). V projednávaném případě přitom dotčený mechanismus podle všeho relativně odpovídajícím způsobem zesouladňuje tyto požadavky s nezbytnou schopností práva přizpůsobit se vývojovým tendencím ve společnosti prostřednictvím judikaturního pokroku. Je třeba připomenout, že právní stanoviska přijatá na schůzích soudců soudů druhého stupně nejsou pro soudy prvního stupně závazná, mohou popřít přístup zvolený evidujícím soudcem a v žádném případě nebrání nejvyššímu soudu, aby plnil regulační úlohu při uplatňování vnitrostátního práva případně tím, že zruší předané rozhodnutí soudu druhého stupně a současně provede obrat v judikatuře.

92.

V případě, že by Soudní dvůr považoval žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce předložené odvolacím obchodním soudem Chorvatské republiky (Visoki trgovački sud Republike Hrvatske, Chorvatsko) za přípustné, navrhuji, aby Soudní dvůr tomuto soudu odpověděl takto:

„Článek 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání vnitrostátní právní úpravě a praxi, které ve fázi rozhodování v rámci soudního řízení ve druhém stupni ve sporu, jenž byl předmětem rozhodnutí příslušného soudního kolegia, stanoví: