1.

Pandemie covidu-19 byla jednou z nejzávažnějších mimořádných zdravotních situací, jaké pamatujeme, a vyvolala řadu krizí. V rámci boje proti šíření pandemie zavedly vlády po celém světě omezení, jejichž délka a rozsah nemají v době míru obdoby. Obtíže, které přinesla pandemie covidu-19, jsou četné a mnohorozměrné. Za určitých okolností podrobila pandemie stávající právní rámec a jeho účinnost při úpravě důsledků takových krizí zkoušce.

2.

Odvětví cestovního ruchu patřilo mezi odvětví nejvíce postižená pandemií ( 2 ). Dopady pandemie na toto odvětví přetrvávají dodnes, přičemž většina odborníků neočekává úplné zotavení tohoto odvětví dříve než v roce 2024 ( 3 ). Projednávaná věc se zabývá velmi specifickým aspektem dopadu pandemie, který se týká plnění smluv o souborných službách pro cesty upravených směrnicí 2015/2302 ( 4 ) a uplatňování práv z důvodu neplnění podmínek těchto smluv. Navzdory své specifičnosti mají projednávaná věc a související věc C‑407/21, UFC – Que choisir a CLCV, k nimž dnes předkládám své stanovisko, širší dopady, neboť vyzývají Soudní dvůr, aby poprvé posoudil důsledky pandemie pro smluvní plnění ve vztahu k souborným službám pro cesty.

3.

Článek 3 směrnice 2015/2302 obsahuje v bodech 12 a 13 následující definice:

4.

Článek 14 směrnice 2015/2302, který je nadepsán „Slevy a náhrada škody“, zní následovně:

„1.   Členské státy zajistí, aby měl cestující nárok na přiměřenou slevu za dobu neplnění smluvních podmínek, ledaže pořadatel prokáže, že lze toto neplnění přičíst cestujícímu.

2.   Pořadatel cestujícímu poskytne přiměřenou náhradu za veškerou škodu, která cestujícímu vznikla v důsledku neplnění smluvních podmínek. Náhrada škody musí být poskytnuta bez zbytečného prodlení.

3.   Nárok na náhradu škody cestujícímu nevzniká, pokud pořadatel prokáže, že neplnění smluvních podmínek:

[…]“

5.

Ustanovení § 651i Bürgerliches Gesetzbuch (občanský zákoník, dále jen „BGB“) stanoví následující:

„1.   Pořadatel zájezdu je povinen poskytnout cestujícímu zájezd, který nemá vady.

2.   Zájezd nemá vady, pokud má sjednanou jakost. Není-li jakost sjednána, je zájezd bez vad,

O vadu zájezdu se jedná i v případě, že pořadatel zájezdu neposkytne cestovní služby nebo je poskytne s nepřiměřeným zpožděním.

3.   Má-li zájezd vadu, může cestující, jsou-li splněny podmínky stanovené v následujících ustanoveních a není-li stanoveno jinak,

[…]

6.   uplatnit práva vyplývající ze snížení ceny zájezdu (§ 651m) […]

[…]“

6.

Ustanovení § 651m BGB v prvním pododstavci stanoví:

„Po dobu trvání vady zájezdu se snižuje cena zájezdu. V případě snížení ceny zájezdu se cena zájezdu sníží v tom poměru, v jakém by v době uzavření smlouvy byla hodnota zájezdu ve stavu bez vad k jeho skutečné hodnotě. Pokud je to nutné, je třeba míru snížení ceny stanovit na základě ocenění.“

7.

Dne 30. prosince 2019 si žalobci v původním řízení rezervovali čtrnáctidenní dovolenou z Německa na Kanárské ostrovy ve Španělsku na období od 13. března 2020 do 27. března 2020. Žalobci odjeli na dovolenou podle plánu.

8.

Dne 15. března 2020 však byly uzavřeny pláže a vstoupil v platnost zákaz vycházení, aby se zabránilo šíření pandemie covidu-19. V hotelovém komplexu, kde byli žalobci ubytováni, byl zakázán přístup k bazénům a lehátkům a byl přerušen zábavní program. Žalobcům bylo povoleno opustit svůj pokoj pouze za účelem stravování a zajištění nápojů. Dne 18. března 2020 byli žalobci informováni úřady, že mají být nepřetržitě připraveni odjet do jedné hodiny na letiště. Po sedmi dnech jejich dovolená skončila a žalobci se vrátili do Německa.

9.

Žalobci podali k Amtsgericht München (okresní soud v Mnichově, Německo) žalobu proti žalované společnosti FTI Touristik GmbH, kterou se domáhali poměrného snížení ceny zájezdu o 70 % za sedm dní. Rozsudkem ze dne 26. listopadu 2020 uvedený soud žalobu zamítl s odůvodněním, že opatření přijatá na ochranu zdraví cestujících v důsledku smrtelného viru nelze považovat za vadu zájezdu ve smyslu § 651i BGB.

10.

Žalobci podali opravný prostředek k předkládajícímu soudu. Předkládající soud uvádí, že § 651i BGB stanoví objektivní odpovědnost pořadatele. Lze tedy tvrdit, že pořadatel je odpovědný za omezení uložená jako opatření na ochranu zdraví. Předkládající soud nicméně podotýká, že v době konání zájezdu byla obdobná omezení zavedena také v Německu. Opatření přijatá španělskými orgány by tedy bylo možné klasifikovat nikoli jako mimořádné okolnosti v cestovní destinaci, ale jako běžná opatření přijatá v celé Evropě v reakci na pandemii.

11.

Předkládající soud má kromě toho pochybnosti o tom, zda lze uložená omezení považovat za „obecné životní riziko“, které je třeba vyloučit z působnosti čl. 14 odst. 1 směrnice 2015/2302. Jak uvedený soud vysvětluje, tato doktrína má původ v judikatuře Bundesgerichtshof (Spolkový soudní dvůr, Německo). Podle této doktríny může být odpovědnost za náhradu škody ze smluv o obstarání zájezdu omezena s ohledem na okolnosti, které spadají výlučně do osobní sféry cestujícího nebo za kterých dojde k naplnění rizik, která musí cestující nést ve svém každodenním životě. Cestující by měl proto snášet rizika jednání, která spadají pod obecné životní riziko, v případech, kdy nedošlo k porušení povinností ze strany pořadatele zájezdu nebo kdy škoda nevznikla v důsledku události zakládající odpovědnost pořadatele. Tak by tomu bylo například tehdy, pokud by cestující mimo rámec využívání cestovních služeb utrpěl nehodu, onemocněl nebo se stal obětí trestného činu v místě dovolené nebo by z jiných osobních důvodů již nemohl využít dalších cestovních služeb.

12.

Podle předkládajícího soudu lze předpokládat, že v době přijímání směrnice 2015/2302 nebylo zohledněno možné propuknutí pandemie.

13.

Za těchto okolností Landgericht München I (Zemský soud Mnichov I, Německo) rozhodl o přerušení řízení a o předložení následující předběžné otázky Soudnímu dvoru:

„Představují omezení s ohledem na infekční chorobu vyskytující se v cestovní destinaci neplnění smluvních podmínek ve smyslu čl. 14 odst. 1 [směrnice 2015/2302] i tehdy, když z důvodu celosvětového rozšíření infekční choroby byla taková omezení zavedena jak v místě bydliště cestujícího, tak v jiných zemích?“

14.

Podstatou otázky předkládajícího soudu je, zda musí být čl. 14 odst. 1 směrnice 2015/2302 vykládán v tom smyslu, že cestujícímu přiznává nárok na slevu z důvodu neplnění podmínek smlouvy o souborných službách pro cesty za okolností, kdy je toto neplnění podmínek způsobeno omezeními uloženými za účelem zabránění šíření infekční choroby, která se vyskytuje v cestovní destinaci, pokud jsou taková omezení uložena i v místě bydliště cestujícího a na celém světě.

15.

Podle ustálené judikatury platí, že metody výkladu, které Soudní dvůr používá, vyžadují zohlednění nejen znění dotčeného ustanovení, ale i kontextu, do něhož spadá, jakož i cílů, které sleduje akt, jehož je součástí ( 5 ). Historie vzniku ustanovení unijního práva může rovněž poskytnout informace relevantní pro jeho výklad ( 6 ).

16.

Podle znění čl. 14 odst. 1 směrnice 2015/2302 má cestující především nárok „na přiměřenou slevu za dobu neplnění smluvních podmínek, ledaže pořadatel prokáže, že lze toto neplnění přičíst cestujícímu“. Z uvedeného ustanovení vyplývá, že nárok na slevu podléhá jedné podmínce, a sice podmínce „neplnění smluvních podmínek“, a jedné výjimce, kdy lze toto neplnění přičíst cestujícímu.

17.

Pojem „neplnění smluvních podmínek“ je definován v čl. 3 bodu 13 směrnice 2015/2302 jako „neposkytnutí nebo nesprávné poskytnutí cestovních služeb, které jsou součástí souborných služeb“. Tato definice nezahrnuje zavinění ani zohlednění okolností, v jejichž důsledku došlo k neplnění smluvních podmínek. Zjištění neplnění smluvních podmínek tedy neobnáší nic jiného než porovnání služeb zahrnutých do souboru služeb a služeb skutečně poskytnutých. Jedná se o objektivní zjištění. Nárok cestujícího na slevu za neplnění smluvních podmínek tedy nesmí záviset na příčině tohoto neplnění nebo, slovy Komise, na jeho původu.

18.

Výjimka z práva na slevu stanovená v čl. 14 odst. 1 směrnice 2015/2302 je jednoznačná: lze-li neplnění smluvních podmínek přičíst cestujícímu. Jako výjimka z pravidla musí být vykládána restriktivně. Nelze ji tedy rozšiřovat na případy, které nejsou výslovně stanoveny.

19.

Z tohoto vyplývá, že neplnění smluvních podmínek, které lze přičíst jakékoli jiné osobě (pořadateli, poskytovateli služeb či třetí straně, která se nepodílí na smlouvě o souborných službách pro cesty), nebo k němuž došlo v důsledku nevyhnutelných a mimořádných okolností ve smyslu čl. 3 bodu 12 směrnice 2015/2302, nevylučuje právo cestujícího na slevu z ceny zájezdu. Jak správně uvádí finská vláda ve svém písemném vyjádření, pro účely posouzení neplnění smluvních podmínek není relevantní, co by rozumný spotřebitel očekával s ohledem na okolnosti, které nastaly po uzavření smlouvy o souborných službách pro cesty. Toto posouzení může záviset pouze na službách skutečně uvedených v cestovní smlouvě.

20.

Uvedený výklad navíc potvrzuje kontext čl. 14 odst. 1 směrnice 2015/2302, který je součástí kapitoly IV uvedené směrnice, jež obsahuje pravidla pro poskytování souborných služeb. S cílem dosáhnout sblížení předpisů v oblasti smluv o souborných službách zavádí uvedená směrnice režim smluvní odpovědnosti organizátorů souborných služeb pro cesty vůči spotřebitelům, kteří s nimi uzavřeli smlouvu o takových souborných službách ( 7 ). Uvedený režim smluvní odpovědnosti se vyznačuje dvěma podstatnými znaky. Zaprvé odpovědnost je objektivní a důvody pro zproštění odpovědnosti jsou stanoveny taxativně. Zadruhé soustřeďuje odpovědnost za jakékoliv neplnění smluvních podmínek v rukou pořadatele.

21.

Článek 13 odst. 1 směrnice 2015/2302 konkrétně stanoví, že členské státy zajistí, aby odpovědnost za poskytování cestovních služeb zahrnutých ve smlouvě o souborných službách pro cesty nesl pořadatel bez ohledu na to, zda služby poskytuje sám, nebo prostřednictvím jiných poskytovatelů cestovních služeb. Podle čl. 13 odst. 3 této směrnice platí, že není-li některá cestovní služba poskytována v souladu se smlouvou o souborných službách pro cesty, zjedná pořadatel nápravu neplnění smluvních podmínek, ledaže to není možné, nebo si to vyžaduje nepřiměřené náklady s ohledem na rozsah neplnění smluvních podmínek a hodnotu dotčených cestovních služeb. V případech, kdy pořadatel neplnění smluvních podmínek nenapraví, použije se článek 14 směrnice 2015/2302.

22.

Článek 14 směrnice 2015/2302 dále stanoví v případě neplnění smluvních podmínek dvě různá práva: právo na slevu v odst. 1 uvedeného článku a právo na přiměřenou náhradu škody v odst. 2 a 3 tohoto článku. Tato práva podléhají různým podmínkám. Na jedné straně, jak je uvedeno výše v bodě 16, právo na slevu vzniká v případě neplnění smluvních podmínek a je vyloučeno pouze, pokud pořadatel prokáže, že toto neplnění lze přičíst cestujícímu. Na druhé straně právo na náhradu škody vzniká, když škoda vznikla v důsledku jakéhokoliv neplnění smluvních podmínek, a jedinými výjimkami jsou výjimky taxativně stanovené v čl. 14 odst. 3 směrnice 2015/2302. Pořadatel je konkrétně povinen prokázat, že neplnění smluvních podmínek lze přičíst cestujícímu nebo třetí straně, která se nepodílí na poskytování cestovních služeb zahrnutých do smlouvy o souborných službách pro cesty, nebo že vzniklo v důsledku nevyhnutelných a mimořádných okolností.

23.

Ze struktury článku 14 směrnice 2015/2302 vyplývá, že výjimky z práva na náhradu škody jsou specifické pro toto právo a nelze je uplatnit na právo na poskytnutí slevy.

24.

Tento výklad je konečně potvrzen cílem sledovaným směrnicí 2015/2302, který podle jejího článku 1 spočívá zejména v zajištění vysoké úrovně ochrany spotřebitele. S ohledem na tento cíl nelze závazky vyplývající ze smlouvy o souborných službách pro cesty, jejichž nesprávné plnění nebo jejichž neplnění zakládá odpovědnost pořadatele, vykládat restriktivně ( 8 ). Jak v podstatě uvádí Komise ve svém písemném vyjádření ( 9 ), tento výklad je slučitelný s cílem režimu smluvní odpovědnosti zavedeného uvedenou směrnicí, který soustřeďuje odpovědnost za všechny případy neplnění nebo nesprávného splnění smlouvy v rukou pořadatele. Spotřebitel se v takových případech může domáhat nápravy vůči pořadateli bez nutnosti dalšího šetření za účelem zjištění osoby nebo příčiny stojící za neplněním smluvních podmínek, což umožňuje vysokou úroveň ochrany spotřebitele.

25.

Oddělení práva na slevu od příčiny neplnění smluvních podmínek je podpořeno historií vzniku dotčeného ustanovení. Legislativní návrh Komise stanovil v článku 12 stejné výjimky z práva na slevu a z práva na náhradu škody ( 10 ). Cestující konkrétně neměl mít právo na slevu v případě, že by pořadatel prokázal mimo jiné, že k neplnění smluvních podmínek došlo v důsledku nevyhnutelných a mimořádných okolností. V průběhu legislativního procesu však bylo právo na slevu odděleno od práva na náhradu škody. Jak v podstatě uvádí Komise ve svém písemném vyjádření, výše uvedené potvrzuje závěr, že normotvůrce zamýšlel přiznat cestujícímu právo na slevu bez ohledu na zavinění nebo příčinu neplnění smluvních podmínek, a to i v případě nevyhnutelných a mimořádných okolností.

26.

Ze znění, kontextu a cíle čl. 14 odst. 1 směrnice 2015/2302, jakož i z historie jeho vzniku vyplývá, že cestující má právo na slevu, pokud na straně pořadatele nebylo dáno zavinění a pokud k neplnění smluvních podmínek došlo v důsledku nevyhnutelných a mimořádných okolností.

27.

V projednávané věci bylo prokázáno, že neplnění smluvních podmínek lze přičíst omezením zavedeným správními orgány za účelem zabránění šíření pandemie covidu-19 v březnu roku 2020. Taková opatření jsou právními důsledky pandemie, které lze odlišit od faktických důsledků pandemie (zahrnujících například onemocnění, izolaci nebo úmrtí klíčových pracovníků) ( 11 ). Právní nauka odkazuje na pojem fait du prince pro účely označení regulačních opatření nebo zákazů, které znemožňují smluvní plnění a které dlužníka zprošťují odpovědnosti za náhradu škody ( 12 ). Zásah orgánů veřejné moci do smluvního vztahu obecně představuje případ vyšší moci ( 13 ). Jak vysvětluji ve svém stanovisku v související věci C‑407/21, UFC – Que choisir a CLCV, z hlediska směrnice 2015/2302 spadá pojem vyšší moc pod pojem „nevyhnutelných a mimořádných okolností“ ve smyslu článku 3 bodu 12 uvedené směrnice. V projednávané věci je třeba mít za to, že regulační omezení zavedená v březnu roku 2020 v reakci na pandemii spadají pod tento pojem. Přijatá omezení ostatně představují situaci, již pořadatel nemohl ovlivnit a jejímž důsledkům nemohlo být zabráněno ani přijetím veškerých přiměřených opatření ( 14 ).

28.

Jak již bylo uvedeno výše, dojde-li k nevyhnutelným a mimořádným okolnostem, nezprošťuje to pořadatele povinnosti poskytnout slevu. Aby měl cestující nárok na slevu, musí vnitrostátní soud dospět k prostému závěru, že cestovní služby, které jsou součástí souborných služeb, nebyly poskytnuty nebo nebyly poskytnuty řádně. Skutečnost, že k neplnění smluvních podmínek došlo v důsledku omezení zavedených v reakci na pandemii, která představují nevyhnutelné a mimořádné okolnosti, a skutečnost, že obdobná opatření byla zavedena také v místě bydliště cestujícího, proto nemají vliv na nárok na slevu.

29.

Proti takovému výkladu v souvislosti s pandemií covidu-19 však byly předloženy různé argumenty. Zaprvé česká vláda v písemném vyjádření uvedla, že směrnice 2015/2302 se za těchto okolností nepoužije. Předkládající soud má rovněž pochybnosti o tom, zda pandemie spadá do ochranné působnosti této směrnice. Z důvodů, které vysvětluji ve svém stanovisku v související věci C‑407/21, UFC – Que choisir a CLVC, z dnešního dne, v rámci analýzy druhé otázky s takovým postojem nesouhlasím. Za současného právního stavu se totiž použití směrnice 2015/2302 neomezuje na případy narušení cest určitého rozsahu nebo na místní úrovni.

30.

Pokud jde o relevanci doktríny „obecného životního rizika“, jak ji vysvětlil předkládající soud ( 15 ), poznamenávám, že se netýká práva na slevu, ale povinnosti pořadatele nahradit způsobenou škodu. Jak jsem nicméně objasnila výše v bodě 22, podle směrnice 2015/2302 podléhají právo na slevu a právo na náhradu škody různým podmínkám. Mám tedy za to, že uvedená doktrína je pro účely stanovení práva na slevu irelevantní. V projednávané věci se navíc nejedná o to, že by cestující nemohl využít služeb ze smlouvy o souborných službách pro cesty z důvodu obecného rizika pro jeho život, které se naplnilo (například z důvodu, že byl nakažen virem). Jedná se o neplnění služeb, které se staly právně nemožnými v důsledku přijetí vládních opatření.

31.

Česká vláda uvedla, že dodržování platných právních předpisů je implicitní podmínkou každé smlouvy. Omezení zavedená v době, kdy cestující pobýval v cestovní destinaci, platila erga omnes a musela být respektována jak pořadatelem a poskytovatelem služeb, tak cestujícím. Podle české vlády by proto pořadatel neměl odpovídat za vadu vyplývající z omezení zavedených státem.

32.

Smluvní strany jsou skutečně povinny dodržovat právní předpisy platné v zemi pobytu. Za okolností projednávané věci to znamená, že pořadatel i poskytovatel služeb byli povinni dodržovat omezení zavedená španělskou vládou. Důsledkem povinnosti dodržovat platná právní opatření bylo, že poskytování některých služeb obnášejících společenský styk se stalo právně nemožným. Vládní omezení by pak měla pořadatele zprostit povinnosti plnit smluvní závazky, které jsou dotčeny vládními omezeními. Kromě toho by pořadatel v zásadě neměl nést odpovědnost za škodu podle čl. 14 odst. 3 písm. c) směrnice 2015/2302. Nicméně s ohledem na strukturu článku 14 uvedené směrnice, která byla objasněna v bodech 20 a násl. tohoto stanoviska, pořadatel není zproštěn povinnosti poskytnout přiměřenou slevu z ceny zájezdu. Mám tedy za to, že argumentace české vlády týkající se implicitní podmínky smlouvy nemá vliv na právo cestujícího na slevu.

33.

Předkládající soud kladl důraz na skutečnost, že omezení byla zavedena nejen v místě pobytu, ale také v místě bydliště cestujícího. To by znamenalo posoudit neplnění smluvních podmínek s ohledem na okolnosti panující v době, kdy k neplnění podmínek došlo. Jak však bylo objasněno výše, neplnění smluvních podmínek se neposuzuje s ohledem na okolnosti, které nastaly po uzavření smlouvy. Posuzuje se s ohledem na cestovní služby zahrnuté ve smlouvě, které již nemohou být po zahájení zájezdu poskytovány. Zcela jinou otázkou, která nebyla v projednávané věci vznesena, je to, zda k neplnění smluvních podmínek došlo v případě, že strany uzavřely smlouvu po zavedení omezení.

34.

Je třeba rovněž zdůraznit, že splněním povinnosti pořadatele poskytnout slevu, i když je neplnění smluvních podmínek způsobeno nevyhnutelnými a mimořádnými okolnostmi, není dotčeno jeho právo na náhradu podle článku 22 směrnice 2015/2302. Uvedený článek stanoví, že členské státy zajistí, aby v případech, kdy pořadatel poskytl slevu, měl tento pořadatel právo požadovat náhradu od třetích stran, jež přispěly k události, která vedla k poskytnutí slevy. Toto ustanovení představuje „protiváhu“ k režimu objektivní odpovědnosti stanovenému v čl. 14 odst. 1 směrnice 2015/2302. Povinnost pořadatele přiznat slevu může rovněž představovat aspekt, který členské státy zohlední při rozhodování o výši podpory, která má být pořadatelům poskytnuta s ohledem na pandemii v souladu s Dočasným rámcem pro opatření státní podpory ( 16 ).

35.

Dospěla jsem tedy k dílčímu závěru, že cestující má nárok na slevu z důvodu neplnění podmínek smlouvy o souborných službách podle čl. 14 odst. 1 směrnice 2015/2302 za okolností, kdy je toto neplnění smluvních podmínek způsobeno omezeními uloženými za účelem zabránění šíření infekční nemoci a kdy byla tato omezení uložena rovněž v místě bydliště cestujícího a na celém světě.

36.

I když příčina neplnění smluvních podmínek nemá vliv na právo spotřebitele na slevu jako takové, přesto by měla mít vliv, jak vysvětlím v následujícím pododdíle, na výši slevy, na kterou má cestující nárok.

37.

Stanovení povinnosti pořadatele poskytnout slevu podle čl. 14 odst. 1 směrnice 2015/2302 není z hlediska rozsahu neomezené. Uvedenou povinnost lze v prvé řadě posoudit pouze s ohledem na rozsah služeb zahrnutých do souboru služeb, jejichž neposkytnutí nebo vadné poskytnutí představuje neplnění smluvních podmínek. Jak francouzská vláda podotýká ve svém písemném vyjádření, neplnění smluvních podmínek má naopak „vnitřní omezení“, neboť může být posuzováno pouze s ohledem na cestovní smlouvu. Pořadatel tudíž nemůže být činěn odpovědným za ztrátu požitku ze služeb, které nespadají do působnosti cestovní smlouvy. V projednávané věci se jeví, že přístup na veřejné pláže nebo do obchodů, restaurací a zábavních zařízení mimo hotelový komplex nebyl zahrnut do cestovní smlouvy. Jedná se však o hledisko, které musí posoudit vnitrostátní soud.

38.

Zadruhé cestující má podle čl. 14 odst. 1 směrnice 2015/2302 nárok na „přiměřenou“ slevu. Normotvůrce nestanovil konkrétní sazbu, paušální částku ani způsob výpočtu. Výši „přiměřené“ slevy určí soud s přihlédnutím ke všem okolnostem daného případu. Vnitrostátní soud tedy může v rámci posuzování zohlednit příčinu neplnění smluvních podmínek, existenci zavinění na straně pořadatele a možnost pořadatele dosáhnout náhrady peněžních prostředků vyplacených cestujícímu v rámci sítě podniků nebo od státu. Za okolností projednávané věci patří k faktorům významným pro toto posouzení skutečnost, že neplnění smluvních podmínek bylo způsobeno výhradně opatřeními přijatými s ohledem na situaci ohrožení veřejného zdraví a jejich cílem byla ochrana veřejnosti, včetně cestujících.

39.

Konečně je třeba zdůraznit, že směrnice 2015/2302 nestanoví žádnou zvláštní lhůtu pro vyplacení slevy, na kterou má cestující nárok v případě neplnění smluvních podmínek. Pokud jde o náhradu škody, čl. 14 odst. 2 směrnice 2015/2302 vyžaduje, aby byla poskytnuta „bez zbytečného prodlení“. Ačkoliv neexistuje žádný obdobný odkaz, pokud jde o vyplacení slevy, bylo by v souladu s ochranným účelem směrnice konstatovat, že i sleva musí být zaplacena „bez zbytečného prodlení“. V projednávané věci by takový výklad umožnil vnitrostátnímu soudu zohlednit problémy s likviditou pořadatelů zájezdů, kteří byli silně zasaženi pandemií covidu-19.

40.

S ohledem na výše uvedené mám za to, že výše slevy, na kterou má cestující nárok podle čl. 14 odst. 1 směrnice 2015/2302, musí být přiměřená s ohledem na všechny okolnosti případu, což přísluší posoudit vnitrostátnímu soudu.

41.

Na základě výše uvedené analýzy navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na otázku položenou Landgericht München I (Zemský soud Mnichov I, Německo) takto:

„Článek 14 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/2302 ze dne 25. listopadu 2015 o souborných cestovních službách a spojených cestovních službách, o změně nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 2006/2004 a směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/83/EU a o zrušení směrnice Rady 90/314/EHS

musí být vykládán v tom smyslu, že

cestující má nárok na slevu z důvodu neplnění podmínek smlouvy o souborných službách za okolností, kdy je toto neplnění podmínek způsobeno omezeními uloženými za účelem zabránění šíření infekční nemoci, která se vyskytuje v cestovní destinaci, pokud jsou taková omezení uložena i v místě bydliště cestujícího a na celém světě. Výše slevy však musí být přiměřená s ohledem na všechny okolnosti případu, což přísluší posoudit vnitrostátnímu soudu.“