1.

Směrnice 91/477/EHS ( 2 ), ve znění směrnice 2008/51/ES ( 3 ), odrážela, mimo jiných snah unijního normotvůrce, snahu právně upravit režim znehodnocování střelných zbraní.

2.

Cílem prováděcího nařízení 2015/2403 (EU) ( 4 ) je zajistit, aby znehodnocené střelné zbraně byly nevratně neschopné střelby, jak stanoví směrnice 2008/51. Za tímto účelem vyžaduje, aby příslušný orgán ověřil, že znehodnocení bylo provedeno v souladu s určitými technickými specifikacemi (uvedenými v příloze I), a vydal vlastníkovi zbraně osvědčení, které tuto skutečnost potvrzuje.

3.

Předkládající soud má v podstatě dvě pochybnosti ohledně výkladu směrnice 91/477 a prováděcího nařízení 2015/2403:

4.

Článek 1 stanoví:

„1.   Pro účely této směrnice se ‚střelnou zbraní‘ rozumí jakákoli ruční zbraň s hlavní, která vystřeluje nebo je konstruována či může být upravena tak, aby vystřelovala jednotnou, hromadnou nebo plynovou střelu (obecně projektil) působením okamžitého uvolnění chemické energie, není-li vyloučena z některého z důvodů uvedených v části III přílohy I. Střelné zbraně se dělí do kategorií podle části II přílohy I.

Pro účely této směrnice se má za to, že zbraň lze uschopnit ke střelbě projektilem působením okamžitého uvolnění chemické energie, jestliže

1a.   Pro účely této směrnice se ‚součástí‘ rozumí jakákoli součást nebo náhradní součást zvlášť zkonstruovaná pro střelnou zbraň a nezbytná pro její funkci včetně hlavně, rámu, pouzdra závěru, závěru nebo nábojového válce revolveru, závorníku, nosiče závorníku a jakéhokoli zařízení zkonstruovaného nebo upraveného k utlumení hluku výstřelu.

1b.   Pro účely této směrnice se ‚hlavní částí‘ rozumí mechanismus závěru, nábojová komora a hlaveň střelné zbraně, které se, jako oddělené předměty, zahrnují do kategorie těch střelných zbraní, kterých jsou nebo mají být součástí.

[…]“

5.

Článek 4 stanoví:

„1.   Členské státy zajistí, aby veškeré střelné zbraně nebo jejich součásti, které jsou uváděny na trh, byly buď označeny a registrovány v souladu s touto směrnicí, anebo znehodnoceny.

[…]“

6.

V rámci kapitoly 3 („Formality požadované pro pohyb zbraní uvnitř Společenství“) článek 14 stanoví:

„Členské státy přijmou veškeré předpisy zakazující na jejich území dovoz

7.

Podle přílohy I:

„[…]

8.

Článek 2 („Osoby a subjekty oprávněné znehodnocovat střelné zbraně“) stanoví:

„Znehodnocení střelných zbraní provádějí veřejné nebo soukromé subjekty nebo jednotlivci k tomu oprávnění v souladu s vnitrostátními právními předpisy“.

9.

Článek 3 („Ověřování a osvědčování znehodnocení střelných zbraní“) stanoví:

„1.   Členské státy určí příslušný orgán, který ověřuje, zda znehodnocení střelné zbraně bylo provedeno v souladu s technickými specifikacemi uvedenými v příloze I (dále jen ‚ověřující subjekt‘).

2.   Je-li ověřující subjekt zároveň oprávněn znehodnocovat střelné zbraně, členský stát zajistí, aby tyto činnosti a osoby je vykonávající v rámci tohoto subjektu byly od sebe zřetelně odděleny.

3.   Komise na svých internetových stránkách zveřejní seznam ověřujících subjektů určených členskými státy spolu s podrobnými informacemi o nich, jejich značkami a kontaktními údaji.

4.   Bylo-li znehodnocení střelné zbraně provedeno v souladu s technickými specifikacemi uvedenými v příloze I, ověřující subjekt vystaví majiteli střelné zbraně osvědčení o znehodnocení podle vzoru uvedeného v příloze III. Veškeré údaje v osvědčení o znehodnocení se uvádějí v jazyce členského státu, v němž bylo osvědčení o znehodnocení vydáno, a v anglickém jazyce.

[…]“

10.

Článek 7 („Převod znehodnocených střelných zbraní v rámci Unie“) stanoví:

„1.   Znehodnocené střelné zbraně mohou být převáděny do jiného členského státu jen tehdy, pokud nesou společné jednoznačné označení a je k nim přiloženo osvědčení o znehodnocení podle tohoto nařízení.

2.   Členské státy uznávají osvědčení o znehodnocení vydaná jiným členským státem, splňuje-li takové osvědčení požadavky podle tohoto nařízení. Členské státy, které zavedly doplňková opatření podle článku 6, však mohou požadovat důkaz o tom, že znehodnocená střelná zbraň, která má být převedena na jejich území, je v souladu s těmito doplňkovými opatřeními.“

11.

Článek 8 („Požadavky na oznamování“) stanoví:

„Členské státy Komisi oznámí veškerá opatření, která přijmou v oblasti působnosti tohoto nařízení […]“.

12.

Příloha I („Technické specifikace znehodnocování střelných zbraní“) definuje postupy znehodnocování střelných zbraní k zajištění toho, aby tyto střelné zbraně byly nevratně neschopné střelby, na základě tří tabulek:

13.

Příloha III obsahuje „Vzor osvědčení o znehodnocení střelné zbraně“.

14.

Podle § 112a („Převod a dovoz znehodnocených střelných zbraní do Finska“):

„Osoba, která převádí nebo dováží do Finska znehodnocenou zbraň, musí ve lhůtě 30 dní po převodu nebo dovozu předložit zbraň policejnímu orgánu nebo ústřední policejní správě k ověření“.

15.

Podle § 91:

„Pokud zanikne nebo je zrušeno živnostenské oprávnění v oboru nakládání se zbraněmi nebo povolení opravňující k držení zbraní k soukromému použití, musí policie vydat rozhodnutí o policejním zajištění střelných zbraní, částí zbraní, nábojů a obzvláště nebezpečné munice, jestliže tyto dosud nebyly předány držiteli řádného povolení.

Policie musí rozhodnutí o zajištění vydat i tehdy, pokud držitel neschválených střelných zbraní nebo jejich částí, neschválených nábojů nebo obzvláště nebezpečné munice oznámí policii předmět z vlastní iniciativy a předá jí ho poté do úschovy. […]“

16.

Ustanovení § 112b („Znehodnocení střelných zbraní“) odst. 2 stanoví:

„Prováděcí nařízení 2015/2403 stanoví ustanovení týkající se osob a subjektů, které mají povolení ke znehodnocování střelných zbraní, technických specifikací znehodnocování střelných zbraní, označování, kontroly a ověřování znehodnocených střelných zbraní, žádostí o pomoc při provádění znehodnocení, doplňkových opatření souvisejících se znehodnocováním, jakož i převodu střelných zbraní v rámci Evropské unie.“

17.

Pan A, který vykonává obchodní činnost specializovanou na prodej sběratelských předmětů v oblasti vojenské historie, zakoupil v Rakousku tři útočné pušky, které byly podle osvědčení vydaných společností B dne 9. října 2017 znehodnocené.

18.

Společnost B je rakouskými orgány uznána jako ověřující subjekt ve smyslu článku 3 prováděcího nařízení 2015/2403, i když není jmenovitě uvedena na seznamu podle odstavce 3 uvedeného článku.

19.

Dne 17. října 2017 převezl pan A útočné pušky do Finska a dne 24. října 2017 je v souladu s § 112a zákona o střelných zbraních předložil helsinské policii spolu s příslušnými osvědčeními o znehodnocení ( 6 ).

20.

Dne 15. února 2018 vydala helsinská policie rozhodnutí č. 2018/8575, v němž konstatovala, že znehodnocení útočných pušek nesplňuje technické požadavky přílohy I prováděcího nařízení 2015/2403. Podle jejího názoru byly úkony znehodnocení zbraní nedostatečné ( 7 ).

21.

Helsinská policie měla za to, že útočné pušky by měly být považovány za zbraně podléhající povolení ve smyslu zákona o střelných zbraních. Protože pan A neměl k držení těchto zbraní žádné povolení, bylo nařízeno jejich zajištění.

22.

Pan A podal proti tomuto rozhodnutí správní žalobu k Helsingin hallinto-oikeus (správní soud v Helsinkách, Finsko) s odůvodněním, že:

23.

Jak helsinská policie, tak Poliisihallitus (policejní ředitelství) se k této žalobě vyjádřily s tím, že zbraně nelze považovat za znehodnocené, jelikož:

24.

Pan A podal repliku, k níž připojil korespondenci s rakouským ministerstvem obrany a sportu, v níž ministerstvo potvrdilo, že společnost B je Rakouskem určený ověřující subjekt ve smyslu čl. 3 odst. 1 prováděcího nařízení 2015/2403. Dále uvedl, že Rakousko určilo celkem 16 ověřujících subjektů ( 8 ).

25.

Dne 26. června 2019 Helsingin hallinto-oikeus (správní soud v Helsinkách) zamítl žalobu pana A s tím, že:

26.

Pan A napadl rozsudek soudu prvního stupně u Korkein hallinto-oikeus (Nejvyšší správní soud, Finsko), přičemž požadoval jeho zrušení, jakož i zrušení rozhodnutí helsinské policie ( 9 ).

27.

Helsinská policie a policejní ředitelství vyjádřily nesouhlas s opravným prostředkem a zdůraznily potřebu podat žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, s čímž Korkein hallinto-oikeus (Nejvyšší správní soud) souhlasil a pokládá tedy Soudnímu dvoru tyto otázky:

„Jedná-li se o převod znehodnocených střelných zbraní v rámci Unie a jsou-li zohledněna ustanovení směrnice […] 91/477/EHS […], jakož i prováděcího nařízení Komise 2015/2403 […], zejména čl. 3 odst. 1 tohoto nařízení:

28.

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce byla zapsána u Soudního dvora dne 7. května 2021.

29.

Písemná vyjádření předložili pan A, policejní ředitelství, finská vláda a Evropská komise, kteří se zúčastnili jednání konaného dne 18. května 2022.

30.

Rakouská vláda písemně odpověděla na otázky položené Soudním dvorem.

31.

Pojem „znehodnocená zbraň“ prošel významným normativním vývojem:

32.

Ačkoli se směrnice 2017/853 na projednávanou věc ratione temporis nevztahuje, potvrzuje legislativní tendenci zpřísnit nezbytné záruky, aby znehodnocené střelné zbraně byly nevratně neschopné střelby a nebylo možné je uschopnit ke střelbě ( 12 ).

33.

Předkládající soud se táže, zda v přeshraničním kontextu této věci je ověřující subjekt, který vydal osvědčení o znehodnocení, oprávněn tak učinit, přestože není uveden na seznamu zveřejněném Komisí ( 13 ) podle čl. 3 odst. 3 prováděcího nařízení 2015/2403 a má formu společnosti s ručením omezeným.

34.

Předběžná otázka, která se týká formálních aspektů oběhu znehodnocených zbraní, se tedy vztahuje na dva aspekty použitelné právní úpravy:

35.

Podle čl. 3 odst. 1 prováděcího nařízení 2015/2403 ve spojení s druhým odstavcem části III přílohy I směrnice 91/477 musí členské státy určit „příslušný orgán“, který ověřuje, zda znehodnocení střelné zbraně bylo provedeno v souladu s technickými specifikacemi uvedenými v příloze I.

36.

Poslední část tohoto ustanovení dodává, že „příslušný orgán“ se rovněž označuje jako „ověřující subjekt“. (Konvenční) synonymie těchto dvou výrazů vyvolává některé výkladové problémy, na které se ihned zaměřím.

37.

Z vyjádření účastníků řízení vyplývají protichůdné názory na povahu ověřujících subjektů:

38.

Použití pojmu „orgán“ v čl. 3 odst. 1 prováděcího nařízení 2015/2403 v zásadě evokuje „veřejnou“ povahu subjektu, který plní ověřovací funkci. Z definice je pro „orgán“ charakteristické, že se podílí na funkcích spočívajících ve vládnutí, které jsou vlastní veřejné moci ( 14 ).

39.

Tento přístup je posílen v bodě 3 odůvodnění prováděcího nařízení 2015/2403: členské státy „přijmou veškerá opatření, aby znehodnocení zkontroloval příslušný orgán“.

40.

Ve stejném duchu, a nyní ze systematického hlediska, rozlišují články 2 a 3 prováděcího nařízení 2015/2403 mezi:

41.

Normativní vývoj následující po těchto použitelných pravidlech se nese ve stejném duchu. Prováděcí nařízení (EU) 2018/337 ( 15 ) uvádí nové znění čl. 3 odst. 1 nařízení 2015/2403, které uvádí, že „[č]lenské státy určí příslušný orgán veřejné moci, který ověřuje, zda znehodnocení palné zbraně bylo provedeno v souladu s technickými specifikacemi uvedenými v příloze I […]“.

42.

Cílem tedy bylo vytvořit veřejný systém kontroly pro ověřování znehodnocení palných zbraní a tato funkce byla svěřena státním orgánům.

43.

Unijní právní předpisy však nejdou tak daleko, aby členským státům ukládaly povinnost zřídit v rámci vlastních správních struktur technické útvary schopné plnit ověřovací funkci. Pokusím se vysvětlit, proč podle mého názoru mohou tento úkol svěřit subjektům (ať už se označují tímto názvem nebo jinými synonymy) ( 16 ), které mají soukromoprávní formy, a to za předpokladu, že budou dodrženy určité záruky.

44.

Žádná z referenčních unijních norem v této oblasti nestanoví, jak konkrétně mají veřejné orgány zajistit soulad s kritérii přílohy I prováděcího nařízení 2015/2403. Je na členských státech, aby určily, které orgány budou ověřování provádět a jakým způsobem.

45.

Není-li v unijním právu stanoveno jinak, zachovávají si členské státy schopnost sebeorganizace. Obecně jim nic nebrání pověřit soukromé subjekty plněním veřejných úkolů, a to i v případě, že tyto úkoly vyplývají z unijních předpisů, které takovému pověření nebrání ( 17 ).

46.

Stejně tak mohou členské státy povolit svým orgánům, aby přenesly určité pravomoci na soukromé subjekty ( 18 ) nebo aby vytvořily mechanismy spolupráce s podniky ze soukromého sektoru a svěřily jim tak, s odpovídajícím dohledem, výkon těchto pravomocí ( 19 ).

47.

Podle mého názoru prováděcí nařízení 2015/2403 umožňuje použití stejných technik. Jediným omezením organizační autonomie je, aby členské státy nezašly tak daleko, že by vyprázdnily model orgánu veřejné moci jako toho, kdo má konečnou odpovědnost za proces ověřování znehodnocení střelných zbraní.

48.

Jinými slovy, pokud jde o ověřující subjekty, lze takový úkol ve veřejném zájmu svěřit soukromé společnosti, pokud podmínky spojené s pověřením nenarušují veřejnoprávní rámec směrnice 91/477 a prováděcího nařízení 2015/2403.

49.

Mám tedy za to, že soukromé subjekty mohou ověřovat znehodnocování zbraní za předpokladu, že podléhají mandátu a účinné kontrole skutečného orgánu veřejné moci. Tento orgán veřejné moci má pravomoc dohlížet na to, jak bylo znehodnocení provedeno, ale může jeho výkon přenést na soukromé subjekty.

50.

Rakouská vláda v odpovědi na otázky Soudního dvora ze dne 22. dubna 2022 uvedla, že vnitrostátní právní předpisy umožňují ministerstvům vnitra a obrany pověřit určité odborníky, aby ověřili, zda byly zbraně znehodnoceny. Toto ověření znamená, že pověřená soukromá osoba vykonává na základě pověření a pod vedením těchto ministerstev úkol, který přísluší veřejné moci ( 20 ).

51.

Finské orgány i Komise se na jednání k rakouskému modelu postavily kriticky a poukázaly na počet uznaných soukromých ověřujících subjektů (šestnáct) ( 21 ) a na to, že v seznamu předloženém Komisi chybí jejich údaje, neboť se odkazuje pouze na ministerstvo vnitra.

52.

Ať už bude rozhodnutí o tomto modelu jakékoli (na jednání Komise uvedla, že zvažuje ( 22 ), zda v tomto ohledu přijme nějaké opatření), první předběžná otázka je formulována abstraktně, a nevyžaduje tedy, aby Soudní dvůr posuzoval systém zavedený v určitém členském státě.

53.

Podle čl. 3 odst. 3 prováděcího nařízení 2015/2403 „Komise na svých internetových stránkách zveřejní seznam ověřujících subjektů určených členskými státy […]“.

54.

Předkládající soud se táže, zda je zápis na tento seznam nezbytnou podmínkou pro to, aby byly ověřující subjekty považovány za takové, nebo zda jeho funkce zdaleka nemá takový konstitutivní účinek, ale má pouze informativní funkci.

55.

Podle mého názoru čl. 3 odst. 1 a 3 prováděcího nařízení 2015/2403 podporují druhý z těchto postojů: pravomoc určit ověřující subjekty mají členské státy, zatímco seznam odráží (nebo by měl odrážet) subjekty, které již určily, a to na čistě deklaratorním, nikoli konstitutivním základě ( 23 ).

56.

Jak Komise zdůrazňuje ve svém písemném vyjádření, ani část III přílohy I směrnice 91/477, ani čl. 3 odst. 3 prováděcího nařízení 2015/2403 nedávají Komisi pravomoc rozhodnout, kdo jsou „ověřující subjekty“. Nevyžadují ani, aby to byly pouze subjekty, které jsou po určení jednotlivými členskými státy zahrnuty v seznamu zveřejněném na internetových stránkách Komise ( 24 ).

57.

Je pravda, že v přeshraničním prostředí je kvůli právní jistotě vhodné, aby identifikace ověřujících subjektů byla založena na systému, jehož publicita umožňuje s jistotou zjistit, které subjekty byly uznány jednotlivými členskými státy.

58.

Zajištění „určité volnosti pohybu“, na kterou odkazuje bod 1 odůvodnění směrnice 2008/51, samozřejmě lépe naplňuje mechanismus, který omezuje překážky obchodu mezi členskými státy. Posouzení orgány země určení, kterým je znehodnocená zbraň předložena, je snazší, pokud bylo znehodnocení ověřeno a osvědčeno v zemi původu subjektem, jehož povaha není, právě z důvodu zařazení na seznam, zpochybňována.

59.

Tyto úvahy však nemohou vyloučit to, co jasně vyplývá ze znění pravidla a z kontextu, do kterého je zasazeno: zařazení na seznam podle čl. 3 odst. 3 prováděcího nařízení 2015/2403 není platnou podmínkou pro získání postavení ověřujícího subjektu.

60.

Toto postavení se nezískává zápisem na seznam, ale na základě oprávnění uděleného příslušným členským státem. Možnost určit subjekty příslušné k ověřování a osvědčování znehodnocení střelných zbraní je výlučně v pravomoci členského státu a úloha Komise při zveřejňování seznamu je pouze pomocná.

61.

Jakmile členský stát takové oprávnění udělí, bude seznam, opakuji, přednostním, nikoli však jediným prostředkem prokázání toho, že osvědčení o znehodnocení bylo vydáno oprávněným ověřujícím subjektem.

62.

Na tomto základě dovozci zbraní nic nebrání v tom, aby v případě neuvedení ověřujícího subjektu na seznamu předložil osvědčení o znehodnocení a jiným právně platným způsobem prokázal, že uvedený subjekt, který jej vydal, má toto postavení oprávněně (tedy že byl členským státem jako takový určen).

63.

Výše uvedené by nemělo být chápáno jako bagatelizace hodnoty seznamu uvedeného v čl. 3 odst. 3 prováděcího nařízení 2015/2403. Toto ustanovení, stejně jako ostatní ustanovení obsažená v nařízení, by nemělo zůstat „mrtvou literou“. Pokud se předem s jistotou ví, jaké jsou ověřující subjekty v jednotlivých členských státech, zvyšuje se spolehlivost systému jako celku.

64.

Kromě toho článek 8 prováděcího nařízení 2015/2403 ukládá členským státům povinnost loajálně spolupracovat s Komisí a oznamovat jí „veškerá opatření, která přijmou v oblasti působnosti tohoto nařízení“. Mezi ně patří povinnost sdělit „podrobn[é] informac[e] o [ověřujících subjektech], jejich značk[y] a kontaktní údaj[e]“, kterou stanoví čl. 3 odst. 3.

65.

Nesdělení znamená nejen další obtíže při prokazování, že osvědčení o znehodnocení bylo vydáno ověřujícím subjektem, ale také porušení právní povinnosti ze strany členského státu. Je na Komisi, aby přijala nezbytná opatření s cílem zamezit porušování této povinnosti.

66.

Svou druhou předběžnou otázkou se předkládající soud táže:

67.

První část druhé předběžné otázky formuluje předkládající soud tak, že se do značné míry překrývá s první předběžnou otázkou.

68.

Pokud, jak tvrdím, není zařazení ověřujícího subjektu na seznam Komise nezbytnou podmínkou pro získání tohoto postavení, zdá se mi logické připustit jiné způsoby prokázání toho, že tento subjekt byl určen členským státem.

69.

Podle mého názoru nic nebrání tomu, aby tato skutečnost byla prokázána úředními dokumenty vydanými ve státě původu jeho vlastními orgány, i když se z nějakého důvodu toto určení nepromítlo do seznamu zveřejněného Komisí.

70.

Druhá část této předběžné otázky se týká povinnosti členského státu uznat osvědčení o znehodnocení vydané ověřujícím subjektem jiného členského státu.

71.

Obecným pravidlem je, že znehodnocené střelné zbraně mohou být převáděny do jiného členského státu jen tehdy, pokud nesou společné jednoznačné označení a je k nim přiloženo osvědčení o znehodnocení.

72.

Článek 7 odst. 2 prováděcího nařízení 2015/2403 stanoví, že „[č]lenské státy uznávají osvědčení o znehodnocení vydaná jiným členským státem, splňuje-li takové osvědčení požadavky podle tohoto nařízení“ ( 25 ).

73.

Znění výše uvedeného článku je jistě normativní: „členské státy uznávají […]“ (kurzivou zvýraznil autor stanoviska). Toto pověření je však okamžitě podmíněno tím, že osvědčení musí splňovat „požadavky podle tohoto nařízení“.

74.

Uznání osvědčení jiným členským státem než vydávajícím členským státem tedy není automatické ani bezpodmínečné. Naopak k uznání dojde pouze v případě, že osvědčení splňuje požadavky podle prováděcího nařízení 2015/2403, které mohou být jak formální, tak věcné:

75.

Na první pohled by se mohlo zdát, že obchodování se znehodnocenými střelnými zbraněmi uvnitř Společenství spadá do klasického režimu vzájemného uznávání, který se vztahuje na podobné doklady v rámci pohybu zboží a poskytování služeb.

76.

Mám však za to, že toto připodobnění je třeba upřesnit.

77.

Zaprvé směrnice 2008/51 zdůrazňuje, že vytváří „rovnováhu mezi závazkem zajistit určitou volnost pohybu pro některé střelné zbraně ve Společenství na jedné straně a nutností kontroly této volnosti prostřednictvím určitých bezpečnostních záruk […]“ ( 27 ).

78.

Článek 12 odst. 3 směrnice 91/477 již v původním znění odrážel, že omezení volného pohybu střelných zbraní jsou záměrná a že „[v] dohodách o vzájemném uznávání vnitrostátních dokladů mohou dva nebo více členských států stanovit pro pohyb se střelnou zbraní na svém území pružnější úpravu, než která je uvedena v tomto článku“.

79.

Zadruhé právní úprava pohybu střelných zbraní uvnitř Společenství, pro kterou se „vytváří minimální harmonizovaný rámec“ ( 28 ), se liší od jiných pravidel úplné harmonizace, která se vztahují na přeshraniční pohyb zboží, jehož pohyb může být spojen s určitým rizikem.

80.

V posledně uvedených případech převažuje zásada volného pohybu, podle níž členské státy nesmějí na svém území zakazovat, omezovat nebo bránit uvádění na trh nebo do provozu výrobků, které splňují ustanovení příslušného předpisu.

81.

I v plně harmonizovaném rámci mají vnitrostátní orgány určité ex post kontrolní pravomoci, aby mohly odhalit selhání nebo anomálie systému. Za tímto účelem je vytvořena řada ochranných doložek, které mají zabránit nebo napravit dysfunkce na unijní úrovni prostřednictvím aktivace procesu zahrnujícího Komisi a všechny členské státy ( 29 ).

82.

Skutečnost, že směrnice 91/477, ve znění směrnice 2008/51, a prováděcí nařízení 2015/2403 tyto kontrolní pravomoci členským státům výslovně nesvěřují, pokud jde o znehodnocené zbraně, lze vysvětlit tím, že nejsou nezbytné právě s ohledem na omezení, kterým podléhá běžný pohyb těchto zbraní.

83.

Proces převodu zbraní mezi členskými státy vede k tomu, že orgán přijímajícího státu provede úplnou kontrolu zbraní před jejich definitivním připuštěním na své území. Oprávnění k tomu tak učinit vyplývá ze směrnice 91/477.

84.

Článek 14 první odrážka směrnice 91/477 uvádí, že „[č]lenské státy přijmou veškeré předpisy zakazující na jejich území dovoz střelné zbraně mimo případy uvedené v článcích 11 a 12 a s výhradou dodržení podmínek v nich stanovených“ ( 30 ).

85.

Tyto dva články upravují proces pohybu různých typů střelných zbraní v rámci Unie, který podléhá komplexnímu postupu (článek 11) ( 31 ), nebo povolení těchto členských států (článek 12) v případě jejich držení během cesty přes dva nebo více členských států.

86.

Jak bylo zdůrazněno na jednání, formality pro převod znehodnocených střelných zbraní v rámci Unie zahrnují předložení střelných zbraní a jejich osvědčení o znehodnocení orgánům přijímajícího státu, které musí střelné zbraně a osvědčení v každém případě přezkoumat, aby posoudily jejich shodu a splnění závazných požadavků ( 32 ).

87.

V tomto procesu ohlašování a předkládání (který není neslučitelný s relativní volností pohybu střelných zbraní, omezenou s ohledem na jejich zjevnou nebezpečnost) však orgány přijímajícího státu nemohou zavírat oči před existencí osvědčení, jejichž nesoulad s požadavky stanovenými v prováděcím nařízení 2015/2403 je patrný na první pohled.

88.

V takových případech, kdy mají tyto orgány vážné důvody k podezření, že osvědčení vydaná ověřujícím subjektem státu původu nesplňují výše uvedené požadavky, mohou provést příslušné kontroly (včetně žádosti o pomoc podle článku 4 prováděcího nařízení 2015/2403) a v případě potřeby je nezohlednit, pokud jsou zjištěné nedostatky závažné ( 33 ).

89.

Mohlo by se zdát, že znehodnocené zbraně, které nespadají pod pojem střelné zbraně, takovým postupům při převodu z jednoho členského státu do druhého nepodléhají. Nicméně mám za to, že tomu tak není, a to z několika důvodů:

90.

Stručně řečeno, v přijímajícím státě ověření ze strany jeho orgánů, že osvědčení o ověření znehodnocených zbraní splňuje formální i věcné požadavky, snižuje riziko a chrání veřejnou bezpečnost: zbraně nebudou na jeho území dovezeny jako znehodnocené zbraně, dokud nebude zjištěno, že jsou skutečně znehodnocené.

91.

S ohledem na výše uvedené navrhuji Soudnímu dvoru, aby odpověděl na otázky Korkein hallinto-oikeus (Nejvyšší správní soud, Finsko) takto: