I. K rozsahu žaloby

II. Právní rámec – polské právo

A. Novelizovaný zákon o Nejvyšším soudu

B. Novelizovaný zákon o organizaci obecných soudů

C. Novelizovaný zákon o organizaci správních soudů

D. Novelizační zákon – přechodná ustanovení

III. Postup před zahájením soudního řízení

IV. Řízení před Soudním dvorem

V. Právní rámec

VI. Právní rozbor

A. Druhý žalobní důvod – K výlučné pravomoci mimořádného kolegia k posuzování stížností a právních otázek týkajících se nedostatku nezávislosti soudu nebo soudce

1. Argumenty účastníků řízení

2. Posouzení

a) Přípustnost

b) K věci samé

B. První žalobní důvod – K zákazu, aby vnitrostátní soudy přezkoumávaly dodržování požadavku unijního práva na účinný opravný prostředek před nezávislým a nestranným soudem předem zřízeným zákonem

1. Argumenty účastníků řízení

2. Posouzení

a) Přípustnost

b) K věci samé

1) Úvodní poznámky – K rozsahu prvního a druhého žalobního důvodu Komise

2) K právu na účinnou právní ochranu před nezávislým a nestranným soudem předem zřízeným zákonem

C. Třetí žalobní důvod – K přezkumu dodržování unijních požadavků týkajících se nezávislého a nestranného soudu předem zřízeného zákonem jako kárnému provinění

1. Argumenty účastníků řízení

2. Posouzení

a) Úvodní poznámky k rozsahu druhého a třetího žalobního důvodu Komise

b) Kárné řízení

D. Čtvrtý žalobní důvod – K příslušnosti kárného kolegia rozhodovat věci, které mají přímý dopad na postavení soudců a justičních čekatelů a výkon jejich funkce

1. Argumenty účastníků řízení

2. Posouzení

E. Pátý žalobní důvod – K porušení základního práva soudců na respektování jejich soukromí a práva na ochranu osobních údajů

1. Argumenty účastníků řízení

2. Posouzení

VII. Náklady řízení

VIII. Závěry

1.

Původem této žaloby podané na základě článku 258 SFEU je skutečnost, že Polská republika přijala dne 20. prosince 2019 ustawu o zmianie ustawy – Prawo o ustroju sądów powszechnych, ustawy o Sądzie Najwyższym oraz niektórych innych ustaw (zákon, kterým se mění zákon o organizaci obecných soudů, zákon o Nejvyšším soudu a některé další zákony) ( 2 ) (dále jen „novelizační zákon“). Evropská komise v podstatě tvrdí, že některá ustanovení novelizačního zákona porušují čl. 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU ve spojení s článkem 47 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“), článek 267 SFEU, zásadu přednosti unijního práva a právo na respektování soukromého života a právo na ochranu osobních údajů, zaručené článkem 7 a čl. 8 odst. 1 Listiny, jakož i článkem 6 odst. 1 písm. c) a e), článkem 6 odst. 3 a článkem 9 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/679 ze dne 27. dubna 2016 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů a o zrušení směrnice 95/46/ES (obecné nařízení o ochraně osobních údajů) (dále jen „GDPR“) ( 3 ).

2.

Žaloba Komise sestává z pěti žalobních důvodů.

3.

První tři žalobní důvody, které jsou propojené, vycházejí z toho, že novelizační zákon omezuje nebo vylučuje možnost vnitrostátního soudu zajistit, aby jednotlivci domáhající se práv na základě unijního práva měli přístup k nezávislému a nestrannému soudu předem zřízenému zákonem, čímž porušuje čl. 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU ve spojení s článkem 47 Listiny a článkem 267 SFEU. Podle prvních dvou žalobních důvodů novelizační zákon rovněž porušuje zásadu přednosti. Ve věcech, které se týkají uplatňování nebo výkladu unijního práva, jsou členské státy povinny zajistit dodržování základního práva na účinnou právní ochranu před nezávislým a nestranným soudem předem zřízeným zákonem. Je-li tvrzeno, že toto právo bylo porušeno, musí mít jednotlivci v zásadě možnost podat stížnost k vnitrostátnímu soudu. Z toho vyplývá, že v případech, které se týkají individuálních práv v unijním právu, musí být každý vnitrostátní soud schopen ověřit, zda bylo porušeno právo jednotlivců na projednání jejich věci nezávislým a nestranným soudem předem zřízeným zákonem. Jakékoli omezení nebo vyloučení možnosti vnitrostátního soudu přesvědčit se, že jednotlivci, kteří se dovolávají práv, která dovozují z unijního práva, mají přístup k nezávislému a nestrannému soudu předem zřízenému zákonem, představuje porušení povinností vyplývajících z výše uvedených ustanovení ( 4 ).

4.

Čtvrtý žalobní důvod se týká pravomoci, kterou novelizační zákon svěřil Izbě Dyscyplinarne (kárné kolegium Nejvyššího soudu, Polsko; dále jen „kárné kolegium“) Sądu Najwyższego (Nejvyšší soud, Polsko; dále jen „Nejvyšší soud“) ve věcech týkajících se postavení soudců. Komise tvrdí, že vzhledem k tomu, že kárné kolegium nesplňuje požadované standardy nezávislosti a nestrannosti soudců, má dotčený zákon vliv na nezávislost soudců, jejichž postavení podléhá přezkumu ze strany kárného kolegia, a porušuje tak čl. 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU.

5.

Pátý žalobní důvod se týká povinnosti, kterou novelizační zákon ukládá soudcům, a to poskytnout informace o jejich veřejných a společenských aktivitách ve sdruženích a neziskových nadacích, včetně členství v politické straně před jejich jmenováním, a zveřejnění těchto informací. Komise má za to, že tyto povinnosti jsou nepřiměřené a porušují právo na respektování soukromého života a právo na ochranu osobních údajů zaručené článkem 7 a čl. 8 odst. 1 Listiny, jakož i článkem 6 odst. 1 písm. c) a e), článkem 6 odst. 3 a článkem 9 odst. 1 GDPR.

6.

Ustawou o Sądzie Najwyższym (dále jen „zákon o Nejvyšším soudu“) ze dne 8. prosince 2017 ( 5 ) byla v rámci Nejvyššího soudu zřízena dvě nová kolegia: kárné kolegium a Izba Kontroli Nadzwyczajnej i Spraw Publicznych (kolegium pro mimořádnou kontrolu a věci veřejné) (dále jen „mimořádné kolegium“).

7.

Pokud jde o toto řízení, novelizační zákon změnil zákon o Nejvyšším soudu tak, že do článku 26 vložil odstavce 2 až 6, do čl. 27 odst. 1 bod 1a, do článku 45 odstavec 3, do článku 82 odstavce 2 až 5 a změnil článek 29 a čl. 72 odst. 1.

8.

Článek 26 odst. 2 až 6 novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu stanoví:

„2.   [Mimořádné kolegium] je příslušné k rozhodování o návrzích nebo prohlášeních týkajících se vyloučení soudce nebo určení soudu, u něhož má být vedeno řízení, včetně námitek vycházejících z nedostatku nezávislosti soudu nebo soudce. Soud, k němuž je věc předložena, zašle bez zbytečného odkladu návrh předsedovi [mimořádného kolegia], aby byla tato věc projednána podle pravidel stanovených v samostatných ustanoveních. Zaslání návrhu předsedovi [mimořádného kolegia] nemá za následek přerušení probíhajícího řízení.

3.   Návrh podle odstavce 2 se neprojedná, týká-li se určení nebo posouzení zákonnosti jmenování soudce nebo jeho legitimity k výkonu soudcovské funkce.

4.   Do příslušnosti [mimořádného kolegia] náleží rozhodování o žalobách na určení nezákonnosti rozhodnutí [Sądu Najwyższego (Nejvyšší soud)], obecných soudů, vojenských soudů a správních soudů, včetně [Naczelnego Sądu Administracyjnego (Nejvyšší správní soud, Polsko)], spočívá-li nezákonnost ve zpochybnění postavení osoby jmenované do funkce soudce, který ve věci rozhodl.

5.   Na řízení o věcech podle odstavce 4 se obdobně použijí ustanovení o určení nezákonnosti pravomocných rozhodnutí a v trestních věcech ustanovení o obnově soudního řízení skončeného pravomocným rozhodnutím. Není nutné prokázat pravděpodobnost nebo vznik újmy způsobené vyhlášením rozhodnutí, kterého se žaloba týká.

6.   Žalobu na určení nezákonnosti pravomocného rozhodnutí podle odstavce 4 lze podat k [mimořádnému kolegiu], aniž je nutné postupovat prostřednictvím soudu, který napadené rozhodnutí vydal, a to i v případě, že účastník řízení nevyčerpal opravné prostředky, které má k dispozici, včetně mimořádného opravného prostředku podaného k [Sądu Najwyższemu (Nejvyšší soud)].“

9.

Článek 27 odst. 1 novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu stanoví:

„Do příslušnosti kárného kolegia náleží:

[…]

10.

Článek 29 odst. 2 a 3 novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu stanoví:

„2.   V rámci činnosti [Nejvyššího soudu] nebo jeho orgánů je nepřípustné zpochybňovat legitimitu soudů a tribunálů, ústavních orgánů státu nebo orgánů kontroly a ochrany práva.

3.   Je nepřípustné, aby [Nejvyšší soud] nebo jiný orgán moci určoval nebo posuzoval zákonnost jmenování soudce nebo z něj odvozená oprávnění k výkonu soudních funkcí.“

11.

Článek 45 odst. 3 novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu stanoví:

„Prohlášení uvedené v článku 88a [novelizovaného zákona o organizaci obecných soudů] zasílají soudci [Nejvyššího soudu] prvnímu předsedovi [Nejvyššího soudu] a první předseda [Nejvyššího soudu] toto prohlášení zasílá [Krajowe Radě Sądownictwa (Státní soudní rada; dále jen „KRS“]“.

12.

Článek 72 odst. 1 novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu stanoví:

„Soudce [Nejvyššího soudu] je kárně odpovědný za služební provinění (kárná provinění), včetně:

13.

Podle čl. 73 odst. 1 uvedeného zákona je kárné kolegium kárným soudem druhého (a posledního) stupně ve vztahu k soudcům obecných soudů a kárným soudem prvního i druhého stupně ve vztahu k soudcům Nejvyššího soudu.

14.

Článek 82 novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu stanoví:

„[…]

2.   Projednává-li [Nejvyšší soud] věc, v níž vyvstává právní otázka týkající se nezávislosti soudce nebo soudu, přeruší projednávání věci a předloží tuto otázku senátu složenému ze všech členů kolegia pro mimořádnou kontrolu a věci veřejné.

3.   Má-li [Nejvyšší soud] při projednávání návrhu podle čl. 26 odst. 2 vážné pochybnosti o výkladu právních předpisů, na nichž má být rozhodnutí založeno, může přerušit projednávání návrhu a předložit právní otázku senátu složenému ze všech členů [mimořádného kolegia].

4.   Při přijímání rozhodnutí podle odstavce 2 nebo 3 není [mimořádné kolegium] vázáno rozhodnutím [Nejvyššího soudu] v jiném složení, a to ani tehdy, kdyby toto rozhodnutí již nabylo právní moci.

5.   Rozhodnutí přijaté všemi členy [mimořádného kolegia] na základě odstavce 2 nebo 3 je závazné pro [Nejvyšší soud] v jakémkoli složení. Jakékoli odchýlení se od rozhodnutí, které nabylo právní moci, vyžaduje, aby o něm bylo nově rozhodnuto rozhodnutím pléna [Nejvyššího soudu], k jehož přijetí se vyžaduje přítomnost alespoň dvou třetin soudců každého kolegia. Ustanovení článku 88 se nepoužije.“

15.

Novelizační zákon změnil ustawu – Prawo o ustroju sądów powszechnych (dále jen „zákon o organizaci obecných soudů“) ze dne 27. července 2001 ( 6 ) zejména tím, že vložil nový článek 42a, do článku 55 vložil nový odstavec 4 a pozměnil čl. 107 odst. 1 a článek 110 odstavec 2a.

16.

Článek 42a novelizovaného zákona o organizaci obecných soudů zní následovně:

„1.   V rámci činnosti soudů nebo orgánů soudů je nepřípustné zpochybňovat legitimitu soudů a tribunálů, ústavních orgánů státu nebo orgánů kontroly a ochrany práva.

2.   Je nepřípustné, aby obecný soud nebo jiný orgán moci určoval nebo posuzoval zákonnost jmenování soudce nebo z něj odvozená oprávnění k výkonu soudních funkcí.“

17.

Článek 55 odst. 4 novelizovaného zákona o organizaci obecných soudů stanoví:

„Soudci mohou rozhodovat o všech věcech v místě svého přidělení a u jiných soudů v případech vymezených zákonem (pravomoc soudce). Předpisy o přidělování věcí a o určování a změně složení, v jakých soud rozhoduje, neomezují pravomoc soudce a nemohou být základem pro konstatování, že rozhodování soudu v určitém složení je v rozporu s právními předpisy, že soud není řádně obsazen nebo že se rozhodování účastnila osoba, která k tomu není oprávněná nebo způsobilá.“

18.

Na základě článku 88a novelizovaného zákona o organizaci obecných soudů musí všichni polští ( 7 ) soudci zveřejňovat určité informace, které se následně zveřejňují ve Veřejném věstníku (Biuletyn Informacji Publicznej):

„1.   Soudce musí předložit písemné prohlášení, ve kterém uvede:

2.   Prohlášení uvedená v odstavci 1 soudci zasílají předsedovi příslušného odvolacího soudu a předsedové odvolacích soudů je zasílají [Ministru Sprawiedliwości (ministr spravedlnosti)].

3.   Prohlášení uvedená v odstavci 1 musí být předložena do 30 dnů od nástupu soudce do funkce a do 30 dnů ode dne, kdy nastaly nebo přestaly existovat okolnosti uvedené v odstavci 1.

4.   Informace obsažené v prohlášeních uvedené v odstavci 1 musí být veřejné a musí být zpřístupněny ve veřejném informačním věstníku podle zákona ze dne 6. září 2001 o přístupu k veřejným informacím nejpozději do 30 dnů ode dne, kdy je prohlášení předáno oprávněnému orgánu.“

19.

Článek 107 odst. 1 novelizovaného zákona o organizaci obecných soudů stanoví:

„Soudce je kárně odpovědný za služební provinění (kárná provinění), včetně:

[…]

[…]“

20.

Podle čl. 110 odst. 2a novelizovaného zákona o organizaci obecných soudů platí:

„K rozhodování věcí uvedených v čl. 37 odst. 5 a čl. 75 odst. 2 bodě 3 je místně příslušný kárný soud, v jehož obvodu vykonává službu soudce, proti němuž je řízení vedeno. Ve věcech uvedených v článcích 80 a 106zd rozhoduje v prvním stupni [Nejvyšší soud] samosoudcem kárného kolegia a ve druhém stupni [Nejvyšší soud] v senátu složeném ze tří soudců kárného kolegia.“

21.

Novelizační zákon pozměnil ustawu o sądach administracyjnych – Prawo o ustroju sądów administracyjnych (dále jen „zákon o organizaci správních soudů“) ze dne 25. července 2002 ( 8 ), zejména tím, že do článku 5 vložil odstavce 1a a 1b, do článku 8 odstavec 2 a novelizoval čl. 29 odst. 1 a čl. 49 odst. 1.

22.

Článek 5 odst. 1a a 1b novelizovaného zákona o organizaci správních soudů stanoví:

„1a.   V rámci činnosti správního soudu nebo jeho orgánů je nepřípustné zpochybňovat legitimitu soudů a tribunálů, ústavních orgánů státu nebo orgánů kontroly a ochrany práva.

1b.   Je nepřípustné, aby správní soud nebo jiný orgán moci určoval nebo posuzoval zákonnost jmenování soudce nebo z něj odvozená oprávnění k výkonu soudních funkcí.“

23.

Článek 8 odst. 2 novelizovaného zákona o organizaci správních soudů stanoví:

„Prohlášení uvedené v článku 88a [novelizovaného zákona o organizaci obecných soudů] předkládají soudci [wojewódzkiho sądu administracyjnego (krajský správní soud)] příslušnému předsedovi krajského správního soudu, předseda krajského správního soudu a soudci [Naczelnego Sądu Administracyjnego (Nejvyšší správní soud)] předsedovi [Naczelnego Sądu Administracyjnego (Nejvyšší správní soud)] a předseda [Naczelnego Sądu Administracyjnego (Nejvyšší správní soud)] jej předkládá [KRS]“.

24.

Podle čl. 29 odst. 1 tohoto zákona se kárná provinění stanovená v čl. 107 odst. 1 bodech 2 a 3 novelizovaného zákona o organizaci obecných soudů použijí i na soudce správních soudů.

25.

Podle čl. 49 odst. 1 novelizovaného zákona o organizaci správních soudů se kárná provinění stanovená v čl. 72 odst. 1 novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu použijí rovněž na soudce Naczelnego Sądu Administracyjnego (Nejvyšší správní soud).

26.

V souladu s článkem 8 novelizačního zákona se čl. 55 odst. 4 novelizovaného zákona o organizaci obecných soudů použije rovněž na věci zahájené nebo skončené přede dnem nabytí účinnosti novelizačního zákona, tedy přede dnem 14. února 2020.

27.

Podle článku 10 novelizačního zákona platí:

„1.   Ustanovení [zákona o Nejvyšším soudu] ve znění vyplývajícím z tohoto zákona se použijí i na již zahájené věci, jejichž projednání přísluší [mimořádnému kolegiu] a které nebyly skončeny pravomocným rozhodnutím přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.

2.   Soud, který projednává věc podle odstavce 1, postoupí tuto věc bez zbytečného odkladu, nejpozději do sedmi dnů ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, [mimořádnému kolegiu], které může zrušit dříve provedené úkony v rozsahu, ve kterém brání tomu, aby další projednávání věci proběhlo v souladu se zákonem.

3.   Úkony učiněné soudy, stranami nebo osobami zúčastněnými na řízení ve věcech podle odstavce 1 po dni nabytí účinnosti tohoto zákona a v rozporu s odstavcem 2 nevyvolávají procesní účinky.“

28.

Vzhledem k tomu, že Komise měla za to, že Polská republika tím, že přijala novelizační zákon, nesplnila povinnosti, které pro ni vyplývají z ustanovení uvedených v bodě 1 tohoto stanoviska, zaslala tomuto členskému státu dne 29. dubna 2020 výzvu dopisem. Polská republika odpověděla dopisem ze dne 29. června 2020, v němž zpochybnila veškerá tvrzení o porušení unijního práva.

29.

Dne 30. října 2020 vydala Komise odůvodněné stanovisko, v němž setrvala na tom, že novelizační zákon je v rozporu s ustanoveními unijního práva uvedenými ve výzvě dopisem.

30.

Dne 3. prosince 2020 vydala Komise doplňující výzvu dopisem týkající se soudní činnosti kárného kolegia ve věcech týkajících se postavení soudců a justičních čekatelů podle čl. 27 odst. 1 bodů 1a, 2 a 3 novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu, které byly vloženy novelizačním zákonem.

31.

Ve své odpovědi ze dne 30. prosince 2020 na odůvodněné stanovisko Komise ze dne 30. října 2020 Polská republika namítaná nesplnění povinností zpochybnila. Dne 4. ledna 2021 odpověděla Polská republika na doplňující výzvu Komise ze dne 3. prosince 2020 s tím, že uvedla, že výtky ohledně nedostatku nezávislosti kárného kolegia nejsou opodstatněné.

32.

Dne 27. ledna 2021 vydala Komise doplňující odůvodněné stanovisko ohledně soudní činnosti kárného kolegia ve věcech týkajících se postavení soudců a justičních čekatelů. Dopisem ze dne 26. února 2021 Polská republika odpověděla, že výtka obsažená v doplňujícím odůvodněném stanovisku není opodstatněná.

33.

Návrhem došlým dne 1. dubna 2021 podala Komise k Soudnímu dvoru projednávanou žalobu na základě článku 258 SFEU. Komise se domáhá toho, aby Soudní dvůr určil, že:

34.

Komise rovněž navrhuje, aby byla Polské republice uložena náhrada nákladů řízení.

35.

Ve své žalobní odpovědi podané dne 17. června 2021 Polská republika navrhuje, aby Soudní dvůr projednávanou žalobu zamítl jako neopodstatněnou v plném rozsahu a uložil Komisi náhradu nákladů řízení.

36.

Komise podala repliku dne 28. července 2021 a Polská republika dupliku dne 7. září 2021.

37.

Samostatným podáním došlým dne 1. dubna 2021 podala Komise návrh na předběžná opatření na základě článku 279 SFEU, kterým se domáhá, aby Soudní dvůr Polské republice nařídil, aby do doby, než Soudní dvůr rozhodne ve věci samé, pozastavila uplatňování vícero vnitrostátních ustanovení novelizačního zákona.

38.

Usnesením ze dne 14. července 2021 ( 9 ) místopředsedkyně Soudního dvora vyhověla návrhu Komise na vydání předběžných opatření až do vyhlášení rozsudku, kterým bude skončeno toto řízení, a rozhodla, že o nákladech řízení bude rozhodnuto později ( 10 ).

39.

Dne 16. srpna 2021 Polská republika, domnívajíc se, že rozsudek Trybunału Konstytucyjnego (Ústavní soud, Polsko) ze dne 14. července 2021 vydaný ve věci P 7/20 (dále jen „rozsudek Ústavního soudu, věc P 7/20“) představuje změnu okolností, požádala Soudní dvůr, aby na základě článku 163 jednacího řádu Soudního dvora zrušil své usnesení ze dne 14. července 2021. Tento členský stát rovněž požádal, aby uvedený návrh přezkoumal velký senát Soudního dvora ( 11 ).

40.

Usnesením ze dne 6. října 2021 ( 12 ) místopředsedkyně Soudního dvora zamítla návrhy Polské republiky a rozhodla, že o nákladech řízení bude rozhodnuto později. Místopředsedkyně Soudního dvora ve svém usnesení uvedla, že zásada přednosti unijního práva ukládá všem orgánům členských států povinnost zajišťovat plný účinek unijních ustanovení a že právo členských států nemůže narušovat účinek přiznaný těmto normám. V souladu s článkem 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU, který je jasný, přesný a bezpodmínečný, musí každý členský stát zajistit, aby soudy, které mohou rozhodovat o uplatňování nebo výkladu unijního práva, splňovaly požadavky kladené na účinnou právní ochranu. Vnitrostátní ustanovení týkající se organizace soudnictví v členských státech mohou být v souvislosti s žalobou pro nesplnění povinnosti předmětem přezkumu z hlediska čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU, a tudíž i předmětem předběžných opatření směřujících zejména k pozastavení uplatňování těchto ustanovení. Na tomto posouzení nemění nic skutečnost, že vnitrostátní ústavní soud prohlásí, že taková předběžná opatření jsou v rozporu s ústavním pořádkem dotyčného členského státu. Podle zásady přednosti unijního práva nemůže mít skutečnost, že se členský stát dovolává ustanovení vnitrostátního práva, i kdyby byla ústavní povahy, vliv na jednotu a účinek unijního práva ( 13 ).

41.

Mezitím dne 7. září 2021 Komise uvedla, že z informací, které Polská republika poskytla na základě dopisu ze dne 16. srpna 2021, nebylo zřejmé, že by přijala veškerá opatření nezbytná k provedení předběžných opatření uvedených v usnesení ze dne 14. července 2021. Komise uvedla, že k zajištění plné účinnosti usnesení ze dne 14. července 2021, účinného uplatňování unijního práva, jakož i dodržování zásad právního státu a integrity právního řádu Unie je nezbytné, aby Soudní dvůr uložil Polské republice povinnost zaplatit denní penále ve výši, která může přimět tento členský stát k tomu, aby zajistil plný účinek uvedených předběžných opatření v co nejkratší lhůtě. Polská republika tvrdila, že přijala veškerá opatření nezbytná ke splnění povinností vyplývajících z usnesení ze dne 14. července 2021.

42.

Usnesením ze dne 27. října 2021 ( 14 ) místopředsedkyně Soudního dvora uložila Polské republice, aby Komisi zaplatila penále ve výši 1 milion eur denně ode dne oznámení uvedeného usnesení do doby, než tento členský stát splní povinnosti vyplývající z usnesení ze dne 14. července 2021, nebo pokud tak neučiní, do vyhlášení rozsudku, kterým se skončí toto řízení, a rozhodla, že o nákladech řízení bude rozhodnuto později.

43.

Rozhodnutím ze dne 30. září 2021 povolil předseda Soudního dvora vedlejší účastenství Belgického království, Nizozemského království, Dánského království, Finské republiky a Švédského království na podporu návrhových žádání Komise. Tyto členské státy předložily Soudnímu dvoru písemná vyjádření.

44.

Rozhodnutím ze dne 7. října 2021 rozhodl předseda Soudního dvora o přednostním projednání této věci podle čl. 53 odst. 3 jednacího řádu Soudního dvora.

45.

Dne 28. června 2022 se konalo jednání, na němž přednesly ústní vyjádření a odpověděly na otázky Soudního dvora, Belgické království, Dánské království, Nizozemské království, Polská republika, Finská republika, Švédské království a Komise.

46.

Za účelem vyřešení otázek, které projednává Soudní dvůr v rámci tohoto řízení o nesplnění povinnosti, je třeba odkázat na následující ustálená ustanovení.

47.

Evropská unie je založena na hodnotách společných členským státům ve společnosti vyznačující se spravedlností ( 15 ). Vzájemná důvěra mezi členskými státy a zejména mezi jejich soudy vychází z předpokladu, podle kterého členské státy sdílejí řadu společných hodnot. Z toho vyplývá, že dodržování hodnot zakotvených v článku 2 SEU členským státem je podmínkou pro požívání všech práv vyplývajících z uplatňování Smluv na tento členský stát ( 16 ).

48.

Dodržování zásady právního státu je jednou z těchto společných hodnot, jejímž konkrétním vyjádřením je čl. 19 odst. 1 SEU. Jeho druhý pododstavec ukládá členským státům povinnost stanovit prostředky nezbytné k zajištění účinné právní ochrany v oblastech pokrytých právem Unie. Článek 47 druhý pododstavec první věta Listiny, který odráží obecnou zásadu účinné právní ochrany, rovněž stanoví, že každý má právo, aby jeho věc byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, předem zřízeným zákonem ( 17 ). Kromě toho mají čl. 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU a článek 47 Listiny přímý účinek a přiznávají jednotlivcům práva, kterých se mohou dovolávat před vnitrostátními soudy ( 18 ).

49.

Členským státům ( 19 ) přísluší stanovit systém prostředků a řízení zajišťujících účinnou právní ochranu ( 20 ) v oblastech pokrytých unijním právem, v nichž soudy, které spadají do tohoto systému a mohou rozhodovat o uplatňování nebo výkladu unijního práva, splňují požadavky na účinnou právní ochranu ( 21 ). Je na členských státech, aby určily soudy nebo orgány příslušné k přezkumu platnosti vnitrostátních ustanovení a zajistily prostředky a postupy, které umožňují tuto platnost zpochybnit, a v případě opodstatněnosti žaloby umožňují uvedená ustanovení zrušit a určit účinky takového zrušení ( 22 ). Jestliže právo Unie nestanoví jinak, neukládá členským státům žádný zvláštní model soudnictví ( 23 ) ani nevyžaduje, aby členské státy přijaly zvláštní systém prostředků právní ochrany, pokud jsou dostupné prostředky v souladu se zásadami rovnocennosti a účinnosti ( 24 ). Při výkonu této pravomoci musí členské státy dodržovat své povinnosti vyplývající z práva Unie ( 25 ). Tento přístup odráží zásady subsidiarity a proporcionality uvedené v článku 5 SEU, jakož i procesní autonomii členských států ( 26 ).

50.

Článek 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU brání vnitrostátním ustanovením týkajícím se organizace soudnictví, která snižují úroveň ochrany hodnoty právního státu, zejména záruky nezávislosti soudců. Soudní dvůr kromě toho rozhodl, že členský stát nemůže změnit své právní předpisy tak, aby to vedlo ke snížení úrovně ochrany hodnoty právního státu. Členské státy se tak musí zdržet přijímání pravidel, která by ohrozila nezávislost soudců ( 27 ).

51.

Požadavek nezávislosti soudů, který je inherentní poslání rozhodovat jako soud, je základem práva na účinnou právní ochranu, které je součástí základního práva na spravedlivý proces stanoveného v článku 47 Listiny. V tomto kontextu má nezávislost soudců členských států zásadní význam pro unijní právní řád ( 28 ).

52.

Požadavek nezávislosti soudů zahrnuje dva aspekty. První, vnější aspekt předpokládá, že dotčený orgán vykonává své funkce samostatně, není hierarchicky na nikoho vázán ani není nikomu podřízen a od nikoho nepřijímá příkazy či pokyny jakéhokoliv původu, čímž je chráněn před vnějšími zásahy nebo tlaky, které by mohly narušit nezávislost rozhodování jeho členů a ovlivnit jejich rozhodnutí. Druhý, vnitřní aspekt souvisí s pojmem „nestrannost“. Týká se rovného odstupu ve vztahu ke stranám sporu a jejich příslušným zájmům s ohledem na předmět sporu. Tento aspekt vyžaduje objektivitu soudu a neexistenci jakéhokoliv zájmu na vyřešení sporu mimo striktního použití právního předpisu ( 29 ).

53.

Požadavek nestrannosti má rovněž dva aspekty. Soud musí být subjektivně nestranný, tedy žádný z jeho členů nesmí být podjatý nebo osobně zaujatý. Osobní nestrannost se presumuje, ledaže je prokázán opak. Kromě toho musí být soud objektivně nestranný, to znamená, že musí poskytovat dostatečné záruky k vyloučení veškerých legitimních pochybností v tomto ohledu ( 30 ).

54.

Konečně požadavkem, aby byl soud „předem zřízen zákonem“, má článek 47 Listiny za cíl zajistit, aby se uspořádání soudního systému řídilo zákonem přijatým zákonodárnou mocí způsobem, který je v souladu s pravidly upravujícími výkon její pravomoci, aby bylo zabráněno tomu, že toto uspořádání bude ponecháno na volném uvážení moci výkonné. Tento požadavek se vztahuje na právní základ samotné existence soudu, jakož i na všechna ostatní ustanovení vnitrostátního práva, jako jsou ustanovení upravující složení soudního kolegia, jejichž nedodržení má za následek, že účast jednoho nebo několika soudců na přezkumu dotčené věci je nezákonná ( 31 ).

55.

Požadavek, aby byl soud zřízen zákonem, je porušen, pokud při jmenování soudce došlo k pochybení ( 32 ), a toto pochybení je takové povahy a závažnosti, že v důsledku tohoto pochybení vzniklo skutečné riziko, že jiná odvětví moci, zejména moc výkonná, mohou vykonávat neodůvodněný vliv a narušit tak celistvost postupu jmenování. Tak je tomu v případě, když se jedná o základní pravidla, která jsou nedílnou součástí vytvoření a fungování tohoto soudního systému ( 33 ). Takové pochybení může u jednotlivců vyvolat legitimní pochybnosti týkající se nezávislosti ( 34 ) a nestrannosti dotyčného soudce nebo soudců.

56.

Požadavky na nezávislost, nestrannost a předchozí zřízení zákonem jsou vnitřně spjaty a překrývají se. Porušení jednoho z těchto požadavků může vést k porušení jiného či dokonce všech z těchto požadavků ( 35 ).

57.

Členské státy, zejména jejich soudnictví, musí chránit práva, která jednotlivcům vyplývají z čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU a článku 47 Listiny, dvěma způsoby.

58.

Zaprvé právo na nezávislý a nestranný soud předem zřízený zákonem je logickým následkem možnosti každého jednotlivce namítnout toto právo ( 36 ). Kromě toho v případě, že je existence nezávislého a nestranného soudu zpochybněna z důvodu, který se na první pohled nezdá být zjevně nepodložený ( 37 ), má každý soudní orgán ( 38 ) povinnost přezkoumat, zda je z hlediska svého složení takovým soudem. Tato pravomoc je nezbytná pro udržení důvěry, kterou musí soudy v demokratické společnosti vzbuzovat u jednotlivců, kteří podléhají jejich rozhodnutím. Tento přezkum představuje v tomto smyslu podstatnou náležitost, jejíž dodržování náleží do veřejného pořádku a je ji třeba ověřit buď na návrh účastníků řízení, nebo bez takového návrhu ( 39 ). Ve výjimečných případech mohou soudy členského státu posuzovat, zda bylo v jiném členském státě porušeno základní právo osoby na nezávislý a nestranný soud, předem zřízený zákonem ( 40 ).

59.

Kromě toho musí soudy dodržovat zásadu přednosti unijního práva ( 41 ). V rámci svých pravomocí mají soudy pověřené uplatňováním unijního práva povinnost přijmout veškerá opatření nezbytná k zajištění plné účinnosti unijního práva, a případně upustit od použití jakéhokoli vnitrostátního ustanovení nebo vnitrostátní judikatury, které jsou v rozporu s unijním právem ( 42 ). Aby soud, který má uplatnit unijní právo, nemusel použít určité ustanovení vnitrostátního práva, musí být schopen posoudit a určit, zda je ustanovení vnitrostátního práva v rozporu s unijním právem. V souladu se zásadou přednosti unijního práva ( 43 ) je jasně rozlišováno mezi výkonem pravomoci nepoužít ustanovení vnitrostátního práva, o kterém bylo rozhodnuto, že je v rozporu s unijním právem, a pravomocí takové ustanovení zrušit, což vede k tomu, že toto ustanovení zbaví veškeré platnosti ( 44 ).

60.

Pokud jde o úlohu vnitrostátních ústav a vnitrostátních ústavních soudů zmíněnou v duplice ( 45 ), Soudní dvůr rozhodl, že Unie ctí národní identitu členských států v souladu s čl. 4 odst. 2 SEU. Unijní právo nevyžaduje, aby si členské státy zvolily konkrétní ústavní model. Ústavněprávní řády členských států však musí zaručit nezávislost jejich soudů. Pokud ústavní soud může zaručit účinnou soudní ochranu, nebrání čl. 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU vnitrostátní právní úpravě, která stanoví, že obecné soudy členského státu jsou vázány rozhodnutím ústavního soudu, který konstatoval, že určité vnitrostátní ustanovení je v souladu s ústavou uvedeného členského státu. To nemůže platit, pokud použití takové právní úpravy zbavuje obecné soudy možnosti posuzovat, zda je s unijním právem slučitelná vnitrostátní právní úprava, o které ústavní soud tohoto členského státu rozhodl, že je v souladu s vnitrostátním ústavním ustanovením, které stanoví přednost unijního práva. Na základě posledně uvedené zásady nemůže mít skutečnost, že se členský stát dovolává ustanovení vnitrostátního práva, i kdyby byla ústavní povahy, vliv na jednotu a účinnost unijního práva. Zásada přednosti unijního práva je závazná pro všechny útvary členských států a vnitrostátní právo, včetně jeho ustanovení ústavní povahy, tomu nemůže bránit. Při výkonu své výlučné pravomoci k podání konečného výkladu unijního práva přísluší Soudnímu dvoru upřesnit dosah zásady přednosti unijního práva ( 46 ).

61.

V tomto stanovisku se budu nejprve zabývat druhým žalobním důvodem Komise, který se týká údajného monopolu na pravomoc rozhodovat o tvrzeních o nedostatku nezávislosti soudu, a tedy pro určení práva na přístup k nezávislému soudu. Tento žalobní důvod má užší dosah než první, který se týká práva na nezávislý a nestranný soud předem zřízený zákonem v souladu s čl. 19 odst. 1 druhým pododstavcem SEU a článkem 47 Listiny. Kromě toho navrhované rozhodnutí, pokud jde o druhý žalobní důvod, může mít důsledky pro rozhodnutí, které je třeba přijmout ve vztahu k prvnímu žalobnímu důvodu.

62.

V rámci druhého žalobního důvodu Komise tvrdí, že Polská republika tím, že stanovila výlučnou pravomoc mimořádného kolegia pro účely posouzení námitek a právních otázek týkajících se nedostatku nezávislosti soudu či soudce, nesplnila povinnosti, které pro ni vyplývají z ustanovení čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU ve spojení s článkem 47 Listiny, jakož i z článku 267 SFEU a zásady přednosti unijního práva. Tento žalobní důvod je založen na přijetí a ponechání v platnosti čl. 26 odst. 2 a 4 až 6, jakož i čl. 82 odst. 2 až 5 zákona o Nejvyšším soudu, ve znění novelizačního zákona, jakož i článku 10 novelizačního zákona.

63.

Na jednání Komise potvrdila, že má za to, že mimořádné kolegium má výlučnou pravomoc přezkoumávat otázky týkající se nezávislosti soudů, kolegií a soudců. Komise uvedla, že takové otázky nemohou být projednány v odvolacím řízení jinými soudy. Komise rovněž uvedla, že monopol mimořádného kolegia na přezkum nezávislosti je velice omezený, jelikož čl. 26 odst. 3 novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu stanoví, že mimořádné kolegium nemá pravomoc přezkoumávat otázky nezávislosti týkající se jmenování soudce nebo jeho pravomoci vykonávat soudní funkce. Komise rovněž potvrdila, že první tři žalobní důvody si neodporují, jak tvrdí Polská republika, jelikož použitelná ustanovení polského práva zaručují, že není možné přezkoumávat postup jmenování soudce.

64.

Druhý žalobní důvod se skládá ze čtyř částí. Zaprvé čl. 26 odst. 2 novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu přiznává mimořádnému kolegiu výlučnou pravomoc rozhodovat o návrzích na vyloučení soudců a určení příslušných soudů ve věcech, v nichž údajně není určitý soud nebo soudce nezávislý. Soud, k němuž byl takový návrh podán, musí tuto žádost bezodkladně postoupit mimořádnému kolegiu. Rozhodnutí mimořádného kolegia zavazuje uvedený soud nezávisle na tom, zda má mimořádné kolegium pravomoc rozhodnout o věci samé.

65.

V bodě 166 rozsudku A. K. Soudní dvůr rozhodl, že soud, kterému byl předložen spor, který musí být podle vnitrostátního práva zkoumán soudem, který nesplňuje požadavky nezávislosti nebo nestrannosti, má povinnost upustit od použití tohoto vnitrostátního ustanovení za účelem zajištění účinné soudní ochrany ve smyslu článku 47 Listiny a umožnit, aby tento spor mohl být rozhodnut soudem splňujícím tyto požadavky.

66.

Tím, že čl. 26 odst. 2 novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu přiznává mimořádnému kolegiu výlučnou pravomoc k rozhodování o těchto otázkách, zbavuje vnitrostátní soudy s výjimkou mimořádného kolegia práva předložit Soudnímu dvoru na základě článku 267 SFEU předběžnou otázku týkající se požadavku nezávislosti ve smyslu čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU a článku 47 Listiny. Komise se domnívá, že čl. 26 odst. 2 novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu brání vnitrostátním soudům, aby bez návrhu ( 47 ) nebo na návrh účastníka řízení ( 48 ) zkoumaly, zda soudce projednávající věc, která se řídí unijním právem, splňuje požadavek nezávislosti ve smyslu čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU a článku 47 Listiny. Nezávislost soudu nebo soudce je horizontální otázkou, která může vyvstat v každém případě, a každý soud, který projednává věc týkající se unijního práva, by měl mít možnost ji přezkoumat. Přiznání výlučné příslušnosti k rozhodování o takových otázkách není odůvodněno ani potřebou zřídit specializované soudy.

67.

Zadruhé Komise tvrdí, že podle čl. 82 odst. 2 novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu má mimořádné kolegium výlučnou pravomoc rozhodovat o právních otázkách ve věcech projednávaných Nejvyšším soudem týkajících se nezávislosti soudce nebo soudu. V souladu s čl. 82 odst. 3 až 5 novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu přijme v takovém případě mimořádné kolegium zasedající v plénu rozhodnutí, které zavazuje všechna ostatní kolegia Nejvyššího soudu, jež může být změněno pouze rozhodnutím pléna Nejvyššího soudu složeným alespoň ze dvou třetin soudců každého z jeho kolegií. Při přijímání rozhodnutí není mimořádné kolegium vázáno žádným jiným rozhodnutím Nejvyššího soudu, s výjimkou případů, kdy se jedná o „zásadní rozhodnutí“. Komise má za to, že výše uvedená ustanovení zbavují ostatní kolegia Nejvyššího soudu možnosti o takových otázkách rozhodovat a porušují tak čl. 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU a článek 47 Listiny.

68.

Zatřetí Komise tvrdí, že čl. 26 odst. 4 až 6 novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu rovněž porušuje uvedená ustanovení unijního práva tím, že přiznávají mimořádnému kolegiu výlučnou pravomoc rozhodovat o žalobách směřujících na určení protiprávnosti pravomocných rozhodnutí nebo rozsudků jakéhokoli polského soudu, včetně ostatních kolegií Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu, pokud se tvrzená protiprávnost týká postavení soudce, který rozhodoval ve věci. Takové žaloby mohou být podány k mimořádnému kolegiu, aniž by je projednal soud, který vydal dotčený rozsudek, nezávisle na otázce, zda účastník řízení vyčerpal ostatní opravné prostředky, které má k dispozici.

69.

Začtvrté Komise tvrdí, že přechodná ustanovení uvedená v článku 10 novelizačního zákona jsou rovněž v rozporu s unijním právem. Podle těchto ustanovení byly polské soudy povinny před 21. únorem 2020 předložit mimořádnému kolegiu věci projednávané ke dni 14. února 2020, které se týkaly otázek spadajících do výlučné pravomoci mimořádného kolegia na základě čl. 26 odst. 2 a 4 až 6, jakož i čl. 82 odst. 2 až 4 novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu. Po předložení takových věcí může mimořádné kolegium „zrušit dřívější akty v rozsahu, v němž brání novému přezkumu věci v souladu se zákonem“. Novelizační zákon dále zbavuje akty provedené v takových případech po 14. únoru 2020, zejména ze strany soudců, procesního účinku.

70.

Komise má za to, že výše uvedené pravomoci mimořádného kolegia jsou v rozporu s článkem 267 SFEU a článkem 19 odst. 1 druhým pododstavcem SEU ve spojení s článkem 47 Listiny. Jsou rovněž v rozporu s povinností vnitrostátních soudů uplatňovat čl. 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU ve spojení s článkem 47 Listiny v souladu se zásadou přednosti unijního práva.

71.

Komise zdůrazňuje, že pokud jde o otázky týkající se nezávislosti soudců a soudů, musí mít všechny vnitrostátní soudy možnost použít čl. 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU ve spojení s článkem 47 Listiny tak, aby bylo zaručeno základní právo jednotlivců na účinnou právní ochranu. Soud členského státu, který jedná v rámci své pravomoci, je v rámci projednávaného sporu povinen použít čl. 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU ve spojení s článkem 47 Listiny a neuplatnit žádné vnitrostátní ustanovení, které je v rozporu s ustanovením unijního práva, které má přímý účinek. Dotčená vnitrostátní ustanovení zbavují všechny polské soudy, s výjimkou mimořádného kolegia, práva rozhodovat o takových předběžných otázkách, jako je vyloučení soudce z kolegia soudu a určení soudní příslušnosti. Uvedená ustanovení rovněž brání vnitrostátním soudům, aby zajistily účinnou soudní ochranu tím, že nepoužijí vnitrostátní ustanovení přiznávající ve věcech spadajících do působnosti unijního práva pravomoc soudům a soudcům, kteří nesplňují požadavky čl. 19 odst. 1 SEU a článku 47 Listiny.

72.

Komise má rovněž za to, že od 14. února 2020 ustanovení zpochybňovaná v rámci tohoto řízení zbavují ostatní vnitrostátní soudy jejich práva, a pokud jde o soudy posledního stupně, jejich povinnosti, položit předběžné otázky na základě článku 267 SFEU, pokud jde o výklad požadavků nezávislosti a nestrannosti soudu z hlediska unijního práva. Konkrétně jiné vnitrostátní soudy než mimořádné kolegium jsou zbaveny možnosti vyřešit tyto otázky. Článek 26 odst. 4 až 6 a čl. 82 odst. 2 až 4 zákona o Nejvyšším soudu se neomezují ani na předběžné či vedlejší otázky, neboť přiznávají mimořádnému kolegiu výlučnou pravomoc. Toto právo a tato povinnost jsou vlastní systému spolupráce zavedenému článkem 267 SFEU, jakož i povinnostem, které čl. 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU svěřuje soudci pověřenému uplatňováním unijního práva.

73.

Podle Komise přechodná ustanovení obsažená v článku 10 novelizačního zákona porušují rovněž článek 267 SFEU, jelikož brání vnitrostátním soudům v zachování předběžných otázek položených před 14. únorem 2020. Článek 10 odst. 2 novelizačního zákona umožňuje mimořádnému kolegiu zrušit akty vydané vnitrostátním soudem, a zejména vzít zpět předběžné otázky, které tento soud položil Soudnímu dvoru. Už z judikatury Soudního dvora vyplývá, že k zajištění účinnosti pravomocí, které článek 267 SFEU svěřuje vnitrostátnímu soudu, musí mít tento soud možnost setrvat na žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce.

74.

V replice Komise zdůrazňuje, že nezpochybňuje právo vnitrostátních zákonodárců přijímat zákony o pravomoci soudů. Naopak zpochybňuje monopol mimořádného kolegia zkoumat, zda soud nebo soudce dodržují požadavek nezávislosti vyplývající z unijního práva, když tyto otázky mohou být vzneseny před všemi vnitrostátními soudy. Komise netvrdí, že soud, který rozhoduje o otázce týkající se unijního požadavku nezávislosti soudu nebo soudce, musí tuto otázku pokaždé přezkoumat. V členském státě, který má 10.000 soudců, však nemůže být pravomoc používat čl. 19 odst. 1 druhý pododstavec a článek 47 Listiny vyhrazena kolegiu o 20 soudcích. Komise rovněž tvrdí, že mimořádné kolegium bylo vytvořeno na základě zákona o Nejvyšším soudu ze dne 8. prosince 2017 a jeho členové byli jmenováni na návrh KRS. Vzhledem k tomu, že role KRS při jmenování soudců často vede k návrhům na jejich vyloučení, nemůže být samo mimořádné kolegium nestranné a objektivní v otázkách týkajících se nezávislosti soudců ( 49 ).

75.

Na jednání Komise v odpovědi na otázku Soudního dvora potvrdila, že otázka nezávislosti soudu, kolegia nebo soudce nemůže být vznesena u soudu vyššího stupně v rámci odvolacího řízení. Mimořádné kolegium má tedy výlučnou pravomoc rozhodovat o všech otázkách týkajících se nezávislosti soudu, kolegia nebo soudce.

76.

Polská republika má za to, že druhý žalobní důvod není opodstatněný a musí být zamítnut v plném rozsahu.

77.

Pokud jde o údajné porušení čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU a článku 47 Listiny, Polská republika má za to, že Komise nesprávně vykládá rozsudek A. K. Z uvedeného rozsudku vyplývá, že pokud věc týkající se unijního práva byla předložena nepříslušnému soudu a účastník řízení tvrdí, že přezkum věci příslušným soudem poruší práva, která pro něj vyplývají z článku 47 Listiny, soud, který není příslušný, může této námitce vyhovět a postoupit věc jinému nezávislému soudu, který by byl příslušný, pokud by neexistovala pravidla, která vyhrazují příslušnost soudu, který není příslušný. Podle Polské republiky nebylo v rozsudku A. K. rozhodnuto tak, že čl. 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU brání členským státům přijmout pravidla o příslušnosti soudů. Kromě toho jsou postoje soudu, který musí věc předložit soudu příslušnému k jejímu projednání, a postoj soudu, jemuž byl předložen návrh na vyloučení soudce v případě, že se jedná o právní otázku nebo pochybnosti o legalitě konečného rozhodnutí, zásadně odlišné. Tento postoj Komise by vedl k porušení práva na soud zřízený zákonem a ve věcech týkajících se vyloučení soudce k porušení práva na nezávislý soud. Rozdělení příslušnosti soudů ve všech věcech, které jim jsou předloženy, je podmínkou sine qua non pro přístup k soudu zřízenému zákonem.

78.

Polská republika zdůrazňuje, že členské státy mají výlučnou pravomoc k přijímání ustanovení o příslušnosti svých soudů. I když členské státy musí dodržovat čl. 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU, toto ustanovení nemůže upravovat rozdělení příslušnosti mezi vnitrostátními soudy. Polská republika uvádí, že Komise nezávislost mimořádného kolegia nezpochybnila. Druhý žalobní důvod tak spočívá výlučně na tvrzení, že vnitrostátní soudy mají právo rozhodovat o určitých kategoriích věcí, což podle Komise zasahuje do věcné příslušnosti svěřené jiným soudům. V tomto ohledu Polská republika uvádí, že předkládající soudy ve věci, ve které byl vydán rozsudek A. K., nebyly příslušné rozhodnout o věcech samých, které projednávaly, a předaly je věcně příslušnému soudu. Toto předávání se řídí článkem 200 odst. 1 bodem 4 občanského soudního řádu, podle něhož musí každý soud zkoumat, zda je příslušný, a pokud příslušný není, musí předložit věc soudu, který je příslušný o takové otázce rozhodnout.

79.

Pokud jde o čl. 26 odst. 2 novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu týkající se vyloučení soudců, Polská republika tvrdí, že soudce nebo kolegium, kterému byl předložen návrh na jejich vyloučení, musí předložit tento návrh jinému kolegiu nebo soudu vyššího stupně. Článek 26 odst. 2 novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu tedy nezbavuje vhodného soudce, kolegium ani soud příslušnosti rozhodovat o takových předběžných otázkách. Polská republika na jednání v odpovědi na otázku Soudního dvora potvrdila, že otázku nezávislosti soudu, kolegia nebo soudce lze vznést v rámci odvolacího řízení.

80.

Podle názoru Polské republiky není žaloba na určení protiprávnosti pravomocného rozsudku podle čl. 26 odst. 4 až 6 novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu předběžnou či incidenční otázkou, ale musí být předložena specializovanému soudu příslušnému k rozhodnutí této otázky. Řízení se zahajuje na základě mimořádného opravného prostředku proti pravomocnému rozhodnutí, kterým bylo podle účastníka řízení porušeno hmotné nebo procesní právo a způsobilo mu škodu. Podle Polské republiky by uznání možnosti jednotlivce vznést takovou otázku před jakýmkoli soudem v jakémkoliv řízení narušilo zejména zásady překážky věci pravomocně rozsouzené a právní jistoty. Je zřejmé, že soud, který vydal napadený rozsudek, nemůže takový návrh projednat. Z rozsudku A. K. nevyplývá ani to, z jakého důvodu má Komise za to, že k tomu, aby v případě porušení článku 47 Listiny existovala účinná právní ochrana, musí být takový návrh přezkoumán soudem, který vydal rozsudek, jenž je předmětem této žaloby. Svěření pravomoci k rozhodování takových otázek specializovanému kolegiu posiluje procesní záruky účastníků řízení a neporušuje právo na přístup k soudu.

81.

Polská republika uvádí, že tvrzení Komise týkající se čl. 82 odst. 2 až 5 novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu a pravomoci mimořádného kolegia týkající se právních otázek ohledně nezávislosti soudce nebo soudu nejsou opodstatněné. Podle čl. 1 odst. 1 písm. a) novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu může Nejvyšší soud rozhodovat o všech právních otázkách ve věcech spadajících do jeho pravomoci. Kromě toho čl. 82 odst. 2 až 5 novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu přiznává mimořádnému kolegiu pravomoc vykládat právo. Neomezuje tedy právo ostatních soudů, aby posuzovaly skutkový stav. Kromě toho mají soudy právo, nikoli však povinnost, předložit takové otázky mimořádnému kolegiu.

82.

Polská republika tvrdí, že čl. 26 odst. 2 a 4 až 6, jakož i čl. 82 odst. 2 až 5 novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu a článek 10 novelizačního zákona neomezují možnost soudů předložit Soudnímu dvoru předběžné otázky na základě článku 267 SFEU. V každém případě je mimořádné kolegium soudem posledního stupně, který je v případě pochybnosti o výkladu čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU povinen Soudnímu dvoru položit předběžnou otázku na základě článku 267 SFEU.

83.

Polská republika má za to, že vzhledem k tomu, že Komise nevysvětlila, v čem vnitrostátní ustanovení dotčená v rámci druhého žalobního důvodu porušují zásadu přednosti, musí být tento žalobní důvod zamítnut ( 50 ).

84.

Pokud jde o přechodná opatření obsažená v článku 10 novelizačního zákona, Polská republika tvrdí, že toto ustanovení již pozbylo platnosti. Komise nepředložila žádný důkaz založený na znění tohoto ustanovení nebo na praxi mimořádného kolegia, kterým by prokázala, že toto kolegium použilo nebo mohlo použít toto ustanovení za účelem zpětvzetí žádostí o rozhodnutí o předběžných otázkách podaných jinými polskými soudy, nebo za účelem ohrožení účinnosti rozsudků Soudního dvora. Kromě toho se soudní příslušnost řídí článkem 200 odst. 1 občanského soudního řádu a článkem 35 odst. 1 trestního řádu, jejichž legalitu Komise nezpochybnila.

85.

Polská republika v duplice zdůrazňuje, že tvrzení Komise uvedená v bodě 74 tohoto stanoviska ohledně nedostatku nezávislosti mimořádného kolegia nebyla obsažena v žalobě. Jelikož se jedná o nové důvody, musí být podle čl. 127 odst. 1 jednacího řádu Soudního dvora odmítnuty.

86.

Tvrzení Komise týkající se nedostatku nezávislosti mimořádného kolegia z důvodu zapojení KRS do jmenování soudců tohoto kolegia a jejích omezených lidských zdrojů z toho důvodu, že se skládá pouze z 20 soudců ( 51 ), byla poprvé uplatněna v replice ( 52 ).

87.

Stačí připomenout, že podle čl. 127 odst. 1 jednacího řádu Soudního dvora nelze v průběhu řízení předkládat nové důvody, ledaže by se zakládaly na právních a skutkových okolnostech, které vyšly najevo v průběhu řízení.

88.

V průběhu postupu před zahájením tohoto řízení a v okamžiku podání projednávané žaloby Komise věděla ( 53 ), že mimořádné kolegium bylo vytvořeno zákonem o Nejvyšším soudu ze dne 8. prosince 2017, věděla o počtu soudců tohoto kolegia, jakož i o způsobu jejich jmenování, zejména o roli KRS. V rozsahu, v němž se tvrzení Komise týkají těchto skutečností, se jeví, že tato tvrzení musí být odmítnuta jako nepřípustná.

89.

Rozsudek ve věci kárného režimu soudců ( 54 ) konstatoval existenci legitimních pochybností o nezávislosti KRS a o její úloze v postupu jmenování členů kárného kolegia Nejvyššího soudu. Podle Soudního dvora to spolu s dalšími skutečnostmi vyvolalo u jednotlivců legitimní pochybnosti stran nezávislosti a nestrannosti tohoto kárného kolegia. Soudní dvůr tak rozhodl, že Polská republika tím, že nezajistila nezávislost a nestrannost kárného kolegia, nesplnila povinnosti, které pro ni vyplývají z čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU.

90.

I když skutečnost, že Komise nepředložila takové tvrzení ve vztahu k mimořádnému kolegiu kdykoli v průběhu tohoto řízení, je věcí Komise, jeví se jako poněkud překvapující. V této souvislosti lze uvést, že rozsudek Soudního dvora týkající se skutečnosti, že Polská republika nezajistila nezávislost a nestrannost kárného kolegia, byl založen na řadě faktorů, které se netýkaly jen pochybností o nezávislosti KRS ( 55 ). I kdyby tak Soudní dvůr mohl vycházet ze svých závěrů o nezávislosti KRS obsažených v rozsudku ve věci kárného režimu soudců ( 56 ), nestačilo by to samo o sobě k odůvodnění konstatování neexistence nezávislosti mimořádného kolegia v rámci projednávané věci ( 57 ).

91.

Kromě toho Evropský soud pro lidská práva (dále jen „ESLP“) ve svém rozsudku ze dne 8. listopadu 2021, Dolińska-Ficek a Ozimek v. Polsko ( 58 ) jednomyslně rozhodl, že Polská republika porušila čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „EÚLP“), jelikož mimořádné kolegium nebylo „soudem zřízeným zákonem“ ( 59 ). K tomuto závěru dospěl ESLP z velké části na základě judikatury Soudního dvora týkající se nedávných reforem soudnictví v Polsku. ESLP vycházel ze zjištění zjevných porušení vnitrostátního práva, která ovlivnila fungování základních pravidel postupu jmenování soudců mimořádného kolegia. Tyto nesrovnalosti při jmenování ohrozily legitimitu mimořádného kolegia natolik, že nemělo znaky „zákonného“„soudu“ ve smyslu čl. 6 odst. 1 EÚLP. V tomto ohledu ESLP jednoznačně uvedl, že „doporučení kandidátů na soudce [mimořádného kolegia] – což je podmínka sine qua non pro jejich jmenování prezidentem Polské republiky ( 60 ) – bylo svěřeno [KRS], orgánu, který nemá dostatečné záruky nezávislosti ve vztahu k zákonodárné a výkonné moci.“ ( 61 )

92.

Rozsudek ESLP není pro Soudní dvůr závazný, neboť Unie nepřistoupila k EÚLP. Podle čl. 52 odst. 3 Listiny však musí Soudní dvůr usilovat o to, aby jím podaný výklad čl. 47 druhého pododstavce Listiny zajišťoval úroveň ochrany, která bude v souladu s úrovní, jež je zaručena článkem 6 odst. 1 EÚLP, tak jak jej vykládá ESLP ( 62 ). Standard stanovený výše uvedeným rozsudkem Dolińska-Ficek a Ozimek v. Polsko ( 63 ) tedy může být relevantní v rámci jakéhokoli budoucího řízení před Soudním dvorem. Lze rovněž mimochodem uvést, že v souladu s článkem 46 EÚLP musí Polská republika vyhovět rozsudku ve věci Dolińska-Ficek a Ozimek v. Polsko ( 64 ), a přijmout vhodná opatření k rychlému dosažení souladu s tímto rozsudkem ( 65 ).

93.

Na podporu svého druhého žalobního důvodu se Komise z velké části opírá o rozsudek A. K. V uvedené věci byla zpochybněna výlučná příslušnost kárného kolegia k projednávání žalob podaných vnitrostátními soudci na základě unijního práva ( 66 ) z důvodu údajného nedostatku nezávislosti a nestrannosti tohoto kolegia s odkazem na čl. 19 odst. 1 SEU a článek 47 Listiny. Vzhledem k tomu, že mezi Komisí a Polskou republikou panuje značná neshoda, pokud jde o výklad uvedeného rozsudku, cituji body 165 a 166 tohoto rozsudku:

„165.   Ustanovení vnitrostátního práva, které by přiznávalo výlučnou pravomoc rozhodnout ve sporu, v němž jednotlivec namítá, jako v projednávaném případě, porušení práv vyplývajících z unijních právních norem, určitému orgánu, který nesplňuje požadavky nezávislosti a nestrannosti vyplývající z článku 47 Listiny, by přitom dotčenou osobu zbavovalo jakékoliv účinné právní ochrany ve smyslu tohoto článku a čl. 9 odst. 1 směrnice 2000/78, a bylo by v rozporu s podstatou práva na účinnou právní ochranu zakotveného v článku 47 Listiny […]

166.   Z toho vyplývá, že ukáže-li se, že vnitrostátní ustanovení vyhrazuje pravomoc rozhodnout v takovém sporu, o jaký se jedná v původních řízeních, orgánu, který nesplňuje požadavky nezávislosti nebo nestrannosti vyžadované na základě unijního práva, konkrétně článku 47 Listiny, má jiný orgán, kterému byl takový spor předložen, povinnost upustit za účelem zajištění účinné soudní ochrany ve smyslu uvedeného článku 47 a v souladu se zásadou loajální spolupráce zakotvenou v čl. 4 odst. 3 SEU od použití tohoto vnitrostátního ustanovení, aby tento spor mohl být rozhodnut soudem splňujícím tyto požadavky, který by byl v dané oblasti příslušný, kdyby tomu uvedené ustanovení nebránilo, to znamená zpravidla soudem, který byl v souladu s platnými právními předpisy příslušný před tím, než došlo k legislativní změně, která tuto příslušnost přiznala orgánu nesplňujícímu uvedené požadavky.“ ( 67 )

94.

Z výše uvedeného je zřejmé, že rozsudek A. K. nezpochybnil výlučnou pravomoc k rozhodování věcí zahájených na základě návrhu soudců ve vztahu k právům vyplývajícím ze směrnice 2000/78, kterou vnitrostátní právní řád svěřil kárnému kolegiu. Soudní dvůr spíše rozhodl, že vnitrostátní právo nemůže vyhradit výlučnou pravomoc soudu, který nesplňuje požadavky nezávislosti a nestrannosti vyžadované článkem 47 Listiny ( 68 ). Z výše citovaných částí je rovněž zřejmé, že Soudní dvůr neměl za to, že jakýkoli jiný vnitrostátní soud splňující tyto požadavky měl nebo by měl mít pravomoc rozhodovat danou věc. Soudní dvůr pouze rozhodl, že soud, který byl podle vnitrostátního práva příslušný k rozhodování o takových otázkách na základě předchozích právních předpisů, byl příslušný k projednání dané věci ( 69 ).

95.

Rozsudek ve věci A. K. potvrzuje právo každého členského státu v souladu se zásadou procesní autonomie definovat vlastní strukturu soudního systému a stanovit procesní pravidla pro žaloby, která umožňují jednotlivcům chránit práva, která jim vyplývají z práva Unie. Kromě stanoveného požadavku, podle kterého musí být vnitrostátní soudy nezávislé, nestranné a předem zřízené zákonem ( 70 ), musí pravidla pro takové žaloby respektovat zásady rovnocennosti a efektivity. Požadavky vyplývající z těchto zásad platí jak pro určení soudů příslušných k rozhodování o žalobách založených na tomto právu, tak pro stanovení procesních podmínek upravujících takové žaloby. Dodržování uvedených požadavků musí být analyzováno s ohledem na postavení daných pravidel v řízení jako celku, na průběh řízení a zvláštnosti těchto pravidel před jednotlivými vnitrostátními orgány ( 71 ).

96.

Komise netvrdí, že čl. 26 odst. 2 a 4 až 6, jakož i čl. 82 odst. 2 až 5 novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu a článek 10 novelizačního zákona nerespektují zásadu rovnocennosti. Naopak žalobní důvod Komise se zaměřuje na zásadu efektivity a zejména na právo na účinnou právní ochranu. Komise v zásadě tvrdí, že otázky týkající se nezávislosti soudu nebo soudce jsou horizontálními otázkami, které mohou vyvstat v každé věci, a že všechny vnitrostátní soudy projednávající věc týkající se unijního práva by měly mít možnost je přezkoumat. Příslušnost rozhodovat o takových otázkách by tedy neměla být vyhrazena specializovaným soudům.

97.

Přezkum čl. 26 odst. 2 novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu ukazuje, že přiznává mimořádnému kolegiu výlučnou příslušnost rozhodovat o stížnostech týkajících se zejména nedostatku nezávislosti soudce nebo soudu a poskytnout v tomto kontextu nápravu. Všechny soudy, včetně těch, které se zabývají věcí týkající se unijního práva, proto musí stížnost ( 72 ) na neexistenci nezávislosti soudu nebo soudce postoupit předsedovi mimořádného kolegia. Tímto postoupením se nepřerušuje řízení u soudu, který věc projednává ( 73 ).

98.

Výraz „je příslušné“ uvedený v čl. 26 odst. 2 novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu je jednoznačný a podle mého názoru stačí k zajištění toho, aby otázka nezávislosti soudu, kolegia nebo soudce spadala do výlučné příslušnosti mimořádného kolegia ( 74 ). Znění tohoto ustanovení tedy podle všeho nepodporuje tezi Polské republiky, podle které mohou být otázky týkající se nezávislosti vzneseny v rámci odvolacího řízení. Kromě toho, když Soudní dvůr tuto otázku vznesl na jednání, Polská republika nepředložila přesvědčivý důkaz o tom, že se těchto bodů lze platně dovolávat v rámci odvolacího řízení. Komise tak netvrdí, a z čl. 26 odst. 2 novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu ani nevyplývá, že otázka nezávislosti soudce nebo soudu musí být předložena mimořádnému kolegiu prostřednictvím samostatné a nezávislé žaloby. Naopak, otázka podle čl. 26 odst. 2 novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu je postavena na roveň procesnímu úkonu nebo návrhu k mimořádnému kolegiu. Komise netvrdí, že by požadavek přenesení takového procesního úkonu nebo návrhu mimořádnému kolegiu byl natolik náročný, že by ohrozil plnou účinnost práv přiznaných jednotlivcům na základě čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU a článku 47 Listiny. Žádná skutečnost ani neumožňuje mít za to, že by přenesení těchto otázek na mimořádné kolegium vedlo k procesnímu znevýhodnění, které by nadměrně ztěžovalo výkon práv přiznaných jednotlivcům na základě čl. 19 odst. 1 SEU a článku 47 Listiny. I když je pravda, že otázky týkající se nezávislosti soudu, kolegia nebo soudce představují horizontální otázky, které nemusí vyžadovat projednání před specializovanými soudy, není skutečnost, že o nich rozhoduje jiný soud nebo kolegium, nezákonná. Taková praxe může dokonce podporovat lepší a jednotné uplatňování platných pravidel, a tím zajistit účinnou právní ochranu v oblastech pokrytých unijním právem, při plném respektování zásady přednosti.

99.

Pokud by dotčené vnitrostátní pravidlo narušilo užitečný účinek čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU a článku 47 Listiny ( 75 ) například tím, že přizná monopol na rozhodování o nezávislosti soudu jinému soudu, který sám nebyl nezávislý, zásada přednosti unijního práva by ukládala soudu rozhodujícímu o takové žalobě ( 76 ) povinnost přijmout veškerá opatření nezbytná k zajištění plné účinnosti těchto ustanovení unijního práva tím, že v případě potřeby upustí od použití vnitrostátních předpisů nebo vnitrostátní judikatury, která je s nimi v rozporu ( 77 ).

100.

Mám tedy za to, že pokud nedojde k porušení zásady rovnocennosti nebo efektivity, vnitrostátní pravidla o soudní příslušnosti, která omezují nebo zakazují soudy nebo kolegia, jež mohou rozhodovat o otázkách nezávislosti soudu, kolegia nebo soudce, neporušují čl. 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU a článek 47 Listiny, ani zásadu přednosti unijního práva.

101.

Z toho vyplývá, že čl. 26 odst. 2 novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu nebrání vnitrostátním soudům v tom, aby posuzovaly, zda splňují požadavek nezávislosti ve smyslu čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU a článku 47 Listiny ( 78 ). Uvedený článek jednoduše mimořádnému kolegiu přiznává výlučnou příslušnost rozhodovat o nezávislosti soudu, kolegia nebo soudce, pokud je mu taková otázka postoupena.

102.

Argumenty Komise shrnuté v bodech 67 a 68 tohoto stanoviska ohledně čl. 26 odst. 4 až 6 a čl. 82 odst. 2 až 5 novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu pouze popisují obsah těchto ustanovení ( 79 ). Jak vyplývá z bodu 66 tohoto stanoviska, Komise v zásadě tvrdí, že otázky ohledně nezávislosti soudců a soudů mají horizontální povahu. Uvedená ustanovení vnitrostátního práva tudíž porušují čl. 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU a článek 47 Listiny, jelikož upírají všem polským soudům, s výjimkou mimořádného kolegia, právo rozhodovat o otázkách týkajících se nezávislosti soudů nebo soudců, které vyvstanou v řízeních, na něž tato ustanovení vnitrostátního práva odkazují. Komise přitom neprokázala, že tato ustanovení vnitrostátního práva, jakož i postupy a pravidla týkající se příslušnosti, která jsou v nich stanovena, narušují plnou účinnost čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU a článku 47 Listiny nebo zásady přednosti unijního práva. Komise naopak nevyvrátila argumenty Polské republiky, podle nichž jsou taková řízení vedená specializovaným soudem v souladu s článkem 19 odst. 1 druhým pododstavcem SEU a článkem 47 Listiny.

103.

Pokud jde o tvrzení Komise, že čl. 26 odst. 2 a 4 až 6, jakož i čl. 82 odst. 2 až 5 novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu porušují článek 267 SFEU, tak s výjimkou skutečnosti, že tato ustanovení na tento článek nijak neodkazují, Komise neprokázala, že právně či fakticky ( 80 ) brání nebo ztěžují jinému vnitrostátnímu soudu, než je mimořádné kolegium, kterému byla předložena věc, která se týká nezávislosti soudu, kolegia nebo soudce, podat žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 267 SFEU ( 81 ).

104.

V tomto ohledu ze znění i systematiky článku 267 SFEU vyplývá, že vnitrostátní soudy jsou oprávněny předložit věc Soudnímu dvoru formou žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, pouze pokud před vnitrostátními soudy skutečně probíhá spor, v jehož rámci mají vnitrostátní soudy vydat rozhodnutí, které může zohlednit rozhodnutí o předběžné otázce ( 82 ).

105.

Z toho vyplývá, že kromě výkonu výlučné příslušnosti, kterou čl. 26 odst. 2 a 4 až 6 ( 83 ), jakož i čl. 82 odst. 2 až 5 novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu svěřují mimořádnému kolegiu, je otázka nezávislosti soudů, kolegií a soudců horizontální otázkou, která může vyvstat před kterýmkoli soudem, jak správně tvrdí Komise. Soud, který rozhoduje o otázkách týkajících se nezávislosti soudu, kolegia nebo soudce v řízení, které před ním probíhá, se může případně obrátit na Soudní dvůr s předběžnou otázkou.

106.

Článek 267 SFEU přiznává vnitrostátním soudům co nejširší možnost obrátit se na Soudní dvůr, mají-li za to, že věc, kterou projednávají, vyvolává otázky vyžadující výklad ustanovení unijního práva nezbytných pro vyřešení sporu, který projednávají. Vnitrostátní soudy této možnosti mohou využít v jakémkoli okamžiku řízení, který považují za vhodný ( 84 ). Kromě toho podle ustálené judikatury platí, že i když vnitrostátní právo ukládá soudu, aby se řídil posouzeními jiného soudu, samotná tato okolnost nezbavuje prvně uvedený soud možnosti stanovené v článku 267 SFEU obrátit se na Soudní dvůr s otázkami týkajícími se výkladu a platnosti unijního práva. Prvně uvedený soud se může, zejména v případě, že má za to, že by jej právní posouzení provedené jiným soudem mohlo vést k vynesení rozsudku v rozporu s právem Unie, obrátit na Soudní dvůr s otázkami, jimiž se zabývá ( 85 ). Mimoto rozhodnutí vydané Soudním dvorem v řízení o předběžné otázce je, pokud jde o výklad dotčených ustanovení unijního práva, pro vnitrostátní soud závazné při řešení sporu v původním řízení ( 86 ).

107.

Z výše uvedeného vyplývá, že soudy Polské republiky mohou předložit Soudnímu dvoru jakoukoliv předběžnou otázku, kterou považují za nezbytnou, a to v jakékoli fázi řízení, kdy to považují za vhodné, a to i na konci takového řízení, jako je řízení stanovené v čl. 26 odst. 2 novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu. Mohou rovněž přijmout jakékoli opatření nezbytné k zajištění předběžné soudní ochrany práv přiznaných unijním právem a na konci řízení neuplatnit sporné vnitrostátní právní ustanovení nebo rozsudek mimořádného kolegia, pokud mají za to, že je v rozporu s unijním právem. Mimořádné kolegium musí jakožto soud posledního stupně v zásadě předložit Soudnímu dvoru žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě čl. 267 třetího pododstavce SFEU, pokud je před ním vznesena otázka týkající se výkladu SFEU.

108.

Pokud jde o tvrzení Komise týkající se přechodných opatření uvedených v článku 10 novelizovaného zákona, podle ustálené judikatury platí, že existence nesplnění povinnosti se musí posuzovat vzhledem ke stavu, v němž se členský stát nacházel v době, kdy uplynula lhůta stanovená v odůvodněném stanovisku ( 87 ). Článek 10 novelizovaného zákona vstoupil v platnost dne 14. února 2020. Komise v odpovědi na otázku Soudního dvora na jednání potvrdila, že nemá k dispozici žádný důkaz ohledně toho, že toto ustanovení vyvolávalo účinky i po uplynutí lhůty stanovené v odůvodněném stanovisku, tedy po 30. prosinci 2020. Připustila tedy, že článek 10 novelizačního zákona k tomuto datu „pozbyl platnosti“. Z toho vyplývá, že žalobní důvod Komise týkající se článku 10 novelizačního zákona je nepřípustný.

109.

V každém případě při neexistenci jakékoli skutečnosti, která by mohla zpochybnit legitimitu přenesení výlučné příslušnosti k rozhodování o otázce nezávislosti soudu, kolegia nebo soudce na základě čl. 26 odst. 2 a 4 až 6 a čl. 82 odst. 2 až 5 novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu na mimořádné kolegium, nemohou tvrzení Komise ohledně přechodných opatření obsažených v článku 10 novelizačního zákona, která stanoví pouze časovou působnost výše uvedených ustanovení, obstát.

110.

Komise se rovněž domáhá určení, že Polská republika tím, že použila vnitrostátní ustanovení vytýkaná v rámci tohoto žalobního důvodu, porušila přednost unijního práva. Stačí uvést, že tvrzení o přednosti se týká provedení čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU, článku 47 Listiny a článku 267 SFEU Polskou republikou. Nejedná se tedy o samostatný žalobní důvod a není třeba o něm rozhodovat ( 88 ).

111.

Navrhuji tedy Soudnímu dvoru, aby druhý žalobní důvod zamítl.

112.

Komise tvrdí, že Polská republika tím, že vnitrostátním soudům zakázala přezkoumávat dodržování požadavku unijního práva na účinnou právní ochranu před nezávislým a nestranným soudem předem zřízeným zákonem, nesplnila povinnosti, které pro ni vyplývají z čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU ve spojení s článkem 47 Listiny, ve světle judikatury ESLP týkající se čl. 6 odst. 1 EÚLP, jakož i článku 267 SFEU a zásady přednosti unijního práva.

113.

Komise zaprvé tvrdí, že čl. 42a odst. 1 a 2 novelizovaného zákona o organizaci obecných soudů, čl. 29 odst. 2 a 3 novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu a čl. 5 odst. 1a a 1b novelizovaného zákona o organizaci správních soudů zakazují těmto vnitrostátním soudům přezkoumávat zákonnost jmenování soudců nebo legitimitu soudních orgánů v Polské republice, a tedy i to, zda byl soud, u něhož působí soudce, předem zřízen zákonem ve smyslu čl. 19 odst. 1 SEU ve spojení s článkem 47 Listiny, ve světle rozsudku ESLP ve věci Guðmundur Andri Ástráðsson v. Island ( 89 ). Komise ve své replice tvrdí, že znění výše uvedených ustanovení polského práva podle všeho nerozlišuje mezi soudním přezkumem aktu jmenování na místo soudce prezidentem republiky a soudním přezkumem, jehož cílem je zajistit dodržování záruk stanovených v čl. 19 odst. 1 druhém pododstavci SEU. Řádnost postupu vedoucího ke jmenování soudce má totiž vliv nejen na platnost jmenování, ale i na uplatnění požadavku unijního práva na přístup k nezávislému a nestrannému soudu předem zřízenému zákonem, na základě čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU a článku 47 Listiny. V bodě 134 rozsudku A. K. se uvádí, že je třeba ověřit, zda hmotněprávní a procesní podmínky, na jejichž základě jsou rozhodnutí o jmenování přijímána, jsou takového rázu, že nemohou u jednotlivců vyvolat legitimní pochybnosti stran neovlivnitelnosti dotyčných soudců ve vztahu k vnějším skutečnostem a jejich neutrality ve vztahu ke střetávajícím se zájmům.

114.

Zadruhé Komise tvrdí, že čl. 55 odst. 4 novelizovaného zákona o organizaci obecných soudů brání polským soudům v tom, aby posuzovaly, zda členové kolegia mohou legitimně vykonávat soudní funkce. Uvedené ustanovení zakazuje soudu, aby bez návrhu nebo na návrh účastníků řízení na základě „předpisů o přidělování věcí a o určování a změně složení, v jakých soud rozhoduje“ konstatoval, že rozhodování soudu v určitém složení je v rozporu s právními předpisy, že soud není řádně obsazen nebo že se rozhodování účastnila osoba, která k tomu není oprávněná nebo způsobilá. Toto ustanovení tedy soudům brání, aby přezkumem legality rozsudku ověřily, zda je soud nezávislým a nestranným soudem předem zřízeným zákonem, a zda byl tudíž příslušný k projednání věci. Kromě toho se podle článku 8 novelizačního zákona použije čl. 55 odst. 4 novelizovaného zákona o organizaci obecných soudů rovněž na probíhající věci. V replice bylo upřesněno, že podle čl. 55 odst. 4 novelizovaného zákona o organizaci obecných soudů platí, že pokud je soudce jmenován v souladu s pravidly o přidělování věcí, má se za to, že je tento soudce příslušný k rozhodování v určité věci. To brání tomu, aby požadavky nezávislého a nestranného soudu předem zřízeného zákonem mohly být přezkoumány v rámci odvolacího řízení.

115.

Komise má za to, že výše uvedená vnitrostátní ustanovení brání polskému soudu v tom, aby splnil svou povinnost ověřit bez návrhu nebo na návrh účastníka řízení, zda je z důvodu svého složení nezávislým a nestranným soudem předem zřízeným zákonem. Kromě toho tato ustanovení brání soudům zjišťovat, je-li tato otázka důležitá pro jejich vlastní posouzení (například žaloba na neplatnost rozhodnutí z důvodu nesprávného složení soudu), zda jiný soud splňuje unijní požadavky na nezávislý a nestranný soud předem zřízený zákonem ve smyslu čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU ve spojení s článkem 47 Listiny, ve světle judikatury ESLP k čl. 6 odst. 1 EÚLP, a to s ohledem na okolnosti jmenování soudce nebo legitimitu soudního orgánu.

116.

Podle Komise soudní přezkum požadavku na nezávislý soud zřízený zákonem podle čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU a článku 47 Listiny nevyžaduje zavedení zvláštního mechanismu za tímto účelem. Ani nutně neukládá vnitrostátnímu soudci, aby zrušil akt jmenování soudce nebo odvolal jmenovanou osobu. Je tedy irelevantní, že podle Ústavy Polské republiky nemůže být akt jmenování soudce zpochybněn. Vnitrostátnímu soudu, který věc projednává, přísluší určit důsledky případného porušení požadavku na nezávislý soud předem zřízený zákonem, a to na základě použitelného vnitrostátního práva, s náležitým zohledněním účinnosti unijního práva a otázek, jako je zásada právní jistoty.

117.

Polská republika tvrdí, že Komise neprokázala své tvrzení týkající se údajného porušení článku 267 SFEU a zásady přednosti. Polská republika dále tvrdí, že Komise neodkázala na čl. 26 odst. 3 novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu a nevysvětlila, v čem toto ustanovení porušuje unijní právo.

118.

Polská republika jasně rozlišuje mezi soudním přezkumem aktu jmenování soudce a jeho účinky, a soudním přezkumem záruk, které musí soud zajistit na základě čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU. Polské právo prvně uvedený druh soudního přezkumu nepovoluje a Soudní dvůr proti tomu ve svém rozsudku A. K. nic nenamítl ( 90 ). Podle Ústavy Polské republiky a ustálené judikatury polských soudů je pravomoc jmenovat soudce výsadou prezidenta republiky. Tato pravomoc nepodléhá, a nikdy nepodléhala, soudnímu přezkumu, a to z důvodu, že pokud by takový přezkum byl umožněn, byla by tím porušena zásada neodvolatelnosti soudců. To je v souladu s judikaturou Soudního dvora, podle které musí být podmínky pro odvolání soudce stanoveny zákonem, musí být odůvodněné a přiměřené. Rovněž to odpovídá judikatuře ESLP, podle které nesmí být organizace soudnictví ponechána v diskreci soudní moci. Naproti tomu polské právo umožňuje soudní přezkum práva na nezávislý soud a poskytování záruk stanovených unijním právem. Polská republika dodává, že výklad sporných ustanovení ze strany Komise není podpořen judikaturou.

119.

Polská republika má za to, že čl. 42a odst. 1 a 2, jakož i čl. 55 odst. 4 novelizovaného zákona o obecných soudech, čl. 29 odst. 2 a 3 novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu a čl. 5 odst. 1a a 1b novelizovaného zákona o organizaci správních soudů neomezují pravomoc vnitrostátních soudů přezkoumávat existenci záruky přiznané jednotlivcům článkem 19 odst. 1 druhým pododstavcem SEU ve spojení s článkem 47 Listiny.

120.

V tomto ohledu Polská republika uvádí, že v případě pochybností o nestrannosti soudce lze jeho vyloučení požadovat na základě článků 48 až 54 občanského soudního řádu ( 91 ), článků 40 až 44 trestního řádu ( 92 ) nebo článků 18 až 24 zákona o správním řízení ( 93 ).

121.

Zadruhé případ, kdy je zpochybněna příslušnost konkrétního soudu nebo pokud existují pochybnosti o právu jednotlivce na nezávislý a nestranný soud zřízený zákonem, může být postoupen jinému soudu, který je příslušný podle vnitrostátního práva ( 94 ), a jenž splňuje požadavky čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU.

122.

Zatřetí, pokud by složení soudu, který rozhoduje o věci, bylo v rozporu se zákonem, nebo pokud by ve věci rozhodoval vyloučený soudce, odvolací soud je povinen bez návrhu zrušit řízení a zrušit tento rozsudek v souladu s článkem 379 odst. 4 občanského soudního řádu, článkem 349 odst. 1 bodem 1 trestního řádu a článkem 183 odst. 2 bodem 4 zákona o řízení před správními soudy. Konstatování, že byl porušen článek 47 Listiny, může vést k tomu, že odvolací soud zruší řízení a rozsudek z důvodu, že nebyl vydán nezávislým a nestranným soudem předem zřízeným zákonem. Odvolací soud však nemůže zpochybnit mandát nebo příslušnost soudce, který vydal zrušený rozsudek.

123.

Polská republika ve své duplice uvedla, že cílem čl. 42a odst. 1 a 2 novelizovaného zákona o obecných soudech, čl. 29 odst. 2 a 3 novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu a čl. 5 odst. 1a a 1b novelizovaného zákona o organizaci správních soudů je zabránit tomu, aby mandáty nebo pracovní vztahy soudců byly zpochybňovány v rámci jiných řízení, než jsou řízení předvídaná Ústavou Polské republiky a právními předpisy, které jí provádí. Právo na nezávislý a nestranný soud předem zřízený zákonem je navíc zaručeno článkem 45 Ústavy Polské republiky, mezinárodními smlouvami a Listinou. Vnitrostátní právní předpisy je třeba vykládat ve světle všech uvedených ustanovení. Vady při jmenování soudce nebo porušení práva na soud předem zřízený zákonem nemají za následek zrušení aktu o jmenování soudce nebo řízení, kterého se tento soudce účastnil ( 95 ).

124.

Polská republika má za to, že Komise nesprávně vyložila čl. 55 odst. 4 novelizovaného zákona o organizaci obecných soudů. Tvrdí, že toto ustanovení nebrání tomu, aby bylo přezkoumáno, zda je soud správně složený. Pouze kodifikuje judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž platí, že je-li věc projednávána v rozporu s ustanoveními o přidělování věcí mezi soudci příslušného soudu, nepředstavuje to důvod pro mimořádný přezkum ve smyslu článku 387 občanského soudního řádu a čl. 439 odst. 1 a 2 trestního řádu, který by vedl ke zrušení řízení a přezkoumávaného rozsudku. Takové porušení může být nicméně důvodem pro běžný přezkum. Účastník řízení se tedy může domáhat zrušení rozsudku z důvodu, že porušení použitelného soudního řádu mělo z jeho pohledu negativní dopad na řešení sporu. Kromě toho může účastník řízení podat návrh na vyloučení soudce, pokud účast tohoto soudce v řízení porušuje právo na nestranný soud.

125.

Polská republika má za to, že na rozdíl od tvrzení Komise uvedeného v bodě 114 tohoto stanoviska, čl. 55 odst. 4 novelizovaného zákona o organizaci obecných soudů neodkazuje na soudní přezkum otázky, zda soud, který vydal rozsudek, je nezávislým a nestranným soudem předem zřízeným zákonem. Toto ustanovení se totiž týká pouze důsledků porušení pravidel týkajících se přidělování věcí a složení soudů. Z toho vyplývá, že žalobní důvod Komise týkající se článku 8 novelizačního zákona, podle něhož se čl. 55 odst. 4 novelizovaného zákona o organizaci obecných soudů použije rovněž na probíhající věci, musí být rovněž zamítnut.

126.

Polská republika tvrdí, že porušení článku 267 SFEU a zásady přednosti unijního práva tvrzená v rámci prvního žalobního důvodu Komise nejsou dostatečně prokázána. Kromě toho tvrdí, že Komise nepředložila žádné odůvodnění ani důkaz, že čl. 26 odst. 3 novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu porušuje unijní právo. Polská republika má rovněž za to, že Komise předložila vysvětlení nebo důkazy na podporu těchto tvrzení po uplynutí lhůty a že by je Soudní dvůr neměl zohlednit.

127.

V rámci řízení pro nesplnění povinnosti podle článku 258 SFEU je na Komisi, aby prokázala existenci tvrzeného nesplnění povinnosti tím, že Soudnímu dvoru předloží veškeré informace nezbytné k tomu, aby mohl existenci tohoto nesplnění povinnosti ověřit, a nemůže se přitom opírat o žádnou domněnku ( 96 ). Komise musí podle článku 21 statutu Soudního dvora Evropské unie a čl. 120 písm. c) jednacího řádu Soudního dvora v žalobě podané podle článku 258 SFEU uvést přesné žalobní důvody, ohledně nichž má Soudní dvůr rozhodnout, a alespoň stručně uvést právní a skutkové okolnosti, na kterých se tyto žalobní důvody zakládají ( 97 ). Opodstatněnost žaloby podle článku 258 SFEU je tedy třeba zkoumat pouze z hlediska návrhových žádání uvedených v žalobě.

128.

V rámci prvního žalobního důvodu Komise pouze odkázala na článek 267 SFEU, aniž vysvětlila, a to ani stručně, v čem ustanovení polského práva, která uvedla, porušují toto ustanovení. Skutečnost, že Komise ve svém odůvodněném stanovisku ze dne 30. října 2020 vysvětlila relevanci článku 267 SFEU v rámci tohoto žalobního důvodu, není pro účely článku 21 statutu Soudního dvora a čl. 120 písm. c) jednacího řádu Soudního dvora dostatečná. Kromě toho na rozdíl od toho, co je uvedeno v replice, Soudní dvůr nemůže předpokládat existenci „funkční vazby“ mezi tvrzeným porušením článku 267 SFEU a dotčenými ustanoveními polského práva. Vzhledem k tomu, že Komise mohla vysvětlit tuto „funkční vazbu“ v rámci svého druhého žalobního důvodu, týká se tento žalobní důvod jiných ustanovení polského práva.

129.

Naproti tomu mám za to, že bod 75 žaloby stručně uvádí důvody, proč měla Komise za to, že ustanovení polského práva uvedená v jejím prvním žalobním důvodu porušují zásadu přednosti unijního práva. Navíc vzhledem k tomu, že čl. 26 odst. 3 novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu v podstatě opakuje čl. 29 odst. 3 stejného zákona ( 98 ), postačovalo, aby Komise v rámci svého prvního žalobního důvodu odkázala na čl. 26 odst. 3, neboť z celkové formulace tohoto žalobního důvodu lze jasně vyvodit, proč má Komise za to, že toto ustanovení porušuje unijní právo.

130.

S ohledem na výše uvedené navrhuji, aby Soudní dvůr odmítl argumentaci Komise týkající se článku 267 SFEU v rámci prvního žalobního důvodu jako nepřípustnou.

131.

Polská republika tvrdí, že důvody vznesené v rámci druhého žalobního důvodu Komise jsou nesoudržné s jejím prvním žalobním důvodem a odporují mu. Komise má za to, že toto tvrzení je neopodstatněné.

132.

Druhý žalobní důvod se týká výlučné příslušnosti k rozhodování o otázkách týkajících se nezávislosti soudů, kolegií a soudců, kterou vnitrostátní právo přiznává mimořádnému kolegiu. První žalobní důvod kritizuje zejména skutečnost, že některá ustanovení polského práva zakazují všem vnitrostátním soudům, včetně mimořádného kolegia ( 99 ), přezkoumávat legalitu jmenování soudců v Polsku. Podle prvního žalobního důvodu tedy žádný soud v Polsku není příslušný k přezkumu zákonnosti jmenování soudců v Polsku podle unijního práva. Domnívám se tedy, že první dva žalobní důvody Komise jsou soudržné a vzájemně si neodporují.

133.

Polská republika nezpochybňuje, že obecné soudy, Nejvyšší soud a správní soudy musí ve světle judikatury ESLP týkající se čl. 6 odst. 1 EÚLP a zásady přednosti unijního práva dodržovat čl. 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU ve spojení s článkem 47 Listiny. Kromě toho nezpochybňuje, že dotčené soudy musí ověřit, zda je v souladu s rozsudkem Simpson dodržováno právo na nezávislý a nestranný soud předem zřízený zákonem. Polská republika tvrdí, že vnitrostátní ustanovení uvedená Komisí pouze brání tomu, aby byl zpochybňován akt o jmenování soudce prezidentem republiky. V této souvislosti zdůrazňuje několik dalších ustanovení polského práva, která dávají soudcům možnost ověřit, zda je zaručen přístup k nestrannému soudu předem zřízenému zákonem.

134.

Na rozdíl od toho, co tvrdí Polská republika, Komise v rámci tohoto řízení nezpochybňuje ani výsadu prezidenta republiky jmenovat soudce, ani to, že akt jmenování soudce nemůže být podle polského práva zpochybněn ( 100 ).

135.

V bodě 133 rozsudku A. K. Soudní dvůr uvedl, že skutečnost, že soudci jsou jmenováni prezidentem republiky, nezakládá jejich závislost na prezidentovi ani nevyvolává pochybnosti o nestrannosti jmenovaných osob, pokud po svém jmenování nejsou soudci vystaveni žádnému tlaku. Body 129 až 136 rozsudku A. B. a další (Jmenování soudců Nejvyššího soudu – Prostředek nápravy) ( 101 ) uvádí, že případná neexistence možnosti podat prostředek nápravy k soudu v souvislosti s procesem jmenování do funkcí soudců vnitrostátního nejvyššího soudu se nemusí jevit jako problematická z hlediska požadavků vyplývajících z unijního práva, pokud jsou k dispozici jiné účinné prostředky právní ochrany. Jinak tomu může být v případě, kdy prostředky soudní nápravy, jež doposud existovaly, byly zrušeny a další relevantní skutečnosti charakteristické pro proces jmenování v daném vnitrostátním právním a skutkovém kontextu mohou u jednotlivců vyvolat pochybnosti systémové povahy o nezávislosti a nestrannosti soudců jmenovaných v rámci tohoto procesu ( 102 ).

136.

První žalobní důvod Komise se tedy omezuje na tvrzení, že všechny obecné soudy, správní soudy a Nejvyšší soud, včetně mimořádného kolegia ( 103 ), nesmějí bez návrhu ani na návrh účastníka řízení přezkoumávat, zda soud zaručuje právo jednotlivců na účinný prostředek nápravy v oblastech pokrytých právem Unie, před nezávislým a nestranným soudem předem zřízeným zákonem ( 104 ). Podle Komise mají sporná ustanovení přinejmenším dva nepříznivé účinky. Zaprvé brání soudům přezkoumávat takové otázky bez ohledu na povahu a rozsah případného prostředku nápravy podle vnitrostátního práva. Zadruhé rovněž brání soudům, aby neuplatňovaly vnitrostátní ustanovení, která jsou v rozporu s čl. 19 odst. 1 druhým pododstavcem SEU a článkem 47 Listiny.

137.

Komise a Polská republika se neshodují v otázce působnosti dotčených vnitrostátních ustanovení uvedených v rámci prvního žalobního důvodu.

138.

Znění čl. 42a odst. 2 novelizovaného zákona o organizaci obecných soudů, čl. 26 odst. 3 a čl. 29 odst. 3 novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu a čl. 5 odst. 1b novelizovaného zákona o organizaci správních soudů výslovně zakazují dotčeným soudům, aby určovaly nebo posuzovaly „zákonnost jmenování soudce“. Tatáž ustanovení rovněž uvedeným soudům zakazují určovat nebo posuzovat „z něj odvozená oprávnění k výkonu soudních funkcí“.

139.

Článek 42a odst. 1 novelizovaného zákona o organizaci obecných soudů, čl. 29 odst. 2 novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu a čl. 5 odst. 1a novelizovaného zákona o organizaci správních soudů rovněž stanoví, že uvedené soudy nemohou „zpochybňovat legitimitu soudů a tribunálů […] nebo orgánů kontroly a ochrany práva.“ Článek 55 odst. 4 novelizovaného zákona o organizaci obecných soudů a článek 8 novelizačního zákona ( 105 ) brání tomu, aby se bylo možné dovolávat ustanovení o přidělování věcí a o určování a změně složení, v jakých soud rozhoduje, za účelem omezení pravomoci soudce nebo konstatování, že složení soudu je v rozporu s právními předpisy, že soud není řádně obsazen nebo že se rozhodování účastnila osoba, která k tomu není oprávněná nebo způsobilá.

140.

Znění těchto ustanovení se na první pohled neomezuje na zabránění tomu, aby soud mohl zrušit akt jmenování soudce prezidentem republiky s účinky erga omnes. Naopak jasně brání jakémukoli polskému soudu, aby se z vlastního podnětu nebo na návrh účastníka řízení zabýval za každých okolností a z jakéhokoli důvodu otázkou, zda byl soudce jmenován zákonně nebo zda může soudce vykonávat soudní funkci nezávisle na povaze údajné protiprávnosti, napadeného aktu nebo postupu nebo dostupných prostředků nápravy. Znění těchto ustanovení je tedy tak široké, že vylučuje možnost vnitrostátních soudů přezkoumávat otázky týkající se nezávislosti složení soudu tak, jak to vyžaduje rozsudek Simpson ( 106 ).

141.

Navzdory skutečnosti, že vnitrostátní soudy mají povinnost předkládat otázky nezávislosti soudce nebo soudu mimořádnému kolegiu na základě čl. 26 odst. 2 novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu, čl. 26 odst. 3 uvedeného zákona výslovně vylučuje mimořádné kolegium z posuzování zákonnosti jmenování soudce nebo jeho pravomoci vykonávat soudní funkce. Kromě toho podle čl. 42a odst. 1 novelizovaného zákona o organizaci obecných soudů, čl. 29 odst. 2 novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu a čl. 5 odst. 1a novelizovaného zákona o organizaci správních soudů nemůže žádný polský soud zpochybnit legitimitu dotčeného soudu. Uplatnění odpovídajících prostředků nápravy podle vnitrostátního práva je tedy rovněž omezené.

142.

Mimoto, i když se zákazy stanovené v čl. 55 odst. 4 novelizovaného zákona o organizaci obecných soudů a v článku 8 novelizačního zákona mohou, jak tvrdí Polská republika, týkat v mnoha případech čistě organizačních otázek, jakož i vedení řízení a pracovního vytížení, nelze vyloučit, že takové skutečnosti rovněž vyvolají pochybnosti o tom, zda byl soud předem zřízen zákonem nebo zda je nestranný. Obecný zákaz vznesení nebo řešení takových věcí za okolností popsaných ve sporné právní úpravě jde nad rámec toho, co je podle Polské republiky cílem těchto ustanovení, a ztěžuje dostupnost soudních prostředků k nápravě takového porušení. Z toho vyplývá, že dotčená vnitrostátní ustanovení jsou formulována natolik široce, že upravují všechny aspekty přezkumu práva na nestranný a nezávislý soud předem zřízený zákonem zaručeného článkem 19 odst. 1 druhým pododstavcem SEU a článkem 47 Listiny.

143.

Polská republika na žádost Soudního dvora předložila důkazy o mnoha dalších ustanoveních vnitrostátního práva, která stanoví zejména vyloučení soudců, postoupení věci jinému soudu a zrušení řízení odvolacím soudem z důvodu nesouladu dotčených řízení s požadavky čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU a článku 47 Listiny. Například článek 48 občanského soudního řádu a článek 40 trestního řádu stanoví za určitých okolností automatické vyloučení soudců. Podle článku 49 občanského soudního řádu a článků 41 a 42 trestního řádu může soudce požádat, aby byl vyloučen, nebo takovou žádost může podat účastník řízení. V souladu s článkem 379 odst. 4 občanského soudního řádu a článkem 439 trestního řádu je skutečnost, že řízení se účastní soudce, který má být automaticky vyloučen, důvodem pro zrušení dotčeného řízení.

144.

V této souvislosti lze uvést, že Polská republika naznačila, že Trybunał Konstytucyjny (dále jen „polský ústavní soud“) již v několika případech omezil rozsah působnosti vnitrostátních předpisů o vyloučení soudců. Článek 49 občanského soudního řádu tak částečně pozbyl platnosti dne 9. června 2020 v rozsahu, v němž umožňoval vyloučení soudce na základě jeho nesprávného jmenování prezidentem republiky na návrh KRS ( 107 ). Totéž ustanovení rovněž částečně pozbylo platnosti ke dni 28. února 2022 v rozsahu, v němž uznávalo, jakožto legitimní pochybnost o nestrannosti soudce v určité věci, postup jeho jmenování prezidentem republiky na návrh KRS ( 108 ). Článek 41 odst. 1 a čl. 42 odst. 1 trestního řádu pozbyly platnosti dne 12. března 2020 v rozsahu, v němž umožňovaly přezkum návrhu na vyloučení soudce z důvodu pochybení při jeho jmenování prezidentem republiky na návrh KRS ( 109 ). Tato judikatura stanoví jasné meze možnosti vyloučení soudce v důsledku pochybení při jeho jmenování, na rozdíl od zpochybnění aktu o jmenování soudce prezidentem republiky.

145.

Ani jiná ustanovení polského práva týkající se vyloučení soudců nezpochybňují skutečnost, že znění čl. 42a odst. 1 a 2 a čl. 55 odst. 4 novelizovaného zákona o organizaci obecných soudů, čl. 26 odst. 3 a čl. 29 odst. 2 novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu, čl. 5 odst. 1a a 1b novelizovaného zákona o organizaci správních soudů a článku 8 novelizačního zákona jsou mimořádně široká a neomezují se na řízení, jehož cílem je zpochybnit jmenování soudce. Cílem těchto ustanovení je naopak zabránit tomu, aby soud přezkoumával složení senátu nebo jakýkoli akt, který vede ke jmenování soudce, čímž je vyloučena možnost jakéhokoli prostředku nápravy v případě porušení požadavků čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU a článku 47 Listiny.

146.

I kdybychom připustili, že existují jiná ustanovení vnitrostátního práva, která zřejmě umožňují soudům alespoň do určité míry přezkoumávat dodržování záruk stanovených v čl. 19 odst. 1 druhém pododstavci SEU a v článku 47 Listiny ( 110 ), jejich koexistence s ustanoveními vnitrostátního práva, která Komise zpochybnila v rámci svého prvního žalobního důvodu, a omezení, která judikatura polského Ústavního soudu stanovila pro jejich použití, vytváří značnou právní nejistotu, což v rozporu s čl. 19 odst. 1 druhým pododstavcem SEU a článkem 47 Listiny narušuje možnost přístupu soudů a účastníků řízení k nezávislému a nestrannému soudu předem zřízenému zákonem. Komise se rovněž domáhá určení, že Polská republika tím, že uplatňuje vnitrostátní předpisy, na něž Komise odkazuje v rámci tohoto žalobního důvodu, porušila přednost unijního práva. Jak jsem uvedl ve své odpovědi na druhý žalobní důvod ( 111 ), tvrzení týkající se přednosti není samostatným bodem žaloby a není namístě o něm jako o takovém rozhodovat.

147.

Doporučuji tedy Soudnímu dvoru, aby konstatoval, že vnitrostátní ustanovení dotčená v rámci prvního žalobního důvodu mohou v rozporu s článkem 19 odst. 1 druhým pododstavcem SEU ve spojení s článkem 47 Listiny narušit příslušnost polských soudů přezkoumávat dodržování požadavků týkajících se nezávislého a nestranného soudu předem zřízeného zákonem, a porušují tak tato ustanovení unijního práva.

148.

Tento žalobní důvod se týká přidání dvou kárných provinění do čl. 107 odst. 1 bodů 2 a 3 novelizovaného zákona o organizaci obecných soudů ( 112 ) a čl. 72 odst. 1 bodů 2 a 3 novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu ( 113 ), jakož i novelizačního zákona, který do čl. 72 odst. 1 bodu 1 novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu vkládá kárné provinění spočívající ve „zjevném a hrubém porušování právních předpisů“. Podle Komise čl. 107 odst. 1 body 2 a 3 novelizovaného zákona o organizaci obecných soudů, jakož i čl. 72 odst. 1 body 2 a 3 novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu považují posouzení nezávislosti jiného soudce nebo jiného soudního orgánu a jejich postavení jakožto „soudu předem zřízeného zákonem“ ze strany vnitrostátního soudu za kárné provinění. Tím Polská republika nesplnila povinnosti, které pro ni vyplývají z čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU ve spojení s článkem 47 Listiny a z článku 267 SFEU.

149.

Komise vychází z názoru, že nelze mít za to, že se vnitrostátní soud dopustil kárného provinění a že mu hrozí kárná sankce, pokud dodržuje povinnosti stanovené v čl. 19 odst. 1 druhém pododstavci SEU a článku 47 Listiny.

150.

Podle Komise se prvně uvedené kárné provinění obsažené v ustanoveních citovaných v bodě 148 tohoto stanoviska týká jednání nebo opomenutí, která znemožňují nebo vážně ztěžují fungování soudního orgánu. Druhé se týká jednání zpochybňujícího existenci služebního poměru soudce, účinnost jmenování soudce nebo legitimitu ústavního orgánu Polské republiky.

151.

Soudci obecných a správních soudů, kteří se dopustí těchto provinění, mohou být odvoláni nebo přeloženi k jinému soudu. Za méně závažná provinění může být soudci uložena peněžní pokuta nebo může být odvolán z funkce ( 114 ). Soudci Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu jsou za taková provinění bezpodmínečně odvoláni ( 115 ). Komise uvádí, že podle Polské republiky je cílem dotčených kárných provinění zajistit „užitečný účinek“ článku 42a a čl. 55 odst. 4 novelizovaného zákona o organizaci obecných soudů a čl. 29 odst. 2 a 3 novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu ( 116 ) a zaručit, aby vnitrostátní soudy respektovaly nové pravomoci, které byly svěřeny výlučně mimořádnému kolegiu ( 117 ).

152.

Komise tvrdí, že přezkum legality postupu jmenování soudců ze strany soudu podle rozsudku Simpson ( 118 ) může být kvalifikován jako jednání „zpochybňující existenci služebního poměru soudce [nebo] účinnost jmenování soudce“ podle čl. 107 odst. 1 bodu 3 novelizovaného zákona o organizaci obecných soudů a čl. 72 odst. 1 bodu 3 novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu, a vede tak k zahájení kárného řízení.

153.

Mimoto, jak Komise uvedla v rámci svého druhého žalobního důvodu, považuje za nezbytné, aby všechny vnitrostátní soudy mohly posuzovat nezávislost soudu nebo soudce rozhodujícího v dané věci. Toto posouzení v současné době spadá do výlučné pravomoci mimořádného kolegia. Proti každému vnitrostátnímu soudci, který poruší ustanovení vnitrostátního práva, na která odkazuje druhý žalobní důvod, s odvoláním na zásadu přednosti unijního práva, může být vedeno kárné řízení podle čl. 107 odst. 1 bodu 2 novelizovaného zákona o organizaci obecných soudů a čl. 72 odst. 1 bodu 2 novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu, tedy za jednání nebo opomenutí, která znemožňují nebo vážně ztěžují fungování soudního orgánu.

154.

Konstatování určitého soudu, že určitý soud nebyl předem zřízen zákonem z důvodu nedostatků v postupu, které vedlo ke jmenování soudce, může být kvalifikováno jako provinění podle čl. 107 odst. 1 bodů 2 a 3 novelizovaného zákona o organizaci obecných soudů nebo čl. 72 odst. 1 bodů 2 a 3 novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu, jakožto jednání zpochybňující „účinnost jmenování soudce.“

155.

Kárná provinění zavedená článkem 107 odst. 1 body 2 a 3 novelizovaného zákona o organizaci obecných soudů, jakož i článkem 72 odst. 1 body 2 a 3 novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu se týkají rovněž obsahu soudních rozhodnutí, kterými se posuzuje nezávislost a nestrannost jiného soudce nebo soudu nebo postavení „soudu předem zřízeného zákonem“. Tento skutkový stav neodpovídá rozsudku ve věci Minister for Justice and Equality (Nedostatky soudního systému) ( 119 ), ve kterém Soudní dvůr rozhodl, že nezávislost soudců vyžaduje, aby kárný režim nebyl využíván jakožto systém politické kontroly obsahu soudních rozhodnutí.

156.

Tatáž ustanovení vnitrostátního práva rovněž umožňují konstatovat, že žádosti soudu o rozhodnutí o předběžné otázce podané na základě článku 267 SFEU týkající se výkladu čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU a článku 47 Listiny, vyvolané pochybnostmi o legalitě příslušnosti soudu, představují kárná provinění ( 120 ).

157.

Komise má za to, že tato kárná provinění nejsou v souladu s rozsudkem A. K., jak tvrdí Polská republika. Pokud použití kritérií uvedených v bodech 132 až 154 uvedeného rozsudku vede k závěru, že soud není v souladu s článkem 47 Listiny nezávislý a nestranný, musí vnitrostátní soud upustit od použití vnitrostátních ustanovení, která takovému soudu přiznávají příslušnost. Takové jednání by mohlo být považováno za kárné provinění podle čl. 107 odst. 1 bodu 2 novelizovaného zákona o organizaci obecných soudů a čl. 72 odst. 1 bodu 2 novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu, neboť by se mohlo jednat o jednání nebo opomenutí, které by mohlo znemožnit nebo vážně ztížit fungování soudního orgánu. Mimoto na rozdíl od toho, co tvrdí Polská republika, Soudní dvůr v bodě 133 rozsudku A. K. nerozhodl, že jmenování soudců prezidentem republiky nemůže být předmětem soudního přezkumu. Soudní dvůr uvedl, že samotná skutečnost, že soudce je jmenován prezidentem republiky, nemůže vyvolat pochybnosti o nestrannosti tohoto soudce, pokud po svém jmenování není dotčená osoba vystavena vnějšímu tlaku a nepřijímá pokyny při výkonu svých funkcí.

158.

Novelizačním zákonem bylo do čl. 72 odst. 1 bodu 1 novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu vloženo kárné provinění spočívající ve „zjevném a hrubém porušení právních předpisů“. Toto kárné provinění se již vztahovalo na soudce obecných soudů podle čl. 107 odst. 1 bodu 1 zákona o organizaci obecných soudů. Rozsudek ve věci kárného režimu soudců zkoumal slučitelnost posledně uvedeného ustanovení s článkem 19 odst. 1 druhým pododstavcem SEU. Kárné provinění spočívající ve „zjevném a hrubém porušení právních předpisů“ je totiž vágním pojmem, který může omezit obsah soudních rozhodnutí. Nelze vyloučit, že čl. 72 odst. 1 bod 1 novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu, vykládaný v kontextu zvýšené činnosti kárných úředníků a nátlaku ze strany výkonné moci na činnost kárných orgánů v důsledku změn provedených reformou Nejvyššího soudu na základě zákona o Nejvyšším soudu ze dne 8. prosince 2017 ( 121 ), může být použit pro výkon politické kontroly nad soudní činností soudců Nejvyššího soudu.

159.

Komise ve své replice zdůrazňuje, že třetí žalobní důvod se týká obsahu a znění dotčených právních předpisů a nikoli jejich soudního posouzení nebo jejich uplatňování. V rozsudku ve věci kárného režimu soudců ( 122 ) Soudní dvůr rozhodl, že je nutné stanovit pravidla, která dostatečně jasně a přesně vymezí jednání, která mohou vést ke vzniku kárné odpovědnosti soudců, aby byla zaručena nezávislost, která je vlastní jejich poslání, a aby se zamezilo tomu, že budou vystaveni riziku, že jejich kárná odpovědnost vznikne pouze z toho důvodu, jak rozhodli. Výraz „jednání zpochybňující“ uvedený v čl. 107 odst. 1 bodě 3 novelizovaného zákona o organizaci obecných soudů a v čl. 72 odst. 1 bodě 3 novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu se neomezuje na zpochybňování aktu jmenování soudce prezidentem republiky.

160.

Komise rovněž tvrdí, že Polská republika nezpochybňuje podobnosti mezi článkem 72 odst. 1 bodem 1 novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu a článkem 107 odst. 1 bodem 1 novelizovaného zákona o organizaci obecných soudů. Odůvodnění uvedené v rozsudku ve věci kárného režimu soudců platí tím spíše pro čl. 72 odst. 1 bod 1 novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu.

161.

Polská republika tvrdí, že třetí žalobní důvod není opodstatněný, jelikož Komise neunesla důkazní břemeno podle článku 258 SFEU. Poukazuje zejména na to, že se Komise opírá o znění dotčených vnitrostátních ustanovení a nepředložila žádný důkaz ani o jejich provádění, ani o judikatuře, která je vykládá.

162.

Článek 107 odst. 1 bod 2 novelizovaného zákona o organizaci obecných soudů a čl. 72 odst. 1 bod 2 novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu jsou založeny na francouzském právu ( 123 ). Komise nikdy nezpochybnila slučitelnost uvedených francouzských ustanovení s unijním právem. Kromě toho podle Polské republiky nelze z těchto ustanovení vnitrostátního práva vyvodit, že se vztahují na případy, v nichž se uplatňuje unijní právo, včetně čl. 19 odst. 1 SEU. Uplatnění unijního práva není jednáním nebo opomenutím, které by znemožnilo nebo vážně ztížilo fungování soudního orgánu.

163.

Polská republika tvrdí, že výklad čl. 107 odst. 1 bodu 2 novelizovaného zákona o organizaci obecných soudů a čl. 72 odst. 1 bodu 2 novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu provedený Komisí je rovněž v rozporu s cílem sledovaným těmito ustanoveními, kterým je zabránit tomu, aby se soudci, kteří vykonávají povolání zakládající se na veřejné důvěře, chovali způsobem neslučitelným s důstojností své funkce. Jelikož přísluší soudci, aby aplikoval právo a předkládal Soudnímu dvoru předběžné otázky, tvrzení Komise, že tato jednání mohou představovat kárné provinění, je nesprávné. Tato ustanovení neumožňují ani přezkoumávat soudní rozhodnutí nebo ukládání kárné odpovědnosti soudci v důsledku to, že tento soudce přezkoumal, zda je zaručeno právo na přístup k soudu. Stanovisko Komise tedy není podloženo jazykovým, logickým a empirickým hlediskem a není podpořeno vnitrostátní judikaturou.

164.

Pokud jde o čl. 107 odst. 1 bod 3 novelizovaného zákona o organizaci obecných soudů a čl. 72 odst. 1 bod 3 novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu ( 124 ), Polská republika má za to, že Komise zaměnila otázku přezkumu dodržování požadavků stanovených v čl. 19 odst. 1 druhém pododstavci SEU ve spojení s článkem 47 Listiny ze strany vnitrostátního soudu s účinkem takového přezkumu, který spočívá ve zpochybnění výkonu výsad prezidenta republiky jmenovat určitého soudce.

165.

Dotčená kárná provinění nespočívají v přezkumu dodržování práva jednotlivce na soudní ochranu podle čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU. Tato ustanovení vnitrostátního práva brání naopak tomu, aby soud zpochybnil platnost jmenování soudce v rámci jiného řízení, než je řízení upravené Ústavou Polské republiky nebo ustanoveními přijatými na jejím základě.

166.

Dotčená vnitrostátní ustanovení nebrání možnosti podat prostředek k nápravě porušení práv účastníka řízení podle článku 47 Listiny, jako je návrh na zrušení rozsudku, vyloučení soudce nebo postoupení věci jinému soudu, který v souladu s rozsudkem A. K. odpovídá tomuto ustanovení Listiny. Tato ustanovení nebrání ani tomu, aby byly podávány žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce podle článku 267 SFEU. Od přijetí uvedených ustanovení polské soudy podaly několik žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce týkajících se výkladu čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU. Komise neuvádí, že proti některému ze soudců, kteří podali žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, byla zahájena kárná řízení, což Polská republika potvrdila.

167.

Polská republika rovněž potvrzuje, že čl. 72 odst. 1 bod 1 novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu odpovídá článku 107 odst. 1 bodu 1 zákona o organizaci obecných soudů, který stanoví, že kárná odpovědnost soudce vzniká z důvodu „zjevného a hrubého porušení právních předpisů“. Posledně uvedené ustanovení je v nezměněné podobě v platnosti od 1. října 2001. Do současné doby nevedlo k jakýmkoli námitkám. Článek 72 odst. 1 bod 1 novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu tedy pouze sjednocuje definici kárného provinění, která se již vztahuje na soudce obecných soudů. Podle Polské republiky by bylo nepřípustné, pokud by zákonodárce zprostil soudce Nejvyššího soudu – kteří musí splňovat nejvyšší úroveň právního jednání a právních znalostí – odpovědnosti za provinění týkající se zjevného a hrubého porušení právních předpisů v rámci kárného řízení.

168.

Podle judikatury Nejvyššího soudu je porušení právních předpisů „zjevné“, pokud „lze pochybení soudu snadno prokázat, pokud k němu došlo v souvislosti s dotčeným ustanovením, i když smysl tohoto ustanovení nesmí vyvolávat pochybnosti ani u osob s průměrným právním povědomím a jeho použití nevyžaduje další analýzu“ ( 125 ) nebo „pokud u každého právníka bez dalšího nevyvolává pochybnosti o tom, že došlo k porušení právních předpisů“ ( 126 ). Ze znění čl. 72 odst. 1 bodu 1 novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu i z příslušné judikatury týkající se tohoto ustanovení tak vyplývá, že dodržení požadavků stanovených v čl. 19 odst. 1 druhém pododstavci SEU, článku 47 Listiny a článku 267 SFEU nepředstavuje zjevné a hrubé porušení právních předpisů.

169.

Polská republika ve své duplice připomíná, že na rozdíl od toho, co tvrdí Komise v bodě 159 tohoto stanoviska, judikatura Soudního dvora ( 127 ) vyžaduje, aby posouzení vnitrostátních právních předpisů zohledňovalo jejich použití v praxi, včetně veškeré vnitrostátní judikatury týkající se jejich výkladu.

170.

Polská republika tvrdí, že důvody, které Komise uplatňuje v rámci svého druhého žalobního důvodu, jsou nesoudržné s jejím třetím žalobním důvodem a odporují mu. Komise má za to, že Soudní dvůr by měl tento žalobní důvod zamítnout. Druhý žalobní důvod se týká výlučné příslušnosti mimořádného kolegia k rozhodování o otázkách týkajících se nezávislosti soudů, kolegií a soudců, kterou mu přiznávají některá ustanovení vnitrostátního práva. Třetí žalobní důvod spočívá v tom, že přezkum dodržování unijních požadavků týkajících se nezávislého a nestranného soudu předem zřízeného zákonem ze strany soudu je kvalifikován jako kárné provinění. Tyto dva žalobní důvody jsou zjevně odlišné. Nesouhlasím tedy s tím, že mezi nimi existuje zjevný rozpor a navrhuji, aby Soudní dvůr námitku Polské republiky v tomto ohledu odmítl.

171.

V důsledku požadavků týkajících se nezávislého a nestranného soudu předem zřízeného zákonem podle čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU a článku 47 Listiny, musí kárný režim platný pro soudce poskytovat nezbytné záruky, aby se zabránilo jakémukoli riziku použití takového režimu jakožto systému politické kontroly nad obsahem soudních rozhodnutí. Stanovení pravidel, která definují zejména jednání zakládající kárné provinění i konkrétně použitelné sankce, která dále upravují účast nezávislého orgánu za použití postupu plně zaručujícího práva zakotvená v článcích 47 a 48 Listiny, zejména právo na obhajobu, a která zakotvují možnost napadnout rozhodnutí kárných orgánů soudní cestou, v tomto ohledu představuje soubor základních záruk pro účely zachování nezávislosti soudní moci ( 128 ).

172.

Kárný režim platný pro soudce spadá pod organizaci soudnictví, a tedy do pravomoci členských států. Kárná odpovědnost soudců může dle volby členských států přispívat k odpovědnému přístupu a účinnosti v soudním systému. Členské státy musí při výkonu této pravomoci dodržovat unijní právo zejména tím, že zaručí nezávislost soudů, které rozhodují o otázkách souvisejících s uplatňováním nebo výkladem unijního práva, aby byla zaručena účinná právní ochrana jednotlivců vyžadovaná v čl. 19 odst. 1 druhém pododstavci SEU ( 129 ).

173.

Ochrana této nezávislosti nemůže úplně vyloučit možnost vzniku kárné odpovědnosti soudce v některých zcela výjimečných případech z důvodu soudních rozhodnutí přijatých tímto soudcem. Požadavek nezávislosti nemá za cíl aprobovat naprosto neomluvitelná jednání soudců, která by spočívala například v porušení pravidel vnitrostátního a unijního práva, jejichž dodržování mají zajišťovat, kterého by se dopustili úmyslně a se zlým úmyslem nebo v důsledku zvlášť závažné a hrubé nedbalosti, nebo v uchýlení se ke svévoli či v odepření spravedlnosti, přestože mají soudit spory, které jsou jim předloženy ( 130 ).

174.

Za účelem zachování této nezávislosti a zabránění tomu, aby kárný režim mohl být odkloněn od svého legitimního cíle, se jeví jako zásadní, aby skutečnost, že soudní rozhodnutí obsahuje případné pochybení ve výkladu nebo uplatňování pravidel vnitrostátního nebo unijního práva nebo v posouzení skutkových okolností a hodnocení důkazů, nemohla sama o sobě vést ke vzniku kárné odpovědnosti ( 131 ).

175.

Uplatnění kárné odpovědnosti tak musí být vymezeno objektivními a ověřitelnými kritérii založenými na základních požadavcích na řádný výkon spravedlnosti, jakož i zárukami, které mají zamezit jakémukoli riziku vnějších tlaků na obsah soudních rozhodnutí, a umožňují tak rozptýlit jakékoli legitimní pochybnosti jednotlivců o neovlivnitelnosti dotyčných soudců a o jejich neutralitě ve vztahu k vzájemně se střetávajícím zájmům ( 132 ). Za tímto účelem je nutné stanovit pravidla, která dostatečně jasně a přesně vymezí zejména jednání, která mohou vést ke vzniku kárné odpovědnosti soudců, aby byla zaručena nezávislost, která je vlastní jejich poslání, a aby se zamezilo tomu, že budou vystaveni riziku, že jejich kárná odpovědnost vznikne z toho důvodu, jak rozhodli ( 133 ). Soudní dvůr rovněž rozhodl, že skutečnost, že vnitrostátní soudci nebudou vystaveni kárným řízením nebo sankcím z důvodu, že využili možnosti obrátit se na Soudní dvůr na základě článku 267 SFEU, představuje záruku, která je vlastní jejich nezávislosti ( 134 ).

176.

Z ustálené judikatury Soudního dvora vyplývá, že se působnost vnitrostátních právních předpisů, které jsou předmětem řízení o nesplnění povinnosti, musí zpravidla posuzovat s přihlédnutím k jejich výkladu vnitrostátními soudy ( 135 ). V rámci svého třetího žalobního důvodu Komise tvrdí, že znění samotných vnitrostátních ustanovení jasně porušuje uvedená ustanovení unijního práva, a není tedy nezbytné zkoumat způsob, jakým jsou tato ustanovení uplatňována v praxi ( 136 ). Vzhledem k tomu, že se Komise rozhodla tuto otázku prezentovat tímto způsobem, nevidím žádný logický důvod, proč jí Soudní dvůr nemůže z tohoto důvodu připustit a rozhodnout o ní s tím, že Komise nese riziko neúspěchu ohledně této otázky.

177.

Polská republika tvrdí, že znění čl. 107 odst. 1 bodu 2 novelizovaného zákona o organizaci obecných soudů a čl. 72 odst. 1 bodu 2 novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu se podobají odpovídajícím ustanovením francouzského práva, a uvádí, že Komise platnost uvedených francouzských ustanovení nikdy nezpochybnila. Polská republika kromě toho tvrdí, že čl. 72 odst. 1 bod 1 novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu nepřiznává orgánu, který má rozhodovat spor, širší prostor pro uvážení než rovnocenná ustanovení belgického, dánského a nizozemského práva.

178.

V tomto ohledu stačí uvést, že projednávaná žaloba pro nesplnění povinnosti směřuje proti Polské republice. Vzhledem k tomu, že Soudní dvůr v rámci tohoto řízení o nesplnění povinnosti nemá projednávat legalitu pravidel platných v jiných členských státech, nemůže se jich tento členský stát dovolávat za účelem prokázání, že neporušil unijní právo ( 137 ).

179.

V rozsahu, v němž se třetí žalobní důvod Komise týká čl. 107 odst. 1 bodů 2 a 3 novelizovaného zákona o organizaci obecných soudů a čl. 72 odst. 1 bodů 2 a 3 novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu, je úzce spjat s druhým žalobním důvodem. Komise má za to, že všechny vnitrostátní soudy musí mít možnost posoudit, zda jsou splněny požadavky nezávislosti, nestrannosti a předchozího zřízení soudu zákonem. Komise vykládá výše uvedená ustanovení tak, že takové posouzení může být považováno za jednání, které vážně ztěžuje fungování soudního orgánu nebo zpochybňuje existenci služebního poměru soudce nebo účinnost jeho jmenování.

180.

Jak jsem uvedl ve svém návrhu odpovědi na druhý žalobní důvod, domnívám se, že pokud nedojde k porušení zásad rovnocennosti nebo efektivity, vnitrostátní pravidla pro určení příslušnosti, která omezují soudy nebo jejich kolegia, která mohou rozhodovat o otázkách týkajících se nezávislosti soudů, kolegia nebo soudce, nejsou v zásadě v rozporu s článkem 19 odst. 1 druhým pododstavcem SEU a článkem 47 Listiny. Pokud jsou pravidla pro určení příslušnosti jasná a přesná, soud, kolegium nebo soudce by si za normálních okolností řízení neměli uzurpovat jurisdikci jiného soudu.

181.

Podle mého názoru jsou však znění čl. 107 odst. 1 bodů 2 a 3 novelizovaného zákona o organizaci obecných soudů, jakož i čl. 72 odst. 1 bodů 2 a 3 novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu natolik široká a nepřesná, že je lze rozumně vykládat tak, že přezkum dodržení některého z požadavků článku 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU a článku 47 Listiny týkajícího se nezávislého a nestranného soudu předem zřízeného zákonem ( 138 ), ze strany soudce, může být považován za kárné provinění. Lze věrohodně tvrdit, že soud jednající v rámci své pravomoci, který zkoumá, zda tento nebo jiný soud dodržuje čl. 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU a článek 47 Listiny, nebo předkládá Soudnímu dvoru předběžné otázky podle článku 267 SFEU ( 139 ), by mohl být považován za soud, který bránil nebo závažně ztěžoval fungování soudního orgánu nebo zpochybnil účinnost jmenování soudce.

182.

Článek 107 odst. 1 bod 2 novelizovaného zákona o organizaci obecných soudů a čl. 72 odst. 1 bod 2 novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu odkazují na jednání nebo opomenutí, která mohou znemožnit nebo vážně ztížit fungování soudního orgánu. Neupřesňují, že tato jednání nebo opomenutí musí být protiprávní buď podle vnitrostátního, nebo unijního práva. Tvrzení Polské republiky, že jednání v rámci zákonných mezí a na základě zákona nemůže představovat kárné provinění podle uvedených ustanovení, se tak jeví jako neudržitelné. Výklad dotčených ustanovení neumožňuje čtenáři ani zjistit existenci kárného provinění, nebo v projednávané věci jeho údajnou neexistenci, s jasností a přesností vyžadovanou právními předpisy.

183.

Článek 107 odst. 1 bod 3 novelizovaného zákon o organizaci obecných soudů a čl. 72 odst. 1 bod 3 novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu kromě toho odkazují na jednání zpochybňující existenci služebního poměru soudce, účinnost jmenování soudce nebo legitimitu ústavního orgánu Polské republiky. Tato ustanovení jsou koncipována tak široce, že do jejich působnosti mohou spadat věci překračující zpochybňování jmenování soudce prezidentem republiky. Jejich znění zachycuje podle mého názoru veškeré pokusy ke zpochybnění jakéhokoli aspektu postupu vedoucího ke jmenování soudce ( 140 ), včetně například dodržení požadavku, zda byl soud v souladu s čl. 19 odst. 1 druhým pododstavcem SEU a článkem 47 Listiny předem zřízen zákonem. Vzhledem k širokému znění čl. 107 odst. 1 bodů 2 a 3 novelizovaného zákona o organizaci obecných soudů, jakož i čl. 72 odst. 1 bodů 2 a 3 novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu existuje zjevné riziko, že podání žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce zahrnující tato ustanovení unijního práva může být považováno za kárné provinění.

184.

Tytéž úvahy platí pro přezkum nestrannosti soudu. Ačkoliv polský právní řád obsahuje řadu ustanovení týkajících se vyloučení soudců, nálezy polského ústavního soudu působnost těchto ustanovení značně omezily ( 141 ). Přezkum návrhu na vyloučení soudce založený na vadě postupu, na základě něhož byl tento soudce jmenován, tak může představovat kárné provinění.

185.

Pokud jde o čl. 72 odst. 1 bod 1 novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu, je nesporné, že znění, působnost a účel tohoto ustanovení jsou stejné jako čl. 107 odst. 1 bod 1 novelizovaného zákona o organizaci obecných soudů. V bodech 140 a 141 rozsudku ve věci kárného režimu soudců Soudní dvůr rozhodl, že čl. 107 odst. 1 zákona o organizaci obecných soudů nenaplňuje požadavky jasnosti a přesnosti. Po přezkumu použití tohoto ustanovení zejména ve světle vnitrostátní judikatury, kterou Polská republika předložila, Soudní dvůr rozhodl, že výrazy „zjevné a hrubé porušení právních předpisů“ nevylučovaly kárnou odpovědnost soudců již na základě údajně nesprávného obsahu jejich rozhodnutí, a omezení této odpovědnosti na zcela výjimečné případy.

186.

V projednávané věci se Polská republika za účelem prokázání, že čl. 72 odst. 1 bod 1 novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu nelze vykládat tak, že v důsledku dodržení požadavků stanovených v čl. 19 odst. 1 druhém pododstavci SEU a článku 47 Listiny ukládá kárné sankce, opírá o judikaturu Nejvyššího soudu týkající se čl. 107 odst. 1 zákona o organizaci obecných soudů.

187.

Judikatura týkající se čl. 107 odst. 1 zákona o organizaci obecných soudů citovaná Polskou republikou, přičemž nejnovější pochází z roku 2015 ( 142 ), byla přijata kolegiem Nejvyššího soudu, které mělo příslušnost před reformou uvedeného soudu na základě zákona o Nejvyšším soudu ze dne 8. prosince 2017 ( 143 ), a nikoli kárným kolegiem v jeho současné podobě.

188.

Kromě toho, jak Komise uvádí v replice, Soudní dvůr v rozsudku ve věci kárného režimu soudců ( 144 ) konstatoval, že v nedávném rozhodnutí ( 145 ) zaujalo současné kárné kolegium extenzivní výklad čl. 107 odst. 1 zákona o organizaci obecných soudů, který se odchyluje od předchozí judikatury Nejvyššího soudu a který snížil ochranu hodnoty právního státu ( 146 ). Z ustálené judikatury vyplývá, že je-li vnitrostátní právní úprava předmětem rozdílných soudních výkladů, přičemž jedny vedou k použití uvedené právní úpravy, které je slučitelné s unijním právem, a druhé k použití s tímto právem neslučitelnému, je třeba konstatovat, že tato právní úprava není přinejmenším dostatečně jasná na to, aby bylo zajištěno její použití slučitelné s unijním právem ( 147 ).

189.

Podle čl. 73 odst. 1 novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu je kárné kolegium kárným soudem druhého (a posledního) stupně pro soudce obecných soudů a kárným soudem prvního a druhého stupně pro soudce Nejvyššího soudu. Vzhledem k tomu, že kárné kolegium nesplňuje požadavky nezávislosti a nestrannosti podle čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU ( 148 ), existuje zvýšené riziko, že čl. 72 odst. 1 bod 1 novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu ( 149 ) bude vykládán tak, aby usnadnil použití kárného režimu k ovlivnění soudních rozhodnutí ( 150 ).

190.

Vzhledem k tomu, že navrhuji, aby Soudní dvůr určil, že Polská republika tím, že přijala čl. 72 odst. 1 bod 1 novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu, nesplnila povinnosti, které pro ni vyplývají z čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU a článku 47 Listiny, navrhuji Soudnímu dvoru, aby třetímu žalobnímu důvodu vyhověl.

191.

V rámci čtvrtého žalobního důvodu, který se týká několika ustanovení čl. 27 odst. 1 novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu, Komise tvrdí, že Polská republika porušila čl. 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU tím, že udělila kárnému kolegiu, jehož nezávislost a nestrannost nejsou v souladu s judikaturou Soudního dvora ( 151 ) zaručeny, příslušnost k rozhodování věcí, které se přímo týkají postavení a výkonu jejich funkce.

192.

Komise má za to, že celkové posouzení několika skutečností týkajících se složení a příslušnosti kárného kolegia, podmínek jmenování jeho členů, zejména role KRS – ústavního orgánu pověřeného zajištěním nezávislosti soudů a soudců – jakož i skutečnosti, že uvedená opatření byla na základě polského práva přijata současně, ukazují na „systémové narušení“ předchozího režimu. To vyvolává nejen legitimní pochybnosti, pokud jde o nezávislost kárného kolegia, jeho neovlivnitelnost ve vztahu k vnějším skutečnostem a jeho nestrannost ve vztahu k zájmům, které jsou předmětem věcí, v nichž má příslušnost, ale rovněž přímo zasahuje do nezávislosti soudců spadajících do jeho jurisdikce.

193.

Komise poznamenává, že nově vytvořené kárné kolegium bylo pověřeno určitými kategoriemi věcí týkajících se postavení soudců, které dříve spadaly do pravomoci obecných nebo jiných soudů. Všichni členové kárného kolegia byli navíc jmenováni postupem, do něhož bylo zapojeno nové složení KRS. V tomto ohledu byl zkrácen čtyřletý mandát 15 členů KRS a výběrové řízení budoucích členů bylo změněno s cílem zvýšit vliv Sejmu na její složení. Komise rovněž zdůrazňuje, že vložení odstavců 1b a 4 do článku 44 zákona o KRS ( 152 ) omezilo účinnost soudního přezkumu usnesení KRS, jimiž jsou prezidentovi republiky navrhováni kandidáti na funkce soudců Nejvyššího soudu ( 153 ). Konečně Komise poukazuje rovněž na zvýšenou organizační, funkční a finanční autonomii kárného kolegia ve vztahu k ostatním čtyřem kolegiím Nejvyššího soudu.

194.

Čtvrtý žalobní důvod směřuje proti třem ustanovením. Zaprvé proti čl. 27 odst. 1 bodu 1a novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu, který se týká žádostí o souhlas k zahájení trestního stíhání soudců nebo justičních čekatelů. Zadruhé proti čl. 27 odst. 1 bodu 2 novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu, který se týká věcí pracovněprávních a otázek sociálního zabezpečení soudců Nejvyššího soudu. Zatřetí proti čl. 27 odst. 1 bodu 3 novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu, který upravuje povinný odchod soudců do důchodu.

195.

Podle Komise Soudní dvůr judikoval, že požadavek na nezávislost soudců ukládá, aby pravidla kárného režimu vztahujícího se na ty, jejichž úkolem je rozhodovat, poskytovala nezbytné záruky, aby se zabránilo jakémukoli riziku použití takového režimu jakožto systému politické kontroly obsahu soudních rozhodnutí. Stanovení pravidel – kterými jsou především definována jak jednání představující kárné přestupky, tak konkrétně použitelné sankce, které stanoví zásah nezávislého orgánu v souladu s postupem, který v plné míře zaručuje dodržování práv zakotvených v článcích 47 a 48 Listiny, zejména práva na obhajobu, a která zakotvují možnost napadnout rozhodnutí kárných orgánů soudní cestou – představuje soubor základních záruk pro účely zachování nezávislosti soudní moci ( 154 ).

196.

Komise tvrdí, že když kárné kolegium rozhoduje v prvním a druhém stupni o zbavení soudce soudní imunity před zahájením trestního řízení proti tomuto soudci, musí přezkoumat, zda existuje důvodné podezření, že trestný čin byl spáchán. Kárné kolegium musí v této souvislosti rovněž rozhodnout o dalších opatřeních, včetně dočasného zproštění výkonu funkce soudce. Kárné kolegium tak přímo zasahuje do výkonu soudní činnosti tohoto soudce. Vzhledem k tomu, že dočasné zproštění výkonu funkce soudce může být uloženo na dobu neurčitou, během níž je jeho odměna snížena o 25 % až 50 %, může perspektiva, že tato dodatečná opatření mohou být přijata, představovat prostředek nátlaku na soudce, a tím ovlivňovat obsah jejich rozsudků.

197.

Komise dodává, že výlučná příslušnost kárného kolegia v oblasti pracovněprávních záležitostí, otázek sociálního zabezpečení a odchodu do důchodu, včetně otázek týkajících se odměňování, dovolených a nepřítomnosti v zaměstnání, důvodů nemoci, dávek a odchodu do důchodu z důvodu nemoci nebo fyzického či duševního poškození, má přímý vliv na podmínky, za nichž soudci Nejvyššího soudu vykonávají svojí soudní činnost.

198.

Podle Komise se kárné kolegium považuje za příslušné k projednání věcí, které určují pracovní poměr soudců Nejvyššího soudu v rámci řízení zahájeného podle článku 189 občanského soudního řádu. Stejně jako v případech kárného řízení a rozhodování o zbavení imunity soudců má Komise za to, že je důležité, aby nezávislý soud přijal nebo přezkoumal taková rozhodnutí za účelem ochrany soudců před neodůvodněnými tlaky a nejistotou, které by mohly ovlivnit jejich nezávislost.

199.

Komise v replice přebírá úvahy uvedené v bodech 88 až 110 rozsudku ve věci kárného režimu soudců, v nichž Soudní dvůr rozhodl, že Polská republika tím, že nezaručila nezávislost a nestrannost kárného kolegia, narušila nezávislost soudců obecných soudů a Nejvyššího soudu, čímž nesplnila povinnosti, které pro ni vyplývají z čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU. I když členské státy mohou stanovit pravidla týkající se soudní imunity, tato pravidla nemohou mít za následek zásah do nezávislosti soudců. Komise dodává, že ESLP ve věci Reczkowicz v. Polsko ( 155 ) rozhodl, že kárné kolegium není „soudem předem zřízeným zákonem“.

200.

Polská republika navrhuje, aby byl čtvrtý žalobní důvod zamítnut. Skutečnost, že výkonná moc jmenuje soudce, nemůže založit jejich závislost na výkonné moci ani nevyvolává pochybnosti o nestrannosti soudců, pokud po svém jmenování nejsou dotčené osoby při výkonu své funkce vystaveny žádnému tlaku ( 156 ). Celkové posouzení postupu jmenování soudců kárného kolegia a systému záruk, které je chrání po jejich jmenování, ukazuje, že neexistuje žádná možnost, jak by na ně mohl být vykonáván vnější tlak.

201.

Podle Polské republiky její Ústava stanoví postup pro jmenování všech soudců, včetně soudců kárného kolegia. Podle článku 179 ve spojení s článkem 144 odst. 3 bodem 17 Ústavy Polské republiky jsou soudci jmenováni prezidentem Polské republiky na dobu neurčitou, a to na návrh KRS. Jmenování soudců prezidentem republiky po projednání s prvním předsedou Nejvyššího soudu představuje podle článku 31 zákona o Nejvyšším soudu zavedenou výsadu prezidenta republiky. Prezident republiky zveřejňuje v Monitoru Polskim, polském Úředním věstníku, oznámení o počtu volných soudních míst, která mají být obsazena v každém kolegiu Nejvyššího soudu. Článek 30 zákona o Nejvyšším soudu stanoví taxativní výčet podmínek, které musí splňovat kandidáti na místo soudce Nejvyššího soudu ( 157 ). Do jednoho měsíce od zveřejnění oznámení může každá osoba, která splňuje podmínky pro to, aby se stala soudcem Nejvyššího soudu, požádat KRS o místo soudce v kolegiu uvedeném v oznámení. Poté, co předseda KRS konstatuje, že uchazeči splňují podmínky a formální požadavky, jmenuje podle čl. 31 odst. 1 zákona ze dne 12. května 2011 o KRS skupinu nejméně tří členů orgánu pověřeného vypracováním stanoviska k předloženým návrhům. Po posouzení žádostí podaných v rámci tohoto řízení předloží KRS prezidentovi republiky návrh na jmenování soudců na volná místa u Nejvyššího soudu. Přestože návrh KRS není pro prezidenta republiky závazný, prezident republiky nemůže soudcem jmenovat osobu, kterou KRS nenavrhla. V tomto ohledu se úloha KRS neliší od úlohy soudních rad v jiných členských státech.

202.

Polská republika zdůrazňuje, že nezávislost soudců kárného kolegia vyplývá nejen z postupu jejich jmenování, ale především ze širokého systému záruk, který umožňuje, aby jakýkoli soudce kárného kolegia mohl rozhodovat zcela bez vnějšího tlaku. Podle článku 179 Ústavy Polské republiky jsou soudci jmenováni na dobu neurčitou. Článek 180 Ústavy Polské republiky stanoví, že soudci jsou neodvolatelní. Soudce nemůže být odvolán, dočasně zproštěn výkonu funkce, převeden k jinému soudu nebo na jinou funkci proti své vůli, s výjimkou případů, kdy to vyplývá ze soudního rozhodnutí a pouze v případech stanovených zákonem. Soudce odchází do důchodu po dosažení zákonem stanoveného věku a v souladu s pravidly stanovenými zákonem může odejít do důchodu z důvodu nemoci nebo invalidity, které mu znemožňují vykonávat jeho funkci. Podle článku 181 Ústavy Polské republiky nemůže být soudce žalován, a nemůže být tedy trestně odpovědný nebo zbaven osobní svobody bez předchozího souhlasu soudu určeného zákonem. Soudci jsou dále podle čl. 178 odst. 3 Ústavy Polské republiky povinni být nepolitičtí. Podle článku 44 zákona o Nejvyšším soudu nemohou soudci tohoto soudu (včetně soudců jeho kárného kolegia) v zásadě zastávat jinou funkci. Soudci Nejvyššího soudu zároveň požívají vhodných materiálních podmínek, které jim mají nahradit zákazy a omezení, která jsou jim uložena. Soudci kárného kolegia mají nárok na dodatečnou odměnu ve výši 40 % z celkového základního platu a příspěvek za výkon služebních povinností (s výjimkou případu, kdy soudce zastává místo vědeckého pracovníka nebo vědce, za období ode dne jeho nástupu na tuto pozici do konce této pracovní pozice) z důvodu pravidel týkajících se neslučitelnosti výkonu jiných funkcí.

203.

Podle Polské republiky Komise nevysvětlila, jak by z autonomie kárného kolegia mohla vzniknout možnost výkonu nátlaku na soudce tohoto kolegia. Zřízení kárného kolegia bylo odůvodněno neúčinností kárných řízení a neschopností soudců Nejvyššího soudu postihovat soudní pochybení. Nezávislost kárného kolegia v rámci Nejvyššího soudu, spojená s neexistencí závislosti na jiných mocích, ukazuje neopodstatněnost tvrzení Komise. Kromě toho Polská republika zdůrazňuje, že přenesení příslušnosti na kárné kolegium souvisí s organizací soudnictví, která spadá do výlučné pravomoci členských států. V některých členských státech ( 158 ) totiž soudci nepožívají imunity. Pokud se Komise domnívá, že soudcovská imunita je požadavkem unijního práva, měla by tento požadavek vznést vůči všem členským státům.

204.

Polská republika tvrdí, že postup jmenování soudců kárného kolegia poskytuje mnohem vyšší záruky nezávislosti než řízení, o nichž má Soudní dvůr za to, že splňují kritéria stanovená v čl. 19 odst. 1 druhém pododstavci SEU ( 159 ). Trvá na tom, že nedošlo k žádnému „systémovému narušení“ a Komise zjevně uplatňuje dvojí metr. Komise nevysvětlila pojem „systémové narušení“, který není právním pojmem a je v mezinárodní judikatuře neznámý. Ani reforma soudního systému není spojena s jakýmkoli „narušením“. Kárné kolegium naopak vykonává funkci kárného soudu v prvním nebo druhém stupni.

205.

Zatímco organizace soudnictví, včetně pravidel upravujících trestní řízení proti soudcům, spadá do pravomoci členských států, výkon této pravomoci musí dodržovat unijní právo. Pokud členský stát stanoví taková zvláštní pravidla upravující trestní řízení vedená proti soudcům, je k vyloučení veškerých legitimních pochybností u jednotlivců o neovlivnitelnosti soudců vnějšími skutečnostmi, zejména přímými či nepřímými vlivy zákonodárné a výkonné moci, které mohou usměrňovat jejich rozhodnutí, na základě požadavku nezávislosti nezbytné, aby tato zvláštní pravidla byla odůvodněna objektivními a ověřitelnými požadavky na řádný výkon spravedlnosti. Taková pravidla musí, stejně jako v případě pravidel upravujících kárnou odpovědnost soudců, stanovit nezbytné záruky zajišťující, že tato trestní řízení nebudou moci být použita jako systém politické kontroly nad činností uvedených soudců a aby v plném rozsahu zaručila práva zakotvená v článcích 47 a 48 Listiny ( 160 ).

206.

Podle čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU musí členské státy zajistit, aby soudy, které mají rozhodovat o provádění nebo výkladu unijního práva, splňovaly požadavky na účinnou právní ochranu ( 161 ). Z povahy věcí spadajících do působnosti kárného kolegia podle čl. 27 odst. 1 bodů 1a, 2 a 3 novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu vyplývá, že tyto věci mohou mít okamžitý, přímý a zásadní vliv na postavení a podmínky výkonu jejich funkce ( 162 ). Vzhledem k tomu, že taková opatření mohou mít závažné důsledky pro jejich život a kariéru, musí být opatření přijatá podle čl. 27 odst. 1 bodů 1a, 2 a 3 novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu týkající se soudců, kteří mohou rozhodovat o uplatňování nebo výkladu unijního práva, přezkoumána orgánem, jenž sám splňuje záruky vlastní účinné soudní ochraně v souladu s čl. 19 odst. 1 druhým pododstavcem SEU ( 163 ).

207.

Z toho vyplývá, že kárné kolegium, které může používat čl. 27 odst. 1 body 1a, 2 a 3 novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu, musí poskytnout veškeré nezbytné záruky, pokud jde o jeho nezávislost a nestrannost, aby se předešlo jakémukoli riziku, že opatření přijatá na základě těchto ustanovení mohou být použita jako systém politické kontroly obsahu soudních rozhodnutí. V této souvislosti je irelevantní, že jiné členské státy mají jiný režim soudní imunity před trestním stíháním ( 164 ).

208.

V rozsudku ve věci kárného režimu soudců Soudní dvůr s odkazem na několik faktorů kategoricky konstatoval, že kárné kolegium nesplňuje požadavky nezávislosti a nestrannosti vyžadované článkem 19 odst. 1 druhým pododstavcem SEU. V tomto ohledu se Soudní dvůr ve velké míře opíral o skutečnosti, které již uvedl ve svém rozsudku A. K., na něhož odkazuje žaloba. Žalobní odpověď došla kanceláři Soudního dvora dne 17. června 2021, tedy přibližně jeden měsíc před vyhlášením rozsudku ve věci kárného režimu soudců. I když Komise v replice ze dne 28. července 2021 vycházela z uvedeného rozsudku za účelem posílení čtvrtého žalobního důvodu, Polská republika se v duplice podané dne 7. září 2021 k tomuto žalobnímu důvodu nevyjádřila.

209.

Význam rozsudku ve věci kárného režimu soudců ( 165 ) pro posouzení čtvrtého žalobního důvodu je značný, proto stručně shrnu jeho relevantní body ( 166 ). S odkazem na různé úvahy uvedené v bodech 89 až 110 uvedeného rozsudku, a nikoli na žádnou jednotlivou skutečnost, Soudní dvůr rozhodl, že Polská republika porušila čl. 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU, jelikož kárné kolegium nesplňuje požadavky nezávislosti a nestrannosti ( 167 ). Soudní dvůr vycházel zejména ze skutečnosti, že vytvoření kárného kolegia, které má výlučnou pravomoc rozhodovat určité kárné věci, ex nihilo odpovídalo přijetí vnitrostátních právních předpisů, které narušily neodvolatelnost a nezávislost soudců Nejvyššího soudu. Uvedl, že kárné kolegium požívá v rámci Nejvyššího soudu oproti jeho ostatním kolegiím obzvláště vysoké míry organizační, funkční a finanční autonomie. Odměna soudců kárného kolegia přesahuje přibližně o 40 % odměnu soudců ostatních kolegií Sądu Najwyższego (Nejvyšší soud) bez jakéhokoli objektivního odůvodnění. Při svém založení mělo být kárné kolegium složeno výlučně z nových soudců jmenovaných prezidentem republiky na návrh KRS ( 168 ).

210.

Před těmito jmenováními byla KRS komplexně restrukturalizována ( 169 ). Podle Soudního dvora mohly takové změny vést k riziku, které v rámci dříve platného způsobu volby neexistovalo, a sice riziku zvýšeného vlivu zákonodárné a výkonné moci na KRS a zásahu do nezávislosti tohoto orgánu. KRS v tomto novém složení byla navíc ustavena za současného zkrácení čtyřletého funkčního období dosavadních členů tohoto orgánu. Soudní dvůr rovněž konstatoval, že legislativní reforma KRS byla provedena současně s přijetím nového zákona o Nejvyšším soudu ( 170 ), jímž byla provedena rozsáhlá reforma tohoto orgánu ( 171 ).

211.

Podle Soudního dvora mohly všechny tyto skutečnosti vyvolat u jednotlivců legitimní pochybnosti o neovlivnitelnosti kárného kolegia ve vztahu k vnějším skutečnostem, zejména přímým či nepřímým vlivům polské zákonodárné a výkonné moci, a o jeho neutralitě ve vztahu k vzájemně se střetávajícím zájmům. Soudní dvůr uvedl, že tyto skutečnosti mohly vést k neexistenci zdání nezávislosti nebo nestrannosti kárného kolegia, jež je způsobilá narušit důvěru, kterou v demokratické společnosti a právním státě musí justice u jednotlivců vzbuzovat ( 172 ).

212.

Na rozdíl od toho, co tvrdí Polská republika, celkové posouzení postupu jmenování soudců kárného kolegia a podmínek, za kterých toto kolegium funguje, nevylučují existenci důvodných pochybností o tom, že na ně může být vyvíjen vnější tlak. V době přípravy tohoto stanoviska legitimní pochybnosti o nezávislosti a nestrannosti kárného kolegia popsané v rozsudku Komise v. Polsko (Nezávislost Nejvyššího soudu) ( 173 ) a v rozsudku A. K. přetrvávají.

213.

Vzhledem k tomu doporučuji Soudnímu dvoru, aby rozhodl tak, že Polská republika tím, že svěřila kárnému kolegiu, jehož nezávislost a nestrannost nejsou zaručeny, příslušnost rozhodovat ve věcech, které mají přímý dopad na postavení soudců a justičních čekatelů a na výkon jejich funkcí, jako jsou žádosti o souhlas k zahájení trestního stíhání soudců nebo justičních čekatelů nebo k jejich vzetí do vazby, ve věcech pracovněprávních a věcech sociálního zabezpečení, které se týkají soudců Nejvyššího soudu, jakož i ve věcech týkajících se povinného odchodu těchto soudců do důchodu, nesplnila povinnosti, které pro ni vyplývají z ustanovení čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU.

214.

Tím, že Polská republika uložila každému soudci povinnost zveřejnit ve Veřejném věstníku (Biuletyn Informacji Publicznej) do 30 dnů od obdržení oznámení o jeho jmenování do funkce soudce informace o členství ve spolku nebo sdružení, o funkcích, které zastával v neziskových nadacích, jakož i o členství v politické straně před jmenováním do funkce soudce, porušila podle Komise základní právo soudců na respektování jejich soukromí a ochranu osobních údajů, která jsou zaručena článkem 7 a čl. 8 odst. 1 Listiny, jakož i článkem 6 odst. 1 písm. c) a e), článkem 6 odst. 3 a článkem 9 odst. 1 GDPR.

215.

Článek 88a novelizovaného zákona o organizaci obecných soudů, čl. 45 odst. 3 novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu a čl. 8 odst. 2 novelizovaného zákona o organizaci správních soudů ukládají soudcům povinnost předložit písemné prohlášení o jejich členství v orgánech uvedených v čl. 88a odst. 1 bodech 1 až 3 novelizovaného zákona o organizaci obecných soudů. Tyto informace se zveřejňují ve Veřejném věstníku nejpozději do 30 dnů ode dne podání uvedeného prohlášení ( 174 ). Komise má za to, že tato ustanovení se týkají zpracování osobních údajů, jak jsou definovány v čl. 4 odst. 1 GDPR, tedy informací o identifikované nebo identifikovatelné fyzické osobě. Jelikož se údaje uvedené v čl. 88a odst. 1 bodu 3 novelizovaného zákona o organizaci obecných soudů týkají politických názorů soudce před jeho jmenováním do funkce soudce ( 175 ) nebo filozofického přesvědčení spojeného s členstvím ve sdružení nebo nadaci ( 176 ), spadají do zvláštních kategorií osobních údajů ve smyslu čl. 9 odst. 1 GDPR.

216.

Vzhledem k tomu, že zpracování osobních údajů soudců podléhá GDPR, nelze podle Komise výjimku uvedenou v čl. 2 odst. 2 písm. a) GDPR, na kterou poukazuje Polská republika, použít. V tomto ohledu stačí odkázat na bod 20 odůvodnění ( 177 ) a čl. 37 odst. 1 písm. a) GDPR, které za účelem zajištění nezávislosti soudní moci stanoví výjimku z GDPR, pouze pokud jde o pravomoc dozorových orgánů nad soudy, které vykonávají soudní funkce.

217.

Komise dále tvrdí, že povinnosti sdělit a zveřejnit informace týkající se členství v politické straně před jmenováním do funkce soudce a informace o veřejných a společenských činnostech soudce ve sdružení nebo nadaci jsou neslučitelné s obecnou zásadou proporcionality, jelikož nejsou ani vhodné, ani nezbytné k dosažení cíle deklarovaného Polskou republikou, kterým je zvýšení nestrannosti soudců. Jsou tedy neslučitelné s články 7 a 8 Listiny, jakož i s článkem 6 odst. 1 písm. c) a písm. e) a odst. 3 a článkem 9 odst. 1 GDPR. Dotčené povinnosti omezují právo soudce na respektování soukromí ( 178 ) a jeho právo na ochranu osobních údajů, které se ho týkají ( 179 ). Povolená omezení těchto práv musí být v souladu s čl. 52 odst. 1 Listiny stanovena zákonem a respektovat podstatu práv zakotvených v článcích 7 a 8 Listiny. Při dodržení zásady proporcionality musí být dotčená omezení nezbytná a musí skutečně odpovídat cílům obecného zájmu, které uznává Unie, nebo potřebě ochrany práv a svobod druhého.

218.

Komise tvrdí, že podle čl. 6 odst. 3 GDPR musí právní řád členského státu, který poskytuje právní základ pro zpracování osobních údajů, které je nezbytné pro splnění právní povinnosti nebo pro splnění úkolu prováděného ve veřejném zájmu nebo při výkonu veřejné moci, kterým je pověřen správce, splňovat cíl veřejného zájmu a být přiměřené sledovanému legitimnímu cíli ( 180 ). Kromě toho zpracování citlivých osobních údajů odhalujících politické názory soudce před jeho jmenováním, jakož i filosofické přesvědčení spojené s jeho členstvím ve sdružení nebo nadaci, musí být odůvodněno jednou z výjimek stanovených v čl. 9 odst. 2 GDPR.

219.

Podle Komise tedy nelze vyloučit, že orgány pověřené dohledem nad tím, aby soudci dodržovali etické a profesní normy, nebo orgány pověřené jmenováním soudních kolegií, mohou být informovány o činnostech, které soudci vykonávají nad rámec svých úkolů, jež mohou v konkrétním případě vyvolat střet zájmů. Zpracování takových údajů by však mělo být striktně omezeno na tento účel, a zejména by nemělo být použito k jiným účelům, které by mohly vést k diskriminaci soudce nebo k výkonu vnějšího tlaku na soudce nebo mít vliv na jeho soudní kariéru.

220.

Komise má za to, že dotčená vnitrostátní ustanovení jsou nepřiměřená, neboť se neomezují na to, co je nezbytné k dosažení sledovaných cílů, i kdyby se použila pouze na vnitřní kontrolu případných střetů zájmů. Zejména dřívější členství v politické straně se týká života soudce před jeho jmenováním, a nemá tedy přímo vliv na výkon jeho funkce. Pokud jde o členství v politické straně a funkci v rámci této strany před 29. prosincem 1989, je neudržitelné tvrdit, že by takové informace mohly sloužit k posouzení nestrannosti soudce ve věcech, o nichž tento soudce rozhoduje o více než 30 let později. Žádná vazba neexistuje ani mezi takovými údaji a postupem jmenování, jelikož tyto údaje se předkládají poté, co soudce začne vykonávat svou funkci.

221.

V každém případě lze cíle, aby věci byly rozhodovány nestranným soudem, dosáhnout méně omezujícími prostředky, jako je vyloučení soudce ve věcech, ve kterých vyvstanou pochybnosti o jeho nestrannosti. Komise v replice uvádí, že soudci skládají v okamžiku svého jmenování přísahu, že budou spravedlnost vykonávat nestranně a svědomitě. Kromě toho podle čl. 82 odst. 2 novelizovaného zákona o organizaci obecných soudů musí soudci zachovat důstojnost své funkce.

222.

Kromě toho Komise v replice uvádí, že Ústava Polské republiky vyžaduje, aby soudci byli nepolitičtí a nestranní. Polská republika neodůvodnila potřebu přijmout článek 88a novelizovaného zákona o organizaci obecných soudů s ohledem na tento požadavek. Informace týkající se členství ve sdružení, funkce vykonávané v rámci neziskové nadace a členství v politické straně ukazují politické názory soudce nebo jeho náboženské vyznání či filozofické přesvědčení ve smyslu čl. 9 odst. 1 GDPR. Kromě toho vzhledem k tomu, že pojem „sdružení“ podle článku 88a novelizovaného zákona o organizaci obecných soudů není definován, vztahuje se na členství v náboženských sdruženích, a nutí tak soudce, aby v tomto kontextu odhalili své přesvědčení. Podle Komise bylo toto ustanovení zavedeno s cílem zajistit, aby informace shromažďované a zpracovávané na jeho základě byly použity k jiným účelům, jako je vyvíjení tlaku na soudce nebo k podněcování podezírání osob, které nesdílejí jejich názor.

223.

Polská republika má za to, že pátý žalobní důvod musí být zamítnut, jelikož sporná ustanovení nespadají do působnosti GDPR. Za účelem podpory tvrzení, že se GDPR nevztahuje na zpracování osobních údajů v rámci činnosti, která nespadá do působnosti unijního práva, se Polská republika dovolává čl. 2 odst. 2 písm. a) GDPR. Mimoto vzhledem k tomu, že organizace soudnictví spadá do výlučné pravomoci členských států, se GDPR na tuto činnost nepoužije.

224.

V každém případě má Polská republika za to, že dotčená vnitrostátní ustanovení jsou v souladu s GDPR. Informace o některých činnostech soudců mimo soudní sféru mohou mít v konkrétní věci vliv na výkon funkce soudce a na existenci důvodů pro vyloučení. Na rozdíl od tvrzení Komise může mít předchozí členství v politické straně dopad na současnou soudní činnost soudce a na existenci důvodů pro vyloučení v konkrétní věci. Účelem těchto povinností je poskytnout informace účastníkovi řízení a umožnit mu podat odůvodněnou žádost o vyloučení. Jejich cílem není bránit soudci ve výkonu činností neslučitelných se soudní nezávislostí ( 181 ), ale spíše umožnit ověření ad casum, zda soudce, který rozhoduje věc, nevykonával činnosti, které by mohly vyvolat dojem, že není zcela objektivní. Vnitrostátní ustanovení jsou tedy přiměřená cíli posílit nestrannost a politickou neutralitu soudců, což, jak Komise sama připouští, je předmětem sporných ustanovení.

225.

Podle Polské republiky je cíl získat informace o členství v politické straně před 29. prosincem 1989 za účelem posouzení nestrannosti soudce rozhodujícího ve věci po více než 30 letech zcela legitimní, jelikož politizace soudní moci byla charakteristická pro bývalé komunistické režimy ve střední a východní Evropě.

226.

Polská republika uvádí, že Komise nevylučuje, že účast na činnostech nadace nebo neziskové organizace může mít přímý účinek na aktuální činnosti soudce, které nelze srovnávat s činnostmi soukromých osob. Na rozdíl od toho, co tvrdí Komise, se zpracování požadovaných informací omezuje výlučně na posílení důvěry veřejnosti v nestrannost a politickou neutralitu soudců. Takové údaje nelze použít k jiným účelům, včetně účelů, které by mohly vést k diskriminaci, vnějšímu tlaku nebo vlivu na profesní kariéru soudce. Komise na podporu svého argumentu nepředkládá žádný důkaz, a její tvrzení jsou tedy čistě hypotetická.

227.

Polská republika rovněž odmítá tvrzení Komise, že cílů sledovaných vnitrostátními ustanoveními lze dosáhnout méně omezujícími prostředky. Cílem těchto povinností je umožnit účastníkům řízení získat dostatečné informace k tomu, aby mohli podat žádost na vyloučení soudce ve vhodném okamžiku. Tohoto cíle nelze dosáhnout způsobem popsaným Komisí. Je tedy třeba odmítnout argument Komise, podle kterého dotčené informace mohou být použity výlučně v rámci vnitřního přezkumu možných střetů zájmů, které byly sděleny pouze odpovědným osobám, aby se ujistily, že soudci dodržují etické a stavovské normy, jakož i osobám odpovědným za určení složení soudních kolegií.

228.

Zpracování údajů týkajících se členství soudců v nadacích, sdruženích nebo politických stranách tedy splňuje test proporcionality nezbytný ke splnění úkolu prováděného ve veřejném zájmu. Proto má Polská republika za to, že sporná ustanovení splňují, aniž je dotčeno její stanovisko k použití čl. 2 odst. 2 písm. a) GDPR, rovněž kritéria uvedená v čl. 6 odst. 3 poslední větě ve spojení s článkem 6 odst. 3 písm. b) první větou a článkem 6 odst. 1 písm. c) a e) GDPR. Mimoto dotyčné údaje nepatří do kategorie zvláštních osobních údajů, na kterou odkazuje čl. 9 odst. 1 GDPR. Není tedy třeba přistoupit k takzvanému testu proporcionality, který navrhla Komise. Účelem dotčených povinností není uložit soudci povinnost předložit prohlášení obsahující informace o jeho politických nebo náboženských názorech nebo o jeho filozofickém přesvědčení. Podle Ústavy Polské republiky mají soudci stejně jako ostatní občané právo na svobodu projevu, přesvědčení, sdružování a shromažďování ( 182 ), a to pod podmínkou, že při požívání těchto práv jednají s náležitým respektem k důstojnosti své funkce a nestrannosti a nezávislosti soudní moci.

229.

I když je tvrzení Komise týkající se článků 7 a 8 odst. 1 Listiny stručné a opírá se o stejné argumenty, které Komise uplatňuje ohledně údajného nesplnění povinnosti vyplývající z GDPR, mám za to, že vychází z autonomního porušení Listiny Polskou republikou ( 183 ).

230.

Článek 51 odst. 1 Listiny stanoví, že její ustanovení jsou určena členským státům, výhradně pokud uplatňují právo Unie. Článek 6 odst. 1 SEU a čl. 51 odst. 2 Listiny upřesňují, že Listina nijak nerozšiřuje pravomoci Unie vymezené ve Smlouvách. Soudní dvůr tedy proto nemůže z hlediska Listiny posuzovat vnitrostátní právní úpravu, která nespadá do rámce uplatňování unijního práva ( 184 ).

231.

V bodě 21 rozsudku Åkerberg Fransson ( 185 ) Soudní dvůr uvedl, že vzhledem k tomu, že v případě, kdy vnitrostátní právní úprava spadá do působnosti unijního práva, musí být respektována základní práva, nemůže nastat případ, který by spadal pod unijní právo, a uvedená práva by se neuplatnila. Použitelnost unijního práva s sebou nese použitelnost základních práv zaručených Listinou. Z toho vyplývá, že základní práva zaručená Listinou se uplatní ve všech situacích, které se řídí unijním právem, a musí proto být respektována v případě, kdy vnitrostátní právní úprava spadá do působnosti tohoto práva. K použití Listiny je ještě třeba, aby unijní právo v dotyčné oblasti stanovilo určité povinnosti pro členské státy ohledně dotčené situace ( 186 ).

232.

GDPR ukládá členským státům zvláštní povinnosti při zpracovávání osobních údajů. Údaje, na které odkazují článek 88a novelizovaného zákona o organizaci obecných soudů, čl. 45 odst. 3 novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu a čl. 8 odst. 2 novelizovaného zákona o organizaci správních soudů, se týkají fyzické osoby identifikované nebo identifikovatelné fyzické osoby ( 187 ) na základě čl. 4 odst. 1 GDPR. Jejich shromažďování a následné zveřejnění představují zpracování ve smyslu čl. 4 odst. 2 GDPR ( 188 ). Za předpokladu, že zpracování osobních údajů soudců dotčených v rámci tohoto žalobního důvodu spadá do působnosti GDPR, a řídí se tedy unijním právem, může Soudní dvůr posoudit, zda tím, že Polská republika přijala dotčené vnitrostátní právní předpisy, porušila článek 7 a čl. 8 odst. 1 Listiny. Pokud jde o tvrzení Polské republiky, že se GDPR nevztahuje na organizaci nebo správu soudnictví v členském státě, jelikož tato činnost nespadá do věcné působnosti unijního práva podle čl. 2 odst. 2 písm. a) GDPR, Soudní dvůr rozhodl, že ačkoli organizace soudnictví spadá do pravomoci členských států, musí členské státy při výkonu této pravomoci dodržovat povinnosti, které pro ně vyplývají z unijního práva ( 189 ). Věcná působnost GDPR je velmi široká. Podle čl. 2 odst. 1 GDPR platí, že toto nařízení „se vztahuje na zcela nebo částečně automatizované zpracování osobních údajů a na neautomatizované zpracování těch osobních údajů, které jsou obsaženy v evidenci nebo do ní mají být zařazeny.“ Z věcné působnosti tohoto nařízení jsou na základě čl. 2 odst. 2 písm. a) až d) vyloučeny určité případy zpracování osobních údajů. Mezi tyto výjimky patří čl. 2 odst. 2 písm. a) GDPR, pokud ke zpracování dochází při výkonu činností, které nespadají do oblasti působnosti práva Unie ( 190 ).

233.

Ve svém rozsudku Latvijas Republikas Saeima (Trestné body) ( 191 ) Soudní dvůr ( 192 ) rozhodl, že čl. 2 odst. 2 písm. a) GDPR ve světle bodu 16 odůvodnění tohoto nařízení ( 193 ) vylučuje z působnosti uvedeného nařízení zpracování osobních údajů prováděné státními orgány v rámci činnosti, která má chránit národní bezpečnost, nebo činnosti, kterou lze zařadit do téže kategorie. Z toho vyplývá, že skutečnost, že se jedná o činnost státu nebo orgánu veřejné moci nepostačuje k tomu, aby se tato výjimka na takovou činnost automaticky vztahovala. Na rozdíl od toho, co tvrdí Polská republika, čl. 2 odst. 2 písm. a) GDPR nevylučuje organizaci nebo správu soudnictví v členských státech z věcné působnosti tohoto nařízení ( 194 ).

234.

Kromě toho je třeba uvést, že řada specifických výjimek uvedených v GDPR omezuje jeho použití na „soudy jednající v rámci svých soudních pravomocí“ ( 195 ). GDPR tedy nevylučuje organizaci soudnictví nebo soudní činnost ze své působnosti per se, ale omezuje použití některých svých ustanovení v několika konkrétních případech.

235.

Organizace nebo správa soudnictví v členském státě proto není činností, která by nespadala do věcné působnosti unijního práva podle čl. 2 odst. 2 písm. a) nařízení GDPR ( 196 ). Vnitrostátní ustanovení, která stanoví zpracování osobních údajů spadající do působnosti GDPR, musí být v souladu s GDPR a implicitně ctít základní práva zakotvená v Listině. S ohledem na cíl uvedený v čl. 1 odst. 2 GDPR, kterým je ochrana základních práv a svobod fyzických osob, zejména jejich práva na ochranu osobních údajů, pokud jsou splněny podmínky legálního zpracování osobních údajů podle tohoto nařízení, takové zpracování splňuje požadavky článků 7 a 8 Listiny ( 197 ).

236.

Jak vyplývá z bodu 10 odůvodnění GDPR, jeho cílem je zejména zajistit vysokou úroveň ochrany fyzických osob v rámci Unie. Za tímto účelem usiluje o zajištění soudržného a jednotného uplatňování pravidel ochrany základních práv a svobod fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů v Unii. Jak uvádí bod 4 odůvodnění GDPR, právo na ochranu osobních údajů není právem absolutním, ale musí být posuzováno v souvislosti se svou funkcí ve společnosti a v souladu se zásadou proporcionality musí být v rovnováze s dalšími základními právy.

237.

Každé zpracování osobních údajů – s výhradou výjimek, které připouští článek 23 GDPR – musí být v souladu se zásadami, jimiž se řídí zpracování osobních údajů, jakož i s právy subjektu údajů uvedenými v kapitolách II a III tohoto nařízení. Každé zpracování osobních údajů musí být zaprvé v souladu se zásadami stanovenými v článku 5 GDPR, a zadruhé odpovídat podmínkám stanoveným v článku 6 téhož nařízení ( 198 ).

238.

Osobní údaje musí být v souladu s článkem 5 odst. 1 písm. a), b), c) a d) GDPR ve vztahu k subjektu údajů zpracovávány korektně a zákonným a transparentním způsobem; shromažďovány pro určité, výslovně vyjádřené a legitimní účely; přiměřené, relevantní a omezené na nezbytný rozsah ve vztahu k účelu; přesné a v případě potřeby aktualizované.

239.

Komise netvrdí, že Polská republika porušila jakoukoliv ze zásad týkajících se zpracování osobních údajů uvedených v článku 5 GDPR ( 199 ). Pokud jde o článek 6 GDPR, rozsudek Latvijas Republikas Saeima (Trestné body) ( 200 ) uvádí, že toto ustanovení obsahuje taxativní a omezující výčet případů, v nichž lze zpracování osobních údajů považovat za zákonné. Aby mohlo být zpracování považováno za oprávněné, musí spadat pod jeden z případů stanovených v uvedeném ustanovení ( 201 ).

240.

Zpracování údajů je podle čl. 6 odst. 1 písm. c) GDPR zákonné pouze tehdy, pokud je nezbytné pro splnění právní povinnosti, která se na správce vztahuje ( 202 ). Takové zpracování je podle čl. 6 odst. 1 písm. e) GDPR zákonné pouze tehdy, pokud je nezbytné pro splnění úkolu prováděného ve veřejném zájmu nebo při výkonu veřejné moci, kterým je pověřen správce ( 203 ). Vzhledem k tomu, že zpracování údajů v rámci tohoto řízení je stanoveno zákonem, jeho zákonnost musí být zkoumána s ohledem na čl. 6 odst. 1 písm. c) GDPR. Podle čl. 6 odst. 3 GDPR musí být právní základ zpracování, na které odkazuje čl. 6 odst. 1 písm. c) GDPR, stanoven právem Unie nebo právem členského státu, které se na správce vztahuje ( 204 ), přičemž právní základ určuje účel takového zpracování. Kromě toho čl. 6 odst. 3 GDPR stanoví, že právo Unie nebo členského státu musí splňovat cíl veřejného zájmu a musí být přiměřené sledovanému legitimnímu cíli. Bod 39 odůvodnění GDPR uvádí, že osobní údaje by měly být zpracovány pouze tehdy, nemůže-li být účelu zpracování přiměřeně dosaženo jinými prostředky.

241.

Práva zakotvená v článcích 7 a 8 Listiny, jakož i v GDPR, se však neprojevují jako absolutní výsady, ale musí být nahlížena ve vztahu k jejich společenské funkci ( 205 ). Podle čl. 52 odst. 1 Listiny musí být každé omezení výkonu práv a svobod uznaných touto listinou, jako je právo na respektování soukromého a rodinného života a právo na ochranu osobních údajů, stanoveno zákonem a respektovat podstatu těchto práv a svobod. Podle zásady proporcionality mohou být omezení zavedena pouze tehdy, když jsou nezbytná a skutečně odpovídají cílům obecného zájmu, které uznává Unie, nebo potřebě ochrany práv a svobod druhého. Soudní dvůr rovněž upřesnil, že právní úprava, která s sebou přináší zásah do základních práv na respektování soukromého života a ochranu osobních údajů, musí stanovit jasná a přesná pravidla pro svůj rozsah a použití ( 206 ).

242.

Pátý žalobní důvod Komise se týká proporcionality dotčených vnitrostátních ustanovení. Komise netvrdí, že cíl spočívající v zajištění přístupu k nestrannému soudu není ve veřejném zájmu ( 207 ) a že by zpracování nebylo na tomto základě v souladu s čl. 6 odst. 1 písm. c) a čl. 6 odst. 3 GDPR, jakož i s čl. 52 odst. 1 Listiny ( 208 ). Stačí připomenout, že v oblastech pokrytých právem unie musí členské státy na základě čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU zaručit přístup k nezávislému a nestrannému soudu předem zřízenému zákonem ( 209 ). Komise v podstatě tvrdí, že vnitrostátní ustanovení jsou protiprávní, jelikož nejsou ani přiměřená, ani nezbytná k dosažení deklarovaného cíle Polské republiky, kterým je zajistit nestrannost soudní moci.

243.

Článek 9 odst. 1 GDPR výslovně zakazuje zpracování určitých osobních údajů, které jsou považovány za obzvláště citlivé ( 210 ). Článek 88a novelizovaného zákona o organizaci obecných soudů ( 211 ) vyžaduje údaje o soudcích týkající se 1) jejich členství ve sdružení ( 212 ), včetně jimi zastávaných funkcí a doby jejich členství, 2) jejich funkce v orgánu neziskové nadace a doby jejího trvání a 3) jejich členství v politické straně před jejich jmenováním do funkce soudce nebo během výkonu této funkce před 29. prosincem 1989. Členství ve sdružení nebo funkce v orgánu neziskové nadace by mohla odkazovat na členství nebo funkci v rámci odborů, sportovní organizace, filozofického společenství nebo společenského klubu. Pojmy „členství“ nebo „zastávaná pozice“ nejsou definovány a mohou odkazovat na formální či neformální členství nebo funkci. Terminologie použitá ve zkoumaných vnitrostátních ustanoveních je tak široká a nepřesná, že může zahrnovat téměř všechny formy sdružování osob. S výjimkou čl. 88a odst. 3 novelizovaného zákona o organizaci obecných soudů navíc dotčená vnitrostátní ustanovení nestanoví žádné časové omezení požadovaných údajů. Soudce by tak mohl být případně nucen uvést, že byl ve svém dětství členem amatérského sportovního klubu.

244.

Dosah zpochybněných ustanovení je tedy velmi široký. Požadavek předložit písemné prohlášení o členství v politické straně, sdružení nebo funkci v orgánu neziskové nadace, a to bez časového omezení, a zveřejnění těchto údajů může představovat zpracování osobních údajů odhalující politické názory soudce, jeho filozofické přesvědčení nebo členství v odborech.

245.

Článek 9 odst. 1 GDPR zakazuje shromažďování a zveřejňování citlivých osobních údajů, které vypovídají zejména o politických názorech, náboženském vyznání či filozofickém přesvědčení nebo členství v odborech. Článek 9 odst. 2 GDPR stanoví určité výjimky z tohoto zákazu. Mezi ně patří čl. 9 odst. 2 písm. g) GDPR, podle kterého mohou být osobní údaje zpracovány, pokud je zpracování „nezbytné z důvodu významného veřejného zájmu na základě práva Unie nebo členského státu, které je přiměřené sledovanému cíli, dodržuje podstatu práva na ochranu údajů a poskytuje vhodné a konkrétní záruky pro ochranu základních práv a zájmů subjektu údajů.“ ( 213 )

246.

Lze rovněž poznamenat, že Polská republika neuvedla jakékoliv opatření, která přijala za účelem ochrany základních práv soudců na základě článků 7 a 8 odst. 1 Listiny, nebo na základě GDPR, zejména jeho článků 6 a 9, jak vyžaduje čl. 9 odst. 2 písm. g) GDPR, za účelem zmírnění dopadu přijatých ustanovení.

247.

Polská republika pouze na tomto základě podle všeho porušila základní právo soudců na respektování jejich soukromého života a jejich právo na ochranu osobních údajů, zaručené článkem 7 a čl. 8 odst. 1 Listiny, jakož i čl. 6 odst. 1 písm. c) a e), čl. 6 odst. 3 a čl. 9 odst. 1 GDPR.

248.

Pro úplnost nicméně přezkoumám, zda jsou dotčená vnitrostátní ustanovení vhodná nebo nezbytná k dosažení cíle deklarovaného Polskou republikou, a to k zajištění nestrannosti soudů. Zajištění přístupu k nezávislému a nestrannému soudu představuje významný veřejný zájem ( 214 ) ve smyslu čl. 9 odst. 2 písm. g) GDPR. Větší transparentnost, pokud jde o předchozí členství soudců v nadacích, sdruženích atd., může v zásadě posílit důvěru veřejnosti v nezávislost a nestrannost soudní moci.

249.

Nebylo prokázáno, že přijetí dotčených vnitrostátních ustanovení bylo nezbytné k dosažení cíle, který chtějí sledovat. Zaprvé výše uvedená vnitrostátní ustanovení neuvádějí důvody, pro které byla přijata. Zadruhé Polská republika takovou nezbytnost v průběhu tohoto řízení neprokázala. Neuvedla, že před přijetím těchto ustanovení byla stávající vnitrostátní ustanovení o nestrannosti soudů a vyloučení soudců nedostatečná, nebo že existoval nedostatek důvěry veřejnosti v nestrannost soudnictví v Polsku. Dotčená vnitrostátní ustanovení patrně vychází z předpokladu, že veřejnost vnímá soudce jako podjaté. To je zejména zřejmé, pokud jde o požadavek stanovený v čl. 88a odst. 3 novelizovaného zákona o organizaci obecných soudů, týkající se členství soudce v politické straně během výkonu jeho funkce před 29. prosincem 1989. V rozsudku Getin Noble Bank ( 215 ) Soudní dvůr rozhodl, že jmenování soudce, k němuž došlo v období, kdy byla Polská lidová republika komunistickým státem, nemůže samo o sobě vyvolat legitimní a závažné pochybnosti jednotlivců o nezávislosti a nestrannosti tohoto soudce při výkonu jeho soudcovských povinností o 30 let později.

250.

Pokud jde o otázku, zda účel zpracování nemohl být rozumně splněn jinými prostředky, tak i když dotčená vnitrostátní ustanovení umožňují, jak tvrdí Polská republika, ověřit ad casum, že soudce, který přezkoumává věc, nebyl zapojen do činností, které by mohly naznačovat, že není zcela objektivní, umožňují veřejnosti mít široký přístup k dotčeným citlivým osobním údajům ( 216 ). Uvedeného účelu vnitrostátních ustanovení mohlo být dosaženo mnohem méně omezujícími prostředky tím, že by například advokátům účastníků řízení byl umožněn přístup k dotčeným údajům a bylo by omezeno jakékoliv další zpřístupnění údajů bez vztahu k tomuto specifickému a vymezenému účelu zajistit nestrannost justice.

251.

Dotčené zpracování citlivých osobních údajů představuje závažné omezení práva soudců na respektování soukromého života a jejich práva na ochranu osobních údajů podle článku 7 a čl. 8 odst. 1 Listiny a GDPR. To překračuje rámec toho, co je nezbytné k dosažení sledovaného cíle.

252.

Navrhuji tedy Soudnímu dvoru, aby konstatoval, že čl. 88a novelizovaného zákona o organizaci obecných soudů, čl. 45 odst. 3 novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu, jakož i čl. 8 odst. 2 novelizovaného zákona o organizaci správních soudů porušují článek 7 a čl. 8 odst. 1 Listiny, jakož i čl. 6 odst. 1 písm. c) a e), čl. 6 odst. 3 a čl. 9 odst. 1 GDPR.

253.

Podle čl. 138 odst. 1 jednacího řádu Soudního dvora se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval.

254.

V projednávané věci Komise a Polská republika požadovaly uložení náhrady nákladů řízení druhému účastníku řízení.

255.

Vzhledem k tomu, že Komise požadovala náhradu nákladů řízení a Polská republika neměla ve věci úspěch, s výjimkou druhého žalobního důvodu, je důvodné Polské republice uložit náhradu čtyř pětin nákladů řízení, včetně čtyř pětin nákladů řízení o předběžném opatření.

256.

Podle čl. 140 odst. 1 jednacího řádu Soudního dvora členské státy, které vstoupily do řízení jako vedlejší účastníci, nesou vlastní náklady řízení. Je tedy třeba rozhodnout, že Belgické království, Dánské království, Nizozemské království, Finská republika a Švédské království ponesou vlastní náklady řízení.

257.

S ohledem na výše uvedené úvahy navrhuji Soudnímu dvoru, aby rozhodl následovně: