1.

Předmětem projednávané věci je kasační opravný prostředek podaný společností Changmao Biochemical Engineering Co. Ltd (dále jen „navrhovatelka“), jímž se uvedená společnost domáhá toho, aby Soudní dvůr zrušil rozsudek Tribunálu ze dne 16. prosince 2020 ve věci Changmao Biochemical Engineering v. Komise ( 2 ) (dále jen „napadený rozsudek“). Uvedeným rozsudkem Tribunál zamítl žalobu navrhovatelky na zrušení prováděcího nařízení (EU) 2018/921 (dále jen „napadené nařízení“) ( 3 ), které zachovalo antidumpingové clo uplatňované na vývoz kyseliny vinné z Číny uskutečňovaný navrhovatelkou.

2.

V části, která je předmětem zájmu tohoto stanoviska ( 4 ), navrhovatelka v podstatě napadá závěr Tribunálu, že nemůže posuzovat legalitu čl. 2 odst. 7 nařízení (EU) 2016/1036 (dále jen „základní nařízení“) ( 5 ) ve světle dohod Světové obchodní organizace (dále jen „WTO“), a konkrétně s článkem 15 Protokolu o přistoupení Číny k WTO ( 6 ) (dále jen „protokol o přistoupení“). Tento kasační opravný prostředek proto vyvolává důležité otázky týkající se mezí pravomocí uvedeného soudu v oblasti soudního přezkumu aktů unijních orgánů s ohledem na právní předpisy WTO.

3.

Dne 7. prosince 1995 požádala čínská vláda o přistoupení k Dohodě o zřízení WTO na základě článku XII uvedené dohody. Téhož dne byla zřízena pracovní skupina pro přistoupení k WTO, jejímž úkolem bylo dosáhnout dohody o podmínkách přistoupení přijatelných pro Čínu a všechny členy WTO. Evropská komise se zúčastnila těchto jednání jménem Evropské unie a jejích členských států.

4.

Dne 1. prosince 2001 Čína přistoupila k WTO. V rámci procesu přistoupení přijala Čína řadu závazků, které jsou zakotveny v protokolu o přistoupení. Uvedený protokol stanoví mimo jiné režim výpočtu běžné hodnoty v antidumpingových šetřeních, který se liší od pravidel obsažených v antidumpingové dohodě WTO (dále jen „antidumpingová dohoda“).

5.

Konkrétně čl. 15 písm. a) protokolu o přistoupení obsahuje pravidla týkající se stanovení běžné hodnoty v antidumpingovém řízení, která umožňují orgánu člena WTO pověřenému šetřením použít metodu, jež není založena na důsledném srovnání s čínskými domácími cenami a náklady. Používání uvedené metody má v praxi význam, neboť to znamená, že ceny a náklady čínského výrobce nemusí být uvedeným orgánem zohledňovány, a neposkytovaly by tudíž přesný obraz o skutečné běžné hodnotě v případě tohoto výrobce.

6.

Na základě čl. 15 písm. d) protokolu o přistoupení však měla část tohoto režimu skončit 15 let po přistoupení Číny k WTO. Tímto okamžikem byl 11. prosinec 2016.

7.

Dne 19. dubna 2017, a tedy jak je mezi účastníky řízení nesporné, po uplynutí patnáctiletého období stanoveného v protokolu o přistoupení ( 7 ), Komise zveřejnila oznámení o zahájení přezkumu před pozbytím platnosti antidumpingových opatření vztahujících se na dovoz kyseliny vinné pocházející z Číny ( 8 ).

8.

V uvedeném oznámení Komise informovala zúčastněné strany, že podle čl. 2 odst. 7 písm. a) základního nařízení bude běžná hodnota stanovena za použití tzv. metody „srovnatelné země“ ( 9 ). Použití této metody bylo v předmětném šetření možné vzhledem k legislativnímu zařazení Číny mezi „země bez tržního hospodářství, které jsou členem WTO“, provedenému v čl. 2 odst. 7 písm. b) základního nařízení.

9.

Použití metody „srovnatelné země“ v praxi umožňuje vypočítat běžnou hodnotu dovozů na základě cen platných ve vhodné zemi s tržním hospodářstvím, a nikoli na základě domácích cen a nákladů v zemi vývozu, jelikož se má za to, že ceny a náklady v této zemi nejsou stanoveny za podmínek tržního hospodářství ( 10 ). Tato metoda je vyžadována podle čl. 2 odst. 7 písm. b) základního nařízení, pokud se výrobcům, na něž se vztahuje šetření, nepodaří prokázat, že při výrobě nebo prodeji daného obdobného výrobku převažují podmínky tržního hospodářství. Metoda „srovnatelné země“ se tedy liší od standardní metody obsažené v čl. 2 odst. 1 až 6 základního nařízení, podle níž se běžná hodnota vypočítává na základě domácích cen a nákladů v zemi vývozu.

10.

Komise informovala navrhovatelku, ostatní vyvážející výrobce v Číně, jakož i čínskou vládu o zahájení přezkumu před pozbytím platnosti a o svém záměru použít metodu obsaženou v čl. 2 odst. 7 písm. a) základního nařízení. Žádný z těchto subjektů při přezkumu nespolupracoval.

11.

Dne 28. června 2018 přijala Komise napadené nařízení, jímž zachovala antidumpingové clo ( 11 ). Komise s ohledem na existenci dumpingu vypočítala běžnou hodnotu na základě čl. 2 odst. 7 písm. a) základního nařízení ( 12 ).

12.

Návrhem ze dne 12. srpna 2018 podala navrhovatelka k Tribunálu žalobu na neplatnost napadeného nařízení. Navrhovatelka vedle jiných argumentů v podstatě tvrdila, že běžná hodnota pro dovoz její kyseliny vinné měla být vypočtena na základě čl. 2 odst. 1 až 6 základního nařízení, protože čl. 2 odst. 7 písm. b) uvedeného nařízení [a tedy i použití metody „srovnatelné země“ obsažené v čl. 2 odst. 7 písm. a)] přestal být pro dovozy z Číny použitelný po uplynutí patnáctiletého období stanoveného v čl. 15 písm. d) protokolu o přistoupení.

13.

Její argumentace tedy spočívala v tom, že čl. 2 odst. 7 písm. b) základního nařízení nemohl být z důvodu jeho rozporu s protokolem o přistoupení použit na dovozy z Číny uskutečněné po 11. prosinci 2016. Navrhovatelka tvrdí, že Komise tudíž nemohla použít metodu „srovnatelné země“, neboť v prováděném šetření „chyběl právní základ pro použití čl. 2 odst. 7“.

14.

Dne 16. prosince 2020 vydal Tribunál napadený rozsudek. Připomněl, že „dohody WTO s ohledem na svou povahu a strukturu nepatří v zásadě k normám, ve vztahu k nimž lze přezkoumávat legalitu aktů unijních orgánů“ ( 13 ).

15.

Navrhovatelka tento „principiální“ závěr nezpochybňuje. Naopak tvrdí, že se na její situaci vztahuje dle jejích slov „první výjimka“ z výše uvedeného pravidla, jak byla rozvinuta v rozsudku Soudního dvora ve věci Nakajima ( 14 ).

16.

V napadeném rozsudku Tribunál uznal, že v judikatuře existují dvě situace, kdy je přezkum legality unijního aktu z hlediska dohod WTO považován za možný. V první řadě jde o případ, kdy „Unie zamýšlela splnit zvláštní povinnost, kterou má v rámci těchto dohod“ ( 15 ) (jak bylo uznáno v situaci, která byla podkladem pro vydání rozsudku ve věci Nakajima), a ve druhé řadě o případ, „kdy dotčený unijní akt výslovně odkazuje na konkrétní ustanovení uvedených dohod“ ( 16 ) (jak vyplývá z okolností, které vedly k vydání rozsudku ve věci Fediol ( 17 )).

17.

Nepoužitelnost rozsudku ve věci Fediol nebyla navrhovatelkou zpochybněna vzhledem k tomu, že dotčené unijní akty na právní předpisy WTO výslovně neodkazují.

18.

S odvoláním na rozsudek Rusal Armenal ( 18 ) Tribunál konstatoval, že rozsudek Nakajima nelze použít, neboť čl. 2 odst. 7 základního nařízení je výsledkem úmyslu normotvůrce zavést „zvláštní režim stanovící podrobná pravidla pro výpočet běžné hodnoty v případě dovozů ze zemí bez tržního hospodářství, mezi něž patří Čínská lidová republika“ ( 19 ).

19.

Navrhovatelka vznesla před Tribunálem podpůrně druhý argument, podle něhož by měla mít možnost využít „třetí výjimku“ v případě, že se rozsudek Nakajima nepoužije ( 20 ). Tvrdila, že by měla mít možnost „dovolávat se přímo ustanovení mezinárodní dohody, […] pokud daná mezinárodní dohoda umožňuje odchýlit se od obecného pravidla a unijní právo tuto možnost využívá, jako je tomu v projednávané věci“ ( 21 ). Tribunál tuto linii argumentace odmítl zaprvé proto, že neshledal, že by se lišila od situace ve věci Nakajima, a zadruhé proto, že nepovažoval za vhodné uznat existenci takové „nové“ situace ( 22 ).

20.

Tribunál proto rozhodl, že se navrhovatelka nemůže dovolávat protokolu o přistoupení, aby vznesla námitku proti použití čl. 2 odst. 7 základního nařízení ( 23 ). Tribunál zamítl žalobu navrhovatelky mimo jiné na tomto základě.

21.

Navrhovatelka v kasačním opravném prostředku podaném k Soudnímu dvoru dne 26. února 2021 navrhuje, aby Soudní dvůr zrušil napadený rozsudek, vyhověl jejím návrhovým žádáním předloženým Tribunálu a zrušil napadené nařízení v rozsahu, v němž se jí týká, a dále uložil Komisi a společnostem Distillerie Bonollo SpA, Industria Chimica Valenzana (ICV) SpA a Caviro Distillerie Slr (dále jen „vedlejší účastnice“) náhradu nákladů řízení vynaložených navrhovatelkou v řízeních o kasačním opravném prostředku a ve věci T‑541/18.

22.

První důvod kasačního opravného prostředku směřuje především proti třem bodům napadeného rozsudku. Jedná se o bod 64 (popření použitelnosti rozsudku Nakajima), bod 65 (použití rozsudku Rusal Armenal pro učinění závěru, že čl. 2 odst. 7 základního nařízení představuje nezávislý přístup unijního práva k dovozům ze zemí bez tržního hospodářství, včetně Číny) a bod 74 (zamítnutí argumentů navrhovatelky týkajících se existence „třetí výjimky“).

23.

Komise, podporovaná vedlejšími účastnicemi, navrhuje, aby Soudní dvůr kasační opravný prostředek zamítl a uložil navrhovatelce náhradu nákladů řízení.

24.

Na jednání konaném dne 8. září 2022 předložily navrhovatelka, vedlejší účastnice, Evropský parlament, Rada, jakož i Komise svá vyjádření.

25.

Hlavní argument navrhovatelky spočívá v tom, že čl. 2 odst. 7 základního nařízení představuje úmysl provést v unijním právu důsledky uplynutí období stanoveného v čl. 15 písm. d) protokolu o přistoupení ve smyslu rozsudku Nakajima.

26.

Na podporu tohoto tvrzení se navrhovatelka opírá především o body 54 a 55 důvodové zprávy k návrhu rozhodnutí Rady o přistoupení Číny k WTO, který předložila Komise v roce 2001 (dále jen „návrh z roku 2001“) ( 24 ). Uvedené dva body se týkají metody výpočtu běžné hodnoty dovozů z Číny, přičemž druhý z těchto bodů vysvětluje, že „zvláštní postupy pro řešení případů údajného dumpingu ze strany čínských výrobců, kteří ještě nemusí fungovat v běžných podmínkách tržního hospodářství, budou k dispozici nejvýše patnáct let po vstupu Číny do WTO“.

27.

Navrhovatelka považuje toto vysvětlení za vyjádření jasného úmyslu unijního normotvůrce ve smyslu rozsudku ve věci Nakajima omezit použití metody „srovnatelné země“ obsažené v čl. 2 odst. 7 základního nařízení ve vztahu k Číně pouze na dobu 15 let. Z tohoto důvodu navrhovatelka uvádí, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když měl za to, že nemůže přezkoumat legalitu čl. 2 odst. 7 základního nařízení z hlediska článku 15 protokolu o přistoupení z důvodu neexistence úmyslu uskutečnit provedení.

28.

Navrhovatelka rovněž tvrdí, že se na její situaci nevztahuje rozsudek Rusal Armenal. Má za to, že se uvedený rozsudek týkal výhradně uplatnění čl. 2 odst. 7 základního nařízení na zvláštní situaci Arménie. Závěr Soudního dvora ve věci Rusal Armenal, že „v čl. 2 odst. 7 základního nařízení je vyjádřen úmysl unijního normotvůrce zaujmout v této oblasti přístup vlastní unijnímu právnímu řádu“ ( 25 ), se tudíž týká výhradně situace zemí bez tržního hospodářství, které nejsou členy WTO. Podle názoru navrhovatelky tedy Tribunál neprávem vztáhl uvedený rozsudek na situaci dovozů z Číny po uplynutí doby platnosti protokolu o přistoupení Číny.

29.

Podpůrně navrhovatelka uvádí, že Tribunál neuznal existenci okolností umožňujících uznat „třetí výjimku“ odlišnou od těch, o které se jednalo v rozsudcích Nakajima a Fediol. Na jednání toto stanovisko rozvinula. Vysvětlila, že okolnosti projednávané věci se liší od situace ve věci Nakajima, neboť čl. 2 odst. 7 základního nařízení byl přijat před přistoupením Číny k WTO. Konkrétní formulace v bodech 54 a 55 důvodové zprávy k návrhu z roku 2001 je proto třeba chápat v tom smyslu, že použití „metody srovnatelné země“ již nebude po patnácti letech od přistoupení Číny k WTO možné.

30.

Komise a vedlejší účastnice řízení, podporované v ústní části řízení Parlamentem a Radou, toto odůvodnění zpochybňují. V podstatě konstatují, že projednávaná věc nespadá mezi okolnosti uvedené v rozsudku Nakajima. Tvrdí, že vysvětlení v návrhu z roku 2001 nejsou relevantní pro posouzení úmyslu unijního normotvůrce zaujmout v čl. 2 odst. 7 základního nařízení přístup vlastní unijnímu právnímu řádu, jak bylo uznáno v rozsudku Rusal Armenal. Podle jejich názoru by jediným relevantním zdrojem pro zjištění úmyslu unijního normotvůrce splnit zvláštní povinnost spadající pod dohody WTO byly body odůvodnění nebo jiné dokumenty týkající se procesu přijetí nebo změny samotného základního nařízení.

31.

Jak Rada vysvětlila na jednání, tento orgán může v zásadě „hrát dvojí roli“: první, když jedná v rámci unijní legislativy, a druhou, když se účastní jednání na mezinárodní úrovni. Prohlášení přijatá v průběhu mezinárodních jednání tedy nemohou sloužit k vysvětlení legislativního záměru skrytého za akty přijatými na základě předmětných jednání, natož aktů přijatých nebo pozměněných, které se netýkají tohoto mezinárodněprávního nástroje.

32.

Na tomto podkladě Komise, podpořená na jednání Parlamentem a Radou, zaujala stanovisko, že použití rozsudku ve věci Nakajima vyžaduje jasný a výslovně vyjádřený úmysl unijního normotvůrce splnit zvláštní povinnost přijatou na základě dohod WTO. Pouze v takové situaci by unijní normotvůrce dával najevo úmysl podrobit se soudnímu přezkumu ze strany Soudního dvora. Vzhledem k tomu, že u čl. 2 odst. 7 základního nařízení takový úmysl chybí, tudíž toto ustanovení nevyjadřuje vůli unijního normotvůrce provést článek 15 protokolu o přistoupení. Tvrdí, že v důsledku toho Soudní dvůr nemá pravomoc k přezkumu aktu orgánů s ohledem na uvedený protokol.

33.

Mezinárodní dohody, jichž je Unie smluvní stranou, jako jsou dohody WTO, jsou součástí unijního právního řádu a zavazují její orgány. Jako součást tohoto právního řádu mají tyto mezinárodní dohody přednost před akty sekundárního unijního práva. Tato skutečnost vyplývá z čl. 216 odst. 2 SFEU a judikatury Soudního dvora ( 26 ).

34.

Mezinárodní dohody, jejichž smluvní stranou Unie je, jsou proto závazné pro její orgány nejen z hlediska mezinárodního práva a jeho zásady pacta sunt servanda, ale také z hlediska unijního ústavního práva. Jejich závaznost pro orgány EU je ústavní volbou Unie ( 27 ).

35.

Druhá relevantní ústavní volba se týká pravomoci soudního přezkumu přiznané Soudnímu dvoru. V rámci unijního právního řádu je povinností Soudního dvora „říci, co je právo“ ( 28 ), a zajistit, aby orgány toto právo dodržovaly. Smlouvy svěřily Soudnímu dvoru pravomoc soudního přezkumu aktů orgánů již v průběhu prvních dnů evropského projektu ( 29 ). Dnes je tato pravomoc vykonávána buď přímo prostřednictvím žalob na neplatnost (článek 263 SFEU), nebo nepřímo prostřednictvím řízení o předběžné otázce (článek 267 SFEU) a námitky protiprávnosti (článek 277 SFEU). Především je od vydání rozsudku ve věci Foto-Frost ( 30 ) zřejmé, že Soudní dvůr Evropské unie (pojímaný současně jako Tribunál i Soudní dvůr) má v rámci unijního právního řádu výlučnou pravomoc kontrolovat legalitu aktů unijních orgánů ( 31 ).

36.

Spojí-li se tyto dva prvky ústavního pořádku EU dohromady, vyplývá z nich pravomoc Soudního dvora kontrolovat, zda unijní orgány, včetně jejich legislativních rozhodnutí, dodržují závazky Unie vyplývající z dohod WTO, které jsou součástí unijního právního řádu, a tudíž je zavazují.

37.

Vzhledem k politické realitě systému mezinárodního obchodu však Soudní dvůr zpočátku ( 32 ) váhal s výkonem svých pravomocí soudního přezkumu, pokud jde o kontrolu souladu unijních právních předpisů s GATT ( 33 ) a následně s dohodami WTO ( 34 ).

38.

Soudní dvůr objasnil důvody této soudní zdrženlivosti již v rozsudku International Fruit Company ( 35 ). Nejprve poukázal na zvláštní povahu a strukturu GATT, která je „založena na zásadě jednání vycházejících z ‚reciprocity a vzájemných výhod‘ “ a která se „vyznačuje velkou flexibilitou svých ustanovení, zejména těch, která poskytují možnost odchylky, opatření, která je třeba přijmout v případě výjimečných obtíží, a řešení sporů mezi smluvními stranami“ ( 36 ).

39.

Soudní dvůr dále rozvinul aspekt flexibility GATT ve věci Německo v. Rada ( 37 ) a později vztáhl tutéž argumentaci na dohody WTO ve věci Portugalsko v. Rada ( 38 ). V posledně uvedené věci Soudní dvůr vysvětlil, že bez ohledu na posílení systému řešení sporů stanoveného dohodami WTO ve srovnání se systémem, který je k dispozici v rámci GATT, jeho mechanismus řešení sporů ( 39 ) přesto vyhrazuje významné místo jednání mezi stranami. Ačkoli tedy dává UŘS „přednost“ řádnému provádění doporučení směřujícího k uvedení opatření do souladu s právními předpisy WTO, přesto umožňuje různá dohodnutá řešení založená na dosažení vzájemně přijatelných vyrovnání ( 40 ).

40.

Soudní dvůr měl vzhledem k této struktuře systému WTO za to, že legislativní unijní orgány by byly zbaveny možnosti uzavírat taková dohodnutá ujednání nebo nabízet vzájemně přijatelná vyrovnání namísto uvedení unijního práva do souladu s právními předpisy WTO, pokud by jim soudy mohly ukládat povinnost nepoužít unijní pravidla, která jsou neslučitelná s dohodami WTO ( 41 ).

41.

Bylo tedy nezbytné, aby se Soudní dvůr zdržel výkonu svých pravomocí v oblasti soudního přezkumu, aby nebránil unijnímu normotvůrci ve využívání diskreční pravomoci, kterou mu ponechávají dohody WTO. Tímto krokem Soudní dvůr respektoval institucionální rovnováhu, která vyplývá ze systému WTO. Podle jeho názoru dohody WTO ponechávají na politických institucích rozhodnutí o způsobu, jakým budou plnit zvláštní závazek přijatý na jejich základě, nebo dokonce rozhodnutí o tom, že nebudou některé z povinností plynoucích z rámce WTO provádět vůbec.

42.

Potřebu soudní zdrženlivosti navíc podpořila skutečnost, že nejvýznamnější obchodní partneři EU nepodrobili své zákonodárné a výkonné orgány soudní kontrole v rámci WTO ( 42 ).

43.

Tyto dva důvody – flexibilita obsažená v samotném systému WTO a politická realita spočívající v tom, že obchodní partneři Unie soudně neomezují své orgány ve využívání této flexibility – pak vedly k závěru, že „dohody WTO v zásadě nepatří mezi normy, s ohledem na něž může Soudní dvůr přezkoumávat legalitu aktů přijatých [unijními] orgány“ ( 43 ).

44.

Měla bych objasnit důsledky, které z uvedené judikatury vyplývají. Prostor pro uvážení, který z výše uvedeného vyplývá pro unijní politické orgány a který zahrnuje možnost zvolit si určitý výklad ustanovení dohod WTO, jakož i v případě potřeby rozhodnout po posouzení příslušných důsledků o odchýlení se od závazků Unie vyplývajících z dohod WTO ( 44 ), by neměl být nesprávně chápán jako rozhodnutí Soudního dvora zcela ustoupit od své výsady zajišťovat dodržování mezinárodních závazků Unie.

45.

Takový postup není ústavně možný; narušil by interinstitucionální rovnováhu mezi soudní mocí Unie a jejími politickými orgány ( 45 ).

46.

Tím se dostávám ke zjevnému neporozumění, které Komise projevila na jednání a v němž ji podle všeho podpořily Parlament a Rada. Na rozdíl od toho, co tvrdí uvedené orgány, situace ve věcech Nakajima a Fediol, v nichž se Soudní dvůr rozhodl provést přezkum platnosti unijních aktů z hlediska právních předpisů WTO, nepředstavují „výjimky“ ze zjevného nedostatku pravomoci soudního přezkumu v dané oblasti ( 46 ). Pravomoc soudního přezkumu, kterou Soudní dvůr v uvedených věcech uplatnil, nepochází ze shovívavého legislativního rozhodnutí unijních politických orgánů navrátit Soudnímu dvoru pravomoc přezkoumávat jejich akty na základě právních předpisů WTO. Jak jsem již vysvětlila, v rámci ústavního „standardu“ EU to nelze akceptovat, neboť pravomoc soudního přezkumu svěřená Soudnímu dvoru vyplývá přímo ze Smluv. Uvedené dvě situace představují spíše případy, kdy Soudní dvůr rozhodl, že pokud by prováděl přezkum platnosti aktů unijních politických orgánů, neohrozil by tím politickou diskreční pravomoc nezbytnou na úrovni WTO.

47.

Rozsudky Soudního dvora vytvářejí rozsáhlou judikaturu a pravidla vysvětlená v původním rozsudku jsou pak opětovně uplatňována v pozdějších rozsudcích v podobných, avšak nikoliv totožných situacích. Nežádoucím vedlejším účinkem tohoto postupu je, že je judikatura postupem času odtržena od původního kontextu, a především od odůvodnění, na němž stojí. Toto odtržení, jakkoliv zřídkavé, je rysem příznačným pro systém založený na precedentech ( 47 ).

48.

Proto je někdy nutné přehodnotit případy, na které bývá často odkazováno. Z tohoto hlediska mám při opětovném čtení rozsudku ve věci Nakajima potíže rozpoznat jakékoli odůvodnění, které by nasvědčovalo tomu, že Soudní dvůr zamýšlel zavést „výjimku“ z jinak neexistující pravomoci soudního přezkumu. Předmětem dotčené věci byla antidumpingová cla uvalená na některé tiskárny z Japonska, která se dotčený vyvážející výrobce snažil napadnout s odvoláním přímo na antidumpingový kodex GATT. Rada zpochybnila pravomoc Soudního dvora přezkoumat platnost (tehdejšího) základního nařízení z důvodu případného rozporu s uvedeným kodexem. Tvrdila, že tato skutečnost vyplývá z předchozí judikatury Soudního dvora, která popírala přímý účinek GATT ( 48 ). Soudní dvůr se nejprve zabýval argumentem týkajícím se přímého účinku. Vysvětlil, že se žalobkyně, společnost Nakajima, nedovolávala přímého účinku ustanovení antidumpingového kodexu, ale že tato účastnice řízení ve skutečnosti prostřednictvím námitky protiprávnosti nepřímo incidenčně zpochybňovala použitelnost (tehdejšího) nového základního nařízení ( 49 ). Otázka přímého účinku ustanovení WTO tak může a má být oddělena od otázky výkonu pravomoci Soudního dvora k soudnímu přezkumu aktů unijních orgánů ( 50 ).

49.

Je třeba podotknout, že situace, která vedla k vydání rozsudku ve věci Nakajima, je podobná situaci v projednávané věci. Navrhovatelka na základě čl. 263 odst. 4 SFEU přímo zpochybňuje napadené nařízení. Současně jako vedlejší argument uvádí, že čl. 2 odst. 7 základního nařízení nelze ve vztahu k dovozům z Číny použít, protože není v souladu s protokolem o přistoupení.

50.

Soudní dvůr se v rozsudku Nakajima pro účely odmítnutí druhého argumentu Rady, který se týkal vyloučení soudního přezkumu, opřel o části rozsudku ve věci International Fruit Company, jež zdůrazňovaly závaznost GATT pro (tehdejší) Společenství ( 51 ). Poté zkoumal možné důvody pro upuštění od přezkumu, přičemž ale naopak konstatoval, že v bodech odůvodnění (tehdejšího) základního nařízení je vysvětleno, že nařízení „bylo přijato v souladu se stávajícími mezinárodními závazky, zejména těmi, které vyplývají z článku VI všeobecné dohody a z antidumpingového kodexu“ ( 52 ). Na tomto základě dospěl Soudní dvůr k závěru, že tehdejší „nové základní nařízení, které žalobkyně napadla, bylo přijato ke splnění mezinárodních závazků Společenství, jemuž tedy v souladu s ustálenou judikaturou přísluší zajistit dodržování ustanovení všeobecné dohody a jejích prováděcích opatření“ ( 53 ).

51.

„Za těchto okolností“ ( 54 ) nic nebránilo Soudnímu dvoru, aby uplatnil pravomoc soudního přezkumu.

52.

V judikatuře, která se opírala o rozsudek ve věci Nakajima, byla formulace „za těchto okolností“ změněna na formulaci „ve dvou situacích“ nebo „ve dvou výjimečných situacích ( 55 ).

53.

Podle mého názoru by bylo nepřijatelné považovat situaci, o kterou se jedná v rozsudku ve věci Nakajima, za „výjimku“ z údajného obecného pravidla, podle něhož Soudní dvůr pravomoc přezkoumávat unijní opatření v oblasti právních předpisů WTO nemá ( 56 ).

54.

Pravomoc Soudního dvora přezkoumávat unijní akty je založena na Smlouvách a orgány nemohou aktem sekundárního práva pravomoc Soudního dvora omezit ( 57 ). Pravomoc soudního přezkumu příslušející Soudnímu dvoru by byla zbavena smyslu, pokud by měla být učiněna závislou na předchozím souhlasu těch orgánů, které má tento soud kontrolovat.

55.

Navíc by se úvahy vedené v tomto duchu mohly blížit k domněnce, že unijní politické orgány nemají v úmyslu dodržovat své mezinárodní závazky, pokud to nedají jasně najevo, například přijetím opatření, v nichž výslovně deklarují svou vůli uvést v účinnost mezinárodní závazky Unie. To by bylo obtížně slučitelné s ústavním rámcem vytvořeným čl. 216 odst. 2 SFEU, jakož i s deklarovanými politickými cíli vztahů Unie s okolním světem, jak vyplývají z čl. 3 odst. 5 SEU.

56.

Výchozí pozice musí být naopak vždy ta, že Unie v zásadě chtěla dodržovat své mezinárodní závazky, a to nezávisle na právním nástroji, který její orgány přijmou. Soudní dvůr může poté na základě tohoto předpokladu rozhodnout, zda z důvodu povahy a struktury dotčené mezinárodní dohody, jakož i z důvodu širších politických zájmů souvisejících s obchodněpolitickými opatřeními Unie musí v konkrétním případě výjimečně své pravomoci soudního přezkumu omezit.

57.

S ohledem na uznání reality systému mezinárodního obchodu je tedy právně zcela možné – a někdy dokonce účelné –, aby byla unijním politickým orgánům ponechána možnost vykládat závazek WTO přijatý Unií bez přezkumu Soudního dvora a v případě potřeby rozhodnout o vědomém odchýlení se od tohoto závazku. Tento prostor pro uvážení je však výjimečný a možný pouze proto, že to umožňuje konkrétní dotčená mezinárodní dohoda. Dohody WTO mezi takové dohody patří.

58.

V rámci posuzování dohod WTO, jakož i jejich flexibilní povahy a struktury bylo možné, aby Soudní dvůr vytvořil vyvratitelnou domněnku ( 58 ), že by měl omezit svou pravomoc soudního přezkumu. To je důvod, proč je používán výraz „v zásadě“ v případech, kdy se Soudní dvůr rozhodne nepřezkoumávat unijní akt z hlediska právních předpisů WTO. Pouze v tomto zvláštním kontextu lze rozsudek ve věci Nakajima vykládat v tom smyslu, že vytváří „výjimku“.

59.

Sám rozsudek Nakajima totiž může být předmětem širšího nebo užšího výkladu. Lze jej snadno omezit na situace, jak tvrdily orgány na jednání, kdy dal unijní normotvůrce jasně najevo, že zamýšlel použít právní předpisy WTO. Za těchto okolností není důvod, aby Soudní dvůr omezil svou pravomoc soudního přezkumu, neboť neexistuje „možnost rozpaků z rozličných vyjádření různých úřadů k jedné otázce“ ( 59 ). Dovolím si tvrdit, že vskutku existují určité důkazy, že Soudní dvůr vykládá uvedený rozsudek takto úzce ( 60 ).

60.

Rozsudek Nakajima lze však stejně tak vykládat šířeji v tom smyslu, že by Soudní dvůr měl přistoupit k přezkumu sekundárního práva pokaždé, když může dospět k závěru, že normotvůrce neměl v úmyslu odchýlit se od svých závazků vůči WTO. V judikatuře rovněž existují důkazy, které nasvědčují tomu, že se jedná o správný výklad rozsudku Nakajima ( 61 ).

61.

Pokud bude rozsah použitelnosti rozsudku Nakajima zúžen, musí podle mého názoru existovat prostor pro další situace, v nichž by se Soudní dvůr mohl rozhodnout vrátit k přezkumu aktů orgánů s ohledem na závazky EU vyplývající z dohod WTO. Rozsudky ve věci Nakajima (a Fediol) by pak nemohly být považovány za „jediné“ situace, kdy se Soudní dvůr může rozhodnout vykonat svou přezkumnou pravomoc s přihlédnutím k právním předpisům WTO.

62.

Jednou ze situací, kdy měl Soudní dvůr za to, že se rozsudek Nakajima, ať již je vykládán široce nebo úzce, nepoužije, byla situace, o kterou se jednalo ve věci Rusal Armenal. V této věci Soudní dvůr dospěl k závěru, že čl. 2 odst. 7 základního nařízení představuje přístup vlastní unijnímu právnímu řádu (přinejmenším ve vztahu k otázce, jak zacházet se zeměmi bez tržního hospodářství, pokud jde mimo jiné aspekty o výpočet běžné hodnoty pro účely antidumpingových šetření) ( 62 ).

63.

Jestliže lze rozsudek Nakajima vykládat v tom smyslu, že představuje situaci, kdy lze s jistotou říci, že Unie měla v úmyslu dodržovat pravidla WTO, je třeba rozsudek Rusal Armenal chápat jako situaci, kdy Unie mohla, ale také nemusela chtít zůstat věrná svým závazkům vůči WTO. Tato posledně uvedená situace odůvodňuje omezení přezkumných pravomocí Soudního dvora na základě odůvodnění zvláštní povahy a struktury systému WTO.

64.

Proto se tedy v případech, kdy se uplatní rozsudek Rusal Armenal, neuplatní rozsudek Nakajima.

65.

S ohledem na výše uvedené je třeba přezkoumat, zda v projednávané věci existují důvody pro to, aby Soudní dvůr upustil od soudního přezkumu čl. 2 odst. 7 základního nařízení z hlediska protokolu o přistoupení.

66.

Na podporu svého tvrzení, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když měl za to, že nemůže rozhodnout o údajné nepoužitelnosti čl. 2 odst. 7 základního nařízení pro přezkum údajné neslučitelnosti s článkem 15 protokolu o přistoupení, uvádí navrhovatelka dvě linie argumentace. Na jedné straně navrhovatelka tvrdí, že se na projednávanou věc vztahuje rozsudek Nakajima. Na druhé straně tvrdí, že rozsudek Rusal Armenal se na věc nevztahuje.

67.

Bylo by možné analýzu obrátit a nejprve posoudit, zda lze použít rozsudek Rusal Armenal. Kladný závěr by pak, jak je vysvětleno v bodě 64 tohoto stanoviska, automaticky znamenal, že rozsudek Nakajima se nepoužije. Pro úplnost však posoudím obě linie argumentace samostatně.

68.

V rámci první linie argumentace navrhovatelka uvádí, že její situace je srovnatelná se situací, která existovala ve věci Nakajima. Tvrdí, že návrh z roku 2001, a zejména body 54 a 55 jeho důvodové zprávy, prokazují jasný úmysl unijního normotvůrce provést čl. 15 písm. d) protokolu o přistoupení v základním nařízení.

69.

Relevanci návrhu z roku 2001 lze rychle odmítnout. Jestliže bude rozsudek Nakajima vykládána úzce, Soudní dvůr bude vykonávat pravomoc soudního přezkumu pouze v případě, že v samotném legislativním aktu bude výslovně stanoveno, že unijní normotvůrce měl v úmyslu provést do unijního práva určité závazky převzaté na základě dohod WTO ( 63 ).

70.

U základního nařízení nelze prokázat žádný takový záměr provést protokol o přistoupení. Jak Komise, vedlejší účastnice, Evropský parlament a Rada v písemné formě i na jednání vysvětlily, návrh z roku 2001 nemá žádnou souvislost s legislativním procesem, který vedl k přijetí základního nařízení, nebo snad dokonce čl. 2 odst. 7 uvedeného nařízení ve znění použitelném během probíhajícího šetření. Toto vysvětlení se navrhovatelce nepodařilo zpochybnit. Současně není ve znění ani v přípravných dokumentech k uvedenému legislativnímu aktu zmíněn žádný úmysl provést článek 15 protokolu o přistoupení.

71.

Pokud však bude rozsudek Nakajima pojímán široce, tedy v tom smyslu, že soudní přezkum se vyžaduje vždy, když Soudní dvůr může dospět k závěru, že se normotvůrce nechtěl odchýlit od svých závazků vůči WTO, nelze zcela opomenout argument navrhovatelky týkající se úmyslů vyjádřených na úrovni WTO. Zároveň je třeba uznat, že údajný úmysl vyjádřený Komisí pouze v jednom přípravném dokumentu, který nebyl převzat do aktu Rady, jímž Unie přijala příslušné závazky na základě protokolu o přistoupení, nebo dokonce Parlamentem jako spolutvůrcem právních předpisů, stěží postačuje k přesvědčivému závěru v tomto směru. Jak Rada na jednání správně vysvětlila, prohlášení přijatá v průběhu mezinárodních jednání nelze, přinejmenším ne sama o sobě, používat k odvození legislativního záměru, který stojí za interně přijatými akty orgánů.

72.

Navrhovatelka nebyla schopna prokázat ani žádný jiný náznak úmyslu unijního normotvůrce neodchýlit se od protokolu o přistoupení. Obdobně, jak Parlament zdůraznil na jednání, základní nařízení bylo od roku 2001, tedy po vstupu protokolu o přistoupení v platnost, několikrát změněno. Při žádné z těchto příležitostí nebylo jeho znění změněno tak, aby odráželo uplynutí patnáctiletého období uvedeného v čl. 15 písm. d) protokolu o přistoupení, a ani v příslušných bodech odůvodnění nebo v přípravných dokumentech k pozměňujícím aktům nelze nalézt žádný náznak úmyslu upravit základní nařízení odpovídajícím způsobem ( 64 ).

73.

Situace v projednávané věci se tedy liší od situace, která vedla k vydání rozsudku ve věci Nakajima. Nelze dospět k závěru, že unijní normotvůrce měl v úmyslu provést protokol o přistoupení v čl. 2 odst. 7 základního nařízení, ani k závěru, že neměl v úmyslu se od něj prostřednictvím tohoto ustanovení odchýlit.

74.

Tribunál tedy v bodě 64 napadeného rozsudku neučinil nesprávný závěr.

75.

To mě přivádí k druhé linii argumentace navrhovatelky, podle níž Tribunál nesprávně rozhodl, že se v projednávané věci použije rozsudek Rusal Armenal, jenž vede k závěru, že se zvláštní povaha čl. 2 odst. 7 základního nařízení po uplynutí období uvedeného v čl. 15 písm. d) protokolu o přistoupení uplatní i v případě Číny.

76.

Jestliže lze totiž dospět k závěru, že čl. 2 odst. 7 základního nařízení představuje zvláštní režim, který unijní normotvůrce přijal pro výpočet běžné hodnoty ve vztahu k dovozům z Číny, jak bylo obdobně zjištěno ve vztahu k dovozům z Arménie ve věci Rusal Armenal, pak soudní přezkum není opodstatněný.

77.

Soudní dvůr ve věci Rusal Armenal posuzoval, zda musí být čl. 2 odst. 7 nařízení (ES) č. 384/96 (ve znění základního nařízení platného v rozhodné době) vykládaný s ohledem na body odůvodnění uvedeného nařízení chápán jako úmysl provést určitý závazek vyplývající z antidumpingové dohody WTO (dále jen „antidumpingová dohoda“).

78.

Odůvodnění tohoto rozsudku lze shrnout do tří bodů. Soudní dvůr zaprvé zvažoval, zda byl bod 5 odůvodnění nařízení č. 384/96, který objasňuje, že „ustanovení“„nových“ antidumpingových dohod „[by] měla […] být co nejvíce přejata do právních předpisů Společenství“, dostatečně přesný, aby představoval vyjádření úmyslu unijního normotvůrce provést uvedenou dohodu v unijním právu. Soud dospěl k závěru, že nikoli ( 65 ). Zadruhé se Soudní dvůr konkrétně zaměřil na čl. 2 odst. 7 nařízení č. 384/96. Konstatoval, že z bodu 7 odůvodnění uvedeného nařízení vyplývá, že se unijní normotvůrce snažil zavést „zvláštní režim stanovící podrobná pravidla pro výpočet běžné hodnoty v případě dovozů ze zemí bez tržního hospodářství“, který se odchyluje od běžných pravidel pro výpočet běžné hodnoty obsažených v čl. 2 odst. 1 až 6 nařízení č. 384/96 ( 66 ). Soudní dvůr posléze uvedl, že antidumpingová dohoda neobsahuje žádná zvláštní pravidla pro země bez tržního hospodářství. Nelze tedy konstatovat žádnou souvztažnost mezi čl. 2 odst. 7 nařízení č. 384/96 a článkem 2 antidumpingové dohody ( 67 ). Soudní dvůr tak dospěl k závěru, že režim obsažený v čl. 2 odst. 7 nařízení č. 384/96 představuje „úmysl unijního normotvůrce zaujmout v této oblasti přístup vlastní unijnímu právnímu řádu“ ( 68 ).

79.

Lze toto odůvodnění automaticky přenést na situaci v projednávané věci?

80.

Zaprvé nařízení č. 384/96 (znění základního nařízení použitelné ve věci Rusal Armenal) bylo nahrazeno nejprve nařízením č. 1225/2009 a poté nařízením 2016/1036 (které je použitelné v projednávané věci). Zadruhé rozsudek Rusal Armenal se týkal dovozů z Arménie, a nikoliv z Číny. Soudní dvůr tak posuzoval přezkoumatelnost nařízení č. 384/96 s ohledem na antidumpingové dohody, ale nikoliv s ohledem na protokol o přistoupení.

81.

Mám za to, že nelze hovořit o jakémkoliv automatickém přenesení úvah ve věci Rusal Armenal na projednávanou věc. Podle mého názoru lze nicméně dumpingový režim pro dovoz z Číny charakterizovat jako legislativní volbu specifickou pro EU, a to za použití stejné logiky, jakou Soudní dvůr uplatnil ve věci Rusal Armenal.

82.

Pokud jde o první rozdíl mezi uvedenými dvěma situacemi, příslušná ustanovení základního nařízení použitelného ve věci Rusal Armenal a nařízení použitelného v projednávané věci se neliší s výjimkou několika aspektů, které jsou zde irelevantní. Kromě toho je pravdou, že například anglické znění bodu 5 odůvodnění nařízení č. 384/96, který byl přezkoumáván ve věci Rusal Armenal, uvádí, že cílem nařízení bylo, aby byly antidumpingové dohody přejaty do unijních sekundárních právních předpisů „as far as possible“ (v českém znění „co nejvíce“). A bod 3 odůvodnění nařízení 2016/1036 v témže na druhé straně uvádí, že ustanovení antidumpingové dohody by měla být přejata do právních předpisů Unie „to the best extent possible“ (v českém znění rovněž „co nejvíce“) ( 69 ). Mezi uvedenými dvěma výrazy však neshledávám žádný významný rozdíl. Proto je možné dojít k témuž závěru jako v rozsudku Rusal Armenal, a to že Unie sice měla v úmyslu použít antidumpingovou dohodu, ale nikoliv nutně všechna její ustanovení.

83.

Druhý rozdíl mezi situací ve věci Rusal Armenal a v projednávané věci může spočívat ve skutečnosti, že nyní je měřítkem pro přezkum platnosti základního nařízení protokol o přistoupení (významného) člena WTO, a nikoli antidumpingová dohoda.

84.

Tento rozdíl může být významný v několika ohledech. Na jedné straně argument použitý ve věci Rusal Armenal, že antidumpingová dohoda neobsahuje žádná ustanovení týkající se zemí bez tržního hospodářství, což znamená, že čl. 2 odst. 7 základního nařízení nelze považovat za jeho provedení, nelze uplatnit, pokud se jako měřítko pro přezkum skutečně použije protokol o přistoupení. Konkrétně čl. 15 písm. d) protokolu o přistoupení používá výraz „tržní hospodářství“ a na základě čl. 15 písm. a) uvedeného protokolu je umožněna za určitých okolností volba rozdílného zacházení s dovozem z Číny ( 70 ). Jedná se o argument hovořící ve prospěch toho, aby byly čl. 2 odst. 7 písm. b) základního nařízení a metoda použitá na základě čl. 2 odst. 7 písm. a) uvedeného nařízení, která se týká výpočtu běžné hodnoty pro země bez tržního hospodářství, považovány za provedení protokolu o přistoupení pro konkrétní případ Číny.

85.

Na druhou stranu, zatímco v bodech odůvodnění základního nařízení (v jeho různých zněních) bylo vyžadováno přizpůsobení se antidumpingové dohodě „co nejvíce“, v žádném z těchto bodů není ani zmínka o protokolu o přistoupení. Tento argument umožňuje učinit závěr, že režim výpočtu běžné hodnoty pro dovoz z Číny je vlastní unijnímu právnímu řádu a jeho cílem není provedení uvedeného protokolu.

86.

Vezmeme-li navíc v úvahu argumenty orgánů přednesené na jednání, podle nichž zvláštní zacházení Unie s Čínou předcházelo členství Číny ve WTO a poté se nezměnilo, přikláním se k výkladu čl. 2 odst. 7 základního nařízení v tom smyslu, že se jedná o režim specifický pro EU ve vztahu k Číně, a to navzdory existenci a závaznosti protokolu o přistoupení.

87.

Uvedený závěr odůvodňuje rozhodnutí Tribunálu neuplatnit pravomoc soudního přezkumu.

88.

Protokol o přistoupení je nadto stejně jako antidumpingová dohoda nedílnou součástí dohod WTO ( 71 ). Z tohoto důvodu je třeba s ním zacházet jako s kteroukoli jinou součástí zmíněných dohod. Jak bylo potvrzeno v řízení vedeném před Tribunálem ( 72 ) i na jednání v projednávané věci, navrhovatelka tuto skutečnost nezpochybňuje. Flexibilní povaha systému WTO, která slouží jako odůvodnění soudní zdrženlivosti, je proto uplatnitelná i ve vztahu k protokolu o přistoupení.

89.

Konečně, existuje jasný a nedávný precedent týkající se použitelnosti logiky uplatněné ve věci Rusal Armenal na dovozy z Číny. Aniž by se Soudní dvůr zabýval možnými rozdíly mezi postaveními Arménie a Číny, opřel se o uvedený o rozsudek ve svém rozsudku ve věci Zhejiang Jiuli Hi-Tech Metals v. Komise ( 73 ). Soudní dvůr po vypořádání se s argumenty, jež se téměř shodovaly s argumenty vznesenými navrhovatelkou v projednávané věci, dospěl k závěru, že se nelze dovolávat článku 15 protokolu o přistoupení ke zpochybnění platnosti prováděcího nařízení, kterým se na dovoz z Číny uplatňuje čl. 2 odst. 7 základního nařízení, neboť tento článek je výrazem zvláštního unijního přístupu ( 74 ).

90.

Je pravda, že se věc Zhejiang Jiuli Hi-Tech Metals v. Komise týkala skutkových okolností, které se mírně lišily od skutkových okolností dotčených v projednávané věci. Na rozdíl od projednávané věci bylo související šetření zahájeno před uplynutím patnáctiletého období stanoveného v čl. 15 písm. d) protokolu o přistoupení ( 75 ).

91.

Závěr, k němuž Soudní dvůr v uvedeném rozsudku dospěl, je však spíše průřezový nežli specificky věcný: logiku uplatněnou ve věci Rusal Armenal je třeba pokládat za použitelnou na čl. 2 odst. 7 základního nařízení obecně ( 76 ), a nikoli pouze ve vztahu ke konkrétnímu skutkovému a právnímu rámci, v němž byl vydán předmětný rozsudek. Nic nenasvědčuje tomu, že by Soudní dvůr přikládal ve věci Zhejiang Jiuli Hi-Tech Metals v. Komise jakoukoli relevanci okamžiku zahájení předmětného šetření.

92.

Navrhovatelka nebyla na jednání schopna vysvětlit, jak by tento časový rozdíl mohl vést k odlišnému závěru v tom smyslu, že by čl. 2 odst. 7 základního nařízení v projednávané věci již nepředstavoval zvláštní režim unijního práva.

93.

I po prosinci roku 2016 je tedy třeba čl. 2 odst. 7 základního nařízení považovat za režim, který je vlastní unijnímu právnímu řádu a který stanoví rozdílné zacházení pro výpočet běžné hodnoty pro dovozy z určitých zemí, včetně Číny.

94.

Závěr, že čl. 2 odst. 7 základního nařízení, jak je uplatňován na dovoz z Číny, představuje zvláštní unijní režim, nicméně sám o sobě neznamená, že tento režim je v rozporu s článkem 15 protokolu o přistoupení. Znamená pouze to, že Soudní dvůr může rozhodnout, že se zdrží provedení soudního přezkumu slučitelnosti prvního uvedeného právního předpisu s druhým z nich.

95.

Je tedy třeba dospět k závěru, že specifická povaha unijního práva v čl. 2 odst. 7 základního nařízení odůvodňuje, aby se Soudní dvůr zdržel přezkumu aktů orgánů ve vztahu k protokolu o přistoupení, ať již před uplynutím období stanoveného v čl. 15 písm. d) uvedeného protokolu, nebo po uplynutí tohoto období. Z téhož důvodu nepřísluší Soudnímu dvoru, aby podával výklad účinků čl. 15 písm. d) protokolu o přistoupení za účelem určení, zda a případně které části uvedeného ustanovení zůstaly po 11. prosinci 2016 zachovány a zda případně tyto části stále umožňovaly Komisi použít metodu srovnatelné země pro výpočet běžné hodnoty dovozu od čínských výrobců, jako je navrhovatelka ( 77 ).

96.

Z uvedeného vyplývá, že není důvod se domnívat, že Tribunál dospěl v bodě 65 napadeného rozsudku k nesprávnému závěru.

97.

Nakonec se krátce zaměřím na podpůrný argument vznesený navrhovatelkou k údajné existence „třetí výjimky“ odlišné od výjimek, které vyplynuly ve věcech Nakajima a Fediol. V souvislosti s tímto argumentem navrhovatelka opět vychází z návrhu z roku 2001 a tvrdí, že je relevantní pro vyvození závěru, že čl. 2 odst. 7 základního nařízení, který předcházel uvedenému návrhu, je třeba chápat v tom smyslu, že se od 11. prosince 2016 již nevztahuje na dovozy z Číny.

98.

Jak jsem již vysvětlila, v zásadě nevidím důvod, proč by Soudní dvůr nemohl v jiných situacích, které se odlišují od situací ve věcech Nakajima nebo Fediol, rozhodnout o výkonu soudního přezkumu z hlediska právních předpisů WTO. Takové rozhodnutí by muselo být odůvodněno posouzením, že je zřejmé, že unijní normotvůrce neměl v úmyslu odchýlit se od právních předpisů WTO. Musím však připustit, že i při nejlepší vůli mám nadále potíže pochopit, jak přesně by měla fungovat představa navrhovatelky ohledně „třetí výjimky“ nebo jak se liší od té ve věci Nakajima.

99.

S jistou dávkou představivosti jsem schopna pochopit vysvětlení navrhovatelky podaná v písemné formě i na jednání pouze tak, že se tato výjimka týká nikoliv otázky nepoužitelnosti čl. 2 odst. 7 základního nařízení z důvodu jeho nesouladu s protokolem o přistoupení, ale spíše povinnosti konformního výkladu. Jak však Komise správně zdůraznila na jednání, tato otázka, která byla rovněž vznesena (a odmítnuta) v řízení v prvním stupni, není předmětem kasačního opravného prostředku ( 78 ). Soudní dvůr se tedy nemůže touto linií argumentace zabývat ( 79 ).

100.

Chtěla bych však podotknout, že tytéž důvody, které hovoří ve prospěch toho, aby Soudní dvůr omezil svou pravomoc soudního přezkumu, musí platit i u povinnosti Soudního dvora vykládat unijní právo (v projednávané věci základní nařízení) v souladu s právními předpisy WTO (v projednávané věci protokol o přistoupení). Jak je chápáno v interní části unijního právního řádu, povinnost konformního výkladu vyžaduje, aby soud provádějící výklad učinil vše pro nalezení řešení, které je v souladu s unijní právní normou, ve vztahu k níž vykládá normu vnitrostátního práva ( 80 ).

101.

V situaci, jako je situace dotčená v projednávané věci, by však povinnost učinit vše pro výklad unijního práva s ohledem na právní předpisy WTO dopadala na Soudní dvůr, přičemž jediným omezením při tomto výkladu by bylo nevykládat unijní právo contra legem. Jestliže by se pak pojetí právních předpisů WTO Soudním dvorem lišilo od pojetí unijního normotvůrce nebo pokud by se normotvůrce skutečně chtěl odchýlit od právních předpisů WTO, aniž by to vyjádřil jasně (což by nemělo být překvapením), konformní výklad by uzavřel dveře diskreční pravomoci politické moci nezbytné k tomu, aby tato měla k dispozici všechny ty prvky UŘS, které umožňují politické manévrování. To by bylo v rozporu s logikou odůvodnění omezení pravomoci Soudního dvora k soudnímu přezkumu.

102.

V důsledku výše uvedeného nemám výhrady ani vůči závěru Tribunálu uvedenému v bodě 74 napadeného rozsudku.

103.

S ohledem na výše uvedené úvahy navrhuji Soudnímu dvoru, aby první důvod kasačního opravného prostředku zamítl.