1.

Představuje povinnost řádné péče správy Unie, chápaná ve smyslu povinnosti zohlednit při výkonu svých pravomocí všechny relevantní skutečnosti, právní normu přiznávající práva jednotlivcům, jejíž porušení může zakládat vznik mimosmluvní odpovědnosti Unie? To je zásadní otázka, kterou se bude muset Soudní dvůr zabývat v rámci přezkumu jednoho z důvodů uplatněných navrhovatelkami na podporu kasačních opravných prostředků podaných proti čtyřem rozsudkům Tribunálu Evropské unie ( 2 ).

2.

Napadenými rozsudky Tribunál zamítl žaloby na náhradu škody podané několika výrobci látky „pitch, coal tar, high-temp.“ (smola, černouhelný dehet, vysokoteplotní) (dále jen „CTPHT“) ( 3 ), kterým podle jejich tvrzení vznikla škoda v důsledku nesprávné klasifikace této látky jako nebezpečné pro vodní prostředí. Vzhledem k tomu, že tato kvalifikace byla důsledkem zjevně nesprávného posouzení ze strany Evropské komise, které bylo konstatováno v dříve vydaných rozsudcích Tribunálu ( 4 ) a Soudního dvora ( 5 ), není protiprávnost aktu, který byl příčinou vzniku uvedené škody, zpochybňována. Protiprávnost jednání však sama o sobě není dostačující k tomu, aby vznikla mimosmluvní odpovědnost Unie. Jednou z podmínek, které musí být splněny, aby taková odpovědnost vznikla, je požadavek, aby škoda vznikla v důsledku porušení právní normy, jejímž cílem je přiznat práva jednotlivcům. V projednávané věci tak vyvstává otázka, zda povinnost správy Unie zohlednit při výkonu svých pravomocí všechny relevantní skutečnosti představuje takovou právní normu.

3.

Článek 3 první pododstavec nařízení (ES) č. 1272/2008 ( 6 ) stanoví:

„Látka nebo směs, která splňuje kritéria týkající se fyzikální nebezpečnosti, nebezpečnosti pro zdraví nebo nebezpečnosti pro životní prostředí stanovená v částech 2 až 5 přílohy I, je nebezpečná a klasifikuje se podle příslušných tříd nebezpečnosti stanovených v uvedené příloze“.

4.

Příloha I nařízení č. 1272/2008 stanoví kritéria pro klasifikaci látek a směsí do tříd nebezpečnosti. Její bod 4.1.3.5.5 obsahuje ustanovení, v nichž je popsán postup klasifikace „sumační metodou“.

5.

Skutečnosti předcházející sporu jsou podrobně popsány v napadených rozsudcích, na které odkazuji, pokud jde o další podrobnosti ( 7 ). Pro účely tohoto řízení se omezím na připomenutí následujících skutečností.

6.

Rozsudkem Bilbaína de Alquitranes a další v. Komise ( 8 ) Tribunál zrušil nařízení (EU) č. 944/2013 ( 9 ) v rozsahu, v němž klasifikuje CTPHT jako látku s akutní toxicitou pro vodní prostředí kategorie 1 (H400) a s chronickou toxicitou pro vodní prostředí kategorie 1 (H410).

7.

V bodech 30 až 34 uvedeného rozsudku Tribunál dospěl k následujícím závěrům:

„30. V projednávané věci je třeba konstatovat, že se Komise dopustila zjevně nesprávného posouzení tím, že při klasifikaci CTPHT mezi látky s akutní toxicitou pro vodní prostředí kategorie 1 (H400) a s chronickou toxicitou pro vodní prostředí kategorie 1 (H410) na základě jejích složek nesplnila svou povinnost zohlednit všechny relevantní skutečnosti a okolnosti, aby vzala řádně v úvahu podíl šestnácti složek [polycyklických aromatických uhlovodíků (dále jen ,PAU‘)] v CTPHT a jejich chemické účinky.

31. Podle bodu 7.6 podkladového dokumentu se totiž pro účely klasifikace CTPHT na základě jejích složek vycházelo z předpokladu, že se ve vodní fázi rozpouští všechny PAU obsažené v CTPHT, a působí tak na vodní organismy. Je rovněž uvedeno, že to pravděpodobně vede k nadhodnocení toxicity CTPHT a že jelikož složení [Water-Accommodated Fraction (vodě přizpůsobené frakce)] bylo nejisté, tento odhad toxicity mohl být považován za nejnepříznivější scénář.

32. Komise ani [Evropská agentura pro chemické látky (ECHA)] ovšem nebyly v řízení před Tribunálem schopny prokázat, že Komise při zařazení CTPHT mezi látky s akutní toxicitou pro vodní prostředí kategorie 1 (H400) a s chronickou toxicitou pro vodní prostředí kategorie 1 (H410) na základě předpokladu, že se ve vodní fázi rozpustily všechny PAU obsažené v této látce, a působily tak na vodní organismy, zohlednila skutečnost, že podle bodu 1.3 podkladového dokumentu, nazvaného ,Fyzikálně-chemické vlastnosti‘, se složky CTPHT z CTPHT uvolňovaly pouze v omezené míře a tato látka byla velmi stálá.

33. Zaprvé ve stanovisku [výboru agentury ECHA pro posuzování rizik (dále jen ‚RAC‘)] k CTPHT ani v podkladovém dokumentu totiž není uvedeno žádné odůvodnění, které by prokazovalo, že závěr, že se ve vodní fázi rozpouští všechny PAU obsažené v této látce a působí na vodní organismy, byl učiněn po zohlednění nízké rozpustnosti CTPHT ve vodě. Kromě toho v odpovědi na písemnou otázku Tribunálu byly Komise a ECHA schopny prokázat pouze to, že při postupu klasifikace CTPHT byla zohledněna rozpustnost šestnácti složek PAU posuzovaných samostatně ve vodě. V odpovědi na otázku položenou Tribunálem na jednání navíc Komise a ECHA pouze uvedly, že se předpokládalo, že se všechny PAU v CTPHT rozpouštějí ve vodě, jelikož zkouška toxicity pro vodní prostředí byla provedena na základě složek této látky. Takové odůvodnění však nedokládá, že byla zohledněna nízká rozpustnost této látky.

34. Zadruhé je třeba poznamenat, že podle bodu 1.3 podkladového dokumentu činila nejvyšší míra rozpustnosti CTPHT ve vodě v souvislosti s jedním naplněním maximálně 0,0014 %. Vzhledem k nízké rozpustnosti CTPHT ve vodě Komise nikterak neprokázala, že předmětnou klasifikaci této látky mohla založit na předpokladu, že se ve vodní fázi rozpustily všechny PAU obsažené v CTPHT a působily na vodní organismy. Z tabulky 7.6.2 uvedené v podkladovém dokumentu totiž vyplývá, že šestnáct složek PAU obsažených v CTPHT představuje 9,2 % této látky. Tím, že Komise předpokládala, že se ve vodě rozpouští všechny tyto PAU, tedy v podstatě založila předmětnou klasifikaci na předpokladu, že se ve vodě může rozpustit 9,2 % CTPHT. Jak je ovšem uvedeno v bodě 1.3 podkladového dokumentu, taková hodnota není reálná, jelikož maximální míra je 0,0014 %.“

8.

Komise podala proti tomuto rozsudku kasační opravný prostředek.

9.

Soudní dvůr rozsudkem ze dne 22. listopadu 2017, Komise v. Bilbaína de Alquitranes a další ( 10 ), kasační opravný prostředek podaný Komisí zamítl.

10.

V bodech 39 a 46 až 55 uvedeného rozsudku Soudní dvůr mimo jiné uvedl:

„39. Je sice pravda, že bod 4.1.3.5.5 přílohy I nařízení č. 1272/2008 nepředvídá použití jiných kritérií, než jsou kritéria výslovně uvedená v tomto ustanovení. Avšak je třeba konstatovat, že žádné ustanovení výslovně nezakazuje zohlednění jiných skutečností, které mohou být relevantní pro klasifikaci látky UVCB.

[…]

46. Striktní a automatické použití sumační metody za všech okolností může vést k podhodnocení toxicity látky UVCB, jejíž složky jsou málo známé, pro vodní prostředí. Takový výsledek nemůže být považován za výsledek, který je v souladu s cílem ochrany životního prostředí a lidského zdraví sledovaným nařízením č. 1272/2008.

47. Je třeba mít za to, že pokud se použije sumační metoda k určení toho, zda spadá látka UVCB do kategorií Akutní toxicita pro vodní prostředí a Chronická toxicita pro vodní prostředí, není Komise povinna omezit své posouzení jen na skutečnosti výslovně uvedené v bodě 4.1.3.5.5 přílohy I nařízení č. 1272/2008 a vyloučit jakoukoli jinou skutečnost. V souladu se svou povinností řádné péče je Komise povinna pečlivě a nestranně prozkoumat i jiné skutečnosti, které jsou relevantní, přestože nejsou výslovně uvedeny ve zmíněných ustanoveních.

[…]

50. Odůvodnění napadeného rozsudku uvedené v bodě 28 tohoto rozsudku, že ‚aby bylo možné mít za to, že látka spadá do kategorie Akutní toxicita nebo Chronická toxicita, musí splňovat kritéria pro klasifikaci tato látka, a nikoli jen její složky‘, není zpochybňováno.

51. Metoda klasifikace uvedená v bodě 4.1.3.5.5 přílohy I nařízení č. 1272/2008 spočívá na předpokladu, že zohledněné složky jsou zcela rozpustné. Na základě tohoto předpokladu sumační metoda s sebou nese, že existuje úroveň koncentrace složek, pod kterou nemůže být dosažena prahová hodnota 25 % a spočívá tak ve výpočtu součtu koncentrací složek spadajících do kategorií Akutní toxicita nebo Chronická toxicita, z nichž je každá koncentrace složky vážená multiplikačním faktorem odpovídajícím jejímu profilu toxicity.

52. Avšak této metodě je inherentní, že není spolehlivá v situacích, kdy vážený součet složek překračuje úroveň koncentrace odpovídající prahové hodnotě 25 % v nižší míře, než je poměr mezi mírou rozpustnosti zjištěnou u posuzované látky jako celku a předpokládanou mírou rozpustnosti 100 %. V takových situacích je tedy možné, že sumační metoda vede v konkrétních případech k vyššímu nebo nižšímu výsledku, než je prahová hodnota 25 % stanovená právní úpravou podle toho, zda je zohledněna předpokládaná míra rozpustnosti složek nebo látky posuzované jako celek.

53. Je nesporné, že z tabulky 7.6.2 přílohy I zprávy, která je přílohou stanoviska RAC, vyplývá, že sumační metoda vedla k výsledku 14521 % a tento výsledek je 581krát vyšší než minimální míra požadovaná k tomu, aby po vážení multiplikačními faktory byla dosažena prahová hodnota 25 %. Není zpochybňováno ani to, že z bodu 1.3 tohoto dokumentu, nadepsaného ‚Fyzikálně-chemické vlastnosti‘, kromě toho vyplývá, že maximální míra rozpustnosti CTPHT ve vodě je 0,0014 %, což je míra přibližně 71 000krát nižší, než je předpokládaná míra rozpustnosti ve výši 100 % uplatněná u posuzovaných složek.

54. Aniž se dopustil zkreslení nebo nesprávné právní kvalifikace skutkového stavu, rozhodl Tribunál v bodě 34 napadeného rozsudku, že ‚tím, že Komise předpokládala, že se ve vodě rozpouští všechny tyto [složky], založila tudíž předmětnou klasifikaci na předpokladu, že se ve vodě může rozpustit 9,2 % CTPHT. Jak je ovšem uvedeno v bodě 1.3 podkladového dokumentu [připojeného ke stanovisku RAC], taková hodnota není reálná, jelikož maximální míra je 0,0014 %.‘

55. Tribunál, který v bodě 32 tohoto rozsudku konstatoval, že ,Komise ani ECHA nebyly […] schopny prokázat, že Komise […] zohlednila skutečnost, že podle bodu 1.3 podkladového dokumentu [který je přílohou stanoviska RAC], nadepsaného »Fyzikálně-chemické vlastnosti«, se složky CTPHT z CTPHT uvolňovaly pouze v omezené míře a tato látka byla velmi stálá‘, rozhodl v bodě 30 uvedeného rozsudku – aniž se dopustil nesprávného právního posouzení – že ,Komise se dopustila zjevně nesprávného posouzení tím, že když na základě jeho složek zařadila CTPHT do kategorie Akutní toxicita pro vodní prostředí 1 (H400) a Chronická toxicita pro vodní prostředí 1 (H410), nesplnila svou povinnost zohlednit všechny relevantní skutečnosti a okolnosti, aby byl řádně zohledněn podíl šestnácti složek […] v CTPHT a jejich chemické účinky‘.“

11.

Šesti žalobami došlými soudní kanceláři Tribunálu dne 23. října 2018 se navrhovatelky a další dvě společnosti domáhaly náhrady škody, která jim podle jejich tvrzení vznikla v důsledku protiprávního zařazení CTPHT mezi látky s akutní toxicitou pro vodní prostředí kategorie 1 (H400) a s chronickou toxicitou pro vodní prostředí kategorie 1 (H410).

12.

Šesti rozsudky vydanými dne 16. prosince 2020, mezi nimiž jsou napadené rozsudky ( 11 ), Tribunál tyto žaloby zamítl.

13.

V bodech 70, 71, 96, 98 a 114 prvního napadeného rozsudku Tribunál rozhodl takto:

„70. V každém případě je odpověď na otázku, zda lze v projednávané věci porušení pravidla sumační metody, na němž je založena protiprávní klasifikace CTPHT, uplatnit, či nikoli na podporu projednávaného návrhu na náhradu škody z hlediska doplnění či zpřísnění povinností, jimiž je dotčena právní situace žalobkyně, rozhodující pro vyřešení projednávaného sporu pouze v případě, že by toto porušení bylo dostatečně závažné ve smyslu výše uvedené judikatury, což bude třeba přezkoumat níže[ ( 12 )].

71. Pokud jde o porušení povinnosti řádné péče, která je vlastní zásadě řádné správy, jak žalobkyně tvrdí v replice, je nutno konstatovat, že žalobkyně v žalobě formálně neuvedla specifickým a autonomním způsobem porušení uvedené povinnosti řádné péče na podporu svého návrhu na náhradu škody. Nejeví se ani, že by toto tvrzení mohlo být považováno za rozšíření argumentu, který je již v žalobě obsažen. Za těchto podmínek musí být návrh na náhradu škody v rozsahu, v němž vychází z porušení povinnosti řádné péče, prohlášen za nepřípustný, jak tvrdila Komise ve svém vyjádření k odpovědím na písemnou otázku položenou žalobkyni v tomto ohledu[ ( 13 )].

[…]

96. Pokud jde zaprvé o kritérium týkající se míry jasnosti a přesnosti porušené normy, a sice bodu 4.1.3.5.5 přílohy I nařízení č. 1272/2008, je třeba uvést, že podle znění tohoto bodu se jeví, že sumační metoda je téměř v plném rozsahu mechanickým výpočtem, podle kterého Komise ověřuje, zda se součet koncentrací (v procentech) vysoce toxických složek směsi vynásobených jejich příslušnými faktory M rovná nebo je vyšší než 25 %. Pokud tomu tak je, směs, v projednávané věci CTPHT, ,je klasifikována‘ do kategorií akutní toxicita nebo chronická toxicita 1 […][B]od 4.1.3.5.5 přílohy I uvedeného nařízení nepředvídá použití jiných kritérií, než jsou kritéria výslovně uvedená v tomto ustanovení[ ( 14 )].

[…]

98. Nelze tedy mít za to, že bod 4.1.3.5.5 přílohy I nařízení č. 1272/2008 představoval ke dni přijetí nařízení č. 944/2013 zcela jasné pravidlo, pokud jde o existenci prostoru pro uvážení, který měla Komise při použití sumační metody. Jeho znění nenasvědčuje tomu, že by taková diskreční pravomoc existovala a především neuvádí, že je rozpustnost směsi faktorem, který je třeba zohlednit. V tomto ohledu je třeba konstatovat, že Tribunál a konkrétně Soudní dvůr uznaly existenci prostoru pro uvážení, který měl vést Komisi k tomu, aby zohlednila jiné skutečnosti než ty, které jsou výslovně uvedeny v bodě 4.1.3.5.5, a to na základě úvah, které nevyplývají přímo, ani výslovně ze znění uvedeného bodu samotného. Soudní dvůr konkrétněji použil úvahy související s obecnějším právním kontextem, a to zejména skutečnost, že nelze mít za to, že sumační metoda nezohledňuje […] metodická omezení […]Tyto výkladové obtíže, které komplikují použití sumační metody a které uvedený rozsudek ostatně odhalil, brání tomu, aby jednání Komise mohlo být kvalifikováno jako zjevně a hrubě v rozporu s porušenou právní normou […][ ( 15 )].

[…]

114. Ve světle výše uvedeného se tedy pochybení, kterého se dopustila Komise, jeví jako omluvitelné. Vzhledem k nejasnosti a obtížím při výkladu relevantních ustanovení nacházejících se v příloze I nařízení č. 1272/2008, pokud jde o zohlednění jiných faktorů, než jsou faktory výslovně stanovené při použití sumační metody, se jednání Komise nevzdaluje od jednání, které by bylo možné od běžně obezřetné a s řádnou péčí postupující správy důvodně očekávat v obdobné situaci, a sice situaci vyznačující se vědeckou složitostí související s klasifikací takové látky s neznámým složením, jako je CTPHT, s cílem zajistit vysokou úroveň ochrany lidského zdraví a životního prostředí. Takové jednání nepředstavuje zjevné a závažné překročení mezí, kterými je posuzovací pravomoc Komise ohraničena. Pochybení, k němuž došlo, tedy nepředstavuje dostatečně závažné porušení právní normy, takže mimosmluvní odpovědnost Unie v každém případě v projednávané věci nevznikla. Toto zjištění platí jak pro porušení sumační metody, tak pro úplnost a z důvodů uvedených výše i pro uváděné porušení povinnosti řádné péče[ ( 16 )].“

14.

Svými kasačními opravnými prostředky, podanými v podstatě v totožném znění a zapsanými do rejstříku pod čísly C‑65/21 P, C‑73/21 P, C‑74/21 P a C‑75/21 P, se navrhovatelky domáhají, aby Soudní dvůr:

15.

Komise, podporovaná ECHA, navrhuje, aby Soudní dvůr:

16.

Španělské království, které vstoupilo do řízení jako vedlejší účastník na podporu Komise, navrhuje, aby Soudní dvůr:

17.

Uvedené věci byly pro účely rozsudku spojeny. Ve věci nebylo nařízeno jednání.

18.

Navrhovatelky podaly kasační opravné prostředky proti napadeným rozsudkům, kterými Tribunál zamítl jejich žaloby na náhradu škody. V těchto rozsudcích Tribunál uznal, na základě rozsudků Bilbaína de Alquitranes a další v. Komise ( 17 ) a Komise v. Bilbaína de Alquitranes a další ( 18 ) (dále jen „zrušující rozsudky“), že akt, kterým byla navrhovatelkám podle jejich tvrzení způsobena škoda, je protiprávní z důvodu zjevně nesprávného posouzení ze strany Komise. Tribunál nicméně rozhodl, že toto pochybení je omluvitelné, a tedy nepředstavuje dostatečně závažné porušení právní normy, takže mimosmluvní odpovědnost Unie v projednávané věci nevznikla ( 19 ).

19.

Kasační opravné prostředky podané navrhovatelkami jsou založeny na šesti důvodech, z nichž první vychází z pochybení Tribunálu, který nesprávně odmítl jejich argument týkající se povinnosti řádné péče, druhý vychází z toho, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když dospěl k závěru, že neexistuje jasný precedens, třetí vychází z nesprávnosti závěru, že právní rámec je složitý, čtvrtý vychází z nesprávného použití kritéria obezřetnosti a řádné péče, pátý vychází z nedostatečného odůvodnění napadených rozsudků, a konečně šestý vychází z toho, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když rozhodl, že postup Komise je omluvitelný na základě zásady předběžné opatrnosti.

20.

V souladu se žádostí Soudního dvora bude toto stanovisko omezeno pouze na analýzu první části čtvrtého důvodu kasačních opravných prostředků. První část čtvrtého důvodu se přitom, jak se zdá, překrývá s prvním důvodem kasačních opravných prostředků, jelikož oba tyto důvody se týkají otázky řádné péče Komise. Je tedy třeba nejprve posoudit vztah mezi ní a prvním důvodem kasačních opravných prostředků, aby byly zohledněny všechny aspekty problematiky společné oběma důvodům kasačních opravných prostředků.

21.

V rámci prvního důvodu kasačních opravných prostředků navrhovatelky tvrdí, že Tribunál nesprávně odmítl ( 20 ) jejich argument vycházející z porušení povinnosti řádné péče jako nepřípustný. Tribunál se podle nich dopustil nesprávného právního posouzení, když dospěl k závěru, že tento argument, uplatněný v replikách, je třeba odlišit od argumentu uplatněného v žalobách, vycházejícího ze zjevně nesprávného posouzení ze strany Komise spočívajícího v tom, že Komise pečlivě a nestranně neprozkoumala všechny skutečnosti relevantní pro klasifikaci CTPHT. Navrhovatelky v tomto ohledu odkazují na rozsudek Komise v. Bilbaína de Alquitranes a další ( 21 ), ve kterém Soudní dvůr rozhodl, že pokud orgán neprozkoumá pečlivě a nestranně všechny relevantní skutečnosti, nutně tím porušuje svou povinnost řádné péče. Z toho podle nich vyplývá, že argument vycházející z porušení povinnosti řádné péče nemá být uplatněn samostatně a nezávisle, jako by se jednalo o autonomní argument ( 22 ).

22.

Komise, podporovaná agenturou ECHA, má za to, že argument vycházející z porušení povinnosti řádné péče je neúčinný, jelikož Tribunál zamítl žaloby s odůvodněním, že pochybení, k němuž došlo, nepředstavuje dostatečně závažné porušení právní normy.

23.

Španělská vláda uvádí, že navrhovatelky měly porušení povinnosti řádné péče uplatnit jako zvláštní a autonomní argument v žalobách. Jinak je podle ní požadavek na specifikaci porušené právní normy implicitně obsažen v každém nároku na náhradu škody, jelikož povinnost řádné péče je vlastní zásadě řádné správy a vztahuje se obecně na jednání orgánů.

24.

Ve čtvrtém důvodu kasačních opravných prostředků navrhovatelky tvrdí, že Tribunál dospěl k nesprávnému závěru, že Komise jednala jako běžně obezřetná a s řádnou péčí postupující správa a že její pochybení při klasifikaci CTPHT je tudíž omluvitelné. V první části tohoto důvodu kasačních opravných prostředků vytýkají navrhovatelky Tribunálu, že neprovedl posouzení s ohledem na jimi předložené návrhy. Namísto zkoumání, zda je rozpustnost výslovně uvedena jako jedna z relevantních skutečností v nařízení č. 1272/2008, měl podle nich Tribunál přezkoumat, zda Komise dodržela ustálenou právní zásadu, podle které musí být zohledněny všechny relevantní skutečnosti.

25.

Komise, podporovaná agenturou ECHA, tvrdí, že čtvrtý důvod kasačních opravných prostředků musí být zamítnut jako neúčinný a neopodstatněný. Ve své odpovědi nicméně předkládá argumenty týkající se druhé části tohoto důvodu, která není předmětem tohoto stanoviska.

26.

Španělská vláda je toho názoru, že pochybení tvrzené ve čtvrtém důvodu kasačních opravných prostředků nemůže obstát. Uvádí, že zásada řádné péče vyžaduje posouzení, zda v rámci dotčeného jednání správy byla uplatněna minimální přijatelná míra řádné péče, zda tato míra byla rozumná ve vztahu k okolnostem daného případu, přiměřená s ohledem na význam věci, jakož i odpovídající míře péče, již správní orgán obvykle uplatňuje v obdobných případech.

27.

Z výše uvedeného vyplývá, že povinnost řádné péče Komise je v těchto dvou důvodech uplatňována v různých souvislostech. Zatímco v prvním důvodu je tato povinnost výslovně kvalifikována jako právní norma přiznávající práva jednotlivcům, v rámci čtvrtého důvodu je považována spíše za kritérium pro posouzení závažnosti porušení právní normy.

28.

Nehledě na přesné znění a kontext je však podle mého názoru třeba mít za to, že v obou případech jde o nesplnění téže povinnosti řádné péče ze strany Komise, chápané ve smyslu povinnosti prozkoumat všechny relevantní skutečnosti týkající se daného případu, na nichž je založeno její posouzení. V rámci prvního důvodu svých kasačních opravných prostředků totiž navrhovatelky vysvětlují, že povinnost řádné péče, již uplatnily ve svých replikách, měla být chápána ve smyslu povinnosti správy zohlednit při výkonu svých pravomocí všechny relevantní skutečnosti týkající se daného případu. Z porušení této povinnosti vychází vytýkaná skutečnost, která je předmětem první části čtvrtého důvodu kasačních opravných prostředků.

29.

Představuje tato povinnost právní normu přiznávající práva jednotlivcům, jejíž porušení může zakládat mimosmluvní odpovědnosti Unie?

30.

Z judikatury Soudního dvora vyplývá, že vznik mimosmluvní odpovědnosti Unie je vázán na splnění tří podmínek, z nichž první je dostatečně závažné porušení právní normy, jejímž cílem je přiznat práva jednotlivcům (dále jen „první podmínka“), druhou skutečná existence škody a třetí existence příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti ze strany původce jednání a škodou způsobenou poškozeným osobám ( 23 ).

31.

Kumulativní povaha těchto podmínek znamená, že pokud jedna z těchto podmínek není splněna, nemůže vzniknout mimosmluvní odpovědnost Unie ( 24 ). Z tohoto důvodu Tribunál v projednávané věci poté, co dospěl k závěru, že pochybení Komise při kvalifikaci CTPHT nepředstavuje dostatečně závažné porušení právní normy, rozhodl, že mimosmluvní odpovědnost Unie nevznikla, a tudíž se již nezabýval posouzením ostatních podmínek týkajících se této odpovědnosti.

32.

Jak kasační opravné prostředky, tak toto stanovisko se týkají první podmínky.

33.

Tato podmínka má dvě různé, vzájemně související části, kterými jsou zaprvé povaha právní normy, jejíž porušení může zakládat vznik mimosmluvní odpovědnosti Unie („právní norma, jejímž cílem je přiznat práva jednotlivcům“), a zadruhé závažnost porušení právní normy, která byla porušena („dostatečně závažné porušení“). Tyto dvě části představují dvě kumulativní dílčí podmínky první podmínky, což znamená, že první podmínka není splněna, pokud není splněna jedna z těchto dílčích podmínek.

34.

Pojem „právní norma, jejímž cílem je přiznat práva jednotlivcům“, tvořící hlavní složku první podmínky, převzal Soudní dvůr ze své judikatury týkající se odpovědnosti členských států za porušení unijního práva ( 25 ). Soudní dvůr jím nahradil dříve používaný pojem „vyšší právní norma chránící jednotlivce“ a stanovil tak zásadu souběhu na jedné straně odpovědnosti Unie a na druhé straně odpovědnosti státu za škodu způsobenou jednotlivci v důsledku porušení unijního práva ( 26 ).

35.

Zejména v rozsudku Bergaderm a Goupil v. Komise ( 27 ) Soudní dvůr s odkazem na rozsudek Brasserie du pêcheur a Factortame ( 28 ) rozhodl, že podmínky, za nichž může státům vzniknout odpovědnost za škodu způsobenou jednotlivcům porušením práva Společenství, se bez konkrétního důvodu nemohou lišit od podmínek, kterými se řídí odpovědnost Unie za srovnatelných okolností ( 29 ).

36.

Z ustálené judikatury Soudního dvora tak vyplývá, že základem pro vznik mimosmluvní odpovědnosti Unie není jakékoli dostatečně závažné porušení unijní právní normy, ale pouze dostatečně závažné porušení právní normy, jejímž cílem je přiznat práva jednotlivcům ( 30 ).

37.

Jak vysvětlil Soudní dvůr, cílem tohoto omezení, aniž jsou dotčena pravidla použitelná pro posouzení legality unijního aktu, je omezit vznik této odpovědnosti pouze na situace, kdy protiprávní jednání orgánů, institucí a jiných subjektů Unie způsobilo újmu jednotlivci tím, že poškodilo jeho zájmy specificky chráněné unijním právem ( 31 ).

38.

V judikatuře Soudního dvora a Tribunálu je nicméně pojem „právní norma, jejímž cílem je přiznat práva jednotlivcům“, vykládán široce ( 32 ). Byly jím tak označeny zásady zajišťují ochranu základních lidských práv, jako je zásada rovného zacházení mezi podniky, zákaz retroaktivity rozhodnutí, zásada proporcionality, zásada ochrany legitimního očekávání a zásada respektování soukromého a rodinného života ( 33 ). Pouze čistě procesní normy nebo normy týkající se rozdělení pravomocí se nepovažují za normy směřující k ochraně jednotlivců ( 34 ).

39.

Ve své judikatuře týkající se druhé části první podmínky Soudní dvůr uvedl, že k dostatečně závažnému porušení právní normy, jejímž cílem je přiznat práva jednotlivcům, dojde, překročí-li dotyčný orgán zjevně a závažným způsobem meze, kterými je ohraničena jeho posuzovací pravomoc ( 35 ). Skutečnostmi, ke kterým je třeba v tomto ohledu přihlédnout, jsou zejména složitost situací, které bylo třeba vyřešit, stupeň jasnosti a přesnosti porušené normy, jakož i rozsah prostoru pro uvážení, který tato norma unijnímu orgánu ponechává ( 36 ). Pokud jde o posledně uvedenou skutečnost, pak je-li unijnímu orgánu nebo instituci svěřena posuzovací pravomoc, může dostatečně závažné porušení unijního práva představovat pouze zjevné a závažné překročení mezí této pravomoci dotyčným orgánem ( 37 ).

40.

V každém případě obecně platí, že mimosmluvní odpovědnost Unie může vzniknout pouze tehdy, je-li zjištěno pochybení, kterého by se za obdobných okolností nedopustila běžně obezřetná a s řádnou péčí postupující správa ( 38 ).

41.

Žaloby na náhradu škody a kasační opravné prostředky podané navrhovatelkami se týkají povinnosti správy zohlednit při výkonu svých pravomocí všechny relevantní skutečnosti a okolnosti, přičemž tato povinnost je podle navrhovatelek „automaticky“ spojena s povinností řádné péče, která je vlastní zásadě řádné správy.

42.

Tato zásada (respektive právo) je zakotvena v článku 41 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“). Kdyby z hlediska klasifikace určité normy jako normy, jejímž cílem je přiznat práva jednotlivcům, bylo rozhodující, že tato norma směřuje k ochraně zájmů jednotlivců konkrétně chráněných unijním právem, pak by skutečnost, že je daná norma zakotvena jako základní právo v Listině, ukončila diskusi o její povaze. Tak tomu však není ( 39 ).

43.

Kromě klasické otázky, zda lze určité ustanovení Listiny považovat za ustanovení „zakotvující právo nebo zásadu“, z judikatury Soudního dvora jasně vyplývá, že porušení některých práv, například práva vyplývajícího z povinnosti správních orgánů odůvodňovat svá rozhodnutí, která je výslovně uvedena v čl. 41 odst. 2 písm. c) Listiny, není vždy způsobilé vést ke vzniku mimosmluvní odpovědnosti Unie ( 40 ). Ani Soudní dvůr tedy zřejmě nepovažuje skutečnost, že právo na řádnou správu je zakotveno v Listině, za rozhodující pro jeho klasifikaci jako právní normy, jejímž cílem je přiznat práva jednotlivcům. Ne každá povinnost, kterou má správa, totiž může automaticky zakládat subjektivní právo jednotlivce.

44.

V tomto ohledu podle Tribunálu právo na řádnou správu samo o sobě nepřiznává práva jednotlivcům, s výjimkou případů, kdy je výrazem konkrétních práv, jako je právo každého na to, aby jeho záležitosti byly řešeny nestranně, spravedlivě a v přiměřené lhůtě, právo být vyslechnut, právo na přístup ke spisu a právo na odůvodnění rozhodnutí ( 41 ).

45.

Taková konkrétní práva mohou zahrnovat i právo odpovídající povinnosti správy postupovat s řádnou péčí, chápané ve smyslu povinnosti příslušného orgánu pečlivě a nestranně prozkoumat všechny relevantní skutečnosti týkající se daného případu, kterou stanovil Soudní dvůr mimo jiné v rozsudku Technische Universität München ( 42 ). V uvedeném rozsudku však Soudní dvůr nerozhodl, že by porušení této povinnosti mohlo zakládat mimosmluvní odpovědnost Unie.

46.

V tomto ohledu Soudní dvůr v rozsudku Masdar (UK) v. Komise ( 43 ) rozhodl, že je možné, že na straně správy Unie bude založena mimosmluvní odpovědnost za protiprávní jednání, nejedná-li s veškerou vyžadovanou řádnou péčí, a způsobí z tohoto důvodu újmu ( 44 ). Soudní dvůr určil, že tato povinnost řádné péče je inherentní zásadě řádné správy, uplatňuje se obecně na jednání správy Unie v jejích vztazích s veřejností ( 45 ) a obnáší to, že správa Unie musí postupovat s péčí a opatrností ( 46 ).

47.

Úvahy uvedené Soudním dvorem ve zmíněném rozsudku se nicméně týkaly jednání Komise v konkrétním kontextu. Návrh na náhradu škody podala žalobkyně v rámci smluvního vztahu mezi Komisí a jejím smluvním partnerem na straně jedné a tímto smluvním partnerem a žalobkyní jako subdodavatelem uvedeného smluvního partnera na straně druhé. Tento návrh vycházel mimo jiné z tvrzení, že Komise měla při výkonu své pravomoci odložit platby za smluvní plnění v případě nesrovnalostí na straně smluvního partnera povinnost postupovat s řádnou péči, aby se ujistila, že nezpůsobí újmu uvedenému subdodavateli. Kromě toho, že se Soudní dvůr neztotožnil s názorem žalobkyně, pokud jde o obsah povinnosti řádné péče v uvedeném případě, je třeba zdůraznit, že Soudní dvůr ve zmíněném rozsudku nekvalifikoval povinnost řádné péče jako „právní normu, jejímž cílem je přiznat práva jednotlivcům“.

48.

Taková povaha je jí zřejmě přiznávána častěji v judikatuře Tribunálu ( 47 ). Zatímco v některých rozsudcích je obtížné určit, zda je povinnost řádné péče chápána jako porušená právní norma, nebo jako kritérium pro posouzení závažnosti porušení jiné právní normy ( 48 ), v jiných rozsudcích Tribunál výslovně konstatoval, že povinnost řádné péče, nebo dokonce zásada řádné správy, musí být považována za „právní normu, jejímž cílem je přiznat práva jednotlivcům“ ( 49 ).

49.

Sotva však lze hovořit o jasné a jednoznačné kvalifikaci této povinnosti. Sám Tribunál uznává, že povinnost řádné péče může být zohledněna nikoli jako právní norma přiznávající právo jednotlivcům, ale jako jedno z kritérií pro posouzení toho, zda nesrovnalost nebo pochybení, jehož se dopustil určitý orgán, představuje dostatečně závažné porušení unijního práva, a z tohoto důvodu slouží k „charakterizaci“ porušení jiné zásady nebo jiné normy unijního práva ( 50 ).

50.

V každém případě kvalifikace povinnosti řádné péče jako „právní normy, jejímž cílem je přiznat práva jednotlivcům“, není ani zdaleka zjevná. Příliš pružný přístup k této kvalifikaci výslovně kritizoval generální advokát Wahl ve svém stanovisku ve věci Evropský veřejný ochránce práv v. Staelen ( 51 ). Vyjádřil pochybnosti, pokud jde o odpověď na otázku, zda je důsledkem porušení práva na řádnou správu nárok na náhradu škody ( 52 ), a dospěl k závěru, že „záleží na okolnostech, zda bude mít v konkrétním případě porušení uvedené zásady [řádné péče] za následek porušení práva jednotlivce“ ( 53 ).

51.

S tímto závěrem souhlasím.

52.

Na jedné straně připomínám ( 54 ), že cílem první části první podmínky je omezit vznik této odpovědnosti pouze na situace, kdy protiprávní jednání orgánů, institucí a jiných subjektů Unie způsobilo újmu jednotlivci tím, že poškodilo jeho zájmy specificky chráněné unijním právem. Nevidím důvod, proč by mezi tyto specifické zájmy neměl patřit zájem jednotlivců na tom, aby jejich záležitosti byly řešeny správou, která zohlednila všechny relevantní skutečnosti týkající se daného případu. Jde o právo jednotlivců, aby o jejich situaci nerozhodla správa svévolně a abstraktně.

53.

Na druhé straně podle mého názoru není možné posuzovat povinnost správy postupovat s řádnou péčí abstraktně, bez zohlednění konkrétní situace. Jednání správy Unie mají různou povahu. Pokud jde o povinnost správy zohlednit všechny relevantní okolnosti, ta se liší podle toho, zda se jedná o šetření ( 55 ), plnění smluvních povinností ( 56 ), přijímání aktů v přenesené pravomoci a prováděcích aktů ( 57 ), nebo jiné správní řízení směřující k určení právního postavení jednotlivce. Ačkoli ve všech těchto situacích lze tvrdit, že správa má povinnost zohlednit všechny relevantní skutečnosti, bude mít tato povinnost v každé z nich specifický obsah, který je určen ustanoveními použitelnými v daném případě.

54.

Obsah povinnosti řádné péče, jakožto obecné povinnosti správy Unie, se tedy mění podle dané situace. V praxi musí být u každého typu zásahu správy před zohledněním všech relevantních okolností nejprve posouzen rozsah jejích pravomocí a její prostor pro uvážení, které jsou vymezeny ustanoveními použitelnými v daném případě.

55.

To platí zejména, pokud jde o přijímání aktů v přenesené pravomoci nebo prováděcích aktů s obecnou působností nebo individuálních aktů ze strany správy. V této situaci je rozsah povinnosti řádné péče správního orgánu určen ustanoveními použitelnými v daném případě, která vymezují rozsah pravomocí správy a její prostor pro uvážení. Na jejich základě správa určí všechny relevantní okolnosti, které je třeba zohlednit. Není možné posuzovat povinnost řádné péče, kterou má správní orgán, bez přihlédnutí ke konkrétní situaci, na kterou se tato ustanovení vztahují. Pouze ve spojení s těmito ustanoveními může povinnost řádné péče představovat právní normu přiznávající práva jednotlivcům, jejíž porušení může zakládat mimosmluvní odpovědnost Unie ( 58 ).

56.

Na podporu svých nároků na náhradu škody se navrhovatelky dovolávají závěrů Tribunálu a Soudního dvora obsažených ve zrušujících rozsudcích. Je tedy třeba mít za to, že vycházejí z porušení povinnosti Komise, jak bylo konstatováno Tribunálem a Soudním dvorem ve zrušujících rozsudcích. Jde zejména o závěr Tribunálu ( 59 ), že „[Komise] nesplnila svou povinnost zohlednit všechny relevantní skutečnosti a okolnosti“ ( 60 ).

57.

V tomto kontextu z pasáží zrušujících rozsudků citovaných v bodech 7 a 10 tohoto stanoviska vyplývá, že se Komise dopustila zjevně nesprávného posouzení při uplatňování zvláštních norem upravujících klasifikaci látek, které jsou obsaženy v bodě 4.1.3.5.5 přílohy I nařízení č. 1272/2008. Toto pochybení, k němuž došlo v rámci uplatňování konkrétní právní normy, spočívalo v tom, že pro účely klasifikace CTPHT nebyl řádně vzat v úvahu podíl šestnácti složek PAU v CTPHT a jejich chemické účinky.

58.

Z tohoto důvodu je třeba dospět k závěru, že, jak správně uplatňují navrhovatelky ve svých replikách před Tribunálem, v projednávané věci byla právní normou, která jim přiznává práva, povinnost řádné péče Komise ve spojení s ustanoveními o klasifikaci látek obsaženými v bodě 4.1.3.5.5 přílohy I nařízení č. 1272/2008. Rozsah povinnosti řádné péče Komise byl tedy vymezen těmito ustanoveními nařízení č. 1272/2008.

59.

Navrhovatelky vytýkají Tribunálu, že neposoudil závažnost porušení povinnosti řádné péče ze strany Komise, chápané ve smyslu povinnosti zohlednit při výkonu svých pravomocí všechny relevantní skutečnosti.

60.

V tomto ohledu je zajisté pravda, že Tribunál tento bod v napadených rozsudcích výslovně neposuzoval. Tribunál totiž argument vycházející z porušení této povinnosti zamítl.

61.

Jak však vyplývá z bodu 55 tohoto stanoviska, závažnost porušení povinnosti péče není možné posuzovat abstraktně, bez přihlédnutí k použitým právním normám. Navíc podle mého názoru není vyloučeno, aby posouzení závažnosti porušení použitých právních norem představovalo zároveň posouzení závažnosti porušení povinnosti řádné péče při jejich uplatnění. Tak by tomu bylo v případě, že by se takové posouzení týkalo okolností, které jsou pro každé z těchto porušení stejně relevantní.

62.

Tak tomu v projednávané věci podle mého názoru je. Tribunál nezpochybnil závěry uvedené ve zrušujících rozsudcích, podle kterých bylo důvodem protiprávnosti napadeného aktu zjevně nesprávné posouzení ze strany Komise, které spočívalo v tom, že Komise při klasifikaci CTPHT nezohlednila všechny relevantní skutečnosti a okolnosti. Odůvodnění Tribunálu věnované bodu 4.1.3.5.5 přílohy I nařízení č. 1272/2008 se týká důvodů, proč k tomuto pochybení došlo, tedy proč nebyly zohledněny i jiné skutečnosti než ty, které jsou výslovně uvedeny ve zmíněném bodě. Posouzení týkající se přímo bodu 4.1.3.5.5 přílohy I nařízení č.1272/2008 se podle mého názoru automaticky vztahuje i na povinnost řádné péče, kterou má Komise při uplatňování této normy. Nejasnost a obtíže při výkladu relevantních ustanovení nacházejících se v příloze I nařízení č. 1272/2008, pokud jde o zohlednění jiných faktorů, než jsou faktory výslovně stanovené při uplatňování bodu 4.1.3.5.5 přílohy I nařízení č. 1272/2008, jsou totiž dvě okolnosti, jež jsou relevantní jak z hlediska porušení tohoto bodu, tak z hlediska porušení povinnosti řádné péče v rámci jeho uplatňování. Tyto okolnosti představují stejnou vadu, která byla příčinou obou těchto porušení.

63.

S ohledem na výše uvedené mám za to, že Tribunál správně „pro úplnost“ rozhodl ( 61 ), že jeho zjištění ohledně neexistence dostatečně závažného porušení platí ze stejných důvodů i pro porušení povinnosti řádné péče ( 62 ), a to i když předtím argument vycházející z porušení povinnosti řádné péče odmítl.

64.

Je však třeba přezkoumat, zda je posouzení Tribunálu týkající se omluvitelnosti pochybení, k němuž došlo při uplatňování bodu 4.1.3.5.5 přílohy I nařízení č. 1272/2008, správné. Této otázky se týká druhá část čtvrtého důvodu kasačního opravného prostředku, která není předmětem tohoto stanoviska.

65.

S ohledem na výše uvedené mám za to, že první část čtvrtého žalobního důvodu musí být zamítnuta jako neopodstatněná.

66.

S ohledem na všechny výše uvedené úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr první část čtvrtého důvodu kasačního opravného prostředku zamítl.