1.

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Bezirksgericht Bleiburg (okresní soud v Bleiburgu, Rakousko) na základě článku 267 SFEU se týká výkladu čl. 18 prvního pododstavce SFEU, článku 8 nařízení (ES) č. 1393/2007 ( 2 ), jakož i článků 36 a 39 nařízení (EU) č. 1215/2012 ( 3 ), vykládaných ve spojení s článkem 47 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“) a čl. 4 odst. 3 SEU.

2.

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi společností LKW Walter Internationale Transportorganisation AG (dále jen „žalobkyně“) a CB a dalšími (dále jen „žalovaní“), třemi společníky rakouské advokátní kanceláře, která zastupovala žalobkyni v řízení o výkonu rozhodnutí ve Slovinsku. Žalovaní nepodali námitku proti usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí, které bylo doručeno žalované, v osmidenní lhůtě stanovené slovinským právem, v důsledku čehož toto usnesení nabylo právní moci a stalo se vykonatelným a žalobkyně musela uhradit pohledávku určenou ve výše uvedeném usnesení. Za těchto okolností podala žalobkyně proti žalovaným žalobu k předkládajícímu soudu, ve které tvrdí, že žalovaní nesou jako advokáti odpovědnost za to, že slovinské soudy odmítly námitku, kterou podali opožděně. Na tomto základě se žalobkyně domáhá náhrady částky, kterou musela zaplatit v důsledku vykonávacího řízení. Žalovaní na svou obranu uvádějí, že dotčená slovinská právní úprava není v souladu s unijním právem, jelikož nezajišťuje účinné respektování práva adresáta soudní písemnosti na obhajobu. Dále mají za to, že tato právní úprava je diskriminační, jelikož podle jejich názoru poskytuje účastníkům řízení usazeným ve Slovinsku ve srovnání s účastníky řízení usazenými v jiných členských státech neoprávněnou výhodu vyplývající ze zvláštností této právní úpravy.

3.

Projednávaná věc poskytuje Soudnímu dvoru příležitost rozšířit svou judikaturu týkající se soudní spolupráce v občanských věcech, zejména pokud jde o předávání soudních a mimosoudních písemností, které mají být doručeny v jiném členském státě. Úkolem Soudního dvora bude vyložit výše uvedená nařízení takovým způsobem, aby bylo dosaženo cílů, které sledují, konkrétně zvýšit účinnost a rychlost soudních řízení a zajistit řádný výkon spravedlnosti, aniž by bylo dotčeno účinné respektování práva adresátů dotčených soudních písemností na obhajobu ( 4 ). Vzhledem k tomu, že tato nařízení nemají za cíl sjednotit právo upravující občanskoprávní řízení jako celek, ale vycházejí z postupů již stanovených v členských státech na základě jejich procesní autonomie, aby bylo zajištěno předávání soudních a mimosoudních písemností v prostoru svobody, bezpečnosti a práva ( 5 ), byl Soudní dvůr požádán, aby posoudil otázku, zda dotčená slovinská právní úprava splňuje požadavky stanovené unijním právem.

4.

Článek 8 nařízení č. 1393/2007, nadepsaný „Odmítnutí přijmout písemnost“, stanoví:

„1.   Přijímající subjekt vyrozumí adresáta pomocí jednotného formuláře uvedeného v příloze II o tom, že může odmítnout přijetí doručované písemnosti v okamžiku jejího doručení nebo že může vrátit písemnost přijímajícímu subjektu do jednoho týdne od doručení, pokud není vyhotovena v jednom z následujících jazyků nebo k ní není připojen překlad do některého z těchto jazyků:

2.   Pokud je přijímající subjekt uvědomen o tom, že adresát odmítá písemnost přijmout podle odstavce 1, neprodleně o tom uvědomí odesílající subjekt [...] a vrátí žádost a písemnosti, jejichž překlad se vyžaduje.

3.   Pokud adresát odmítne přijmout písemnost podle odstavce 1, lze provést opravné doručení písemnosti tak, že se adresátovi v souladu s ustanoveními tohoto nařízení doručí dotyčná písemnost spolu s překladem do jednoho z jazyků stanovených v odstavci 1. V takovém případě je datem doručení písemnosti datum, kdy je v souladu s právními předpisy přijímajícího členského státu doručena písemnost spolu s překladem. Má-li však být podle právních předpisů členského státu písemnost doručena v určité lhůtě, je datem, které je třeba vzít ve vztahu k žadateli v úvahu, datum doručení původní písemnosti určené podle čl. 9 odst. 2.

4.   Odstavce 1, 2 a 3 se použijí též na způsoby zasílání a doručování soudních písemností uvedených v oddíle 2.

5.   Pro účely odstavce 1 uvědomí [...] orgány či osoby, je-li doručování prováděno v souladu s článkem 14, adresáta o tom, že může odmítnout přijetí písemnosti a že jakákoliv odmítnutá písemnost musí být zaslána uvedeným zástupcům, orgánům nebo osobám.“

5.

Článek 9 tohoto nařízení, nadepsaný „Datum doručení“, stanoví:

„1.   Datum doručení písemnosti podle článku 7 je datum, ve kterém je písemnost doručena podle právních předpisů přijímajícího členského státu, aniž je tím dotčen článek 8.

2.   Je-li však podle právních předpisů členského státu nutno doručit písemnost v určité lhůtě, je datum, které je třeba vzít ve vztahu k žadateli v úvahu, stanoveno právními předpisy tohoto členského státu.

3.   Odstavce 1 a 2 se použijí též na způsoby zasílání a doručování soudních písemností uvedených v oddíle 2.“

6.

Příloha I uvedeného nařízení obsahuje mimo jiné potvrzení o doručení či nedoručení písemností, kde se v bodě 12.3 uvádí:

„Adresát písemnosti byl písemně vyrozuměn o tom, že může odmítnout přijetí písemnosti, jestliže není vyhotovena v jazyce, kterému rozumí, nebo v úředním jazyce nebo v jednom z úředních jazyků místa doručení nebo k ní není připojen překlad do těchto jazyků.“

7.

Jednotný formulář nadepsaný „Informování adresáta o právu odmítnout přijetí písemnosti“, který je obsažen v příloze II téhož nařízení, obsahuje následující poučení pro adresáta písemnosti:

„Můžete odmítnout přijetí písemnosti, není-li vyhotovena v jazyce, kterému rozumíte, nebo v úředním jazyce nebo v jednom z úředních jazyků místa doručení nebo k ní není přiložen překlad do jednoho z těchto jazyků.

Přejete-li si využít tohoto práva, musíte odmítnout přijetí písemnosti v okamžiku doručení přímo osobě, která písemnost doručuje, nebo písemnost zaslat zpět na níže uvedenou adresu ve lhůtě jednoho týdne s prohlášením, že tuto písemnost odmítáte převzít.“

8.

Tento jednotný formulář obsahuje dále „prohlášení adresáta“, které adresát podepíše, pokud odmítne převzít dotčenou písemnost, a které zní:

„Odmítám přijetí připojené písemnosti, neboť není vyhotovena v jazyce, kterému rozumím, nebo v úředním jazyce nebo v jednom z úředních jazyků místa doručení, ani k ní není přiložen překlad do jednoho z těchto jazyků.“

9.

Konečně jednotný formulář stanoví, že v tomto případě musí adresát zaškrtnout úřední jazyk nebo jazyky Unie, kterým rozumí.

10.

Nařízení 1393/2007 bylo zrušeno nařízením (EU) 2020/1784 ( 6 ), které se použije až od 1. července 2022.

11.

Článek 36 odst. 1 nařízení č. 1215/2012, obsažený v kapitole III, nadepsané „Uznávání a výkon“, oddíle 1, nadepsaném „Uznávání“, zní:

„Rozhodnutí vydaná v některém členském státě jsou v ostatních členských státech uznávána, aniž je vyžadováno zvláštní řízení.“

12.

Oddíl 2 této kapitoly III, nadepsaný „Výkon“, obsahuje mimo jiné článek 39, který stanoví:

„Rozhodnutí vydané v některém členském státě, které je v tomto členském státě vykonatelné, je vykonatelné v jiném členském státě, aniž je vyžadováno prohlášení vykonatelnosti.“

13.

Oddíl 3 uvedené kapitoly III, nadepsaný „Odepření uznání a výkonu“ obsahuje pododdíl 1, nadepsaný „Odepření uznání“, a pododdíl 2, nadepsaný „Odepření výkonu“.

14.

Článek 45 obsažený v tomto pododdíle 1 stanoví:

„1.   Na návrh kterékoli dotčené strany se uznání rozhodnutí odepře:

[...]

[...]“

15.

Článek 46, obsažený v tomto pododdíle 2, stanoví:

„Výkon rozhodnutí se na návrh osoby, vůči níž je výkon navrhován, odepře, je-li dán některý z důvodů uvedených v článku 45.“

16.

Ustanovení § 1295 Allgemeines Bürgerliches Gesetzbuch (všeobecný občanský zákoník, dále jen „ABGB“) zní:

„(1) Každý má právo domáhat se náhrady škody na tom, kdo mu ji svým zaviněným jednáním způsobil; může jít o škodu způsobenou porušením smluvní povinnosti či vzniklou v důsledku mimosmluvní odpovědnosti.

(2) Odpovědnost nese i ten, kdo úmyslně způsobí škodu jednáním, které je v rozporu s dobrými mravy, avšak pokud škoda vznikla při výkonu práva, odpovídá dotyčný jen v případě, že cílem výkonu tohoto práva bylo zjevně poškodit jiného.“

17.

Ustanovení § 1299 ABGB stanoví:

„Kdo veřejně vykonává úřad, odbornou činnost, povolání nebo živnost nebo se dobrovolně zaváže provést záležitost, jejíž výkon vyžaduje zvláštní odborné znalosti nebo vynaložení zvláštní péče, dává tím najevo, že se považuje za schopného vynaložit požadovanou péči a že má požadované zvláštní znalosti; musí tudíž nést odpovědnost za jejich nedostatek. Pokud však osoba, která jej provedením záležitosti pověřila, o jeho nedostatku odbornosti věděla nebo s vynaložením přiměřené péče vědět mohla, je zavinění i na její straně.“

18.

Ustanovení § 1300 ABGB zní:

„Odpovědnost nese rovněž odborník, který v důsledku svého pochybení poskytne za úplatu poradenství v oblasti své odbornosti nebo specializace a způsobí tím škodu. S výjimkou tohoto případu nese poradce odpovědnost pouze za škodu, kterou svým poradenstvím vědomě způsobil jinému.“

19.

Článek 9 zakona o izvršbi in zavarovanju (zákon o výkonu rozhodnutí, dále jen „ZIZ“), který upravuje opravné prostředky a místní příslušnost odvolacího soudu ve věcech výkonu rozhodnutí vydaného na základě veřejné listiny, stanoví:

„Proti usnesení soudu prvního stupně lze podat odvolání, nestanoví-li zákon jinak. Opravným prostředkem, kterým může dlužník napadnout usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí, kterým bylo návrhu vyhověno, je námitka.

Odvolání a námitka musí být podány ve lhůtě 8 dnů od doručení usnesení soudu prvního stupně, nestanoví-li zákon jinak.

Včas podané a povolené odvolání se doručí druhému účastníku řízení k vyjádření, pokud bylo posledně uvedenému rovněž doručeno usnesení soudu prvního stupně, proti němuž odvolání směřuje.

Proti usnesení, jímž bylo rozhodnuto o námitce, lze podat odvolání.

Odvolání a námitka nemají odkladný účinek, nestanoví-li zákon jinak.

Rozhodnutí o odvolání je konečné.

[...]“

20.

Článek 53 ZIZ, nadepsaný „Námitka jako jediný opravný prostředek dlužníka“, zní:

„Proti usnesení o výkonu rozhodnutí vydanému na základě návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí může dlužník podat námitku, nenapadá-li pouze rozhodnutí o nákladech řízení.

Námitka musí být odůvodněná. V námitce musí dlužník uvést skutečnosti, o které svou námitku opírá, a předložit důkazy, jinak se námitka považuje za neodůvodněnou.

[...]“

21.

Článek 61 ZIZ, nadepsaný „Námitka proti usnesení vydanému na základě veřejné listiny“, stanoví:

„Námitka proti usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí vydanému na základě veřejné listiny se řídí ustanoveními článků 53 a 54 tohoto zákona [...].

Směřuje-li námitka podle předchozího odstavce proti té části usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí, kterým byla dlužníku uložena povinnost zaplatit pohledávku, považuje se námitka v tomto ohledu za odůvodněnou, pokud dlužník uvede skutečnosti, o které svou námitku opírá, a předloží důkazy prokazující skutečnosti uvedené v námitce.

[...]“

22.

Žalobkyně je společností zapsanou v rakouském obchodním rejstříku, jejímž předmětem podnikání je mezinárodní přeprava zboží. Žalovaní jsou společníky advokátní kanceláře se sídlem v Klagenfurtu (Rakousko), jež zastupovala žalobkyni v řízení o nuceném výkonu rozhodnutí ve Slovinsku.

23.

V rámci tohoto řízení podala společnost Transport Gaj d.o.o. návrh na obstavení 25 pohledávek, které měla žalobkyně za různými slovinskými společnostmi. Dne 30. října 2019 doručil Krajský soud v Lublani (Slovinsko) žalobkyni poštou usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí na částku 17610 eur vyhotovené ve slovinštině. Toto usnesení bylo vydáno pouze na základě faktur, aniž předtím bylo obdrženo vyjádření žalobkyně.

24.

Uvedené usnesení došlo právnímu oddělení žalobkyně interní poštou až 4. listopadu 2019. Dne 5. listopadu 2019, po výměně informací mezi žalobkyní a žalovanými ohledně povahy a důsledků doručené písemnosti, požádala žalobkyně žalované, aby proti usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí podali námitku. Jedním z dokumentů, které žalobkyně zaslala žalovaným, byla i fotokopie obálky dokládající, že jí bylo usnesení účinně doručeno dne 30. října 2019.

25.

Dne 11. listopadu 2019 podali žalovaní ke Krajskému soudu v Lublani proti tomuto usnesení odůvodněnou námitku.

26.

Dne 12. listopadu 2019 obdrželi žalovaní od tohoto soudu výzvu, aby ve lhůtě osmi dnů uhradili soudní poplatek ve výši 55 eur, a tato povinnost byla ve stanovené lhůtě splněna.

27.

Rozhodnutím ze dne 10. prosince 2019 uvedený soud odmítl námitku jako opožděnou s odůvodněním, že byla podána více než osm dní po doručení usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí.

28.

Žalovaní následně podali jménem žalobkyně proti tomuto rozhodnutí stížnost, v níž namítali protiústavnost osmidenní lhůty pro podání námitky a dále tvrdili, že takto krátká lhůta není v souladu s unijním právem. Odvolací soud v Mariboru (Slovinsko) tuto stížnost zamítl. Usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí se tak stalo pravomocným a vykonatelným a žalobkyně následně pohledávku v plném rozsahu uhradila.

29.

Za těchto okolností podala žalobkyně proti žalovaným žalobu k Okresnímu soudu v Bleiburgu, v níž uplatňuje jejich odpovědnost, jakožto advokátů, za odmítnutí námitky proti usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí slovinskými soudy a domáhá se na tomto základě náhrady částky, již zaplatila v důsledku vykonávacího řízení, konkrétně 22168,09 eura, což odpovídá hodnotě pohledávky navýšené o úroky a náklady řízení.

30.

Dne 10. července 2020 vydal tento soud proti žalovaným platební rozkaz na požadovanou částku.

31.

Žalovaní podali proti tomuto rozkazu odpor.

32.

Na svou obranu žalovaní tvrdí, že osmidenní lhůta k podání námitky proti usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí stanovená slovinskými právními předpisy není v souladu s unijním právem, konkrétně s články 36 a 39 nařízení č. 1215/2012, článkem 8 a čl. 19 odst. 4 nařízení č. 1393/2007, čl. 18 prvním pododstavcem SFEU a článkem 47 Listiny. Kromě toho uvádějí, že k zásilce bylo sice připojeno poučení o možnosti odmítnout přijetí usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí vyhotovené v německém jazyce, avšak toto poučení bylo založeno mezi 12 stranami zmíněného usnesení. Navíc podle nich není uvedené usnesení vykonatelné mimo Slovinsko ve smyslu článků 36 a 39 nařízení č. 1215/2012. Skutečnost, že usnesení je vykonatelné v tomto členském státě, podle nich tudíž představuje diskriminaci žalobkyně na základě místa jejího sídla podle čl. 18 prvního pododstavce SFEU.

33.

Předkládající soud má za to, že osmidenní lhůta stanovená slovinskými právními předpisy pro podání námitky proti usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí vydanému ve zkráceném řízení, v němž se opravný prostředek podává elektronicky, na základě veřejné listiny – v projednávané věci faktur – může vyvolávat riziko, že žalovaný nebude schopen podat proti takovému usnesení včas odůvodněnou námitku. Toto riziko je podle zmíněného soudu ještě větší, pokud je žalovaný usazen v jiném státě. Tato lhůta by tudíž podle zmíněného soudu mohla být v rozporu s články 36 a 39 nařízení č. 1215/2012 ve spojení s článkem 47 Listiny. Pokud byla konstatována taková neslučitelnost, slovinské soudy by neměly k této lhůtě v řízení o výkonu rozhodnutí přihlížet. V takovém případě by to znamenalo, že žalovaní podali námitku včas.

34.

V tomto ohledu předkládající soud uvádí, že ve věci, ve které byl vydán rozsudek ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C‑176/17, EU:C:2018:711, dále jen „rozsudek Profi Credit Polska“,), Soudní dvůr ve vztahu k jiným nástrojům unijního práva rozhodl, že čtrnáctidenní lhůta pro podání odporu proti platebnímu rozkazu vydanému na základě směnky, jakož i procesní požadavky stanovené za tímto účelem pod hrozbou nepřípustnosti, vyvolávají nezanedbatelné riziko, že spotřebitel nebude moci odpor podat, nebo že bude odpor nepřípustný.

35.

S ohledem na výklad článku 8 nařízení č. 1393/2007 uvedený soud vznáší otázku ohledně počátku běhu lhůty k podání námitky proti doručené písemnosti. V tomto ohledu má zmíněný soud za to, že z hlediska určení, zda bylo právo na podání opravného prostředku uplatněno ve lhůtě stanovené právními předpisy členského státu, který provedl doručení, musí nejprve uplynout lhůta jednoho týdne pro vrácení doručené písemnosti.

36.

Předkládající soud vyjadřuje rovněž pochybnosti o slučitelnosti lhůty k podání námitky proti usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí stanovené slovinskými právními předpisy s článkem 18 SFEU, jelikož má za to, že takovou právní úpravou jsou více dotčeni žalovaní usazení v jiných členských státech, kteří musí navíc učinit kroky související s překladem doručovaných písemností.

37.

Za těchto podmínek se Bezirksgericht Bleiburg (okresní soud v Bleiburgu) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

38.

Předkládací rozhodnutí ze dne 6. listopadu 2020 došlo kanceláři Soudního dvora dne 8. ledna 2021.

39.

Ve stanovené lhůtě podle článku 23 statutu Soudního dvora Evropské unie předložili písemná vyjádření účastníci původního řízení a Evropská komise.

40.

V souladu s čl. 61 odst. 1 jednacího řádu vyzval Soudní dvůr dne 9. listopadu 2021 slovinskou vládu, aby odpověděla na určité otázky. Písemné odpovědi na tyto otázky byly předloženy ve stanovené lhůtě.

41.

Na základě čl. 76 odst. 2 jednacího řádu Soudní dvůr rozhodl, že se nebude konat jednání.

42.

Doručení návrhu na zahájení řízení je v občanskoprávním řízení zásadní, jelikož na něm závisí informování žalovaného. V přeshraničních sporech představují jazykové rozdíly a rozdílné procesní systémy překážku řádného poučení žalovaného, a tudíž i dodržení zásady rovnosti zbraní mezi účastníky řízení. Unijní normotvůrce si byl těchto problémů vědom, a proto upravil doručování návrhů na zahájení řízení tak, aby bylo co nejúčinnější ( 7 ). Ačkoli tedy unijní právo v zásadě zajišťuje zasílání soudních a mimosoudních písemností v prostoru svobody, bezpečnosti a práva s využitím postupů již zavedených členskými státy, některé aspekty bylo nutné přesně sjednotit tak, aby bylo nalezeno odpovídající řešení výše uvedených problémů ( 8 ).

43.

Tak je tomu v případě práva odmítnout přijetí písemnosti z důvodů souvisejících s případnou neznalostí jazyka, v němž jsou dotčené dokumenty vyhotoveny, jak je stanoveno v článku 8 nařízení č. 1393/2007, který zavádí důležitý mechanismus ochrany práv adresáta na obhajobu. V tomto kontextu je třeba zmínit rovněž právo odepřít uznání a výkon rozhodnutí stanovené v článcích 45 a 46 nařízení č. 1215/2012, jestliže žalovanému nebyl doručen návrh na zahájení řízení nebo jiná rovnocenná písemnost v dostatečném časovém předstihu a takovým způsobem, který mu umožňuje přípravu obhajoby. Vzhledem k tomu, že cílem těchto ustanovení sekundárního práva je zajistit účinnou obhajobu adresáta soudní písemnosti ( 9 ), bude nutné je vykládat s ohledem na právo na účinnou právní ochranu zakotvené v článku 47 Listiny. Případná relevantnost výkladu článku 18 SFEU vyplývá z potřeby odstranit nevýhody vyplývající z rozdílů mezi vnitrostátními právními úpravami občanského soudního řízení v rámci Unie. Výklad těchto ustanovení je předmětem tří předběžných otázek položených předkládajícím soudem.

44.

Účinná obhajoba závisí zejména na čase, který je k dispozici na její přípravu, a z tohoto důvodu je třeba stanovit přiměřené lhůty. Právě v tomto kontextu byla vznesena otázka týkající se osmidenní lhůty stanovené slovinskými právními předpisy. Jak je uvedeno v úvodu tohoto stanoviska ( 10 ), Soudní dvůr má určit, zda tato lhůta a způsob jejího počítání splňuje požadavky stanovené právním řádem Unie ( 11 ). Vzhledem k tomu, že druhá předběžná otázka se týká pouze počátku běhu lhůty, kdežto první předběžná otázka se týká i její délky, považuji za vhodné posoudit nejprve druhou předběžnou otázku.

45.

Podstatou druhé předběžné otázky položené předkládajícím soudem je, zda článek 8 nařízení č. 1393/2007 ve spojení s článkem 47 Listiny musí být vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, podle které lhůta k podání opravného prostředku proti soudní písemnosti doručené v souladu s ustanoveními tohoto nařízení začíná běžet okamžikem doručení této písemnosti. Pokud tomu tak je, pokládá zmíněný soud otázku, zda musí být tato ustanovení vykládána v tom smyslu, že tato lhůta může začít běžet až po uplynutí lhůty jednoho týdne stanovené v čl. 8 odst. 1 tohoto nařízení, v níž musí být oznámeno odmítnutí jejího přijetí.

46.

Mám za to, že odpověď na tuto otázku lze dovodit z výkladu článků 8 a 9 nařízení č. 1393/2007 ve spojení s článkem 47 Listiny, jak vysvětlím níže.

47.

Článek 9 nařízení č. 1393/2007 definuje kritéria pro určení data, které se považuje za datum doručení písemnosti. Odstavec 1 tohoto článku stanoví za účelem ochrany práv adresáta zásadu, podle které je datem doručení datum, ve kterém je písemnost doručena podle právních předpisů přijímajícího členského státu. Jak jasně vyplývá z tohoto ustanovení („aniž je tím dotčen článek 8“), tato zásada platí v případě, že adresát písemnosti nevyužil práva odmítnout přijetí písemnosti na základě článku 8 nařízení č. 1393/2007.

48.

Článek 8 odst. 1 nařízení č. 1393/2007 stanoví možnost adresáta doručit oznámení, že odmítá přijmout doručovanou písemnost, pokud není vyhotovena v jazyce, kterému adresát rozumí, nebo v úředním jazyce přijímajícího členského státu nebo v případě, že v daném členském státě je několik úředních jazyků, úředním jazyce nebo jednom z úředních jazyků místa doručení, nebo pokud k ní není připojen překlad do některého z uvedených jazyků. Podle tohoto ustanovení je přijímající subjekt povinen vyrozumět adresáta pomocí jednotného formuláře uvedeného v příloze II o tom, že může odmítnout přijetí doručované písemnosti. Podmínky, za kterých byl adresát s těmito informacemi seznámen, musí být uvedeny v souladu s potvrzením o doručení nebo nedoručení písemností uvedeným v příloze I uvedeného nařízení. Článek 8 odst. 1 nařízení č. 1393/2007 rovněž upravuje způsoby odmítnutí přijmout doručovanou písemnost, a to buď v okamžiku jejího doručení, nebo vrácením písemnosti přijímajícímu subjektu ve lhůtě jednoho týdne od doručení.

49.

Soudní dvůr rozhodl, že právo odmítnout přijetí doručované písemnosti vyplývá z nezbytnosti chránit právo adresáta této písemnosti na obhajobu v souladu s požadavky spravedlivého procesu zakotvenými v čl. 47 druhém pododstavci Listiny základních práv Evropské unie a čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod podepsané v Římě dne 4. listopadu 1950. Platí totiž, že i když je účelem nařízení č. 1393/2007 v prvé řadě zlepšení účinnosti a rychlosti soudních řízení, jakož i zajištění řádného výkonu spravedlnosti, Soudní dvůr rozhodl, že uvedených cílů nelze dosáhnout tak, že bude, ať již jakýmkoli způsobem, oslabeno právo adresátů dotčených písemností na obhajobu ( 12 ).

50.

Je totiž třeba připomenout, že Soudní dvůr poukázal na důležitost možnosti odmítnout přijetí doručované písemnosti, když ji kvalifikoval jako „právo“ adresáta této písemnosti ( 13 ). Ostatně je třeba poznamenat, že Soudní dvůr zdůraznil, že „přijímající subjekt musí za všech okolností, aniž by měl v tomto ohledu prostor pro uvážení“, informovat o tomto právu adresáta, a za tímto účelem „systematicky používat uvedený jednotný formulář“. Přiložení uvedeného jednotného formuláře představuje podle Soudního dvora „podstatnou procesní náležitost“ ( 14 ). Soudní dvůr sice dospěl k závěru, že nepředložení jednotného formuláře není důvodem zakládajícím neplatnost řízení, avšak uvedl, že jde o vadu řízení, kterou musí odesílatel zhojit tím, že zašle překlad písemnosti do jazyka, kterému adresát rozumí, nebo do některého z úředních jazyků přijímajícího členského státu ( 15 ). V nařízení č. 1393/2007 je tato zásada zakotvena v čl. 8 odst. 3.

51.

Z výkladu článků 8 a 9 nařízení č. 1393/2007 ve spojení s článkem 47 Listiny tudíž vyplývá, že pokud adresát doručované písemnosti nevyužije svého práva odmítnout její přijetí, začíná lhůta k uplatnění práva na podání opravného prostředku proti takto doručené písemnosti běžet ode dne, kdy byla tato písemnost platně doručena.

52.

Souhlasím s názorem Komise, že k tomu, aby bylo zajištěno účinné dodržování práva na obhajobu přiznaného adresátu soudní písemnosti, není nutné odložit začátek běhu lhůty k podání opravného prostředku proti rozhodnutí obsaženému v soudní písemnosti doručené v souladu s nařízením č. 1393/2007. Mám za to, že tato práva jsou již dostatečně chráněna možností adresáta odmítnout přijetí písemnosti, jež není vyhotovena v jazyce, který vůči němu může být uplatněn ( 16 ). Vzhledem k tomu, že podle článku 8 tohoto nařízení je od něj vyžadováno, aby „reagoval“ až v okamžiku doručení nebo aby vrátil písemnost přijímajícímu subjektu do jednoho týdne, nelze důvodně tvrdit, že jsou mu uloženy nepřiměřené požadavky za účelem ochrany jeho zájmů.

53.

Okolnosti původního řízení podle mého názoru neodůvodňují jiné posouzení. Na jedné straně není rozporováno, že doručovaná písemnost, tedy usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí, byla žalobkyni a následně žalovaným doručena ve slovinském jazyce a že žalobkyně byla poučena o svém právu odmítnout její přijetí prostřednictvím formuláře obsaženého v příloze II nařízení č. 1393/2007, vyhotoveného v německém jazyce. Na druhé straně je třeba uvést, že žalobkyně, zastoupená žalovanými, toto právo nevyužila, takže za datum doručení tohoto usnesení je v souladu s čl. 9 odst. 1 tohoto nařízení třeba považovat datum, kdy se toto usnesení skutečně dostalo do rukou žalobkyně, tedy dne 30. října 2019.

54.

I když totiž účastníci původního řízení tvrdí, že v důsledku tvrzené chyby v komunikaci se nejprve domnívali, že předmětné usnesení bylo doručeno 4. listopadu 2019, nic to nemění na skutečnosti, že nijak nerozporují skutečnost, že na základě interního prověření potvrdili, že usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí bylo skutečně doručeno dne 30. října 2019.

55.

Mám tudíž za to, že žalobkyně, zastoupená žalovanými jako svými právními zástupci, se vědomě vzdala zásadního práva, které jí přiznává nařízení č. 1393/2007 ( 17 ). Žalobkyně tudíž nemůže platně uplatňovat porušení práva na obhajobu pouze z toho důvodu, že lhůta k podání námitky proti usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí začala běžet okamžikem doručení uvedeného usnesení ( 18 ). Vzhledem k tomu, že tato argumentace je zjevně v rozporu s chováním žalobkyně ve věci v původním řízení, je třeba ji podle mého názoru odmítnout na základě právní zásady, že nikdo nesmí jednat v rozporu se svými tvrzeními na úkor jiného („venire contra factum proprium non valet“) ( 19 ).

56.

S ohledem na výše uvedené úvahy je podle mého názoru třeba odpovědět na druhou předběžnou otázku tak, že čl. 8 odst. 1 a 3 nařízení č. 1393/2007 ve spojení s článkem 47 Listiny musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání vnitrostátní právní úpravě státu, v němž byla uložena povinnost, podle které začíná lhůta k podání opravného prostředku proti rozhodnutí obsaženému v soudní písemnosti doručené v souladu s nařízením č. 1393/2007 běžet okamžikem doručení dotčené písemnosti, a nikoli až po uplynutí týdenní lhůty pro odmítnutí přijetí této písemnosti stanovené v odstavci 1 uvedeného článku.

57.

Úvodem je třeba podotknout zaprvé, že předkládající soud, k němuž byla podána žaloba na náhradu škody proti žalovaným, žádá Soudní dvůr o výklad článků 36 a 39 nařízení č. 1215/2012 za účelem určení, zda osmidenní lhůta k podání námitky proti usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí stanovená slovinskou právní úpravou umožňuje účinný výkon práva na obhajobu, nebo zda by měla být tato lhůta s ohledem na její délku a zvláštnosti slovinského řízení o námitce důvodem pro odepření uznání a výkonu takového usnesení.

58.

V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury Soudního dvora se na otázky týkající se výkladu unijního práva položené vnitrostátním soudem vztahuje domněnka relevance, takže Soudní dvůr může odmítnout rozhodnout o předběžné otázce podané vnitrostátním soudem ve smyslu článku 267 SFEU mimo jiné pouze pokud je zjevné, že výklad nebo posouzení platnosti unijního pravidla, o které vnitrostátní soud žádá, nemají žádný vztah k realitě nebo předmětu sporu v původním řízení nebo jestliže se jedná o hypotetický problém ( 20 ).

59.

Ačkoli otázka uznání a výkonu usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí v Rakousku nevyvstává, jelikož žalobkyně již pohledávku určenou tímto usnesením uhradila, vztahuje se na první předběžnou otázku zřejmě domněnka relevance, jelikož předkládající soud by měl mít možnost posoudit opodstatněnost argumentů předložených žalovanými na svou obranu.

60.

Zadruhé je třeba podobně jako Komise uvést, že ačkoli po formální stránce odkazuje předkládající soud v první předběžné otázce na články 36 a 39 nařízení č. 1215/2012, ze žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce vyplývá, že jeho pochybnosti se v zásadě týkají důvodu pro odepření uznání a výkonu rozhodnutí v případě, kdy žalovanému nebyl doručen návrh na zahájení řízení nebo jiná rovnocenná písemnost v dostatečném časovém předstihu, který mu umožňuje uplatnit právo na obhajobu, na základě čl. 45 odst. 1 písm. b) a článku 46 tohoto nařízení.

61.

Jelikož Soudnímu dvoru přísluší, aby ze všech poznatků předložených předkládajícím soudem, zejména z odůvodnění předkládacího rozhodnutí, vytěžil ty prvky unijního práva, které je s přihlédnutím k předmětu sporu v původním řízení třeba vyložit ( 21 ), je třeba první položenou otázku chápat tak, že se týká čl. 45 odst. 1 písm. b) a článku 46 nařízení.

62.

Podstatou první předběžné otázky položené předkládajícím soudem tedy je, zda čl. 45 odst. 1 písm. b) a článek 46 nařízení č. 1215/2012 ve spojení s článkem 47 Listiny musí být vykládány v tom smyslu, že je namístě odepřít uznání a výkon soudního rozhodnutí vydaného v nekontradiktorním řízení, pokud musí být opravný prostředek proti tomuto rozhodnutí podán ve lhůtě osmi dnů v jiném jazyce, než je úřední jazyk nebo jeden z úředních jazyků místa, kde má žalovaný bydliště, nebo jazyk, kterému žalovaný rozumí.

63.

Jak vyplývá z ustanovení čl. 45 odst. 1 písm. b) ve spojení s článkem 46 nařízení č. 1215/2012, v případě, že bylo vydáno rozhodnutí v nepřítomnosti žalovaného a žalovanému nebyl doručen návrh na zahájení řízení nebo jiná rovnocenná písemnost v dostatečném časovém předstihu a takovým způsobem, který mu umožňuje přípravu obhajoby, není namístě uznání a výkon takového rozhodnutí, ledaže proti němu nebyl podán opravný prostředek, ačkoli jej žalovaný podat mohl.

64.

Za účelem poskytnutí odpovědi na první předběžnou otázku položenou předkládajícím soudem je třeba nejprve posoudit, zda lze usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí vydané slovinskými soudy v nekontradiktorním řízení považovat za „návrh na zahájení řízení nebo jinou rovnocennou písemnost“ ve smyslu výše uvedených ustanovení.

65.

V tomto ohledu je třeba uvést, jak rozhodl Soudní dvůr v judikatuře týkající se čl. 27 odst. 2 Úmluvy o příslušnosti a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, podepsané v Bruselu dne 27. září 1968 ( 22 ), která je použitelná i na v podstatě rovnocenná ustanovení nařízení č. 1215/2012, že pojmy „návrh na zahájení řízení“ nebo „rovnocenná písemnost“ se rozumí písemnost nebo písemnosti, jejichž řádné doručení v dostatečném předstihu umožňuje žalovanému uplatnit svá práva předtím, než bude v odesílajícím státě vydáno vykonatelné rozhodnutí ( 23 ).

66.

Právě tak je tomu ve věci v původním řízení. Podle informací poskytnutých předkládajícím soudem nebylo usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí vydané slovinskými soudy proti žalobkyni vydáno na základě pravomocného exekučního titulu, ale pouze na základě faktur, aniž by bylo předtím obdrženo vyjádření žalobkyně v původním řízení. Účinným doručením tohoto usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí začíná běžet lhůta, ve které může žalobkyně podat námitku a předložit důvody tohoto opravného prostředku.

67.

To znamená, že podobně jako v případě písemností dotčených ve věci, ve které byl vydán rozsudek ze dne 13. července 1995, Hengst Import (C‑474/93, EU:C:1995:243), je třeba i usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí vydané ve věci v původním řízení považovat za „návrh na zahájení řízení nebo rovnocennou písemnost“ ve smyslu čl. 45 odst. 1 písm. b) a článku 46 nařízení č. 1215/2012.

68.

V této souvislosti je třeba rovněž připomenout, že Soudní dvůr rozhodl, že čl. 27 odst. 2 Bruselské úmluvy ze dne 27. září 1968 je nadále použitelný i v případě, že žalovaný podal proti rozhodnutí vydanému v jeho nepřítomnosti odpor a soud v odesílajícím státě prohlásil tento odpor za nepřípustný z důvodu uplynutí lhůty k podání odporu. Vzhledem k tomu, že odmítnutí odporu z důvodu nepřípustnosti má za následek, že rozhodnutí vydané v nepřítomnosti žalovaného zůstává nedotčeno, dospěl Soudní dvůr k závěru, že účel tohoto článku vyžaduje, aby dožádaný soud provedl přezkum předepsaný uvedeným ustanovením ( 24 ).

69.

V rámci této analýzy dále vyvstává otázka, zda osmidenní lhůta k podání námitky proti usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí stanovená slovinskými právními předpisy poskytuje adresátovi dostatek času na přípravu obhajoby v souladu s čl. 45 odst. 1 písm. b) nařízení č. 1215/2012.

70.

Tento požadavek je třeba vykládat s ohledem na základní právo na účinnou soudní ochranu zakotvené v článku 47 Listiny a současně s ohledem na zásadu efektivity.

71.

Na jedné straně může být vnitrostátní právní úprava, podle které činí lhůta k podání námitky proti usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí osm dní, v zásadě odůvodněná cílem zajistit rychlé a jednoduché uznávání a výkon rozhodnutí přijatých v členských státech, jakož i právní jistotu, jak je vyžadováno v nařízení č. 1215/2012. Na druhou stranu, jak již několikrát uvedl Soudní dvůr, i když je účelem nástrojů občanského práva procesního v prvé řadě zlepšení účinnosti a rychlosti soudních řízení, jakož i zajištění řádného výkonu spravedlnosti, uvedených cílů nelze dosáhnout tak, že bude, ať již jakýmkoli způsobem, oslabeno právo adresátů dotčených písemností na obhajobu ( 25 ).

72.

Za účelem určení, zda soudní řízení porušuje právo na účinnou právní ochranu, je třeba posoudit, zda podmínky řízení o námitce stanovené vnitrostátním právem nevyvolávají nezanedbatelné riziko, že dotčení účastníci řízení nebudou moci požadovanou námitku podat ( 26 ). Mimo jiné musí být lhůta k přípravě a podání účinného opravného prostředku z věcného hlediska dostatečná ( 27 ). Vzhledem k tomu, že se řízení mohou v jednotlivých právních řádech podstatně lišit, je třeba připomenout, že jedním z kritérií, jež musí být podle Soudního dvora zohledněna při posuzování, zda je lhůta dostatečná pro zaručení ochrany práva na obhajobu, je zejména význam rozhodnutí, která mají být přijata, pro zúčastněné osoby, a složitost řízení ( 28 ).

73.

Pokud jde o projednávanou věc, domnívám se, že vydání rozhodnutí ukládajícího platební povinnost s sebou nese nezanedbatelná rizika, jelikož takové soudní rozhodnutí se přímo dotýká majetkových zájmů adresáta. Tato úvaha platí tím spíše, pokud se rozhodnutí ukládající platební povinnost týká vysoké částky, jako je tomu v projednávané věci. Navíc nelze vyloučit, že kromě tohoto majetkového rizika existují i jiné závažné a legitimní důvody, které mohou odůvodňovat potřebu bránit se u soudu, zejména snaha předejít poškození dobré pověsti souvisejícímu s takovým řízením. Jak totiž uvádí žalobkyně ve svém písemném vyjádření, musela zaplatit pohledávku, která proti ní byla vymáhána, pouze proto, že měla vymahatelné pohledávky za jinými dlužníky ve Slovinsku a její pověst by byla značně poškozena, pokud by se tyto pohledávky staly předmětem vykonávacího řízení. S ohledem na tyto okolnosti považuji za nesporné, že žalobkyně má zjevný zájem bránit se proti usnesení vydanému Krajským soudem v Lublani. Význam dotčeného řízení pro žalobkyni je tedy nezpochybnitelný.

74.

Co se týče složitosti dotčeného řízení, domnívám se, že námitka proti usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí vyžaduje provedení dalších kroků, jelikož je zaprvé třeba objasnit okolnosti vzniku pohledávky a zadruhé předložit právní argumenty, kterými lze zpochybnit platnost této pohledávky nebo její vykonatelnost, přičemž je zároveň nutné postupovat v souladu s pravidly občanského soudního řízení o důkazním břemenu. V závislosti na okolnostech může být takový úkol obzvláště složitý a z tohoto důvodu může vyžadovat pomoc právního poradce, advokáta nebo jiného právníka.

75.

Je však nutné uvést, že posledně uvedený aspekt může mít rozhodující vliv na posouzení otázky, zda lze procesní lhůtu považovat za dostatečnou k zajištění účinné obhajoby ( 29 ). Vzhledem k tomu, že pro laika neznalého práva bude tato situace obecně velmi obtížná na rozdíl od osoby s potřebnou odbornou kvalifikací nebo odbornými zkušenostmi, bude potřebovat delší lhůtu. Žádná procesní pravidla přitom obecně nepřiznávají vnitrostátnímu soudu žádný prostor pro uvážení, pokud jde o stanovení lhůt, a to ani za účelem jejich prodloužení, takže taková možnost nepřipadá v úvahu. Adresát soudní písemnosti tudíž bude povinen dodržet stanovenou lhůtu, aniž by mohl využít výhodnějšího zacházení.

76.

V každém případě jsem přesvědčen, že složitost řízení nelze posuzovat pouze abstraktně. Naopak se zdá nezbytné zohlednit podmínky dotčeného řízení jako celku, jak vyplývá například z judikatury Soudního dvora, kterou zmíním níže.

77.

V tomto ohledu ve věci Profi Credit Polska, která se týkala situace srovnatelné s věcí v původním řízení, Soudní dvůr rozhodl s ohledem na čl. 7 odst. 1 směrnice 93/13/EHS ( 30 ), že vnitrostátní právní úprava, která stanoví, že odpor proti platebnímu rozkazu musí být podán ve lhůtě dvou týdnů a že žalovaný musí v odporu uvést dovolávané důvody a námitky, jakož i skutkové okolnosti a důkazy umožňující soudu posoudit zneužívající povahu smluvního ujednání, vyvolává riziko, že spotřebitel odpor nepodá, nebo že bude nepřípustný ( 31 ).

78.

Podotýkám, že Soudní dvůr se v podstatě řídil rozhodnutím, jež v této věci navrhovala generální advokátka J. Kokott, přičemž několikrát odkázal na právní analýzu obsaženou ve stanovisku této generální advokátky. Její stanovisko považuji v projednávané věci za zvlášť relevantní, neboť umožňuje lépe pochopit důvody, na jejichž základě dospěl Soudní dvůr k závěru, že dotčené procesní podmínky mohou nadměrně ztížit výkon práva podat odpor proti platebnímu rozkazu. Konkrétně generální advokátka měla za to, že lhůta dvou týdnů „však není příliš krátká na to, aby spotřebitel v této lhůtě vůbec začal konat“, a je v souladu se zásadou efektivity pouze tehdy, pokud spotřebitel „v této lhůtě nemusí uvést skutečnosti a důkazní prostředky, které jsou základem pro posouzení zneužívající povahy ujednaní úvěrové smlouvy“ ( 32 ).

79.

Tato úvaha je podle mého názoru logická a vzhledem k podobnostem mezi procesními pravidly posuzovanými Soudním dvorem ve věci Profi Credit Polska a procesními pravidly dotčenými v projednávané věci je použitelná i v projednávané věci. V zájmu lepšího pochopení analýzy uvedu kritéria uplatněná Soudním dvorem ve výše zmíněné věci, která jsou podle mého názoru v projednávané věci splněna. Nejprve uvedu společné rysy mezi oběma případy a poté vysvětlím, jaké závěry je podle mého názoru třeba vyvodit pro postup v projednávané věci.

80.

Úvodem je třeba upozornit na skutečnost, že předmětem obou věcí je právo podat námitku (odpor) proti usnesení, kterým byla uložena platební povinnost. Procesní situace adresáta soudní písemnosti je v obou těchto případech v zásadě stejná v tom smyslu, že adresát se musí bránit proti soudnímu rozhodnutí vydanému bez předchozího kontradiktorního řízení a bez vykonatelného titulu pouze na základě tvrzení navrhovatele, který podal návrh na výkon rozhodnutí, přičemž úkony soudu, který vede řízení o uložení platební povinnosti, jsou omezeny na přezkum formálních náležitostí dokumentů prokazujících existenci pohledávky ( 33 ).

81.

Obdobně jako vnitrostátní právní úprava dotčená ve věci Profi Credit Polska, i slovinská právní úprava, která je předmětem posouzení v této věci, vyžaduje, aby byly uvedeny důvody pro podání námitky proti usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí, a zejména aby byly uvedeny skutkové okolnosti a důkazy k jejich prokázání ( 34 ). Procesní požadavky stanovené vnitrostátním právem jsou tedy v obou případech poměrně přísné v tom smyslu, že nestačí, aby adresát soudní písemnosti „reagoval“ na usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí například tím, že nejprve vyjádří vůli se bránit s tím, že v pozdější fázi řízení může předložit písemné vyjádření, k jehož vypracování je stanovena delší lhůta.

82.

V projednávané věci je totiž adresát soudní písemnosti povinen předložit „úplné“ vyjádření na svou obranu obsahující všechny relevantní skutkové okolnosti a důkazy ve lhůtě, která začíná běžet okamžikem doručení usnesení, což vyžaduje značné úsilí, jak jsem již vysvětlil výše ( 35 ). Vzhledem k tomu, že tento úkol nelze ve všech případech splnit bez právního poradenství ze strany advokáta nebo jiného právníka, nabízí se logický závěr, že takový požadavek vyvolává riziko, že adresát soudní písemnosti nebude moci podat námitku nebo že tato námitka bude nepřípustná.

83.

V právní praxi je obecně uznáváno, že dostatek času je zásadní podmínkou pro odpovídající přípravu obhajoby u soudu. Kromě toho je třeba uvést, že záruka práva na poskytnutí času potřebného k přípravě obhajoby je jako jeden z prvků charakterizujících spravedlivý proces projevem právního státu ( 36 ). Z těchto důvodů lze logicky předpokládat, že čím delší je lhůta k provedení procesního úkonu, tím důkladnější může být příprava.

84.

Na základě těchto úvah podotýkám, že v projednávané věci činí lhůta k podání námitky proti usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí pouze osm dní a nelze ji prodloužit, zatímco ve věci Profi Credit Polska činila lhůta pro podání odporu dva týdny ( 37 ). Je třeba dále uvést, že podle informací poskytnutých slovinskou vládou v písemném vyjádření tato právní úprava nezohledňuje státní svátky ani dny pracovního volna, pokud nejsou posledním dnem lhůty. V takovém případě lhůta uplyne na konci prvního následujícího pracovního dne. Dotčená slovinská právní úprava je tedy mnohem přísnější a z tohoto důvodu přináší ještě větší obtíže pro přípravu obhajoby. Kritika Soudního dvora týkající se krátké lhůty za okolností věci, ve které byl vydán rozsudek Profi Credit Polska, by tedy měla platit v projednávané věci tím spíše.

85.

Ze spisu vyplývá i další rys, který má slovinská právní úprava podobný s polskou právní úpravou dotčenou ve věci Profi Credit Polska, a to, že vyžaduje uhrazení soudního poplatku. Podle informací poskytnutých předkládajícím soudem totiž žalovaní obdrželi od Krajského soudu v Lublani výzvu k zaplacení soudního poplatku ve lhůtě osmi dnů, která byla ve stanovené lhůtě splněna ( 38 ).

86.

I když se částka uhrazená v projednávané věci nezdá být zvlášť vysoká, nelze však pominout skutečnost, že povinnost uhradit soudní poplatek je v každém případě správní povinností, jež musí být splněna. Kromě toho nelze vyloučit, že mohou existovat i jiné případy, kdy bude adresát usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí nucen zaplatit vyšší částky. Z těchto důvodů považuji za rozumné vycházet pro účely této analýzy z předpokladu, že taková právní úprava, jako je dotčená právní úprava, která ukládá povinnost zaplatit soudní poplatek ve zvláště krátké lhůtě, může odradit adresáta soudní písemnosti od podání námitky (odporu) proti usnesení, kterým byla uložena platební povinnost (platebnímu rozkazu), jak po právu rozhodl Soudní dvůr ve výše uvedené věci ( 39 ).

87.

Mezi oběma věcmi existuje jeden faktický rozdíl týkající se postavení adresáta příslušné soudní písemnosti, k němuž uvádím několik poznámek. Jsem si vědom toho, že na podnikatele se vztahují přísnější požadavky řádné péče než na spotřebitele, pokud jde o jejich právní vztahy. Podnik má obvykle určité znalosti a zkušenosti se správou smluvních vztahů se svými obchodními partnery a zákazníky a je schopen pohybovat se ve světě obchodu jistěji. Vzhledem k tomu, že v případě spotřebitele tomu tak zjevně není, bývá spotřebitel považován za zvlášť hodného ochrany. Tato myšlenka je vyjádřena v rozsáhlé judikatuře Soudního dvora týkající se směrnice 93/13 ( 40 ), mezi niž patří i rozsudek Profi Credit Polska. Z obsahu tohoto rozsudku je totiž zřejmá právní argumentace vedená cílem chránit spotřebitele, jelikož ti se, jak uvádí Soudní dvůr, nacházejí v nerovném postavení vůči prodávajícím nebo poskytovatelům služeb ( 41 ).

88.

Nedomnívám se nicméně, že by měla mít tato okolnost sama o sobě na tuto analýzu zásadní vliv. Nezávisle na skutečnosti, že v projednávané věci je usnesení, kterým byla uložena platební povinnost, adresováno společnosti působící v oblasti mezinárodní přepravy zboží, tedy prodávajícímu nebo poskytovateli služeb, je osmidenní lhůta podle mého názoru příliš krátká na to, aby mu umožnila plně uplatnit právo na účinnou obhajobu. V této fázi analýzy je tudíž třeba dospět k závěru, že i při uplatnění vyšší míry řádné péče nesplňuje dotčená právní úprava požadavky unijního práva.

89.

Tento popis shodných rysů, které lze nalézt mezi oběma uvedenými věcmi, ukazuje, s jakými překážkami se musí vyrovnat adresát soudní písemnosti v takové situaci, jako je situace dotčená v původním řízení. V projednávané věci je zřejmé, že požadavky stanovené vnitrostátními procesními pravidly nezohledňují skutečnost, že adresát soudní písemnosti mající povahu usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí, který nevyužije svého práva odmítnout přijetí této písemnosti v souladu s čl. 8 odst. 1 nařízení č. 1393/2007, potřebuje určitý čas na to, aby se seznámil s obsahem doručených dokumentů, požádal o právní poradenství advokáta nebo jiného právníka, zaplatil zákonem požadované soudní poplatky, připravil si právní obranu ( 42 ), případně zajistil překlady dokumentů a zaslal vyjádření na svou obranu obsahující všechny relevantní skutkové okolnosti a důkazy soudu, na který se věřitel obrátil a který má sídlo v jiném členském státě.

90.

Z úvah uvedených v tomto stanovisku vyplývá, že při posuzování otázky, zda lhůta k podání námitky proti usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí umožňuje účinný výkon práva na obhajobu, je nezbytně nutné zohlednit všechny tyto aspekty. Odrazující účinek takové lhůty je ostatně často výsledkem mnoha faktorů souvisejících s procesními požadavky stanovenými vnitrostátní procesněprávní úpravou. Z tohoto pohledu mám za to, že pokud by bylo určeno, že dotčená lhůta vzhledem ke své délce a zvláštnostem řízení o námitce porušuje právo na obhajobu, měl by být tento závěr důvodem pro odepření uznání a výkonu takového usnesení, jelikož pouze tak lze zajistit účinnou soudní ochranu dotyčné osoby.

91.

Vzhledem k tomu, že v projednávané věci jsou podmínky pro podání námitky proti usnesení, kterým byla uložena platební povinnost, stanovené slovinskými právními předpisy stejně přísné nebo dokonce přísnější než podmínky pro podání odporu proti platebnímu rozkazu, stanovené polskými právními předpisy ve věci Profi Credit Polska, mám za to, že v souhrnu mohou nepřiměřeně ztěžovat výkon práva podat námitku ve smyslu čl. 45 odst. 1 písm. b) a článku 46 nařízení č. 1215/2012 ve spojení s článkem 47 Listiny ( 43 ).

92.

S ohledem na výše uvedené úvahy konstatuji, že – s výhradou posouzení, které přísluší provést vnitrostátnímu soudu s přihlédnutím ke kritériím uvedeným v bodě 87 tohoto stanoviska – není za takových okolností, jako jsou okolnosti věci v původním řízení, zaručena účinná ochrana práva na obhajobu. Je tudíž podle mého názoru namístě odepřít uznání a výkon usnesení, kterým byla uložena platební povinnost, vydaného za těchto okolností na základě čl. 45 odst. 1 písm. b) a článku 46 nařízení č. 1215/2012 ve spojení s článkem 47 Listiny.

93.

Z výše uvedených důvodů navrhuji odpovědět na první předběžnou otázku tak, že čl. 45 odst. 1 písm. b) a článek 46 nařízení č. 1215/2012 ve spojení s článkem 47 Listiny musí být vykládány v tom smyslu, že je třeba odepřít uznání a výkon rozhodnutí, které nebylo vydáno v kontradiktorním řízení, pokud má být opravný prostředek proti rozsudku podán v jiném jazyce, než je úřední jazyk členského státu, ve kterém má adresát bydliště, nebo v případě, že je v tomto členském státě více úředních jazyků, v jiném jazyce, než je úřední jazyk nebo jeden z úředních jazyků místa, kde má bydliště, a pokud podle práva členského státu, v němž bylo rozhodnutí vydáno, činí lhůta k podání opravného prostředku pouze osm kalendářních dnů a tuto lhůtu nelze prodloužit.

94.

Podstatou třetí předběžné otázky položené předkládajícím soudem je, zda musí být čl. 18 první pododstavec SFEU vykládán v tom smyslu, že brání takové právní úpravě členského státu, podle které musí být námitka proti usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí odůvodněna a musí být podána ve lhůtě osmi dnů, a to i v případě, že adresát tohoto usnesení má sídlo v jiném členském státě a uvedené usnesení není vyhotoveno ani v úředním jazyce dožádaného členského státu, ani v jazyce, kterému adresát rozumí.

95.

Pokud jde o výklad článku 18 SFEU, je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury se toto ustanovení použije autonomně pouze v situacích upravených právem Unie, pro něž SEU nestanoví zvláštní pravidla zákazu diskriminace ( 44 ).

96.

Podle článku 18 SFEU je zakázána jakákoli diskriminace na základě státní příslušnosti, včetně různých forem nepřímé diskriminace, například prostřednictvím zvláštních jazykových režimů ( 45 ). V tomto ohledu je ve vztahu k nařízení č. 1393/2007 třeba uvést, že jeho článek 8 konkretizuje zákaz diskriminace na základě jazyka účastníků řízení, takže není namístě poskytnout autonomní výklad čl. 18 prvního pododstavce SFEU.

97.

Pokud jde o nařízení č. 1215/2012, podotýkám, že ve věci týkající se otázky, zda zvláštnosti chorvatského práva týkající se úpravy usnesení o nařízení exekuce vydaných notáři v Chorvatsku na základě veřejné listiny, která nemohla být uznána ani vykonána v jiném členském státě na základě tohoto nařízení, zakládají diskriminaci na základě tohoto článku, Soudní dvůr při neexistenci jiných zvláštních ustanovení o zákazu diskriminace v rámci uvedeného nařízení poskytl autonomní výklad článku 18 SFEU ( 46 ).

98.

Článek 18 SFEU stanoví zásadu rovného zacházení a zakazuje jakákoli opatření, která stanoví pro státního příslušníka jiného členského státu rozdílné zacházení, jež jej z faktického nebo právního hlediska znevýhodňuje oproti státním příslušníkům dotyčného státu. Jeho cílem je zabránit tomu, aby v rámci unijního práva bylo se srovnatelnými situacemi zacházeno odlišně a naopak.

99.

V projednávané věci žalobkyně, zastoupená žalovanými, nevyužila práva odmítnout přijetí písemnosti stanoveného v čl. 8 odst. 1 nařízení č. 1393/2007 ( 47 ). Nacházela se tedy ve stejné situaci jako slovinští státní příslušníci, pokud jde o lhůtu k podání námitky proti usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí. Na to ostatně poukázala i slovinská vláda v písemném vyjádření. Nezdá se tedy, že by slovinská právní úprava stanovila rozdílné zacházení na základě státní příslušnosti.

100.

Vzhledem k tomu, že zaprvé se v projednávané věci použijí zvláštní pravidla týkající se zákazu diskriminace a zadruhé se adresát soudní písemnosti dobrovolně vzdal práva na odlišné zacházení, než jaké je poskytováno slovinským státním příslušníkům nacházejícím se ve stejné situaci, nespatřuji možnost uplatnění článku 18 SFEU. Výklad tohoto ustanovení tedy není nezbytný pro účely řešení sporu v původním řízení. Nicméně v zájmu vyloučení pochybností a lepšího pochopení odpovědí, které Soudní dvůr poskytne na předběžné otázky položené předkládajícím soudem, považuji za vhodné na tuto okolnost předkládající soud výslovně upozornit.

101.

S ohledem na výše uvedené je třeba na třetí předběžnou otázku odpovědět tak, že článek 18 SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že se nevztahuje na situaci, kdy se adresát soudní písemnosti vzdal práva odmítnout přijetí uvedené písemnosti v souladu s čl. 8 odst. 1 nařízení č. 1393/2007.

102.

S ohledem na výše uvedené úvahy navrhuji Soudnímu dvoru, aby odpověděl na předběžné otázky položené Bezirksgericht Bleiburg (okresní soud v Bleiburgu, Rakousko) následovně: