1)

Článek 14 odst. 4 písm. b) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU ze dne 13. prosince 2011 o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany

musí být vykládán v tom smyslu, že

použití tohoto ustanovení je podmíněno tím, že příslušný orgán prokáže, že odnětí postavení uprchlíka představuje opatření, jež je přiměřené vzhledem k nebezpečí, které dotyčný státní příslušník třetí země představuje pro některý ze základních zájmů společnosti členského státu, v němž se tento státní příslušník třetí země nachází. Za tímto účelem musí tento příslušný orgán zvážit na jedné straně toto nebezpečí a na straně druhé práva, která podle této směrnice musí být zaručena osobám splňujícím hmotněprávní podmínky čl. 2 písm. d) uvedené směrnice, aniž by však byl uvedený příslušný orgán povinen navíc ověřit, zda veřejný zájem na navrácení uvedeného státního příslušníka třetí země do země jeho původu převažuje nad zájmem tohoto státního příslušníka třetí země na zachování mezinárodní ochrany vzhledem k rozsahu a povaze opatření, kterým by byl vystaven v případě návratu do země jeho původu.

2)

Článek 5 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES ze dne 16. prosince 2008 o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí

musí být vykládán v tom smyslu, že

brání přijetí rozhodnutí o navrácení státního příslušníka třetí země, pokud je prokázáno, že jeho vyhoštění do země, do níž má být navrácen, je na základě zásady nenavracení vyloučeno na dobu neurčitou.