USNESENÍ TRIBUNÁLU (druhého senátu)

ze dne 11. února 2021(*)

„Mimosmluvní odpovědnost – Státní podpory – Nařízení o blokových výjimkách – Program podpor poskytnutých českými orgány některým podnikům – Rozhodnutí Komise, kterým se tento program schvaluje – Žaloba na neplatnost odmítnutá pro opožděnost – Škoda údajně způsobená akty Komise a unijních soudů – Promlčení – Žaloba zčásti zjevně nepřípustná – Příčinná souvislost – Žaloba zčásti po právní stránce zjevně zcela neopodstatněná“

Ve věci T‑92/20,

Petr Fryč, s bydlištěm v Pardubicích (Česká republika), zastoupený Š. Oharkovou, advokátkou,

žalobce,

proti

Evropské komisi, zastoupené G. Bragou da Cruz, C. Georgievou-Kecsmar a K. Walkerovou, jako zmocněnci,

žalované,

jejímž předmětem je návrh podaný na základě článku 268 SFEU a znějící na přiznání náhrady škody údajně vzniklé žalobci zaprvé v důsledku přijetí nařízení Komise (ES) č. 800/2008 ze dne 6. srpna 2008, kterým se v souladu s články 87 a 88 Smlouvy o ES prohlašují určité kategorie podpory za slučitelné se společným trhem (obecné nařízení o blokových výjimkách) (Úř. věst. 2008, L 214, s. 3), zadruhé v důsledku přijetí rozhodnutí Komise ze dne 3. prosince 2007 a jeho nezveřejnění, zatřetí v důsledku nečinnosti a chybného postupu Komise při vyřizování stížností podaných žalobcem v letech 2016 až 2018 a začtvrté v důsledku usnesení ze dne 5. září 2019, Fryč v. Komise (C‑230/19 P, nezveřejněné, EU:C:2019:685), a ze dne 15. ledna 2019, Fryč v. Komise (T‑513/18, nezveřejněné, EU:T:2019:22),

TRIBUNÁL (druhý senát),

ve složení V. Tomljenović (zpravodajka), předsedkyně, P. Škvařilová-Pelzl a I. Nõmm, soudci,

vedoucí soudní kanceláře: E. Coulon,

vydává toto

Usnesení

 Skutečnosti předcházející sporu

1        Žalobce v letech 1997 až 2014 podnikal v polygrafickém průmyslu na území České republiky.

2        Rozhodnutím ze dne 3. prosince 2007, zapsaným pod číslem C (2007) 6104 (dále jen „rozhodnutí ze dne 3. prosince 2007“), přijala Komise operační program Podnikání a inovace 2007–2013 pro pomoc Společenství z Evropského fondu pro regionální rozvoj (EFRR) v rámci cíle „Konvergence“ (dále jen „OPPI“) v České republice. V letech 2007 až 2013 implementovala Česká republika v rámci OPPI patnáct programů podpory, přičemž jedna z podpor směřovala do tiskařského odvětví.

3        Dne 1. července 2016 podal žalobce ke Komisi stížnost zaregistrovanou pod číslem SA.46123 (2016/CP, 2017/FC) a týkající se podpory poskytnuté tiskařskému odvětví v České republice. Dopisem ze dne 26. ledna 2017 informovala Komise žalobce a dva další stěžovatele, že podpora, které se stížnost týká, se prima facie jeví být v souladu s nařízením Komise (ES) č. 70/2001 ze dne 12. ledna 2001 o použití článků 87 a 88 Smlouvy o ES na státní podpory malým a středním podnikům (Úř. věst. 2001, L 10, s. 33; Zvl. vyd. 08/02, s. 141) a s článkem 13 nařízení Komise (ES) č. 800/2008 ze dne 6. srpna 2008, kterým se v souladu s články 87 a 88 Smlouvy o ES prohlašují určité kategorie podpory za slučitelné se společným trhem (obecné nařízení o blokových výjimkách) (Úř. věst. 2008, L 214, s. 3, dále jen „GBER“).

4        Dne 10. května 2018 podal žalobce doplnění stížnosti z roku 2016 zaregistrované pod číslem SA.51203(2018/CP) a týkající se rovněž podpory tiskařského odvětví v České republice. Dopisem ze dne 4. července 2018 Komise odpověděla, že výběr projektu v rámci operačního programu je odpovědností členského státu, a že pokud byla státní podpora poskytnuta podnikům splňujícím podmínky blokové výjimky jako GBER, nemůže Komise znovu posuzovat slučitelnost takového opatření.

5        Návrhem ze dne 28. srpna 2018 podal žalobce k Tribunálu žalobu na neplatnost nařízení č. 70/2001, nařízení GBER a nařízení Komise (EU) č. 651/2014 ze dne 17. června 2014, kterým se v souladu s články 107 a 108 [SFEU] prohlašují určité kategorie podpory za slučitelné s vnitřním trhem (Úř. věst. 2014, L 187, s. 1). Usnesením ze dne 15. ledna 2019, Fryč v. Komise (T‑513/18, nezveřejněné, EU:T:2019:22), Tribunál na základě článku 126 jednacího řádu odmítl žalobu jako zjevně nepřípustnou pro opožděnost. Usnesením ze dne 5. září 2019, Fryč v. Komise (C‑230/19 P, nezveřejněné, EU:C:2019:685), Soudní dvůr zamítl kasační opravný prostředek žalobce a potvrdil rozhodnutí Tribunálu.

 Řízení a návrhová žádání účastníků řízení

6        Návrhem došlým soudní kanceláři Tribunálu dne 14. února 2020 podal žalobce, Petr Fryč, projednávanou žalobu.

7        Podáním došlým soudní kanceláři Tribunálu dne 19. června 2020 podala Česká republika návrh na vstup do řízení v projednávané věci jako vedlejší účastnice na podporu návrhových žádání Komise.

8        Komise předložila žalobní odpověď dne 3. července 2020.

9        Žalobce navrhuje, aby Tribunál:

–        rozhodl, že orgány Evropské unie závažným způsobem porušily své povinnosti a způsobily žalobci škodu tím, že:

–        Komise přijala GBER v podobě, ve které mj. překračuje zákonné zmocnění ze Smluv, ve které nezajišťuje naplnění ústavních zásad pro výjimečnost a odůvodněnost zasahování do hospodářské soutěže ovlivňující společný trh a ve které protiprávně umožnila realizaci státní podpory poskytnuté tiskařskému odvětví v České republice v rámci OPPI, což poškodilo podnikání firmy žalobce;

–        Komise přijala svým rozhodnutím ze dne 3. prosince 2007 OPPI odporující Smlouvám a Listině základních práv Evropské unie a toto rozhodnutí nezveřejnila;

–        Komise nepostupovala řádně při vyřizování stížností žalobce na protiprávnost OPPI, a to tím, že jednak neprověřila okolnosti vzniku a realizace OPPI, jednak řádně neodůvodnila své zamítnutí stížnosti žalobce;

–        Soudní dvůr Evropské unie se odmítl zabývat meritem věci v žalobě na zrušení GBER a zamítl žalobu jako zjevně neopodstatněnou, čímž porušil svoji ústavní povinnost uplatňování zásady proporcionality a přehnaně formalistickým jednostranným přístupem porušil žalobcovo ústavní právo na účinnou právní ochranu a spravedlivý proces;

–        uložil Komisi povinnost zaplatit žalobci peněžitou částku ve výši 4 800 000 eur na náhradě způsobené škody, a to do tří dnů od právní moci rozsudku;

–        uložil Komisi náhradu nákladů řízení.

10      Komise navrhuje, aby Tribunál:

–        žalobu zamítl,

–        žalobci uložil náhradu nákladů řízení.

 Právní otázky

11      Článek 126 jednacího řádu Tribunálu stanoví, že je-li návrh zjevně nepřípustný nebo po právní stránce zjevně zcela neopodstatněný, může Tribunál rozhodnout usnesením s odůvodněním, aniž by pokračoval v řízení.

12      Tribunál má projednávanou věc za dostatečně objasněnou na základě podkladů obsažených v soudním spise a v souladu s uvedeným článkem rozhodne bez pokračování v řízení.

13      Komise – aniž formálně vznesla námitku nepřípustnosti ve smyslu čl. 130 odst. 1 jednacího řádu – tvrdí, že žaloba je nepřípustná a v každém případě po právní stránce zjevně zcela neopodstatněná.

14      Je třeba předeslat, že podle toho, co vyplývá z žaloby, poukazuje žalobce na čtyři okruhy údajně protiprávních aktů či opomenutí Komise a Soudního dvora Evropské unie, a sice:

–        zaprvé přijetí nařízení GBER;

–        zadruhé přijetí rozhodnutí Komise ze dne 3. prosince 2007 a nezveřejnění tohoto rozhodnutí;

–        zatřetí nečinnost Komise při vyřizování stížností podaných žalobcem v letech 2016 až 2018 a

–        začtvrté usnesení ze dne 5. září 2019, Fryč v. Komise (C‑230/19 P, nezveřejněné, EU:C:2019:685), a ze dne 15. ledna 2019, Fryč v. Komise (T‑513/18, nezveřejněné, EU:T:2019:22).

15      V souvislosti s určením škody, která žalobci údajně vznikla, a tvrzené příčinné souvislosti mezi touto škodou a údajně protiprávními jednáními Komise a Soudního dvora Evropské unie Tribunál poukazuje na tvrzení žalobce v bodech 63 až 65 žaloby, že v důsledku veřejné podpory, kterou Česká republika poskytla jeho konkurentům v rámci OPPI, byl v hospodářské soutěži poškozen takovým způsobem, který vedl ke snížení jeho ročního obratu od roku 2007 a poté k prohlášení konkursu na jeho společnost a k ukončení její činnosti v roce 2014.

16      Podle žalobce existuje jednoznačná příčinná souvislost mezi označenými porušeními práva a vznikem škody, takže každé ze čtyř údajně protiprávních jednání samo o sobě zakládá odpovědnost Unie za škodu. Za těchto okolností považuje Tribunál za vhodné posoudit postupně každý ze čtyř návrhů na přiznání náhrady škody.

 K návrhu na přiznání náhrady škody údajně vzniklé v důsledku přijetí nařízení GBER

17      V souvislosti s návrhem na přiznání náhrady škody údajně vzniklé v důsledku nařízení GBER Tribunál připomíná, jak zdůrazňuje Komise, že článek 46 statutu Soudního dvora Evropské unie, který je na řízení před Tribunálem použitelný na základě čl. 53 prvního pododstavce tohoto statutu, stanoví, že nároky vůči Unii z mimosmluvní odpovědnosti se promlčují za pět let ode dne, kdy nastala skutečnost, na níž se zakládají.

18      Podle ustálené judikatury začne tato lhůta běžet, jakmile jsou splněny všechny podmínky, na které je vázána povinnost náhrady škody, a zejména pokud se škoda, která má být nahrazena, konkretizovala (viz rozsudek ze dne 8. listopadu 2012, Evropaïki Dynamiki v. Komise, C‑469/11 P, EU:C:2012:705, bod 34 a citovaná judikatura). Promlčecí lhůta nemůže začít běžet před tím, než nastanou škodlivé účinky, a tudíž před tím, než dotčené osoby musely nutně utrpět škodu (rozsudek ze dne 17. července 2008, Komise v. Cantina sociale di Dolianova a další, C‑51/05 P, EU:C:2008:409, bod 54).

19      V projednávané věci žalobce opírá svůj návrh na náhradu škody o nařízení GBER, které bylo přijato v roce 2008, a jako škodu uvádí ztrátu obratu od roku 2007 a poté, v konečném důsledku, ukončení podnikání své společnosti v roce 2014. V této souvislosti je třeba poukázat na to, že škoda podle žalobce nastala nejpozději v roce 2014, tedy více než pět let před podáním projednávané žaloby dne 14. února 2020.

20      Z výše uvedeného vyplývá, že nárok na náhradu škody vycházející z přijetí nařízení GBER je promlčen. I kdyby totiž, jak tvrdí žalobce, byly podmínky pro uplatnění takového nároku, a sice údajně protiprávní jednání a škoda způsobená tímto jednáním, splněny, stalo by se tak nejpozději v roce 2014, tedy více než pět let před podáním žaloby.

21      Je pravda, že podle článku 46 statutu Soudního dvora Evropské unie se promlčení ve věcech mimosmluvní odpovědnosti přerušuje „buď podáním žaloby u Soudního dvora, nebo předběžnou žádostí, kterou poškozený předloží příslušnému orgánu Unie“, a že „[v] naposledy uvedeném případě musí být žaloba podána ve lhůtě dvou měsíců stanovené v článku 263 [SFEU]; podle okolností se použije čl. 265 druhý pododstavec [SFEU]“. Ze spisu Tribunálu ovšem nevyplývá, že by v projednávaném případě mohlo být promlčení přerušeno.

22      Je nutno upřesnit, že podle ustálené judikatury platí, že jelikož se článek 46 statutu Soudního dvora Evropské unie týká nároků z mimosmluvní odpovědnosti, rozumí se v tomto ustanovení „žalobou“, která je ostatně chápána tak, že přerušuje běh promlčecí lhůty, žaloba, kterou je uplatňován nárok plynoucí z této odpovědnosti na základě čl. 340 odst. 2 SFEU. Žalobu na neplatnost tedy nelze považovat za „žalobu“, která by přerušovala běh promlčecí lhůty ve smyslu článku 46 statutu Soudního dvora Evropské unie [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 19. dubna 2007, Holcim (Deutschland) v. Komise, C‑282/05 P, EU:C:2007:226, bod 36]. Z toho důvodu nelze mít za to, že by řízením, které žalobce zahájil před Tribunálem žalobou, jejímž předmětem byl návrh na určení neplatnosti GBER, a ve kterém bylo vydáno usnesení ze dne 5. září 2019, Fryč v. Komise (C‑230/19 P, nezveřejněné, EU:C:2019:685), a usnesení ze dne 15. ledna 2019, Fryč v. Komise (T‑513/18, nezveřejněné, EU:T:2019:22), jichž se projednávaná žaloba na náhradu škody rovněž týká, došlo k přerušení promlčení ve smyslu článku 46 statutu Soudního dvora Evropské unie.

23      Dále sice může být promlčení přerušeno předběžnou žádostí předloženou příslušnému orgánu, avšak cílem stížností zaslaných žalobcem Komisi bylo, jak sám uvádí, požádat Komisi, aby prošetřila protiprávní státní podporu a její negativní dopad na hospodářskou soutěž v oblasti polygrafického průmyslu. Takové stížnosti, jejichž cílem nebylo žádat Komisi o náhradu škody údajně vzniklé v důsledku přijetí GBER, nepředstavují předběžnou žádost ve smyslu článku 46 statutu Soudního dvora Evropské unie.

24      Každopádně i za předpokladu, že by stížnosti zaslané žalobcem mohly být kvalifikovány jako předběžné žádosti ve smyslu článku 46 statutu Soudního dvora Evropské unie, je nutno podotknout, že v případě, kdy je podána předběžná žádost, je přerušení běhu promlčecí lhůty dosaženo pouze tehdy, pokud po žádosti následuje žaloba ve lhůtě určené – podle okolností – odkazem na článek 263 SFEU nebo na článek 265 SFEU (usnesení ze dne 20. března 2014, Donnici v. Parlament, T‑43/13, EU:T:2014:167, bod 57; v tomto smyslu viz rovněž rozsudek ze dne 28. října 2004, van den Berg v. Rada a Komise, C‑164/01 P, EU:C:2004:665, bod 102). V projednávané věci byla žaloba na náhradu škody podána více než dva měsíce od podání poslední stížnosti a od dopisu ze dne 4. července 2018, jímž Komise žalobci oznámila, že této stížnosti nevyhoví, takže je nutno konstatovat, že k přerušení promlčení ve smyslu článku 46 statutu Soudního dvora Evropské unie v každém případě nedošlo.

25      Je proto nutno konstatovat, že projednávaná žaloba na určení mimosmluvní odpovědnosti byla v části, ve které vychází z přijetí nařízení GBER, podána více než pět let ode dne, kdy nastaly skutečnosti, na nichž se zakládá, ve smyslu článku 46 statutu Soudního dvora Evropské unie.

26      Z výše uvedeného vyplývá, že nárok žalobce na náhradu škody je promlčený, potažmo že jeho návrh je v rozsahu, v němž zní na přiznání náhrady škody vyplývající ze ztráty obratu a z ukončení podnikání jeho společnosti v důsledku přijetí nařízení GBER, nepřípustný.

 K návrhu na přiznání náhrady škody údajně vzniklé v důsledku přijetí a nezveřejnění rozhodnutí ze dne 3. prosince 2007

27      V souvislosti s návrhem na přiznání náhrady škody údajně vzniklé v důsledku přijetí a nezveřejnění rozhodnutí ze dne 3. prosince 2007 je třeba konstatovat – aniž je nutné se zabývat promlčením tohoto nároku na náhradu škody, jak tvrdí Komise, a to i za předpokladu, že se žalobce o tomto rozhodnutí dozvěděl až 15. března 2017, kdy mu jej Komise poslala – že tento návrh na náhradu škody je v každém případě po právní stránce zjevně zcela neopodstatněný.

28      Z ustálené judikatury plyne, že vznik mimosmluvní odpovědnosti Unie ve smyslu čl. 340 druhého pododstavce SFEU za protiprávní jednání jejích orgánů je vázán na splnění souboru podmínek, kterými jsou protiprávnost jednání vytýkaného orgánům, skutečná existence škody a existence příčinné souvislosti mezi tvrzeným jednáním a uplatňovanou újmou (viz usnesení ze dne 6. září 2011, Mugraby v. Rada a Komise, T‑292/09, nezveřejněné, EU:T:2011:418, bod 54 a citovaná judikatura).

29      Pokud jde o podmínku týkající se skutečné existence škody, každá újma, jejíž náhrada je požadována v rámci žaloby na určení mimosmluvní odpovědnosti Unie podle čl. 340 druhého pododstavce SFEU, musí být skutečná a určitá, což přísluší prokázat žalobci. Žalobci přísluší, aby předložil přesvědčivé důkazy o existenci i rozsahu škody, kterou uplatňuje (viz rozsudek ze dne 6. září 2018, Klein v. Komise, C‑346/17 P, EU:C:2018:679, bod 147 a citovaná judikatura).

30      Pokud jde o podmínku týkající se příčinné souvislosti, ta je splněna, pokud existuje dostatečně přímý vztah příčiny a následku mezi jednáním vytýkaným dotčenému orgánu a tvrzenou škodou, přičemž je na žalobci, aby o tomto vztahu podal důkaz. Vytýkané jednání tudíž musí být rozhodující příčinou pro vznik škody (viz usnesení ze dne 29. června 2010, Mauerhofer v. Komise, T‑515/08, nezveřejněné, EU:T:2010:260, bod 80 a citovaná judikatura).

31      Kumulativní povaha těchto podmínek znamená, že jakmile není jedna z nich splněna, nemůže mimosmluvní odpovědnost Unie vzniknout (viz rozsudek ze dne 8. května 2003, T. Port v. Komise, C‑122/01 P, EU:C:2003:259, bod 30 a citovaná judikatura).

32      Co se v projednávané věci zaprvé týče návrhu na přiznání náhrady škody údajně vzniklé v důsledku přijetí rozhodnutí ze dne 3. prosince 2007, je třeba konstatovat – aniž je nutné zabývat se jednotlivými protiprávními aspekty, kterých se žalobce dovolává – že žalobci se zjevně nepodařilo prokázat existenci příčinné souvislosti mezi přijetím tohoto rozhodnutí a škodou, která mu měla vzniknout.

33      Žalobce totiž tvrdí, že jemu vzniklá škoda je důsledkem veřejné podpory poskytnuté jeho konkurentům Českou republikou v rámci OPPI.

34      Jak ovšem správně podotýká Komise v žalobní odpovědi, rozhodnutím ze dne 3. prosince 2007 nebyly schváleny podpory, na něž odkazuje žalobce.

35      Předmětem tohoto rozhodnutí totiž nebylo schválení podpor poskytnutých Českou republikou, nýbrž jen schválení operačního programu, jenž představuje – jak je definováno v čl. 2 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 1083/2006 ze dne 11. července 2006 o obecných ustanoveních o Evropském fondu pro regionální rozvoj, Evropském sociálním fondu a Fondu soudržnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1260/1999 (Úř. věst. 2006, L 210, s. 25) – dokument předložený členským státem a přijatý Komisí, který stanoví strategii rozvoje s uceleným souborem priorit, jež má být prováděna s podporou některého fondu nebo v případě cíle „Konvergence“ s podporou Fondu soudržnosti a Evropského fondu pro regionální rozvoj. Z článku 4 rozhodnutí ze dne 3. prosince 2007 navíc jasně vyplývá, že veřejné podpory poskytnuté v rámci operačního programu musí být v souladu s procesními a hmotnými pravidly v oblasti státní podpory, jež jsou použitelná v okamžiku udělení veřejné podpory.

36      Z toho vyplývá, že žalobci se nepodařilo prokázat existenci dostatečně přímé příčinné souvislosti mezi přijetím rozhodnutí ze dne 3. prosince 2007 a snížením jeho obratu a ukončením podnikání jeho společnosti.

37      Co se zadruhé týče návrhu na přiznání náhrady škody údajně vzniklé v důsledku nezveřejnění rozhodnutí ze dne 3. prosince 2007, žalobce neuvádí přesné důvody, proč podle jeho názoru existuje příčinná souvislost mezi tímto jednáním a tvrzenou škodou. Tvrdí nanejvýše, že rozhodnutí vzhledem k tomu, že bylo neveřejné, neumožňovalo soutěžitelům zpochybnit jeho soulad s právním řádem Unie. Je tedy třeba konstatovat, že žalobce nepředložil nic, čím by bylo možné prokázat, že nezveřejnění uvedeného rozhodnutí bylo přímou příčinou tvrzené škody, a sice ukončení podnikání jeho společnosti.

38      Není tedy splněna přinejmenším jedna ze tří podmínek nezbytných pro vznik mimosmluvní odpovědnosti Unie, z čehož plyne, že žaloba na náhradu škody je v části, ve které vychází z přijetí rozhodnutí ze dne 3. prosince 2007 a jeho nezveřejnění, po právní stránce zjevně zcela neopodstatněná.

 K návrhu na přiznání náhrady škody údajně vzniklé v důsledku nečinnosti Komise při vyřizování stížností podaných žalobcem v letech 2016 až 2018

39      V souvislosti s návrhem na přiznání náhrady škody údajně vzniklé v důsledku nečinnosti Komise při vyřizování stížností podaných žalobcem v letech 2016 až 2018 je nutno podotknout, že jediná škoda, na kterou žalobce poukazuje – a sice ztráta obratu od roku 2007 a ukončení podnikání jeho společnosti v roce 2014 – je dřívějšího data než tato jednání.

40      Za těchto okolností je třeba konstatovat, že vzhledem k požadavkům uvedeným výše v bodech 28 až 31 žalobce neprokázal existenci vztahu příčiny a následku mezi jednáními vytýkanými Komisi a škodou, na kterou žalobce poukazuje. Žaloba navíc neobsahuje žádnou skutečnost, na základě které by Tribunál mohl posoudit, zda těmito údajně protiprávními jednáními byla žalobci způsobena škoda.

41      Není tedy splněna přinejmenším jedna ze tří podmínek nezbytných pro vznik mimosmluvní odpovědnosti Unie, z čehož plyne, že žaloba na náhradu škody je v části, ve které vychází z nečinnosti Komise při vyřizování stížností podaných žalobcem v letech 2016 až 2018, po právní stránce zjevně zcela neopodstatněná.

 K návrhu na přiznání náhrady škody údajně vzniklé v důsledku usnesení ze dne 5. září 2019, Fryč v. Komise (C‑230/19 P), a ze dne 15. ledna 2019, Fryč v. Komise (T‑513/18)

42      V souvislosti s návrhem na přiznání náhrady škody údajně vzniklé v důsledku usnesení ze dne 5. září 2019, Fryč v. Komise (C‑230/19 P, nezveřejněné, EU:C:2019:685), a ze dne 15. ledna 2019, Fryč v. Komise (T‑513/18, nezveřejněné, EU:T:2019:22), vydaných v roce 2019, je nutno stejně jako v souvislosti se škodou údajně vzniklou v důsledku nečinnosti při vyřizování stížností podaných v letech 2016 až 2018 podotknout, že jediná škoda, na kterou žalobce poukazuje – a sice ztráta obratu od roku 2007 a ukončení podnikání jeho společnosti v roce 2014 – je dřívějšího data než tato usnesení.

43      Za těchto okolností je třeba konstatovat, že vzhledem k požadavkům uvedeným výše v bodech 28 až 31 žalobce neprokázal existenci vztahu příčiny a následku mezi usneseními ze dne 5. září 2019, Fryč v. Komise (C‑230/19 P, nezveřejněné, EU:C:2019:685), a ze dne 15. ledna 2019, Fryč v. Komise (T‑513/18, nezveřejněné, EU:T:2019:22), a škodou, na kterou žalobce poukazuje. Žaloba navíc neobsahuje žádnou skutečnost, na základě které by Tribunál mohl posoudit, zda těmito údajně protiprávními jednáními byla žalobci způsobena škoda.

44      Není tedy splněna přinejmenším jedna ze tří podmínek nezbytných pro vznik mimosmluvní odpovědnosti Unie, z čehož plyne, že žaloba na náhradu škody je v části, ve které se týká usnesení ze dne 5. září 2019, Fryč v. Komise (C‑230/19 P, nezveřejněné, EU:C:2019:685), a ze dne 15. ledna 2019, Fryč v. Komise (T‑513/18, nezveřejněné, EU:T:2019:22), po právní stránce zjevně zcela neopodstatněná.

45      Za těchto podmínek se dále nejeví jako nezbytné zkoumat, zda – jak tvrdí Komise – je návrh na náhradu škody údajně vzniklé v důsledku usnesení ze dne 5. září 2019, Fryč v. Komise (C‑230/19 P, nezveřejněné, EU:C:2019:685), a ze dne 15. ledna 2019, Fryč v. Komise (T‑513/18, nezveřejněné, EU:T:2019:22), nepřípustný v části, ve které směřuje proti Unii zastoupené Komisí. Nejeví se jako nezbytné zkoumat ani otázku, zda lze žalobu chápat tak, že směřuje proti Unii zastoupené Soudním dvorem Evropské unie.

46      S ohledem na vše výše uvedené je třeba žalobu v části, ve které zní na přiznání náhrady škody vyplývající ze ztráty obratu a z ukončení podnikání společnosti žalobce v důsledku přijetí nařízení GBER, odmítnout jako zjevně nepřípustnou a ve zbývajících částech zamítnout jako po právní stránce zjevně zcela neopodstatněnou.

 K návrhu České republiky na vstup do řízení jako vedlejší účastnice

47      Podle čl. 142 odst. 2 jednacího řádu je vedlejší účastenství závislé na sporu mezi hlavními účastníky řízení a stává se bezpředmětným mimo jiné tehdy, je-li žaloba prohlášena za nepřípustnou. Vzhledem k tomu, že žaloba byla zčásti odmítnuta jako zjevně nepřípustná a zčásti zamítnuta jako po právní stránce zjevně zcela neopodstatněná, není již důvodné rozhodovat o návrhu České republiky na vstup do řízení jako vedlejší účastnice.

 K nákladům řízení

48      Podle čl. 134 odst. 1 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že Komise požadovala náhradu nákladů řízení a žalobce neměl ve věci úspěch, je důvodné rozhodnout, že posledně uvedený ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené Komisí, s výjimkou nákladů řízení souvisejících s návrhem na vstup vedlejší účastnice do řízení.

49      Vzhledem k tomu, že hlavní řízení skončilo před rozhodnutím o návrhu na vstup vedlejší účastnice do řízení, ponesou v souladu s čl. 144 odst. 10 jednacího řádu Česká republika, žalobce i Komise vlastní náklady řízení související s návrhem na vstup vedlejší účastnice do řízení.

Z těchto důvodů

TRIBUNÁL (druhý senát)

rozhodl takto:

1)      Žaloba se zamítá.

2)      O návrhu České republiky na vstup do řízení jako vedlejší účastnice již není důvodné rozhodovat.

3)      Petr Fryč ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené Evropskou komisí, s výjimkou nákladů řízení souvisejících s návrhem na vstup vedlejší účastnice do řízení.

4)      Petr Fryč a Komise ponesou vlastní náklady řízení související s návrhem na vstup vedlejší účastnice do řízení.

V Lucemburku dne 11. února 2021.

*–      Jednací jazyk: čeština.