1

Žalobou podanou na základě článku 263 SFEU se žalobkyně, společnost Tele Columbus AG, domáhá zrušení rozhodnutí Komise C(2019) 5187 final ze dne 18. července 2019, kterým se za slučitelné s vnitřním trhem a Dohodou o EHP prohlašuje spojení podniků, jehož cílem je nabytí některých aktiv společnosti Liberty Global plc společností Vodafone Group plc (věc COMP/M.8864) – Vodafone/Certain Liberty Global Assets (dále jen „napadené rozhodnutí“).

[omissis]

48

Žalobkyně navrhuje, aby Tribunál:

49

Komise a Vodafone navrhují, aby Tribunál:

82

V tomto ohledu je třeba uvést, že přímá hospodářská soutěž mezi podniky existuje, když soutěží o stejné zákazníky.

83

V projednávaném případě je nesporné, že se kabelové sítě stran spojení nepřekrývají, a pokud si zákazník MDU přeje v praxi uzavřít smlouvu s poskytovatelem televizního signálu, může si v zásadě zvolit pouze mezi stranou spojení, v jejímž kabelovém pokrytí se nachází připojovaná nemovitost, a jedním z jejích konkurentů, jako je žalobkyně. Skutečnost, zda měl trh MDU před transakcí celostátní rozsah nebo byl omezen na kabelová pokrytí stran spojení, na tom nic nemění, neboť tento závěr platí v obou případech.

84

Z toho vyplývá, že Unitymedia nemůže být platně kvalifikována jako „alternativní dodavatel“ pro společnosti působící v oblasti bydlení na trhu MDU, kterého by spojení vyloučilo, jak tvrdí žalobkyně. Z výše uvedeného rovněž vyplývá, že výrobky uváděné na trh stranami spojení si v praxi nekonkurovaly, a to bez ohledu na zeměpisné vymezení trhu MDU, takže první část tohoto žalobního důvodu nemůže obstát.

85

Ostatní argumenty předložené žalobkyní neumožňují prokázat opak.

86

Pokud jde nejprve o tvrzení žalobkyně, podle kterého se činnosti stran spojení překrývají, je třeba zdůraznit, že i když se kabelové sítě společností Vodafone a Unitymedia nijak nepřekrývaly, což žalobkyně nezpochybňuje, je pravda, že v napadeném rozhodnutí Komise konstatovala, že jejich činnosti se v určitém ohledu překrývají, jelikož tito operátoři v tomto případě nakupují zprostředkovatelské služby v oblasti přenosu televizního signálu od druhé strany nebo od jiného operátora sítě úrovně 3, aby mohli oslovit dotčené zákazníky MDU.

87

Je přitom třeba uvést, že i když žalobkyně zpochybňuje jejich zanedbatelnou povahu, nezpochybňuje číselné údaje, které Komise zveřejnila během řízení před Tribunálem a které se týkají smluv uzavřených stranami spojení mimo jejich kabelové pokrytí a počtu dotčených zákazníků. V tomto ohledu je třeba konstatovat, že tyto číselné údaje ukazují, že tyto smlouvy představovaly velmi omezený počet zákazníků MDU, pokud jde o připojené domácnosti a tak zanedbatelný podíl na trhu, jelikož byl nižší než 1 %, že nemůže představovat zbytkovou hospodářskou soutěž, kterou je třeba chránit.

88

Pokud jde dále o tvrzení žalobkyně, podle kterého by se obchodní strategie stran spojení mohla vyvíjet, takže by se mohly rozhodnout rozšířit své činnosti mimo jejich kabelové pokrytí, je třeba konstatovat, že takové tvrzení se vztahuje spíše k existenci potenciální hospodářské soutěže než k údajné existující přímé hospodářské soutěži, což jej činí v rámci první části tohoto žalobního důvodu neúčinným.

89

Totéž platí, pokud jde o tvrzení žalobkyně, podle kterého kumulace podílů na trhu a hodnota indexu Herfindahl-Hirschmana na trhu MDU, definovaném jako celostátní, jsou velmi vysoké, jelikož účelem těchto údajů není prokázat existenci přímé hospodářské soutěže mezi dvěma stranami spojení před spojením. Pokud jde konkrétně o index Herfindahl-Hirschman, který je definován jako součet druhých mocnin tržních podílů každé firmy v odvětví, je třeba konstatovat, že tento index je používán k měření koncentrace daného odvětví na trhu a mohl by poskytnout první náznak konkurenčních tlaků, ke kterým by došlo po spojení podniků (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 7. června 2013, Spar Österreichische Warenhandels v. Komise, T‑405/08, nezveřejněný, EU:T:2013:306, bod 65).

90

Z výše uvedeného vyplývá, že žalobkyně neprokazuje, že Komise měla v napadeném rozhodnutí zjevně nesprávně za to, že strany spojení nebyly před spojením přímými soutěžiteli. První část tohoto žalobního důvodu proto musí být zamítnuta.

103

Úvodem je třeba upřesnit, že podniky, které spolu přímo nesoutěží, se nicméně mohou nacházet v nepřímém soutěžním vztahu, zejména pokud jsou vystaveny podobným konkurenčním tlakům ze strany ostatních podniků, s nimiž každý z nich přímo soutěží, nebo pokud jiné faktory, jako jsou požadavky kladené zákazníky, omezují srovnatelným způsobem jejich možnosti stanovit ceny a obchodní podmínky.

104

V tomto ohledu je třeba poznamenat, že argumentace žalobkyně, popsaná v podstatě v bodech 98 až 101 výše, je velmi obecná, není podložena žádným důkazem a zakládá se na vágních tvrzeních, což nemůže postačovat ke zpochybnění posouzení provedených Komisí. Jediným konkrétním argumentem je argument vycházející z cen a vlastností nabídek balíčků pro internet a telefon. Přitom s ohledem na to, že se týkají jiných trhů, nejsou ceny a vlastnosti nabídek uvedené žalobkyní relevantní pro posouzení existence nepřímé hospodářské soutěže na trhu MDU, které se týká přenosu televizního signálu.

105

Mimoto z napadeného rozhodnutí vyplývá (viz zejména bod 697 odůvodnění napadeného rozhodnutí), a žalobkyně to nezpochybňuje, že mnohé smlouvy se zákazníky MDU jsou výsledkem vyjednávání, nabídkových řízení nebo formálních zadávacích řízení, která byla v zásadě tajná. Smlouvy uzavřené stranami spojení s jejich zákazníky MDU tedy nejsou standardními smlouvami, jejichž podmínky by mohly být ovlivněny tím, co nabízí druhá strana v rámci svého kabelového pokrytí, nebo některými subjekty působícími na celostátní úrovni, na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně.

106

Je třeba rovněž uvést, že Komise v napadeném rozhodnutí vysvětlila, jednak že přezkum interních dokumentů stran spojení neposkytl žádný důkaz naznačující, že uvedené strany při vyjednáváních týkajících se smluv MDU zohledňovaly své požadavky a podmínky a jednak že strany spojení předložily přesvědčivé skutečnosti za účelem zpochybnění přizpůsobení smluv MDU na celém německém území. Skutečnost, že žalobkyně nepovažuje taková zjištění za „pravděpodobná“, nedostačuje k jejich zpochybnění.

107

Z toho důvodu žalobkyně neprokázala, že Komise v napadeném rozhodnutí zjevně nesprávně dospěla k závěru, že mezi stranami spojení neexistovala nepřímá hospodářská soutěž.

108

V rozsahu, v němž žalobkyně neprokázala, že se Komise dopustila zjevně nesprávného posouzení, když měla za to, že spojení by nevedlo ke ztrátě jakékoli nepřímé hospodářské soutěže, musí být tato výtka zamítnuta, aniž je nezbytné posoudit, zda se Komise dopustila pochybení, když měla za to, že nepřímá hospodářská soutěž musí být obzvláště silná nebo že je nezbytné systematické předávání podmínek.

109

Čtvrtá část tohoto žalobního důvodu proto musí být zamítnuta.

139

V tomto ohledu je třeba nejprve připomenout, že podle ustálené judikatury se podmínky hospodářské soutěže zkoumají nejen s ohledem na skutečnou hospodářskou soutěž mezi podniky již přítomnými na relevantním trhu, ale i s ohledem na potenciální hospodářskou soutěž, aby se zjistilo, zda vzhledem ke struktuře trhu a hospodářskému a právnímu kontextu, které určují jeho fungování, existují reálné a konkrétní možnosti, že dotyčné podniky budou navzájem soutěžit, anebo zda na relevantní trh bude moct vstoupit nový soutěžitel a soutěžit s již zavedenými podniky (viz rozsudek ze dne 4. července 2006, easyJet v. Komise, T‑177/04, EU:T:2006:187, bod 116 a citovaná judikatura).

140

Za účelem ověření, zda na trhu podnik představuje potenciálního soutěžitele, musí Komise ověřit, zda by v případě neexistence dotčeného spojení existovaly skutečné a konkrétní možnosti, že tento podnik vstoupí na uvedený trh a bude konkurovat podnikům, které tam jsou již zavedeny. Takové prokázání nemůže spočívat na pouhé hypotéze, ale musí být podloženo skutkovým stavem nebo analýzou struktur relevantního trhu. Podnik nelze považovat za potenciálního soutěžitele, jestliže jeho vstup na trh neodpovídá životaschopné hospodářské strategii (obdobně viz rozsudek ze dne 29. června 2012, E.ON Ruhrgas a E.ON v. Komise, T‑360/09, EU:T:2012:332, bod 86 a citovaná judikatura).

141

Kromě toho hospodářskou životaschopnost strategie vstupu na trh nelze stavět na roveň pouhé ziskovosti takové strategie. Pokud by tomu tak bylo, pouhá teoretická schopnost vstoupit na trh by mohla být považována za dostatečnou pro konstatování existence potenciální hospodářské soutěže. Proto Komise může zohlednit obchodní nebo hospodářský zájem na vstupu na trh podniku, jehož postavení jako potenciálního soutěžitele je analyzováno (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 21. září 2005, EDP v. Komise, T‑87/05, EU:T:2005:333, body 177, 185, 187, 188, 191 a 195, a ze dne 4. července 2006, easyJet v. Komise, T‑177/04, EU:T:2006:187, bod 123), a tudíž se může opírat o jeho investiční kritéria. Komise nemůže kvalifikovat podnik jako potenciálního soutěžitele na základě obecných a abstraktních úvah, aniž by zohlednila obchodní zájmy tohoto podniku, jeho strategii rozvoje v krátkodobém a střednědobém horizontu, jakož i kritéria ziskovosti, která za tímto účelem stanovil.

142

Z toho vyplývá, že pokud Komise zaprvé konstatuje, že dotyčný podnik neučinil žádné kroky ke vstupu na trh v dostatečně krátké době vypočítané s ohledem na vlastnosti trhu, zadruhé, že uvedený podnik nepovažuje za pro něj hospodářsky racionální a zajímavé vstoupit na trh, a tedy zatřetí, že uvedený podnik nezamýšlí vstoupit na trh v budoucnu významným způsobem, může, aniž se dopustila zjevně nesprávného posouzení, dospět k závěru, že dotčený podnik není potenciálním soutěžitelem druhé strany spojení. Takové konstatování stačí k zamítnutí první výtky žalobkyně, podle které Komise v projednávaném případě porušila relevantní kritéria pro přezkum potenciální hospodářské soutěže tím, že se téměř výlučně opírala o subjektivní investiční kritéria a interní dokumenty stran spojení.

143

Zadruhé, pokud jde o tvrzení žalobkyně, podle kterého Komise nemohla vycházet z investičních kritérií stran spojení vzhledem k tomu, že tato kritéria mohla být kdykoli změněna, nebo dokonce manipulována a neodpovídala praxi odvětví, je třeba připomenout, že hospodářská životaschopnost strategie vstupu na trh nemůže být postavena na roveň pouhé ziskovosti takové strategie, a že Komise může zohlednit obchodní nebo hospodářský zájem na vstupu na trh podniku, jehož postavení jako potenciálního soutěžitele je analyzováno (viz body 140 a 141 výše), a tudíž i jeho investiční kritéria.

144

Mimoto vzhledem k požadavku na rychlost a ke striktním lhůtám, které jsou pro Komisi v rámci řízení o kontrole spojování podniků závazné, nemůže být Komise povinna ověřovat všechny informace, které obdrží, neexistují-li náznaky nepřesnosti poskytnutých informací. Povinnost Komise provádět v rámci takového řízení přezkum s péčí a nestranností jí nedovoluje vycházet ze skutečností nebo informací, které nelze považovat za pravdivé, uvedený požadavek na rychlost nicméně předpokládá, že Komise nemůže sama ověřovat do sebemenších podrobností pravost a hodnověrnost všech informací, které jsou jí zasílány, jelikož řízení o kontrole spojování podniků nutně a do určité míry spočívá na důvěře (rozsudek ze dne 7. května 2009, NVV a další v. Komise, T‑151/05, EU:T:2009:144, bod 184).

145

Navíc je třeba zdůraznit, že právní úprava použitelná na kontrolu spojování podniků stanoví různá opatření, jejichž cílem je odradit od předávání nepřesných nebo zavádějících informací a potrestat jej. Strany, které spojení oznamují, totiž podléhají na základě čl. 4 odst. 1 a čl. 6 odst. 2 nařízení č. 802/2004 výslovné povinnosti sdělit Komisi pravdivým a úplným způsobem skutečnosti a okolnosti relevantní pro rozhodnutí o slučitelnosti, přičemž porušení této povinnosti je sankcionováno v článku 14 nařízení č. 139/2004. Kromě toho Komise může rovněž na základě čl. 6 odst. 3 písm. a) a čl. 8 odst. 6 písm. a) nařízení č. 139/2004 zrušit rozhodnutí o slučitelnosti, pokud je toto rozhodnutí založeno na nesprávných informacích, za které je odpovědný jeden z dotčených podniků, nebo bylo získáno podvodem (rozsudek ze dne 7. května 2009, NVV a další v. Komise, T‑151/05, EU:T:2009:144, bod 185).

146

Konečně je třeba konstatovat, jednak že zejména z bodu 742 odůvodnění a z poznámky pod čarou 553 napadeného rozhodnutí vyplývá, že Komise ověřila prognózy provedené stranami spojení, v jejichž rámci posledně uvedené zkoumaly ziskovost několika projektů zavádění infrastruktury s ohledem na jejich investiční kritéria, a měla za to, že jejich výsledky byly dostatečně solidní, a jednak, že se Komise neopřela pouze o investiční kritéria stran spojení, aby dospěla k závěru o neexistenci potenciální hospodářské soutěže mezi nimi, ale že zohlednila zejména skutečnost, že v praxi společnost Vodafone, ani společnost Unitymedia nikdy neduplikovaly kabelovou síť druhé strany a že tyto strany pouze zanedbatelně rozšířily svou síť v rámci vlastního kabelového pokrytí, ačkoli takové interní rozšíření bylo ziskovější.

147

Tuto druhou výtku žalobkyně týkající se spolehlivosti investičních kritérií stran spojení tedy nelze přijmout.

148

Zatřetí, pokud jde o rozhodnutí Komise ze dne 16. června 2011 ve věci M.5900 – LGI/KBW, zmíněné žalobkyní, je třeba upřesnit, že Komise v uvedeném rozhodnutí postoupila věc týkající se spojení, které jí bylo oznámeno a které se týkalo nabytí společnosti KBW společností LGI, příslušným orgánům Spolkové republiky Německo v souladu s čl. 9 odst. 3 písm. b) nařízení č. 139/2004 poté, co konstatovala, že podmínky pro postoupení případu podle čl. 9 odst. 2 písm. a) nařízení č. 139/2004 byly splněny. Komise přitom v takovém rozhodnutí o postoupení věci nerozhoduje o slučitelnosti spojení s vnitřním trhem (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 3. dubna 2003, Royal Philips Electronics v. Komise, T‑119/02, EU:T:2003:101, bod 275, a ze dne 30. září 2003, Cableuropa a další v. Komise, T‑346/02 a T‑347/02, EU:T:2003:256, bod 52). Cílem tohoto druhu rozhodnutí totiž není rozhodnout o účincích spojení na dotčené trhy, které jsou předmětem postoupení, ale přenést odpovědnost za toto posouzení na příslušné vnitrostátní orgány, které o to požádají, aby rozhodly podle svého vnitrostátního práva hospodářské soutěže (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 3. dubna 2003, Royal Philips Electronics v. Komise, T‑119/02, EU:T:2003:101, bod 276, a ze dne 30. září 2003, Cableuropa a další v. Komise, T‑346/02 a T‑347/02, EU:T:2003:256, bod 53).

149

Kromě toho se Komise v rozhodnutí o postoupení věci nemůže zabývat přezkumem slučitelnosti spojení zavazujícím dotčené vnitrostátní orgány, pokud jde o věc samou, jinak by byl podobný mechanismus zbaven podstaty, ale musí v rámci přezkumu prima facie pouze ověřit, zda na základě informací, které má k dispozici v okamžiku posouzení opodstatněnosti žádosti o postoupení věci, dotčené spojení může vytvořit nebo posílit dominantní postavení na dotčených trzích (viz rozsudek ze dne 30. září 2003, Cableuropa a další v. Komise, T‑346/02 a T‑347/02, EU:T:2003:256, bod 217 a citovaná judikatura).

150

Je tedy třeba mít za to, že v rozhodnutí ve věci M.5900 – LGI/KBW ze dne 16. června 2011 Komise neprovedla žádné konečné posouzení případné existence potenciálního konkurenčního vztahu mezi stranami spojení. Toto posouzení je ostatně potvrzeno hypotetickými formulacemi použitými v uvedeném rozhodnutí.

151

Kromě toho i za předpokladu, že by takové tvrzení žalobkyně týkající se věci M.5900 – LGI/KBW bylo přesné, stačí připomenout, že Komise není v žádném případě vázána svou předchozí praxí. Je totiž třeba uvést, že pokud Komise rozhoduje o slučitelnosti spojení se společným trhem na základě oznámení a spisu týkajících se tohoto spojení, žalobkyně není oprávněna zpochybnit její zjištění z důvodu, že se liší od zjištění učiněných dříve v jiné věci na základě odlišného oznámení a spisu, i kdyby dokonce relevantní trhy v obou věcech byly podobné nebo dokonce totožné (rozsudky ze dne 14. prosince 2005, General Electric v. Komise, T‑210/01, EU:T:2005:456, bod 118, a ze dne 13. května 2015, Niki Luftfahrt v. Komise, T‑162/10, EU:T:2015:283, bod 142).

152

Pokud jde o rozhodnutí Spolkového úřadu pro hospodářskou soutěž, jehož se dovolává žalobkyně, je třeba uvést, že vzhledem k přesnému rozdělení pravomocí, na němž spočívá nařízení č. 139/2004, nemůže být Komise v rámci řízení o kontrole spojování podniků vázána rozhodnutími vnitrostátních orgánů (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 18. prosince 2007, Cementbouw Handel & Industrie v. Komise, C‑202/06 P, EU:C:2007:814, bod 56, a ze dne 7. května 2009, NVV a další v. Komise, T‑151/05, EU:T:2009:144, bod 139), a to tím spíše, když jde o strany jiného spojení v jiném období.

153

Z výše uvedeného vyplývá, že se Komise nedopustila zjevně nesprávného posouzení, když zohlednila investiční kritéria a interní dokumenty stran spojení s cílem určit, zda mají tyto strany být považovány za potenciální soutěžitele, či nikoliv.

160

V tomto ohledu, pokud jde zaprvé o názor podniků již působících na relevantním trhu vyjádřený v průběhu šetření trhu, je třeba zdůraznit, že Komise je oprávněna jej zohlednit. Toto kritérium však nemůže být rozhodující pro posouzení existence potenciální hospodářské soutěže.

161

I když názor soutěžitelů může být důležitým zdrojem informací o předpokládaném dopadu spojení na trh, Komise jím nemůže být vázána při vlastním samostatném posouzení dopadu spojení na tento trh [v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 25. března 1999, Gencor v. Komise, T‑102/96, EU:T:1999:65, body 290 a 291, a ze dne 5. října 2020, HeidelbergCement a Schwenk Zement v. Komise, T‑380/17, EU:T:2020:471, bod 673 (nezveřejněný)].

162

V každém případě je třeba konstatovat, že z bodů 727, 728, 752 a 753 odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že Komise skutečně zohlednila názor konkurenčních subjektů, neboť z těchto bodů odůvodnění vyplývá, že zahájila důkladný přezkum existence potenciální hospodářské soutěže mezi stranami spojení zejména z důvodu jejich připomínek.

163

Pokud jde o tvrzení žalobkyně, podle kterého strany spojení již působily v kabelovém pokrytí druhé strany, že společnost Vodafone již uskutečňovala investice do kabelového pokrytí společnosti Unitymedia, nebo že tyto strany vzájemně dohlížely na své činnosti, je třeba uvést, že tyto skutečnosti se týkají údajné existence skutečné přímé nebo nepřímé hospodářské soutěže, což v rámci této části týkající se potenciální hospodářské soutěže činí takové tvrzení neúčinným. V každém případě z přezkumu první a druhé části výše vyplývá, že Komise mohla dospět v napadeném rozhodnutí k závěru, aniž se dopustila zjevně nesprávného posouzení, že strany spojení nebyly na trhu MDU ani přímými soutěžiteli, ani nepřímými soutěžiteli.

164

Z výše uvedeného vyplývá, že první výtka žalobkyně musí být zamítnuta.

165

Pokud jde zadruhé o tvrzení žalobkyně, podle kterého Komise poté, co konstatovala, že menší operátoři uskutečňovali investice mimo oblasti svého pokrytí, měla mít za to, že společnosti Vodafone a Unitymedia byly rovněž schopny tak učinit, je třeba konstatovat, že Komise v napadeném rozhodnutí vysvětlila důvody, proč tyto strategie nebyly použitelné na strany spojení.

166

Pokud jde konkrétně o případ žalobkyně, důkazy uvedené v bodě 744 písm. a) odůvodnění a v bodech 797 až 799 odůvodnění napadeného rozhodnutí, které nebyly jako takové žalobkyní zpochybněny, naznačují, že žalobkyně ve skutečnosti v letech předcházejících přijetí napadeného rozhodnutí neprovedla duplikaci kabelové sítě. Konkrétně obrázek 20 převzatý v bodě 798 odůvodnění napadeného rozhodnutí ukazuje, že počet domácností připojených k síti žalobkyně se v letech 2012 až 2018 výrazně nezvýšil, s výjimkou zvýšení v důsledku nabytí již existujících aktiv jiných společností.

167

Pokud jde o společnost Deutsche Telekom, z bodu 744 písm. c) odůvodnění napadeného rozhodnutí a z odpovědi tohoto operátora, která je v něm uvedena, vyplývá, že její situace je velmi odlišná od situace stran spojení, zejména z důvodu, že Deutsche Telekom již vlastní velmi rozsáhlou síť s optickými vlákny, že tuto síť využívá k poskytování služeb širokopásmového přístupu prostřednictvím technologie digitální účastnické linky (Digital Subscriber Line, DSL), což žalobkyně nijak nezpochybňuje. Společnost Deutsche Telekom tedy může využít vlastní sítě s optickými vlákny nebo své stávající vedení a obecně potřebuje vybudovat pouze nezbytné krátké části sítě úrovně 3, aby rozšířila nabídku pro zákazníky MDU na nové oblasti.

168

Z toho vyplývá, že případy duplikace sítě uskutečněné uvedenými operátory neumožňují zpochybnit posouzení Komise týkající se potenciální hospodářské soutěže mezi stranami spojení.

169

Tuto druhou výtku žalobkyně je tedy třeba zamítnout.

170

Pokud jde zatřetí o skutečnost, že Komise nezohlednila stávající infrastrukturu společnosti Vodafone, zejména v kabelovém pokrytí společnosti Unitymedia, a skutečnost, že podobné náklady byly nezbytné pro rozšíření kabelové sítě, ať již uvnitř či mimo kabelové pokrytí stran spojení, je třeba uvést, že z bodu 740 odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že prognózy provedené společností Vodafone a ověřené Komisí skutečně zohledňovaly stávající infrastruktury tohoto operátora, jakož i rozmístění 5G, které však neumožňovaly učinit duplikaci kabelové sítě dostatečně ziskovou.

171

Kromě toho je třeba uvést, že v bodě 737 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise konstatovala, že duplikace kabelové sítě nebyla pro společnost Vodafone celkově atraktivní, „zejména ve srovnání s přidáním nových domácností do jejího vlastního kabelového pokrytí, které vyžadovalo menší investice do infrastruktury a nabízelo více ziskových příležitostí z důvodu neexistence již existujícího operátora“. Z toho vyplývá, že Komise konstatovala, že duplikace kabelové sítě mimo její pokrytí se jeví jako méně zisková než rozšíření kabelové sítě na jejím vlastním území, což žalobkyně nezpochybňuje. V projednávaném případě se žalobkyně spokojila s tvrzením, že náklady spojené s rozvojem její sítě prostřednictvím operátora kabelové sítě v rámci jeho kabelového pokrytí byly podobné nákladům vynaloženým na rozšíření její kabelové sítě mimo oblast jejího pokrytí, aniž takové tvrzení jakkoli podložila, a zejména aniž zpochybnila uvedené skutečnosti předložené Komisí.

172

Dále je třeba konstatovat, že ve dvou částech – zveřejněných Komisí na základě usnesení ze dne 30. března 2023 – bodů 736 a 759 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise uvedla, že konstatovala, že během posledních pěti let strany spojení rozšířily svou síť pouze zanedbatelným způsobem v rámci svých příslušných kabelových pokrytí nebo v jejich blízkosti. Toto zjištění, nezpochybněné žalobkyní v jejím vyjádření ze dne 2. června 2023, potvrzuje závěr Komise, podle kterého by bylo rozšíření stran spojení v kabelovém pokrytí druhé strany v případě neexistence spojení nepravděpodobné. Pokud totiž společnosti Vodafone a Unitymedia před uskutečněním transakce svou kabelovou síť rozšířily pouze zanedbatelným způsobem, bylo skutečně nepravděpodobné, že by rozšiřovaly svou kabelovou síť mimo své pokrytí, a zejména do pokrytí druhé strany, neboť takové rozšíření by bylo méně ziskové než rozšíření v rámci vlastního kabelového pokrytí.

173

V důsledku toho nemůže tato třetí výtka vznesená žalobkyní obstát.

174

Pokud jde začtvrté o tvrzení žalobkyně, podle kterého Komise nezohlednila skutečnost, že společnosti Vodafone a Unitymedia mohly soutěžit na základě prostředků nesouvisejících s infrastrukturou, je třeba konstatovat, že na rozdíl od tvrzení žalobkyně se Komise neomezila na přezkum pravděpodobnosti potenciální hospodářské soutěže prostřednictvím duplikace kabelové sítě, jak vyplývá z bodu 745 odůvodnění napadeného rozhodnutí, pokud jde o Vodafone, a z bodu 763 odůvodnění, pokud jde o Unitymedia. Komise měla v tomto rámci za to, že je rovněž málo pravděpodobné, aby jedna strana vstoupila do kabelového pokrytí druhé strany pomocí prostředků, které nejsou založeny na infrastruktuře, jako jsou zejména pronajatá vedení, satelitní infrastruktura nebo sítě úrovně 4, takže tuto čtvrtou výtku nelze přijmout.

175

V každém případě Komise před Tribunálem vysvětlila, aniž to žalobkyně rozporovala, že ačkoli je teoreticky možné poskytovat služby přenosu televizního signálu zákazníkům MDU bez použití vlastní infrastruktury úrovně 3, v praxi se nejedná o zajímavou možnost z hlediska hospodářské soutěže. V tomto ohledu je třeba rovněž uvést, že v bodě 820 odůvodnění napadeného rozhodnutí, na který žalobkyně v průběhu tohoto řízení několikrát odkazovala, Komise konstatovala, že provozovatelé úrovně 4, včetně žalobkyně, jsou zcela závislí na ochotě stran nabízet služby zprostředkování přenosu televizního signálu za soutěžních podmínek, což žalobkyně nezpochybňuje. Dále v bodě 1479 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise uvedla, že provozovatelé úrovně 4 sami vysvětlili, že působí v úzkém segmentu trhu, zatímco bytová družstva tvrdila, že provozovatelé úrovně 4 často nesplňují požadavky vyžadované v oblasti úrovně služeb a nejsou schopni zajistit modernizaci sítě úrovně 3, což žalobkyně rovněž nezpochybňuje. Tyto skutečnosti přitom podporují zjištění Komise, že je rovněž málo pravděpodobné, že by strana spojení rozšířila činnost do kabelového pokrytí druhé strany s využitím jiných prostředků, než které jsou založeny na infrastruktuře.

176

V důsledku toho je třeba zamítnout čtvrtou výtku vznesenou žalobkyní.

[omissis]

188

Žalobkyně rovněž tvrdí, že pokud si účastnice spojení nekonkurovaly a nikdy neduplikovaly své kabelové sítě, bylo tomu tak proto, že mezi nimi existovala implicitní či tichá koluze. Podle žalobkyně, pokud by Komise postupovala správně, musela by konstatovat, že v případě, že by ani společnost Vodafone, ani společnost Unitymedia nerozšířila své činnosti na trhu MDU do kabelového pokrytí druhé z nich, bylo by to pouze z důvodu takové koluze.

[omissis]

191

V tomto ohledu je třeba poznamenat, že kritika žalobkyně se netýká spojení zkoumaného v napadeném rozhodnutí ani jeho účinků na trh MDU, ale spíše se snaží vysvětlit důvod, proč si strany této transakce před spojením nekonkurovaly.

192

Přitom z čl. 21 odst. 1 nařízení č. 139/2004 vyplývá, že pouze toto nařízení se použije na spojení podniků, jak jsou vymezena v článku 3 tohoto nařízení, na která se v zásadě nevztahuje nařízení Rady (ES) č. 1/2003 ze dne 16. prosince 2002 o provádění pravidel hospodářské soutěže stanovených v článcích [101] a [102 SFEU] (Úř. věst. 2003, L 1, s. 1; Zvl. vyd. 08/02, s. 205). Naproti tomu posledně uvedené nařízení se jako jediné použije na jednání podniků, která aniž představují spojení podniků ve smyslu nařízení č. 139/2004, nicméně mohou vést k jejich vzájemné koordinaci, jež je v rozporu s článkem 101 SFEU, a z tohoto důvodu podléhají kontrole Komise nebo vnitrostátních orgánů pro hospodářskou soutěž (rozsudek ze dne 7. září 2017, Austria Asphalt, C‑248/16, EU:C:2017:643, body 32 a 33).

193

Z toho vyplývá, že výtka žalobkyně vycházející z údajné implicitní nebo tiché koluze mezi stranami spojení před uskutečněním spojení je neúčinná, neboť se netýká předmětu napadeného rozhodnutí, a sice spojení podniků podléhajícího nařízení č. 139/2004, ale týká se spíše praktik, které potenciálně spadají do působnosti článků 101 nebo 102 SFEU a nařízení č. 1/2003. I kdyby tvrzení žalobkyně byla opodstatněná, to znamená i za předpokladu, že by před spojením existovala implicitní nebo tichá koluze mezi stranami spojení vysvětlující neexistenci skutečné nebo potenciální hospodářské soutěže mezi nimi na trhu MDU, jak tvrdí žalobkyně, neumožnilo by to zpochybnit závěr, k němuž dospěla Komise ohledně uvedeného trhu, a sice že mezi stranami spojení neexistovala hospodářská soutěž, jejíž odstranění by mohlo vést k významnému narušení účinné hospodářské soutěže.

194

V každém případě je třeba připomenout, že Komise měla v napadeném rozhodnutí za to, že tvrzení třetích osob vycházející z tiché koluze mezi stranami spojení nebyla potvrzena přezkumem interních dokumentů uvedených stran spojení a byla vyvrácena důkazy obsaženými ve spise ohledně nedostatečné ziskovosti duplikace kabelových sítí (viz poznámky pod čarou 534 a 566). Argumenty předložené žalobkyní, které již byly všechny odmítnuty výše v rámci přezkumu této části žalobního důvodu, neumožňují zpochybnit toto zjištění Komise. Kromě toho, když byla žalobkyně na jednání dotázána na otázku tiché koluze mezi stranami spojení, nebyla schopna v tomto ohledu předložit jakýkoli sebemenší důkaz. Konečně, pokud jde o obě uplatňovaná rozhodnutí Spolkového úřadu pro hospodářskou soutěž, je třeba připomenout, že tato rozhodnutí nemohou Komisi zavazovat, jak bylo připomenuto v bodě 152 výše.

[omissis]

219

V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že čl. 2 odst. 1 písm. b) nařízení č. 139/2004 zmiňuje hospodářskou a finanční sílu mezi skutečnostmi, které je třeba vzít v úvahu při hodnocení, zda je spojení slučitelné s vnitřním trhem, či nikoli.

220

Za účelem posouzení, zda je spojení slučitelné s vnitřním trhem, vezme Komise v úvahu veškeré okolnosti, jako jsou struktura dotčených trhů, skutečná nebo potenciální hospodářská soutěž ze strany podniků, tržní postavení dotčených podniků a jejich hospodářská a finanční síla, stávající alternativy pro dodavatele a uživatele, překážky vstupu na trh, a vývoj nabídky a poptávky (rozsudek ze dne 15. února 2005, Komise v. Tetra Laval, C‑12/03 P, EU:C:2005:87, bod 125). Konstatování navýšení zdrojů subjektu vzniklého spojením tedy samo o sobě neumožňuje dospět k závěru o významném narušení účinné hospodářské soutěže.

221

Z toho vyplývá, že okolnost, že spojení dvou podniků způsobí navýšení zdrojů subjektu vzniklého spojením, není sama o sobě dostačující k tomu, aby bylo uvedené spojení prohlášeno za neslučitelné s vnitřním trhem. Je totiž třeba ještě prokázat, že toto navýšení zdrojů vede k významnému narušení účinné hospodářské soutěže.

222

V projednávané věci přitom žalobkyně neprokázala, v čem by takové zvýšení mohlo vést k významnému narušení účinné hospodářské soutěže, aniž by bylo nutné rozhodnout o otázce, zda navýšení zdrojů bylo či nebylo „vlastní“ spojení.

223

To, že spojení podniků nutně narušuje hospodářskou soutěž, není způsobeno tím, že vede k synergiím nebo ke snížení nákladů ve prospěch subjektu vzniklého spojením. Ani skutečnost, že spojení vytváří nebo posiluje dominantní postavení, nebo že jediný dominantní podnik rozhoduje o strategii hospodářské soutěže a cenové politice subjektu vzniklého spojením na celém území státu, automaticky nevede k významnému narušení účinné hospodářské soutěže. Okolnost, že by spojení podniků vytvořilo nebo posílilo dominantní postavení, totiž není sama o sobě dostatečná k závěru, že toto spojení je neslučitelné s vnitřním trhem, jelikož účinnou hospodářskou soutěž na vnitřním trhu nebo na jeho podstatné části nenarušuje významně (v tomto smyslu a obdobně viz rozsudek ze dne 20. října 2021, Polskie Linie Lotnicze LOT v. Komise, T‑296/18, EU:T:2021:724, bod 107).

224

Je třeba rovněž zdůraznit, že Komise může prohlásit spojení podniků za neslučitelné s vnitřním trhem pouze tehdy, když konstatuje významné narušení účinné hospodářské soutěže jako přímý a bezprostřední důsledek spojení. Takové narušení, které by vyplývalo z budoucích rozhodnutí subjektu vzniklého spojením podniků, může být považováno pouze za přímý a okamžitý důsledek spojení podniků, pokud je toto budoucí chování možné a hospodářsky racionální v důsledku změny vlastností a struktury trhu způsobené spojením podniků (rozsudek ze dne 11. prosince 2013, Cisco Systems a Messagenet v. Komise, T‑79/12, EU:T:2013:635, bod 118).

225

V projednávané věci je přitom nesporné, že jak společnost Vodafone, tak společnost Unitymedia se již před uskutečněním spojení nacházely v dominantním postavení na trhu MDU ve vztahu ke svým kabelovým pokrytím, což mělo za následek, že již obě měly pravomoc chovat se ve značné míře nezávisle na svých konkurentech a svých zákaznících MDU. V důsledku toho, i kdyby, jak tvrdí žalobkyně, subjekt vzniklý spojením mohl díky navýšení svých zdrojů vytlačit své zbývající konkurenty zejména uplatňováním predátorských cen, je třeba konstatovat, že tak tomu bylo již před uskutečněním spojení, a že toto budoucí chování tedy není umožněno a není učiněno hospodářsky racionálním v důsledku změny vlastností a struktury trhu způsobené spojením.

226

V každém případě, pokud by subjekt vzniklý spojením zavedl protisoutěžní praktiky s cílem vyloučit zbytkovou hospodářskou soutěž na trhu MDU, třetí osoby by mohly takové potenciální zneužití oznámit vnitrostátním orgánům pro hospodářskou soutěž nebo Komisi, aniž by tím byla dotčena možnost těchto orgánů jednat z vlastního podnětu v souladu s článkem 5 a čl. 7 odst. 1 nařízení č. 1/2003 (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 13. května 2015, Niki Luftfahrt v. Komise, T‑162/10, EU:T:2015:283, bod 250).

227

Komise konečně není vázána ani rozhodnutím Oberlandesgericht Düsseldorf (Vrchní zemský soud v Düsseldorfu) ze dne 14. srpna 2013, ani svou vlastní rozhodovací praxí.

228

Pokud jde o rozhodnutí Oberlandesgericht Düsseldorf (Vrchní zemský soud v Düsseldorfu), je kromě toho nutno konstatovat, že bylo vydáno v roce 2013, kdežto spojení bylo oznámeno v roce 2018. Telekomunikační trhy se přitom velmi rychle vyvíjejí. V tomto kontextu by uplynutí pěti let mohlo rovněž odůvodnit nezohlednění tohoto rozhodnutí. Je třeba rovněž uvést, že s ohledem na přesné rozdělení pravomocí, na němž je založeno nařízení č. 139/2004, nejsou rozhodnutí vnitrostátních orgánů v řízeních o kontrole spojování podniků pro Komisi závazná (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 18. prosince 2007, Cementbouw Handel & Industrie v. Komise, C‑202/06 P, EU:C:2007:814, bod 56, a ze dne 7. května 2009, NVV a další v. Komise, T‑151/05, EU:T:2009:144, bod 139).

229

Pokud jde o předchozí rozhodovací praxi Komise, je třeba uvést, že pokud Komise rozhoduje o slučitelnosti spojení podniků s vnitřním trhem na základě oznámení a spisu týkajících se tohoto spojení, žalobkyně není oprávněna zpochybnit zjištění Komise z důvodu, že se liší od zjištění učiněných dříve v jiné věci na základě odlišného oznámení a spisu, i kdyby dotčené trhy v obou věcech byly podobné nebo dokonce totožné (rozsudky ze dne 14. prosince 2005, General Electric v. Komise, T‑210/01, EU:T:2005:456, bod 118, a ze dne 13. května 2015, Niki Luftfahrt v. Komise, T‑162/10, EU:T:2015:283, bod 142).

230

Z výše uvedeného vyplývá, že žalobkyně neprokazuje, že se Komise dopustila zjevně nesprávného posouzení, když nedospěla k závěru o existenci nekoordinovaných horizontálních účinků na trhu MDU z důvodu navýšení zdrojů v důsledku uskutečnění spojení podniků.

[omissis]

314

V tomto ohledu je třeba konstatovat, že z bodu 31 pokynů pro posuzování nehorizontálních spojování podle nařízení Rady o kontrole spojování podniků (Úř. věst. 2008, C 265, s. 6, dále jen „pokyny o nehorizontálních spojeních“) vyplývá, že k uzavření trhu se vstupy dochází, jestliže po spojení je nový subjekt schopen omezit přístup k výrobkům nebo službám, které by dodával, kdyby k uvedenému spojení nedošlo, zejména pokud tento subjekt může zvýšit náklady svých konkurentů na navazujícím trhu tím, že jim ztíží dodávky vstupů za stejné ceny a za stejných podmínek, jaké by platily v případě neexistence tohoto spojení.

315

Podle odstavce 32 pokynů o nehorizontálních spojeních při posuzování pravděpodobnosti scénáře protisoutěžního uzavření trhu se vstupy Komise zkoumá zaprvé, zda subjekt vzniklý spojením bude mít po spojení schopnost významným způsobem omezit přístup ke vstupům, zadruhé, zda bude mít motivaci k takovému jednání, a zatřetí, zda strategie uzavření trhu bude mít významný škodlivý účinek na hospodářskou soutěž na navazujícím trhu.

316

Je třeba poznamenat, že tyto tři podmínky jsou kumulativní, takže neexistence jedné z nich postačuje k vyloučení rizika protisoutěžního uzavření vstupů (rozsudky ze dne 23. května 2019, KPN v. Komise, T‑370/17, EU:T:2019:354, body 118 a 119, a ze dne 27. ledna 2021, KPN v. Komise, T‑691/18, nezveřejněný, EU:T:2021:43, body 111 a 112). Kromě toho, pokud jde konkrétně o třetí z těchto podmínek, je třeba uvést, že k tomu, aby byla taková podmínka splněna, je třeba prokázat významný negativní dopad na hospodářskou soutěž na navazujícím trhu, což vyplývá z bodu 32 pokynů o nehorizontálních spojeních.

317

Je třeba konstatovat, že i přes neexistenci nové vertikální vazby mezi předcházejícím zprostředkujícím trhem a navazujícím trhem MDU, by vyplývala ze spojení, Komise v bodech 1476 až 1506 odůvodnění napadeného rozhodnutí přezkoumala uvedené tři podmínky, aniž žalobkyně tento přístup jako takový kritizovala.

318

V projednávané věci považuje Tribunál za vhodné začít přezkumem argumentů předložených žalobkyní za účelem prokázání, že Komise v napadeném rozhodnutí dospěla zjevně nesprávně k závěru, že třetí z těchto podmínek nebyla splněna, tedy její třetí výtku shrnutou v bodě 312 výše.

319

V tomto ohledu je třeba konstatovat, že žalobkyně v tomto rámci nezpochybňuje několik skutečností, které vedly Komisi k závěru, že případná strategie uzavření trhu by v žádném případě neměla významný negativní dopad na hospodářskou soutěž na navazujícím trhu.

320

Žalobkyně nezpochybňuje, že taková strategie by neovlivnila její hlavní činnost, protože tato činnost byla vykonávána mimo kabelové pokrytí společnosti Unitymedia. Mimoto ačkoli žalobkyně zpochybňuje závěr Komise, podle kterého byla jen málo aktivní v kabelovém pokrytí společnosti Unitymedia, nijak takové tvrzení nedokládá a zejména nezpochybňuje, že se nemohla účastnit nabídkových řízení vyžadujících modernizaci sítě úrovně 3, že její dotčený podíl na trhu byl malý [0–5] % a že se nabídkových řízení v kabelovém pokrytí společnosti Unitymedia účastnila jen v omezeném rozsahu.

321

Mimoto žádný z argumentů předložených žalobkyní není opodstatněný.

322

Pokud jde zaprvé o tvrzení žalobkyně, podle kterého vyvíjela dostatečný konkurenční tlak v kabelovém pokrytí společnosti Unitymedia, navzdory skutečnosti, že tam pouze prodávala výrobek posledně uvedené společnosti, je třeba konstatovat, že takové tvrzení není podloženo skutečnostmi umožňujícími zpochybnit vysvětlení uvedená v bodech 1501 a 1503 odůvodnění napadeného rozhodnutí, jak jsou připomenuta v bodech 283 a 284 výše

323

Žalobkyně nijak nedokládá své tvrzení, že zánik dalších prodejců, kterým se v minulosti podařilo vyhrát nabídková řízení, by měl významný negativní dopad na hospodářskou soutěž.

324

Mimoto je třeba konstatovat, že na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, řízení o kontrole spojování podniků nemá vést k tomu, že by bylo zajištěno posílení žalobkyně jakožto hlavního konkurenta stran spojení a hlavního zdroje zbytkové hospodářské soutěže, a to tím spíše, že žalobkyně neupřesňuje, v čem by takové posílení mělo spočívat, ani z jakého právního základu by mělo vyplývat.

325

Konečně se žalobkyně nemůže důvodně dovolávat skutečnosti, že pokud jde o nekoordinované horizontální účinky na trhu pevného přístupu k internetu, Komise přijala nápravné opatření, které je zaměřeno čistě na další prodejce. Jak totiž vysvětluje Komise, existují významné rozdíly mezi trhem MDU a trhem pevného přístupu k internetu, které vyžadovaly přijetí nápravného opatření v případě posledně uvedeného trhu. Podmínky hospodářské soutěže na obou trzích byly totiž odlišné (viz body 391 a následující, jakož i bod 700 a následující odůvodnění napadeného rozhodnutí). V tomto ohledu byl na trhu MDU kladen důraz především na infrastrukturu, která má být poskytnuta (viz body 107 a 699 odůvodnění napadeného rozhodnutí) a dodavatelé úrovně 4 na něm nevyvíjeli značný konkurenční tlak (viz body 818 až 820 a 1478 až 1480 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Naproti tomu před spojením vyvíjela společnost Vodafone značný konkurenční tlak na trhu pevného přístupu k internetu (viz body 445 až 499 odůvodnění, a zejména bod 454 odůvodnění napadeného rozhodnutí), takže bylo nezbytné přijmout nápravné opatření (v tomto smyslu viz bod 1898 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

326

Pokud jde zadruhé o tvrzení žalobkyně, podle kterého se pouze dočasně opřela o zprostředkovatelské služby v oblasti přenosu televizního signálu poskytované společností Unitymedia v očekávání rozmístění vlastní sítě úrovně 3, z bodu 798 odůvodnění a z obrázku 20 napadeného rozhodnutí, na který odkazuje Komise v bodě 1504 odůvodnění uvedeného rozhodnutí, vyplývá, že posouzení Komise jsou založena jak na odpovědi na oznámení námitek, tak na vlastních číselných údajích sdělených samotnou žalobkyní. Důkazy předložené v bodě 744 písm. a) odůvodnění a v bodech 797 až 799 odůvodnění napadeného rozhodnutí ukazují, že žalobkyně v letech předcházejících přijetí napadeného rozhodnutí ve skutečnosti neprovedla duplikaci kabelové sítě jiného provozovatele. Konkrétně obrázek 20 napadeného rozhodnutí obsažený v bodě 798 uvedeného rozhodnutí ukazuje, že počet domácností připojených k síti žalobkyně se v letech 2012 až 2018 výrazně nezvýšil, s výjimkou zvýšení v důsledku nabytí již existujících aktiv jiných společností. Žalobkyně přitom pouze odkazuje na vlastní prohlášení, ale nepředkládá žádný důkaz, který by byl v rozporu se závěrem, podle kterého „v posledních letech pouze velmi málo rozvíjela svou infrastrukturu úrovně 3“.

327

Z toho vyplývá, že argumenty předložené žalobkyní neprokazují, že se Komise dopustila zjevně nesprávného posouzení, když měla za to, že důkazy, které měla k dispozici, prokazují, že oslabení žalobkyně v kabelovém pokrytí společnosti Unitymedia by nemělo významný negativní dopad na hospodářskou soutěž na trhu maloobchodních dodávek zákazníků MDU.

328

Třetí výtku vznesenou žalobkyní na podporu druhé části třetího žalobního důvodu je tudíž třeba zamítnout.

329

S ohledem na kumulativní povahu tří podmínek týkajících se existence rizika uzavření vstupů, což ostatně žalobkyně nezpochybňuje, skutečnost, že žalobkyně neprokázala, že se Komise dopustila zjevně nesprávného posouzení, když měla za to, že třetí z těchto podmínek nebyla splněna, postačuje k vyloučení takového rizika uzavření, aniž je třeba ještě zkoumat, zda se Komise zjevně mylně domnívala, že ani další dvě podmínky nebyly splněny. V důsledku toho není třeba zkoumat opodstatněnost první a druhé výtky formulované žalobkyní na podporu druhé části třetího žalobního důvodu, které se v podstatě týkají uvedených prvních dvou podmínek.

330

S ohledem na výše uvedené je třeba třetí žalobní důvod zamítnout, aniž je nutné zkoumat, zda měla žalobkyně právní zájem na jeho uplatnění.

348

Pokud jde zaprvé o výtku vůči Komisi, že se údajně omezila na analýzu některých protisoutěžních účinků týkajících se poplatků za zpětný odkup nebo služeb OTT a HBBTV, žalobkyně se omezuje na citaci některých technických funkcí a určitých obchodních aspektů, které podle ní Komise měla přezkoumat, ale nijak nevysvětluje, jak by mohly být spojením dotčeny, a konkrétně důvody, proč, a způsob, jakým by subjekt vzniklý spojením měl být schopen, a zejména měl mít zájem zhoršit tyto funkce a obchodní aspekty při vyjednávání s provozovateli televizního vysílání, v čem – zejména s ohledem na jejich význam – by to mohlo znamenat významné narušení účinné hospodářské soutěže na trhu zpětného odkupu televizního signálu a v čem by takové pravděpodobné zhoršení uvedených funkcí a obchodních aspektů bylo vlastní spojení podniků, což umožňuje tuto první výtku zamítnout.

349

V každém případě, jak správně tvrdí Komise, pouhá skutečnost, že Komise neprovedla všechny přezkumy, které si žalobkyně přála nebo je považovala za užitečné, sama o sobě neodůvodňuje zrušení napadeného rozhodnutí.

350

Pokud jde zadruhé o tvrzení, podle kterého Komise nezohlednila skutečnost, že subjekt vzniklý spojením by měl schopnost a motivaci zavést částečnou výlučnost za účelem zákazu šíření obsahů prostřednictvím některých svých konkurentů, jako je sama žalobkyně, je třeba konstatovat, že takové tvrzení je velmi obecné a není ničím podloženo.

351

Kromě toho, i když žalobkyně tvrdí, že subjekt vzniklý spojením má schopnost a motivaci zavést takovou strategii částečné výlučnosti vůči některým svým soutěžitelům, je třeba konstatovat, že se ani nepokusila prokázat, že by taková strategie měla významný negativní dopad na hospodářskou soutěž na navazujícím trhu, například tím, že by se opřela o důkazy prokazující, že potenciálně významný podíl společností působících v oblasti bydlení, pokud jde o trh MDU, nebo německých televizních diváků, pokud jde o trh SDU, by byl ochoten přejít k nabídce subjektu vzniklého spojením pouze z toho důvodu, že některé kanály nebyly jejich současným dodavatelem nabízeny. Jak přitom vyplývá z bodů 315 a 316 výše a z judikatury, která je v nich citována, tři podmínky uvedené v bodě 32 pokynů o nehorizontálních spojeních jsou kumulativní, takže neexistence jedné z nich postačuje k vyloučení rizika protisoutěžního uzavření vstupů, což umožňuje zamítnout tuto druhou výtku.

352

V každém případě uzavření výhradních dohod podnikem v dominantním postavení s dodavatelem, jejichž cílem je vyloučit z navazujícího trhu jednoho nebo více individuálně označených konkurentů, může představovat jednání, které je v rozporu s právem hospodářské soutěže (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 22. března 2011, Altstoff Recycling Austria v. Komise, T‑419/03, EU:T:2011:102, bod 51). Komise, která byla v tomto ohledu dotázána na jednání, ostatně potvrdila, že pokud by subjekt vzniklý spojením uzavřel s provozovatelem televizního vysílání dohodu o úplné nebo částečné výlučnosti, představovalo by to možné porušení článků 101 nebo 102 SFEU.

353

Z toho důvodu je třeba mít za to, že bylo málo pravděpodobné, že by byl subjekt vzniklý spojením motivován k uzavření takových dohod po uskutečnění spojení, což platí i pro provozovatele televizního vysílání. Z judikatury totiž vyplývá, že i když je vhodné zohlednit podněty k protisoutěžnímu chování, je třeba rovněž zohlednit skutečnost, že uvedené podněty by mohly být oslabeny, nebo dokonce vyloučeny z důvodu protiprávnosti dotčeného chování, pravděpodobnosti jeho odhalení, jeho stíhání příslušnými orgány jak na úrovni Unie, tak na vnitrostátní úrovni, a finančních sankcí, které z něj mohou vyplývat (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 25. října 2002, Tetra Laval v. Komise, T‑5/02, EU:T:2002:264, bod 159, a ze dne 14. prosince 2005, General Electric v. Komise, T‑210/01, EU:T:2005:456, body 303 až 311). Komisi tedy nelze vytýkat, že nezohlednila nepravděpodobnou možnost, s ohledem na její potenciálně protiprávní povahu, že subjekt vzniklý spojením uzavře s provozovatelem televizního vysílání výhradní dohodu, kterou by jednoho nebo více konkurentů na navazujících trzích, jako je žalobkyně, zbavil přístupu k určitým obsahům.

354

Pokud jde zatřetí o tvrzení, podle kterého by subjekt vzniklý spojením mohl využívat na trhu MDU výhody, kterých by požíval na trhu zpětného odkupu televizního signálu, je třeba konstatovat, že tyto skutečnosti již byly žalobkyní uplatněny na podporu druhé části jejího prvního žalobního důvodu, která vychází ze zjevně nesprávného posouzení a z nedostatku odůvodnění v rozsahu, v němž Komise v rámci přezkumu trhu MDU nezohlednila masivní navýšení zdrojů subjektu vzniklého spojením. Tato druhá část byla přitom zamítnuta z důvodů uvedených v bodech 199 až 230 výše, takže tato třetí výtka nemůže obstát.

355

V každém případě, pokud by údajné výhody, z nichž by měl prospěch subjekt vzniklý spojením, umožňovaly nabídnout zákazníkům MDU výhodnější ceny, jak tvrdí žalobkyně, je třeba mít za to, že by to odhalovalo pozitivní účinky pro spotřebitele, neboť je pravděpodobné, že by se takové snížení ceny odrazilo ve výši měsíčního nájemného nájemců dotčených nemovitostí spíše než ve významném narušení účinné hospodářské soutěže. Kromě toho je třeba konstatovat, že žalobkyně nijak neprokazuje, že by výhody, kterých se dovolává, a sice vybírání poplatků za zpětný odkup a získání obsahu za výhodnějších podmínek než menší operátoři, byly vlastní spojení podniků.

356

Žalobkyně tedy neprokázala, že se Komise dopustila zjevně nesprávného posouzení v rámci přezkumu nekoordinovaných horizontálních účinků na trhu zpětného odkupu televizního signálu s tím důsledkem, že čtvrtý žalobní důvod musí být zamítnut.

370

Dále, pokud jde o tvrzení žalobkyně, podle kterého je závazek WCBA neúčinný, protože neumožňuje kompenzovat odstranění konkurenčního tlaku ze strany infrastruktur a inovací vyvíjeného společností Unitymedia před spojením, je třeba konstatovat, že hlavním cílem závazku WCBA bylo napravit problém v oblasti hospodářské soutěže vyplývající z odstranění konkurenčního tlaku vyvíjeného činností DSL společnosti Vodafone v kabelovém pokrytí společnosti Unitymedia, jak vyplývá zejména z bodu 1898 odůvodnění napadeného rozhodnutí.

371

Po spojení by totiž činnost vykonávaná společností Unitymedia prostřednictvím její kabelové sítě pokračovala a byla by převzata společností Vodafone. Naproti tomu společnost Vodafone počítala s ukončením činnosti DSL v kabelovém pokrytí společnosti Unitymedia, kterou vykonávala na základě velkoobchodního přístupu poskytovaného společností Deutsche Telekom (viz zejména body 566, 604 a 605 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Z toho vyplývá, že po spojení by zanikla činnost DSL společnosti Vodafone, tedy činnost dalšího prodeje produktu DSL společnosti Deutsche Telekom.

372

Závazek WCBA tedy nemohl být považován za neúčinný v rozsahu, v němž stanovil vstup operátora, společnosti Telefónica, která nebyla činná v oblasti infrastruktur, ale uskutečňovala pouze další prodej, neboť jeho cílem bylo právě kompenzovat zánik provozovatele, společnosti Vodafone, v kabelovém pokrytí společnosti Unitymedia, která nebyla činná v oblasti infrastruktur, ale uskutečňovala pouze další prodej, takže tato první výtka nemůže být přijata.

373

V každém případě zejména z bodu 452 odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že společnost Vodafone ve svém kabelovém pokrytí investovala a inovovala před uskutečněním spojení. Kromě toho po uskutečnění spojení by kabelová činnost subjektu vzniklého spojením byla nadále vystavena, v kabelovém pokrytí společnosti Unitymedia, konkurenci ze strany jiných operátorů, jako jsou společnosti Deutsche Telekom, United Internet a Telefónica, což rovněž vyplývá z uvedeného bodu odůvodnění. Z toho vyplývá, že subjekt vzniklý spojením by pravděpodobně musel v bývalém kabelovém pokrytí společnosti Unitymedia uskutečnit investice do infrastruktury a inovací podobné investicím, které uskutečnila posledně jmenovaná před spojením. V každém případě žalobkyně nepředložila žádný důkaz dostatečným způsobem prokazující, že navzdory uvedeným okolnostem, a konkrétně navzdory hospodářské soutěži ze strany společností Deutsche Telekom, United Internet a Telefónica, by subjekt vzniklý spojením přestal investovat a inovovat v rámci dřívějšího kabelového pokrytí společnosti Unitymedia s tím důsledkem, že by spojení vedlo k odstranění konkurenčního tlaku vyplývajícího z takových investic a inovací.

374

Zadruhé, pokud jde o tvrzení žalobkyně, podle kterého Komise nemohla přijmout závazek WCBA z důvodu, že šlo o závazek vztahující se ke způsobu chování, a nikoli závazek strukturální povahy, je pravda, jak konstatuje žalobkyně, že Komise v bodě 15 oznámení o nápravných prostředcích vysvětluje, že strukturální závazky, jako je závazek převést činnost, jsou obecně vhodnější z hlediska cíle definovaného v nařízení č. 139/2004, jelikož trvale brání problémům v oblasti hospodářské soutěže, které vyplývají z oznámeného spojení, a nevyžadují střednědobá nebo dlouhodobá opatření dohledu. Kromě toho Komise v bodě 17 uvedeného oznámení zdůrazňuje, že závazky týkající se budoucího chování subjektu vzniklého spojením mohou být přípustné pouze výjimečně za velmi specifických okolností.

375

Komise je dále oprávněna přijmout pouze závazky, které mohou učinit spojení podniků slučitelným s vnitřním trhem. Jinými slovy, závazky navržené dotyčnými podniky musí Komisi umožnit dospět k závěru, že dotčené spojení významně naruší účinnou hospodářskou soutěž na vnitřním trhu nebo na jeho podstatné části, zejména v důsledku vytvoření či posílení dominantního postavení ve smyslu čl. 2 odst. 2 uvedeného nařízení (viz rozsudek ze dne 23. února 2006, Cementbouw Handel & Industrie v. Komise, T‑282/02, EU:T:2006:64, bod 294 a citovaná judikatura).

376

Účelem závazků přijatých v průběhu fáze II je zejména náprava problémů v oblasti hospodářské soutěže, které Komise zjistila během fáze I a které ji vedly k zahájení fáze II. Proto když Tribunál zkoumá, zda závazky přijaté v průběhu fáze II Komisi umožní – vzhledem k jejich dosahu a obsahu – přijmout rozhodnutí o povolení spojení, musí ověřit, zda se Komise mohla domnívat, aniž se přitom dopustila zjevně nesprávného posouzení, že uvedené závazky představují přímou a dostatečnou odpověď na problémy v oblasti hospodářské soutěže zjištěné během fáze I (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 13. května 2015, Niki Luftfahrt v. Komise, T‑162/10, EU:T:2015:283, bod 298).

377

Podle bodu 30 odůvodnění nařízení č. 139/2004 v případě, že dotčené podniky změní oznámené spojení, zvláště nabídkou závazků za účelem dosažení slučitelnosti spojení s vnitřním trhem, by Komise měla mít možnost prohlásit spojení, ve změněné podobě, za slučitelné s vnitřním trhem. Takové závazky by měly být přiměřené problému v oblasti hospodářské soutěže a zcela jej vyřešit (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 23. února 2006, Cementbouw Handel & Industrie v. Komise, T‑282/02, EU:T:2006:64, bod 307).

378

Konečně závazky vztahující se ke způsobu chování nejsou svojí povahou nedostatečné k tomu, aby zabránily významnému narušení hospodářské soutěže na vnitřním trhu nebo jeho podstatné části zejména v důsledku vytvoření nebo posílení dominantního postavení, a musí být posuzovány případ od případu stejně jako strukturální závazky (viz rozsudek ze dne 21. září 2005, EDP v. Komise, T‑87/05, EU:T:2005:333, bod 100 a citovaná judikatura).

379

Komise tak v bodě 15 oznámení o nápravných prostředcích zdůrazňuje, že není možné a priori vyloučit, že i jiné druhy závazků než strukturální závazky mohou zabránit vzniku významného narušení účinné hospodářské soutěže.

380

Z výše uvedeného vyplývá, že Komise sice v oznámení o nápravných prostředcích upřednostňuje strukturální závazky, zejména z důvodu snadnosti jejich provádění. Je však třeba konstatovat, že přijetí těchto závazků se řídí především vhodností a dostatečností závazků k vyřešení zjištěného problému v oblasti hospodářské soutěže, jakož i jistotou, že uvedené závazky budou moci být provedeny.

381

Žalobkyně tedy nemůže důvodně tvrdit, že Komise měla závazek WCBA zamítnout pouze z toho důvodu, že se týkal pouze chování subjektu vzniklého spojením, což umožňuje zamítnout druhou výtku.

382

Zatřetí, pokud jde o tvrzení žalobkyně vycházející z údajné neschopnosti společnosti Telefónica vykonávat silný konkurenční tlak na trhu pevného přístupu k internetu, je třeba konstatovat, že obsah bodu 529 odůvodnění napadeného rozhodnutí, kterého se dovolává žalobkyně na podporu této výtky, se týká prohlášení společnosti Deutsche Telekom o konkurenční síle společnosti Telefónica před zohledněním závazku WCBA, což umožňuje odmítnout argument žalobkyně, podle kterého sama Komise v tomto bodě odůvodnění tuto neschopnost společnosti Telefónica uznala.

383

Kromě toho, pokud jde o argument žalobkyně vycházející z údajně omezených rychlostí, které by byly společnosti Telefónica nabídnuty na základě závazku WCBA, je pravda, že v bodě 531 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise uvedla následující zjištění:

„Společnost Telefónica měla ve svém portfoliu výrobků nabídku ve výši 250 Mbit/s pouze krátce. Doposud nabízela pouze rychlosti 10, 50 a 100 Mbit/s, což konkurenti považují za vážné omezení její konkurenceschopnosti. Toto opožděné zavedení vyšších rychlosti do jejího portfolia produktů představuje důležitý důkaz omezené konkurenceschopnosti společnosti Telefónica na trhu.“

384

Je však třeba zdůraznit, že podobná zjištění Komise se týkala situace společnosti Telefónica bez závazku WCBA.

385

Je tedy třeba mít za to, že uvedená zjištění, která nezohledňují všechny povinnosti převzaté společností Vodafone v rámci závazku WCBA, neumožňují vyvodit žádný závěr o schopnosti a motivaci společnosti Telefónica působit jako životaschopná a aktivní soutěžní síla po provedení tohoto závazku.

386

Kromě toho je třeba uvést, že v bodech 1896 až 1917 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise v oddíle nazvaném „Působnost“ podrobně zkoumala závazek WCBA. Konkrétně v bodech 1901 až 1906 odůvodnění uvedeného rozhodnutí Komise přezkoumala rychlosti, které společnost Vodafone nabízí společnosti Telefónica. Jak zdůrazňuje vedlejší účastnice v rámci tohoto řízení, společnost Telefónica disponovala hypotetickou maximální rychlostí připojení 250 Mbits/s pro činnosti DSL. Pro srovnání, závazek WCBA by jí umožnil přístup k rychlostem až 300 Mbits/s v době jeho provedení a následně až 500 Mbits/s. Komise se v bodě 1906 odůvodnění napadeného rozhodnutí domnívala, že rychlosti dostupné v rámci závazku WCBA by poskytovaly významné výhody ve srovnání s rychlostmi dostupnými v rámci infrastruktury DSL společnosti Deutsche Telekom. Zejména uvedla, že tento závazek by nabízel vyšší rychlost než nejrychlejší produkt dostupný s infrastrukturou DSL a vytvořil by konkurenta, který by byl blíže společnosti Unitymedia než činnosti DSL společnosti Vodafone, pokud jde o rychlost. Komise měla obecně za to, že rychlosti dostupné na základě závazku WCBA představují zlepšení oproti velkoobchodní nabídce společnosti Deutsche Telekom a jsou dostatečné k tomu, aby společnosti Telefónica umožnily v dohledné budoucnosti vykonávat účinnou hospodářskou soutěž na trhu pevného internetového připojení.

387

Pouhá okolnost, že před zohledněním závazku WCBA měla Komise za to, že opožděné zavedení vyšších rychlostí do jejího portfolia produktů představovalo důležitý důkaz omezené konkurenceschopnosti společnosti Telefónica na trhu, tedy neumožňuje vyvodit žádný závěr o schopnosti a motivaci společnosti Telefónica působit jako životaschopná a aktivní konkurenční síla, a tedy ohledně vhodnosti a dostatečnosti závazku WCBA po jeho provedení, což umožňuje tuto třetí výtku zamítnout.

388

Z výše uvedeného vyplývá, že první část pátého žalobního důvodu, která vychází ze zjevně nesprávného posouzení, jehož se měla dopustit Komise při posouzení závazku WCBA, musí být zamítnuta.

389

Zaprvé žalobkyně tvrdí, že se Komise dopustila procesního pochybení, když přijala závazek týkající se poplatků za zpětný odkup, jelikož tento závazek byl předložen opožděně po uplynutí lhůty stanovené v čl. 19 odst. 2 nařízení č. 802/2004 a bez konzultace s účastníky trhu.

[omissis]

400

Pokud jde zadruhé o tvrzení žalobkyně, podle kterého byl závazek OTT nedostatečný, jelikož služby OTT měly navíc v Německu pouze omezený význam, a nechránil jiné provozovatele kabelové sítě a poskytovatele IPTV, je třeba konstatovat, že z bodu 1266 odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že zjištěný problém v oblasti hospodářské soutěže, jehož řešení měl tento nápravný prostředek poskytnout, spočíval ve zvýšené možnosti subjektu vzniklého spojením bránit vzniku a rozvoji některých inovativních televizních služeb, jejichž rostoucí význam byl konstatován a které umožňují větší interakci mezi provozovatelem televizního vysílání a televizními diváky, včetně OTT.

401

Proto bez ohledu na otázku časového rámce, ve kterém by služby OTT mohly omezit rozhodovací prostor a zvýšenou vyjednávací sílu subjektu vzniklého spojením, je třeba konstatovat, že závazek OTT v rozsahu, v němž brání společnosti Vodafone od data přijetí napadeného rozhodnutí nejen uzavřít nebo obnovit dohodu s provozovatelem televizního vysílání, která by zahrnovala podmínky, které by přímo nebo nepřímo omezovaly schopnost uvedeného provozovatele nabízet službu OTT v Německu, ale rovněž ji zavazuje neprovádět takové případné doložky, a odstranit podobná omezení ve stávajících smlouvách (viz body 13 a 14 oddílu B.II znění závazků), mohl okamžitě zabránit společnosti Vodafone v tom, aby bránila vzniku a rozvoji služeb OTT, a tudíž napravit zjištěný problém v oblasti hospodářské soutěže, kvůli němuž byl přijat.

402

Dále je třeba uvést, že i když měla Komise v napadeném rozhodnutí za to, že subjekt vzniklý spojením bude mít schopnost a motivaci bránit vzniku a rozvoji inovativních televizních služeb, jako jsou HBBTV a OTT, a že společnost Vodafone k nápravě tohoto problému v oblasti hospodářské soutěže navrhla závazky OTT a HBBTV, neměla za to, že by tomu tak bylo v případě jiných způsobů vysílání, jako jsou ostatní provozovatelé kabelového vysílání nebo poskytovatelé IPTV. Pokud jde o posledně uvedený výrobek, je třeba konstatovat, že byl na rozdíl od OTT ve fázi útlumu s malým podílem na trhu ve výši 8 % (viz bod 291 odůvodnění napadeného rozhodnutí), což žalobkyně nezpochybňuje.

403

Žalobkyně přitom Komisi nevytýkala, že neměla za to, že by subjekt vzniklý spojením měl schopnost a zájem bránit vzniku a rozvoji jiných způsobů vysílání, jako jsou ostatní provozovatelé kabelových sítí nebo poskytovatelé IPTV, s tím důsledkem, že v tomto ohledu nebylo nutné uložit závazek, což umožňuje toto tvrzení žalobkyně odmítnout.

404

Pokud jde zatřetí o tvrzení žalobkyně, podle kterého kapacita existující mezi internetovou sítí subjektu vzniklého spojením a externími poskytovateli služeb internetového propojení stanovená v rámci závazku OTT nestačila k zajištění rychlosti umožňující šíření služeb OTT, ale podle kterého bylo třeba spíše stanovit počet nemovitostí připojených rozvaděčem na 32, je třeba konstatovat, že žalobkyně toto tvrzení nepodkládá žádnými důkazy, takže tato třetí výtka nemůže být přijata.

405

V každém případě je třeba uvést, že z bodu 15 oddílu B.II znění závazků vyplývá, že cílem druhého aspektu závazku OTT, který se týkal propojení pro služby OTT, bylo zachovat nejméně tři nepřetížené trasy do sítě IP subjektu vzniklého spojením v Německu. Jinými slovy, cílem bylo poskytnout dostatečnou propojovací kapacitu, aby byl zákazníkům vysokorychlostního připojení subjektu vzniklého spojením umožněn přístup k jakékoli službě OTT v Německu, a to buď prostřednictvím propojovacích bodů popsaných v bodě 16 oddílu B.II znění závazků, nebo jinak.

406

Za tímto účelem bod 16 oddílu B.II znění závazků stanovil zejména následující povinnosti. Zaprvé bude společnost Vodafone dbát na to, aby používání denního maxima ve všech propojovacích bodech subjektu vzniklého spojením s každou ze skupin nejméně tří renomovaných poskytovatelů propojení, kteří jsou ochotni prodávat tranzitní služby prostřednictvím jednoho nebo více fyzických propojovacích bodů v Německu, kterými mohlo připojení směřovat k zákazníkům s vysokorychlostním připojením, nepřesáhlo 80 %, v důsledku čehož by bylo nejméně 20 % dostupné kapacity nad rámec denního maxima. Zadruhé společnost Vodafone musí dbát na to, aby kapacita dostupná nad denní maximum činila přinejmenším 20 Gbit/s. Tento číselný údaj bude každý rok přehodnocován v souladu s postupem popsaným ve znění závazků. Žalobkyně přitom konkrétně nevysvětluje, v čem by to bylo nedostatečné.

407

V tomto ohledu je rovněž třeba uvést, že Komise a vedlejší účastnice v podstatě vysvětlily, aniž jim bylo oponováno, že subjekt vzniklý spojením by byl silně motivován k minimalizaci přetížení na úrovni účastnického vedení z důvodu, že takové přetížení, které by vedlo k překážkám „na posledním kilometru“ (on the last mile), by rovněž ohrozilo přitažlivost jeho vlastní pevné nabídky vysokorychlostních služeb a vystavilo by jej riziku ztráty zákazníků ve prospěch jiných provozovatelů.

408

Kromě toho je třeba konstatovat, že v bodě 1929 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise uvedla, že neutralita internetu zaručená nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/2120 ze dne 25. listopadu 2015, kterým se stanoví opatření týkající se přístupu k otevřenému internetu a mění směrnice 2002/22/ES o univerzální službě a právech uživatelů týkajících se sítí a služeb elektronických komunikací a nařízení (EU) č. 531/2012 o roamingu ve veřejných mobilních komunikačních sítích v Unii (Úř. věst. 2015, L 310, s. 1), měla subjektu vzniklému spojením zabránit v tom, aby přijal jednostranné restriktivní praktiky s cílem obejít závazek, jako je nové vymezení priorit v oblasti provozu nebo diskriminace, což žalobkyně nezpochybňuje.

409

Ve světle výše uvedeného je třeba mít za to, že žalobkyně neprokázala, že by byl závazek OTT nedostatečný k zajištění dostatečné kvality příjmu pro zákazníky televize OTT, což umožňuje zamítnout třetí výtku.

410

Pokud jde začtvrté o tvrzení žalobkyně, podle kterého závazek OTT a závazek HBBTV nezabránil subjektu vzniklému spojením zneužít svého postavení zásahem do jiných technických funkcí, je třeba připomenout, že z bodů 348 a 349 výše vyplývá, že žalobkyně v rámci čtvrtého žalobního důvodu neprokázala, že by Komise opomněla konstatovat, že by subjekt vzniklý spojením mohl rovněž zasáhnout do jiných technických funkcí, jako je „CI Plus“, „TVHD“, elektronický programový průvodce nebo služba VOD, catch-up televizního vysílání a instantního playbacku, tedy týchž, které uvádí na podporu tohoto tvrzení.

411

Konkrétně žalobkyně neprokázala, zaprvé jak by mohly být uvedené funkce spojením dotčeny, a důvody, proč, a způsob, jakým by subjekt vzniklý spojením měl být schopen, a zejména měl mít zájem zhoršit tyto aspekty při vyjednávání s provozovateli televizního vysílání, zadruhé v čem – zejména s ohledem na jejich význam – by to mohlo znamenat významné narušení účinné hospodářské soutěže na trhu zpětného odkupu televizního signálu a zatřetí v čem by takové pravděpodobné zhoršení uvedených funkcí bylo vlastní spojení podniků, s tím důsledkem, že by v tomto ohledu nebylo nutné uložit závazek, což umožňuje toto tvrzení žalobkyně odmítnout.

412

Pokud jde zapáté o tvrzení žalobkyně, podle kterého závazek týkající se poplatků za zpětný odkup nebránil subjektu vzniklému spojením učinit ve vztahu k provozovatelům televizního vysílání jiné podmínky než tyto poplatky méně příznivými, je třeba konstatovat, že žalobkyně a vedlejší účastnice se shodují na skutečnosti, že jednání mezi provozovateli televizního vysílání a televizními platformami se neomezovala na toky příjmů provozovatelů televizního vysílání ve prospěch subjektu vzniklého spojením, to znamená na poplatky za zpětný odkup, ale vztahovala se rovněž na platby související s obsahem a platby za technickou kvalitu nebo za dodatečné funkce a služby, které subjekt vzniklý spojením poskytoval ve prospěch provozovatelů televizního vysílání.

413

Je však třeba především konstatovat, že v bodě 1221 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise uvedla, že poplatky za zpětný odkup jsou přímo spojeny s přenosem signálu kabelového televizního signálu, a jeví se tedy být hlavní složkou platebního toku, která by byla ovlivněna zvýšenou tržní silou subjektu vzniklého spojením podniků na trhu zpětného odkupu televizního signálu. Kromě toho v bodě 1959 odůvodnění uvedeného rozhodnutí Komise vysvětlila, že i když nedávný rozvoj televizních služeb s přidanou hodnotou přispěl ke zvýšení toků příjmů od televizních platforem směrem k provozovatelům televizního vysílání, představují poplatky za zpětný odkup vždy mimořádně relevantní finanční prvek ve smluvním vztahu mezi provozovateli volně dostupných televizních programů a platformami kabelové televize. Komise dodala, že některé skutečnosti ze spisu naznačují, že účinek spojení na tok příjmů subjektu vzniklého spojením směrem k provozovatelům televizního vysílání může být omezen [viz oddíl VIII. C.2.11.3.9(ii) napadeného rozhodnutí], ačkoli nic ve spise nenaznačovalo, že by tomu tak bylo i v případě poplatků za zpětný odkup (viz rovněž bod 1261 odůvodnění).

414

Z toho vyplývá, že Komise mohla, aniž by se dopustila zjevného pochybení, zohlednit okolnost, že závazek nezvyšovat poplatky za zpětný odkup může vyvážit riziko, že rozsah a kvalita televizní nabídky maloobchodním zákazníkům budou sníženy z důvodu značného zhoršení smluvních podmínek uložených ze strany subjektu vzniklého spojením provozovatelům volně dostupných televizních programů.

415

Dále je třeba mít za to, že Komise byla oprávněna zohlednit doplňující povahu závazku týkajícího se poplatků za zpětný odkup a závazku OTT z důvodu, že první z nich přímo zasahoval do finančního vztahu mezi subjektem vzniklým spojením a dotčenými provozovateli televizního vysílání, pokud jde o tradiční a lineární televizní nabídky, a druhý z nich měl účinek na poskytování dodatečných služeb.

416

Kromě toho v průběhu řízení před Tribunálem Komise tvrdila, aniž to žalobkyně zpochybnila, že pokud by subjekt vzniklý spojením přidal k poplatkům za přenos další významné platby, představovalo by to obcházení závazků, které lze snadno identifikovat.

417

Konečně i za předpokladu, že by se její tvrzení o obcházení závazků vztahovalo rovněž na placené televizní vysílání, žalobkyně nepředložila ani důkazy, které by vyvrátily tvrzení Komise, podle kterého, pokud jde o placené televizní kanály, jakékoli jednání takového druhu, jako je jednání popsané žalobkyní, by bylo v rozporu se závazkem OTT.

418

Z výše uvedeného vyplývá, že žalobkyně není schopna prokázat, že se Komise dopustila zjevně nesprávného posouzení, když přijala závazek OTT, závazek týkající se poplatků za zpětný odkup a závazek HBBTV, s tím důsledkem, že tato první výtka musí být zamítnuta.

419

Pokud jde zadruhé o opožděné předložení závazku týkajícího se poplatků za zpětný odkup a o procesní vadu, která by tedy vyplývala z jeho přijetí Komisí, je třeba uvést, že z čl. 19 odst. 2 nařízení č. 802/2004, na který žalobkyně odkazuje, vyplývá, že závazky, které dotčené podniky navrhly v souladu s čl. 8 odst. 2 nařízení č. 139/2004, musí být sděleny Komisi ve lhůtě 65 pracovních dnů ode dne zahájení řízení. Je-li prodloužena lhůta pro přijetí rozhodnutí podle čl. 8 odst. 2 nařízení č. 139/2004, lhůta 65 pracovních dnů se automaticky prodlužuje o tentýž počet pracovních dní.

420

Kromě toho z bodu 94 oznámení o nápravných prostředcích vyplývá, že pokud strany změní navržené závazky po uplynutí lhůty 65 pracovních dnů, přijme Komise tyto změněné závazky pouze tehdy, pokud může jasně určit na základě vyhodnocení informací, které již při šetření obdržela, včetně výsledků předchozího tržního testu, aniž by bylo nutné provést jiný tržní test, že provedení takových závazků zcela a jednoznačně odstraní zjištěné problémy v oblasti hospodářské soutěže, a za podmínky, že má k dispozici dostatek času k provedení odpovídající analýzy a k náležitému projednání s členskými státy. Kromě toho z poznámky pod čarou č. 107 tohoto oznámení, která se vztahuje k jeho bodu 94, vyplývá, že projednání s členskými státy obvykle předpokládá, že Komise bude schopna těmto státům zaslat návrh konečného rozhodnutí obsahující posouzení změněných závazků alespoň deset pracovních dnů před zasedáním poradního výboru s členskými státy.

421

Konečně je třeba uvést, že judikatura měla za to, že tyto dvě podmínky jsou kumulativní, a upřesnila je v tom smyslu, že Komise může zohlednit závazky opožděně předložené stranami oznámeného spojení, zaprvé pokud tyto závazky jednoznačně a bez potřeby dalšího šetření vyřeší dříve zjištěné problémy v oblasti hospodářské soutěže a zadruhé pokud je dostatek času k projednání těchto závazků s členskými státy (viz rozsudek ze dne 6. července 2010, Ryanair v. Komise, T‑342/07, EU:T:2010:280, bod 455 a citovaná judikatura).

422

V projednávaném případě je nutno konstatovat, že obě tyto podmínky jsou splněny.

423

Pokud jde zaprvé o první podmínku, z bodů 398 až 418 výše vyplývá, že argumenty žalobkyně vycházející z nedostatečnosti závazku týkajícího se poplatků za zpětný odkup byly zamítnuty. Je tudíž třeba mít za to, že žalobkyně neprokázala, že Komise nemohla jasně shledat na základě posouzení informací již získaných v rámci šetření, zejména výsledků předchozího průzkumu trhu, že závazek týkající se poplatků za zpětný odkup po jeho provedení jasně a bez potřeby dalšího šetření vyřešil dříve zjištěné problémy v oblasti hospodářské soutěže.

424

Pokud jde zadruhé o druhou podmínku, je třeba uvést, že z bodů 25 a 26 odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že strana, která oznámila spojení, předložila revidovaný návrh závazků dne 11. června 2019 a poradní výbor projednal návrh rozhodnutí a dne 28. června vydal kladné stanovisko. Z toho vyplývá, že v projednávaném případě Komise skutečně mohla členským státům zaslat návrh konečného rozhodnutí obsahující posouzení změněných závazků alespoň deset pracovních dnů před zasedáním poradního výboru, což žalobkyně nezpochybňuje, a tudíž měla dostatek času k projednání závazku týkajícího se poplatků za zpětný odkup s členskými státy.

425

Z výše uvedeného vyplývá, že Komise mohla zohlednit závazek týkající se poplatků za zpětný odkup i přes jeho opožděné předložení s tím důsledkem, že výtka žalobkyně vycházející z údajné procesní vady musí být zamítnuta, stejně jako druhá část tohoto žalobního důvodu.

426

S ohledem na výše uvedené je třeba pátý žalobní důvod zamítnout.

[omissis]

Z těchto důvodů

TRIBUNÁL (sedmý rozšířený senát)

rozhodl takto: