–

za Galapagos BidCo. Sàrl, W. Nassallem, Rechtsanwalt,

–

za DE, jako likvidátora společnosti Galapagos SA, C. van de Sandem, Rechtsanwalt,

–

za Hauck Aufhäuser Fund Services SA a Prime Capital SA, R. Hallem, Rechtsanwalt,

–

za německou vládu J. Möllerem, M. Hellmannem a U. Bartlem, jako zmocněnci,

–

za Evropskou komisi S. Grünheid a S. Noëm, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 3 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/848 ze dne 20. května 2015 o insolvenčním řízení (Úř. věst. 2015, L 141, s. 19).

2

Tato žádost byla podána v rámci sporu mezi společností Galapagos BidCo. Sàrl na straně jedné a DE, jakožto likvidátora společnosti Galapagos SA a společnostmi Hauck Aufhäuser Fund Services SA a Prime Capital SA na straně druhé ve věci návrhu na zahájení insolvenčního řízení v Německu týkajícího se společnosti Galapagos.

3

Článek 67 odst. 3 dohody o vystoupení Spojeného království Velké Británie a Severního Irska z Evropské unie a Evropského společenství pro atomovou energii (Úř. věst. 2020, L 29, s. 7, dále jen „dohoda o vystoupení“) stanoví:

„Ve Spojeném království [Velké Británie a Severního Irska], jakož i v členských státech se v případech zahrnujících Spojené království použijí níže uvedená ustanovení takto:

[…]

[…]“

4

Článek 126 dohody o vystoupení stanoví:

„Stanoví se přechodné období nebo období provádění, které začíná dnem vstupu této dohody v platnost a končí dnem 31. prosince 2020.“

5

Článek 3 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 1346/2000 ze dne 29. května 2000 o úpadkovém řízení (Úř. věst. 2000, L 160, s. 1), zrušeného nařízením 2015/848, stanovil:

„Soudy členského státu, na jehož území jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka, jsou příslušné k zahájení úpadkového řízení. V případě společnosti nebo právnické osoby se za místo, kde jsou soustředěny hlavní zájmy, považuje sídlo, pokud není prokázán opak.“

6

V bodech 1, 3, 5, 8, 23, 27, 29, 33 a 65 odůvodnění nařízení 2015/848 se uvádí:

[…]

[…]

[…]

[…]

[…]

[…]

[…]

[…]

7

Podle čl. 2 bodu 7 tohoto nařízení se pro účely tohoto nařízení rozumí „rozhodnutím o zahájení insolvenčního řízení“ rozhodnutí soudu o zahájení insolvenčního řízení nebo o potvrzení zahájení takového řízení a rozhodnutí soudu o jmenování insolvenčního správce.

8

Článek 3 tohoto nařízení, nadepsaný „Mezinárodní příslušnost“, stanoví:

„1.   Soudy členského státu, na jehož území jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka, jsou příslušné k zahájení insolvenčního řízení („hlavní insolvenční řízení“). Místem, kde jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka, je místo, ze kterého dlužník své zájmy pravidelně spravuje a které je zjistitelné třetími osobami.

V případě společnosti nebo právnické osoby se za místo, kde jsou soustředěny její hlavní zájmy, považuje její sídlo, pokud není prokázán opak. […]

2.   Pokud jsou hlavní zájmy dlužníka soustředěny na území některého členského státu, jsou soudy jiného členského státu příslušné k zahájení insolvenčního řízení proti tomuto dlužníkovi pouze tehdy, pokud má provozovnu na území tohoto jiného členského státu. Účinky takového řízení jsou omezeny na majetek, který se nachází na území tohoto členského státu.

3.   Pokud bylo zahájeno insolvenční řízení podle odstavce 1, stávají se jakákoli řízení následně zahájená podle odstavce 2 vedlejšími insolvenčními řízeními.

[…]“

9

Článek 4 téhož nařízení, nadepsaný „Přezkoumání příslušnosti“, v odstavci 1 stanoví:

„Soud, u kterého byl podán návrh na zahájení insolvenčního řízení, přezkoumá z vlastního podnětu, zda je příslušný podle článku 3. V rozhodnutí o zahájení insolvenčního řízení soud uvede důvody, na nichž se zakládá jeho příslušnost, a zejména uvede, zda je příslušnost založena na čl. 3 odst. 1, nebo odst. 2.“

10

Článek 19 odst. 1 nařízení č. 2015/848 stanoví:

„Rozhodnutí o zahájení insolvenčního řízení učiněné soudem členského státu, který je příslušný podle článku 3, je uznáváno ve všech ostatních členských státech od okamžiku, kdy nabude účinnosti ve státě, který řízení zahájil.“

11

Společnost Galapagos je holdingovou společností se sídlem v Lucembursku. V červnu 2019 se rozhodla přenést své ústředí do Farehamu (Spojené království). Její jednatelé jmenovaní dne 13. června 2019 podali dne 22. srpna 2019 k High Court of Justice (England and Wales), Chancery Division (Business and Property Courts, Insolvency and Companies list) [Vrchní soud (Anglie a Wales), Soud lorda kancléře (obchodní a majetkový soudy, insolvenční a obchodní rejstřík), (dále jen „High Court“)] návrh na zahájení insolvenčního řízení. Následujícího dne však byli tito jednatelé odvoláni na podnět skupiny věřitelů, kteří disponovali zástavním právem k akciím a byli nahrazeni novým jednatelem. Posledně uvedený zřídil společnosti Galapagos kancelář v Düsseldorfu (Německo) a dal advokátům zastupujícím tuto společnost pokyn, aby vzali zpět návrh na zahájení insolvenčního řízení. K tomuto zpětvzetí však nedošlo, neboť k tomuto návrhu se připojila skupina věřitelů. High Court o něm ke dni 17. prosince 2020, tedy ke dni, kdy byla podána žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, dosud nerozhodl.

12

Dne 23. srpna 2019 podala Galapagos další návrh na zahájení insolvenčního řízení k Amtsgericht Düsseldorf (obvodní soud v Düsseldorfu, Německo), který usnesením vydaným téhož dne jmenoval DE dočasným insolvenčním správcem a nařídil ochranná opatření. Dne 6. září 2019 však tento soud, k němuž podali věřitelé okamžitou stížnost, své usnesení zrušil a návrh společnosti Galapagos odmítl jako nepřípustný z důvodu, že není příslušný.

13

Dne 6. září 2019 podaly společnosti Hauck Aufhäuser Fund Services a Prime Capital, dvě další věřitelské společnosti společnosti Galapagos, k Amtsgericht Düsseldorf (obvodní soud v Düsseldorfu) další návrh na zahájení insolvenčního řízení. Usnesením ze dne 9. září 2019 tento soud znovu jmenoval DE dočasným insolvenčním správcem a nařídil předběžná opatření, přičemž měl za to, že místo, kde jsou soustředěny hlavní zájmy společnost Galapagos, se v době podání tohoto návrhu nacházelo v Düsseldorfu.

14

Společnost Galapagos BidCo., která je dceřinou společností a zároveň věřitelem společnosti Galapagos, podala v tomto posledně uvedeném postavení k Landgericht Düsseldorf (zemský soud v Düsseldorfu, Německo) okamžitou stížnost za účelem zrušení usnesení ze dne 9. září 2019, přičemž tvrdila, že Amtsgericht Düsseldorf (obvodní soud v Düsseldorfu) není mezinárodně příslušný, jelikož ústředí společnosti Galapagos bylo v červnu 2019 přeneseno do Farehamu. Vzhledem k tomu, že tato žaloba byla odmítnuta usnesením ze dne 30. října 2019, Galapagos BidCo. podala k Bundesgerichtshof (Spolkový soudní dvůr, Německo), předkládajícímu soudu, žalobu.

15

Tento soud uvádí, že odvolací soud měl za to, že Amtsgericht Düsseldorf (obvodní soud v Düsseldorfu) právem uznal svou mezinárodní příslušnost, když měl za to, že středisko hlavních zájmů společnosti Galapagos se ke dni 9. září 2019 nachází v Německu. Tento odvolací soud měl kromě toho za to, že návrh na zahájení insolvenčního řízení podaný k High Court této příslušnosti nebrání, neboť zásada, podle níž mezinárodní příslušnost soudu nemůže být vyloučena přemístěním místa, kde jsou soustředěny hlavní zájmy, do jiného členského státu, mezi návrhem a zahájením insolvenčního řízení, se podle něj týká pouze zachování příslušnosti soudu, u něhož byl návrh podán na prvním místě, a nemá žádný vliv na příslušnost jiných soudů, u nichž byl návrh podán později.

16

Předkládající soud uvádí, že rozhodnutí o opravném prostředku, který mu byl předložen, závisí na výkladu čl. 3 odst. 1 nařízení 2015/848. Zaprvé se totiž odvolací soud podle něj dopustil nesprávného právního posouzení, když rozhodl, že místo, kde jsou soustředěny hlavní zájmy společnosti Galapagos, se nachází v Německu, jestliže by měl být čl. 3 odst. 1 tohoto nařízení vykládán v tom smyslu, že společnost, která má sídlo v prvním členském státě, musí být považována za společnost, která ještě nemá místo, kde jsou soustředěny její hlavní zájmy ve druhém členském státě, na jehož území se nachází její ústředí, pokud tato společnost přemístila své ústředí ze třetího členského státu do tohoto druhého členského státu, ačkoli návrh na zahájení insolvenčního řízení byl již dříve podán v tomto třetím členském státě a o tomto návrhu nebylo doposud rozhodnuto.

17

V tomto ohledu uvádí, že čl. 3 odst. 1 první pododstavec druhá věta nařízení 2015/848 stanoví, že místem, kde jsou soustředěny hlavní zájmy, je místo, ze kterého dlužník obvykle spravuje své zájmy a které je zjistitelné třetími osobami. Poznamenává, že Soudní dvůr měl ve své judikatuře týkající se nařízení č. 1346/2000 za to, že je třeba upřednostnit identifikovatelné místo ústředí dotčené společnosti. Má tedy za to, že je třeba potvrdit závěr odvolacího soudu, podle něhož místo, kde byly soustředěny hlavní zájmy společnosti Galapagos na začátku září 2019, bylo v Německu.

18

Předkládající soud si nicméně klade otázku, zda po přepracování nařízení č. 1346/2000 provedeném nařízením 2015/848 je třeba při určování místa, kde jsou soustředěny hlavní zájmy dlužící společnosti, a za účelem předcházení zneužití za takových okolností, jako jsou okolnosti sporu, který mu byl předložen, nastavit zvláštní požadavky, aby bylo možné mít za to, že musí být zohledněno přemístění místa, kde jsou soustředěny hlavní zájmy, do jiného členského státu.

19

Zadruhé se odvolací soud podle předkládajícího soudu dopustil nesprávného právního posouzení, když měl za to, že mezinárodní příslušnost německých soudů vyplývá ze skutečnosti, že místo, kde jsou soustředěny hlavní zájmy společnosti Galapagos, se nacházelo v září 2019 na německém území, pokud musí být čl. 3 odst. 1 nařízení 2015/848 vykládán v tom smyslu, že jednak soudy členského státu, na jehož území jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka v době podání návrhu na zahájení mezinárodního řízení, se stanou příslušnými na mezinárodní úrovni za účelem zahájení tohoto řízení, pokud dlužník přemístí místo, kde jsou soustředěny jeho zájmy, na území jiného členského státu po podání tohoto návrhu, avšak před zahájením uvedeného řízení, a jednak že zachování mezinárodní příslušnosti členského státu, u něhož byl původně podán návrh, vylučuje příslušnost soudů jiného členského státu za účelem uznání nových návrhů na zahájení hlavního insolvenčního řízení.

20

V tomto ohledu předkládající soud nejprve uvádí, že Soudní dvůr v rozsudku ze dne 17. ledna 2006, Staubitz-Schreiber (C‑1/04, EU:C:2006:39), zvolil výklad čl. 3 odst. 1 nařízení č. 1346/2000 v tom smyslu, že soud členského státu, na jehož území byly soustředěny hlavní zájmy dlužníka při podání návrhu na zahájení insolvenčního řízení dlužníkem, je nadále příslušný k zahájení uvedeného řízení, pokud uvedený dlužník přemístil středisko svých hlavních zájmů na území jiného členského státu po podání tohoto návrhu, avšak před zahájením tohoto řízení. Klade si však otázku, zda s ohledem na přepracování tohoto nařízení provedené nařízením 2015/848 je tato judikatura ještě relevantní.

21

Předkládající soud dále uvádí, že z nařízení 2015/848 a z judikatury Soudního dvora vyplývá, že může být zahájeno jediné hlavní insolvenční řízení a že všechny členské státy jsou vázány rozhodnutím o zahájení takového řízení, takže mezinárodní příslušnost stanovená v čl. 3 odst. 1 tohoto nařízení má být příslušností výlučnou. Tento soud má přitom za to, že pokud by zachování příslušnosti soudu, u něhož byl návrh podán původně, nevylučovalo mezinárodní příslušnost soudů jiného členského státu k rozhodování o nových návrzích na zahájení insolvenčního řízení, takový soud, u něhož byl návrh podán později, by mohl zahájit hlavní insolvenční řízení rozhodnutím, které by zavazovalo soud, u něhož byl podán návrh původně, takže by již tento soud nemohl zahájit hlavní insolvenční řízení, čímž by zachování výlučné mezinárodní příslušnosti vyplývající z článku 3 nařízení č. 2015/848 a judikatury Soudního dvora mohlo ztratit užitečný účinek.

22

Předkládající soud konečně uvádí, že v rámci žaloby, která mu byla předložena, musí vycházet ze zásady, že v okamžiku, kdy byl podán návrh na zahájení insolvenčního řízení k High Court, byla mezinárodní příslušnost soudů Spojeného království k zahájení hlavního insolvenčního řízení stanovena na základě čl. 3 odst. 1 nařízení 2015/848, jelikož podle skutkového stavu, z něhož vychází tato žaloba, se místo soustředění hlavních zájmů Galapagos, nacházelo k tomuto datu ve Spojeném království.

23

Za těchto podmínek se Bundesgerichtshof (Spolkový soudní dvůr) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

24

Podstatou druhé otázky předkládajícího soudu, kterou je třeba zkoumat na prvním místě, je, zda čl. 3 odst. 1 nařízení 2015/848 musí být vykládán v tom smyslu, že soud členského státu, u něhož byl podán návrh na zahájení hlavního insolvenčního řízení, si zachovává výlučnou příslušnost k zahájení takového řízení, pokud je místo, kde jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka, přemístěno do jiného členského státu po podání tohoto návrhu, avšak před tím, než o něm tento soud rozhodne.

25

Úvodem je třeba připomenout, že Soudní dvůr není tázán na kvalifikaci nebo důsledky přemístění místa, kde jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka, za účelem použití čl. 3 odst. 1 nařízení 2015/848 před podáním prvního návrhu na zahájení insolvenčního řízení, ke kterému došlo v okamžiku blízkém tomuto podání. Předkládající soud totiž uvedl, jak je připomenuto v bodě 22 tohoto rozsudku, že z procesních důvodů musí v podstatě vycházet ze zásady, že se toto těžiště hlavních zájmů v okamžiku, kdy byl podán návrh na zahájení insolvenčního řízení proti společnosti Galapagos, nacházelo ve Spojeném království.

26

Vzhledem k tomu, že se předkládající soud v rámci této otázky táže konkrétně na to, zda judikatura Soudního dvora týkající se výkladu čl. 3 odst. 1 nařízení č. 1346/2000, a zejména výkladu tohoto nařízení podaného Soudním dvorem v rozsudku ze dne 17. ledna 2006, Staubitz-Schreiber (C‑1/04, EU:C:2006:39), jsou relevantní pro výklad čl. 3 odst. 1 nařízení č. 2015/848, je třeba nejprve konstatovat, že jak vyplývá z bodu 1 odůvodnění posledně uvedeného nařízení, toto nařízení přepracovalo nařízení č. 1346/2000, které bylo několikrát změněno. Nařízení 2015/848, stejně jako toto nařízení, má přitom za cíl, jak vyplývá z bodu 8 jeho odůvodnění, zejména zvýšení účinnosti a zrychlení insolvenčních řízení s přeshraničním dopadem, tak aby ustanovení o příslušnosti, uznávání a rozhodném právu v této oblasti byla obsažena v právním aktu Unie, který je závazný a přímo použitelný v členských státech.

27

Kromě toho stejně jako nařízení č. 1346/2000, sleduje nařízení 2015/848 zejména cíl uvedený v bodě 5 jeho odůvodnění, kterým je zabránit, za účelem dosažení řádného fungování vnitřního trhu, podnětům, které motivují zúčastněné strany k převodům majetku nebo soudních řízení z jednoho členského státu do druhého za účelem získání výhodnějšího sudiště na úkor společného zájmu věřitelů (tzv. forum shopping). Za tímto účelem má zejména za cíl, jak vyplývá z bodu 29 jeho odůvodnění, stanovit ochranná opatření, jejichž cílem je zabránit nekalému jednání, kterým si chce dlužník zajistit nejvýhodnější sudiště.

28

Dále čl. 3 odst. 1 nařízení 2015/848 stanoví, stejně jako čl. 3 odst. 1 nařízení č. 1346/2000, že soudy členského státu, na jehož území jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka, jsou příslušné k zahájení insolvenčního řízení.

29

Judikatura Soudního dvora týkající se výkladu pravidel stanovených nařízením č. 1346/2000 v oblasti mezinárodní příslušnosti je tedy nadále relevantní pro výklad čl. 3 odst. 1 nařízení 2015/848 (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 16. července 2020, Novo Banco, C‑253/19, EU:C:2020:585, bod 20).

30

V tomto ohledu je třeba připomenout, že čl. 3 odst. 1 nařízení 2015/848 tedy zakládá pro zahájení takového řízení výlučnou příslušnost soudů členského státu, na jehož území jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka. (obdobně viz rozsudky ze dne 15. prosince 2011, Rastelli Davide a C., C‑191/10, EU:C:2011:838, bod 27, jakož i ze dne 14. listopadu 2018, Wiemer & Trachte, C‑296/17, EU:C:2018:902, bod 23).

31

Kromě toho, jak uvádí předkládající soud, Soudní dvůr v rozsudku ze dne 17. ledna 2006, Staubitz-Schreiber (C‑1/04, EU:C:2006:39), rozhodl, že soud členského státu, na jehož území jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka při podání návrhu na zahájení insolvenčního řízení dlužníkem, zůstává příslušný k zahájení uvedeného řízení, pokud uvedený dlužník přemístí středisko svých hlavních zájmů na území jiného členského státu po podání návrhu na zahájení řízení, ale před rozhodnutím o zahájení řízení.

32

V tomto ohledu Soudní dvůr v bodě 25 tohoto rozsudku zejména připomněl cíl nařízení č. 1346/2000, který je totožný s cílem, který nyní sleduje nařízení 2015/848 a spočívá v zabránění tomu, aby účastníci řízení byli motivováni k převodům majetku nebo soudních řízení z jednoho členského státu do druhého za účelem zlepšení jejich právního postavení, a měl za to, že tohoto cíle by nebylo dosaženo, pokud by dlužník mohl přemístit středisko svých hlavních zájmů do jiného členského státu mezi podáním návrhu na zahájení insolvenčního řízení a tímto rozhodnutím o zahájení řízení, a určit si tak příslušný soud a použitelné právo. Soudní dvůr v bodě 26 uvedeného rozsudku uvedl, že takové přenesení příslušnosti by bylo rovněž v rozporu s cílem efektivního probíhání, zvýšení účinnosti a zrychlení insolvenčních řízení s mezinárodním dopadem, který je nyní uveden v bodech 3 a 8 odůvodnění nařízení 2015/848, a to v tom, že by nutilo věřitele následovat neustále dlužníka tam, kde se rozhodl více či méně definitivně usadit, a představovalo by nebezpečí, že v praxi bude často znamenat prodloužení řízení.

33

Pokud jde o otázku, zda zachování příslušnosti soudu členského státu, u něhož bylo řízení zahájeno původně, má za následek vyloučení příslušnosti soudů jiného členského státu k rozhodování o nových návrzích na zahájení hlavního insolvenčního řízení, je třeba nejprve konstatovat, že z článku 3 nařízení 2015/848 vyplývá, že může být zahájeno pouze jedno hlavní řízení a že toto řízení vyvolává účinky ve všech členských státech, ve kterých se toto nařízení použije (obdobně viz rozsudek ze dne 2. května 2006, Eurofood IFSC, C‑341/04, EU:C:2006:281, bod 52).

34

Dále podle čl. 4 odst. 1 nařízení 2015/848 ve spojení s bodem 27 odůvodnění tohoto nařízení přísluší soudu členského státu, u něhož byl podán návrh na zahájení hlavního insolvenčního řízení, aby přezkoumal z vlastního podnětu, zda je příslušný a za tímto účelem ověřil, zda místo, kde jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka, se ve smyslu článku 3 tohoto nařízení nachází v tomto členském státě (obdobně viz rozsudek ze dne 2. května 2006, Eurofood IFSC, C‑341/04, EU:C:2006:281, bod 41). Bod 33 odůvodnění tohoto nařízení ostatně uvádí, že pokud soud, u něhož byl podán takový návrh, konstatuje, že místo, kde jsou soustředěny hlavní zájmy, se nenachází na území jeho státu, nezahájí hlavní insolvenční řízení.

35

Podle čl. 19 odst. 1 nařízení 2015/848 rozhodnutí o zahájení insolvenčního řízení učiněné soudem členského státu, který je příslušný podle článku 3 tohoto nařízení, je uznáváno ve všech ostatních členských státech od okamžiku, kdy nabude účinnosti ve státě, který řízení zahájil. Toto uznání spočívá, jak uvádí bod 65 odůvodnění uvedeného nařízení, na zásadě vzájemné důvěry, která vyžaduje, aby soudy ostatních členských států uznaly rozhodnutí o zahájení takového řízení, aniž jsou oprávněny přezkoumávat posouzení učiněné prvním soudem ohledně jeho příslušnosti (obdobně viz rozsudek ze dne 2. května 2006, Eurofood IFSC, C‑341/04, EU:C:2006:281, bod 42).

36

Ze všech těchto úvah vyplývá, že soud členského státu, ke kterému byl podán návrh na zahájení hlavního insolvenčního řízení, si zachovává výlučnou příslušnost k zahájení takového řízení, pokud je místo, kde jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka, přeneseno do jiného členského státu po podání tohoto návrhu, ale před tím, než tento soud o tomto návrhu rozhodne, a že pokud je tedy návrh podán později za stejným účelem u soudu jiného členského státu, nemůže se tento soud v zásadě prohlásit za příslušný k zahájení takového řízení, dokud první soud nerozhodl a neodmítl svou příslušnost.

37

Ve věci v původním řízení se jeví jako nesporné, že před podáním žaloby k Amtsgericht Düsseldorf (obvodní soud v Düsseldorfu) byl k High Court podán návrh na zahájení hlavního insolvenčního řízení týkajícího se společnosti Galapagos. Předkládající soud tedy musí při posuzování platnosti rozhodnutí Amtsgericht Düsseldorf (obvodní soud v Düsseldorfu) o uznání své mezinárodní příslušnosti zohlednit účinky, které vznikly podáním tohoto návrhu k High Court, a to s ohledem na úvahy uvedené v tomto rozsudku.

38

Je však třeba rovněž zohlednit skutečnost, že podle čl. 67 odst. 3 písm. c) dohody o vystoupení se nařízení 2015/848 použije na Spojené království a členské státy v případě situací, které se týkají Spojeného království v insolvenčním řízení, za podmínky, že hlavní řízení bylo zahájeno před koncem přechodného období stanoveného v článku 126 této dohody.

39

Pokud by tedy bylo zjištěno, že ke dni skončení tohoto přechodného období, tedy ke dni 31. prosince 2020 High Court v projednávaném případě stále nerozhodl o návrhu na zahájení hlavního insolvenčního řízení, znamenalo by to, že podle nařízení 2015/848 již není nutné, aby se z důvodu tohoto návrhu soud členského státu, na jehož území se nachází místo, kde jsou soustředěny hlavní zájmy společnosti Galapagos, zdržel prohlášení své příslušnosti k zahájení takového řízení.

40

Vzhledem k výše uvedenému je třeba na druhou otázku odpovědět tak, že čl. 3 odst. 1 nařízení 2015/848 musí být vykládán v tom smyslu, že soud členského státu, u něhož byl podán návrh na zahájení hlavního insolvenčního řízení, si zachovává výlučnou příslušnost k zahájení takového řízení, pokud je místo, kde jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka, přeneseno do jiného členského státu po podání tohoto návrhu, avšak před tím, než o něm tento soud rozhodne. Proto v rozsahu v němž toto nařízení zůstává použitelným na uvedený návrh, se soud jiného členského státu, u něhož byl později podán návrh za stejným účelem, v zásadě nemůže prohlásit za příslušný k zahájení hlavního insolvenčního řízení, dokud první soud nerozhodl a neodmítl svou příslušnost.

41

Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 3 odst. 1 nařízení 2015/848 musí být vykládán v tom smyslu, že lze mít za to, že místo, kde jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka, se nachází v členském státě, na jehož území se nachází jeho ústředí, i když toto ústředí bylo přemístěno z jiného členského státu poté, co byl v posledně uvedeném státě podán návrh na zahájení hlavního insolvenčního řízení, a i když o tomto návrhu nebylo dosud rozhodnuto.

42

Z odpovědi na druhou otázku přitom vyplývá, že soud členského státu, u něhož byl podán návrh na zahájení hlavního insolvenčního řízení, nemusí za takových okolností zkoumat, zda se místo, kde jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka, nachází v tomto členském státě.

43

Za těchto podmínek není namístě odpovídat na první otázku.

44

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (pátý senát) rozhodl takto:

Článek 3 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/848 ze dne 20. května 2015 o insolvenčním řízení musí být vykládán v tom smyslu, že soud členského státu, u něhož byl podán návrh na zahájení hlavního insolvenčního řízení, si zachovává výlučnou příslušnost k zahájení takového řízení, pokud je místo, kde jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka, přeneseno do jiného členského státu po podání tohoto návrhu, avšak před tím, než o něm tento soud rozhodne. Proto v rozsahu, v němž toto nařízení zůstává použitelným na uvedený návrh, se soud jiného členského státu, u něhož byl později podán návrh za stejným účelem, v zásadě nemůže prohlásit za příslušný k zahájení hlavního insolvenčního řízení, dokud první soud nerozhodl a neodmítl svou příslušnost.