1

Kasačním opravným prostředkem se C. Brown, úředník Evropské komise, domáhá, aby Soudní dvůr zrušil rozsudek Tribunálu Evropské unie ze dne 5. října 2020, Brown v. Komise (T‑18/19, dále jen „napadený rozsudek“, EU:T:2020:465), kterým Tribunál zamítl jeho žalobu znějící na zrušení rozhodnutí Komise ze dne 19. března 2018, kterým mu byl od 1. prosince 2017 odňat nárok na vyplácení příspěvku za práci v zahraničí, a v důsledku toho i nárok na paušální náhradu cestovních výdajů mezi místem jeho zaměstnání a místem jeho původu, a to poté, co nabyl občanství členského státu místa svého zaměstnání (dále jen „sporné rozhodnutí“).

2

Článek 1e odst. 5 služebního řádu úředníků Evropské unie, ve znění použitelném na spor, který vedl k žalobě (dále jen „služební řád“), stanoví:

„Pokud osoby podléhající tomuto služebnímu řádu, které se domnívají, že byly poškozeny, protože v jejich případě nebyla uplatněna výše stanovená zásada rovného zacházení, uvedou skutečnosti, z nichž lze dovodit, že došlo k přímé či nepřímé diskriminaci, je povinností orgánu prokázat, že k žádnému porušení zásady rovného zacházení nedošlo. […]“

3

Článek 4 přílohy VII služebního řádu stanoví:

„1.   Příspěvek za práci v zahraničí ve výši 16 % z celkového součtu základního platu, příspěvku na domácnost a příspěvku na vyživované dítě vyplácených úředníkovi je poskytován:

[…]

2.   Úředník, který není a nikdy nebyl státním příslušníkem státu, na jehož území je zaměstnán, a který nesplňuje podmínky odstavce 1, má nárok na příspěvek za pobyt v zahraničí, který činí jednu čtvrtinu příspěvku za práci v zahraničí.

3.   Pro účely odstavců 1 a 2 se na úředníka, který sňatkem automaticky nabyl občanství státu, na jehož území je zaměstnán, a nemůže se jej zříci, hledí jako na úředníka podle odst. 1 písm. a) první odrážky.“

4

Článek 7 odst. 4 přílohy VII služebního řádu stanoví:

„Místo úředníkova původu se určí při jeho jmenování s přihlédnutím k místu náboru; na výslovnou a řádně odůvodněnou žádost úředníka se v úvahu vezme jeho střed zájmu. Takto určené místo původu může být zvláštním rozhodnutím orgánu oprávněného ke jmenování změněno v průběhu úředníkovy služby nebo v době odchodu ze služby. Je-li však úředník ve funkci, učiní se takové rozhodnutí pouze výjimečně a po předložení příslušných průkazných dokladů úředníkem.“

5

Článek 8 odst. 1 přílohy VII služebního řádu stanoví:

„Úředník, který má nárok na příspěvek za práci v zahraničí nebo na příspěvek za pobyt v zahraničí, má v rámci omezení stanoveného v odstavci 2 nárok, aby mu v každém kalendářním roce byla proplacena za jeho osobu, a jestliže má nárok na příspěvek na domácnost, také za manžela/manželku a vyživované děti ve smyslu článku 2, paušální náhrada odpovídající nákladům na cestu z místa zaměstnání do místa původu, jak je uvedeno v článku 7.“

6

Článek 20 první pododstavec služebního řádu stanoví:

„Úředník má bydliště buď v místě svého zaměstnání, nebo v takové vzdálenosti od místa svého zaměstnání, která je slučitelná s řádným výkonem jeho funkce. […]“

7

Článek 85 první pododstavec služebního řádu stanoví:

„Každá neoprávněně vyplacená částka musí být vrácena, jestliže si byl příjemce vědom, že k takové platbě nebyl důvod, nebo pokud je zřejmé, že mu tato skutečnost musela být známa.“

8

Skutkový základ sporu byl shrnut Tribunálem v bodech 1 až 8 napadeného rozsudku takto:

„1 Žalobce, […] […] Brown byl původně státním příslušníkem pouze Spojeného království [Velké Británie a Severního Irska] a žil v této zemi až do roku 1996. V letech 1996 a 1997 studoval v Itálii a poté od září 1997 do června 1998 v Belgii. Následně od 1. října 1998 do 28. února 1999 absolvoval stáž u […] Komise v Bruselu (Belgie). Poté, v době od 1. března 1999 do 31. prosince 2000, pracoval na plný úvazek v soukromém sektoru v Belgii.

2 Dne 1. ledna 2001 nastoupil žalobce do služebního poměru u Komise. Úřad Komise pro správu a vyplácení individuálních nároků (dále jen „PMO“) mu přiznal příspěvek za práci v zahraničí podle čl. 4 odst. 1 písm. a) přílohy VII služebního řádu […].

3 […] [P]ředsedkyně vlády Spojeného království oznámila dne 29. března 2017 Evropské radě záměr vystoupit z Unie a z Evropského společenství pro atomovou energii (Euratom) na základě čl. 50 odst. 2 SEU.

4 Dne 27. června 2017 požádal žalobce o udělení belgického státního občanství, které získal dne 3. listopadu téhož roku. Tuto změnu situace oznámil PMO dne 19. ledna 2018.

5 Dne 23. února 2018 byl navrhovatel informován jednak o tom, že mu byl ke dni 31. října 2017 odejmut příspěvek za práci v zahraničí z důvodu, že získal belgické státní občanství, a jednak o tom, že v důsledku toho rovněž ztratil nárok na náhradu cestovních výdajů podle článku 8 přílohy VII služebního řádu.

6 V návaznosti na žádost o vysvětlení obdržel navrhovatel dne 5. března 2018 e-mail, z něhož vyplývalo, že odnětí příspěvku za práci v zahraničí bylo odůvodněno na základě čl. 4 odst. 1 písm. b) přílohy VII služebního řádu skutečností, že měl od roku 1997 bydliště v Belgii.

7 Dne 19. března 2018 nahradil PMO rozhodnutí ze dne 23. února 2018 [sporným rozhodnutím].

8 Dne 17. června 2018 podal žalobce stížnost, která byla zamítnuta rozhodnutím orgánu oprávněného ke jmenování […] ze dne 15. října 2018.“

9

V rámci žaloby podané k Tribunálu se navrhovatel domáhal zejména zrušení sporného rozhodnutí, jakož i toho, aby bylo Komisi uloženo obnovit od 1. prosince 2017 jeho nárok na vyplácení příspěvku za práci v zahraničí podle článku 4 přílohy VII služebního řádu (dále jen „příspěvek za práci v zahraničí“) a na náhradu cestovních výdajů mezi místem jeho zaměstnání a místem jeho původu ve smyslu čl. 7 této přílohy VII.

10

Na podporu návrhových žádání znějících na zrušení předložil žalobce čtyři žalobní důvody, které Tribunál zamítl.

11

Pokud jde o první žalobní důvod, vycházející z porušení čl. 4 odst. 1 písm. a) přílohy VII služebního řádu, Tribunál na základě úvah uvedených v bodech 35 až 51 napadeného rozsudku rozhodl, že PMO toto ustanovení služebního řádu neporušil, „když měl za to, že nabytí státního občanství země výkonu zaměstnání během kariéry musí vést k opětovnému přezkumu nároku na příspěvek za práci v zahraničí“ (bod 52 napadeného rozsudku). Tribunál dále odmítl argumentaci navrhovatele, podle níž riziko, že bude jakožto státní příslušník Spojeného království „odvolán z funkce“ po vystoupení tohoto státu z Unie, představuje případ vyšší moci, který PMO zprostil povinnosti přezkoumat jeho situaci s ohledem na belgické státní občanství, které nabyl (body 55 až 71 napadeného rozsudku).

12

V tomto ohledu Tribunál v podstatě konstatoval, že ze znění čl. 4 odst. 1 písm. a) přílohy VII služebního řádu vykládaného v kontextu historického vývoje tohoto ustanovení a z cíle, který sleduje, nelze vyvodit, že administrativa je povinna nadále měsíčně vyplácet příspěvek za práci v zahraničí, pokud nastane událost, která podstatným způsobem mění situaci osoby, která jej pobírá, s ohledem na podmínky pro přiznání tohoto příspěvku. Nabytí občanství státu místa zaměstnání dotčeným úředníkem po nástupu do služby přitom představovalo takovou podstatnou změnu, která mohla vést k odnětí nároku na vyplácení tohoto příspěvku.

13

Druhý žalobní důvod vznesený navrhovatelem v prvním stupni, vycházející z porušení zásady rovného zacházení a zákazu diskriminace pramenícího z přezkumu jeho situace s ohledem na podmínky stanovené v čl. 4 odst. 1 písm. b) přílohy VII služebního řádu, byl Tribunálem zamítnut po přezkumu popsaném v bodech 75 až 106 napadeného rozsudku.

14

Konkrétně Tribunál učinil závěr, že dodržení této zásady je vyžadováno nejen k datu nástupu dotčené osoby do služby, ale také při přezkumu existence nároku na vyplácení příspěvku za práci v zahraničí v návaznosti na změnu osobní situace. Tribunál měl přitom za to, že ode dne, kdy bylo žalobci uděleno belgické státní občanství, je třeba s ním zacházet stejně jako s jakýmkoli jiným belgickým státním příslušníkem nebo bývalým belgickým státním příslušníkem, jehož obvyklý pobyt v Belgii, byť krátkodobý, během „desetiletého referenčního období“ před nástupem do služebního poměru, postačuje k vyloučení nároku na pobírání tohoto příspěvku podle čl. 4 odst. 1 písm. b) přílohy VII služebního řádu.

15

Pokud jde o třetí žalobní důvod vznesený v prvním stupni, kterým navrhovatel Komisi vytýkal, že porušila zásadu rovného zacházení a zákazu diskriminace tím, jak ve sporném rozhodnutí vyložila čl. 4 odst. 1 písm. b) přílohy VII služebního řádu, Tribunál v bodech 112 a 113 napadeného rozsudku zdůraznil, že výklad zastávaný navrhovatelem je neslučitelný se samotným zněním tohoto ustanovení, jakož i s jeho významem, takže musí být odmítnut.

16

Na základě těchto úvah Tribunál rovněž zamítl čtvrtý žalobní důvod uplatněný navrhovatelem v prvním stupni, vycházející z námitky protiprávnosti namířené proti čl. 4 odst. 1 přílohy VII služebního řádu, i ostatní body návrhových žádání, v důsledku čehož zamítl žalobu v plném rozsahu (body 123 až 132 napadeného rozsudku).

17

Navrhovatel se kasačním opravným prostředkem domáhá, aby Soudní dvůr:

18

Komise a Rada Evropské unie navrhují, aby byl kasační opravný prostředek zamítnut a aby byla navrhovateli uložena náhrada nákladů řízení.

19

Na podporu svých návrhových žádání navrhovatel vznáší dva důvody kasačního opravného prostředku. První důvod kasačního opravného prostředku vychází z nesprávného výkladu čl. 4 odst. 1 písm. a) přílohy VII služebního řádu. Druhý důvod kasačního opravného prostředku vychází z neodůvodněné diskriminace, která podle navrhovatele pramení z toho, jak Tribunál aplikoval čl. 4 odst. 1 písm. b) přílohy VII služebního řádu.

20

Navrhovatel tvrdí, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení při výkladu čl. 4 odst. 1 písm. a) přílohy VII služebního řádu, když měl za to, že toto ustanovení umožňuje nebo vyžaduje odnětí nároku úředníka na vyplácení příspěvku za práci v zahraničí, jelikož nabyl občanství státu místa zaměstnání, třebaže nedošlo ke změně tohoto státu.

21

Navrhovatel nejprve tvrdí, že zcela souhlasí s premisou úvah Tribunálu rozvinutou v bodech 47 až 50 napadeného rozsudku, pokud jde o cíl příspěvku za práci v zahraničí, který spočívá v kompenzaci nevýhod a výdajů, které úředníka zatěžují z důvodu vzdálenosti mezi státem místa zaměstnání a státem místa jeho původu.

22

Nutnost poskytovat náhradu po celou dobu služebního postupu úředníka ve státě, kde nastoupil do služebního poměru, je zřejmá, jelikož materiální zátěž a nevýhody nezanikají, ani když tento úředník pobývá v zahraničí po celou svoji kariéru a vytvořil si nejrůznější druhy vazeb ke státu, kde je zaměstnán. Naopak, jak uvedl Tribunál v bodě 47 napadeného rozsudku, tato zátěž a nevýhody se mohou dokonce zhoršovat.

23

Podle navrhovatele vazba mezi státem místa původu úředníka při jeho přijetí do zaměstnání a nárokem na vyplácení příspěvku za práci v zahraničí vysvětluje jednak, proč je znění čl. 4 odst. 1 písm. a) přílohy VII služebního řádu zaměřeno pouze na období předcházející nástupu tohoto úředníka do služebního poměru, a nikoli na události, které mohou nastat až po něm, a jednak proč používá přítomný indikativ ve výrazu „úředníci, kteří nejsou a nikdy nebyli státními příslušníky“, což znamená, že by mělo být zohledněno státní občanství uvedeného úředníka k datu jeho nástupu do služebního poměru.

24

Nesprávné právní posouzení, kterým je stižen napadený rozsudek, vyplývá podle navrhovatele ze skutečnosti, že Tribunál dospěl svým způsobem uvažování k výsledku, který je neslučitelný s důvodem existence příspěvku za práci v zahraničí, který byl vysvětlen v bodech 47 až 50 napadeného rozsudku, tj. že tento příspěvek musí být přiznán na základě okolností existujících ke dni nástupu dotyčného úředníka do služebního poměru a že nárok na vyplácení příspěvku za práci v zahraničí nemůže být následně odňat, pokud dotyčný úředník nezmění místo zaměstnání.

25

Tribunál ostatně v bodech 36 a 50 napadeného rozsudku připustil, že integrace dotyčného úředníka ve státě místa jeho zaměstnání po jeho nástupu do služebního poměru nemá vliv na jeho nárok, aby mu byl vyplácen příspěvek za práci v zahraničí.

26

Podle názoru navrhovatele se na rozdíl od závěru, k němuž Tribunál dospěl v bodě 51 napadeného rozsudku, unijní zákonodárce úmyslně nezabýval otázkou změny státní příslušnosti po přijetí dotyčného úředníka. Přitom jediným závěrem, který je možné z tohoto vyvodit s ohledem na důvod existence příspěvku za práci v zahraničí je, že nabytí nového státního občanství po nástupu dotyčné osoby do služebního poměru nemůže být důvodem pro odnětí nároku na vyplácení příspěvku za práci v zahraničí, pokud tato osoba původně splňovala požadované podmínky.

27

Takový výklad je mimoto podle navrhovatele potvrzen závěrem Tribunálu uvedeným v bodě 49 napadeného rozsudku, podle kterého má příspěvek za práci v zahraničí za cíl motivovat k přijímání na co nejširším zeměpisném základě. Tento příspěvek tedy nemůže být po nástupu dotyčného úředníka do služebního poměru přezkoumáván.

28

Navrhovatel v replice s odkazem na výraz „fikce“ použitý v bodě 85 napadeného rozsudku dodává, že čl. 4 odst. 1 přílohy VII služebního řádu musí být vykládán tak, aby se zabránilo použití takové „fikce“ spočívající v tom, že se má za to, že ke změně státní příslušnosti úředníka došlo zpětně ke dni jeho nástupu do služebního poměru. Při přijímání čl. 4 odst. 1 přílohy VII služebního řádu si totiž byl unijní zákonodárce plně vědom situací dvojího státního občanství nebo nabytí nové státního občanství. Přesto výslovně nestanovil, že nárok na vyplácení příspěvku za práci v zahraničí bude za takových okolností odňat.

29

Kromě toho má navrhovatel za to, že pokud by kritéria stanovená v čl. 4 odst. 1 písm. a) přílohy VII služebního řádu měla být uplatňována po nástupu dotyčného úředníka do služby, měla by být zohledněna délka pobytu ve státě místa zaměstnání. Vzhledem k tomu, že změna bydliště dotyčného úředníka po jeho nástupu do služebního poměru – přičemž podmínka bydliště je ta důležitější z obou podmínek pro posouzení potřeby kompenzace, neboť podmínka státní příslušnosti je druhotná – nemá za následek přehodnocení potřeby kompenzace, musí tomu tak být i v případě změny jeho státní příslušnosti. Podle navrhovatele musel úředník buď opustit stát svého bydliště, aby nastoupil do služebního poměru, nebo v něm mohl zůstat. Podmínky přiznání nároku na vyplácení příspěvku za práci v zahraničí jsou tedy zcela založeny na situaci, která předchází nástupu do služebního poměru.

30

Komise, podporovaná Radou, má za to, že první důvod kasačního opravného prostředku musí být zamítnut.

31

Úvodem je třeba uvést, že navrhovatel neuvedl žádnou výtku namířenou vůči úvahám uvedeným v bodech 55 až 73 napadeného rozsudku, na jejichž základě Tribunál odmítl argumentaci, podle níž byl navrhovatel nucen požádat o belgické státní občanství v kontextu případného vystoupení Spojeného království z Unie.

32

Z toho vyplývá, že přezkum prvního důvodu kasačního opravného prostředku musí vycházet z předpokladu, že navrhovatel, který byl ke dni svého nástupu do služebního poměru v Komisi v roce 2001 pouze státním příslušníkem Spojeného království, nabyl v průběhu své kariéry v listopadu 2017 dobrovolně občanství státu zaměstnání.

33

Je třeba připomenout, že příspěvek za práci v zahraničí stanovený v čl. 4 odst. 1 přílohy VII služebního řádu, který je vyměřován zejména na základě výše základního platu dotyčného úředníka, představuje složku jeho měsíčně vyplácené odměny za práci.

34

Přiznání takové složky odměny v unijním právu veřejné služby nemůže založit nabytá práva, která by bránila jejímu případnému odnětí. (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 9. března 1978, Herpels v. Komise, 54/77, EU:C:1978:45, bod 39). Tribunál tedy právem, aniž to ostatně navrhovatel zpochybnil, v bodě 38 napadeného rozsudku po věcné stránce rozhodl, že z ustanovení služebního řádu, zejména z jeho čl. 4 odst. 1 přílohy VII, nijak nevyplývá, že přiznání nároku na vyplácení příspěvku za práci v zahraničí představuje nabyté právo.

35

Tribunál rovněž v bodě 37 napadeného rozsudku po právu vyvodil z rozsudku citovaného v předchozím bodě tohoto rozsudku, že vzhledem k tomu, že příspěvek za práci v zahraničí je vyplácen měsíčně, nemůže administrativa pokračovat v jeho vyplácení, pokud nastane událost, která podstatným způsobem mění situaci osoby, která jej pobírá, jelikož tato událost má dopad na podmínky, na které je vázáno přiznání nároku na vyplácení tohoto příspěvku.

36

Navrhovatel nicméně tvrdí, aniž formálně kritizuje podloženost tohoto závěru, že Tribunál měl nesprávně za to, že nabytí občanství státu místa zaměstnání úředníkem během jeho kariéry má vliv na podmínky přiznání nároku na vyplácení příspěvku za práci v zahraničí, které jsou stanoveny v čl. 4 odst. 1 písm. a) přílohy VII služebního řádu. Podle navrhovatele musí být tyto podmínky, kromě případu změny státu místa zaměstnání dotyčného úředníka, splněny pouze před jeho nástupem do služebního poměru.

37

V této souvislosti je třeba připomenout, že podle první odrážky ustanovení čl. 4 odst. 1 písm. a) přílohy VII služebního řádu je příspěvek za práci v zahraničí přiznán úředníkům „kteří nejsou a nikdy nebyli státními příslušníky státu, na jehož území se nachází místo, kde jsou zaměstnáni“, a podle jeho druhé odrážky úředníkům „kteří v době pěti let končících šest měsíců přede dnem jejich nástupu do služebního poměru neměli na evropském území tohoto státu ani bydliště, ani zde nevykonávali své hlavní povolání“.

38

S ohledem na znění čl. 4 odst. 1 písm. a) přílohy VII služebního řádu je příspěvek za práci v zahraničí přiznán pouze úředníkovi, který splňuje obě kumulativní negativní podmínky stanovené v tomto ustanovení (usnesení ze dne 6. července 2021, Karpeta-Kovaljova v. Komise, C‑717/20 P, nezveřejněné, EU:C:2021:542, bod 11), z nichž první, která je uvedena v první odrážce tohoto ustanovení, vyžaduje, aby tento úředník v současnosti nebyl a nikdy nebyl státním příslušníkem státu, na jehož území se nachází místo jeho zaměstnání.

39

Pokud by, jak tvrdí navrhovatel, mělo být splnění podmínky, že dotyčný úředník „není a nikdy nebyl státním příslušníkem“ státu svého zaměstnání, posuzováno výlučně ke dni jeho nástupu do služebního poměru, a nikoli v průběhu jeho kariéry, muselo by být toto ustanovení, ve kterém je použit přítomný indikativ a které se týká měsíčně vyplácené složky platu tohoto úředníka, nutně formulováno jiným způsobem, jak Tribunál správně uvedl v bodě 45 napadeného rozsudku.

40

Znění uvedeného ustanovení by se tedy neomezilo na odkaz na datum „nástupu do služebního poměru“ dotyčné osoby pouze pro účely posouzení splnění druhé, rovněž negativní, podmínky použití čl. 4 odst. 1 písm. a) přílohy VII služebního řádu, a sice neexistence obvyklého bydliště nebo výdělečné činnosti na území státu místa zaměstnání dotyčné osoby během „referenčního pětiletého období“ končícího šest měsíců před tímto datem. Naopak pro účely posouzení, zda je splněna první podmínka, podle níž úředník nesmí být státním příslušníkem tohoto státu, by bylo nevyhnutelně odkázáno na totéž datum.

41

Formulace ostatních ustanovení čl. 4 přílohy VII služebního řádu, jakož i systematika tohoto článku potvrzují analýzu, podle které se tato první podmínka týkající se absence státní příslušnosti státu místa zaměstnání neomezuje na státní občanství dotčeného úředníka, které měl před svým nástupem do služebního poměru.

42

Jednak totiž podle čl. 4 odst. 1 písm. b) této přílohy může být nárok na vyplácení příspěvku za práci v zahraničí přiznán rovněž úředníkovi, který „je nebo byl státním příslušníkem“ státu svého zaměstnání a který splňuje ostatní podmínky tohoto ustanovení. Kromě toho je třeba uvést, že příspěvek za pobyt v zahraničí podle čl. 4 odst. 2 uvedené přílohy je přiznáván pouze úředníkovi,„který není a nikdy nebyl státním příslušníkem státu, na jehož území je zaměstnán“ a který nesplňuje ostatní podmínky stanovené pro přiznání příspěvku za práci v zahraničí. Žádné z těchto ustanovení tedy nenaznačuje, že se podmínka týkající se toho, zda je dána státní příslušnost státu místa zaměstnání dotčeného úředníka, či nikoli, vztahuje pouze ke státní příslušnosti tohoto úředníka ke dni jeho nástupu do služebního poměru k orgánům Unie.

43

Kromě toho, pokud jde o systematiku článku 4 přílohy VII služebního řádu, je třeba uvést, že podle čl. 4 odst. 3 této přílohy se na úředníka, který sňatkem automaticky nabyl občanství státu, na jehož území je zaměstnán, a nemůže se jej zříci, „hledí jako“ na úředníka podle čl. 4 odst. 1 písm. a) první odrážky uvedené přílohy. Tento článek 4 odst. 3, vložený do služebního řádu v návaznosti na rozsudky vyhlášené dne 20. února 1975, Airola v. Komise (21/74, EU:C:1975:24) ze dne 20. února 1975 a Van den Broeck v. Komise (37/74, EU:C:1975:25), tak neutralizuje účinky nabytí občanství státu místa zaměstnání dotyčného úředníka na základě manželství, pokud se jej tento úředník nemůže vzdát.

44

Článek 4 odst. 3 přílohy VII služebního řádu by přitom byl zbaven užitečného účinku, kdyby se ustanovení, na které odkazuje, muselo vztahovat pouze k nabytí občanství státu místa zaměstnání dotyčného úředníka před jeho nástupem do služebního poměru. Vzhledem k tomu, že cílem čl. 4 odst. 3 této přílohy je za účelem zajištění dodržování zásady zákazu diskriminace zabránit tomu, aby byl úředníkovi odňat nárok na vyplácení příspěvku za práci v zahraničí administrativou v důsledku nabytí občanství státu místa zaměstnání na základě manželství bez možnosti se jej vzdát, musí se toto ustanovení, stejně jako čl. 4 odst. 1 písm. a) první odrážka přílohy VII služebního řádu, na který odkazuje, použít i v případě, že toto státní občanství bylo nabyto po nástupu do služebního poměru.

45

Kromě toho kdyby bylo vyhověno výtkám navrhovatele vzneseným proti výkladu čl. 4 odst. 1 písm. a) přílohy VII služebního řádu, z něhož vychází napadený rozsudek, znamenalo by to, že v případě, že by dotyčný úředník nabyl občanství státu svého zaměstnání po svém nástupu do služebního poměru, bylo by původní státní občanství tohoto úředníka považováno za jediné „rozhodné státní občanství“, což Soudní dvůr výslovně odmítl v rozsudku ze dne 14. prosince 1979, Devred v. Komise (257/78, EU:C:1979:294, bod 14).

46

Platí zajisté, že integrace dotyčného úředníka ve státě jeho zaměstnání po jeho nástupu do služebního poměru je irelevantní, pokud jde o použití čl. 4 odst. 1 písm. a) druhé odrážky přílohy VII služebního řádu. Je rovněž pravda, jak Soudní dvůr opakovaně judikoval, že příspěvek za práci v zahraničí má kompenzovat zvláštní finanční zátěž a nevýhody vyplývající z nástupu do služebního poměru u unijních orgánů pro úředníky, kteří jsou z tohoto důvodu povinni změnit bydliště (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 15. září 1994, Magdalena Fernández v. Komise,C‑452/93 P, EU:C:1994:332, bod 20, a usnesení ze dne 6. července 2021, Karpeta-Kovaljova v. Komise, C‑717/20 P, nezveřejněné, EU:C:2021:542, bod 4).

47

Tyto úvahy však neznamenají, že i když je podmínka státní příslušnosti dotčeného úředníka koncipována pouze jako druhotná (v tomto smyslu viz zejména rozsudek ze dne 15. ledna 1981, Vutera v. Komise, 1322/79, EU:C:1981:6, bod 6), musí se při použití této podmínky nutně odhlédnout od událostí, jako je změna státní příslušnosti, ke kterým dojde po nástupu dotyčného úředníka do služebního poměru.

48

Je rovněž pravda, jak uvedl Tribunál v bodě 47 napadeného rozsudku, že finanční zátěž a nevýhody vyplývající z nástupu do služebního poměru u unijních orgánů mohou přetrvávat i u úředníků, kteří podobně jako navrhovatel nabyli v průběhu kariéry dobrovolně občanství státu svého zaměstnání.

49

Avšak služební řád takovou situaci nepomíjí, protože příspěvek za práci v zahraničí není v takovém případě do budoucna automaticky ztracen. I přes podstatnou změnu osobní situace dotyčného úředníka, ke které došlo nabytím občanství státu jeho místa zaměstnání, totiž služební řád tomuto úředníkovi umožňuje zachovat si za určitých podmínek nárok na takový příspěvek již nikoli na základě čl. 4 odst. 1 písm. a) jeho přílohy VII, ale na základě čl. 4 odst. 1 písm. b) této přílohy.

50

I když je pravda, jak tvrdí navrhovatel a jak ostatně zdůraznil Tribunál v bodě 76 napadeného rozsudku, že podmínky použití čl. 4 odst. 1 písm. b) přílohy VII služebního řádu jsou vykládány unijním soudem restriktivněji než podmínky použití čl. 4 odst. 1 písm. a) druhé odrážky této přílohy, je třeba uvést, že navrhovatel nicméně vůči takovému rozdílu nevznesl žádnou kritiku ani Tribunálu nevytýká, že v bodech 125 až 127 napadeného rozsudku odmítl námitku protiprávnosti čl. 4 odst. 1 přílohy VII služebního řádu, kterou podpůrně vznesl v řízení v prvním stupni.

51

Tribunál tudíž správně vyložil čl. 4 odst. 1 přílohy VII služebního řádu tak, že úředník, který po nástupu do služebního poměru nabude občanství státu, v němž je zaměstnán, ztrácí do budoucna nárok na příspěvek za práci v zahraničí, který mu byl přiznán na základě čl. 4 odst. 1 písm. a) přílohy VII služebního řádu, což znamená, že nárok na vyplácení tohoto příspěvku tohoto úředníka je administrativou znovu přezkoumán, jak v podstatě konstatoval Tribunál v bodě 52 napadeného rozsudku.

52

Z toho plyne, že první důvod kasačního opravného prostředku musí být zamítnut jako neopodstatněný.

53

Navrhovatel tvrdí, že Tribunál nesprávně posoudil argumentaci, kterou uplatnil v prvním stupni, podle níž je použití čl. 4 odst. 1 písm. b) přílohy VII služebního řádu na úředníky, kteří po nástupu do služebního poměru nabyli občanství státu místa zaměstnání, diskriminační.

54

Podle názoru navrhovatele Tribunál nesprávně analyzoval jednak jednotlivé existující situace a jednak otázku, zda diskriminace, kterou měl zjistit, mohla být objektivně odůvodněna.

55

S ohledem na cíl příspěvku za práci v zahraničí navrhovatel tvrdí, že úředníci, kteří nabudou občanství státu místa zaměstnání v průběhu kariéry, a úředníci, kteří měli toto státní občanství ke dni svého nástupu do služebního poměru, jak byli vymezeni v bodech 87 a 89 napadeného rozsudku, představují dvě odlišné kategorie úředníků. Způsob, jakým jsou tyto dvě kategorie úředníků ovlivněné odloučením od místa svého původu, se totiž liší.

56

Tribunál se přitom v žádné fázi své analýzy nezabýval existencí uvedených dvou kategorií úředníků ani se nezabýval důsledky stejného zacházení s nimi. Tribunál v bodech 87 až 89 napadeného rozsudku jednoduše nahlížel na kategorii úředníků, kteří nabyli občanství státu místa svého zaměstnání po svém nástupu do služebního poměru, stejně jako na kategorii úředníků, kteří měli toto státní občanství kdykoli před nástupem do služebního poměru.

57

Kdyby Tribunál tyto dvě kategorie úředníků rozlišil, konstatoval by, že na základě „fikce“ použité ve sporném rozhodnutí je s nimi zacházeno stejným způsobem a vztahuje se na ně tatáž „přísná domněnka“ existence úzkých vazeb s místem zaměstnání během deseti let předcházejících jejich nástupu do služebního poměru, což je domněnka, kterou lze vyvrátit pouze prokázáním neexistence jakéhokoliv období obvyklého bydliště ve státě místa zaměstnání dotyčného úředníka během těchto deseti let.

58

Podle navrhovatele je tak napadený rozsudek stižen vadou spočívající v porušení zásady rovného zacházení, neboť pro kategorii úředníků, kteří nenabyli občanství státu svého zaměstnání před těmito deseti lety nebo během nich, není podřízení této „přísné domněnce“ spravedlivé.

59

Navrhovatel v replice dodává, že výklad a použití čl. 4 odst. 1 písm. b) přílohy VII služebního řádu nesmí vycházet z „fikce“ spočívající v tom, že se má za to, že ke změně státní příslušnosti dotyčného úředníka dochází se zpětnou účinností ke dni jeho nástupu do služby. Takový přístup podle něj postrádá smysl, neboť by to znamenalo, že za účelem přiznání nároku na vyplácení příspěvku za práci v zahraničí bude ověřováno, zda tento úředník během týchž deseti let zpřetrhal veškeré vazby ke státu, jehož nebyl státním příslušníkem. Přitom již z povahy věci vazba, která neexistovala, nemůže být přetržena.

60

Navíc tato „fikce“ znamená „posun v kategoriích“. Jinými slovy, v odpovědi na argumentaci navrhovatele týkající se porušení zásady rovného zacházení Tribunál, podobně jako Komise, „přesunul žalobce z jedné kategorie do druhé“. Podle navrhovatele by přitom žádná výtka diskriminace nemohla nikdy obstát, kdyby bylo možné, podobně jako to učinil Tribunál v napadeném rozsudku, fiktivně změnit určitou kategorizaci za účelem odstranění rozdílného zacházení mezi dotyčnými kategoriemi.

61

Podle názoru navrhovatele takto zjištěné rozdílné zacházení nemůže být odůvodněno cílem, jímž je vedeno přiznání nároku na vyplácení příspěvku za práci v zahraničí, přičemž tento cíl byl správně připomenut v bodech 47 až 50 napadeného rozsudku.

62

V tomto ohledu je irelevantní skutečnost, jak Tribunál uvedl v bodě 86 napadeného rozsudku, že příspěvek za práci v zahraničí má být vyplácen po celou dobu výkonu služebních povinností. Navrhovatel, aniž zpochybňuje správnost tohoto tvrzení, tvrdí, že je třeba rozlišovat mezi požíváním výhody podle služebního řádu a právním základem, který jí dává vzniknout. Vzhledem k tomu, že nárok na vyplácení příspěvku za práci v zahraničí byl stanoven na základě okolností, které byly dány v období před nástupem dotyčného úředníka do služebního poměru, je příčinou diskriminace hodnocení tohoto období, jakož i rozhodnutí o odmítnutí přiznat nárok na vyplácení tohoto příspěvku. Bod 86 napadeného rozsudku je ostatně podle názoru navrhovatele nekonzistentní s tvrzením uvedeným zejména v bodě 47 tohoto rozsudku, podle kterého je uvedený příspěvek vyplácen ke kompenzaci odloučení úředníka od místa jeho původu, které podle navrhovatele přetrvává po celou dobu jeho kariéry.

63

Tribunál se podle navrhovatele dopustil nesprávného právního posouzení tím, že neprovedl analýzu cíle příspěvku za práci v zahraničí při posuzování jeho výtky vycházející z porušení zásady rovného zacházení. Navíc zkoumání statistik poskytnutých unijními orgány provedené v bodech 93 až 97 napadeného rozsudku je v tomto ohledu z právního hlediska irelevantní.

64

Tribunál podle navrhovatele rovněž nesprávně neaplikoval čl. 1e odst. 5 služebního řádu, a v důsledku toho učinil závěr, že Komise neměla povinnost odůvodnit jakýkoli rozdíl v zacházení.

65

Komise a Rada tvrdí, že druhý důvod kasačního opravného prostředku musí být zamítnut.

66

Je třeba uvést, že podle ustálené judikatury zásada rovného zacházení vyžaduje, aby se srovnatelnými situacemi nebylo zacházeno odlišně a s odlišnými situacemi stejně, není-li takové zacházení objektivně odůvodněno (rozsudek ze dne 25. března 2021, Alvarez y Bejarano a další v. Komise, C‑517/19 P a C‑518/19 P, EU:C:2021:240, bod 52 a citovaná judikatura).

67

Podle čl. 4 odst. 1 písm. b) přílohy VII služebního řádu je příspěvek za práci v zahraničí přiznán „úředníkům, kteří jsou nebo byli státními příslušníky státu, na jehož území se nachází místo, kde jsou zaměstnáni, ale kteří v době deseti let přede dnem jejich nástupu do služebního poměru měli bydliště mimo evropské území uvedeného státu z jiných důvodů, než je výkon funkcí ve službách státu nebo mezinárodní organizace“.

68

Pokud tedy úředník „je nebo byl“ státním příslušníkem státu, v němž je zaměstnán, musí k tomu, aby měl nárok na příspěvek za práci v zahraničí, splňovat podmínky stanovené v čl. 4 odst. 1 písm. b) přílohy VII služebního řádu.

69

Platí zajisté, že v případě úředníka, který stejně jako žalobce, nabyl v průběhu kariéry dobrovolně občanství státu místa zaměstnání, použití těchto podmínek znamená, jak správně uvádí navrhovatel, že je ověřováno, zda v období deseti let, které předcházely nástupu dotyčného do služby, měl obvyklé bydliště mimo evropské území tohoto státu.

70

Článek 4 odst. 1 přílohy VII služebního řádu totiž neupravuje žádnou jinou situaci, kdy má úředník, který je nebo byl státním příslušníkem státu místa svého zaměstnání ve smyslu písm. b) tohoto ustanovení, nárok na pobírání příspěvku za práci v zahraničí.

71

Jak je však uvedeno v bodě 50 tohoto rozsudku, navrhovatel nezpochybňuje posouzení obsažené v bodě 76 napadeného rozsudku, podle kterého pokud jde o úředníky, kteří jsou státními příslušníky státu, na jehož území se nachází místo, kde jsou zaměstnáni, okolnost, že si v něm ponechali nebo zřídili obvyklé bydliště, byť na velmi krátké období v průběhu „desetiletého referenčního období“, postačuje ke ztrátě nebo zamítnutí nároku na příspěvek za práci v zahraničí.

72

Dále je třeba upřesnit, že pro účely posouzení jeho nároku na tento příspěvek byl navrhovatel postaven na roveň úředníkům, kteří mají občanství státu místa zaměstnání, až ode dne, kdy ho sám dobrovolně nabyl, a nikoli před tímto datem.

73

Žalobce však tvrdí, že se i od uvedeného data nachází v situaci objektivně odlišné od situace úředníka, který má ještě před svým nástupem do služebního poměru občanství státu svého zaměstnání, neboť místo jeho původu zůstává ve Skotsku.

74

Taková argumentace opomíjí skutečnost, že zatímco podle čl. 7 odst. 4 přílohy VII služebního řádu se místo původu dotyčného úředníka stanoví ke dni jeho přijetí do zaměstnání a během doby, kdy je dotyčný ve služebním poměru, může dojít ke změně tohoto místa pouze výjimečně, a to na základě řádně odůvodněné žádosti tohoto úředníka, přiznání nároku na vyplácení příspěvku za práci v zahraničí se řídí odlišnými kritérii a tento nárok musí být v případě podstatné změny okolností, ke které došlo po jeho vstupu do služebního poměru, administrativou přezkoumán i bez jeho žádosti.

75

Ustanovení služebního řádu týkající se stanovení a změny místa původu jsou tedy v rámci použití čl. 4 odst. 1 písm. b) přílohy VII služebního řádu irelevantní pro objektivní odlišení situace navrhovatele od situace jiného úředníka, který je nebo byl státním příslušníkem státu místa zaměstnání před nástupem do služebního poměru.

76

Pro účely posouzení navrhovatelova nároku na příspěvek za práci v zahraničí, jak Tribunál konstatoval v bodě 87 napadeného rozsudku, je tudíž jedinou kategorií úředníků, se kterou může být navrhovatel poté, co mu bylo na jeho žádost uděleno belgické státní občanství, objektivně srovnáván, kategorie úředníků s tímto státním občanstvím.

77

Pokud by totiž bylo na navrhovatele i poté, co mu bylo uděleno občanství státu místa zaměstnání, nahlíženo stejně jako na úředníky, kteří nejsou a nikdy nebyli státními příslušníky tohoto státu ve smyslu čl. 4 odst. 1 písm. a) první odrážky přílohy VII služebního řádu, o což navrhovatel usiluje, nebyly by respektovány konkrétní kategorie vymezené v článku 4 této přílohy VII, včetně kategorie uvedené v čl. 4 odst. 3 uvedené přílohy.

78

Situace navrhovatele je v konečném důsledku srovnatelná se situací úředníka, který se dobrovolně rozhodl ponechat si občanství státu místa zaměstnání, které automaticky nabyl sňatkem se státním příslušníkem tohoto státu, přestože měl možnost se jej vzdát, což vede k tomu, že se na tohoto úředníka uplatní podmínky stanovené v čl. 4 odst. 1 písm. b) přílohy VII služebního řádu. (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 14. prosince 1979, Devred v. Komise (257/78, EU:C:1979:294, body 12 a 14).

79

Nepoužití čl. 4 odst. 1 písm. b) přílohy VII služebního řádu na situaci žalobce od data, kdy nabyl belgické státní občanství, by tedy vedlo k tomu, že by s ním bylo bez objektivního odůvodnění zacházeno příznivěji než s úředníky, kteří se sice mohli vzdát občanství státu místa svého zaměstnání, které automaticky nabyli sňatkem, avšak učinili volbu, že si je ponechají, či dokonce, jak uvedl Tribunál v bodě 87 napadeného rozsudku, že by s ním bylo zacházeno příznivěji než s rodilými Belgičany, kteří nastoupili do služebního poměru u unijního orgánu, který má sídlo v Belgii, a kteří museli splňovat přísné podmínky stanovené tímto ustanovením pro přiznání příspěvku za práci v zahraničí během celé své kariéry.

80

Navíc je třeba připomenout, že nový přezkum osobní situace úředníka, jako je situace navrhovatele, na základě čl. 4 odst. 1 písm. b) přílohy VII služebního řádu ode dne, kdy nabyl občanství státu místa zaměstnání, neznamená automaticky odnětí jeho nároku na vyplácení příspěvku za práci v zahraničí do budoucna. Po takovém přezkumu totiž tento úředník přestává pobírat tento příspěvek pouze tehdy, pokud je zjištěno, že měl obvyklé bydliště na evropském území tohoto státu v době deseti let před jeho nástupem do služebního poměru.

81

I když žalobce během celého soudního řízení nikdy netvrdil, že ve skutečnosti neměl obvyklé bydliště v Belgii, přinejmenším po část „desetiletého referenčního období“, obecně se jeví, že druhá podmínka stanovená v čl. 4 odst. 1 písm. b) přílohy VII služebního řádu může být snadněji splněna úředníkem, který nabyl občanství jeho udělením během své kariéry než úředníkem, který má občanství státu místa zaměstnání od svého narození nebo ho nabyl před svým nástupem do služebního poměru a lze u něj předpokládat, že udržoval četné a úzké vazby k tomuto státu.

82

Tribunál tudíž tím, že v bodě 97 napadeného rozsudku v podstatě dospěl k závěru, že žalobce musí, aby mohl nadále pobírat příspěvek za práci v zahraničí od okamžiku, kdy dobrovolně nabyl občanství státu, v němž se nachází místo jeho zaměstnání, splňovat podmínky čl. 4 odst. 1 písm. b) přílohy VII služebního řádu stejně jako každý úředník, který má toto občanství, neporušil zásadu rovného zacházení.

83

Z toho vyplývá, že druhý důvod kasačního opravného prostředku musí být zamítnut jako neopodstatněný.

84

Vzhledem k tomu, že žádnému z důvodů vznesených na podporu kasačního opravného prostředku nebylo vyhověno, musí být kasační opravný prostředek zamítnut v plném rozsahu.

85

Podle čl. 184 odst. 2 jednacího řádu Soudního dvora platí, že není-li kasační opravný prostředek opodstatněný, Soudní dvůr rozhodne o nákladech řízení.

86

Podle čl. 138 odst. 1 tohoto jednacího řádu, který se na řízení o kasačním opravném prostředku použije na základě jeho čl. 184 odst. 1, se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval.

87

Vzhledem k tomu, že Komise požadovala náhradu nákladů řízení a navrhovatel neměl ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedenému uložit, že ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené Komisí.

88

Podle čl. 184 odst. 4 jednacího řádu platí, že nepodal-li kasační opravný prostředek sám vedlejší účastník řízení v prvním stupni, může mu být uložena náhrada nákladů řízení o kasačním opravném prostředku jen tehdy, účastnil-li se písemné nebo ústní části řízení před Soudním dvorem. Pokud se takový vedlejší účastník řízení účastní, může Soudní dvůr rozhodnout, že ponese vlastní náklady řízení.

89

Vzhledem k tomu, že se Rada, vedlejší účastnice řízení v prvním stupni, účastnila řízení před Soudním dvorem, aniž sama kasační opravný prostředek podala, je důvodné rozhodnout, že ponese vlastní náklady řízení.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (čtvrtý senát) rozhodl takto: