ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (pátého senátu)

7. dubna 2022 ( *1 )

„Řízení o předběžné otázce – Justiční spolupráce v občanských věcech – Nařízení (EU) č. 650/2012 – Článek 10 – Podpůrná příslušnost v dědických věcech – Obvyklý pobyt zůstavitele v době smrti nacházející se ve státě, pro který nařízení (EU) č. 650/2012 není závazné – Zůstavitel se státní příslušností členského státu a majetkem v tomto státě – Povinnost soudu uvedeného členského státu, jemuž byl spor předložen, zkoumat z vlastního podnětu kritéria své podpůrné příslušnosti – Jmenování správce pozůstalosti“

Ve věci C‑645/20,

jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 267 SFEU, podaná rozhodnutím Cour de cassation (Kasační soud, Francie) ze dne 18. listopadu 2020, došlým Soudnímu dvoru dne 1. prosince 2020, v řízení

VA,

ZA

proti

TP,

SOUDNÍ DVŮR (pátý senát),

ve složení E. Regan, předseda senátu, I. Jarukaitis, M. Ilešič (zpravodaj), D. Gratsias a Z. Csehi, soudci,

generální advokát: M. Campos Sánchez-Bordona,

vedoucí soudní kanceláře: A. Calot Escobar,

s přihlédnutím k písemné části řízení,

s ohledem na vyjádření předložená:

za TP F. Rocheteauem, avocat,

za francouzskou vládu A. Daniel a A.-L. Desjonquères, jako zmocněnkyněmi,

za českou vládu M. Smolkem a J. Vláčilem, jako zmocněnci,

za španělskou vládu původně I. Herranz Elizaldem a S. Jiménez Garcíou, poté I. Herranz Elizaldem, jako zmocněnci,

za Evropskou komisi původně C. Valero a M. Wilderspinem, poté C. Valero, jako zmocněnci,

po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 2. prosince 2021,

vydává tento

Rozsudek

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 10 odst. 1 písm. a) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 650/2012 ze dne 4. července 2012 o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a přijímání a výkonu veřejných listin v dědických věcech a o vytvoření evropského dědického osvědčení (Úř. věst. 2012, L 201, s. 107).

2

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi VA a ZA (dále jen „navrhovatelé v původním řízení“), dětmi XA, na straně jedné a TP, manželkou XA, na straně druhé ve věci návrhu na jmenování správce pozůstalosti za účelem správy celé pozůstalosti za XA.

Právní rámec

3

V bodech 7, 27, 30, 43 a 82 odůvodnění nařízení č. 650/2012 se uvádí:

„(7)

Je třeba usnadnit řádné fungování vnitřního trhu odstraněním překážek volného pohybu osobám, které se v současnosti potýkají s obtížemi při uplatňování svých práv v souvislosti s dědictvím, jež má přeshraniční dopady. V evropském prostoru práva musí být občanům umožněno předem uspořádat své dědictví. Práva dědiců a odkazovníků, dalších osob zůstaviteli blízkých a věřitelů zůstavitele musí být účinným způsobem zaručena.

[…]

(27)

Pravidla tohoto nařízení jsou navržena tak, aby zajistila, že orgán projednávající dědictví bude ve většině případů používat své vlastní právo. Toto nařízení proto stanoví řadu mechanismů, jež se uplatní za předpokladu, že zůstavitel zvolil jako právo rozhodné pro dědění svého majetku právo členského státu, jehož byl státním příslušníkem.

[…]

(30)

V zájmu zajištění toho, aby soudy všech členských států mohly ze stejných důvodů vykonávat příslušnost ve vztahu k dědictví osob, které v době smrti neměly obvyklý pobyt v žádném členském státě, by v tomto nařízení měl být uveden v hierarchickém pořadí taxativní výčet důvodů, na jejichž základě je možno založit podpůrnou příslušnost.

[…]

(43)

Pravidla pro příslušnost stanovená tímto nařízením mohou v některých případech vést k situaci, kdy soud příslušný k rozhodování o dědictví nebude používat své vlastní právo. Dojde-li k této situaci v členském státě, jehož právo stanoví povinnost ustavit správce pozůstalosti, mělo by toto nařízení umožňovat soudům tohoto členského státu, u nichž bylo zahájeno řízení, ustavit jednoho či více takových správců podle vlastního práva. […] S cílem zajistit plynulou koordinaci práva rozhodného pro dědění s právem členského státu soudu, který správce ustavuje, by měl soud ustavit správcem osobu (či osoby), která by byla oprávněna spravovat pozůstalost na základě práva rozhodného pro dědění, jako je například vykonatel závěti zůstavitele nebo přímo jeho dědici, nebo vyžaduje-li to právo rozhodné pro dědění, třetí osoba. […]

[…]

(82)

V souladu s články 1 a 2 Protokolu č. 21 o postavení Spojeného království a Irska s ohledem na prostor svobody, bezpečnosti a práva, připojeného ke Smlouvě o [EU] a ke Smlouvě o [FEU], se tyto členské státy neúčastní přijímání tohoto nařízení a toto nařízení pro ně není závazné ani použitelné. Tímto však není dotčena možnost, aby Spojené království a Irsko oznámily svůj záměr přijmout toto nařízení po jeho přijetí v souladu s článkem 4 uvedeného protokolu.“

4

Kapitola II tohoto nařízení, upravující „Příslušnost“, obsahuje zejména články 4 až 6, 10 a 15 nařízení.

5

Článek 4 uvedeného nařízení, nadepsaný „Obecná příslušnost“, zní:

„Soudy členského státu, na jehož území měl zůstavitel obvyklý pobyt v době smrti, jsou příslušné rozhodovat o dědictví jako o celku.“

6

Článek 5 téhož nařízení, nadepsaný „Dohoda o volbě soudu“, v odstavci 1 stanoví:

„Pokud právo, které si zůstavitel dle článku 22 zvolil, aby se jím řídilo jeho dědictví, je právem členského státu, mohou se dotčené strany dohodnout, že soud či soudy tohoto členského státu jsou výlučně příslušné k rozhodování o kterékoli otázce související s dědictvím.“

7

Článek 6 nařízení č. 650/2012, nadepsaný „Prohlášení nepříslušnosti v případě volby práva“, stanoví:

„Pokud právo, které si zůstavitel dle článku 22 zvolil, aby se jím řídilo jeho dědictví, je právem členského státu, soud, který zahájil řízení podle článku 4 nebo článku 10:

a)

může na žádost jedné ze stran řízení prohlásit, že není příslušný, pokud má za to, že soudy členského státu zvoleného práva jsou vhodnější pro rozhodnutí o dědictví s ohledem na praktické okolnosti dědictví, jako je místo obvyklého pobytu stran a místo, kde se pozůstalost nachází, nebo

b)

prohlásí, že není příslušný, jestliže se strany řízení v souladu s článkem 5 dohodly, že přenesou příslušnost k soudu nebo soudům členského státu zvoleného práva.“

8

Článek 10 tohoto nařízení, nadepsaný „Podpůrná příslušnost“, stanoví:

„1.   Nenachází-li se místo obvyklého pobytu zůstavitele v době smrti na území členského státu, jsou soudy členského státu, v němž se majetek tvořící pozůstalost nachází, přesto příslušné k rozhodování o dědictví jako celku, pokud:

a)

měl zůstavitel v době smrti státní příslušnost tohoto členského státu; nebo pokud tomu tak není,

b)

se místo předchozího obvyklého pobytu zůstavitele nacházelo na území tohoto členského státu, za podmínky, že v době zahájení řízení od změny tohoto místa obvyklého pobytu neuplynulo období delší než pět let.

2.   Pokud žádný soud v členském státě není příslušný podle odstavce 1, jsou k rozhodování o majetku tvořícím pozůstalost přesto příslušné soudy členského státu, v němž se tento majetek nachází.“

9

Článek 15 uvedeného nařízení, nadepsaný „Přezkoumání příslušnosti“, stanoví:

„Pokud je u soudu některého členského státu zahájeno řízení v dědické věci, k níž není příslušný podle tohoto nařízení, prohlásí tento soud z vlastního podnětu svou nepříslušnost.“

10

Článek 21 tohoto nařízení, nadepsaný „Obecné pravidlo“, obsažený v kapitole III téhož nařízení, nadepsané „Rozhodné právo“, stanoví:

„1.   Nestanoví-li toto nařízení jinak, je rozhodným právem pro dědění jako celek právo státu, ve kterém měl zůstavitel svůj obvyklý pobyt v době smrti.

2.   Je-li ze všech okolností věci zřejmé, že v době smrti měl zůstavitel zjevně užší spojení s jiným státem, než je stát, jehož právo by se použilo na základě odstavce 1, bude právem rozhodným pro dědění výjimečně právo tohoto jiného státu.“

11

Článek 22 nařízení č. 650/2012, nadepsaný „Volba práva“, v odstavci 1 stanoví:

„Každá osoba si může zvolit za právo, jímž se řídí její dědictví jako celek, právo státu, jehož je státním příslušníkem v době uskutečnění této volby nebo v době smrti.

[…]“

Spor v původním řízení a předběžná otázka

12

XA, francouzský státní příslušník, zemřel dne 3. září 2015 ve Francii. Od roku 1981 bydlel ve Spojeném království, kde v roce 1996 uzavřel manželství s TP. Po onemocnění se vrátil do Francie, kde od srpna 2012 žil u jednoho ze svých dětí v bytě nabytém o dva měsíce dříve prostřednictvím občanskoprávní společnosti pro správu nemovitého majetku, jejímž byl společníkem.

13

XA po sobě zanechal manželku, TP, státní příslušnici Spojeného království, jakož i tři děti z prvního svazku, YA a navrhovatele v původním řízení. Navrhovatelé v původním řízení uvedli, že vzhledem k tomu, že YA v mezidobí zemřel, vystupují rovněž jako pozůstalí po svém bratrovi. XA byl vlastníkem majetku tvořícího pozůstalost ve Francii.

14

Navrhovatelé v původním řízení podali proti TP k francouzským soudům žalobu, kterou se domáhali jmenování správce pozůstalosti k zajištění správy dědictví po zůstaviteli jako celku a ve které se dovolávali uplatnění článku 4 nařízení č. 650/2012 a skutečnosti, že zůstavitel měl v době smrti obvyklý pobyt ve Francii.

15

Usnesením ze dne 12. prosince 2017 se předseda tribunal de grande instance de Nanterre (vyšší soud v Nanterre, Francie) v rámci řízení o předběžných opatřeních prohlásil za příslušného k rozhodnutí o návrhu navrhovatelů v původním řízení na základě článku 4 nařízení č. 650/2012. V návaznosti na to byl jmenován správce pozůstalosti.

16

Rozsudkem ze dne 21. února 2019 cour d’appel de Versailles (odvolací soud ve Versailles, Francie) toto usnesení zrušil a na základě nařízení č. 650/2012 prohlásil, že k rozhodování o dědictví po zůstaviteli jako celku nejsou příslušné francouzské soudy na základě článku 4 nařízení č. 650/2012, a to v podstatě proto, že se místo obvyklého pobytu zůstavitele v době smrti nacházelo ve Spojeném království.

17

Proti tomuto rozsudku podali navrhovatelé v původním řízení ke Cour de cassation (Kasační soud, Francie), předkládajícímu soudu, kasační opravný prostředek, v němž zejména tvrdili, že se cour d’appel de Versailles (odvolací soud ve Versailles) dopustil nesprávného právního posouzení, když nezohlednil článek 10 nařízení č. 650/2012, jenž k rozhodnutí o dědictví jako celku podpůrně stanoví příslušnost soudů členského státu, v němž se nachází majetek tvořící pozůstalost, přestože zůstavitel neměl v době smrti obvyklý pobyt ve Francii, ale měl státní příslušnost tohoto členského státu a na území tohoto státu vlastnil majetek.

18

Předkládající soud nejprve uvádí, že článku 10 nařízení č. 650/2012 se navrhovatelé v původním řízení před cour d’appel de Versailles (odvolací soud ve Versailles) nedovolávali. Vyvstává tedy otázka, zda byl odvolací soud, jenž konstatoval, že v době smrti měl XA francouzskou státní příslušnost a vlastnil majetek tvořící pozůstalost ve Francii, povinen zkoumat z vlastního podnětu kritéria své podpůrné příslušnosti podle tohoto článku 10.

19

Předkládající soud totiž uvádí, že článek 15 tohoto nařízení stanoví sice možnost soudu členského státu, u něhož bylo zahájeno řízení v dědické věci, k jejímuž projednání není podle nařízení č. 650/2012 příslušný, prohlásit z vlastního podnětu svou nepříslušnost, avšak neupřesňuje, zda posledně uvedený soud musí předtím zkoumat všechna v úvahu přicházející kritéria příslušnosti, a sice jak kritéria své obecné příslušnosti, tak kritéria své podpůrné příslušnosti. Uvedené nařízení konkrétně neupřesňuje, zda je zkoumání podpůrné příslušnosti fakultativní.

20

Předkládající soud zdůrazňuje, že nařízení č. 650/2012 zavádí systém pro řešení sporů o příslušnost, který musí soudy členských států, jimž byl spor předložen, uplatnit z vlastního podnětu, pokud tento spor spadá do věcné působnosti tohoto nařízení. Nebylo by přitom logické, aby se soudy mohly poté, co z vlastního podnětu uplatnily nařízení k rozhodnutí kompetenčního sporu, prohlásit za nepříslušné ve prospěch soudů třetího státu na základě samotného článku 4 tohoto nařízení, aniž by předem zkoumaly, zda mají podpůrnou příslušnost na základě článku 10 téhož nařízení. Podle předkládajícího soudu by tedy bylo logičtější, aby uvedené soudy byly povinny zkoumat, a to i z vlastního podnětu, všechna v úvahu přicházející kritéria pro určení příslušnosti.

21

Předkládající soud dále poukazuje na to, že důsledkem příslušnosti podle článku 10 nařízení č. 650/2012, která je v něm kvalifikována jako „podpůrná“, je odchýlení se od zásady jednoty sudiště a rozhodného práva, z níž toto nařízení vychází. Pokud totiž soud členského státu uznal svoji příslušnost na základě tohoto článku 10, bude i tak povinen použít právo státu, v němž měl zůstavitel v době smrti obvyklý pobyt, ledaže je ze všech okolností věci zřejmé, že v době této smrti měl zůstavitel zjevně užší spojení s jiným státem, jak stanoví čl. 21 odst. 2 tohoto nařízení, nebo si výslovně zvolil právo jiného státu podle článku 22 uvedeného nařízení. V tomto kontextu je tedy zřejmě obtížné připustit, že by soud členského státu, u něhož bylo zahájeno řízení, měl mít povinnost uplatnit pravidlo pro určení příslušnosti kvalifikované jako „podpůrné“ i tehdy, když se jej účastníci řízení nedovolávají.

22

Kromě toho nařízení č. 650/2012 sice v článku 15 výslovně stanoví povinnost nepříslušného soudu prohlásit svou nepříslušnost z vlastního podnětu, avšak nestanoví žádné rovnocenné ustanovení, které by tomuto soudu ukládalo povinnost zkoumat z vlastního podnětu svou příslušnost. Pravidla dědického řízení spadají ve smyslu tohoto nařízení pod dispozitivní právní normy, neboť toto nařízení opravňuje strany, aby uzavřením dohody o volbě soudu určily výlučnou příslušnost soudu nebo soudů členského státu, jehož právo si zůstavitel zvolil, aby se jím řídilo jeho dědictví (článek 5 nařízení č. 650/2012), a umožňuje soudům, aby nadále vykonávaly svou příslušnost, i když se účastníci řízení, kteří nebyli stranami této dohody, dostaví k jednání k těmto soudům, aniž by namítli jeho příslušnost (článek 9 uvedeného nařízení).

23

Za těchto podmínek se Cour de cassation (Kasační soud) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

„Musí být ustanovení čl. 10 odst. 1 písm. a) nařízení [č. 650/2012] vykládána v tom smyslu, že nenachází-li se místo obvyklého pobytu zůstavitele v době smrti na území členského státu, musí soud členského státu, na jehož území nebyl zaznamenán obvyklý pobyt zůstavitele, ale který konstatuje, že zůstavitel měl státní příslušnost tohoto státu a vlastnil v něm majetek, z vlastního podnětu zkoumat svou podpůrnou příslušnost stanovenou v tomto ustanovení?“

K předběžné otázce

24

Podstatou otázky předkládajícího soudu je, zda musí být čl. 10 odst. 1 písm. a) nařízení č. 650/2012 vykládán v tom smyslu, že se soud členského státu musí z vlastního podnětu prohlásit za příslušný na základě pravidla podpůrné příslušnosti stanoveného v tomto ustanovení, pokud v případě, že u něj bylo řízení zahájeno na základě obecného pravidla příslušnosti stanoveného v článku 4 tohoto nařízení, konstatuje na základě posledně uvedeného ustanovení svou nepříslušnost.

25

V projednávané věci z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že cour d’appel de Versailles (odvolací soud ve Versailles) měl za to, že poslední místo obvyklého pobytu zůstavitele se nacházelo ve Spojeném království, a nikoli ve Francii. V tomto ohledu je třeba uvést, jak vyplývá z bodu 82 odůvodnění nařízení č. 650/2012, že Spojené království se v souladu s články 1 a 2 Protokolu č. 21 o postavení Spojeného království a Irska s ohledem na prostor svobody, bezpečnosti a práva, připojeného ke Smlouvě o EU a ke Smlouvě o FEU, neúčastnilo přijímání tohoto nařízení. Kromě toho nic nenasvědčuje tomu, že by Spojené království v době smrti XA již využilo možnosti stanovené v článku 4 tohoto protokolu, a sice možnosti oznámit svůj záměr přijmout uvedené nařízení. K danému datu bylo tedy Spojené království sice členským státem Evropské unie, avšak nařízení č. 650/2012 nebylo pro něj závazné, potažmo použitelné. Pro účely výkladu článku 10 tohoto nařízení je přitom třeba mít za to, že příslušnost stanovená v tomto ustanovení se v případě, kdy měl zůstavitel v době smrti obvyklý pobyt v takovém členském státě, pro který není uvedené nařízení závazné, může uplatnit. Jsou-li zároveň splněna ostatní kritéria stanovená v uvedeném ustanovení, je proto třeba dospět k závěru, že situace dotčená v původním řízení může spadat do působnosti tohoto ustanovení.

26

V tomto ohledu je nesporné, že navrhovatelé v původním řízení se v prvostupňovém ani odvolacím řízení nedovolávali článku 10 nařízení č. 650/2012. Účelem předběžné otázky je tudíž jen určit, zda nařízení č. 650/2012 ukládá soudu členského státu, u něhož bylo zahájeno řízení na základě článku 4 tohoto nařízení, povinnost z vlastního podnětu zkoumat svou příslušnost vzhledem ke kritériím stanoveným v čl. 10 odst. 1 písm. a) tohoto nařízení, nebo zda tento soud může v případě, kdy se navrhovatel nedovolával tohoto ustanovení k založení příslušnosti uvedeného soudu, prohlásit svou nepříslušnost.

27

Podle ustálené judikatury Soudního dvora musí být ustanovení týkající se příslušnosti, které výslovně neodkazuje na právo členských států za účelem vymezení svého smyslu a dosahu, vykládáno autonomním a jednotným způsobem v celé Unii, přičemž tento výklad je třeba hledat s přihlédnutím nejen ke znění tohoto ustanovení, ale i ke kontextu ustanovení a k cíli sledovanému dotčenou právní úpravou (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 21. června 2018, Oberle, C‑20/17EU:C:2018:485, bod 33 a citovaná judikatura).

28

Zaprvé v souvislosti se zněním čl. 10 odst. 1 písm. a) nařízení č. 650/2012 je třeba uvést, že toto ustanovení zavádí pravidlo pro určení příslušnosti, podle kterého v případě, že se místo obvyklého pobytu zůstavitele v době smrti nenachází na území členského státu, jsou soudy členského státu, v němž se majetek tvořící pozůstalost nachází, přesto příslušné k rozhodování o dědictví jako celku, pokud měl zůstavitel v době smrti státní příslušnost tohoto členského státu.

29

Ze znění čl. 10 odst. 1 písm. a) nařízení č. 650/2012 tedy vyplývá, že dvěma kritérii stanovenými v tomto ustanovení pro účely určení příslušnosti soudů členského státu v případě, kdy se místo obvyklého pobytu zůstavitele v době smrti nenacházelo v tomto členském státě, jsou zaprvé existence majetku tvořícího pozůstalost v uvedeném členském státě a zadruhé skutečnost, že zůstavitel měl v době smrti státní příslušnost téhož členského státu. Z této formulace naproti tomu nijak nevyplývá, že by přiznání takové příslušnosti jakkoli záviselo na jednání zůstavitele nebo dotčené strany. Právě naopak, jak v podstatě uvedl generální advokát v bodech 67 a 68 svého stanoviska, použití výrazu „jsou […] příslušné“ může nasvědčovat tomu, že příslušnost podle čl. 10 odst. 1 tohoto nařízení je obligatorní.

30

Zadruhé ke kontextu čl. 10 odst. 1 písm. a) nařízení č. 650/2012 je třeba uvést, že článek 10 tohoto nařízení je obsažen v jeho kapitole II, která stanoví soubor pravidel pro určení příslušnosti v dědických věcech. Tento článek 10 konkrétně stanoví příslušnost podpůrnou ve vztahu k obecné příslušnosti stanovené v normě obsažené v článku 4 uvedeného nařízení, jež jako příslušné rozhodovat o dotyčném dědictví jako o celku určuje soudy místa obvyklého pobytu zůstavitele.

31

Zatřetí k cíli článku 10 nařízení č. 650/2012 je třeba uvést, že tento článek musí být vykládán ve světle bodu 30 odůvodnění tohoto nařízení, podle kterého je třeba „zaji[stit], aby soudy všech členských států mohly ze stejných důvodů vykonávat příslušnost ve vztahu k dědictví osob, které v době smrti neměly obvyklý pobyt v žádném členském státě“. Za tímto účelem by podle tohoto bodu odůvodnění v uvedeném nařízení „měl být uveden v hierarchickém pořadí taxativní výčet důvodů, na jejichž základě je možno založit podpůrnou příslušnost“.

32

Z toho vyplývá, že vzhledem k tomu, že cílem nařízení č. 650/2012 je zejména zajistit jednotné uplatňování pravidel o mezinárodní soudní příslušnosti v dědických věcech, je jediným cílem článku 4 i čl. 10 odst. 1 tohoto nařízení stanovit jednotná kritéria pro určení soudní příslušnosti k rozhodování o dědictví jako o celku. V tomto ohledu nenabízejí dotčeným stranám možnost zvolit si soud členského státu podle svých zájmů, s výhradou uplatnění článku 5 uvedeného nařízení v případě, že si zůstavitel zvolil právo rozhodné pro své dědictví.

33

V tomto ohledu je třeba podotknout, jak uvedl generální advokát v bodech 47 a 65 svého stanoviska, že mezi soudem určeným podle článku 4 nařízení č. 650/2012 a soudem určeným podle jeho článku 10 neexistuje hierarchický vztah, neboť každé z těchto ustanovení se týká odlišných případů. Stejně tak skutečnost, že je příslušnost podle článku 10 tohoto nařízení kvalifikována jako „podpůrná“, neznamená, že by toto ustanovení bylo méně závazné než ustanovení článku 4 uvedeného nařízení upravující obecnou příslušnost.

34

V tomto ohledu je třeba konstatovat, že použití příslovce „přesto“ v čl. 10 odst. 1 nařízení č. 650/2012 naznačuje, že toto ustanovení upravuje pravidlo pro určení příslušnosti, které je rovnocenné a doplňující ve vztahu k obecnému pravidlu pro určení příslušnosti stanovenému v článku 4 tohoto nařízení, takže v případě nepoužitelnosti tohoto článku 4 je třeba zkoumat, zda nejsou splněna kritéria příslušnosti stanovená v článku 10 uvedeného nařízení.

35

Takový výklad je podpořen i cílem, jejž sleduje nařízení č. 650/2012 a jenž plyne z bodu 7 jeho odůvodnění, a sice cílem usnadnit řádné fungování vnitřního trhu odstraněním překážek volného pohybu osobám, které uplatňují svá práva v souvislosti s dědictvím, jež má přeshraniční dopady, zejména zajištěním toho, aby v evropském prostoru práva byla účinným způsobem zaručena práva dědiců a odkazovníků, dalších osob zůstaviteli blízkých a věřitelů zůstavitele (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 1. března 2018, Mahnkopf, C‑558/16EU:C:2018:138, bod 35).

36

Za tímto účelem nařízení č. 650/2012 stanoví pravidla pro určení mezinárodní soudní příslušnosti pro dědictví jako celek, která jsou založena na objektivních kritériích. Z tohoto hlediska přispívá čl. 10 odst. 1 tohoto nařízení k zajištění přístupu ke spravedlnosti pro dědice a odkazovníky, další osoby zůstaviteli blízké a pro věřitele zůstavitele, když dotčená situace vykazuje úzkou vazbu na členský stát z důvodu přítomnosti majetku tvořícího pozůstalost na jeho území.

37

Kromě toho je třeba připomenout, že v zájmu účinného řešení dědických sporů usiluje nařízení č. 650/2012 o jednotný způsob projednávání dědictví. Soudní dvůr v této souvislosti opakovaně rozhodl, že výklad ustanovení tohoto nařízení, který by vedl k štěpení tohoto dědictví, by byl neslučitelný s cíli uvedeného nařízení [v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 21. června 2018, Oberle, C‑20/17EU:C:2018:485, bod 56, a ze dne 16. července 2020, E. E. (Soudní příslušnost a právo rozhodné pro dědění), C‑80/19EU:C:2020:569, bod 41].

38

Z této zásady jednoty dědictví vychází rovněž pravidlo stanovené v čl. 10 odst. 1 nařízení č. 650/2012, neboť uvedené ustanovení upřesňuje, že toto pravidlo určuje příslušnost soudů členských států k rozhodování o „dědictví jako celku“.

39

Konečně je třeba připomenout, že Soudní dvůr rozhodl, že náležitý respekt pro autonomii soudce při výkonu jeho funkce vyžaduje, aby soud měl možnost posoudit svou mezinárodní příslušnost ve světle všech informací, které má k dispozici, při současném sledování cíle řádného výkonu spravedlnosti, který je základem unijní právní úpravy (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 28. ledna 2015, Kolassa, C‑375/13EU:C:2015:37, bod 64, a ze dne 16. června 2016, Universal Music International Holding, C‑12/15EU:C:2016:449, bod 45).

40

S ohledem na cíl sledovaný nařízením č. 650/2012, kterým je zaručit řádný výkon spravedlnosti, přitom nic nebrání tomu, aby se tytéž zásady uplatnily i tehdy, když soud, u něhož bylo zahájeno řízení, zkoumá svou příslušnost při uplatňování pravidel pro určení mezinárodní příslušnosti v dědických věcech stanovených tímto nařízením.

41

Vzhledem k tomu, že pravidla pro určení podpůrné příslušnosti stanovená v čl. 10 odst. 1 nařízení č. 650/2012 přispívají k dosažení tohoto cíle řádného výkonu spravedlnosti, nemůže uplatnění tohoto ustanovení záviset na tom, že se jej některý z účastníků dotčeného řízení nedovolával.

42

Jak totiž uvedl generální advokát v bodě 87 svého stanoviska, článek 10 nařízení č. 650/2012 musí být vykládán ve světle článku 15 tohoto nařízení v tom smyslu, že tento článek 10 soudu, u něhož bylo zahájeno řízení, neukládá povinnost, aby aktivně hledal skutkový základ pro rozhodnutí o své příslušnosti v daném sporu, nýbrž aby na základě nesporných skutečností nalezl základ pro svou příslušnost, který se může lišit od základu uvedeného navrhovatelem.

43

Konkrétně je třeba uvést, že prohlášení nepříslušnosti soudem, u něhož bylo zahájeno řízení na základě článku 15 nařízení č. 650/2012, vyžaduje předchozí zkoumání všech kritérií stanovených v kapitole II nařízení č. 650/2012 a že v rámci této analýzy je tento soud povinen zkoumat svou případnou příslušnost ve světle všech informací, které má k dispozici. Takové zkoumání nelze tedy provést jen s ohledem na pravidlo příslušnosti, jehož se dotčené strany výslovně dovolávají.

44

Tento výklad není vyvrácen argumentem předkládajícího soudu, podle kterého je článek 10 nařízení č. 650/2012 odchylkou od zásady jednoty sudiště a rozhodného práva, takže soud, u něhož bylo zahájeno řízení, bude povinen použít právo státu, v němž měl zůstavitel v době smrti obvyklý pobyt. Cíl uvedený v bodě 27 odůvodnění tohoto nařízení, kterým je zajistit jednotu sudiště a rozhodného práva, totiž nemá, jak uvedl generální advokát v bodě 70 svého stanoviska, absolutní povahu.

45

I když podle bodu 27 odůvodnění nařízení č. 650/2012 jsou pravidla tohoto nařízení navržena tak, aby zajistila, že orgán projednávající dědictví bude ve většině případů používat své vlastní právo, toto nařízení neukládá ani nezaručuje jednotu sudiště a rozhodného práva. Skutečnost, že tato jednota není absolutní, je potvrzena zaprvé výrazem „ve většině případů“ použitým v bodě 27 odůvodnění tohoto nařízení, a zadruhé tím, že sám unijní normotvůrce v bodě 43 odůvodnění téhož nařízení uvedl, že pravidla pro příslušnost stanovená tímto nařízením mohou vést k situaci, kdy soud příslušný k rozhodnutí o dědictví nebude používat své vlastní právo.

46

S ohledem na všechny výše uvedené úvahy je třeba na položenou otázku odpovědět, že čl. 10 odst. 1 písm. a) nařízení č. 650/2012 musí být vykládán v tom smyslu, že se soud členského státu musí z vlastního podnětu prohlásit za příslušný na základě pravidla podpůrné příslušnosti stanoveného v tomto ustanovení, pokud v případě, že u něj bylo řízení zahájeno na základě obecného pravidla příslušnosti stanoveného v článku 4 tohoto nařízení, konstatuje na základě posledně uvedeného ustanovení svou nepříslušnost.

K nákladům řízení

47

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

 

Z těchto důvodů Soudní dvůr (pátý senát) rozhodl takto:

 

Článek 10 odst. 1 písm. a) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 650/2012 ze dne 4. července 2012 o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a přijímání a výkonu veřejných listin v dědických věcech a o vytvoření evropského dědického osvědčení musí být vykládán v tom smyslu, že se soud členského státu musí z vlastního podnětu prohlásit za příslušný na základě pravidla podpůrné příslušnosti stanoveného v tomto ustanovení, pokud v případě, že u něj bylo řízení zahájeno na základě obecného pravidla příslušnosti stanoveného v článku 4 tohoto nařízení, konstatuje na základě posledně uvedeného ustanovení svou nepříslušnost.

 

Podpisy.


( *1 ) – Jednací jazyk: francouzština.