1

Španělské království se svým kasačním opravným prostředkem domáhá zrušení rozsudku Tribunálu Evropské unie ze dne 23. září 2020, Španělsko v. Komise (T‑370/19, dále jen „napadený rozsudek“, EU:T:2020:440), kterým byl zamítnut jeho návrh na zrušení rozhodnutí Komise ze dne 18. března 2019 o účasti národního regulačního orgánu Kosova ve Sdružení evropských regulačních orgánů v oblasti elektronických komunikací (Úř. věst. 2019, C 115, s. 26; dále jen „sporné rozhodnutí“).

2

Sedmnáctý bod odůvodnění Dohody o stabilizaci a přidružení mezi Evropskou unií a Evropským společenstvím pro atomovou energii na straně jedné a Kosovem na straně druhé (Úř. věst. 2016, L 71, s. 3, dále jen „DSP Kosovo“) uvádí, že touto dohodou „nejsou dotčeny postoje k otázce statusu a že dohoda je v souladu s rezolucí Rady bezpečnosti OSN č. 1244/1999 a se stanoviskem Mezinárodního soudního dvora k vyhlášení nezávislosti Kosova“.

3

Článek 2 této dohody stanoví:

„Žádný z pojmů ani žádné formulace nebo definice použité v této dohodě, včetně jejích příloh a protokolů, nepředstavuje uznání Kosova jako nezávislého státu ze strany Unie ani ze strany jednotlivých členských států, které tento krok doposud neučinily.“

4

Článek 111 této dohody, nadepsaný „Služby a sítě elektronických komunikací“, stanoví:

„Spolupráce se soustředí především na prioritní oblasti spojené s acquis Unie v této oblasti.

Strany zejména posílí spolupráci v oblasti sítí a služeb elektronických komunikací s konečným cílem, aby Kosovo přijalo acquis Unie v tomto odvětví do pěti let po vstupu této dohody v platnost, přičemž zvláštní pozornost věnují zajištění a posílení nezávislosti příslušných regulačních orgánů.“

5

Body 5, 13, 20, 22, 25, 29 a 34 odůvodnění nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/1971 ze dne 11. prosince 2018 o zřízení Sdružení evropských regulačních orgánů v oblasti elektronických komunikací (BEREC) a Agentury na podporu BEREC (Úřad BEREC), o změně nařízení (EU) 2015/2120 a o zrušení nařízení (ES) č. 1211/2009 (Úř. věst. 2018, L 321, s. 1) zní:

[...]

[...]

[...]

[...]

[...]

[...]

6

Článek 3 nařízení 2018/1971, nadepsaný „Cíle BEREC“, stanoví:

„1.   BEREC působí v oblasti působnosti nařízení [Evropského parlamentu a Rady] (EU) č. 531/2012 [ze dne 13. června 2012 o roamingu ve veřejných mobilních komunikačních sítích v Unii (Úř. věst. 2012, L 172, s. 10)] a [nařízení Evropského parlamentu a Rady] (EU) 2015/2120 [ze dne 25. listopadu 2015, kterým se stanoví opatření týkající se přístupu k otevřenému internetu a mění směrnice 2002/22/ES o univerzální službě a právech uživatelů týkajících se sítí a služeb elektronických komunikací a nařízení (EU) č. 531/2012 o roamingu ve veřejných mobilních komunikačních sítích v Unii (Úř. věst. 2015, L 310, s. 1)] a směrnice [Evropského parlamentu a Rady] (EU) 2018/1972 [ze dne 11. prosince 2018, kterou se stanoví evropský kodex pro elektronické komunikace (Úř. věst. 2018, L 321, s. 36)].

2.   BEREC sleduje cíle stanovené v článku 3 směrnice (EU) 2018/1972. BEREC se zejména zaměřuje na zajištění jednotného uplatňování předpisového rámce pro elektronické komunikace v oblasti působnosti uvedené v odstavci 1 tohoto článku.

3.   BEREC vykonává své úkoly nezávisle, nestranně, transparentně a včas.

4.   BEREC vychází z odborných znalostí dostupných v rámci vnitrostátních regulačních orgánů.

[...]“

7

Článek 4 nařízení 2018/1971, nadepsaný „Regulační úkoly BEREC“, v odst. 4 prvním pododstavci stanoví:

„Aniž je dotčen soulad s příslušným právem Unie, vnitrostátní regulační orgány a Komise v nejvyšší míře zohlední veškeré pokyny, stanoviska, doporučení, společné postoje a osvědčené postupy přijaté BEREC s cílem zajistit jednotné uplatňování předpisového rámce pro elektronické komunikace v oblasti působnosti uvedené v čl. 3 odst. 1.“

8

Článek 8 tohoto nařízení, nadepsaný „Nezávislost Rady regulačních orgánů“, stanoví:

„1.   Při plnění jí svěřených úkolů, a aniž je dotčena skutečnost, že její členové jednají jménem svého příslušného vnitrostátního regulačního orgánu, postupuje Rada regulačních orgánů nezávisle a objektivně v zájmu Unie, bez ohledu na jakýkoliv dílčí vnitrostátní nebo osobní zájem.

2.   Aniž je dotčena koordinace uvedená v čl. 3 odst. 6, členové Rady regulačních orgánů a jejich náhradníci nevyžadují ani nepřijímají pokyny od žádné vlády, orgánu, osoby ani subjektu.“

9

Článek 9 uvedeného nařízení, nadepsaný „Funkce Rady regulačních orgánů“, stanoví:

„Rada regulačních orgánů má tyto funkce:

[...]

[...]“

10

Článek 15 téhož nařízení, nadepsaný „Složení správní rady“, v odstavci 3 stanoví:

„Členové správní rady nevyžadují ani nepřijímají pokyny od žádné vlády, instituce, osoby ani subjektu.“

11

Článek 16 nařízení 2018/1971, nadepsaný „Správní funkce správní rady“, v odstavci 1 stanoví:

„Správní rada vykonává tyto správní funkce:

[...]

[...]“

12

Článek 20 tohoto nařízení, nadepsaný „Povinnosti ředitele“, v odstavcích 3 a 6 stanoví:

„3.   Aniž jsou dotčeny pravomoci Rady regulačních orgánů, správní rady a Komise, jedná ředitel při plnění svých úkolů nezávisle a nesmí požadovat ani přijímat pokyny od žádné vlády, instituce, osoby nebo subjektu.

[...]

6.   Ředitel odpovídá za plnění úkolů Úřadu BEREC a postupuje podle pokynů Rady regulačních orgánů a správní rady. Ředitel odpovídá zejména za:

[...]

13

Článek 35 uvedeného nařízení, nadepsaný „Spolupráce se subjekty Unie, třetími zeměmi a mezinárodními organizacemi“, stanoví:

„1.   V rozsahu nezbytném k dosažení cílů stanovených v tomto nařízení a plnění jeho úkolů, a aniž jsou dotčeny pravomoci členských států a orgánů Unie, mohou BEREC a Úřad BEREC spolupracovat s institucemi, subjekty a poradními skupinami Unie, s příslušnými orgány třetích zemí a s mezinárodními organizacemi.

Za tímto účelem mohou BEREC a Úřad BEREC s výhradou předchozího schválení Komisí uzavírat pracovní ujednání. Z těchto ujednání nevyplývají žádné právní závazky.

2.   Činnosti Rady regulačních orgánů, pracovních skupin a správní rady se mohou účastnit regulační orgány třetích zemí, které mají primární odpovědnost v oblasti elektronických komunikací, pokud tyto třetí země uzavřely s Unií za tímto účelem dohody.

V souladu s příslušnými ustanoveními těchto dohod se vypracují pracovní ujednání, jež určí zejména povahu, rozsah a způsob, jakým se budou tyto regulační orgány dotčených třetích zemí podílet, aniž by měly hlasovací právo, na práci BEREC a Úřadu BEREC, včetně ustanovení o jejich účasti na iniciativách BEREC, finančních příspěvcích a zaměstnancích Úřadu BEREC. Pokud jde o záležitosti týkající se zaměstnanců, tato ujednání musí být v každém případě v souladu se služebním řádem.

3.   V rámci ročního pracovního programu uvedeného v článku 21 přijme Rada regulačních orgánů strategii BEREC pro vztahy s příslušnými institucemi, subjekty a poradními skupinami Unie, s příslušnými orgány třetích zemí a s mezinárodními organizacemi, pokud jde o záležitosti, které spadají do oblasti působnosti BEREC. Komise, BEREC a Úřad BEREC uzavřou příslušné pracovní ujednání s cílem zajistit, aby BEREC i Úřad BEREC působily v mezích svého mandátu a stávajícího institucionálního rámce.“

14

Článek 42 téhož nařízení, nadepsaný „Prohlášení o vyloučení střetu zájmů“, stanoví:

„1.   Členové Rady regulačních orgánů a správní rady, ředitel, vyslaní národní odborníci a jiní pracovníci, kteří v Úřadu BEREC nejsou zaměstnáni, učiní písemné prohlášení o závazcích a o existenci či neexistenci jakýchkoli přímých nebo nepřímých zájmů, které by mohly být považovány za zájmy ovlivňující jejich nezávislost.

[...]

2.   Členové Rady regulačních orgánů, správní rady a pracovních skupin a další účastníci jejich zasedání, ředitel, vyslaní národní odborníci a jiní pracovníci, kteří v Úřadu BEREC nejsou zaměstnáni, učiní nejpozději na začátku každého zasedání pravdivé a úplné prohlášení o jakýchkoli zájmech, které by mohly být považovány za zájmy ovlivňující jejich nezávislost vzhledem k bodům na pořadu jednání, a neúčastní se jednání a hlasování o těchto bodech.

[...]“

15

Sporné rozhodnutí, které v bodech 1 až 3 svého odůvodnění odkazuje na ustanovení čl. 17 odst. 1 SEU, čl. 35 odst. 2 nařízení 2018/1971 a článku 111 DSP Kosovo, v článku 1 stanoví:

„Národní regulační orgán Kosova, který má primární odpovědnost za dohled nad běžným fungováním trhů sítí a služeb elektronických komunikací, se může účastnit Rady regulačních orgánů a pracovních skupin [BEREC] a správní rady Úřadu BEREC.

Mandát pro účast národního regulačního orgánu Kosova je uveden v příloze.“

16

Skutečnosti předcházející sporu jsou vylíčeny v bodech 1 až 11 napadeného rozsudku a pro účely tohoto řízení je lze shrnout následovně.

17

V období let 2001 až 2015 podepsala Unie dohody o stabilizaci a přidružení se šesti zeměmi západního Balkánu, včetně Bosny a Hercegoviny a také Kosova.

18

Komise ve svém sdělení Evropskému parlamentu, Radě Evropské unie, Evropskému hospodářskému a sociálnímu výboru a Výboru regionů ze dne 6. února 2018, nazvaném „Přesvědčivá perspektiva rozšíření pro západní Balkán a větší angažovanost Unie v tomto regionu“ [COM(2018) 65 final], doporučila přijmout opatření zaměřená na rozvoj digitální společnosti a sladění právních předpisů těchto zemí s unijními právními předpisy.

19

Jedno z těchto opatření spočívalo v začlenění západního Balkánu do existujících regulačních orgánů nebo odborných skupin, jako je BEREC. V bodě 8.3.1 pracovního dokumentu Komise ze dne 22. června 2018, nazvaného „Opatření na podporu Digitální agendy pro země západního Balkánu“(neoficiální překlad) [SWD(2018) 360 final], se uvádí, že „bližší vztah mezi vnitrostátními regulačními orgány v Evropské unii a v zemích západního Balkánu přispěje ke sblížení regulačních postupů v tomto regionu s unijními postupy. [...] I když jsou čtyři ze šesti ekonomik zemí západního Balkánu v současné době pozorovateli v rámci BEREC, Rada regulačních orgánů BEREC souhlasila s tím, že bude úžeji spolupracovat se všemi šesti vnitrostátními regulačními orgány regionu. To bude nadále možné i v rámci revize nařízení [č. 1211/2009]“.

20

Dne 18. března 2019 přijala Komise šest rozhodnutí o účasti vnitrostátních regulačních orgánů zemí západního Balkánu v BEREC. Mezi těchto šest rozhodnutí, jejichž základem je zejména čl. 35 odst. 2 nařízení 2018/1971, patří i sporné rozhodnutí , kterým Komise povolila národnímu regulačnímu orgánu Kosova účast v Radě regulačních orgánů a pracovních skupinách BEREC a ve správní radě Úřadu BEREC.

21

Návrhem došlým soudní kanceláři Tribunálu podalo dne 19. června 2019 Španělské království žalobu na zrušení sporného rozhodnutí.

22

Na podporu své žaloby uplatnilo Španělské království tři žalobní důvody vycházející z porušení článku 35 nařízení 2018/1971.

23

Napadeným rozsudkem Tribunál žalobu v plném rozsahu zamítl.

24

V rámci prvního žalobního důvodu Španělské království tvrdilo, že sporné rozhodnutí porušuje článek 35 nařízení 2018/1971, jelikož Kosovo není „třetí zemí“ ve smyslu tohoto ustanovení. Tribunál nejprve v bodě 28 napadeného rozsudku uvedl, že pojem „třetí země“ není vymezen ani v nařízení 2018/1971, ani v relevantní unijní právní úpravě, načež v bodech 29 a 30 napadeného rozsudku zdůraznil, že Smlouva o FEU používá výrazy „třetí země“ i „třetí stát“. V tomto ohledu Tribunál připomněl, že pátá část Smlouvy o FEU, nadepsaná „Vnější činnost Unie“, jejíž hlava III se týká spolupráce „se třetími zeměmi“ a hlava VI vztahů „s mezinárodními organizacemi a třetími zeměmi“, odráží skutečnost, že mezinárodní společenství tvoří různé subjekty. Tribunál z toho vyvodil, že cílem ustanovení Smlouvy o FEU týkajících se „třetích zemí“ je umožnit Unii uzavírání mezinárodních dohod s územními celky, na které se vztahuje flexibilní pojetí pojmu „země“, ale které nejsou nutně „státy“ ve smyslu mezinárodního práva.

25

V bodě 35 napadeného rozsudku Tribunál dovodil, že pojem „třetí země“ uvedený v primárním unijním právu, a to zejména v článcích 212 a 216 až 218 SFEU, nelze vykládat odlišně, pokud se tento pojem nachází v ustanovení sekundárního práva. V bodě 36 napadeného rozsudku z toho vyvodil, že pojem „třetí země“ ve smyslu čl. 35 odst. 2 nařízení 2018/1971 neodpovídá pojmu „třetí stát“, ale má širší rozsah, který překračuje pouhý rámec svrchovaných států, aniž je dotčen postoj Unie v souvislosti se statusem Kosova coby nezávislého státu, s tím, že Kosovo coby „třetí země“ může mít takové orgány veřejné moci, jako je národní regulační orgán Kosova.

26

V rámci druhého žalobního důvodu Španělské království tvrdilo, že článek 111 DSP Kosovo není dohodou uzavřenou s Unií s cílem umožnit účast vnitrostátního regulačního orgánu třetí země v orgánech BEREC ve smyslu čl. 35 odst. 2 nařízení 2018/1971. V tomto ohledu Tribunál v bodech 47 až 49 napadeného rozsudku konstatoval, že jsou splněny obě podmínky, na které toto ustanovení váže účast vnitrostátních regulačních orgánů třetích zemí v orgánech BEREC, a sice existence „dohody“ mezi dotyčnou třetí zemí a Unií a uzavření této dohody „za tímto účelem“.

27

Co se týče konkrétně této druhé podmínky, Tribunál v bodě 53 napadeného rozsudku upřesnil, že mimo jiné právě účast s omezenými právy uvedená v čl. 35 odst. 2 nařízení 2018/1971 odpovídá úzké spolupráci podle článku 111 DSP Kosovo, nelze ji však přirovnat k „integraci“ národního regulačního orgánu Kosova do struktury BEREC. Tribunál proto v bodě 54 napadeného rozsudku učinil závěr, že článek 111 DSP Kosovo je dohodou „za tímto účelem“ ve smyslu čl. 35 odst. 2 tohoto nařízení.

28

Pokud jde konečně o třetí žalobní důvod, podle kterého sporné rozhodnutí odporuje článku 35 nařízení 2018/1971, jelikož se Komise odchýlila od postupu stanoveného pro účast vnitrostátních regulačních orgánů třetích zemí v BEREC, Tribunál v bodech 77 a 81 napadeného rozsudku v podstatě uvedl, že v nařízení 2018/1971 ani v žádném jiném unijním právním předpise nebyla pravomoc uzavírat pracovní ujednání pro účast vnitrostátních regulačních orgánů třetích zemí výslovně svěřena Úřadu BEREC ani žádnému jinému subjektu a že článek 17 SEU navzdory svému obecnému charakteru představuje dostatečný právní základ pro přijetí sporného rozhodnutí. V bodě 82 napadeného rozsudku z toho vyvodil, že Komise měla na základě tohoto ustanovení pravomoc jednostranně stanovit ve sporném rozhodnutí pracovní ujednání ve smyslu čl. 35 odst. 2 druhého pododstavce nařízení 2018/1971.

29

Španělské království ve svém kasačním opravném prostředku navrhuje, aby Soudní dvůr:

30

Komise navrhuje, aby Soudní dvůr:

31

Na podporu svého kasačního opravného prostředku uplatňuje Španělské království pět důvodů, z nichž první vychází z nesprávného právního posouzení při výkladu pojmu „třetí země“ ve smyslu článku 35 nařízení 2018/1971, druhý důvod vychází z nesprávného právního posouzení při výkladu a použití článku 111 DSP Kosovo ve spojení s článkem 35 nařízení 2018/1971, jelikož Tribunál nesprávně vyložil důsledky neexistujícího postoje Unie ke statusu Kosova z hlediska mezinárodního práva, třetí důvod vychází z nesprávného právního posouzení při výkladu těchto ustanovení, neboť tam uvedená spolupráce nezahrnuje účast v BEREC a ve správní radě Úřadu BEREC, čtvrtý důvod vychází z nesprávného právního posouzení vzhledem k závěru učiněnému v napadeném rozsudku, že článek 17 SEU je platným právním základem pro přijetí sporného rozhodnutí, a pátý důvod vychází z nesprávného právního posouzení při výkladu čl. 35 odst. 2 nařízení 2018/1971 vzhledem k závěru učiněnému v napadeném rozsudku, že pracovní ujednání mohou být jednostranně stanovena Komisí.

32

V rámci prvního důvodu kasačního opravného prostředku Španělské království tvrdí, že se Tribunál v bodě 36 napadeného rozsudku dopustil nesprávného právního posouzení, když měl za to, že pojem „třetí země“ ve smyslu čl. 35 odst. 2 nařízení 2018/1971 má širší rozsah než pojem „třetí stát“ s tím, že prvně uvedený pojem nezahrnuje jen nezávislé státy. Podle Španělského království takový výklad není v souladu s unijním právem ani s právem mezinárodním.

33

Španělské království Tribunálu vytýká, že se opřel pouze o ustanovení Smlouvy o FEU týkající se „třetích zemí“, z nichž pak bez jakékoli další analýzy vyvodil, že jednoznačným cílem těchto ustanovení je umožnit uzavírání mezinárodních dohod se subjekty, které nejsou státy. Tribunál totiž neidentifikoval v primárním unijním právu ani v mezinárodním právu nic, co by umožnilo odlišit pojem „třetí země“ od pojmu „třetí stát“.

34

Podle Španělského království jsou pojmy „třetí země“ a „třetí stát“ rovnocenné, i když odpovídají různému stupni právní formálnosti. Z hlediska mezinárodního práva tak výrazy „stát“ a „země“ evokují odlišný rozměr téhož subjektu a mají vlastní oblast použití. Výraz „země“ se podle něj nepoužívá k označení statusu subjektu v mezinárodním právu, nýbrž jeho fyzické dimenze. Tyto dva výrazy jsou pak leckdy v závislosti na kontextu zaměnitelné.

35

Španělské království tvrdí, že výraz „třetí země“, jak je použit ve Smlouvách a v nařízení 2018/1971, nemá širší nebo jiný význam než výraz „třetí stát“. V případě opačného výkladu by hrozilo, že se pojem „třetí země“ přemění na samostatnou kategorii unijního práva, která by měla jiný význam než v mezinárodním právu, ačkoli klíčovými subjekty mezinárodních vztahů jsou státy.

36

Komise tuto argumentaci odmítá jako neopodstatněnou a tvrdí, že pojmy „třetí země“ a „třetí stát“ jsou v unijním právu používány odlišně. Unie podle ní mohla uzavírat mezinárodní dohody s Kosovem jakožto „třetí zemí“ ve smyslu článků 212 a 216 až 218 SFEU, aniž mu přiznala status státu.

37

Úvodem je třeba poukázat na to, že Tribunál v bodech 28 a 29 napadeného rozsudku konstatoval, že pojem „třetí země“ není v nařízení 2018/1971 ani v unijní právní úpravě v oblasti elektronických komunikací nijak vymezen, a dále že Smlouva o FEU používá ve svých ustanoveních výrazy „třetí země“ i „třetí stát“, ale že mnohá ustanovení upravující otázky vnějších vztahů používají spíše výraz „třetí země“. Tribunál konkrétně uvedl, že pátá část Smlouvy o FEU týkající se vnější činnosti Unie obsahuje hlavu III o spolupráci „se třetími zeměmi“ a hlavu VI o vztazích „s mezinárodními organizacemi a třetími zeměmi“, což odráží skutečnost, že mezinárodní společenství tvoří různé subjekty.

38

V tomto ohledu je patrné, že gramatický výklad Smluv, konkrétně páté části Smlouvy o FEU, neumožňuje určit význam pojmu „třetí země“ uvedeného v čl. 35 odst. 2 nařízení 2018/1971.

39

Zaprvé jsou totiž výrazy „třetí země“ a „třetí stát“ uvedeny v mnoha ustanoveních Smlouvy o EU a Smlouvy o FEU bez jakéhokoli rozlišení a nic nenasvědčuje tomu, že by použití toho či onoho pojmu bylo nějak konkrétně odůvodněné.

40

Zadruhé podle ustálené judikatury nemůže formulace použitá v jedné z jazykových verzí ustanovení unijního práva sloužit jako jediný základ pro výklad tohoto ustanovení ani jí nemůže být přiznána přednost před jinými jazykovými verzemi.

41

Jak v tomto ohledu uvedla generální advokátka v bodech 50 až 52 svého stanoviska, ne všechny jazykové verze Smlouvy o EU a Smlouvy o FEU používají vedle sebe pojmy „třetí stát“ a „třetí země“. Ve zněních těchto Smluv v estonském, lotyšském, polském a slovinském jazyce se používá zejména výraz „třetí stát“. Jsou-li však oba tyto výrazy použity v jedné jazykové verzi, jejich použití se ne vždy shoduje s použitím v jiných jazykových verzích těchto Smluv.

42

Ustanovení unijního práva přitom musí být vykládána a používána jednotně na základě znění vypracovaných ve všech unijních jazycích a v případě rozdílů mezi různými jazykovými zněními musí být dotčené ustanovení vykládáno podle celkové systematiky a účelu právní úpravy, jejíž je součástí [v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 26. ledna 2021, Hessischer Rundfunk,C‑422/19 a C‑423/19, EU:C:2021:63, bod 65 a citovaná judikatura, a ze dne 14. července 2022, Itálie a Comune di Milano v. Rada (Sídlo Evropské agentury pro léčivé přípravky), C‑59/18 a C‑182/18, EU:C:2022:567, bod 67 a citovaná judikatura].

43

V projednávané věci měl Tribunál v bodě 30 napadeného rozsudku za to, že ustanovení Smlouvy o FEU týkající se „třetích zemí“ umožňují uzavírat mezinárodní dohody se subjekty, „které nejsou státy“. Na základě tohoto předpokladu Tribunál v bodě 35 napadeného rozsudku určil, že pojem „třetí země“ použitý v primárním unijním právu nelze vykládat odlišně, pokud se tento pojem nachází v ustanovení sekundárního práva, jako je čl. 35 odst. 2 nařízení 2018/1971. V bodě 36 napadeného rozsudku z toho vyvodil, že pojem „třetí země“ ve smyslu tohoto čl. 35 odst. 2 svým rozsahem překračuje pouhý rámec svrchovaných států.

44

Tribunál uvedený předpoklad vyslovil, aniž zohlednil rozdíly mezi jazykovými verzemi Smlouvy o EU a Smlouvy o FEU, jejichž znění neumožňuje dospět k závěru, že mezi výrazy „třetí země“ a „třetí stát“ existuje významový rozdíl.

45

Zavedení takového významového rozdílu by mimoto naráželo na skutečnost uvedenou v bodě 39 tohoto rozsudku, a sice že v několika jazykových zněních těchto Smluv je použit pouze výraz „třetí stát“.

46

Totéž platí pro nařízení 2018/1971. Jak totiž uvedla generální advokátka v bodě 63 svého stanoviska, výraz „třetí země“ není uveden ve všech jazykových verzích tohoto nařízení. V bulharské, estonské, lotyšské, litevské, polské a slovinské verzi je použit pouze ekvivalent výrazu „třetí stát“.

47

Z výše uvedeného vyplývá, že se Tribunál ve svém odůvodnění dopustil nesprávného právního posouzení.

48

Je však třeba připomenout, že pokud se ukáže, že v odůvodnění rozhodnutí Tribunálu došlo k porušení unijního práva, avšak je patrné, že jeho výrok je opodstatněný z jiných právních důvodů, nemůže takové porušení vést ke zrušení tohoto rozhodnutí a je třeba odůvodnění nahradit (rozsudek ze dne 6. října 2020, Bank Refah Kargaran v. Rada,C‑134/19 P, EU:C:2020:793, bod 50 a citovaná judikatura).

49

Za účelem posouzení, zda je v projednávané věci výrok napadeného rozsudku opodstatněný z jiných právních důvodů, je třeba zkoumat, zda Tribunál mohl v bodě 37 napadeného rozsudku právem dospět k závěru, že Komise neporušila čl. 35 odst. 2 nařízení 2018/1971, když Kosovo postavila na roveň „třetí zemi“ ve smyslu tohoto ustanovení.

50

V tomto ohledu je třeba konstatovat, že za účelem zajištění užitečného účinku čl. 35 odst. 2 nařízení 2018/1971 musí být možné, aby územní celek, který se nachází mimo Unii a který nebyl Unií uznán za nezávislý stát, byl postaven na roveň „třetí zemi“ ve smyslu tohoto ustanovení, aniž je tím porušeno mezinárodní právo [v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 24. listopadu 1992, Poulsen a Diva Navigation, C‑286/90, EU:C:1992:453, bod 9, a ze dne 5. dubna 2022, Komise v. Rada (Mezinárodní námořní organizace),C‑161/20, EU:C:2022:260, bod 32].

51

Pokud jde o Kosovo, Mezinárodní soudní dvůr v poradním stanovisku ze dne 22. července 2010, Soulad jednostranného vyhlášení nezávislosti Kosova s mezinárodním právem (Sbírka rozhodnutí Mezinárodního soudního dvora 2010, s. 403), dovodil, že vyhlášení nezávislosti Kosova dne 17. února 2008 nebylo v rozporu s obecným mezinárodním právem, ani s rezolucí Rady bezpečnosti OSN 1244 (1999), ani s použitelným ústavním rámcem.

52

Jak je uvedeno v první poznámce pod čarou sporného rozhodnutí, skutečnost, že bylo Kosovo takto postaveno na roveň „třetí zemi“, nemůže ovlivnit individuální postoje členských států v otázce, zda má Kosovo postavení nezávislého státu, kterého se jeho orgány dožadují.

53

Z výše uvedených skutečností vyplývá, že na rozdíl od toho, co tvrdí Španělské království, lze Kosovo postavit na roveň „třetí zemi“ ve smyslu čl. 35 odst. 2 nařízení 2018/1971, aniž je tím porušeno mezinárodní právo.

54

Pokud jde dále o začlenění „třetí země“ do režimu účasti stanoveného v čl. 35 odst. 2 nařízení 2018/1971, je třeba připomenout, že podle prvního pododstavce tohoto ustanovení je účast vnitrostátních regulačních orgánů takových zemí vázána na dvě kumulativní podmínky. První se týká existence „dohody“ uzavřené s Unií a druhá uzavření této dohody „za tímto účelem“.

55

Jak uvedl Tribunál v bodě 32 napadeného rozsudku, Unie uzavřela s Kosovem několik dohod, čímž mu přiznala způsobilost uzavírat takové dohody. Mezi tyto dohody patří DSP Kosovo, jejíž článek 111 týkající se služeb a sítí elektronických komunikací stanoví, že se zavedená spolupráce soustředí především na prioritní oblasti spojené s unijním acquis v této oblasti a že strany tuto spolupráci posílí s konečným cílem, aby Kosovo přijalo toto acquis do pěti let po vstupu této dohody v platnost, přičemž zvláštní pozornost věnují zajištění a posílení nezávislosti příslušných regulačních orgánů.

56

Jak dále vyplývá z bodu 49 napadeného rozsudku, článek 111 DSP Kosovo je, pokud jde o jeho formulaci a kontext, podobný ustanovením o posílení spolupráce v oblasti sítí a služeb elektronických komunikací obsaženým v dalších dohodách o stabilizaci a přidružení uzavřených mezi Unií a kandidátskými zeměmi západního Balkánu, na nichž je založena účast vnitrostátních regulačních orgánů těchto zemí v orgánech BEREC. I když bod 34 odůvodnění nařízení 2018/1971 zmiňuje obecně dohody uzavřené s členskými státy EHP/ESVO a kandidátskými zeměmi, status kandidátské země je v uvedeném bodě odůvodnění zmíněn, jak uvedla generální advokátka v bodě 68 svého stanoviska, nikoli s cílem vyloučit z této spolupráce země, které podobně jako Kosovo do těchto dvou kategorií nepatří, ale pouze pro ilustraci dohod uvedených v čl. 35 odst. 2 prvním pododstavci tohoto nařízení.

57

Proto je třeba mít za to, že DSP Kosovo byla uzavřena rovněž za účelem umožnění takové účasti ve smyslu tohoto ustanovení, jelikož se článek 111 této dohody výslovně věnuje přijetí unijního acquis a posílení spolupráce mezi stranami v oblasti služeb a sítí elektronických komunikací.

58

Tento závěr nemůže být zpochybněn skutečností, zdůrazněnou Španělským královstvím v rámci třetího důvodu kasačního opravného prostředku, že článek 95 Dohody o stabilizaci a přidružení mezi Evropskými společenstvími a jejich členskými státy na jedné straně a Bývalou jugoslávskou republikou Makedonie na straně druhé (Úř. věst. 2004, L 84, s. 13) výslovně předvídá „spolupráci s evropskými strukturami“, což Tribunál opomněl zmínit. Španělské království v tomto ohledu tvrdí, že na rozdíl od tohoto článku 95 není v článku 111 DSP Kosovo žádná zmínka o účasti v nějaké unijní instituci, jako je BEREC.

59

Touto odlišností však není dotčena skutečnost, zdůrazněná v bodě 56 tohoto rozsudku, že článek 111 DSP Kosovo je, pokud jde o jeho formulaci a kontext, podobný ustanovením o posílení spolupráce v oblasti sítí a služeb elektronických komunikací obsaženým v dalších dohodách o stabilizaci a přidružení uzavřených mezi Unií a kandidátskými zeměmi západního Balkánu, na nichž je založena účast vnitrostátních regulačních orgánů těchto zemí v orgánech ORECE a které byly podle bodu 34 odůvodnění nařízení 2018/1971 uzavřeny „za tímto účelem“ ve smyslu čl. 35 odst. 2 nařízení 2018/1971. Skutečnost, že znění DSP Kosovo není totožné se zněním některé z těchto dohod, je tedy irelevantní.

60

Dále čl. 35 odst. 2 nařízení 2018/1971, který v souvislosti s účastí orgánů třetích zemí v BEREC odkazuje na „dohody uzavřené s Unií za tímto účelem“ a na „příslušná ustanovení těchto dohod“, podmiňuje tuto účast existencí dohod, které zavádějí rámec pro odvětvovou spolupráci mezi Unií a těmito zeměmi v oblasti sítí a služeb elektronických komunikací, avšak nevyžaduje, aby uvedené dohody takovou účast výslovně stanovily.

61

Pokud jde o účel nařízení 2018/1971, je třeba uvést, že jeho čl. 35 odst. 2 v souladu s cílem spolupráce, který je jím sledován, umožňuje vnitrostátním regulačním orgánům třetích zemí, které mají primární odpovědnost v oblasti elektronických komunikací, účast v Radě regulačních orgánů, pracovních skupinách a správní radě BEREC.

62

Z bodu 20 odůvodnění uvedeného nařízení v tomto směru vyplývá, že by sdružení BEREC mělo být oprávněno vstupovat do pracovních ujednání s příslušnými orgány třetích zemí za účelem rozvíjení spolupráce a výměny názorů na otázky regulace. V bodě 34 odůvodnění téhož nařízení se dále uvádí, že cílem účasti příslušných regulačních orgánů třetích zemí v orgánech BEREC je pokračovat v jednotném uplatňování předpisového rámce pro elektronické komunikace.

63

Cílem článku 111 DSP Kosovo je přitom posílení spolupráce v oblasti sítí a služeb elektronických komunikací, aby mohlo Kosovo přijmout unijní acquis v této oblasti.

64

Vzhledem ke všem výše uvedeným skutečnostem se tedy Tribunál nedopustil nesprávného právního posouzení svým závěrem, uvedeným v bodě 37 napadeného rozsudku, že Komise neporušila čl. 35 odst. 2 nařízení 2018/1971, když měla ve sporném rozhodnutí v podstatě za to, že Kosovo lze postavit na roveň „třetí zemi“ ve smyslu tohoto ustanovení.

65

První důvod kasačního opravného prostředku je tedy třeba zamítnout jako neopodstatněný.

66

V rámci druhého důvodu kasačního opravného prostředku Španělské království tvrdí, že Tribunál v bodě 33 napadeného rozsudku nesprávně vyložil důsledky neexistujícího postoje Unie ke statusu Kosova z hlediska mezinárodního práva, čímž porušil ustanovení článku 111 DSP Kosovo ve spojení s článkem 35 nařízení 2018/1971.

67

Španělské království tvrdí, že vzhledem k tomu, že ne všechny členské státy uznaly postavení Kosova jako státu, nemohla Komise přijetím sporného rozhodnutí povolit účast národního regulačního orgánu Kosova v síti nezávislých orgánů, kterou mezi sebou vytvořily státy. Takové rozhodnutí podle Španělského království znamená, že Unie uznává orgán určitého území, zde Kosova, ve vztahu k němuž zaujímá Unie jediný společný postoj, a to, že se jedná o případ sui generis, který každému členskému státu umožňuje určit druh vztahů, které chce s tímto územím navázat. Sporné rozhodnutí má tedy podle Španělského království za následek sblížení, které by se v praxi mohlo projevit implicitním faktickým uznáním statusu Kosova jako státu, a tím i vnucením tohoto uznání členským státům Unie.

68

Komise má za to, že druhý důvod kasačního opravného prostředku je důvodem novým a že neoznačuje právní normu, která měla být Tribunálem porušena. Tento důvod je tedy podle ní nepřípustný a v každém případě je po právní stránce zcela neopodstatněný.

69

Zaprvé, jak bylo připomenuto v bodě 52 tohoto rozsudku, sporné rozhodnutí v první poznámce pod čarou výslovně uvádí, že označením Kosova v nadpisu tohoto rozhodnutí „nejsou dotčeny postoje k otázce statusu a označení je v souladu s rezolucí Rady bezpečnosti OSN 1244 (1999) a se stanoviskem Mezinárodního soudního dvora k vyhlášení nezávislosti Kosova“. Taková poznámka byla uvedena i v sedmnáctém bodě odůvodnění a v článku 2 DSP Kosovo.

70

Zadruhé ze závěrů obsažených v bodech 56 a 57 tohoto rozsudku vyplývá, že s ohledem na článek 111 DSP Kosovo má tato dohoda za cíl umožnit zejména účast národního regulačního orgánu Kosova v orgánech BEREC, což je v souladu s cílem spolupráce s vnitrostátními regulačními orgány třetích zemí, který sleduje čl. 35 odst. 2 nařízení 2018/1971. V tomto ohledu Španělské království nezpochybňuje ani legalitu této dohody a tohoto nařízení, ani skutečnost, že v Kosovu existuje vnitrostátní regulační orgán ve smyslu uvedeného nařízení.

71

Z toho vyplývá, že Španělské království nemůže platně tvrdit, že sporné rozhodnutí již z pouhého důvodu, že v rámci uplatňování DSP Kosovo a nařízení 2018/1971 zavádí spolupráci s národním regulačním orgánem Kosova, porušuje tyto akty a vede k uznání Kosova jako třetího státu.

72

Proto nemůže být přijetí sporného rozhodnutí Komisí vykládáno tak, že znamená, že Unie implicitně uznává status Kosova jako nezávislý stát.

73

Z toho vyplývá, že předpoklad, na jehož základě Španělské království činí své výhrady k bodu 33 napadeného rozsudku, je chybný. Tento druhý důvod kasačního opravného prostředku je tudíž třeba zamítnout z důvodu, že je každopádně neopodstatněný, aniž je třeba zkoumat námitku nepřípustnosti vznesenou Komisí.

74

V rámci třetího důvodu kasačního opravného prostředku Španělské království tvrdí, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když měl v bodech 49 až 53 napadeného rozsudku za to, že cíl uvedený v článku 111 DSP Kosovo, tj. přijetí unijního acquis v oblasti elektronických komunikací, znamená účast Kosova v BEREC ve smyslu čl. 35 odst. 2 nařízení 2018/1971.

75

Zaprvé Španělské království tvrdí, že účast Kosova v unijní instituci, jako je BEREC, je vyloučena, neboť DSP Kosovo za tím účelem neobsahuje žádnou výslovnou zmínku. Na podporu této výtky předkládá Španělské království argumenty shrnuté v bodě 58 tohoto rozsudku.

76

Zadruhé Španělské království tvrdí, že použití výrazu „spolupráce“ v článku 111 DSP Kosovo neznamená nutně účast národního regulačního orgánu Kosova v BEREC v souladu s čl. 35 odst. 2 nařízení 2018/1971. Tato účast je podle něj v zásadě vyhrazena členským státům, přičemž úkolem této instituce je rozvíjet unijní pravidla v oblasti elektronických komunikací a zaujímat postoje, které mají vliv na rozhodování vnitrostátních orgánů a unijních subjektů. Připuštění účasti Kosova v této instituci neumožní této zemi přijmout unijní acquis, nýbrž podílet se na vypracování odvětvových pravidel Unie, což neodpovídá cíli čl. 35 odst. 2 nařízení 2018/1971.

77

Španělské království zpochybňuje posouzení Tribunálu obsažené v bodě 53 napadeného rozsudku, podle něhož účast zamýšlená v čl. 35 odst. 2 nařízení 2018/1971 odpovídá úzké spolupráci uvedené v článku 111 DSP Kosovo, avšak nelze ji přirovnat k „integraci“ národního regulačního orgánu Kosova do struktury BEREC. Podle Španělského království je toto posouzení, jemuž schází odůvodnění, v rozporu s článkem 111 DSP Kosovo, který nepředvídá „úzkou“ spolupráci.

78

Zatřetí Španělské království tvrdí, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení při výkladu článku 35 nařízení 2018/1971, když měl za to, že účast národního regulačního orgánu Kosova v BEREC je možná navzdory neexistenci společného postoje Unie ke statusu Kosova.

79

Komise s touto argumentací nesouhlasí.

80

Pokud jde zaprvé o výtku vycházející z toho, že účast Kosova v takové unijní instituci, jako je BEREC, je vyloučena, jelikož DSP Kosovo neobsahuje za tím účelem žádnou výslovnou zmínku, bylo na tuto výtku odpovězeno v bodech 59 a 60 tohoto rozsudku.

81

Pokud jde zadruhé o výtku vycházející z pochybení, jehož se měl dopustit Tribunál v bodě 53 napadeného rozsudku, když měl za to, že účast zamýšlená v čl. 35 odst. 2 nařízení 2018/1971 odpovídá úzké spolupráci uvedené v článku 111 DSP Kosovo, tato výtka nemůže obstát.

82

V tomto ohledu je třeba uvést, že článek 35 nařízení 2018/1971 upravuje různé stupně a formy spolupráce. Odstavec 1 tohoto ustanovení tak stanoví možnost BEREC a Úřadu BEREC uzavírat s výhradou předchozího schválení Komisí pracovní ujednání zejména s příslušnými orgány třetích zemí, s upřesněním, že z těchto ujednání nevyplývají žádné právní závazky. Tato forma spolupráce je tedy méně „úzká“ než účast vnitrostátních regulačních orgánů třetích zemí v BEREC uvedená v odstavci 2 téhož ustanovení, která přispívá, jak vyplývá z bodu 63 tohoto rozsudku, ke spolupráci uvedené v článku 111 DSP Kosovo, jejímž cílem je zejména zajistit a posílit nezávislost zúčastněných regulačních orgánů.

83

Na rozdíl od toho, co tvrdí Španělské království, však tato forma spolupráce mezi Unií a Kosovem neumožňuje pokládat účast vnitrostátního regulačního orgánu této třetí země v orgánech BEREC za integraci tohoto vnitrostátního regulačního orgánu do této unijní instituce.

84

Jak totiž uvedla generální advokátka v bodech 97 a 98 svého stanoviska, pokud se zástupci národního regulačního orgánu Kosova účastní práce Rady regulačních orgánů, pracovních skupin a správní rady BEREC, vyjadřují svá stanoviska zcela nezávisle a transparentně v souladu s body 5 a 13 odůvodnění, s čl. 3 odst. 3, čl. 8 odst. 2 a čl. 15 odst. 3 nařízení 2018/1971. Navíc je vliv zástupců vnitrostátních regulačních orgánů třetích zemí v rámci BEREC omezen článkem 35 odst. 2 druhým pododstavcem nařízení 2018/1971, jelikož možnost přiznat jim hlasovací právo je tímto ustanovením výslovně vyloučena.

85

Dále na rozdíl od toho, co tvrdí Španělské království, účast národního regulačního orgánu Kosova v BEREC neumožňuje Kosovu podílet se na vypracování odvětvové unijní právní úpravy v oblasti elektronických komunikací. I když podle čl. 4 odst. 4 nařízení 2018/1971 vnitrostátní regulační orgány a Komise „v nejvyšší míře zohlední veškeré pokyny, stanoviska, doporučení, společné postoje a osvědčené postupy přijaté BEREC“, nejsou totiž tyto akty právně závazné a nespadají do procesu vytváření unijní právní úpravy v oblasti elektronických komunikací. Jediným úkolem BEREC je fungovat jako fórum pro spolupráci mezi vnitrostátními regulačními orgány a Komisí, jejímž cílem je zajistit jednotné uplatňování předpisového rámce v této oblasti, jak vyplývá z čl. 3 odst. 2 nařízení 2018/1971 vykládaného ve světle bodu 5 jeho odůvodnění.

86

Pokud jde konečně zatřetí o výtku vycházející z porušení čl. 35 odst. 2 nařízení 2018/1971 v důsledku neexistence společného postoje Unie ke statusu Kosova jakožto státu, musí být tato výtka zamítnuta ze stejných důvodů, jaké jsou uvedeny v bodech 69 až 73 tohoto rozsudku.

87

Z toho vyplývá, že se Tribunál nedopustil nesprávného právního posouzení, když v bodech 53 a 54 napadeného rozsudku určil, že spolupráce vyplývající z článku 111 DSP Kosovo odpovídá podmínkám spolupráce zamýšlené v čl. 35 odst. 2 nařízení 2018/1971, a že tudíž článek 111 DSP Kosovo představuje dohodu „za tímto účelem“ ve smyslu čl. 35 odst. 2 tohoto nařízení.

88

Třetí důvod kasačního opravného prostředku tedy musí být v plném rozsahu zamítnut jako neopodstatněný.

89

Čtvrtý důvod kasačního opravného prostředku má v podstatě dvě části. V rámci druhé části zpochybňuje Španělské království pravomoc Komise přijmout sporné rozhodnutí. Tato druhá část bude zkoumána společně s pátým důvodem kasačního opravného prostředku, s nímž se překrývá.

90

V rámci první části čtvrtého důvodu kasačního opravného prostředku Španělské království tvrdí, že článek 111 DSP Kosovo není dostatečným právním základem pro přijetí sporného rozhodnutí. Zpochybňuje závěr Tribunálu v bodě 72 napadeného rozsudku, podle kterého účast vnitrostátního regulačního orgánu třetí země v BEREC nevyžaduje zvláštní povolení uvedené v mezinárodní dohodě.

91

Španělské království v tomto ohledu tvrdí, že DSP Kosovo je velmi obecnou dohodou, která nepředvídá začlenění Kosova do unijních struktur nebo jeho účast v nich, a to v žádné oblasti, včetně oblasti telekomunikací. Připomíná, že článek 111 DSP Kosovo nezmiňuje účast této země v unijním subjektu, nýbrž spolupráci smluvních stran této dohody.

92

Komise se domnívá, že je tato argumentace neopodstatněná.

93

Z odůvodnění uvedeného v bodech 56 až 64 a v bodech 80 až 87 tohoto rozsudku vyplývá, že článek 111 DSP Kosovo je dohodou „za tímto účelem“ ve smyslu čl. 35 odst. 2 nařízení 2018/1971, a že tak představuje dostatečný právní základ pro účast národního regulačního orgánu Kosova na práci BEREC a Úřadu BEREC.

94

K tomu, aby taková dohoda představovala takovýto dostatečný právní základ, nemusí nutně obsahovat podrobná ustanovení o účasti v BEREC ve smyslu čl. 35 odst. 2 tohoto nařízení. Skutečnost, že některé dohody o přidružení s kandidátskými zeměmi nebo některá rozhodnutí týkající se účasti vnitrostátních regulačních orgánů členských států ESVO obsahují podrobnější ustanovení, než jsou ustanovení článku 111 DSP Kosovo, je v tomto ohledu irelevantní.

95

První část čtvrtého důvodu kasačního opravného prostředku tudíž musí být zamítnuta jako neopodstatněná.

96

V rámci druhé části čtvrtého důvodu kasačního opravného prostředku Španělské království zpochybňuje pravomoc Komise přijmout sporné rozhodnutí. Účast Kosova v BEREC podle něj nemůže být stanovena rozhodnutím založeným pouze na článku 17 SEU, jelikož DSP Kosovo tuto možnost nestanoví a Unie nezaujala společný postoj ke statusu Kosova. Španělské království zpochybňuje závěr Tribunálu v bodě 77 napadeného rozsudku, že v nařízení 2018/1971 nebyla pravomoc uzavírat pracovní ujednání pro účast vnitrostátních regulačních orgánů třetích zemí, a zejména národního regulačního orgánu Kosova, výslovně svěřena BEREC, a proto má tuto pravomoc Komise v souladu s článkem 17 SEU.

97

Španělské království dále tvrdí, že účast Kosova v BEREC nerespektuje pravomoci Rady Evropské unie a článek 16 SEU ve spojení s čl. 21 odst. 3 SEU. Radě podle něj přísluší posoudit, zda je účast národního regulačního orgánu Kosova v BEREC v zájmu Unie, a uvést zde vystupující zájmy do souladu.

98

Španělské království v tomto ohledu připomíná, že volba právního základu má zvláštní význam, jelikož umožňuje chránit pravomoci každého orgánu [rozsudek ze dne 25. října 2017, Komise v. Rada (CMR-15), C‑687/15, EU:C:2017:803, body 49 a 50], a že uzavření mezinárodní dohody vyžaduje posouzení zájmů Unie v rámci vztahů se třetími zeměmi a rozhodování o rozdílných zájmech v rámci těchto vztahů (rozsudek ze dne 28. července 2016, Rada v. Komise, C‑660/13, EU:C:2016:616, bod 39).

99

V rámci pátého důvodu kasačního opravného prostředku Španělské království tvrdí, že Tribunál v bodech 76 a 77 napadeného rozsudku nesprávně vyložil čl. 35 odst. 2 nařízení 2018/1971, když určil, že Úřad BEREC je decentralizovanou agenturou Unie a že Komise musí v rámci svých výkonných funkcí a pravomocí k vnějšímu zastupování vykonávat všechny pravomoci, které na tuto agenturu nebyly výslovně přeneseny, zejména přijímání pracovních ujednání stanovených v tomto ustanovení.

100

Španělské království tvrdí, že se Tribunál zmýlil v povaze a funkcích BEREC, jak o tom svědčí skutečnost, že body 76 a 77 napadeného rozsudku nezmiňují BEREC, jehož nejvyšším rozhodovacím orgánem je Rada regulačních orgánů a který nemá právní subjektivitu a není decentralizovanou agenturou, nýbrž Úřad BEREC, což je orgán, jehož úlohou je poskytovat BEREC administrativní podporu.

101

Španělské království uvádí, že zvláštní postavení BEREC vyplývá z povinnosti nezávislosti regulačních orgánů, které jej tvoří. Tato povinnost ve spojení se skutečností, že BEREC není decentralizovanou agenturou, má podle něj za následek, že BEREC má rozsáhlejší pravomoci než agentury Unie.

102

Podle Španělského království má v důsledku toho Komise zasahovat pouze v případech výslovně stanovených nařízením 2018/1971, jak vyplývá z gramatického, kontextuálního a teleologického výkladu čl. 35 odst. 2 nařízení 2018/1971. Přijímání pracovních ujednání tedy podle Španělského království spadá do pravomoci BEREC, a nikoli do pravomoci Komise.

103

Komise s touto argumentací nesouhlasí. Druhá část čtvrtého důvodu kasačního opravného prostředku je podle ní zčásti zjevně nepřípustná, neboť argumentace týkající se pravomoci Rady přijmout sporné rozhodnutí, založená na článku 16 SEU, nebyla uplatněna v prvním stupni řízení. Druhá část čtvrtého důvodu kasačního opravného prostředku je podle ní navíc neopodstatněná.

104

Pokud jde o pátý důvod kasačního opravného prostředku, Komise tvrdí, že ze znění čl. 35 odst. 2 nařízení 2018/1971 vyplývá, že tento článek neurčuje orgán příslušný k přijímání pracovních ujednání.

105

Pravomoci, které nebyly v rámci určitého legislativního aktu výslovně přeneseny na agenturu Unie, jsou přitom podle Komise i nadále jejími pravomocemi. Tento výklad je podle ní podpořen tím, že čl. 35 odst. 1 nařízení 2018/1971 výslovně přenáší na BEREC a na Úřad BEREC pravomoc uzavírat „pracovní ujednání“, avšak s výhradou „předchozího schválení Komisí“. Ze systematické analýzy tohoto nařízení navíc podle Komise vyplývá, že předchozí schválení Komisí je nezbytné pro spolupráci podle čl. 35 odst. 1 uvedeného nařízení, ale není uvedeno v jeho čl. 35 odst. 2 z důvodu, že podmínky spolupráce podle posledně uvedeného ustanovení vymezuje Komise.

106

Komise dále uvádí, že nezávislost přiznaná BEREC v rámci jeho funkcí nebrání tomu, aby byly Komisi přiznány zvláštní pravomoci, pokud jde o vztahy se třetími zeměmi.

107

Úvodem je třeba konstatovat, že tvrzení Španělského království vztahující se ke druhé části čtvrtého důvodu kasačního opravného prostředku se v podstatě týkají údajného nesprávného právního posouzení, kterého se měl dopustit Tribunál, když určil, že článek 17 SEU představuje platný právní základ pro přijetí sporného rozhodnutí. I když je pravda, že Španělské království v prvním stupni řízení na pravomoc Rady nepoukazovalo, nic to tedy nemění na tom, že argumentace uplatněná v rámci druhé části čtvrtého důvodu kasačního opravného prostředku týkající se článku 16 SEU směřuje proti odůvodnění uvedenému v bodech 74 až 82 napadeného rozsudku týkajícímu se pravomoci, kterou Komise vyvozuje z článku 17 SEU. Tato argumentace se tak váže k argumentaci vycházející z posledně uvedeného ustanovení, kterou Španělské království uplatnilo ve své žalobě v prvním stupni, a je tedy přípustná, neboť nemění předmět sporu před Tribunálem.

108

K věci samé je třeba připomenout, že čl. 35 odst. 2 druhý pododstavec nařízení 2018/1971 stanoví, že „[v] souladu s příslušnými ustanoveními [dohod mezi Unií a třetími zeměmi, které jsou uvedeny v prvním pododstavci,] se vypracují pracovní ujednání, jež určí zejména povahu, rozsah a způsob [této účasti] [...], včetně ustanovení o jejich účasti na iniciativách BEREC, finančních příspěvcích a zaměstnancích Úřadu BEREC“.

109

Zaprvé se Tribunál v tomto ohledu nedopustil pochybení, když v bodě 70 napadeného rozsudku odmítl argumentaci Španělského království, podle které ze znění čl. 35 odst. 2 druhého pododstavce nařízení 2018/1971 vyplývá, že způsoby stanovení těchto „pracovních ujednání“ by měly být stanoveny pouze v dohodách upravujících účast v BEREC. Takový výklad by totiž byl obtížně slučitelný s užitečným účinkem tohoto ustanovení, jehož cílem je právě upravit přijímání uvedených pracovních ujednání. Jak dále vyplývá z bodu 60 tohoto rozsudku, slova „příslušná ustanovení dohod“, jimž předchází výraz „v souladu“, znamenají, že přijímání „pracovních ujednání“ musí být v souladu s ustanoveními dohod, které zavádějí rámec odvětvové spolupráce mezi Unií a třetí zemí, a zejména s jejich konečným cílem, kterým je v případě článku 111 DSP Kosovo přijetí unijního acquis v odvětví elektronických komunikací Kosovem.

110

Skutečnost, že DSP Kosovo neobsahuje ustanovení pro uzavírání pracovních ujednání na základě čl. 35 odst. 2 druhého pododstavce nařízení 2018/1971, však nemůže, jak tvrdí Španělské království, zpochybnit úvahu, že článek 111 DSP Kosovo je dostatečným právním základem umožňujícím účast národního regulačního orgánu Kosova na pracích BEREC a Úřadu BEREC, jak vyplývá z bodů 56 až 64 a 80 až 87 tohoto rozsudku.

111

Zadruhé je třeba uvést, že ačkoli čl. 35 odst. 2 druhý pododstavec nařízení 2018/1971 upravuje uzavření „pracovních ujednání“ k zajištění účasti vnitrostátních regulačních orgánů třetích zemí na pracích BEREC a Úřadu BEREC, toto ustanovení neupřesňuje postup přijímání takových ujednání.

112

V tomto ohledu – jak uvedla generální advokátka v bodě 122 svého stanoviska – sporné rozhodnutí nemohlo být přijato na základě článku 17 SEU z titulu výkonných funkcí a funkcí vnějšího zastupování Komise. Pokud jde totiž o výkonné funkce, čl. 290 odst. 1 a čl. 291 odst. 2 SFEU vyžadují výslovné přenesení pravomoci na Komisi, které v projednávaném případě chybí. Pokud jde o funkce vnějšího zastupování Unie, stačí konstatovat, že uzavření „pracovních ujednání“ k zajištění účasti vnitrostátních regulačních orgánů třetích zemí na pracích BEREC a Úřadu BEREC ve smyslu čl. 35 odst. 2 druhého pododstavce nařízení 2018/1971 nelze považovat za akt vnějšího zastupování Unie. Z tohoto ustanovení totiž vyplývá, že předmětem takových pracovních ujednání není toto vnější zastupování jako takové, ale zejména upřesnění povahy, rozsahu a podmínek účasti regulačních orgánů třetích zemí, které za tímto účelem uzavřely s Unií dohody, na práci těchto subjektů Unie.

113

Navíc z čl. 9 písm. i) a čl. 20 odst. 6 písm. m) nařízení 2018/1971, ve spojení s bodem 20 jeho odůvodnění, vyplývá, že toto nařízení určuje, kdo může uzavírat pracovní ujednání uvedená v jeho čl. 35 odst. 2. Bod 20 odůvodnění tohoto nařízení totiž stanoví, že by sdružení BEREC mělo být oprávněno vstupovat do pracovních ujednání zejména s příslušnými orgány třetích zemí. Dále čl. 9 písm. i) a čl. 20 odst. 6 písm. m) téhož nařízení upřesňují, že Rada regulačních orgánů a ředitel Úřadu BEREC společně schvalují uzavření pracovních ujednání mimo jiné s těmito orgány v souladu s článkem 35 nařízení 2018/1971.

114

Z těchto ustanovení mimoto vyplývá, že Komise má v rámci přijímání pracovních ujednání vykonávat pouze kontrolní pravomoc. V tomto ohledu se v bodě 20 odůvodnění tohoto nařízení uvádí, že Komise „by měla zajistit, aby nezbytná pracovní ujednání byla v souladu s politikou a prioritami Unie a aby BEREC působilo v rámci svého mandátu a ve stávajícím institucionálním rámci“.

115

Konkrétně ve vztahu ke spolupráci s třetími zeměmi navíc čl. 35 odst. 1 nařízení 2018/1971 stanoví, že BEREC a Úřad BEREC s výhradou předchozího schválení Komisí uzavírají pracovní ujednání.

116

Na rozdíl od toho, co Tribunál konstatoval v bodech 77 a 78 napadeného rozsudku, přitom skutečnost, že čl. 35 odst. 2 tohoto nařízení takové upřesnění neobsahuje, neznamená – ve světle ustanovení uvedeného nařízení – že pravomoc uzavřít pracovní ujednání pro účast vnitrostátních regulačních orgánů třetích zemí, zejména národního regulačního orgánu Kosova, náleží Komisi.

117

Jak totiž uvedla generální advokátka v bodech 130 až 132 svého stanoviska, okolnost, že pouze čl. 35 odst. 1 nařízení 2018/1971 výslovně přiznává BEREC a Úřadu BEREC pravomoc uzavírat po předchozím schválení Komisí pracovní ujednání, neznamená, že je tato pravomoc rozdělena jinak v případě čl. 35 odst. 2, který se týká konkrétního případu spolupráce se třetími zeměmi formou účasti vnitrostátních regulačních orgánů daných zemí v Radě regulačních orgánů a pracovních skupinách BEREC a ve správní radě Úřadu BEREC. Naopak pravidlo stanovené v čl. 35 odst. 1 uvedeného nařízení, podle kterého BEREC a Úřad BEREC mohou uzavírat pracovní ujednání s výhradou předchozího schválení Komisí, musí být vykládáno jako obecné pravidlo, které se použije rovněž ve specifickém rámci čl. 35 odst. 2 téhož nařízení, neboť tento článek nestanoví výjimku ze zásady uvedené v čl. 35 odst. 1 nařízení 2018/1971.

118

Jak uvedla generální advokátka v bodě 133 svého stanoviska, skutečnost, že účast na pracích BEREC a Úřadu BEREC podle čl. 35 odst. 2 nařízení 2018/1971 je užší formou spolupráce s vnitrostátními regulačními orgány třetích zemí, než je forma spolupráce stanovená v čl. 35 odst. 1 tohoto nařízení, nemůže tyto závěry zpochybnit. Účast vnitrostátních regulačních orgánů třetích zemí v BEREC již totiž byla potvrzena dohodou uzavřenou za tímto účelem, jak je uvedeno v čl. 35 odst. 2 téhož nařízení, a sice v projednávané věci článkem 111 DSP Kosovo.

119

Tento výklad je v souladu se systémem, který zavedlo nařízení 2018/1971. Podle čl. 3 odst. 3 a čl. 8 odst. 1 tohoto nařízení, vykládaných ve světle bodů 5 a 13 jeho odůvodnění, má totiž BEREC poskytovat odborné znalosti a jednat nezávisle. Podle bodu 22 odůvodnění tohoto nařízení by mělo mít BEREC možnost jednat v zájmu Unie, nezávisle na jakémkoliv vnějším zásahu, včetně politického tlaku nebo obchodních zásahů. Stejně tak – jak vyplývá z bodu 32 jeho odůvodnění – byl Úřadu BEREC přidělen vlastní rozpočet k zajištění jeho autonomie a nezávislosti. V této souvislosti platí požadavky na nezávislost rovněž pro osoby působící v BEREC, zejména pro členy Rady regulačních orgánů, a pro členy správní rady a ředitele Úřadu BEREC, a to v souladu s čl. 8 odst. 2, čl. 16 odst. 1 písm. m), čl. 20 odst. 3 a článkem 42 nařízení 2018/1971, ve spojení s body 22, 25 a 29 jeho odůvodnění.

120

Skutečnost, že Komise může jednostranně rozhodnout o některých pracovních ujednáních pro účast na pracích BEREC a Úřadu BEREC bez jejich souhlasu, by přitom nebyla slučitelná s nezávislostí BEREC a překračovala by kontrolní funkci, kterou v tomto rámci svěřuje Komisi toto nařízení.

121

Tribunál tedy svým konstatováním v bodě 77 napadeného rozsudku, že jelikož nařízení 2018/1971 výslovně nepřiznalo Úřadu BEREC ani jiné instituci pravomoc k uzavírání pracovních ujednání pro účast vnitrostátních regulačních orgánů třetích zemí, zejména národního regulačního orgánu Kosova, náleží tato pravomoc Komisi, nerespektoval jak rozdělení pravomocí mezi Komisí na jedné straně a BEREC a Úřadem BEREC na straně druhé, tak pravidla nařízení 2018/1971 zaručující nezávislost BEREC.

122

Konečně cíl spočívající v posílení spolupráce s vnitrostátními regulačními orgány třetích zemí v oblasti sítí a služeb elektronických komunikací, sledovaný zejména článkem 35 nařízení 2018/1971, který vyžaduje součinnost s těmito třetími zeměmi, potvrzuje závěr, že Komise nemůže jednostranně přijmout rozhodnutí, kterým se uzavírají pracovní ujednání pro účast uvedených vnitrostátních regulačních orgánů třetích zemí, na rozdíl od toho, co Tribunál rozhodl v bodě 82 napadeného rozsudku.

123

Taková ujednání by totiž měla být – s výhradou předchozího schválení Komisí – dohodnuta mezi BEREC a Úřadem BEREC na jedné straně a příslušnými orgány těchto třetích zemí na straně druhé, a jak vyplývá z čl. 9 písm. i) a čl. 20 odst. 6 písm. m) nařízení 2018/1971, schválena společně Radou regulačních orgánů a ředitelem Úřadu BEREC. Komise proto nemůže mít pravomoc jednostranně uzavírat takováto ujednání.

124

Z toho vyplývá, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když měl v bodech 77 a 82 napadeného rozsudku za to, že pravomoc uzavírat pracovní ujednání pro účast vnitrostátních regulačních orgánů třetích zemí v BEREC ve smyslu čl. 35 odst. 2 druhého pododstavce nařízení 2018/1971 náleží jednostranně Komisi podle článku 17 SEU.

125

Nicméně s ohledem na úvahy, které vyplývají z bodu 123 tohoto rozsudku, je třeba odmítnout argumentaci Španělského království, podle níž pravomoc rozhodnout o účasti národního regulačního orgánu Kosova v BEREC náleží Radě, s výhradou schválení Komisí.

126

S ohledem na předcházející úvahy je třeba druhou část čtvrtého důvodu kasačního opravného prostředku zamítnout jako neopodstatněnou. Pátému důvodu kasačního opravného prostředku je naproti tomu třeba vyhovět, v důsledku čehož musí být napadený rozsudek zrušen.

127

Podle čl. 61 prvního pododstavce druhé věty statutu Soudního dvora Evropské unie může Soudní dvůr v případě, že je rozhodnutí Tribunálu zrušeno, sám vydat konečné rozhodnutí ve věci, pokud to soudní řízení dovoluje.

128

O takový případ se jedná v projednávané věci.

129

Jak bylo uvedeno v bodě 22 tohoto rozsudku, Španělské království uplatnilo na podporu své žaloby v prvním stupni tři žalobní důvody.

130

V rámci třetího žalobního důvodu Španělské království tvrdí, že sporné rozhodnutí porušuje článek 35 nařízení 2018/1971, jelikož se Komise odchýlila od postupu stanoveného tímto ustanovením pro účast vnitrostátních regulačních orgánů třetích zemí v BEREC.

131

Z důvodů uvedených v bodech 112 až 124 tohoto rozsudku neměla Komise pravomoc přijmout sporné rozhodnutí. Třetímu žalobnímu důvodu je tudíž třeba vyhovět, aniž je nutné zabývat se ostatními žalobními důvody.

132

S ohledem na výše uvedené je třeba návrhovým žádáním Španělského království vyhovět a sporné rozhodnutí zrušit.

133

Je třeba připomenout, že podle čl. 264 druhého pododstavce SFEU může Soudní dvůr, považuje-li to za nezbytné, uvést ty účinky aktu prohlášeného za neplatný, které jsou nadále považovány za zachované.

134

Z judikatury Soudního dvora vyplývá, že s ohledem na důvody související s právní jistotou lze účinky takového aktu zachovat zejména tehdy, když by okamžité účinky jeho zrušení měly závažné negativní důsledky pro dotyčné osoby a legalita napadeného aktu není zpochybněna z důvodu jeho účelu nebo obsahu, nýbrž z důvodu nedostatku pravomoci jeho autora nebo z důvodu porušení podstatných formálních náležitostí (rozsudek ze dne 15. července 2021, Komise v. Landesbank Baden-Württemberg a SRB, C‑584/20 P a C‑621/20 P, EU:C:2021:601, bod 175 a citovaná judikatura).

135

V projednávaném případě bylo sporné rozhodnutí zrušeno z důvodu nedostatku pravomoci jeho autora, a sice Komise.

136

Z důvodu nezbytnosti ujednání vnitrostátních regulačních orgánů třetích zemí, která jsou uvedena v čl. 35 odst. 2 druhém pododstavci nařízení 2018/1971 a týkají se zejména finančních příspěvků a zaměstnanců Úřadu BEREC, by zrušení sporného rozhodnutí mohlo ohrozit účast národního regulačního orgánu Kosova v BEREC, pokud by jeho účinky nebyly zachovány do doby, než bude nahrazeno novým aktem.

137

Za těchto okolností je třeba zachovat účinky sporného rozhodnutí do doby, než v přiměřené lhůtě, která nepřesáhne šest měsíců ode dne vyhlášení tohoto rozsudku, vstoupí v platnost případná nová pracovní ujednání uzavřená na základě čl. 35 odst. 2 nařízení 2018/1971 mezi BEREC, Úřadem BEREC a národním regulačním orgánem Kosova.

138

Článek 184 odst. 2 jednacího řádu Soudního dvora stanoví, že je-li kasační opravný prostředek opodstatněný a Soudní dvůr vydá sám konečné rozhodnutí ve věci, rozhodne o nákladech řízení.

139

Podle čl. 138 odst. 1 tohoto jednacího řádu, který se na řízení o kasačním opravném prostředku použije na základě jeho čl. 184 odst. 1, se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval.

140

Vzhledem k tomu, že Španělské království požadovalo náhradu nákladů řízení a Komise neměla ve věci úspěch, je důvodné uložit Komisi náhradu nákladů tohoto řízení o kasačním opravném prostředku i řízení v prvním stupni.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (velký senát) rozhodl takto: