–

za UE R. Mirfakhraiem, Rechtsanwalt,

–

za společnost ShareWood Switzerland AG a VF S. Albiezem, Rechtsanwalt,

–

za Evropskou komisi původně M. Wasmeierem a M. Wilderspinem, poté M. Wasmeierem a W. Wilsem, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 6 odst. 4 písm. c) nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I) (Úř. věst. 2008, L 177, s. 6) (dále jen „nařízení Řím I“).

2

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi UE na jedné straně a společností ShareWood Switzerland AG (dále jen „společnost ShareWood“) a VF na straně druhé ohledně povinnosti posledně uvedených vyplatit UE peněžitou částku na základě rámcové smlouvy uzavřené mezi těmito stranami.

3

V bodě 7 odůvodnění nařízení Řím I je uvedeno:

„Věcná působnost a ustanovení tohoto nařízení by měly být v souladu s nařízením Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech [(Úř. věst. 2001, L 12, s. 1; Zvl. vyd. 19/04, s. 42)] (‚Brusel I‘) a nařízením Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 864/2007 ze dne 11. července 2007 o právu rozhodném pro nesmluvní závazkové vztahy [(‚Řím II‘) (Úř. věst. 2007, L 199, s. 40)].“

4

Článek 6 nařízení Řím I, nadepsaný „Spotřebitelské smlouvy“, zní:

„1.   Aniž jsou dotčeny články 5 a 7, smlouva uzavřená fyzickou osobou za účelem, který se netýká její profesionální nebo podnikatelské činnosti (dále jen ‚spotřebitel‘), s jinou osobou, která jedná v rámci výkonu své profesionální nebo podnikatelské činnosti (dále jen ‚obchodník‘), se řídí právem země, v níž má spotřebitel obvyklé bydliště, pokud:

a smlouva spadá do rozsahu této činnosti.

2.   Bez ohledu na odstavec 1 si mohou strany zvolit v souladu s článkem 3 právo rozhodné pro smlouvu, která splňuje podmínky odstavce 1. V důsledku této volby však nesmí být spotřebitel zbaven ochrany, kterou mu poskytují ustanovení právního řádu, od nichž se nelze smluvně odchýlit, a jež by se v případě neexistence volby práva na základě odstavce 1 jinak použila.

[…]

4.   Odstavce 1 a 2 se nepoužijí pro tyto smlouvy:

[…]

[…]“

5

V období od ledna 2012 do června 2014 uzavřel UE – spotřebitel s bydlištěm v Rakousku – se společností ShareWood, která má sídlo ve Švýcarsku, rámcovou smlouvu a čtyři kupní smlouvy týkající se nákupu týků a balzovníků v Brazílii.

6

Předmětem těchto čtyř kupních smluv bylo 705 týků v hodnotě 67328,85 eura, 2690 týků v hodnotě 101716,53 eura, 2600 týků v hodnotě 111583,34 eura a 1860 balzovníků v hodnotě 32340 eur. Rámcová smlouva kromě toho obsahovala pachtovní smlouvu a smlouvu o poskytování služeb. Z pachtovní smlouvy vyplývalo právo nechat dotčené stromy růst; pachtovné přitom bylo zahrnuto v kupní ceně za tyto stromy. Co se týče smlouvy o poskytování služeb, bylo v ní stanoveno, že společnost ShareWood nechá stromy růst a bude je obhospodařovat, kácet a prodávat a zároveň bude čistý výnos z tohoto prodeje poukazovat UE. Odměnou pro společnost ShareWood za poskytování těchto služeb byl rozdíl mezi hrubým a čistým výnosem; odměna byla stanovena procentem z příjmů.

7

Součástí uvedené rámcové smlouvy byla následující ustanovení:

„3.1. [Společnost ShareWood] vlastním jménem a na vlastní účet prodává [UE] stromy na plantážích [společnosti ShareWood] a [společnosti Sharewood do Brasil Reflorestadora Ltda]. [Společnost ShareWood] se zavazuje, že vlastnické právo k dotčeným stromům převede na [UE] po zaplacení kupní ceny.

3.2. [UE] kupuje již vysazené a individualizované stromy. Individualizace se provádí až do okamžiku pokácení a prodeje, a to tak, že se sepisuje inventář stromů, v němž je uvedeno číslo stromu, číslo místa, číslo parcely a číslo plantáže.

[…]

4.2. Coby potvrzení o provedeném nákupu bude [UE] po obdržení platby kupní ceny doručeno osvědčení obsahující individualizační údaje o zakoupených stromech.

[…]

7. Pacht pozemku

7.1. Vedle nákupu stromů se [UE] propachtovává příslušný pozemek (viz jednotlivá dílčí smlouva), a to na dobu, po kterou na něm stromy zakoupené od [společnosti ShareWood] porostou, nejdéle však na dobu, která je uvedena v příslušné dílčí smlouvě. Z předmětného pachtu pozemku plyne pouze právo nechat dotčené stromy růst.

7.2. Pachtovné je zahrnuto v kupní ceně.

[…]

7.3. Pacht lze převést pouze při dalším prodeji stromů. Podpacht je vyloučen.

8. Další prodej stromů ze strany [UE]

8.1. [UE] může své stromy kdykoliv prodat třetí osobě, přičemž může a nemusí uzavřít smlouvu o poskytování služeb, a převést na ni vlastnické právo k těmto stromům. [UE] se zavazuje, že na zmíněnou třetí osobu převede i příslušný pacht pozemku a podrobí tuto osobu témuž závazku.

[…]

9. Udržování hodnoty zakoupených stromů

9.1. Za účelem rozvoje a udržování hodnoty stromů [společnost ShareWood] doporučuje, aby jim byla zajištěna pravidelná péče. Tuto službu nabízí [společnost ShareWood] v rámci smlouvy o poskytování služeb.

[…]

11. Se smlouvou o poskytování služeb

11.1. Na základě uzavření smlouvy o poskytování služeb se [společností ShareWood] [UE] [společnost ShareWood] pověřuje, aby zakoupené stromy obhospodařovala, starala se o ně, kácela je a prodávala v souladu s tím, jak obhospodařuje celou plantáž, a s přihlédnutím k mezinárodním standardům udržitelného využívání plantáží, a čistý výnos z prodeje dřeva vyplatila [UE] na uvedený účet. [Společnost ShareWood] navíc přebírá veškeré povinnosti vyplývající z pachtu pozemku.

[…]

11.9. [UE] [společnost ShareWood] pověřuje, aby s ohledem na způsob obhospodařování celé plantáže rozhodovala o tom, které stromy budou v kterém roce pokáceny. [Společnost ShareWood] musí [UE] o plánovaném kácení předem informovat. Navrhovaná těžba se považuje za odsouhlasenou, pokud s ní [UE] nevysloví nesouhlas do 10 dnů poté, co předmětnou informaci obdržel poštou nebo e-mailem.

[…]

15.1. Ve prospěch [UE] a ve prospěch svůj pojistí [společnost ShareWood] během prvních čtyř let po výsadbě pozemek a týky (jiné stromy ale nikoliv) proti požárům, úderům blesku, silným větrům a srážkám a proti škodám způsobeným mrazem. [UE] bere na vědomí, že na ztrátu nižší než 10 % stromů se pojištění nevztahuje.

[…]

24.1. Rámcová smlouva a všechny jednotlivé dílčí smlouvy se řídí švýcarskými hmotněprávními předpisy, s vyloučením (i) mezinárodních úmluv, a to včetně Úmluvy Organizace spojených národů o smlouvách o mezinárodní koupi zboží ze dne 11. dubna 1980 (CISG) a (ii) kolizních norem. […]“

8

Kupní smlouva týkající se 2600 týků, která je uvedena v bodě 6 tohoto rozsudku, byla na základě společné dohody smluvních stran ukončena.

9

UE podal u Handelsgericht Wien (obchodní soud ve Vídni, Rakousko) žalobu, kterou se domáhá, aby bylo určeno, že společnost ShareWood nesplnila svou povinnost zajistit, aby UE nabyl vlastnické právo k dotčeným stromům, a aby bylo rozhodnuto, že společnost ShareWood a VF, tj. její ředitel a člen její správní rady, jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit UE částku 201385,38 eura navýšenou o úroky, vynaložené náklady a výdaje. UE kromě toho v této žalobě tvrdil, že jakožto spotřebitel má na základě ustanovení rakouského práva právo rozvázat i ostatní tři kupní smlouvy uvedené v bodě 6 tohoto rozsudku a požadovat náhradu škody.

10

Rozsudkem ze dne 9. září 2019 Handelsgericht Wien (obchodní soud ve Vídni) uvedenou žalobu zamítl. Rozsudkem ze dne 25. února 2020 Oberlandesgericht Wien (vrchní zemský soud ve Vídni, Rakousko) tento rozsudek potvrdil.

11

UE podal proti tomuto rozsudku opravný prostředek „Revision“ u předkládajícího soudu Oberster Gerichtshof (Nejvyšší soud, Rakousko), který má za to, že smluvní vztah mezi UE a společností ShareWood spadá do působnosti čl. 6 odst. 1 písm. b) nařízení Řím I. Z rámcové smlouvy uvedené v bodě 5 tohoto rozsudku vyplývá, že se tyto smluvní strany dohodly na použití švýcarského práva. Podle čl. 6 odst. 2 tohoto nařízení však platí, že v důsledku této volby nesmí být spotřebitel zbaven ochrany, kterou mu poskytují ustanovení právního řádu, od nichž se nelze smluvně odchýlit, a jež by se v případě neexistence volby práva na základě tohoto čl. 6 odst. 1 jinak použila, tj. v projednávaném případě ustanovení práva rakouského.

12

Předkládající soud ovšem uvádí, že v rámci sporu, který mu byl předložen, se lze takových kogentních vnitrostátních ustanovení na ochranu spotřebitele dovolávat pouze tehdy, pokud dotčená rámcová smlouva nespadá do kategorie smluv uvedené v čl. 6 odst. 4 písm. c) nařízení Řím I, a sice do kategorie smluv, jejichž předmětem je věcné právo k nemovitosti nebo nájem nemovitosti.

13

Za těchto podmínek se Oberster Gerichtshof (Nejvyšší soud) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

„Musí být čl. 6 odst. 4 písm. c) nařízení [Řím I] vykládán v tom smyslu, že kupní smlouvu na týkové a balsové stromy uzavřenou mezi podnikem a spotřebitelem, na jejímž základě má být ke stromům nabyto vlastnické právo pro účely jejich pěstování, následného pokácení a prodeje se ziskem a která za tímto účelem obsahuje pachtovní smlouvu a smlouvu o poskytování služeb, je nutno považovat za ‚smlouvu, jejímž předmětem je věcné právo k nemovitosti nebo nájem nemovitosti‘ ve smyslu tohoto ustanovení?“

14

Podstatou otázky předkládajícího soudu je, zda musí být čl. 6 odst. 4 písm. c) nařízení Řím I vykládán v tom smyslu, že kupní smlouva, která zahrnuje pachtovní smlouvu a smlouvu o poskytování služeb a týká se stromů vysázených na propachtovaném pozemku pouze za účelem jejich pokácení, a to s cílem dosáhnout zisku, představuje „smlouvu, jejímž předmětem je věcné právo k nemovitosti nebo nájem nemovitosti“ ve smyslu tohoto ustanovení.

15

Úvodem je třeba připomenout, že podle čl. 6 odst. 2 nařízení Řím I si strany spotřebitelské smlouvy, tedy smlouvy uzavřené mezi obchodníkem a spotřebitelem, mohou zvolit právo rozhodné pro smlouvu, avšak spotřebitel nesmí být v důsledku této volby zbaven ochrany, kterou mu poskytují ustanovení právního řádu, od nichž se nelze smluvně odchýlit, a jež by se v případě neexistence volby práva na základě čl. 6 odst. 1 tohoto nařízení jinak použila.

16

Článek 6 odst. 1 písm. b) uvedeného nařízení, který se podle předkládajícího soudu použije na spor v původním řízení, stanoví, že smlouva uzavřená mezi spotřebitelem a obchodníkem se řídí právem země, v níž má spotřebitel obvyklé bydliště, pokud se činnost obchodníka jakýmkoli způsobem zaměřuje na tuto zemi nebo na několik zemí včetně této země a smlouva spadá do rozsahu této činnosti.

17

V článku 6 odst. 4 nařízení Řím I jsou kromě toho uvedeny případy, kdy se čl. 6 odst. 1 a 2 nepoužijí. Zmíněný čl. 6 odst. 4 písm. c) konkrétně stanoví, že se tyto odstavce 1 a 2 nepoužijí pro smlouvy, jejichž předmětem je věcné právo k nemovitosti nebo nájem nemovitosti a které jsou odlišné od smlouvy, jejímž předmětem je právo k užívání nemovitosti na časový úsek ve smyslu směrnice 94/47.

18

Za těchto podmínek je možnost uplatnění rakouského práva na spor v původním řízení odvislá od toho, zda smlouva dotčená v původním řízení spadá pod pojem „smlouva, jejímž předmětem je věcné právo k nemovitosti nebo nájem nemovitosti“ ve smyslu čl. 6 odst. 4 písm. c) nařízení Řím I.

19

Odpověď na otázku, zda je předmětem takové smlouvy, jako je smlouva dotčená v původním řízení, věcné právo k nemovitosti nebo nájem nemovitosti ve smyslu tohoto ustanovení, je třeba podat právě s ohledem na tyto úvodní úvahy.

20

V tomto ohledu je třeba uvést, že nařízení Řím I nedefinuje ani pojem „smlouva, jejímž předmětem je věcné právo k nemovitosti nebo nájem nemovitosti“, ani pojmy „věcné právo k nemovitosti“ a „nemovitost“.

21

Podle ustálené judikatury vyplývá z požadavků jednotného použití unijního práva i z požadavků zásady rovnosti, že znění ustanovení unijního práva, které výslovně neodkazuje na právo členských států za účelem vymezení svého smyslu a dosahu, musí být zpravidla vykládáno autonomním a jednotným způsobem v celé Evropské unii (rozsudek ze dne 18. října 2016, Nikiforidis, C‑135/15, EU:C:2016:774, bod 28 a citovaná judikatura).

22

Vzhledem k tomu, že čl. 6 odst. 4 písm. c) nařízení Řím I neodkazuje na právo členských států, je tedy třeba jej vykládat autonomním a jednotným způsobem.

23

V tomto ohledu je třeba doplnit, že okolnost, že stromy vysazené za takových okolností, jaké nastaly ve věci v původním řízení, lze v některých vnitrostátních právních řádech považovat za nemovitosti, nemůže mít žádný vliv.

24

Pokud jde zaprvé o otázku, zda je předmětem smlouvy dotčené v původním řízení „věcné právo k nemovitosti“, je třeba připomenout, že podle této smlouvy se obchodník zavazuje, že na spotřebitele převede vlastnické právo ke stromům vysázeným na pozemku pouze za účelem jejich pokácení a prodeje takto vytěženého dřeva.

25

K tomu, aby vlastnické právo, které je předmětem uvedené smlouvy, mohlo spadat pod pojem „věcné právo k nemovitosti“, je ještě třeba, aby bylo možné tyto stromy před pokácením považovat za nemovitosti ve smyslu čl. 6 odst. 4 písm. c) nařízení Řím I.

26

V projednávaném případě je nesporné, že převod vlastnického práva, který musí podle smlouvy dotčené v původním řízení obchodník provést, se netýká pozemku, na kterém jsou vysázeny dotčené stromy, nýbrž pouze těchto stromů. Ačkoliv jsou tyto stromy na uvedeném pozemku vysázeny proto, aby tam rostly, z předkládajícího rozhodnutí vyplývá, že hlavním účelem této smlouvy je dosáhnout příjmů z prodeje dřeva vytěženého poté, co jsou uvedené stromy pokáceny; vlastnické právo k těmto stromům se přitom převádí až v okamžiku jejich individualizace, kterou obchodník provede do té doby, než jsou pokáceny a než je prodáno takto vytěžené dřevo.

27

Smluvní strany se ve zmíněné smlouvě dohodly konkrétně na tom, že dotčené stromy se na dotyčném pozemku vysází pouze pro to, aby se poté, co vyrostou, pokácely a takto vytěžené dřevo bylo prodáno.

28

Za těchto podmínek je nutno konstatovat, že tyto stromy musí být považovány za plody pozemku, na němž jsou vysázeny. Ačkoliv takové plody zpravidla sledují právní osud pozemku, na kterém jsou dotčené stromy vysázeny, na základě smlouvy se mohou stát předmětem závazkových práv a vlastník nebo držitel tohoto pozemku s nimi může nakládat samostatně, aniž je dotčeno vlastnické právo nebo jiná věcná práva k tomuto pozemku. Smlouvu, jejímž předmětem je nakládání s plody pozemku, ovšem nelze považovat za smlouvu, jejímž předmětem je „věcné právo k nemovitosti“ ve smyslu čl. 6 odst. 4 písm. c) nařízení Řím I.

29

Z toho vyplývá, že předmětem smlouvy týkající se stromů vysázených na pozemku pouze za účelem jejich pokácení a prodeje takto vytěženého dřeva není „věcné právo k nemovitosti“ ve smyslu tohoto ustanovení.

30

Pokud jde zadruhé o otázku, zda je předmětem smlouvy dotčené v původním řízení „nájem nemovitosti“, je třeba připomenout, že spotřebiteli je na základě této smlouvy propachtován pozemek, na kterém jsou vysázeny dotčené stromy, a to na dobu, po kterou na něm tyto stromy porostou.

31

Pouze na základě existence pachtovní smlouvy týkající se takové nemovitosti, jako je pozemek, však nelze konstatovat, že tato smlouva spadá do působnosti čl. 6 odst. 4 písm. c) nařízení Řím I.

32

Pokud jde totiž o čl. 16 bod 1 písm. a) Úmluvy ze dne 27. září 1968 o příslušnosti a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Úř. věst. 1972, L 299, s. 32), který v oblasti nájmu nemovitostí stanovil výlučnou příslušnost soudů smluvního státu, kde se nemovitost nachází, Soudní dvůr rozhodl, že kvalifikace nájemní smlouvy ve smyslu tohoto ustanovení vyžaduje existenci dostatečně úzké vazby mezi dotčenou smlouvou a nemovitostí (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 13. října 2005, Klein, C‑73/04, EU:C:2005:607, bod 26).

33

Soudní dvůr konkrétně rozhodl, že taková smíšená smlouva, jež se týká poskytování celé škály služeb za paušální částku hrazenou zákazníkem, jako je smlouva o poskytování služeb, které jdou nad rámec převodu užívacího práva, jež je předmětem nájemní smlouvy, leží mimo oblast, v níž má smysl zásada výlučné příslušnosti stanovená ve zmíněném ustanovení, a nepředstavuje nájemní smlouvu ve vlastním slova smyslu podle tohoto ustanovení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 13. října 2005, Klein, C‑73/04, EU:C:2005:607, bod 27 a citovaná judikatura).

34

Je přitom třeba uvést, že podle bodu 7 odůvodnění nařízení Řím I by věcná působnost a ustanovení tohoto nařízení měly být v souladu s nařízením č. 44/2001. Vzhledem k tomu, že posledně uvedené nařízení bylo zrušeno a nahrazeno nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Úř. věst. 2012, L 351, s. 1), platí tento cíl soudržnosti rovněž pro toto nařízení (rozsudek ze dne 8. května 2019, Kerr, C‑25/18, EU:C:2019:376, bod 36).

35

Kromě toho je třeba uvést, že jelikož nařízení č. 44/2001 nahradilo ve vztazích mezi členskými státy úmluvu ze dne 27. září 1968 o příslušnosti a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, platí tento cíl soudržnosti i pro tuto úmluvu, avšak za předpokladu, že daná ustanovení této úmluvy lze kvalifikovat jako rovnocenná ustanovením nařízení č. 44/2001 a č. 1215/2012.

36

S ohledem na cíl soudržnosti připomenutý v předchozích dvou bodech musí být úvahy uvedené v bodech 32 a 33 tohoto rozsudku zohledněny i při výkladu čl. 6 odst. 4 písm. c) nařízení Řím I.

37

V projednávané věci hlavní předmět smlouvy dotčené v původním řízení nespočívá v užívání pozemku, na kterém jsou vysázeny dotčené stromy, v rámci pachtu; jejím cílem je – jak bylo uvedeno v bodě 26 tohoto rozsudku – dosahovat příjmů z prodeje dřeva vytěženého poté, co jsou tyto stromy pokáceny. Jak vyplývá z předkládacího rozhodnutí, cílem pachtu upraveného v této smlouvě, která zahrnuje pouze právo nechat uvedené stromy růst a nesleduje žádný účel, který by bylo možno oddělit od jejich nabytí, je pouze umožnit realizaci jednotlivých nákupů a poskytování služeb uvedených ve zmíněné smlouvě.

38

Za těchto podmínek je třeba konstatovat, že vazba takové smlouvy, jako je smlouva dotčená v původním řízení, na dotčený pozemek není natolik úzká, aby mohla být tato smlouva kvalifikována jako „nájem nemovitosti“ ve smyslu čl. 6 odst. 4 písm. c) nařízení Řím I.

39

S ohledem na vše výše uvedené je třeba na předmětnou otázku odpovědět tak, že čl. 6 odst. 4 písm. c) nařízení Řím I musí být vykládán v tom smyslu, že kupní smlouva, která zahrnuje pachtovní smlouvu a smlouvu o poskytování služeb a týká se stromů vysázených na propachtovaném pozemku pouze za účelem jejich pokácení, a to s cílem dosáhnout zisku, nepředstavuje „smlouvu, jejímž předmětem je věcné právo k nemovitosti nebo nájem nemovitosti“ ve smyslu tohoto ustanovení.

40

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení vzhledem ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (osmý senát) rozhodl takto:

Článek 6 odst. 4 písm. c) nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I) musí být vykládán v tom smyslu, že kupní smlouva, která zahrnuje pachtovní smlouvu a smlouvu o poskytování služeb a týká se stromů vysázených na propachtovaném pozemku pouze za účelem jejich pokácení, a to s cílem dosáhnout zisku, nepředstavuje „smlouvu, jejímž předmětem je věcné právo k nemovitosti nebo nájem nemovitosti“ ve smyslu tohoto ustanovení.