–

za A. H. P. Đurićem a S. Kalebotou, odvjetnici,

–

za Zagrebačka banka d.d. B. Porobijou, M. Kiš Kapetanovićem a S. Porobijou, odvjetnici,

–

za chorvatskou vládu G. Vidović Mesarek, jako zmocněnkyní,

–

za Evropskou komisi M. Mataijou a N. Ruiz Garcíou, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách (Úř. věst. 1993, L 95, s. 29; Zvl. vyd. 15/02, s. 288, a oprava v Úř. věst. 2016, L 303, s. 26), jakož i článků 38 a 47 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“).

2

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi A. H. a Zagrebačka banka d.d. ve věci vrácení částek, které posledně uvedená údajně získala neoprávněně na základě zneužívajících ujednání, která byla původně obsažena v úvěrové smlouvě uzavřené těmito účastníky řízení a později byla těmito účastníky řízení nahrazena prostřednictvím dodatku, jenž provedl změny stanovené chorvatským zákonem.

3

Článek 2 Aktu o podmínkách přistoupení Chorvatské republiky a o úpravách Smlouvy o Evropské unii, Smlouvy o fungování Evropské unie a Smlouvy o založení Evropského společenství pro atomovou energii (Úř. věst. 2012, L 112, s. 21) v prvním pododstavci stanoví:

„Ode dne přistoupení se ustanovení původních smluv a aktů přijatých orgány před přistoupením stávají závaznými pro Chorvatsko a uplatňují se v Chorvatsku za podmínek stanovených v uvedených smlouvách a v tomto aktu.“

4

Bod 13 odůvodnění směrnice 93/13 zní následovně:

„vzhledem k tomu, že se předpokládá, že právní nebo správní předpisy členských států, které přímo nebo nepřímo stanoví ujednání spotřebitelských smluv, neobsahují zneužívající ujednání; že se proto nejeví jako nezbytné podřídit ustanovením této směrnice ujednání, která odrážejí závazné právní nebo správní předpisy a zásady nebo ustanovení mezinárodních úmluv, jejichž stranami jsou členské státy; že v tomto ohledu ‚závazné právní nebo správní předpisy‘ v čl. 1 odst. 2 zahrnují také pravidla, která se v souladu s právními předpisy použijí mezi smluvními stranami, pokud nebylo ujednáno jinak.“

5

Článek 1 odst. 2 této směrnice stanoví:

„Smluvní ujednání, která odrážejí závazné právní a správní předpisy a ustanovení nebo zásady mezinárodních úmluv, jejichž stranami jsou členské státy nebo Společenství, zejména v oblasti dopravy, nejsou předmětem ustanovení této směrnice.“

6

Článek 6 odst. 1 uvedené směrnice stanoví:

„Členské státy stanoví, že zneužívající ujednání použitá ve smlouvě uzavřené prodávajícím nebo poskytovatelem se spotřebitelem nejsou podle jejich vnitrostátních právních předpisů pro spotřebitele závazná a že smlouva zůstává pro strany závaznou za stejných podmínek, může-li nadále existovat bez dotyčných zneužívajících ujednání.“

7

Článek 10 odst. 1 této směrnice stanoví:

„Členské státy uvedou v účinnost právní a správní předpisy nezbytné pro dosažení souladu s touto směrnicí nejpozději do 31. prosince 1994. Neprodleně o nich uvědomí Komisi.

Tato ustanovení jsou použitelná pro všechny smlouvy uzavřené po 31. prosince 1994.“

8

Zakon o potrošačkom kreditiranju (zákon o spotřebitelském úvěru, Narodne novine, br. 75/09), který byl přijat před přistoupením Chorvatské republiky k Evropské unii a vstoupil v platnost dne 1. ledna 2010, měl za účel provést do chorvatského práva ustanovení směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (Úř. věst. 2008, L 133, s. 66, jakož i opravy v Úř. věst. 2009, L 207, s. 14, Úř. věst. 2010, L 199, s. 40, Úř. věst. 2011, L 234, s. 46, a Úř. věst. 2015, L 36, s. 15).

9

Článek 3 tohoto zákona vyjmenovává druhy úvěrových smluv, na které se nevztahuje, mezi něž nepatří úvěrové smlouvy, jejichž účelem je nabytí nebo zachování vlastnických práv k pozemku nebo ke stávající či plánované budově.

10

Uvedený zákon byl pozměněn Zakon o izmjeni i dopunama Zakona o potrošačkom kreditiranju (zákon o změně a doplnění zákona o spotřebitelském úvěru, Narodne novine, br. 102/15) (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru z roku 2015“).

11

Kapitola IV.a zákona o spotřebitelském úvěru z roku 2015 obsahuje články 19a až 19i, jejichž ustanovení upravují „přeměnu úvěrů vyjádřených ve švýcarských francích [(CHF)] a úvěrů vyjádřených v [chorvatských] kunách [(HRK)], které jsou na základě měnové doložky vázány na švýcarské franky“.

12

Článek 19b tohoto zákona, nadepsaný „Princip přeměny úvěru“, stanoví:

„Přeměna úvěru vyjádřeného ve švýcarských francích na úvěr vyjádřený v eurech a úvěru vyjádřeného v [chorvatských] kunách, který je na základě měnové doložky vázán na švýcarské franky, na úvěr vyjádřený v [chorvatských] kunách, který je na základě měnové doložky vázán na eura, znamená přeměnu úvěru za účelem změny měny, v níž je vyjádřen, nebo změny měny jeho měnové doložky, a to takovým způsobem, aby se postavení spotřebitele s úvěrem vyjádřeným ve švýcarských francích vyrovnalo postavení, v němž by byl, kdyby měl úvěr vyjádřený v eurech, a aby se postavení spotřebitele s úvěrem vyjádřeným v [chorvatských] kunách, který je na základě měnové doložky vázán na švýcarské franky, vyrovnalo postavení, v němž by byl, kdyby měl úvěr vyjádřený v [chorvatských] kunách, který je na základě měnové doložky vázán na eura.“

13

Článek 19c uvedeného zákona, nadepsaný „Způsob výpočtu přeměny úvěru“, stanoví konkrétní postup výpočtu nové výše jistiny dluhu spotřebitele, který spočívá v zásadě v porovnání splátek úvěru, které tento spotřebitel zaplatil, s podmínkami vyplývajícími z fiktivního úvěru v eurech. Nový zůstatek úvěru vyjádřený v eurech ke dni 30. září 2015 vyplývající z tohoto konkrétního postupu výpočtu představuje výši úvěru, kterou má uvedený spotřebitele od tohoto data splácet.

14

Článek 19c tohoto zákona, nadepsaný „Přeměna úvěru“, v odstavcích 1, 5 a 6 stanoví:

„1.   Do 45 dnů ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona je věřitel povinen zaslat spotřebiteli doporučeným dopisem s doručenkou výpočet přeměny úvěru, se stavem vypočteným ke dni 30. září 2015 v souladu s článkem 19c tohoto zákona, jakož i s návrhem nové úvěrové smlouvy nebo pozměněné úvěrové smlouvy.

[…]

5.   V případě akceptace přeměny úvěru je spotřebitel povinen informovat věřitele, že akceptuje výpočet přeměny, a to buď doporučeným dopisem s doručenkou, nebo osobně, do 30 dnů ode dne, kdy obdržel výpočet přeměny podle odstavce 1 tohoto článku a přehled stavu všech pohledávek věřitele, to znamená přehled zbývajících dlužných částek podle odstavce 2 tohoto článku.

6.   Pokud spotřebitel neakceptuje výpočet přeměny úvěru nebo neuzavře s věřitelem dohodu uvedenou v čl. 19c odst. 1 bodě 6 tohoto zákona, pokračuje splácení úvěru podle platných smluvních podmínek a v souladu s ustanoveními tohoto zákona.“

15

Dne 15. října 2007 uzavřela žalobkyně v původním řízení, spotřebitelka s bydlištěm v Chorvatsku, a Zagrebačka banka, banka se sídlem v tomto členském státě, smlouvu o hypotečním úvěru na částku vyjádřenou ve švýcarských francích, ale vyplacenou v chorvatských kunách, podle průměrného směnného kurzu, který stanovila Hrvatska Narodna Banka (Chorvatská národní banka) ke dni uvolnění úvěru. Tato smlouva obsahovala mimo jiné ujednání, podle něhož měnu, na základě které má být půjčka splácena, představuje švýcarský frank, a ujednání, že použitelná pohyblivá úroková sazba může být změněna jednostranným rozhodnutím společnosti Zagrebačka banka.

16

Dne 30. září 2015 vstoupila v platnost reforma zavedená zákonem z roku 2015 o spotřebitelském úvěru. Podle článku 19b tohoto zákona musel být každý úvěr vyjádřený ve švýcarských francích povinně přeměněn na úvěr vyjádřený v eurech tak, aby se spotřebitel dostal do situace rovnocenné situaci úvěrovaných s úvěrem vyjádřeným v eurech. Podle článku 19e uvedeného zákona byli věřitelé povinni navrhnout všem dotčeným spotřebitelům uzavření nových úvěrových smluv nebo změnu smluv, které uzavřeli, při dodržení podmínek přeměny stanovených mimo jiné v článku 19c téhož zákona. V případě, že spotřebitel takovou přeměnu neakceptoval, mělo splácení jeho úvěru pokračovat podle platných smluvních podmínek.

17

Dne 8. ledna 2016 uzavřely žalobkyně v původním řízení a Zagrebačka banka dodatek k původní smlouvě za účelem provedení přeměny podle zákona o spotřebitelském úvěru z roku 2015, takže splácení úvěru bylo nadále vázáno na euro, což znamenalo změnu jistiny i způsobu výpočtu úroků, a to od 30. září 2015.

18

Dne 12. června 2019 podala žalobkyně v původním řízení proti Zagrebačka banka žalobu k Općinski građanski sud u Zagrebu (městský soud pro občanské věci v Záhřebu, Chorvatsko).

19

Svou žalobou se domáhá, aby ujednání o indexaci ve švýcarských francích a ujednání o pohyblivé úrokové sazbě obsažená ve smlouvě uzavřené dne 15. října 2007 byla prohlášena za zneužívající, a tedy neplatná, z hlediska ustanovení chorvatského práva, jakož i z hlediska ustanovení unijního práva, zejména ustanovení směrnice 93/13.

20

Na podporu tohoto návrhu argumentuje výsledkem řízení o hromadné žalobě, které bylo před Trgovački sud u Zagrebu (obchodní soud v Záhřebu, Chorvatsko) zahájeno proti několika bankám, mezi nimi Zagrebačka banka. Z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že chorvatské soudy, které postupně rozhodovaly v rámci uvedeného řízení, prohlásily, na základě zejména ustanovení směrnice 93/13, a to rozhodnutími, která jsou konečná, že dotčené banky porušily kolektivní zájmy a práva spotřebitelů tím, že v období zahrnujícím rok 2007 uzavřely úvěrové smlouvy, které obsahovaly ujednání považovaná za zneužívající a neplatná v rozsahu, v němž tato ujednání vázala splácení na švýcarský frank a umožňovala změnu úrokové sazby na základě jednostranného rozhodnutí věřitele.

21

Žalobkyně v původním řízení se kromě toho na základě znaleckého posudku, který si nechala vyhotovit, domáhá, aby byla společnosti Zagrebačka banka uložena povinnost vrátit jí veškerý prospěch, který získala neoprávněně na základě zneužívajících ujednání, jež byla obsažena v původní smlouvě a byla nahrazena na základě dodatku, jehož účinky jsou podle jejího názoru nedostačující k nápravě.

22

V tomto ohledu tvrdí, že předkládající soud musí upustit od použití jakéhokoliv pravidla vnitrostátního práva, které jí brání v tom, aby dosáhla úplného vrácení uvedeného prospěchu, jelikož se nevzdala práv, která jí náleží jakožto spotřebitelce. Zákon o spotřebitelském úvěru z roku 2015 a dodatek přebírající obsah tohoto zákona podle ní neumožnily, aby se dostala do situace, ve které by byla, kdyby původní smlouva neobsahovala zneužívající ujednání.

23

Zagrebačka banka s těmito nároky nesouhlasí a uvádí, že z důvodu přeměny úvěru stanovené uvedeným zákonem a akceptace dodatku žalobkyní v původním řízení již neexistuje právní základ umožňující žalobkyni domáhat se určení zneužívající povahy ujednání původní smlouvy a získání odškodnění z tohoto titulu, jelikož podle této banky byl úvěr vypočten se zpětnou účinností tak, jako by byl vyjádřen v eurech.

24

Na úvod předkládající soud poukazuje na to, že k zákonu o spotřebitelském úvěru z roku 2015 a k dodatku uzavřenému na základě tohoto zákona došlo po přistoupení Chorvatské republiky k Unii, takže Soudní dvůr má podle něj ratione temporis pravomoc odpovědět na předběžné otázky, které mu v projednávané věci klade.

25

Pokud jde o věc samou, předkládající soud nejprve uvádí, že s ohledem na dotčený dodatek konstatoval, že žalobkyně v původním řízení se nevzdala úplné náhrady škody a soudní ochrany svých zájmů a toto vzdání se je ostatně v chorvatském právu zakázáno, zejména zákonem o spotřebitelském úvěru z roku 2015. Kromě toho má za to, že tento zákon neurčuje zneužívající povahu a neplatnost takových ujednání, jako jsou ujednání dotčená v původním řízení, ani újmu, kterou spotřebitel individuálně utrpěl v důsledku zneužívajících ujednání, ani částky, které prodávající nebo poskytovatel získal z tohoto titulu neoprávněně, protože tyto skutečnosti jsou ponechány na posouzení soudu, jemuž je věc předložena. Podle tohoto soudu v projednávané věci žalobkyně v původním řízení prokázala, že provedená přeměna úvěru neumožnila, aby jí Zagrebačka banka vrátila veškerý prospěch, který neoprávněně získala na její úkor.

26

Uvedený soud dále zdůraznil, že v rámci „vzorového řízení“ vydal Vrhovni sud (Nejvyšší soud, Chorvatsko) dne 4. března 2020 výkladové rozhodnutí, podle kterého každá dohoda o přeměně uzavřená na základě zákona o spotřebitelském úvěru z roku 2015 „zakládá právní účinky a je platná, pokud jsou ujednání v základní úvěrové smlouvě týkající se pohyblivé úrokové sazby a měnové doložky neplatná“, zejména z důvodu, že taková dohoda zakládá nový smluvní vztah, jelikož spotřebitel není nucen jej akceptovat, na rozdíl od okolností, které vedly k vydání rozsudku ze dne 14. března 2019, Dunai (C‑118/17, EU:C:2019:207).

27

Ze žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce vyplývá, že toto rozhodnutí Vrhovniho sudu (Nejvyšší soud) zavazuje soudy nižšího stupně, avšak bylo předmětem rozdílných výkladů, pokud jde o jeho dopad na právo spotřebitele na odškodnění, který souhlasil s takovou přeměnou. Podle prvního přístupu není rozhodující, zda poskytovatel získal prospěch neoprávněně a zda byl spotřebitel odškodněn v plném rozsahu. Podle druhého přístupu, který předkládající soud upřednostňuje, nelze uvedené rozhodnutí chápat tímto způsobem, neboť jinak by vyvolávalo účinky odporující požadavkům směrnice 93/13, jak je vykládána Soudním dvorem.

28

Kromě toho s ohledem na judikaturu Soudního dvora týkající se ustanovení směrnice 93/13 ve spojení s články 38 a 47 Listiny má předkládající soud za to, že zákonodárce členského státu může přijmout opatření poskytující spotřebitelům vyšší ochranu než opatření stanovená uvedenou směrnicí. Podle jeho názoru by k dosažení cílů stanovených unijním právem měl odmítnout použít ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru z roku 2015, která s uvedeným právem nejsou v souladu, a v projednávané věci rozhodnout, že zneužívající ujednání musí být vyloučena, jako kdyby nikdy neexistovala, a že veškerý prospěch získaný společností Zagrebačka banka na základě těchto ujednání musí být vrácen žalobkyni v původním řízení.

29

Nakonec předkládající soud uvádí, že z jiných ustanovení chorvatského práva vyplývá, že platnost smlouvy musí být posuzována k okamžiku jejího uzavření a neplatné ujednání nelze zhojit. Má za to, že tato ustanovení jsou slučitelná s judikaturou Soudního dvora týkající se směrnice 93/13, z níž podle jeho názoru vyplývá, že vnitrostátní soudy musí vyloučit použití zneužívajících ujednání od počátku, a nikoli nahradit je obsahem, který nebyl mezi smluvními stranami sjednán.

30

Za těchto podmínek se Općinski građanski sud u Zagrebu (městský soud pro občanské věci v Záhřebu) rozhodl řízení přerušit a předložit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

31

Zagrebačka banka namítá nedostatek pravomoci Soudního dvora, protože tvrdí, že spor, který byl předložen předkládajícímu soudu, nespadá ratione temporis do působnosti unijního práva, neboť jediným předmětem tohoto sporu je podle této účastnice původního řízení úvěrová smlouva uzavřená přede dnem přistoupení Chorvatské republiky k Unii.

32

Zagrebačka banka dále tvrdí, že směrnice 93/13, které se týká projednávaná žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, váže podle čl. 10 odst. 1 svou použitelnost na den uzavření dotčené smlouvy, a nikoli na dobu, po kterou tato smlouva vyvolává právní účinky.

33

V tomto ohledu je třeba na prvním místě připomenout, že podle ustálené judikatury má Soudní dvůr pravomoc k výkladu unijního práva pouze pokud jde o jeho uplatňování v novém členském státě ode dne přistoupení tohoto státu k Unii (rozsudek ze dne 17. prosince 2020, Franck, C‑801/19, EU:C:2020:1049, bod 16 a citovaná judikatura).

34

Článek 2 Aktu o podmínkách přistoupení Chorvatské republiky uvedený v bodě 3 tohoto rozsudku stanoví, že ustanovení původních smluv a akty přijaté orgány před přistoupením Chorvatské republiky k Unii se pro tento členský stát stávají závaznými a uplatňují se v něm až ode dne jeho přistoupení, tj. od 1. července 2013 (rozsudek ze dne 25. března 2021, Obala i lučice, C‑307/19, EU:C:2021:236, bod 55).

35

Soudní dvůr má tedy pravomoc rozhodnout o otázce výkladu unijního práva, může-li odpověď na ni zpochybnit slučitelnost vnitrostátní právní úpravy, která byla přijata po dotčeném přistoupení a má rovněž právní účinky na smlouvu, která byla uzavřena před tímto přistoupením, s unijním právem (v tomto ohledu viz rozsudek ze dne 14. února 2019, Milivojević, C‑630/17, EU:C:2019:123, body 40 až 43).

36

Na druhém místě je třeba uvést, že Soudní dvůr rozhodl, že jelikož z čl. 10 odst. 1 druhého pododstavce směrnice 93/13 vyplývá, že se tato směrnice použije pouze na smlouvy uzavřené po 31. prosinci 1994, datu uplynutí lhůty k jejímu provedení, je pro určení použitelnosti této směrnice na tyto smlouvy třeba vycházet z data uzavření smluv dotčených v původním řízení, takže období, během něhož tyto smlouvy vyvolávají účinky, není relevantní (rozsudek ze dne 9. července 2020, Raiffeisen Bank a BRD Groupe Société Générale, C‑698/18 a C‑699/18, EU:C:2020:537, bod 42 a citovaná judikatura).

37

Tato judikatura byla upřesněna, pokud jde o situace, které nastaly v členských státech, jež, jako Chorvatská republika, přistoupily k Unii po 31. prosinci 1994, jelikož dodržení požadavků směrnice 93/13 se pro tyto státy stalo povinným až od jejich přistoupení. V tomto konkrétním kontextu Soudní dvůr opakovaně posuzoval použitelnost této směrnice, a tedy svou pravomoc k jejímu výkladu, s ohledem na den přistoupení členského státu, jehož právní úprava byla předmětem sporu v původním řízení, před tím, než zkoumal, zda dotčená smlouva byla uzavřena po tomto přistoupení, a tudíž spadala do časové působnosti uvedené směrnice (v tomto smyslu viz usnesení ze dne 3. dubna 2014, Pohotovosť, C‑153/13, EU:C:2014:1854, body 23 až 25; ze dne 3. července 2014, Tudoran, C‑92/14, EU:C:2014:2051, body 26 až 29, jakož i ze dne 9. července 2020, Raiffeisen Bank a BRD Groupe Société Générale, C‑698/18 a C‑699/18, EU:C:2020:537, body 41 až 44).

38

V projednávaném případě se směrnice 93/13 na původní smlouvu, která je zpochybněna v původním řízení, nepoužije, jelikož tato smlouva byla uzavřena dne 15. října 2007, tedy před přistoupením Chorvatské republiky k Unii s účinností ke dni 1. července 2013. Jak v podstatě uvedla generální advokátka v bodech 34 a 40 svého stanoviska, případné vrácení prospěchu, který neoprávněně získala Zagrebačka banka na základě potenciálně zneužívajících ujednání této smlouvy, se tudíž nemůže řídit ustanoveními této směrnice.

39

Směrnice 93/13 je naproti tomu použitelná na dodatek k původní smlouvě, jelikož tento dodatek, který je rovněž zpochybněn v původním řízení, byl uzavřen dne 8. ledna 2016, tedy po tomto přistoupení. Pokud přitom skutkové okolnosti sporu v původním řízení zčásti nastaly po dni přistoupení členského státu, má Soudní dvůr v tomto rozsahu pravomoc k výkladu unijního práva (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 17. prosince 2020, Franck, C‑801/19, EU:C:2020:1049, bod 17 a citovaná judikatura).

40

Je však třeba upřesnit, že uvedený dodatek nemůže rozšířit časovou působnost této směrnice, jak je definována v judikatuře připomenuté v bodech 36 a 37 tohoto rozsudku, takže případná povinnost vrácení, kterou má Zagrebačka banka na základě ujednání uvedeného dodatku, se nemůže řídit ustanoveními uvedené směrnice nebo být na nich založena, pokud jde o období předcházející jeho uzavření.

41

Z výše uvedeného vyplývá, že Soudní dvůr má pravomoc k výkladu ustanovení směrnice 93/13 pouze v rozsahu, v němž se žádost o rozhodnutí o předběžné otázce týká ujednání obsažených v tomto dodatku a období po jeho uzavření.

42

Zagrebačka banka tvrdí, že obě předběžné otázky musí být prohlášeny za nepřípustné jakožto irelevantní pro rozhodnutí sporu v původním řízení, jelikož podle jejího názoru ani ustanovení chorvatského práva uvedená předkládajícím soudem, včetně toho, jak je vykládá Vrhovni sud (Nejvyšší soud), ani dodatek ke smlouvě uzavřený účastníky řízení nezbavují žalobkyni v původním řízení práva požadovat v souladu s čl. 6 odst. 1 směrnice 93/13 vrácení prospěchu, který údajně získala dotyčná banka neoprávněně na základě úvěrové smlouvy.

43

V této souvislosti je třeba zaprvé připomenout, že podle ustálené judikatury Soudního dvora přísluší pouze vnitrostátnímu soudu, kterému byl spor předložen a který nese odpovědnost za soudní rozhodnutí, jež bude vydáno, aby s ohledem na konkrétní okolnosti věci posoudil jak nezbytnost rozhodnutí o předběžné otázce pro vydání jeho rozsudku, tak relevanci otázek, které Soudnímu dvoru klade a na které se v tomto ohledu vztahuje domněnka relevance. Proto když se položená otázka týká výkladu nebo platnosti pravidla unijního práva, Soudní dvůr je v zásadě povinen rozhodnout, s výjimkou situace, kdy je zjevné, že žádaný výklad nemá žádný vztah k realitě nebo předmětu sporu v původním řízení, pokud se jedná o hypotetický problém nebo dále pokud Soudní dvůr nedisponuje skutkovými nebo právními poznatky nezbytnými pro užitečnou odpověď na uvedenou otázku (rozsudek ze dne 21. prosince 2021, Trapeza Peiraios, C‑243/20, EU:C:2021:1045, bod 25 a citovaná judikatura).

44

V projednávané věci se předběžné otázky týkají výkladu ustanovení unijního práva, konkrétně ustanovení směrnice 93/13, a není zjevné, že žádaný výklad nemá žádný vztah ke sporu v původním řízení nebo že předložený problém je hypotetický. Z předkládacího rozhodnutí totiž zejména vyplývá, že se žalobkyně v původním řízení dovolávala v rámci tohoto sporu práv zaručených touto směrnicí. Navíc v bodě 41 tohoto rozsudku bylo konstatováno, že situace dotčená v původním řízení částečně spadá do časové působnosti uvedené směrnice.

45

Zadruhé je nesporné, že v rámci řízení upraveného v článku 267 SFEU, které je založeno na jasném rozdělení funkcí mezi vnitrostátními soudy a Soudním dvorem, má pouze vnitrostátní soud pravomoc vykládat a uplatňovat ustanovení vnitrostátního práva, zatímco Soudní dvůr je oprávněn rozhodovat pouze o výkladu nebo platnosti právního předpisu Unie, a to na základě skutečností, které mu sdělil vnitrostátní soud (rozsudek ze dne 21. prosince 2021, Trapeza Peiraios, C‑243/20, EU:C:2021:1045, bod 26 a citovaná judikatura).

46

Argumenty týkající se nepřípustnosti předběžných otázek, které Zagrebačka banka vyvozuje v podstatě z účinků, jež zákon o spotřebitelském úvěru z roku 2015 podle jejího názoru vyvolává ve sporu v původním řízení, je tudíž třeba odmítnout.

47

Z toho vyplývá, že žádost o rozhodnutí o předběžné otázce je přípustná.

48

Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 6 odst. 1 směrnice 93/13 musí být vykládán v tom smyslu, že brání ustanovením vnitrostátního práva, která nedovolují soudu rozhodujícímu ve věci, aby vyhověl návrhu spotřebitele na vrácení veškerého prospěchu, který poskytovatel získal v důsledku zneužívajících ujednání obsažených v úvěrové smlouvě, pokud byl poskytovatel nucen navrhnout spotřebiteli změnu jejich původní smlouvy prostřednictvím dohody, jejíž obsah je dán těmito ustanoveními, a tento spotřebitel měl možnost s takovou změnou souhlasit.

49

Předkládající soud uvádí, že podle výkladu zákona o spotřebitelském úvěru z roku 2015 ze strany některých chorvatských soudů by účinky ustanovení kapitoly IV.a tohoto zákona mohly být právě takové. Z těchto ustanovení konkrétně vyplývá, že profesionální poskytovatelé úvěrů byli nuceni navrhnout všem spotřebitelům, kteří uzavřeli smlouvu o úvěru vyjádřeném ve švýcarských francích, přeměnu tohoto úvěru na úvěr vyjádřený v eurech v souladu s podmínkami stanovenými uvedeným zákonem. Dotyčný spotřebitel měl možnost tento návrh odmítnout, ale pokud jej akceptoval, muselo k přeměně povinně dojít prostřednictvím začlenění obsahu stanoveného uvedenými ustanoveními buď do dodatku k původní smlouvě, jak se stalo ve sporu v původním řízení, nebo do nové smlouvy uzavřené mezi smluvními stranami.

50

Za účelem poskytnutí užitečné odpovědi uvedenému soudu, která mu umožní rozhodnout spor, jenž mu byl předložen, je třeba nejprve přezkoumat, jak zmínily chorvatská vláda a Komise ve svých písemných vyjádřeních, zda je směrnice 93/13 ve sporu v původním řízení použitelná ratione materiae s ohledem na vyloučení z působnosti podle čl. 1 odst. 2 této směrnice.

51

V tomto ohledu z úvah uvedených v bodech 39 a 40 tohoto rozsudku, týkajících se časové působnosti směrnice 93/13, vyplývá, že tato směrnice je použitelná pouze na dodatek k původní smlouvě a případná povinnost vrácení, kterou má Zagrebačka banka na základě tohoto dodatku, se nemůže řídit ustanoveními uvedené směrnice nebo být na nich založena, pokud jde o období předcházející jeho uzavření.

52

Za těchto podmínek je třeba uvést, že Soudní dvůr má pravomoc odpovědět na první otázku pouze v rozsahu, v němž se týká smluvních ujednání, která byla dodatečně vložena do původní smlouvy uvedeným dodatkem v souladu se zákonem o spotřebitelském úvěru z roku 2015.

53

Věc v původním řízení se tak liší od věci, v níž byl vydán rozsudek ze dne 14. března 2019, Dunai (C‑118/17, EU:C:2019:207). Posledně uvedená věc se totiž v širším smyslu týkala dopadů vnitrostátní právní úpravy, která označila ujednání o rozpětí směnných kurzů obsažená v úvěrových smlouvách za zneužívající a neplatná a nahradila tato ujednání ujednáními, na základě nichž se uplatňuje oficiální směnný kurz stanovený pro příslušnou měnu národní bankou členského státu, na možnost spotřebitele požadovat zrušení původní úvěrové smlouvy (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 14. března 2019, Dunai, C‑118/17, EU:C:2019:207, body 35 až 38).

54

V projednávané věci, jak bylo uvedeno v bodě 22 tohoto rozsudku, se žalobkyně v původním řízení chce dovolávat ustanovení směrnice 93/13 za účelem samostatného zpochybnění ujednání dodatku k původní smlouvě, která byla vložena do původní smlouvy na základě zákona o spotřebitelském úvěru z roku 2015, jelikož tato ujednání jsou podle ní nedostatečná k tomu, aby dosáhla úplného vrácení prospěchu, který podle ní poskytovatel získal v důsledku zneužívajících ujednání obsažených v původní úvěrové smlouvě.

55

Po těchto upřesněních je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury vylučuje čl. 1 odst. 2 směrnice 93/13 z rozsahu působnosti této směrnice smluvní ujednání, která odrážejí „závazné právní a správní předpisy“, což je výraz, který s ohledem na bod 13 odůvodnění této směrnice zahrnuje ustanovení vnitrostátního práva, která se použijí mezi smluvními stranami nezávisle na jejich volbě i dispozitivní právní normy, tj. normy, které se použijí automaticky v případě neexistence odlišného ujednání mezi stranami (rozsudek ze dne 21. prosince 2021, Trapeza Peiraios, C‑243/20, EU:C:2021:1045, bod 30 a citovaná judikatura).

56

Kromě toho Soudní dvůr již uvedený čl. 1 odst. 2 vyložil v tom smyslu, že do působnosti směrnice 93/13 nespadají ujednání, která odrážejí závazná ustanovení vnitrostátního práva, vložená po uzavření úvěrové smlouvy uzavřené se spotřebitelem s cílem nahradit neplatné smluvní ujednání (rozsudek ze dne 2. září 2021, OTP Jelzálogbank a další, C‑932/19, EU:C:2021:673, bod 29 a citovaná judikatura).

57

Vyloučení z působnosti této směrnice vyplývající z jejího čl. 1 odst. 2 je odůvodněno skutečností, že je v zásadě legitimní předpokládat, že vnitrostátní zákonodárce nastolil rovnováhu mezi právy a závazky smluvních stran určitých smluv, což je rovnováha, kterou výslovně zamýšlel chránit unijní normotvůrce (rozsudek ze dne 21. prosince 2021, Trapeza Peiraios, C‑243/20, EU:C:2021:1045, bod 35 a citovaná judikatura).

58

Vnitrostátním soudům, kterým byla věc předložena k rozhodnutí, přísluší ověřit, zda dotčené ujednání spadá pod čl. 1 odst. 2 směrnice 93/13 na základě kritérií vymezených Soudním dvorem, to znamená s přihlédnutím k povaze, obecné systematice a ustanovením dotčených úvěrových smluv, jakož i k právnímu a skutkovému kontextu, do kterého tyto smlouvy zapadají, s přihlédnutím ke skutečnosti, že s ohledem na cíl ochrany spotřebitele sledovaný touto směrnicí je třeba výjimku stanovenou v čl. 1 odst. 2 této směrnice vykládat striktně (rozsudek ze dne 21. prosince 2021, Trapeza Peiraios, C‑243/20, EU:C:2021:1045, bod 37 a citovaná judikatura).

59

V projednávané věci předkládající soud v podstatě uvádí, že ustanovení dodatku, který Zagrebačka banka a žalobkyně v původním řízení uzavřely za účelem změny své původní smlouvy tak, že úvěr vyjádřený ve švýcarských francích se mění na úvěr vyjádřený v eurech, odrážejí obsah ustanovení obsažených v kapitole IV.a zákona o spotřebitelském úvěru z roku 2015.

60

Tento soud totiž zaprvé uvádí, že zákon o spotřebitelském úvěru z roku 2015 ukládá poskytovatelům povinnost nabídnout dotyčným spotřebitelům takovou změnu a stanoví určitou metodiku výpočtu nové výše jejich úvěrových závazků. Stejně tak chorvatská vláda ve svém písemném vyjádření upřesňuje, že uvedeným zákonem byla omezena autonomie vůle bank, jelikož jím byly nuceny navrhnout spotřebitelům uzavření dohody o změně jejich stávající smlouvy, přičemž obsah této dohody byl přesně dán touto závaznou normou.

61

Zadruhé předkládající soud uvádí, že všechny smluvní strany spadající do působnosti zákona o spotřebitelském úvěru z roku 2015 změnily původní smluvní vztah na základě souhlasného projevu vůle, a nikoli přímo na základě legislativního zásahu, jak tomu bylo konkrétně ve věci, v níž byl vydán rozsudek ze dne 14. března 2019, Dunai (C‑118/17, EU:C:2019:207). Nicméně i když měl každý spotřebitel možnost přeměnu stanovenou tímto zákonem odmítnout, nic to nemění na tom, že pokud s ní spotřebitel souhlasil, jako ve věci v původním řízení, nezměnily smluvní strany svou původní smlouvu s cílem nahradit zneužívající ujednání obsažená v této smlouvě svobodně, nýbrž byly povinny uplatnit pravidla pro přeměnu stanovená vnitrostátním zákonodárcem. Jak uvedla generální advokátka v bodě 50 svého stanoviska, prostý požadavek souhlasu spotřebitele nebrání tomu, aby ujednání v dodatku byla považována za ujednání, která odrážejí závazné právní či správní předpisy, jelikož obsah tohoto dodatku je zcela určen uvedeným zákonem.

62

Zatřetí, jak v podstatě konstatovala generální advokátka v bodě 51 svého stanoviska, z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že cílem sledovaným chorvatským zákonodárcem bylo vytvořit rovnováhu mezi právy a povinnostmi stran dotčených zákonem o spotřebitelském úvěru z roku 2015.

63

I když tedy tato právní kvalifikace bude v konečném důsledku příslušet předkládajícímu soudu, a to v souladu s judikaturou připomenutou v bodě 58 tohoto rozsudku, ustanovení obsažená v kapitole IV.a uvedeného zákona podle všeho představují ustanovení vnitrostátního práva, která jsou závazná ve smyslu čl. 1 odst. 2 směrnice 93/13, takže smluvní ujednání odrážející ustanovení tohoto zákona, jejichž cílem je nahradit neplatná ujednání obsažená v úvěrové smlouvě uzavřené se spotřebitelem, nepodléhají ustanovením této směrnice.

64

S ohledem na výše uvedené úvahy je třeba na první otázku odpovědět tak, že čl. 1 odst. 2 směrnice 93/13 musí být vykládán v tom smyslu, že do věcné působnosti této směrnice nespadají smluvní ujednání, která odrážejí ustanovení vnitrostátního práva, podle kterých byl poskytovatel nucen navrhnout spotřebiteli změnu jejich původní smlouvy prostřednictvím dohody, jejíž obsah je dán těmito ustanoveními, a tento spotřebitel měl možnost s takovou změnou souhlasit.

65

S ohledem na odpověď na první otázku není namístě odpovídat na druhou otázku.

66

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (třetí senát) rozhodl takto:

Článek 1 odst. 2 směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách musí být vykládán v tom smyslu, že do věcné působnosti této směrnice nespadají smluvní ujednání, která odrážejí ustanovení vnitrostátního práva, podle kterých byl poskytovatel nucen navrhnout spotřebiteli změnu jejich původní smlouvy prostřednictvím dohody, jejíž obsah je dán těmito ustanoveními, a tento spotřebitel měl možnost s takovou změnou souhlasit.