Věc C‑538/20

Finanzamt B

v.

W AG

[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Bundesfinanzhof (Spolkový finanční soud, Německo)]

Rozsudek Soudního dvora (čtvrtého senátu) ze dne 22. září 2022

„Řízení o předběžné otázce – Svoboda usazování – Články 49 a 54 SFEU – Odpočet konečných ztrát stálé provozovny-nerezidenta – Stát, který se vzdal své daňové pravomoci na základě smlouvy o zamezení dvojímu zdanění – Srovnatelnost situací“

  1. Volný pohyb osob – Svoboda usazování – Ustanovení Smlouvy – Působnost – Činnost, kterou společnost-rezident vykonává v jiném členském státě prostřednictvím stálé provozovny – Zahrnutí

    (Články 49 a 54 SFEU)

    (viz body 14, 15)

  2. Volný pohyb osob – Svoboda usazování – Daňové právní předpisy – Daň z příjmů právnických osob – Zohlednění konečných ztrát – Členský stát sídla společnosti, který se na základě smlouvy o zamezení dvojímu zdanění vzdal výkonu své pravomoci zdanit výsledky stálé provozovny, která se nachází v jiném členském státě – Daňový režim, který společnosti-rezidentovi umožňuje odečíst ztráty vzniklé její stálé provozovně nacházející se v členském státě sídla uvedené společnosti, ale vylučuje tento odpočet v případě ztrát vzniklých stálé provozovně nacházející se v jiném členském státě – Přípustnost

    (Články 49 a 54 SFEU)

    (viz body 17–22, 27–29 a výrok)

Shrnutí

Akciová společnost W AG, která provozuje banku obchodující s cennými papíry, je daňovým rezidentem v Německu. V srpnu 2004 otevřela společnost W pobočku ve Spojeném království. Vzhledem k tomu, že tato pobočka nedosahovala zisku, přistoupila společnost W v první polovině roku 2007 k jejímu uzavření, takže ztráty vzniklé této pobočce nemohly být ve Spojeném království převedeny pro daňové účely.

Finanzamt B (Finanční úřad B, Německo) odmítl tyto ztráty zohlednit při výpočtu daně, kterou měla společnost W uhradit v Německu za rok 2007. Společnost W podala proti tomuto odmítnutí žalobu k Hessiches Finanzgericht (finanční soud v Hesensku, Německo), který rozsudkem ze dne 4. září 2018 její žalobě vyhověl.

Finanční úřad B podal proti uvedenému rozsudku opravný prostředek „Revision“ k Bundesfinanzhof (Spolkový finanční soud, Německo), který je předkládajícím soudem. Předkládající soud uvádí, že ačkoli má společnost W v souladu s německou právní úpravou ( 1 ) v Německu povinnost k dani z příjmů právnických osob a k živnostenské dani ze všech svých příjmů, ztráty vzniklé její stálé provozovně nacházející se ve Spojeném království jsou vyloučeny ze základu pro výpočet její daně z příjmů právnických osob na základě smlouvy o zamezení dvojímu zdanění ( 2 ), která od daně z příjmů právnických osob osvobozuje zahraniční výsledky, přičemž jsou tyto výsledky nicméně zohledněny pro účely určení použitelné sazby daně. Totéž platí pro živnostenskou daň. Předkládající soud má pochybnosti o slučitelnosti tohoto vyloučení se svobodou usazování, jelikož na rozdíl od ztrát vzniklých stálé provozovně nacházející se v jiném členském státě mohou společnosti-rezidenti při stanovení svého zdanitelného příjmu zohlednit ztráty vzniklé stálé provozovně-rezidentovi.

Soudní dvůr má však ve svém rozsudku za to, že z toho nevyplývá žádné omezení svobody usazování, neboť tyto dvě situace nejsou objektivně srovnatelné.

Závěry Soudního dvora

Soudní dvůr rozhodl, že články 49 a 54 SFEU nebrání daňovému režimu členského státu, podle kterého společnost, která je rezidentem tohoto státu, nemůže od svého zdanitelného zisku odečíst konečné ztráty, které vznikly její stálé provozovně nacházející se v jiném členském státě, v případě, kdy se členský stát sídla vzdal své pravomoci zdanit výsledky této stálé provozovny na základě smlouvy o zamezení dvojímu zdanění.

Je pravda, že takový daňový režim zavádí rozdílné zacházení mezi společností-rezidentem, která má stálou provozovnu nacházející se v jiném členském státě, a společností-rezidentem, která má stálou provozovnu-rezidenta. Takové rozdílné zacházení může odradit společnost-rezidenta od výkonu jejích činností prostřednictvím stálé provozovny nacházející se v jiném členském státě. Takové rozdílné zacházení je přípustné pouze tehdy, pokud se týká situací, které nejsou objektivně srovnatelné, anebo je odůvodněno naléhavým důvodem obecného zájmu a tomuto cíli přiměřené.

Avšak v tomto ohledu se společnosti se stálými provozovnami nacházejícími se v jiném členském státě v zásadě nenacházejí v situaci srovnatelné se situací společností se stálými provozovnami-rezidenty s ohledem na opatření přijatá členským státem s cílem zamezit dvojímu zdanění zisků společnosti-rezidenta nebo toto zdanění zmírnit, ledaže vnitrostátní daňové právní předpisy samy staví tyto dvě kategorie provozoven na roveň za účelem zohlednění ztrát a zisků, které vytvářejí.

Naproti tomu pokud se členský stát sídla společnosti vzdal – stejně jako v projednávané věci – na základě smlouvy o zamezení dvojímu zdanění výkonu své pravomoci zdanit výsledky stálé provozovny-nerezidenta této společnosti, která se nachází v jiném členském státě, situace společnosti-rezidenta, která má takovou stálou provozovnu, není srovnatelná se situací společností-rezidenta, která má stálou provozovnu-rezidenta, s ohledem na opatření přijatá prvním členským státem s cílem zamezit dvojímu zdanění zisků, nebo toto zdanění zmírnit, a souměrně zamezit dvojímu odpočtu ztrát u společností-rezidentů.

( 1 ) – Ustanovení § 1 odst. 1 Körperschaftsteuergesetz (zákon o dani z příjmů právnických osob) a Gewerbesteuergesetz (zákon o živnostenské dani), který pro účely výpočtu základu živnostenské daně odkazuje na stanovení zisku podléhajícího dani z příjmů právnických osob.

( 2 ) – Článek XVIII odst. 2 smlouvy, která byla dne 26. listopadu 1964 uzavřena mezi Spolkovou republikou Německo a Spojeným královstvím Velké Británie a Severního Irska a která se týká zamezení dvojímu zdanění a předcházení daňovým únikům, ve znění dodatku ze dne 23. března 1970 (BGBl. 1966 II, s. 359; BGBl. 1967 II, s. 828, a BGBl. 1971 II, s. 46).