–

za TP V. Grévym, avocat,

–

za Institut des Experts en Automobiles P. Bottemanem a R. Moldersem-Pierrem, avocats,

–

za belgickou vládu L. Van den Broeck, M. Jacobs a C. Pochet, jako zmocněnkyněmi,

–

za českou vládu M. Smolkem a J. Vláčilem, jakož i T. Machovičovou, jako zmocněnci,

–

za nizozemskou vládu M. Bulterman a M. Gijzen, jako zmocněnkyněmi,

–

za polskou vládu B. Majczynou, jako zmocněncem,

–

za Evropskou komisi É. Gippini Fournierem a J. Samnadda, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu článku 49 SFEU, jakož i směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/36/ES ze dne 7. září 2005 o uznávání odborných kvalifikací (Úř. věst. 2005, L 255, s. 22), ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/55/EU ze dne 20. listopadu 2013 (Úř. věst. 2013, L 354, s. 132) (dále jen „směrnice 2005/36“).

2

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi TP a Institut des Experts en Automobiles (dále jen „IEA“) ve věci výkonu povolání TP jako odhadce automobilů v Belgii.

3

Bod 11 odůvodnění směrnice 2005/36 zejména uvádí, že cílem této směrnice není zasahovat do oprávněného zájmu členských států zabránit tomu, aby se někteří z jejich občanů mohli zneužívajícím způsobem vyhýbat uplatňování vnitrostátních právních předpisů v oblasti povolání.

4

Článek 3 odst. 1 této směrnice stanoví:

„Pro účely této směrnice se rozumí:

[…]“

5

Hlava II uvedené směrnice, nadepsaná „Volné poskytování služeb“, obsahuje články 5 až 9 této směrnice. Článek 5, nadepsaný „Zásada volného poskytování služeb“, stanoví:

„1.   Aniž jsou dotčeny zvláštní právní předpisy [Unie] a články 6 a 7 této směrnice, neomezí členské státy z žádného důvodu vztahujícího se k odborné kvalifikaci poskytování služeb v jiném členském státě:

2.   Tato hlava se použije pouze tehdy, pokud se poskytovatel služby pohybuje na území hostitelského členského státu, aby zde dočasně a příležitostně vykonával povolání uvedené v odstavci 1.

Povaha dočasného a příležitostného poskytování služeb se posuzuje případ od případu, zejména s ohledem na dobu trvání, četnost, pravidelnost a nepřetržitost.

3.   Pokud se poskytovatel služeb pohybuje, podléhá pravidlům pro výkon povolání stavovské, zákonné nebo správní povahy, která jsou přímo spojena s odbornou kvalifikací, například definice povolání, užívání profesních označení a vážné zanedbání povinné péče při výkonu povolání, které přímo a konkrétně souvisí s ochranou a bezpečností spotřebitele, jakož i disciplinárním předpisům, které se v hostitelském členském státě vztahují na příslušníky povolání, kteří zde vykonávají stejné povolání.“

6

Článek 6 téže směrnice, nadepsaný „Osvobození“, v prvním pododstavci v písm. a) stanoví:

„Podle čl. 5 odst. 1 osvobodí hostitelský členský stát poskytovatele služeb usazené v jiném členském státě od požadavků, které ukládá příslušníkům povolání usazeným na svém území, týkajících se:

7

Podle čl. 7 odst. 1 směrnice 2005/36 mohou členské státy požadovat, aby v případě, že se poskytovatel služby poprvé pohybuje z jednoho členského státu do druhého za účelem poskytování služeb, předem uvědomil příslušný orgán v hostitelském členském státě. Toto ohlášení se jednou ročně obnovuje, pokud poskytovatel služeb chce v daném roce dočasně nebo příležitostně poskytovat služby v tomto členském státě.

8

V Belgii jsou postavení, práva a povinnosti odhadců automobilů předmětem zákona ze dne 15. května 2007 o uznávání a ochraně povolání odhadce automobilů a zřízení Institutu odhadců automobilů (Moniteur belge ze dne 2. června 2007, s. 28087), ve znění zákona ze dne 6. října 2011 (Moniteur belge ze dne 10. listopadu 2011, s. 67853) (dále jen „zákon ze dne 15. května 2007“).

9

Podle čl. 5 odst. 1 bodu 2 písm. b) zákona ze dne 15. května 2007 se postavení člena IEA přiznává každé fyzické osobě, která se hodlá usadit v Belgii jako odhadce automobilů, a požádá o to, pokud předloží osvědčení způsobilosti nebo doklad o dosažené kvalifikaci vydaný členským státem Evropské unie. Bod 6 článku 5 odst. 1 tohoto zákona dodává, že dotyčná osoba musí být zapsána na seznam členů IEA.

10

Článek 6 uvedeného zákona stanoví:

„V případě, že se v rámci volného pohybu služeb státní příslušníci členských států Unie […] poprvé přestěhují na území Belgie za účelem dočasného a příležitostného výkonu povolání odhadce automobilů, uvědomí o tom předem příslušnou komoru rady [IEA] prostřednictvím písemného prohlášení v souladu s čl. 9 [odst. 1] zákona ze dne 12. února 2008, kterým se zavádí […] obecný rámec pro uznávání odborných kvalifikací [EU]. […]“

11

Směrnice 2005/36 byla provedena do belgického práva zákonem ze dne 12. února 2008, kterým se zavádí obecný rámec pro uznávání odborných kvalifikací EU (Moniteur belge ze dne 2. dubna 2008, s. 17886, dále jen „zákon ze dne 12. února 2008“).

12

Hlava II tohoto zákona, nadepsaná „Volný pohyb služeb“, obsahuje články 6 až 11 tohoto zákona. Článek 6 uvedeného zákona stanoví:

„Tato hlava se použije pouze tehdy, pokud se poskytovatel služby přemístí na území Belgie, aby zde dočasně a příležitostně vykonával povolání uvedené v čl. 7 [odst. 1].

Povaha dočasného a příležitostného poskytování služeb se posuzuje případ od případu, zejména s ohledem na dobu trvání, četnost, pravidelnost a nepřetržitost.“

13

Článek 9 téhož zákona upravuje režim předchozího ohlášení v souladu s článkem 7 směrnice 2005/36.

14

TP v Belgii po mnoho let vykonával povolání odhadce automobilů. Od 28. ledna 2014 pobývá na území Lucemburského velkovévodství a vykonává zde stejné povolání.

15

Předkládající soud uvádí, že z informací předložených TP vyplývá, že i když od tohoto data plnil některé úkoly v Belgii, převážná část jeho výdělečné činnosti se v současné době uskutečňuje mimo belgické území, takže profesní činnost, kterou vykonává v Belgii, může být kvalifikována jako „vedlejší“.

16

V září 2015 vyzvala IEA TP, aby se za účelem regularizace své situace v Belgii zapsal na seznam členů IEA.

17

TP odmítl takovou žádost podat a vzhledem k tomu, že podle jeho údajů zpracovává některé znalecké posudky v Belgii, požádal o zápis do dočasného a příležitostného seznamu odhadců automobilů podle článku 9 zákona ze dne 12. února 2008.

18

IEA má za to, že TP tím, že vykonává povolání odhadce automobilů v Belgii, aniž je členem IEA, vykonává protiprávní a nekalou činnost. Podal tedy žalobu proti TP k tribunal de commerce du Hainaut (obchodní soud v Hainaut, Belgie) s cílem zakázat používání dokladu odhadce automobilů, jakož i výkon tohoto povolání v Belgii.

19

TP podal k témuž soudu vzájemnou žalobu, aby nařídil jeho zápis na dočasný a příležitostný seznam odhadců automobilů podle článku 6 zákona ze dne 15. května 2007.

20

Rozsudkem ze dne 29. listopadu 2017 tribunal de commerce du Hainaut (obchodní soud v Hainaut) vyhověl žalobě IEA a vzájemnou žalobu TP zamítl. Dne 15. února 2018 podal TP proti tomuto rozsudku odvolání k předkládajícímu soudu.

21

Rozsudkem ze dne 3. prosince 2019 prohlásil předkládající soud odvolání TP za přípustné a na základě dokumentů jím předložených rozhodl, že má v Lucembursku provozovnu ve smyslu článků 16 až 19 směrnice 2005/36.

22

Předkládající soud však uvádí, že má pochybnosti o souladu výkladu výrazů „dočasné a příležitostné“ obsažených v článku 6 zákona ze dne 15. května 2007, jak jej obhajuje IEA, podle něhož předchozí výkon trvalé a pravidelné činnosti v jednom členském státě brání uznání dočasné a příležitostné povahy výkonu téže činnosti v tomto členském státě po usazení dotyčné osoby v jiném členském státě. TP přitom pokračuje v činnosti, kterou v Belgii vykonával po dobu více než 25 let.

23

Dále má uvedený soud za to, že dočasná povaha poskytování služeb musí být posuzována nejen s ohledem na dobu trvání poskytování této služby, ale také s ohledem na její pravidelnost, opakovanost a nepřetržitost. Z toho vyvozuje, že určitý opakovaný výskyt v zásadě nebrání uznání dočasné povahy činnosti. Kromě toho dočasná povaha poskytování služeb nevylučuje možnost dotyčné osoby vytvořit si v členském státě, v němž poskytuje své služby, určitou infrastrukturu, jako je kancelář.

24

Za těchto podmínek se cour d’appel de Mons (odvolací soud v Mons) (Belgie) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

25

Úvodem je třeba připomenout, že i když doslovný obsah otázek položených předkládajícím soudem v rámci žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce vybízí Soudní dvůr k tomu, aby se vyjádřil ke slučitelnosti ustanovení vnitrostátního práva s unijním právem, nic nebrání Soudnímu dvoru, aby podal tomuto soudu užitečnou odpověď a poskytl mu poznatky k výkladu unijního práva, které jemu samotnému umožní rozhodnout o výkladu vnitrostátního práva a o jeho slučitelnosti s unijním právem (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 30. dubna 2020, CTT – Correios de Portugal, C‑661/18, EU:C:2020:335, bod 29 a citovaná judikatura).

26

Pokud jde o spor v původním řízení, ze žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce vyplývá, že TP je v Lucembursku legálně usazen a vykonává zde povolání odhadce automobilů. Kromě toho předkládající soud odkazuje na „úkoly“ vykonávané TP v několika členských státech, zejména na území Belgického království, což s sebou nese fyzické přemístění do tohoto členského státu za účelem výkonu jeho povolání.

27

Z toho vyplývá, že na takové poskytování služeb se vztahuje článek 5 směrnice 2005/36, jehož odst. 1 písm. a) zakotvuje zásadu, podle které členské státy nemohou omezit poskytování služeb z žádného důvodu vztahujícího se k odborné kvalifikaci, je-li poskytovatel služby v souladu se zákonem usazen v jiném členském státě za účelem výkonu stejného povolání. V tomto ohledu odstavec 2 tohoto článku upřesňuje, že ustanovení hlavy II směrnice 2005/36 se použijí pouze tehdy, pokud se poskytovatel služby pohybuje na území hostitelského členského státu ve smyslu tohoto ustanovení, aby zde dočasně a příležitostně vykonával povolání.

28

Dále vzhledem k tomu, že se na okolnosti věci v původním řízení vztahuje hlava II směrnice 2005/36, která obsahuje článek 5 této směrnice, článek 16 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/123/ES ze dne 12. prosince 2006 o službách na vnitřním trhu (Úř. věst. 2006, L 376, s. 36) se na rozdíl od toho, co tvrdila nizozemská vláda ve svém písemném vyjádření předloženém Soudnímu dvoru, nepoužije. Na základě čl. 17 bodu 6 této směrnice se totiž článek 16 této směrnice nepoužije na záležitosti, na něž se vztahuje hlava II směrnice 2005/36, a na požadavky v členském státě, v němž je služba poskytována, které vyhrazují činnost konkrétní profesi (rozsudek ze dne 17. prosince 2015, X-Steuerberatungsgesellschaft, C‑342/14, EU:C:2015:827, bod 36).

29

S ohledem na tato upřesnění je třeba mít za to, že podstatou otázek předkládajícího soudu, které musí být přezkoumány společně, je, zda čl. 5 odst. 2 směrnice 2005/36 musí být vykládán v tom smyslu, že brání právní úpravě hostitelského členského státu ve smyslu tohoto ustanovení, která dle výkladu příslušných orgánů tohoto členského státu neumožňuje odborníkovi usazenému v jiném členském státě dočasně a příležitostně vykonávat své povolání na území hostitelského členského státu z důvodů, že tento odborník měl v minulosti v tomto členském státě provozovnu, že služby, které poskytuje, se do jisté míry opakují a že si v uvedeném členském státě vytvořil určitou infrastrukturu, jako je kancelář.

30

Za účelem odpovědi na tyto otázky je nezbytné provést výklad čl. 5 odst. 2 směrnice 2005/36, a konkrétně pojmu „dočasný a příležitostný“ výkon povolání v hostitelském členském státě, který je uveden v tomto ustanovení, ve světle judikatury Soudního dvora týkající se volného pohybu služeb zakotveného v článku 56 SFEU.

31

V této souvislosti již Soudní dvůr rozhodl, že je třeba rozlišovat mezi působností volného pohybu služeb a působností svobody usazování. Za tímto účelem je důležité určit, zda je hospodářský subjekt usazen v členském státě, v němž nabízí předmětnou službu, či nikoli. Pokud je usazen v členském státě, v němž tuto službu nabízí, vztahuje se na něj působnost svobody usazování, jak je vymezena v článku 49 SFEU. Pokud však hospodářský subjekt není v členském státě poskytnutí služby usazen, je přeshraničním poskytovatelem, na kterého se vztahuje volný pohyb služeb (rozsudek ze dne 22. listopadu 2018, Vorarlberger Landes- und Hypothekenbank, C‑625/17, EU:C:2018:939, bod 34 a citovaná judikatura).

32

Pojem „usazení“ ve smyslu ustanovení Smlouvy o FEU týkajících se svobody usazování zahrnuje skutečný výkon hospodářské činnosti prostřednictvím stálé provozovny v hostitelském členském státě po neurčitou dobu. Předpokládá tedy skutečné usazení dotyčného hospodářského subjektu v tomto členském státě a výkon skutečné hospodářské činnosti v tomto státě (rozsudek ze dne 22. listopadu 2018, Vorarlberger Landes- und Hypothekenbank, C‑625/17, EU:C:2018:939, bod 35 a citovaná judikatura).

33

Kromě toho je třeba upřesnit, že ve smyslu ustanovení Smlouvy o FEU týkajících se svobody usazování může být osoba usazena ve více než jednom členském státě, zejména prostřednictvím zřízení druhého sídla hospodářské činnosti (rozsudek ze dne 30. listopadu 1995, Gebhard, C‑55/94, EU:C:1995:411, bod 24 a citovaná judikatura).

34

Naproti tomu v případě, kdy se poskytovatel určité služby přemístí do jiného členského státu, než je členský stát, v němž je usazen, ustanovení kapitoly Smlouvy o FEU týkající se služeb, a zejména čl. 57 třetí pododstavec SFEU stanoví, že tento poskytovatel zde bude provozovat činnost dočasně (rozsudek ze dne 22. listopadu 2018, Vorarlberger Landes- und Hypothekenbank, C‑625/17, EU:C:2018:939, bod 36 a citovaná judikatura).

35

Podle judikatury Soudního dvora pojem „služba“ ve smyslu Smlouvy o FEU může zahrnovat služby velmi rozličné povahy, včetně služeb, které hospodářský subjekt usazený v členském státě poskytuje více či méně často nebo pravidelně, i po delší dobu, osobám usazeným v jednom nebo více jiných členských státech. Žádné ustanovení Smlouvy o FEU ostatně neumožňuje abstraktním způsobem určit délku nebo četnost, od které již nelze poskytnutí služby nebo určitého typu služby v jiném členském státě považovat za poskytování služeb ve smyslu Smlouvy o FEU (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 11. prosince 2003, Schnitzer, C‑215/01, EU:C:2003:662, body 30 a 31, jakož i ze dne 10. května 2012, Duomo Gpa a další, C‑357/10 až C‑359/10, EU:C:2012:283, bod 32).

36

Kromě toho Soudní dvůr rozhodl, že dočasná povaha poskytování služby nevylučuje možnost poskytovatele služeb vytvořit si určitou infrastrukturu v hostitelském členském státě (včetně kanceláře, kabinetu nebo pracovny), pokud je tato infrastruktura nezbytná pro účely poskytování dotyčné služby (rozsudek ze dne 30. listopadu 1995, Gebhard, C‑55/94, EU:C:1995:411, bod 27).

37

S ohledem na tyto úvahy je třeba odpovědět na položené otázky.

38

Zaprvé v situaci, kdy se odborník usazený v členském státě pohybuje na území hostitelského členského státu, ve kterém měl v minulosti provozovnu, aby tam nadále vykonával pouze dočasně a příležitostně své povolání, mají příslušné orgány tohoto členského státu právo, jak potvrzuje bod 11 odůvodnění směrnice 2005/36, ověřit pravdivost tvrzení uvedeného odborníka, aby se ujistily, že se nepokouší zneužívajícím způsobem vyhýbat uplatňování vnitrostátních právních předpisů v oblasti povolání.

39

Kromě toho v takové situaci z článků 56 a 57 SFEU nebo čl. 5 odst. 2 směrnice 2005/36 ani z judikatury Soudního dvora citované v bodech 31 až 36 tohoto rozsudku nevyplývá, že pouhá skutečnost, že v minulosti měl odborník provozovnu v hostitelském členském státě, může bránit tomu, aby při výkonu volného pohybu služeb vykonával své povolání v posledně uvedeném členském státě tak, že se do něj přemístí z členského státu, ve kterém je v současnosti usazen.

40

Zadruhé z judikatury citované v bodě 35 tohoto rozsudku vyplývá, že skutečnost, že služby poskytované v hostitelském členském státě odborníkem usazeným v jiném členském státě se do jisté míry opakují, nebrání tomu, aby byly kvalifikovány jako služby poskytované „dočasně a příležitostně“ ve smyslu čl. 5 odst. 2 směrnice 2005/36 v hostitelském členském státě.

41

Zatřetí z judikatury citované v bodě 36 tohoto rozsudku vyplývá, že skutečnost, že odborník si v této situaci v hostitelském členském státě vytvoří určitou infrastrukturu, jako je kancelář, sama o sobě nebrání takové kvalifikaci poskytování služeb, které poskytuje v hostitelském členském státě.

42

Konečně je třeba připomenout, že podle čl. 6 odst. 1 písm. a) směrnice 2005/36 jsou poskytovatelé služeb usazení v jiném členském státě, kteří jsou uvedeni v článku 5 této směrnice, osvobozeni od požadavků, které ukládá příslušníkům povolání usazeným na území hostitelského členského státu, týkajících se zejména povolení, registrace nebo členství v profesní organizaci nebo subjektu, přičemž tento členský stát může stanovit pouze automatickou dočasnou registraci nebo formální členství v takové profesní organizaci nebo subjektu k usnadnění použití disciplinárních ustanovení v souladu s čl. 5 odst. 3 uvedené směrnice, a zejména za předpokladu, že tato nezpozdí nebo jakýmkoli způsobem neztíží poskytování služeb.

43

S ohledem na všechny výše uvedené úvahy je třeba na položené otázky odpovědět tak, že čl. 5 odst. 2 směrnice 2005/36 musí být vykládán v tom smyslu, že brání právní úpravě hostitelského členského státu ve smyslu tohoto ustanovení, která dle výkladu příslušných orgánů tohoto členského státu neumožňuje odborníkovi usazenému v jiném členském státě dočasně a příležitostně vykonávat své povolání na území hostitelského členského státu z důvodů, že tento odborník měl v minulosti v tomto členském státě provozovnu, že služby, které poskytuje, se do jisté míry opakují nebo že si v uvedeném členském státě vytvořil určitou infrastrukturu, jako je kancelář.

44

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (devátý senát) rozhodl takto:

Článek 5 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/36/ES ze dne 7. září 2005 o uznávání odborných kvalifikací, ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/55/EU ze dne 20. listopadu 2013, musí být vykládán v tom smyslu, že brání právní úpravě hostitelského členského státu ve smyslu tohoto ustanovení, která dle výkladu příslušných orgánů tohoto členského státu neumožňuje odborníkovi usazenému v jiném členském státě dočasně a příležitostně vykonávat své povolání na území hostitelského členského státu z důvodů, že tento odborník měl v minulosti v tomto členském státě provozovnu, že služby, které poskytuje, se do jisté míry opakují nebo že si v uvedeném členském státě vytvořil určitou infrastrukturu, jako je kancelář.