–

za ZK, jako nástupce JM, insolvenčního správce společnosti BMA Nederland BV, I. Lintel a T. van Zantenem, advocaten,

–

za BMA Braunschweigische Maschinenbauanstalt AG L. Kortmannem, B. Kraaipoelem a N. Pannevisem, advocaten,

–

za Stichting Belangbehartiging Crediteuren BMA Nederland F. Eikelboomem, advocaat,

–

za Evropskou komisi M. Heller, jakož i F. Wilmanem a M. Wilderspinem, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká jednak výkladu čl. 7 bodu 2 a čl. 8 bodu 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Úř. věst. 2012, L 351, s. 1) a jednak článku 4 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 864/2007 ze dne 11. července 2007 o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy („Řím II“) (Úř. věst. 2007, L 199, s. 40).

2

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi ZK, jako nástupce JM, správcem konkurzní podstaty společnosti BMA Nederland BV (dále jen „BMA NL“), a BMA Braunschweigische Maschinenbauanstalt AG (dále jen „BMA AG“) ve věci jednání způsobujícího škodu, kterého se posledně uvedená měla dopustit v rozporu se svou povinností řádné péče na úkor věřitelů prvně uvedené společnosti.

3

Body 15, 16 a 34 odůvodnění nařízení č. 1215/2012 znějí takto:

[…]

4

Kapitola II tohoto nařízení, nadepsaná „Příslušnost“, obsahuje mimo jiné oddíl 1 „Obecná ustanovení“ a oddíl 2 „Zvláštní příslušnost“. Článek 4 odst. 1 uvedeného nařízení, jenž se nachází v oddíle 1, stanoví:

„Nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu.“

5

Článek 7 téhož nařízení, jenž se nachází v oddíle 2 kapitoly II uvedeného nařízení, stanoví:

„Osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována:

[...]

[...]“

6

Podle čl. 8 bodu 2 nařízení č. 1215/2012, který rovněž spadá pod uvedený oddíl 2, může být osoba, která má bydliště v některém členském státě, též žalována:

„jedná-li se o žalobu o záruku nebo o intervenční žalobu, u soudu, u něhož byla podána původní žaloba, ledaže by toto řízení bylo zahájeno pouze proto, aby tato osoba byla odňata soudu, který je pro ni příslušný“.

7

V bodě 7 odůvodnění nařízení Řím II se uvádí:

„Věcná působnost a ustanovení tohoto nařízení by měly být v souladu s nařízením [č. 44/2001] a s nástroji upravujícími právo rozhodné pro smluvní závazkové vztahy.“

8

Článek 1 uvedeného nařízení, nadepsaný „Oblast působnosti“, v odstavci 2 stanoví:

„Z oblasti působnosti tohoto nařízení se vyjímají:

[...]

9

Kapitola II uvedeného nařízení je věnována civilním deliktům. Článek 4 téhož nařízení, nadepsaný „Obecné pravidlo“, zní takto:

„1.   Nestanoví-li toto nařízení jinak, je rozhodným právem pro mimosmluvní závazkové vztahy, které vznikají z civilních deliktů, právo země, kde škoda vznikla, bez ohledu na to, ve které zemi došlo ke skutečnosti, jež vedla ke vzniku škody, a bez ohledu na to, ve které zemi nebo kterých zemích se projevily nepřímé následky této skutečnosti.

2.   Mají-li však osoba, vůči které je vznášen nárok na náhradu škody, a poškozený v okamžiku vzniku škody obvyklé bydliště ve stejné zemi, použije se právo této země.

3.   Vyplývá-li ze všech okolností případu, že je civilní delikt zjevně úžeji spojen s jinou zemí, než je země uvedená v odstavci 1 nebo 2, použije se právo této jiné země. Zjevně užší vztah k jiné zemi by mohl být založen zejména na již existujícím vztahu mezi stranami, jakým může být například smlouva, který úzce souvisí s daným civilním deliktem.“

10

Článek 3:305a Burgerlijk Wetboek (občanský zákoník), který nabyl účinnosti dne 1. července 1994, stanoví:

„1.   Každá instituce nebo spolek s plnou způsobilostí k právům a právním úkonům může podat žalobu k soudu na ochranu podobných zájmů dalších osob, pokud tyto zájmy hájí v souladu se svými stanovami.

[...]

3.   Předmětem žaloby podle odstavce 1 nemůže být […] náhrada škody v penězích.

[...]“

11

BMA NL a její mateřská společnost BMA Groep BV jsou společnosti usazené v Nizozemsku. BMA AG, společnost usazená v Německu, je mateřská společnost BMA Groep, a tudíž „hlavní mateřskou společností“ společnosti BMA NL. BMA NL je ze 100 % vlastněna BMA Groep, která je jejím jediným správcem.

12

V letech 2004 až 2011 poskytla BMA AG společnosti BMA NL půjčky v celkové výši 38 milionů eur. V dohodách o financování byl určen příslušným soudem německý soud a jako rozhodné právo bylo určeno německé právo. K financování došlo prostřednictvím banky se sídlem v Nizozemsku. Společnost BMA AG rovněž občas vystupovala jako ručitel za dluhy společnosti BMA NL a prováděla vklady do kapitálu společnosti BMA NL.

13

Na začátku roku 2012 společnost BMA AG přestala finančně podporovat společnost BMA NL. Posledně uvedená tedy podala návrh na zahájení úpadkového řízení. Dne 3. dubna 2012 byl vyhlášen úpadek BMA NL.

14

Z informací, které má Soudní dvůr k dispozici, vyplývá, že aktiva majetkové podstaty společnosti BMA NL nestačí k úplnému uspokojení všech věřitelů, že většina předběžně uznaných nezajištěných pohledávek připadá na BMA AG a další společnosti z této skupiny usazené v Německu a ostatní neuspokojení věřitelé mají sídlo v různých zemích, jak v rámci Evropské unie, tak mimo ni.

15

Ve věci původním řízení podal ZK proti BMA AG žalobu, která je v nizozemském právu známá pod názvem „žaloba typu Peeters v. Gatzen“. Jde o žalobu ve věcech týkajících se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti podanou insolvenčním správcem proti třetí osobě, která se údajně podílela na vzniku škody způsobené věřitelům společnosti, o jejímž úpadku bylo rozhodnuto. Žaloba se podává na účet, ale nikoli jménem všech věřitelů, a směřuje k obnovení jejich možnosti získat zpět své pohledávky. Z výsledku mají prospěch všichni věřitelé. Pro rozhodnutí o takové žalobě není třeba zkoumat individuální postavení každého z dotčených věřitelů.

16

ZK tvrdí, že BMA AG jednala protiprávně, když porušila svou povinnost řádné péče vůči všem věřitelům společnosti BMA NL, a že BMA AG je odpovědná za škodu, která jim vznikla.

17

Podle insolvenčního správce spočívá toto porušení právě v tom, že společnost BMA AG přestala financovat společnost BMA NL, v důsledku čehož se její úpadek stal nevyhnutelným.

18

Společnost BMA AG toto tvrzení zpochybnila a následně Rechtbank Midden-Nederland (soud středního Nizozemska), který je předkládajícím soudem, v průběhu roku 2018 prohlásil svou příslušnost k rozhodnutí o návrhu insolvenčního správce na základě nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/848 ze dne 20. května 2015 o úpadkovém řízení (Úř. věst. 2015, L 141, s. 19).

19

V průběhu roku 2019 uvedený soud na základě čl. 8 bodu 2 nařízení č. 1215/2012 vyhověl návrhu, který podala Stichting Belangenbehartiging Crediteuren BMA Nederland (dále jen „Nadace“), aby mohla vstoupit do původního řízení.

20

Účelem Nadace je zastupovat zájmy věřitelů společnosti BMA NL, kteří utrpěli škodu v důsledku jednání či opomenutí společnosti BMA AG. Nadace hájí zájmy více než 50 věřitelů, jejichž pohledávky společně dosahují výše 40 % všech předběžně uznaných nezajištěných pohledávek, které se neváží ke společnosti BMA AG.

21

Stejně jako ZK, Nadace rovněž tvrdí, že společnost BMA AG jednala protiprávně ve vztahu k věřitelům a má povinnost nahradit škody, které v důsledku toho utrpěli. Nicméně zatímco insolvenční správce požaduje platbu do majetkové podstaty společnosti BMA NL, Nadace požaduje, aby dluhy byly zaplaceny přímo každému z věřitelů.

22

Návrh Nadace měl podobu hromadné žaloby ve smyslu čl. 305 knihy 3 občanského zákoníku.

23

Předkládající soud uznává, že se s ohledem na rozsudek ze dne 6. února 2019, NK (C‑535/17, EU:C:2019:96), dopustil pochybení, když prohlásil svoji příslušnost podle nařízení č. 2015/848. Přísluší mu tedy posoudit, zda je na základě nařízení č. 1215/2012 příslušný rozhodovat o návrzích insolvenčního správce a o návrzích Nadace jakožto vedlejšího účastníka řízení. Předkládající soud konstatuje, že Soudní dvůr se v rozsudku ze dne 6. února 2019, NK (C‑535/17, EU:C:2019:96) k těmto otázkám nevyjádřil a v tomto ohledu existuje důvodná pochybnost.

24

Okolnost, že se jedná o hromadnou žalobu na účet části všech věřitelů, vede rovněž k obtížím při určení práva rozhodného pro „místo, kde škoda vznikla“ ve smyslu čl. 4 odst. 1 nařízení Řím II, takže je třeba rovněž získat výklad Soudního dvora v tomto ohledu.

25

Za těchto okolností se Rechtbank Midden-Nederland (soud středního Nizozemska) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

26

Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 7 bod 2 nařízení č. 1215/2012 musí být vykládán v tom smyslu, že soud místa, kde je usazena společnost, jejíž dluhy se staly nedobytnými, protože hlavní mateřská společnost této společnosti porušila povinnost řádné péče vůči věřitelům uvedené společnosti, je příslušný rozhodnout o hromadné žalobě na náhradu škody ve věci deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti, kterou insolvenční správce uvedené společnosti podal, v rámci plnění své zákonné povinnosti provést likvidaci majetkové podstaty, na účet, ale nikoli jménem všech věřitelů, kteří následně musí podniknout kroky k jejich individuálnímu odškodnění.

27

Úvodem je třeba připomenout, jelikož podle bodu 34 odůvodnění nařízení č. 1215/2012 uvedené nařízení ruší a nahrazuje nařízení č. 44/2001, které nahradilo Bruselskou úmluvu z roku 1968, platí výklad ustanovení posledně uvedených právních nástrojů podaný Soudním dvorem rovněž pro nařízení č. 1215/2012, pokud lze uvedená ustanovení kvalifikovat jako „rovnocenná“. To platí pro čl. 5 bod 3 uvedené úmluvy ve znění pozdějších změn a nařízení č. 44/2001 na straně jedné a pro čl. 7 bod 2 nařízení č. 1215/2012 na straně druhé (rozsudek ze dne 12. května 2021, Vereniging van Effectenbezitters, C‑709/19, EU:C:2021:377, bod 23 a citovaná judikatura).

28

Je třeba rovněž připomenout, že podle ustálené judikatury musí být pravidlo zvláštní příslušnosti stanovené v čl. 7 bodě 2 nařízení č. 1215/2012, které umožňuje žalobci podat žalobu ve věci deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti k soudu místa, kde došlo nebo může dojít ke škodné události, vykládáno autonomně a restriktivně (rozsudek ze dne 12. května 2021, Vereniging van Effectenbezitters, C‑709/19, EU:C:2021:377, bod 24 a citovaná judikatura).

29

Pravidlo zvláštní příslušnosti, které uvedené ustanovení stanoví jako odchylku z obecného pravidla příslušnosti soudů místa bydliště žalovaného, které je stanoveno v článku 4 uvedeného nařízení, je založeno na existenci zvláště úzké vazby mezi sporem a soudy místa, kde došlo ke škodné události, což odůvodňuje přidělení příslušnosti posledně uvedeným soudům za účelem řádného výkonu spravedlnosti a účelné organizace řízení (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 18. července 2013, ÖFAB, C‑147/12, EU:C:2013:490, bod 49, a ze dne 24. listopadu 2020, Wikingerhof, C‑59/19, EU:C:2020:950, bod 28).

30

Ve věcech týkajících se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti má totiž soud místa, kde došlo nebo může dojít ke škodné události, obvykle nejlepší předpoklady pro rozhodnutí, a to zejména z důvodů blízkosti sporu a snadnosti provádění důkazů (rozsudek ze dne 18. července 2013, ÖFAB, C‑147/12, EU:C:2013:490, bod 50).

31

Pokud jde o žaloby, jejichž cílem je učinit člena představenstva, jakož i akcionáře akciové společnosti v úpadku odpovědnými za dluhy této společnosti, Soudní dvůr rozhodl, že „místo, kde došlo nebo může dojít ke škodné události“, uvedené v čl. 5 bodu 3 nařízení č. 44/2001, se nachází v místě, s nímž jsou spjaty činnosti vykonávané uvedenou společností a finanční situace související s těmito činnostmi, přičemž ve věci, v níž byl vydán rozsudek ze dne 18. července 2013, ÖFAB (C‑147/12, EU:C:2013:490), tímto místem bylo dle všeho místo sídla této samotné společnosti (rozsudek ze dne 18. července 2013, ÖFAB, C‑147/12, EU:C:2013:490, bod 54 a 55).

32

V projednávaném případě je třeba obdobně mít za to, že posledně uvedené místo představuje rovněž místo, kde došlo nebo může dojít ke škodné události ve smyslu čl. 7 bodu 2 nařízení č. 1215/2012, pokud se jedná o určení příslušnosti pro rozhodování o žalobě na náhradu škody podané proti hlavní mateřské společnosti insolvenčním správcem společnosti, jejíž dluhy se staly nedobytnými, protože hlavní mateřská společnost této společnosti porušila svou povinnost řádné péče vůči jejím věřitelům.

33

Lze mít totiž za to, že informace o vývoji finanční situace této společnosti, s ohledem na něž lze posoudit existenci a rozsah porušení povinnosti řádné péče tvrzeného v projednávaném případě, jsou dostupné v místě, kde je společnost v úpadku usazena.

34

Z těchto důvodů existuje z hlediska řádného výkonu spravedlnosti a užitečné organizace řízení zvláště úzký vztah mezi podanou žalobou a uvedeným místem, jak vyžaduje judikatura citovaná v bodě 29 tohoto rozsudku. Kromě toho, jak zdůrazňuje bod 15 odůvodnění nařízení č. 1215/2012, místo, kde je společnost usazena, vykazuje vysokou předvídatelnost jak pro žalobce, tak pro žalovanou společnost.

35

Naproti tomu škoda nepřímo vzniklá jednotlivým věřitelům společnosti v úpadku není relevantní pro účely použití čl. 7 bodu 2 nařízení č. 1215/2012 na žalobu podanou insolvenčním správcem v rámci jeho zákonem stanovené povinnosti vypořádat majetkovou podstatu (obdobně viz rozsudek ze dne 11. ledna 1990, Dumez France a Tracoba, C‑220/88, EU:C:1990:8, bod 21).

36

Je tedy třeba mít za to, že v souladu s čl. 7 bodem 2 uvedeného nařízení je soud, v jehož obvodu se nachází sídlo společnosti v úpadku, příslušný k rozhodování o hromadné žalobě na náhradu škody ve věci deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti, kterou podal insolvenční správce v rámci plnění své zákonné povinnosti provést likvidaci majetkové podstaty.

37

V tomto ohledu je irelevantní okolnost, že taková žaloba se netýká situace každého z individuálních věřitelů, takže třetí osoba, jejíž odpovědnost je namítána, se vůči insolvenčnímu správci, který jedná v rámci své zákonné povinnosti, nemůže dovolávat všech prostředků obrany, které by případně mohla uplatnit vůči některým jednotlivým věřitelům.

38

Takové okolnosti vlastní druhu žaloby upravené použitelným vnitrostátním právem totiž nemohou mít vliv na autonomní výklad čl. 7 bodu 2 nařízení č. 1215/2012, který ve své srozumitelné formulaci zahrnuje velkou rozmanitost typů odpovědnosti (rozsudek ze dne 30. listopadu 1976, Bier, 21/76, EU:C:1976:166, bod 18), jelikož zohlednění kritérií pro posouzení vycházejících z vnitrostátního hmotného práva by bylo v rozporu s cíli sjednocení pravidel o soudní příslušnosti a právní jistoty sledovanými tímto nařízením (obdobně viz rozsudek ze dne 16. května 2013, Melzer, C‑228/11, EU:C:2013:305, body 34 a 35).

39

Vzhledem k tomu, že Soudní dvůr již uvedl, že čl. 7 bod 2 nařízení č. 1215/2012 se vztahuje rovněž na čistě deklaratorní žaloby, které slouží jako základ pro následné žaloby na náhradu škody (obdobně viz rozsudek ze dne 5. února 2004, DFDS Torline, C‑18/02, EU:C:2004:74, bod 28), je pro účely určení příslušnosti podle uvedeného ustanovení třeba považovat za irelevantní okolnost, že v rámci hromadné žaloby podané insolvenčním správcem se individuální situace každého věřitele, který se může pro účely svého odškodnění odvolávat na rozhodnutí vydané na základě této žaloby, nepřezkoumává.

40

Je tedy třeba odpovědět na první otázku tak, že čl. 7 bod 2 nařízení č. 1215/2012 musí být vykládán v tom smyslu, že soud místa usazení společnosti, jejíž dluhy se staly nedobytnými, protože hlavní mateřská společnost uvedené společnosti porušila svoji povinnost řádné péče vůči věřitelům uvedené společnosti, je příslušný rozhodovat o hromadné žalobě na náhradu škody, která spadá do oblasti deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti, kterou podal insolvenční správce uvedené společnosti v rámci jeho zákonem stanovené povinnosti likvidace majetkové podstaty, na účet, ale nikoli jménem všech věřitelů.

41

Podstatou druhé otázky předkládajícího soudu je, zda je odpověď na první otázku odlišná, pokud se přihlédne ke skutečnosti, že ve věci v původním řízení jedná nadace za účelem ochrany kolektivních zájmů věřitelů a že žaloba podaná za tímto účelem nezohledňuje individuální okolnosti věřitelů.

42

Přitom vzhledem k tomu, že ve věci v původním řízení je Stichting (nadace) pouze vedlejší účastnicí, její postavení a procesní výsady, které jí přiznává použitelné právo, nemohou ovlivnit otázku, zda je předkládající soud příslušný k rozhodnutí o žalobě podané insolvenčním správcem.

43

Na druhou otázku je tedy třeba odpovědět tak, že odpověď na první otázku není odlišná, pokud se přihlédne ke skutečnosti, že ve věci v původním řízení jedná nadace za účelem ochrany kolektivních zájmů věřitelů a žaloba podaná za tímto účelem nezohledňuje individuální okolnosti věřitelů.

44

Podstatou třetí otázky předkládajícího soudu je, zda musí být čl. 8 bod 2 nařízení č. 1215/2012 vykládán v tom smyslu, že pokud soud, k němuž byla podána původní žaloba, přehodnotí své rozhodnutí prohlásit se za příslušný k rozhodnutí o této žalobě, ztrácí tento soud ze zákona rovněž svou příslušnost k rozhodování o návrzích podaných vedlejším účastníkem.

45

Podle čl. 8 bodu 2 uvedeného nařízení je soud příslušný k rozhodnutí o původní žalobě v zásadě rovněž příslušný k rozhodnutí o případném návrhu na vstup vedlejšího účastníka do řízení. Z toho naopak vyplývá, že pokud tento soud přehodnotí své rozhodnutí o původní žalobě v tom smyslu, že v konečném důsledku není příslušný o ní rozhodovat, nemůže být příslušný ani k rozhodnutí o návrhu na vstup vedlejšího účastníka do řízení.

46

Je třeba mít za to, že opačný výklad tohoto ustanovení by byl v rozporu s cíli, na nichž je založeno, a to jednak minimalizovat možnost souběžných řízení a zabránit tomu, aby byla ve dvou členských státech vydána vzájemně si odporující rozhodnutí, a jednak určit příslušný soud na základě úzké vazby mezi soudem a sporem za účelem usnadnění řádného výkonu spravedlnosti (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 21. ledna 2016, SOVAG, C‑521/14, EU:C:2016:41, bod 38).

47

Zachování příslušnosti pouze ve vztahu k návrhu na vstup vedlejšího účastníka do řízení by totiž nutně vedlo k souběžným řízením.

48

Na třetí otázku je tedy třeba odpovědět tak, že čl. 8 bod 2 nařízení č. 1215/2012 musí být vykládán v tom smyslu, že pokud soud, k němuž byla podána původní žaloba, přehodnotí své rozhodnutí prohlásit se za příslušný k rozhodnutí o této žalobě, ztrácí tento soud ze zákona rovněž svou příslušnost k rozhodování o návrzích podaných vedlejším účastníkem.

49

Podstatou čtvrté otázky předkládajícího soudu, kterou je třeba posoudit souhrnně, je, zda článek 4 nařízení Řím II musí být vykládán v tom smyslu, že právem rozhodným pro povinnost nahradit škodu z titulu povinnosti řádné péče hlavní mateřské společnosti společnosti v úpadku, je v zásadě právo země, v níž má posledně uvedená společnost sídlo.

50

Úvodem je třeba ověřit, zda odpovědnost, která je dotčena v původním řízení, se řídí právem obchodních společností a je tudíž vyňata z působnosti nařízení Řím II na základě čl. 1 odst. 2 písm. d) uvedeného nařízení. I když totiž předkládající soud po formální stránce omezil svou otázku na výklad konkrétních ustanovení unijního práva, nebrání taková skutečnost Soudnímu dvoru, aby předkládajícímu soudu poskytl všechny prvky výkladu unijního práva, které mohou být užitečné pro rozhodnutí ve věci, která mu byla předložena (rozsudek ze dne 15. července 2021, DocMorris, C‑190/20, EU:C:2021:609, bod 23 a citovaná judikatura).

51

Toto ustanovení se týká mimosmluvních závazků vyplývajících z práva obchodních společností, sdružení a jiných právnických osob, které se týkají takových záležitostí, jako je vznik, zápisem či jinak, způsobilosti k právům a právním úkonům, vnitřní uspořádání a rušení uvedených entit, jakož i osobní odpovědnost společníků a orgánů za závazky uvedených entit a osobní odpovědnost auditorů vůči společnosti nebo jejím orgánům pověřeným kontrolou účetních dokladů.

52

Je třeba připomenout, že pokud jde o odpovídající vynětí otázek upravených právem obchodních společností, sdružení a jiných právnických osob z působnosti nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I) (Úř. věst. 2008, L 177, s. 6), Soudní dvůr rozhodl, že se výlučně vztahuje na organizační aspekty těchto společností, sdružení a jiných právnických osob (rozsudek ze dne 3. října 2019, Verein für Konsumenteninformation, C‑272/18, EU:C:2019:827, bod 35 a citovaná judikatura).

53

Jak uvedl generální advokát v bodě 54 stanoviska, jednak osobní odpovědnost společníků a členů statutárního orgánu jako takových za dluhy společnosti, sdružení nebo jiné právnické osoby, a jednak osobní odpovědnost auditorů pověřených prováděním zákonného auditu účetních dokladů vůči společnosti nebo jejím orgánům, uvedené v čl. 1 odst. 2 písm. d) nařízení Řím II, nepředstavují organizační aspekty uvedených společností, sdružení a jiných právnických osob, a tudíž je třeba upřesnit rozsah vynětí stanoveného prostřednictvím funkčního kritéria.

54

Vzhledem k tomu, že cílem tohoto vynětí je vůle normotvůrce zachovat v rámci jediného statutu lex societatis aspekty, pro které existuje zvláštní řešení vyplývající z vazby mezi těmito aspekty a uspořádáním, jakož i provozem společnosti, sdružení nebo jiné právnické osoby, je třeba v každém jednotlivém případě ověřit, zda mimosmluvní závazkový vztah společníků, členů statutárních orgánů nebo auditorů, na které se vztahuje čl. 1 odst. 2 písm. d) nařízení Řím II, existuje z důvodů vlastních právu obchodních společností, nebo nikoliv.

55

Pokud jde konkrétně o nesplnění povinnosti řádné péče dotčené ve věci v původním řízení, je třeba rozlišovat podle toho, zda se jedná o zvláštní povinnost řádné péče vyplývající ze vztahu mezi orgánem a společností, která nespadá do věcné působnosti nařízení Řím II, nebo o obecnou povinnost řádné péče erga omnes, která do ní spadá. Toto posouzení přísluší výhradně předkládajícímu soudu.

56

Dále, v případě, že by toto posouzení mělo vést předkládající soud ke konstatování použitelnosti nařízení Řím II, pokud jde o otázku, zda čl. 4 odst. 1 uvedeného nařízení musí být vykládán v tom smyslu, že „místem, kde škoda vznikla“ je místo, kde je usazena společnost, která nenabízí náhradu za škodu utrpěnou jejími věřiteli v důsledku porušení povinnosti řádné péče ze strany její hlavní mateřské společnosti, z bodu 35 tohoto rozsudku vyplývá, že škoda dotčená v původním řízení se projevila především na majetku společnosti v úpadku, takže pro věřitele této společnosti představuje pouze škodu nepřímou.

57

Přitom čl. 4 odst. 1 uvedeného nařízení uvádí, že se nezohledňuje země, ve které došlo ke skutečnosti, jež vedla ke vzniku škody, ani země, ve které by se mohly projevit nepřímé následky této skutečnosti.

58

V tomto ohledu již Soudní dvůr uvedl, že je-li možné určit vznik přímé škody, bude místo vzniku této přímé škody určujícím kritériem relevantním pro určení rozhodného práva, nezávisle na nepřímých důsledcích škodné události (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 10. prosince 2015, Lazar, C‑350/14, EU:C:2015:802, bod 25).

59

Kromě toho z judikatury Soudního dvora týkající se příslušnosti ve věcech týkajících se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti vyplývá, že místem, kde škoda vznikla, je místo, kde se projevuje původní škoda přímo dotčených osob (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 11. ledna 1990, Dumez France a Tracoba, C‑220/88, EU:C:1990:8, bod 22).

60

V souladu s požadavky soudržnosti stanovenými v bodě 7 odůvodnění nařízení Řím II je třeba tuto judikaturu zohlednit rovněž pro účely výkladu uvedeného nařízení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 21. ledna 2016, ERGO Insurance a Gjensidige Baltic, C‑359/14 a C‑475/14, EU:C:2016:40, bod 43).

61

Z toho vyplývá, že zemí, kde škoda vznikla ve smyslu čl. 4 odst. 1 nařízení Řím II, je země, kde je usazena společnost, která nenabízí náhradu škody vzniklé věřitelům této společnosti z důvodu porušení povinnosti řádné péče ze strany její hlavní mateřské společnosti.

62

Pokud jde zadruhé o okolnost, že v projednávané věci byly žaloby podány insolvenčním správcem v rámci plnění jeho zákonné povinnosti provést likvidaci majetkové podstaty, jakož i osobou zajišťující kolektivní ochranu zájmů na účet, ale nikoliv jménem všech věřitelů, je třeba bez dalšího poznamenat, že v souladu s režimem zavedeným nařízením Řím II nemá otázka, kdo podává žalobu a o jaký druh žaloby se jedná, vliv na určení místa, kde škoda vznikla.

63

Zatřetí, pokud jde o údajnou předchozí existenci dohody o financování mezi společností v úpadku a její hlavní mateřskou společností, spojené s volbou příslušného soudu, je třeba poznamenat, že podle čl. 4 odst. 3 nařízení Řím II může být zjevně užší vztah k jiné zemi založen zejména na již existujícím vztahu mezi stranami, jako je smlouva, který úzce souvisí s dotčenou škodnou událostí.

64

Jak však uvedl generální advokát v bodech 89 a 92 svého stanoviska, existence takového vztahu sama o sobě nestačí k vyloučení použití rozhodného práva podle čl. 4 odst. 1 nebo 2 a neumožňuje automatické použití práva určeného smlouvou na mimosmluvní odpovědnost.

65

Na základě čl. 4 odst. 3 nařízení Řím II totiž náleží soudu prostor pro uvážení, zda existuje významné spojení mezi mimosmluvním závazkovým vztahem a zemí, jejímž právním řádem se řídí již existující vztah. Pouze pokud má soud za to, že toto spojení existuje, musí použít právo příslušné země.

66

Na čtvrtou otázku je tedy třeba odpovědět tak, že článek 4 nařízení Řím II musí být vykládán v tom smyslu, že rozhodným právem pro povinnost nahradit škodu na základě povinnosti řádné péče hlavní mateřské společnosti společnosti v úpadku je v zásadě právo země, kde je tato posledně uvedená společnost usazena, třebaže předchozí existence dohody o financování mezi těmito dvěma společnostmi obsahující doložku o volbě příslušného soudu, je okolnost, která může založit zjevně užší spojení s jinou zemí ve smyslu odstavce 3 uvedeného článku.

67

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (osmý senát) rozhodl takto: