–

za „Agenciu za control na prosrošeni zadalženia“ EOOD Y. B. Yanakievem,

–

za Evropskou komisi M. Heller a I. Zaloguinem, jako zmocněnci,

1

Žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce se týkají výkladu čl. 20 odst. 2 písm. a) SFEU ve spojení s čl. 47 odst. 2 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“), čl. 1 odst. 1 písm. a) nařízení Rady (ES) č. 1206/2001 ze dne 28. května 2001 o spolupráci soudů členských států při dokazování v občanských nebo obchodních věcech (Úř. věst. 2001, L 174, s. 1), jakož i čl. 5 odst. 1 nařízení (EU) č. 1215/2012 Evropského parlamentu a Rady ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti, uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Úř. věst. 2012, L 351, s. 1).

2

Tyto žádosti byly předloženy v rámci sporů probíhajících ve věci C‑208/20 „Toplofikacia Sofia“ EAD, „ČEZ Elektro Bulgaria“ AD a „Agencia za control na prosrošeni zadalženia“ EOOD, jakož i ve věci C‑256/20, Toplofikacia Sofia, vůči fyzickým osobám, které nebyly účastníky daného řízení, ve věci vymáhání nesplacených pohledávek.

3

Článek 1 nařízení č. 1206/2001 stanoví:

„1.   Toto nařízení se vztahuje na občanské nebo obchodní věci, pokud soud členského státu v souladu s právními předpisy tohoto státu žádá:

2.   Žádost nesmí být podána za účelem dokazování, které není určeno pro zahájené nebo zamýšlené soudní řízení.

[…]“

4

Článek 4 odst. 1 písm. b) tohoto nařízení stanoví:

„Žádosti se podávají na formuláři A, popřípadě formuláři I uvedených v příloze. Obsahují tyto údaje:

[…]

b) jména a adresy stran a popřípadě jejich zástupců“.

5

Článek 1 odst. 1 nařízení č. 1215/2012 stanoví:

„Toto nařízení se vztahuje na věci občanské a obchodní bez ohledu na druh soudu. Nevztahuje se zejména na daňové, celní či správní věci ani na odpovědnost státu za jednání a opominutí při výkonu státní moci (acta iure imperii).“

6

Článek 4 odst. 1 tohoto nařízení stanoví:

„Nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu.“

7

Článek 5 odst. 1 uvedeného nařízení zní takto:

„Osoby, které mají bydliště v některém členském státě, mohou být u soudů jiného členského státu žalovány pouze na základě pravidel stanovených v oddílech 2 až 7 této kapitoly.“

8

Předkládajícímu soudu, Sofijski Rajonen sad (obvodní soud v Sofii, Bulharsko), jsou předloženy tři spory.

9

První řízení se týká žaloby podané společností Toplofikacia Sofia za účelem prokázání existence pohledávky na dodávku tepelné energie do nemovitosti nacházející se v Sofii (Bulharsko) vůči fyzické osobě poté, co v rámci řízení o vydání platebního rozkazu proti ní nebyla tato osoba zastižena na adrese uvedené v návrhu. Vyžádání informací provedené tímto soudem potvrdilo, že tato adresa je její stálou a skutečnou adresou, tak jak byla zapsána ve vnitrostátním registru obyvatel. Podle údajů souseda však uvedená osoba žije ve Francii již sedm let.

10

Ve druhém řízení vydal uvedený soud na návrh společnosti ČEZ Elektro Bulgaria, dodavatele elektřiny, platební rozkaz vůči fyzické osobě za nesplacené faktury týkající se dodávky elektřiny do nemovitosti v Sofii a nařídil jeho doručení na adresu uvedenou společností ČEZ Elektro Bulgaria, která odpovídá stálé a aktuální adrese této osoby, tak jak je uvedena ve vnitrostátním registru obyvatel. Nebylo však možné zde zastihnout tuto osobu, která podle informací poskytnutých sousedem žije již rok v Německu.

11

Ve třetím řízení vydal předkládající soud na návrh společnosti zabývající se vymáháním pohledávek, Agentsia za control na prosrocheni zadalzhenia, platební rozkaz proti fyzické osobě, která finanční instituci se sídlem v Sofii nesplatila svůj úvěr, a nařídil jeho doručení na adresu uvedenou touto společností, která odpovídá stálé a aktuální adrese této osoby, jak je uvedena ve vnitrostátním registru obyvatel. Ani zde však nebylo možné zastihnout uvedenou osobu, která podle informací její matky žije již tři roky v Německu.

12

Předkládající soud si klade otázku, zda stejně jako je podle bulharského práva povinen ověřit z úřední povinnosti adresu v Bulharsku u osob, kterým musí být soudní písemnost doručena, je rovněž povinen provést taková ověření u příslušných orgánů jiného členského státu, pokud se zdá, že adresát takového soudního rozhodnutí, jako jsou rozhodnutí dotčená v původním řízení, žije v jiném uvedeném členském státě.

13

Kromě toho si tento soud klade otázku ohledně výkladu čl. 5 odst. 1 nařízení č. 1215/2012. V této souvislosti se předkládající soud v podstatě táže, zda toto ustanovení musí být vykládáno v tom smyslu, že pokud se jeví jako pravděpodobné nebo jisté, že dlužník nemá obvyklý pobyt v jeho obvodu, brání mu v tom, aby vůči tomuto dlužníkovi vydal platební rozkaz nebo aby tento platební rozkaz nabyl právní moci. Předkládající soud se rovněž táže, zda v takovém případě mu uvedené ustanovení ukládá povinnost takový platební rozkaz zrušit.

14

Za těchto podmínek se Sofijski Rajonen sad (obvodní soud v Sofii) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

15

V této věci předkládající soud, Sofijski Rajonen sad (obvodní soud v Sofii), vydal na návrh společnosti Toplofikaia Sofia platební rozkaz proti fyzické osobě za nesplacené faktury týkající se dodávky tepelné energie do nemovitosti v Sofii a nařídil jeho doručení na její stálou a aktuální adresu. Po dvou pokusech, kdy však nebylo možné tuto osobu zastihnout, bylo zjištěno podle informací poskytnutých správcem této nemovitosti, že žije v Německu a je na uvedené adrese jen zřídkakdy přítomna.

16

Za těchto podmínek se Sofijski Rajonen sad (obvodní soud v Sofii) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru tři předběžné otázky, jejichž znění je totožné se zněním druhé až čtvrté otázky položené ve věci C‑208/20.

17

Podstatou první otázky předkládajícího soudu ve věci C‑208/20 je, zda musí být čl. 20 odst. 2 písm. a) SFEU ve spojení s čl. 47 odst. 2 Listiny, zásady zákazu diskriminace a rovnocennosti, jakož i čl. 1 odst. 1 písm. a) nařízení č. 1206/2001 vykládány v tom smyslu, že v případě, že podle právní úpravy členského státu mají soudy tohoto členského státu povinnost si z úřední povinnosti vyžádat adresu osob, jimž musí být soudní písemnost doručena, v tomto členském státě, jsou tyto soudy rovněž povinny vyžádat si informaci o adrese této osoby u příslušných orgánů státu pobytu, pokud se jeví, že osoba, které mají být rozhodnutí soudu doručena, má pobyt v jiném členském státě.

18

Pokud jde zaprvé o požadovaný výklad čl. 20 odst. 2 písm. a) SFEU ve spojení s čl. 47 odst. 2 Listiny, jakož i zásad zákazu diskriminace a rovnocennosti, je třeba úvodem připomenout, že v rámci řízení o předběžné otázce, které je uvedeno v článku 267 SFEU, musí mezi sporem, který byl předložen předkládajícímu soudu, a ustanoveními unijního práva, jejichž výklad je požadován, existovat takový vztah, aby byl tento výklad objektivně nezbytný pro rozhodnutí, které musí tento soud přijmout (usnesení ze dne 20. ledna 2021, Bezirkshauptmannschaft Kirchdorf, C‑293/20, nezveřejněné, EU:C:2021:44, bod 23 a citovaná judikatura).

19

Soudní dvůr kromě toho zdůraznil, že je důležité, aby vnitrostátní soud uvedl konkrétní důvody, proč má pochybnosti o výkladu unijního práva a proč považuje za nezbytné položit Soudnímu dvoru předběžné otázky. V tomto ohledu je nezbytné, aby vnitrostátní soud podal v samotném předkládacím rozhodnutí alespoň minimální vysvětlení k důvodům volby ustanovení unijního práva, o jejichž výklad žádá, jakož i k souvislosti, kterou spatřuje mezi těmito ustanoveními a vnitrostátní právní úpravou použitelnou na spor, který mu byl předložen (rozsudek ze dne 16. července 2020, Adusbef a další, C‑686/18, EU:C:2020:567, bod 37 a citovaná judikatura).

20

Uvedené požadavky na obsah žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce jsou výslovně uvedeny v článku 94 jednacího řádu Soudního dvora, který má předkládající soud v rámci spolupráce mezi Soudním dvorem a vnitrostátními soudy zavedené článkem 267 SFEU znát a je povinen ho důsledně dodržovat. Uvedené požadavky jsou připomenuty rovněž v bodě 15 Doporučení Soudního dvora Evropské unie pro vnitrostátní soudy o zahájení řízení o předběžné otázce (Úř. věst. 2019, C 380, s. 1) (rozsudek ze dne 16. července 2020, Adusbef a další, C‑686/18, EU:C:2020:567, bod 38 a citovaná judikatura).

21

V projednávané věci přitom z předkládacího rozhodnutí ve věci C‑208/20 nijak nevyplývá, že by spory v původních řízeních měly jakýkoli vztah s čl. 20 odst. 2 písm. a) SFEU ve spojení s čl. 47 odst. 2 Listiny, jakož i se zásadami zákazu diskriminace a rovnocennosti.

22

Předkládající soud dále neuvádí důvody, proč by podle něj byl výklad těchto ustanovení a těchto zásad nezbytný pro vyřešení těchto sporů, ani nevysvětluje souvislost, kterou spatřuje mezi těmito ustanoveními a vnitrostátní právní úpravou dotčenou v původním řízení.

23

První otázka je tudíž nepřípustná v rozsahu, v němž se týká výkladu uvedených ustanovení a zásad.

24

Pokud jde zadruhé o výklad čl. 1 odst. 1 písm. a) nařízení č. 1206/2001, je třeba připomenout, že podle tohoto ustanovení se toto nařízení vztahuje na občanské nebo obchodní věci, pokud soud členského státu v souladu s jeho právními předpisy žádá příslušný soud jiného členského státu o provedení dokazování.

25

Vyžádání si adresy osoby, které má být soudní rozhodnutí doručeno, přitom nepředstavuje „dokazování“ ve smyslu uvedeného ustanovení, které spadá do působnosti tohoto nařízení.

26

V tomto ohledu je třeba uvést, že podle čl. 4 odst. 1 písm. b) téhož nařízení musí taková žádost uvádět zejména jména a adresy stran.

27

Z toho vyplývá, že návrh soudu členského státu, jehož předmětem je vyžádání si adresy osoby, které má být soudní rozhodnutí doručeno, v jiném členském státě, není upraven nařízením č. 1206/2001, takže toto nařízení se na takovou situaci, jako je situace dotčená v původním řízení, nepoužije.

28

S ohledem na všechny výše uvedené úvahy je třeba na první otázku ve věci C‑208/20 odpovědět tak, že čl. 1 odst. 1 písm. a) nařízení č. 1206/2001 musí být vykládán v tom smyslu, že se nepoužije na situaci, kdy si soud členského státu vyžádá adresu osoby, které má být soudní rozhodnutí doručeno, v jiném členském státě.

29

Podstatou druhé až čtvrté otázky předkládajícího soudu ve věci C‑208/20 a jeho tří otázek ve věci C‑256/20 je, zda čl. 5 odst. 1 nařízení č. 1215/2012 musí být vykládán v tom smyslu, že brání tomu, aby soud členského státu vydal vůči dlužníkovi platební rozkaz, a případně aby tento platební rozkaz nabyl právní moci, nebo že mu ukládá povinnost uvedený platební rozkaz zrušit, pokud se jeví jako pravděpodobné nebo jisté, že tento dlužník nemá obvyklý pobyt v obvodu tohoto soudu.

30

Podle tohoto ustanovení mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, u soudů jiného členského státu žalovány pouze na základě pravidel stanovených v oddílech 2 až 7 kapitoly II tohoto nařízení.

31

Úvodem je třeba připomenout, že jak vyplývá ze samotného znění článku 267 SFEU, požadované rozhodnutí o předběžné otázce musí být „nezbytné“ k tomu, aby předkládající soud mohl „vynést rozsudek“ ve věci, která mu byla předložena. Řízení o předběžné otázce tedy zejména předpokládá, že před vnitrostátními soudy skutečně probíhá spor, v jehož rámci mají vnitrostátní soudy vydat rozhodnutí, které bude moci zohlednit rozsudek vydaný v rámci řízení o předběžné otázce [rozsudek ze dne 24. listopadu 2020, Openbaar Ministerie (Padělání dokumentů), C‑510/19, EU:C:2020:953, bod 27 a citovaná judikatura].

32

V projednávané věci přitom z žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce vyplývá, že předkládající soud již vůči žalovaným v původním řízení vydal platební rozkazy a zjistil až ve fázi doručení platebních rozkazů těmto žalovaným, že tyto osoby již nemají pobyt v jeho obvodu, ale pravděpodobně v jiném členském státě a na neznámých adresách.

33

V důsledku toho za těchto okolností výklad čl. 5 odst. 1 nařízení č. 1215/2012 zjevně není nezbytný k tomu, aby předkládající soud mohl založit svou příslušnost k vydání uvedených platebních rozkazů, neboť tento soud již tyto platební rozkazy vydal, a před jejich vydáním tedy tuto příslušnost nutně uznal.

34

Z toho vyplývá, že druhá otázka ve věci C‑208/20 a první otázka ve věci C‑256/20 jsou nepřípustné v rozsahu, v němž se týkají otázky, zda toto ustanovení brání tomu, aby soud členského státu vydal za takových okolností platební rozkaz vůči dlužníkovi, pokud se jeví jako pravděpodobné nebo jisté, že tento dlužník nemá obvyklý pobyt v obvodu tohoto soudu.

35

Pokud jde o otázky, zda za takových okolností, jako jsou okolnosti věci v původním řízení, musí být čl. 5 odst. 1 nařízení č. 1215/2012 vykládán v tom smyslu, že brání tomu, aby platební rozkazy vydané příslušným soudem nabyly právní moci, nebo že tomuto soudu ukládá povinnost zrušit tyto platební rozkazy, stačí konstatovat, že toto ustanovení nemá žádný vztah k procesním pravidlům členských států, která upravují podmínky, za kterých soudní rozhodnutí nabývají právní moci, a dále platnost těchto rozhodnutí.

36

V tomto ohledu je třeba připomenout, že cílem nařízení č. 1215/2012 není sjednotit procesní předpisy členských států, ale upravit soudní příslušnost pro řešení sporů v občanských a obchodních věcech ve vztazích mezi těmito státy a usnadnit výkon soudních rozhodnutí (rozsudek ze dne 31. května 2018, Nothartová, C‑306/17, EU:C:2018:360, bod 28 a citovaná judikatura).

37

Vzhledem k tomu, že toto nařízení nestanoví podmínky, za kterých soudní rozhodnutí nabývají právní moci, ani podmínky upravující platnost těchto rozhodnutí, spadají tedy tyto podmínky do procesní autonomie členských států (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 31. května 2018, Nothartová, C‑306/17, EU:C:2018:360, bod 28 a citovaná judikatura).

38

Dále vzhledem k tomu, že čl. 5 odst. 1 nařízení č. 1215/2012 není použitelný na takovou situaci, jako je situace dotčená ve věci v původním řízení, nelze mít za to, že řešení, které bude muset přijmout předkládající soud, pokud jde o nabytí právní moci platebního rozkazu nebo o platnost takového platebního rozkazu v takové situaci, může zbavit použití tohoto ustanovení veškeré účinnosti.

39

Za těchto podmínek je třeba na druhou až čtvrtou otázku ve věci C‑208/20 a na tři otázky ve věci C‑256/20 odpovědět tak, že čl. 5 odst. 1 nařízení č. 1215/2012 musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání tomu, aby platební rozkaz vůči dlužníkovi nabyl právní moci, a neukládá povinnost, aby byl takový platební rozkaz zrušen.

40

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (šestý senát) rozhodl takto: