1

Evropská komise prostřednictvím své žaloby navrhuje částečné zrušení rozhodnutí Rady (EU) 2019/1754 ze dne 7. října 2019 o přistoupení Evropské unie k Ženevskému aktu Lisabonské dohody o označeních původu a zeměpisných označeních (Úř. věst. 2019, L 271, s. 12, dále jen „napadené rozhodnutí“).

2

Pařížská úmluva na ochranu průmyslového vlastnictví byla podepsána v Paříži dne 20. března 1883, naposledy revidována ve Stockholmu dne 14. července 1967 a pozměněna dne 28. září 1979 (Recueil des traités des Nations unies, sv. 828, č. 11851, s. 305, dále jen „Pařížská úmluva“). Všechny členské státy Evropské unie jsou stranami této úmluvy.

3

Článek 1 Pařížské úmluvy mimo jiné stanoví, že státy, na které se vztahuje, tvoří Unii na ochranu průmyslového vlastnictví, jejímž předmětem jsou patenty na vynálezy, užitné vzory, průmyslové vzory nebo modely, ochranné známky, obchodní jméno a údaje o provenienci zboží nebo označení jeho původu, jakož i potlačování nekalé soutěže.

4

Podle článku 19 této úmluvy si státy, které jsou jejími stranami, navzájem vyhrazují právo sjednávat odděleně mezi sebou zvláštní dohody na ochranu průmyslového vlastnictví.

5

Lisabonská dohoda na ochranu označení původu a o jejich mezinárodním zápisu byla podepsána dne 31. října 1958, revidována ve Stockholmu dne 14. července 1967 a pozměněna dne 28. září 1979 (Recueil des traités des Nations unies, sv. 828, č. 13172, s. 205, dále jen „Lisabonská dohoda“). Představuje zvláštní dohodu ve smyslu článku 19 Pařížské úmluvy, ke které může přistoupit každý stát, jenž je smluvní stranou této úmluvy.

6

Smluvními stranami Lisabonské dohody je sedm členských států Unie, a to Bulharská republika, Česká republika, Francouzská republika, Italská republika, Maďarsko, Portugalská republika a Slovenská republika. Naproti tomu Unie stranou této dohody není, jelikož k ní mohou přistoupit pouze státy.

7

Podle článku 1 Lisabonské dohody tvoří státy, na které se tato dohoda vztahuje, Zvláštní unii (dále jen „Zvláštní unie“) v rámci Unie na ochranu průmyslového vlastnictví zřízené Pařížskou úmluvou a zavazují se podle podmínek této dohody chránit na svých územích označení původu výrobků jiných států Zvláštní unie, která jsou uznávána a chráněna z tohoto titulu v zemi původu a zapsána u Mezinárodního úřadu Světové organizace duševního vlastnictví (WIPO).

8

Článek 21 Ženevského aktu Lisabonské dohody o označeních původu a zeměpisných označeních (Úř. věst. 2019, L 271, s. 15, dále jen „Ženevský akt“), nadepsaný „Členství v Lisabonské unii“, stanoví:

„Smluvní strany jsou členy téže Zvláštní unie jako státy, které jsou stranami Lisabonské dohody [v původním znění ze dne 31. října 1958] nebo [Lisabonské dohody ve znění revidovaném ve Stockholmu dne 14. července 1967 a pozměněném dne 28. září 1979], bez ohledu na skutečnost, zda jsou stranami Lisabonské dohody [v původním znění ze dne 31. října 1958] nebo [Lisabonské dohody ve znění revidovaném ve Stockholmu dne 14. července 1967 a pozměněném dne 28. září 1979].“

9

Článek 22 Ženevského aktu, nadepsaný „Shromáždění Zvláštní unie“, v odstavci 4 stanoví:

„4) [Přijímání rozhodnutí na Shromáždění]

[…]“

10

Článek 28 Ženevského aktu, nadepsaný „Přístup k tomuto aktu“, v odstavci 1 stanoví:

„[Způsobilost] S výhradou ustanovení článku 29 a odstavců 2 a 3 tohoto článku

11

Bod 6 odůvodnění napadeného rozhodnutí zní:

„Aby mohla Unie řádně vykonávat svou výlučnou pravomoc v oblastech, na něž se vztahuje Ženevský akt, a své funkce v rámci svých komplexních systémů ochrany označení původu a zeměpisných označení zemědělských produktů, měla by přistoupit k Ženevskému aktu a stát se jeho smluvní stranou.“

12

Článek 1 první pododstavec tohoto rozhodnutí stanoví:

„Přistoupení Evropské unie k [Ženevskému aktu] se schvaluje jménem Unie.“

13

Článek 3 uvedeného rozhodnutí stanoví:

„Členské státy, které si to přejí, se zmocňují, aby společně s Unií Ženevský akt ratifikovaly nebo k němu případně přistoupily, a to v zájmu Unie a v plném souladu s její výlučnou pravomocí.“

14

Článek 4 téhož rozhodnutí stanoví:

„1.   Ve Zvláštní unii jsou Unie a kterékoliv členské státy, které Ženevský akt ratifikují nebo k němu přistupují podle článku 3 tohoto rozhodnutí, zastupovány Komisí v souladu s čl. 17 odst. 1 Smlouvy o EU. Unie je odpovědná za zajištění výkonu práv a plnění závazků Unie a členských států, které Ženevský akt ratifikují nebo k němu přistoupí podle článku 3 tohoto rozhodnutí.

[…]

2.   Ve shromáždění Zvláštní unie hlasuje Unie, přičemž členské státy, které Ženevský akt ratifikovaly nebo k němu přistoupily, své hlasovací právo nevykonávají.“

15

Článek 11 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/1753 ze dne 23. října 2019 o opatřeních Unie po jejím přistoupení k Ženevskému aktu Lisabonské dohody o označeních původu a zeměpisných označeních (Úř. věst. 2019, L 271, s. 1), nadepsaný „Přechodná ustanovení pro označení původu pocházející z členských států, která jsou již zapsána podle Lisabonské dohody“, v odstavci 1 stanoví:

„Členský stát, který je stranou Lisabonské dohody, si ohledně každého z něj pocházejícího označení původu produktu chráněného na základě některého z nařízení uvedených v článku 1 tohoto nařízení na žádost fyzické nebo právnické osoby, jak jsou uvedeny v čl. 5 odst. 2 bodě ii) Ženevského aktu, nebo uživatele ve smyslu čl. 1 bodu xvii) Ženevského aktu, nebo z vlastního podnětu zvolí, zda požádá o:

[…]“

16

V září 2008 ustavilo Shromáždění Zvláštní unie pracovní skupinu, která měla připravit revizi Lisabonské dohody zaměřenou na její vylepšení a zatraktivnění, a to při zachování jejích zásad a cílů.

17

Delegace 28 států, které jsou stranami Lisabonské dohody, jakož i dvě tzv. „zvláštní“ delegace, mezi nimi i delegace Unie, a několik tzv. „pozorovatelských“ delegací byly vyzvány k účasti na diplomatické konferenci svolané do Ženevy na dny 11. až 21. května 2015 s cílem posoudit a přijmout návrh revidované Lisabonské dohody připravený touto pracovní skupinou.

18

Za účelem účasti Unie na této diplomatické konferenci přijala Komise dne 30. března 2015 doporučení pro rozhodnutí Rady Evropské unie o zmocnění k zahájení jednání o revidované Lisabonské dohodě o označeních původu a zeměpisných označeních. V tomto doporučení Komise mimo jiné vyzvala Radu, aby své rozhodnutí založila na článku 207 SFEU a na čl. 218 odst. 3 a 4 SFEU, a to s ohledem na výlučnou pravomoc, kterou v oblasti společné obchodní politiky přiznává Unii čl. 3 odst. 1 SFEU.

19

Dne 7. května 2015 přijala Rada rozhodnutí 8512/15 o zmocnění k zahájení jednání o revidované Lisabonské dohodě o označeních původu a zeměpisných označeních, pokud jde o otázky spadající do pravomoci Unie. Na rozdíl od doporučení Komise bylo toto rozhodnutí založeno na článku 114 SFEU a na čl. 218 odst. 3 a 4 SFEU.

20

Dne 20. května 2015 přijala diplomatická konference zmíněná v bodě 17 tohoto rozsudku Ženevský akt, který byl následujícího dne otevřen k podpisu. Podle čl. 28 odst. 1 bodu iii) tohoto aktu může každá mezivládní organizace podepsat uvedený akt a stát se jeho stranou.

21

Soudní dvůr rozsudkem ze dne 25. října 2017, Komise v. Rada (Revidovaná Lisabonská dohoda) (C‑389/15, EU:C:2017:798), rozhodl, že sjednávání Ženevského aktu spadá do výlučné pravomoci, kterou čl. 3 odst. 1 SFEU přiznává v oblasti společné obchodní politiky podle čl. 207 odst. 1 SFEU Unii. Soudní dvůr z tohoto důvodu rozhodnutí 8512/15 zrušil, ovšem zachoval jeho účinky do okamžiku, kdy v přiměřené době nepřesahující šest měsíců od vyhlášení uvedeného rozsudku vstoupí v platnost nové rozhodnutí Rady založené na článcích 207 a 218 SFEU.

22

Dne 5. března 2018 Rada uvedenému rozsudku vyhověla, když na základě článku 207 SFEU ve spojení s čl. 218 odst. 3 a 4 SFEU přijala rozhodnutí (EU) 2018/416 o zmocnění k zahájení jednání o revidované Lisabonské dohodě o označeních původu a zeměpisných označeních (Úř. věst. 2018, L 75, s. 23).

23

Dne 27. července 2018 předložila Komise na základě článku 207 a čl. 218 odst. 6 písm. a) SFEU návrh rozhodnutí Rady o přistoupení Evropské unie k Ženevskému aktu Lisabonské dohody o označeních původu a zeměpisných označeních [dokument COM(2018) 350 final]. S ohledem na výlučnou pravomoc Unie, pokud jde o sjednání tohoto aktu, bylo navrhováno, aby k tomuto aktu přistoupila pouze Unie.

24

Dne 15. března 2019 předložila Rada Evropskému parlamentu návrh rozhodnutí Rady o přistoupení Unie k Ženevskému aktu, kterým by členské státy, které si to přejí, byly zmocněny k tomu, aby k tomuto aktu přistoupily společně s Unií. Dne 16. dubna 2019 Parlament tento návrh schválil.

25

Vzhledem k tomu, že Komise uvedený návrh nepodpořila, přijala Rada dne 7. října 2019 napadené rozhodnutí jednomyslně v souladu s čl. 293 odst. 1 SFEU.

26

V prohlášení uvedeném v zápisu z jednání Rady týkajícím se přijetí tohoto rozhodnutí Komise na jedné straně zpochybnila možnost zmocnit všechny členské státy Unie, které si to přejí, aby Ženevský akt ratifikovaly nebo k němu přistoupily souběžně s Unií, a na druhé straně uvedla, že je ochotna souhlasit s tím, aby bylo sedmi členským státům, které jsou již dlouho stranami Lisabonské dohody a již nechaly zapsat mnoho práv duševního vlastnictví podle této dohody, uděleno zmocnění přistoupit k Ženevskému aktu v zájmu Unie.

27

Unie přistoupila k Ženevskému aktu dne 26. listopadu 2019.

28

Komise navrhuje, aby Soudní dvůr:

29

Samostatným podáním došlým kanceláři Soudního dvora dne 15. dubna 2020 vznesla Rada na základě čl. 151 odst. 1 jednacího řádu Soudního dvora námitku nepřípustnosti.

30

Komise předložila vyjádření k této námitce dne 18. května 2020.

31

Rozhodnutím ze dne 6. října 2020 si Soudní dvůr vyhradil rozhodnout o uvedené námitce spolu s věcí samou.

32

Rada navrhuje, aby Soudní dvůr:

33

Rozhodnutími předsedy Soudního dvora ze dne 17. prosince 2020 bylo Belgickému království, České republice, Řecké republice, Francouzské republice, Chorvatské republice, Italské republice, Maďarsku, Nizozemskému království, Rakouské republice a Portugalské republice povoleno vedlejší účastenství na podporu návrhových žádání Rady.

34

Rada na podporu své námitky nepřípustnosti – k níž se v podstatě připojují členské státy, které vstoupily do řízení jako vedlejší účastníci – připomíná, že částečné zrušení unijního aktu je možné pouze v případě, že části, jejichž zrušení je požadováno, jsou oddělitelné od zbývající části aktu.

35

Pokud jde zaprvé o návrh na zrušení článku 3 napadeného rozhodnutí, Rada tvrdí, že tento článek nelze oddělit od zbývající části tohoto rozhodnutí, aniž by došlo ke změně jeho podstaty. Rada na jedné straně uvádí, že cílem uvedeného článku 3 ve spojení s článkem 1 uvedeného rozhodnutí, který schvaluje přistoupení Unie k Ženevskému aktu, je zaručit, aby Unie mohla správně vykonávat výlučnou vnější pravomoc v oblastech, na které se vztahuje tento akt, tím, že jí bude umožněno mít v rámci Shromáždění Zvláštní unie hlasovací práva. Vzhledem k tomu, že v souladu s čl. 22 odst. 4 písm. b) bodem ii) Ženevského aktu každá mezivládní organizace, která je jeho stranou, může mít k dispozici pouze počet hlasů rovnající se počtu svých členských států, které jsou smluvními stranami tohoto aktu, by totiž zrušení článku 3 napadeného rozhodnutí připravilo Unii o hlasovací právo v tomto shromáždění, a tudíž o jakoukoli možnost správně vykonávat výlučnou pravomoc v oblastech, na něž se vztahuje Ženevský akt, což by vedlo k tomu, že by se obsah zbývající části tohoto rozhodnutí stal neslučitelným s jeho deklarovaným předmětem a účelem.

36

Na druhé straně Rada uvádí, že vzhledem k tomu, že článek 3 napadeného rozhodnutí umožňuje sedmi členským státům Unie, které jsou stranami Lisabonské dohody, stát se smluvními stranami Ženevského aktu, zaručuje tento článek senioritu a kontinuitu ochrany označení původu již zapsaných v těchto členských státech na základě Lisabonské dohody.

37

Rada se mimoto domnívá, že návrh Komise na zachování účinků zrušených částí tohoto rozhodnutí, pokud jde o uvedené členské státy, dokazuje, že článek 3 uvedeného rozhodnutí nelze oddělit od jeho zbývající části.

38

Pokud jde zadruhé o návrh na zrušení článku 4 napadeného rozhodnutí v částech, ve kterých se odkazuje na členské státy, má Rada za to, že tyto části jsou neoddělitelné od článku 3 tohoto rozhodnutí, a že je tedy tento návrh z týchž důvodů, jež jsou uvedeny v souvislosti s návrhem na zrušení tohoto článku 3, nepřípustný.

39

Italská republika, která podporuje námitku nepřípustnosti vznesenou Radou, dodává, že v rozporu s požadavky stanovenými v článku 21 statutu Soudního dvora Evropské unie směřuje žaloba nikoli proti Parlamentu a Radě, ale pouze proti Radě, přestože v souladu s čl. 218 odst. 6 písm. a) bodem iii) SFEU Parlament napadené rozhodnutí schválil, jak ostatně vyplývá z jeho preambule. Postup stanovený v čl. 218 odst. 6 SFEU přitom předpokládá skutečné spolurozhodování Rady a Parlamentu, jelikož Rada nemůže bez souhlasu Parlamentu rozhodnutí projednávat ani přijímat.

40

Komise s touto argumentací nesouhlasí a tvrdí, že její žaloba je přípustná.

41

Za účelem rozhodnutí o námitce nepřípustnosti vznesené Radou je třeba nejprve zkoumat argument Italské republiky, podle kterého je žaloba Komise nepřípustná z důvodu, že směřuje pouze proti Radě.

42

V tomto ohledu je třeba připomenout, že žaloba na neplatnost na základě článku 263 SFEU musí být podána proti orgánu, který napadený akt přijal, a že by taková žaloba byla nepřípustná v rozsahu, v němž by směřovala proti jinému orgánu (rozsudek ze dne 11. září 2003, Rakousko v. Rada, C‑445/00, EU:C:2003:445, bod 32 a citovaná judikatura).

43

V projednávané věci ze samotného názvu napadeného rozhodnutí vyplývá, že bylo přijato Radou, a kromě toho je nesporné, že toto rozhodnutí bylo v rozsahu, v němž se týká uzavření mezinárodní dohody, přijato na základě čl. 218 odst. 6 SFEU.

44

Podle tohoto ustanovení je přitom pouze Rada oprávněna přijmout rozhodnutí o uzavření mezinárodní dohody. Jak v podstatě uvedl generální advokát v bodě 48 svého stanoviska, okolnost, že čl. 218 odst. 6 druhý pododstavec písm. a) SFEU stanoví, že Rada v některých případech přijme takové rozhodnutí po obdržení souhlasu Parlamentu, nemůže tento závěr zpochybnit, jelikož takový souhlas nelze zaměňovat se samotným aktem uzavření mezinárodní dohody, jehož přijetí čl. 218 odst. 6 první pododstavec SFEU vyhrazuje Radě.

45

Za těchto podmínek bylo napadené rozhodnutí v souladu s čl. 297 odst. 2 prvním pododstavcem SFEU – podle kterého nelegislativní akty, které neuvádějí, komu jsou určeny, podepisuje předseda orgánu, který je přijal – správně podepsáno pouze předsedou Rady, a tento podpis tudíž identifikuje autora tohoto rozhodnutí.

46

Argument Italské republiky je tudíž třeba odmítnout.

47

Pokud jde o argumentaci Rady, je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury Soudního dvora je částečné zrušení unijního aktu možné pouze v případě, že jsou části, jejichž zrušení je požadováno, oddělitelné od zbývající části aktu. Tento požadavek není splněn, pokud by částečné zrušení aktu způsobilo změnu jeho podstaty. Pokud jde o ověření, zda jsou napadená ustanovení svou povahou neoddělitelná, je třeba přezkoumat dosah těchto ustanovení, aby bylo možné posoudit, zda by jejich zrušení změnilo ducha a podstatu napadeného aktu (rozsudky ze dne 16. července 2015, Komise v. Rada, C‑425/13, EU:C:2015:483, bod 94 a citovaná judikatura, a ze dne 9. listopadu 2017, SolarWorld v. Rada, C‑205/16 P, EU:C:2017:840, body 38 a 39 a citovaná judikatura).

48

Soudní dvůr rovněž upřesnil, že otázka, zda by částečné zrušení napadeného aktu změnilo jeho podstatu, představuje objektivní kritérium, a nikoliv subjektivní kritérium spojené s politickou vůlí orgánu, který uvedený akt přijal (rozsudek ze dne 26. dubna 2022, Polsko v. Parlament a Rada, C‑401/19, EU:C:2022:297, bod 19 a citovaná judikatura).

49

V projednávané věci, jak uvedl generální advokát v bodě 39 svého stanoviska, spočívá podstata napadeného rozhodnutí v přistoupení Unie k Ženevskému aktu, schválenému jménem Unie na základě článku 1 tohoto rozhodnutí.

50

Bod 6 odůvodnění tohoto rozhodnutí totiž uvádí, že „[a]by mohla Unie řádně vykonávat svou výlučnou pravomoc v oblastech, na něž se vztahuje Ženevský akt, a své funkce v rámci svých komplexních systémů ochrany označení původu a zeměpisných označení zemědělských produktů, měla by přistoupit k Ženevskému aktu a stát se jeho smluvní stranou“.

51

Články 2 a 5 tohoto rozhodnutí stanoví praktická pravidla tohoto přistoupení.

52

Jak přitom uznává sama Rada, důvodem, proč článek 3 napadeného rozhodnutí zmocňuje členské státy, které si to přejí, aby Ženevský akt ratifikovaly nebo k němu přistoupily, je pouze vyřešení některých obtíží, které podle ní mohou z uvedeného přistoupení vyplývat. Článek 4 tohoto rozhodnutí poskytuje upřesnění v otázce zastupování Unie a členských států, které by ratifikovaly Ženevský akt nebo by k němu přistoupily v rámci Zvláštní unie, a v otázce odpovědnosti Unie v oblasti výkonu práv a dodržování závazků Unie a těchto členských států vyplývající z uvedeného aktu.

53

Cílem těchto článků 3 a 4 je tedy umožnit členským státům, které si to přejí, aby ratifikovaly Ženevský akt nebo k němu přistoupily společně s Unií. Z fakultativní povahy takových přistoupení nebo ratifikací přitom vyplývá, že článek 1 napadeného rozhodnutí je způsobilý vyvolat účinky v situaci, kdy žádný členský stát nevyužije možnost stanovenou v uvedených článcích 3 a 4.

54

I kdyby taková situace – jak uvádí Rada – měla mít důsledky pro možnost Unie účastnit se hlasování ve Shromáždění Zvláštní unie, jakož i pro záruku seniority a kontinuity ochrany označení původu zapsaných v členských státech na základě Lisabonské dohody, neměla by vliv na právní dosah článku 1 napadeného rozhodnutí a nezpochybňovala by otázku přistoupení Unie k Ženevskému aktu, které je, jak bylo zdůrazněno v bodě 49 tohoto rozsudku, podstatou tohoto rozhodnutí.

55

Z toho plyne, že ustanovení napadeného rozhodnutí, jejichž zrušení Komise navrhuje, jsou oddělitelná od zbývající části tohoto rozhodnutí.

56

Na rozdíl od toho, co tvrdí Rada, nemůže být tento závěr zpochybněn okolností, že Komise navrhla zachování účinků částí napadeného rozhodnutí, jejichž zrušení navrhuje, pokud jde o členské státy, které jsou stranami Lisabonské dohody. Tato okolnost totiž nemá žádný vliv na oddělitelnost ustanovení tohoto rozhodnutí, jejichž zrušení je navrhováno, a tudíž ani na přípustnost žaloby.

57

Z výše uvedeného plyne, že námitka nepřípustnosti vznesená Radou musí být zamítnuta.

58

Komise uplatňuje na podporu žaloby dva žalobní důvody.

59

První žalobní důvod vychází z porušení čl. 218 odst. 6 a čl. 293 odst. 1 SFEU, zásady svěření pravomocí zakotvené v čl. 13 odst. 2 SEU a zásady institucionální rovnováhy a práva iniciativy Komise.

60

Komise na prvním místě tvrdí, že nenavrhovala a v žádném případě nesouhlasila s tím, aby byly členské státy zmocněny ratifikovat Ženevský akt nebo k němu přistoupit, nýbrž navrhovala pouze přistoupení Unie k tomuto aktu. Uvádí, že i když Rada může podle čl. 293 odst. 1 SFEU jednomyslně změnit návrh Komise, v projednávané věci žádný návrh zmocnit členské státy k ratifikaci Ženevského aktu neexistoval, a tudíž nemohl být změněn. Tvrdit opak by podle Komise znamenalo, že by Rada mohla jednomyslným rozhodnutím provést jakékoli doplnění návrhu Komise bez ohledu na jeho předmět. Judikatura přitom podle Komise vyžaduje, aby jakákoliv změna návrhu Komise byla analyzována s ohledem na „předmět“ a „účel“ tohoto návrhu. Ve skutečnosti Rada tím, že k přistoupení Unie doplnila obecné zmocnění k přistoupení členských států, přijala v témže „formálním“ aktu druhé samostatné rozhodnutí, které nebylo obsaženo v návrhu Komise.

61

Na druhém místě se Komise v replice ohrazuje proti důvodům uvedeným Radou k odůvodnění změny návrhu Komise, a sice nutnosti zajistit, aby Unie měla ve Shromáždění Zvláštní unie hlasovací práva, a zachovat senioritu a kontinuitu ochrany označení původu zapsaných na základě Lisabonské dohody v sedmi členských státech, které již byly stranami této dohody.

62

Komise zaprvé tvrdí, že povolit členským státům ratifikovat Ženevský akt nebo přistoupit k tomuto aktu nezaručuje, že tato možnost bude využita, a tudíž ani že Unie bude mít hlasovací práva ve Shromáždění Zvláštní unie. Význam těchto hlasovacích práv by každopádně neměl být přeceňován. Shromáždění Zvláštní unie totiž rozhoduje pouze o správních otázkách a ve většině případů na základě konsensu.

63

Pokud jde zadruhé o senioritu a kontinuitu ochrany označení původu zapsaných na základě Lisabonské dohody, mohou být použitelná pravidla podle Komise vykládána způsobem umožňujícím zohlednění těchto označení původu. V každém případě, pokud jde o otázku, která se týká pouze sedmi členských států, které jsou stranami Lisabonské dohody, podle názoru Komise stačí, aby tyto státy nepřistoupily k Ženevskému aktu, aby se na ně nadále vztahovala Lisabonská dohoda a byla zaručena tato seniorita i kontinuita.

64

Italská republika bez dalšího namítá, že první žalobní důvod je neopodstatněný, neboť čl. 293 odst. 1 SFEU není použitelný na postup upravený článkem 218 SFEU. Z posledně uvedeného článku totiž podle názoru Italské republiky vyplývá, že postup stanovený v tomto článku vychází z rozhodnutí Rady přijatého na základě „doporučení“ Komise, které je podle článku 288 SFEU nezávazným aktem. Rada má tedy širokou pravomoc přijmout, odmítnout nebo změnit doporučení Komise týkající se jednání a poté uzavření dohody. Konkrétně rozhodnutí o uzavření dohody se podle Italské republiky řídí článkem 218 odst. 6 SFEU, který stanoví, že Rada toto rozhodnutí přijme „na návrh vyjednavače“. Komise do tohoto postupu uzavírání dohody nezasahuje jako taková, nýbrž pouze jako vyjednavač dohody. Návrh Komise v rámci uvedeného postupu, který je přizpůsoben zvláštní povaze mezinárodních dohod, tak nelze přirovnat k návrhu upravenému v čl. 293 odst. 1 SFEU.

65

Rada na prvním místě uvádí, že Soudní dvůr ve své judikatuře uznal existenci jedné formální a jedné hmotněprávní podmínky, jež musí Rada dodržet, mění-li návrh Komise ve smyslu čl. 293 odst. 1 SFEU.

66

Pokud jde o formální podmínku, pokud Komise nesouhlasí se změnou provedenou Radou, je Rada povinna rozhodnout jednomyslně. V projednávaném případě přitom Rada podle svých slov tento formální požadavek dodržela, když jednomyslně změnila návrh Komise.

67

Pokud jde o hmotněprávní podmínku, Rada uvádí, že by neměla bránit dosažení cílů sledovaných návrhem Komise. Změny návrhu by měly zejména zůstat v rozsahu působnosti tohoto návrhu, jak je vymezen Komisí. Tak je tomu podle názoru Rady v případě, kdy Rada respektuje úmysly Komise a nemění ani předmět, ani účel návrhu.

68

Rada uvádí, že v projednávané věci Komise v důvodové zprávě k návrhu uvedenému v bodě 23 tohoto rozsudku uvedla, že „[a]by mohla Unie řádně vykonávat svou výlučnou pravomoc s ohledem na Ženevský akt […] a své funkce v rámci svých systémů komplexní ochrany zeměpisných označení zemědělských produktů, měla by se EU stát smluvní stranou“. Poukazuje rovněž na to, že bod 6 odůvodnění napadeného rozhodnutí uvádí, že „[a]by mohla Unie řádně vykonávat svou výlučnou pravomoc v oblastech, na něž se vztahuje Ženevský akt, a své funkce v rámci svých komplexních systémů ochrany označení původu a zeměpisných označení zemědělských produktů, měla by přistoupit k Ženevskému aktu a stát se jeho smluvní stranou“.

69

Rada se tak podle svých slov drží v mezích deklarovaného cíle návrhu Komise. Rada má přitom za to, že kdyby tento návrh nebyl změněn, neumožnil by dosáhnout tohoto cíle ve dvou ohledech: jednak by Unie neměla ve Shromáždění Zvláštní unie hlasovací práva a jednak by seniorita zeměpisných označení zapsaných na základě Lisabonské dohody sedmi členskými státy, které jsou stranami této dohody, zanikla v důsledku opětovného zápisu zeměpisných označení podle Ženevského aktu Unií jako nové smluvní strany Zvláštní unie.

70

Na druhém místě Rada tvrdí, že pokud by měl být uznán argument Komise uvedený v bodě 60 tohoto rozsudku, podle kterého je přijetí rozhodnutí Rady pozměňujícího návrh Komise rovnocenné neexistenci návrhu, bylo by tím právo provést změnu, které Radě přiznává čl. 293 odst. 1 SFEU, zbaveno podstaty, a tedy i užitečného účinku.

71

Na třetím místě Rada poznamenává, že – na rozdíl od toho, co tvrdí Komise – nepřijala týmž „formálním aktem“ dvě rozhodnutí, z nichž jedno by bylo založeno na návrhu Komise a druhé nikoliv. Cílem změny provedené Radou v článku 3 napadeného rozhodnutí není zmocnit členské státy k přistoupení k Ženevskému aktu, aby mohly vykonávat své pravomoci, ale plně zajistit účinnost předmětu a účelu tohoto návrhu tak, aby Unie mohla jednat ve Shromáždění Zvláštní unie účinně a chránit zájmy členských států. V této souvislosti Rada připomíná, že zmocnění je členským státům uděleno „v plném souladu s […] výlučnou pravomocí [Unie]“. Kromě toho Rada za účelem zajištění jednoty mezinárodního zastoupení Unie a jejích členských států svěřila Komisi zastupování Unie i každého členského státu, který si přeje tohoto zmocnění využít.

72

Rakouská republika v tomto ohledu poznamenává, že zmocnění členských států přistoupit k Ženevskému aktu v plném souladu s výlučnou pravomocí Unie, ovšem aniž k němu Unie přistoupila, by postrádalo smysl. Uvádí, že podle článku 4 napadeného rozhodnutí je totiž Unie odpovědná za zajištění výkonu práv a plnění závazků Unie a členských států, které Ženevský akt ratifikují nebo k němu přistoupí, a pouze Unie hlasuje ve Shromáždění Zvláštní unie, přičemž členské státy, které ratifikovaly Ženevský akt nebo k němu přistoupily, své hlasovací právo nevykonávají.

73

Na čtvrtém místě se Rada domnívá, že prohlášení Komise uvedené v bodě 26 tohoto rozsudku, podle kterého by byla ochotna souhlasit s tím, aby bylo sedmi členským státům, které jsou stranami Lisabonské dohody a již nechaly zapsat mnoho práv duševního vlastnictví podle této dohody, uděleno zmocnění přistoupit k Ženevskému aktu v zájmu Unie, je významné přinejmenším v trojím ohledu. Zaprvé Komise tímto prohlášením podle Rady uznává, že zmocnění udělené Radou členským státům, nebo alespoň některým z nich, je v zájmu Unie. Zadruhé Rada uvádí, že Komise implicitně souhlasí s tím, že Rada může toto zmocnění provést změnou návrhu Komise. Zatřetí Komise podle Rady připouští, že takové zmocnění je možné v oblasti spadající do výlučné pravomoci Unie.

74

Česká republika a Portugalská republika zpochybňují tvrzení Komise, že by se Lisabonská dohoda nadále použila na sedm členských států, které jsou jejími smluvními stranami, pokud by tyto státy nepřistoupily k Ženevskému aktu, čímž je zajištěna kontinuita ochrany již zapsaných zeměpisných označení. Podle těchto členských států totiž článek 11 nařízení 2019/1753 upravuje, pokud jde o přechodná ustanovení pro označení původu členských států již zapsaná na základě Lisabonské dohody, mezinárodní zápis těchto označení původu na základě Ženevského aktu za podmínky, že dotyčný členský stát ratifikoval Ženevský akt nebo k němu přistoupil na základě zmocnění uvedeného v článku 3 napadeného rozhodnutí.

75

V rámci prvního žalobního důvodu Komise v podstatě tvrdí, že Rada tím, že změnila návrh Komise zavedením ustanovení zmocňujícího členské státy, které si to přejí, aby Ženevský akt ratifikovaly nebo k němu přistoupily, jednala mimo jakoukoliv iniciativu Komise, čímž porušila čl. 218 odst. 6 a čl. 293 odst. 1 SFEU a narušila institucionální rovnováhu vyplývající z čl. 13 odst. 2 SEU.

76

Úvodem je třeba přezkoumat argument Italské republiky, podle kterého se čl. 293 odst. 1 SFEU nepoužije na takové rozhodnutí, jako je napadené rozhodnutí, přijaté na základě čl. 218 odst. 6 SFEU, jelikož se tento čl. 293 odst. 1 použije pouze na přijímání aktů v rámci vnitřní činnosti Unie.

77

Ze samotného znění čl. 293 odst. 1 SFEU vyplývá, že rozhoduje-li Rada na základě Smluv na návrh Komise, může tento návrh změnit pouze jednomyslným rozhodnutím, s výjimkou případů uvedených v některých ustanoveních Smlouvy o FEU uvedených v tomto čl. 293 odst. 1.

78

Článek 218 SFEU přitom mezi tato ustanovení nepatří.

79

A dále, jak v podstatě uvedl generální advokát v bodě 61 svého stanoviska, se čl. 293 odst. 1 SFEU použije na všechny unijní právní akty, při jejichž přijímání Rada rozhoduje na návrh Komise, a to bez ohledu na to, zda tyto akty spadají do vnitřní, nebo vnější činnosti Unie. Konkrétně znění tohoto ustanovení neumožňuje vyloučit jeho použitelnost na postup přijímání rozhodnutí založeného na čl. 218 odst. 6 SFEU, pokud Rada při přijímání takového rozhodnutí rozhoduje na návrh Komise.

80

Je zajisté pravda, že Rada v souladu s čl. 218 odst. 6 SFEU přijímá rozhodnutí o uzavření dohody na návrh vyjednavače.

81

Nicméně vzhledem k tomu, že Rada na základě čl. 218 odst. 3 SFEU určila Komisi vyjednavačem, nezbytně pak rozhoduje o návrhu Komise za účelem přijetí tohoto rozhodnutí.

82

Z toho plyne, že se čl. 293 odst. 1 SFEU použije, pokud Rada, která rozhoduje na návrh Komise, přijímá rozhodnutí na základě čl. 218 odst. 6 SFEU. Argument Italské republiky je tudíž třeba zamítnout.

83

Za účelem posouzení, zda Rada v projednávané věci porušila čl. 293 odst. 1 SFEU, je třeba připomenout, že toto ustanovení musí být vykládáno ve světle čl. 13 odst. 2 SEU, podle kterého každý unijní orgán jedná v mezích působnosti svěřené mu Smlouvami a v souladu s postupy, podmínkami a cíli v nich stanovenými. Posledně uvedené ustanovení odráží zásadu institucionální rovnováhy, která je charakteristická pro institucionální strukturu Unie a znamená, že každý z orgánů vykonává své pravomoci s ohledem na pravomoci orgánů ostatních (rozsudek ze dne 2. září 2021, EPSU v. Komise, C‑928/19 P, EU:C:2021:656, bod 48 a citovaná judikatura).

84

Článek 13 odst. 2 SEU kromě toho stanoví, že unijní orgány mezi sebou loajálně spolupracují.

85

V této souvislosti je třeba poukázat na to, že podle čl. 17 odst. 2 druhé věty SEU se jiné než legislativní akty Unie přijímají na návrh Komise, pokud tak stanoví Smlouvy.

86

Jak bylo připomenuto v bodech 80 a 81 tohoto rozsudku, z čl. 218 odst. 3 a 6 SFEU vyplývá, že rozhodnutí o uzavření dotčené mezinárodní dohody se přijímá na návrh Komise jakožto určeného vyjednavače.

87

Soudní dvůr již přitom upřesnil, že pravomoc iniciativy, kterou Komisi přiznává čl. 17 odst. 2 druhá věta SEU, se neomezuje na předložení návrhu. Na základě této pravomoci se totiž Komise, která v souladu s čl. 17 odst. 1 SEU podporuje obecný zájem Unie a k tomuto účelu činí vhodné podněty, v zásadě může rozhodnout, zda předloží návrh, či nikoliv, a případně určit jeho předmět, účel a obsah, a dokud Rada nerozhodla, svůj návrh změnit, nebo jej v případě potřeby dokonce vzít zpět (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 14. dubna 2015, Rada v. Komise, C‑409/13, EU:C:2015:217, body 70 a 74).

88

Výkon pravomoci iniciativy ze strany Komise je tedy neoddělitelně spjat s funkcí podpory obecného zájmu, kterou je nadána na základě čl. 17 odst. 1 SEU.

89

Článek 293 SFEU spojuje s touto pravomocí iniciativy dvojí záruku.

90

Zaprvé – jak bylo uvedeno v bodě 77 tohoto rozsudku – čl. 293 odst. 1 SFEU stanoví, že s výjimkou případů uvedených v ustanoveních Smlouvy o FEU, která jsou v tomto článku zmíněna, rozhoduje-li Rada na základě Smluv na návrh Komise, může takový návrh změnit pouze jednomyslným rozhodnutím.

91

A zadruhé podle čl. 293 odst. 2 SFEU platí, že dokud Rada nerozhodne, může Komise kdykoli během přijímání aktu Unie svůj návrh změnit.

92

Článek 293 SFEU zajišťuje dodržování zásady institucionální rovnováhy tím, že vyvažuje zejména pravomoci Komise na základě čl. 17 odst. 2 SEU a pravomoci Rady stanovené v čl. 16 odst. 1 SEU, což znamená, jak bylo uvedeno v bodě 83 tohoto rozsudku, že každý z orgánů vykonává své pravomoci s ohledem na pravomoci ostatních orgánů.

93

Z toho mimo jiné vyplývá, že pozměňovací pravomoc Rady nemůže jít tak daleko, že by jí umožnila zkreslit návrh Komise ve smyslu, který by bránil dosažení cílů sledovaných tímto návrhem, a tudíž by jej zbavil důvodu jeho existence (pokud jde o zpětvzetí návrhu legislativního aktu, viz rozsudek ze dne 14. dubna 2015, Rada v. Komise, C‑409/13, EU:C:2015:217, bod 83).

94

Soudní dvůr rozhodl, že tomu tak není, pokud změny návrhu Komise provedené Radou nejdou nad rámec předmětu tohoto návrhu ani nemění jeho účel (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 30. května 1989, Komise v. Rada, C‑355/87, EU:C:1989:220, bod 44, a ze dne 11. listopadu 1997, Eurotunnel a další, C‑408/95, EU:C:1997:532, bod 39).

95

Je tedy třeba ověřit, zda změna jednomyslně provedená Radou v návrhu Komise uvedeném v bodě 23 tohoto rozsudku, zavádějící ustanovení zmocňující členské státy, které si to přejí, aby ratifikovaly Ženevský akt nebo k němu přistoupily, zkreslila předmět nebo účel tohoto návrhu ve smyslu, který by bránil dosažení cílů sledovaných tímto návrhem.

96

Za tímto účelem je třeba připomenout, že předmětem uvedeného návrhu bylo přistoupení samotné Unie k Ženevskému aktu a účelem téhož návrhu bylo, jak vyplývá z důvodové zprávy k tomuto návrhu, uvedené v bodě 68 tohoto rozsudku, umožnit Unii správně vykonávat svou výlučnou pravomoc v oblastech, na které se tento akt vztahuje.

97

V tomto ohledu je třeba zaprvé uvést, že čl. 3 odst. 1 písm. e) SFEU přiznává Unii výlučnou pravomoc v oblasti společné obchodní politiky. Podle čl. 207 odst. 1 SFEU se tato politika zakládá na jednotných zásadách, zejména pokud jde o obchodní aspekty duševního vlastnictví, a je prováděna v rámci zásad a cílů vnější činnosti Unie.

98

Soudní dvůr již měl příležitost v podstatě upřesnit, že účelem Ženevského aktu je především usnadnění a úprava obchodu mezi Unií a třetími státy a dále že může mít přímé a bezprostřední účinky na tento obchod, takže jeho sjednávání spadá do této výlučné pravomoci [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 25. října 2017, Komise v. Rada (Revidovaná Lisabonská dohoda), C‑389/15, EU:C:2017:798, bod 74].

99

Zadruhé čl. 2 odst. 1 SFEU stanoví, že svěřují-li v určité oblasti Smlouvy Unii výlučnou pravomoc, může pouze Unie vytvářet a přijímat právně závazné akty.

100

Toto ustanovení nicméně dodává, že členské státy mohou v takové oblasti zejména vytvářet a přijímat právně závazné akty pouze tehdy, jsou-li k tomu zmocněny Unií.

101

V tomto ohledu z judikatury Soudního dvora vyplývá, že zásada svěřených pravomocí uvedená v čl. 4 odst. 1 a čl. 5 odst. 1 a 2 SEU, jakož i institucionální rámec definovaný v článcích 13 až 19 SEU k tomu, aby Unie mohla vykonávat pravomoci, které jí svěřily Smlouvy, představují specifické rysy Unie a unijního práva související s ústavněprávní strukturou Unie [v tomto smyslu viz posudek 2/13 (Přistoupení Unie k EÚLP) ze dne 18. prosince 2014, EU:C:2014:2454, bod 165].

102

Rozhodnutí udělit členským státům takové zmocnění se přitom dotýká podmínek výkonu pravomocí, které Smlouvy svěřují výlučně Unii, jelikož členským státům umožňuje výkon pravomoci, kterou Smlouvy svěřily výlučně Unii a kterou by Unie měla v zásadě vykonávat sama.

103

Z toho plyne, že takové rozhodnutí vyjadřuje přesnou a alternativní politickou volbu mezi tím, že Unie sama vykonává výlučnou pravomoc, kterou jí v určité oblasti svěřily Smlouvy, a tím, že Unie k výkonu této pravomoci zmocní členské státy.

104

Taková volba spadá do posouzení obecného zájmu Unie Komisí za účelem vymezení nejvhodnějších iniciativ na jeho podporu, s nímž je – jak bylo uvedeno v bodě 88 tohoto rozsudku – pravomoc iniciativy, kterou čl. 17 odst. 2 SEU tomuto orgánu svěřuje, neoddělitelně spjata.

105

Změna provedená Radou, jejímž cílem by bylo zmocnit členské státy k výkonu výlučné pravomoci Unie, by tedy zkreslila samotný účel návrhu Komise vyjadřujícího volbu, že Unie tuto pravomoc vykonává sama.

106

V projednávané věci bylo cílem návrhu Komise právě umožnit Unii, aby přistoupila k Ženevskému aktu, který jí v podstatě umožnil stát se členem Zvláštní unie, kdežto Lisabonská dohoda umožňovala pouze přistoupení států, a aby sama vykonávala výlučnou pravomoc v oblastech, na které se vztahuje Ženevský akt. Nejenže tento návrh nestanovil, že by členské státy, které si to přejí, byly zmocněny, aby ratifikovaly Ženevský akt nebo k němu přistoupily, ale Komise během jednání jasně vyjádřila nesouhlas s takovým všeobecným zmocněním, přestože – jak vyplývá z prohlášení zmíněného v bodě 26 tohoto rozsudku – neměla námitky vůči přistoupení sedmi členských států.

107

Změna provedená Radou přitom vedla k přijetí článku 3 napadeného rozhodnutí, který zmocňuje členské státy, které si to přejí, aby Ženevský akt ratifikovaly nebo k němu přistoupily.

108

Je tedy třeba dospět k závěru, že tato změna zkresluje předmět a účel návrhu Komise.

109

Na rozdíl od toho, co tvrdí Rada, nemůže být tento závěr zpochybněn okolností, že zmocnění upravené v článku 3 napadeného rozhodnutí je uděleno s výhradou, že je „v plném souladu s […] výlučnou pravomocí [Unie]“, a že v souladu s článkem 4 tohoto rozhodnutí Rada k zajištění jednotnosti mezinárodního zastupování Unie a jejích členských států svěřila Komisi zastupování Unie, jakož i zastupování každého členského státu, který by si přál tohoto zmocnění využít.

110

Navzdory tomu, že v napadeném rozhodnutí je omezen způsob, jakým by členské státy, které ratifikovaly Ženevský akt nebo k němu přistoupily, vykonávaly práva, jež by dovozovaly z tohoto aktu, to totiž nemění nic na tom, že využitím tohoto zmocnění by uvedené členské státy vykonávaly jakožto nezávislé subjekty mezinárodního práva společně s Unií její výlučnou pravomoc, což by Unii bránilo v tom, aby tuto pravomoc vykonávala sama.

111

Změnu provedenou Radou nelze ospravedlnit ani jejími argumenty vylíčenými v bodech 61 až 63 tohoto rozsudku, týkajícími se nezbytností zajistit, aby Unie měla hlasovací práva ve Shromáždění Zvláštní unie, a zachovat senioritu a kontinuitu ochrany označení původu zapsaných na základě Lisabonské dohody v sedmi členských státech, které již byly stranami této dohody.

112

Případné obtíže, jimž by Unie mohla čelit na mezinárodní úrovni při výkonu svých výlučných pravomocí, nebo důsledky tohoto výkonu na mezinárodní závazky členských států totiž nemohou jako takové Radu opravňovat ke změně návrhu Komise takovým způsobem, že zkreslí jeho předmět nebo účel, čímž by byla porušena institucionální rovnováha, jejíž dodržování má článek 293 SFEU zajistit.

113

S ohledem na výše uvedené úvahy je třeba konstatovat, že napadené rozhodnutí bylo přijato v rozporu s čl. 293 odst. 1 SFEU ve spojení s čl. 13 odst. 2 SEU, takže prvnímu žalobnímu důvodu je třeba vyhovět.

114

Druhý žalobní důvod vychází z porušení čl. 2 odst. 1 SFEU a článku 207 SFEU a z porušení povinnosti uvést odůvodnění.

115

Vzhledem k tomu, že Komise předložila druhý žalobní důvod podpůrně a prvnímu žalobnímu důvodu musí být vyhověno, není namístě o druhém žalobním důvodu rozhodovat.

116

S ohledem na výše uvedené musí být žalobě vyhověno a napadené rozhodnutí částečně zrušeno v souladu s návrhovými žádáními Komise. Pokud jde konkrétně o článek 4 napadeného rozhodnutí, ten musí být v souladu s hlavním návrhovým žádáním Komise zrušen pouze v rozsahu, v němž obsahuje odkazy na členské státy, jelikož tyto odkazy jsou oddělitelné od zbývající části tohoto článku.

117

Podle čl. 264 prvního pododstavce SFEU platí, že je-li žaloba opodstatněná, Soudní dvůr prohlásí napadený akt za neplatný od počátku.

118

Podle čl. 266 prvního pododstavce SFEU je orgán, jehož akt byl prohlášen za neplatný, povinen přijmout opatření vyplývající z rozsudku Soudního dvora.

119

Podle čl. 264 druhého pododstavce SFEU však Soudní dvůr může, považuje-li to za nezbytné, uvést ty účinky zrušeného aktu, které jsou nadále považovány za zachované.

120

Této své pravomoci může z důvodů právní jistoty využít zejména tehdy, když zrušení rozhodnutí přijatého Radou v rámci sjednávání a uzavírání mezinárodních dohod podle článku 218 SFEU může zpochybnit účast Unie na dotyčné mezinárodní dohodě nebo na jejím provádění, i když o pravomoci Unie v tomto ohledu není pochyb [obdobně viz rozsudek ze dne 25. října 2017, Komise v. Rada (Revidovaná Lisabonská dohoda), C‑389/15, EU:C:2017:798, bod 81 a citovaná judikatura].

121

Komise navrhuje, aby Soudní dvůr použil čl. 264 druhý pododstavec SFEU ke zmírnění účinků částečného zrušení napadeného rozhodnutí. Komise v tomto ohledu uvádí, že by výjimečně mohla přijmout kompromis, na jehož základě by sedm členských států, které jsou nyní stranami Lisabonské dohody, přistoupilo k Ženevskému aktu, aby se zabránilo problémům souvisejícím s kontinuitou práv. Komise dále uvádí, že v rozsahu, v němž se článek 4 napadeného rozhodnutí vztahuje rovněž na další aspekty, které nejsou jako takové zpochybněny a které jsou zásadní pro řádné provádění Ženevského aktu Unií, je důležité zachovat jeho účinky až do jeho nahrazení novým ustanovením.

122

Komise proto – jak bylo uvedeno v bodě 28 tohoto rozsudku – navrhuje, aby Soudní dvůr zachoval účinky zrušených částí napadeného rozhodnutí, zejména jakékoliv využití, před datem rozsudku, zmocnění uděleného na základě článku 3, ze strany členských států, které jsou v současné době stranami Lisabonské dohody, až do okamžiku, kdy v přiměřené době nepřesahující šest měsíců ode dne vyhlášení rozsudku vstoupí v platnost nové rozhodnutí Rady, kterým bude nahrazeno napadené rozhodnutí.

123

Francouzská vláda se připojuje k tomuto návrhu, který podle jejího názoru vychází z existence významných důvodů právní jistoty, jelikož zpochybnění účasti členských států, které jsou stranami Lisabonské dohody, na Ženevském aktu by mohlo mít závažné negativní důsledky pro majitele označení původu zapsaných těmito státy na základě Lisabonské dohody.

124

Rada má za to, že uvedený návrh je nepřípustný, jelikož jím Komise ve skutečnosti usiluje nejen o zachování účinků napadeného rozhodnutí, ale o změnu tohoto rozhodnutí.

125

V tomto ohledu je třeba uvést, že smyslem návrhu Komise je dočasné zachování účinků zrušených částí napadeného rozhodnutí.

126

I když je pravda, že vyhovění tomuto návrhu by v praxi vedlo k dočasné změně dosahu účinků tohoto rozhodnutí, je takový důsledek inherentní výkonu pravomoci, kterou Soudní dvůr vyvozuje z čl. 264 druhého pododstavce SFEU.

127

Z toho vyplývá, že návrh na zachování účinků zrušených částí napadeného aktu je přípustný.

128

Pokud jde o věc samou, je třeba připustit, že zachování seniority a kontinuity ochrany označení původu zapsaných na základě Lisabonské dohody v sedmi členských státech, které jsou již stranami této dohody, je zejména nezbytné v souladu se zásadou loajální spolupráce mezi Unií a členskými státy uvedenou v čl. 4 odst. 3 SEU za účelem ochrany nabytých práv plynoucích z těchto národních zápisů.

129

Je tudíž třeba zachovat účinky zrušených částí napadeného rozhodnutí pouze v rozsahu, v němž se týkají členských států, které ke dni vyhlášení tohoto rozsudku již využily zmocnění, upraveného v článku 3 tohoto rozhodnutí, ratifikovat Ženevský akt nebo k němu přistoupit společně s Unií, a to až do okamžiku, kdy v přiměřené lhůtě nepřesahující šest měsíců od tohoto data vstoupí v platnost nové rozhodnutí Rady.

130

Článek 138 odst. 1 jednacího řádu stanoví, že se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval.

131

Vzhledem k tomu, že Komise v projednávané věci požadovala náhradu nákladů řízení a Rada neměla ve věci úspěch, je důvodné rozhodnout, že Rada ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené Komisí.

132

Podle čl. 140 odst. 1 jednacího řádu kromě toho platí, že členské státy, které vstoupily do řízení jako vedlejší účastníci, nesou vlastní náklady řízení.

133

Belgické království, Česká republika, Řecká republika, Francouzská republika, Chorvatská republika, Italská republika, Maďarsko, Nizozemské království, Rakouská republika a Portugalská republika tudíž ponesou vlastní náklady řízení.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (velký senát) rozhodl takto: