1.

Kasačním opravným prostředkem společnost Les Mousquetaires SAS (dále jen „LM“) a společnost ITM Entreprises SAS [dále jen „ITM“ nebo „Intermarché“ a společně s LM „účastnice řízení podávající kasační opravný prostředek, (navrhovatelky“)] navrhují částečné zrušení rozsudku Tribunálu ze dne 5. října 2020, Les Mousquetaires a ITM Entreprises v. Komise (T‑255/17, dále jen napadený rozsudek, EU:T:2020:460), kterým Tribunál částečně zamítnul jejich návrh založený na článku 263 SFEU a znějící na zrušení zaprvé dvou rozhodnutí přijatých Evropskou komisí dne 21. února 2017 ( 2 ), která nařizují společnosti LM, jakož i všem společnostem, které společnost LM přímo nebo nepřímo kontroluje, podrobit se kontrole v souladu s čl. 20 odst. 1 a 4 nařízení (ES) č. 1/2003 ( 3 ) a podpůrně dvou rozhodnutí přijatých Komisí dne 9. února 2017, která nařizují společnosti ITM, jakož i všem společnostem, které společnost ITM přímo nebo nepřímo kontroluje, podrobit se kontrole v souladu s čl. 20 odst. 1 a 4 nařízení (ES) č. 1/2003 ( 4 ), a zadruhé rozhodnutí, kterým Komise jednak zajistila a zkopírovala data obsažená v nástrojích komunikace a zařízeních pro ukládání dat obsahující údaje týkající se soukromí uživatelů těchto nástrojů a jednak zamítla žádost na vrácení těchto údajů podanou navrhovatelkami.

2.

Skutečnosti předcházející sporu, které jsou uvedeny v bodech 2 až 11 napadeného rozsudku, lze pro účely tohoto řízení shrnout následovně.

3.

Společnost LM je holdingová společnost skupiny Les Mousquetaires, která působí v potravinářském a nepotravinářském maloobchodním odvětví ve Francii a v Belgii. Společnost ITM je její dceřinou společností.

4.

Poté, co obdržela informace týkající se výměny informací mezi společností ITM, a zejména společností Casino, která rovněž působí v potravinářském a nepotravinářském maloobchodním odvětví, přijala Evropská komise rozhodnutí Tute-1 ze dne 9. února 2017.

5.

Výrok tohoto rozhodnutí zní následovně:

„Článek 1

[…] Společnost Intermarché […], jakož i všechny společnosti, které společnost Intermarché přímo nebo nepřímo kontroluje, jsou povinny podrobit se kontrole týkající se jejich možné účasti na jednání ve vzájemné shodě v rozporu s článkem 101 [SFEU] na trzích s dodávkami zboží běžné spotřeby, na trhu prodeje služeb výrobcům značkových výrobků a na trzích prodeje zboží běžné spotřeby spotřebitelům. Tato jednání ve vzájemné shodě spočívají:

Tato kontrola může být provedena v jakémkoliv prostoru podniku […].

Společnost Intermarché umožní úředníkům a ostatním osobám pověřeným Komisí k provedení kontroly a úředníkům a ostatním osobám pověřeným orgánem pro hospodářskou soutěž dotčeného členského státu k tomu, aby jim pomáhali, nebo jmenovaným uvedeným orgánem k tomuto účelu, vstupovat do všech svých prostorů a dopravních prostředků v běžných úředních hodinách. Předloží ke kontrole účetní knihy a ostatní obchodní záznamy bez ohledu na to, v jaké formě jsou uloženy, pokud o ně úředníci a ostatní pověřené osoby požádají, a umožní jim je na místě zkoumat a kopírovat nebo získávat z nich v jakékoli formě kopie nebo výpisy. Umožní zapečetění všech podnikatelských prostor a účetních knih nebo záznamů po dobu a v rozsahu, které jsou nezbytné pro kontrolu. Přímo na místě poskytne ústní vysvětlení týkající se předmětu a účelu kontroly, pokud o to tito úředníci nebo osoby požádají, a umožní všem zástupcům nebo zaměstnancům, aby taková vysvětlení poskytli. Umožní zaznamenání těchto vysvětlení v jakékoliv formě.

Článek 2

Kontrola může být zahájena dne 20. února 2017 nebo krátce poté.

Článek 3

Toto rozhodnutí je určeno společnosti Intermarché, jakož i všem společnostem, které přímo nebo nepřímo kontroluje.

Toto rozhodnutí se bezprostředně před kontrolou oznámí podniku, kterému je určeno, v souladu s čl. 297 odst. 2 [SFEU].“

6.

Poté, co obdržela též informace týkající se výměny informací zejména mezi společností Intermarché a dalšími podniky nebo sdruženími podniků, přijala Komise rozhodnutí Tute-2 ze dne 9. února 2017. Článek 1 tohoto rozhodnutí poukazoval na možnou účast společnosti Intermarché na jednání ve vzájemné shodě spočívajícím „ve výměnách informací od roku 2015 mezi podniky a/nebo sdruženími podniků, zejména AgeCore a/nebo jeho členy, Copernic a/nebo jeho členy a Eurelec a/nebo jeho členy, týkajících se slev, které získaly na trzích s dodávkami zboží běžné spotřeby v odvětví potravinářských výrobků, hygienických výrobků a čisticích prostředků, a cen na trhu prodeje služeb výrobcům značkových výrobků v odvětví potravinářských výrobků, hygienických výrobků a čisticích prostředků v několika členských státech Evropské unie, zejména ve Francii a v Německu“. Články 2 a 3 uvedeného rozhodnutí byly stejného znění jako články 2 a 3 rozhodnutí Tute-1 ze dne 9. února 2017.

7.

Autorité de la concurrence (orgán pro ochranu hospodářské soutěže, Francie) se poté, co ho Komise o této kontrole informovala, obrátil na soud příslušný ve věcech osobní svobody u tribunal de grande instance d’Evry (soud v Evry, Francie), aby jej požádal o povolení k prohlídce a zajištění věci v prostorách navrhovatelek. Usnesením ze dne 17. února 2017 soud příslušný ve věcech osobní svobody povolil prohlídky a zajištění věci, o něž bylo požádáno jako o předběžné opatření. Vzhledem k tomu, že žádné z opatření přijatých při kontrole nevyžadovalo použití „donucovacích pravomocí“ ve smyslu čl. 20 odst. 6 až 8 nařízení č. 1/2003, nebylo toto usnesení navrhovatelkám oznámeno.

8.

Kontrola byla zahájena dne 20. února 2017, kdy se inspektoři Komise v doprovodu zástupců francouzského orgánu pro ochranu hospodářské soutěže dostavili do prostor společnosti Intermarché.

9.

V důsledku pochybností týkajících se postavení zaměstnance společnosti ITM nebo LM jedné z osob dotčených kontrolou přijala Komise rozhodnutí Tute-1 a Tute-2 ze dne 21. února 2017, a to na základě týchž skutečností, jako jsou skutečnosti uvedené v rozhodnutí Tute-1 a Tute-2 ze dne 9. února 2017, změněno bylo pouze označení hlavního kontrolovaného subjektu (společnost ITM namísto společnosti LM) ( 5 ).

10.

Komise v rámci kontroly zejména prohledala kanceláře, shromáždila materiál, zvláště výpočetní techniku (notebooky, mobilní telefony, tablety, zařízení k ukládání dat), vyslechla několik osob a zkopírovala obsah shromážděného materiálu.

11.

Navrhovatelky zaslaly Komisi několik dopisů ze dne 24. února 2017, v nichž vyjádřily výhrady k rozhodnutím o kontrole a k průběhu kontroly probíhající na jejich základě, zejména zpochybnily zkopírování dokumentů týkajících se soukromí jejich zaměstnanců. Tyto výhrady byly doplněny dopisem zaslaným Komisi dne 13. dubna 2017, kterým bylo požádáno zvláště o vrácení některých zkopírovaných dokumentů.

12.

Návrhem došlým soudní kanceláři Tribunálu dne 28. dubna 2017 napadly navrhovatelky rozhodnutí Tute-1 a Tute-2 ze dne 21. února 2017 a pro případ potřeby i rozhodnutí Tute-1 a Tute-2 ze dne 9. února 2017. Na podporu svých žalob navrhovatelky uvedly v podstatě pět žalobních důvodů. První byl založen na námitce protiprávnosti čl. 20 odst. 4 nařízení č. 1/2003 a napadal nedostatečnost prostředků nápravy, které jsou k dispozici proti podmínkám provádění kontrol, druhý vycházel z neexistence řádného oznámení napadených rozhodnutí, třetí vycházel z toho, že navrhovatelkám bylo odepřeno právo bránit se proti kontrole, čtvrtý vycházel z nedodržení povinnosti uvést odůvodnění a pátý vycházel z porušení práva na nedotknutelnost obydlí.

13.

Rozhodnutím ze dne 22. září 2017 předseda devátého senátu Tribunálu povolil vedlejší účastenství Rady Evropské unie v řízení před Tribunálem na podporu návrhových žádání Komise.

14.

Tribunál vyzval v rámci organizačních procesních opatření podle článku 89 svého jednacího řádu Komisi, aby předložila, ve znění, které není důvěrné, indicie o domnělém protiprávním jednání, kterými disponovala k datu vydání napadených rozhodnutí, a požádal navrhovatelky, aby k předloženým indiciím zaujaly stanovisko. V odpovědi na tuto výzvu Komise předložila mimo jiné záznamy dotazování vedeného v průběhu let 2016 a 2017 se třinácti dodavateli zboží běžné spotřeby, kterých se kontrola týkala a kteří pravidelně uzavírali smlouvy se společnostmi Casino a ITM (dále jen „záznamy dotazování“).

15.

V napadeném rozsudku Tribunál poté, co dospěl k závěru, že Komise neměla dostatečně závažné indicie pro podezření z protiprávního jednání spočívajícího ve výměně informací mezi společnostmi Casino a ITM ohledně jejich budoucích obchodních strategií, na jedné straně zrušil čl. 1 písm. b) rozhodnutí Tute-1 ze dne 9. února 2017 a čl. 1 písm. b) rozhodnutí Tute-1 ze dne 21. února 2017 ( 6 ). Na druhé straně vzhledem k tomu, že rozhodl, že prostředky nápravy, kterými je možno napadnout jak legalitu, tak provádění kontrol, jsou účinné, a že konstatoval, že Komise právně dostačujícím způsobem odůvodnila a mohla právoplatně nařídit kontroly s ohledem na možnou účast navrhovatelek na jednání ve vzájemné shodě uvedeném v čl. 1 písm. a) rozhodnutí Tute-2 ze dne 9. a 21. února 2017, Tribunál žalobu ve zbývající části zamítl ( 7 ).

16.

Kasačním opravným prostředkem navrhovatelky navrhují, aby Soudní dvůr zrušil bod 2 výroku napadeného rozsudku, vyhověl jejich návrhovým žádáním uplatněným v prvním stupni tím, že zruší rozhodnutí Tute-1 ze dne 9. a 21. února 2017 (dále společně jen „sporná rozhodnutí“), a uložil Komisi náhradu všech nákladů řízení, včetně nákladů vynaložených v řízení před Tribunálem.

17.

Komise navrhuje, aby Soudní dvůr zamítl kasační opravný prostředek a uložil navrhovatelkám náhradu nákladů řízení.

18.

Rada navrhuje, aby Soudní dvůr zamítl první důvod kasačního opravného prostředku a uložil navrhovatelkám náhradu nákladů řízení.

19.

Na podporu kasačního opravného prostředku uplatňují navrhovatelky pět důvodů. První důvod kasačního opravného prostředku vychází z nesprávného právního posouzení a z nedostatku odůvodnění, kterých se Tribunál dopustil v rámci analýzy účinnosti právních prostředků nápravy v souvislosti s prováděním kontrol. Druhý důvod kasačního opravného prostředku vychází z porušení článků 6 a 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podepsané v Římě dne 4. listopadu 1950 (dále jen „EÚLP“), článku 296 SFEU a čl. 20 odst. 4 nařízení č. 1/2003, kterého se Tribunál dopustil tím, že porušil povinnost uvést odůvodnění a omezení rozhodnutí o provedení kontroly. Třetí důvod kasačního opravného prostředku vychází z nesprávného právního posouzení a porušení nařízení č. 1/2003, kterého se Tribunál dopustil tím, že kvalifikoval procesní fázi „před přijetím opatření zahrnujícího námitku, že došlo ke spáchání protiprávního jednání“, na kterou se toto nařízení nevztahuje. Čtvrtý důvod kasačního opravného prostředku vychází z porušení článků 6 a 8 EÚLP a článku 19 nařízení č. 1/2003, kterého se Tribunál dopustil tím, že jako dostatečně závažné indicie kvalifikoval skutečnosti stižené formálními a věcnými vadami. Konečně pátý důvod kasačního opravného prostředku vychází z nedostatku odůvodnění, který je důsledkem neposouzení důkazní hodnoty těchto indicií a nesprávné kvalifikace „indicie“.

20.

Prvním důvodem kasačního opravného prostředku navrhovatelky v podstatě zpochybňují body 83 až 112 napadeného rozsudku, v němž Tribunál posoudil a zamítl jejich námitku protiprávnosti čl. 20 odst. 4 nařízení č. 1/2003. V rámci této námitky protiprávnosti navrhovatelky vytýkaly článku 20 nařízení č. 1/2003, že neobsahuje ustanovení, která by opatřením týkajícím se provádění kontroly přiznávala povahu aktů, které podléhají přezkumu podle Smlouvy, a která by vyžadovala, aby bylo v rozhodnutí o kontrole uvedeno poučení o právu na jeho přezkum, stejně jako musí být podle čl. 20 odst. 4 nařízení č. 1/2003 uvedeno poučení o právu na přezkum samotného rozhodnutí o kontrole unijním soudem ( 8 ).

21.

Poté, co Tribunál v bodech 58 až 75 napadeného rozsudku zamítl námitky nepřípustnosti, které Komise a Rada vznesly proti námitce protiprávnosti vznesené navrhovatelkami, přistoupil k přezkumu opodstatněnosti této námitky. V bodě 82 napadeného rozsudku Tribunál nejprve připomněl rozsudky Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) týkající se dodržování článků 6 a 13 EÚLP v souvislosti s domovními prohlídkami a uvedl čtyři podmínky vyplývající z těchto rozsudků, které musí být splněny pro uznání existence práva na účinnou právní ochranu, konkrétně „podmínku účinnosti“, „podmínku efektivnosti“, „podmínku jistoty“ a „podmínku přiměřené lhůty“. V bodě 83 napadeného rozsudku Tribunál uvedl, že z tvrzení uvedeného v těchto rozsudcích, podle něhož musí být provádění kontroly způsobilé být předmětem účinné soudní ochrany za konkrétních okolností projednávaného případu, vyplývá, že je třeba zohlednit soubor všech právních prostředků, které má podnik, jenž je předmětem inspekce, k dispozici, a provést tedy celkovou analýzu těchto prostředků. Před přistoupením k takové analýze Tribunál zdůraznil, že „není rozhodné, že jednotlivé právní prostředky nápravy při individuálním posouzení nesplňují všechny čtyři podmínky požadované judikaturou Evropského soudu pro lidská práva“ ( 9 ).

22.

Dále Tribunál určil šest právních prostředků, kterými lze u soudu napadnout kontrolu, konkrétně prostředek nápravy proti rozhodnutí o kontrole, prostředek nápravy proti rozhodnutí Komise, kterým se ukládá sankce za maření kontroly na základě čl. 23 odst. 1 písm. c) až e) nařízení č. 1/2003, prostředek nápravy proti „jakémukoli aktu, který splňuje judikaturou vyvozené podmínky aktu podléhajícího přezkumu, přijatému Komisí v návaznosti na rozhodnutí o kontrole a v průběhu provádění kontroly, jako je rozhodnutí, kterým se zamítá žádost o ochranu uvedených dokumentů z důvodu důvěrnosti komunikace mezi advokáty a klienty“, na základě rozsudku ze dne 17. září 2007, Akzo Nobel Chemicals a Akcros Chemicals v. Komise ( 10 ) (dále jen rozsudek „Akzo“), prostředek nápravy proti konečnému rozhodnutí, kterým bylo ukončeno řízení podle článku 101 SFEU, návrh na vydání předběžného opatření a konečně žalobu na určení mimosmluvní odpovědnosti.

23.

V bodech 90 až 98 napadeného rozsudku Tribunál analyzoval, do jaké míry umožňují tyto jednotlivé právní prostředky napadat podmínky průběhu kontroly a docílit nápravy případných pochybení, jichž se Komise při kontrole dopustila.

24.

V závěru této analýzy, v bodech 99 až 110 napadeného rozsudku, Tribunál vysvětlil důvody, pro které měl za to, že systém přezkumu provádění kontrol tvořený souborem takových právních prostředků splňuje čtyři podmínky uvedené v bodě 21 tohoto stanoviska. Tribunál v této souvislosti v bodě 101 tohoto rozsudku zejména upřesnil, pokud jde o podmínku efektivnosti, že ačkoli každý z uvedených právních prostředků jednotlivě neumožňuje přezkoumat opodstatněnost všech opatření přijatých během kontroly, jejich společné uplatnění takový přezkum umožňuje.

25.

V bodě 111 napadeného rozsudku proto Tribunál zamítl námitku protiprávnosti článku 20 nařízení č. 1/2003 vycházející z porušení práva na účinnou právní ochranu jako neopodstatněnou.

26.

Navrhovatelky nejprve poukazují na to, že čl. 20 odst. 4 nařízení č. 1/2003 svěřuje Komisi široké vyšetřovací pravomoci, které vážně zasahují do práv podniků a jednotlivců zakotvených v článku 8 EÚLP a článku 7 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“), a poté připomínají, že v rozsudku ze dne 2. října 2014 ve věci Delta Pekárny v. Česká republika ( 11 ) (dále jen „rozsudek Delta Pekárny“) ESLP konstatoval, že soulad takového zásahu s EÚLP vyžaduje mimo jiné účinný prostředek nápravy umožňující právně i fakticky napadnout nejen legalitu povolení, ale i podmínky, za nichž je prováděna kontrola, které je podnik povinen se podrobit.

27.

Navrhovatelky zaprvé tvrdí, že v rozporu s tím, co tvrdí Tribunál zejména v bodech 83 a 87 napadeného rozsudku, z rozsudků ESLP nevyplývá, že účinnost prostředků nápravy napadajících legalitu a provádění kontroly musí být posuzována na základě „globální analýzy“ možných právních prostředků, a ještě méně na základě analýzy z hlediska kompenzace. Tím, že posoudil společně možné žaloby napadající legalitu a žaloby napadající provádění kontrol, a tím, že tvrdil, že nevýhody jednoho prostředku jsou kompenzovány výhodami druhého, dospěl Tribunál podle navrhovatelek v bodech 83 a 99 až 111 napadeného rozsudku k nesprávnému závěru.

28.

Podle navrhovatelek by samostatné posouzení provedené s ohledem na konkrétní okolnosti projednávané věci vedlo Tribunál k tomu, že by bez dalšího nepřijal tři z právních prostředků nápravy, které uznal jako účinné, a sice prostředek nápravy proti rozhodnutí ve věci samé, který není jistý, není dán v přiměřené lhůtě a neumožňuje dosáhnout odpovídající nápravy, prostředek nápravy napadající legalitu rozhodnutí o kontrole, která se nemůže týkat podmínek provádění kontroly, což potvrzuje skutečnost, že Tribunál zamítl žalobní důvody předložené v tomto ohledu navrhovatelkami jako nepřípustné či neúčinné, a žalobu na určení mimosmluvní odpovědnosti v rozsahu, v němž je určena pouze k poskytnutí náhrady škody.

29.

Všechny ostatní právní prostředky nápravy, a sice prostředek nápravy týkající se žádostí na ochranu důvěrnosti komunikace mezi advokátem a klientem, návrh na vydání předběžného opatření uvedený v rozsudku Tribunálu týkající se ochrany soukromých údajů nebo prostředek nápravy proti rozhodnutí o maření jsou pouze dílčí a neumožňují právně a fakticky ověřit, zda všechny podmínky provádění kontroly splňují požadavky článku 8 EÚLP. Kumulace dílčích prostředků nápravy, které neumožňují in concreto učinit závěr o existenci prostředku nápravy, který by splňoval podmínky účinnosti, efektivnosti, jistoty a přiměřené lhůty pro všechny problémy, které mohou v průběhu kontroly nastat, totiž nesplňuje požadavky článku 8 EÚLP lépe než neexistence prostředku nápravy.

30.

Zadruhé navrhovatelky tvrdí, že pokud jde o právní prostředky nápravy uvedené v předchozím bodě tohoto stanoviska, Tribunál přenesl břemeno vytvoření podmínek pro jejich uplatnění na právní subjekty. Jak návrh na vydání předběžného opatření, tak žaloba ex post na ochranu údajů a prostředek nápravy na základě judikatury vycházející z rozsudku Akzo a týkající se ochrany korespondence mezi klientem a advokátem tedy vyžadují, aby podnik tím, že se distancuje od probíhající kontroly, dosáhl vydání výslovného nebo implicitního zamítavého rozhodnutí ze strany Komise. Tyto právní prostředky nápravy závisí rovněž na souhlasu Komise s uložením údajů do zapečetěné obálky do doby rozhodnutí Tribunálu. Co se týče prostředku nápravy proti rozhodnutí o maření, je třeba, aby se podnik dopustil maření, za které bude postižen sankcí.

31.

Komise a Rada zpochybňují všechny uvedené argumenty.

32.

Než budou postupně přezkoumány obě části prvního důvodu kasačního opravného prostředku, je třeba uvést, že navrhovatelky v záhlaví prvního důvodu kasačního opravného prostředku rovněž namítají nedostatek odůvodnění, v jehož důsledku je analýza Tribunálu, která se zabývá účinností právních prostředků nápravy týkajících se provádění kontrol, stižena vadou. Tuto část důvodu kasačního opravného prostředku však rozvíjejí pouze ve své replice, přičemž v podstatě jen odkazují na argumenty uvedené v bodech 27 až 29 tohoto stanoviska.

33.

Aniž je nutné zabývat se přípustností uvedené části kasačního opravného prostředku, kterou Rada zpochybňuje, nebo tím, zda by tato otázka měla být případně zkoumána z úřední povinnosti ( 12 ), postačí konstatovat, že důvody, na jejichž základě měl Tribunál za to, že je třeba odmítnout argumentaci navrhovatelek, která jej vyzývala k tomu, aby konstatoval neexistenci účinného prostředku nápravy, pokud jde o podmínky provádění kontrol, jasně a jednoznačně vyplývají z bodů 78 až 112 napadeného rozsudku, takže v tomto bodě tento rozsudek podle mého názoru nepochybně splňuje požadavky na odůvodnění, jak je upřesnil Soudní dvůr ( 13 ).

34.

V první části prvního důvodu kasačního opravného prostředku navrhovatelky v podstatě zpochybňují přístup Tribunálu, který spočívá v tom, že analyzoval souhrn všech právních prostředků, které mají podniky k dispozici k napadení legality provádění kontroly, s cílem ověřit, zda tyto prostředky při globálním posouzení splňují požadavky článku 47 Listiny.

35.

Zaprvé podle navrhovatelek není tento přístup v souladu s judikaturou ESLP.

36.

V této souvislosti úvodem zdůrazňuji, že z čl. 52 odst. 3 Listiny vyplývá, že pokud Listina obsahuje práva odpovídající právům zaručeným EÚLP, jsou smysl a rozsah těchto práv stejné jako ty, které jim přikládá EÚLP. Vysvětlení k Listině ( 14 ) k tomuto článku uvádí, že smysl a rozsah práv zaručených EÚLP jsou určeny nejen zněním EÚLP a jejích protokolů, ale též judikaturou ESLP. Z těchto vysvětlení mimoto vyplývá, že článek 47 Listiny odpovídá čl. 6 odst. 1 a článku 13 EÚLP.

37.

Článek 6 odst. 1 EÚLP zakotvuje mimo jiné právo na přístup k soudu. Toto právo musí být „konkrétní a účinné“ ( 15 ), tedy musí každému jednotlivci umožnit „jasnou a konkrétní možnost napadnout akt představující zásah do jeho práv“ ( 16 ) nebo jasnou a konkrétní možnost domáhat se nápravy ( 17 ). Článek 13 EÚLP ( 18 ) zavazuje státy, které jsou smluvní stranou Úmluvy, k poskytnutí účinného prostředku nápravy, jehož prostřednictvím mohou jednotlivci zabránit vzniku nebo pokračování údajného porušení svých práv zaručených EÚLP nebo získat přiměřenou nápravu jakéhokoli porušení, ke kterému již došlo ( 19 ).

38.

Co se týče provázanosti mezi těmito dvěma ustanoveními, ESLP objasnil, že v případech, kdy se použije čl. 6 odst. 1 EÚLP, „představuje lex specialis ve vztahu k článku 13“ a „jeho požadavky, které zahrnují celou řadu záruk vlastních soudnímu řízení, jsou přísnější než požadavky článku 13, které jsou jimi absorbovány“ ( 20 ).

39.

V souvislosti s domovními prohlídkami prováděnými orgány pro hospodářskou soutěž zkoumal ESLP otázku existence účinného prostředku nápravy z hlediska čl. 6 odst. 1 a článku 8 EÚLP. Pokud byla žaloba založena rovněž na článku 13 EÚLP, ESLP buď prohlásil, že se použije pouze čl. 6 odst. 1 EÚLP ( 21 ), nebo se dotčenou částí žalobního důvodu nezabýval, jelikož takový přezkum považoval za nadbytečný ( 22 ).

40.

V této souvislosti poukazuji na to, že přístup, který zvolil Tribunál zejména v bodech 83 a 87 napadeného rozsudku, spočívající v globální analýze právních prostředků, které mají k dispozici podniky dotčené kontrolami Komise podle článku 20 nařízení č. 1/2003, aby zpochybnily správnost provádění těchto kontrol, neopomíjí judikaturu ESLP týkající se článku 13 EÚLP. Tato judikatura totiž upřesnila, že ochrana poskytovaná tímto článkem nejde tak daleko, aby vyžadovala konkrétní formu prostředku nápravy ( 23 ), a že „prostředky nápravy dostupné podle vnitrostátního práva mohou splňovat požadavky článku 13 [EÚLP] ve svém souhrnu, ačkoli žádný z nich je sám o sobě úplně nesplňuje“ ( 24 ).

41.

Takový přístup, ačkoli jej ESLP v rámci čl. 6 odst. 1 EÚLP nebo článku 8 EÚLP výslovně nezaručil, se však v rozporu s argumentací navrhovatelek nezdá být neslučitelný s jimi uváděnou judikaturou týkající se domovních prohlídek.

42.

V tomto ohledu je třeba úvodem připomenout, že počínaje rozsudkem ze dne 21. února 2008, Ravon a další v. Francie ( 25 ) (dále jen „rozsudek Ravon“), ESLP rozhodl, že společnosti dotčené domovními prohlídkami musí mít možnost dosáhnout soudního přezkumu, jak skutkového, tak právního, správnosti rozhodnutí o nařízení prohlídky a případně opatření přijatých na základě tohoto rozhodnutí ( 26 ).

43.

Jak však Komise správně uvádí, v tomto rozsudku, stejně jako v ostatních rozsudcích uváděných navrhovatelkami, ESLP nejprve připomněl, že neexistence přezkumu kontrolního opatření a priori může být kompenzována soudním přezkumem ex post facto tohoto opatření a jeho provádění, účinným jak po skutkové, tak po právní stránce, a poté upřesnil, že „pokud již došlo k postupu, který byl posléze soudem kvalifikován jako nesprávný opravný prostředek či opravné prostředky, které jsou k dispozici, musí dotčené osobě umožnit dosáhnout odpovídající nápravy“ ( 27 ), čímž odmítl myšlenku, že jedinečnost prostředku nápravy je nezbytnou podmínkou účinnosti soudní ochrany proti takovým opatřením.

44.

Dále v témže rozsudku ESLP analyzoval, na základě kazuistického přístupu a aniž se zastavil u skutečnosti, že v posuzovaném vnitrostátním právním systému zjevně neexistuje samostatný prostředek nápravy proti napadenému opatření, který by splňoval požadavky čl. 6 odst. 1 EÚLP nebo článku 8 EÚLP, zda různé právní prostředky nápravy, které měly dotčené subjekty k dispozici, jim s ohledem na jimi vytýkané skutečnosti poskytovaly právo na účinný prostředek nápravy a na spravedlivé zadostiučinění ( 28 ).

45.

Argumenty předložené navrhovatelkami podle mého názoru nemohou zpochybnit závěr, k němuž jsem dospěl v bodě 41 tohoto stanoviska.

46.

Zaprvé, navrhovatelky sice správně poukazovaly na to, že z rozsudku ve věci Canal Plus vyplývá, že se podmínka účinnosti posuzuje na úrovni každého ze dvou typů přezkumu požadovaných rozsudkem ve věci Ravon, které jsou uvedeny v bodě 42 tohoto stanoviska, a že neexistenci jednoho z nich nelze nahradit zárukou druhého ( 29 ), avšak v rozporu s tím, co zřejmě naznačují navrhovatelky, Tribunál neměl v napadeném rozsudku za to, že existence právního prostředku nápravy proti rozhodnutí o kontrole je sama o sobě způsobilá kompenzovat domnělou neexistenci soudního přezkumu provádění kontrol.

47.

Z bodů 90 až 98 napadeného rozsudku totiž jasně vyplývá, že Tribunál zkoumal, do jaké míry různé právní prostředky nápravy, které měly navrhovatelky k dispozici, včetně prostředku nápravy proti rozhodnutí o kontrole, umožňovaly předložit soudu námitky týkající se správnosti provádění těchto úkonů, a tedy do jaké míry systém poskytoval, i přes neexistenci jediného právního prostředku nápravy, možnost účinného soudního přezkumu uvedených úkonů, který by splňoval požadavky stanovené judikaturou ESLP. V tomto smyslu se přístup Tribunálu v napadeném rozsudku zjevně liší od obranného postoje zastávaného francouzskou vládou, který ESLP odmítl v rozsudku ve věci Canal Plus ( 30 ).

48.

Zadruhé, co se týče bodu 87 rozsudku ve věci Delta Pekárny, na který se navrhovatelky rovněž odvolávají, z tvrzení obsaženého v tomto bodě, podle kterého musí být účinnost soudního přezkumu – ať už jde o přezkum a posteriori týkající se legality a nezbytnosti prohlídky, jako je tomu ve sporu, který vedl k vydání tohoto rozsudku, nebo o přezkum aktů provádějících takové opatření – posouzena „s ohledem na konkrétní okolnosti projednávané věci“, nelze vyvodit, že toto posouzení nelze provádět s přihlédnutím ke všem právním prostředkům nápravy, které mají dotčené podniky k dispozici.

49.

Takové tvrzení má totiž pouze upřesnit, že účinnost prostředku nápravy musí být posuzována in concreto ( 31 ), přičemž ESLP opakovaně rozhodl, že jeho úkolem není abstraktně přezkoumávat příslušné vnitrostátní právní předpisy nebo praxi, ale musí se omezit na řešení otázek, které vyvolává konkrétní případ, který je mu předložen ( 32 ), a zvláště pak na posouzení pouze těch prostředků nápravy, které mohly mít pro stěžovatele význam ( 33 ). Bod 87 rozsudku ve věci Delta Pekárny se tedy přiklání spíše k přístupu, který se blíží přístupu zvolenému Tribunálem a který zohledňuje veškeré dostupné právní prostředky, jak ostatně uvedl sám Tribunál v bodě 83 napadeného rozsudku. Jak jsem již uvedl v bodě 44 tohoto stanoviska, takový přístup zvolil ESLP ve všech případech, na které odkazovaly navrhovatelky ( 34 ).

50.

Zatřetí, Tribunál na rozdíl od tvrzení navrhovatelek samostatně posoudil šest právních prostředků, které identifikoval, přičemž upřesnil jak námitky týkající se správnosti postupů při provádění kontrol, které mohou dotčené podniky uplatnit, tak nápravu případných pochybení při těchto postupech, jíž se tyto podniky mohou snažit docílit prostřednictvím každého z těchto právních prostředků.

51.

Je pravda, že posouzení Tribunálu je zakončeno globálním zhodnocením systému přezkumu postupů při provádění kontroly, složeného ze všech posuzovaných právních prostředků, přičemž toto posouzení nutně nedosahuje stejného stupně konkrétnosti, jaký nalezneme v rozsudcích ESLP. Je však třeba zdůraznit, že v napadeném rozsudku musel Tribunál rozhodnout o námitce protiprávnosti článku 20 nařízení č. 1/2003 vznesené na základě článku 277 SFEU, což by vyžadovalo obecné posouzení tohoto systému překračující „konkrétní okolnosti projednávané věci“.

52.

Navrhovatelky v rámci první části prvního důvodu kasačního opravného prostředku zadruhé tvrdí, že aby vyhověl judikatuře ESLP, měl Tribunál bez dalšího vyloučit ze své analýzy tři právní prostředky, a sice prostředek nápravy proti rozhodnutí ve věci samé, kterým bylo rozhodnuto o existenci porušení pravidel hospodářské soutěže, prostředek nápravy proti rozhodnutí o kontrole a žalobu na určení mimosmluvní odpovědnosti.

53.

V tomto ohledu je třeba na úvod poznamenat, že s ohledem na přístup Tribunálu – který považuji za souladný s judikaturou ESLP – nelze logicky vyloučit žádný právní prostředek, který mají podniky podrobené kontrole k dispozici, pokud jim tento prostředek umožňuje předložit unijnímu soudu jednu nebo více námitek týkajících se pochybení při provádění kontroly. Ke třem právním prostředkům, jejichž relevance je navrhovatelkami zpochybňována, uvedu následující.

54.

Pokud jde zaprvé o prostředek nápravy proti rozhodnutí ve věci samé, kterým bylo rozhodnuto o existenci porušení pravidel hospodářské soutěže, je jistě pravda, jak zdůrazňují navrhovatelky, že v rozsudku Canal Plus měl ESLP jednak za to, že dostupnost tohoto právního prostředku nápravy je nejistá, vzhledem k předchozímu požadavku jak na existenci rozhodnutí ve věci samé, tak prostředku nápravy proti němu, a jednak za to, že tento prostředek neposkytuje odpovídající nápravu, pokud není zaručen soudní přezkum v přiměřené lhůtě ( 35 ).

55.

Tato zjištění však podle mého názoru nepostačují k závěru, že Tribunál měl takový právní prostředek ze své analýzy vyloučit.

56.

Nejprve je totiž třeba poznamenat, že ve věci, ve které byl vydán rozsudek Canal Plus, ESLP zkoumal, do jaké míry může prostředek nápravy proti rozhodnutí ve věci samé přijatému vnitrostátním orgánem pro hospodářskou soutěž představovat účinný prostředek nápravy ex post facto, pokud jde o legalitu rozhodnutí o kontrole, a nikoli, jako v projednávané věci, pokud jde o správnost jednoho či několika opatření přijatých k provedení tohoto rozhodnutí. Dostupnost okamžitého právního prostředku nápravy proti opatření, kterým bylo rozhodnuto o kontrole, spolu s možností požádat o její přerušení, má však zásadní význam pro zamezení důsledkům protiprávního zásahu do práva na nedotknutelnost obydlí zakotveného v článku 8 EÚLP, případně pro zamezení samotného zásahu.

57.

Dále je třeba poznamenat, že ESLP v přísněji chráněném rámci prohlídek soukromých obydlí fyzických osob ( 36 ) uznal, že za určitých okolností poskytuje přezkum opatření zasahujícího do článku 8 EÚLP prováděný ex post facto trestními soudy – tedy v podmínkách, které jsou co do nejistoty a neokamžitosti srovnatelné s podmínkami, kterými se vyznačuje šetření v oblasti porušení práva hospodářské soutěže – dotčenému subjektu přiměřenou nápravu, za předpokladu, že soud provede účinný přezkum legality a nezbytnosti napadeného opatření a v případě potřeby vyloučí z trestního řízení shromážděné důkazy ( 37 ).

58.

Podotýkám, že v kontextu celkové analýzy provedené Tribunálem právní prostředek spočívající v prostředku nápravy proti konečnému rozhodnutí – v jehož rámci, jak je správně uvedeno v bodě 90 napadeného rozsudku, mohou dotčené podniky dosáhnout přezkumu dodržování všech omezení, která musí Komise při provádění kontroly respektovat – umožňuje těmto podnikům zejména zabránit újmě, která by jim vznikla v důsledku porušení jejich základního práva na nedotknutelnost obydlí, pokud by bylo Komisi umožněno použít k jejich tíži dokumenty neoprávněně získané během kontroly.

59.

Ke vzniku takové újmy však může dojít pouze v případě a v okamžiku, kdy bude přijato konečné rozhodnutí o protiprávním jednání. Mimoto vzhledem k tomu, že tato újma nepřichází v úvahu, pokud jsou z řízení vyloučeny neoprávněně získané důkazy, není nijak rozhodná skutečnost, že námitky proti postupům při provádění kontroly, které mohou být vzneseny v rámci prostředku nápravy proti konečnému rozhodnutí, nemusí v případě vyhovění vést ke zrušení tohoto rozhodnutí, ani skutečnost, že tento prostředek nápravy neumožňuje dosáhnout vrácení neoprávněně získaných dokumentů, kterých se navrhovatelky domáhají.

60.

Zadruhé, pokud jde o prostředek nápravy proti rozhodnutí o kontrole, uvádím, že Tribunál k tomuto právnímu prostředku přihlíží pouze v rozsahu, v němž v případě zjištění protiprávnosti umožňuje zneplatnit všechna opatření přijatá k provedení tohoto rozhodnutí. Ačkoli platí, že v rámci takového prostředku nápravy není přípustné vznášet námitky přímo proti postupům při provádění kontroly, tento prostředek umožňuje nepřímo ověřit legalitu těchto postupů prostřednictvím přezkumu legality aktu, na jehož základě jsou prováděny. Z toho vyplývá, že Tribunál nepochybil, když v rámci své globální analýzy právních prostředků, které mají podniky k dispozici ke zpochybnění správnosti postupů při provádění kontrol, zohlednil také prostředek nápravy proti samotnému rozhodnutí o kontrole.

61.

Co se týče zatřetí žaloby na určení mimosmluvní odpovědnosti, navrhovatelky na podporu své argumentace proti zohlednění tohoto právního prostředku odkazují na bod 33 rozsudku Ravon, v němž ESLP vyloučil, že takový prostředek nápravy, „který umožňuje dosažení náhrady škody v případě škod způsobených při domovní prohlídce, spíše než přezkumu správnosti rozhodnutí nařizujícího tuto prohlídku a opatření přijatých na jeho základě“ by mohl představovat takový „účinný soudní přezkum“, jaký vyžaduje jeho judikatura. V tomto ohledu postačí poznamenat, že ačkoli z uvedeného bodu vyplývá, že v případě domovních prohlídek nemůže žaloba, jejímž cílem je pouze zajištění náhrady škody, sama o sobě splňovat požadavky čl. 6 odst. 1 EÚLP ( 38 ) nebo článku 8 této Úmluvy, neznamená to, že taková žaloba nemůže být součástí nástrojů, které mají dotčené podniky k dispozici, a poskytnout jim přiměřenou nápravu, zejména v případě, kdy k nesprávnému postupu při kontrole již došlo. Z toho vyplývá, že se Tribunál nedopustil nesprávného právního posouzení, když v rámci své celkové analýzy zohlednil rovněž možnost danou podnikům majícím za to, že protiprávní jednání Komise během kontroly jim způsobilo újmu, jež může zakládat odpovědnost Unie, podat proti ní žalobu na určení mimosmluvní odpovědnosti.

62.

V rámci první části jejich prvního důvodu kasačního opravného prostředku navrhovatelky tvrdí zatřetí, že všechny ostatní právní prostředky nápravy uvedené Tribunálem jsou pouze „dílčí“ a neumožňují právně a fakticky ověřit, zda všechny podmínky pro provedení kontroly byly v souladu s článkem 8 EÚLP. Navrhovatelky zdůrazňují zejména neexistenci prostředku nápravy odpovídajícího požadavkům EÚLP, který by umožnil napadnout nepřiměřenou délku kontroly.

63.

V tomto ohledu postačí uvést, že podle výše uvedené judikatury ESLP je pro splnění požadavků čl. 6 odst. 1 EÚLP důležité, aby podniky dotčené domovní prohlídkou měly možnost dosáhnout přezkumu obsahu svých námitek a přiznání přiměřené nápravy. Naproti tomu není nutné, aby všechny námitky, jež mohou být vzneseny proti opatřením přijatým veřejným orgánem na základě rozhodnutí o nařízení domovní prohlídky, která údajně zasahují do práva zaručeného tímto článkem, byly vzneseny v rámci jediného právního prostředku nápravy.

64.

Co se týče tvrzené neexistence prostředku nápravy, který by umožnil namítat nepřiměřenou délku kontroly a dosáhnout odpovídající nápravy, poukazuji na to, že takovou námitku lze uplatnit jak v rámci prostředku nápravy proti konečnému rozhodnutí, tak v rámci žaloby na určení mimosmluvní odpovědnosti. V prvním případě může tato námitka, pokud jí bude vyhověno, vést k tomu, že dokumenty zajištěné Komisí po uplynutí doby považované za přiměřenou nebudou použitelné ( 39 ); ve druhém případě může vést k přiznání náhrady škody. V tomto posledním ohledu zdůrazňuji, že pokud jde o námitku vycházející z porušení práva být vyslechnut v přiměřené lhůtě ve smyslu čl. 6 odst. 1 EÚLP, z judikatury ESLP vyplývá, že je v zásadě možné zvolit mezi „preventivním nebo urychleným“ prostředkem nápravy, který může zkrátit délku řízení, aby se zabránilo tomu, že se stane nepřiměřenou, a prostředkem nápravy zaměřeným „na náhradu škody, kompenzaci, odškodnění nebo peněžitou náhradu“, který umožňuje, aby bylo a posteriori dosaženo náhrady za již vzniklé průtahy, ať už řízení stále probíhá, nebo bylo ukončeno ( 40 ).

65.

Navrhovatelky začtvrté tvrdí, v souvislosti s první částí prvního důvodu kasačního opravného prostředku směřující ke zpochybnění globálního posouzení provedeného Tribunálem, že oba právní prostředky nápravy uvedené v bodech 94 a 96 napadeného rozsudku, a sice návrh na předběžné opatření spočívající v přerušení kontroly a prostředek nápravy ex post týkající se ochrany soukromých údajů vedoucích pracovníků a zaměstnanců kontrolovaného podniku, nebyly dosud využity a jejich dostupnost nebyla dosud prokázána. Za těchto okolností nemohou tyto právní prostředky nápravy splňovat podmínku účinnosti.

66.

V tomto ohledu sice navrhovatelky správně zdůrazňují, že z rozsudku Mac Farlane v. Irsko ( 41 ) zejména vyplývá, že prostředek nápravy, jehož dostupnost je třeba prokázat a jehož reálnost je značně nejistá, nelze považovat za „účinný“ ve smyslu článku 13 EÚLP, nicméně podotýkám, že ESLP neváhal prohlásit za účinný podle tohoto ustanovení prostředek nápravy i předtím, než bylo možné prokázat praxi vnitrostátních soudů ( 42 ), takže na rozdíl od toho, co zřejmě tvrdí navrhovatelky, nemusí být neexistence ustálené soudní praxe rozhodující ( 43 ).

67.

V projednávané věci je třeba poznamenat, že judikatura vyplývající z rozsudku Akzo, která uznává přípustnost prostředku nápravy proti rozhodnutí Komise, kterým se výslovně nebo implicitně zamítá žádost na ochranu dokumentů z důvodu důvěrnosti komunikace mezi advokáty a klienty předložená v průběhu kontroly, je pouze použitím ustálené judikatury připomenuté v bodech 33 až 35 napadeného rozsudku na konkrétní případ, přičemž podle této judikatury opatření vyvolávající závazné právní účinky, jež se dotýkají zájmů navrhovatele tím, že způsobují významnou změnu jeho právního postavení, představují akty, proti nimž lze podat žalobu na neplatnost ve smyslu článku 263 SFEU ( 44 ).

68.

Jakýkoli akt Komise, který je v průběhu kontroly přijat a který odpovídá této definici, je přitom v zásadě aktem napadnutelným žalobou na neplatnost ve smyslu článku 263 SFEU. V tomto ohledu se domnívám, že za stejných podmínek, jaké byly stanoveny v rozsudku Akzo, by mělo být uznáno právo na prostředek nápravy proti rozhodnutí, kterým Komise výslovně nebo implicitně zamítla námitku kontrolovaného podniku proti zajištění určitých dokumentů, a to nejen tehdy, pokud je tato námitka založena na tom, že dotčené dokumenty jsou chráněny zásadou důvěrnosti korespondence mezi advokátem a klientem, jako tomu bylo ve věci, v níž byl vydán rozsudek Akzo, nebo se jedná o dokumenty chráněné z titulu ochrany soukromí zaměstnanců tohoto podniku ( 45 ), přičemž takovou situaci Tribunál připustil v bodě 37 napadeného rozsudku, ale také v případě, kdy je namítáno, že tyto dokumenty nespadají do předmětu kontroly, nebo že doba trvání kontroly překročila dobu, která je považována za přiměřenou.

69.

Tribunál tedy v bodě 94 napadeného rozsudku správně rozhodl, že podniky podléhající kontrole mají zcela jistě možnost, za stejných podmínek, jaké byly uvedeny v rozsudku Akzo, uplatnit prostředek nápravy proti rozhodnutí o zamítnutí žádosti na ochranu soukromí svých zaměstnanců.

70.

Stejně tak podotýkám, že podle článků 278 a 279 SFEU mohou předseda Soudního dvora i předseda Tribunálu v rámci zkráceného řízení podle článku 39 statutu Soudního dvora Evropské unie, podrobněji vymezeného v příslušných ustanoveních jednacího řádu Soudního dvora a Tribunálu, nařídit jak odklad provádění nebo vykonatelnosti napadeného aktu, pokud mají za to, že to okolnosti vyžadují, tak nezbytná předběžná opatření ve věcech projednávaných Soudním dvorem nebo Tribunálem. V důsledku toho se Tribunál nedopustil nesprávného právního posouzení, když měl za to, že možnost dosáhnout na základě čl. 157 odst. 2 jednacího řádu Tribunálu vydání předběžného opatření nařizujícího přerušení kontroly, uvedená v bodě 96 napadeného rozsudku, je skutečně reálná.

71.

Ze všech výše uvedených důvodů považuji první část prvního důvodu kasačního opravného prostředku za neopodstatněnou.

72.

Ve druhé části prvního důvodu kasačního opravného prostředku navrhovatelky v podstatě vytýkají Tribunálu, že přenesl břemeno vytvoření podmínek pro podání jednotlivých vyjmenovaných právních prostředků nápravy na právní subjekty.

73.

V tomto ohledu nutno připomenout, že právo na přístup k soudu zakotvené v čl. 6 odst. 1 EÚLP a v článku 47 Listiny není absolutním právem a je předmětem implicitně přijatých omezení, týkajících se zejména podmínek přípustnosti žaloby. Tato omezení nesmí bránit jednotlivci ve volném přístupu takovým způsobem nebo v takové míře, aby byla zasažena samotná podstata jeho práva na přístup k soudu. Tato omezení musí sledovat legitimní cíl a musí existovat rozumná přiměřenost mezi použitými prostředky a sledovaným účelem ( 46 ). Je rovněž třeba podotknout, že podle ustálené judikatury není cílem článku 47 Listiny změnit systém soudního přezkumu stanovený Smlouvami, zejména pravidla týkající se přípustnosti přímých žalob podaných k unijnímu soudu ( 47 ).

74.

Co se týče nejprve možnosti napadnout výslovné nebo konkludentní zamítavé rozhodnutí Komise v průběhu kontroly v případě sporu o to, zda byli inspektoři oprávněni zajistit určité dokumenty, uvádím, že rozsudek Akzo ukládá kontrolovaným podnikům pouze povinnost vyjádřit nesouhlas se získáním dotčených dokumentů a uvést jeho důvody ( 48 ). Vzhledem k tomu, že taková námitka představuje jedinou možnost, jak mohou tyto podniky bezprostředně chránit své zájmy a zabránit újmě způsobené neoprávněným přístupem Komise k dokumentům, které jsou předmětem námitky, nelze podle mého názoru důvodně tvrdit, že její uplatnění představuje pro uvedené podniky nadměrnou zátěž, a tím jim de facto brání ve výkonu jejich práva na účinnou právní ochranu.

75.

Kromě toho z bodu 49 rozsudku Akzo vyplývá, že na rozdíl od tvrzení navrhovatelek Tribunál uznal existenci napadnutelného aktu nejen v případě, kdy Komise souhlasí s uložením sporných dokumentů do zapečetěné obálky a následně zamítne námitku předloženou kontrolovaným podnikem, ale také tehdy, když rozhodne o jejich zajištění. Podle mého názoru proto není oprávněné tvrzení navrhovatelek, že prostředky nápravy založené na judikatuře Akzo předpokládají splnění „řady předpokladů, které jsou ve výlučné pravomoci Komise“.

76.

Stejně tak podle mého názoru neobstojí argument navrhovatelek, že právní prostředek nápravy spočívající v předběžném opatření, uvedený v bodě 96 napadeného rozsudku, je pro dotčené podniky obtížně dostupný z toho důvodu, že pokud by jej uplatnily, odvrátily by se od probíhající kontroly. Zdráhám se přisvědčit tomu, že by samotné podání návrhu na předběžné opatření k Tribunálu, kterým lze bezprostředně napadnout správnost postupu provádění kontroly, mohlo pro kontrolovaný podnik představovat nadměrnou zátěž, zejména s ohledem na to, že takový prostředek skýtá možnost dosáhnout odkladu provádění napadených postupů.

77.

Konečně nemohu souhlasit ani s argumentem navrhovatelek, že uplatnění prostředku nápravy proti rozhodnutí o maření nemůže představovat účinný prostředek nápravy, protože by nutil kontrolovaný podnik k tomu, aby porušil svou povinnost spolupracovat s Komisí a nechal si uložit sankci.

78.

Na podporu tohoto argumentu se navrhovatelky dovolávají ustálené judikatury Soudního dvora, naposledy potvrzené rozsudkem ze dne 6. října 2020, État luxembourgeois (Prostředek nápravy proti žádosti o informace v daňových věcech) ( 49 ), podle které respektování podstaty práva na účinnou právní ochranu zakotveného v článku 47 Listiny, které zahrnuje právo mít přístup k soudu, brání tomu, aby za účelem přístupu k takovému soudu byla osoba, které toto právo přísluší, nucena porušit právní normu nebo povinnost a vystavovat se sankci spojené s jejím porušením.

79.

V tomto ohledu zaprvé poznamenávám, že prostředek nápravy proti rozhodnutí Komise přijatému podle článku 23 nařízení č. 1/2003 v případě maření kontroly není jediným prostředkem, který mají kontrolované podniky k dispozici, aby zpochybnily správnost provádění kontrol. V tomto ohledu není situace těchto podniků srovnatelná se situací společností, které byly navrhovatelkami ve věcech v původním řízení, které vedlo k podání žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, na jejímž základě byl vydán rozsudek État luxembourgeois, neboť situace uvedených podniků zde není taková, že byly zbaveny svého práva na přístup k soudu, ledaže by porušily právní předpis nebo právní povinnost, čímž by se vystavily sankci za toto porušení. V těchto věcech bylo v rozhodnutí, kterým se těmto společnostem nařizovalo poskytnout požadované informace, upřesněno, že proti němu nelze podat prostředek nápravy ( 50 ). Naproti tomu podniky, kterých se rozhodnutí o kontrole týká, mohou u Tribunálu napadnout jak jeho legalitu, tak jeho nezbytnost, aniž jsou při tom nuceni vystavit se jakékoli sankci. Mohou rovněž využít různé právní prostředky nápravy uvedené Tribunálem, aby se domáhali přezkumu správnosti provádění kontroly nebo požádali o náhradu případné újmy, která jim v souvislosti s prováděním kontroly vznikla.

80.

Zadruhé, jak jsem již měl příležitost poznamenat v bodě 53 tohoto stanoviska, podle přístupu zvoleného Tribunálem v napadeném rozsudku, který považuji za správný a který spočívá v globální analýze všech prostředků nápravy, jež jsou k dispozici v rámci systému zavedeného v Unii, nesmí být žádný právní prostředek nápravy a priori vyloučen, třebaže jej lze využít pouze ve specifických situacích a za určitých okolností. V této souvislosti dále poznamenávám, že v rozsudku Delta Pekárny sám ESLP – který, jak jsem již rovněž uvedl, postupoval podobně jako Tribunál v napadeném rozsudku – a priori nevyloučil ze své analýzy relevanci prostředku nápravy proti rozhodnutí, kterým orgán pro hospodářskou soutěž sankcionoval stěžující si podnik za maření kontroly, ale posoudil, zda v rámci takového prostředku nápravy měl tento podnik možnost zpochybnit legalitu a nezbytnost rozhodnutí o kontrole ( 51 ).

81.

Zatřetí je třeba uvést, že přijetí rozhodnutí o maření je pouze jedním z možných důsledků uplatnění práva na odmítnutí kontroly přiznaného kontrolovaným společnostem podle čl. 20 odst. 6 nařízení č. 1/2003 ( 52 ). Svědčí o takříkajíc „patologické“ fázi průběhu kontroly. Komise může využít mechanismus sankcí stanovený v článku 23 nařízení č. 1/2003 pouze v případě zjevného maření vyšetřování nebo zneužití práva odmítnout kontrolu, nikoli jako hrozbu, aby získala ústupky od podniků, které překračují striktní meze jejich povinnosti spolupráce ( 53 ).

82.

Mimo tyto hraniční případy mají dotčené podniky v průběhu celého kontrolního řízení právo hájit své zájmy a vznést námitky proti kontrolním postupům, které podle nich překračují meze, jež musí Komise respektovat ( 54 ). Jak jsem již vysvětlil, uplatněním tohoto práva mohou tyto podniky požádat Komisi a získat od ní implicitní nebo explicitní vyjádření k opodstatněnosti důvodů takové námitky, které budou moci napadnout u Tribunálu za podmínek stanovených v článku 263 SFEU, a to při současném dodržení povinnosti spolupráce.

83.

S ohledem na výše uvedené úvahy se domnívám, že druhá část prvního důvodu kasačního opravného prostředku je rovněž neopodstatněná.

84.

Ze všech důvodů, které jsem uvedl, navrhuji, aby Soudní dvůr první důvod kasačního opravného prostředku zamítl.

85.

Ve druhém důvodu kasačního opravného prostředku navrhovatelky vytýkají Tribunálu, že porušil články 6 a 8 EÚLP, článek 296 SFEU a čl. 20 odst. 4 nařízení č. 1/2003 tím, že nezohlednil povinnost Komise uvést odůvodnění, kterou má tento orgán při přijetí rozhodnutí o kontrole, jakož i její povinnost co nejvíce omezit rozsah prováděných šetření. Tento důvod kasačního opravného prostředku se týká zejména bodů 121 až 147 napadeného rozsudku, v nichž Tribunál zamítl čtvrtý žalobní důvod vycházející z nedostatku odůvodnění, a bodů 158 až 165 tohoto rozsudku.

86.

Navrhovatelky zaprvé tvrdí, že Tribunál rezignoval na jakýkoli přezkum přesnosti odůvodnění sporných rozhodnutí, neboť se spokojil s identifikací trhů pro dodávky a zmínkou o možných praktikách výměny informací mezi distributory nebo jejich sdruženími, která by mohla zahrnovat veškeré cenové aspekty jednání s dodavateli, přičemž po odpovědi Komise na organizační procesní opatření přijatá Tribunálem došlo k výraznému omezení původních předpokladů.

87.

Navrhovatelky zadruhé tvrdí, že Tribunál měl dospět k závěru, že sporná rozhodnutí otevírala Komisi neomezený prostor pro kontrolu, jelikož ji opravňovala k provedení skutečné „fishing expedition“ („průzkumné výpravě“) a umožňovala jí zajistit jakýkoli dokument týkající se jejich zásobování v Evropě a jejich prodeje ve Francii.

88.

Navrhovatelky zatřetí tvrdí, že Tribunál účinně nepřezkoumal, zda oblast vymezená v čl. 1 písm. a) sporných rozhodnutí odpovídá dotčeným indiciím.

89.

Konečně navrhovatelky vytýkají Tribunálu, že se dopustil nesprávného právního posouzení, když v bodě 161 napadeného rozsudku rozhodl, že rozhodnutí o kontrole nemuselo obsahovat údaj o ukončení kontroly, ať už na základě povinnosti uvést odůvodnění, nebo na základě zásady proporcionality.

90.

Komise odmítá všechny námitky vznesené navrhovatelkami v jejich druhém důvodu kasačního opravného prostředku.

91.

Je třeba připomenout, že čl. 20 odst. 4 nařízení č. 1/2003 vyžaduje, aby Komise odůvodnila rozhodnutí o nařízení kontroly a stanovila předmět a účel kontroly.

92.

Jak upřesnil Soudní dvůr, tato povinnost uvést odůvodnění představuje základní požadavek nejen za účelem podat informaci o odůvodněnosti zamýšlené kontroly v dotyčných podnicích, ale také umožnit těmto podnikům uvědomit si rozsah povinnosti spolupráce při současném zachování práva na obhajobu ( 55 ). Z toho vyplývá, že rozsah povinnosti odůvodnit rozhodnutí nařizující kontrolu nemůže být omezen v závislosti na hlediscích, která se týkají efektivnosti šetření. Mimoto vzhledem k tomu, že lze vyhledávat pouze dokumenty týkající se předmětu kontroly ( 56 ), je důsledkem odůvodnění rozhodnutí o kontrole rovněž ohraničení pravomoci svěřené úředníkům Komise ( 57 ).

93.

Ke splnění této povinnosti uvést odůvodnění musí Komise jasně uvést domněnky, které má v úmyslu prověřit ( 58 ), konkrétně co je předmětem šetření, a skutečnosti, kterých se má kontrola týkat ( 59 ).

94.

Naproti tomu není povinna adresátovi rozhodnutí o nařízení kontroly sdělit veškeré informace, které má k dispozici o údajném protiprávním jednání, ani nemusí provádět přesnou právní kvalifikaci těchto protiprávních jednání ( 60 ). Není nutné ani to, aby rozhodnutí o nařízení kontroly obsahovalo přesné vymezení relevantního trhu, přesnou právní kvalifikaci domnělých protiprávních jednání nebo uvedení období, během něhož měla být tato protiprávní jednání spáchána, pod podmínkou, že toto rozhodnutí o nařízení kontroly obsahuje podstatné náležitosti uvedené v bodě 93 tohoto stanoviska ( 61 ).

95.

Vzhledem k tomu, že kontroly jsou prováděny na začátku vyšetřování, Komise ještě nemá k dispozici přesné informace nezbytné k tomu, aby mohla poskytnout konkrétní právní posouzení, a nejprve musí přezkoumat opodstatněnost svého podezření, jakož i význam nastalých událostí, neboť cílem kontroly je právě shromáždění důkazů týkajících se údajného protiprávního jednání ( 62 ).

96.

V projednávané věci, co se týče první námitky vznesené navrhovatelkami v jejich druhém důvodu kasačního opravného prostředku, vycházející z nedostatečného přezkumu odůvodnění sporných rozhodnutí, uvádím, že čl. 1 písm. a) těchto rozhodnutí obsahoval jak jasné označení údajného protiprávního jednání, kterého se kontrola týkala, a sice „výměny informací“ ohledně „cen“ a „slev“, tak vymezení trhů, na nichž mělo k tomuto protiprávnímu jednání docházet. Co se týče na jedné straně trhů se zbožím, toto ustanovení označovalo trh „s dodávkami zboží běžné spotřeby v odvětví potravinářských výrobků, hygienických výrobků a čisticích prostředků“, pokud jde o slevy, a trh „prodeje služeb výrobcům značkových výrobků v odvětví potravinářských výrobků, hygienických výrobků a čisticích prostředků“, pokud jde o ceny. Co se týče na druhé straně vymezení zeměpisného trhu, byl určen tak, že zahrnuje území „několika členských států a zejména [území] Francie“. Nakonec uvedené ustanovení obsahovalo podrobnosti o dalších podnicích, které se podílely na údajném protiprávním jednání.

97.

S ohledem na skutečnosti obsažené v čl. 1 písm. a) sporných rozhodnutí, uvedené v předchozím bodě tohoto stanoviska, a s ohledem na výše uvedenou judikaturu se domnívám, že se Tribunál nedopustil nesprávného právního posouzení, když v bodě 130 napadeného rozsudku dospěl k závěru, že Komise splnila svou povinnost přesně uvést domněnky, které měla v úmyslu ověřit.

98.

Co se týče argumentů vyvozovaných navrhovatelkami z upřesnění, která Komise sdělila k povaze dotčených omezení v reakci na organizační procesní opatření nařízená Tribunálem ( 63 ), je třeba upřesnit, že informace, na které navrhovatelky odkazují, jsou obsaženy ve výňatcích z nikoli důvěrného znění indicií, na jejichž základě Komise pojala podezření na koluzivní praktiky týkající se slev a cen a jejichž předložení si Tribunál vyžádal za účelem ověření, zda jsou tyto indicie dostatečně závažné, aby odůvodnily přijetí sporných rozhodnutí týkajících se výše uvedených praktik ( 64 ).

99.

Je však třeba připomenout, že v souladu s judikaturou uvedenou v bodě 94 tohoto stanoviska není Komise povinna, aby dostála své povinnosti uvést odůvodnění, sdělit adresátovi rozhodnutí o nařízení kontroly všechny informace o údajném protiprávním jednání, které má k dispozici, ani provést přesnou právní kvalifikaci tohoto protiprávního jednání.

100.

Z toho vyplývá, že ze skutečnosti, že údajné protiprávní jednání týkající se slev a cen je podrobněji popsáno ve výňatcích z nikoli důvěrného znění indicií, které má Komise v držení a které předložila Tribunálu, nemohou navrhovatelky vyvozovat, že Tribunál „rezignoval na jakýkoli přezkum přesnosti odůvodnění rozhodnutí o kontrole“ ( 65 ).

101.

Co se týče tvrzení navrhovatelek, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení a zkreslil význam výše uvedené judikatury, když v bodech 250 a 254 napadeného rozsudku rozhodl, že zeměpisný rozsah praktik a úlohu navrhovatelek v údajném protiprávním jednání lze platně odvodit z pouhé zmínky, uvedené v odůvodnění rozhodnutí o kontrole, o sdružení, jehož byla společnost Intermarché členem, postačí poznamenat, že tyto body jsou obsaženy v části odůvodnění napadeného rozsudku, v níž Tribunál zkoumá dostatečnou závažnost indicií, které měla Komise v držení.

102.

Jak tedy tento orgán správně uvedl ve svém písemném vyjádření, toto tvrzení je založeno na záměně mezi přezkumem dodržení podstatných formálních náležitostí, mezi které patří povinnost odůvodnit napadený akt, a přezkumem opodstatněnosti tohoto odůvodnění, který předpokládá přezkum legality tohoto aktu po meritorní stránce ( 66 ).

103.

Na stejné záměně je založena jak třetí část tohoto důvodu kasačního opravného prostředku – kterou navrhovatelky pouze uvádějí bez bližšího rozvedení – vycházející z toho, že nebylo účinně přezkoumáno, zda oblast působnosti sporných rozhodnutí vymezená v čl. 1 písm. a) odpovídá indiciím, které měla Komise k dispozici, tak druhá část téhož důvodu kasačního opravného prostředku vycházející z toho, že Tribunál neuznal, že rozhodnutí o kontrole měla neomezenou působnost umožňující skutečnou „fishing expedition“.

104.

Co se týče konkrétně posledně uvedené části kasačního opravného prostředku, poukazuji na jedné straně na to, že již v bodě 124 napadeného rozsudku Tribunál správně uvedl, že otázka vznesená navrhovatelkami, zda Komise provedla takovou „fishing expedition“ – kterou nařízení č. 1/2003 nepřipouští ( 67 ) – závisí na dostatečnosti indicií, které měla Komise k dispozici v okamžiku přijetí sporných rozhodnutí, a proto musí být tato otázka zkoumána v rámci důvodu kasačního opravného prostředku vycházejícího z porušení práva na nedotknutelnost obydlí kontrolovaných podniků, a nikoli v rámci důvodu kasačního opravného prostředku vycházejícího z nedostatečného odůvodnění těchto rozhodnutí.

105.

Na druhé straně podotýkám, že na podporu téže části důvodu kasačního opravného prostředku se navrhovatelky odvolávají na oblast působnosti sporných rozhodnutí, jak vyplývá nejen z jejich čl. 1 písm. a), ale také z čl. 1 písm. b), které stanovily domněnku protiprávního jednání, jehož předmětem jsou výměny informací týkající se „budoucích obchodních strategií“, zejména v oblasti sortimentu, rozvoje prodejen, elektronického obchodování a propagační politiky „na trzích s dodávkami zboží běžné spotřeby a na trzích prodeje zboží běžné spotřeby spotřebitelům ve Francii“. Vzhledem k tomu, že čl. 1 písm. b) těchto rozhodnutí byl Tribunálem pravomocně zrušen v bodě 1 výroku napadeného rozsudku, navrhovatelky se již v žádném případě nemohou dovolávat jeho obsahu na podporu své argumentace vycházející z příliš širokého předmětu kontroly.

106.

Vzhledem k tomu, že by tvrzení uvedené v bodě 102 tohoto stanoviska a námitky uvedené v bodě 103 tohoto stanoviska měly být Soudním dvorem vykládány tak, že se snaží zpochybnit posouzení Tribunálu týkající se indicií, které měla Komise k dispozici, je třeba konstatovat, jednak že toto tvrzení a tyto námitky nejsou nijak odůvodněné a jednak že Soudní dvůr není v žádném případě příslušný k jejich přezkoumání v rámci kasačního opravného prostředku, jelikož není tvrzeno žádné zkreslení těchto indicií ( 68 ).

107.

Konečně, pokud jde o čtvrtou část vznesenou navrhovatelkami v rámci jejich druhého důvodu kasačního opravného prostředku, uvádím, že tato část směřuje proti bodům 158 až 165 napadeného rozsudku, které jsou součástí přezkumu žalobního důvodu vycházejícího z porušení práva na nedotknutelnost obydlí, a zejména té části analýzy věnované přezkumu dodržení zásady proporcionality. V těchto bodech měl Tribunál na základě své předchozí judikatury za to, že skutečnost, že Komise nestanovila konečné datum pro provedení kontrol, nepředstavuje nepřiměřený zásah do soukromé sféry činnosti navrhovatelek.

108.

V tomto ohledu je třeba poznamenat, že článek 2 sporných rozhodnutí stanovil datum, od kterého mohla kontrola probíhat, ale neupřesnil datum jejího ukončení. Takový údaj byl v souladu s čl. 20 odst. 4 nařízení č. 1/2003, který Komisi ukládá, aby stanovila datum zahájení kontroly, ale mlčí o případné povinnosti stanovit datum jejího ukončení.

109.

Jak Tribunál správně zdůraznil v bodě 161 napadeného rozsudku, neupřesnění data ukončení kontroly neznamená, že kontrola může probíhat po neomezenou dobu, jelikož Komise je v tomto ohledu povinna dodržet přiměřenou lhůtu v souladu s čl. 41 odst. 1 Listiny ( 69 ).

110.

Z toho vyplývá, že časový rámec rozhodnutí o kontrole sice nemusí být předem definován ve všech svých prvcích, nicméně je vymezen tak, aby postupy při provádění kontroly nepřekročily dobu přiměřenou všem relevantním okolnostem a skutečnostem projednávané věci.

111.

Na jedné straně tento časový rámec představuje – přinejmenším v případě, že kontrola probíhá, aniž by Komise použila vnitrostátní donucovací prostředky podle čl. 20 odst. 6 až 8 nařízení č. 1/2003 – přiměřenou a dostatečnou záruku proti libovůli, zejména když se při posuzování přiměřenosti délky provádění kontrolních postupů přihlíží k požadavku, aby zásah do práv stanovených v článku 7 Listiny a článku 8 EÚLP byl časově omezen na dobu nezbytně nutnou k provedení šetření, která vyžaduje předmět kontroly.

112.

Na druhé straně takový časový rámec zaručuje, jak uvedl Tribunál v bodech 163 a 164 napadeného rozsudku, účinnost vyšetřovacích pravomocí Komise, která vyžaduje, aby doba trvání kontroly byla přizpůsobena nejen předem známým skutečnostem, ale rovněž skutečnostem, které se objeví až po přijetí rozhodnutí o kontrole – jako je objem informací nalezených na místě, použité vyšetřovací technologie ( 70 ) a chování kontrolovaných společností – a zároveň aby se zabránilo tomu, že předchozí zohlednění těchto náhodných prvků povede Komisi k tomu, aby v rozhodnutí o nařízení kontroly stanovila delší dobu trvání kontroly, než je nezbytně nutné.

113.

S ohledem na všechny předcházející úvahy se domnívám, že druhý důvod kasačního opravného prostředku je v celém rozsahu neopodstatněný.

114.

Ve třetím důvodu kasačního opravného prostředku navrhovatelky vytýkají Tribunálu, že se dopustil nesprávného právního posouzení a porušil nařízení č. 1/2003 tím, že kvalifikoval procesní fázi, na kterou se toto nařízení nevztahuje a která nastala předtím, než Komise přijala opatření zahrnující výtku, že došlo ke spáchání protiprávního jednání. Tento důvod směřuje proti bodům 189 až 196 napadeného rozsudku, které jsou obsaženy v části tohoto rozsudku, v níž Tribunál zkoumal dostatečnou závažnost indicií, které měla Komise v držení.

115.

V bodě 189 napadeného rozsudku Tribunál úvodem zdůraznil, že posouzení dostatečné závažnosti indicií, které měla Komise k dispozici, musí být provedeno s přihlédnutím k okolnosti, že rozhodnutí o kontrole „je součástí fáze přípravného vyšetřování, jejímž cílem je umožnit Komisi shromáždit všechny relevantní důkazy, které potvrzují či nepotvrzují existenci porušení pravidel hospodářské soutěže, a zaujmout výchozí stanovisko k dalšímu směřování a postupu v řízení“. V bodě 190 upřesnil, že proto nelze „v této fázi“ od Komise požadovat, aby před přijetím rozhodnutí o kontrole měla důkazy prokazující existenci protiprávního jednání, a že je třeba rozlišovat „mezi důkazy o protiprávním jednání na jedné straně a indiciemi, které zakládají důvodné podezření, že k protiprávnímu jednání došlo, na straně druhé“.

116.

V bodech 192 a 193 napadeného rozsudku Tribunál uvedl, že toto rozlišení „má důsledky [zejména] pro požadavky týkající se formy […] indicií odůvodňujících rozhodnutí o kontrole“ a že „tyto indicie nemohou být podrobeny stejnému stupni formalismu spočívajícímu zejména v dodržování pravidel uložených nařízením č. 1/2003 a judikaturou vytvořenou na jeho základě, pokud jde o vyšetřovací pravomoci Komise“. Tribunál má totiž za to, že „pokud by byl vyžadován stejný formalismus pro shromažďování indicií předcházejících kontrole a pro shromažďování důkazů o protiprávním jednání, znamenalo by to, že by Komise musela dodržovat pravidla upravující její vyšetřovací pravomoci, ačkoli ještě nebylo formálně zahájeno žádné vyšetřování ve smyslu kapitoly V nařízení č. 1/2003 a Komise ještě nevyužila vyšetřovacích pravomocí, které jí svěřují zejména články 18, 19 a 20 nařízení č. 1/2003, tedy nepřijala žádné opatření, které by zahrnovalo výtku, že došlo ke spáchání protiprávního jednání, zejména rozhodnutí o kontrole“ (bod 193 napadeného rozsudku). Podle Tribunálu „toto vymezení počátku vyšetřování a fáze přípravného vyšetřování vychází z ustálené judikatury“ (bod 194 napadeného rozsudku).

117.

V bodě 196 napadeného rozsudku Tribunál uvedl, že mezi ustanovení, kterými Komise není vázána, patří požadavky uložené článkem 19 nařízení č. 1/2003 a článkem 3 nařízení (ES) č. 773/2004 ( 71 ), jak byly vyloženy v rozsudku ze dne 6. září 2017, Intel v. Komise ( 72 ).

118.

V bodě 206 napadeného rozsudku proto Tribunál dospěl k závěru, že v projednávané věci Komise nebyla povinna pořizovat protokoly o dotazování, které bylo vedeno v průběhu let 2016 a 2017 se třinácti dodavateli zboží běžné spotřeby dotčenými kontrolou, kteří pravidelně uzavírali smlouvy se společnostmi Casino a ITM (dále jen „dotazování dodavatelů“), a že indicie vyplývající z tohoto dotazování nelze odmítnout jako formálně vadné z důvodu nesplnění povinnosti pořídit záznam stanovené v článku 19 nařízení č. 1/2003 a článku 3 nařízení č. 773/2004.

119.

Navrhovatelky zaprvé tvrdí, že definice počátku vyšetřování a fáze přípravného vyšetřování obsažená v napadeném rozsudku zkresluje judikaturu Soudního dvora. Jediným rozlišením v oblasti použitelných práv ve všech rozsudcích citovaných v bodě 194 tohoto rozsudku, které se navíc týkají pouze posouzení počátku doby, která má být zohledněna pro posouzení přiměřenosti délky řízení, je „rozlišení dvou fází správního řízení, a to fáze vyšetřování před oznámením námitek a fáze odpovídající zbývající části správního řízení“, které ostatně vyplývá ze samotného nařízení č. 773/2004.

120.

Navrhovatelky zadruhé vytýkají Tribunálu nesprávné právní posouzení spočívající v tom, že rozhodl contra legem, že se nařízení č. 1/2003 nepoužije před přijetím prvního rozhodnutí o kontrole, zatímco podle jejich názoru z bodu 25 odůvodnění tohoto nařízení i z čl. 2 odst. 3 nařízení č. 773/2004 vyplývá, že „se použije v plném rozsahu na všechny akty Komise přijaté za účelem použití článků 101 a následujících SFEU, počínaje fází odhalení praktik“. Tento výklad potvrzuje skutečnost, že jak odvětvová šetření stanovená v článku 17 nařízení č. 1/2003, tak oznámení o shovívavosti ( 73 ), která nezahrnují přijetí opatření zahrnujících výtku, že došlo ke spáchání protiprávního jednání, podléhají ustanovením tohoto nařízení.

121.

Zatřetí navrhovatelky zpochybňují důsledky, které Tribunál vyvozuje z rozlišení mezi důkazy o protiprávním jednání a indiciemi, na nichž je založeno rozhodnutí o kontrole, a zejména tvrzení obsažené v bodě 193 napadeného rozsudku, podle kterého tyto indicie nemohou podléhat stejnému stupni formalismu. Tvrdí, že všechny důkazy shromážděné Komisí a použité v řízeních zahájených na základě nařízení č. 1/2003, ať už jako indicie nebo důkazy, musí splňovat stejné požadavky a podléhat stejnému formalismu a procesním pravidlům, jejichž cílem je zajistit pravost, poctivost a věrohodnost důkazu. Dodržování těchto pravidel přitom zaručuje jak pravost důkazu, tak indicie, což je nezbytným předpokladem pro posouzení jeho věrohodnosti.

122.

Komise tvrdí, že důkazní hodnota požadovaná k tomu, aby materiální prvek představoval indicii umožňující přijmout rozhodnutí o kontrole, je nezbytně nižší než důkazní hodnota požadovaná k tomu, aby materiální prvek představoval důkaz sloužící k prokázání protiprávního jednání, a že z tohoto rozlišení vyplývá, že indicie nutně podléhají menšímu stupni formalismu než důkazy.

123.

Konkrétně se nevyžaduje, aby byl o těchto indiciích pořízen záznam podle článku 19 nařízení č. 1/2003 a článku 3 nařízení č. 773/2004, ledaže by byl formalismus stanovený těmito ustanoveními považován za použitelný ještě před zahájením šetření.

124.

V tomto ohledu Komise upřesňuje, že zahájení vyšetřování – které odpovídá datu, kdy Komise poprvé využije svých vyšetřovacích pravomocí a přijme opatření, která zahrnují výtku, že došlo ke spáchání protiprávního jednání, a která mají významný dopad na situaci podezřelých subjektů – nastává v jiném okamžiku a má jiné právní důsledky než založení spisu a zahájení řízení ve smyslu článku 2 nařízení č. 773/2004. Zatímco založení spisu je interním aktem kanceláře generálního ředitelství pro hospodářskou soutěž, když přiděluje číslo věci, jehož jediným účelem je umožnit generálnímu ředitelství pro hospodářskou soutěž uchovávat dokumenty, zahájení řízení odpovídá datu, kdy Komise přijme rozhodnutí podle článku 2 nařízení č. 773/2004 za účelem přijetí rozhodnutí podle kapitoly III nařízení č. 1/2003.

125.

Komise připomíná, že ze znění článku 19 nařízení č. 1/2003 vyplývá, že „dotazování“ ve smyslu tohoto článku musí být zaměřeno na „shromažďování informací týkajících se předmětu šetření“, které musí být z podstaty věci zahájeno předem. Kromě toho zpochybňuje relevanci odkazů navrhovatelek na bod 25 odůvodnění nařízení č. 1/2003 a na odvětvová šetření a oznámení o shovívavosti.

126.

V tomto případě se schůzky a telefonické konference s třinácti dotčenými dodavateli uskutečnily před zahájením šetření podle nařízení č. 1/2003, tedy před zahájením jakéhokoli „řízení“. Komise proto nebyla povinna dodržovat formalismus požadovaný tímto ustanovením.

127.

Pokud by tomu tak nebylo, bylo by tím dotčeno uplatňování práva hospodářské soutěže Komisí z několika důvodů. Zaprvé by to Komisi znemožnilo shromažďovat a využívat indicie, pokud tyto existují pouze v ústní formě, například v podobě sdělení, které zástupce Komise vyslechl na schůzce, při neformální návštěvě prostor nebo na veřejném místě. Zadruhé by to znamenalo, že indicie by nikdy nemohly existovat v ústní formě, což by ohrozilo účinnost vyšetřování Komise zdržením zahájení kontroly.

128.

Komise má navíc za to, že podrobení indicií nižšímu stupni formalismu, nežli je tomu u důkazů, naplňuje požadavek na urychlený postup, kterým se řídí přijímání rozhodnutí o kontrole, a zajišťuje účinnost šetření Komise.

129.

Komise konečně dodává, že tvrzení navrhovatelek o pravosti důkazů se v každém případě zakládají na nesprávném výkladu judikatury. Pravost důkazu totiž není „nezbytným předpokladem“ jeho věrohodnosti. V unijním právu platí zásada volného hodnocení důkazů, z níž vyplývá, že jediným relevantním kritériem pro posouzení důkazní hodnoty řádně předložených důkazů je jejich věrohodnost a že důkazní hodnota důkazu musí být posuzována globálně, takže vznesení pouhých nepodložených pochybností o pravosti důkazu nestačí k tomu, aby byla zpochybněna jeho věrohodnost. Tyto zásady se tím spíše použijí na indicie, protože důkazní hodnota požadovaná k tomu, aby materiální prvek představoval indicii, je z podstaty věci nižší.

130.

Je třeba připomenout, že podle čl. 19 odst. 1 nařízení č. 1/2003 se Komise může dotazovat každé fyzické či právnické osoby, která s tím souhlasí, za účelem shromáždění informací týkajících se předmětu šetření. Dotazování na základě tohoto ustanovení podléhá formalitám stanoveným v článku 3 nařízení č. 773/2004. V souladu s odstavcem 1 tohoto článku tedy Komise na začátku dotazování sdělí právní základ stejně jako účel dotazování, připomene dobrovolný charakter dotazování a dále sdělí dotazované osobě svůj úmysl pořizovat záznam dotazování. Podle odstavce 3 uvedeného článku může Komise pořizovat záznam výpovědí dotazované osoby jakoukoli formou. Dotazované osobě se předá kopie záznamu ke schválení. Komise stanoví v případě potřeby lhůtu, během které může dotazovaná osoba sdělit jakékoli opravy své výpovědi.

131.

V rozsudku Intel Soudní dvůr upřesnil, co se týče rozsahu formálních požadavků, které se vztahují na dotazování vedené podle článku 19 nařízení č. 1/2003, že pokud se Komise se souhlasem dotazované osoby rozhodne provést dotazování na základě tohoto ustanovení, je povinna zaznamenat celé toto dotazování, čímž není dotčena skutečnost, že je Komisi ponechána volba formy tohoto záznamu ( 74 ).

132.

Z toho vyplývá, že Komise má povinnost pořídit záznam ve formě, jakou si zvolí, z každého dotazování, jež provádí podle článku 19 nařízení č. 1/2003 za účelem shromáždění informací týkajících se předmětu šetření ( 75 ).

133.

V napadeném rozsudku Tribunál v podstatě dospěl k závěru, že se tato povinnost nevztahuje na dotazování dodavatelů, neboť jednak bylo toto dotazování provedeno před zahájením šetření podle nařízení č. 1/2003, konkrétně předtím, než Komise přijala opatření zahrnující výtku, že došlo ke spáchání protiprávního jednání, a jednak, že k přijetí rozhodnutí o kontrole, které je součástí fáze přípravného vyšetřování, jež předchází zaslání oznámení námitek, musí mít Komise k dispozici pouze závažné materiální indicie způsobilé vyvolat podezření z protiprávního jednání, které nemohou podléhat stejnému stupni formalismu, jaký je vyžadován pro shromažďování důkazů o protiprávním jednání. Navrhovatelky tento závěr zpochybňují pomocí různých argumentů, zatímco Komise má za to, že není stižen nesprávným právním posouzením.

134.

Pro rozhodnutí o třetím důvodu kasačního opravného prostředku bude tedy třeba, aby Soudní dvůr objasnil, zda je Komise povinna pořizovat v souladu s článkem 19 nařízení č. 1/2003 a článkem 3 nařízení č. 773/2004 záznam dotazování, z něhož pocházejí informace použité jako indicie odůvodňující přijetí rozhodnutí o kontrole ve smyslu čl. 20 odst. 4 nařízení č. 1/2003.

135.

Z důvodů, které vysvětlím níže, se domnívám, že na tuto otázku je třeba odpovědět kladně.

136.

Námitky vznesené navrhovatelkami vyžadují, aby se Soudní dvůr zabýval jednak otázkou, od kterého okamžiku šetření věci Komisí je třeba považovat dotazování prováděné Komisí za dotazování prováděné „za účelem shromáždění informací týkajících se předmětu šetření“, a jednak otázkou, zda nižší důkazní hodnota vyžadovaná pro indicie, na nichž je založeno rozhodnutí o kontrole, ve srovnání s důkazy o protiprávním jednání, odůvodňuje, aby podléhaly menšímu formalismu, který nezahrnuje zejména splnění formálních požadavků stanovených článkem 3 nařízení č. 773/2004 pro dotazování prováděné podle článku 19 nařízení č. 1/2003.

137.

Začnu analýzou druhé z těchto otázek.

138.

V tomto ohledu zastávám názor, že ani nižší důkazní hodnota požadovaná od indicií, na nichž je založeno rozhodnutí o kontrole, ani skutečnost, že takové rozhodnutí je součástí fáze přípravného vyšetřování před zasláním oznámení námitek, nemají dopad, na rozdíl od toho, co je uvedeno v bodech 189 až 192 napadeného rozsudku, na formální požadavky, které musí Komise na základě platných předpisů dodržovat při shromažďování důkazů, jež mají být použity při jejím šetření.

139.

Výše uvedené samozřejmě neznamená, že forma materiálního prvku nemá vliv na jeho důkazní hodnotu. Například notářský zápis má zpravidla vyšší důkazní hodnotu než soukromá listina. Tento vztah mezi formou a důkazní hodnotou však nutně neznamená odstupňování formálních požadavků, kterým podléhají určité kategorie důkazů v závislosti na důkazní hodnotě požadované pro užití těchto důkazů.

140.

Zejména co se týče informací, které Komise získává dotazováním fyzických nebo právnických osob, z rozsudku Intel lze podle mého názoru vyvodit neexistenci jakékoli vazby mezi důkazní hodnotou a splněním formálních požadavků stanovených v čl. 19 odst. 1 nařízení č. 1/2003 a článku 3 nařízení č. 773/2004.

141.

Z tohoto rozsudku, a zejména z jeho bodu 87, v němž Soudní dvůr uvedl, že ze znění čl. 19 odst. 1 nařízení č. 1/2003 ani z cíle, který sleduje, nevyplývá nic, co by dovolovalo se domnívat, že normotvůrce měl v úmyslu zavést rozlišení mezi různými kategoriemi dotazování podle tohoto ustanovení či vyloučit některé dotazování z působnosti tohoto ustanovení, totiž jasně vyplývá, že z něj plynoucí povinnost pořizovat záznam se vztahuje na každé dotazování vedené Komisí, pokud „souvisí s předmětem šetření“. Existence takové povinnosti tedy nemůže záviset ani na důkazní hodnotě, kterou lze přiznat výpovědím shromážděným během tohoto dotazování a která může být ostatně posouzena až po jejich provedení, ani na tom, jak Komise hodlá tyto informace využít v různých fázích řízení. V tomto ohledu se nedomnívám, že by odkaz Komise na přípravné práce k nařízení č. 1/2003 mohl sám o sobě tento závěr zpochybnit ( 76 ).

142.

Kromě toho podotýkám, že tvrzení, že existuje souvislost mezi důkazní hodnotou indicií, na nichž je založeno rozhodnutí o kontrole, a dodržením formálních požadavků uvedených v bodech 189 až 192 napadeného rozsudku, je v rozporu s tím, jak Tribunál v bodech 195, 200 až 203 a 205 tohoto rozsudku vyložil článek 19 nařízení č. 1/2003 a rozsudek Intel, pokud jde o indicie získané dotazováním vedeným Komisí. Z těchto bodů totiž vyplývá, že Tribunál měl za to, že jakmile bylo zahájeno šetření ve smyslu uvedeném v bodě 194 napadeného rozsudku, je Komise v zásadě povinna dodržet povinnost pořídit záznam dotazování týkajícího se předmětu tohoto šetření a že tato povinnost existuje bez ohledu na důkazní hodnotu informací, které Komise může z tohoto dotazování získat, a bez ohledu na použití těchto informací, ať už jako indicií ve fázi přípravného vyšetřování, a to i pro účely přijetí rozhodnutí o kontrole ( 77 ), nebo jako důkazů ve fázi zaslání oznámení námitek.

143.

Vyjádřeno obecně, rozdíl mezi indiciemi a důkazy spočívá v tom, že indicie umožňují pouze předpokládat existenci skutečnosti, která má být prokázána, zatímco důkazy tuto skutečnost prokazují. Pokud vytvoření důkazního prvku vyžaduje určitý formalismus, často za účelem zajištění jeho pravosti a věrohodnosti, znamená nedodržení tohoto formalismu, že tento prvek, ať už má jakoukoli hodnotu, nemůže plnit svou důkazní funkci.

144.

Co se týče první z otázek uvedených v bodě 136 tohoto stanoviska, tato v podstatě vychází z výkladu pojmu „dotazování“, který znamená „shromažďování informací týkajících se předmětu šetření“ ve smyslu čl. 19 odst. 1 nařízení č. 1/2003.

145.

Připomínám, že Tribunál měl v napadeném rozsudku za to, že ze samotného znění tohoto ustanovení vyplývá, že se jedná o dotazování, jehož cílem je „shromáždit informace týkající se předmětu šetření“, které musí být z povahy věci v té době již zahájeno a jehož předmět musí být určen před prováděním tohoto dotazování. Vyvodil z toho, že povinnost pořídit záznam uvedeného dotazování, stanovená v článku 3 nařízení č. 773/2004, se nevztahuje na „dotazování vedené před zahájením šetření Komisí […]“ ( 78 ). V bodě 193 napadeného rozsudku Tribunál v podstatě rozhodl, že šetření je formálně zahájeno teprve tehdy, když Komise využije vyšetřovacích pravomocí, které jí byly svěřeny zejména články 18, 19 a 20 nařízení č. 1/2003, a přijme opatření zahrnující výtku, že došlo ke spáchání protiprávního jednání, zejména rozhodnutí o kontrole, a v bodě 194 tohoto rozsudku upřesnil, že tato definice počátku šetření vyplývá z ustálené judikatury.

146.

Z této judikatury – která vychází z rozsudku ze dne 15. října 2002, Limburgse Vinyl Maatschappij a další v. Komise ( 79 ) – vyplývá, že správní řízení zahájené Komisí může vést k přezkumu dvou po sobě jdoucích období, z nichž každé má svou vlastní vnitřní logiku. První období, které běží až do oznámení námitek, začíná dnem, kdy Komise s využitím pravomocí, které jí svěřil unijní normotvůrce, přijme opatření zahrnující výtku, že došlo ke spáchání protiprávního jednání, a musí Komisi umožnit zaujmout stanovisko k dalšímu směřování řízení. Druhé období běží od oznámení námitek do přijetí konečného rozhodnutí. Musí Komisi umožnit rozhodnout s konečnou platností o vytýkaném protiprávním jednání.

147.

V tomto ohledu je třeba připomenout, jak to činí navrhovatelky, že zásady uvedené v předchozím bodě tohoto stanoviska byly vypracovány za účelem použití zásady přiměřené lhůty. V rozsudku LMV se Soudní dvůr při zohlednění judikatury ESLP ( 80 ) snažil určit okamžik, kdy se činnost Komise spočívající ve vyšetřování a odhalování porušení práva hospodářské soutěže zhmotní v akt zahrnující ne-li již formální obvinění, tak přinejmenším výtku „s významným dopadem na situaci podezřelých podniků“ ( 81 ).

148.

Stejně jako navrhovatelky však nejsem přesvědčen, že logika, z níž vychází stanovení počátku doby, která má být zohledněna pro účely posouzení přiměřené délky správního řízení, a která se zaměřuje na určení okamžiku, kdy se dotčený podnik dozvěděl o výtce, která proti němu byla vznesena, a kdy je jeho situace ovlivněna opatřeními přijatými Komisí, je relevantní, pokud jde o výklad znění článku 19 nařízení č. 1/2003.

149.

V tomto ohledu připomínám, že tento článek je zařazen do kapitoly V tohoto nařízení nadepsané „Vyšetřovací pravomoci“. Při provádění dotazování ve smyslu tohoto ustanovení tedy Komise vykonává „vyšetřovací pravomoc“, stejně jako ji vykonává při zasílání žádostí o informace podle článku 18 uvedeného nařízení nebo při přijímání rozhodnutí o kontrole ve smyslu článku 20 téhož nařízení. Ačkoli je nesporné, že přijetím aktu podle článků 18 a 20 nařízení č. 1/2003 je zahájeno „šetření“, podle výkladu článku 19 nařízení č. 1/2003 přijatého Tribunálem a potvrzeného Komisí využití pravomoci zakotvené v tomto článku naproti tomu samo o sobě nepředstavuje zahájení takového šetření, nýbrž vyžaduje, aby šetření již bylo zahájeno.

150.

Jedná se zde podle mého názoru o nelogický prvek, který nelze překlenout tím, že Tribunál implicitně uzná, že vedení dotazování ve smyslu článku 19 nařízení č. 1/2003 může znamenat stejně jako žádost o informace nebo kontrola – zahájení šetření, pokud takové dotazování zahrnuje výtku, že došlo ke spáchání protiprávního jednání ze strany některého z dotazovaných podniků nebo ze strany podniku, jehož se týkají Komisí získané výpovědi ( 82 ). Takové uznání totiž na jedné straně zpochybňuje tvrzení Tribunálu, že ze znění článku 19 nařízení č. 1/2003 vyplývá, že šetření musí být zahájeno a jeho předmět musí být určen před prováděním dotazování podle tohoto článku. Na druhou stranu je takové uznání pouze částečně v souladu s logikou judikatury citované v bodě 194 napadeného rozsudku, neboť skutečnost, že vůči podniku, který je třetí stranou, je během šetření vzneseno podezření, neznamená, že byl seznámen s případnými výtkami vznesenými proti němu.

151.

Nelogičnost uvedená v předchozím bodě tohoto stanoviska je ještě více zjevná, když uvážíme, jak navrhovatelky správně uvedly, že Komise může zahájit odvětvové šetření s využitím pravomoci zakotvené v článku 17 nařízení č. 1/2003, aniž je danému podniku zaslána výtka, že se dopustil protiprávního jednání ( 83 ).

152.

Domnívám se, že znění článku 19 nařízení č. 1/2003, a zejména formulace „za účelem shromáždění informací týkajících se předmětu šetření“, vyžaduje jiný výklad, podle kterého není nezbytné, aby bylo předmětné dotazování prováděno v určité fázi správního řízení, ani aby bylo určeno, počínaje kterým formálním aktem Komise musí tato dodržovat formální postupy uložené článkem 3 nařízení č. 773/2004.

153.

Domnívám se totiž, že vymezení rozsahu této povinnosti, a tedy i určení případů, v nichž je vykonávána pravomoc zakotvená v článku 19 nařízení č. 1/2003, závisí v zásadě na předmětu a obsahu dotazování prováděného Komisí.

154.

V projednávané věci z napadeného rozsudku a ze spisu vedeného v řízení před Tribunálem vyplývá, že dotčené dotazování bylo vedeno s dodavateli zboží běžné spotřeby, jichž se týkala domněnka spáchání protiprávního jednání uvedená v čl. 1 písm. a) sporných rozhodnutí, že tito dodavatelé pravidelně uzavírali smlouvy se společností Intermarché a že v rámci přípravy na toto dotazování zaslala Komise dotazovaným dodavatelům dotazník, který se týkal zejména chování sdružení distributorů při jednáních s dodavateli, vývoje jejich vyjednávací síly v čase a jejích dopadů na podmínky hospodářské soutěže na distribučním trhu. Komise se zde rovněž otevřeně tázala, zda dodavatel věděl o výměně citlivých obchodních informací mezi distributory v rámci jednoho sdružení a pro případ kladné odpovědi požádala o upřesnění těchto informací. Z napadeného rozsudku kromě toho vyplývá, že sporné dotazování bylo prováděno krátce po konání sjezdu dne 16. září 2016 v sídle společnosti Intermarché za účasti zástupců sdružení, na který byli přizváni dodavatelé značky, a že trvalo až do dne předcházejícího přijetí sporných rozhodnutí.

155.

Pokud však Komise provádí dotazování tohoto druhu, jehož předmět je předem definován a jehož účelem je otevřeně získat informace o fungování daného trhu a o chování subjektů na tomto trhu s cílem odhalit případné protiprávní chování nebo upevnit své podezření ohledně existence takového chování, vykonává podle mého názoru svou pravomoc podle článku 19 nařízení č. 1/2003, a to bez ohledu na fázi řízení, v níž se dotazování koná.

156.

Za takových okolností je podle mého názoru dostatečné, že byl v kanceláři Komise založen spis, aby bylo možné mít za to, že takové dotazování je prováděno „za účelem shromáždění informací týkajících se předmětu šetření“ ve smyslu tohoto ustanovení ( 84 ). Jinak řečeno, jak uvedl generální advokát Wahl ve svém stanovisku ve věci Intel Corporation v. Komise ( 85 ), „jakákoli schůzka s třetí osobou, která je uspořádána specificky s cílem shromáždit věcné informace, jež mají být následně použity při posouzení věci, musí spadat do oblasti působnosti článku 19 nařízení č. 1/2003“ ( 86 ).

157.

Jiný výklad by podle mého názoru vedl k výsledku, dle mého názoru nepřípustnému, že dotazování výše popsaného obsahu probíhá mimo právní rámec nařízení č. 1/2003. Přitom pokud Komise de facto vykonává své vyšetřovací pravomoci, takový právní rámec se nutně použije, třebaže šetření nebylo „formálně zahájeno“, na rozdíl od toho, co patrně vyplývá z bodu 193 napadeného rozsudku ( 87 ).

158.

To platí tím spíše, pokud jsou, jako v tomto případě, informace získané provedením takového dotazování použity jako závažné indicie, na nichž je založeno rozhodnutí o kontrole, tedy opatření zasahující do soukromé sféry činnosti podniku a omezující jeho základní práva zakotvená v článku 7 Listiny a v článku 8 EÚLP.

159.

Závěrem zdůrazňuji, že na rozdíl od toho, co tvrdí Komise, neznamená mnou navrhovaný výklad článku 19 nařízení č. 1/2003, že by Komise nemohla shromažďovat a používat indicie existující pouze v ústní podobě.

160.

V tomto ohledu je třeba na jedné straně poznamenat, že scénář popsaný v bodě 154 tohoto stanoviska je velmi vzdálen scénáři, který Komise uvedla ve svém písemném vyjádření (zástupce Komise vyslechne sdělení na schůzce, při neformální návštěvě prostor nebo na veřejném místě). Na druhé straně je třeba poznamenat, že Komise neprovádí dotazování podle článku 19 nařízení č. 1/2003, a proto není povinna pořizovat záznam komunikace se třetími osobami, pokud se tato komunikace netýká předmětu konkrétního šetření ( 88 ).

161.

Na základě výše uvedených úvah mám za to, že Tribunál nesprávně vyložil čl. 19 odst. 1 nařízení č. 1/2003 a dopustil se nesprávného právního posouzení, když rozhodl, že indicie vyplývající z dotazování dodavatelů nelze odmítnout jako formálně vadné z důvodu nesplnění povinnosti pořídit záznam stanovené článkem 3 nařízení č. 773/2004.

162.

Pokud by se Soudní dvůr rozhodl potvrdit výklad čl. 19 odst. 1 nařízení č. 1/2003 přijatý Tribunálem a rozhodl, že se povinnost pořídit záznam dotazování provedeného podle tohoto ustanovení uplatní pouze tehdy, pokud k němu dojde po zahájení šetření ve smyslu uvedeném v bodech 193 a 194 napadeného rozsudku, přesto se domnívám, že Tribunál rozhodl nesprávně, že Komise není v projednávané věci touto povinností vázána.

163.

Jsem totiž toho názoru, že pokud Komise zvažuje možnost využít informace získané prostřednictvím své komunikace se třetími osobami pro účely přijetí rozhodnutí o kontrole – jak je v projednávané věci zřejmé z předmětu, obsahu a načasování dotazování, které vedla s dodavateli – je v každém případě povinna tuto komunikaci zaznamenat v souladu s článkem 3 nařízení č. 773/2004. Podle mého názoru se zde jedná o nezbytnou záruku s ohledem na zásah, který kontrola představuje pro základní práva kontrolovaného podniku, jejímž účelem je zejména to, aby unijní soudy mohly ověřit závažnost indicií, které má Komise k dispozici a které považuje za důvod pro takový zásah.

164.

S ohledem na všechny výše uvedené úvahy proto navrhuji, aby Soudní dvůr třetímu důvodu kasačního opravného prostředku vyhověl.

165.

Čtvrtý důvod kasačního opravného prostředku je rozdělen do čtyř částí. První tři části, vycházející ze zkreslení skutkového stavu, z nesprávného právního posouzení a ze zjevně nesprávného posouzení, kterých se Tribunál dopustil tím, že rozhodl, zaprvé, že nebylo zahájeno šetření před přijetím prvního rozhodnutí o kontrole (rozhodnutí Tute-1 ze dne 9. února 2017), zadruhé, že protokoly o dotazování mohly být použity jako indicie, aniž byly splněny požadavky článku 19 nařízení č. 1/2003 a článku 3 nařízení č. 773/2004, a zatřetí, že by dodržení formálních náležitostí stanovených těmito ustanoveními ohrozilo odhalování protisoutěžních praktik, se v zásadě shodují s argumenty, které navrhovatelky vznesly ve třetím důvodu kasačního opravného prostředku. Proto odkazuji na úvahy, které byly rozvedeny v rámci přezkumu tohoto důvodu kasačního opravného prostředku.

166.

Zbývá tedy analyzovat čtvrtou část čtvrtého důvodu kasačního opravného prostředku.

167.

Ve čtvrté části čtvrtého důvodu kasačního opravného prostředku navrhovatelky vytýkají Tribunálu, že se dopustil nesprávného právního posouzení, když v bodě 219 napadeného rozsudku dospěl k závěru, že Komise měla ke dni přijetí sporných rozhodnutí dostatečně závažné indicie, přičemž podle něj nebylo třeba přesně určit data, kdy byly protokoly o dotazování vyhotoveny a dokončeny.

168.

Na jedné straně navrhovatelky tvrdí, že z judikatury vyplývá, že indicie, na nichž je založeno rozhodnutí o kontrole, musí být založeny do spisu Komise před datem přijetí tohoto rozhodnutí, zejména proto, aby si jednotlivé subjekty zúčastněné na procesu vypracování rozhodnutí mohly ověřit dostatečnou závažnost těchto indicií a správné vymezení rozsahu kontroly. Tribunál tedy v bodě 208 napadeného rozsudku nesprávně rozhodl, že „rozhodným datem, které je třeba vzít v úvahu pro určení existence indicií k datu vydání [sporných] rozhodnutí [bylo] datum dotazování dodavatelů, které bylo předmětem protokolů“.

169.

Na druhé straně navrhovatelky tvrdí, že v bodě 215 napadeného rozsudku na ně Tribunál přenesl břemeno důkazu, že Komise vypracovala všechny protokoly po datu přijetí prvního sporného rozhodnutí (rozhodnutí Tute-1 ze dne 9. února 2017).

170.

Komise tvrdí, že rozhodným datem pro posouzení toho, zda Komise disponuje indiciemi ve formě ústních prohlášení, je datum těchto prohlášení, a nikoli datum, kdy uvedená prohlášení formalizovala v písemné podobě. V tomto ohledu odkazuje na rozsudek ze dne 9. června 2016, Repsol Lubricantes y Especialidades a další v. Komise ( 89 ), přijatý v rámci řízení o shovívavosti a uvedený v bodě 209 napadeného rozsudku, z něhož vyplývá, že držení důkazu Komisí je rovnocenné znalosti jeho obsahu. V projednávané věci však veškeré dotazování dodavatelů proběhlo před datem vydání prvního sporného rozhodnutí (rozhodnutí Tute-1 ze dne 9. února 2017). Kromě toho, jelikož Tribunál uznal, že ke dni přijetí sporných rozhodnutí již Komise měla k dispozici indicie vyplývající ze schůzek nebo telefonických konferencí konaných postupně s třinácti dodavateli, napadený rozsudek nepřiznal Komisi možnost napravit situaci a posteriori.

171.

Úvodem konstatuji, že z bodů 207 a 210 napadeného rozsudku jasně vyplývá, že odůvodnění tohoto rozsudku, které navrhovatelky napadají ve čtvrté části svého čtvrtého důvodu kasačního opravného prostředku, vychází z předpokladu, že Komise neměla v projednávané věci povinnost pořídit záznam podle článku 3 nařízení č. 773/2004, a nemusela tedy prokazovat datum vyhotovení protokolů o dotazování, neboť skutečnost, že indicie získané tímto dotazováním časově předcházely, musí být posuzována ve vztahu k datu, kdy byly výpovědi učiněny, konkrétně k datu, kdy se dotazování uskutečnilo. Tribunál měl totiž za to, že při neexistenci takové povinnosti pořizovat záznam mohou mít indicie, na nichž je založeno rozhodnutí o kontrole a které vycházejí z dotazování třetích osob vedeného Komisí, pouze ústní podobu a že v projednávané věci s sebou dotazování dodavatelů nese znalost informací sdělených během tohoto dotazování a držení dotčených informací v době uvedeného dotazování.

172.

Z toho vyplývá, že pokud by Soudní dvůr vyhověl třetímu důvodu kasačního opravného prostředku, jak navrhuji – bez ohledu na důsledky takového rozhodnutí, pokud jde o zrušení nebo potvrzení napadeného rozsudku, o nichž bude pojednáno níže – musely by být nutně zrušeny i body odůvodnění napadeného rozsudku, kterých se týká přezkoumávaná část kasačního opravného prostředku. Následující úvahy jsou proto uvedeny pro případ, že by se Soudní dvůr mým návrhem neřídil.

173.

Dále bych chtěl úvodem vyjádřit určité výhrady k účinnosti této části čtvrtého důvodu kasačního opravného prostředku v rozsahu, v němž směřuje pouze proti jednomu ze dvou bodů odůvodnění, na jejichž základě Tribunál zamítnul část žalobního důvodu vycházející z nedostatku včasnosti indicií, na nichž se zakládala sporná rozhodnutí, jelikož Komise neprokázala datum vyhotovení protokolů o dotazování.

174.

Pro zamítnutí tohoto argumentu Tribunál nejprve dospěl k závěru, jak jsem již uvedl v bodě 171 tohoto stanoviska, že rozhodným dnem, který je třeba vzít v úvahu pro účely určení, zda Komise měla k dispozici indicie získané dotazováním dodavatelů před přijetím sporných rozhodnutí, je den, kdy se toto dotazování uskutečnilo. Na druhé straně a pro úplnost Tribunál v bodě 215 napadeného rozsudku rozhodl, že i pro případ, že by bylo třeba vycházet z data pořízení protokolů z tohoto dokazování, a přestože Komise nepředložila důkaz o tomto datu, lze mít důvodně za to, na základě skutečností předložených tímto orgánem a s ohledem na jeho tvrzení, že vyhotovil tyto protokoly, aby vyhověl tomu, co považoval ze povinnost ve smyslu článku 3 nařízení č. 773/2004, že uvedené protokoly byly vyhotovovány průběžně během komunikace, a sice již od počátku komunikace započaté většinou na konci roku 2016 ( 90 ).

175.

Je sice pravda, že navrhovatelky vznesly námitku rovněž proti bodu 215 napadeného rozsudku, tato námitka se však týká pouze údajného obrácení důkazního břemene, které nijak nevyplývá z odůvodnění Tribunálu, jenž naopak považoval důkazy předložené Komisí za dostatečné k prokázání toho, že podstatná část protokolů o dotazování byla vyhotovena před datem vydání prvního sporného rozhodnutí (rozhodnutí Tute-1 ze dne 9. února 2017). Naproti tomu navrhovatelky nezpochybnily důkazní standard použitý Tribunálem, ani netvrdily, že by Tribunál zkreslil důkazy, což je jediná námitka, která by jim umožnila dovolávat se nesprávného hodnocení těchto důkazů.

176.

Pro případ, že by se Soudní dvůr rozhodl analyzovanou část kasačního opravného prostředku meritorně přezkoumat, mám za to, že je opodstatněná.

177.

V tomto ohledu je třeba připomenout, že kontroly prováděné Komisí jsou zaměřeny na shromáždění dokumentace nezbytné k ověření skutkového a právního stavu a jeho rozsahu, o němž už má Komise informace ( 91 ). Z toho vyplývá, že před přijetím rozhodnutí o kontrole musí Komise disponovat závažnými věcnými poznatky a indiciemi, na jejichž základě má podezření, že došlo k protiprávnímu jednání, z něhož je podezřelý podnik podrobený kontrole ( 92 ). Držení takových poznatků a indicií musí být kromě toho podrobně popsáno v rozhodnutí o nařízení kontroly ( 93 ).

178.

Z výše uvedeného vyplývá, že aby Komise prokázala, že indicie, na nichž je založeno rozhodnutí o kontrole, předcházely datu přijetí tohoto rozhodnutí, musí prokázat nejen to, že k tomuto datu měla fyzicky v držení zdroj informací, kterými odůvodnila kontrolu, ale také to, že byla schopna konkrétně posoudit jednak to, zda a do jaké míry tyto informace umožňovaly vyslovit domněnky o existenci protiprávního jednání a vymezit podstatné prvky tohoto protiprávního jednání tak, aby byl vymezen rozsah kontroly a prvky hledané v průběhu šetření, a jednak to, zda byly tyto indicie závažné povahy.

179.

Jinými slovy, požadavek na to, aby indicie, na nichž je založeno rozhodnutí o kontrole, předcházely datu přijetí tohoto rozhodnutí, nepředpokládá pouze „držení“ informace Komisí. Proto se právní domněnka vyplývající z judikatury, která se týká rozhodnutí o shovívavosti a je uvedena v bodě 209 napadeného rozsudku, podle níž se pouhé držení informace Komisí rovná její znalosti, dle mého názoru nevztahuje na rozhodnutí o kontrole, takže na rozdíl od toho, co rozhodl Tribunál, nelze tuto judikaturu vztáhnout na tuto oblast.

180.

Kromě toho, aby bylo možné soudně přezkoumat, zda zásah do soukromé sféry činnosti dotčeného podniku, který kontrola představuje, není svévolný, musí Komise prokázat, že rozhodnutí o nařízení kontroly je založeno na dostatečně závažných indiciích, které mohla konkrétně posoudit, a že rozsah šetření vymezený tímto rozhodnutím je omezen na protiprávní jednání, na které může mít Komise na základě těchto indicií podezření.

181.

Co se týče informací vyplývajících z ústních prohlášení třetích osob, která nebyla zaznamenána podle článku 3 nařízení č. 773/2004, lze takový důkaz podle mého názoru přinést pouze v případě, kdy je předložen přepis nebo podrobný protokol s jejich obsahem. Přikláním se proto k názoru, že rozhodným datem, které je třeba zohlednit pro určení, zda existence indicií, na nichž je založeno rozhodnutí o kontrole, časově předcházela datu tohoto rozhodnutí, je v případě indicií vyplývajících z takových prohlášení datum, ke kterému je vyhotoven přepis nebo protokol o komunikaci mezi Komisí a dotčenou osobou či osobami, v jejímž rámci byla tato prohlášení získána.

182.

Dodávám, že požadavek přijmout rozhodnutí o kontrole urychleně po sdělení informací o možném protiprávním jednání, aby se minimalizovalo riziko ztráty a zatajení důkazů, který Tribunál zdůraznil v bodě 210 napadeného rozsudku, nemůže podle mého názoru vést k zavedení obecného pravidla použitelného ve všech případech, podle něhož je pro určení včasné existence indicií, na nichž je založeno rozhodnutí o kontrole, relevantní pouze datum, kdy Komise obdržela ústní prohlášení, z nichž tyto indicie pocházejí. Ačkoli samozřejmě beru takový požadavek na zřetel, nemyslím si, že může ospravedlnit neexistenci jakéhokoli písemného záznamu dotazování, které Komise vedla se třetími stranami, při neexistenci opatření pro formální záznam tohoto dotazování, zejména v případech, jako je tento, kdy dotčené dotazování probíhalo po několik týdnů nebo dokonce několik měsíců, a Komise tedy měla čas vypracovávat protokoly průběžně, tak jak shromažďovala prohlášení od dodavatelů.

183.

Naproti tomu, ačkoli jsem toho názoru, že přinejmenším protokol o dotazování, o nějž Komise opírá své rozhodnutí o kontrole, musí být pokud možno založen do spisu před datem přijetí rozhodnutí o kontrole ( 94 ), domnívám se, že požadavky na rychlost mohou Komisi v konkrétním případě opravňovat k tomu, aby se od tohoto pravidla odchýlila.

184.

S ohledem na všechny výše uvedené důvody se domnívám, že pokud by Soudní dvůr meritorně rozhodoval o čtvrté části čtvrtého důvodu kasačního opravného prostředku, tato by měla být shledána opodstatněnou.

185.

V pátém důvodu kasačního opravného prostředku, vycházejícím z nedostatku odůvodnění v důsledku neprovedení kontroly důkazní hodnoty indicií a z nesprávné kvalifikace „indicie“, navrhovatelky napadají body 220 až 232, 253 a 254 napadeného rozsudku.

186.

Navrhovatelky zaprvé vytýkají Tribunálu, že neprovedl, jak požadovaly a jak podle nich vyžadují články 6 a 8 EÚLP, přezkum in concreto opatření, jehož četné nesrovnalosti, které mu navrhovatelky vytýkaly a které údajně zatížily vadou důkazy předložené Komisí, ovlivnily věrohodnost, a tedy důkazní hodnotu těchto důkazů.

187.

V tomto ohledu je třeba uvést, že v bodech 224 až 232 napadeného rozsudku Tribunál takový přezkum provedl, když postupně posoudil věrohodnost a důkazní hodnotu prohlášení dodavatelů uvedených v protokolech o dotazování (bod 225), e-mailu generálního ředitele sdružení dodavatelů ze dne 22. listopadu 2016, v němž byly zachyceny pohyby a vztahy mezi maloobchodními značkami zejména v rámci sdružení malodistributorů (dále jen „e-mail ředitele sdružení N“, bod 226), a protokolů o výslechu vyhotovených Komisí (bod 229). Ve stejných bodech odůvodnění napadeného rozsudku Tribunál kromě toho přezkoumal a odmítl všechny argumenty předložené navrhovatelkami, které měly zpochybnit věrohodnost nebo důkazní hodnotu těchto různých poznatků a jejich kvalifikaci jakožto „indicií“.

188.

Za těchto okolností nemůže tato první část pátého důvodu kasačního opravného prostředku podle mého názoru obstát.

189.

Zadruhé navrhovatelky vytýkají Tribunálu, že v bodech 253 a 254 napadeného rozsudku označil za „závažné materiální indicie“„neurčitá a spekulativní“ prohlášení, z nichž vyvodil pouze existenci souběžného chování a skutečnost, že „žádný dodavatel neuvádí, že považuje za málo pravděpodobné“, že došlo k výměně informací. Neexistence prohlášení popírajících pravděpodobnost existence kartelové dohody však nemůže představovat závažnou materiální indicii její existence.

190.

Stejně jako Komise se domnívám, že těmito argumenty – které navíc napadají pouze izolované pasáže napadeného rozsudku vytržené z kontextu – se navrhovatelky ve skutečnosti snaží zpochybnit to, jak Tribunál vyhodnotil jemu předložené důkazy, přičemž neprokázaly a ostatně ani netvrdily, že došlo ke zkreslení těchto důkazů.

191.

Tato druhá část pátého důvodu kasačního opravného prostředku musí proto být podle mého názoru prohlášena za nepřípustnou. Ve své replice navrhovatelky uvádějí, že v této části důvodu kasačního opravného prostředku napadají právní kvalifikaci skutkového stavu přijatou Tribunálem, a nikoli jeho posouzení.

192.

V tomto ohledu pouze poznamenávám, že úvaha Tribunálu v bodech 253 a 254 napadeného rozsudku byla uvedena pro úplnost, o čemž svědčí použití výrazu „navíc“ na začátku bodu 252 tohoto rozsudku.

193.

V bodech 248 až 251 tohoto rozsudku Tribunál po provedení analýzy informací získaných dotazováním dodavatelů, jak je zachyceno v protokolech sepsaných Komisí, dospěl k závěru, že tyto informace představují dostatečně závažné indicie o existenci souběžného chování dvou mezinárodních sdružení distributorů, konkrétně ICDC a AgeCore (jehož členem byla společnost Intermarché), které se vyznačuje časovým souběhem a podobností jejich žádostí o slevy pro dodavatele.

194.

V bodě 252 napadeného rozsudku Tribunál konstatoval, že Komise „se neomezila na sdělení indicií týkajících se tohoto prvního prvku zakládajícího jednání ve vzájemné shodě, totiž souběžného chování na trhu, které ostatně může za určitých podmínek vést k předpokladu, že je dán i druhý prvek zakládající jednání ve vzájemné shodě, a sice vzájemná shoda“, ale že rovněž předložila „indicie týkající se existence takového jednání ve vzájemné shodě spočívajícího v tom, že v daném případě došlo k výměnám informací, které mohou být ve svém souhrnu rovněž považovány za dostatečně závažné“. Právě posouzení, zda jsou takové indicie dostatečně závažné, je ad abundantiam předmětem bodů 253 a 254 napadeného rozsudku, které navrhovatelky kritizují.

195.

Kromě toho Tribunál v bodech 256 až 258 tohoto rozsudku rovněž uvedl, že výpovědi dodavatelů týkající se výměn informací mezi distributory o slevách byly potvrzeny „informacemi ukazujícími na kanály, jejichž prostřednictvím mohlo k takové výměně informací docházet“ a které pocházely z výpovědí několika dodavatelů a z e-mailu ředitele sdružení N.

196.

Z toho vyplývá, že pokud navrhovatelky ve druhé části pátého důvodu kasačního opravného prostředku vytýkají Tribunálu nesprávné právní posouzení, je třeba tuto část prohlásit za irelevantní.

197.

Na základě všech výše uvedených úvah mám za to, že pátý důvod kasačního opravného prostředku je zčásti neopodstatněný a zčásti nepřípustný nebo irelevantní.

198.

Z analýzy třetího důvodu kasačního opravného prostředku vyplývá, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když dospěl k závěru, že indicie vyplývající z dotazování dodavatelů nelze odmítnout jako formálně vadné z důvodu nesplnění povinnosti pořídit záznam podle článku 19 nařízení č. 1/2003 a článku 3 nařízení č. 773/2004.

199.

Co se týče důsledků, které mají být z takového pochybení vyvozeny, je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury Soudního dvora platí, že pokud odůvodnění rozsudku Tribunálu vykazuje porušení práva Unie, ale jeho výrok se z jiných právních důvodů jeví jako opodstatněný, nemůže takové porušení vést ke zrušení tohoto rozsudku a je třeba nahradit odůvodnění ( 95 ).

200.

Podotýkám nicméně, že jak vyplývá z bodu 206 napadeného rozsudku, vzhledem k tomu, že Tribunál zamítl argumenty navrhovatelek vycházející z nesplnění povinnosti pořídit záznam dotazování dodavatelů, měl za to, že není třeba zabývat se tvrzením Komise, podle kterého lze protokoly z tohoto dotazování považovat za záznamy podle článku 19 nařízení č. 1/2003 a článku 3 nařízení č. 773/2004.

201.

Je proto třeba toto tvrzení přezkoumat. Pokud by bylo shledáno důvodným, mohla by být napadená část výroku rozsudku Tribunálu potvrzena na základě jiného odůvodnění, než je odůvodnění stižené vadou ( 96 ).

202.

Komise před Tribunálem tvrdila, že splnila svou povinnost pořídit záznam o výpovědích třinácti dotazovaných dodavatelů tím, že vypracovala a do spisu založila obsáhlé a podrobné protokoly, které věrně odrážejí obsah těchto výpovědí. Podle Komise je podrobný protokol založený do spisu jednou z „forem“ záznamu, které jí umožňuje čl. 3 odst. 3 nařízení č. 773/2004, stejně jako zvukový či audiovizuální záznam nebo doslovný přepis. Rovněž tvrdila, že i kdyby nesplnila povinnost pořídit záznam, výpovědi třinácti dotazovaných dodavatelů by v každém případě představovaly indicie.

203.

V tomto ohledu zastávám názor, že ačkoli nelze vyloučit, že podrobný protokol vypracovaný Komisí v návaznosti na dotazování podle článku 19 nařízení č. 1/2003 a založený do spisu může splňovat formální požadavky článku 3 nařízení č. 773/2004, není tomu tak v žádném případě tehdy, pokud osoba, která podala výpověď, neobdržela kopii tohoto protokolu a nebylo jí tak umožněno schválit jeho obsah a případně sdělit opravy své výpovědi. Jiný výklad by byl v rozporu se samotným zněním čl. 3 odst. 3 nařízení č. 773/2004, který stanoví, že „dotazované osobě se předá kopie záznamu ke schválení“ a že Komise stanoví v případě potřeby „lhůtu, během které může dotazovaná osoba sdělit jakékoli opravy své výpovědi“.

204.

Jiný výklad nelze podle mého názoru nepřímo dovodit ani z bodu 92 rozsudku Intel, v němž Soudní dvůr zkoumal, zda skutečnost, že dotčené společnosti byla poskytnuta interní zpráva obsahující krátké shrnutí témat projednávaných v průběhu sporného dotazování, mohla zhojit nepořízení formálního záznamu takové komunikace. V tomto bodě se totiž Soudní dvůr na jedné straně nezabýval otázkou, zda tato zpráva může představovat formální záznam podle čl. 3 odst. 3 nařízení č. 773/2004, ale pouze otázkou, zda tato zpráva může napravit porušení ustanovení tohoto článku ve spojení s článkem 19 nařízení č. 1/2003. Na druhé straně pouze konstatoval, že dotčená zpráva neobsahuje žádné údaje o obsahu rozhovorů vedených během dotazování a o povaze informací poskytnutých dotazovanou osobou, a bez ohledu na jiné faktory tedy nemohla poskytnout dotčenému podniku poznatky potřebné k uplatnění jeho práva na obhajobu. Kromě toho z bodů 95 a 96 rozsudku Intel vyplývá, že se Komise při dokazování protiprávního jednání neopírala o dotčenou zprávu a že jedinou otázkou bylo, zda výpovědi učiněné při sporném dotazování obsahovaly skutečnosti ve prospěch podniku.

205.

Konečně mám za to, v souladu s tím, co jsem již uvedl v bodě 143 tohoto stanoviska, že nedodržení ustanovení o pořízení záznamu má za následek nepoužitelnost informací získaných Komisí během dotazování, jež nebylo řádně zaznamenáno, pro účely přijetí rozhodnutí o kontrole.

206.

Na základě všech výše uvedených úvah navrhuji, aby Soudní dvůr vyhověl kasačnímu opravnému prostředku a zrušil bod 2 výroku napadeného rozsudku.

207.

Z důvodů uvedených zejména v bodech 144 až 163 a 202 až 205 tohoto stanoviska mám za to, že námitka vznesená navrhovatelkami před Tribunálem, která vytýká Komisi, že nedostála povinnosti pořídit záznam stanovené v článku 19 nařízení č. 1/2003 a v článku 3 nařízení č. 773/2004, je opodstatněná a že indicie získané dotazováním dodavatelů nemohou být proto použity z důvodu formální vady.

208.

Ze spisu je však zřejmé, že informace vyplývající z tohoto dotazování představovaly podstatné indicie, na nichž byla založena sporná rozhodnutí, přičemž e-mail ředitele sdružení N – jehož důkazní hodnota je mimoto omezena tím, že obsahuje pouze zprostředkovaná tvrzení, která neodrážejí přímou osobní znalost dotčených obchodních vztahů – a jeho přílohy tyto informace pouze doplňují.

209.

Za těchto okolností je podle mého názoru důvodné učinit závěr, že Komise v době přijetí napadených rozhodnutí neměla dostatečně závažné indicie, které by odůvodňovaly domněnky uvedené v čl. 1 písm. a) sporných rozhodnutí, a tato rozhodnutí v plném rozsahu zrušit.

210.

Na základě všech výše uvedených úvah navrhuji, aby Soudní dvůr: