1.

V projednávané věci žádá Latvijas Republikas Satversmes tiesa (Ústavní soud, Lotyšsko) Soudní dvůr, aby rozhodl v otázce výkladu směrnice 2001/83/ES ( 2 ), zejména aby objasnil, zda s ohledem na povahu a rozsah harmonizace provedené touto směrnicí může členský stát zakázat šíření informací, které vybízejí ke koupi léčivých přípravků, nejenom v případě, že se týkají konkrétního léčivého přípravku, ale i v případě, že se týkají obecně léčivých přípravků, které nepodléhají omezení výdeje na lékařský předpis.

2.

První stanovisko v této věci jsem přednesl dne 9. prosince 2021 a poté byla ústní část řízení ukončena.

3.

Dne 13. ledna 2022 dospěl čtvrtý senát Soudního dvora k závěru, že otázka důsledků rozsudků A (Reklama a prodej léčivých přípravků on-line) ( 3 ) a DocMorris ( 4 ) pro zodpovězení předběžných otázek položených v projednávané věci si zaslouží pozornost soudního kolegia složeného z většího počtu soudců a rozhodl o předání projednávané věci zpět Soudnímu dvoru, aby mohla být nově přidělena takovému soudnímu kolegiu podle čl. 60 odst. 3 jednacího řádu Soudního dvora.

4.

Dne 1. února 2022 rozhodl Soudní dvůr o novém přidělení projednávané věci velkému senátu.

5.

Usnesením ze dne 2. března 2022, EUROAPTIEKA ( 5 ), rozhodl Soudní dvůr (velký senát) o znovuotevření ústní části řízení a vyzval zúčastněné uvedené v článku 23 statutu Soudního dvora Evropské unie k účasti na novém jednání.

6.

Články 86 až 100 směrnice 2001/83, týkající se reklamy na léčivé přípravky, se nacházejí v její hlavě VIII, nadepsané „Reklama“, a hlavě VIIIa, nadepsané „Informace a reklama“.

7.

Článek 86 odst. 1 této směrnice stanoví:

„Pro účely této hlavy se ,reklamou na léčivé přípravky‘ rozumí všechny formy informování, průzkumu nebo pobídek, které mají za účel podpořit předepisování, výdej, prodej nebo spotřebu léčivých přípravků; zahrnuje zejména:

[…]“

8.

Článek 87 odst. 3 uvedené směrnice mimo jiné stanoví, že „[r]eklama na léčivý přípravek […] musí podporovat účelné používání léčivého přípravku tím, že ho představuje objektivně a bez přehánění jeho vlastností“.

9.

Článek 90 téže směrnice stanoví seznam prvků, které reklama na léčivý přípravek určená široké veřejnosti nesmí obsahovat.

10.

Bod 18.12 Ministru kabineta noteikumi Nr. 378 „Zāļu reklamēšanas kārtība un kārtība, kādā zāļu ražotājs ir tiesīgs nodot ārstiem bezmaksas zāļu paraugus“ (nařízení Rady ministrů č. 378 o podrobných pravidlech pro reklamu na léčivé přípravky a podmínkách, za kterých jsou výrobci léčivých přípravků oprávněni dodávat bezplatné vzorky léčivých přípravků lékařům) ze dne 17. května 2011 (Latvijas Vēstnesis, 2011, č. 78) (dále jen „sporné ustanovení“), uvádí:

„Je zakázáno uvádět v reklamě na léčivý přípravek určené široké veřejnosti informace, které vybízejí ke koupi léčivého přípravku tím, že odůvodňují nutnost takové koupě cenou léčivého přípravku, oznamují zvláštní prodej nebo uvádějí, že léčivý přípravek je prodáván jako balení společně s jinými léčivými přípravky (i za sníženou cenu) nebo produkty.“

11.

V reakci na výzvu určenou zúčastněným uvedeným v článku 23 statutu Soudního dvora Evropské unie, zodpověděly SIA „EUROAPTIEKA“, lotyšská vláda a Evropská komise na jednání konaném dne 22. března 2022 otázky Soudního dvora, které jim byly položeny k ústnímu zodpovězení. V této fázi řízení měli zúčastnění druhou možnost předložit svá vyjádření, tentokrát ústně, k předběžným otázkám položeným předkládajícím soudem:

12.

Má analýza první předběžné otázky mě v podstatě vedla k závěru, že jakékoli informování, průzkum nebo pobídka, které mají za účel podpořit předepisování, výdej, prodej nebo spotřebu léčivých přípravků, může spadat pod pojem „reklama na léčivé přípravky“ ve smyslu čl. 86 odst. 1 směrnice 2001/83, a to i v případě, že se tyto informace netýkají konkrétního léčivého přípravku, ale léčivých přípravků, které nepodléhají omezení výdeje na lékařský předpis, obecně, nebo řečeno slovy zúčastněných na jednání, „blíže neurčených léčivých přípravků“ ( 6 ).

13.

Kromě toho jsem v kontextu analýzy této otázky odlišil projednávanou věc od věci, v níž byl vydán rozsudek A (Reklama a prodej léčivých přípravků on-line), vydaný pět dní před přijetím projednávané žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, a od věci, v níž byl vydán rozsudek DocMorris, vydaný po podání projednávané žádosti k Soudnímu dvoru ( 7 ).

14.

S ohledem na úvahy uvedené v mém prvním stanovisku se v projednávaném případě omezím na podrobnější posouzení otázek a bodů, které byly diskutovány na jednání.

15.

V odpovědi na otázku Soudního dvora položenou na jednání totiž společnost EUROAPTIEKA uvedla, že je toho názoru, že směrnice 2001/83 je použitelná pouze v případě, že je reklama určena k podpoře prodeje léčivých přípravků, a to za podmínky, že se s ohledem na bod 50 rozsudku A (Reklama a prodej léčivých přípravků on-line) jedná o konkrétní léčivé přípravky. V tomto ohledu tvrdila, že pokud jde o reklamu na blíže neurčené léčivé přípravky, neprovedl unijní normotvůrce prostřednictvím směrnice 2001/83 úplnou harmonizaci, a tudíž taková reklama pravděpodobně spadá do působnosti směrnice 2005/29/ES ( 8 ).

16.

Naproti tomu lotyšská vláda a Komise jsou v zásadě toho názoru, že i když členské státy nejsou oprávněny zcela zakázat reklamu, pokud jde o léčivé přípravky, které nepodléhají omezení výdeje na lékařský předpis, musí nicméně v souladu se směrnicí 2001/83 dbát na to, aby reklamní činnosti nepodporovaly neúčelné používání léčivých přípravků. Členský stát přitom musí podle Komise zohlednit zvyklosti a obyčeje tohoto členského státu. V souladu s touto logikou uvedla lotyšská vláda, že vnitrostátní orgány obdržely stížnosti hospodářských subjektů a spotřebitelů, jež se týkaly reklamní akce společnosti EUROAPTIEKA, kterou tato společnost používá jako jediná.

17.

Předmětem diskuse na jednání tedy byly tři hlavní otázky, které se týkaly zaprvé toho, zda se směrnice 2001/83 vykládaná ve světle bodu 50 rozsudku A (Reklama a prodej léčivých přípravků on-line), vztahuje také na reklamu na blíže neurčené léčivé přípravky; zadruhé toho, zda uvedená směrnice stanoví vedle zákazů vztahujících se k určitým kategoriím léčivých přípravků rovněž kritéria týkající se obsahu reklamy na takové léčivé přípravky, a zatřetí toho, zda taková reklama spadá nikoli do působnosti zmíněné směrnice, ale výlučně do působnosti směrnice 2005/29 ( 9 ).

18.

Ve svém prvním stanovisku jsem s přihlédnutím k jednoznačným závěrům vyplývajícím z doslovného, systematického a teleologického výkladu směrnice 2001/83, jakož i ke skutečnostem, které odlišují projednávanou věc od věcí, v nichž byl vydán rozsudek A (Reklama a prodej léčivých přípravků on-line) a rozsudek DocMorris, navrhl odpovědět na první předběžnou otázku kladně. Podle navrženého závěru může i reklama na blíže neurčené léčivé přípravky spadat do působnosti uvedené směrnice. Omezím se proto na uvedení několika doplňujících poznámek, v nichž se odráží bod 50 rozsudku A (Reklama a prodej léčivých přípravků on-line).

19.

Připomínám, že Soudní dvůr v bodě 50 rozsudku A (Reklama a prodej léčivých přípravků on-line) konstatoval, že „články 86 až 100 směrnice 2001/83, které tvoří [hlavy VIII a VIIIa této směrnice], se zaměřují na úpravu obsahu reklamního sdělení a způsobů reklamy na konkrétní léčivé přípravky a reklamu na služby on-line prodeje léčivých přípravků neregulují“.

20.

Ačkoli Soudní dvůr postavil takto vedle sebe reklamu „na konkrétní léčivé přípravky“ a reklamu „na služby on-line prodeje léčivých přípravků“, nelze tento bod vykládat v tom smyslu, že reklamní činnost má z hlediska unijního práva nutně podobu buď reklamy, jejímž účelem je propagovat konkrétní léčivý přípravek (první kategorie), nebo reklamy, jejímž účelem je propagovat služby týkající se léčivých přípravků (druhá kategorie). Podle mého názoru totiž existuje třetí kategorie reklamních činností, které nemůže směrnice 2001/83 opomenout, a sice reklamní činnost, jejímž účelem je přímo podpořit předepisování, výdej, prodej nebo spotřebu blíže neurčených léčivých přípravků. Na rozdíl od reklamy na služby (druhá kategorie) spadá tato třetí kategorie reklamních činností do působnosti uvedené směrnice, stejně jako reklama na konkrétní léčivý přípravek (první kategorie).

21.

Skutečnost, že Soudní dvůr v rozsudku A (Reklama a prodej léčivých přípravků on-line) tuto třetí kategorii reklamních činností nezmínil, vyplývá z toho, že předkládající soud se v uvedené věci dotazoval, zda je s unijním právem slučitelný mimo jiné zákaz reklamní činnosti, kterou Soudní dvůr kvalifikoval z hlediska unijního práva nikoli jako „reklamu na výrobky“, ale jako „reklamu na služby“ ( 10 ).

22.

Soudní dvůr totiž v bodě 48 rozsudku A (Reklama a prodej léčivých přípravků on-line) uvedl, že z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že poskytovatel, o kterého se jedná ve věci v původním řízení, „uskutečňuje rozmanitou a rozsáhlou reklamní kampaň týkající se jeho služeb on-line prodeje“ ( 11 ). S ohledem na toto zjištění dospěl Soudní dvůr k závěru, že není namístě zohledňovat hlavy VIII a VIIIa směrnice 2001/83 ( 12 ), neboť ustanovení, která tvoří uvedené hlavy, se zaměřují na úpravu obsahu reklamního sdělení a způsobů reklamy na konkrétní léčivé přípravky a reklamu na služby on-line prodeje léčivých přípravků neregulují ( 13 ).

23.

Pro úplnost musím poznamenat, že ve věci, v níž byl vydán rozsudek A (Reklama a prodej léčivých přípravků on-line), se podle Soudního dvora jednalo o výklad unijního práva, aby mohl předkládající soud ve čtyřech různých případech posoudit slučitelnost použití vnitrostátní právní úpravy s unijním právem ( 14 ).

24.

Ačkoli Soudní dvůr odlišil tyto čtyři případy, právě v části rozsudku věnované prvnímu případu formuloval obecnou úvahu, podle níž není namístě zohledňovat hlavy VIII a VIIIa směrnice 2001/83. Soudní dvůr uvedl, že tato obecná úvaha je důležitá „[z]a účelem zodpovězení první části položené otázky“ ( 15 ). Zmíněná obecná úvaha však nebyla zopakována v dalších bodech tohoto rozsudku, které se týkají ostatních případů.

25.

Lze si představit dvě možná vysvětlení, a sice že Soudní dvůr měl za to, že pouze v prvním případ figuruje reklamní prvek, anebo měl za to, že obecnou úvahu není nutné opakovat, neboť je použitelná na jakýkoli případ, který lze kvalifikovat jako „reklamní akci“.

26.

Skutečnost, že rozsudek A (Reklama a prodej léčivých přípravků on-line) umožňuje různé výklady, však nemění nic na tom, že Soudní dvůr vycházel z předpokladu, že (druhá) kategorie reklamních akcí, jejichž účelem je podpořit služby prodeje léčivých přípravků, nespadá do působnosti směrnice 2001/83. Z uvedeného rozsudku však nevyplývá, že by se tato směrnice nevztahovala na (třetí) kategorii reklamních akcí, které mají za účel přímo podpořit předepisování, výdej, prodej nebo spotřebu blíže neurčených léčivých přípravků.

27.

Otázkou je, jak lze tyto dvě kategorie reklamních akcí rozlišit. Rozsudek DocMorris, který odkazuje na bod 50 rozsudku A (Reklama a prodej léčivých přípravků on-line), naznačuje jejich obrysy.

28.

Připomínám, že Soudní dvůr v rozsudku DocMorris konstatoval, že reklamní akce v podobě výherní soutěže umožňující účastníkům vyhrát jiné předměty každodenního života než léčivé přípravky, přičemž účast na této hře je podmíněna zasláním objednávky na humánní léčivý přípravek podléhající omezení výdeje na lékařský předpis společně s tímto lékařským předpisem nespadá do působnosti ustanovení hlavy VIII směrnice 2001/83. Soudní dvůr přitom uvedl, že cílem takové reklamní akce není ovlivnit volbu zákazníka pro daný léčivý přípravek, nýbrž volbu lékárny, ve které si tento zákazník kupuje tento léčivý přípravek, přičemž tato druhá volba následuje po první ( 16 ).

29.

Vzhledem k tomu, že reklamní akce dotčená v uvedeném rozsudku byla podmíněna předchozím získáním lékařského předpisu pod dohledem osob způsobilých dané léčivé přípravky předepisovat, vyvozuji z toho, že podle názoru Soudního dvora taktéž nebylo cílem této reklamní akce ovlivnit rozhodnutí zákazníka koupit jeden či více léčivých přípravků. Uvedená reklamní akce tedy nemohla podporovat neúčelné používání léčivých přípravků ( 17 ).

30.

Naproti tomu, jak v jiné souvislosti poukázala generální advokátka J. Kokott, přestože mohou být léčivé přípravky, které nepodléhají omezení výdeje na lékařský předpis, pořízeny i na podnět lékařů, o jejich koupi velmi často rozhodují sami koneční spotřebitelé, což je důvod, proč je reklama na uvedené léčivé přípravky zaměřena rovněž na konečné spotřebitele ( 18 ). Aby se předešlo neúčelnému používání léčivých přípravků, které nepodléhají omezení výdeje na lékařský předpis, musí taková reklama určená spotřebitelům spadat do působnosti směrnice 2001/83. Pro úplnost dodávám, že úvaha, že pod uvedenou směrnici spadá pouze reklama na konkrétní léčivý přípravek, by z praktického hlediska značně omezila osobní působnost ustanovení hlav VIII a VIIIa uvedené směrnice. Takovou reklamu, zaměřenou na konkrétní léčivý přípravek, používají v zásadě podniky, které tento léčivý přípravek vyrábějí. Soudní dvůr nicméně tím, že rozhodl ve prospěch výkladu umožňujícího uznat přiměřeně širokou osobní působnost těchto ustanovení, ozřejmil, že definice pojmu „reklama na léčivé přípravky“ uvedená v čl. 86 odst. 1 téže směrnice jasně zdůrazňuje účel sdělení a neobsahuje žádný údaj o osobách šířících tuto informaci ( 19 ).

31.

Z toho vyplývá, jak jsem uvedl ve svém prvním stanovisku ( 20 ), že do působnosti směrnice 2001/83 spadají rovněž reklamní akce, které mají za účel podpořit předepisování, výdej, prodej nebo spotřebu blíže neurčených léčivých přípravků, pokud mohou ovlivnit rozhodnutí spotřebitele koupit léčivý přípravek, a mohou tedy podporovat neúčelné používání léčivých přípravků.

32.

Nyní je třeba přezkoumat druhou předběžnou otázku diskutovanou na jednání, a sice zda směrnice 2001/83 upravuje kromě zákazů týkajících se určitých kategorií léčivých přípravků, také kritéria, která musí reklama na blíže neurčené léčivé přípravky splňovat. Pro účely tohoto zkoumání je nejprve zapotřebí zabývat se rozsahem pozitivní harmonizace, kterou unijní normotvůrce prostřednictvím této směrnice provedl, a následně se pokusit tato kritéria identifikovat.

33.

Článek 88 odst. 1 směrnice 2001/83 ukládá členským státům povinnost zakázat reklamu určenou široké veřejnosti na léčivé přípravky, které mohou být vydány pouze na lékařský předpis, a na léčivé přípravky, které obsahují látky definované mezinárodními úmluvami jako psychotropní nebo omamné látky. Článek 88 odst. 2 této směrnice povoluje reklamu určenou široké veřejnosti na léčivé přípravky, které nepodléhají omezení výdeje na lékařský předpis ( 21 ).

34.

Z těchto dvou ustanovení lze vyvodit, že členské státy nemohou zcela zakázat reklamu týkající se zásilkového prodeje léčivých přípravků, které nepodléhají omezení výdeje na lékařský předpis ( 22 ).

35.

Za těchto okolností vyvstává otázka, zda se směrnice 2001/83 omezuje na zaručení práva na reklamu na léčivé přípravky, které nepodléhají omezení výdeje na lékařský předpis, aniž přitom stanovuje kritéria, která obsah této reklamy musí splňovat.

36.

Z dogmatického pohledu lze říci, že při neexistenci právní úpravy sekundárního práva je zájem na odstranění rozdílů mezi opatřeními členských států zajištěn negativní harmonizací. Pokud jde o volný pohyb zboží, jedná se zejména o zákaz opatření s účinkem rovnocenným množstevním omezením ( 23 ). Směrnice sice mohou ukládat členským státům zákazy, jako jsou zákazy uvedené v čl. 88 odst. 1 a 2 směrnice 2001/83, jsou však přirozeně vhodnější k přijímání pozitivních harmonizačních ustanovení. Podle této logiky je uvedená směrnice nástrojem, který by měl podle svého typického použití sloužit ke stanovení kritérií, která musí reklama povolená touto směrnicí splňovat.

37.

Lze jistě argumentovat, že zájem přijmout směrnici povolující reklamu na léčivé přípravky, které nepodléhají omezení výdeje na lékařský předpis, aniž by došlo k upřesnění kritérií, která musí tato reklama splňovat, vycházel ze skutečnosti, že v případě neexistence takové směrnice by tuto reklamu mohly členské státy zakázat. Jak jsem totiž poznamenal ve svém prvním stanovisku ( 24 ), na vnitrostátní opatření, které se týká jak reklamy na konkrétní léčivý přípravek, tak reklamy na blíže neurčené léčivé přípravky, může být nahlíženo tak, že „upravuje způsoby prodeje“ ve smyslu judikatury Soudního dvora a splňuje obě podmínky vyplývající z judikatury Keck a Mithouard ( 25 ), a nespadá proto do působnosti článku 34 SFEU. Členské státy by tedy mohly zakázat veškerou reklamu na léčivé přípravky, které nepodléhají omezení výdeje na lékařský předpis.

38.

Takový výklad ustanovení hlav VIII a VIIIa směrnice 2001/83 by však byl v rozporu se základním cílem této směrnice, kterým není liberalizovat reklamní činnosti v rámci Unie, ale harmonizovat vnitrostátní právní předpisy v této oblasti v zájmu spotřebitelů a jejich zdraví.

39.

Zaprvé Soudní dvůr již uvedl, že hlavním cílem směrnice 2001/83 je ochrana veřejného zdraví ( 26 ). V návaznosti na tuto logiku uvádí bod 45 odůvodnění této směrnice, že reklama určená široké veřejnosti, a to i na léčivé přípravky vydávané bez lékařského předpisu, by mohla mít vliv na veřejné zdraví, pokud by byla přehnaná nebo neuvážená, a měla by proto, pokud je povolena, splňovat určitá základní kritéria, která by měla být definována. Podle téže logiky by za předpokladu, že by reklama na blíže neurčené léčivé přípravky mohla vést k neúčelnému používání léčivých přípravků ( 27 ) a ovlivnit tím veřejné zdraví, měla být uvedená směrnice pojímána jako nástroj definující základní kritéria, která musí taková reklama splňovat.

40.

Zadruhé výklad směrnice 2001/83, podle něhož tato směrnice taková kritéria nedefinuje, by byl v rozporu s ratio legis ustanovení hlav VIII a VIIIa směrnice. Jak totiž vyplývá z bodu 43 odůvodnění uvedené směrnice ( 28 ), unijní normotvůrce těmito ustanoveními usiloval o odstranění rozdílů vyplývajících z toho, že členské státy přijaly zvláštní opatření týkající se reklamy na léčivé přípravky. Vzhledem k tomu, že tyto rozdíly existovaly i v případě reklamy na blíže neurčené léčivé přípravky, je třeba mít za to, že unijní normotvůrce usiloval prostřednictvím téže směrnice o jejich odstranění.

41.

Zatřetí Soudní dvůr v rámci výkladu pojmu „reklama na léčivé přípravky“ konstatoval, že čl. 86 odst. 1 směrnice 2001/83 stanoví obecné pravidlo, které se použije ve všech případech, kdy je nezbytné určit, zda má určitá činnost znaky reklamy na léčivý přípravek. Jak jsem uvedl ve svém prvním stanovisku, chápu tuto úvahu Soudního dvora v tom smyslu, že unijní normotvůrce chtěl stran rámce, ve vztahu k němuž je třeba posoudit soulad reklamních akcí týkajících se léčivých přípravků s unijním právem, upřednostnit nikoli ustanovení primárního práva, ale ustanovení této směrnice ( 29 ).

42.

Z výše uvedených úvah vyplývá, že směrnice 2001/83 byla koncipována jako nástroj, jehož prostřednictvím provedl unijní normotvůrce pozitivní harmonizaci, i pokud jde o reklamu na blíže neurčené léčivé přípravky. Nyní je třeba určit, řečeno slovy bodu 45 odůvodnění této směrnice, která „základní kritéria“ musí reklama na blíže neurčené léčivé přípravky splňovat.

43.

V rozsudku Deutscher Apothekerverband odkázal Soudní dvůr na čl. 88 odst. 2 směrnice 2001/83, podle něhož „[p]ředmětem reklamy určené široké veřejnosti mohou být léčivé přípravky, které jsou s ohledem na jejich složení nebo účel určeny a uzpůsobeny k použití bez zásahu lékaře pro stanovení diagnózy, předepsání nebo sledování léčby, případně na radu lékárníka“, přičemž upřesnil, že „reklama na léčivé přípravky, které jsou určeny a uzpůsobeny k použití bez zásahu lékaře, je obecně povolena, s výhradou dodržení určitých podmínek“ ( 30 ).

44.

Nelze mít za to, že se toto upřesnění, které se týkalo „dodržení určitých podmínek“, vztahuje pouze na případné použití „na radu lékárníka“ výslovně uvedené v čl. 88 odst. 2 směrnice 2001/83. Soudní dvůr totiž v rozsudku Deutscher Apothekerverband, v zásadě konstatoval, že toto ustanovení nelze vykládat tak, že vylučuje reklamu na zásilkový prodej léčivých přípravků na základě údajné nutnosti fyzické přítomnosti lékárníka ( 31 ). Kromě toho by případné použití „na radu lékárníka“ představovalo jedinou podmínku, kdežto v uvedeném rozsudku Soudní dvůr zmiňoval „dodržení určitých podmínek“.

45.

Článek 88 odst. 2 směrnice 2001/83 v původním znění mimoto obsahoval druhý pododstavec, který uváděl, že „[č]lenské státy zakážou, aby v reklamě určené široké veřejnosti byly uváděny léčebné indikace“ ( 32 ).

46.

Je pravda, že Soudní dvůr toto ustanovení v rozsudku Deutscher Apothekerverband nezmínil ( 33 ). Kromě toho bylo uvedené ustanovení zrušeno směrnicí 2004/27, stejně jako čl. 88 odst. 1 třetí odrážka směrnice 2001/83 v původním znění, který členským státům ukládal povinnost zakázat také reklamu určenou široké veřejnosti na léčivé přípravky, „které nesmějí být předmětem reklamy určené široké veřejnosti podle odst. 2 druhého pododstavce“.

47.

Původní znění čl. 88 odst. 2 druhého pododstavce směrnice 2001/83 však podle všeho odráželo myšlenku, že by reklama, která by přeháněním vlastností léčivého přípravku mohla vést spotřebitele k nadměrné spotřebě nebo k neúčelnému užívání léčivých přípravků, měla být zakázána. Tato myšlenka se projevila zmínkou o „určitých podmínkách“, které musí reklama na léčivé přípravky splňovat, a na které Soudní dvůr odkázal v rozsudku Deutscher Apothekerverband ( 34 ). Bod 45 odůvodnění této směrnice se totiž především týká normativního obsahu jejího čl. 88 odst. 2, který povoluje reklamu určenou široké veřejnosti na léčivé přípravky, které nepodléhají omezení výdeje na lékařský předpis. V tomto bodě odůvodnění unijní normotvůrce uvedl, že je třeba definovat podmínky („určitá základní kritéria“), které musí splňovat „reklama určená široké veřejnosti na [takové] léčivé přípravky“, aby nebyla „přehnaná nebo neuvážená“, a neměla tudíž „vliv na veřejné zdraví“.

48.

Ještě důležitější je skutečnost, že unijní normotvůrce neupustil od myšlenky, že reklama povolená podle směrnice 2001/83 musí splňovat určité podmínky. Rozhodnutí zrušit čl. 88 odst. 1 třetí odrážku a čl. 88 odst. 2 druhý pododstavec této směrnice naopak vychází ze skutečnosti, že uvedený normotvůrce považoval za nezbytné definovat tato „základní kritéria“ méně kasuistickým způsobem.

49.

V tomto duchu se vůle unijního normotvůrce bojovat proti „přehnan[é] nebo neuvážen[é]“ reklamě, která by „mohla mít vliv na veřejné zdraví“ promítla do čl. 87 odst. 3 směrnice 2001/83. Toto ustanovení uvádí, že „[r]eklama na léčivý přípravek […] musí podporovat účelné používání léčivého přípravku tím, že ho představuje objektivně a bez přehánění jeho vlastností [první odrážka] [a] nesmí být klamavá [druhá odrážka]“. Ačkoli uvedené ustanovení odkazuje z hlediska znění na reklamu na léčivý přípravek, systematický a teleologický výklad této směrnice hovoří ve prospěch výkladu, podle něhož požadavky stanovené v témže ustanovení odrážejí podmínky nebo, řečeno slovy bodu 45 odůvodnění zmíněné směrnice, „základní kritéria“ použitelná na veškerou reklamu spadající do oblasti působnosti téže směrnice, včetně reklamy na blíže neurčené léčivé přípravky.

50.

Pokud jde totiž zaprvé o čl. 87 odst. 3 první odrážku směrnice 2001/83, je samozřejmě pravda, jak bylo zmíněno na jednání, že toto ustanovení uvádí, že reklama na léčivý přípravek „musí podporovat účelné používání léčivého přípravku tím, že ho představuje objektivně a bez přehánění jeho vlastností“.

51.

Soudní dvůr nicméně tento bod objasnil v rozsudku Gintec ( 35 ), když uvedl, že požadavek zabránit jakékoli přehnané nebo neuvážené reklamě, která by mohla mít vliv na veřejné zdraví, na který odkazuje bod 45 odůvodnění směrnice 2001/83, se odráží v čl. 87 odst. 3 této směrnice, podle kterého musí reklama na léčivé přípravky podporovat jejich účelné používání. Je příznačné, že Soudní dvůr odkázal na toto ustanovení, ale nepřevzal jeho úplné znění. Soudní dvůr však převzal podstatnou část tohoto ustanovení a odvolal se na ni jako na odraz „požadavku“, na němž stojí ustanovení uvedené směrnice. Právě tento požadavek ukládá členským státům povinnost zakázat jakoukoliv reklamu, která podporuje neúčelné užívání léčivých přípravků, včetně blíže neurčených léčivých přípravků.

52.

Zadruhé, pokud jde o čl. 87 odst. 3 druhou odrážku směrnice 2001/83, požadavek, aby reklama nebyla klamavá, je odrazem článku 97 této směrnice. Podle tohoto druhého ustanovení jsou vhodnými a účinnými způsoby kontroly reklamy na léčivé přípravky zejména možnost nařídit zastavení klamavé reklamy nebo učinit příslušné právní kroky k nařízení zastavení této reklamy. Zmíněné ustanovení tedy potvrzuje, z hlediska znění, relevanci požadavku, že reklama nesmí být klamavá ani v případě, že se jedná o reklamu na blíže neurčené léčivé přípravky. Tento požadavek se tedy v souladu s původním zněním čl. 88 odst. 2 zmíněné směrnice a odkazem na „dodržení určitých podmínek“ uvedeným v rozsudku Deutscher Apothekerverband ( 36 ), vztahuje i na reklamu na blíže neurčené léčivé přípravky.

53.

Z výše uvedeného vyplývá, že směrnice 2001/83 stanoví přinejmenším dvě „základní kritéria“, která musí splňovat reklama na blíže neurčené léčivé přípravky, a sice kritérium, podle něhož se podle této směrnice nesmí jednat o reklamu, která podporuje neúčelné užívání léčivých přípravků, a kritérium, podle něhož nesmí být reklama klamavá ve smyslu této směrnice.

54.

Skutečnost, že jsou tato „základní kritéria“ definována abstraktně, vychází z právní povahy směrnice 2001/83. Tato směrnice sice provedla úplnou harmonizaci v oblasti reklamy na léčivé přípravky, ponechává však členským státům pravomoc určit formu a prostředky, které umožní tato základní kritéria zavést a zakázat reklamu, která tato kritéria nesplňuje. Členské státy naproti tomu nemohou přijímat taková ustanovení, která by se od pravidel stanovených a výslovně vyjmenovaných uvedenou směrnicí odchylovala. Nemohou tedy tato kritéria opomenout a povolit jakoukoli reklamu na léčivé přípravky.

55.

V každém případě skutečnost, že určitá základní kritéria pro reklamu na blíže neurčené léčivé přípravky vyplývají ze směrnice 2001/83, potvrzuje výklad, podle něhož taková reklama může spadat pod pojem „reklama na léčivé přípravky“ ve smyslu čl. 86 odst. 1 této směrnice.

56.

Nyní je třeba přezkoumat tezi, podle níž reklama na blíže neurčené léčivé přípravky nespadá do působnosti směrnice 2001/83, ale výlučně do působnosti směrnice 2005/29. Pro účely tohoto přezkumu je třeba se nejprve zabývat důsledky této teze a následně vztahem mezi těmito dvěma směrnicemi.

57.

Směrnice 2005/29 vymezuje svou působnost tak, že ve svém čl. 3 odst. 1 odkazuje na pojem „nekalé obchodní praktiky vůči spotřebitelům“. Pojem „nekalé obchodní praktiky“ je definován v čl. 2 písm. d) této směrnice zvláště široce jako „jednání, opomenutí, chování nebo prohlášení, obchodní komunikace včetně reklamy a uvedení na trh ze strany obchodníka přímo související s propagací, prodejem nebo dodáním produktu spotřebiteli“ ( 37 ). Kromě toho se v souladu s čl. 2 písm. c) zmíněné směrnice pojmem „produkt“ rozumí zboží nebo služba.

58.

Z judikatury lze vyvodit, že s ohledem na tyto široké definice představuje „obchodní praktiku“ ve smyslu směrnice 2005/29 reklama na poskytování služeb zubní péče ( 38 ), jakož i reklama na zákroky estetické chirurgie ( 39 ), ať již prostřednictvím šíření reklamních letáků nebo internetu.

59.

Mimoto podle uvedené judikatury nebrání směrnice 2005/29 vnitrostátní právní úpravě, která chrání veřejné zdraví, jakož i důstojnost dotyčného povolání tím, že všeobecně a absolutně zakazuje veškerou reklamu na takováto plnění nebo služby ( 40 ). V důsledku této směrnice totiž nejsou zpochybněna vnitrostátní ustanovení týkající se zdravotní nezávadnosti a bezpečnosti produktů nebo jiných zvláštních pravidel, která se vztahují na regulované profese ( 41 ).

60.

Vzhledem k tomu, že se takováto vnitrostátní ustanovení týkají plnění a služeb, může článek 56 SFEU bránit těmto ustanovením v rozsahu, v němž představují omezení volného pohybu služeb ( 42 ). Členským státům tedy může být bráněno v tom, aby stanovily obecný a absolutní zákaz jakékoli reklamy na tato dodání nebo služby.

61.

Je sice pravda, že s ohledem na široké definice, které směrnice 2005/29 k vymezení své působnosti používá, mohou jak reklama na konkrétní léčivý přípravek, tak reklama na blíže neurčené léčivé přípravky představovat „obchodní praktiku“ ve smyslu této směrnice. Přijetí teze, podle níž reklama na blíže neurčené léčivé přípravky nespadá do působnosti směrnice 2001/83, nýbrž do působnosti směrnice 2005/29, by však členským státům umožnilo stanovit zákazy týkající se této reklamy nezávisle na skutečnosti, zda taková reklama představuje nekalou obchodní praktiku, či nikoli. Na rozdíl od reklamy na plnění nebo služby totiž vnitrostátní ustanovení týkající se reklamy na takové produkty, jako jsou léčivé přípravky, nespadají do působnosti článku 34 SFEU ( 43 ). Směrnice 2005/29 tedy nepředstavuje vhodný rámec k zajištění harmonizace vnitrostátních předpisů v oblasti reklamy na léčivé přípravky.

62.

Skutečnost, že směrnice 2005/29 umožnuje použít specifičtější nástroje unijního práva, je v kontextu projednávané věci důležitým prvkem.

63.

V tomto ohledu z čl. 3 odst. 3 směrnice 2005/29 vyplývá, že touto směrnicí nejsou dotčena ustanovení unijního nebo vnitrostátního práva týkající se zdravotní nezávadnosti a bezpečnosti produktů. Stejně tak zmíněná směrnice ve svém čl. 3 odst. 4 stanoví, že v případě rozporu mezi jejími ustanoveními a jinými pravidly unijního práva, která upravují určité aspekty nekalých obchodních praktik, jsou tato jiná pravidla pro tyto určité aspekty rozhodující a použijí se.

64.

Vzhledem k tomu, že je tvrzení, podle něhož reklama na konkrétní léčivý přípravek spadá do působnosti směrnice 2001/83, zatímco reklama na blíže neurčené léčivé přípravky spadá pouze do působnosti směrnice 2005/29, založeno na čl. 3 odst. 3 a 4 uvedené směrnice, je obtížně slučitelné se systematickým výkladem této směrnice.

65.

Pokud jde totiž o reklamní činnosti, nečiní směrnice 2005/29 rozdíl mezi těmi, které se týkají konkrétního léčivého přípravku, a těmi, které se týkají blíže neurčených léčivých přípravků.

66.

Směrnice 2005/29 totiž zakazuje zejména nekalé obchodní praktiky, které jsou klamavé ve smyslu jejích článků 6 a 7 ( 44 ). Podle čl. 7 odst. 1 a 2 této směrnice je „[o]bchodní praktika […] považována za klamavou, pokud […] opomene uvést závažné informace, které […] průměrný spotřebitel potřebuje [nebo pokud] závažné informace […] zatají nebo poskytne nejasným, nesrozumitelným nebo dvojznačným způsobem nebo v nevhodný čas […] anebo neuvede obchodní záměr obchodní praktiky, není-li patrný ze souvislosti“.

67.

Článek 7 odst. 5 směrnice 2005/29 stanoví, že „[p]ožadavky na informace stanovené [unijními] právními předpisy v souvislosti s obchodní komunikací, včetně reklamy a uvádění na trh, jejichž demonstrativní výčet je uveden v příloze II, jsou považovány za podstatné“. Tato příloha odkazuje na ustanovení směrnice 2001/83. Tento odkaz se týká nejen ustanovení této směrnice, jako je její článek 89, který se vztahuje, přinejmenším z hlediska znění, na reklamu na léčivý přípravek a její obsah, ale také článků 86 až 100 uvedené směrnice. Potvrzuje tedy, že i z hlediska směrnice 2005/29 spadá do působnosti směrnice 2001/83 jak reklama na konkrétní léčivý přípravek, tak reklama na blíže neurčené léčivé přípravky.

68.

S ohledem na všechny výše uvedené úvahy, jakož i analýzu provedenou v mém prvním stanovisku v této věci (C‑530/20, EU:C:2021:993) trvám na návrhu své odpovědi na předběžné otázky položené Latvijas Republikas Satversmes tiesa (Ústavní soud, Lotyšsko), který je formulován v bodě 91 mého prvního stanoviska.