1.

Projednávaná věc se vyznačuje paradoxem, který vede k těžko řešitelné rozporuplné situaci. Dotyčný, albánský státní příslušník, je stíhán bulharskými orgány činnými v trestním řízení pro spáchání závažného trestného činu, u něhož ustanovení bulharského trestního řádu vyžadují, aby byl přítomen při řízení před soudem. Současně ustanovení bulharského zákona o cizincích požadují vyhoštění tohoto státního příslušníka do země jeho původu a aby mu byl na dobu pěti let zakázán vstup na bulharské území a pobyt na něm. Z toho vyplývá, že dotyčnému je znemožněno zúčastnit se ve vlastní věci řízení před soudem, ačkoliv je k tomu podle ustanovení vnitrostátního práva povinen a podle ustanovení unijního práva oprávněn.

2.

Podstatou předběžných otázek předkládajícího soudu je tedy žádost, aby Soudní dvůr upřesnil, v jakém rozsahu právo obviněné osoby být přítomna při řízení před soudem, zaručené v článku 8 směrnice (EU) 2016/343 ( 2 ), členskému státu umožňuje přistoupit k výkonu rozhodnutí o navrácení spojeného se zákazem vstupu a pobytu a přijatého vůči státnímu příslušníkovi třetí země stíhanému pro spáchání závažného trestného činu, o němž dosud nebylo rozhodnuto.

3.

V rámci tohoto stanoviska nejprve objasním důvody, pro které musí být tyto otázky posouzeny s ohledem na požadavky směrnice 2016/343 týkající se práva být přítomen při řízení před soudem na straně jedné a na pravidla stanovená ve směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES ze dne 16. prosince 2008 o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí ( 3 ) na straně druhé.

4.

Následně vysvětlím důvody, pro které v situaci, kdy je vůči státnímu příslušníkovi třetí země stíhanému v trestním řízení přijato rozhodnutí o navrácení spojené se zákazem vstupu a pobytu, dodržení čl. 8 odst. 1 směrnice 2016/343 vyžaduje, aby bylo v každém jednotlivém případě ověřeno, zda okamžitý výkon takového rozhodnutí umožňuje tomuto státnímu příslušníkovi být přítomen při řízení před soudem a zda není případně namístě v souladu s příslušnými ustanoveními směrnice 2008/115 odložit vyhoštění nebo zrušit či pozastavit zákaz vstupu a pobytu.

5.

Uvedu rovněž, že ustanovení obsažená v čl. 8 odst. 2 směrnice 2016/343 nebrání tomu, aby členský stát vedl řízení před soudem proti uvedenému státnímu příslušníkovi v jeho nepřítomnosti, a to za podmínky, že tento státní příslušník byl nejen řádně vyrozuměn o řízení před soudem a upozorněn na následky nedostavení se k soudu, ale také řádně vyrozuměn o zvláštních opatřeních umožňujících mu se k řízení dostavit, anebo za podmínky, že tato osoba, jež byla o řízení před soudem vyrozuměna, je odpovídajícím způsobem zastupována jí zmocněným obhájcem nebo obhájcem ustanoveným ex offo.

6.

Naproti tomu předložím důvody, pro které tento článek brání tomu, aby se řízení před soudem konalo v nepřítomnosti obviněné osoby, pokud tato osoba, ačkoliv byla na následky nedostavení se k soudu upozorněna, vyjádřila vůli vzdát se práva být přítomna při řízení před soudem pouze v průběhu přípravného řízení, v okamžiku, kdy nebyl stanoven termín jednání.

7.

Konečně upřesním, proč dle mého názoru čl. 8 odst. 1 směrnice 2016/343, podle kterého členské státy zajistí, aby obviněná osoba měla právo být ve vlastní věci přítomna při řízení před soudem, brání vnitrostátním právním předpisům, které stanoví, že obviněná osoba je povinna dostavit se k soudnímu řízení.

8.

Směrnice 2016/343 stanoví v souladu se svým článkem 1, nadepsaným „Předmět“, minimální pravidla týkající se některých aspektů presumpce neviny a práva být přítomen při řízení před soudem.

9.

Článek 8 této směrnice, nadepsaný „Právo být přítomen při řízení před soudem“, v odstavcích 1 až 4 stanoví:

„1.   Členské státy zajistí, aby podezřelá nebo obviněná osoba měla právo být ve vlastní věci přítomna při řízení před soudem.

2.   Členské státy mohou stanovit, že řízení před soudem, jež může vést k rozhodnutí o vině či nevině podezřelé nebo obviněné osoby, se může konat v její nepřítomnosti, pokud:

3.   Rozhodnutí, které bylo přijato podle odstavce 2, může být vůči dotčené podezřelé či obviněné osobě vykonáno.

4.   Pokud právní řád členských států umožňuje provést řízení před soudem v nepřítomnosti podezřelé nebo obviněné osoby, avšak nelze splnit podmínky stanovené v odstavci 2 tohoto článku, neboť přes vynaložení přiměřeného úsilí nemohlo být zjištěno místo pobytu podezřelé či obviněné osoby, mohou členské státy stanovit, že takové rozhodnutí lze přesto vynést a vykonat. V takovém případě členské státy zajistí, aby v okamžiku vyrozumění podezřelé nebo obviněné osoby o takovém rozhodnutí, zejména při jejím zadržení, byla tato osoba rovněž v souladu s článkem 9 poučena o možnosti napadnout takové rozhodnutí a o právu na nové řízení před soudem či na uplatnění jiného prostředku právní nápravy.“

10.

Článek 9, nadepsaný „Právo na nové řízení před soudem“, zní:

„Členské státy zajistí, aby v případech, kdy podezřelá nebo obviněná osoba nebyla přítomna při řízení, které bylo proti ní vedeno před soudem, a kdy nebyly splněny podmínky stanovené v čl. 8 odst. 2, měla tato osoba právo na nové řízení před soudem nebo jiný prostředek právní nápravy, který umožní nově posoudit skutkový stav věci, včetně vyhodnocení nových důkazů, a který může vést ke zrušení původního rozhodnutí. Členské státy v této souvislosti zajistí, aby tato podezřelá nebo obviněná osoba měla právo být přítomna při řízení před soudem, aktivně se jej účastnit v souladu s vnitrostátními procesními předpisy a vykonávat své právo na obhajobu.“

11.

V souladu se svým článkem 1, nadepsaným „Předmět“, směrnice 2008/115 „stanoví společné normy a postupy, které jsou v členských státech používány při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí v souladu se základními právy jakožto obecnými zásadami [unijního] práva […] i s mezinárodním právem […]“

12.

Článek 3 této směrnice, nadepsaný „Definice“, zní:

„Pro účely této směrnice se rozumí:

[…]

[…]“

13.

Článek 9 uvedené směrnice, nadepsaný „Odklad vyhoštění“, v odstavci 2 stanoví:

„Členské státy mohou vyhoštění odložit o přiměřenou dobu podle konkrétních okolností jednotlivých případů. Členské státy zohlední zejména

14.

Článek 11 téže směrnice, nadepsaný „Zákaz vstupu“, v odstavci 3 čtvrtém pododstavci stanoví:

„Členské státy mohou v individuálních případech nebo v určitých kategoriích případů zrušit či pozastavit zákaz vstupu z jiných důvodů [než jsou důvody uvedené v předchozích pododstavcích].“

15.

Článek 247b Nakazatelno-procesualeneho kodeksu (trestní řád) ( 4 ) stanoví:

„(1)   […] Na pokyn soudce zpravodaje se obžalovanému doručí opis obžaloby. Doručením obžaloby je obžalovaný vyrozuměn o stanoveném datu konání předběžného jednání a otázkách uvedených v čl. 248 odst. 1, o svém právu dostavit se k soudnímu jednání s obhájcem podle své volby, a o možnosti ustanovení obhájce ex offo v případech uvedených v čl. 94 odst. 1, jakož i o tom, že věc může být projednána a rozhodnuta v jeho nepřítomnosti, v souladu s článkem 269.

(2)   O předběžném jednání a otázkách uvedených v čl. 248 odst. 1 se vyrozumí státní zástupce a obhájce, jakož i poškozený nebo jeho právní nástupci či poškozená právnická osoba, kteří jsou poučeni o právu zvolit si obhájce.

[…]“

16.

Článek 248 odst. 1 NPK, ve znění použitelném na skutečnosti v původním řízení, zní:

„[…] V rámci předběžného jednání se projednají tyto otázky:

[…]

[…]

17.

Článek 269 NPK stanoví:

„(1)   Přítomnost obžalovaného na jednání je povinná, je-li obžalován ze závažného trestného činu.

(2)   Soud může obžalovanému nařídit, aby se dostavil i v případech, kdy jeho přítomnost není povinná, avšak je nezbytná pro zjištění objektivní pravdy.

(3)   Nebrání-li to zjištění objektivní pravdy, může být věc projednána v nepřítomnosti obžalovaného, pokud:

18.

Zakon za čuždencite v Republika Bulgarija (zákon o cizincích v Bulharské republice) ( 5 ), ze dne 23. prosince 1998, ve znění použitelném na skutkový stav v původním řízení, provádí směrnici 2008/115 ( 6 ).

19.

Článek 10 odst. 1 ZČRB stanoví:

„(1)   […] Vízum se cizinci neudělí nebo vstup na území se cizinci odepře, jestliže:

[…]

[…]

[…]“

20.

Článek 10 odst. 2 ZČRB zní:

„(2)   […] V případech podle odstavce 1 může být vízum uděleno nebo vstup na území Bulharské republiky umožněn z humanitárních důvodů, nebo je-li to v zájmu státu či nezbytné ke splnění mezinárodních závazků.“

21.

Článek 41 bod 5 ZČRB stanoví:

„[…] Navrácení se nařídí, pokud

[…]

22.

Článek 42h odst. 1 ZČRB zní:

„[…] Zákaz vstupu a pobytu na území členských států Evropské unie se uloží, pokud […]

[…]

23.

Článek 44 odst. 5 ZČRB stanoví:

„(5)   […] Pokud existují překážky, které cizinci brání v tom, aby okamžitě opustil území nebo vstoupil do jiné země, a není stanoveno žádné opatření pro jeho okamžité vyhoštění, orgán, který vydal rozhodnutí o uložení donucovacího správního opatření, nebo ředitel ředitelství pro ‚Migraci‘ po posouzení individuálních okolností a nebezpečí útěku či zabránění navrácení jiným způsobem nařídí podle podmínek stanovených prováděcí vyhláškou k tomuto zákonu výkon některého z následujících zajišťovacích opatření jako celek nebo odděleně:

[…]“

24.

Ustanovení čl. 44 odst. 6 ZČRB zní:

„(6)   […] Pokud bylo přijato donucovací správní opatření na základě čl. 39a odst. 1 bodu 2 a 3 vůči cizinci a pokud posledně uvedený brání výkonu uloženého opatření, nebo pokud existuje nebezpečí útěku, mohou orgány uvedené v odst. 1 nařídit umístění tohoto cizince ve zvláštním zařízení pro předběžné zajištění cizinců za účelem přípravy jeho vrácení na hranici Bulharské republiky nebo jeho vyhoštění. Nucené umístění se nařídí rovněž v případě, kdy cizinec nedodrží podmínky zajišťovacích opatření stanovených v odst. 5.“

25.

Sofijska rajonna prokuratura (obvodní státní zastupitelství v Sofii, Bulharsko) zahájilo trestní stíhání proti HN, albánskému státnímu příslušníkovi, s tím, že měl dne 11. března 2020 na stanovišti hraniční kontroly na letišti v Sofii použít padělané doklady totožnosti jiného státu, a sice cestovní pas a občanský průkaz, s cílem vycestovat z bulharského území do Spojeného království. Uvedené protiprávní jednání je ve smyslu použitelných vnitrostátních právních předpisů závažným trestným činem, za který lze uložit trest odnětí svobody více než pět let.

26.

Z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že Granično policejsko upravlenie (orgán pohraniční policie, Bulharsko) dne 11. března 2020 zadržel HN a zahájil přípravné řízení u obvodního státního zastupitelství v Sofii. Následující den vydal ředitel orgánu pohraniční policie rozhodnutí o navrácení HN na základě čl. 41 bodu 5 a čl. 44 odst. 1 ZČRB a přijal opatření „zákazu vstupu a pobytu“ HN na dobu pěti let s platností od 12. března 2020 do 11. března 2025, a to podle čl. 43h odst. 3 a 4 ve spojení s čl. 10 odst. 1 body 7 a 22, jakož i čl. 44 odst. 1 ZČRB.

27.

Žádné z těchto dvou donucovacích správních opatření nebylo napadeno opravným prostředkem.

28.

Dne 27. dubna 2020 bylo HN, kterého doprovázel jemu ustanovený obhájce ex offo, sděleno podle článku 316 ve spojení s čl. 308 odst. 1 a 2 Nakazatelen kodeks (trestní zákon) obvinění pro trestný čin úmyslného použití padělaných dokladů totožnosti. Při této příležitosti byl v přítomnosti tlumočníka poučen o svých právech, a to včetně práv zakotvených v článku 269 NPK, týkajících se konání řízení před soudem v nepřítomnosti a o jeho následcích. Při výslechu konaném téhož dne HN prohlásil, že právům, o nichž byl poučen, rozumí a že si nepřeje zúčastnit se řízení před soudem.

29.

Dne 27. května 2020 podalo obvodní státní zastupitelství v Sofii obžalobu k předkládacímu soudu a na jejím základě bylo zahájeno trestní řízení v původní věci.

30.

Dne 16. června 2020 opustil HN zařízení pro zajištění státních příslušníků třetích zemí a v rámci výkonu opatření, která byla vůči jeho osobě vydána, byl vrácen na hranici, na hraniční přechod Gjuševo.

31.

Usnesením ze dne 24. června 2020 byl nařízen termín předběžného jednání v trestní věci ve veřejném zasedání na 23. července 2020 a soudce zpravodaj nařídil, aby HN byly s ohledem na požadavky čl. 274b odst. 3 NPK prostřednictvím zástupců ředitelství pro „Migraci“ bulharského ministerstva vnitra předány opisy usnesení a obžaloby v albánštině. Bylo také upozorněno na skutečnost, že přítomnost HN na soudním jednání je podle čl. 269 odst. 1 NPK povinná a že jednání lze konat v nepřítomnosti obžalovaného za podmínek uvedených v čl. 269 odst. 3 NPK.

32.

Dne 16. července 2020 ředitelství pro „Migraci“ bulharského ministerstva vnitra předkládajícímu soudu sdělilo, že HN opustil zařízení pro zajištění cizinců a byl vrácen na hranici. Z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že HN nebyl vyrozuměn o tom, že proti němu bylo zahájeno trestní stíhání.

33.

Na veřejném soudním jednání, které proběhlo dne 23. července 2020, obvodní státní zastupitelství v Sofii uvedlo, že podmínky požadované pro konání řízení v nepřítomnosti obžalovaného jsou splněny, a to vzhledem k tomu, že se HN nachází mimo bulharské území a jeho bydliště není známo. Bulharské soudní orgány v současné době nemají povědomí o tom, kde se tato osoba zdržuje.

34.

Předkládající soud zdůrazňuje, že z čl. 10 odst. 1 a 2 ZČRB vyplývá, že je-li trestní řízení vedeno proti státnímu příslušníkovi třetí země z důvodu, že se pokusil o vstup na území nebo průjezd přes území za použití padělaných nebo pozměněných úředních dokladů, není jeho právo být osobně přítomen při trestním řízení, které je proti němu vedeno, dodrženo.

35.

Předkládající soud nastiňuje tři scénáře, jak toto porušení práv obviněné osoby zhojit.

36.

V případě, že je obviněná osoba vyhoštěna a je jí zakázán vstup a pobyt na území státu, ve kterém trestní stíhání probíhá, má předkládající soud za to, že by v souladu s použitelnými mezinárodními právními předpisy bylo možné určit místo bydliště této osoby v zahraničí a vyrozumět ji následně o trestním řízení a konat řízení před soudem v její nepřítomnosti, přičemž by byla zastupována jí ustanoveným obhájcem ex offo.

37.

Druhý scénář by spočíval v přerušení trestního stíhání na dobu platnosti zákazu vstupu a pobytu, aby bylo zaručeno dodržení procesních práv uvedené osoby.

38.

Třetí scénář by spočíval ve včasném stanovení termínů jednání před soudem a sdělení orgánům pohraniční policie při bulharském ministerstvu vnitra, že jsou povinny umožnit obviněné osobě vstup na bulharské území, aby mohla v plném rozsahu využít svého práva, které jí přiznává čl. 8 odst. 1 směrnice 2016/343, být ve vlastní věci přítomna při řízení před soudem, a to navzdory zákazu vstupu, který byl obviněné osobě uložen. To by nicméně znamenalo podmínit právo obviněné osoby být přítomna při řízení před soudem předchozím vydáním povolení ke vstupu na bulharské území výkonnou mocí. Předkládající soud zdůrazňuje, že takové povolení nelze napadnout opravným prostředkem před soudem, což by de facto znamenalo správní překážky ohrožující právo na spravedlivý proces.

39.

Za těchto okolností se Sofijski rajonen sad (obvodní soud v Sofii, Bulharsko) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

40.

K těmto otázkám podaly písemná vyjádření německá, maďarská a nizozemská vláda, jakož i Evropská komise.

41.

Dne 5. října 2021 zaslal Soudní dvůr předkládajícímu soudu žádost o informace týkající se právního rámce sporu v původním řízení, na kterou předkládající soud odpověděl dne 11. října 2021.

42.

Na jednání předložili ústní vyjádření HN a Komise.

43.

Úvodem vyslovím poznámku týkající se relevantního právního rámce.

44.

Mám totiž za to, že položené otázky vyžadují, aby byly zohledněny jiné normy unijního práva než ty, které jsou výslovně uvedeny v předkládacím rozhodnutí ( 7 ).

45.

Předkládající soud totiž žádá Soudní dvůr, aby podal výklad článku 8 směrnice 2016/343 ve specifické situaci, ve které byla obviněná osoba na základě ZČRB jednak vyhoštěna a jednak vůči ní bylo přijato opatření zákazu vstupu na bulharské území a pobytu na něm s platností pěti let.

46.

Tato opatření nejsou trestem, nýbrž mají povahu opatření donucovací povahy, která lze přijmout nezávisle na zahájení trestního řízení. Na žádost Soudního dvora o upřesnění předkládající soud uvedl, že ZČRB, na základě kterého byla tato opatření přijata, provádí směrnici 2008/115. Vzhledem k těmto informacím a absenci upřesnění, která mohla poskytnout bulharská vláda v této věci, jsem toho názoru, že situace HN spadá do působnosti směrnice 2008/115, jak je vymezena v čl. 2 odst. 1 této směrnice. Nic nenaznačuje, že by se Bulharská republika rozhodla vyloučit použití uvedené směrnice na situace uvedené v jejím čl. 2 odst. 2.

47.

Z toho důvodu a opět s výhradou upřesnění, které mohla poskytnout bulharská vláda, se jeví, že rozhodnutí, kterým příslušné vnitrostátní orgány nařídily navrácení dotyčného do země jeho původu, je „rozhodnutím o navrácení“ ve smyslu čl. 3 bodu 4 směrnice 2008/115 zahrnujícím tudíž „vyhoštění“ dotyčného z bulharského území ve smyslu čl. 3 bodu 5 této směrnice a že rozhodnutí, kterým tyto orgány přijaly opatření zákazu vstupu a pobytu, je „zákazem vstupu“ ve smyslu čl. 3 bodu 6 uvedené směrnice.

48.

Otázky, které pokládá předkládající soud, tedy podle mého názoru vyžadují, aby byla zmíněna pravidla stanovená směrnicí 2008/115 a tato pravidla mohla být dána do souvislosti se zásadami vyjádřenými v rámci směrnice 2016/343.

49.

Podstatou první otázky předkládajícího soudu je žádost, aby Soudní dvůr rozhodl, zda čl. 8 odst. 1 směrnice 2016/343 musí být vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátnímu postupu, v rámci kterého mohou příslušné vnitrostátní orgány vůči státnímu příslušníkovi třetí země vykonat rozhodnutí o navrácení spojené se zákazem vstupu a pobytu, ačkoliv je tento státní příslušník trestně stíhán ve věci spáchání závažného trestného činu a dosud se ve své věci k řízení před soudem nedostavil.

50.

Tato otázka vyvstává, jelikož je zjevné, že výkon rozhodnutí o navrácení, spočívající ve fyzickém dopravení dotyčné osoby mimo území dotyčného členského státu ( 8 ), a přijetí opatření zákazu vstupu a pobytu na území tohoto členského státu na dobu pěti let, čímž se dotyčnému zakazuje opětovně vstoupit na toto území a následně na něm pobývat ( 9 ), jsou způsobilé ohrozit právo dotyčné osoby být přítomna při trestním řízení před soudem, pokud je proti ní v době přijetí těchto opatření vedeno trestní stíhání.

51.

Je tudíž nutné vymezit vzájemný vztah mezi trestním řízením a řízením o vyhoštění a navrácení. Za účelem určení bližších podrobností vzájemného vztahu mezi nimi provedu nejdříve analýzu znění článku 8 směrnice 2016/343, který zakotvuje právo obviněné osoby být přítomna při řízení před soudem, a poté se zaměřím na systematiku a cíle této směrnice ( 10 ). Zohledním rovněž judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. Unijní normotvůrce totiž v bodech 11, 13, 33, 45, 47 a 48 odůvodnění uvedené směrnice jasně vyjádřil svou vůli posílit a zaručit účinné uplatnění práva na spravedlivý proces v trestním řízení tím, že začlení do unijního práva judikaturu tohoto soudu týkající se dodržování čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ( 11 ).

52.

Článek 8 odst. 1 směrnice 2016/343 zakotvuje právo podezřelé nebo obviněné osoby být ve vlastní věci přítomna při řízení před soudem ( 12 ). Tím, že stanoví, že členské státy „zajistí, aby [tato osoba] měla právo být ve vlastní věci přítomna při řízení před soudem“, ukládá unijní normotvůrce členským státům povinnost přijmout opatření nezbytná k tomu, aby tyto osoby mohly toto právo uplatnit.

53.

Právo být přítomen při řízení před soudem je totiž součástí základního práva na spravedlivý proces ( 13 ). Připomínám, že základní práva jsou nedílnou součástí obecných právních zásad, jejichž dodržování Soudní dvůr zajišťuje ( 14 ). Právo na spravedlivý proces je zakotveno jak v čl. 47 druhém a třetím pododstavci ( 15 ) a článku 48 Listiny základních práv Evropské unie ( 16 ), tak v článku 6 EÚLP.

54.

Článek 48 odst. 2 Listiny zejména stanoví, že každému obviněnému je zaručeno respektování práv na obhajobu ( 17 ). Tato práva zejména vyžadují, aby se obviněný mohl užitečným způsobem vyjádřit k obviněním, která byla proti němu vznesena.

55.

V tomto ohledu z rozsudku Specializirana prokuratura (Jednání v nepřítomnosti obviněného) vyplývá, že konání veřejného soudního jednání má zvláštní význam v trestních věcech, jelikož jednotlivec může legitimně požadovat, aby byl „vyslechnut“, a měl zejména možnost ústně přednést svou obhajobu, vyslechnout si usvědčující výpovědi a vyslýchat svědky obhajoby i obžaloby ( 18 ). Evropský soud pro lidská práva rovněž ve stejném duchu rozhodl, že přítomnost obviněného při jednání před soudem má zásadní význam, jak s ohledem na právo být vyslechnut, tak na potřebu ověřit správnost jeho tvrzení a konfrontovat je s tvrzeními poškozeného, jehož zájmy, jakož i zájmy svědků, je třeba také chránit ( 19 ).

56.

Dále z rozsudku ze dne 29. července 2019, Gambino a Hyka, vyplývá, že v zásadě musí osoby, které mají odpovědnost za rozhodnutí o vině či nevině obviněného, vyslechnout svědky osobně ( 20 ). Jednou ze zásadních náležitostí trestního řízení je možnost obviněného být konfrontován se svědky nebo poškozenými za přítomnosti soudce, který bude muset po projednání věci rozhodnout o jeho vině. Tato zásada bezprostřednosti je významnou zárukou trestního procesu, neboť pozorování chování a věrohodnosti svědka prováděné soudcem může mít pro obviněného závažné důsledky ( 21 ). Tato judikatura spočívá tedy na přesvědčení, že pouze trestní řízení může vést k formálnímu prokázání viny za trestný čin ( 22 ).

57.

S ohledem na znění čl. 8 odst. 1 směrnice 2016/343 a na to, jaké místo zaujímá právo být přítomen při řízení před soudem v unijním právu, nemohou podle mého názoru orgány členského státu, které rozhodly o zahájení trestního stíhání státního příslušníka třetího státu, tohoto státního příslušníka vyhostit, navíc se zákazem vstupu a pobytu na dobu pěti let, aniž by byla přijata procesně-organizační opatření nezbytná k tomu, aby uvedený státní příslušník měl možnost uplatnit v plném rozsahu právo být přítomen při řízení před soudem, ledaže by se tohoto práva s plným vědomím důsledků a jednoznačně vzdal.

58.

Domnívám se, že tento výklad je podpořen i systematikou směrnice 2016/343.

59.

Zaprvé je třeba uvést, že na situaci, ve které obviněné osobě brání v účasti na řízení před soudem nějaká překážka, unijní normotvůrce v kapitole 3 směrnice 2016/343, a to v článku 8 ani v článku 9 této směrnice, nepamatuje.

60.

Jediným cílem a účelem článku 8 uvedené směrnice je zakotvit, v odstavci 1, právo obviněné osoby být ve vlastní věci přítomna při řízení před soudem a definovat, v odstavci 2, v jakých případech může být osoba souzena ve své nepřítomnosti. Unijní normotvůrce totiž v bodě 35 odůvodnění uvedené směrnice upřesňuje, že toto právo není právem absolutním, jelikož obviněná osoba má možnost se za určitých podmínek tohoto práva výslovně nebo mlčky vzdát, musí to však učinit jednoznačně.

61.

Podle čl. 8 odst. 2 a 3 směrnice 2016/343 tak mohou členské státy rozhodnout, že obviněná osoba bude souzena v nepřítomnosti a vykonat odsuzující rozsudek, který byl v řízení před soudem vynesen, pokud byla obviněná osoba o řízení před soudem řádně vyrozuměna a na následky nedostavení se k soudu upozorněna nebo pokud obviněná osoba, jež byla o řízení před soudem vyrozuměna, je zastupována zmocněným obhájcem, jehož si zvolila, nebo jí byl ustanoven státem. Takto lze prokázat, že obviněná osoba odmítla dostavit se osobně k soudu s plným vědomím důsledků tohoto odmítnutí.

62.

V případě, že obviněná osoba nebyla o řízení před soudem vyrozuměna, neboť přes úsilí vynaložené příslušnými orgány nemohlo být zjištěno místo jejího pobytu, unijní normotvůrce na základě čl. 8 odst. 4 směrnice 2016/343 umožňuje, aby členské státy stanovily možnost vést řízení před soudem v nepřítomnosti obviněné osoby. Členské státy nicméně musí ve své právní úpravě zakotvit, že obviněná osoba bude poučena, a to zejména při svém zadržení navazujícím na odsouzení, o možnosti napadnout rozhodnutí přijaté v řízení před soudem, kterého se nezúčastnila, a o právu na nové řízení před soudem, které jí náleží podle článku 9 této směrnice ( 23 ).

63.

Je třeba konstatovat, že na situaci, ve které obviněné osobě brání v účasti na řízení v její věci před soudem překážka, spočívající například v tom, že tato osoba byla vyhoštěna nebo jí byl uložen zákaz vstupu a pobytu, se tato ustanovení nevztahují.

64.

Taková situace se sama o sobě odlišuje od situace uvedené v čl. 8 odst. 2 a 3 směrnice 2016/343, kdy se obviněná osoba s plnou znalostí věci vzdá svého práva dostavit se k řízení před soudem.

65.

A na takovou situaci nelze nezbytně nahlížet optikou čl. 8 odst. 4 směrnice 2016/343, jehož uplatnění vyžaduje, aby příslušné vnitrostátní orgány nebyly s to, přes vynaložení přiměřeného úsilí, zjistit místo pobytu obviněné osoby a vyrozumět ji o řízení před soudem. Pokud příslušné vnitrostátní orgány vyhostí státního příslušníka třetí země, proti kterému se orgány činné v trestním řízení rozhodly zahájit trestní stíhání, a to před tím, než byla uvedená osoba vyrozuměna o řízení před soudem, a aniž by podnikly kroky potřebné k zajištění toho, aby tato osoba mohla být, jakmile se vrátí do své země původu, vyrozuměna o řízení před soudem, vystavují se riziku, že již nebudou schopny zjistit místo pobytu obviněné osoby a vyrozumět ji tak o datu a místu konání soudního řízení. V projednávané věci z ústního jednání vyplývá, že trestní řízení zahájené proti HN v dubnu 2020 bylo zpožděno z důvodu pandemie covid-19. Nicméně s ohledem na časový sled skutkových okolností se domnívám, že nebylo vynaloženo veškeré úsilí nezbytné k zajištění toho, aby HN, nacházející se v té době v zařízení pro zajištění cizinců, byl vyrozuměn o řízení před soudem. Například bylo možné odložit výkon vyhoštění do doby, než proběhne trestní řízení před soudem. Stejně tak bylo možné použít právní nástroje mezinárodní vzájemné pomoci ve věcech trestních ( 24 ).

66.

Zadruhé musím v návaznosti na výše uvedené upřesnit, že naproti tomu na situaci, kdy obviněné osobě brání v účasti na řízení, které je proti ní vedeno před soudem, překážka, míří bod 34 odůvodnění směrnice 2016/343.

67.

Podle tohoto bodu odůvodnění „[p]okud […] obviněná osoba z důvodů, jež se vymykají její kontrole, nemůže být přítomna při řízení před soudem, měla by mít ve lhůtě stanovené vnitrostátním právem možnost požádat o nový termín řízení před soudem“.

68.

Je zajisté pravda, že uvedený bod odůvodnění není promítnut do ustanovení směrnice 2016/343 a v souladu s judikaturou Soudního dvora body odůvodnění unijních právních aktů nejsou samy o sobě právně závazné, nýbrž mají popisný, nikoli normativní charakter ( 25 ). Nic to však nemění na tom, že zde unijní normotvůrce vyjadřuje záměr zohlednit situace, ve kterých obviněné osobě brání dostavit se k řízení před soudem překážky na její vůli nezávislé, a kdy je proto členský stát povinen postupovat s řádnou péčí v zájmu zajistit, aby obviněná osoba mohla efektivně uplatnit své právo být přítomna při řízení před soudem.

69.

Tato zásada vychází z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, který v každém jednotlivém případě posuzuje povahu a závažnost důvodů, které obviněná osoba uplatňuje jako důvody bránící jí dostavit se k řízení před soudem, jakož i úsilí, které příslušné vnitrostátní orgány vynaložily, aby účast této osoby na jednání zaručily ( 26 ). V rozsudku ze dne 28. srpna 1991, FCB v. Itálie, Evropský soud pro lidská práva rozhodl, že je v rozporu s článkem 6 EÚLP, pokud italský odvolací soud neodročil jednání, ačkoliv obviněná osoba, obžalovaná ze závažných trestných činů, byla držena v nizozemském vězeňském zařízení a nevyjádřila vůli se k jednání nedostavit ( 27 ).

70.

Bod 34 odůvodnění směrnice 2016/343 je podle mého názoru formulován dostatečně široce na to, aby pokrýval i situace, kdy přítomnosti obviněné osoby při řízení před soudem brání to, že byla vyhoštěna do třetí země, a navíc nemůže vstoupit a pobývat na území členského státu, ve kterém se řízení koná, z důvodu donucovacích správních opatření, která byla vůči ní přijata. Tento bod odůvodnění se nicméně podle všeho vztahuje na situace, ve kterých je této osobě znám termín konání jednání před soudem, jelikož žádá soud o jeho odročení, což není případ projednávané věci. Opatření uvedená unijním normotvůrcem v tomto bodu odůvodnění kromě toho nepostačují k tomu, aby umožnily této osobě dostavit se k řízení před soudem. V témže bodě odůvodnění totiž unijní normotvůrce zmiňuje pouze odročení soudního jednání ( 28 ). Povaha, dosah a doba trvání překážky vyplývající z výkonu rozhodnutí o navrácení spojeného se zákazem vstupu a pobytu, na dobu, připomínám, až pěti let, přitom vyžadují, aby byla přijata jiná opatření za účelem organizace řízení, a to jak správními orgány, například v podobě odkladu vyhoštění, tak soudními orgány, které mohou zejména využít mezinárodní vzájemné pomoci ve věcech trestních.

71.

Taková opatření jsou nezbytná s ohledem na účel směrnice 2016/343.

72.

V souladu s bodem 9 odůvodnění a článkem 1 směrnice 2016/343 je cílem této směrnice posílit právo obviněné osoby na spravedlivý proces a právo na obhajobu v trestním řízení, a to stanovením společných minimálních pravidel, zejména pro právo být přítomen při řízení před soudem.

73.

Zaprvé účinný přístup k soudu a výkon práva na obhajobu vyžadují, aby tato osoba mohla být přítomna při řízení před soudem. Za situace, kdy je státní příslušník třetí země, proti kterému orgány členského státu zahájily trestní stíhání pro spáchání závažného trestného činu, vyhoštěn, a je mu nadto uložen zákaz vstupu a pobytu na území tohoto členského státu, ačkoliv řízení před soudem v jeho věci dosud neproběhlo, je přitom právo této osoby být přítomna při řízení před soudem zcela zbaveno účinnosti, nejsou-li uvedená opatření spojena s konkrétními opatřeními umožňujícími uvedenou osobu informovat o datu a místu konání řízení a zajistit její přítomnost nebo zastoupení na soudním jednání.

74.

Zadruhé z bodů 2, 4 a 10 odůvodnění směrnice 2016/343 vyplývá, že unijní normotvůrce rovněž usiluje o posílení důvěry členských států v systémy trestního soudnictví jiných členských států s cílem usnadnit vzájemné uznávání soudních rozhodnutí, kterými je obviněná osoba odsouzena, včetně těch, kterými jí byl uložen trest odnětí svobody ( 29 ). Vzájemné uznání odsuzujícího rozsudku vyneseného v nepřítomnosti obviněné osoby přitom vyžaduje, aby byl rozsudek vynesen za podmínek zaručujících dodržení procesních práv této osoby. Nestane-li se tak, je to důvod k odmítnutí výkonu rozsudku, který upravuje například článek 9 rámcového rozhodnutí Rady 2008/909/SVV ze dne 27. listopadu 2008 o uplatňování zásady vzájemného uznávání rozsudků v trestních věcech, které ukládají trest odnětí svobody nebo opatření spojená se zbavením osobní svobody, za účelem jejich výkonu v Evropské unii ( 30 ). Je zajisté pravda, že projednávaná věc spadá do odlišného kontextu, neboť se týká členského státu a třetí země. Konstatuji však, že ustanovení mezinárodního práva v oblasti vydávání jsou vykládána ve stejném smyslu ( 31 ). Za těchto okolností je tak nezbytné, aby příslušné vnitrostátní orgány přijaly veškerá opatření potřebná k zajištění toho, aby obviněná osoba byla vyrozuměna o řízení před soudem, a to buď před jejím vyhoštěním, nebo po něm, a aby tyto orgány případně zahájily kroky nutné k tomu, aby se tato osoba, pokud byla vyhoštěna, mohla k soudu dostavit.

75.

Zatřetí právo na spravedlivý proces, na kterém je směrnice 2016/343 založena, vyžaduje řádný výkon spravedlnosti. Výkon rozhodnutí o navrácení, k němuž by došlo okamžitě, a navíc souběžně s trestním řízením, aniž by byla přijata opatření zaručující možnost zjistit místo pobytu obviněné osoby na území třetí země, by přitom mohly soudním orgánům fakticky znemožnit, aby tuto osobu o konání soudního řízení vyrozuměly. V projednávané věci na vyhoštění dotyčného do třetí země navázaly kroky u konzulárních úřadů této země, které ovšem nevedly k žádnému výsledku. Taková situace by mohla vést k faktickému přerušení trestního řízení, a tím pádem jeho prodloužení, nebo by mohla vést k odsouzení v nepřítomnosti, které by následně nemuselo být touto zemí po předložení žádosti o vydání uznáno, anebo by mohlo být napadeno na základě čl. 8 odst. 4 směrnice 2016/343 s cílem dosáhnout nového řízení před soudem.

76.

S ohledem na tyto skutečnosti považuji v první řadě za zásadní, aby příslušné orgány činné v trestním řízení a správní orgány spolupracovaly. Nelze přitom nezmínit časový sled událostí v projednávané věci: dotyčnému, který byl zatčen dne 11. března 2020, bylo justičními orgány sděleno obvinění dne 23. dubna 2020 a cizineckou policií byl vyhoštěn dne 16. června 2020, a to osm dní před tím, než byl stanoven termín předběžného soudního jednání na den 23. července 2020.

77.

Dále považuji za nezbytné, aby příslušné vnitrostátní orgány vyvážily jednotlivé dotčené zájmy tak, aby současně ochránily základní práva obviněného a obecný zájem členského státu. Takové vyvážení zájmů podle mého názoru vyžaduje, aby uvedené orgány kompenzovaly, korigovaly nebo případně zhojily důsledky spojené s výkonem dotčených správních opatření využitím odpovídajících procesních mechanismů, které umožňují zaručit dostatečně spravedlivé řízení. Domnívám se, že by se tyto orgány měly zabývat podmínkami výkonu rozhodnutí o navrácení spojeného se zákazem vstupu a pobytu a zejména otázkou, zda je nezbytné přistoupit k okamžitému výkonu tohoto rozhodnutí, navzdory probíhajícímu trestnímu řízení. V tomto kontextu by měly být schopny přihlédnout k závažnosti údajně spáchaného trestného činu a k nebezpečí, které je spojeno s přítomností dotyčné osoby na území. V tomto ohledu skutečnost, že je státní příslušník třetí země podezřelý ze spáchání závažného trestného činu, nemůže sama o sobě odůvodnit, aby byl tento státní příslušník okamžitě vyhoštěn, ačkoli nebyla přijata odpovídající opatření, aby mohl být přítomen při řízení před soudem.

78.

S ohledem na tuto analýzu znění, ale také systematiky a účelu směrnice 2016/343 mám za to, že čl. 8 odst. 1 této směrnice musí být vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátnímu postupu, v rámci kterého je přistoupeno vůči státnímu příslušníkovi třetí země, trestně stíhanému pro spáchání závažného trestného činu, k výkonu rozhodnutí o vyhoštění spojeného se zákazem vstupu a pobytu, aniž by příslušné vnitrostátní orgány přijaly zvláštní opatření nezbytná k tomu, aby tento státní příslušník mohl uplatnit v plném rozsahu právo na obhajobu a právo být přítomen při řízení před soudem.

79.

Vzhledem k tomu, že směrnice 2016/343 takové mechanismy neupravuje, přísluší podle mého názoru členským státům, aby v souladu se zásadou procesní autonomie takové mechanismy zavedly, a to případně s využitím nástrojům, které mají k dispozici v rámci směrnice 2008/115.

80.

V souladu s čl. 79 odst. 2 písm. c) SFEU a jak zdůrazňují body 2 a 24 odůvodnění směrnice 2008/115, cílem této směrnice je zavést účinnou politiku pro vyhošťování a dobrovolný návrat založenou na společných normách a právních zárukách pro navracení osob humánním způsobem a při plném respektování jejich lidských práv a důstojnosti ( 32 ). Z toho vyplývá, že opatření přijatá na základě uvedené směrnice je třeba uplatňovat, aniž by bylo dotčeno právo státního příslušníka třetí země na spravedlivý proces a při respektování jeho práva být přítomen při řízení před soudem.

81.

V bodě 6 odůvodnění směrnice 2008/115 unijní normotvůrce mimoto upřesňuje, že by členské státy měly zajistit, aby se ukončení neoprávněného pobytu státního příslušníka třetí země provádělo ve spravedlivém řízení a aby v souladu s obecnými zásadami unijního práva byla rozhodnutí přijímána individuálně a byla založena i na jiných objektivních kritériích než samotný neoprávněný pobyt tohoto státního příslušníka. Soudní dvůr v této souvislosti upřesnil, že členské státy musí dodržovat zásadu proporcionality v průběhu všech fází postupu při navrácení zavedeného touto směrnicí, včetně fáze týkající se rozhodnutí o navrácení ( 33 ). Soudní dvůr dále uvedl, že příslušné vnitrostátní orgány jsou povinny vyslechnout dotyčnou osobu před přijetím rozhodnutí o navrácení s tím, že tato osoba má právo vyjádřit se k podmínkám jejího navrácení ( 34 ).

82.

Za těchto okolností přijetí rozhodnutí o navrácení spojené se zákazem vstupu a pobytu podle mého názoru vyžaduje, aby příslušné vnitrostátní orgány v každém jednotlivém případě posoudily, nakolik může jejich okamžitý výkon ohrozit právo dotčeného státního příslušníka třetí země na obhajobu.

83.

Unijní normotvůrce kromě toho v článku 9 směrnice 2008/115 zakotvuje ustanovení týkající se odkladu vyhoštění.

84.

Podle čl. 9 odst. 2 této směrnice mohou členské státy „vyhoštění odložit o přiměřenou dobu podle konkrétních okolností jednotlivých případů“. Jestliže unijní normotvůrce členské státy za tím účelem vyzývá k tomu, aby zohlednily důvody související s tělesným stavem nebo duševní způsobilostí státního příslušníka třetí země či technické důvody, například nedostatečnou dopravní kapacitu, použití příslovce „zejména“ nasvědčuje tomu, že lze přihlédnout i k jiným okolnostem. Na základě individuálního posouzení, které jsou příslušné vnitrostátní orgány povinny provést, by tedy mělo být možné zjistit, že vůči tomuto státnímu příslušníkovi bylo zahájeno trestní stíhání, a následně určit, v jaké míře je třeba zvažovat odklad vyhoštění, a nikoliv upuštění od výkonu vyhoštění.

85.

V tomto ohledu upřesňuji, že v případě odkladu vyhoštění čl. 9 odst. 3 směrnice 2008/115 umožňuje členským státům uložit dotyčné osobě určité povinnosti, jejichž cílem je předcházet nebezpečí skrývání se, jako je pravidelné hlášení se orgánům nebo povinnost pobývat na určitém místě. Tyto povinnosti jsou stanoveny v čl. 7 odst. 3 této směrnice.

86.

Unijní normotvůrce v čl. 11 odst. 3 čtvrtém pododstavci uvedené směrnice zakotvuje rovněž pravidla týkající se zrušení nebo pozastavení zákazu vstupu.

87.

Tento mechanismus umožňuje členským státům zrušit či pozastavit zákaz vstupu „v individuálních případech nebo v určitých kategoriích případů […] z jiných důvodů“. Je zřejmé, že tento článek přiznává členským státům poměrně významný prostor pro uvážení ohledně situací, ve kterých mohou rozhodnout o zrušení nebo pozastavení zákazu vstupu. V tomto kontextu a z týchž důvodů, jaké jsou uvedeny v bodě 83 tohoto stanoviska, mám za to, že členské státy by měly být schopny zrušit nebo pozastavit výkon zákazu vstupu a pobytu na jejich území, aby zaručily dodržení práv dotyčného státního příslušníka třetí země tím, že mu například umožní dostavit se k soudnímu jednání v jeho věci.

88.

S ohledem na výše uvedené úvahy proto navrhuji, aby Soudní dvůr rozhodl, že čl. 8 odst. 1 směrnice 2016/343 musí být vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátnímu postupu, v rámci kterého je přistoupeno vůči státnímu příslušníkovi třetí země, ačkoliv je dotyčná osoba trestně stíhána pro spáchání závažného trestného činu, k výkonu rozhodnutí o vyhoštění spojeného se zákazem vstupu a pobytu, aniž by příslušné vnitrostátní orgány přijaly zvláštní opatření za účelem umožnění přítomnosti tohoto státního příslušníka při řízení před soudem. Za těchto okolností rovněž navrhuji, aby Soudní dvůr rozhodl, že v případě přijetí rozhodnutí o vyhoštění spojeného se zákazem vstupu a pobytu je třeba ověřit, pokud je proti této osobě vedeno trestní řízení, zda okamžitý výkon tohoto opatření je slučitelný s právem uvedené osoby na obhajobu a zda případně není namístě odložit vyhoštění nebo zrušit či pozastavit zákaz vstupu a pobytu v souladu s článkem 9 a čl. 11 odst. 2 směrnice 2008/115.

89.

Nyní je třeba přistoupit k posouzení druhé a třetí předběžné otázky, které se týkají podmínek, za nichž se obviněná osoba, vůči které bylo přijato rozhodnutí o navrácení spojené se zákazem vstupu a pobytu, může v souladu s čl. 8 odst. 2 směrnice 2016/343 vzdát práva dostavit se k soudnímu jednání.

90.

Je nutno předeslat, že čl. 8 odst. 2 a 3 této směrnice upravuje možnost konat řízení před soudem v nepřítomnosti obviněné osoby a vykonat rozhodnutí, kterým bude případně v tomto řízení odsouzena, jako rozhodnutí vydané v kontradiktorním řízení. Článek 8 odst. 4 uvedené směrnice zakotvuje rovněž možnost konat řízení před soudem v nepřítomnosti osoby, ale s právem této osoby napadnout odsuzující rozsudek a domoci se nového řízení před soudem za podmínek uvedených v článku 9 téže směrnice. Odlišnost těchto dvou situací spočívá v tom, zda obviněná osoba věděla o řízení před soudem a vědomě se svého práva dostavit se k soudu vzdala nebo zda o řízení před soudem tato osoba nevěděla.

91.

Podstatou druhé otázky předkládajícího soudu, položené Soudnímu dvoru, je, zda čl. 8 odst. 2 směrnice 2016/343 musí být vykládán v tom smyslu, že členský stát může konat řízení před soudem v nepřítomnosti obviněné osoby, pokud tato osoba, i když jí brání v dostavení se k soudu rozhodnutí o navrácení spojené se zákazem vstupu a pobytu, byla o řízení před soudem vyrozuměna a na následky nedostavení se k soudu upozorněna a je zastupována zmocněným obhájcem, jehož si uvedená osoba zvolila nebo jí byl ustanoven ex offo.

92.

Podle čl. 8 odst. 2 a 3 směrnice 2016/343 mohou členské státy stanovit, že se řízení před soudem může konat v nepřítomnosti obviněné osoby a případný odsuzující rozsudek lze vykonat, aniž by tato osoba měla právo na nové řízení před soudem, a to za předpokladu splnění určitých podmínek.

93.

Jak uvádí unijní normotvůrce v bodě 35 odůvodnění této směrnice, právo podezřelé nebo obviněné osoby na to, aby byla přítomna při řízení před soudem, totiž není právem absolutním a za určitých podmínek by měla mít podezřelá nebo obviněná osoba možnost se tohoto práva výslovně nebo mlčky vzdát, musí to však učinit jednoznačně ( 35 ). Vzdát se tohoto práva je v zásadě možné pouze ve dvou případech uvedených v čl. 8 odst. 2 písm. a) a b) směrnice 2016/343 ( 36 ).

94.

První případ uvedený v čl. 8 odst. 2 písm. a) této směrnice se týká vyrozumění obviněné osoby. Vztahuje se na situaci, kdy obviněná osoba byla o řízení před soudem řádně vyrozuměna a na následky nedostavení se k soudu upozorněna. Z bodu 36 odůvodnění uvedené směrnice vyplývá, že má-li být vyrozumění platné, je jednak třeba, aby tato osoba byla osobně předvolána nebo byla úředně a včas vyrozuměna o datu a místu konání uvedeného řízení jiným způsobem tak, aby si byla uvedeného řízení vědoma, a jednak, aby tato osoba byla informována o tom, že odsuzující rozsudek může být vynesen v její nepřítomnosti. V souladu s bodem 38 odůvodnění téže směrnice jsou příslušné vnitrostátní orgány povinny vyvinout veškeré úsilí potřebné k tomu, aby dotčenou osobu vyrozuměly, a tato osoba musí vyvinout veškeré úsilí nezbytné k tomu, aby tyto informace obdržela ( 37 ), aby tak byly rozptýleny veškeré nejasnosti stran vůle nebýt řízení přítomna.

95.

Druhý případ, uvedený v čl. 8 odst. 2 písm. b) směrnice 2016/343, se týká zastupování obviněné osoby obhájcem. Dopadá na situaci, ve které si obviněná osoba, jež byla o řízení před soudem vyrozuměna, vědomě zvolila zastupování právním zástupcem namísto toho, aby se osobně dostavila k řízení před soudem ( 38 ). Taková volba je v zásadě způsobilá prokázat, že se obviněná osoba vzdala práva být osobně přítomna při soudním řízení, přičemž je jí současně zaručeno právo na obhajobu, takže se později tato osoba nebude moci domáhat práva na nové řízení před soudem, které upravuje článek 9 této směrnice.

96.

S ohledem na tyto skutečnosti nic nebrání tomu, aby se obviněná osoba, vůči které bylo navíc vydáno rozhodnutí o navrácení spojené se zákazem vstupu a pobytu, vzdala práva dostavit se k soudnímu řízení, které je proti ní vedeno. Toto právo totiž přísluší všem obviněným osobám stíhaným v trestním řízení, bez ohledu na jejich právní status v daném členském státě ( 39 ).

97.

Takové vzdání se práva musí nicméně v takovém případě, o jaký se jedná v projednávané věci, podléhat zvláštním zárukám.

98.

Zaprvé, má-li se obviněná osoba vzdát práva na to být přítomna při řízení před soudem, podle čl. 8 odst. 2 písm. a) směrnice 2016/343, z povahy věci to předpokládá, že se tato osoba má možnost účinně vzdát tohoto práva s plnou znalostí věci. Nelze totiž mít za to, že se obviněná osoba vzdala tohoto práva svobodně a jednoznačně, je-li zbavena možnosti pohybu, a to buď proto, že je zajištěna za účelem výkonu rozhodnutí o vyhoštění nebo proto, že byl vůči ní vydán zákaz vstupu a pobytu. V takovém případě by měly příslušné vnitrostátní orgány přijmout zvláštní opatření, která této osobě umožní dostavit se k řízení, které je proti ní vedeno před soudem (například tím, že jí umožní dočasně opustit zajišťovací zařízení, její vyhoštění odloží, nebo tím, že pozastaví zákaz vstupu a pobytu) a o těchto opatřeních tuto osobu informovat.

99.

Zadruhé, pokud se má obviněná osoba vzdát práva na to, aby byla přítomna při řízení před soudem, podle čl. 8 odst. 2 písm. b) směrnice 2016/343, je třeba brát zřetel na podmínky zastupování obviněné a z území vyhoštěné osoby obhájcem. Připomínám totiž, že Evropský soud pro lidská práva přikládá obzvláštní důležitost tomu, aby nepřítomnost obžalovaného na jednání nebyla sankcionována tím, že mu bude upřeno právo na právní pomoc ( 40 ). „[P]rávo každé obviněné osoby na účinnou obhajobu obhájcem, v případě potřeby ustanoveným ex offo, ačkoliv není právem absolutním, je jedním ze základních prvků spravedlivého procesu. Obžalovaný nepozbývá takového práva z pouhého důvodu své nepřítomnosti na jednání“ ( 41 ). Podle Evropského soudu pro lidská práva „má pro spravedlivost trestního systému zásadní význam, aby byl obžalovaný náležitě obhajován jak v řízení na prvním stupni, tak v odvolacím řízení“ ( 42 ). Vzhledem k tomu, že, jak ostatně dokládá projednávaná věc, výkon vyhoštění může vést k přerušení kontaktu mezi obviněnou osobou a jejím obhájcem, je proto třeba dle mého názoru věnovat zvláštní pozornost podmínkám takového zastupování.

100.

Zatřetí, takové záruky jsou nutné s ohledem na cíle směrnice 2016/343 uvedené v bodě 72 a následujících tohoto stanoviska. I když unijní normotvůrce přiznává obviněné osobě v čl. 8 odst. 2 této směrnice právo vzdát se účasti na řízení před soudem, je přesto nezbytné, aby s ohledem na povahu práva na spravedlivý proces jakožto základního práva a na důsledky spojené s nedostavením se k soudu, bylo vzdání se práva dostavit se k soudu vyjádřeno za podmínek, které nezavdávají žádný důvod k pochybnostem.

101.

Se zřetelem ke všem těmto skutečnostem mám za to, že čl. 8 odst. 2 směrnice 2016/343 musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání tomu, aby členský stát vedl řízení před soudem v nepřítomnosti státního příslušníka třetí země, vůči kterému bylo vydáno rozhodnutí o navrácení spojené se zákazem vstupu a pobytu na jeho území, a to za podmínky, že obviněná osoba byla nejen o řízení před soudem řádně vyrozuměna a na následky nedostavení se k soudu upozorněna, ale také byla vůči ní přijata zvláštní opatření umožňující této osobě se takového řízení před soudem zúčastnit a uvedená osoba se tohoto práva svobodně a jednoznačně vzdala, anebo za podmínky, že tato osoba, jež byla o konání uvedeného řízení před soudem vyrozuměna, je náležitě zastoupena zmocněným obhájcem, jehož si zvolila, nebo jenž jí byl ustanoven ex offo.

102.

V rámci čtvrté předběžné otázky se předkládající soud dotazuje Soudního dvora na to, zda čl. 8 odst. 2 směrnice 2016/343 musí být vykládán v tom smyslu, že členský stát je oprávněn vést řízení před soudem v nepřítomnosti obviněné osoby, pokud poté, co byla tato osoba upozorněna na následky nedostavení se k soudu, se v průběhu přípravného řízení obviněná osoba jednoznačně vzdala práva být ve vlastní věci přítomna při řízení před soudem před tím, než byl stanoven termín soudního jednání.

103.

Domnívám se, že unijní zákonodárce v čl. 8 odst. 2 této směrnice případ nastíněný předkládajícím soudem výslovně neupravil.

104.

Za těchto okolností je tedy třeba si položit otázku, zda členský stát je oprávněn stanovit, že řízení před soudem lze vést v nepřítomnosti osoby také v jiné situaci, než která je výslovně uvedena v čl. 8 odst. 2 směrnice 2016/343. Jak přitom bylo zmíněno v bodě 89 tohoto stanoviska, rozdíl mezi právním režimem čl. 8 odst. 2 a 3 této směrnice a právním režimem čl. 8 odst. 4 uvedené směrnice nespočívá v možnosti provést řízení v nepřítomnosti osoby, nýbrž v důsledcích týkajících se výkonu rozhodnutí, které bylo v řízení konaném v nepřítomnosti obviněného přijato.

105.

Zaprvé je totiž ustanovení čl. 8 odst. 2 a 3 směrnice 2016/343 třeba vykládat restriktivně, jelikož jakékoliv vzdání se práva dostavit se k soudu znamená výkon rozhodnutí přijatého v nepřítomnosti obviněného a nemožnost obviněné osoby domáhat se nového řízení před soudem. Z toho důvodu se případy uvedené v čl. 8 odst. 2 písm. a) a b) této směrnice vztahují na situace, kdy tato osoba je, s ohledem na vyrozumění o datu a místu konání řízení před soudem ( 43 ), obeznámena s tím, že je proti ní vedeno trestní řízení, a je jí známa povaha a důvod obvinění, takže se vzdává práva dostavit se osobně k řízení před soudem jednoznačně.

106.

Takové vzdání se práva, vyjádřené „předem“ v průběhu přípravného řízení, přitom jednoznačnost postrádá a skutečnost, že byla obviněná osoba na následky nedostavení se k soudu upozorněna, neumožňuje takový nedostatek jednoznačnosti zhojit. Ke vzdání se práva totiž dochází v rané fázi trestního řízení, ve které příslušný justiční orgán provádí šetření ve věci, tedy prověřuje skutečnosti, které mohou, ale nemusí naplňovat znaky trestného činu. Připustit, že takové vzdání se práva je souhlasem s konáním řízení před soudem v nepřítomnosti obviněné osoby, by tedy odporovalo zásadám formulovaným unijním normotvůrcem a judikatuře Evropského soudu pro lidská práva. Připomínám, že ta vyžaduje, aby této osobě bylo sděleno osobně obvinění a aby byla řádně předvolána ( 44 ). Nestalo-li se tak, je dle této judikatury třeba, aby bylo vzdání se práva prokázáno na základě přesných, objektivních a relevantních skutečností způsobilých doložit, že uvedená osoba byla vyrozuměna o trestním řízení, které je proti ní vedeno, byla jí známa povaha a důvod obvinění, a že se tedy skutečně vzdala jednoznačným způsobem svého práva zúčastnit se soudního jednání a práva na obhajobu ( 45 ). Každopádně podle Evropského soudu pro lidská práva nepostačuje, že se obviněná osoba „doslechla“ o tom, že proti ní bylo zahájeno trestní stíhání ( 46 ).

107.

Zadruhé přesná povaha vymezení situací uvedených v čl. 8 odst. 2 písm. a) a b) směrnice 2016/343 podle mého názoru svědčí o vůli unijního normotvůrce stanovit taxativně, a z důvodu právní jistoty, případy, v nichž je třeba mít za to, že procesní práva osoby, která se osobně nezúčastnila soudního jednání, nebyla porušena. Je zajisté pravda, že se jedná o minimální pravidla společná členským státům. Jejich vymezení má nicméně umožnit podporu justiční spolupráce v trestních věcech usnadněním vzájemného uznávání rozhodnutí v trestních věcech ( 47 ). Za těchto okolností by připuštění toho, že členský stát může konat řízení před soudem v nepřítomnosti obviněné osoby a s jejím souhlasem, z jiných důvodů, než které jsou uvedeny v čl. 8 odst. 2 této směrnice, mohlo tento cíl ohrozit.

108.

S ohledem na tyto skutečnosti se proto domnívám, že čl. 8 odst. 2 směrnice 2016/343 musí být vykládán v tom smyslu, že brání tomu, aby členský stát mohl mít za to, že se osoba svobodně vzdala svého práva být přítomna při řízení před soudem, pokud tato osoba, i když byla na následky nedostavení se k soudu upozorněna, tuto vůli vyjádřila v průběhu přípravného řízení v době, kdy ještě nebyl stanoven termín jednání.

109.

V projednávané věci je zajisté pravda, že vzdání se práva dotyčného zúčastnit se soudního jednání bylo spojeno s určitým minimem záruk. Podle informací, které má Soudní dvůr k dispozici, ho skutečně doprovázel obhájce ustanovený ex offo. Dotyčnému bylo sděleno obvinění a za přítomnosti tlumočníka byl poučen o svých právech, včetně práv uvedených v článku 269 NPK a týkajících se konání řízení v nepřítomnosti a jeho důsledků. I když dotyčný prohlásil, že rozumí těmto právům a nepřeje si zúčastnit se soudního řízení, to však nic nemění na tom, že mu nebyl doručen opis obžaloby, ani opis usnesení, kterým bylo nařízeno předběžné jednání na den 23. července 2020, jelikož byl z území dne 16. června 20202 vyhoštěn, přičemž jeho bydliště nebylo od té doby známo. Z toho vyplývá, že tedy nebyl řádně vyrozuměn o datu a místu konání řízení před soudem ve smyslu čl. 8 odst. 2 písm. a) směrnice 2016/343, takže nelze mít za to, že se dobrovolně a jednoznačně vzdal práva být při tomto soudním řízení přítomen.

110.

Podstatou třetí otázky předkládajícího soudu, položené Soudnímu dvoru, je, zda čl. 8 odst. 1 směrnice 2016/343, podle kterého členské státy zajistí, aby obviněná osoba měla právo být ve vlastní věci přítomna při řízení před soudem, brání vnitrostátním právním předpisům, které stanoví povinnost této osoby zúčastnit se proti ní vedeného soudního řízení.

111.

Tato otázka vychází z toho, že podle čl. 269 odst. 1 a 2 NPK je přítomnost obviněné osoby na soudním jednání povinná, pokud spáchala takový závažný trestný čin, o jaký se jedná ve věci v původním řízení, nebo je to nezbytné pro zjištění objektivní pravdy ( 48 ).

112.

Je zřejmé, že předmětem směrnice 2016/343 ani jejím cílem není stanovit podezřelé a obviněné osobě povinnost zúčastnit se řízení, které je proti ní vedeno před soudem.

113.

Tato směrnice má „posílit“ právo obviněné osoby na spravedlivý proces v rámci trestního řízení tím, že po členských státech požaduje, aby zajistily právo této osoby být ve vlastní věci přítomna při řízení před soudem. Článek 8 uvedené směrnice, jak jsem výše uvedl, stanoví členským státům pozitivní povinnost v tom smyslu, že jsou povinny přijmout opatření k ochraně práv vycházejících z článků 47 a 48 Listiny.

114.

Jediným cílem a účelem článku 8 směrnice 2016/343 tedy je zakotvit, v odstavci 1, právo obviněné osoby být přítomna ve vlastní věci řízení před soudem a určit, v odstavci 2, meze tohoto práva upřesněním podmínek, za kterých se obviněná osoba může uvedeného práva vzdát ( 49 ). Unijní normotvůrce totiž v bodě 35 odůvodnění této směrnice upřesňuje, že toto právo není právem absolutním, přičemž obviněná osoba se může tohoto práva za určitých podmínek výslovně nebo mlčky vzdát, musí to však učinit jednoznačně. Na rozdíl od toho, co ve svém vyjádření tvrdí Komise, se domnívám, že unijní normotvůrce tedy skutečně zakotvuje právo nebýt při řízení před soudem ve vlastní věci přítomen, podobně jako v článku 7 směrnice 2016/343 upravuje právo nevypovídat a právo neobviňovat sám sebe.

115.

Jak ostatně uvedl ve svém souhlasném stanovisku vydaném v rámci rozsudku Van Geyseghem v. Belgie ( 50 ) soudce G. Bonello, „[p]rávo [obviněné osoby] nebýt ve vlastní věci přítomna při řízení před soudem se velmi blíží právu obviněné osoby nevypovídat. Pokud by bylo třeba, s poukazem na uznané výhody z toho plynoucí pro výkon spravedlnosti, považovat přítomnost obžalovaného při řízení, které je proti němu vedeno před soudem, jako předběžnou podmínku jakékoliv obhajoby, mohli bychom uplatnit obdobné argumenty pro stanovení povinnosti obžalovanému vzdát se práva nevypovídat, tedy taktéž se dovolávat zájmu na řádném výkonu [spravedlnosti]. Prakticky si nedovedu představit věc, ve které, při hledání rovnováhy mezi zájmy společnosti a tímto základním právem obžalovaného (ač připouštím, že je podobný krok legitimní), by posledně uvedené právo mělo zcela ustoupit před zájmy společnosti“.

116.

Je zajisté pravda, jak uvedl Soudní dvůr, že směrnice 2016/343 má stanovit společná minimální pravidla, a není tedy úplným a vyčerpávajícím nástrojem, jehož účelem je stanovit všechny podmínky pro přijetí soudního rozhodnutí ( 51 ). Unijní normotvůrce v bodě 48 odůvodnění této směrnice v tomto smyslu upřesňuje, že členské státy by měly mít možnost „rozšířit práva stanovená v této směrnici s cílem poskytnout vyšší úroveň ochrany“. Mám ovšem za to, že pokud členský stát ukládá obviněné osobě, aby se dostavila k soudnímu řízení, nerozšiřuje tím právo této osoby být ve vlastní věci přítomna při řízení před soudem, nýbrž naopak toto právo omezuje, když jej mění v povinnost a vylučuje možnost dobrovolně se vzdát práva se k soudu dostavit, a to přesto, že tato možnost je touto směrnicí výslovně uznána. Takové opatření tedy nelze chápat jako opatření přispívající k posílení procesních práv této osoby, přičemž členské státy mohou, vyžaduje-li to důležitý zájem, přijmout opatření, která mají zaručit, že se dotyčný k soudu dostaví, jako je okamžité předvedení před soud nebo umístění dotyčného pod soudní dohled či jeho vzetí do vazby.

117.

Takový výklad je v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva. I když tento soud uznává význam přítomnosti obviněného při jednání před soudem, a to s ohledem jak na právo být vyslechnut, tak na potřebu ověřit správnost jeho tvrzení a konfrontovat je s tvrzeními poškozeného a svědků, ponechává tento soud členským státům veškerou volnost při úpravě procesních pravidel tak, aby byla zajištěna kontradiktornost řízení a „podpořena“ přítomnost obviněného na něm. Evropský soud pro lidská práva tak pouze vyzývá vnitrostátního zákonodárce k tomu, aby „odrazoval“ od neodůvodněné nepřítomnosti ( 52 ) s využitím prostředků, které mu poskytuje vnitrostátní právní řád. Jak dokládají použité formulace, tento soud tedy nestanoví žádnou povinnost obviněné osoby dostavit se k soudnímu jednání ve vlastní věci.

118.

Se zřetelem ke všem výše uvedeným skutečnostem navrhuji, aby Soudní dvůr rozhodl, že čl. 8 odst. 1 směrnice 2016/343, podle kterého členské státy zajistí, aby obviněná osoba měla právo být ve vlastní věci přítomna při řízení před soudem, musí být vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátním právním předpisům, podle nichž je obviněná osoba povinna dostavit se ve vlastní věci k soudnímu jednání.

119.

S ohledem na výše uvedené úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na předběžné otázky Sofijski rajonen sad (obvodní soud v Sofii, Bulharsko) následovně: