1.

Projednávaná žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkonu dvou evropských zatýkacích rozkazů a příslušných úloh soudů vystavujícího členského státu (v projednávané věci rumunských soudů) a soudů vykonávajícího členského státu (v projednávané věci německých soudů) při dohledu nad tím, zda vystavující členský stát dodržuje směrnici Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/343 ze dne 9. března 2016, kterou se posilují některé aspekty presumpce neviny a právo být přítomen při trestním řízení před soudem ( 2 ). Vyvolává otázku, zda jsou justiční orgány ve vykonávajícím členském státě povinny odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu z důvodu, že vystavující členský stát porušil práva dotčené osoby vyplývající ze směrnice 2016/343.

2.

Projednávaná věc se týká rumunského občana, který byl odsouzen za různé trestné činy spáchané v Rumunsku. V této souvislosti vydaly rumunské soudy tři evropské zatýkací rozkazy s cílem dosáhnout jeho zatčení a předání německými orgány za účelem výkonu trestů odnětí svobody, které mu byly uloženy na základě uvedených odsouzení, v Rumunsku. Předběžná otázka předložená Soudnímu dvoru se týká dvou z těchto tří zatýkacích rozkazů a konkrétně se zabývá tím, zda přípustnost předání zadržené osoby na základě ustanovení rámcového rozhodnutí Rady 2002/584/SVV ze dne 13. června 2002 o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy ( 3 ), ve znění rámcového rozhodnutí Rady 2009/299/SVV ze dne 26. února 2009 ( 4 ) (dále jen „rámcové rozhodnutí 2002/584“), závisí na tom, zda vystavující členský stát – v projednávané věci Rumunsko – dodržel ustanovení směrnice 2016/343, a zejména její články 8 a 9.

3.

Dospěl jsem k závěru, že příslušná pravidla unijního práva v oblasti základních práv osob neukládají předkládajícímu soudu povinnost odmítnout výkon zatýkacích rozkazů dotčených ve věci v původním řízení na základě ustanovení rámcového rozhodnutí 2002/584. Na tomto nic nemění ani směrnice 2016/343.

4.

Body 1, 5, 6 a 10 odůvodnění rámcového rozhodnutí 2002/584 znějí takto:

[…]“

5.

Článek 1 rámcového rozhodnutí 2002/584, nadepsaný „Definice evropského zatýkacího rozkazu a povinnost jej vykonat“, stanoví:

„1.   Evropský zatýkací rozkaz je soudní rozhodnutí, které vydal některý členský stát proto, aby jiný členský stát zatkl a předal vyžádanou osobu za účelem trestního stíhání nebo výkonu trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojené[ho] s odnětím osobní svobody.

2.   Členské státy vykonají evropský zatýkací rozkaz na základě zásady vzájemného uznávání a v souladu s ustanoveními tohoto rámcového rozhodnutí.

3.   Tímto rámcovým rozhodnutím není dotčena povinnost ctít základní práva a obecné právní zásady zakotvené v článku 6 [EU].“

6.

Článek 3 rámcového rozhodnutí stanoví několik „důvod[ů] pro povinné odmítnutí výkonu“ evropského zatýkacího rozkazu. Na základě skutečností předložených předkládajícím soudem se žádný z uvedených důvodů v projednávané věci neuplatní. Článek 4 rámcového rozhodnutí stanoví několik „důvod[ů], pro které je možné odmítnout výkon“ evropského zatýkacího rozkazu. Uvedené důvody se taktéž v projednávané věci neuplatní.

7.

Rámcové rozhodnutí 2002/584 obsahovalo před tím, než bylo změněno rámcovým rozhodnutím 2009/299, ustanovení, konkrétně čl. 5 odst. 1, které uvádělo, že byl-li evropský zatýkací rozkaz vydán za účelem výkonu trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného s odnětím osobní svobody, které byly uloženy rozhodnutím vyneseným v nepřítomnosti, a nebyla-li dotyčná osoba předvolána osobně nebo jinak informována o dnu a místu jednání, může být předání této osoby podmíněno zárukou vystavujícího justičního orgánu, že osoba bude moci požádat ve vystavujícím členském státě o obnovu řízení, na němž bude moci být přítomna. Článek 5 odst. 1 rámcového rozhodnutí 2002/584 byl zrušen rámcovým rozhodnutím 2009/299, kterým byl do prvně uvedeného rozhodnutí vložen nový článek 4a týkající se problematiky rozhodnutí vynesených v nepřítomnosti.

8.

Bod 1 odůvodnění rámcového rozhodnutí 2009/299 uvádí, že:

„Právo obviněné osoby osobně se účastnit soudního jednání je obsaženo v právu na spravedlivý proces stanoveném v článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod[ ( 5 )], jak jej vykládá Evropský soud pro lidská práva. Tento soud rovněž prohlásil, že právo obviněné osoby osobně se účastnit soudního jednání není absolutní a že obviněná osoba se za určitých podmínek může uvedeného práva ze své vlastní svobodné vůle, výslovně či mlčky, avšak jednoznačně, vzdát.“

9.

Článek 4a rámcového rozhodnutí 2002/584, nadepsaný „Rozhodnutí vydaná v soudním jednání, kterého se dotyčná osoba nezúčastnila osobně“, stanoví:

„1.   Vykonávající soudní orgán může rovněž odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu vydaného za účelem výkonu trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného s odnětím osobní svobody, pokud se osoba nezúčastnila osobně soudního jednání, ve kterém bylo vydáno dané rozhodnutí, pokud evropský zatýkací rozkaz neuvádí, že osoba v souladu s dalšími procesními požadavky vymezenými vnitrostátním právem vydávajícího členského státu:

[…]“

10.

Body 9, 33, 35, 44 a 47 odůvodnění směrnice 2016/343 znějí takto:

[…]

[…]

[…]

[…]

11.

Článek 1 směrnice 2016/343, nadepsaný „Předmět“, stanoví:

„Tato směrnice stanoví společná minimální pravidla týkající se:

[…]

12.

Článek 8 směrnice 2016/343, nadepsaný „Právo být přítomen při řízení před soudem“, stanoví:

„1.   Členské státy zajistí, aby podezřelá nebo obviněná osoba měla právo být ve vlastní věci přítomna při řízení před soudem.

2.   Členské státy mohou stanovit, že řízení před soudem, jež může vést k rozhodnutí o vině či nevině podezřelé nebo obviněné osoby, se může konat v její nepřítomnosti, pokud:

3.   Rozhodnutí, které bylo přijato podle odstavce 2, může být vůči dotčené podezřelé či obviněné osobě vykonáno.

4.   Pokud právní řád členských států umožňuje provést řízení před soudem v nepřítomnosti podezřelé nebo obviněné osoby, avšak nelze splnit podmínky stanovené v odstavci 2 tohoto článku, neboť přes vynaložení přiměřeného úsilí nemohlo být zjištěno místo pobytu podezřelé či obviněné osoby, mohou členské státy stanovit, že takové rozhodnutí lze přesto vynést a vykonat. V takovém případě členské státy zajistí, aby v okamžiku vyrozumění podezřelé nebo obviněné osoby o takovém rozhodnutí, zejména při jejím zadržení, byla tato osoba rovněž v souladu s článkem 9 poučena o možnosti napadnout takové rozhodnutí a o právu na nové řízení před soudem či na uplatnění jiného prostředku právní nápravy.

[…]“

13.

Článek 9 uvedené směrnice, nadepsaný „Právo na nové řízení před soudem“, zní následovně:

„Členské státy zajistí, aby v případech, kdy podezřelá nebo obviněná osoba nebyla přítomna při řízení, které bylo proti ní vedeno před soudem, a kdy nebyly splněny podmínky stanovené v čl. 8 odst. 2, měla tato osoba právo na nové řízení před soudem nebo jiný prostředek právní nápravy, který umožní nově posoudit skutkový stav věci, včetně vyhodnocení nových důkazů, a který může vést ke zrušení původního rozhodnutí. Členské státy v této souvislosti zajistí, aby tato podezřelá nebo obviněná osoba měla právo být přítomna při řízení před soudem, aktivně se jej účastnit v souladu s vnitrostátními procesními předpisy a vykonávat své právo na obhajobu.“

14.

Článek 10 uvedené směrnice, nadepsaný „Právní ochrana“, stanoví:

„1.   Členské státy zajistí, aby podezřelé a obviněné osoby měly účinný prostředek právní ochrany, pokud jsou jejich práva přiznaná touto směrnicí porušena.

[…]“

15.

Ustanovení § 83 Gesetz über die internationale Rechtshilfe in Strafsachen (zákon o mezinárodní právní pomoci v trestních věcech, dále jen „IRG“), ve znění zveřejněném dne 27. června 1994 ( 6 ), naposledy změněný na základě § 4 zákona ze dne 10. prosince 2019 ( 7 ), který provádí článek 4a rámcového rozhodnutí 2002/584, stanoví v odst. 1 bodě 3, že vydání založené na evropském zatýkacím rozkazu není přípustné, jestliže se odsouzená osoba nezúčastnila osobně soudního jednání, na kterém byl založen rozsudek. Za určitých okolností, které jsou uvedeny v § 83 odst. 2, odst. 3 a odst. 4 IRG, je vydání osoby, která se nezúčastnila soudního jednání, přípustné v rámci výjimky z obecného pravidla stanoveného v § 83 odst. 1 bodě 3.

16.

Ustanovení § 83 IRG zní takto:

„[…]

2. Vydání je však odchylně od [§ 83 odst. 1 bodu 3] přípustné, jestliže

1. Odsouzená osoba

a) byla včas

aa) osobně předvolána na jednání, které vedlo k vydání rozsudku, nebo

bb) jiným způsobem skutečně převzala úřední informaci o plánovaném datu a místu konání jednání, které vedlo k vydání rozsudku, tak, aby bylo možné jednoznačně určit, že odsouzená osoba o plánovaném jednání věděla, a

b) byla informována, že rozhodnutí může být vyneseno i v její nepřítomnosti,

2. Odsouzená osoba, která věděla o řízení, jež bylo proti ní vedeno a jehož se účastnil její obhájce, zabránila osobnímu předvolání prostřednictvím útěku, nebo

[…]“

17.

Z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že TR je rumunským občanem, který byl odsouzen rumunskými soudy za různé trestné činy spáchané v Rumunsku. V této souvislosti vydaly rumunské soudy tři evropské zatýkací rozkazy za účelem výkonu trestů odnětí svobody, které byly uloženy třemi různými rozsudky vydanými dvěma různými rumunskými soudy.

18.

Pro projednávanou věc jsou relevantní dva z těchto zatýkacích rozkazů. Rumunské orgány se ve věcech týkajících se uvedených dvou zatýkacích rozkazů neúspěšně pokoušely doručit TR oznámení o řízení vedeném v prvním stupni. V obou věcech byly učiněny pokusy předvolat jej osobně na jeho poslední známé adrese v Rumunsku. Úřední oznámení o předvolání byla zanechána na jeho adrese, přičemž tato předvolání byla podle rumunského práva považována za doručená po uplynutí 10 dnů.

19.

I když TR nebyl osobně předvolán, o řízeních vedených v prvním stupni věděl, v obou věcech si zvolil, jmenoval a zmocnil obhájce a v každé z těchto dvou věcí byl skutečně obhajován svým zvoleným zástupcem. TR však nebyl přítomen u soudu a byl odsouzen v nepřítomnosti.

20.

V obou věcech byly podány opravné prostředky. Přinejmenším v jedné z uvedených věcí byl opravný prostředek podán obhájcem zvoleným a zmocněným TR k zajištění jeho obhajoby ve věci v prvním stupni. Okolnosti týkající se opravných prostředků nejsou ze spisu, který má Soudní dvůr k dispozici, zcela zřejmé, ale v obou věcech byl TR zastoupen soudem ustanoveným obhájcem.

21.

V říjnu roku 2018 odcestoval TR do Německa a po krátkou dobu trvající od 29. října 2018 do 30. ledna 2019 byl oficiálně přihlášen k pobytu v Bad Nauheimu v Hesensku. Podle prohlášení jeho partnerky pak žil nejprve v Hesensku a poté přibližně od května 2019 v Hamburku, aniž mohl zaregistrovat své adresy, „neboť byl hledán rumunskými orgány pro žhářství“, a tudíž byl na útěku. Předkládající soud má za to, že toto tvrzení je věrohodné ( 8 ).

22.

TR neměl od zrušení registrace své adresy v Bad Nauheimu až do svého zatčení žádnou oficiálně registrovanou adresu. V době zatčení měl u sebe doklady totožnosti patřící jiné osobě, o nichž tvrdil, že patří jeho bratrovi. Neposkytl žádný důvod pro držení těchto dokladů a podle informací poskytnutých policií TR často používal totožnost jiného bratra.

23.

Předkládající soud dospěl na základě uvedených okolností k závěru, že TR uprchl z Rumunska a skrýval se v Německu před výkonem rozsudků, které jsou podkladem pro dva evropské zatýkací rozkazy, jež jsou relevantní v projednávané věci.

24.

V rozhodnutí ze dne 28. května 2020 předkládající soud konstatoval, že podmínky pro vydání stanovené v § 83 odst. 2 bodě 2 IRG byly v případě TR splněny. Měl za to, že TR věděl o soudních řízeních, na nichž byly založeny evropské zatýkací rozkazy, a uprchl do Německa, tudíž zabránil osobnímu doručení předvolání. Předkládající soud měl dále s ohledem na informace předložené rumunskými orgány za to, že obviněný byl v obou řízeních v prvním stupni zastoupen zvoleným obhájcem a v obou řízeních o opravných prostředcích zastoupen obhájcem ustanoveným soudy. Předkládající soud konstatoval, že vydání TR na základě uvedených dvou evropských zatýkacích rozkazů bylo tudíž podle německého právního předpisu provádějícího rámcové rozhodnutí 2002/584 přípustné.

25.

Rozhodnutím ze dne 24. června 2020 předkládající soud vyhověl žádosti TR o přezkoumání rozhodnutí ze dne 28. května 2020. Zástupce TR tvrdil, že vydání TR bez poskytnutí záruky toho, že bude obnoveno řízení v jeho věci, by bylo protiprávní podle článků 8 a 9 směrnice 2016/343 a zpochybnil slučitelnost § 83 odst. 2 bodu 2 IRG se směrnicí 2016/343.

26.

Předkládající soud má nyní za úkol rozhodnout, zda má být jeho rozhodnutí ze dne 28. května 2020 potvrzeno, či zda má být vydání TR prohlášeno za protiprávní.

27.

Za těchto okolností se Hanseatisches Oberlandesgericht Hamburg (Hanzovní vrchní zemský soud v Hamburku, Německo) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

„Pokud jde o rozhodnutí o vydání k trestnímu stíhání osoby odsouzené v nepřítomnosti z jednoho členského státu Evropské unie do jiného členského státu, musí být ustanovení směrnice 2016/343, zejména její články 8 a 9, vykládána v tom smyslu, že přípustnost vydání, zejména v případě tzv. útěku, je podmíněna splněním podmínek stanovených v této směrnici dožadujícím státem?“ ( 9 )

28.

Dne 23. září 2020 Soudní dvůr rozhodl o projednání žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce v naléhavém řízení podle čl. 107 odst. 1 jednacího řádu Soudního dvora.

29.

Soudní dvůr dále na základě čl. 109 odst. 3 jednacího řádu vyzval Rumunsko, aby písemně sdělilo všechny užitečné údaje týkající se projednávané věci.

30.

K předběžné otázce podaly písemná vyjádření Generalstaatsanwaltschaft Hamburg (Nejvyšší státní zastupitelství v Hamburku, Německo), Rumunsko a Komise. TR, Spolková republika Německo a Polská republika přednesli ústní vyjádření na jednání, které se konalo dne 19. listopadu 2020.

31.

Ačkoliv je cílem předběžné otázky, jak je formulována předkládajícím soudem, výklad směrnice 2016/343, předkládající soud se ve skutečnosti táže, zda mají ustanovení směrnice 2016/343, a konkrétně její články 8 a 9 vliv na uplatňování důvodů, pro které je možné odmítnout výkon, uvedených v článku 4a rámcového rozhodnutí 2002/584. Z tohoto důvodu považuji za užitečné zabývat se nejprve rámcovým rozhodnutím, a zejména jeho článkem 4a, jakož i okolnostmi, za nichž Soudní dvůr uznal povinnost vykonávajícího justičního orgánu „ukončit postup předávání“, a poté provedu analýzu směrnice 2016/343 a konečně vzájemného vztahu mezi těmito dvěma.

32.

Podle ustálené judikatury Soudního dvora mají zásada vzájemné důvěry mezi členskými státy a zásada vzájemného uznávání v unijním právu zásadní význam, neboť umožňují vytvoření a zachování prostoru bez vnitřních hranic. Zásada vzájemné důvěry zejména v souvislosti s prostorem svobody, bezpečnosti a práva konkrétně každému z těchto států ukládá, aby až na výjimečné okolnosti vycházel z toho, že všechny ostatní členské státy dodržují unijní právo, a zejména základní práva, která unijní právo uznává ( 10 ).

33.

Soudní dvůr tedy konstatoval, že zásada vzájemného uznávání, která je „úhelným kamenem“ soudní spolupráce, znamená, že podle čl. 1 odst. 2 rámcového rozhodnutí 2002/584 jsou členské státy v zásadě povinny evropskému zatýkacímu rozkazu vyhovět. Vykonávající justiční orgán může takový zatýkací rozkaz odmítnout pouze ve výjimečných taxativně uvedených případech povinného odmítnutí výkonu podle článku 3 rámcového rozhodnutí nebo fakultativního odmítnutí výkonu podle článků 4 a 4a rámcového rozhodnutí. Mimoto výkon evropského zatýkacího rozkazu může být vázán pouze na některou z podmínek taxativně stanovených v článku 5 rámcového rozhodnutí ( 11 ).

34.

Jak je uvedeno v bodě 33 tohoto stanoviska, rámcové rozhodnutí 2002/584 obsahuje tři ustanovení týkající se „důvodů pro odmítnutí výkonu“ evropského zatýkacího rozkazu. Žádný z důvodů pro povinné odmítnutí výkonu podle článku 3 nebo z důvodů, pro které je možné odmítnout výkon, podle článku 4 se v projednávané věci neuplatní. Relevantním ustanovením je v projednávané věci článek 4a rámcového rozhodnutí, jenž obsahuje důvody pro „fakultativní odmítnutí výkonu“ evropského zatýkacího rozkazu. Článek 4a stanoví, pokud jde o evropské zatýkací rozkazy vydané za účelem výkonu trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného s odnětím osobní svobody, že vykonávající justiční orgán „může“ odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu, pokud se dotčená osoba nezúčastnila osobně soudního jednání, ve kterém bylo vydáno dané rozhodnutí, ledaže se uplatní některá z několika výjimek. Podle těchto výjimek platí, že jestliže je splněna kterákoliv ze čtyř podmínek uvedených v čl. 4a odst. 1 písm. a) až d), je předání povinné. Tato změna právní úpravy oproti právnímu režimu použitelnému podle předchozího platného unijního právního aktu ( 12 ) měla za cíl usnadnit předávání ( 13 ). Zrušila rovněž povinnost vykonávajícího justičního orgánu posuzovat „přiměřenost“ záruky poskytnuté vystavujícím justičním orgánem. Článek 4a rámcového rozhodnutí 2002/584 tudíž neukládá vykonávajícímu justičnímu orgánu povinnost, aby neprovedl předání osoby, pokud se tato osoba nezúčastnila osobně soudního jednání ve své věci. Pouze dovoluje vykonávajícímu justičnímu orgánu, aby tak učinil, a to jen v tom případě, že se neuplatní výjimky z důvodů, pro které je možné odmítnout výkon, uvedené v článku 4a. Jestliže jsou splněna kritéria jedné či více z těchto výjimek, je vykonávající justiční orgán povinen dotčenou osobu předat, i když se dotčená osoba nezúčastnila osobně soudního jednání ve své věci.

35.

Podle informací poskytnutých předkládajícím soudem byl TR v obou řízeních vedených v prvním stupni zastoupen jím zvoleným a zmocněným obhájcem. Uvedená řízení tudíž podle všeho splňují podmínky uvedené v čl. 4a odst. 1 písm. b) rámcového rozhodnutí 2002/584, a pokud byla uvedená řízení jedinými relevantními řízeními, výkon dvou evropských zatýkacích rozkazů by byl povinný.

36.

V obou řízeních byly nicméně podány opravné prostředky. Ze spisu, který má Soudní dvůr k dispozici, není zřejmé, zda lze řízení o opravných prostředcích v uvedených rumunských věcech kvalifikovat jako „soudní jednání, ve kterém bylo vydáno dané rozhodnutí“ ve smyslu čl. 4a odst. 1 rámcového rozhodnutí 2002/584, jak je vykládán Soudním dvorem v jeho judikatuře ve věci Tupikas ( 14 ), a tudíž zda se jednalo o „soudní rozhodnutí, kterým[i] je o věc[ech] pravomocně meritorně rozhodnuto“ ( 15 ) ve smyslu uvedené judikatury. Pokud jsou řízení o opravných prostředcích „soudní[mi] jednání[mi], ve kter[ých] bylo vydáno dané rozhodnutí“, jak je vykládá Soudní dvůr, pak se jedná o soudní jednání, která musí splňovat podmínky stanovené v uvedeném čl. 4a odst. 1 písm. a) až d), aby byl výkon evropských zatýkacích rozkazů povinný. Pokud řízení o opravných prostředcích nejsou „soudní[mi] jednání[mi], ve kter[ých] bylo vydáno dané rozhodnutí“ – jak by tomu mohlo být u opravných prostředků založených pouze na právních otázkách – pak by byl výkon evropských zatýkacích rozkazů podle všeho povinný. Z předkládacího rozhodnutí není jasné, zda by informace poskytnuté rumunskými vystavujícími justičními orgány umožnily takové určení.

37.

Nicméně, jak předkládající soud prezentuje věc Soudnímu dvoru, potýká se tento soud se situací, kdy předání TR – podle názoru předkládajícího soudu a na základě jeho posouzení skutkových okolností a po zvážení informací obsažených v evropských zatýkacích rozkazech a odpovědí rumunských orgánů podaných v návaznosti na jeho dotazy – není povinné podle článku 4a rámcového rozhodnutí 2002/584 a je přípustné podle vnitrostátního práva. Předkládající soud má rovněž na základě svého vlastního posouzení týchž skutkových okolností za to, že TR může čelit porušení svých práv vyplývajících ze směrnice 2016/343, pokud mu nebude povoleno nové řízení před soudem ve vystavujícím členském státě (Rumunsku), což vystavující (rumunské) justiční orgány odmítly zaručit, a tudíž se táže, zda je povinen nepoužít vnitrostátní ustanovení nařizující výkon evropských zatýkacích rozkazů za účelem odmítnutí fakultativního ( 16 ) předání TR v případě, kdy se domnívá, že jeho práva vyplývající ze směrnice 2016/343 mohou být porušena.

38.

Soudní dvůr již měl možnost v souvislosti s výjimkou z pravidla fakultativního předání v případě odsouzení v nepřítomnosti vyložit slučitelnost čl. 4a odst. 1 rámcového rozhodnutí 2002/584 s požadavky vyplývajícími z článku 47 a čl. 48 odst. 2 Listiny. Ve věci, ve které byl vydán rozsudek Melloni ( 17 ), byl odsouzený zastoupen v řízení v prvním stupni i v řízení o opravném prostředku právním zástupcem, kterého si zvolil a kterého zmocnil. Jeho předání vykonávajícími (španělskými) justičními orgány vystavujícímu členskému státu (Itálii) bylo tudíž na základě ustanovení rámcového rozhodnutí 2002/584 povinné, a nikoliv fakultativní.

39.

Ačkoliv je výrok rozsudku Soudního dvora ve věci Melloni formulován tak, jako kdyby se vztahoval na jakékoliv předání podle čl. 4a odst. 1 ( 18 ), je třeba tento rozsudek chápat tak, že se týká pouze těch případů – na rozdíl od projednávané věci – kdy je předání povinné, a nikoliv fakultativní, tedy případů, kdy se uplatní jedna či více výjimek stanovených v čl. 4a odst. 1 písm. a) až d). Rozsudek nelze chápat tak, že se vztahuje na jakékoliv fakultativní předání, které vykonávající členský stát může připustit na základě své diskreční pravomoci, jestliže nejsou splněny podmínky výjimek stanovených v čl. 4a odst. 1 písm. a) až d). Výše uvedené rovněž jasně vyplývá z podrobné analýzy Soudního dvora uvedené v bodech 47 až 54 uvedeného rozsudku.

40.

Pokud by předkládající soud dospěl k závěru, že se uplatní jedna z výjimek stanovených v čl. 4a odst. 1 písm. a) až d), tedy že v řízeních, na nichž jsou založeny evropské zatýkací rozkazy, byly dodrženy procesní záruky stanovené ve kterékoliv z uvedených výjimek, rozhodnutí ve věci Melloni, podle něhož „článek 4a odst. 1 […] je slučitelný s požadavky vyplývajícími z článku 47 a čl. 48 odst. 2 Listiny“, by bylo použitelné. To by pak vedlo k závěru, že základní právo TR na spravedlivý proces, včetně jeho práva být přítomen při řízení před soudem, nebylo porušeno.

41.

Jak bylo uvedeno v bodech 36 a 37 tohoto stanoviska, je možné, že by se mohla uplatnit jedna z výjimek stanovených v čl. 4a odst. 1 písm. a) nebo b) (ačkoliv toto není v žádném případě jasné). Vzhledem k tomu, že předkládající soud založil svou otázku na předpokladu, že na výkon dotčených evropských zatýkacích rozkazů se uplatní důvody, pro které je možné odmítnout výkon, budu vycházet z tohoto předpokladu.

42.

Soudní dvůr v omezeném počtu případů týkajících se porušení základních práv dotčených osob uznal, že je dána „pravomoc vykonávajícího justičního orgánu za určitých podmínek ukončit postup předání zavedený rámcovým rozhodnutím 2002/584“ ( 19 ).

43.

Soudní dvůr vycházel pro účely této mimořádné výjimky z pravidel rámcového rozhodnutí 2002/584 uvedených v čl. 1 odst. 3 tohoto rozhodnutí, který stanoví, že „tímto rámcovým rozhodnutím není dotčena povinnost ctít základní práva a obecné právní zásady podle článku 6 [EU]“. Soudní dvůr rovněž ve své judikatuře uznal, že zásady vzájemného uznávání a vzájemné důvěry mohou být za výjimečných okolností omezeny ( 20 ).

44.

Naproti tomu Soudní dvůr zdůraznil, jak je uvedeno v bodě 10 odůvodnění rámcového rozhodnutí 2002/584, že provádění mechanismu evropského zatýkacího rozkazu lze pozastavit pouze v případě závažného a trvajícího porušování zásad stanovených v článku 2 SEU některým členským státem a v souladu s postupem podle článku 7 SEU ( 21 ).

45.

Na tomto základě zavedl Soudní dvůr určitá kritéria pro přezkum, který musí vykonávající justiční orgán provést, jestliže se musí vypořádat s rizikem, že základní práva dotčené osoby mohou být v případě jejího předání porušena vystavujícím členským státem. V souvislosti s případným porušením zákazu nelidského nebo ponižujícího zacházení stanoveného v článku 4 Listiny ze strany vystavujícího členského státu tato kritéria vyžadují, aby vykonávající justiční orgán dále provedl šetření, pokud má k dispozici „objektivní, spolehlivé, přesné a řádně aktualizované údaje“ svědčící o existenci nedostatků, a poté „konkrétním a přesným způsobem ověři[l], zda jsou dány vážné a prokazatelné důvody se domnívat“, že dotčená osoba bude vystavena skutečnému nebezpečí spočívajícímu v porušení jejích základních práv ( 22 ). Je-li tomu tak, pak musí vykonávající justiční orgán „požádat o poskytnutí doplňujících informací“ vystavující justiční orgán a musí své rozhodnutí o předání dotyčné osoby odložit až do doby, kdy obdrží „doplňující informace, které mu umožní existenci takového nebezpečí vyloučit“. Nelze-li existenci tohoto nebezpečí vyloučit v přiměřené lhůtě, vykonávající justiční orgán musí rozhodnout, „zda je namístě postup předání ukončit“ ( 23 )..

46.

Ověření týkající se nebezpečí porušení základního práva musí být provedeno individuálně. V souvislosti s případným porušením zákazu nelidského či ponižujícího zacházení Soudní dvůr ve věci Generalstaatsanwaltschaft konstatoval, že „pouze podmínky uvěznění ve vězeňských zařízeních, ve kterých je […] konkrétně předvídáno uvěznění dotčené osoby“ by měly být přezkoumány za tímto účelem a „pouze konkrétní a přesné podmínky uvěznění dotčené osoby, které jsou relevantní pro určení, zda je dotčená osoba vystavena skutečnému nebezpečí nelidského nebo ponižujícího zacházení“ ( 24 ).

47.

V souvislosti s případným porušením práva na spravedlivý proces Soudní dvůr ve věci Minister for Justice and Equality ( 25 ) v podstatě uplatnil totéž kritérium, jako ve věci Aranyosi a Căldăraru ( 26 ), když nejprve konstatoval, že skutečné nebezpečí porušení základního práva na nezávislý soud, a tudíž „podstaty základního práva na spravedlivý proces“, jak je zaručeno v čl. 47 druhém pododstavci Listiny, stejně jako skutečné nebezpečí porušení článku 4 Listiny, by mohlo umožnit vykonávajícímu justičnímu orgánu ve výjimečných případech tomuto evropskému zatýkacímu rozkazu nevyhovět na základě čl. 1 odst. 3 rámcového rozhodnutí 2002/584 ( 27 ).

48.

Společnými prvky uvedené judikatury jsou tudíž zaprvé existence „důkazů“ nebo „údajů“ z vnějších zdrojů – které musí být „objektivní, spolehliv[é], přesn[é] a řádně aktualizovan[é]“, kdy ve věcech týkajících se článku 4 Listiny se jednalo o rozsudky vydané ESLP a v případě věci týkající se čl. 47 druhém pododstavci Listiny o odůvodněný návrh Komise ( 28 ) – jež musí prokázat „nedostatky“, které mohou vyvolat skutečné nebezpečí porušení dotčeného základního práva, a zadruhé individuální ověření, zda dotčená osoba může být vystavena skutečnému nebezpečí porušení jejího základního práva, pokud bude předána, založené na individuální situaci této osoby.

49.

Článek 47 Listiny je nadepsaný „Právo na účinnou právní ochranu a spravedlivý proces“. Ve druhém pododstavci stanoví, že „každý má právo, aby jeho věc byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, předem zřízeným zákonem“. Vysvětlení k Listině základních práv ( 29 ) zdůrazňuje, že druhý pododstavec článku 47 Listiny odpovídá čl. 6 odst. 1 EÚLP, který se týká práva na spravedlivý proces ( 30 ). Článek 52 Listiny, nadepsaný „Rozsah a výklad práv a zásad“, stanoví v odstavci 3, že „[p]okud tato listina obsahuje práva odpovídající právům zaručeným [EÚLP], jsou smysl a rozsah těchto práv stejné jako ty, které jim přikládá uvedená úmluva. Toto ustanovení nebrání tomu, aby právo Unie poskytovalo širší ochranu“.

50.

Právo být přítomen pří řízení před soudem je součástí podstaty základního práva na spravedlivý proces. Jak však Soudní dvůr a ESLP opakovaně konstatovaly, obviněný se může vzdát svého práva být přítomen na jednání soudu, a to výslovně či konkludentně svým chováním ( 31 ), například pokud se snaží vyhnout jednání soudu. Jak uvedl ESLP, „k odepření spravedlnosti dochází tehdy, pokud jednotlivec odsouzený in abstentia nemůže později dosáhnout toho, aby soud poté, co jej vyslechne, znovu rozhodl o opodstatněnosti obvinění z právního i faktického hlediska, není-li prokázáno, že se vzdal svého práva zúčastnit se jednání a obhajovat se […] nebo že měl v úmyslu vyhnout se spravedlnosti“ ( 32 ).

51.

ESLP dodal, že pokud nebyla osobě odsouzené in absentia doručena úřední výzva, vzniká otázka, zda lze na tuto osobu hledět tak, že byla plně obeznámena se svým stíháním a s jednáním soudu, aby se mohla rozhodnout vzdát se svého práva být přítomna u soudu, nebo se vyhnout spravedlnosti, a konstatoval, že „z některých prokázaných skutečností by mohlo jednoznačně vyplývat, že obviněný má povědomí o existenci trestního řízení vedeného proti němu a o povaze a důvodu obvinění a nemá v úmyslu se soudního jednání účastnit nebo se chce trestnímu stíhání vyhnout“ ( 33 ).

52.

Citovaná judikatura ESLP se však týká řízení v prvním stupni. Pokud jde o řízení o opravných prostředcích je ochrana práva být přítomen při řízení před soudem mnohem omezenější. Judikatura ESLP zejména rozlišuje případy, kdy se řízení o opravných prostředcích týkají pouze právních otázek, a případy, kdy může soud v řízení o opravném prostředku přezkoumávat skutkové i právní otázky a plně posoudit otázku viny a neviny. V prvně uvedeném případě lze požadavky článku 6 EÚLP splnit i tehdy, jestliže osobě, která podala opravný prostředek, není dána možnost být vyslechnuta osobně, a to za podmínky, že se v řízení na prvním stupni konalo veřejné jednání ( 34 ). V druhém uvedeném případě a především tehdy, když má soud v řízení o opravném prostředku rozhodnout o zpřísnění trestu, bude přítomnost obviněné osoby pravděpodobně nezbytná ( 35 ).

53.

Skutkový stav, jak je popsán v předkládacím rozhodnutí, neupřesňuje povahu řízení o opravných prostředcích probíhajících ve věcech týkajících se TR. Není tedy jasné, podle jakých kritérií by mělo být právo TR být přítomen na uvedených řízeních a dostatečnost úsilí rumunských orgánů doručit mu předvolání v uvedených řízeních o opravných prostředcích posuzováno pro účely jeho základního práva být přítomen při řízení před soudem, jak je zaručeno v čl. 47 druhém pododstavci Listiny a čl. 6 odst. 1 EÚLP.

54.

Skutkový stav, jak je uveden v předkládacím rozhodnutí, nicméně zjevně podporuje závěr předkládajícího soudu, že TR úmyslně unikal před řízeními, a to pokud jde o řízení v prvním stupni i řízení o opravném prostředku, a vyhýbal se zatčení. Zdá se rovněž, že TR měl povědomí o existenci trestního řízení vedeného proti němu a o povaze a důvodu obvinění. Na základě tohoto závěru, k němuž by měl dospět předkládající soud, by základní právo TR být přítomen při řízení před soudem, jak je zaručeno v čl. 47 druhém pododstavci Listiny, nebylo porušeno z důvodu jeho odsouzení v nepřítomnosti, potvrzeného v řízení o opravném prostředku, a následného odmítnutí vystavujícího členského státu zaručit mu nové řízení před soudem.

55.

Vzhledem k tomu, že s ohledem na skutkové okolnosti uvedené v předkládacím rozhodnutí podle všeho nebylo porušeno žádné základní právo, není otázka, zda může vykonávající justiční orgán v souladu s judikaturou Soudního dvora ve věci Aranyosi a Căldăraru, Generalstaatsanwaltschaft a Minister for Justice and Equality „ukončit postup předávání“, relevantní.

56.

Zbývá nicméně posoudit, zda ochrana přiznaná směrnicí 2016/343 nad rámec ochrany zaručené v čl. 47 druhém pododstavci Listiny a čl. 6 odst. 1 EÚLP omezuje diskreční pravomoc vykonávajícího členského státu při uplatňování důvodů, pro které je možné odmítnout výkon, uvedených v článku 4a rámcového rozhodnutí 2002/584.

57.

Podle bodu 9 odůvodnění směrnice 2016/343 je cílem této směrnice posílit právo na spravedlivý proces stanovením společných minimálních pravidel mimo jiné pro právo být přítomen při řízení před soudem. Stanovením společných minimálních pravidel pro ochranu procesních práv podezřelých a obviněných osob tato směrnice usiluje o posílení důvěry členských států v systémy trestního soudnictví jiných členských států, a tím usnadňuje vzájemné uznávání rozhodnutí v trestních věcech ( 36 ).

58.

Ze systematiky směrnice 2016/343 a z právní ochrany, kterou stanoví, jasně vyplývá, že pokud jde o právo být přítomen při řízení před soudem, míří na členský stát, v němž se soudní řízení koná nebo konalo. Pouze tento členský stát může přiznat prostředek právní ochrany uvedený v článku 9: nové řízení před soudem.

59.

Naproti tomu článek 4a rámcového rozhodnutí 2002/584 logicky míří na jiné členské státy, než ve kterém se soudní jednání konalo a kde byla dotčená osoba odsouzena. Pouze tyto členské státy mohou předat dotčenou osobu členskému státu, ve kterém byla odsouzena.

60.

Rámcové rozhodnutí 2002/584 a směrnice 2016/343 mají nejen jiné adresáty, ale také upravují odlišné problematiky.

61.

Jak poznamenal předkládající soud, skutečná oblast působnosti směrnice 2016/343 je v rozsahu, v jakém je relevantní pro projednávanou věc, omezena na minimální požadavky na řízení vedená v nepřítomnosti v členských státech. Rozšíření oblasti působnosti směrnice 2016/343 na postupy vydávání nebo předávání by vyžadovalo odůvodnění. Dodržení minimálních pravidel použitelných na vnitrostátní řízení nemůže být přezkoumáno v řízení o vydávání nebo předávání probíhajícím v jiném členském státě: takové řízení často probíhá pod neodmyslitelným časovým tlakem, které s sebou nese případné zajištění dotčené osoby, a v přirozených mezích schopnosti vykonávajícího justičního orgánu přezkoumat slučitelnost ustanovení jiného právního řádu, často psaných v cizím jazyce, s použitelnými normami unijního práva. Takový přezkum by přesahoval rozsah vydávacího řízení a byl by v rozporu se zásadou vzájemného uznávání, která je úhelným kamenem justiční spolupráce. Právo vydávání musí tedy nutně zůstat omezeno na selektivní přezkum.

62.

Jak je uvedeno v předkládacím rozhodnutí, použití směrnice 2016/343 omezující diskreční pravomoc vykonávajícího členského státu při provádění článku 4a rámcového rozhodnutí 2002/584 nepodporuje ani historie vzniku směrnice. Jak předkládající soud uvádí v předkládacím rozhodnutí, z protokolu ze zasedání výboru pro oblast policejní a justiční spolupráce v trestních věcech (viz dokument Rady 12955/14 ze dne 9. září 2014, s. 2 a násl.) vyplývá, že se Komise vyslovila pro sblížení požadavků podle směrnice 2016/343 a právní úpravy vydávání v článku 4a rámcového rozhodnutí 2002/584, jelikož i přes různé oblasti právní úpravy každého ze souborů pravidel bylo cílem stanovit minimální požadavky na vnitrostátní trestní řízení na území Unie, a tato pravidla jsou tedy neodlučně spjata:

„Podle Komise jsou pravidla, která se použijí v případě nepřítomnosti osoby na jejím řízení před soudem, neodlučně spjata s právem této osoby být přítomna při řízení před soudem. Toto právo a kritéria pro souzení podezřelých nebo obviněných osob v jejich nepřítomnosti by byly dvě stránky téže mince.“ (s. 3).

63.

Tento přístup však Komise neprosadila, neboť zástupci členských států poukázali na různé oblasti a cíle právní úpravy, a proto jednomyslně odmítli rozšířit návrh směrnice na právní úpravu vydávání:

„Bylo připomenuto, že rámcové rozhodnutí bylo přijato v jiném právním kontextu (jednomyslným hlasováním) a že mělo jiný cíl než tento návrh směrnice (vzájemné uznávání versus stanovení minimálních pravidel). Nebylo by tedy žádoucí, aby bylo znění rámcového rozhodnutí zapracováno do návrhu směrnice.“ (s. 2).

64.

Je třeba poznamenat, že základní právo být přítomen při řízení před soudem podle čl. 47 druhého pododstavce Listiny a čl. 6 odst. 1 EÚLP, jak jej vymezil Soudní dvůr a ESLP, má mnohem užší dosah než právo být přítomen při řízení před soudem podle článku 8 směrnice 2016/343. Pouze nebezpečí porušení užšího základního práva být přítomen při řízení před soudem může odůvodnit, aby vykonávající justiční orgán ukončil postup předávání, a nikoliv dodatečný rozsah tohoto práva podle uvedené směrnice.

65.

Ačkoliv porušení základního práva na spravedlivý proces, včetně porušení základního práva být přítomen při řízení před soudem, jak je vykládáno ESLP, může odůvodnit „ukončení postupu předávání“, podle mého názoru nebezpečí, nebo dokonce vědomí toho, že jiný členský stát patrně nedodržuje plně všechny aspekty směrnice 2016/343, neospravedlňují samy o sobě ukončení postupu předávání. V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury Soudního dvora musí být omezení zásady vzájemné důvěry vykládána restriktivně ( 37 ).

66.

V případě, kdy má vykonávající členský stát diskreční pravomoc podle článku 4a rámcového rozhodnutí 2002/584, mám za to, že takové známé nebo možné nedodržení směrnice ze strany vystavujícího členského státu rovněž z hlediska unijního práva neomezuje diskreční pravomoc vykonávajícího členského státu vykonat evropský zatýkací rozkaz.

67.

Prostředkem právní ochrany dotčené osoby, pokud je její právo být přítomna pří řízení před soudem podle směrnice 2016/343 porušeno takovým způsobem, jaký nepředstavuje porušení základního práva na spravedlivý proces, jak je zakotveno v čl. 47 druhém pododstavci Listiny, je nové řízení před soudem členského státu, kde byla osoba odsouzena v nepřítomnosti. Jedná se o prostředek právní ochrany upravený v článku 9 směrnice 2016/343.

68.

To neznamená, že vykonávající členský stát nemůže zohlednit, zda byla osobám odsouzeným v nepřítomnosti zajištěna ve vystavujícím členském státě všechna práva, která jim přiznává směrnice 2016/343, jestliže se tak rozhodne. Jednoduše to znamená, že jestliže nebylo porušeno základní právo chráněné směrnicí 2016/343, spadá takové posouzení do diskreční pravomoci tohoto členského státu.

69.

S ohledem na výše uvedené úvahy mám za to, že Soudní dvůr by měl odpovědět na předběžnou otázku položenou Hanseatisches Oberlandesgericht Hamburg (Hanzovní vrchní zemský soud v Hamburku) takto:

„V případě, že neexistuje skutečné nebezpečí porušení základního práva na spravedlivý proces, články 8 a 9 směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) ze dne 9. března 2016, kterou se posilují některé aspekty presumpce neviny a právo být přítomen při trestním řízení před soudem, neomezují diskreční pravomoc vykonávajícího členského státu při provádění pravidel týkajících se fakultativního odmítnutí výkonu evropského zatýkacího rozkazu podle článku 4a rámcového rozhodnutí Rady 2002/584/SVV ze dne 13. června 2002 o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy, ve znění rámcového rozhodnutí Rady 2009/299/SVV ze dne 26. února 2009.“