1.

Nařízení (EU) č. 650/2012 ( 2 ) zavedlo pro vnitřní trh evropské dědické osvědčení a podrobně upravuje režim jeho vydávání i jeho účinky. Má zajistit, aby dědicové, odkazovníci, vykonavatelé závětí či správci pozůstalosti měli možnost snadno prokázat svůj status nebo svá práva či pravomoci v kterémkoli členském státě.

2.

K evropskému dědickému osvědčení se Soudní dvůr již vyjádřil v několika rozsudcích ( 3 ). Oberster Gerichtshof (Nejvyšší soud, Rakousko) mu nyní pokládá tři předběžné otázky, které se týkají zatím nezkoumaných hledisek tohoto dokumentu: třetí z nich – na niž se na žádost Soudního dvora soustředí toto stanovisko – se týká časové platnosti ( 4 ) ověřené kopie tohoto osvědčení a stadia řízení, v němž má být tato kopie posuzována.

3.

Toto hledisko nařízení je ve vnitrostátní praxi i v právní teorii ( 5 ) vykládáno různými způsoby, což svědčí o relevantnosti položené předběžné otázky. Jejím zodpovězením napomůže Soudní dvůr začlenění tohoto osvědčení do právních řádů členských států, a přispěje tak ke zvýšení právní jistoty při používání kopií tohoto osvědčení.

4.

Bod 7 odůvodnění zní takto:

„Je třeba usnadnit řádné fungování vnitřního trhu odstraněním překážek volného pohybu osobám, které se v současnosti potýkají s obtížemi při uplatňování svých práv v souvislosti s dědictvím, jež má přeshraniční dopady. V evropském prostoru práva musí být občanům umožněno předem uspořádat své dědictví. Práva dědiců a odkazovníků, dalších osob zůstaviteli blízkých a věřitelů zůstavitele musí být účinným způsobem zaručena.“

5.

V bodě 67 odůvodnění se uvádí:

„Rychlé, usnadněné a účinné vypořádání dědictví s přeshraničními dopady v Unii vyžaduje, aby dědicové, odkazovníci, vykonavatelé dědictví či správci pozůstalosti měli možnost snadno prokázat své postavení nebo práva a pravomoci v jiném členském státě, například v členském státě, kde se nachází majetek, který je předmětem dědictví. To by jim mělo toto nařízení umožnit ustanovením o vytvoření jednotného osvědčení, evropského dědického osvědčení (dále jen ‚osvědčení‘), jež se bude vydávat pro použití v jiném členském státě. Aby byla dodržena zásada subsidiarity, toto osvědčení by nemělo nahradit vnitrostátní dokumenty, jež mohou pro podobné účely existovat v členských státech.“

6.

Bod 71 odůvodnění je formulován následovně:

„Osvědčení by ve všech členských státech mělo vyvolávat stejné účinky. Osvědčení by samo o sobě nemělo být vykonatelným titulem, ale mělo by mít důkazní účinky, a mělo by se předpokládat, že pravdivě dokládá prvky, které byly stanoveny podle práva rozhodného pro dědění nebo podle jiného práva rozhodného pro konkrétní prvky, jako je věcná platnost pořízení pro případ smrti. [...] Jakékoli osobě, která učiní platbu nebo předá majetek z pozůstalosti osobě uvedené v osvědčení jako osobě oprávněné obdržet tuto platbu nebo majetek jakožto dědic či závětní dědic, by měla být zaručena odpovídající ochrana, pokud jednala v dobré víře a spoléhala se při tom na pravdivost informací potvrzených v osvědčení. Stejná ochrana by měla být zaručena jakékoli osobě, která, spoléhajíc se na pravdivost informací potvrzených v osvědčení, koupí či obdrží majetek z pozůstalosti od osoby uvedené v osvědčení jako osoba oprávněná s tímto majetkem nakládat. Tato ochrana by měla být zaručena v případě, že jsou předloženy dosud platné ověřené kopie osvědčení. Tímto nařízením by nemělo být stanoveno, zda takové nabytí majetku třetí osobou je či není účinné.“

7.

Článek 62 („Vytvoření evropského dědického osvědčení“) v odstavci 1 stanoví:

„Toto nařízení zavádí evropské dědické osvědčení (dále jen ‚osvědčení‘), které se vydá za účelem použití v jiném členském státě a vyvolá účinky uvedené v článku 69.“

8.

Podle článku 63 („Účel osvědčení“) platí:

„1.   Účelem osvědčení je jeho využití dědici, odkazovníky majícími přímá práva k dědictví a vykonavateli závětí nebo správci pozůstalosti, kteří v jiném členském státě potřebují prokázat svůj status nebo vykonávat buď svá práva jako dědicové či odkazovníci, nebo své pravomoci jako vykonavatelé závětí či správci pozůstalosti.

2.   Osvědčení může být zejména použito k prokázání jednoho nebo více z těchto prvků:

9.

Článek 65 („Žádost o osvědčení“) v odstavci 1 stanoví:

„Osvědčení se vydává na žádost kterékoli osoby uvedené v čl. 63 odst. 1 (dále jen ‚žadatel‘).“

10.

Článek 69 („Účinky osvědčení“) má následující znění:

„1.   Osvědčení vyvolává účinky ve všech členských státech, aniž by se vyžadoval jakýkoli zvláštní postup.

2.   Předpokládá se, že osvědčení pravdivě dokládá prvky, které byly stanoveny podle práva rozhodného pro dědění nebo podle jiného práva rozhodného pro konkrétní prvky. Předpokládá se, že osoba uvedená v osvědčení jako dědic, odkazovník, vykonavatel závěti nebo správce pozůstalosti je v postavení uvedeném v osvědčení nebo disponuje tam uvedenými právy či pravomocemi, přičemž uvedená práva nebo pravomoci nejsou předmětem jiných podmínek nebo omezení, než stanoví samotné osvědčení.

3.   U každé osoby, která na základě informací osvědčených v osvědčení vyplatí či předá majetek osobě uvedené v osvědčení jako osobě oprávněné k přijetí platby či majetku, se má za to, že uzavřela transakci s osobou oprávněnou k přijetí platby či majetku, ledaže jí bylo známo, že obsah osvědčení neodpovídá skutečnosti, nebo o tomto rozporu se skutečností nevěděla z důvodu hrubé nedbalosti.

[…]“

11.

Článek 70 („Ověřené kopie osvědčení“) zní:

„1.   Vydávající orgán si ponechá originál osvědčení a vydá jednu nebo více ověřených kopií žadateli a jakékoli osobě, která prokáže oprávněný zájem.

2.   Vydávající orgán vede pro účely čl. 71 odst. 3 a čl. 73 odst. 2 seznam osob, jimž byly vydány ověřené kopie podle odstavce 1.

3.   Vydané ověřené kopie jsou platné po omezenou dobu šesti měsíců, což se uvede v ověřené kopii vyznačením doby platnosti. Ve výjimečných a náležitě zdůvodněných případech může vydávající orgán odchylně rozhodnout o prodloužení doby platnosti. Jakmile toto období uplyne, musí každá osoba disponující ověřenou kopií k tomu, aby mohla osvědčení použít pro účely uvedené v článku 63, požádat o prodloužení doby platnosti ověřené kopie nebo požádat vydávající orgán o novou ověřenou kopii.“

12.

Podle článku 71 („Oprava, změna nebo stažení osvědčení“) platí:

„1.   V případě výskytu formální chyby vydávající orgán na žádost kterékoli osoby, která prokáže oprávněný zájem, nebo z vlastního podnětu toto osvědčení opraví.

2.   Vydávající orgán na žádost kterékoli osoby, která prokáže oprávněný zájem, nebo je-li to možné dle vnitrostátního práva, z vlastního podnětu změní nebo stáhne osvědčení, pokud bylo zjištěno, že toto osvědčení nebo jeho jednotlivé prvky neodpovídají skutečnosti.

3.   Vydávající orgán všechny osoby, jimž byly podle čl. 70 odst. 1 vydány ověřené kopie osvědčení, neprodleně uvědomí o jakékoli opravě, změně nebo stažení tohoto osvědčení.“

13.

Předmětem sporu je návrh odpůrců úschovy na vydání majetku složeného do soudní úschovy ( 6 ).

14.

První z odpůrců úschovy, otec HC a UE, zemřel dne 5. května 2017. Jeho poslední obvyklé bydliště se nacházelo ve Španělsku a jeho pozůstalost byla projednávána notářem podle španělského práva.

15.

Jako důkaz o tom, že každý z nich je v Rakousku polovičním dědicem svého otce (prvního odpůrce úschovy), předložili HC a UE ověřenou kopii evropského dědického osvědčení vydaného španělským notářem podle článku 62 a následujících nařízení.

16.

Toto osvědčení vystavil španělský notář na žádost HC na formuláři V podle prováděcího nařízení Komise (EU) č. 1329/2014 ( 7 ). UE je v příloze IV k formuláři V jmenovitě uveden spolu s HC, oba jako poloviční dědicové.

17.

V příslušné rubrice ověřené kopie (rubrika „platnost do“) ( 8 ) byla uvedena poznámka, že kopie je platná bez omezení.

18.

Žádost o vydání majetku z úschovy zamítl Bezirksgericht Bregenz (okresní soud v Bregenzu, Rakousko) rozhodnutím ze dne 17. září 2018.

19.

Landesgericht Feldkirch (zemský soud ve Feldkirchu, Rakousko), jakožto soud rozhodující o opravném prostředku „Rekurs“, potvrdil rozhodnutí přijaté v prvním stupni rozhodnutím ze dne 28. ledna 2019, neboť měl za to, že:

20.

HC a UE podali opravný prostředek „Revision“ k Oberster Gerichtshof (Nejvyšší soud, Rakousko), který pokládá Soudnímu dvoru tyto předběžné otázky:

21.

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce byla zapsána do rejstříku kanceláře Soudního dvora dne 7. července 2020.

22.

Písemná vyjádření předložily německá, rakouská, španělská a maďarská vláda, jakož i Komise. Konání jednání nebylo považováno za nutné.

23.

Prostřednictvím třetí předběžné otázky, která je jedinou otázkou, k níž se vyjádřím, požaduje předkládající soud výklad článku 69 a čl. 70 odst. 3 nařízení.

24.

Tato otázka vychází ve svém stávajícím znění ze situace, která ve skutečnosti neexistuje, neboť staví na stejnou úroveň legitimizující účinek ověřené kopie dědického osvědčení a oprávnění přiznané přímo tímto osvědčením ( 10 ).

25.

Z předkládacího usnesení vyplývá, že se tato otázka týká výlučně toho, zda je kopie způsobilá k tomu, aby zakládala legitimizující účinky. Vzhledem k tomu, že platnost kopie je časově omezena, je třeba přesně vymezit okamžik, v němž musí orgán, jemuž byla tato kopie předložena, ověřit, zda je z časového hlediska platná, případně zda její platnost nadále trvá.

26.

Pro tento účel v zásadě připadají v úvahu dvě možnosti: a) v rámci přezkumu je třeba zohlednit datum podání žádosti, k níž byla daná kopie přiložena; a b) tento přezkum lze provést také s ohledem na okamžik, v němž musí příslušný orgán o této žádosti rozhodnout.

27.

Dříve než se začnu zabývat analýzou výše uvedených možností, upozorním na některá hlediska nařízení, jež by mohla vrhnout na projednávaný spor určité světlo.

28.

Jak se uvádí v bodě 7 odůvodnění nařízení, cílem dědického osvědčení je usnadnit řádné fungování vnitřního trhu odstraněním překážek volného pohybu osobám, které si přejí uplatnit svá práva v souvislosti s dědictvím, jež má přeshraniční dopady.

29.

V souvislosti s tímto cílem je věnována zvláštní pozornost tomu, aby byla účinným způsobem zaručena práva dědiců a odkazovníků, dalších osob zůstaviteli blízkých a věřitelů zůstavitele.

30.

Tento účel byl přímo sledován vytvořením osvědčení, které po vydání v některém z členských států umožní „každému dědici, odkazovníku či osobě, jež má právo uvedené v tomto osvědčení, aby v jiném členském státu prokázal svou způsobilost a svá práva“ ( 11 ).

31.

Osvědčení se vyznačuje určitými vlastnostmi, které za běžných okolností přinášejí v situacích přeshraničního dědění výhody v porovnání s vnitrostátními dokumenty obdobné povahy.

32.

Způsobilost osvědčení vytvářet tyto výhody pramení z režimu jeho vydání ( 12 ). Osvědčení:

33.

V důsledku výše popsaného režimu a jednotné úpravy osvědčení zakládá osvědčení vydané v jednom ze členských států automaticky účinky v ostatních státech, což znamená, že není zapotřebí vést žádné řízení.

34.

Osvědčení nesmí být přezkoumáváno ve věci samé v členském státě, jehož orgánům bylo předloženo. Nezbytnost překladu pro účely jeho oběhu je navíc omezená vzhledem k malému rozsahu volného textu ve společném formuláři.

35.

Osvědčení zakládá ve všech členských státech stejné účinky:

36.

Je proto nepodstatné, zda dokumenty, jež se používají v členském státě, v němž je předložena ověřená kopie osvědčení, mají tytéž účinky ( 14 ).

37.

Osvědčení neobíhá v podobě originálu. Na rozdíl od jiných osvědčení, jež byly vytvořeny pro evropský prostor svobody, bezpečnosti a práva ( 15 ), a od vnitrostátních dědických osvědčení platných v některých členských státech ( 16 ) zůstává osvědčení zavedené v článku 62 nařízení v rukou orgánu, který jej vydal, a pod jeho kontrolou.

38.

Obíhají totiž kopie nebo ověřené kopie vydané „žadateli a jakékoli jiné osobě, která prokáže oprávněný zájem“ ( 17 ).

39.

Účinky osvědčení jsou převedeny do praxe prostřednictvím kopie. Stejně jako osvědčení je i kopie postačující k tomu, aby prokázala prvky, jež jsou v ní uvedeny a jež spadají do působnosti nařízení.

40.

Použití osvědčení není povinné ( 18 ). Pokud se však použije, „mělo by se předpokládat, že pravdivě dokládá prvky, které byly stanoveny podle práva rozhodného pro dědění nebo podle jiného práva rozhodného pro konkrétní prvky, jako je věcná platnost pořízení pro případ smrti“ ( 19 ). Členské státy nesmí vyžadovat předložení dalších důkazů, dokud není tento předpoklad vyvrácen.

41.

S ohledem na význam, který je ověřené kopii přikládán v přeshraničním styku, je nutné, aby její obsah odpovídal skutečnému právnímu stavu. Tento soulad je zajištěn následujícími způsoby:

42.

Nařízení nicméně připouští, aby byla doba použitelnosti (platnosti) kopie po svém uplynutí prodloužena ( 22 ). Na rozdíl od postupu zavedeného pro případ vydávání kopie není režim prodloužení nijak upraven.

43.

Jak jsem již uvedl výše, třetí otázka předkládajícího soudu byla v praxi uplatňované v členských státech a v právní teorii zodpovězena několika různými způsoby. Obdobně se odlišné postoje projevují i ve vyjádřeních členských států, které se účastní tohoto řízení o předběžné otázce, a Komise.

44.

První otázkou, kterou je ve skutečnosti třeba si položit, je otázka, zda může být volba okamžiku rozhodujícího pro posouzení časové platnosti kopie vyvozena z nařízení, nebo zda naopak není na evropské úrovni nijak upravena.

45.

V této souvislosti existuje několik vzájemně si protiřečících názorů podložených (důvodnými) argumenty:

46.

S určitými výhradami, které vysvětlím níže a které se týkají okolnosti, že nařízení sleduje několik cílů – a usnadnění vyřizování dědických záležitostí je pouze jedním z nich – se přikláním ke druhému postoji.

47.

I přesto však chápu, že lze důvodně pochybovat o tom, zda měl evropský normotvůrce poté, co podrobně upravil režim vydávání osvědčení, vůbec v úmyslu určit okamžik, kdy má být posouzena platnost kopie, a vyloučit tak použití vnitrostátních procesněprávních ustanovení.

48.

Ačkoli nařízení neposkytuje na výše uvedenou otázku výslovnou odpověď, mám za to, že k ní lze dospět prostřednictvím výkladu odpovídajícího obvyklým kritériím pro výklad (vyjma doslovného výkladu, neboť, což je třeba znovu zopakovat, nařízení neobsahuje v této souvislosti žádné výslovné ustanovení). Je přitom nepochybné, že podání jednotné odpovědi na úrovni Unie ( 25 ) je žádoucí pro zajištění právní jistoty.

49.

Tato jednotná odpověď navíc zaručí rovné účinky osvědčení v případě, že jsou jeho kopie předloženy za účelem zohlednění tohoto osvědčení v několika členských státech současně. Pokud bychom v takové situaci ponechali na každém z těchto států, aby určil okamžik posouzení platnosti kopie, mohlo by to vést k tomu, že kopie předložená současně v několika vnitrostátních jurisdikcích by zakládala rozdílné účinky v závislosti na rozdílných způsobech jejího posouzení (v důsledku posouzení v různých okamžicích) v nich ( 26 ).

50.

Nařízení obsahuje výrazy, které vážou požadavek časové platnosti kopie na první okamžik, v němž ji její držitel předkládá orgánu, který má rozhodnout o jeho žádosti. To, o který okamžik se má jednat (tj. okamžik podání žádosti nebo jiný okamžik v pozdější době), bude záviset na povaze řízení a na právních ustanoveních, které jej upravují v příslušném členském státě.

51.

Tuto vazbu lze vyvodit ze slov „využití“ a „prokázat“, která jsou použita v čl. 63 odst. 1, a z odkazu na osobu, která disponuje kopií a která musí v případě, že kopie již ztratila platnost, požádat o její prodloužení podle čl. 70 odst. 3, aby „mohla osvědčení použít“.

52.

Použité výrazy naznačují určitou činnost, která je završena v okamžiku svého uskutečnění: slovem „použití“ je popsán úkon spočívající v předložení kopie nebo v jejím předání příslušnému orgánu. Osoba, která „prokazuje“ svůj status, oznamuje, že touto kopií v přesně stanoveném okamžiku disponuje. Kopie, která je předmětem těchto úkonů nebo je s nimi spojena, musí být v době, kdy je příslušný úkon uskutečněn, platná.

53.

Bod 71 odůvodnění nařízení uvádí, že „ochrana by měla být zaručena v případě, že jsou předloženy dosud platné ověřené kopie osvědčení“. Z této formulace lze vyvodit závěr, že kopie, která je při svém předložení platná, zakládá účinky dokonce i poté, co její platnost skončí ( 27 ).

54.

Výše uvedená věta samozřejmě odkazuje na přesně vymezenou situaci, a proto je její působnost omezená ( 28 ): týká se ochrany třetích osob, které činí platby nebo předávají majetek osobě, která je v kopii uvedena jako oprávněná (nebo které tyto platby nebo tento majetek od oprávněné osoby získávají). Tyto osoby ( 29 ) nejsou nijak informovány o pozastavení účinků osvědčení, k němuž může dojít během postupu vedoucího k opravě, změně nebo stažení osvědčení [čl. 73 odst. 1 písm. a) nařízení].

55.

Účinnost kopie může být během tohoto období sporná; ve vztahu ke třetím osobám, které jsem uvedl výše, však tato kopie zůstává z časového hlediska nadále platná ( 30 ), protože v okamžiku, v němž jim byla předložena, nebyla nijak zpochybněna, a není stanoveno, že by je měl orgán, který vydal osvědčení, informovat o změnách tohoto dokumentu.

56.

V každém případě mám za to, že ustanovení, o nichž jsem se zmínil výše, podporují hypotézu, která se přiklání k (implicitnímu) jednotnému řešení spíše než k různosti vnitrostátních postojů.

57.

Okolnost, že okamžik, v němž je kopie předložena, je rozhodující pro účely posouzení její časové platnosti, je v souladu s argumenty, které souvisí s cíli, jež sleduje režim stanovený pro tyto dokumenty.

58.

Pokud by (prvotní) předložení kopie nemělo být považováno za klíčový časový údaj a bylo by požadováno opětovné předložení kopie v jiném, pozdějším okamžiku, vedlo by to k prodlením a k dalším úkonům představujícím nadměrnou zátěž jak pro zúčastněné osoby, tak i pro orgány pověřené dědickými záležitostmi ( 31 ).

59.

Výše uvedené úvahy přímo souvisí s cíli, jež jsou sledovány vytvořením osvědčení. Zavedení tohoto osvědčení bylo konkrétně vedeno těmito cíli:

60.

Dosažení těchto cílů by bylo ohroženo, pokud by bylo vyžadováno, aby byla kopie platná nejen v okamžiku svého předložení orgánu, který má přijmout konečné rozhodnutí, ale i v okamžiku, kdy tento orgán toto rozhodnutí přijme. V takové situaci by byly důvody k obavám, že případů, v nichž by dotčená osoba musela žádat vydávající orgán o prodloužení nebo o novou kopii, by v praxi bylo více než případů, kdy to není nutné.

61.

Při zvažování výhod a nevýhod je třeba vzít v potaz skutečnost, že orgán, který vydává kopii, zpravidla ( 33 ) sídlí v jiném členském státě než v tom, ve kterém je kopie předložena, takže opakované podávání žádostí by nevyhnutelně vedlo k prodlením a dodatečné finanční zátěži ( 34 ). Úměrně tomu by byla ohrožena i rychlost, snadnost a účinnost daného systému.

62.

Jak ostatně uvádí německá vláda ( 35 ), mohlo by se stávat, že dodatečná doba vzniklá v důsledku prodloužení nebo obnovení ověřené kopie nebude postačovat k tomu, aby zajistila účinnost kopie k datu, kdy bude přijato rozhodnutí. Pokud by taková situace nastala, nezbytně by musely být podávány další žádosti o prodloužení nebo o obnovení, v závislosti na době trvání příslušného řízení.

63.

Mám tudíž za to, že je v rozporu s nařízením, aby byla na základě obecného pravidla ukládána dotčeným osobám povinnost požádat o prodloužení platnosti kopie – nebo o vydání nové kopie – když předložená kopie byla platná a účinná ve stadiu řízení, v němž ji dotčená osoba předložila.

64.

Může se však stát, že po uplynutí prvotního okamžiku, v němž byla kopie předložena, vyvstane určitá pochybnost nebo indicie, že osvědčení mohlo být opraveno, pozměněno, zrušeno nebo staženo. Za těchto okolností by mohlo dojít k tomu, že kopie náhle přestane doslovně odpovídat danému osvědčení.

65.

Záměr usnadnit vyřizování dědických záležitostí s přeshraničními dopady je sice hlavním cílem nařízení, přesto však nepředstavuje absolutní požadavek. Současně je třeba také zaručit, aby obsah osvědčení přesně odpovídal skutečnému právnímu stavu. Tento cíl je pak vyjádřen v nezbytnosti zajistit soulad osvědčení se skutečností a také s jeho kopiemi.

66.

Ve sporném řízení bude mít strana, která je poškozena obsahem osvědčení, zájem na tom, aby byly tyto prvky zohledněny, a bude případně moci oznámit orgánu, který o sporu rozhoduje, možné změny původního dokumentu (osvědčení), k nimž došlo po vydání předložené kopie ( 36 ).

67.

Nebrání nic tomu, aby orgán, který má spor vyřešit, za těchto okolností posoudil relevantnost tvrzení, jimiž se vyvrací soulad mezi osvědčením a skutečností nebo soulad mezi osvědčením a kopií, a aby si vyžádal nový dokument, který odpovídá skutečnosti.

68.

Jinak je tomu v řízeních, v nichž neexistuje povinnost uvědomit o záležitosti další dotčené osoby nebo osoby, jež by mohly být případně poškozeny, a vyzvat je, aby se dostavily před orgán, který má přijmout rozhodnutí. Jak jsem již vysvětlil výše, nařízení stanoví určité záruky ( 37 ) zajišťující řešení pro tyto případy.

69.

O každé změně osvědčení musí totiž vydávající orgán informovat osoby, kterým vydal kopii ( 38 ), aby tak zamezil zneužívajícímu použití této kopie ( 39 ). Domnívám se, že zneužívajícím způsobem by jednal účastník řízení, který by neinformoval (orgán přijímajícího státu, jemuž předložil kopii) o skutečnosti, že kopie již není shodná s původním osvědčením, neboť toto osvědčení bylo staženo, opraveno či pozměněno.

70.

A konečně, pokud by orgán, k němuž byla kopie předložena, získal z jiných zdrojů údaje, které by jej vedly k důvodným pochybám ohledně stavu původního osvědčení, nebrání nic tomu, aby požádal dotčenou osobu o prokázání této okolnosti.

71.

Jak jsem již uvedl výše, nařízení umožňuje, aby držitel kopie požádal o její prodloužení nebo o vydání nové kopie ( 40 ), a to bez dalších podmínek ( 41 ). Toto ustanovení se liší od úpravy obsažené v původním návrhu Komise, jehož článek 43 omezoval účinnost kopií na tři měsíce ( 42 ). Nebylo možné, aby byla kopie původně vydána na delší dobu, ani to, aby byla platnost již neplatné kopie prodloužena. Jedinou možností pro dotčenou osobu bylo požádat o novou kopii.

72.

Krátké trvání stanoveného období vyvolalo nepříznivou reakci autorů a právníků ( 43 ). Článek 43 návrhu byl změněn v Evropském parlamentu, který navrhl současné znění.

73.

Pružnější řešení, které bylo nakonec zvoleno, usnadňuje souběžné plnění cílů sledovaných nařízením:

74.

Jsem toho názoru, že takto může snaha zajistit dotčeným osobám „[r]ychlé, usnadněné a účinné vypořádání dědictví s přeshraničními dopady“ působit ve vzájemné rovnováze se záměrem umožnit příslušným orgánům, aby se ubezpečily o správnosti údajů obsažených v osvědčení a přenesených do jeho kopie.

75.

Ve větší míře je tím respektována domněnka, že osoba nebo osoby uvedené v osvědčení (jež mají v projednávané věci postavení dědiců) disponují tam uvedenými právy či pravomocemi, přičemž uvedená práva nebo pravomoci nejsou předmětem jiných podmínek nebo omezení, než stanoví samotné osvědčení, jehož ověřená kopie má za cíl pouze přenést tuto informaci k příslušným orgánům jiného členského státu.

76.

S ohledem na výše uvedené navrhuji Soudnímu dvoru, aby na třetí otázku Oberster Gerichtshof (Nejvyšší soud, Rakousko) odpověděl takto:

„Článek 69 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 650/2012 ze dne 4. července 2012 o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a přijímání a výkonu veřejných listin v dědických věcech a o vytvoření evropského dědického osvědčení ve spojení s čl. 70 odst. 3 téhož nařízení musí být vykládán v tom smyslu, že je třeba uznat účinky ověřené kopie evropského dědického osvědčení, která byla platná v okamžiku svého prvotního předložení, avšak jejíž platnost uplynula dříve, než příslušný orgán vydal požadované rozhodnutí.

Existují-li důvodná podezření, že evropské dědické osvědčení bylo opraveno, pozměněno nebo staženo dříve, než výše uvedený orgán přijal rozhodnutí, nebo že byla pozastavena jeho účinnost, může zmíněný orgán výjimečně vyžadovat předložení nové kopie nebo kopie, jejíž platnost byla prodloužena.“