1.

Na základě projednávané žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce předložil Visoki trgovački sud Republike Hrvatske (Nejvyšší obchodní soud, Chorvatsko) Soudnímu dvoru dvě otázky týkající se výkladu nařízení (ES) č. 44/2001 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech ( 2 ) (dále jen „nařízení Brusel I“).

2.

Tyto otázky byly položeny v rámci sporu mezi společností HRVATSKE ŠUME d.o.o., Zagreb, společností založené podle chorvatského práva, a společností BP EUROPA SE, společností se sídlem v Hamburku (Německo), ve věci peněžní částky, zajištěné na bankovním účtu prvně uvedené společností a převedené do majetku druhé společnosti v rámci exekučního řízení. Vzhledem k tomu, že toto řízení bylo později prohlášeno za neplatné, domáhá se žalobkyně v původním řízení vrácení dotčené částky na základě bezdůvodného obohacení.

3.

V úvodní fázi, ve které se nachází spor v původním řízení, má předkládající soud určit, zda jsou chorvatské soudy příslušné k rozhodnutí o této žalobě na vrácení, nebo zda by měla být věc předložena k rozhodnutí spíše německým soudům jakožto soudům členského státu sídla společnosti BP EUROPA. Odpověď závisí zejména na tom, zda taková žaloba spadá pod „věc týkající se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti“, ve smyslu čl. 5 bodu 3 nařízení Brusel I.

4.

Nejedná se o první případ, kdy je Soudní dvůr požádán, aby rozhodl o kvalifikaci žaloby založené na bezdůvodném obohacení s ohledem na nařízení Brusel I. Soudní dvůr však dosud jednoznačně nezodpověděl otázku, zda se pravidlo pro určení soudní příslušnosti „ve věcech týkajících se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti“, stanovené v čl. 5 bodu 3 tohoto nařízení, použije na tento typ žalob. Vzhledem k tomu, že ze systematického hlediska má toto ustanovení souvislost s ustanovením o soudní příslušnosti „ve věcech týkajících se smlouvy nebo nároku ze smlouvy“, které je obsaženo v čl. 5 bodu 1 uvedeného nařízení, má v projednávané věci Soudní dvůr příležitost poskytnout ucelenou odpověď ohledně těchto dvou norem.

5.

V tomto stanovisku vysvětlím, že žaloby na vrácení věci založené na bezdůvodném obohacení zaprvé nesouvisí s věcmi, „jejichž předmět sporu je smlouva nebo nároky ze smlouvy“ ve smyslu čl. 5 bodu 1 nařízení Brusel I, ledaže úzce souvisejí s existujícím nebo předpokládaným smluvním vztahem mezi stranami sporu, a zadruhé nespadají pod „věci týkající se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti“, ve smyslu čl. 5 bodu 3 tohoto nařízení.

6.

Body 11 a 12 odůvodnění nařízení Brusel I stanoví:

7.

Článek 2 odst. 1 tohoto nařízení stanoví:

„Nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště na území některého členského státu, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu.“

8.

Článek 5 uvedeného nařízení stanoví v bodech 1 a 3 následující:

„Osoba, která má bydliště na území některého členského státu, může být v jiném členském státě žalována,

[…]

9.

Nařízení Brusel I bylo nahrazeno nařízením (EU) č. 1215/2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech ( 3 ) (dále jen „nařízení Brusel Ia“). Nicméně, v souladu s článkem 66 tohoto posledně uvedeného nařízení se toto nařízení vztahuje pouze na řízení zahájená ke dni 10. ledna 2015 nebo po něm. Vzhledem k tomu, že dotčená žaloba ve věci v původním řízení byla podána dne 1. října 2014, použije se na toto řízení ratione temporis nařízení Brusel I.

10.

V chorvatském právu jsou pravidla týkající se bezdůvodného obohacení obsažena v článcích 1111 až 1120 zakona o obveznim odnosima (zákon o závazcích, Narodne novine, č. 35/05, 41/08, 125/11, 78/15 a 29/18).

11.

Článek 1111 tohoto zákona stanoví:

„(1) Pokud je část majetku jedné osoby jakýmkoliv způsobem převedena do majetku jiné osoby, a tento převod nemá základ v určitém právním jednání, soudním rozhodnutím nebo rozhodnutím jiného příslušného orgánu nebo v zákoně, ten, kdo obdržel majetkový prospěch, je zavázán jej vrátit, nebo pokud to není možné, nahradit hodnotu získaného prospěchu.

(2) Převodem majetku se rovněž rozumí získání majetkového prospěchu z výkonu rozhodnutí.

(3) Povinnost vrátit získaný majetkový prospěch nebo nahradit jeho hodnotu se uplatní i v případě majetkového prospěchu získaného z neúčinného důvodu nebo z důvodu, který byl následně zrušen.“

12.

Z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že k určitému datu nařídil Trgovački sud u Zagrebu (Obchodní soud v Záhřebu, Chorvatsko) na návrh společnosti THE BURMAH OIL (Deutschland) GmbH, výkon rozhodnutí týkající se povinnosti společnosti FUTURA d.o.o., Zagreb (Chorvatsko) zajištěním finanční pohledávky, kterou měla společnost FUTURA d.o.o., Zagreb vůči třetí společnosti, a sice vůči společnosti HRVATSKE ŠUME ( 4 ), ve prospěch společnosti THE BURMAH OIL (Deutschland), GmbH.

13.

Společnost HRVATSKE ŠUME podala u Vrhovni sud Republike Hrvatske (Nejvyšší soud, Chorvatsko) mimořádný opravný prostředek, ve kterém se domáhala určení neplatnosti exekučních opatření, která byla nařízena vůči ní. Vzhledem k tomu, že tento opravný prostředek nemá odkladný účinek, byl výkon rozhodnutí proveden dne 11. března 2003, kdy byla z jejího bankovního účtu odepsána částka ve výši 3792600,87 chorvatských kun (HRK) (přibližně 503331 eur) a převedena na společnost DEUTSCHE BP AG [která se v mezidobí stala právní nástupkyní společnosti THE BURMAH OIL (Deutschland)], z titulu vymáhání dotčené pohledávky.

14.

V rámci žaloby podané společností HRVATSKE ŠUME rozhodl Vrhovni sud (Nejvyšší soud) rozsudkem ze dne 21. května 2009, že exekuční opatření provedená vůči této společnosti jsou neplatná.

15.

Návrhem ze dne 1. října 2014 společnost HRVATSKE ŠUME podala u Trgovački sud u Zagrebu (obchodní soud v Záhřebu) žalobu na vrácení věci založenou na bezdůvodném obohacení ( 5 ) proti společnosti BP EUROPA (která se mezitím stala právní nástupkyní společnosti DEUTSCHE BP). V tomto rámci žalobkyně v původním řízení v podstatě tvrdila, že rozsudek ze dne 21. května 2009 vydaný Vrhovni sud (Nejvyšší soud) odstranil právní základ pro převod obstavené pohledávky do majetku společnosti DEUTSCHE BP, v důsledku čehož se tedy tato společnost bezdůvodně obohatila. Společnost BP EUROPA je proto povinna vrátit společnosti HRVATSKE ŠUME dotčenou částku, navýšenou o zákonné úroky.

16.

Na svou obhajobu vznesla společnost BP EUROPA námitku nepříslušnosti chorvatských soudů. Usnesením ze dne 20. března 2019 Trgovački sud u Zagrebu (Obchodní soud v Záhřebu) žalobu podanou společností HRVATSKE ŠUME z tohoto důvodu zamítl. Tento soud měl v podstatě za to, že vzhledem k neexistenci pravidla zvláštní příslušnosti ve věcech bezdůvodného obohacení v nařízení Brusel Ia se použije pouze obecné pravidlo příslušnosti soudů členského státu bydliště žalované, stanovené v čl. 4 odst. 1 tohoto nařízení. Žalobkyně v původním řízení by proto měla žalobu podat u německých soudů.

17.

Společnost HRVATSKE ŠUME podala odvolání proti tomuto usnesení u Visoki trgovački sud Republike Hrvatske (Nejvyšší obchodní soud). Tento soud uvádí, že Trgovački sud u Zagrebu (Obchodní soud v Záhřebu) nesprávně odkázal na nařízení Brusel Ia, neboť na žalobu podanou žalobkyní v původním řízení se použije ratione temporis nařízení Brusel I ( 6 ). Kromě toho se předkládající soud táže, zda mohou být chorvatské soudy příslušné k projednání této žaloby na základě čl. 5 bodu 3 nebo čl. 22 bodu 5 nařízení Brusel I. V tomto rámci se tento soud jednak dotazuje, zda žaloba na vrácení věci založená na bezdůvodném obohacení spadá mezi „věci týkající se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti“ ve smyslu prvního ustanovení. Dále klade otázku, zda dotčená žaloba spadá do „řízení, jejichž předmět sporu je výkon rozhodnutí“ ve smyslu druhého ustanovení, a to vzhledem ke skutečnosti, že k údajnému obohacení došlo v souvislosti s exekučním řízením.

18.

Za těchto podmínek se Visoki trgovački sud (Nejvyšší obchodní soud) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

19.

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce ze dne 6. května 2020 došla Soudnímu dvoru dne 8. června 2020. Chorvatská a česká vláda, jakož i Evropská komise předložily Soudnímu dvoru písemné vyjádření. V projednávané věci se nekonalo jednání.

20.

Obě otázky položené předkládajícím soudem se týkají příslušnosti soudů členských států Unie na základě nařízení Brusel I ( 7 ) k projednání žaloby založené na bezdůvodném obohacení. V souladu s žádostí Soudního dvora se toto stanovisko zaměří na první z nich.

21.

Úvodem je třeba připomenout, že čl. 2 odst. 1 tohoto nařízení stanoví jako obecné pravidlo příslušnost soudů členského státu, kde má bydliště žalovaný. V projednávané věci je nesporné, že sídlo společnosti BP EUROPA se pro účely použití tohoto nařízení nachází v Německu ( 8 ). Toto ustanovení tedy přiznává příslušnost německým soudům.

22.

Nicméně nařízení Brusel I stanoví rovněž pravidla, která umožňují v určitých případech žalobci zažalovat žalovaného v jiném členském státě ( 9 ). Toto nařízení obsahuje zejména v článku 5 pravidla zvláštní příslušnosti týkající se různých „věcí“, která poskytují žalobci možnost podat žalobu u jednoho nebo několika dalších soudů.

23.

Taková pravidla existují zejména ve věcech, „jejichž předmět sporu je smlouva nebo nároky ze smlouvy“ a „ve věcech týkajících se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti“. U žalob, které spadají do první kategorie, čl. 5 bod 1 nařízení Brusel I umožňuje žalobci obrátit se na soud „místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn“. Ohledně žalob, které spadají do druhé kategorie, čl. 5 bod 3 tohoto nařízení stanoví, že mohou být podány u soudu „místa, kde došlo nebo může dojít ke škodné události“.

24.

Možnost žalobce využít těchto možností příslušnosti závisí na kvalifikaci žaloby podané žalobcem. Předkládající soud přitom vznáší právě otázku kvalifikace. V podstatě se táže, zda žaloba na vrácení věci založená na bezdůvodném obohacení, jako je žaloba podaná společností HRVATSKE ŠUME, se při neexistenci zvláštního pravidla v nařízení Brusel I týká „věcí týkajících se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti“, uvedených v čl. 5 bodu 3 tohoto nařízení. Konečně jde o určení, zda chorvatský soud, u něhož podala žalobu tato společnost, může z tohoto ustanovení odvodit svou příslušnost.

25.

Jak jsem uvedl v úvodu tohoto stanoviska, kvalifikace návrhů založených na bezdůvodném obohacení s ohledem na nařízení Brusel I není ve vlastním slova smyslu novou otázkou v judikatuře Soudního dvora ( 10 ). Soudní dvůr již totiž rozhodoval v několika věcech, které se týkaly této problematiky, ve vztahu k různým ustanovením tohoto nařízení ( 11 ). Dosud však jednoznačně nerozhodl o otázce položené v projednávané věci ( 12 ).

26.

Předkládající soud se stejně jako česká vláda a Komise přiklání k tomu, že žaloba založená na bezdůvodném obohacení spadá do působnosti čl. 5 bodu 3 nařízení Brusel I. Stejně jako chorvatská vláda s tímto názorem nesouhlasím. V tomto rámci upřesňuji, že ačkoli se první předběžná otázka týká pouze čl. 5 bodu 3, je toto ustanovení systematicky spojeno, jak bude podrobně popsáno dále, s čl. 5 bodem 1 tohoto nařízení. Nelze totiž rozhodnout o prvně uvedeném ustanovení bez předchozího odmítnutí druhého ustanovení. Proto se budu postupně zabývat oběma ustanoveními (oddíl B). Předtím se budu ve stručnosti zabývat právním institutem bezdůvodného obohacení, jak vyplývá z vnitrostátních právních systémů členských států (oddíl A).

27.

Podle mých znalostí obsahují všechny vnitrostátní právní systémy členských států, v různých formách, právní institut bezdůvodného obohacení (rovněž nazývaný „nespravedlivé“, „neodůvodněné“ nebo dále „nelegitimní“ obohacení) ( 13 ). Na základě tohoto institutu je osoba, která obdrží neodůvodněné obohacení na úkor jiné osoby, povinna toto obohacení této osobě vrátit ( 14 ). Obecně se má za to, že uvedený institut představuje vyjádření zásady ekvity, podle níž se nikdo nesmí obohacovat na úkor jiné osoby ( 15 ).

28.

Obrysy tohoto institutu se v jednotlivých členských státech liší. Zejména některé vnitrostátní právní předpisy, jako jsou maďarské a polské právní předpisy, obsahují všeobjímající pojem bezdůvodného obohacení, kterému odpovídá jediná žaloba, historicky nazývaná „de in rem verso“. Jiné vnitrostátní právní předpisy, mezi které patří dánské, španělské, francouzské nebo rakouské právní předpisy, upravují tento institut v různých variantách a jim odpovídajících žalobách, přičemž vrácení neoprávněné platby (condictio indebti) je zde zejména odlišeno od ostatních forem bezdůvodného obohacení. Kromě toho se liší právní kategorie, se kterou se tento institut a jeho případné varianty pojí. Například ve francouzském právu spadá bezdůvodné obohacení (a neoprávněné platby) pod „kvazismlouvy“, což je pojem, který jiné právní systémy, jako je německé právo, neznají, zatímco v případě Common law spadá uvedený institut pod novodobé odvětví práva, označované jako law of restitution ( 16 ).

29.

Tyto rozdíly však nejsou rozhodující pro účely uplatňování pravidel unijního mezinárodního práva soukromého. Zejména nepovažuji za nutné rozlišovat neoprávněnou platbu od bezdůvodného obohacení, neboť později uvedený pojem, chápaný v jeho širokém smyslu, zahrnuje prvně uvedený pojem. Navíc na přesné klasifikaci posledně uvedeného institutu ve vnitrostátním právu každého členského státu nezáleží, jelikož obecně spadá do kategorie sui generis, která se nepojí zejména ani se smluvním právem, ani s pravidly použitelnými na občanskoprávní odpovědnost.

30.

Ve vnitrostátních právních systémech členských států představuje bezdůvodné obohacení autonomní zdroj závazku. Přesněji přijetí takového obohacení zakládá závazek navrácení. Příjemce bezdůvodného obohacení je povinen vrátit poškozenému majetkové zvýhodnění (nebo případně peněžní ekvivalent této výhody), z něhož měl příjemce neoprávněný prospěch na úkor poškozeného. Právo tak usiluje o nápravu nespravedlivé situace uložením povinnosti obnovit status quo ante. Žalobce se tohoto závazku dovolává v žalobě na vrácení bezdůvodného obohacení ( 17 ). Pro usnadnění tedy budu dále v tomto stanovisku hovořit o žalobě (žalobách) nebo návrhu (návrzích) na vrácení věci založených na bezdůvodném obohacení.

31.

V těchto různých vnitrostátních právních předpisech vyžaduje uplatnění takové žaloby obecně splnění čtyř podmínek, a sice 1) obohacení žalovaného, 2) finanční ztráta žalobce, 3) existence souvislosti mezi obohacením a finanční ztrátou a 4) absence „důvodu“ (jinými slovy, právního základu), který by je ospravedlňoval ( 18 ).

32.

Společnost HRVATSKE ŠUME tvrdí, že tyto podmínky, jak jsou stanoveny v chorvatském právu, jsou v projednávané věci splněny. Jak předkládající soud vysvětluje, obstavení několika milionů HRK na bankovním účtu žalobkyně v původním řízení a převod této částky do majetku společnosti THE BURMAH OIL (Deutschland) vedly k obohacení této druhé společnosti a odpovídající finanční ztrátě první společnosti. I když „důvod“ tohoto převodu majetku původně tkvěl v exekučním řízení vedeném společností THE BURMAH OIL (Deutschland) proti společnosti FUTURA a konkrétně v exekučních opatřeních nařízených Trgovački sud u Zagrebu (Obchodní soud v Záhřebu) ve vztahu ke společnosti HRVATSKE ŠUME, Vrhovni sud Hrvatske (Nejvyšší soud) tato opatření zneplatnil a tím tento „důvod“ zpětně zrušil ( 19 ).

33.

Po uvedení hlavních rysů bezdůvodného obohacení je třeba nyní posoudit kvalifikaci návrhů, které mají takový základ s ohledem na čl. 5 bod 1 a čl. 5 bod 3 nařízení Brusel I. V tomto ohledu je třeba učinit několik metodických připomenutí.

34.

Vzhledem k neexistenci definic v nařízení Brusel I Soudní dvůr opakovaně rozhodl, že věci, jejichž „předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy“, uvedené v prvně uvedeném ustanovení, a „věci týkající se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti“, uvedené v druhém ustanovení představují autonomní pojmy unijního práva, které musí být vykládány především ( 20 ) s ohledem na systematiku a cíle tohoto nařízení, a to za účelem zajištění jednotného uplatňování pravidel pro určení příslušnosti, která toto nařízení stanoví, ve všech členských státech. Zařazení žaloby do té či oné kategorie tedy nezávisí na řešeních stanovených vnitrostátním právem soudu, u něhož bylo řízení zahájeno (tzv. lex fori), ani na kvalifikaci v rozhodném právu (tzv. lex causae) ( 21 ).

35.

Co se týče jednak systému nařízení Brusel I, Soudní dvůr opakovaně rozhodl, že tento spočívá v obecném pravidle příslušnosti soudů členského státu, na jehož území je žalovaný usazen, stanoveném v čl. 2 odst. 1 tohoto nařízení, zatímco zvláštní příslušnosti uvedené zejména v jeho článku 5 představují výjimky z tohoto obecného pravidla, které musí být jako takové vykládány restriktivně ( 22 ).

36.

Pokud jde kromě toho o cíle nařízení Brusel I, z bodu 12 odůvodnění tohoto nařízení vyplývá, že pravidla zvláštní příslušnosti stanovená v čl. 5 bodu 1 a čl. 5 bodu 3 nařízení Brusel I sledují zejména ( 23 ) cíle blízkosti a řádného výkonu spravedlnosti. V tomto ohledu Soudní dvůr opakovaně rozhodl, že možnost, kterou tato ustanovení poskytují žalobci, byla zavedena s ohledem na existenci zvláště úzké vazby mezi žalobou a soudem, který může rozhodovat, ve „věcech“, kterých se týkají, za účelem užitečné organizace řízení ( 24 ).

37.

S ohledem na tyto obecné úvahy Soudní dvůr ve své judikatuře definoval věci, jejichž „předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy“ a „věci týkající se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti“.

38.

Zaprvé z ustálené judikatury Soudního dvora, zavedené rozsudkem Handte ( 25 ), vyplývá, že použití čl. 5 bodu 1 nařízení Brusel I „předpokládá určení právního závazku svobodně přijatého jednou osobou vůči jiné osobě, o který se opírá žalobcova žaloba“ ( 26 ). Jinak řečeno, věci, jejichž „předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy“ ve smyslu tohoto ustanovení, zahrnují jakýkoli návrh založený na takovém závazku“ ( 27 ).

39.

Zadruhé v souladu se stejně tak ustálenou judikaturou, vycházející z rozsudku Kalfelis, která byla upřesněna v rozsudku Wikingerhof, zahrnuje pojem „věci týkající se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti“ ve smyslu čl. 5 bodu 3 nařízení Brusel I „jakýkoliv návrh směřující k určení odpovědnosti žalovaného, který nesouvisí se ‚smlouvou nebo nároky ze smlouvy‘ “ ve smyslu čl. 5 bodu 1 tohoto nařízení „a tedy není založen na právním závazku svobodně sjednaném mezi stranami“ ( 28 ).

40.

Ze společného výkladu těchto dvou definic vyplývá, jak bylo vysvětleno v mém stanovisku ve věci Wikingerhof ( 29 ) a jak Soudní dvůr rozhodl v rozsudku Wikingerhof ( 30 ), že podřazení návrhu pod oblast „smlouvy nebo nároků ze smlouvy“ ve smyslu čl. 5 bodu 1 nařízení Brusel I, nebo oblast „deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti“ ve smyslu čl. 5 bodu 3 tohoto nařízení závisí na závazku, který je základem tohoto návrhu.

41.

„Test“ kvalifikace v podstatě spočívá v určení závazku, kterého se dovolává žalobce proti žalovanému, a poté v určení povahy tohoto závazku, která závisí na skutečnosti nebo aktu, z něhož tento závazek vyplývá. Jak dále uvedu, pokud daný závazek vyplývá ze smlouvy nebo z jiné formy dobrovolného závazku jedné osoby vůči druhé, má tento závazek, a na základě dedukce i žaloba, „smluvní“ povahu ve smyslu čl. 5 bodu 1 nařízení Brusel I. Naproti tomu, pokud dotčený závazek plyne ze „škodné události“, mají závazek i žaloba „deliktní nebo kvazideliktní“ povahu ve smyslu čl. 5 bodu 3 tohoto nařízení ( 31 ). Konečně, pokud je tento zdroj jiný, je použití těchto dvou ustanovení vyloučeno.

42.

V této souvislosti jednak nařízení (ES) č. 593/2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I) ( 32 ) (dále jen „nařízení Řím I“) a jednak nařízení (ES) č. 864/2007 o právu rozhodném pro nesmluvní závazkové vztahy (Řím II) ( 33 ) (dále jen „nařízení Řím II“) poskytují užitečná vodítka k určení povahy daného závazku, a tím i k rozhodnutí o kvalifikaci návrhu, který se o něj opírá. Ačkoli totiž tato nařízení nemají úplně stejnou působnost jako čl. 5 bod 1 a čl. 5 bod 3 nařízení Brusel I ( 34 ), představují nicméně v oblasti kolize právních norem doplňky těchto ustanovení a tato tři nařízení musí být vykládána co možná nejsoudržněji ( 35 ).

43.

Po tomto připomenutí v následujících oddílech vysvětlím, proč žaloby na vrácení věci založené na bezdůvodném obohacení v zásadě nepatří mezi věci, „jejichž předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy“, s výjimkou některých případů (oddíl 1), a proč nespadají mezi „věci týkající se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti“ (oddíl 2).

44.

Jak jsem uvedl v bodě 38 tohoto stanoviska, věci, „jejichž předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy“ ve smyslu čl. 5 bodu 1 nařízení Brusel I zahrnují jakýkoli návrh založený na „svobodně přijatém právním závazku“, tedy na „smluvním závazku“ v autonomním významu, jak tento pojem chápe unijní mezinárodní právo soukromé ( 36 ). Takový závazek vyplývá ze smlouvy nebo z jiné formy dobrovolného závazku jedné osoby vůči druhé ( 37 ).

45.

V rámci žaloby založené na bezdůvodném obohacení přitom nevyplývá závazek vrácení, kterého se dovolává žalobce, obecně z takového dobrovolného závazku žalovaného vůči němu. Tento závazek vznikl naopak nezávisle na vůli příjemce bezdůvodného obohacení. Když v projednávané věci zahájila předchůdkyně společnosti BP EUROPA exekuční řízení, které vedlo k jejímu obohacení, její vůle byla omezena pouze na toto jednání. Neměla v úmyslu zavázat se vůči společnosti HRVATSKE ŠUME. Uvedený závazek vrácení ve skutečnosti vyplývá přímo ze zákona, který z důvodů ekvity pojí právní účinky s absencí „důvodu“, který by toto obohacení ospravedlňoval.

46.

V důsledku toho závazek, jehož základem je bezdůvodné obohacení, zpravidla nepředstavuje „svobodně přijatý právní závazek“ ve smyslu judikatury týkající se čl. 5 bodu 1 nařízení Brusel I. Žaloby na vrácení založené na takovém obohacení proto v zásadě nepatří mezi „věci, jejichž předmět sporu je smlouva nebo nároky ze smlouvy“, uvedené v tomto ustanovení ( 38 ).

47.

Výklad nařízení Řím II potvrzuje tento výklad. Z článku 2 odst. 1 tohoto nařízení totiž vyplývá, že závazek vrácení vyplývající z bezdůvodného obohacení je považován za „závazek mimosmluvní povahy“, na který se vztahuje uvedené nařízení ( 39 ) a který je předmětem zvláštních kolizních norem upravených v článku 10 tohoto nařízení.

48.

Výše uvedený výklad je však třeba upravit. Jak totiž velmi správně uvádí Komise, žaloby na vrácení věci založené na bezdůvodném obohacení mohou být vzneseny v různých kontextech. Zejména, i když taková žaloba může být podána mezi osobami, které mimoto nejsou vázány žádným právním vztahem, jak je tomu a priori v případě společností HRVATSKE ŠUME a BP EUROPA ( 40 ), může však rovněž úzce souviset s existujícím nebo předpokládaným smluvním vztahem mezi stranami sporu.

49.

Jak přitom Soudní dvůr rozhodl v rozsudku Profit Investment SIM ( 41 ), žaloby na vrácení plnění na základě neplatné smlouvy (nulitní, neplatné od samého počátku atd.) spadají pod pojem „věci, jejichž předmět sporu je smlouva nebo nároky ze smlouvy“ ve smyslu čl. 5 bod 1 nařízení Brusel I. Stejný výklad je podle mého názoru třeba použít, pokud jde o žaloby na vrácení po zrušení smlouvy z důvodu jejího neplnění nebo bezdůvodné platby provedené v rámci smlouvy, například pokud smluvní dlužník splatí dluh přesahující jeho skutečnou výši.

50.

Ačkoli jsou tyto žaloby na vrácení někdy (ale ne vždy) v hmotném právu založeny na pravidlech bezdůvodného obohacení ( 42 ), je třeba je pro účely použití pravidel příslušnosti stanovených v nařízení Brusel I považovat za žaloby, které mají svůj základ ve smlouvě. Žalobce se v podstatě dovolává „smluvního závazku“, který je podle jeho názoru neplatný nebo nebyl žalovaným splněn nebo o němž se domnívá, že ho „přeplnil“, aby odůvodnil své právo na vrácení, které představuje požadovanou „nápravu“ (remedy). Taková žaloba se tedy v podstatě zakládá na dotčeném „smluvním závazku“, jelikož závazek vrácení, jehož se žalobce dovolává, neexistuje samostatně ( 43 ).

51.

Navíc je v souladu s cíli blízkosti a řádného výkonu spravedlnosti, sledovanými v čl. 5 bodu. 1 nařízení Brusel I, že soud příslušný z hlediska smlouvy může rozhodnout o důsledcích její neplatnosti, nesplnění nebo „přeplnění“, a o vrácení, která z nich vyplývají ( 44 ). Příslušnost by se zejména neměla lišit podle toho, zda v reakci na nesplnění smluvního závazku žalovaným žalobce požaduje náhradu škody nebo zrušení smlouvy a vrácení poskytnutých plnění ( 45 ). Ostatně rozhodnutí o takových žalobách na vrácení v zásadě vyžaduje, aby soud, u kterého byla žaloba podána, rozhodoval o otázkách smluvní povahy (jako je v závislosti na případu otázka obsahu dotčeného smluvního závazku, jeho platnosti nebo způsobu, jakým měl být proveden žalovaným) na základě posouzení odpovídajících důkazů. Mezi žalobou a soudem „místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn“ ve smyslu tohoto ustanovení tedy existuje obzvláště úzká vazba ( 46 ).

52.

Mimoto, zaprvé čl. 12 odst. 1 písm. c) a e) nařízení Řím I stanoví, že právem rozhodným pro smlouvu (tzv. lex contractus) se řídí důsledky nesplnění smluvních závazků a důsledky neplatnosti smlouvy. Unijní normotvůrce tedy zaujal stanovisko ve prospěch „smluvní“ povahy žalob na vrácení po zrušení nebo neplatnosti smlouvy, jakož i závazků, které z ní vyplývají. Zadruhé z čl. 10 odst. 1 nařízení Řím II vyplývá, že souvisí-li mimosmluvní závazkový vztah, který vzniká z bezdůvodného obohacení, s již existujícím vztahem mezi stranami (typicky pokud smluvní dlužník splatí dluh vyšší, než je jeho skutečná výše), je rozhodným právem pro tento závazek právo, kterým se řídí uvedený existující vztah, tedy lex contractus. V maximálním možném rozsahu je tedy zajištěn soulad mezi těmito dvěma nařízeními a nařízením Brusel I.

53.

Pokud jde nyní o čl. 5 bod 3 nařízení Brusel I, připomínám, že z judikatury vyplývající z rozsudku Kalfelis, citované v bodě 39 tohoto stanoviska vyplývají dvě kumulativní podmínky: žaloba spadá mezi „věci týkající se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti“ ve smyslu tohoto ustanovení, pokud zaprvé„zní na určení odpovědnosti žalovaného“ a zadruhé„nesouvisí s věcmi, ‚jejichž předmět sporu je smlouva nebo nároky ze smlouvy‘ “ ve smyslu čl. 5 bodu 1 tohoto nařízení.

54.

Z předcházejícího oddílu vyplývá, že žaloby na vrácení věci založené na bezdůvodném obohacení nesouvisí s věcmi, „jejichž předmět sporu je smlouva nebo nároky ze smlouvy“, protože nejsou založeny na „svobodně přijatém právním závazku“, ale na „závazku mimosmluvní povahy“, ledaže úzce souvisejí s existujícím nebo předpokládaným smluvním vztahem mezi stranami sporu.

55.

Zbývá tedy posoudit, zda taková žaloba „zní na určení odpovědnosti žalovaného“ ve smyslu „judikatury Kalfelis“.

56.

Jak jsem již uvedl, stejně jako chorvatská vláda tento názor nezastávám ( 47 ).

57.

Zaprvé, připomínám, že čl. 5 bod 3 nařízení Brusel I určuje jako příslušný „ve věcech týkajících se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti“ soud „místa, kde došlo nebo může dojít ke škodné události“. Pro použití tohoto ustanovení je proto nezbytné takovou „škodnou událost“ určit. Jedná se tak o předpoklad jakékoli žaloby „ve věcech týkajících se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti“.

58.

Počínaje rozsudkem Bier ( 48 ) Soudní dvůr rozdělil pojem „škodná událost“ ve smyslu čl. 5 bodu 3 nařízení Brusel I na dva samostatné pojmy: „škoda“ (nebo jinak řečeno „újma“) a „událost, která je příčinou této škody“ ( 49 ). V tomto rámci Soudní dvůr poukázal na základní prvky mimosmluvní odpovědnosti, které vyplývají z obecných zásad, jež vycházejí ze systémů vnitrostátního práva členských států ( 50 ). Rozhodl tak, že „odpovědnost za protiprávní jednání či za jednání, které je postaveno na roveň protiprávnímu jednání, může přicházet v úvahu pouze za podmínky, že je možné mezi újmou a událostí, která vedla k této újmě, prokázat příčinnou souvislost“ ( 51 ).

59.

V důsledku toho žaloba „zní na určení odpovědnosti žalovaného“ ve smyslu judikatury Kalfelis v případě, že je založena na „škodné události“ přičitatelné žalovanému, která způsobila újmu žalobci ( 52 ). V souladu s judikaturou Soudního dvora a s obecnými zásadami uvedenými v předcházejícím bodě je taková „škodná událost“ protiprávním chováním, tedy jednáním nebo opomenutím v rozporu s povinností nebo zákazem uloženými zákonem každému, které způsobuje škodu jiné osobě ( 53 ).

60.

Předkládající soud se nicméně táže, zda rozlišení provedené v několika jazykových verzích čl. 5 bodu 3 nařízení Brusel I mezi „věcmi týkajícími se deliktní odpovědnosti“ a „věcmi týkajícími se kvazideliktní odpovědnosti“, nevyžaduje širší výklad působnosti tohoto ustanovení. V tomto rámci se přiklání k názoru, že druhý pojem by mohl na rozdíl od prvního zahrnovat jiné právní události než „škodné události“.

61.

Podle mého názoru tomu tak není. Soudní dvůr ve své judikatuře týkající se čl. 5 bodu 3 nařízení Brusel I správně nikdy nerozlišoval mezi „delikty“ a „kvazidelikty“. Kromě toho, že toto rozlišení není ve všech jazykových verzích tohoto nařízení ( 54 ), uvedení výrazu „kvazidelikt“ v některých z nich nemá za cíl rozšířit působnost tohoto ustanovení. Ve skutečnosti se jedná o výpůjčku z francouzského práva, které obsahuje zvláštní oddělení občanskoprávní odpovědnosti, jež je výsledkem úmyslných jednání (deliktů) od občanskoprávní odpovědnosti vyplývající ze škodných událostí spáchaných z neopatrnosti nebo nedbalosti (kvazidelikty) ( 55 ). Stručně řečeno, tento pojem pouze v dotčených verzích uvádí, že se toto ustanovení vztahuje na „škodné události“ bez ohledu na to, zda byly spáchány úmyslně nebo z nedbalosti ( 56 ). „Delikty“ a „kvazidelikty“ jsou dvěma variantami stejných „událostí“. Ostatně, jak uvádí sám předkládající soud, i pokud by pojem „kvazidelikt“ zahrnoval jiné druhy právních událostí, uvedený čl. 5 bod 3 nestanoví pro dotčené žaloby kritérium pro určení příslušnosti.

62.

Z výše uvedených úvah vyplývá, že žaloba „zní na určení odpovědnosti žalovaného“ ve smyslu rozsudku Kalfelis, a proto souvisí s „věcmi týkajícími se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti“ ve smyslu čl. 5 bodu 3 nařízení Brusel I, pokud je založena na mimosmluvním závazku, který, jak jsem vysvětlil v bodě 41 tohoto stanoviska, vyplývá ze „škodné události“ („deliktu“ nebo „kvazideliktu“), vymezené v bodě 59 tohoto stanoviska ( 57 ). Naproti tomu žaloba založená na mimosmluvním závazku, který vyplývá z jiné právní události, než ze „škodné události“, nespadá do působnosti tohoto ustanovení. Stručně řečeno, uvedené ustanovení se nevztahuje na všechny mimosmluvní závazky, ale na jejich podkategorii, kterou kvalifikuji jako „deliktní nebo kvazideliktní závazky“.

63.

I když tedy kategorie, kterou představují „věci týkající se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti“, jak je vyložena v rozsudku Kalfelis, zahrnuje širokou škálu typů odpovědnosti ( 58 ), nejedná se však na rozdíl od toho, co navrhuje Komise, o „zbytkovou kategorii“, která pohlcuje jakoukoli žalobu založenou na občanskoprávním nebo obchodním závazku, který není „smluvní“ ve smyslu čl. 5 bodu 1 nařízení Brusel I ( 59 ). V tomto rozsudku Soudní dvůr pouze uvedl, že toto ustanovení a čl. 5 bod 3 tohoto nařízení se vzájemně vylučují, jelikož tatáž žaloba na založení občanskoprávní odpovědnosti nemůže spadat pod obě ustanovení současně ( 60 ). Existují však žaloby, které nesouvisí ani s jedním z těchto ustanovení z toho důvodu, že jsou založeny na závazcích, které nejsou ani „smluvní“, ani „deliktní nebo kvazideliktní“.

64.

Zadruhé, i když se žaloba na vrácení založená na bezdůvodném obohacení v zásadě opírá o mimosmluvní závazek ( 61 ), tento závazek však nevyplývá ze „škodné události“ přičitatelné žalovanému ve smyslu čl. 5 bodu 3 nařízení Brusel I ( 62 ). Jak totiž v podstatě uvedl předkládající soud, bezdůvodné obohacení nelze považovat za takovou „událost“. Na rozdíl od toho, co tvrdí česká vláda a Komise, se tedy nejedná o „kvazidelikt“ ve smyslu tohoto ustanovení.

65.

Závazek vrácení, který je základem takové žaloby, totiž vyplývá z toho, že se žalovaný obohatil a že neexistuje (nebo v projednávané věci retroaktivně přestal existovat) „důvod“, který by to ospravedlňoval ( 63 ). Tudíž, jak právem tvrdí chorvatská vláda, taková žaloba nepředpokládá jakékoli škodlivé jednání nebo opomenutí přičitatelné žalované. Dotčený závazek vznikl samovolně, nezávisle na jejím jednání ( 64 ).

66.

Česká vláda v reakci na to v podstatě uvádí, že skutečnost, jež vedla ke vzniku obohacení (a sice v projednávané věci provedení exekučního řízení žalovanou v původním řízení, které bylo následně zneplatněno) by měla být postavena na roveň „škodné události“ ve smyslu čl. 5 bodu 3 nařízení Brusel I.

67.

Podle mého názoru však pro toto postavení na roveň není důvod. Nejprve přísně vzato, závazek, o který se opírá žaloba na vrácení založená na bezdůvodném obohacení, nevyplývá ze skutečnosti, která vedla k bezdůvodnému obohacení, ale ze samotného obohacení. Dále, tuto skutečnost nelze vždy přičíst žalovanému. V mnoha případech bude naopak přičitatelná žalobci – který například omylem převedl bezdůvodně částku peněz. Konečně i když v projednávané věci bylo exekuční řízení provedeno na návrh žalované v původním řízení, nelze to považovat za „škodnou událost“, jelikož takové jednání není nijak protiprávní a nezpůsobilo žalobkyni v původním řízení žádnou „škodu“ v právním smyslu.

68.

Komise odpovídá, že „škodnou událostí“ ve smyslu čl. 5 bodu 3 nařízení Brusel I je skutečnost, že žalovaná v původním řízení nevrátila žalobkyni v původním řízení obohacení, které je předmětem sporu, a to v rozporu s článkem 1111 zákona o závazcích ( 65 ).

69.

Tento argument nemůže uspět. Údajný závazek vrácení existoval v každém případě dříve, než jej žalovaná v původním řízení případně odmítla splnit. Mít za to, že tento závazek vyplývá z jednání žalované v původním řízení, by tedy bylo argumentací v kruhu. Dotčený závazek má svůj původ v počáteční fázi: připomínám, že vznikl od okamžiku přijetí bezdůvodného obohacení (nebo v projednávané věci v době, kdy bylo exekuční řízení prohlášeno za neplatné ex tunc).

70.

Ostatně, pokud by pouhá skutečnost, že žalovaný nesplnil již existující závazek, musela být považována za „škodnou událost“, měl by čl. 5 bod 3 nařízení Brusel I mimořádně širokou působnost vzhledem k tomu, že žaloba v občanských a obchodních věcech je obecně založena na nesplnění údajného závazku žalovaným ( 66 ).

71.

Na rozdíl od toho, co tvrdí Komise, není tato situace srovnatelná se situací, o kterou se jednalo ve věci, v níž byl vydán rozsudek Austro-Mechana ( 67 ), kterého se dovolává rovněž předkládající soud. Okolnosti uvedené věci jsou totiž podle mého názoru velmi zvláštní.

72.

Je třeba připomenout, že v uvedeném rozsudku Soudní dvůr rozhodl, že návrh směřující k získání platby „spravedlivé odměny“ stanovené v čl. 5 odst. 2 písm. b) směrnice 2001/29/ES o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti ( 68 ), jako je návrh společnosti Austro-Mechana, společnosti pro kolektivní správu autorských práv, proti společnostem Amazon, spadá pod „věci týkající se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti“ ve smyslu čl. 5 bodu 3 nařízení Brusel I ( 69 ). Tento návrh měl jako základ povinnost zaplatit tuto „odměnu“ uloženou společnostem Amazon rakouským právem z důvodu uvádění do oběhu záznamových nosičů na rakouském území ( 70 ). Nejednalo se o protiprávní jednání. Toto jednání však přispělo ke škodě způsobené majitelům práv pořízením soukromých rozmnoženin jejich předmětů ochrany. Podle ustálené judikatury Soudního dvora je přitom účelem této „odměny“ náhrada této škody. Společnost Austro-Mechana jako společnost kolektivní správy pobírala tutéž „odměnu“ jménem majitelů práv, které zastupovala. Škoda, kterou tato společnost uplatňovala, byla tedy ve skutečnosti škodou těchto majitelů. Stručně řečeno, závazek, na němž se návrh zakládal, měl skutečně svůj základ s přihlédnutím ke všem okolnostem ve „škodné události“ ( 71 ). Rakouské soudy měly ostatně nejlepší předpoklady k posouzení škody způsobené těmto majitelům soukromými rozmnoženinami pořízenými rakouskými spotřebiteli (které závisely na počtu záznamových nosičů prodaných v Rakousku společnostmi Amazon), a tedy k rozhodnutí o výši „spravedlivé odměny“, která má být zaplacena těmito společnostmi ( 72 ).

73.

Zatřetí výklad, podle kterého žaloba na vrácení na základě bezdůvodného obohacení nespadá do působnosti čl. 5 bodu 3 nařízení Brusel I, je potvrzen podle mého názoru jinou částí rozsudku Kalfelis. Připomínám, že ve věci, v níž byl vydán uvedený rozsudek, podal jednotlivec žalobu proti své bance po neúspěšných burzovních transakcích a v tomto rámci učinil kumulativní návrhy založené na třech typech důvodů, a to smluvní odpovědnosti, deliktní odpovědnosti a, konečně, bezdůvodném obohacení. V této souvislosti se předkládající soud zejména dotázal Soudního dvora, zda soud, který je podle čl. 5 bodu 3 nařízení Brusel I příslušný rozhodovat o žalobě založené na deliktní odpovědnosti, je rovněž příslušný z důvodu akcesority, pokud jde o žaloby založené na smluvní odpovědnosti a bezdůvodném obohacení.

74.

Soudní dvůr odpověděl na tuto otázku tak, že „soud příslušný na základě [čl. 5 bodu 3 nařízení Brusel I] k tomu, aby rozhodl o části žaloby týkající se deliktní odpovědnosti, není příslušný k rozhodnutí o ostatních částech téže žaloby, které se deliktní odpovědnosti netýkají“ ( 73 ). Výraz „které se deliktní odpovědnosti netýkají“, chápaný v kontextu připomenutém v předcházejícím bodě, přitom implicitně, ale nutně, odkazuje na smluvní odpovědnost a na bezdůvodné obohacení.

75.

Začtvrté na rozdíl od české vlády a Komise se domnívám, že výklad nařízení Řím II nevyvrací, ale naopak podporuje výklad navrhovaný v tomto stanovisku.

76.

Ačkoli, jak jsem uvedl v bodě 47 tohoto stanoviska, toto nařízení zahrnuje mezi „mimosmluvní závazky“, které spadají do jeho působnosti, závazky, které vyplývají z bezdůvodného obohacení, spadají tyto závazky do specifické kategorie ( 74 ).

77.

Konkrétně, kapitola II nařízení Řím II obsahuje zaprvé pravidla použitelná na mimosmluvní závazky, které vznikají ze „škodné události“. Tento pojem má podle mého názoru stejný význam jako stejný pojem v čl. 5 bodu 3 nařízení Brusel I ( 75 ). Týká se tedy „deliktních nebo kvazideliktních závazků“ uvedených v bodě 62 tohoto stanoviska ( 76 ). Stručně řečeno, tato kapitola II se v zásadě vztahuje na stejné závazky jako uvedený čl. 5 bod 3 ( 77 ).

78.

Zadruhé nařízení Řím II obsahuje v kapitole III pravidla použitelná na mimosmluvní závazkové vztahy vzniklé „jiným způsobem než z civilního deliktu“ ( 78 ). Žaloby založené na dotčených závazcích by v každém případě neměly spadat pod čl. 5 bod 3 nařízení Brusel I ( 79 ). Kapitola III přitom zahrnuje bezdůvodné obohacení. Tato klasifikace tak potvrzuje, že závazek vrácení, o který se opírá žaloba založená na takovém obohacení, nemá svůj základ ve „škodné události“ ve smyslu čl. 5 bodu 3 ( 80 ).

79.

Vzhledem k výše uvedenému se domnívám, že na žaloby na vrácení založené na bezdůvodném obohacení se nevztahuje čl. 5 bod 3 nařízení Brusel I ( 81 ).

80.

Na rozdíl od toho, co naznačuje česká vláda, tento výklad s sebou nenese žádné odepření spravedlnosti. V situacích, v nichž čl. 5 bod 1 tohoto nařízení není použitelný ( 82 ), z toho vyplývá pouze to, že jednotlivec nemá možnost zvolit si soudní příslušnost pro žalobu založenou na bezdůvodném obohacení, která bude muset být podána u soudů členského státu, v němž má žalovaný bydliště, v souladu s obecným pravidlem stanoveným v čl. 2 odst. 1 uvedeného nařízení ( 83 ).

81.

Ostatně tento výsledek je zaprvé plně v souladu se systémem nařízení Brusel I. Připomínám, že tento systém je založen právě na zásadě soudu příslušného podle bydliště žalovaného ( 84 ). V tomto ohledu Soudní dvůr opakovaně rozhodl, že toto obecné pravidlo, které je vyjádřením rčení actor sequitur forum rei ( 85 ), je vysvětleno skutečností, že žalovaný se může v zásadě lépe obhajovat před soudy svého bydliště ( 86 ). Tato volba zvýhodnit žalovaného je potom odůvodněna skutečností, že žalovaný je obecně v řízení ve slabším postavení, jelikož jej nezahájil a proti němu směřuje žaloba ze strany žalobce ( 87 ).

82.

Nelze tedy tvrdit, jak činí Komise, že v oblasti občanskoprávních a obchodních závazků by nemělo existovat „právní vakuum“ mezi čl. 5 bodem 1 a čl. 5 bodem 3 nařízení Brusel I a že by proto měla vždy existovat alternativa k příslušnosti soudů členského státu bydliště žalovaného. Pokud by vždy existovaly další možnosti míst, kde lze podat žalobu, stanovené v těchto ustanoveních, obecné pravidlo by bylo odsunuto do pozadí a žalobce by byl značně zvýhodněn v rozporu s vůlí unijního normotvůrce ( 88 ).

83.

Naproti tomu, v souladu s mým předcházejícím vysvětlením Soudní dvůr opakovaně rozhodl, že čl. 5 bod 3 nařízení Brusel I je třeba jakožto odchylku od tohoto obecného práva vykládat restriktivně v tom smyslu, že neumožňuje „výklad, který přesahuje případy výslovně upravené“ v tomto ustanovení ( 89 ). Vykládat pojem „škodná událost“ tak široce, jak navrhuje česká vláda nebo Komise, by přitom vedlo právě k použití tohoto ustanovení na situaci, kterou výslovně nepředpokládá, a to na situaci bezdůvodného obohacení ( 90 ).

84.

Zadruhé nejsem přesvědčen, že cíle blízkosti a řádného výkonu spravedlnosti, na nichž je založen čl. 5 bod 3 nařízení Brusel I ( 91 ), vyžadují odlišný výklad.

85.

Kromě toho, že tyto cíle v žádném případě neumožňují odchýlit se od znění čl. 5 bodu 3, totiž pochybuji, zda v projednávané věci existuje „obzvláště úzká“ souvislost mezi žalobou dotčenou v původním řízení a chorvatským soudem, u kterého podala žalobu žalobkyně v původním řízení, a tedy zda má tento soud nutně lepší předpoklady pro rozhodnutí o tvrzeních této společnosti než německé soudy, tedy pro určení, zda jsou splněny podmínky takového obohacení ( 92 ), zejména z hlediska shromažďování a posouzení důkazů relevantních v tomto ohledu.

86.

Předkládající soud, stejně jako česká vláda a Komise, má za to, že tak je tomu z toho důvodu, že skutečnost, jež vedla ke vzniku obohacení, a to exekuční řízení zahájené předchůdkyní společnosti BP EUROPA, nastala v Chorvatsku. Všechny relevantní skutečnosti jsou tedy spojeny s touto zemí, zatímco pouze bydliště žalované v původním řízení je v Německu.

87.

Nicméně proto, aby bylo možné rozhodnout o žalobě na vrácení založené na bezdůvodném obohacení, je třeba především určit, zda k takovému obohacení vůbec došlo. K rozhodování o takové žalobě mají tedy nejlepší předpoklady nikoli soudy místa, kde došlo ke skutečnosti, která vedla ke vzniku obohacení, ale soudy místa, kde se žalovaný údajně obohatil.

88.

Obdobně čl. 10 odst. 3 nařízení Řím II stanoví, že pokud k bezdůvodnému obohacení došlo v případě neexistence již existujícího vztahu mezi stranami a strany mají své obvyklé bydliště ve stejné zemi, je právem rozhodným pro mimosmluvní závazek právo země, kde „k bezdůvodnému obohacení došlo“. Zde se nejedná o zemi, ve které došlo ke skutečnosti, která vedla ke vzniku obohacení, ale o zemi, ve které žalovaný získal dotčenou hospodářskou výhodu. V případě převodu peněžních prostředků na bankovní účet, jako je tomu v projednávaném případě, je zemí obohacení země, ve které se nachází bankovní instituce, u které je účet veden ( 93 ).

89.

Přitom je pravděpodobné, že v projednávané věci se toto místo nachází v Německu ( 94 ). Jelikož soudy členského státu, ve kterém má žalovaná bydliště, odpovídají místu, kde bylo obohacení získáno, mají tedy nejlepší předpoklady k posouzení, zda skutečně došlo k tomuto obohacení ( 95 ). Z toho podle mého názoru obecně vyplývá, že neexistuje „zvláště úzká“ souvislost mezi žalobami založenými na bezdůvodném obohacení s jiným místem, než je bydliště žalované ( 96 ).

90.

Ostatně praktická nepříjemnost pro společnost HRVATSKE ŠUME spojená s povinností zažalovat společnost BP EUROPA před soudy členského státu, ve kterém má tato společnost sídlo (nepříjemnost, která, jak připomínám, pramení z vůle unijního normotvůrce ( 97 )) je kompenzována procesní výhodou: za předpokladu, že bude žaloba opodstatněná, a jelikož se majetek žalované v původním řízení nachází v Německu, bude mít žalobkyně v původním řízení již vnitrostátní exekuční titul k vymáhání sporné částky (budoucí rozsudek vydaný německými soudy) aniž by bylo vyžadováno provedení řízení o vykonatelnosti proto, aby byl případný chorvatský rozsudek prohlášen v tomto členském státě za vykonatelný ( 98 ).

91.

S ohledem na všechny výše uvedené úvahy navrhuji Soudnímu dvoru, aby odpověděl na první otázku Visoki trgovački sud Republike Hrvatske (Nejvyšší obchodní soud, Chorvatsko) takto:

„Článek 5 bod 1 a čl. 5 bod 3 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech musí být vykládány v tom smyslu, že žaloba na vrácení věci založená na bezdůvodném obohacení: