1.

Podle článku 27 rámcového rozhodnutí 2002/584/SVV ( 2 ), v němž je zakotvena tzv. zásada „speciality“, platí, že osobu, která byla předána, nelze stíhat, odsoudit nebo jinak zbavit svobody za jiný trestný čin, než kvůli kterému byla předána a kterého se dopustila před svým předáním.

2.

Obžalovaný byl v posuzované věci na základě výkonu evropského zatýkacího rozkazu poprvé předán portugalskými orgány německým orgánům. Poté, co vykonal svůj trest, území Německa dobrovolně opustil. Následně byl vůči němu vydán druhý evropský zatýkací rozkaz, na jehož základě ho německým orgánům předaly italské orgány. Italské orgány souhlasily s tím, že se pro účely stíhání trestných činů dotčených ve věci v původním řízení neuplatní zásada speciality. Obžalovaný tvrdí, že takový souhlas měly udělit portugalské orgány coby orgány vykonávající první evropský zatýkací rozkaz.

3.

Soudní dvůr se tedy má v posuzované věci v podstatě vyjádřit k podmínkám uplatnění zásady speciality za specifických okolností, kdy osoba, vůči níž byl vydán první evropský zatýkací rozkaz, dobrovolně opustí území členského státu, který tento rozkaz vydal, a následně se na základě druhého evropského zatýkacího rozkazu nuceně vrátí: je třeba mít za to, že taková osoba navzdory tomuto dobrovolnému odchodu i nadále požívá ochrany plynoucí ze zásady speciality související s prvním evropským zatýkacím rozkazem? Anebo je třeba konstatovat, že z důvodu dobrovolného odchodu z území členského státu, který vydal první rozkaz, lze zásadu speciality případně posuzovat pouze v souvislosti s druhým evropským zatýkacím rozkazem, takže pravomoc k udělení souhlasu s rozšířením trestního stíhání mají pouze orgány vykonávající tento druhý rozkaz?

4.

Článek 1 odst. 1 rámcového rozhodnutí 2002/584 zní:

„Evropský zatýkací rozkaz je soudní rozhodnutí, které vydal některý členský stát proto, aby jiný členský stát zatkl a předal vyžádanou osobu za účelem trestního stíhání nebo výkonu trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojené[ho] s odnětím osobní svobody.“

5.

Z článku 8 odst. 1 tohoto rámcového rozhodnutí vyplývá, že evropský zatýkací rozkaz musí obsahovat určité údaje, mimo jiné i „povahu a právní kvalifikaci trestného činu“ a „popis okolností, za kterých byl trestný čin spáchán“.

6.

Článek 13 odst. 1 uvedeného rámcového rozhodnutí zní:

„Uvede-li zatčená osoba, že souhlasí s předáním, musí být tento souhlas a popřípadě výslovné zřeknutí se práva na ‚zásadu speciality‘, uvedenou v čl. 27 odst. 2, vyjádřeny před vykonávajícím justičním orgánem v souladu s vnitrostátním právem vykonávajícího členského státu.“

7.

Článek 27 téhož rámcového rozhodnutí je součástí kapitoly 3 tohoto rozhodnutí, nadepsané „Účinky předání“. Týká se případného stíhání (dotyčné osoby) za jiné trestné činy a zní takto:

„1.   Každý členský stát může oznámit generálnímu sekretariátu Rady, že se ve vztazích s jinými členskými státy, které provedly stejné oznámení, předpokládá, že byl dán souhlas k tomu, aby osoba byla stíhána, odsouzena nebo držena ve vazbě za účelem výkonu trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného s odnětím osobní svobody za jiný trestný čin, než kvůli kterému byla předána a kterého se dopustila před svým předáním, neuvede-li v konkrétním případě vykonávající justiční orgán ve svém rozhodnutí o předání něco jiného.

2.   Kromě případů uvedených v odstavcích 1 a 3 nelze osobu, která byla předána, stíhat, odsoudit nebo jinak zbavit svobody za jiný trestný čin, než kvůli kterému byla předána a kterého se dopustila před svým předáním.

3.   Odstavec 2 se nepoužije v těchto případech:

4.   Žádost o souhlas se předá vykonávajícímu justičnímu orgánu společně s údaji uvedenými v čl. 8 odst. 1 a překladem uvedeným v čl. 8 odst. 2. Souhlas se udělí, podléhá-li trestný čin, kvůli němuž se žádá o souhlas, předání v souladu s tímto rámcovým rozhodnutím. Souhlas se zamítne z důvodů uvedených v článku 3, jinak může být zamítnut jen z důvodů uvedených v článku 4. Rozhodnutí musí být přijato nejpozději do 30 dnů od obdržení žádosti.

V případech uvedených v článku 5 musí vystavující členský stát poskytnout stanovené záruky.“

8.

V ustanovení § 83h Gesetz über die internationale Rechtshilfe in Strafsachen (zákon o mezinárodní justiční spolupráci v trestních věcech), kterým bylo provedeno rámcové rozhodnutí 2002/584, je uvedeno:

„1)   Osoby předávané členským státem na základě evropského zatýkacího rozkazu, nesmí

2)   Odstavec 1 se nepoužije v těchto případech:

3)   Zřeknutí se po předání osoby se provádí před soudcem nebo státním zástupcem a je o něm pořízen záznam do protokolu. Prohlášení o zřeknutí se nelze odvolat. Předávaná osoba musí být o tomto poučena.“

9.

Obžalovaný byl v Německu postupně stíhán v rámci třech řízení týkajících se různých trestných činů: obchodování s omamnými látkami (trestné činy A), pohlavní zneužití nezletilé osoby spáchané v Portugalsku (trestné činy B) a dále znásilnění, při kterém naplnil znaky kvalifikované skutkové podstaty, a vydíraní, jež byly spáchány rovněž v Portugalsku (trestné činy C).

10.

Obžalovaný byl nejprve stíhán za obchodování s omamnými látkami v množství větším než malém (trestné činy A). Dne 6. října 2011 ho Amtsgericht Niebüll (okresní soud v Niebüllu, Německo) za tyto trestné činy odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce jednoho roku a devíti měsíců. Výkon tohoto trestu byl podmíněně odložen.

11.

V roce 2016 pak bylo proti obžalovanému v Německu zahájeno trestní řízení pro pohlavní zneužití nezletilé osoby, které bylo spácháno v Portugalsku (trestné činy B). Dne 23. srpna 2016 proto Staatsanwaltschaft Hannover (státní zastupitelství v Hannoveru, Německo) vydalo evropský zatýkací rozkaz (dále jen „první evropský zatýkací rozkaz“). Tribunal da Relação de Évora (odvolací soud v Évoře, Portugalsko) povolil, aby byl obžalovaný pro uvedený trestný čin předán německým justičním orgánům. Obžalovaný se při této příležitosti nezřekl uplatnění zásady speciality. Dne 22. června 2017 portugalské orgány předaly obžalovaného do Spolkové republiky Německo. Obžalovaný následně v této zemi v plném rozsahu vykonal trest odnětí svobody v délce jednoho roku a třech měsíců, k němuž byl odsouzen za pohlavní zneužití nezletilé osoby. V srpnu 2018 mu byl uložen probační dohled (Führungsaufsicht) na dobu 5 let. Během této doby se měl jednou měsíčně hlásit u svého probačního úředníka.

12.

Během výkonu trestu za pohlavní zneužití nezletilé osoby (trestné činy B) bylo zrušeno podmíněné odložení výkonu trestu, který obžalovanému v roce 2011 uložil Amtsgericht Niebüll (okresní soud v Niebüllu) za obchodování s omamnými látkami (trestné činy A). Staatsanwaltschaft Flensburg (státní zastupitelství ve Flensburgu, Německo) dne 22. srpna 2018 podalo u Tribunal da Relação de Évora (odvolací soud v Évoře) žádost o neuplatnění zásady speciality a o udělení souhlasu s výkonem trestu, který uložil Amtsgericht Niebüll (okresní soud v Niebüllu).

13.

Vzhledem k tomu, že Tribunal da Relação de Évora (odvolací soud v Évoře) nikterak nereagoval, obžalovaný byl dne 31. srpna 2018 propuštěn na svobodu. Dne 18. září odjel do Nizozemska a poté do Itálie. Dne 19. září vydalo Staatsanwaltschaft Flensburg (státní zastupitelství ve Flensburgu) vůči obžalovanému evropský zatýkací rozkaz za účelem výkonu rozsudku Amtsgericht Niebüll (okresní soud v Niebüllu) vydaného ve vztahu k trestným činům A (dále jen „druhý evropský zatýkací rozkaz“).

14.

Dne 27. září 2018 byl obžalovaný v Itálii zatčen. Dne 10. října 2018 italské orgány souhlasily s jeho předáním. Dne 18. října byl obžalovaný předán německým orgánům.

15.

A konečně dne 5. listopadu 2018 vydal Amtsgericht Braunschweig (okresní soud v Braunschweigu, Německo) vnitrostátní zatýkací rozkaz pro účely vyšetřování (Untersuchungshaftbefehl) ve třetí věci týkající se obžalovaného (trestné činy C) – jednalo se o znásilnění a vydírání 72leté americké státní příslušnice v Portugalsku, v Praia da Luz, které se odehrálo dne 2. září 2005. Právě v rámci posledně uvedené věci byla podána posuzovaná žádost o rozhodnutí o předběžné otázce.

16.

Dne 12. prosince 2018 požádalo Staatsanwaltschaft Braunschweig (státní zastupitelství v Braunschweigu, Německo) italský vykonávající orgán, aby udělil souhlas rovněž s tím, že obžalovaný bude stíhán pro trestné činy znásilnění a vydírání, o něž se jedná ve věci v původním řízení (trestné činy C). Corte d’appello di Milano (odvolací soud v Miláně, Itálie) této žádosti dne 22. března 2019 vyhověl.

17.

Obžalovaný byl v období od 23. července 2019 do 11. února 2020 na základě vnitrostátního zatýkacího rozkazu zmíněného v bodě 15 tohoto stanoviska v Německu ve vazbě. Landgericht Braunschweig (zemský soud v Braunschweigu, Německo) v této době rozsudkem ze dne 16. prosince 2019 obžalovaného odsoudil za znásilnění, při kterém naplnil znaky kvalifikované skutkové podstaty, a vydírání spáchané v Portugalsku v roce 2005 (trestné činy C). Uložil mu souhrnný trest odnětí svobody v délce 7 let, v jehož rámci byl zohledněn rozsudek Amtsgericht Niebüll (okresní soud v Niebüllu) z roku 2011. Do tohoto souhrnného trestu byla započtena celá doba, po kterou byl obžalovaný v Itálii ve vazbě. Dne 21. ledna 2020 kromě toho portugalský vykonávající orgán vyslovil souhlas s výkonem úhrnného trestu odnětí svobody, který uložil obžalovanému Amtsgericht Niebüll (okresní soud v Niebüllu) za trestné činy A.

18.

Obžalovaný je od 12. února 2020 ve vazbě za účelem výkonu trestu, který mu v roce 2011 uložil Amtsgericht Niebüll (okresní soud v Niebüllu) za trestné činy A. Proti rozsudku Landgericht Braunschweig (zemský soud v Braunschweigu) podal u předkládajícího soudu Bundesgerichtshof (Spolkový soudní dvůr, Německo) opravný prostředek „Revision“. Především zpochybňuje platnost řízení, které vedlo k vydání tohoto rozsudku s ohledem na zásadu speciality stanovenou v článku 27 rámcového rozhodnutí 2002/584. Vzhledem k tomu, že souhlas se stíháním pro trestné činy znásilnění a vydírání spáchané v Portugalsku (trestné činy C) nevyslovily portugalské orgány, německé orgány nebyly oprávněny obžalovaného stíhat, a procesní úkony, jako je například vnitrostátní zatýkací rozkaz, který dne 5. listopadu 2018 vydal Amtsgericht Braunschweig (okresní soud v Braunchweigu), jsou tudíž protiprávní.

19.

Předkládající soud je toho názoru, že otázka, zda lze vnitrostátní zatýkací rozkaz vydaný za účelem vyšetřování ponechat v platnosti, nebo zda naopak musí být zrušen, závisí na otázce, zda byly německé orgány oprávněny obžalovaného stíhat pro trestné činy znásilnění, při kterém naplnil znaky kvalifikované skutkové podstaty, a vydírání spáchané v Portugalsku v roce 2005 (trestné činy C).

20.

Za těchto okolností se Bundesgerichtshof (Spolkový soudní dvůr) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

„Musí být čl. 27 odst. 2 a 3 rámcového rozhodnutí [2002/584] vykládán v tom smyslu, že zásada speciality nebrání přijetí opatření omezujícího osobní svobodu uloženého pro jiný trestný čin, než kvůli kterému došlo k předání a který byl spáchán před tímto předáním, pokud osoba po předání dobrovolně opustila území vystavujícího členského státu, následně byla jiným členským státem na základě nového evropského zatýkacího rozkazu znovu předána na území vystavujícího členského státu a druhý vykonávající členský stát udělil souhlas s tím, aby byla tato osoba v souvislosti s tímto jiným trestným činem stíhána a odsouzena a aby byl vykonán trest?“

21.

Předkládající soud požádal o projednání této žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce v naléhavém řízení podle článku 107 jednacího řádu Soudního dvora. Na podporu této žádosti uvedl, že se položená předběžná otázka týká výkladu rámcového rozhodnutí, které spadá do oblasti upravené v hlavě V části třetí Smlouvy o FEU. Rovněž podotkl, že ke dni podání žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce byl obžalovaný ve vazbě za účelem výkonu trestu, který mu uložil Amtsgericht Niebüll (okresní soud v Niebüllu) za obchodování s omamnými látkami (trestné činy A). I kdyby měl být obžalovaný propuštěn dříve, ve vazbě by zůstal na základě vnitrostátního zatýkacího rozkazu vydaného Amtsgericht Braunschweig (okresní soud v Braunschweigu) pro účely vyšetřování trestných činů znásilnění a vydírání spáchaných v Portugalsku (trestné činy C). Legalita této vazby je přitom podmíněna platností řízení, které vedlo k vydání rozsudku Landgericht Braunschweig (zemský soud v Braunschweigu) týkajícího se trestných činů C, jenž je dotčen ve věci v původním řízení. V případě neplatnosti tohoto řízení by bylo nutné obžalovaného propustit na svobodu.

22.

Čtvrtý senát Soudního dvora dne 25. května 2020 rozhodl, že této žádosti vyhoví.

23.

Písemná vyjádření předložili obžalovaný, Generalbundesanwalt beim Bundesgerichtshof (nejvyšší státní zástupce při Bundesgerichtshof, dále jen „nejvyšší státní zástupce“), německá vláda a Evropská komise. Všichni zmínění a Irsko přednesli ústní vyjádření na jednání, které se konalo dne 16. července 2020.

24.

Toto stanovisko je strukturováno následovně. Začnu analýzou zásady speciality z hlediska znění, kontextu a účelu článku 27 rámcového rozhodnutí 2002/584. Budu se věnovat především tomu, jaké důsledky má dobrovolný odchod dotyčné osoby z území členského státu, který vydal evropský zatýkací rozkaz, na uplatnění zásady speciality a obecněji na postup předání (část A). Následně vysvětlím, co zásada speciality vyžaduje za situace, kdy byla dotyčná osoba za takových okolností, jaké nastaly ve věci v původním řízení, znovu předána do vystavujícího členského státu na základě druhého evropského zatýkacího rozkazu (část B).

25.

V projednávaném případě byl obžalovaný na základě prvního evropského zatýkacího rozkazu, který byl vydán Německem a vykonán Portugalskem, předán na německé území, kde vykonal trest uložený za trestné činy v tomto zatýkacím rozkazu uvedené (pohlavní zneužití nezletilé osoby, trestné činy B). Po ukončení výkonu trestu mu byl uložen probační dohled, ale nebylo mu zakázáno opustit německé území. Obžalovaný Německo dobrovolně opustil a odjel nejprve do Nizozemska a poté do Itálie. Na základě druhého evropského zatýkacího rozkazu vydaného německými orgány ho italské orgány znovu předaly německým orgánům za účelem výkonu trestu, k němuž byl předtím odsouzen za obchodování s omamnými látky (trestné činy A). Italské orgány rovněž posléze souhlasily s tím, že se neuplatní zásada speciality, a umožnily, aby byl obžalovaný v Německu stíhán pro trestné činy znásilnění, při kterém naplnil znaky kvalifikované skutkové podstaty, a vydírání, které byly spáchány v Portugalsku před jeho prvním předáním (trestné činy C). Kvůli těmto trestným činům se na obžalovaného v současné době vztahuje opatření spojené s odnětím osobní svobody (Untersuchungshaft) související s rozsudkem, který obžalovaný zpochybňuje.

26.

Podstatou jediné předběžné otázky předkládajícího soudu je, jaké právní následky má jednak dobrovolný odchod osoby, která byla předána do vystavující členského státu na základě prvního evropského zatýkacího rozkazu, z území tohoto státu, a jednak nucený návrat této osoby na základě druhého evropského zatýkacího rozkazu.

27.

Začnu první částí této otázky: jaké důsledky má dobrovolný odchod osoby, která byla předána do vystavujícího státu, z území tohoto státu pro zásadu speciality?

28.

Podle obžalovaného a Irska nemá taková okolnost na uplatnění zásady speciality vliv. Obžalovaný se tím, že německé území dobrovolně opustil, nároku na tuto zásadu nezřekl. Zásada speciality se uplatní i nadále, jelikož obžalovaný v okamžiku opuštění německého území stále podléhal v souvislosti s trestnými činy B probačnímu dohledu a na německé území se nevrátil dobrovolně. První předání tedy stále vyvolává účinky.

29.

Nejvyšší státní zástupce, německá vláda, Komise i předkládající soud jsou toho názoru, že dobrovolným odchodem obžalovaného z území vystavujícího členského státu se ukončuje první postup předání, a zásada speciality se tedy přestává uplatňovat. Pokud osoba dobrovolně opustí členský stát, do kterého byla původně předána, přestávají být dotčeny zájmy chráněné zásadou speciality. Osoba, která dobrovolně opustí vystavující členský stát, se již nemůže dovolávat ochrany plynoucí ze zásady speciality, a to ani v případě návratu, jelikož nový pobyt ve vystavujícím členském státě již není důsledkem dříve uskutečněného předání.

30.

Souhlasím s nejvyšším státním zástupcem, německou vládou, Komisí a předkládajícím soudem. Domnívám se, že zásada speciality je neoddělitelně spjata s výkonem určitého evropského zatýkacího rozkazu, v jehož rámci byla „aktivována“, a v němž tedy může být zkoumána. Zmíněná zásada se v souvislosti s tímto rozkazem uplatní pouze tehdy, pokud je dotyčná osoba přítomna na území vystavujícího státu, a nachází se proto v jím kontrolované sféře. Jakmile dotyčná osoba jurisdikci státu, který tento rozkaz vydal, podléhat přestane, protože území tohoto státu dobrovolně opustí, zásada speciality se již neuplatní.

31.

Takový výklad plyne ze znění, kontextu i účelu čl. 27 odst. 2 rámcového rozhodnutí 2002/584.

32.

Podle čl. 27 odst. 2 rámcového rozhodnutí 2002/584 nelze osobu, která byla předána, stíhat, odsoudit nebo jinak zbavit svobody za jiný trestný čin, než kvůli kterému byla předána a kterého se dopustila před svým předáním.

33.

Ze samotného znění tohoto ustanovení neplynou žádné informace ohledně toho, jaké důsledky má dobrovolný odchod osoby, která byla předána, z území vystavujícího státu na uplatnění zásady speciality. V tomto znění je nicméně jasně naznačeno, že zásada speciality je úzce spjata s předáním (v jednotném čísle), a tedy s výkonem určitého evropského zatýkacího rozkazu. Skutečnost, že je tato zásada ve prospěch „osoby, která byla předána“, totiž naznačuje, že se tato osoba musí nacházet – nebo se v blízké době nacházet bude – na území členského státu, který o toto předání na základě výkonu evropského zatýkacího rozkazu požádal, nebo alespoň pod faktickou kontrolou tohoto státu.

34.

V rovině doslovného výkladu je rovněž třeba podotknout, že kapitola 3 rámcového rozhodnutí 2002/584, ve které je obsažen článek 27, je nadepsána „Účinky předání“. I z tohoto nadpisu lze usuzovat, že ustanovení této kapitoly upravují účinky vyvolané určitým předáním provedeným na základě konkrétního evropského zatýkacího rozkazu.

35.

Co se v prvé řadě týče vnitřního kontextu článku 27 rámcového rozhodnutí 2002/584, z odstavce 3 tohoto článku vyplývá, že se zásada speciality neuplatní v některých taxativně vyjmenovaných situacích ( 3 ). Je tomu tak především v případě souhlasu dotyčné osoby s rozšířením trestního stíhání. V tomto případě je třeba mít za to, že dotyčná osoba prostřednictvím tohoto souhlasu svobodně svolila, že se podřídí jurisdikci vystavujícího členského státu i v souvislosti s jinými trestnými činy, ačkoliv k tomu v žádném případě nebyla povinna. Je tomu tak i za situace, kdy s rozšířením trestního stíhání souhlasí samotný orgán vykonávající evropský zatýkací rozkaz ( 4 ). Tento druhý případ, který je dobře znám v rámci klasické právní úpravy vydávání, podtrhuje jak dvoustranný rozměr každého evropského zatýkacího rozkazu, tak hlediska týkající se svrchovanosti, o něž se každý takový rozkaz opírá: vykonávající stát se ve prospěch vystavujícího státu vzdává výkonu svého ius puniendi ve vztahu k jiným trestným činům, než kvůli kterým došlo k předání ( 5 ).

36.

Navzdory svým zjevným odlišnostem mají tyto dvě skupiny výjimek jeden rozhodující společný znak: souhlas s tím, že ius puniendi státu, který vydal předmětný evropský zatýkací rozkaz, budou podléhat i trestné činy spáchané před předáním, na něž se tento rozkaz nevztahuje. Jinými slovy, v důsledku zřeknutí se nároku na zásadu speciality, ať už z podnětu dotyčné osoby nebo vykonávajícího členského státu, je vystavující stát oprávněn stíhat a soudit osobu, která se na základě určitého evropského zatýkacího rozkazu fyzicky nachází v jeho jurisdikci, pro jiné trestné činy, než kvůli kterým došlo k předání. Z toho vyplývá, že zásada speciality představuje pro předanou osobu záruku tak dlouho, dokud na základě účinků tohoto zatýkacího rozkazu nuceně pobývá na území vystavujícího státu.

37.

Co se ve druhé řadě týče systému, který vytváří rámcové rozhodnutí 2002/584, ze znění a logiky ostatních ustanovení vyplývá, že se normy obsažené v tomto rámcovém rozhodnutí uplatní v rámci jednoho a téhož předání. Podle čl. 1 odst. 1 uvedeného rámcového rozhodnutí je konkrétním cílem evropského zatýkacího rozkazu, aby „jiný členský stát […] předal vyžádanou osobu za účelem trestního stíhání nebo výkonu trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojené[ho] s odnětím osobní svobody“. Stejně tak je třeba podotknout, že z čl. 8 odst. 1 a přílohy téhož rámcového rozhodnutí vyplývá, že toto předání souvisí s určitými trestnými činy, jelikož v každém evropském zatýkacím rozkazu musí být uvedena povaha a právní kvalifikace předmětného trestného činu nebo trestných činů a musí v něm být popsány okolnosti, za kterých byly tento trestný čin nebo tyto trestné činy spáchány. Evropský zatýkací rozkaz tedy opravňuje vystavující členský stát ke stíhání dotyčné osoby pro trestné činy, kterých se týká, ve specifickém kontextu určitého předání – tedy proto, že tato osoba nuceně pobývá na území uvedeného státu. A právě v tomto kontextu se dotyčná osoba může dovolávat zásady speciality. Z toho logicky vyplývá, že se tato zásada může uplatnit pouze v konkrétním a specifickém rámci jednoho předání. Nelze ji uplatnit průřezově v souvislosti s dalším předáním poté, co dotyčná osoba opustila území, na které byla původně předána ( 6 ).

38.

Z doslovného a kontextuálního výkladu plyne, že zásada speciality je úzce provázána s přítomností předané osoby na území vystavujícího státu v kontextu výkonu určitého evropského zatýkacího rozkazu; cíle této zásady i evropského zatýkacího rozkazu pak svědčí o tom, že pokud dotčená osoba z území vystavujícího členského státu dobrovolně odejde, tato vazba je přerušena. Vzhledem k tomu, že stát nemá nad dotyčnou osobou donucovací moc, zásada speciality související s tímto předáním se logicky přestává uplatňovat nebo se deaktivuje.

39.

Co se týče funkcí zásady speciality uvedené v čl. 27 odst. 2 rámcového rozhodnutí 2002/584, Soudní dvůr rozhodl, že tato zásada „souvisí se svrchovaností vykonávajícího členského státu a přiznává vyžádané osobě právo být stíhána, odsouzena nebo zbavena svobody pouze za trestný čin, kvůli kterému byla předána ( 7 )“. Zásada speciality má tedy především dva cíle. Zaprvé – a to tradičně vzhledem k tomu, že primárně vychází z právní úpravy vydávání ( 8 ) – má tato zásada chránit svrchovanost státu vykonávajícího evropský zatýkací rozkaz, jelikož tento stát v důsledku výkonu tohoto rozkazu souhlasí s omezením (nebo dokonce upuštěním od) výkonu vlastní svrchovanosti v trestních věcech ve prospěch jiného členského státu. Zadruhé – a původněji s ohledem na klasické pojetí vydávání – má zásada speciality v unijním právu zaručit práva dotčené osoby. Proti této osobě nelze zahájit žádná další stíhání pro trestné činy spáchané před jejím předáním, na něž se předmětný evropský zatýkací rozkaz výslovně nevztahoval. Pokud se tato osoba nároku na zásadu speciality výslovně nezřekne, musí mít možnost počítat s tím, že po celou dobu své nucené přítomnosti na území vystavujícího členského státu nebude stíhána pro jiné trestné činy.

40.

Z těchto dvou cílů pro projednávanou věc rozhodujícím způsobem vyplývá, že zásada speciality omezuje trestní pravomoc vystavujícího státu a brání mu v tom, aby zasahoval do pravomocí vykonávajícího státu a překračoval své pravomoci vůči dotyčné osobě. Vystavující členský stát by se totiž mohl z různých důvodů pokoušet stíhat dotčenou osobu pro (z povahy věci dříve spáchané) trestné činy, na něž se evropský zatýkací rozkaz nevztahuje ( 9 ).

41.

Tyto cíle zásady speciality musí být posuzovány s ohledem na účel evropských zatýkacích rozkazů. Jejich cílem je totiž prostřednictvím donucení dostat dotyčnou osobu na území členského státu, který předmětný rozkaz vydal, a podrobit ji tak potestas tohoto státu ve vztahu k trestným činům v rozkazu uvedeným ( 10 ). Vzhledem k tomu, že zásada speciality chrání dotyčnou osobu před případnými snahami vystavujícího členského státu neoprávněně rozšířit svoji pravomoc v trestních věcech, je patrné, že je tato zásada neoddělitelně spjata s výkonem určitého evropského zatýkacího rozkazu, jehož rozsah je jasně vymezen.

42.

Zásada speciality se tedy uplatňuje v rámci předání na základě jeho účinků, dokud dotyčná osoba nuceně pobývá na území vystavujícího státu. Dobrovolné opuštění tohoto území vazbu mezi tímto státem a osobou, která byla předána, přerušuje. Tento krok dotyčné osoby má za následek, že už se na ni nevztahuje potestas zmíněného státu. Tato osoba tedy již z povahy věci přestává být chráněna zásadou speciality použitelnou v rámci původního předání.

43.

Stručně řečeno, pokud dotyčná osoba svobodně opustila území vystavujícího členského státu, začíná se znova od nuly. To platí pro celý postup předání na základě určitého evropského zatýkacího rozkazu, a nejen pro zásadu speciality. Cílem předání je totiž dostat dotčenou osobu na území vystavujícího členského státu proto, aby byla v tomto státě souzena nebo aby v něm vykonala svůj trest. Jakmile je tohoto cíle dosaženo, „cyklus“ předání je ukončen. Vzhledem k tomu, že se zásada speciality uplatní v rámci tohoto cyklu, logicky se tak sama o sobě stává neúčinnou.

44.

V posuzované věci není sporné, že obžalovaný poté, co vykonal trest, který mu byl uložen za trestné činy B (pohlavní zneužití nezletilé osoby), na něž se vztahoval evropský zatýkací rozkaz, který vedl k jeho prvnímu předání ze strany portugalských orgánů, dobrovolně opustil německé území. Zásada speciality vztahující se na tento cyklus se v souvislosti s tímto rozkazem přestala uplatňovat.

45.

Posuzovaná věc se však netýká pouze toho, jaké důsledky má dobrovolný odchod osoby, která byla předána do vystavujícího státu, z území tohoto státu na zásadu speciality. Vyznačuje se ještě druhým specifickým skutkovým rysem, který je podle všeho hlavním zdrojem pochybností předkládajícího soudu: dotyčná osoba se vrátila na území vystavujícího členského státu na základě výkonu druhého evropského zatýkacího rozkazu. Předkládající soud se proto táže, k jakým důsledkům vede situace, kdy byl vůči obžalovanému po jeho odchodu vydán druhý evropský zatýkací rozkaz, na jehož základě se obžalovaný na německé území nuceně vrátil, tentokrát z území Itálie.

46.

Může tato skutečnost zásadu speciality související s prvním evropským zatýkacím rozkazem v podstatě „znovu aktivovat“? V případě takové „opětovné aktivace“ by německé vystavující orgány musely získat k rozšíření trestního stíhání na trestné činy C, o které se jedná ve věci v původním řízení (znásilnění, při kterém byly naplněny znaky kvalifikované skutkové podstaty, a vydírání), souhlas prvního vykonávajícího členského státu (Portugalská republika), jelikož druhý evropský zatýkací rozkaz se na tyto trestné činy nevztahoval. Toto stanovisko zastává obžalovaný a Irsko, podle nichž zásada speciality i nadále vyvolává účinky vůči Portugalské republice.

47.

V opačném případě by za tímto účelem postačoval souhlas orgánů vykonávajících druhý evropský zatýkací rozkaz (italské orgány). Toto stanovisko zastává nejvyšší státní zástupce, německá vláda, Komise i předkládající soud.

48.

K těmto protichůdným závěrům dospěly všechny zúčastněné strany do značné míry na základě čl. 27 odst. 3 písm. a) rámcového rozhodnutí 2002/584, podle něhož se zásada speciality neuplatní, „neopustila-li vyžádaná osoba území členského státu, kterému byla předána, ve lhůtě do 45 dnů od svého konečného propuštění, i když k tomu měla příležitost, nebo vrátila-li se na území tohoto státu poté, co ho opustila“. Obžalovaný a Irsko mají za to, že toto ustanovení obžalovanému i nadále poskytuje nárok na ochranu plynoucí ze zásady speciality v souvislosti s prvním evropským zatýkacím rozkazem, jelikož vyžaduje dobrovolný návrat. Nejvyšší státní zástupce, Komise a předkládající soud se naproti tomu podle všeho shodují na tom, že tato výjimka ze zásady speciality se uplatní i na návraty nucené. I když německá vláda takový výklad nevylučuje, pochybuje o tom, že by bylo v projednávané věci nutné se čl. 27 odst. 3 písm. a) rámcového rozhodnutí 2002/584 zabývat.

49.

Podle mého názoru není odkaz na čl. 27 odst. 3 písm. a) v této věci relevantní. Závěr, podle kterého se již zásada speciality v souvislosti s prvním evropským zatýkacím rozkazem neuplatní, není za takových okolností, jaké nastaly ve věci v původním řízení, nutné, a dokonce ani možné dovozovat ze zmíněného čl. 27 odst. 3 písm. a).

50.

Zaprvé, jak vyplývá z předchozí části tohoto stanoviska, za okolností projednávaného případu není nutné nepoužitelnost zásady speciality ve vztahu k prvnímu evropskému zatýkacímu rozkazu zdůvodňovat na základě čl. 27 odst. 3 písm. a) rámcového rozhodnutí 2002/584, jelikož tato nepoužitelnost je způsobena jednoduše tím, že v důsledku dobrovolného odchodu dotyčné osoby z území vystavujícího členského státu došlo k ukončení prvního postupu předání. Na základě tohoto odchodu totiž byla přerušena územní vazba, která dotyčné osobě umožňuje účinně se dovolávat ochrany plynoucí ze zásady speciality po celou dobu jejího nuceného pobytu na tomto území. Nepoužitelnost zásady speciality související s prvním evropským zatýkacím rozkazem tedy neplyne z některé z výjimek stanovených v čl. 27 odst. 3 rámcového rozhodnutí 2002/584, nýbrž z toho, že spor nyní spadá do rámce nového cyklu souvisejícího s druhým evropským zatýkacím rozkazem ( 11 ).

51.

Zadruhé podpůrně je třeba podotknout, že čl. 27 odst. 3 písm. a) rámcového rozhodnutí 2002/584 se v žádném případě neuplatní za situace nuceného návratu. Stejně tak jako se toto ustanovení týká pouze dobrovolného odchodu dotyčné osoby, podmínkou jeho uplatnění je případně i dobrovolný návrat na území vystavujícího členského státu. Jak Soudní dvůr rozhodl ve věci, v níž byl vydán rozsudek West ( 12 ), zmíněné ustanovení se totiž týká implicitního souhlasu dotčené osoby s tím, že bude podléhat jurisdikci vystavujícího členského státu, tedy toho státu, který ji stíhal a případně odsoudil za trestné činy uvedené v evropském zatýkacím rozkazu. Tento implicitní souhlas je dán tehdy, pokud dotyčná osoba dané území (zcela legálně) neopustí a nevrátí se do státu, jehož je státním příslušníkem nebo v němž má bydliště, či do jakéhokoliv jiného státu dle vlastního uvážení, nýbrž se svobodně rozhodne na tomto území setrvat.

52.

Je pravda, že dobrovolnost případného návratu dotyčné osoby na území vystavujícího státu v čl. 27 odst. 3 písm. a) výslovně zmíněna není. Obdobně jako obžalovaný a Irsko se však domnívám, že slovní spojení „vrátila-li se na území tohoto státu poté, co ho opustila“ naznačuje, že se musí jednat o návrat dobrovolný, a nikoliv nucený ( 13 ), a také mám za to, že tento výklad je s ohledem na systém a účel tohoto ustanovení jako jediný logický ( 14 ). Vzhledem k tomu, že zásada speciality dotyčnou osobu chrání pouze tehdy, pobývá-li na území vystavujícího členského státu nuceně, je logické, že pokud se tato osoba může – mohu-li se takto vyjádřit – svobodně pohybovat, tedy v tomto státě setrvat, opustit ho nebo se do něj vrátit, tato zásada se již neuplatní. Jakýkoliv jiný výklad by vedl k beztrestnosti – pokud by dotčená osoba nechtěla čelit případným stíháním pro dříve spáchané trestné činy, o nichž v okamžiku předání nikdo nevěděl, stačilo by, aby se nuceně vrátila na území vystavujícího členského státu. Takový přístup postrádá smysl.

53.

I když tedy obžalovaný a Irsko mají správně za to, že podmínkou uplatnění výjimky uvedené v čl. 27 odst. 3 písm. a) rámcového rozhodnutí 2002/584 je dobrovolný návrat, domnívají se mylně, že navzdory dobrovolnému odchodu obžalovaného jeho nucený návrat zásadu speciality související s prvním předáním znovu aktivoval.

54.

Zatřetí (nadbytečný) odkaz na čl. 27 odst. 3 písm. a) tohoto rámcového rozhodnutí podle všeho souvisí se skutkovými okolnostmi projednávané věci; tyto okolnosti jsou ovšem poněkud matoucí, jelikož nás navádějí nesprávným směrem. Skutečnosti – která má ryze konjunkturální povahu – že se dotyčná osoba na základě výkonu druhého evropského zatýkacího rozkazu vrátila na území členského státu, který vydal první evropský zatýkací rozkaz (Německo), totiž nelze přisuzovat valný význam. Především by bylo nelogické z této skutečnosti dovozovat, že se tímto postupem znovu aktivovala zásada speciality související s tímto prvním rozkazem.

55.

Následující příklad jasně ukazuje, že zásada speciality související s prvním evropským zatýkacím rozkazem se za situace, kdy je vůči dotyčné osobě vydán nový evropský zatýkací rozkaz poté, co dobrovolně opustila území členského státu, který vydal první rozkaz, znovu aktivovat nemůže. Představme si situaci, ve které by se rovněž jednalo o dobrovolný odchod z území státu, který vydal první rozkaz, ale státem, který vydal druhý rozkaz, by nebyla Spolková republika Německo, nýbrž Česká republika. V takovém případě si lze jen stěží představit, že by české vystavující orgány musely požádat portugalské orgány o souhlas s rozšířením trestního stíhání pro trestné činy, na něž by se nevztahoval evropský zatýkací rozkaz, který vydala Česká republika směrem do Itálie, a které by byly spáchány před tím, než italské orgány předaly dotčenou osobu českým orgánům. V tomto případě je zřejmé, že dotčenými subjekty jsou pouze české a italské orgány. Přestože by k předmětným trestným činům došlo v Portugalsku a první předání by provedly portugalské orgány (ve prospěch německých orgánů), rozšíření rozsahu trestního stíhání v souladu s čl. 27 odst. 3 písm. g) rámcového rozhodnutí 2002/584 by vzhledem k tomu, že dotyčná osoba svobodně odjela z Německa do Itálie (a portugalské orgány nepožádaly o její předání), mohl českým (vystavujícím) orgánům povolit pouze italský (vykonávající) orgán. Takový výklad je logický a přímo se v něm odráží samotné cíle zásady speciality, její dvoustranný rozměr a příslušná hlediska týkající se svrchovanosti popsaná v tomto stanovisku ( 15 ): zabránit vystavujícímu státu (tj. státu, který vydal určitý zatýkací rozkaz, na jehož základě je dotyčná osoba podrobena jeho potestas), aby zasahoval do svrchovanosti členského státu, který má onen rozkaz vykonat ( 16 ).

56.

A nakonec začtvrté je třeba podotknout, že Soudní dvůr s ohledem na cíl rámcového rozhodnutí 2002/584, který spočívá v urychlení a zjednodušení justiční spolupráce mezi členskými státy ( 17 ), rozhodl, že články 27 a 28 tohoto rámcového rozhodnutí nelze vzhledem k tomu, že zakotvují výjimky ze zásady vzájemného uznávání zakotvené v čl. 1 odst. 2 uvedeného rámcového rozhodnutí, vykládat způsobem, který by neutralizoval cíl tohoto rámcového rozhodnutí ( 18 ). Rozšíření trestního stíhání tedy nelze ztěžovat tím, že by orgánu, který vydává druhý evropský zatýkací rozkaz, byla uložena povinnost získat souhlas orgánu vykonávajícího první rozkaz.

57.

Je pravda, že v projednávané věci se daný problém nejeví jako nepřekonatelný, jelikož oba evropské zatýkací rozkazy vydala Spolková republika Německo. Pokud by se však jednalo o různé vystavující státy, situace by byla jiná. V takovém případě by byly nelogické důsledky přístupu obžalovaného a Irska ještě jasnější. Vezměme si příklad osoby, která má bohatou historii záznamů v rejstříku trestů. „Poslední“ členský stát, kterému byla dotčená osoba předána, by měl o několik let později požádat o souhlas všechny členské státy, do kterých byla tato osoba dříve předána (nemuselo by se jednat pouze o jeden stát, ale potenciálně o tři, čtyři, pět, nebo i více států). Vzhledem k obtížnosti takového postupu je pravděpodobné, že by dotyčná osoba za žádný z dřívějších trestných činů, které nebyly odhaleny v okamžiku vydání prvního evropského zatýkacího rozkazu, nebyla nikterak potrestána.

58.

Z výše uvedeného vyplývá, že za okolností věci v původním řízení ze zásady speciality nevyplývá povinnost získat od státu vykonávajícího první evropský zatýkací rozkaz souhlas s rozšířením trestního stíhání v rámci druhého evropského zatýkacího rozkazu. Zásada speciality související s prvním evropským zatýkacím rozkazem tedy nemá žádné důsledky a návrat dotyčné osoby na území státu, který tento rozkaz vydal, tuto zásadu nemůže znovu aktivovat.

59.

Zásady speciality se však lze v plném rozsahu dovolávat v souvislosti s druhým evropským zatýkacím rozkazem. Tato zásada tedy musí být posuzována právě s ohledem na tento rozkaz, jelikož dotyčná osoba nyní podléhá moci členského státu, který vydal tento druhý rozkaz. Okolnost, že tento stát vydal i první evropský zatýkací rozkaz, je irelevantní. Pro účely uplatnění zásady speciality je rozhodující pouze skutečnost, že se na dotyčnou osobu vztahuje ius puniendi tohoto státu na základě druhého evropského zatýkacího rozkazu.

60.

Jak zdůraznila německá vláda, v posuzované věci je tedy relevantní výjimka ze zásady speciality uvedená v čl. 27 odst. 3 písm. g) rámcového rozhodnutí 2002/584, která souvisí s druhým evropským zatýkacím rozkazem: zásada speciality se neuplatní, „dá-li vykonávající justiční orgán, který osobu předal, svůj souhlas v souladu s odstavcem 4“. Vzhledem k tomu, že v projednávaném případě jsou trestné činy dotčené ve věci v původním řízení (trestné činy C) předmětem trestního stíhání na základě rozšíření působnosti druhého evropského zatýkacího rozkazu, podmínkou neuplatnění zásady speciality je následující: mají-li orgány, které vydaly druhý evropský zatýkací rozkaz (v projednávaném případě německé orgány), provést takové stíhání v souladu s právními předpisy, musí mít souhlas orgánů, které tento rozkaz vykonávají (v projednávaném případě italské orgány) ( 19 ).

61.

Z toho vyplývá, že na otázku položenou předkládajícím soudem je třeba odpovědět tak, že zásada speciality nebrání přijetí opatření omezujícího osobní svobodu uloženého pro jiné trestné činy, než kvůli kterým došlo k prvnímu předání a které byly spáchány před tímto předáním, pokud osoba, jíž se týkal první evropský zatýkací rozkaz, dobrovolně opustila území vystavujícího členského státu, za předpokladu, že orgány vykonávající druhý evropský zatýkací rozkaz, který byl vydán po tomto opuštění území, v souvislosti s tímto druhým rozkazem udělily souhlas s rozšířením trestního stíhání na trestné činy, jež vedly k přijetí opatření omezujícího osobní svobodu, o které se jedná ve věci v původním řízení.

62.

Na závěr uvedu dvě poznámky.

63.

Zaprvé je pravda, že Soudní dvůr v rozsudku ve věci West rozhodl, že další předání osoby podle čl. 28 odst. 2 rámcového rozhodnutí 2002/584 v zásadě podléhá souhlasu členského státu vykonávajícího evropský zatýkací rozkaz, na jehož základě byla dotčená osoba předána ( 20 ). Z tohoto rozsudku však nelze dovodit, že kromě souhlasu orgánu vykonávajícího druhý evropský zatýkací rozkaz je nezbytný i souhlas orgánu vykonávajícího první rozkaz. Na rozdíl od posuzované věci se totiž věc, v níž byl vydán rozsudek West, týkala nuceného opuštění území vystavujícího státu, a to v případě osoby, na kterou se vztahovalo několik evropských zatýkacích rozkazů, a proto byla postupně předávána do několika členských států. V rámci tohoto (tranzitivního) řetězce evropských zatýkacích rozkazů byl jeden členský stát nejprve státem vystavujícím a poté státem vykonávajícím.

64.

V projednávaném případě takový řetězec není dán. Nedošlo k tomu, že by Spolková republika Německo obžalovaného předala Italské republice. Italské orgány tudíž nezískaly pravomoc k výkonu druhého evropského zatýkacího rozkazu od německých orgánů (a tím spíše ne od orgánů portugalských). Jedná se zde pouze o sled dvou evropských zatýkacích rozkazů, kdy první se od druhého jednoznačně odlišuje, jelikož obžalovaný německé území dobrovolně opustil.

65.

Daná situace by se podobala věci, v níž byl vydán rozsudek West ( 21 ), pouze tehdy, pokud by o druhém předání rozhodly orgány, které vydaly první rozkaz (německé orgány) ve prospěch jiného členského státu, aniž by dotyčná osoba v mezidobí svobodně a dobrovolně opustila německé území. V projednávaném případě se však o takovou situaci nejednalo.

66.

Zadruhé obžalovaný uvedl, že nárok na zásadu speciality nemohl pozbýt, jelikož byl stále pod probačním dohledem, v jehož rámci měl povinnost se jednou měsíčně dostavit ke svému probačnímu úředníkovi. Nebyl tedy ještě konečně propuštěn ve smyslu čl. 27 odst. 3 písm. a) rámcového rozhodnutí 2002/584.

67.

Tento argument je v projednávané věci irelevantní, jelikož uvedený čl. 27 odst. 3 písm. a) se na skutkový stav daného případu neuplatní. Není tedy rozhodující, zda byla osoba, na kterou se i nadále vztahuje probační dohled, konečně propuštěna ve smyslu tohoto ustanovení. Osoba, která dobrovolně opustí vystavující členský stát, totiž ochranu plynoucí ze zásady speciality nepotřebuje, jelikož z povahy věci už nepodléhá dohledu státu, který vydal první evropský zatýkací rozkaz ( 22 ).

68.

Otázka důsledků probačního dohledu by vyvstala pouze za značně odlišných okolností, kdy by obžalovaný „neopustil[…] území [Německa] ve lhůtě do 45 dnů od svého konečného propuštění, i když k tomu měl[…] příležitost ( 23 )“. Za takové situace by v případě neexistence souhlasu portugalských orgánů bylo možné diskutovat o tom, zda by se obžalovaný v důsledku probačního opatření, které se na něj i nadále vztahuje, mohl ještě dovolávat ochrany, která plyne ze zásady speciality související s prvním evropským zatýkacím rozkazem podle čl. 27 odst. 3 písm. a) rámcového rozhodnutí 2002/584. Soudní dvůr by se pak k pojmu „konečné propuštění“ musel vyjádřit. Taková debata – která by, jak se ukázalo na jednání, mohla být dosti bouřlivá – však s ohledem na okolnosti projednávané věci není nezbytná, jelikož obžalovaný po výkonu trestu za trestné činy B (pohlavní zneužití nezletilé osoby) Německo dobrovolně opustil. Tuto debatu tedy v rámci posuzované věci nezahájím.

69.

Navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na předběžnou otázku položenou Bundesgerichtshof (Spolkový soudní dvůr, Německo) takto: