1)

Článek 7 bod 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech musí být vykládán v tom smyslu, že soud místa usazení společnosti, jejíž dluhy se staly nedobytnými, protože hlavní mateřská společnost uvedené společnosti porušila svoji povinnost řádné péče vůči věřitelům uvedené společnosti, je příslušný rozhodovat o hromadné žalobě na náhradu škody, která spadá do oblasti deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti, kterou podal insolvenční správce uvedené společnosti v rámci jeho zákonem stanovené povinnosti likvidace majetkové podstaty, na účet, ale nikoli jménem všech věřitelů

2)

Odpověď na první předběžnou otázku není odlišná, pokud se přihlédne ke skutečnosti, že ve věci v původním řízení jedná nadace za účelem ochrany kolektivních zájmů věřitelů a žaloba podaná za tímto účelem nezohledňuje individuální okolnosti věřitelů.

3)

Článek 8 bod 2 nařízení č. 1215/2012 musí být vykládán v tom smyslu, že pokud soud, k němuž byla podána původní žaloba, přehodnotí své rozhodnutí prohlásit se za příslušný k rozhodnutí o této žalobě, ztrácí tento soud ze zákona rovněž svou příslušnost k rozhodování o návrzích podaných vedlejším účastníkem.

4)

Článek 4 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 864/2007 ze dne 11. července 2007 o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy („Řím II“) musí být vykládán v tom smyslu, že rozhodným právem pro povinnost nahradit škodu na základě povinnosti řádné péče hlavní mateřské společnosti společnosti v úpadku je v zásadě právo země, kde je tato posledně uvedená společnost usazena, třebaže předchozí existence dohody o financování mezi těmito dvěma společnostmi obsahující doložku o volbě příslušného soudu, je okolnost, která může založit zjevně užší spojení s jinou zemí ve smyslu odstavce 3 uvedeného článku.