1

Dopisem ze dne 5. června 2019, došlým Evropské radě dne 10. června 2019, požádal žalobce, Lukáš Wagenknecht, člen Senátu Parlamentu České republiky, Evropskou radu o vyloučení předsedy vlády České republiky, Andreje Babiše, ze zasedání Evropské rady konaného dne 20. června 2019 a z budoucích zasedání týkajících se jednání o finančním výhledu [víceletý finanční rámec (VFR) 2021/2027] (dále jen „výzva k jednání“) z důvodu údajného střetu zájmů tohoto zástupce České republiky, který podle žalobce vyplývá z jeho osobních a rodinných zájmů v podnicích skupiny Agrofert, jež působí zejména v zemědělsko-potravinářském odvětví.

2

Dne 24. června 2019 Evropská rada s upřesněním, že se nevyjádří k meritu tvrzení žalobce, kterého ujistila, že boji proti podvodům a jiným nezákonným činnostem poškozujícím finanční zájmy Evropské unie přikládá ten největší význam, odpověděla na výzvu k jednání tak, že žalobci v podstatě vysvětlila, že čl. 15 odst. 2 SEU, který je normou primárního práva, neměnitelně zakotvuje složení Evropské rady tím, že stanoví, že ji „tvoří hlavy států nebo předsedové vlád členských států společně s jejím předsedou a předsedou [Evropské k]omise“. Toto složení tedy nemůže být změněno, jelikož toto ustanovení možnost takové změny nestanoví. Evropská rada mimoto vysvětlila, že otázka, zda má každý z členských států Unie zastupovat hlava státu, nebo předseda vlády, spadá výlučně do působnosti vnitrostátního ústavního práva. Nebylo tak na uvážení Evropské rady nebo jejího předsedy, aby rozhodli, kdo má být zástupcem každého členského státu v rámci tohoto orgánu, ani aby rozhodli, koho měli pozvat na jednotlivá zasedání Evropské rady, zda hlavu státu, nebo předsedu vlády. Tyto zásady platí též pro zasedání Rady Evropské unie. Za těchto podmínek Evropská rada žalobci na výzvu k jednání odpověděla, že nemůže předsedu vlády České republiky ze zmíněných zasedání vyloučit.

3

Dne 2. července 2019 se žalobce znovu obrátil na Evropskou radu s žádostí zaslanou e-mailem generálnímu tajemníku tohoto orgánu o vysvětlení k odpovědi, která mu byla podána dne 24. června téhož roku. Tento e-mail zůstal bez odezvy.

4

Návrhem došlým soudní kanceláři Tribunálu dne 21. října 2019 podal žalobce prostřednictvím dočasného účtu e-Curia vytvořeného na žádost jeho právní zástupkyně žalobu na základě článku 265 SFEU znějící na určení nečinnosti Evropské rady spočívající v tom, že tento orgán údajně protiprávně nejednal v reakci na výzvu k jednání.

5

Samostatným podáním došlým soudní kanceláři Tribunálu podal žalobce téhož dne a za stejných podmínek na základě článku 151 jednacího řádu Tribunálu žádost o projednání věci ve zrychleném řízení.

6

Vzhledem k tomu, že doklady požadované pro potvrzení přístupového účtu e-Curia došly soudní kanceláři Tribunálu dne 4. listopadu 2019, zatímco podle čl. 56a odst. 4 jednacího řádu měly tyto doklady dojít soudní kanceláři ve lhůtě deseti dnů od předložení podání, v projednávané věci žaloby, byl žalobce vyzván k předložení vyjádření k této otázce.

7

Dne 21. listopadu 2019 předložil žalobce vyjádření, v němž jeho právní zástupkyně vysvětlila, že dne 24. října 2019 odeslala doklady požadované pro otevření účtu e-Curia mezinárodní službou české pošty, která měla zajistit dodání do Lucemburku (Lucembursko) do dvou až tří pracovních dnů. Přeprava však nakonec trvala více než jedenáct dní v důsledku zpoždění přičitatelného české a lucemburské poště. Uvedená právní zástupkyně dodala, že jednala s náležitou péčí, avšak nemohla očekávat takováto smluvní porušení ze strany těchto dvou poskytovatelů poštovních služeb a nemohla reagovat včas z důvodu své hospitalizace před narozením prvního dítěte, ke kterému došlo dne 31. října 2019.

8

Rozhodnutím ze dne 11. prosince 2019 rozhodl Tribunál o uznání náhody ve smyslu čl. 45 druhého pododstavce statutu Soudního dvora Evropské unie, a tudíž neprohlásil žalobu za nepřípustnou na základě čl. 56a odst. 4 jednacího řádu.

9

Žalobce navrhuje, aby Tribunál prohlásil, že „Evropská rada nejednala v tom, že v rozporu s čl. 325 odst. 1 [SFEU] a čl. 61 odst. 1 nařízení (EU) 2018/1046, kterým se stanoví finanční pravidla o souhrnném rozpočtu Unie, nepřijala žádné závazné opatření, jehož cílem by bylo zabránit střetu zájmů Andreje Babiše, předsedy vlády České republiky, nebo tento střet zájmů řešit, a že v rozporu se zákazem střetu zájmů stanoveným v čl. 61 odst. 1 nařízení 2018/1046 nevyloučila Andreje Babiše, předsedu vlády České republiky, z účasti na jednáních vedoucích k přijetí víceletého finančního rámce Unie na období 2021–2027“.

10

Dne 23. ledna 2020 předložila Evropská rada vyjádření k žádosti o projednání věci ve zrychleném řízení.

11

Rozhodnutím ze dne 10. února 2020 rozhodl Tribunál, že žádosti o projednání věci ve zrychleném řízení nebude vyhověno.

12

Dne 19. března 2020 vznesla Evropská rada na základě čl. 130 odst. 1 jednacího řádu námitku nepřípustnosti, v níž navrhuje, aby Tribunál:

13

Dne 27. května 2020 předložil žalobce své vyjádření k námitce nepřípustnosti, u něhož došlo k odstranění vady spočívající v jeho nadměrné délce. V uvedeném vyjádření žalobce navrhuje, aby Tribunál prohlásil žalobu za přípustnou a opodstatněnou a uložil Evropské radě náhradu nákladů řízení.

14

Samostatným podáním došlým soudní kanceláři Tribunálu rovněž dne 27. května 2020 požádal žalobce na základě článku 279 SFEU předsedu Tribunálu o nařízení předběžného opatření spočívajícího ve zveřejnění všeobecného prohlášení. Dne 12. června 2020 předložila Evropská rada vyjádření k této žádosti.

15

Článek 130 jednacího řádu stanoví, že požaduje-li žalovaný samostatným podáním, aby Tribunál vydal rozhodnutí o nepřípustnosti, nedostatku pravomoci nebo nepříslušnosti, aniž by se zabýval věcí samou, rozhodne Tribunál o návrhu co možná nejdříve, případně po zahájení ústní části řízení. Dále článek 126 jednacího řádu stanoví, že v případě zjevného nedostatku pravomoci Tribunálu k projednání určitého návrhu, nebo je-li určitý návrh zjevně nepřípustný nebo po právní stránce zjevně zcela neopodstatněný, může Tribunál na návrh soudce zpravodaje kdykoli rozhodnout usnesením s odůvodněním, aniž by pokračoval v řízení.

16

Tribunál pokládá projednávanou věc za dostatečně objasněnou na základě písemností ve spisu a podle uvedených ustanovení konstatuje, že rozhodne, aniž bude pokračovat v řízení.

17

Evropská rada má ve své námitce nepřípustnosti za to, že žaloba je zjevně nepřípustná z několika důvodů. Zaprvé Evropská rada jakožto orgán se v souladu s článkem 265 SFEU vyjádřila ve lhůtě dvou měsíců poté, co byla vyzvána k jednání. Její odpověď ze dne 24. června 2019 zaslaná žalobci v návaznosti na výzvu k jednání tedy podle ní ukončila nečinnost tvrzenou žalobcem.

18

Zadruhé je Evropská rada toho názoru, že vzhledem k nedostatku pravomoci v tomto smyslu, která by jí byla svěřena Smlouvami o EU a FEU, neměla povinnost přijmout v reakci na výzvu k jednání opatření směřující k vyloučení českého předsedy vlády z jednání týkajících se víceletého finančního rámce (VFR) na období 2021–2027.

19

Zatřetí Evropská rada tvrdí, že žalobce neměl v projednávané věci právní zájem na podání žaloby ani aktivní legitimaci na základě čl. 265 třetího pododstavce SFEU.

20

Žalobce má za to, že projednávaná žaloba je přípustná.

21

Evropská rada se totiž zdržela jednání v tom smyslu, že předseda vlády České republiky, který se nacházel v situaci domnělého střetu zájmů, byl přítomen na zasedání Evropské rady konaném dne 20. června 2019, během kterého byl projednáván rozpočet Unie, jak vyplývá z bodu 4 pořadu jednání tohoto zasedání. Žalobce přitom předně tvrdí, že Evropská rada je povinna jednat ve vztahu k této situaci střetu zájmů předsedy vlády České republiky s ohledem na čl. 325 odst. 1 SFEU a čl. 61 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU, Euratom) 2018/1046 ze dne 18. července 2018, kterým se stanoví finanční pravidla pro souhrnný rozpočet Unie, mění nařízení (EU) č. 1296/2013, (EU) č. 1301/2013, (EU) č. 1303/2013, (EU) č. 1304/2013, (EU) č. 1309/2013, (EU) č. 1316/2013, (EU) č. 223/2014 a (EU) č. 283/2014 a rozhodnutí č. 541/2014/EU a zrušuje nařízení (EU, Euratom) č. 966/2012 (Úř. věst. 2018, L 193, s. 1).

22

Dále má žalobce za to, že je bezprostředně i osobně dotčen aktem, o jehož přijetí žádal Evropskou radu za účelem ukončení údajné nečinnosti tohoto orgánu jednat proti domnělému střetu zájmů předsedy vlády České republiky, a tvrdí, že odpověď Evropské rady na výzvu k jednání nebyla přesvědčivá v tom smyslu, že byla rozporuplná a nevymezovala stanovisko tohoto orgánu. Mimoto vyjadřuje politování nad tím, že generální tajemník na jeho žádost ze dne 2. července 2019 neodpověděl, přestože stanovisko Evropské rady podle něj zasluhovalo vyjasnění.

23

Konečně ve vyjádření k námitce nepřípustnosti žalobce uplatňuje novou skutečnost, která je podle něj rozhodující pro rozhodnutí o projednávané žalobě, a sice skutečnost, že plénum Ústavního soudu (Česká republika) vydalo dne 11. února 2020 nález ve věci Pl. ÚS 4/2017, který konkrétně řešil otázku obdobných střetů zájmů, jako je střet zájmů, na který v projednávané věci poukazuje žalobce. Kromě toho je podle něj o to důležitější, aby mu Tribunál v projednávané věci přiznal aktivní legitimaci jednak s ohledem na jeho mandát člena celostátního zastupitelského sboru, Senátu České republiky, se kterým je spojena možnost vykonávat dohled nad předsedou vlády svého členského státu, a jednak proto, že po podání projednávané žaloby obdržel stejně jako někteří členové Evropského parlamentu hrozby smrti a jeho osoba se stala terčem pomlouvačné kampaně.

24

Úvodem je třeba připomenout, že čl. 265 první pododstavec SFEU stanoví, že poruší-li Evropský parlament, Evropská rada, Rada, Komise, Evropská centrální banka nebo instituce nebo jiný subjekt Unie Smlouvy tím, že nepřijme rozhodnutí, mohou členské státy a ostatní orgány Unie předložit věc Soudnímu dvoru Evropské unie, aby určil, že došlo k takovému porušení Smluv.

25

Článek 265 třetí pododstavec SFEU mimoto stanoví, že každá fyzická nebo právnická osoba může za stejných podmínek podat stížnost k Soudnímu dvoru Evropské unie na některý orgán, instituci nebo jiný subjekt Unie proto, že nevydal akt jí určený jiný než doporučení nebo stanovisko. Ze znění posledně zmíněného ustanovení však vyplývá, že aby byla žaloba pro nečinnost podaná fyzickou nebo právnickou osobou přípustná, musí tato osoba prokázat, že se nachází v právní situaci totožné nebo podobné situaci potenciálního adresáta právního aktu, který bude napadený orgán muset vůči němu přijmout (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 10. června 1982, Bethell v. Komise, 246/81, EU:C:1982:224, body 15 a 16; usnesení ze dne 23. května 1990, Asia Motor France v. Komise, C‑72/90, EU:C:1990:230, body 10 až 12, a ze dne 23. ledna 1991, Prodifarma v. Komise, T‑3/90, EU:T:1991:2, bod 35). Jinými slovy, uvedená fyzická nebo právnická osoba musí prokázat buď to, že by byla adresátem aktu, který napadený orgán údajně vůči ní nepřijal, nebo že by se jí uvedený akt bezprostředně a osobně dotýkal způsobem obdobným tomu, jakým by byl dotčen adresát takového aktu (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 26. listopadu 1996, T. Port, C‑68/95, EU:C:1996:452, bod 59, a ze dne 15. září 1998, Gestevisión Telecinco v. Komise, T‑95/96, EU:T:1998:206, bod 58).

26

Kromě toho taková fyzická nebo právnická osoba musí prokázat právní zájem na podání žaloby na základě článku 265 SFEU, jehož existence předpokládá, že žaloba může ve svém výsledku přinést straně, která ji podala, osobní prospěch (rozsudky ze dne 7. června 2007, Wunenburger v. Komise, C‑362/05 P, EU:C:2007:322, bod 42; ze dne 17. dubna 2008, Flaherty a další v. Komise, C‑373/06 P, C‑379/06 P a C‑382/06 P, EU:C:2008:230, bod 25, a ze dne 4. června 2015, Andechser Molkerei Scheitz v. Komise, C‑682/13 P, nezveřejněný, EU:C:2015:356, bod 25). Naproti tomu právní zájem na podání žaloby chybí tehdy, když za předpokladu, že by bylo žalobnímu návrhu vyhověno, by žalobce každopádně nemohl být uspokojen (viz rozsudek ze dne 23. listopadu 2017, Bionorica a Diapharm v. Komise, C‑596/15 P a C‑597/15 P, EU:C:2017:886, bod 85 a citovaná judikatura).

27

V projednávané věci je jednak nutno konstatovat, že akt, o jehož přijetí požádal žalobce Evropskou radou, a sice vyloučení předsedy vlády České republiky ze zasedání tohoto orgánu týkajících se jednání o finančním výhledu, by nebyl aktem, který by Evropská rada adresovala žalobci, ale rozhodnutím tohoto orgánu, jehož adresátem by byl uvedený předseda vlády. I když se tedy žalobce dovolává svého postavení člena celostátního zastupitelského sboru dotčeného členského státu, v projednávané věci Senátu České republiky, k tomu, aby jednal v obecném zájmu, nic to nemění na tom, že judikatura uvedená v bodech 25 a 26 výše od něj naopak vyžaduje, pokud jde o prokázání právního zájmu na podání žaloby, aby doložil vzniklý a trvající osobní zájem na určení tvrzené nečinnosti Evropské rady. Kromě toho podmínka uvedená v čl. 265 třetím pododstavci SFEU týkající se aktivní legitimace a vztahující se k tomu, že fyzická nebo právnická osoba vytýká dožádanému orgánu, že nevydal akt jiný než doporučení nebo stanovisko, který by jí byl určen nebo který by se jí bezprostředně a osobně dotýkal, není každopádně v případě žalobce zjevně splněna, neboť požadovaná opatření Evropské rady byla naopak určena jiné osobě (v tomto smyslu viz usnesení ze dne 23. ledna 1991, Prodifarma v. Komise, T‑3/90, EU:T:1991:2, bod 37, a ze dne 26. listopadu 1996, Kuchlenz-Winter v. Rada, T‑167/95, EU:T:1996:172, bod 20).

28

Dále pak čl. 265 druhý pododstavec SFEU stanoví, že taková žaloba je přípustná pouze tehdy, byl-li příslušný orgán, instituce nebo jiný subjekt předem vyzván, aby jednal. Z téhož pododstavce však vyplývá, že žaloba může být podána v další lhůtě dvou měsíců pouze tehdy, jestliže se orgán, instituce nebo jiný subjekt ve lhůtě dvou měsíců od výzvy k jednání nevyjádří.

29

V tomto ohledu je třeba připomenout, že se toto ustanovení vztahuje na nečinnost v podobě nepřijetí aktu nebo nezaujetí stanoviska ze strany napadeného orgánu (rozsudky ze dne 13. července 1971, Deutscher Komponistenverband v. Komise, 8/71, EU:C:1971:82, bod 2; ze dne 19. listopadu 2013, Komise v. Rada, C‑196/12, EU:C:2013:753, bod 22, a ze dne 23. listopadu 2017, Bionorica a Diapharm v. Komise, C‑596/15 P a C‑597/15 P, EU:C:2017:886, bod 52). Podmínky přípustnosti žaloby pro nečinnost stanovené v článku 265 SFEU tedy nejsou v zásadě splněny, pokud se orgán, který byl vyzván k jednání, vyjádřil k této výzvě před podáním žaloby (rozsudky ze dne 1. dubna 1993, Pesqueras Echebastar v. Komise, C‑25/91, EU:C:1993:131, bod 11, a ze dne 21. července 2016Nutria v. Komise, T‑832/14, nezveřejněný, EU:T:2016:428, bod 45).

30

Kromě toho z judikatury vyplývá, že se článek 265 SFEU vztahuje na nečinnost v podobě nepřijetí aktu nebo nezaujetí stanoviska, a nikoliv na přijetí jiného aktu, než který si dotčené osoby přály nebo považovaly za nezbytný (rozsudek ze dne 21. července 2016, Nutria v. Komise, T‑832/14, nezveřejněný, EU:T:2016:428, bod 46; v tomto smyslu viz též rozsudek ze dne 1. dubna 1993, Pesqueras Echebastar v. Komise, C‑25/91, EU:C:1993:131, bod 12 a citovaná judikatura).

31

Pokud tedy s příslušným vysvětlením daný orgán odmítne jednat v souladu s takovou výzvou, představuje to zaujetí stanoviska, kterým se ukončuje nečinnost, a takto vyjádřené a podrobné odmítnutí pak představuje napadnutelný akt podle článku 263 SFEU (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 26. dubna 1988, Asteris a další v. Komise, 97/86, 99/86, 193/86 a 215/86, EU:C:1988:199, body 32 a 33, a usnesení ze dne 7. prosince 2017, Techniplan v. Komise, T‑853/16, nezveřejněné, EU:T:2017:928, bod 20).

32

I když mu v projednávané věci Evropská rada dne 24. června 2019 jasně vysvětlila důvody, proč nemůže jednat tak, jak bylo po ní požadováno, žalobce neměl v úmyslu podat projednávanou žalobu na základě článku 263 SFEU s cílem dosáhnout zrušení rozhodnutí Evropské rady obsaženého v tomto dopise ze dne 24. června 2019 nepodniknout kroky směrem doporučovaným ve výzvě k jednání. Právě v rámci takovéto žaloby na neplatnost přitom mohl – s výhradou odůvodnění aktivní legitimace k podání žaloby proti takovému rozhodnutí – případně zpochybnit důvody, které Evropská rada uvedla k odůvodnění svého rozhodnutí nevyloučit předsedu vlády České republiky ze sporných zasedání tohoto orgánu.

33

V tomto ohledu nemá okolnost, že žalobce v dopise ze dne 2. července 2019 požádal Evropskou radu o dodatečná vysvětlení ohledně dosahu jejího dopisu ze dne 24. června 2019 zaslaného v reakci na výzvu k jednání, jehož obsah kritizoval, vliv na přípustnost projednávané žaloby, jak byla posuzována v bodech 28 až 32 výše. I když výtky žalobce uvedené v jeho dopise ze dne 2. července 2019 mohly být případně uvedeny v rámci žaloby na neplatnost podle článku 263 SFEU, je totiž nutno konstatovat, že žalobce nicméně v uvedeném dopise znovu nevyzval Evropskou radu, aby jednala určitým způsobem ve smyslu čl. 265 druhého pododstavce SFEU. Uvedený dopis proto nelze považovat za novou výzvu k jednání, ve vztahu k níž Evropská rada následně nejednala.

34

Dále je třeba každopádně podotknout, že pokud jde o otázku, zda jak tvrdí Evropská rada ve své námitce nepřípustnosti, neměl v projednávané věci tento orgán žádnou povinnost, pokud jde o opatření požadovaná žalobcem ve výzvě k jednání, z důvodu nedostatku pravomoci tohoto orgánu k přijetí uvedených opatření, je nutno připomenout, že tato otázka nespadá pod některou z podmínek přípustnosti žaloby pro nečinnost, ale představuje otázku spadající do meritorního přezkumu věci. Právě za účelem rozhodnutí o opodstatněnosti návrhových žádáních na určení nečinnosti totiž Tribunálu přísluší ověřit, zda v době výzvy k jednání určené dotyčnému orgánu ve smyslu čl. 265 druhého pododstavce SFEU měl tento orgán povinnost jednat způsobem, který navrhoval žalobce ve výzvě k jednání (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 29. září 2011, Ryanair v. Komise, T‑442/07, nezveřejněný, EU:T:2011:547, body 27 a 28).

35

V projednávané věci je přitom nezávisle na opodstatněnosti tvrzení žalobce o korupci vznesených proti předsedovi vlády České republiky a rozsudku přijatém Ústavním soudem nutno konstatovat, že jak tvrdí Evropská rada, tento orgán nemá při uplatňování čl. 15 odst. 2 SEU žádný prostor pro uvážení při pozvání hlav států nebo předsedů vlád členských států na zasedání Evropské rady. Při neexistenci upřesnění k tomuto bodu v tomto ustanovení musí být totiž toto ustanovení chápáno tak, že vychází z předpokladu, že za přijetí vnitrostátních opatření, včetně ústavních, která umožní určit, zda mají být členské státy na zasedáních tohoto orgánu zastoupeny hlavami těchto států, nebo jejich předsedy vlád, a případně, zda některé důvody mohou vést k tomu, že jeden z nich nemůže zastupovat svůj členský stát v Evropské radě, jsou odpovědné členské státy.

36

Tento závěr platí tím spíše, že aniž je případně dotčen postup stanovený v článku 7 SEU v případě neexistence vnitrostátních opatření, jež by mohla zabránit jakémukoli zjevnému střetu zájmů při zastupování členského státu, nebo postupy uvedené v článcích 258 a 259 SFEU týkající se sporných plateb učiněných v rámci odvětvové politiky jménem Unie, požívá rozdělení pravomocí v rámci členského státu ochrany přiznané čl. 4 odst. 2 SEU, podle něhož je Unie povinna ctít národní identitu členských států, která spočívá v jejich základních politických a ústavních systémech (viz rozsudek ze dne 18. června 2020, Porin kaupunki, C‑328/19, EU:C:2020:483, bod 46 a citovaná judikatura).

37

Pro účely čl. 15 odst. 2 SEU tak přísluší pouze členským státům, aby na základě svých vnitrostátních ústavních pravidel určily, zda v rámci jednotlivých prací Evropské rady musí být zastoupeny svými hlavami států, nebo jejich předsedy vlád. Je tedy zjevné, že Evropská rada tím, že odmítla vyhovět výzvě k jednání a bez ohledu na to, zda se s ohledem na čl. 325 odst. 1 SFEU a čl. 61 odst. 1 nařízení 2018/1046 zástupce České republiky v tomto orgánu nachází v situaci střetu zájmů, každopádně neporušila v projednávané věci čl. 265 třetí pododstavec SFEU.

38

Ve zbývající části je ohledně tvrzení týkajících se údajného střetu zájmů předsedy vlády České republiky nutno připomenout, že řádnost plateb prováděných Unií v rámci finančních prostředků poskytnutých jejím jménem a na její účet v členských státech spadá do působnosti unijní právní úpravy použitelné na uvedené finanční prostředky a podmínek, které tato úprava stanoví, jako jsou například podmínky dotčené ve věci T‑76/20, Česká republika v. Komise, dosud projednávané Tribunálem.

39

S ohledem na všechny výše uvedené úvahy musí být námitce nepřípustnosti vznesené Evropskou radou vyhověno, a žaloba tedy musí být odmítnuta jako nepřípustná, a v každém případě zamítnuta jako po právní stránce zjevně zcela neopodstatněná, přičemž v reakci na argumentaci žalobce ohledně údajného odepření spravedlnosti v případě, že by jeho žaloba byla odmítnuta jako nepřípustná, přestože je členem národního parlamentu a je terčem hrozeb pro svoji fyzickou integritu, je třeba zdůraznit, že není cílem článku 47 Listiny základních práv Evropské unie změnit systém soudního přezkumu stanovený Smlouvami (rozsudek ze dne 3. října 2013, Inuit Tapiriit Kanatami a další v. Parlament a Rada, C‑583/11 P, EU:C:2013:625, bod 97, a usnesení ze dne 28. února 2017, NF v. Evropská rada,T‑192/16, EU:T:2017:128, bod 74).

40

Podle čl. 134 odst. 1 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že Evropská rada požadovala náhradu nákladů řízení, musí být žalobci uložena náhrada nákladů řízení.

Z těchto důvodů

TRIBUNÁL (osmý senát)

rozhodl takto: