–

za BT Italia SpA, Basictel SpA a BT Enia Telecomunicazioni SpA R. Caiazzem, S. Fiengou a F. Costantini, avvocati

–

za Telecom Italia SpA F. Cardarellim, F. Lattanzim a F. S. Cantellou, avvocati,

–

za Postepay SpA a Fastweb SpA F. Paccianim a V. Moscou, avvocati,

–

za Vodafone Italia SpA V. Cerulli Irellim a M. Libertinim, avvocati,

–

za Wind Tre SpA B. Caravita di Torittem, R. Santim a S. Fioruccim, avvocati,

–

za Sky Italia SpA O. Grandinettim, D. Majorim a A. A. Di Todarem, avvocati,

–

za italskou vládu G. Palmieri, jako zmocněnkyní, ve spolupráci s R. Guizzi jakož i S. Fiorentinem a P. G. Marronem, avvocati dello Stato,

–

za belgickou vládu P. Cottinem a J.-C. Halleuxem, jakož i C. Pochet, jako zmocněnci, ve spolupráci s P. Vernetem, S. Deprém a M. Lambert de Rouvroit, avocats

–

za litevskou vládu K. Dieninisem a R. Dzikovičem, jako zmocněnci,

–

za Evropskou komisi L. Malferrarim a G. Braunem, jakož i L. Nicolae, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu článku 12 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/20/ES ze dne 7. března 2002 o oprávnění pro sítě a služby elektronických komunikací (autorizační směrnice) (Úř. věst. 2002, L 108, s. 21; Zvl. vyd. 13/29, s. 337), ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/140/ES ze dne 25. listopadu 2009 (Úř. věst. 2009, L 337, s. 37, a oprava Úř. věst. 2013, L 241, s. 8) (dále jen „autorizační směrnice“).

2

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi Autorità per le Garanzie nelle Comunicazioni (Úřad pro dohled nad komunikacemi, Itálie) (dále jen „orgán dohledu“) na straně jedné a společnostmi BT Italia SpA, Basictel SpA, BT Enia Telecomunicazioni SpA, Telecom Italia SpA, Postepay SpA, dříve PosteMobile SpA, a Vodafone Italia SpA na straně druhé ve věci platby příspěvku operátorů působících v odvětví elektronických komunikací a mediálních služeb tomuto orgánu v letech 2014 až 2016.

3

Článek 3 odst. 3a směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/21/ES ze dne 7. března 2002 o společném předpisovém rámci pro sítě a služby elektronických komunikací (rámcová směrnice) (Úř. věst. 2002, L 108, p. 33; Zvl. vyd. 13/29, s. 349), ve znění směrnice 2009/140 (dále jen „rámcová směrnice“) stanoví:

„Aniž jsou dotčena ustanovení odstavců 4 a 5, jednají vnitrostátní regulační orgány odpovědné za regulaci trhu ex ante nebo řešení sporů mezi podniky podle článku 20 nebo 21 této směrnice nezávisle a nevyžadují ani nepřijímají pokyny od jiného orgánu v souvislosti s plněním úkolů, jež jsou jim svěřeny podle vnitrostátních právních předpisů provádějících [unijní] právo […]

[…]“

4

Článek 16 rámcové směrnice stanoví:

„1.   Vnitrostátní regulační orgány provedou analýzu relevantních trhů uvedených v doporučení, přičemž vezmou v úvahu trhy určené v doporučení a v nejvyšší možné míře zohlední pokyny. Členské státy zajistí, aby tato analýza byla případně provedena ve spolupráci s vnitrostátními orgány na ochranu hospodářské soutěže.

2.   Pokud je podle odstavce 3 nebo 4 článku 17 směrnice 2002/22/ES (směrnice o univerzální službě) nebo článku 8 směrnice 2002/19/ES (přístupová směrnice) od vnitrostátního regulačního orgánu požadováno rozhodnutí, zda uložit, ponechat v platnosti, změnit nebo zrušit povinnosti pro podniky, rozhodne dotyčný vnitrostátní regulační orgán na základě vlastní analýzy trhu podle odstavce 1 tohoto článku, zda je relevantní trh účinně konkurenční.

[…]“

5

Bod 30 odůvodnění autorizační směrnice stanoví:

„Poskytovatelům služeb elektronických komunikací lze uložit správní poplatky, z nichž jsou financovány činnosti vnitrostátního regulačního orgánu spojené s řízením systému oprávnění a udělováním práv na užívání. Takové poplatky by se měly omezovat jen na pokrytí skutečných správních nákladů na tyto činnosti. Za tímto účelem by měla být zajištěna průhlednost příjmů a výdajů vnitrostátních regulačních orgánů prostřednictvím každoročního zveřejnění celkové částky vybraných poplatků a vzniklých správních nákladů. To umožní podnikům ověřit si, zda jsou správní náklady a poplatky v rovnováze.“

6

Článek 3 této směrnice zavádí obecné oprávnění pro sítě a služby elektronických komunikací. Podle čl. 2 odst. 2 uvedené směrnice se „obecným oprávněním“ rozumí „právní rámec zřízený členským státem v souladu s touto směrnicí, který zaručuje práva na zajišťování sítí nebo poskytování služeb elektronických komunikací a který stanoví povinnosti zvláštní pro tuto oblast, které se mohou vztahovat na všechny nebo na určité druhy sítí a služeb elektronických komunikací“.

7

Podle článku 5 téže směrnice mohou členské státy udělit individuální práva na užívání rádiových frekvencí a čísel, pokud je to nezbytné pro určité účely.

8

Článek 6 odst. 2 autorizační směrnice stanoví:

„Zvláštní povinnosti, které lze uložit podnikům zajišťujícím sítě a poskytujícím služby elektronických komunikací podle čl. 5 odst. 1 a čl. 5 odst. 2, článku 6 a článku 8 směrnice 2002/19/ES (přístupová směrnice), jakož i článku 17 směrnice 2002/22/ES (směrnice o univerzální službě) nebo těm, které jsou určeny k poskytování univerzální služby podle uvedené směrnice, se právně oddělí od práv a povinností stanovených obecným oprávněním. V zájmu dosažení průhlednosti pro podniky se kritéria a postupy pro ukládání takových zvláštních povinností jednotlivým podnikům uvádějí v obecném oprávnění.“

9

Článek 12 autorizační směrnice, nadepsaný „Správní poplatky“, stanoví:

„1.   Jakékoli správní poplatky ukládané podnikům, které poskytují službu nebo zajišťují síť podle obecného oprávnění nebo kterým bylo uděleno právo na užívání:

2.   Pokud vnitrostátní regulační orgány ukládají správní poplatky, zveřejní každoročně přehled svých správních nákladů a celkovou částku vybraných poplatků. Podle rozdílu mezi celkovou částkou poplatků a správními náklady budou provedeny odpovídající úpravy.“

10

Článek 5 odst. 1 a 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/19/ES ze dne 7. března 2002 o přístupu k sítím elektronických komunikací a přiřazeným zařízením a o jejich vzájemném propojení (přístupová směrnice) (Úř. věst. 2002, L 108, s. 7; Zvl. vyd. 13/29 s. 323), ve znění směrnice 2009/140 (dále jen „přístupová směrnice“) stanoví:

„1.   Při uskutečňování cílů stanovených v článku 8 [rámcové směrnice] vnitrostátní regulační orgány podporují a v případě potřeby zajišťují v souladu s ustanoveními této směrnice odpovídající přístup a propojení, jakož i interoperabilitu služeb a plní své úkoly způsobem, který podporuje efektivitu, udržitelnou hospodářskou soutěž, efektivní investice a inovace a koncovým uživatelům přináší co nejvyšší výhody.

Aniž jsou dotčena opatření, která mohou být přijata vůči podnikům s významnou tržní silou v souladu s článkem 8, musí mít vnitrostátní regulační orgány zejména pravomoc uložit:

2.   Povinnosti a podmínky uložené v souladu s odstavcem 1 musí být objektivní, transparentní, přiměřené a nediskriminační a uplatňují se v souladu s postupy podle článků 6, 7 a 7a [rámcové směrnice].“

11

Článek 6 přístupové směrnice se týká povinností uložených operátorům ohledně podmíněného přístupu a jiných zařízení, zatímco článek 8 této směrnice se týká ukládání, změny nebo zrušení povinností.

12

Účelem článku 17 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/22/ES ze dne 7. března 2002 o univerzální službě a právech uživatelů týkajících se sítí a služeb elektronických komunikací (směrnice o univerzální službě) (Úř. věst. 2002, L 108, s. 51; Zvl. vyd. 13/29, s. 367), ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/136/ES ze dne 25. listopadu 2009 (Úř. věst. 2009, L 337, s. 11) (dále jen „směrnice o univerzální službě“), je kontrola regulace podniků s významnou tržní silou na trhu služeb pro koncové uživatele.

13

Článek 1 odst. 65 Legge n. 266 – Disposizioni per la formazione del bilancio annuale e pluriennale dello Stato (legge finanziaria 2006) [zákon č. 266 o sestavování ročního a víceletého státního rozpočtu (zákon o rozpočtu pro rok 2006)] ze dne 23. prosince 2005 (běžný doplněk GURI č. 302 ze dne 29. prosince 2005) stanoví:

„Od roku 2007 jsou náklady na fungování […] [orgánu dohledu] v části, která není kryta financováním ze státního rozpočtu, financovány subjekty na příslušném trhu podle pravidel stanovených platnými právními předpisy, přičemž výše příspěvku je stanovena rozhodnutím [tohoto orgánu] v souladu s maximálními limity stanovenými zákonem a příspěvky jsou hrazeny přímo [tomuto orgánu] […]“

14

Článek 1 odst. 66 tohoto zákona stanoví, že pro rok 2006 se poplatek uložený operátorům v odvětví komunikací stanoví na 1,5 promile z výnosů vyplývajících z posledního schváleného rozpočtu přede dnem vstupu uvedeného zákona v platnost a že pro následující roky mohou být orgánem dohledu přijaty případné změny výše a způsobu placení poplatku až do maximální výše 2 promile z výnosů vyplývajících z posledního rozpočtu schváleného před přijetím rozhodnutí.

15

Článek 34 decreto legislativo n. 259 – Codice delle comunicazioni elettroniche (legislativní nařízení č. 259 o zákoníku elektronických komunikací) ze dne 1. srpna 2003 (běžný doplněk GURI č. 214 ze dne 15. září 2003), ve znění použitelném na spor v původním řízení (dále jen „zákoník elektronických komunikací“), stanoví:

„1.   Kromě příspěvků uvedených v článku 35 mohou být podnikům, které zajišťují síť nebo poskytují služby na základě obecného oprávnění, nebo kterým bylo uděleno právo na užívání, uloženy správní poplatky, pokrývající výhradně celkové správní náklady, které vzniknou při řízení, kontrole a prosazování systému obecného oprávnění, práv na užívání a zvláštních povinností uvedených v čl. 28 odst. 2, které mohou zahrnovat náklady na mezinárodní spolupráci, harmonizaci a normalizaci, analýzu trhu, kontrolu souladu a na jiné kontroly trhu, jakož i náklady na regulační činnost zahrnující přípravu a prosazování sekundárního práva a správních rozhodnutí, jako jsou rozhodnutí o přístupu a propojení. Správní poplatky jsou ukládány jednotlivým podnikům objektivním, průhledným a přiměřeným způsobem, který minimalizuje dodatečné správní náklady a související poplatky.

2.   Za účelem pokrytí správních nákladů vzniklých v souvislosti s činnostmi spadajícími do pravomoci ministerstva je výše správních poplatků uvedených v odstavci 1 stanovena v příloze 10.

2a.   Za účelem pokrytí celkové částky správních nákladů vzniklých v souvislosti s výkonem úkolů týkajících se regulace, dohledu, řešení sporů a ukládání sankcí, které byly [orgánu dohledu] svěřeny zákonem v oblastech uvedených v odstavci 1, se výše správních poplatků podle odstavce 1 určí v souladu s čl. 1 odst. 65 a 66 zákona č. 266 ze dne 23. prosince 2005 v poměru k příjmům, kterých podniky dosáhly v rámci činností, pro které bylo uděleno obecné oprávnění nebo užívací práva.

2b.   Ministerstvo po dohodě s ministerstvem hospodářství a financí a [orgánem dohledu] zveřejňují každoročně správní náklady vzniklé v důsledku výkonu činností uvedených v odstavci 1 a celkovou výši vybraných poplatků ve smyslu odstavců 2 a 2a. Podle rozdílu mezi celkovou částkou poplatků a správními náklady budou provedeny odpovídající úpravy.“

16

Rozsudky ze dne 31. ledna, 13. února, 1. a 17. března 2017 vyhověl Tribunale amministrativo regionale per il Lazio (správní soud pro region Lazio, Itálie) žalobám podaným:

17

Tento soud vyhověl argumentům těchto společností a zrušil pěti rozsudky rozhodnutí orgánu dohledu uvedená v předchozím bodě, přičemž měl za to, že metoda určení základu pro stanovení výše příspěvku, který mu má být zaplacen, použitá tímto orgánem, je nesprávná, jelikož vychází ze všech činností, které má uvedený orgán vykonávat na základě legislativního rámce, a zohledňuje všechny příjmy dosažené subjekty, jež jsou povinny příspěvky hradit, takže zahrnuje i náklady, které zohledněny být nemají. V tomto kontextu měl uvedený soud za to, že čl. 34 odst. 2a zákoníku o elektronických komunikacích přijatého v roce 2015 se ve věcech v původním řízení nepoužije, jelikož se jedná o nová ustanovení, která nemají zpětný účinek. Rozhodl tedy, že v souladu s rozsudkem ze dne 18. července 2013, Vodafone Omnitel a další (C‑228/12 až C‑232/12 a C‑254/12 až C‑258/12, EU:C:2013:495), má příspěvek, jenž má být zaplacen orgánu dohledu, kompenzovat pouze celkové výdaje vynaložené tímto orgánem na regulační činnost, a upřesnil, že se jedná o taxativně vymezené výdaje týkající se vydávání obecného oprávnění, jakož i řízení, kontroly a realizace systému obecného oprávnění.

18

Tribunale amministrativo regionale per il Lazio (správní soud pro region Lazio, Itálie) navíc vyhověl žalobnímu důvodu, který mu byl předložen a který vycházel z nepřijetí ročního přehledu stanoveného v čl. 12 odst. 2 autorizační směrnice za rok 2014, jelikož měl za to, že tento přehled měl být zveřejněn před žádostí orgánu dohledu o úhradu příspěvku, který mu měl být zaplacen.

19

Orgán dohledu podal proti uvedeným rozsudkům odvolání ke Consiglio di Stato (Státní rada, Itálie). Posledně uvedený soud uvádí, že čl. 34 odst. 2a zákoníku o elektronických komunikacích byl přijat, aby v rámci řízení o nesplnění povinnosti zahájeného Evropskou komisí nedošlo k podání žaloby pro nesplnění povinnosti z důvodu nesprávného provedení článků 6 a 12 autorizační směrnice. Soud prvního stupně, který měl za to, že toto nové ustanovení nemá zpětný účinek, nicméně nezkoumal, zda je slučitelné s článkem 12 této směrnice, ačkoli je ratione temporis použitelné přinejmenším na příspěvek, který má být tomuto orgánu zaplacen za rok 2016.

20

Předkládající soud poukazuje na pochybnost o slučitelnosti vnitrostátních pravidel, která byla v platnosti před přijetím uvedeného čl. 34 odst. 2a a po jeho přijetí, s unijním právem. Uvádí, že v návaznosti na rozsudek ze dne 18. července 2013, Vodafone Omnitel a další (C‑228/12 až C‑232/12 a C‑254/12 až C‑258/12, EU:C:2013:495), vyvodil Tribunale amministrativo regionale per il Lazio (správní soud pro region Lazio), který řeší otázku vymezení činností, u nichž lze správní náklady zohlednit pro účely financování orgánu dohledu, z uvedeného rozsudku závěr, že Soudní dvůr měl za to, že lze mezi činnosti vyjmenované v článku 12 autorizační směrnice zařadit pouze regulační činnosti vykonávané vnitrostátním regulačním orgánem (dále jen „VRO“), ačkoli podle předkládajícího soudu takové přirovnání z tohoto ustanovení ani z uvedeného rozsudku nevyplývá. Předkládající soud konstatuje, že se Soudní dvůr v uvedeném rozsudku nezabýval otázkou činností „regulace ex ante“, která je ve sporu v původním řízení zásadní, a že judikatura Soudního dvora není stran vymezení rozsahu dotčených činností VRO konkrétní.

21

Předkládající soud si také klade otázku ohledně slučitelnosti čl. 34 odst. 2b zákoníku o elektronických komunikacích s čl. 12 odst. 2 autorizační směrnice.

22

Za těchto podmínek se Consiglio di Stato (Státní rada) rozhodla přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

23

Postepay, Fastweb SpA, Wind Tre SpA a Sky Italia SpA tvrdí, že položené otázky jsou nepřípustné s ohledem na článek 94 jednacího řádu Soudního dvora, jelikož předkládací rozhodnutí neuvádí důvody, proč má předkládající soud pochybnosti o výkladu ustanovení unijního práva, ačkoli Soudní dvůr již velmi přesně uvedl činnosti VRO, které lze financovat příspěvkem hrazeným operátory, a měl již dvakrát příležitost vyslovit se k italské právní úpravě v rozsudcích ze dne 18. července 2013, Vodafone Omnitel a další (C‑228/12 až C‑232/12 a C‑254/12 až C‑258/12, EU:C:2013:495), jakož i ze dne 28. července 2016, Autorità per le Garanzie nelle Comunicazioni (C‑240/15, EU:C:2016:608).

24

Kromě toho druhá část první otázky týkající se „regulace ex ante“ vznáší podle jejich názoru otázku v zásadě skutkové povahy. Předkládající soud totiž ve skutečnosti žádá údajně Soudní dvůr, aby se vyjádřil ke způsobům použití článku 12 autorizační směrnice v dotčeném členském státě, ačkoli tento úkol přísluší jemu. Stran druhé otázky tyto společnosti tvrdí, že předkládající soud neuvádí žádnou skutečnost týkající se přijetí a obsahu dotčených ročních přehledů ani nijak neupřesňuje důvody údajné neslučitelnosti čl. 34 odst. 2b zákoníku o elektronických komunikacích s čl. 12 odst. 2 této směrnice. Obě otázky navíc nevykazují existenci konkrétního a skutečného zájmu na vyřešení sporu v původním řízení.

25

V této souvislosti je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury Soudního dvora platí, že v rámci spolupráce mezi Soudním dvorem a vnitrostátními soudy, která byla zavedena článkem 267 SFEU, potřeba dospět k výkladu unijního práva, který by byl pro vnitrostátní soud užitečný, vyžaduje, aby uvedený soud důsledně dodržoval požadavky kladené na obsah žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, které jsou výslovně uvedeny v článku 94 jednacího řádu. Zejména je nezbytné, jak uvádí čl. 94 písm. c) tohoto jednacího řádu, aby předkládací rozhodnutí obsahovalo uvedení důvodů, na základě kterých má předkládající soud pochybnosti o výkladu nebo platnosti určitých ustanovení unijního práva (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 19. dubna 2018, Consorzio Italian Management a Catania Multiservizi, C‑152/17, EU:C:2018:264, body 21 a 22, jakož i citovaná judikatura).

26

V rámci této spolupráce je věcí pouze vnitrostátního soudu, kterému byl spor předložen a jenž musí nést odpovědnost za soudní rozhodnutí, které bude vydáno, posoudit s ohledem na konkrétní okolnosti věci jak nezbytnost rozhodnutí o předběžné otázce pro vydání jeho rozsudku, tak relevanci otázek, které klade Soudnímu dvoru. Jestliže se tedy položené otázky týkají výkladu unijního práva, je Soudní dvůr v zásadě povinen rozhodnout (rozsudek ze dne úterý 13. listopadu 2018, Čepelnik, C‑33/17, EU:C:2018:896, bod 20).

27

Z toho vyplývá, že se na otázky týkající se výkladu unijního práva položené vnitrostátním soudem v právním a skutkovém rámci, který tento soud vymezí na vlastní odpovědnost a jehož správnost nepřísluší Soudnímu dvoru ověřovat, vztahuje domněnka relevance. Odmítnutí žádosti podané vnitrostátním soudem je ze strany Soudního dvora možné pouze tehdy, je-li zjevné, že žádaný výklad unijního práva nemá žádný vztah k realitě nebo předmětu sporu v původním řízení, jestliže se jedná o hypotetický problém nebo také jestliže Soudní dvůr nedisponuje skutkovými nebo právními poznatky nezbytnými pro užitečnou odpověď na otázky, které jsou mu položeny (rozsudek ze dne úterý 13. listopadu 2018, Čepelnik, C‑33/17, EU:C:2018:896, bod 21).

28

V projednávané věci ze žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce vyplývá, že pro odpověď na první položenou otázku nenachází předkládající soud v judikatuře Soudního dvora, a zejména v rozsudku ze dne 18. července 2013, Vodafone Omnitel a další (C‑228/12 až C‑232/12 a C‑254/12 až C‑258/12, EU:C:2013:495), přesné údaje, které potřebuje pro rozhodnutí sporu v původním řízení ohledně činností VRO, jejichž náklady mohou být kryty správními poplatky podle článku 12 autorizační směrnice, a zvláště pak pro zodpovězení otázky, zda tyto činnosti odpovídají pouze činnosti „regulaceex ante“. Pokud jde o druhou otázku, předkládající soud uvádí, že ve sporu v původním řízení vyhověl soud prvního stupně žalobnímu důvodu, v němž žalobkyně tvrdily, že roční přehled musí být zveřejněn před vyžádáním si úhrady příspěvku, který má být zaplacen orgánu dohledu, což tento orgán v rámci svých odvolání zpochybňuje.

29

Za těchto podmínek je třeba konstatovat, že předkládající soud dostatečně vysvětlil důvody, které jej vedly k položení otázek Soudnímu dvoru, a že žádaný výklad má vztah k předmětu sporu v původním řízení.

30

Z toho vyplývá, že položené otázky jsou přípustné.

31

Podle článku 99 svého jednacího řádu může Soudní dvůr, pokud lze zejména odpověď na položenou předběžnou otázku jasně vyvodit z judikatury nebo pokud o odpovědi na položenou předběžnou otázku nelze rozumně pochybovat, kdykoli na návrh soudce zpravodaje a po vyslechnutí generálního advokáta rozhodnout usnesením s odůvodněním.

32

Toto ustanovení je třeba použít v projednávané věci.

33

Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 12 odst. 1 písm. a) autorizační směrnice musí být vykládán v tom smyslu, že náklady, jež mohou být kryty poplatkem ukládaným podle tohoto ustanovení podnikům, které poskytují službu nebo zajišťují síť elektronických komunikací, představují veškeré správní náklady, které VRO vynakládá na provádění všech svých činností, včetně úkolů týkajících se regulace, dohledu, řešení sporů a ukládání sankcí, anebo jsou to pouze náklady, které vzniknou v souvislosti s činností „regulace ex ante“.

34

V tomto ohledu je třeba připomenout, že v odpovědi na podobnou otázku položenou Tribunale amministrativo regionale per il Lazio (správní soud pro region Lazio, Itálie), u něhož žalobkyně napadly výši poplatku, který jim byl uložen na základě téže vnitrostátní právní úpravy, jako je vnitrostátní právní úprava, o kterou se jedná ve věci v původním řízení, z důvodu, že tento poplatek kryl položky, které přímo nesouvisejí s náklady vzniklými VRO za účelem regulace trhu ex ante, Soudní dvůr v rozsudku ze dne 18. července 2013, Vodafone Omnitel a další (C‑228/12 až C‑232/12 a C‑254/12 až C‑258/12, EU:C:2013:495), rozhodl, že článek 12 autorizační směrnice musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání právní úpravě členského státu, na jejímž základě jsou podniky poskytující služby nebo zajišťující síť elektronických komunikací povinny platit poplatek určený na uhrazení veškerých nákladů vzniklých VRO, které nejsou financovány státem, jehož výše je určována v závislosti na příjmech dosažených těmito podniky, pod podmínkou, že tento poplatek je určen výhradně k pokrytí výdajů souvisejících s činnostmi uvedenými v odstavci 1 písm. a) tohoto ustanovení, že veškeré příjmy dosažené na základě výběru uvedeného poplatku nepřekročí náklady související s těmito činnostmi a že tento poplatek je mezi podniky rozložen objektivním, transparentním a přiměřeným způsobem.

35

V bodě 38 uvedeného rozsudku Soudní dvůr uvedl, že ze znění čl. 12 odst. 1 písm. a) autorizační směrnice vyplývá, že členské státy mohou ukládat podnikům, které na základě obecného oprávnění poskytují službu nebo zajišťují síť nebo kterým bylo uděleno právo na užívání radiových frekvencí nebo čísel, pouze správní poplatky, které souhrnně pokrývají jen ty správní náklady, které vzniknou při řízení, kontrole a prosazování systému obecného oprávnění, práv na užívání a zvláštních povinností uvedených v čl. 6 odst. 2 této směrnice, které mohou zahrnovat náklady na mezinárodní spolupráci, harmonizaci a normalizaci, analýzu trhu, sledování a na další kontrolu trhu, jakož i na regulační činnost zahrnující přípravu a prosazování sekundárního práva a správních rozhodnutí, jako jsou rozhodnutí o přístupu a propojení.

36

V bodech 39 a 40 rozsudku ze dne 18. července 2013, Vodafone Omnitel a další (C‑228/12 až C‑232/12 a C‑254/12 až C‑258/12, EU:C:2013:495), Soudní dvůr připomněl, že takové poplatky mohou pokrývat pouze náklady související s činnostmi připomenutými v předcházejícím bodě tohoto usnesení, které nemohou zahrnovat výdaje spojené s jinými úkoly, a že tedy poplatky uložené na základě článku 12 autorizační směrnice nejsou určeny k pokrytí správních nákladů jakékoliv povahy, které vznikly VRO. V bodě 41 uvedeného rozsudku upřesnil, že z čl. 12 odst. 2 uvedené směrnice vykládaného ve světle jejího bodu 30 odůvodnění vyplývá, že tyto poplatky musí krýt skutečné správní náklady na tyto činnosti a být v rovnováze s těmito náklady. Veškeré příjmy získané členskými státy z dotčeného poplatku tedy nemohou překročit výši veškerých nákladů spojených s těmito činnostmi.

37

Tyto úvahy byly zopakovány Soudním dvorem v rozsudcích ze dne 28. července 2016, Autorità per le Garanzie nelle Comunicazioni (C‑240/15, EU:C:2016:608, body 45 a 46), jakož i ze dne 30. ledna 2018, X a Visser (C‑360/15 a C‑31/16, EU:C:2018:44, bod 64).

38

V bodě 22 rozsudku ze dne 27. června 2013, Vodafone Malta a Mobisle Communications (C‑71/12, EU:C:2013:431), Soudní dvůr rovněž uvedl, že správní poplatky uvedené v článku 12 autorizační směrnice mají charakter odměny, neboť zaprvé mohou být uloženy pouze za správní služby poskytnuté VRO ve prospěch operátorů v odvětví elektronických komunikací z titulu zejména obecného oprávnění nebo udělení práva na užívání rádiových frekvencí nebo čísel a zadruhé musí pokrývat správní náklady vzniklé v důsledku uvedených služeb.

39

Jak ze znění čl. 12 odst. 1 písm. a) autorizační směrnice, tak z jeho výkladu, který by již podán v rozsudcích uvedených v bodech 34 až 38 tohoto usnesení vyplývá, že náklady VRO, které mohou být kryty poplatky podle tohoto ustanovení, nejsou veškeré náklady na fungování VRO, ale celkové správní náklady vztahující se ke třem kategoriím činností, které stanoví uvedené ustanovení, a sice:

40

Do celkových správních nákladů vztahujících se k těmto třem kategoriím činností lze zahrnout náklady na mezinárodní spolupráci, harmonizaci a normalizaci, analýzu trhu, sledování plnění a na další kontrolu trhu, jakož i na regulační činnost zahrnující přípravu a prosazování sekundárního práva a správních rozhodnutí, jako jsou rozhodnutí o přístupu a propojení.

41

Pokud jde o úkoly VRO týkající se regulace, dohledu, řešení sporů a ukládání sankcí, které uvádí předkládající soud, je třeba uvést, že tyto úkoly vyplývají z činností, které vzniknou při řízení, kontrole a prosazování systému obecného oprávnění, práv na užívání a zvláštních povinností, takže náklady na ně vynaložené lze krýt správními poplatky ukládanými v souladu s čl. 12 odst. 1 písm. a) autorizační směrnice.

42

Stran činnosti „regulace ex ante“, na kterou poukazuje předkládající soud, je nutno poznamenat, že uvedený soud neuvádí, co je tímto výrazem, který není obsažen v autorizační směrnici ani v rámcové a přístupové směrnici nebo ve směrnici o univerzální službě, myšleno. Naproti tomu regulace trhu ex ante, kterou je VRO pověřen podle čl. 3 odst. 3a rámcové směrnice, spočívá v tom, že poskytovatelům sítí nebo služeb elektronických komunikací jsou uloženy takové povinnosti, jako jsou povinnosti stanovené v čl. 5 odst. 1 a 2 nebo článku 6 přístupové směrnice a povinnosti uložené v souladu s článkem 8 této směrnice nebo článkem 17 směrnice o univerzální službě podnikům označeným na základě analýzy trhu stanovené v článku 16 rámcové směrnice jako podniky s významnou tržní silou. Je přitom nutno konstatovat, že regulace trhu ex ante tvoří nedílnou součást třetí kategorie činností VRO uvedené v bodě 39 tohoto usnesení, jakož i některých úkolů uvedených v jeho bodě 40. Náklady, které mohou být kryty správními poplatky ukládanými v souladu s čl. 12 odst. 1 písm. a) autorizační směrnice, nemohou být tedy omezeny na náklady vzniklé v souvislosti s činností regulace trhu ex ante.

43

S ohledem na všechny tyto úvahy je třeba na první otázku odpovědět tak, že čl. 12 odst. 1 písm. a) autorizační směrnice musí být vykládán v tom smyslu, že náklady, které mohou být kryty poplatkem ukládaným podle tohoto ustanovení podnikům, které poskytují službu nebo zajišťují síť elektronických komunikací, představují pouze náklady vztahující se ke třem kategoriím činností VRO uvedeným v tomto ustanovení, včetně úkolů týkajících se regulace, dohledu, řešení sporů a ukládání sankcí, aniž jsou omezeny na náklady vzniklé v důsledku činnosti spočívající v regulaci trhu ex ante.

44

Podstatou druhé otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 12 odst. 2 autorizační směrnice musí být vykládán v tom smyslu, že brání právní úpravě členského státu, podle které se roční přehled uvedený v tomto ustanovení zveřejňuje po ukončení rozpočtového roku, v jehož průběhu byly správní poplatky vybrány, a nezbytné úpravy jsou prováděny v rozpočtovém roce, který bezprostředně nenásleduje po rozpočtovém roce, v němž byly tyto poplatky vybrány.

45

V tomto ohledu je třeba uvést, že jak bylo připomenuto v bodě 36 tohoto usnesení, z čl. 12 odst. 2 autorizační směrnice ve spojení s jejím bodem 30 odůvodnění vyplývá, že správní poplatky, které mohou být ukládány v souladu s článkem 12 této směrnice, musí krýt skutečné správní náklady na činnosti uvedené v odst. 1 písm. a) tohoto článku a být s těmito náklady v rovnováze. Veškeré příjmy získané členskými státy z dotčeného poplatku nemohou tedy překročit výši veškerých nákladů spojených s těmito činnostmi.

46

Cílem každoročního přehledu stanoveného v čl. 12 odst. 2 autorizační směrnice je, jak vyplývá z jejího bodu 30 odůvodnění, zajistit průhlednost příjmů a výdajů VRO tím, že dotčeným podnikům bude umožněno ověřit si, zda jsou správní náklady a poplatky v rovnováze.

47

Jak již Soudní dvůr uvedl v bodě 41 rozsudku ze dne 18. července 2013, Vodafone Omnitel a další (C‑228/12 až C‑232/12 a C‑254/12 až C‑258/12, EU:C:2013:495), autorizační směrnice nestanoví ani způsob určení výše správních poplatků, které mohou být uloženy na základě článku 12 této směrnice, ani způsoby vybírání těchto poplatků.

48

Z toho vyplývá, že je na členských státech, aby stanovily způsoby zveřejnění ročního přehledu a provedení nezbytných úprav stanovených v čl. 12 odst. 2 autorizační směrnice, avšak musí při tom dbát na zajištění transparentnosti, tak aby si dotčené podniky mohly ověřit, že jsou správní náklady a poplatky v rovnováze.

49

Zveřejnění ročního přehledu po ukončení rozpočtového roku, v němž byly správní poplatky vybrány, ani provedení nezbytných úprav v průběhu rozpočtového roku, který bezprostředně nenásleduje po roce, v němž byly tyto poplatky vybrány, přitom není podle všeho samo o sobě překážkou splnění tohoto požadavku.

50

Na druhou otázku je tedy třeba odpovědět tak, že čl. 12 odst. 2 autorizační směrnice musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání právní úpravě členského státu, podle které se roční přehled uvedený v tomto ustanovení zveřejňuje po ukončení rozpočtového roku, v jehož průběhu byly správní poplatky vybrány, a nezbytné úpravy jsou prováděny v rozpočtovém roce, který bezprostředně nenásleduje po rozpočtovém roce, v němž byly tyto poplatky vybrány.

51

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (desátý senát) rozhodl takto: