1)

Rozumí se [výrazem] „pracovní doba“, jak je definován v čl. 2 bodě 1 směrnice 2003/88/ES (1), jakákoli doba, během níž pracovník pracuje, je k dispozici zaměstnavateli a vykonává svou činnost nebo povinnosti‘ na základě jednotlivé smlouvy (na plný úvazek), nebo na základě všech (pracovních) smluv uzavřených tímto pracovníkem?

2)

Musí být požadavky uložené členským státům článkem 3 směrnice 2003/88/ES (povinnost přijmout nezbytná opatření, aby každý pracovník měl nárok na minimální denní odpočinek po dobu 11 po sobě jdoucích hodin během 24 hodin) a článkem 6 písm. b) směrnice 2003/88/ES (stanovení maximální délky průměrné týdenní pracovní doby včetně přesčasů na 48 hodin) vykládány v tom smyslu, že zakládají limity ve vztahu k jednotlivé smlouvě, nebo ve vztahu ke všem smlouvám uzavřeným se stejným zaměstnavatelem nebo s různými zaměstnavateli?

3)

V případě, že odpovědi na první a druhou otázku vedou k takovému výkladu, který vylučuje možnost, aby členské státy mohly na vnitrostátní úrovni upravit použití článku 3 a článku 6 písm. b) směrnice 2003/88/ES ve vztahu ke [každé] smlouvě, pokud neexistují vnitrostátní právní předpisy upravující skutečnost, že minimální denní odpočinek a maximální délka týdenní pracovní doby se musí týkat pracovníka (bez ohledu na to, kolik pracovních smluv uzavře se stejným zaměstnavatelem nebo s různými zaměstnavateli), může se veřejná instituce členského státu, která jedná jménem státu, dovolávat přímého účinku ustanovení článku 3 a článku 6 písm. b) směrnice 2003/88/ES a sankcionovat zaměstnavatele z důvodu nedodržení limitů stanovených směrnicí, které se týkají denního odpočinku nebo maximální délky týdenní pracovní doby?