–

za JZ L. Marczingósem, ügyvéd,

–

za OTP Jelzálogbank Zrt., OTP Bank Nyrt. a OTP Faktoring Követeléskezelő Zrt. A. Lendvaiem, ügyvéd,

–

za maďarskou vládu M. Z. Fehérem a K. Szíjjártó, jako zmocněnci,

–

za Evropskou komisi L. Havasem a N. Ruiz Garcíou, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 6 odst. 1 směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách (Úř. věst. 1993, L 95, s. 29; Zvl. vyd. 15/02, s. 288, a tisková oprava, Úř. věst. 2016, L 303, s. 26).

2

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi JZ a OTP Jelzálogbank Zrt., OTP Bank Nyrt. a OTP Faktoring Követeléskezelő Zrt. (dále jen společně „OTP Jelzálogbank a další“) ve věci návrhu na zrušení úvěrových smluv založeného na zneužívající povaze některých ujednání obsažených v posledně uvedených smlouvách.

3

Třináctý bod odůvodnění směrnice 93/13 zní takto:

„vzhledem k tomu, že se předpokládá, že právní nebo správní předpisy členských států, které přímo nebo nepřímo stanoví ujednání spotřebitelských smluv, neobsahují zneužívající ujednání; že se proto nejeví jako nezbytné podřídit ustanovením této směrnice ujednání, která odrážejí závazné právní nebo správní předpisy a zásady nebo ustanovení mezinárodních úmluv, jejichž stranami jsou členské státy; že v tomto ohledu ‚závazné právní nebo správní předpisy‘ v čl. 1 odst. 2 zahrnují také pravidla, která se v souladu s právními předpisy použijí mezi smluvními stranami, pokud nebylo ujednáno jinak.“

4

Článek 1 odst. 2 této směrnice stanoví:

„Smluvní ujednání, která odrážejí závazné právní a správní předpisy a ustanovení nebo zásady mezinárodních úmluv, jejichž stranami jsou členské státy nebo Společenství, zejména v oblasti dopravy, nejsou předmětem ustanovení této směrnice.“

5

Článek 3 uvedené směrnice zní:

„1.   Smluvní ujednání, které nebylo individuálně sjednáno, je považováno za zneužívající, jestliže v rozporu s požadavkem poctivosti způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, které vyplývají z dané smlouvy, v neprospěch spotřebitele.

2.   Ujednání je vždy považováno za nesjednané individuálně, jestliže bylo sepsáno předem, a spotřebitel proto nemohl mít žádný vliv na obsah ujednání, zejména v souvislosti se smlouvou uzavíranou adhezním způsobem.

[…]“

6

Článek 4 odst. 2 téže směrnice uvádí:

„Posouzení zneužívající povahy smluvních ujednání se netýká vymezení hlavního předmětu smlouvy, ani přiměřenosti mezi cenou a odměnou na straně jedné a službami nebo zbožím poskytovaným jako protiplnění na straně druhé, pokud jsou tato ujednání sepsána jasným a srozumitelným jazykem.“

7

Článek 6 odst. 1 směrnice 93/13 stanoví:

„Členské státy stanoví, že zneužívající ujednání použitá ve smlouvě uzavřené prodávajícím nebo poskytovatelem se spotřebitelem nejsou podle jejich vnitrostátních právních předpisů pro spotřebitele závazná a že smlouva zůstává pro strany závaznou za stejných podmínek, může-li nadále existovat bez dotyčných zneužívajících ujednání.“

8

Ustanovení § 1 odst. 1 Kúriának a pénzügyi intézmények fogyasztói kölcsönszerződéseire vonatkozó jogegységi határozatával kapcsolatos egyes kérdések rendezéséről szóló 2014. évi XXXVIII. törvény [zákon č. XXXVIII z roku 2014, kterým se upravují konkrétní otázky v souvislosti s rozhodnutím Kúria (Nejvyšší soud, Maďarsko) o sjednocení právní úpravy v oblasti smluv o úvěru uzavřených mezi úvěrovými institucemi a spotřebiteli, dále jen „zákon DH 1“] stanoví:

„Tento zákon se použije na smlouvy o úvěru uzavřené se spotřebiteli od 1. května 2004 do data vstupu tohoto zákona v platnost. Pro účely tohoto zákona se pojmem smlouva o spotřebitelském úvěru rozumí jakákoli smlouva o úvěru nebo smlouva o půjčce založená na cizí měně (svázaná s cizí měnou nebo vedená v cizí měně a splatná v maďarských forintech) nebo založená na maďarských forintech, či jakákoli dohoda o finančním leasingu uzavřená mezi finanční institucí a spotřebitelem, pokud jsou její součástí obecné smluvní podmínky nebo jakákoli smluvní podmínka, která nebyla individuálně sjednána ve smyslu § 3 odst. 1 nebo § 4 odst. 1.“

9

Ustanovení § 3 odst. 1 a 2 tohoto zákona zní:

„1.   Za neplatná se považují ujednání obsažená ve smlouvách o spotřebitelském úvěru – s výjimkou smluvních podmínek, které byly sjednány individuálně – na jejichž základě se finanční instituce rozhodne použít za účelem uvolnění částky poskytnuté na pořízení předmětu smlouvy o úvěru nebo finančním leasingu nákupní kurz, ačkoli při splácení dluhu se použije prodejní kurz nebo jakýkoli jiný typ směnného kurzu odlišný od toho, který byl použit při uvolnění finančních prostředků.

2.   Neplatné ujednání ve smyslu odstavce 1 se nahradí – aniž jsou dotčena ustanovení obsažená v odstavci 3 – ustanovením o použití oficiálního směnného kurzu, který stanovila Maďarská národní banka pro příslušnou měnu, a to jak pro účely poskytnutí dané částky, tak pro účely splácení (včetně platby splátek a veškerých nákladů, poplatků a provizí stanovených v cizí měně).“

10

Žalobcem v původním řízení je spotřebitel s bydlištěm v Maďarsku. Žalovanými v původním řízení jsou tři finanční instituce se sídlem rovněž na maďarském území.

11

Dne 16. května 2007 uzavřel žalobce v původním řízení smlouvu o osobním úvěru se společností OTP Bank. Dne 4. června 2007 uzavřel se společnostmi OTP Jelzálogbank a OTP Bank smlouvu o hypotečním úvěru zajištěném zástavním právem k nemovitosti. Dne 4. září 2008 uzavřel se společností OTP Bank smlouvu o úvěru na refinancování staršího dluhu. Všechny úvěry poskytnuté na základě těchto tří smluv byly vyjádřeny v cizí měně.

12

První dvě smlouvy byly následně vypovězeny společnostmi OTP Bank a OTP Jelzálogbank, které převedly své pohledávky na OTP Faktoring Követeléskezelő. Naproti tomu třetí smlouva byla ukončena jejím splněním ze strany žalobce v původním řízení.

13

V rámci žaloby, kterou podal k Veszprémi Törvényszék (soud ve Veszprému, Maďarsko) rozhodujícímu v prvním stupni, se žalobce v původním řízení dovolával neplatnosti tří výše uvedených smluv o úvěru, přičemž konkrétně namítal zneužívající povahu ujednání těchto smluv, která stanovila, že směnný kurz použitelný při uvolnění poskytnutých finančních prostředků se liší od směnného kurzu použitelného při jejich splácení. Rozsudkem ze dne 3. července 2019 soud prvního stupně žalobu zamítl jako neopodstatněnou.

14

Žalobce v původním řízení podal proti tomuto rozsudku odvolání k předkládajícímu soudu, Győri Ítélőtábla (regionální odvolací soud v Rábu, Maďarsko), přičemž zejména tvrdil, že důsledky zneužívající povahy takových ujednání týkajících se rozpětí směnných kurzů musí být určeny v souladu s rozsudkem ze dne 3. října 2019, Dziubak (C‑260/18, EU:C:2019:819) a dále že informace, které mu věřitelé poskytli ohledně kurzového rizika, byly nedostatečné.

15

Z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že maďarský zákonodárce přijal v průběhu roku 2014 různé právní předpisy, jejichž cílem bylo napravit ujednání, která zneužívajícím způsobem stanoví směnný kurz v rámci smluv o úvěru vyjádřeném v cizí měně, které byly uzavřeny se spotřebiteli. V této souvislosti je na základě § 3 odst. 1 zákona DH 1 neplatné ujednání obsažené v takové smlouvě, jež stanoví, že pokud jde o uvolnění finančních prostředků, uplatní se nákupní kurz dotyčné měny, zatímco pokud jde o splacení dluhu, uplatní se prodejní kurz této měny nebo jiný směnný kurz, než jaký se uplatnil při uvedeném uvolnění prostředků. Kromě toho odstavec 2 téhož ustanovení uvádí, že toto neplatné ujednání o rozpětí směnných kurzů se na základě tohoto zákona nahradí ustanovením o použití jediného směnného kurzu, který pro dotyčnou měnu stanoví Maďarská národní banka.

16

Předkládací rozhodnutí rovněž uvádí, že v návaznosti na rozsudky ze dne 14. března 2019, Dunai (C‑118/17, EU:C:2019:207), a ze dne 3. října 2019, Dziubak (C‑260/18, EU:C:2019:819), stále více spotřebitelů žádá maďarské soudy, aby rozhodly o úplném zrušení jejich smlouvy o úvěru namísto toho, aby nahradily zneužívající ujednání a ve zbývající části tuto smlouvu zachovaly, neboť mají za to, že použití relevantních ustanovení vnitrostátního práva by je dostatečně nechránilo. Většina soudů, kterým byla věc předložena, se však domnívá, že jelikož nelze prokázat zneužívající povahu ujednání týkajících se kurzového rizika, nemohou smlouvu o úvěru zrušit pouze z toho důvodu, že ujednání o rozpětí směnných kurzů, která obsahuje, jsou neplatná, a uplatnit tak právní důsledky neplatnosti posledně uvedených ujednání na celou smlouvu a současně tím vyloučit ustanovení § 3 odst. 1 a 2 zákona DH 1.

17

Kúria (Nejvyšší soud) kromě toho v tiskové zprávě ze dne 11. října 2019 uvedl, že rozsudek ze dne 3. října 2019, Dziubak (C‑260/18, EU:C:2019:819), neposkytuje maďarským spotřebitelům novou možnost podat opravný prostředek, jelikož úvahy uvedené v tomto rozsudku ohledně vhodné nápravy zneužívající povahy ujednání o rozpětí směnných kurzů a o kurzovém riziku souvisejí se skutečností, že polské právo dotčené ve věci, v níž byl vydán uvedený rozsudek, nestanovilo taková dispozitivní pravidla, jako jsou pravidla zavedená maďarským zákonodárcem, jež byla zohledněna v rozsudku ze dne 30. dubna 2014Kásler a Káslerné Rábai (C‑26/13, EU:C:2014:282).

18

Předkládající soud se proto táže, zda jsou ustanovení § 3 odst. 1 a 2 zákona DH 1 neslučitelná s čl. 6 odst. 1 směrnice 93/13, jelikož se tato ustanovení použijí, i kdyby poškozený spotřebitel vyjádřil opačnou vůli, a v případě kladné odpovědi, zda by uvedená ustanovení měla zůstat nepoužita soudem, jemuž byla věc předložena.

19

Za těchto podmínek se Győri Ítélőtábla (regionální odvolací soud v Rábu) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

„[Brání] čl. 6 odst. 1 směrnice [93/13] pravidlu vnitrostátního práva, které prohlašuje za neplatné ujednání obsažené ve smlouvě o úvěru uzavřené se spotřebitelem – s výjimkou smluvního ujednání, které bylo sjednáno individuálně – na jehož základě úvěrová instituce rozhodne, že za účelem uvolnění finančních prostředků poskytnutých na pořízení předmětu úvěrování nebo finančního leasingu se uplatní nákupní směnný kurz, zatímco za účelem splácení se uplatní prodejní směnný kurz nebo nějaký jiný směnný kurz, než který byl uplatněn za účelem uvolnění finančních prostředků, a nahradí toto neplatné ujednání pro uvolnění finančních prostředků i splácení ustanovením, podle kterého se uplatní oficiální směnný kurz vyhlašovaný [Maďarskou] národní bankou pro příslušnou cizí měnu, a to bez posouzení, zda uvedené ustanovení – s ohledem na všechna ujednání dané smlouvy – skutečně chrání spotřebitele před zvláště nepříznivými důsledky, a bez poskytnutí možnosti spotřebiteli projevit svou vůli ohledně svého úmyslu využít ochrany zaručené touto právní úpravou?“

20

Předkládající soud požádal Soudní dvůr, aby v projednávané věci rozhodl ve zrychleném řízení podle čl. 105 odst. 1 jednacího řádu Soudního dvora. Na podporu své žádosti tento soud uvedl, že v Maďarsku v současnosti probíhají tisíce podobných sporů a že rychle poskytnutá odpověď na otázku položenou Soudnímu dvoru by významně přispěla k právní jistotě a k účinnému uplatňování práva.

21

Podle čl. 105 odst. 1 jednacího řádu k žádosti předkládajícího soudu nebo výjimečně i bez návrhu může předseda Soudního dvora po vyslechnutí soudce zpravodaje a generálního advokáta rozhodnout o projednání předběžné otázky ve zrychleném řízení odchylně od ustanovení tohoto jednacího řádu, pokud povaha věci vyžaduje, aby byla projednána bez zbytečného odkladu.

22

Předseda Soudního dvora dne 6. února 2020 po vyslechnutí soudce zpravodaje a generální advokátky rozhodl o zamítnutí žádosti o projednání ve zrychleném řízení.

23

Z ustálené judikatury Soudního dvora totiž vyplývá, že značný počet osob nebo právních situací, které jsou potenciálně dotčeny rozhodnutím, které má předkládající soud vydat poté, co předložil Soudnímu dvoru žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, nemůže sám o sobě představovat výjimečnou okolnost, která by byla důvodem pro využití zrychleného řízení. Totéž platí pro velký počet věcí, které by mohly být přerušeny do vydání rozhodnutí Soudního dvora o předběžné otázce [v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 8. prosince 2020, Staatsanwaltschaft Wien (Padělané příkazy k převodu), C‑584/19, EU:C:2020:1002, bod 36, a ze dne 25. února 2021, Gmina Wrocław (Přeměna práva stavby), C‑604/19, EU:C:2021:132, bod 47].

24

Vzhledem k informacím poskytnutým předkládajícím soudem k této záležitosti je mimoto třeba upřesnit, že rozdílné výklady ustanovení unijního práva vnitrostátními soudy nemohou samy o sobě postačovat k odůvodnění projednání žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce ve zrychleném řízení. Význam zajištění jednotného používání v Evropské unii všech ustanovení tvořících unijní právní řád je totiž inherentní každé žádosti předložené na základě článku 267 SFEU (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 14. ledna 2021, The International Protection Appeals Tribunal a další, C‑322/19 a C‑385/19, EU:C:2021:11, bod 49 a citovaná judikatura).

25

OTP Jelzálogbank a další v písemných vyjádřeních v podstatě tvrdí, že předběžná otázka je nepřípustná, neboť nesouvisí se sporem v původním řízení a má hypotetickou povahu, jelikož zaprvé ujednání týkající se rozpětí směnných kurzů, která jsou předmětem sporu v původním řízení, jsou na základě čl. 1 odst. 2 této směrnice vyloučena z působnosti směrnice 93/13 a zadruhé tato ujednání neexistují z důvodu jejich zrušení se zpětným účinkem na základě § 3 odst. 1 zákona DH 1, aniž by na to mohla mít jakýkoli vliv vůle dotyčného spotřebitele.

26

V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury Soudního dvora přísluší pouze vnitrostátnímu soudu, kterému byl spor předložen a který nese odpovědnost za soudní rozhodnutí, které bude vydáno, aby s ohledem na konkrétní okolnosti věci posoudil jak nezbytnost rozhodnutí o předběžné otázce pro vydání jeho rozsudku, tak relevanci otázek, které Soudnímu dvoru klade a na které se v tomto ohledu vztahuje domněnka relevance. Proto když se položená otázka týká výkladu nebo platnosti pravidla unijního práva, Soudní dvůr je v zásadě povinen rozhodnout, s výjimkou situace, kdy je zjevné, že žádaný výklad nemá žádný vztah k realitě nebo předmětu sporu v původním řízení, pokud se jedná o hypotetický problém nebo dále pokud Soudní dvůr nedisponuje skutkovými nebo právními poznatky nezbytnými pro užitečnou odpověď na uvedenou otázku (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 4. června 2020, Kancelaria Medius, C‑495/19, EU:C:2020:431, body 21 a 22; jakož i ze dne 22. dubna 2021, Profi Credit Slovakia, C‑485/19, EU:C:2021:313, bod 38).

27

Pokud jde o věc v původním řízení, z údajů ve spisu, který má Soudní dvůr k dispozici, vyplývá, že každá ze smluv o úvěru dotčených v původním řízení byla vyjádřena v cizí měně a obsahovala mimo jiné ujednání, podle kterého měly být finanční prostředky uvolněné ve prospěch dotyčného spotřebitele převedeny na maďarské forinty na základě nákupního kurzu této měny uplatňovaného úvěrovou institucí, kdežto výpočet měsíčních splátek úvěru měl být proveden na základě prodejního kurzu uvedené měny uplatňovaného toutéž institucí. Z předkládacího rozhodnutí kromě toho vyplývá, že § 3 zákona DH 1 stanoví, že taková ujednání týkající se rozpětí směnných kurzů jsou prohlášena za neplatná, kromě případů, kdy byla sjednána individuálně, a jsou nahrazena ustanovením ukládajícím použití jednotného oficiálního směnného kurzu, který stanoví Maďarská národní banka.

28

Je pravda, že čl. 1 odst. 2 směrnice 93/13 vylučuje z působnosti této směrnice smluvní ujednání, která odrážejí „závazné právní a správní předpisy“, což je výraz, který s ohledem na bod 13 odůvodnění této směrnice zahrnuje ustanovení vnitrostátního práva, která se použijí mezi smluvními stranami nezávisle na jejich volbě, i dispozitivní právní normy, tj. normy, které se použijí automaticky v případě neexistence odlišného ujednání mezi stranami (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 3. března 2020, Gómez del Moral Guasch, C‑125/18, EU:C:2020:138, body 29 až 32, a usnesení ze dne 14. dubna 2021, Credit Europe Ipotecar IFN a Credit Europe Bank, C‑364/19, EU:C:2021:306, bod 27 a citovaná judikatura).

29

Kromě toho Soudní dvůr již rozhodl, že čl. 1 odst. 2 musí být vykládán v tom smyslu, že do působnosti směrnice 93/13 nespadají ujednání, která odrážejí kogentní ustanovení vnitrostátního práva vložená po uzavření smlouvy o úvěru uzavřené se spotřebitelem s cílem nahradit smluvní ujednání, které je stiženo neplatností, a to uložením směnného kurzu stanoveného Národní bankou dotyčného členského státu, jak to upravují maďarské právní předpisy, a konkrétně ustanovení § 3 odst. 1 zákona DH 1 (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 20. září 2018, OTP Bank a OTP Faktoring, C‑51/17, EU:C:2018:750, body 62 až 64 a 70, jakož i ze dne 14. března 2019, Dunai, C‑118/17, EU:C:2019:207, bod 37).

30

Jak to vyplývá z předkládacího rozhodnutí, položená otázka se však netýká samotných smluvních ujednání, vložených a posteriori do smluv o úvěru na základě příslušných maďarských právních předpisů, ale dopadů těchto právních předpisů na záruky ochrany vyplývající z čl. 6 odst. 1 směrnice 93/13 v souvislosti s ujednáním o rozpětí směnných kurzů, které bylo původně obsaženo v dotyčných smlouvách o úvěru. V podobném skutkovém a právním kontextu přitom Soudní dvůr provedl výklad uvedeného článku ve věci, v níž byl vydán rozsudek ze dne 14. března 2019, Dunai (C‑118/17, EU:C:2019:207). Nezdá se tedy, že by předmět sporu v původním řízení nespadal do oblasti působnosti této směrnice, jak je vymezena jejím čl. 1 odst. 2.

31

Konkrétně je podstatou položené otázky určit, zda je maďarská judikatura zmíněná v bodě 16 tohoto rozsudku, podle níž nemůže být smluvní vztah v plném rozsahu ukončen pouze z toho důvodu, že ujednání týkající se rozpětí směnných kurzů jsou neplatná, slučitelná se systémem ochrany spotřebitele zavedeným směrnicí 93/13, jelikož k nahrazení takových ujednání zákonným ustanovením dochází objektivně a automaticky, aniž by bylo vnitrostátním soudům umožněno zohlednit všechny okolnosti daného případu, zejména pak opačnou vůli spotřebitele.

32

Vzhledem k tomu, že odpověď na uvedenou otázku je pro předkládající soud užitečná k tomu, aby mohl rozhodnout o sporu, který mu byl předložen, vyplývá z toho, že projednávaná žádost o rozhodnutí o předběžné otázce je přípustná.

33

Podstatou otázky předkládajícího soudu je, zda musí být čl. 6 odst. 1 směrnice 93/13 vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátním právním předpisům, které v případě smluv o úvěru uzavřených se spotřebitelem postihují neplatností ujednání týkající se rozpětí směnných kurzů považované za zneužívající a ukládají příslušnému vnitrostátnímu soudu, aby toto ujednání nahradil ustanovením vnitrostátního práva, které ukládá použití oficiálního směnného kurzu, aniž stanoví možnost, aby tento soud vyhověl návrhu dotyčného spotřebitele na úplné zrušení smlouvy o úvěru, i kdyby tentýž soud měl za to, že zachování této smlouvy by bylo v rozporu se zájmy spotřebitele, zejména vzhledem ke kurzovému riziku, které by posledně uvedený nadále nesl na základě jiného ujednání uvedené smlouvy.

34

Pokud jde o kontext, do něhož je tato otázka zasazena, ze spisu, který má Soudní dvůr k dispozici, a z jeho rozsudků týkajících se maďarských právních předpisů v této oblasti vyplývá (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 3. prosince 2015, Banif Plus Bank, C‑312/14, EU:C:2015:794, body 43 a 44, jakož i ze dne 20. září 2018, OTP Bank a OTP Faktoring, C‑51/17, EU:C:2018:750, body 26 a 27), že v důsledku rozsudku ze dne 30. dubna 2014, Kásler a Káslerné Rábai (C‑26/13, EU:C:2014:282), vydal Kúria (Nejvyšší soud) v zájmu jednotnosti občanského práva, které se týkalo smluv o úvěru uzavřených mezi prodávajícími nebo poskytovateli a spotřebiteli své rozhodnutí č. 2/2014 PJE (Magyar Közlöny 2014/91., s. 10975). Podle tohoto rozhodnutí ujednání o rozpětí směnných kurzů obsažená ve smlouvách o úvěru vyjádřených v cizí měně musí být z důvodu, že zakotvují asymetrii mezi nákupním kurzem této měny uplatňovaným při uvolnění peněžních prostředků a jejím prodejním kurzem používaným pro výpočet měsíčních splátek úvěru, považována za zneužívající, jelikož banka obdrží od spotřebitele odměnu rovnající se rozdílu mezi uvedenými kurzy, aniž by mu poskytla jako protiplnění nějakou službu. Pokud jde naproti tomu o ujednání týkající se kurzového rizika, která mají za následek, že riziko zvýšení hodnoty uvedené měny nese jedině spotřebitel výměnou za výhodnější úrokovou sazbu, než je sazba nabízená za úvěr vyjádřený v národní měně, uvedené rozhodnutí uvádí, že tato ujednání nelze přezkoumávat, pokud jde o jejich zneužívající povahu, jelikož se v zásadě týkají hlavního předmětu smlouvy ve smyslu vnitrostátních právních předpisů, které se týkají provedené čl. 4 odst. 2 směrnice 93/13.

35

V tomto kontextu byl přijat zákon DH 1 (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 14. března 2019, Dunai, C‑118/17, EU:C:2019:207, bod 36), jehož účinky žalobce v původním řízení zpochybňuje. Konkrétně navrhuje, aby předkládající soud v projednávaném případě nepoužil § 3 odst. 1 a 2 tohoto zákona, neboť má za to, že v jeho zájmu je spíš, aby každá ze smluv dotčených ve věci v původním řízení nebyla pouze změněna, ale v plném rozsahu zrušena na základě toho, že v každé z nich je obsaženo ujednání o rozpětí směnných kurzů prohlášené za zneužívající a neplatné.

36

Předkládající soud má pochybnosti o tom, zda může tomuto návrhu vyhovět s ohledem na převládající judikaturu v Maďarsku, která striktně uplatňuje zákon DH 1, a omezuje se na to, že se zpětným účinkem nahrazuje každé ujednání o rozpětí směnných kurzů, které je neplatné podle § 3 odst. 1 tohoto zákona, ustanovením vnitrostátního práva, a sice ustanovením obsaženým v § 3 odst. 2 uvedeného zákona, které stanoví použití oficiálního směnného kurzu Maďarské národní banky, aniž je dotčená smlouva prohlášena za neplatnou v plném rozsahu.

37

Tento soud si zaprvé přeje zjistit, zda čl. 6 odst. 1 směrnice 93/13 brání takovému ustanovení vnitrostátního práva, jako je ustanovení obsažené v § 3 zákona DH 1, které brání soudu, jemuž byla věc předložena, aby vyhověl návrhu spotřebitele na zrušení smlouvy o úvěru založenému na zneužívající povaze ujednání o rozpětí směnných kurzů, i kdyby měl tento soud za to, že zachování smlouvy by bylo v rozporu se zájmy spotřebitele, zejména s ohledem na kurzové riziko, které by spotřebitel nadále nesl na základě jiného ujednání této smlouvy.

38

Ve věci, ve které byl vydán rozsudek ze dne 14. března 2019, Dunai (C‑118/17, EU:C:2019:207), který je zasazen do obdobného právního a skutkového rámce, jako je rámec projednávané věci, již Soudní dvůr musel odpovědět na podobnou otázku.

39

Soudní dvůr nejprve v bodech 36 a 37 tohoto rozsudku konstatoval, že pokud jde o ujednání, která nahrazují zneužívající ujednání týkající se rozpětí směnných kurzů a která se stala se zpětnou účinností nedílnou součástí smluv o úvěru na základě maďarských právních předpisů dotčených v uvedené věci, zejména § 3 zákona DH 1, taková ujednání, která odrážejí kogentní právní ustanovení, nespadají do působnosti směrnice 93/13, neboť se tato směrnice na základě čl. 1 odst. 2 nevztahuje na podmínky obsažené ve smlouvě mezi prodávajícím či poskytovatelem a spotřebitelem, které jsou určeny vnitrostátním právním předpisem.

40

Pokud jde dále o ujednání o rozpětí směnných kurzů původně obsažené ve smlouvách o úvěru a o dopadech uvedených právních předpisů na záruky ochrany, které vyplývají z čl. 6 odst. 1 směrnice 93/13 ve vztahu k tomuto ujednání, Soudní dvůr v bodech 38 a 40 uvedeného rozsudku v podstatě rozhodl, že pokud maďarský zákonodárce napravil problémy spojené s praxí spočívající v uzavírání smluv o úvěru s ujednáními o rozpětí směnných kurzů tím, že tato ujednání nahradil a současně zachoval platnost smluv o úvěru, odpovídá takový přístup cíli sledovanému unijním normotvůrcem v rámci směrnice 93/13, a zejména jejímu čl. 6 odst. 1, a sice nastolit rovnováhu mezi smluvními stranami a zároveň v zásadě ponechat smlouvu jako celek v platnosti, a nikoli zrušit všechny smlouvy, které obsahují zneužívající ujednání.

41

Soudní dvůr upřesnil, že vnitrostátní zákonodárce je i nadále povinen dodržovat požadavky, které vyplývají z čl. 6 odst. 1 směrnice 93/13, a že skutečnost, že smluvní ujednání bylo prostřednictvím právních předpisů prohlášeno za zneužívající a za neplatné a poté bylo nahrazeno za účelem další existence dotyčné smlouvy, nesmí mít za následek oslabení ochrany zaručené spotřebitelům touto směrnicí, která byla připomenuta v bodě 39 tohoto rozsudku (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 14. března 2019, DunaiC‑118/17, EU:C:2019:207, body 41 až 43, jakož i ze dne 29. dubna 2021, Bank BPH, C‑19/20, EU:C:2021:341, body 77 až 79).

42

Konečně, pokud jde o omezení, která může stanovit členský stát, pokud jde o možnost soudů zrušit smlouvu v plném rozsahu z důvodu existence zneužívajícího ujednání, Soudní dvůr rozhodl, že čl. 6 odst. 1 směrnice 93/13 nebrání vnitrostátním právním předpisům, které znemožňují soudu, jemuž byla věc předložena, aby vyhověl návrhu znějícímu na zrušení smlouvy o úvěru založenému na zneužívající povaze ujednání o rozpětí směnných kurzů, avšak pod podmínkou, že zjištění zneužívající povahy takového ujednání umožní obnovit právní a faktickou situaci, ve které by se spotřebitel nacházel v případě neexistence takového zneužívajícího ujednání, a to zejména prostřednictvím nároku na vrácení prospěchu, který k jeho tíži neoprávněně získal prodávající nebo poskytovatel na základě uvedeného zneužívajícího ujednání, což přísluší ověřit soudu (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 21. prosince 2016, Gutiérrez Naranjo a další, C‑154/15, C‑307/15 a C‑308/15, EU:C:2016:980, body 61 až 66; ze dne 14. března 2019, Dunai, C‑118/17, EU:C:2019:207, body 44, 45 a 56, a ze dne 29. dubna 2021, Bank BPH, C‑19/20, EU:C:2021:341, body 51 a 52).

43

Všechny tyto úvahy jsou plně použitelné na takový spor, jako je spor dotčený v původním řízení, a jsou relevantní pro účely odpovědi na otázku položenou v projednávané věci.

44

V souladu s judikaturou Soudního dvora uvedenou v bodech 41 a 42 tohoto rozsudku v rozsahu, v němž se podaná žaloba týká ujednání o rozpětí směnných kurzů, které bylo původně obsaženo ve smlouvách o úvěru uzavřených s OTP Jelzálogbank a dalšími, přísluší předkládajícímu soudu, aby ověřil, zda použitelné vnitrostátní právní předpisy, na jejichž základě jsou ujednání této povahy stižena neplatností a nahrazena, umožnila obnovit právní a faktickou situaci žalobce v původním řízení, ve které by se nacházel, kdyby takové zneužívající ujednání nebylo sjednáno, zejména přiznáním nároku tomuto spotřebiteli na vrácení částek neoprávněně přijatých ze strany dotyčných prodávajících nebo poskytovatelů (obdobně viz rozsudky ze dne 14. března 2019, DunaiC‑118/17, EU:C:2019:207, bod 44 a citovaná judikatura, jakož i ze dne 29. dubna 2021, Bank BPH, C‑19/20, EU:C:2021:341, body 51 a 52).

45

Je třeba dodat, že tímto soudním přezkumem ve vztahu k ujednání o rozpětí směnných kurzů není dotčen soudní přezkum, který může být z hlediska směrnice 93/13 proveden u jiných ujednání ve smlouvách dotčených ve věci v původním řízení, jako jsou ujednání týkající se kurzového rizika, avšak s přihlédnutím k faktorům způsobujícím vyloučení posouzení zneužívající povahy smluvních ujednání, jež jsou stanovena v čl. 4 odst. 2 této směrnice.

46

Zadruhé se předkládající soud táže Soudního dvora na možnost, či dokonce na nezbytnost toho, aby každý soud, jemuž byla věc předložena, vyhověl návrhu dotyčného spotřebitele směřujícímu ke zrušení dotčené smlouvy o úvěru v plném rozsahu, a nikoli pouze zrušení ujednání o rozpětí směnných kurzů a jeho nahrazení takovým vnitrostátním ustanovením, jako je ustanovení stanovené vnitrostátními právními předpisy, které se použije v původním řízení.

47

V tomto ohledu z judikatury Soudního dvora vyplývá, že právo na účinnou ochranu spotřebitele zahrnuje jeho možnost vzdát se uplatnění práv, která vyplývají ze systému ochrany proti používání zneužívajících ujednání prodávajícími a poskytovateli, který zavedla směrnice 93/13 ve prospěch spotřebitelů. Je tak na vnitrostátním soudu, aby případně zohlednil vůli spotřebitele, kdy si je sice vědom toho, že zneužívající ujednání není závazné, nepřeje si však, aby bylo vyloučeno jeho použití, čímž vyslovuje svobodný a vědomý souhlas s dotčeným ujednáním (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 3. října 2019, Dziubak, C‑260/18, EU:C:2019:819, body 53 a 54; ze dne 29. dubna 2021, Bank BPH, C‑19/20, EU:C:2021:341, body 46 a 47, jakož i usnesení ze dne 1. června 2021, Banco Santander, C‑268/19, nezveřejněné, EU:C:2021:423, body 30 a 31).

48

Soudní dvůr kromě toho obdobně rozhodl, že vzhledem k tomu, že se uvedený systém ochrany před zneužívajícími ujednáními neuplatní, pokud s tím spotřebitel nesouhlasí, musí mít a fortiori právo bránit tomu, aby byl na základě téhož systému chráněn před škodlivými důsledky vyvolanými zrušením smlouvy v plném rozsahu, pokud by se nechtěl dovolávat této ochrany za okolností uvedených v rozsudku ze dne 30. dubna 2014, Kásler a Káslerné Rábai (C‑26/13, EU:C:2014:282), a to v případě, že by zrušení zneužívajícího ujednání nutilo soud k prohlášení této smlouvy za neplatnou v celém rozsahu, čímž by spotřebitele vystavil zvláště nepříznivým důsledkům, které by ho penalizovaly (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 3. října 2019, Dziubak, C‑260/18, EU:C:2019:819, body 46 až 48, 55 a 56).

49

Pokud však jde o kritéria, která umožňují posoudit, zda může smlouva nadále existovat bez zneužívajících ujednání a omezení stanovených unijním právem, která musí být v tomto ohledu členskými státy dodržována, Soudní dvůr upřesnil, že čl. 6 odst. 1 směrnice 93/13 nelze vykládat v tom smyslu, že soud, jemuž byla věc předložena, může při uvedeném posouzení vycházet pouze z případné výhodnosti zrušení dotčené smlouvy v plném rozsahu pro spotřebitele. Možnost zachování smlouvy, jejíž některá ujednání byla prohlášena za neplatná, musí být v konkrétním případě posuzována s ohledem na kritéria stanovená vnitrostátním právem, a v souladu s objektivním přístupem přijatým Soudním dvorem není možné, aby situace jedné ze smluvních stran byla ve vnitrostátním právu považována za určující kritérium pro budoucí osud smlouvy (v tomto smyslu viz zejména rozsudky ze dne 15. března 2012, Pereničová a Perenič, C‑453/10, EU:C:2012:144, body 32 a 33), ze dne 3. října 2019, Dziubak, C‑260/18, EU:C:2019:819, body 40 a 41, jakož i ze dne 29. dubna 2021, Bank BPH, C‑19/20, EU:C:2021:341, body 56, 83 a 90).

50

Vůle vyjádřená dotyčným spotřebitelem tedy nemůže převážit nad posouzením, které spadá do svrchované pravomoci soudu, jemuž byl spor předložen, pokud se jedná o otázku, zda učinění opatření, která jsou stanovena příslušnými vnitrostátními právními předpisy, umožňuje obnovení právní a faktické situace spotřebitele, ve které by se nacházel, kdyby toto zneužívající ujednání nebylo sjednáno.

51

S ohledem na všechny výše uvedené úvahy je třeba na položenou otázku odpovědět tak, že čl. 6 odst. 1 směrnice 93/13 musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání vnitrostátním právním předpisům, které v případě smluv o úvěru uzavřených se spotřebitelem postihují neplatností ujednání týkající se rozpětí směnných kurzů považované za zneužívající a ukládají příslušnému vnitrostátnímu soudu, aby toto ujednání nahradil ustanovením vnitrostátního práva, které ukládá použití oficiálního směnného kurzu, aniž stanoví možnost, aby tento soud vyhověl návrhu dotyčného spotřebitele na úplné zrušení smlouvy o úvěru, i kdyby tentýž soud měl za to, že zachování této smlouvy by bylo v rozporu se zájmy spotřebitele, zejména vzhledem ke kurzovému riziku, které by posledně uvedený nadále nesl na základě jiného ujednání uvedené smlouvy, pokud je tentýž soud naproti tomu schopen v rámci výkonu své svrchované posuzovací pravomoci, a aniž by nad tím mohla převážit vůle vyjádřená tímto spotřebitelem, konstatovat, že učinění opatření takto stanovených těmito vnitrostátními právními předpisy skutečně umožňuje obnovení právní a faktické situace uvedeného spotřebitele, ve které by se nacházel, kdyby toto zneužívající ujednání nebylo sjednáno.

52

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (šestý senát) rozhodl takto:

Článek 6 odst. 1 směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání vnitrostátním právním předpisům, které v případě smluv o úvěru uzavřených se spotřebitelem postihují neplatností ujednání týkající se rozpětí směnných kurzů považované za zneužívající a ukládají příslušnému vnitrostátnímu soudu, aby toto ujednání nahradil ustanovením vnitrostátního práva, které ukládá použití oficiálního směnného kurzu, aniž stanoví možnost, aby tento soud vyhověl návrhu dotyčného spotřebitele na úplné zrušení smlouvy o úvěru, i kdyby tentýž soud měl za to, že zachování této smlouvy by bylo v rozporu se zájmy spotřebitele, zejména vzhledem ke kurzovému riziku, které by posledně uvedený nadále nesl na základě jiného ujednání uvedené smlouvy, pokud je tentýž soud naproti tomu schopen v rámci výkonu své svrchované posuzovací pravomoci, a aniž by nad tím mohla převážit vůle vyjádřená tímto spotřebitelem, konstatovat, že učinění opatření takto stanovených těmito vnitrostátními právními předpisy skutečně umožňuje obnovení právní a faktické situace uvedeného spotřebitele, ve které by se nacházel, kdyby toto zneužívající ujednání nebylo sjednáno.