–

za francouzskou vládu E. de Moustier a A. Ferrandem, jako zmocněnci,

–

za Evropskou komisi C. Vrignon a L. Malferrarim, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 3 písm. a) a čl. 19 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 561/2006 ze dne 15. března 2006 o harmonizaci některých předpisů v sociální oblasti týkajících se silniční dopravy, o změně nařízení Rady (EHS) č. 3821/85 a (ES) č. 2135/98 a o zrušení nařízení Rady (EHS) č. 3820/85 (Úř. věst. 2006, L 102, s. 1) ve spojení s nařízením Rady (EHS) č. 3821/85 ze dne 20. prosince 1985 o záznamovém zařízení v silniční dopravě (Úř. věst. 1985, L 370, s. 8) ve znění nařízení č. 561/2006 (dále jen „nařízení č. 3821/85“).

2

Tato žádost byla podána v rámci trestního řízení zahájeného ministère public (Státní zastupitelství, Francie) proti FO, řediteli společnosti silniční dopravy usazené v Německu, z důvodu, že jeden z řidičů autokaru zaměstnaných jeho společností nevložil kartu řidiče do tachografu vozidla, které řídil.

3

Nařízení č. 3821/85 zrušilo a nahradilo nařízení Rady (EHS) č. 1463/70 ze dne 20. července 1970 o zavedení záznamového zařízení v silniční dopravě (Úř. věst. 1970, L 164, s. 1) (neoficiální překlad). Samotné nařízení č. 3821/85 bylo zrušeno a nahrazeno nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 165/2014 ze dne 4. února 2014 o tachografech v silniční dopravě, o zrušení nařízení č. 3821/85 a o změně nařízení č. 561/2006 (Úř. věst. 2014, L 60, s. 1). Vzhledem k době rozhodné z hlediska skutkového stavu v původním řízení je však třeba vycházet z nařízení č. 3821/85.

4

Článek 3 odst. 1 nařízení č. 3821/85 stanovoval:

„Záznamové zařízení musí být zabudováno a užíváno ve vozidlech, která jsou registrována v členském státě a používána pro silniční přepravu cestujících nebo zboží, s výjimkou vozidel uvedených v článku 3 nařízení […] č. 561/2006. […]“

5

Článek 15 nařízení stanovoval:

„[…]

2.   Řidiči používají záznamové listy nebo karty řidiče každý den, kdy řídí, od okamžiku, kdy převezmou vozidlo. Záznamový list nebo karta řidiče nesmí být vyjmuty před koncem denní pracovní doby, pokud není jejich vyjmutí jinak povoleno. Žádný záznamový list nebo karta řidiče nesmí být používány po dobu delší, než pro kterou jsou určeny.

[…]

3.   Řidič musí

[…]

7.   

[…]“

6

Bod 17 nařízení č. 561/2006, které zrušilo a nahradilo nařízení Rady (EHS) č. 3820/85 ze dne 20. prosince 1985 o harmonizaci určitých sociálních právních předpisů v silniční dopravě (Úř. věst. 1985, L 370, s. 1) uvádí:

7

Článek 1 nařízení zní takto:

„Toto nařízení stanoví pravidla pro doby řízení, přestávky v řízení a doby odpočinku řidičů zajišťujících silniční přepravu zboží a cestujících za účelem harmonizace podmínek hospodářské soutěže mezi druhy pozemní dopravy, zejména v silniční dopravě, a zlepšení pracovních podmínek a bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích. Účelem tohoto nařízení je rovněž lepší monitorování a prosazování jednotlivými členskými státy a zlepšení pracovní praxe v silniční dopravě.“

8

Článek 3 písm. a) nařízení uvádí, že toto se nevztahuje na silniční dopravu „vozidly používanými [vyhrazenými] pro přepravu cestujících v linkové dopravě, jestliže délka tratě této linky nepřesahuje 50 km“.

9

Podle čl. 4 písm. e) nařízení se pro jeho účely „jinou prací“ rozumějí „činnosti, které jsou definovány jako pracovní doba v čl. 3 písm. a) směrnice 2002/15[…], a také jakákoli práce pro téhož nebo jiného zaměstnavatele v odvětví dopravy či jinde“.

10

Článek 6 nařízení č. 561/2006, který stanoví maximální denní, týdenní a dvoutýdenní doby řízení, v odstavci 5 upřesňuje:

„Řidič zaznamená jako ‚jinou práci‘ dobu strávenou podle čl. 4 písm. e) a rovněž dobu řízení vozidla používaného k obchodním účelům, na něž se nevztahuje toto nařízení, a dále zaznamená dobu ‚pracovní pohotovosti‘, definovanou v čl. 15 odst. 3 písm. c) nařízení […] č. 3821/85, od poslední denní nebo týdenní doby odpočinku. Tento zápis provede ručně na záznamový list, výtisk nebo zadá ručně na záznamovém zařízení.“

11

Kapitola V nařízení, nadepsaná „Kontrolní postupy a sankce“, obsahuje články 16 až 25.

12

Článek 19 pak stanoví:

„1.   Členské státy stanoví sankce za porušení tohoto nařízení a nařízení […] č. 3821/85 a přijmou veškerá opatření nezbytná k jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené, odrazující a nediskriminační. Při porušení tohoto nařízení nebo nařízení […] č. 3821/85 může být uložena pouze jedna sankce nebo zahájeno jedno řízení. Členské státy oznámí tato opatření a sankce Komisi ve lhůtě stanovené v čl. 29 druhém pododstavci. Komise o nich uvědomí ostatní členské státy.

2.   Členský stát oprávní příslušné orgány k ukládání sankcí dopravci nebo řidiči za porušení tohoto nařízení, které bylo zjištěno na jeho území a za něž dosud nebyla uložena sankce, i když k tomuto porušení došlo na území jiného členského státu nebo třetí země.

[…]

4.   Členské státy zajistí, aby existoval systém přiměřených sankcí, který může zahrnovat finanční sankce, pro případ porušení tohoto nařízení nebo nařízení […] č. 3821/85 dopravci, zasílateli, speditéry, organizátory turistických zájezdů, hlavními dodavateli, subdodavateli a agenturami zprostředkovávajícími zaměstnání řidičům.“

13

Podle článku L. 3315-5 prvního pododstavce code des transports (dopravní zákoník) se jednání spočívající v uskutečňování silniční přepravy bez odpovídající karty řidiče nebo s kartou, která patří jinému řidiči než tomu, který ji používá, anebo bez karty vložené do chronotachografu vozidla trestá odnětím svobody v trvání šesti měsíců a pokutou ve výši 3750 eur.

14

Dne 2. dubna 2013 provedli úředníci oddělení prevence a postihu silniční kriminality ve Versailles (Francie) silniční kontrolu autokaru provozovaného dopravní společností se sídlem v Sengenthalu (Německo).

15

V průběhu této kontroly byl řidič vyzván, aby doložil svou činnost za daný den, jakož i za předchozích 28 dnů. Bylo zjištěno, že po dobu 9 dní v období od 5. do 16. března 2013 bylo vozidlo v provozu, aniž byla karta řidiče vložena do tachografu.

16

Na základě těchto skutečností byl FO, ředitel uvedené společnosti, stíhán na základě čl. L. 3315-5 prvního pododstavce dopravního zákoníku za to, že se devětkrát dopustil přečinu uvedeného v daném ustanovení.

17

Tribunal correctionnel de Versailles (trestní soud ve Versailles, Francie) prohlásil skutečnosti za prokázané a uložil obžalovanému pokutu ve výši 10125 eur.

18

FO se u cour d’appel de Versailles (odvolací soud ve Versailles, Francie) dovolával místní nepříslušnosti francouzských trestních soudů. Podle jeho názoru francouzský zákon s ohledem na zásadu teritoriality trestních zákonů, ani čl. 19 odst. 2 nařízení č. 561/2006 totiž nedovolují francouzským orgánům stíhat pachatele předmětných činů, jelikož tyto byly spáchány na území jiného členského státu Evropské unie.

19

Rozsudkem ze dne 2. května 2018 cour d’appel de Versailles (Odvolací soud ve Versailles, Francie) potvrdil rozsudek vydaný v prvním stupni co do viny i trestu. Pokud jde konkrétně o námitku nepříslušnosti vznesenou FO, bylo konstatováno, že se na vytýkané skutečnosti vztahují ustanovení článku L. 3315-5 dopravního zákoníku přijatá k provedení nařízení č. 3821/85, a zdůrazněno, že výslovná výjimka ze zásady teritoriality stíhání stanovená v čl. 19 odst. 2 nařízení č. 561/2006 se vztahuje nejen na ustanovení posledně uvedeného nařízení, ale také na ustanovení nařízení č. 3821/85.

20

FO podal kasační opravný prostředek ke Cour de cassation (Kasační soud, Francie), v němž se domáhal, aby se tento ohledně otázky územní příslušnosti francouzských trestních soudů obrátil na Soudní dvůr s žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce.

21

FO kromě toho cour d’appel de Versailles (Odvolací soud ve Versailles) vytýká, že se nevypořádal s jeho argumentací, podle které se právní úprava týkající se dob řízení a odpočinku nevztahuje na tratě v linkové dopravě, které nepřesahují 50 km. FO zejména tvrdí, že po daných 9 dnů spadajících do období 28 dní předcházejících kontrole řidič vozidla dotčeného ve věci v původním řízení nepodléhal povinnosti vložit kartu řidiče do tachografu, jelikož při jízdách uskutečněných v těchto dnech bylo vozidlo používáno k přepravě cestujících linkovou dopravou, kdy délka tratě linky nepřesahovala 50 km. Jelikož podle FO tyto cesty do působnosti nařízení č. 561/2006 na základě jeho čl. 3 písm. a) nespadají, nevztahovaly se na ně povinnosti stanovené v článku 15 nařízení č. 3821/85.

22

Cour de cassation (Kasační soud) se v první řadě zabývá výkladem čl. 19 odst. 2 nařízení č. 561/2006.

23

V tomto ohledu uvedený soud uvádí, že FO má sice za to, že dané ustanovení umožňuje členskému státu sankcionovat pouze porušení nařízení č. 561/2006 zjištěná na jeho území a spáchaná na území jiného členského státu, uvedené ustanovení je však možné vykládat v tom smyslu, že povoluje postihovat i porušení nařízení č. 3821/85 spáchaná na území jiného členského státu, jelikož sankce za taková porušení může být považována za nezbytnou pro postihování porušení nařízení č. 561/2006. Mimoto, jelikož při výkladu určitého ustanovení je třeba vzít v úvahu nejen jeho znění, ale i jeho kontext a cíle sledované právní úpravou, jejíž je součástí, odpovídá široký výklad čl. 19 odst. 2 nařízení č. 561/2006 cíli sledovanému tímto nařízením, kterým je zlepšení pracovních podmínek zaměstnanců odvětví silniční dopravy a cíli celkového zlepšení bezpečnosti provozu.

24

Cour de cassation (Kasační soud) rovněž podotýká, že ke konstatování porušení v čl. 15 odst. 7 nařízení č. 3821/85 stanovené povinnosti předložit na žádost kontrolora kontrolní listy a veškeré informace za daný den a 28 předchozích dnů nutně dochází na území členského státu, ve kterém došlo ke kontrole a který zahajuje stíhání, takže otázka, zda k porušení došlo částečně na území jiného členského státu, nevyvstává.

25

Ve druhé řadě se Cour de cassation (Kasační soud) zabývá tím, zda se povinnosti stanovené v článku 15 nařízení č. 3821/85 uplatní v případě používání vozidla v obou režimech, to znamená v případě, že je vozidlo v období daných 28 dnů používáno současně k přepravě cestujících linkovou dopravou, jejíž délka tratě linky nepřesahuje 50 km ve smyslu výjimky stanovené v čl. 3 písm. a) nařízení č. 561/2006, a k dopravě spadající do působnosti tohoto nařízení.

26

Za těchto okolností se Cour de cassation (Kasační soud) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

27

Podstatou druhé otázky předkládajícího soudu, na kterou je třeba odpovědět na první místě, je, zda čl. 3 písm. a) nařízení č. 561/2006 musí být vykládán v tom smyslu, že řidič, který uskutečňuje silniční dopravu spadající do působnosti tohoto nařízení, je povinen předložit v souladu s čl. 15 odst. 2, 3 a 7 nařízení č. 3821/85 na žádost kontrolora kartu řidiče, záznamové listy a veškeré informace za dobu odpovídající dni kontroly a 28 předchozím dnům i tehdy, pokud během tohoto období používal totéž vozidlo rovněž k přepravě cestujících linkovou dopravou, jejíž délka tratě nepřesahuje 50 km.

28

Z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že tato otázka je položena v kontextu sporu, v rámci kterého byl ředitel dotčené dopravní společnosti stíhán z důvodu, že řidič, kterého tato společnost zaměstnávala, nevkládal kartu řidiče do tachografu po dobu, během níž přepravoval cestující v rámci pravidelné linkové dopravy, jejíž délka tratě nepřesahovala 50 km.

29

Je třeba připomenout, že nařízení č. 561/2006 stanovuje, jak vyplývá z jeho článku 1, pravidla pro doby řízení, přestávky v řízení a doby odpočinku řidičů zajišťujících silniční přepravu zboží a cestujících za účelem harmonizace podmínek hospodářské soutěže mezi druhy pozemní dopravy, zejména v silniční dopravě, a zlepšení pracovních podmínek a bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích, přičemž účelem tohoto nařízení je rovněž lepší monitorování a prosazování jednotlivými členskými státy a zlepšení pracovní praxe v silniční dopravě. Pokud jde o nařízení č. 3821/85, to konkrétně stanoví požadavky na schvalování, instalaci, ověřování a používání kontrolních zařízení používaných v oblasti silniční dopravy za účelem kontroly dodržování určitých ustanovení právních předpisů v sociální oblasti týkajících se dopravy, zejména ustanovení nařízení č. 561/2006.

30

Podle čl. 3 odst. 1 nařízení č. 3821/85 musí být vozidla vyhrazená pro silniční přepravu cestujících nebo zboží, která jsou registrována v členském státě Unie, s výjimkou vozidel uvedených v článku 3 nařízení č. 561/2006 vybavena kontrolním zařízením. Podle čl. 3 písm. a) posledně uvedeného nařízení se přitom toto nevztahuje na silniční dopravu vozidly vyhrazenými pro přepravu cestujících v linkové dopravě, jestliže délka tratě této linky nepřesahuje 50 km.

31

Proto je třeba určit, do jaké míry může mít toto vyloučení z působnosti nařízení č. 561/2006 dopad na povinnosti stanovené v článku 15 nařízení č. 3821/85 v oblasti zaznamenávání doby řízení a kontroly v případě smíšeného používání takového vozidla, jako je vozidlo dotčené ve věci v původním řízení, které spočívá zčásti v silniční dopravě, na kterou se vztahuje nařízení č. 561/2006, a částečně v přepravě cestujících prostřednictvím linkové dopravy, u níž délka tratě nepřesahuje 50 km.

32

Co se týče znění čl. 3 písm. a) nařízení č. 561/2006, je třeba poznamenat, že výraz „vozidla používaná [vyhrazená]“ pro přepravu cestujících v „linkové dopravě“, jestliže délka tratě této linky nepřesahuje 50 km, uvedený v tomto ustanovení, naznačuje, jak v podstatě uvedl generální advokát v bodě 32 svého stanoviska, že se vztahuje pouze na vozidla určená výlučně k takové přepravě, a vylučuje tudíž vozidla, která jsou k tomuto účelu používána pouze příležitostně.

33

Navíc je třeba podotknout, že čl. 3 písm. a) nařízení č. 561/2006 musí být vykládán restriktivně, jelikož zavádí výjimku z působnosti nařízení. Taková výjimka zejména nemůže být vykládána tak, aby její účinky šly nad rámec toho, co je nezbytné k zajištění ochrany zájmů, kterou má zaručit, a její rozsah musí být určen s ohledem na cíle dotčené právní úpravy (obdobně viz rozsudek ze dne 3. října 2013, Lundberg, C‑317/12, EU:C:2013:631, bod 20 a citovaná judikatura).

34

Co se přitom týče cílů sledovaných nařízením č. 561/2006, je třeba připomenout, že podle bodu 17 jeho odůvodnění a článku 1 je cílem tohoto nařízení harmonizovat podmínky hospodářské soutěže mezi jednotlivými druhy pozemní dopravy, zejména v silniční dopravě, a zlepšit pracovní podmínky zaměstnanců tohoto odvětví, jakož i bezpečnost provozu na pozemních komunikacích, přičemž tyto cíle se projevují zejména v povinnosti vybavit vozidla pro silniční přepravu tachografem umožňujícím kontrolu dodržování doby řízení a odpočinku řidičů (rozsudek ze dne 2. března 2017, Casa Noastră, C‑245/15, EU:C:2017:156, bod 28 a citovaná judikatura).

35

V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že Soudní dvůr již rozhodl, že povinnost řidiče zaznamenávat každou z dob uvedených v čl. 15 odst. 3 písm. b) nařízení č. 3821/85 se týká rovněž dob jím věnovaných řízení v rámci přepravní služby, která podle čl. 4 bodu 3 nařízení č. 3820/85 a čl. 3 odst. 1 nařízení č. 3821/85 nespadá do působnosti nařízení č. 3821/85. Taková doba totiž představuje skutečnou dobu činnosti řidiče, během níž nemůže sám volně nakládat se svým časem a která tím, že má dopad na únavu řidiče, by mohla ovlivnit řízení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 18. ledna 2001, Skills Motor Coaches a další, C‑297/99, EU:C:2001:37, body 10, 25 a 36 až 39).

36

Ovlivnění schopnosti řízení může nastat i tehdy, když dny, z nichž záznam chybí, se liší od dní, kdy se záznam řádně provádí. Nedodržení pravidel týkajících se dob řízení, přestávek a odpočinku neodhalených záznamovým zařízením ve dnech, z nichž záznam chybí, totiž může mít negativní dopad na pozdější tělesnou a psychologickou způsobilost řidiče.

37

Tento výklad je podepřen ustanovením čl. 6 odst. 5 nařízení č. 561/2006, který ukládá řidičům povinnost, aby zaznamenávali jako „jinou práci“ dobu řízení vozidla používaného k obchodním účelům, na něž se nevztahuje toto nařízení.

38

Přijetí výkladu čl. 3 písm. a) nařízení č. 561/2006, podle kterého by vyloučení z působnosti nařízení stanovené tímto ustanovením nebylo omezeno na výlučné užívání dotčeného vozidla pro konkrétní účely silniční dopravy uvedené v daném ustanovení, by proto bylo v rozporu s nařízením sledovaným cílem spočívajícím ve zlepšení pracovních podmínek a bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích tím, že by nařízení č. 561/2006 činilo nepoužitelným na určitá použití tohoto vozidla, která by mohla mít vliv na řízení, tím, že by tato použití nebyla zohledňována při kontrole dodržování čl. 15 odst. 2, 3 a 7 nařízení č. 3821/85.

39

Za těchto podmínek je třeba na druhou otázku odpovědět tak, že čl. 3 písm. a) nařízení č. 561/2006 musí být vykládán v tom smyslu, že řidič, který uskutečňuje silniční dopravu spadající do působnosti tohoto nařízení, je povinen předložit v souladu s čl. 15 odst. 2, 3 a 7 nařízení č. 3821/85 na žádost kontrolora kartu řidiče, záznamové listy a veškeré informace za dobu odpovídající dni kontroly a 28 předchozím dnům i tehdy, pokud během tohoto období používal totéž vozidlo rovněž k přepravě cestujících linkovou dopravou, jejíž délka tratě nepřesahuje 50 km.

40

Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 19 odst. 2 nařízení č. 561/2006 musí být vykládán v tom smyslu, že brání tomu, aby příslušné orgány členského státu mohly uložit řidiči vozidla nebo dopravci sankci za porušení nařízení č. 3821/85, ke kterému došlo na území jiného členského státu nebo třetí země, avšak bylo zjištěno na jeho území a za něž dosud nebyla uložena sankce.

41

Bez dalšího je třeba uvést, že podle svého zcela jednoznačného znění čl. 19 odst. 2 nařízení č. 561/2006 stanoví, že členský stát oprávní příslušné orgány k ukládání sankcí dopravci nebo řidiči za porušení pravidel, které bylo zjištěno na jeho území a za něž dosud nebyla uložena sankce, i když k tomuto porušení došlo na území jiného členského státu nebo třetí země, pouze pokud se jedná o porušení „tohoto nařízení“. Tato formulace tak jasně zdůrazňuje, že se toto ustanovení týká pouze porušení nařízení č. 561/2006, a nikoli porušení nařízení č. 3821/85.

42

Tento doslovný výklad je podepřen kontextem, jehož součástí čl. 19 odst. 2 nařízení 561/2006 je.

43

Je totiž třeba uvést, že čl. 19 odst. 1 nařízení č. 561/2006 naopak výslovně ukládá členským státům povinnost stanovit pravidla pro sankce za porušení tohoto nařízení „a“ nařízení č. 3821/85 a v odstavci 4 rovněž upřesňuje, že členské státy musí zajistit, aby pro případy porušení nařízení č. 561/2006 „nebo“ č. 3821/85 zavedly přiměřený systém sankcí, který může zahrnovat finanční sankce.

44

Okolnost, že se článek 19 v odstavcích 1 a 4 týká porušení nařízení č. 561/2006 a č. 3821/85, avšak ve svém odstavci 2 odkazuje pouze na porušení nařízení č. 561/2006, potvrzuje, že posledně uvedený odstavec nelze vykládat tak, že se týká porušení nařízení č. 3821/85.

45

Z toho plyne, že za současného stavu unijního práva nemohou příslušné orgány členského státu ukládat sankce za porušení nařízení č. 3821/85 zjištěná na území tohoto státu, ale spáchaná na území jiného členského státu. Vzhledem k tomu, že tento aspekt platné unijní právní úpravy může mít negativní dopad na pracovní podmínky řidičů a na bezpečnost silničního provozu, přísluší unijnímu normotvůrci rozhodnout o případné změně (obdobně viz rozsudek ze dne 18. ledna 2001, Skills Motor Coaches a další, C‑297/99, EU:C:2001:37, bod 34).

46

Tento výklad je kromě toho jediný, který odpovídá zásadě legality trestných činů a trestů zakotvené čl. 49 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie, která požaduje, aby zákon jasně definoval protiprávní jednání a tresty, které za ně lze uložit, přičemž tato podmínka je splněna, pokud má jednotlivec možnost se ze znění příslušného ustanovení – a v případě potřeby z výkladu, který k němu podaly soudy – dozvědět, z jakého jednání a opomenutí mu vzniká trestní odpovědnost (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 20. prosince 2017, Vaditrans, C‑102/16, EU:C:2017:1012, bod 51 a citovaná judikatura).

47

V důsledku toho je třeba na první z položených otázek odpovědět, že čl. 19 odst. 2 nařízení č. 561/2006 musí být vykládán v tom smyslu, že brání tomu, aby příslušné orgány členského státu mohly uložit řidiči vozidla nebo dopravci sankci za porušení nařízení č. 3821/85, ke kterému došlo na území jiného členského státu nebo třetí země, avšak bylo zjištěno na jeho území a za něž dosud nebyla uložena sankce.

48

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (pátý senát) rozhodl takto: