–

za Parchetul de pe lângă Tribunalul Braşov C. Constantinem Sandem, jako zmocněncem,

–

za rumunskou vládu E. Gane a L. Liţu, jako zmocněnkyně,

–

za českou vládu M. Smolkem a J. Vláčilem, jakož i L. Dvořákovou, jako zmocněnci,

–

za polskou vládu B. Majczynou, jako zmocněncem,

–

za Evropskou komisi původně T. Scharfem, M. Wasmeierem a R. Troostersem, jakož i L. Nicolae, dále T. Scharfem a M. Wasmeierem, jakož i L. Nicolae, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 1 odst. 3 písm. a) směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/849 ze dne 20. května 2015 o předcházení využívání finančního systému k praní peněz nebo financování terorismu, o změně nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 648/2012 a o zrušení směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/60/ES a směrnice Komise 2006/70/ES (Úř. věst. 2015, L 141, s. 73).

2

Tato žádost byla předložena v rámci trestního řízení, které bylo zahájeno proti LG a MH stíhaným pro spáchání trestného činu praní peněz a účasti na něm.

3

Článek 4 protokolu č. 7 k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod podepsané v Římě dne 4. listopadu 1950 (dále jen „EÚLP“), nadepsaný „Právo nebýt souzen nebo potrestán dvakrát“, stanoví toto:

„1.   Nikdo nemůže být stíhán nebo potrestán v trestním řízení podléhajícím pravomoci téhož státu za trestný čin, za který již byl osvobozen nebo odsouzen konečným rozsudkem podle zákona a trestního řádu tohoto státu.

[…]“

4

Článek 1 písm. a) úmluvy Rady Evropy o praní, vyhledávání, zadržování a konfiskaci výnosů ze zločinu, podepsané ve Štrasburku dne 8. listopadu 1990 (Řada evropských smluv č. 141, dále jen „Štrasburská úmluva“), stanoví:

„Pro účely této úmluvy se rozumí:

5

Článek 6 odst. 1 a 2 této úmluvy stanoví:

„1.   Každá strana přijme legislativní a jiná opatření, která budou nezbytná k označení jednání jako trestného činu v souladu s jejím vnitrostátním právem, pokud čin byl spáchán úmyslně, v následujících případech:

[…]

2.   Za účelem uplatnění nebo užití odstavce 1 tohoto článku:

[…]

[…]“

6

Úmluva Rady Evropy o praní, vyhledávání, zajištění a konfiskaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu, podepsaná ve Varšavě dne 16. května 2005 (Řada smluv Rady Evropy č. 198, dále jen „Varšavská úmluva“), která vstoupila v platnost dne 1. května 2008, obsahuje v čl. 1 písm. a) tutéž definici výrazu „výnos“ jako Štrasburská úmluva.

7

Článek 9 odst. 1 a 2 této úmluvy zní takto:

„ 1.   Každá strana přijme legislativní a jiná opatření, která budou nezbytná k označení jednání jako trestného činu v souladu s jejím vnitrostátním právem, pokud čin byl spáchán úmyslně, v následujících případech:

[…]

2.   Za účelem uplatnění nebo užití odstavce 1 tohoto článku:

[…]

[…]“ (neoficiální překlad)

8

Důvodové zprávy ke Štrasburské a Varšavské úmluvě uvádí, že čl. 6 odst. 2 písm. b) Štrasburské úmluvy a čl. 9 odst. 2 písm. b) Varšavské úmluvy zohledňují skutečnost, že v některých státech se osoba, která spáchala predikativní trestný čin, na základě základních zásad jejich vnitrostátního trestního práva, nespáchala další trestný čin praním výnosů z tohoto predikativního trestného činu, zatímco jiné státy již přijaly v tomto ohledu právní předpisy.

9

Rámcové rozhodnutí Rady 2001/500/SVV ze dne 26. června 2001 o praní peněz, identifikaci, vysledování, zmrazení, zajištění a propadnutí nástrojů trestné činnosti a výnosů z ní (Úř. věst. 2001, L 182, s. 1; Zvl. vyd. 19/04, s. 158) stanoví v článku 1:

„Za účelem zvýšit účinnost boje proti organizované trestné činnosti přijmou členské státy nezbytná opatření, aby nebyly činěny ani zachovávány žádné výhrady k těmto článkům [Štrasburské] úmluvy:

[…]

10

Článek 2 tohoto rámcového rozhodnutí stanoví:

„Každý členský stát přijme v souladu se svým systémem trestů nezbytná opatření, aby zajistil, že za trestné činy uvedené v čl. 6 odst. 1 písmen a) a b) úmluvy z roku 1990, jak vyplývají z čl. 1 písm. b) tohoto rámcového rozhodnutí, lze uložit trest odnětí svobody s horní hranicí sazby nejméně čtyři roky.“

11

Body 1, 5 a 48 odůvodnění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/60/ES ze dne 26. října 2005 o předcházení zneužití finančního systému k praní peněz a financování terorismu (Úř. věst. 2005, L 309, s. 15) znějí takto:

[…]

[…]

12

Článek 1 odst. 1 a 2 uvedené směrnice stanoví:

„1.   Členské státy zajistí, aby praní peněz a financování terorismu bylo zakázáno.

2.   Pro účely této směrnice se za praní peněz považuje následující jednání, pokud je pácháno úmyslně:

13

Článek 5 směrnice 2005/60 stanoví, že „[č]lenské státy mohou v oblasti, na kterou se vztahuje tato směrnice, přijmout nebo ponechat v platnosti přísnější opatření za účelem předcházení praní peněz a financování terorismu“.

14

Článek 1 směrnice 2015/849 stanoví:

„ 1.   Cílem této směrnice je předcházet využívání finančního systému Unie k praní peněz a financování terorismu.

2.   Členské státy zajistí, aby praní peněz a financování terorismu bylo zakázáno.

3.   Pro účely této směrnice se za praní peněz považuje následující jednání, pokud je pácháno úmyslně:

[…]“

15

Body 1 a 11 odůvodnění směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/1673 ze dne 23. října 2018 o boji vedeném trestněprávní cestou proti praní peněz (Úř. věst. 2018, L 284, s. 22) stanoví:

[…]

16

Článek 3 této směrnice, nadepsaný „Trestné činy praní peněz“, stanoví:

„1.   Členské státy přijmou nezbytná opatření, aby zajistily trestnost těchto úmyslných jednání:

2.   Členské státy mohou přijmout nezbytná opatření k zajištění toho, aby jednání uvedená v odstavci 1 byla trestná, pokud měl pachatel podezření nebo si měl být vědom toho, že daný majetek pochází z trestné činnosti.

[…]

5.   Členské státy přijmou nezbytná opatření k zajištění toho, aby jednání uvedená v odst. 1 písm. a) a b) byla trestná, pokud se jich dopouštějí pachatelé trestné činnosti, ze které majetek pochází, nebo osoby, které se páchání této trestné činnosti účastnily.“

17

Podle čl. 13 odst. 1 uvedené směrnice členské státy uvedou v účinnost právní a správní předpisy nezbytné pro dosažení souladu s touto směrnicí do 3. prosince 2020.

18

Legea nr. 656/2002 pentru prevenirea și sancționarea spălării banilor, precum și pentru instituirea unor măsuri de prevenire și combair a finanțării terorismului (zákon č. 656/2002 o opatřeních k prevenci a boji proti praní peněz a financování terorismu) ze dne 7. prosince 2002 (Monitorul Oficial al României, část I, č. 904 ze dne 12. prosince 2002), ve znění platném v době rozhodné z hlediska skutkového stavu v původním řízení (dále jen „zákon č. 656/2002“) provedl do rumunského práva zejména směrnici 2005/60.

19

Ustanovení § 29 odst. 1 zákona č. 656/2002 zní následovně:

„1)   Trestný čin praní peněz spáchá a bude potrestán odnětím svobody na 3 až 12 let, kdo se dopustí:

20

Dne 15. listopadu 2018 odsoudil Tribunalul Brașov (soud prvního stupně v Brašově, Rumunsko) obžalovaného LG k trestu odnětí svobody v délce 1 roku a 9 měsíců, s podmíněným odkladem výkonu trestu po odsouzení, a to za trestný čin praní peněz podle § 29 odst. 1 písm. a) zákona č. 656/2002 o předcházení a zamezení praní peněz spáchaný 80 skutky od roku 2009 do roku 2013. Dotčené peníze pocházely z trestného činu zkrácení daně, který spáchal LG. Stíhání týkající se uvedeného trestného činu bylo ukončeno poté, co dotčený zaplatil dlužné částky.

21

Tento soud konstatoval, že v období od roku 2009 do roku 2013 nezanesl LG do účetnictví společnosti, jíž byl jednatelem, daňové doklady, které prokazují dosažení příjmů, což je kvalifikováno podle rumunského práva jako „zkrácení daně“. Peníze pocházející z tohoto zkrácení daně byly následně převedeny na účet jiné společnosti, jíž byla jednatelkou MH, a poté vybrány obžalovanými LG a MH. Tento převod byl uskutečněn na základě smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené mezi obžalovaným LG, společností, jejímž jednatelem byl LG, a společností, jejíž jednatelkou byla MH. Na základě této smlouvy byly částky, které obžalovanému LG dlužila společnost, jejímž byl jednatelem, zaplaceny klienty uvedené společnosti na účet společnosti, jejíž jednatelkou byla MH.

22

Tribunalul Brașov (soud prvního stupně v Brašově) rovněž konstatoval, že LG napomáhal MH k tomu, aby spáchala trestný čin praní peněz, ale zprostil ji obžaloby z důvodu, že nebyla splněna podmínka přičitatelnosti protiprávního jednání, neboť nebylo prokázáno, že dotčená věděla, že se LG dopustil praní peněz pocházejících ze zkrácení daně.

23

Parchetul de pe lângă Tribunalul Brașov (státní zastupitelství u soudu prvního stupně v Brašově, Rumunsko, dále jen „státní zastupitelství“), LG a poškozená Agenția Națională de Administrare Fiscală, Direcția Generală Regională a Finanțelor Publice Brașov (Národní agentura pro správu daní – regionální generální ředitelství pro veřejné finance v Brašově, Rumunsko) podali proti rozsudku Tribunalul Brașov (soud prvního stupně v Brašově) odvolání ke Curtea de Apel Brașov (odvolací soud v Brašově, Rumunsko).

24

LG vzal následně své odvolání zpět. Odvolání státního zastupitelství se týká zejména opodstatněnosti zproštění MH viny z trestného činu praní peněz ve spolupachatelství. Poškozená pak zpochybňuje posouzení občanskoprávní žaloby v návaznosti na trestní řízení, pokud jde o výši náhrady škody, kterou byl obžalovaný povinen zaplatit.

25

Předkládající soud vysvětluje, že žádá o výklad směrnice 2015/849, i když tato směrnice nebyla ve stanovené lhůtě provedena do rumunského práva, neboť tato směrnice definuje trestný čin praní peněz stejným způsobem jako směrnice 2005/60, která byla v platnosti v době rozhodné z hlediska skutkového stavu věci v původním řízení a která byla do rumunského práva provedena zákonem č. 656/2002.

26

Předkládající soud má za to, že čl. 1 odst. 3 písm. a) směrnice 2015/849 musí být vykládán v tom smyslu, že pachatelem trestného činu praní peněz, který je svou povahou důsledkem predikativního trestného činu, nemůže být pachatel tohoto predikativního trestného činu.

27

Takový výklad vyplývá z preambule a z čl. 1 odst. 3 směrnice 2015/849, jakož i z gramatické, sémantické a teleologické analýzy výrazu „s vědomím, že tento majetek pochází z trestné činnosti“, který má smysl pouze tehdy, pokud je pachatel predikativního trestného činu odlišný od pachatele trestného činu praní peněz. Kromě toho poslední část věty uvedené v čl. 1 odst. 3 písm. a) směrnice 2015/849 („nebo za účelem pomoci jakékoliv osobě, která se účastní páchání takové činnosti, aby se vyhnula právním následkům jednání, kterého se dopustila“) nesouvisí s pachatelem praní peněz, ale s pachatelem predikativního trestného činu.

28

Kromě toho se tento soud domnívá, že kdyby se pachatel predikativního trestného činu považoval rovněž za pachatele trestného činu praní peněz, bylo by to v rozporu se zásadou ne bis in idem.

29

Za těchto podmínek se Curtea de Apel Brașov (odvolací soud v Brašově, Rumunsko) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

„Musí být čl. 1 odst. 3 písm. a) směrnice [2015/849] vykládán v tom smyslu, že osoba, která se dopustí skutku, který představuje trestný čin praní peněz, je vždy osobou odlišnou od osoby, která spáchá hlavní trestný čin (predikativní trestný čin, z něhož pocházejí peníze, které jsou předmětem praní peněz)?“

30

Dopisem ze dne 6. ledna 2020 Soudní dvůr vyzval předkládající soud, aby potvrdil, že LG vzal zpět odvolání, které podal proti rozsudku Tribunalul Brasov (soud prvního stupně v Brašově) ze dne 15. listopadu 2018, a pokud ano, v jakém rozsahu je odpověď na položenou otázku ještě nezbytná pro vyřešení sporu v původním řízení.

31

V odpovědi na tento dopis, která došla Soudnímu dvoru dne 16. ledna 2020, předkládající soud potvrdil, že LG vzal toto odvolání zpět, avšak toto zpětvzetí nemělo vliv na relevanci žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce z důvodu odvolání, která podalo rovněž státní zastupitelství a poškozená. Přezkum těchto odvolání totiž vyžaduje, aby předkládající soud rozhodl o existenci znaků týkajících se adekvátnosti mezi postihovanými skutky a skutky, z nichž byli obviněni LG a MH, protiprávnosti a přičitatelnosti, pokud jde o trestný čin praní peněz, takže každé řešení ve věci samé závisí na odpovědi Soudního dvora.

32

Předkládající soud kromě toho upřesnil, že ve věci v původním řízení rozhoduje v posledním stupni.

33

Rumunská vláda zpochybňuje přípustnost žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce. Tato vláda nejprve tvrdí, že po zpětvzetí odvolání podaného LG již předkládající soud nemusí rozhodnout o odsouzení posledně uvedeného za trestný čin praní peněz. Užitečnost odpovědi na položenou otázku pro řešení sporu v původním řízení tedy není prokázána.

34

Dále popis skutkového základu sporu v původním řízení se jeví jako málo jasný, což může vést k pochybnosti, zda má Soudní dvůr k dispozici všechny informace nezbytné k tomu, aby mohl rozhodnout.

35

Konečně na rozdíl od toho, co tvrdí předkládající soud, v rumunské judikatuře neexistuje rozpor ve výkladu § 29 odst. 1 písm. a) zákona č. 656/2002, který přebírá znění čl. 1 odst. 2 písm. a) směrnice 2005/60.

36

V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury Soudního dvora je v rámci spolupráce mezi Soudním dvorem a vnitrostátními soudy zavedené článkem 267 SFEU věcí pouze vnitrostátního soudu, kterému byl spor předložen a jenž musí nést odpovědnost za soudní rozhodnutí, které bude vydáno, aby s ohledem na konkrétní okolnosti věci posoudil jak nezbytnost rozhodnutí o předběžné otázce pro vydání jeho rozsudku, tak relevanci otázek, které Soudnímu dvoru klade. Týkají-li se tedy položené otázky výkladu unijního práva, je Soudní dvůr v zásadě povinen rozhodnout [rozsudek ze dne 24. listopadu 2020, Openbaar Ministerie (Padělání dokumentů), C‑510/19, EU:C:2020:953, bod 25 a citovaná judikatura].

37

Z toho vyplývá, že se na otázky týkající se unijního práva vztahuje domněnka relevance. Odmítnutí rozhodnout o předběžné otázce položené vnitrostátním soudem ze strany Soudního dvora je možné pouze tehdy, je-li zjevné, že žádaný výklad unijního práva nemá žádný vztah k realitě nebo předmětu sporu v původním řízení, jestliže se jedná o hypotetický problém nebo také jestliže Soudní dvůr nedisponuje skutkovými nebo právními poznatky nezbytnými pro užitečnou odpověď na otázky, které jsou mu položeny [rozsudek ze dne 24. listopadu 2020, Openbaar Ministerie (Padělání dokumentů), C‑510/19, EU:C:2020:953, bod 26 a citovaná judikatura].

38

Jak zejména vyplývá ze samotného znění článku 267 SFEU, požadované rozhodnutí o předběžné otázce musí být „nezbytné“ k tomu, aby předkládající soud mohl „vynést rozsudek“ ve věci, která mu byla předložena. Řízení o předběžné otázce tedy zejména předpokládá, že před vnitrostátním soudem skutečně probíhá spor, v jehož rámci má tento soud vydat rozhodnutí, které může zohlednit žádost o rozhodnutí o předběžné otázce [rozsudek ze dne 24. listopadu 2020, Openbaar Ministerie (Padělání dokumentů), C‑510/19, EU:C:2020:953, bod 27 a citovaná judikatura].

39

V projednávané věci ze žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, jakož i z odpovědi předkládajícího soudu na otázku položenou Soudním dvorem v dopise ze dne 6. ledna 2020, vyplývá, že před předkládajícím soudem probíhá spor a tento soud má za to, že pro vyřešení tohoto sporu má v podstatě rozhodnout o otázce, zda pachatelem trestného činu praní peněz může být pachatel predikativního trestného činu. Uvedený soud tedy může zohlednit odpověď na položenou otázku.

40

Není tedy zjevné, že by požadovaný výklad unijního práva neměl vztah k realitě nebo předmětu sporu v původním řízení nebo že se jedná o hypotetický problém.

41

Kromě toho, i když popis skutkového základu sporu v původním řízení je velmi stručný a není zcela jednoznačný, umožňuje nicméně pochopit problematiku věci v původním řízení. Ostatně umožnil rumunské, české a polské vládě, jakož i Evropské komisi, předložit vyjádření v souladu s článkem 23 statutu Soudního dvora Evropské unie.

42

Z toho vyplývá, že žádost o rozhodnutí o předběžné otázce je přípustná.

43

Úvodem je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury může Soudní dvůr za účelem poskytnutí užitečné odpovědi soudu, který mu předložil předběžnou otázku, zohlednit normy unijního práva, na které vnitrostátní soud ve své otázce neodkázal (rozsudek ze dne 25. dubna 2013, Jyske Bank Gibraltar, C‑212/11, EU:C:2013:270, bod 38 a citovaná judikatura).

44

V projednávané věci je třeba uvést, že i když se otázka předkládajícího soudu týká čl. 1 odst. 3 směrnice 2015/849, je třeba uvést, že jak vyplývá ze žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, LG byl odsouzen za spáchání trestného činu praní peněz uvedeného v § 29 odst. 1 písm. a) zákona č. 656/2002, kterým byl do rumunského práva proveden čl. 1 odst. 2 písm. a) směrnice 2005/60, který byl v platnosti v období, kterého se týká spor v původním řízení.

45

Kromě toho je třeba konstatovat, že ustanovení čl. 1 odst. 2 směrnice 2005/60 a ustanovení čl. 1 odst. 3 směrnice 2015/849 mají v podstatě obdobné znění.

46

Za těchto podmínek je třeba za účelem poskytnutí užitečné odpovědi předkládajícímu soudu chápat položenou otázku tak, že se v podstatě týká toho, zda čl. 1 odst. 2 písm. a) směrnice 2005/60 musí být vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, která stanoví, že trestný čin praní peněz ve smyslu tohoto ustanovení může být spáchán pachatelem trestné činnosti, z níž pocházejí dotčené peníze.

47

Z ustálené judikatury Soudního dvora vyplývá, že pro výklad ustanovení unijního práva je třeba vzít v úvahu nejen jeho znění, ale i jeho kontext a cíle sledované právní úpravou, jejíž je součástí (rozsudek ze dne 26. září 2018, Baumgartner, C‑513/17, EU:C:2018:772, bod 23 a citovaná judikatura).

48

Článek 1 odst. 1 směrnice 2005/60 stanoví, že členské státy zajistí, aby praní peněz a financování terorismu bylo zakázáno. Článek 1 odst. 2 této směrnice uvádí jednání, které, pokud je pácháno úmyslně, se považuje za trestný čin praní peněz pro účely směrnice 2005/60.

49

Článek 1 odst. 2 písm. a) směrnice 2005/60 se týká přeměny nebo převodu majetku při vědomí, že tento majetek pochází z trestné činnosti nebo z účasti na takové činnosti, za účelem zatajení nebo zakrytí nezákonného původu majetku nebo za účelem pomoci jakékoliv osobě, která se účastní páchání takové činnosti, aby se vyhnula právním následkům svého jednání.

50

Ze znění čl. 1 odst. 2 písm. a) směrnice 2005/60 vyplývá, že k tomu, aby určitá osoba mohla být považována za pachatele dopouštějícího se praní peněz ve smyslu tohoto ustanovení, musí vědět, že uvedený majetek pochází z trestné činnosti nebo z účasti na takové činnosti.

51

Taková podmínka však jen vyžaduje, aby pachatel trestného činu praní peněz věděl o dotčených penězích pocházejících z trestné činnosti. Vzhledem k tomu, že tato podmínka je nutně splněna, pokud jde o pachatele trestné činnosti, z níž tyto peníze pocházejí, nevylučuje, aby posledně uvedený mohl být pachatelem dopouštějícím se trestného činu praní peněz podle čl. 1 odst. 2 písm. a) směrnice 2005/60.

52

Ze znění čl. 1 odst. 2 písm. a) směrnice 2005/60 kromě toho vyplývá, že jednání, na které míří toto ustanovení, spočívá zejména v přeměně nebo převodu majetku za účelem zatajení nebo zakrytí nezákonného původu tohoto majetku.

53

Vzhledem k tomu, že takové jednání představuje doprovodný skutek, který na rozdíl od jednoduchého držení nebo využívání tohoto majetku automaticky nepramení z trestné činnosti, z níž uvedený majetek pochází, může být spáchán jak pachatelem trestné činnosti, z níž pochází dotčené peníze, tak třetí osobou.

54

Z výše uvedeného vyplývá, že znění čl. 1 odst. 2 písm. a) směrnice 2005/60 nevylučuje, že pachatel predikativního trestného činu, z něhož pochází vyprané peníze, může být rovněž pachatelem trestného činu praní těchto peněz, který je uveden v tomto ustanovení.

55

Pokud jde o normativní kontext, do kterého zapadá směrnice 2005/60, je třeba připomenout, že ke dni přijetí této směrnice bylo v platnosti rámcové rozhodnutí 2001/500. Podle čl. 1 písm. b) tohoto rámcového rozhodnutí musí členské státy za účelem zvýšení účinnosti boje proti organizované trestné činnosti přijmout nezbytná opatření, aby nebyly činěny ani zachovávány žádné výhrady týkající se zejména čl. 6 odst. 1 písm. a) Štrasburské úmluvy v případě závažných trestných činů a v každém případě v případě trestných činů, za které lze uložit trest odnětí svobody nebo ochranné opatření omezující svobodu s horní hranicí sazby přesahující jeden rok, nebo pokud jde o státy, které mají v právním řádu stanovenou dolní hranici trestní sazby, trestné činy, za které lze uložit trest odnětí svobody nebo ochranné opatření omezující svobodu s dolní hranicí sazby přesahující šest měsíců.

56

Článek 6 odst. 1 Štrasburské úmluvy stanoví, že každá strana přijme „legislativní a jiná opatření“, která budou nezbytná k označení jednání uvedeného v tomto ustanovení jako trestného činu v souladu s jejím vnitrostátním právem, pokud čin byl spáchán úmyslně. Skutek spočívající v praní peněz uvedený v čl. 6 odst. 1 písm. a) Štrasburské úmluvy je v podstatě stejný jako skutek uvedený v čl. 1 odst. 2 písm. a) směrnice 2005/60.

57

Článek 6 odst. 2 písm. b) Štrasburské úmluvy dává stranám možnost stanovit, že trestné činy uvedené v odstavci 1 tohoto čl. 6 se nevztahují na pachatele predikativního trestného činu. Jak vyplývá z důvodové zprávy k této úmluvě, toto ustanovení zohledňuje skutečnost, že v některých státech se podle základních zásad jejich vnitrostátního trestního práva osoba, která spáchala predikativní trestný čin, nespáchala další trestný čin praním výnosů z tohoto predikativního trestného činu.

58

Z toho vyplývá, že ke dni přijetí směrnice 2005/60 byla trestnost jednání uvedených v čl. 1 odst. 2 písm. a) směrnice 2005/60, pokud jde o pachatele predikativního trestného činu, z hlediska Štrasburské úmluvy přípustná, ale členské státy mohly takovou trestnost ve svém trestním právu vyloučit. Tentýž závěr platí i pro Varšavskou úmluvu, jejíž čl. 9 odst. 2 písm. b) uvádí, že lze stanovit, že trestné činy uvedené v odstavci 1 se nevztahují na pachatele predikativního trestného činu.

59

Směrnice 2005/60, která v čl. 1 odst. 1 stanoví povinnost členských států zakázat určitá jednání představující praní peněz, aniž stanoví prostředky k provedení takového zákazu, a která v čl. 1 odst. 2 písm. a) definuje praní peněz tak, že umožňuje, ale nevyžaduje, trestnost jednání uvedeného v tomto ustanovení, pokud jde o pachatele predikativního trestného činu, tedy umožňuje členským státům rozhodnout, zda je třeba přistoupit k takové kriminalizaci v rámci provedení tohoto ustanovení do jejich vnitrostátního práva.

60

Tento závěr je potvrzen zaprvé v bodě 5 odůvodnění směrnice 2005/60, podle kterého měla být tato směrnice „v souladu“ s doporučeními FATF, tak jak byla pozměněna a rozšířena v roce 2003. Jak uvedl generální advokát v bodě 45 svého stanoviska, podle prvního z těchto doporučení však státy mohou stanovit, že trestný čin praní peněz se nepoužije na osoby, které spáchaly predikativní trestný čin, pokud to vyžadují základní zásady jejich vnitrostátního práva.

61

Zadruhé, jak uvedl generální advokát v bodě 41 svého stanoviska, článek 5 směrnice 2005/60 výslovně připouští, že členské státy mohou v oblasti, na kterou se vztahuje tato směrnice, přijmout nebo ponechat v platnosti přísnější opatření za účelem předcházení praní peněz a financování terorismu. Tento článek, který se nachází v kapitole I této směrnice, nadepsané „Předmět, oblast působnosti a definice“, a vztahuje se na všechna ustanovení v oblasti upravené touto směrnicí za účelem předcházení praní peněz a financování terorismu. (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 10. března 2016, Safe Interenvíos, C‑235/14, EU:C:2016:154, bod 78).

62

Je třeba rovněž uvést, že jak vyplývá z bodů 1 a 11 odůvodnění směrnice 2018/1673, cílem této směrnice je boj proti praní peněz podle trestního práva a ukládá členským státům povinnost zajistit, aby určité druhy praní peněz bylo možné trestat i tehdy, pokud se jich dopustí pachatel trestné činnosti, z níž tento majetek pochází (tzv. „samopraní“).

63

Článek 3 odst. 5 směrnice 2018/1673 totiž stanoví, že členské státy přijmou nezbytná opatření, aby zajistily trestnost jednání uvedených v odst. 3 písm. a) této směrnice, pokud se jich dopouštějí pachatelé trestné činnosti, ze které majetek pochází, nebo se této trestné činnosti účastnily.

64

Je přitom třeba poznamenat, že popis jednání uvedeného v čl. 3 odst. 1 písm. a) směrnice 2018/1673 odpovídá popisu jednání uvedenému v čl. 1 odst. 2 písm. a) směrnice 2005/60.

65

Teprve směrnice 2018/1673, jejíž lhůta pro provedení uplynula dne 3. prosince 2020, tedy zavedla povinnost členských států vyplývající z unijního práva kriminalizovat, pokud jde o pachatele predikativního trestného činu, přeměnu nebo převod majetku, který pochází z takové trestné činnosti, za účelem zatajení nebo zastření nezákonného původu majetku nebo za účelem pomoci jakékoliv osobě, která se účastní páchání takové činnosti, aby se vyhnula právním následkům svého jednání.

66

Z normativního kontextu směrnice 2005/60 tedy vyplývá, že tato směrnice nebrání členskému státu, aby provedl čl. 1 odst. 2 písm. a) směrnice 2005/60 do svého vnitrostátního práva tím, že v souladu s mezinárodními závazky a základními zásadami svého vnitrostátního práva stanoví kriminalizaci trestného činu praní peněz, pokud jde o pachatele predikativního trestného činu.

67

Tento závěr je potvrzen cílem sledovaným směrnicí 2005/60.

68

Soudní dvůr totiž v tomto ohledu rozhodl, že hlavním cílem směrnice 2005/60 je předcházet využívání finančního systému k praní peněz a financování terorismu, jak vyplývá jak z jejího názvu a bodů odůvodnění, tak ze skutečnosti, že byla přijata v mezinárodním kontextu, aby byla použita doporučení FATF a stala se v Unii závaznými (viz rozsudek ze dne 4. května 2017, El Dakkak a Intercontinental, C‑17/16, EU:C:2017:341, bod 32 a citovaná judikatura).

69

Ustanovení směrnice 2005/60 tedy mají preventivní charakter, jelikož na základě zohlednění rizika zavádí soubor preventivních a odrazujících opatření pro účinný boj proti praní peněz a financování terorismu a k ochraně spolehlivosti a integrity finančního systému. Cílem těchto opatření je zabránit těmto činnostem nebo je alespoň co nejvíce omezit tím, že pro tyto účely kladou ve všech fázích těchto činností překážky do cesty osobám, které perou peníze a financují terorismus (rozsudek ze dne 17. ledna 2018, Corporate Companies, C‑676/16, EU:C:2018:13, bod 26).

70

Nicméně, jak vyplývá z bodu 1 odůvodnění směrnice 2005/60, i když tato směrnice představuje vedle přístupu založeného na trestním právu „preventivní úsilí prostřednictvím finančního systému“, její provedení do vnitrostátního práva stanovením, že jednání představující praní peněz uvedená v čl. 1 odst. 2 této směrnice jsou trestnými činy, účinně přispívá k boji proti praní peněz a financování terorismu, jakož i k zachování spolehlivosti a integrity finančního systému, a je tedy v souladu s jejími cíli.

71

Kriminalizace trestného činu praní peněz, pokud jde o pachatele predikativního trestného činu, je rovněž v souladu s cíli směrnice 2005/60, jelikož – jak v podstatě uvedl generální advokát v bodě 43 svého stanoviska – toto jednání může ztížit zavedení prostředků pocházejících z trestné činnosti do finančního systému, a přispívá tak k zajištění řádného fungování vnitřního trhu.

72

S ohledem na znění čl. 1 odst. 2 písm. a) směrnice 2005/60, normativní kontext, do něhož tato směrnice zapadá, jakož i na cíl sledovaný touto směrnicí musí být tudíž čl. 1 odst. 2 písm. a) uvedené směrnice vykládán v tom smyslu, že nebrání tomu, aby členský stát provedl toto ustanovení do svého vnitrostátního práva tím, že kriminalizuje trestný čin praní peněz na straně pachatele predikativního trestného činu. Tentýž závěr platí pro čl. 1 odst. 3 písm. a) směrnice 2015/849, neboť posledně uvedená směrnice v tomto ohledu pouze nahrazuje čl. 1 odst. 2 písm. a) směrnice 2005/60, aniž jej jakýmkoli podstatným způsobem pozměnila.

73

Vzhledem k tomu, že se předkládající soud v podstatě táže na riziko neslučitelnosti takového výkladu s ohledem na zásadu ne bis in idem, je třeba připomenout, že podle čl. 51 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“) jsou její ustanovení určena unijním orgánům, jakož i členským státům, pokud uplatňují unijní právo.

74

Je třeba rovněž připomenout, že zásada ne bis in idem je zakotvena v článku 4 Protokolu č. 7 EÚLP a článku 50 Listiny, který stanoví, že „[n]ikdo nesmí být stíhán nebo potrestán v trestním řízení za čin, za který již byl v Unii osvobozen nebo odsouzen konečným trestním rozsudkem podle zákona“.

75

Kromě toho, i když jsou základní práva, která přiznává EÚLP – jak potvrzuje čl. 6 odst. 3 SEU – součástí unijního práva jakožto obecné zásady, a i když čl. 52 odst. 3 Listiny stanoví, že v ní uvedená práva odpovídající právům zaručeným EÚLP mají stejný smysl a stejný rozsah, jaký jim přikládá uvedená úmluva, nepředstavuje tato úmluva právní nástroj formálně začleněný do unijního právního řádu, jelikož k ní Unie nepřistoupila. Podle vysvětlení k článku 52 Listiny má odstavec 3 tohoto článku zajistit nezbytný soulad mezi Listinou a EÚLP, „aniž je narušena autonomie unijního práva a Soudního dvora Evropské unie“ (rozsudek ze dne 20. března 2018, Garlsson Real Estate a další, C‑537/16, EU:C:2018:193, body 24 a 25, jakož i citovaná judikatura).

76

Posouzení položené otázky je tedy třeba provést z hlediska základních práv zaručených Listinou, a konkrétně jejího článku 50 (rozsudek ze dne 20. března 2018, Garlsson Real Estate a další, C‑537/16, EU:C:2018:193, bod 26, jakož i citovaná judikatura).

77

Ze znění článku 50 Listiny vyplývá, že tento článek zakazuje stíhat nebo potrestat v trestním řízení tutéž osobu více než jednou za téže protiprávní jednání (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 5. dubna 2017, Orsi a Baldetti, C‑217/15 a C‑350/15, EU:C:2017:264, bod 18, jakož i ze dne 20. března 2018, Garlsson Real Estate a další, C‑537/16, EU:C:2018:193, bod 36).

78

Co se týče zejména zákazu stíhat osobu za téže protiprávní jednání (podmínka „idem“), podle judikatury Soudního dvora je kritériem relevantním pro posouzení existence téhož protiprávního jednání kritérium totožnosti skutku chápaného jako soubor skutkových okolností, které jsou vzájemně neoddělitelně spojeny, které vedly ke zproštění obžaloby nebo ke konečnému odsouzení dotyčné osoby. Článek 50 Listiny tak zakazuje uložit za stejné skutky po provedení různých řízení vedených za tímto účelem více sankcí trestní povahy (viz rozsudky ze dne 20. března 2018, Menci, C‑524/15, EU:C:2018:197, bod 35 a ze dne 20. března 2018, Garlsson Real Estate a další, C‑537/16, EU:C:2018:193, bod 37, jakož i citovaná judikatura).

79

Za účelem zjištění, zda existuje takový soubor konkrétních okolností, musí příslušné vnitrostátní orgány určit, zda podstatné skutkové okolnosti v obou řízeních představují soubor neoddělitelně spojených skutkových okolností v čase, v prostoru, jakož i svým předmětem. (obdobně viz rozsudky ze dne 18. července 2007, Kraaijenbrink, C‑367/05, EU:C:2007:444, bod 27, a ze dne 16. listopadu 2010, Mantello, C‑261/09, EU:C:2010:683, bod 39, jakož i citovaná judikatura).

80

Kromě toho právní kvalifikace skutkových okolností ve vnitrostátním právu a chráněný zájem nejsou relevantní pro účely závěru o existenci téhož trestného činu, jelikož rozsah ochrany, kterou přiznává článek 50 Listiny, se nemůže lišit v jednotlivých členských státech (rozsudky ze dne 20. března 2018, Menci, C‑524/15, EU:C:2018:197, bod 36, a ze dne 20. března 2018, Garlsson Real Estate a další, C‑537/16, EU:C:2018:193, bod 38).

81

Je tedy třeba mít za to, že článek 50 Listiny nebrání tomu, aby byl pachatel predikativního trestného činu stíhán pro trestný čin praní peněz uvedený v čl. 1 odst. 2 písm. a) směrnice 2005/60, pokud skutkové okolnosti vedoucí ke stíhání nejsou totožné se skutkovými okolnostmi zakládajícími predikativní trestný čin, přičemž totožnost těchto skutkových okolností musí být posouzena ve světle kritéria uvedeného v bodech 78 až 80 tohoto rozsudku.

82

Jak přitom v podstatě uvedl generální advokát v bodech 52 a 53 svého stanoviska, praní peněz ve smyslu čl. 1 odst. 2 písm. a) směrnice 2005/60, a sice zejména přeměna nebo převod majetku při vědomí, že tento majetek pochází z trestné činnosti nebo z účasti na takové činnosti, za účelem zatajení nebo zakrytí nezákonného původu majetku, představuje skutek odlišný od skutku, který představuje predikativní trestný čin, i když se tohoto praní peněz dopustil pachatel tohoto predikativního trestného činu.

83

Konečně je třeba připomenout, že v rámci použití § 29 odst. 1 písm. a) zákona č. 656/2002 musí předkládající soud zajistit, aby byla dodržena zásada ne bis in idem, jakož i všechny relevantní zásady a základní práva, které Listina zaručuje osobám obviněným ve věci v původním řízení (v tomto smyslu viz zejména rozsudek ze dne 8. září 2015, Taricco a další, C‑105/14, EU:C:2015:555, bod 53, jakož i ze dne 5. června 2018, Kolev a další, C‑612/15, EU:C:2018:392, bod 68), zejména zásada zákonnosti trestných činů a trestů (rozsudek ze dne 5. prosince 2017, M. A. S. a M. B., C‑42/17, EU:C:2017:936, bod 52) a zásada proporcionality trestů zakotvených v článku 49 Listiny.

84

Ve věci v původním řízení přísluší předkládajícímu soudu, aby přezkoumal použitelnost článku 50 Listiny, a v tomto ohledu ověřil, zda byl predikativní trestný čin předmětem konečného trestního rozsudku, kterým byl pachatel zproštěn viny nebo byl odsouzen. V projednávané věci přísluší předkládajícímu soudu, aby posoudil, zda ukončení trestního stíhání souvisejícího s predikativním trestným činem skutečně představuje konečný trestní rozsudek.

85

Za účelem zajištění dodržování článku 50 Listiny mu přísluší ověřit, zda skutkové okolnosti zakládající predikativní trestný čin, a sice zkrácení daně, nejsou totožné se skutkovými okolnostmi, za které je LG stíhán na základě § 29 odst. 1 písm. a) zákona č. 656/2002, s přihlédnutím k upřesněním uvedeným v bodech 78 až 80 tohoto rozsudku. Porušení zásady ne bis in idem by bylo vyloučeno v případě, že by bylo konstatováno, že skutkové okolnosti, které vedly ke stíhání LG za praní peněz zahájeným na základě § 29 odst. 1 písm. a) zákona č. 656/2002, nejsou totožné se skutkovými okolnostmi zakládajícími predikativní trestný čin zkrácení daně, což podle všeho vyplývá ze spisu, který má Soudní dvůr k dispozici.

86

S ohledem na všechny výše uvedené úvahy je třeba na položenou otázku odpovědět tak, že čl. 1 odst. 2 písm. a) směrnice 2005/60 musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání vnitrostátní právní úpravě, která stanoví, že pachatel trestné činnosti, z níž pocházely dotčené peníze, může spáchat trestný čin praní peněz ve smyslu tohoto ustanovení.

87

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (druhý senát) rozhodl takto:

Článek 1 odst. 2 písm. a) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/60/ES ze dne 26. října 2005 o předcházení zneužití finančního systému k praní peněz a financování terorismu musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání vnitrostátní právní úpravě, která stanoví, že pachatel trestné činnosti, z níž pocházely dotčené peníze, může spáchat trestný čin praní peněz ve smyslu tohoto ustanovení.