–

za A M. Scheeperem, advocaat,

–

za českou vládu M. Smolkem a J. Vláčilem, jakož i S. Šindelkovou, jako zmocněnci,

–

za Evropskou komisi M. van Beekem a N. Ruiz Garcíou, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu bodu 1 písm. e) přílohy ke směrnici Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách (Úř. věst. 1993, L 95, s. 29; Zvl. vyd. 15/02, s. 288, oprava Úř. věst. 2016, L 303, s. 26).

2

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi A, jakožto pronajímatelkou sociálního bydlení, na straně jedné a jejím nájemcem B a podnájemcem C na straně druhé, jehož předmětem je jednak zejména zaplacení smluvní pokuty za porušení povinnosti bydlet v tomto bytě a zákazu podnájmu a jednak výše částky odpovídající neoprávněnému obohacení vyplývajícímu z podnájmu poskytnutého B.

3

Článek 1 směrnice 93/13 stanoví:

„1.   Účelem této směrnice je sblížit právní a správní předpisy členských států týkající se zneužívajících ujednání ve smlouvách uzavíraných mezi prodávajícím zboží nebo poskytovatelem služeb a spotřebitelem.

2.   Smluvní ujednání, která odrážejí závazné právní a správní předpisy a ustanovení nebo zásady mezinárodních úmluv, jejichž stranami jsou členské státy nebo Společenství, zejména v oblasti dopravy, nejsou předmětem ustanovení této směrnice.“

4

Prodávajícím nebo poskytovatelem ve smyslu článku 2 této směrnice se rozumí „fyzická nebo právnická osoba, veřejnoprávně nebo soukromoprávně vlastněná, která ve smlouvách, na které se vztahuje tato směrnice, jedná pro účely související s její obchodní nebo výrobní činností nebo povoláním.“

5

Článek 3 uvedené směrnice stanoví:

„1.   Smluvní ujednání, které nebylo individuálně sjednáno, je považováno za zneužívající, jestliže v rozporu s požadavkem poctivosti způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, které vyplývají z dané smlouvy, v neprospěch spotřebitele.

[…]

3.   Příloha obsahuje informativní a nevyčerpávající seznam ujednání, která mohou být považována za zneužívající.“

6

Článek 4 odst. 1 směrnice 93/13 stanoví:

„Aniž je dotčen článek 7, posuzuje se zneužívající povaha smluvního ujednání s ohledem na povahu zboží nebo služeb, pro které byla smlouva uzavřena, a s ohledem na všechny okolnosti v době uzavření smlouvy, které provázely její uzavření, a na všechna ostatní ujednání smlouvy nebo jiné smlouvy, ze kterých vychází.“

7

Článek 6 odst. 1 této směrnice stanoví:

„Členské státy stanoví, že zneužívající ujednání použitá ve smlouvě uzavřené prodávajícím nebo poskytovatelem se spotřebitelem nejsou podle jejich vnitrostátních právních předpisů pro spotřebitele závazná a že smlouva zůstává pro strany závaznou za stejných podmínek, může-li nadále existovat bez dotyčných zneužívajících ujednání.“

8

Příloha uvedené směrnice je nadepsána „Ujednání podle čl. 3 odst. 3“. Bod 1 písm. e) této přílohy zní takto:

„Ujednání, jejichž předmětem nebo účinkem je:

[…]

[…]“

9

Článek 6:104 Burgerlijk Wetboek (občanský zákoník) stanoví, že pokud osoba odpovědná vůči jiné osobě za protiprávní jednání nebo nesplnění povinnosti vůči této jiné osobě měla z tohoto jednání nebo nesplnění povinnosti prospěch, může soud na návrh této jiné osoby odhadnout škodu ve výši tohoto prospěchu nebo jeho části.

10

Smlouvou, která nabyla účinnosti dne 12. dubna 2017, A, nadace, která zajišťuje pronájem sociálních bytů, pronajala B sociální byt nacházející se v Amsterodamu (Nizozemsko) s měsíčným nájemným, které je v současnosti stanoveno ve výši 648,96 eura (dále jen „dotčená smlouva“).

11

Dotčená smlouva se řídí zejména Algemene Voorwaarden Sociale Woonruimte van 1 november 2016 (všeobecné podmínky sociálního bydlení ze dne 1. listopadu 2016, dále jen „všeobecné podmínky“). Tyto podmínky obsahují několik sankčních ujednání týkajících se zejména zákazu poskytnutí bytu k podnájmu, povinnosti obývat tento byt osobně a zcela jej vyklidit po skončení platnosti smlouvy. Podle ustanovení 7.14 všeobecných podmínek je nájemce v případě porušení zákazu podnájmu bytu povinen zaplatit pronajímateli přímo vymahatelnou sankci ve výši 5000 eur, aniž je dotčeno právo pronajímatele požadovat náhradu jemu vzniklé škody v plné výši. Všeobecné podmínky obsahují rovněž obecné sankční ujednání, takzvané „zbytkové“ ujednání, které se použije v případě, že nájemce nedodrží některou ze svých smluvních povinností, pokud se nepoužije žádné zvláštní sankční ujednání.

12

V návaznosti na kontrolu na místě podala A k předkládajícímu soudu, rechtbank Amsterdam (soud prvního stupně v Amsterodamu, Nizozemsko), žalobu, kterou se domáhala zrušení dotčené smlouvy a vystěhování jak nájemce B, tak podnájemce C, a zaplacení nájemného v prodlení, jakož i pokuty ve výši 5000 eur za porušení zákazu poskytnout byt k podnájmu a vrácení zisku, který z tohoto podnájmu vyplývá, v rozsahu, v jakém B přenechal dotyčný byt do podnájmu za nájemné, které bylo vyšší, než nájemné, které byl sám smluvně zavázán platit.

13

Předkládající soud konstatoval, že B nesplnil povinnost bydliště a zákaz podnájmu stanovený ve všeobecných podmínkách, zejména v ujednání 7.14 těchto podmínek.

14

Má však pochybnosti o případné zneužívající povaze ujednání 7.14 všeobecných podmínek ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice 93/13 a jeho výkladu vyplývajícího z rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C‑377/14, EU:C:2016:283).

15

Ačkoliv je totiž uvedený soud toho názoru, že toto ujednání ukládající sankci ve výši 5000 eur v případě porušení zákazu podnájmu, posuzované samostatně, není zneužívající, neboť jde o sociální bydlení, uvedený soud si nicméně klade otázku, zda by pro účely takového posouzení neměl zohlednit všechna sankční ujednání obsažená v dotčené smlouvě, jak Soudní dvůr upřesnil v tomto rozsudku.

16

V tomto ohledu tento soud uvádí, že pokud jde o dotčenou smlouvu, jsou prokázána jen dvě porušení smluvních povinností, která spolu úzce souvisí, a to porušení povinnosti nájemce osobně obývat byt jako hlavní bydliště a jednak porušení zákazu poskytnout byt k podnájmu. Svou žalobou se však A domáhá pouze zaplacení pokuty stanovené v dotčené smlouvě z důvodu podnájmu a její návrh na vrácení zisku dosaženého B nevyplývá ze smlouvy, nýbrž z článku 6:104 občanského zákoníku.

17

Za těchto podmínek se rechtbank Amsterdam (soud prvního stupně v Amsterodamu) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

18

Úvodem je třeba předeslat, že všichni tři účastníci původního řízení spadají do osobní působnosti směrnice 93/13, i když A, žalobkyně v původním řízení, je nadací, jejímž úkolem je nabízet k pronájmu sociálních byty.

19

Podle článku 2 směrnice 93/13 se totiž „prodávajícím nebo poskytovatelem“ ve smyslu tohoto článku rozumí „fyzická nebo právnická osoba, veřejnoprávně nebo soukromoprávně vlastněná, která ve smlouvách, na které se vztahuje tato směrnice, jedná pro účely související s její obchodní nebo výrobní činností nebo povoláním“. V projednávaném případě žádost o rozhodnutí o předběžné otázce neobsahuje žádný údaj, který by mohl naznačovat, že činnost této nadace spočívající v pronajímání bytů je pouze okrajová nebo že nepředstavuje její podnikatelskou činnost.

20

Podstatou obou otázek předkládajícího soudu, které je třeba zkoumat společně, je, zda musí být čl. 3 odst. 1 a 3, jakož i čl. 4 odst. 1 směrnice 93/13 vykládány v tom smyslu, že pokud vnitrostátní soud zkoumá případnou zneužívající povahu ujednání obsaženého ve spotřebitelské smlouvě ve smyslu těchto ustanovení, je třeba zohlednit všechna ujednání této smlouvy, nebo pouze některá z nich, a za účelem konkrétnějšího posouzení nepřiměřeně vysoké částky náhrady, kterou má zaplatit spotřebitel ve smyslu bodu 1 písm. e) přílohy této směrnice, se takové posouzení musí vztahovat pouze na ujednání, která se týkají téhož porušení.

21

V projednávaném případě uvedené otázky vyvstaly v rámci sporu, v němž pronajímatel požaduje kromě ukončení dotčené smlouvy a vystěhování uživatelů nemovitosti zaplacení smluvní pokuty, kterou se sankcionuje porušení zákazu poskytnout byt k podnájmu, jakož i vydání zisků vyplývajícího z tohoto podnájmu.

22

V tomto ohledu, jak vyplývá z předkládacího rozhodnutí, dotčená smlouva obsahuje výslovné ujednání zakazující podnájem. Dále je vrácení zisku vyplývajícího z podnájmu požadováno na základě vnitrostátní právní úpravy v oblasti občanskoprávní odpovědnosti, a sice v projednávaném případě na základě článku 6:104 občanského zákoníku.

23

V tomto ohledu je třeba připomenout, že směrnice 93/13 ukládá členským státům povinnost stanovit mechanismus zajišťující, aby každé smluvní ujednání, které nebylo individuálně sjednáno, mohlo být přezkoumáno za účelem posouzení jeho případného zneužívajícího charakteru (rozsudek ze dne 7. listopadu 2019, Profi Credit Polska, C‑419/18 a C‑483/18, EU:C:2019:930, bod 53 a citovaná judikatura).

24

Podle čl. 3 odst. 1 směrnice 93/13 je takové ujednání považováno za zneužívající, jestliže v rozporu s požadavkem poctivosti způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, které vyplývají z dané smlouvy, v neprospěch spotřebitele. Článek 3 odst. 3 této směrnice uvádí, že její příloha obsahuje informativní a nevyčerpávající seznam ujednání, která mohou být považována za zneužívající. Jestliže tedy skutečnost, že obsah ujednání, které bylo předloženo vnitrostátnímu soudu k posouzení, odpovídá obsahu ujednání obsaženého v této příloze, nemůže automaticky a sama o sobě prokázat jeho zneužívající charakter, představuje nicméně podstatný prvek, na němž může tento soud založit své posouzení zneužívající povahy ujednání, které je mu takto předloženo (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 26. dubna 2012, Invitel, C‑472/10, EU:C:2012:242, bod 26).

25

V souladu s čl. 4 odst. 1 uvedené směrnice musí vnitrostátní soud za účelem posouzení případné zneužívající povahy smluvního ujednání, na němž je založen návrh, který mu byl předložen, zohlednit všechna ostatní ujednání uvedené smlouvy (v tomto smyslu viz usnesení ze dne 16. listopadu 2010, Pohotovosť, C‑76/10, EU:C:2010:685, bod 59; rozsudky ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová, C‑377/14, EU:C:2016:283, bod 94, jakož i ze dne 11. března 2020, Lintner, C‑511/17, EU:C:2020:188, bod 46).

26

Podle ustálené judikatury Soudního dvora se posouzení zneužívajícího charakteru ujednání provádí případ od případu a povinnost zohlednit všechna ostatní ujednání smlouvy lze vysvětlit tím, že přezkum napadeného ujednání musí zohlednit všechny skutečnosti, které mohou být relevantní pro pochopení tohoto ujednání v jeho kontextu, jelikož v závislosti na obsahu této smlouvy může být pro účely posouzení zneužívající povahy uvedeného ujednání nezbytné posoudit kumulativní účinek všech ujednání uvedené smlouvy (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová, C‑377/14, EU:C:2016:283, bod 95; jakož i ze dne 11. března 2020, Lintner, C‑511/17, EU:C:2020:188, bod 47)). Všechna smluvní ujednání totiž nemají stejný význam a míra interakce daného ujednání s jinými ujednáními nutně závisí na jejich působnosti, jakož i na rozsahu, v němž každé z nich přispívá k případné významné nerovnováze v právech a povinnostech stran, které vyplývají z dotčené smlouvy, ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice 93/13.

27

Na rozdíl od věci, v níž byl vydán rozsudek ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C‑377/14, EU:C:2016:283), na niž předkládající soud odkazuje ve své žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce a která se týkala smlouvy, u níž jedno a totéž porušení smluvní povinnosti vedlo k současnému uplatnění více sankčních ujednání, je třeba upřesnit, jak uvedly všechny zúčastněné strany, které předložily písemná vyjádření v projednávané věci, že pokud jsou dvě sankční ujednání spojena s jedním a týmž porušením, jak tomu bylo ve věci, která vedla k vydání tohoto rozsudku, uvedená ujednání musí být posuzována kumulativně.

28

I když předkládající soud v projednávané věci poukazuje na to, že v dotčené smlouvě existují jiné zvláštní sankční klauzule a tzv. sankční „zbytkové“ ujednání, tento soud nicméně uvádí, že žaloba nadace A se neopírá o tato ujednání, takže nemůže dojít k souběhu sankcí za totéž nesplnění povinnosti.

29

Proto, jak ostatně usuzuje předkládající soud, řešení, které Soudní dvůr přijal v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C‑377/14, EU:C:2016:283), týkajícím se smlouvy o spotřebitelském úvěru, není přímo použitelné na takovou situaci, jako je situace, která nastala ve věci v původním řízení, kdy pronajímatel sociálního bydlení požaduje zaplacení jediné pokuty.

30

Tomuto soudu však přísluší ověřit, zda se prodávající nebo poskytovatel pro totéž nesplnění povinnosti dovolává vůči spotřebiteli jiných ujednání dotčené smlouvy nebo zda mohou být jiná ujednání dotčené smlouvy uplatňována v rámci samostatných žalob podaných proti spotřebiteli. Je-li tomu tak, musí být předkládajícím soudem zohledněn pro účely posouzení zneužívajícího charakteru smluvní klauzule, na základě níž byl podán návrh, jenž mu byl předložen, kumulativní účinek použití všech těchto ujednání, byť by se uvedená ujednání sama o sobě nejevila jako zneužívající.

31

V každém případě je třeba připomenout, že při posuzování případné zneužívající povahy smluvního ujednání přísluší témuž předkládajícímu soudu, aby rozhodl o kvalifikaci tohoto ujednání na základě konkrétních okolností projednávané věci, a Soudnímu dvoru, aby z ustanovení směrnice 93/13 vyvodil kritéria, která vnitrostátní soud může nebo musí použít při přezkumu smluvních ujednání s ohledem na tato ustanovení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 23. dubna 2015, Van Hove, C‑96/14, EU:C:2015:262, bod 28 a citovaná judikatura).

32

V tomto ohledu Soudní dvůr opakovaně rozhodl, že je třeba přihlížet k povaze povinnosti v rámci dotyčného smluvního vztahu, zejména k případné významné povaze dané povinnosti (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 14. března 2013, Aziz, C‑415/11, EU:C:2013:164, bod 73; usnesení ze dne 14. listopadu 2013, Banco Popular Español a Banco de Valencia, C‑537/12 a C‑116/13, EU:C:2013:759, bod 70, jakož i rozsudek ze dne 26. ledna 2017, Banco Primus, C‑421/14, EU:C:2017:60, bod 66).

33

V projednávaném případě, pokud jde o ujednání 7.14 všeobecných podmínek, toto ustanovení sankcionuje každé porušení zákazu podnájmu a povinnosti osobně bydlet v pronajatých prostorách. Pokud se pronájem týká sociálního bydlení, tento zákaz i tato povinnost mají zjevně zvláštní povahu, která tvoří samotnou podstatu smluvního vztahu.

34

Pokud jde o náhradu škody požadovanou nadací A ve výši zisku B vyplývajícího z podnájmu, který by případně měl být kumulován se smluvně stanovenou náhradou ve výši 5000 eur, je třeba připomenout, že podle čl. 1 odst. 1 a čl. 3 odst. 1 směrnice 93/13 se tato směrnice vztahuje na ujednání obsažená ve smlouvách uzavřených mezi prodávajícím nebo poskytovatelem a spotřebitelem, která nebyla individuálně sjednána (rozsudky ze dne 7. listopadu 2019, Profi Credit Polska, C‑419/18 a C‑483/18, EU:C:2019:930, bod 51 a citovaná judikatura), jakož i ze dne 4. června 2020, Kancelaria Medius, C‑495/19, EU:C:2020:431, bod 24).

35

V projednávaném případě ze spisu předloženého Soudnímu dvoru vyplývá, že tento návrh na náhradu škody nemá svůj základ v nájemní smlouvě, nýbrž ve vnitrostátní právní úpravě týkající se občanskoprávní odpovědnosti, konkrétně v článku 6:104 občanského zákoníku, podle něhož může soud v situaci, kdy měla osoba odpovědná vůči jiné osobě za protiprávní jednání nebo nesplnění povinnosti vůči této jiné osobě z tohoto jednání nebo nesplnění povinnosti prospěch, na návrh této jiné osoby odhadnout škodu ve výši tohoto prospěchu nebo jeho části.

36

V tomto ohledu okolnost, že základ této žádosti vychází z vnitrostátní právní úpravy, brání tomu, aby takové ustanovení vnitrostátního práva, jako je článek 6:104 občanského zákoníku, mohlo spadat do oblasti působnosti směrnice 93/13.

37

Je pravda, že při posuzování zneužívajícího charakteru dotčeného smluvního ujednání je třeba zohlednit normativní kontext, který spolu s tímto ujednáním určuje práva a povinnosti smluvních stran (obdobně viz rozsudek ze dne 15. března 2012, Pereničová a Perenič, C‑453/10, EU:C:2012:144, bod 42).

38

Předkládajícímu soudu však přísluší, aby ověřil, do jaké míry lze použití článku 6:104 občanského zákoníku, který stanoví vrácení takové neoprávněně vyplacené částky, jako je částka z nájemného dotčená ve věci v původním řízení, pokládat za sankci.

39

Vzhledem ke všem předcházejícím úvahám je třeba na položené otázky odpovědět tak, že čl. 3 odst. 1 a 3, jakož i čl. 4 odst. 1 směrnice 93/13 musí být vykládány v tom smyslu, že pokud vnitrostátní soud zkoumá případnou zneužívající povahu ujednání obsaženého ve spotřebitelské smlouvě ve smyslu těchto ustanovení, je třeba mezi ujednáními, která spadají do oblasti působnosti této směrnice, zohlednit míru vzájemné interakce dotčeného ujednání a ostatních ujednání, a to zejména podle jejich příslušného dosahu. Za účelem posouzení případné nepřiměřeně vysoké částky náhrady, kterou má zaplatit spotřebitel ve smyslu bodu 1 písm. e) přílohy uvedené směrnice, musí být značný význam přisuzován těm ujednáním, která se týkají téhož porušení.

40

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (šestý senát) rozhodl takto:

Článek 3 odst. 1 a 3, jakož i čl. 4 odst. 1 směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách musí být vykládány v tom smyslu, že pokud vnitrostátní soud zkoumá případnou zneužívající povahu ujednání obsaženého ve spotřebitelské smlouvě ve smyslu těchto ustanovení, je třeba mezi ujednáními, která spadají do oblasti působnosti této směrnice, zohlednit míru vzájemné interakce dotčeného ujednání a ostatních ujednání, a to zejména podle jejich příslušného dosahu. Za účelem posouzení případné nepřiměřeně vysoké částky náhrady, kterou má zaplatit spotřebitel ve smyslu bodu 1 písm. e) přílohy uvedené směrnice, musí být značný význam přisuzován těm ujednáním, která se týkají téhož porušení.