–

za Banco di Desio e della Brianza F. L. Montim, S. Sironi a M. P. Vitiellem, avvocati,

–

za ZW S. M. Zignim a M. Buzzini, avvocati,

–

za italskou vládu G. Palmieri, jako zmocněnkyní, ve spolupráci s A. Grumettem, avvocato dello Stato,

–

za německou vládu U. Kühnem, J. Möllerem a M. Hellmannem, jako zmocněnci,

–

za španělskou vládu S. Centeno Huerta a M. J. Ruiz Sánchez, jakož i J. Rodríguez de la Rúa Puigem, jako zmocněnci,

–

za maďarskou vládu M. Z. Fehérem a K. Szíjjártó, jako zmocněnci,

–

za Evropskou komisi G. Gattinarem a N. Ruiz Garcíou, jako zmocněnci,

1

Žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce se týkají výkladu článků 6 a 7 směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách (Úř. věst. 1993, L 95, s. 29; Zvl. vyd. 15/02, s. 288; oprava Úř. věst. 2016, L 303, s. 26), jakož i článku 47 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“).

2

Tyto žádosti byly předloženy v rámci sporů zaprvé mezi SPV Project 1503 Srl (dále jen „společnost SPV“) a společností Dobank SpA jakožto zmocněncem společnosti Unicredit SpA, na straně jedné a YB na straně druhé, a zadruhé mezi Banco di Desio e della Brianza SpA (dále jen „společnost BDB“) a dalšími úvěrovými institucemi na straně jedné a YX a ZW na straně druhé, týkajících se exekučních řízení založených na exekučních titulech, které založily překážku věci pravomocně rozsouzené.

3

Dvacátý čtvrtý bod odůvodnění směrnice 93/13 uvádí, že „soudy nebo správní orgány členských států musí mít k dispozici odpovídající a účinné prostředky, aby zabránily dalšímu používání zneužívajících ujednání ve smlouvách se spotřebiteli“.

4

Článek 2 písm. b) této směrnice stanoví:

„Pro účely této směrnice se rozumí:

[…]

‚spotřebitelem‘ fyzická osoba, která ve smlouvách, na které se vztahuje tato směrnice, jedná pro účely, které nespadají do rámce její obchodní nebo výrobní činnosti nebo povolání;

[…]“

5

Článek 6 odst. 1 uvedené směrnice stanoví:

„Členské státy stanoví, že zneužívající ujednání použitá ve smlouvě uzavřené prodávajícím nebo poskytovatelem se spotřebitelem nejsou podle jejich vnitrostátních právních předpisů pro spotřebitele závazná a že smlouva zůstává pro strany závaznou za stejných podmínek, může-li nadále existovat bez dotyčných zneužívajících ujednání.“

6

Článek 7 odst. 1 téže směrnice stanoví:

„Členské státy zajistí, aby v zájmu spotřebitelů a soutěžitelů byly k dispozici odpovídající a účinné prostředky zabraňující dalšímu používání zneužívajících ujednání ve smlouvách, které uzavírají prodávající nebo poskytovatelé se spotřebiteli.“

7

Decreto legislativo n. 206, recante Codice del consumo a norma dell’articolo 7 della legge 29 luglio 2003, n. 229 (legislativní nařízení č. 206 o spotřebitelském zákoníku ve smyslu článku 7 zákona č. 229 ze dne 29. července 2003) ze dne 6. září 2005 (běžný doplněk ke GURI č. 235 ze dne 8. října 2005), kterým byla provedena směrnice 93/13, v čl. 33 odst. 1 a 2 stanoví:

„1.   Ve smlouvě uzavřené mezi spotřebitelem a prodávajícím nebo poskytovatelem jsou za zneužívající považována ujednání, která navzdory dobré víře způsobují významnou nerovnováhu v právech a povinnostech, které vyplývají z dané smlouvy, v neprospěch spotřebitele.

2.   Za zneužívající jsou považována ujednání, není-li prokázán opak, jejichž předmětem nebo účinkem je:

[…]

[…]“

8

Článek 36 odst. 1 a 3 tohoto legislativního nařízení stanoví:

„1.   Ujednání považovaná za zneužívající ve smyslu článků 33 a 34 jsou neplatná, zatímco zbývající části smlouvy zůstávají platné.

[…]

3.   Neplatnost se uplatní pouze ve prospěch spotřebitele a soud ji může uplatnit i bez návrhu.“

9

Codice di procedura civile (občanský soudní řád), ve znění použitelném na spory v původních řízeních, v článku 633 týkajícím se podmínek přípustnosti stanoví:

„Na návrh každého věřitele, který má pohledávku na zaplacení určité peněžité částky nebo vydání určitého množství zastupitelného zboží, nebo na návrh příjemce, jemuž má být dodáno určité konkrétní zboží, vydá příslušný soud platební rozkaz nebo rozkaz k vydání:

[…]“

10

Článek 640 tohoto řádu stanoví:

„Má-li soud za to, že návrh není dostatečně odůvodněný, nařídí soudní kanceláři, aby o tom informovala žalobce, přičemž jej vyzve, aby předložil důkazy.

Pokud žalobce na tuto výzvu neodpoví, svůj návrh nevezme zpět nebo pokud nelze návrhu vyhovět, soud jej odůvodněným rozhodnutím zamítne.

Tímto rozhodnutím není dotčena možnost zopakovat návrh, a to i v rámci řádného řízení.“

11

Článek 641 uvedeného řádu stanoví, že je-li návrhu vyhověno, nařídí soud druhému účastníku řízení, aby zaplatil peněžitou částku, a informuje jej o možnosti podat odpor ve lhůtě 40 dnů.

12

Článek 647 občanského soudního řádu, ve znění použitelném na spory v původních řízeních, nadepsaný „Vykonatelnost pro nepodání odporu nebo nečinnost žalovaného“, stanoví:

„Nebyl-li ve stanovené lhůtě podán odpor nebo nepodal-li žalovaný žalobu, [soud], který vydal platební rozkaz, na návrh žalobce, a to i ústní, prohlásí rozkaz za vykonatelný. […]

Byl-li rozkaz prohlášen za vykonatelný v souladu s tímto článkem, odpor již nelze podat ani v něm pokračovat, s výhradou ustanovení článku 650, a případná složená jistota bude vrácena.“

13

Článek 650 tohoto soudního řádu, který se týká opožděně podaného odporu, stanoví:

„Žalovaný může podat odpor i po uplynutí lhůty stanovené v rozkazu, pokud prokáže, že se o něm včas nedozvěděl z důvodu nesrovnalostí při oznamování nebo z důvodu nahodilé události nebo vyšší moci.

[…]

Po uplynutí lhůty deseti dnů od prvního exekučního úkonu žádný odpor podat nelze.“

14

Článek 2909 Codice civile (občanský zákoník) týkající se překážky věci pravomocně rozsouzené stanoví:

„Zjištění uvedená v rozsudcích, které zakládají překážku věci pravomocně rozsouzené, jsou závazná ve všech ohledech pro účastníky řízení, jejich dědice nebo jejich právní nástupce.“

15

Předkládající soud uvádí, že podle většinové judikatury Corte suprema di cassazione (Nejvyšší kasační soud, Itálie) zakládá rozkaz zaplatit určitou peněžitou částku, proti němuž nebyl podán odpor, překážku věci pravomocně rozsouzené nejen ve vztahu k pohledávce, jejíž zaplacení je uplatňováno, ale rovněž k titulu uplatněnému jako její základ, což vylučuje jakýkoliv pozdější přezkum skutečností uvedených pro odůvodnění návrhu. Tato judikatura vedla k tomu, že se na platební rozkaz, proti němuž nebyl podán odpor, uplatnila zásada „implicitní překážky věci pravomocně rozsouzené“, podle níž se má za to, že soud, který rozhodl o určité otázce, nezbytně rozhodl i o všech ostatních otázkách, které bylo třeba vyřešit předem.

16

Společnost SPV a další věřitelé podali u předkládajícího soudu návrh na exekuční řízení za účelem vymožení pohledávek vyplývajících ze smluv o financování uzavřených s YB. Toto řízení je založeno na platebním rozkazu, který se stal konečným, jelikož YB proti němu nepodal odpor.

17

Dotčené smlouvy o financování stanovily v případě prodlení dlužníka při plnění jeho povinností uplatnění smluvní pokuty a úroků z prodlení.

18

Exekuční soud, který měl za to, že ujednání týkající se výpočtu úroků z prodlení může mít zneužívající povahu, nařídil na jednání společnosti SPV, aby předložila smlouvy, na jejichž základě byl platební rozkaz vydán, a vyzval YB, aby se dostavil na příští jednání a vyjádřil svůj úmysl uplatnit zneužívající povahu tohoto ujednání.

19

Na pozdějším jednání YB prohlásil, že chce uplatnit zneužívající povahu uvedeného ujednání. Exekuční soud měl v důsledku toho na základě rozsudku ze dne 9. listopadu 2010, VB Pénzügyi Lízing (C‑137/08, EU:C:2010:659), za to, že může posoudit případně zneužívající povahu tohoto ujednání, a stanovil nové jednání. Ve svém podání společnost SPV uvedla, že překážka věci pravomocně rozsouzené pojící se k platebnímu rozkazu brání jakémukoli přezkumu ujednání smluv, na jejichž základě byl tento platební rozkaz vydán.

20

Předkládající soud uvádí, že pokud věřitel získal exekuční titul, může požádat o přikázání pohledávek, které má jeho dlužník vůči třetím osobám. Uvedený soud uvádí, že exekuční soud je povinen se ujistit o existenci platného exekučního titulu po celou dobu trvání exekučního řízení. Pravomoc tohoto soudu je tak omezena pouze na přezkoumání existence exekučního titulu, a nemůže se vztahovat na přezkum jeho „vlastního obsahu“. Takový přezkum soudního titulu je vyloučen rovněž v případě, že dlužník podá námitky proti výkonu rozhodnutí.

21

Předkládající soud, který připomíná judikaturu Soudního dvora týkající se povinností vnitrostátního soudu v oblasti ochrany spotřebitele a judikaturu týkající se možnosti vyloučit za určitých okolností uplatnění překážky věci pravomocně rozsouzené, si klade otázku, zda ve sporu, který projednává, má ujednání o výpočtu úroků z prodlení, jakož i o smluvní pokutě obsažené ve smlouvách, o které jde v původním řízení, případně zneužívající povahu.

22

V tomto ohledu upřesňuje, že soud, který vydal dotčený platební rozkaz, nerozhodl o případné zneužívající povaze výše uvedených ujednání a že vzhledem k tomu, že YB nepodal odpor, založil platební rozkaz překážku věci pravomocně rozsouzené. Na základě zásady „implicitní překážky věci pravomocně rozsouzené“ se tak má za to, že všechna ujednání obsažená ve smlouvách o financování, o které jde v původním řízení, včetně obou dotčených ujednání byla tímto soudem přezkoumána a vztahuje se na ně tato forma překážky věci pravomocně rozsouzené.

23

Z toho podle něj vyplývá, že exekuční soud nemůže posoudit zneužívající povahu ujednání smlouvy nejen z důvodu, že nepřezkoumává obsah platebního rozkazu vydaného na jejím základě, ale rovněž proto, že tento rozkaz, pokud proti němu dlužník nepodal odpor, založil překážku věci pravomocně rozsouzené. Podle předkládajícího soudu neexistence výslovného přezkumu zneužívající povahy ujednání v rámci řízení představuje neúplnou a nedostatečnou ochranu spotřebitele.

24

Za těchto podmínek se Tribunale di Milano (soud v Miláně, Itálie) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

„Brání články 6 a 7 směrnice 93/13/EHS a článek 47 [Listiny], a za jakých podmínek, takové vnitrostátní právní úpravě, jako je uvedená právní úprava, která brání exekučnímu soudu provést vlastní přezkum pravomocného soudního exekučního titulu a brání témuž soudu v případě, že spotřebitel vyjádří vůli uplatnit zneužívající povahu ujednání obsaženého ve smlouvě, na jejímž základě byl vydán exekuční titul, překonat účinky implicitní překážky věci pravomocně rozsouzené?“

25

V roce 2005 společnost BDB uzavřela s YX a ZW smlouvy o ručení za účelem zajištění dluhů společnosti.

26

Společnost BDB podala u předkládajícího soudu návrh na zahájení řízení o výkonu rozhodnutí týkajícího se nemovitostí, k nimž patří majetek, jehož vlastníky jsou YX a ZW. Toto řízení, do něhož vstoupili další věřitelé, je založeno na platebních rozkazech, které vydal soud v roce 2012 a 2013 ve prospěch společnosti BDB a těchto dalších věřitelů ve vztahu ke společnosti, hlavnímu dlužníkovi, a čtyřem ručitelům, mezi něž patří YX a ZW. Vzhledem k tomu, že proti těmto platebním rozkazům nebyl podán odpor, založily překážku věci pravomocně rozsouzené.

27

V průběhu řízení o výkonu rozhodnutí týkajícího se nemovitosti se ZW dovolávala svého postavení spotřebitelky, aby mohla uplatnit případně zneužívající povahu ujednání obsažených ve smlouvách o ručení, na jejichž základě byly platební rozkazy vydány.

28

Společnost BDB, stejně jako ostatní úvěrové instituce, které vstoupily do řízení o výkonu rozhodnutí týkajícího se nemovitosti, uvádějí, že ZW se nemůže dovolávat tohoto postavení vzhledem k tomu, že je společnicí společnosti, která je hlavním dlužníkem a s YX, který je statutárním zástupcem této společnosti, uzavřela manželský svazek. Kromě toho uvádějí, že nezávisle na uznání uvedeného postavení nemůže exekuční soud přezkoumávat takový formálně správný a konečný exekuční titul, jako je platební rozkaz, proti němuž nebyl podán odpor.

29

Předkládající soud má za to, že ZW má ve sporu, který projednává, postavení spotřebitelky z důvodu, že ke dni, kdy uzavřela smlouvy o ručení, o které jde v původním řízení, zaprvé nenabyla celý svůj podíl na základním kapitálu společnosti, která je dlužníkem, jenž činí 22 %, zadruhé nebylo prokázáno, že pobírala dividendy vztahující se k drženému podílu a konečně zatřetí bylo prokázáno, že od roku 1976 byla na základě pracovního poměru jakožto zaměstnankyně vázána s jinou společností, a že tudíž při uzavírání smluv o ručení nezastávala v orgánech společnosti, která je hlavním dlužníkem, žádnou funkci.

30

Pokud jde o možnost spotřebitele uplatňovat zneužívající povahu ujednání smlouvy, na jejímž základě byl vydán platební rozkaz, tento soud uvádí vnitrostátní pravidla týkající se exekučních řízení a upřesňuje, že v případě řízení o výkonu rozhodnutí týkajícího se nemovitostí podá věřitel na základě exekučního titulu návrh na exekuci věcného práva k nemovitosti, která náleží jeho dlužníkovi. Uvádí, že na základě pravomocí, které mohou být vykonány exekučním soudem při provádění exekučního řízení, tento soud nepřezkoumává „vlastní obsah“ exekučního titulu, jak vyplývá z bodu 20 tohoto rozsudku.

31

Upřesňuje rovněž, že ve vnitrostátním právu nevyžaduje podání námitek proti výkonu rozhodnutí zvláštní formální náležitosti, přičemž námitky mohou být podány na jednání před exekučním soudem i ústně nebo na tomto jednání může být podáno vyjádření.

32

Předkládající soud, který připomíná judikaturu Soudního dvora vymezující procesní autonomii členských států za účelem zajištění plné účinnosti hmotného práva Unie, judikaturu Soudního dvora týkající se povinností vnitrostátního soudu v oblasti ochrany spotřebitele, jakož i judikaturu Soudního dvora týkající se možnosti vyloučit za určitých okolností uplatnění překážky věci pravomocně rozsouzené, si klade otázku, zda ve sporu, který projednává, mají ujednání uvedená ve smlouvách o ručení dotčených v původním řízení, uzavřených mezi ZW a společností BDB, jakož i mezi ZW a ostatními věřiteli, na jejichž základě byly platební rozkazy vydány, případně zneužívající povahu.

33

V tomto ohledu předkládající soud uvádí, že podle věřitelů nemožnost uplatnit v této fázi zneužívající povahu těchto ujednání vzhledem k tomu, že ZW nepodala odpor, vyplývá rovněž z rozsudku ze dne 6. října 2009, Asturcom Telecomunicaciones (C‑40/08, EU:C:2009:615).

34

Předkládající soud nicméně zdůrazňuje, že na rozdíl od spotřebitele ve věci, v níž byl vydán rozsudek ze dne 6. října 2009, Asturcom Telecomunicaciones (C‑40/08, EU:C:2009:615), ZW ve sporu v původním řízení projevila vůli uplatnit zneužívající povahu některých ujednání, a ukončila tak nečinnost, která se projevovala až do vzniku implicitní překážky věci pravomocně rozsouzené vztahující se na exekuční tituly.

35

Tento soud má rovněž za to, že ke dni vydání platebních rozkazů, o něž jde v původním řízení, Soudní dvůr nestanovil podmínky, za kterých může být ručitel právnické osoby kvalifikován jako spotřebitel, přičemž tyto podmínky byly stanoveny později usneseními ze dne 19. listopadu 2015, Tarcău (C‑74/15, EU:C:2015:772), a ze dne 14. září 2016, Dumitraș (C‑534/15, EU:C:2016:700). Uvedený soud má tedy za to, že ZW nemohla rozhodnout s plnou znalostí věci, zda je třeba v rámci odporu proti platebním rozkazům namítat zneužívající povahu ujednání obsažených ve smlouvách uzavřených s prodávajícím nebo poskytovatelem vzhledem k tomu, že o svém postavení spotřebitelky nevěděla.

36

Předkládající soud se tak táže, zda nejistota ohledně možnosti kvalifikovat ručitele jako spotřebitele v okamžiku, kdy byly dotčené exekuční tituly vydány, může výkon práv přiznaných spotřebitelům vnitrostátní právní úpravou provádějící směrnici 93/13 znemožnit nebo nadměrně ztížit.

37

Předkládající soud rovněž upřesňuje, že podle zásad vnitrostátního procesního práva se v případě, že spotřebitel odpor nepodal, překážka věci pravomocně rozsouzené pojící se k platebnímu rozkazu vztahuje na nezneužívající povahu ujednání smlouvy o ručení, a to i při neexistenci jakéhokoli výslovného přezkumu zneužívající povahy těchto ujednání soudem, který tento platební rozkaz vydal. Z toho podle něj vyplývá jednak nemožnost uplatnit zneužívající povahu smluvních ujednání v řízení ve věci samé, a jednak nepřípustnost námitek proti exekuci, pokud je založena na důvodech, které měl účastník řízení uplatnit při vzniku exekučního titulu.

38

V tomto ohledu předkládající soud uvádí, že v bodě 49 rozsudku ze dne 26. ledna 2017, Banco Primus (C‑421/14, EU:C:2017:60), Soudní dvůr rozhodl, že směrnice 93/13 nebrání vnitrostátnímu pravidlu, které zakazuje vnitrostátnímu soudu znovu přezkoumat z úřední povinnosti zneužívající povahu ujednání smlouvy uzavřené s prodávajícím nebo poskytovatelem, pokud již bylo rozhodnuto o legalitě všech ujednání smlouvy s ohledem na tuto směrnici rozhodnutím zakládajícím překážku věci pravomocně rozsouzené. Dodává, že Soudní dvůr měl v tomto rozsudku rovněž za to, že pokud případně zneužívající povaha smluvních ujednání nebyla přezkoumána při předchozím soudním přezkumu sporné smlouvy, který byl skončen rozhodnutím zakládajícím překážku věci pravomocně rozsouzené, nebo pokud byla předmětem takového přezkumu pouze některá z těchto ujednání, musí vnitrostátní soud nicméně posoudit případně zneužívající povahu dotčených ujednání.

39

Předkládající soud má tak za to, že Soudní dvůr v uvedeném rozsudku stanovil podmínky, za kterých lze namítat explicitní překážku věci pravomocně rozsouzené za účelem zabránit vnitrostátnímu soudu, aby provedl přezkum zneužívající povahy smluvních ujednání. Naproti tomu má za to, že Soudní dvůr dosud neměl příležitost přezkoumat slučitelnost zásady „implicitní překážky věci pravomocně rozsouzené“ s články 6 a 7 směrnice 93/13, jakož i s článkem 47 Listiny.

40

Za těchto podmínek se Tribunale di Milano (soud v Miláně) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

41

Rozhodnutím předsedy Soudního dvora ze dne 23. února 2021 byly věci C‑693/19 a C‑831/19 spojeny pro účely ústní části řízení a rozsudku.

42

Společnost BDB namítá nepřípustnost žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce vzhledem k tomu, že ZW není spotřebitelkou, a směrnice 93/13 se na ni proto nevztahuje.

43

V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury je v rámci řízení upraveného v článku 267 SFEU, které je založeno na jasném rozdělení funkcí mezi vnitrostátními soudy a Soudním dvorem, ke zjištění a posouzení skutkových okolností sporu v původním řízení i k výkladu a uplatňování vnitrostátního práva příslušný pouze vnitrostátní soud. Stejně tak je věcí pouze vnitrostátního soudu, kterému byl spor předložen a jenž musí nést odpovědnost za soudní rozhodnutí, které bude vydáno, posoudit s ohledem na konkrétní okolnosti věci nezbytnost a relevanci otázek, které klade Soudnímu dvoru. V důsledku toho, týkají-li se položené otázky výkladu unijního práva, je Soudní dvůr v zásadě povinen rozhodnout (rozsudek ze dne 14. června 2012, Banco Español de Crédito, C‑618/10, EU:C:2012:349, bod 76 a citovaná judikatura).

44

Soudní dvůr tak může odmítnout žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podanou vnitrostátním soudem pouze tehdy, je-li zjevné, že žádaný výklad unijního práva nemá žádný vztah k realitě nebo předmětu sporu v původním řízení, jestliže se jedná o hypotetický problém nebo také jestliže Soudní dvůr nedisponuje skutkovými nebo právními poznatky nezbytnými pro užitečnou odpověď na jemu položené otázky (rozsudek ze dne 14. června 2012, Banco Español de Crédito, C‑618/10, EU:C:2012:349, bod 77 a citovaná judikatura).

45

V projednávané věci tomu tak není.

46

Z předkládacího rozhodnutí a ze spisu, který má Soudní dvůr k dispozici, totiž vyplývá, že na rozdíl od svého manžela YX musí být ZW kvalifikována jako spotřebitelka, jelikož ke dni uzavření smluv o ručení se společností BDB a ostatními věřiteli ZW jednala mimo rámec obchodní nebo výrobní činnosti nebo povolání a neudržovala funkční vztahy s dotyčnou společností, která je hlavním dlužníkem. Podle předkládajícího soudu byla ZW od roku 1976 na základě pracovního poměru vázána s jinou společností a v dotčené společnosti nezastávala žádnou vedoucí či řídící funkci. Předkládající soud za tímto účelem uvedl, že s ohledem na dokumenty předložené ZW v průběhu exekučního řízení nabyla ZW podíl ve výši 22 % na základním kapitálu této společnosti dne 31. ledna 2013, zatímco všechny smlouvy o ručení mezi ZW a věřiteli byly uzavřeny před tímto datem a platební rozkaz, který získala společnost BDB, byl vydán rovněž před nabytím tohoto podílu ZW.

47

Jak přitom uvedl generální advokát v bodě 51 svého stanoviska, z rozsudku ze dne 30. května 2013, Asbeek Brusse a de Man Garabito (C‑488/11, EU:C:2013:341, bod 29), vyplývá, že se směrnice 93/13 vztahuje na „všechny smlouvy“ uzavírané mezi spotřebitelem a prodávajícím nebo poskytovatelem, přičemž čl. 2 písm. b) této směrnice definuje spotřebitele jako fyzickou osou, která ve smlouvách, na které se vztahuje tato směrnice, jedná pro účely, které nespadají do rámce její obchodní nebo výrobní činnosti nebo povolání.

48

Vzhledem k tomu, že ZW dotčenou smlouvu o ručení neuzavřela v rámci své obchodní nebo výrobní činnosti nebo povolání, musí být proto tato smlouva považována za smlouvu uzavřenou mezi prodávajícím nebo poskytovatelem a spotřebitelem, a spadá tedy do působnosti směrnice 93/13.

49

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce je tedy třeba považovat za přípustnou.

50

Podstatou otázek předkládajícího soudu položených ve věci C‑693/19 a ve věci C‑831/19, které je třeba přezkoumat společně, je, zda čl. 6 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 směrnice 93/13 musejí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, která stanoví, že vydá-li soud na návrh věřitele platební rozkaz, proti němuž dlužník nepodal odpor, exekuční soud nemůže z důvodu, že se překážka věci pravomocně rozsouzené pojící se k tomuto platebnímu rozkazu implicitně vztahuje na platnost ujednání smlouvy, která sloužila jako základ pro uvedený platební rozkaz, přičemž je vyloučen jakýkoli přezkum platnosti uvedených ujednání, později přezkoumat případnou zneužívající povahu uvedených ujednání smlouvy. Ve věci C‑831/19 se předkládající soud rovněž táže, zda má v tomto ohledu nějaký dopad okolnost, že v okamžiku, kdy se platební rozkaz stal konečným, dlužník nevěděl, že může být kvalifikován jako „spotřebitel“ ve smyslu této směrnice.

51

Podle ustálené judikatury Soudního dvora platí, že systém ochrany zavedený směrnicí 93/13 vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči prodávajícímu nebo poskytovateli, co se týče vyjednávací síly i úrovně informovanosti (viz zejména rozsudek ze dne 26. ledna 2017, Banco Primus, C‑421/14, EU:C:2017:60, bod 40 a citovaná judikatura).

52

Vzhledem k takovémuto nerovnému postavení stanoví čl. 6 odst. 1 této směrnice, že zneužívající ujednání nejsou pro spotřebitele závazná. Jedná se o závazné ustanovení, které má nahradit formální rovnováhu, již smlouva nastoluje mezi právy a povinnostmi smluvních stran, skutečnou rovnováhou, která má nastolit rovnost mezi smluvními stranami (viz zejména rozsudky ze dne 21. prosince 2016, Gutiérrez Naranjo a další, C‑154/15, C‑307/15 a C‑308/15, EU:C:2016:980, body 53 a 55, jakož i ze dne 26. ledna 2017, Banco Primus, C‑421/14, EU:C:2017:60, bod 41).

53

V tomto ohledu z ustálené judikatury Soudního dvora vyplývá, že vnitrostátní soud má povinnost posuzovat zneužívající povahu smluvního ujednání spadajícího do působnosti směrnice 93/13 z úřední povinnosti a odstraňovat tak nerovnováhu, která existuje mezi spotřebitelem a prodávajícím nebo poskytovatelem, pokud má za tímto účelem k dispozici nezbytné informace o právním a skutkovém stavu (rozsudky ze dne 14. března 2013, Aziz, C‑415/11, EU:C:2013:164, bod 46 a citovaná judikatura; ze dne 21. prosince 2016, Gutiérrez Naranjo a další, C‑154/15, C‑307/15 a C‑308/15, EU:C:2016:980, bod 58, jakož i ze dne 26. ledna 2017, Banco Primus, C‑421/14, EU:C:2017:60, bod 43).

54

Kromě toho směrnice 93/13 ukládá členským státům povinnost – jak vyplývá z jejího čl. 7 odst. 1 ve spojení s jejím dvacátým čtvrtým bodem odůvodnění – zajistit odpovídající a účinné prostředky zabraňující dalšímu používání zneužívajících ujednání ve smlouvách, které uzavírají prodávající nebo poskytovatelé se spotřebiteli (rozsudek ze dne 26. června 2019, Addiko Bank, C‑407/18, EU:C:2019:537, bod 44 a citovaná judikatura).

55

I když Soudní dvůr již v několika ohledech a s přihlédnutím k požadavkům vyplývajícím z čl. 6 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 směrnice 93/13 vymezil způsob, jakým má vnitrostátní soud zajistit ochranu práv, která spotřebitelům vyplývají z této směrnice, nic to nemění na tom, že unijní právo v zásadě neharmonizuje řízení použitelná při přezkumu údajně zneužívající povahy smluvního ujednání, a že tato řízení tudíž spadají do působnosti vnitrostátních právních řádů členských států na základě zásady procesní autonomie členských států, avšak za podmínky, že nejsou méně příznivá než ta, kterými se řídí obdobné situace ve vnitrostátním právu (zásada rovnocennosti), a v praxi neznemožňují nebo nadměrně neztěžují výkon práv přiznaných unijním právem (zásada efektivity) (viz zejména rozsudek ze dne 26. června 2019, Addiko Bank, C‑407/18, EU:C:2019:537, body 45 a 46, jakož i citovaná judikatura).

56

Za těchto podmínek je třeba určit, zda tato ustanovení vyžadují, aby exekuční soud přezkoumal případně zneužívající povahu smluvních ujednání bez ohledu na vnitrostátní procesní pravidla uplatňující zásadu překážky věci pravomocně rozsouzené ve vztahu k soudnímu rozhodnutí, které výslovně neodráží žádný přezkum této otázky.

57

V tomto ohledu je třeba připomenout význam, který má jak v unijním právním řádu, tak ve vnitrostátních právních řádech zásada překážky věci pravomocně rozsouzené. Soudní dvůr měl již totiž příležitost upřesnit, že za účelem zajištění jak stability práva a právních vztahů, tak řádného výkonu spravedlnosti je důležité, aby soudní rozhodnutí, která se po vyčerpání možných procesních prostředků nebo po uplynutí lhůt stanovených pro tyto procesní prostředky stala konečnými, již nemohla být zpochybněna (viz zejména rozsudky ze dne 6. října 2009, Asturcom Telecomunicaciones, C‑40/08, EU:C:2009:615, body 35 a 36, jakož i ze dne 26. ledna 2017, Banco Primus, C‑421/14, EU:C:2017:60, bod 46).

58

Soudní dvůr tak uznal, že ochrana spotřebitele není absolutní. Konkrétně měl za to, že unijní právo neukládá vnitrostátnímu soudu, aby nepoužil vnitrostátní procesní pravidla spojující s určitým rozhodnutím překážku věci rozsouzené, i kdyby to umožňovalo napravit porušení ustanovení jakéhokoli druhu obsaženého ve směrnici 93/13 (viz zejména rozsudky ze dne 6. října 2009, Asturcom Telecomunicaciones, C‑40/08, EU:C:2009:615, bod 37, jakož i ze dne 21. prosince 2016, Gutiérrez Naranjo a další, C‑154/15, C‑307/15 a C‑308/15, EU:C:2016:980, bod 68), avšak s výhradou dodržování zásad rovnocennosti a efektivity v souladu s judikaturou připomenutou v bodě 55 tohoto rozsudku.

59

Ohledně zásady rovnocennosti je třeba uvést, že Soudní dvůr nemá k dispozici žádnou skutečnost, která by mohla vyvolat pochybnost o souladu vnitrostátní právní úpravy, o kterou se jedná ve věcech v původních řízeních, s touto zásadou. Jeví se, jak uvádí italská vláda, že vnitrostátní právo neumožňuje exekučnímu soudu přezkoumat platební rozkaz zakládající překážku věci pravomocně rozsouzené, a to ani v případě případného porušení vnitrostátních kogentních pravidel.

60

Pokud jde o zásadu efektivity, Soudní dvůr uvedl, že každý případ, v němž vyvstává otázka, zda vnitrostátní procesní ustanovení znemožňuje nebo nadměrně ztěžuje použití unijního práva, musí být analyzován s přihlédnutím k postavení tohoto ustanovení v řízení jako celku, k jeho průběhu a zvláštnostem, jakož i případně základním zásadám vnitrostátního právního systému, jako jsou například právo na obhajobu, zásada právní jistoty a řádný průběh řízení (rozsudek ze dne 22. dubna 2021, Profi Credit Slovakia, C‑485/19, EU:C:2021:313, bod 53). Soudní dvůr měl za to, že dodržování zásady efektivity nemůže nicméně vést až k tomu, že zcela nahradí úplnou nečinnost dotyčného spotřebitele (rozsudek ze dne 1. října 2015, ERSTE Bank Hungary, C‑32/14, EU:C:2015:637, bod 62).

61

Kromě toho Soudní dvůr upřesnil, že povinnost členských států zajistit účinnost práv, která jednotlivcům vyplývají z unijního práva, s sebou nese zejména pro práva vyplývající ze směrnice 93/13 požadavek účinné soudní ochrany, který je znovu potvrzený v čl. 7 odst. 1 této směrnice a zakotvený rovněž v článku 47 Listiny, který se použije mimo jiné při stanovení procesních podmínek týkajících se žalob založených na takových právech (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 10. června 2021, BNP Paribas Personal Finance, C‑776/19 až C‑782/19, EU:C:2021:470, bod 29 a citovaná judikatura).

62

Soudní dvůr v tomto ohledu rozhodl, že bez účinného přezkumu případně zneužívající povahy ujednání dotyčné smlouvy nelze zaručit dodržování práv přiznaných směrnicí 93/13 (rozsudek ze dne 4. června 2020, Kancelaria Medius, C‑495/19, EU:C:2020:431, bod 35 a citovaná judikatura).

63

Z toho vyplývá, že podmínky stanovené vnitrostátními právními řády, na které odkazuje čl. 6 odst. 1 směrnice 93/13, nemohou zasahovat do podstaty práva nebýt vázán ujednáním, o němž se má za to, že je zneužívající, které pro spotřebitele vyplývá z tohoto ustanovení, jak jej vykládá judikatura Soudního dvora připomenutá zejména v bodě 53 tohoto rozsudku (rozsudky ze dne 21. prosince 2016, Gutiérrez Naranjo a další, C‑154/15, C‑307/15 a C‑308/15, EU:C:2016:980, bod 71, jakož i ze dne 26. ledna 2017, Banco Primus, C‑421/14, EU:C:2017:60, bod 51).

64

Ve věcech v původních řízeních vnitrostátní právní úprava stanoví, že v rámci exekučního řízení týkajícího se platebních rozkazů, které nebyly zpochybněny, exekuční soud nemůže přezkoumat meritum platebního rozkazu, ani z úřední povinnosti nebo na návrh spotřebitele přezkoumávat zneužívající povahu smluvních ujednání, která tvoří základ pro tento platební rozkaz, a to z důvodu implicitní překážky věci pravomocně rozsouzené, kterou tento platební rozkaz zakládá.

65

Vnitrostátní právní úprava, podle níž se má za to, že k přezkumu zneužívající povahy smluvních ujednání došlo z úřední povinnosti a vztahuje se na něj překážka věci pravomocně rozsouzené, i když v takovém rozhodnutí, jako je rozhodnutí o vydání platebního rozkazu, chybí jakékoli odůvodnění za tímto účelem, může přitom s ohledem na povahu a význam veřejného zájmu, který je podkladem pro ochranu, kterou směrnice 93/13 přiznává spotřebitelům, zbavit povinnost, která přísluší vnitrostátnímu soudu přezkoumat z úřední povinnosti případně zneužívající povahu smluvních ujednání, její podstaty.

66

Z toho vyplývá, že v takovém případě požadavek účinné soudní ochrany vyžaduje, aby exekuční soud mohl posoudit, a to i poprvé, případně zneužívající povahu smluvních ujednání, která sloužila jako základ pro platební rozkaz, který soud vydal na návrh věřitele a proti němuž dlužník nepodal odpor.

67

Jak uvedl generální advokát v bodech 56 a 57 svého stanoviska, skutečnost, že dlužník v okamžiku, kdy se toto dřívější soudní rozhodnutí stalo konečným, o svém postavení spotřebitele ve smyslu směrnice 93/13 nevěděl, je irelevantní, jelikož jak bylo připomenuto v bodě 53 tohoto rozsudku, vnitrostátní soud je povinen posoudit z úřední povinnosti zneužívající povahu smluvního ujednání spadajícího do působnosti této směrnice.

68

Z výše uvedeného vyplývá, že na otázky položené ve věcech C‑693/19 a C‑831/19 je třeba odpovědět tak, že čl. 6 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 směrnice 93/13 musejí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, která stanoví, že vydá-li soud na návrh věřitele platební rozkaz, proti němuž dlužník nepodal odpor, exekuční soud nemůže z důvodu, že se překážka věci pravomocně rozsouzené pojící se k tomuto platebnímu rozkazu implicitně vztahuje na platnost ujednání smlouvy, která sloužila jako základ pro uvedený platební rozkaz, přičemž je vyloučen jakýkoli přezkum platnosti uvedených ujednání, později přezkoumat případnou zneužívající povahu uvedených ujednání smlouvy. Okolnost, že dlužník v okamžiku, kdy se platební rozkaz stal konečným, nevěděl, že může být kvalifikován jako „spotřebitel“ ve smyslu této směrnice, je v tomto ohledu irelevantní.

69

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (velký senát) rozhodl takto:

Článek 6 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách musejí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, která stanoví, že vydá-li soud na návrh věřitele platební rozkaz, proti němuž dlužník nepodal odpor, exekuční soud nemůže z důvodu, že se překážka věci pravomocně rozsouzené pojící se k tomuto platebnímu rozkazu implicitně vztahuje na platnost ujednání smlouvy, která sloužila jako základ pro uvedený platební rozkaz, přičemž je vyloučen jakýkoli přezkum platnosti uvedených ujednání, později přezkoumat případnou zneužívající povahu uvedených ujednání smlouvy. Okolnost, že dlužník v okamžiku, kdy se platební rozkaz stal konečným, nevěděl, že může být kvalifikován jako „spotřebitel“ ve smyslu této směrnice, je v tomto ohledu irelevantní.