–

za SIA „Soho Group“ I. Šimulīte,

–

za lotyšskou vládu V. Kalniņa a V. Soņeca, jako zmocněnkyněmi,

–

za italskou vládu G. Palmieri, jako zmocněnkyní, ve spolupráci s G. Rocchittou, avvocato dello Stato,

–

za Evropskou komisi I. Rubene a G. Goddin, jako zmocněnkyněmi,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 3 písm. g) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (Úř. věst. 2008, L 133, s. 66).

2

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi společností SIA „Soho Group“ a Patērētāju tiesību aizsardzības centrs (Středisko pro ochranu práv spotřebitelů, Lotyšsko) (dále jen „SOPS“) ve věci návrhu na zrušení rozhodnutí SOPS, kterým byla společnosti Soho Group uložena pokuta za porušení kolektivních zájmů spotřebitelů.

3

Body 19, 20, 26, 28 a 43 odůvodnění směrnice 2008/48 znějí takto:

[…]

[…]

[…]

4

Podle článku 1 je účelem směrnice 2008/48 harmonizovat některé aspekty právní úpravy členských států, která se týká smluv o spotřebitelském úvěru.

5

Článek 2 odst. 6 této směrnice stanoví, že členské státy mohou stanovit, že pro úvěrové smlouvy, které stanoví možnost ujednání mezi věřitelem a spotřebitelem o odložení platby nebo metodách splácení, pokud je spotřebitel již v prodlení podle původní úvěrové smlouvy, se použijí pouze některá ustanovení této směrnice.

6

Podle článku 3 uvedené směrnice:

„Pro účely této směrnice se rozumí

[…]

[…]

[…]“

7

Článek 5 směrnice 2008/48, nadepsaný „Předsmluvní informace“, v odst. 1 písm. c), g) a i) uvádí informace, které musí být spotřebiteli poskytnuty před tím, než je spotřebitel vázán smlouvou nebo nabídkou úvěru, kterými jsou „celková výše úvěru a podmínky jeho čerpání“, „[RPSN] a celková částka splatná spotřebitelem“, jakož i případně „veškeré ostatní poplatky vyplývající z úvěrové smlouvy a podmínky, za nichž lze tyto poplatky změnit“.

8

Článek 8 této směrnice, nadepsaný „Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“, v odstavci 1 stanoví:

„Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“

9

Článek 10 uvedené směrnice, nadepsaný „Informace, které mají být uvedeny v úvěrových smlouvách“, ve svém odstavci 2 stanoví informace, které musí být uvedeny „jasně a výstižně“. Mezi těmito informacemi jsou v písmenech d), g), k) a u) uvedeny „celková výše úvěru a podmínky čerpání“, „[RPSN] a celková částka splatná spotřebitelem, vypočtená v okamžiku uzavření úvěrové smlouvy; uvedou se veškeré předpoklady použité pro výpočet této roční procentní sazby nákladů“, a případně „veškeré ostatní poplatky vyplývající z úvěrové smlouvy a podmínky, za nichž lze tyto poplatky změnit“, jakož i „ostatní smluvní podmínky“.

10

Článek 19 směrnice 2008/48, nadepsaný „Výpočet [RPSN]“, v odstavci 2 stanoví, že pro účely výpočtu roční procentní sazby nákladů „se stanoví celkové náklady úvěru pro spotřebitele, s výjimkou veškerých nákladů splatných spotřebitelem v důsledku neplnění některého ze závazků stanovených v úvěrové smlouvě a jiných nákladů než kupní ceny, kterou je povinen za koupi zboží nebo poskytnutí služeb zaplatit bez ohledu na to, zda je transakce uskutečněna v hotovosti nebo na úvěr“.

11

Pojem „celkové náklady úvěru pro spotřebitele“ vycházející ze směrnice 2008/48 převzalo Ministru kabineta noteikumi Nr. 1219 „Noteikumi par patērētāja kreditēšanu“ (nařízení Rady ministrů č. 1219 o „Pravidlech spotřebitelského úvěru“) ze dne 28. prosince 2010 (Latvijas Vēstnesis, 2011, č. 2), kterými se řídí výpočet RPSN.

12

Patērētāju tiesību aizsardzības likums (zákon o ochraně práv spotřebitelů), ve znění použitelném na spor v původním řízení (dále jen „zákon o OPS“), přebírá ve svém čl. 1 odst. 9 definici „celkových nákladů úvěru pro spotřebitele“, jak je formulována ve směrnici 2008/48.

13

Článek 8 tohoto zákona, nadepsaný „Spotřebitelský úvěr“, uvádí:

„[…]

(22)   Náklady smlouvy o spotřebitelském úvěru musí být přiměřené a musí být v souladu s poctivou obchodní praxí. Celkové náklady úvěru pro spotřebitele se vypočtou postupy stanovenými zákonnými a podzákonnými předpisy upravujícími spotřebitelské úvěry.

(23)   Požadavky uvedené v odstavci 22 tohoto článku se nepovažují za splněné v případě, kdy celkové náklady úvěru pro spotřebitele přesahují sazbu 0,55 % denně z částky úvěru od prvního do sedmého dne (včetně) doby trvání úvěru, sazbu 0,25 % denně z částky úvěru od osmého do čtrnáctého dne (včetně) doby trvání úvěru a sazbu 0,2 % denně z částky úvěru od patnáctého dne doby trvání úvěru. Ve smlouvách, podle kterých je úvěr splatný na základě výzvy, nebo podle kterých je doba trvání úvěru delší než 30 dnů, se požadavky uvedené v odstavci 22 tohoto článku nepovažují za splněné v případě, kdy celkové náklady úvěru pro spotřebitele přesahují sazbu 0,25 % denně z částky úvěru. Omezení celkových nákladů úvěru pro spotřebitele se nevztahují na smlouvy o spotřebitelském úvěru, podle kterých se pro účely jejich uzavření předává věřiteli jako zástava věc a na základě nichž je odpovědnost spotřebitele omezena výlučně na zastavenou věc.

[…]“

14

Společnost Soho Group je úvěrová instituce specializovaná na on-line poskytování drobných krátkodobých zápůjček. Obchodní praktika této společnosti spočívá v poskytování úvěrových služeb ve formě zápůjček ve výši od 70 eur do 425 eur spotřebitelům na dobu, která, jak vyplývá z předkládacího rozhodnutí, může činit 30 dnů až 12 měsíců.

15

SOPS při kontrole internetových stránek společnosti zjistilo, že společnost Soho Group nabízí úvěrové smlouvy obsahující ujednání nadepsané „Prodloužení doby splatnosti zápůjčky“. Podle tohoto ujednání může dlužník požádat o prodloužení doby trvání zápůjčky tím, že na běžný účet věřitele uhradí poplatky za prodloužení, které závisí na výši a době trvání zápůjčky. Po obdržení platby věřitel zašle oznámení potvrzující prodloužení uvedené doby za zvláštních podmínek úvěrové smlouvy nebo platebního kalendáře, nebo odmítne toto prodloužení poskytnout, aniž je nutné toto odmítnutí odůvodnit.

16

Po provedení této kontroly SOPS dospělo k závěru, že pokud jde o prodloužení doby splatnosti úvěru, nabízí společnost Soho Group spotřebitelům úvěrové smlouvy, jejichž celkové denní náklady nejsou v souladu s čl. 8 odst. 23 zákona o OPS. V důsledku toho mělo SOPS za to, že náklady na úvěrovou smlouvu nabízenou spotřebitelům společností Soho Group nejsou ani přiměřené, ani v souladu s poctivou obchodní praxí ve smyslu čl. 8 odst. 22 tohoto zákona. Mělo tak za to, že celkové náklady úvěru zahrnují poplatky za prodloužení doby splatnosti úvěru z důvodu, že podmínky prodloužení doby splatnosti úvěru jsou součástí ujednání a podmínek sjednaných mezi věřitelem a dlužníkem v úvěrové smlouvě.

17

SOPS uložilo rozhodnutím ze dne 21. února 2017 společnosti Soho Group pokutu ve výši 25000 eur.

18

Poté, co administratīvā rajona tiesa (okresní správní soud, Lotyšsko) zamítl žalobu společnosti Soho Group znějící na zrušení tohoto rozhodnutí, podala společnost Soho Group odvolání k Administratīvā apgabaltiesa (krajský správní soud, Lotyšsko), který rozsudkem ze dne 4. prosince 2018 potvrdil rozhodnutí administratīvā rajona tiesa (okresní správní soud).

19

Administratīvā apgabaltiesa (krajský správní soud) měl v tomto rozsudku za to, že když byla doba platnosti úvěrové smlouvy, o níž se jedná ve věci v původním řízení, prodloužena, náklady spojené s využíváním úvěru po dobu jeho prodloužení se staly známými a tvoří náklady na úvěr, na které se uplatní omezení stanovená zákonem o OPS.

20

Společnost Soho Group podala k předkládajícímu soudu kasační opravný prostředek, v němž tvrdí, že platba poplatků za prodloužení není povinná pro získání zápůjčky nebo její využití. Ostatně prodloužení smlouvy o úvěru je pouze jednou ze tří možností, které se nabízejí při splatnosti zápůjčky. Další dvě možnosti spočívají ve splacení zápůjčky bez další platby, nebo v nesplacení zápůjčky, což má za následek výpočet úroků z prodlení. Podle společnosti Soho Group, vzhledem k tomu, že prodloužení splatnosti úvěru není v okamžiku uzavření této smlouvy, tj. v okamžiku, kdy jsou stanoveny celkové náklady úvěru a vypočtena RPSN, známo, nemohou být poplatky za toto prodloužení zahrnuty do celkových nákladů úvěru.

21

Předkládající soud poznamenává, že je třeba určit, zda „celkové náklady úvěru pro spotřebitele“ zahrnují poplatky za prodloužení doby splatnosti úvěru, neboť podmínky jejího případného prodloužení jsou součástí ujednání a podmínek sjednaných mezi věřitelem a dlužníkem v úvěrové smlouvě.

22

Předkládající soud v tomto ohledu uvádí, že judikatura Soudního dvora potvrzuje širokou povahu pojmu „celkové náklady úvěru pro spotřebitele“ ve smyslu směrnice 2008/48 a že tato judikatura uznává, že věřitel může rovněž vybírat poplatky, které tato směrnice neuvádí.

23

Předkládající soud má však pochybnosti o tom, zda se uvedený pojem na takové poplatky vztahuje.

24

Tento soud dále upřesňuje, že z určitých zvláštních ujednání úvěrové smlouvy, o níž se jedná ve věci v původním řízení, vyplývá, že věřitel považuje prodloužení této smlouvy za přijatelné řešení, které má zabránit nesplnění smluvních povinností. To vyplývá jak z podrobnosti těchto ujednání, tak z velkého počtu úvěrových smluv prodlužovaných v praxi.

25

Za těchto podmínek se Augstākā tiesa (Senāts) (senát Nejvyššího soudu, Lotyšsko) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

26

Podstatou otázek předkládajícího soudu, které je třeba zkoumat společně, je, zda pojem „celkové náklady úvěru pro spotřebitele“ uvedený v čl. 3 písm. g) směrnice 2008/48 musí být vykládán v tom smyslu, že tento pojem zahrnuje poplatky za prodloužení doby splatnosti úvěru v případě, že podmínky jejího případného prodloužení jsou součástí ujednání a podmínek sjednaných mezi věřitelem a dlužníkem v úvěrové smlouvě.

27

Úvodem je třeba zdůraznit, že cílem směrnice 2008/48 je podle jejího článku 1 pouze harmonizovat některé aspekty pravidel pro smlouvy o spotřebitelském úvěru a že neobsahuje harmonizační pravidla týkající se odkladu splatnosti úvěru. Tato směrnice ve svém čl. 2 odst. 6 uvádí pouze případy prodlení, o něž se ve věci v původním řízení nejedná. Mimoto, jak tvrdí všichni účastníci původního řízení, otázka maximální výše přípustných nákladů na úvěr není uvedenou směrnicí upravena, takže členské státy mají i nadále pravomoc stanovit takové náklady (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 26. března 2020, Mikrokasa a Revenue Niestandaryzowany Sekurytyzacyjny Fundusz Inwestycyjny Zamknięty, C‑779/18, EU:C:2020:236, body 40 a 48).

28

Podle čl. 3 písm. g) směrnice 2008/48 pojem „celkové náklady úvěru pro spotřebitele“ zahrnuje „veškeré náklady, včetně úroku, provizí, daní a veškerých dalších poplatků, které spotřebitel musí zaplatit v souvislosti s úvěrovou smlouvou a které jsou věřiteli známy, s výjimkou nákladů na notáře“.

29

Ze znění tohoto ustanovení vyplývá, že z této definice jsou výslovně vyloučeny pouze „náklady na notáře“. Dále tato definice neupřesňuje, zda jsou poplatky, které jsou v ní uvedeny, omezeny na ty, které jsou nezbytné pro získání úvěru.

30

Z tohoto znění naproti tomu vyplývá, že pojem „celkové náklady úvěru pro spotřebitele“ zahrnuje „veškeré další poplatky, které spotřebitel musí zaplatit v souvislosti s úvěrovou smlouvou a které jsou věřiteli známy“, a že „náklady související s doplňkovými službami týkajícími se dané úvěrové smlouvy […] jsou rovněž“ zahrnuty mezi tyto poplatky. Podle judikatury Soudního dvora tento pojem označuje veškeré náklady, které spotřebitel musí zaplatit v souvislosti s úvěrovou smlouvou a které jsou věřiteli známy (rozsudky ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová, C‑377/14, EU:C:2016:283, bod 84, jakož i ze dne 8. prosince 2016, Verein für Konsumenteninformation, C‑127/15, EU:C:2016:934, bod 34), včetně poplatků, které je dlužník povinen zaplatit věřiteli (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 12. července 2012, SC Volksbank România, C‑602/10, EU:C:2012:443, bod 65).

31

Za účelem zajištění rozsáhlé ochrany spotřebitelů zvolil unijní normotvůrce v čl. 3 písm. g) směrnice 2008/48 širokou definici pojmu „celkové náklady úvěru pro spotřebitele“ (rozsudek ze dne 26. března 2020, Mikrokasa a Revenue Niestandaryzowany Sekurytyzacyjny Fundusz inwestycyjny Zamknięty, C‑779/18, EU:C:2020:236, bod 39 a citovaná judikatura).

32

Definice pojmu „celkové náklady úvěru pro spotřebitele“ nejen že neobsahuje v tomto ohledu žádné omezení týkající se doby platnosti úvěrové smlouvy, ale především se uvedený pojem vztahuje na náklady a rozdělení nákladů po dobu platnosti této smlouvy (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 11. září 2019, Lexitor, C‑383/18, EU:C:2019:702, body 23 a 31 až 33). To je ostatně potvrzeno bodem 20 odůvodnění směrnice 2008/48, podle kterého se pojem „celkové náklady úvěru pro spotřebitele“ rozumí „ v souvislosti s úvěrovou smlouvou“.

33

Z toho vyplývá, že se pojem „celkové náklady úvěru pro spotřebitele“ vztahuje jak na náklady spojené se získáním úvěru, tak na náklady spojené s jeho využíváním v čase.

34

Kromě toho je třeba upřesnit, že k tomu, aby poplatky za případné prodloužení úvěrové smlouvy, stanovené v této smlouvě, splňovaly podmínky připomenuté v bodě 30 tohoto rozsudku, a mohly tedy být zohledněny při výpočtu „celkových nákladů úvěru pro spotřebitele“ ve smyslu čl. 3 písm. g) směrnice 2008/48, jednak musí být v uvedené smlouvě upřesněny konkrétní a přesné podmínky tohoto případného prodloužení a jednak musí být tyto poplatky věřiteli známy, takže spotřebitel může uvedené poplatky určit na základě smluvních ustanovení, zejména v závislosti na délce doby využívání úvěru.

35

Pokud jde o tyto podmínky prodloužení doby splatnosti úvěru, je třeba uvést, že jak vyplývá ze zjištění předkládajícího soudu, jsou tyto podmínky součástí ujednání a podmínek sjednaných v úvěrové smlouvě uzavřené mezi věřitelem a dlužníkem. Stejně tak je nesporné, i když tento soud upřesňuje, že věřitel může odmítnout prodloužení smlouvy, aniž by toto odmítnutí muselo být odůvodněno, že k tomuto prodloužení může dojít až v návaznosti na žádost spotřebitele v tomto smyslu, souhlas věřitele a zaplacení poplatků za prodloužení spotřebitelem na běžný účet věřitele.

36

Z toho vyplývá, že v rámci takových úvěrových smluv, jako jsou smlouvy, o něž se jedná v původním řízení, je tím, kdo je povinen zaplatit poplatky za její prodloužení, spotřebitel a že tyto poplatky jsou věřiteli známy, to znamená, že jsou určeny nebo určitelné.

37

Společnost Soho Group, italská vláda a Evropská komise nicméně ve svých písemných vyjádřeních tvrdí, že vzhledem k okolnosti, že prodloužení smlouvy, o niž se jedná v původním řízení, není při uzavření této smlouvy jisté, nemohou poplatky související s tímto prodloužením spadat pod pojem „celkové náklady úvěru pro spotřebitele“ ve smyslu čl. 3 písm. g) směrnice 2008/48.

38

Nejprve je třeba uvést, že jak vyplývá z definic uvedených v článku 3 směrnice 2008/48, pojem „celkové náklady úvěru pro spotřebitele“ souvisí s pojmy „celková výše úvěru“ a „celková částka splatná spotřebitelem“ pro účely výpočtu RPSN.

39

Vzhledem k tomu, že článek 3 směrnice 2008/48 neobsahuje v souvislosti s těmito pojmy žádný odkaz na vnitrostátní právo, musí být každý z nich považován za autonomní pojem unijního práva, který musí být na unijním území vykládán jednotným způsobem (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 14. listopadu 2019, State Street Bank International, C‑255/18, EU:C:2019:967, bod 33).

40

Dále, pokud jde na jedné straně o pojem „celková výše úvěru“ ve smyslu směrnice 2008/48, je tento pojem definován v jejím čl. 3 písm. l) jako strop nebo souhrn všech částek, jež jsou dány k dispozici podle úvěrové smlouvy.

41

Na druhé straně podle čl. 3 písm. i) této směrnice se RPSN rozumí „celkové náklady úvěru pro spotřebitele“ vyjádřené jako roční procento celkové výše úvěru, případně včetně nákladů podle čl. 19 odst. 2 téže směrnice.

42

Vzhledem k tomu, že je pojem „celková částka splatná spotřebitelem“ vymezen v čl. 3 písm. h) směrnice 2008/48 jako „součet celkové výše úvěru a celkových nákladů úvěru pro spotřebitele“, vyplývá z toho, že pojmy „celková výše úvěru“ a „celkové náklady úvěru pro spotřebitele“ se vzájemně vylučují, a „celková výše úvěru“ tudíž nemůže zahrnovat částky, které vstupují do celkových nákladů úvěru pro spotřebitele (rozsudek ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová, C‑377/14, EU:C:2016:283, bod 85).

43

Směrnice 2008/48 tak obsahuje ucelenou koncepci rozdělení částek spojených se smlouvami o spotřebitelském úvěru.

44

Přitom za takových okolností, jako jsou okolnosti věci v původním řízení, které se netýkají neplnění závazků ve smyslu čl. 19 odst. 2 směrnice 2008/48, platí, že i když jsou poplatky za prodloužení součástí „celkové částky splatné spotřebitelem“, nemohou být zahrnuty do „celkové výše úvěru“, takže spadají pod „celkové náklady úvěru pro spotřebitele“ ve smyslu čl. 3 písm. g) této směrnice.

45

Je třeba rovněž poznamenat, že ustanovení směrnice 2008/48 dopadají nejen na uzavření úvěrové smlouvy, ale i na podmínky její změny.

46

V tomto ohledu je třeba nejprve uvést, že i když čl. 10 odst. 2 písm. g) směrnice 2008/48 uvádí, že RPSN a „celková částka splatná spotřebitelem“, uvedené v úvěrové smlouvě, jsou vypočteny „v okamžiku uzavření úvěrové smlouvy“, totéž ustanovení nicméně upřesňuje, že „uvedeny [tam] musí být veškeré předpoklady použité pro výpočet této sazby“.

47

Co se týče takových úvěrových smluv, jako jsou smlouvy nabízené společností Soho Group, u nichž není neobvyklé, jak vyplývá ze spisu předloženého Soudnímu dvoru, že stanoví pouze jedinou splátku, která se shoduje s koncem trvání smlouvy, může věřitel uvést, že se předpokládá možnost, že úvěrová smlouva bude jednou nebo několikrát prodloužena.

48

Uvedení různých předpokladů použitých pro výpočet RPSN navíc umožňuje naplnit cíl uvedený v čl. 5 odst. 1 směrnice 2008/48, který se týká informací nezbytných ke srovnání různých nabídek, aby spotřebitel mohl rozhodnout se znalostí věci o uzavření úvěrové smlouvy, přičemž toto srovnání musí být možné provést tak, že se zohlední RPSN podle různých dob platnosti nabídek, které má k dispozici.

49

V tomto ohledu je třeba připomenout, že směrnice 2008/48 byla přijata s dvojím cílem, kterým je zajistit vysokou a rovnocennou úroveň ochrany zájmů všech spotřebitelů v Unii a usnadnit vznik dobře fungujícího vnitřního trhu spotřebitelských úvěrů. Z bodu 19 odůvodnění této směrnice vyplývá, že jí má být zejména zaručeno, aby spotřebitel získal před uzavřením úvěrové smlouvy přiměřené informace zejména o RPSN v celé Unii, které mu umožní tyto sazby porovnat (rozsudek ze dne 19. prosince 2019, Home Credit Slovakia, C‑290/19, EU:C:2019:1130, bod 28 a citovaná judikatura).

50

Dále ze znění jak článku 5 směrnice 2008/48 týkajícího se „Předsmluvní[ch] informací“, zejména jeho odst. 1 písm. i), tak článku 10 této směrnice, který se týká „Informac[í], které mají být uvedeny v úvěrové smlouvě“, zejména jeho odst. 2 písm. k), vyplývá, že se tato ustanovení vztahují na „veškeré ostatní poplatky vyplývající z úvěrové smlouvy a podmínky, za nichž lze tyto poplatky změnit“. Kromě toho písm. u) uvedeného čl. 10 odst. 2 rovněž vyžaduje, aby úvěrová smlouva uvedla jasně a výstižně případně „další smluvní podmínky“. Tyto úvahy tak umožňují dosáhnout cíle připomenutého v bodě 43 odůvodnění uvedené směrnice, který spočívá v tom, že tato směrnice by měla jasně a vyčerpávajícím způsobem definovat celkové náklady úvěru pro spotřebitele a zachovat užitečný účinek této směrnice.

51

Proto s ohledem zaprvé na znění čl. 3 písm. g) směrnice 2008/48, jakož i široké pojetí pojmu „celkové náklady úvěru pro spotřebitele“, zadruhé na okolnost, že tento pojem zahrnuje jak získání, tak využití úvěru, zatřetí na vzájemné propojení pojmů „celkové náklady úvěru pro spotřebitele“, „celková částka úvěru“ a „celková částka splatná spotřebitelem“ a začtvrté s ohledem na účel uvedené směrnice, jakož i nezbytnost zachovat její užitečný účinek v případě, že doba trvání úvěrové smlouvy je prodloužena a odměna za úvěr se změní zaplacením příslušných poplatků, což má dopad na pojem „celková částka splatná spotřebitelem“, spadají poplatky za prodloužení uvedené smlouvy – je-li taková možnost prodloužení sjednána smluvními stranami a jsou-li tyto poplatky věřiteli známy – pod pojem „celkové náklady úvěru pro spotřebitele“ ve smyslu čl. 3 písm. g) směrnice 2008/48.

52

Toto konstatování nemůže být zpochybněno argumentem věřitele, podle kterého je prodloužení úvěrové smlouvy vhodnější než případné nesplnění smlouvy. V tomto ohledu je třeba uvést, jak zdůrazňuje předkládající soud, že u velkého počtu uzavřených úvěrových smluv je původně sjednaná lhůta prodloužena. Věřitel přitom nesmí být veden k tomu, aby poskytoval úvěry neodpovědným způsobem nebo poskytoval úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Je totiž v souladu s čl. 8 odst. 1 směrnice 2008/48 ve spojení s body 26 a 28 odůvodnění této směrnice povinen před uzavřením úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Tato povinnost má v souladu s bodem 26 odůvodnění této směrnice za cíl, aby věřitel jednal zodpovědně a neposkytoval úvěr spotřebitelům, kteří nejsou úvěruschopní (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 5. března 2020, OPR-Finance, C‑679/18, EU:C:2020:167, bod 20).

53

S ohledem na všechny výše uvedené úvahy je třeba na položené otázky odpovědět tak, že pojem „celkové náklady úvěru pro spotřebitele“ uvedený v čl. 3 písm. g) směrnice 2008/48 musí být vykládán v tom smyslu, že tento pojem zahrnuje poplatky za případné prodloužení doby splatnosti úvěru, neboť jednak jsou konkrétní a přesné podmínky jejího případného prodloužení, včetně doby trvání jejího prodloužení, součástí ujednání a podmínek dohodnutých mezi věřitelem a dlužníkem v úvěrové smlouvě a jednak jsou tyto poplatky věřiteli známy.

54

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (šestý senát) rozhodl takto:

Pojem „celkové náklady úvěru pro spotřebitele“ uvedený v čl. 3 písm. g) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, musí být vykládán v tom smyslu, že tento pojem zahrnuje poplatky za případné prodloužení doby splatnosti úvěru, neboť jednak jsou konkrétní a přesné podmínky jejího případného prodloužení, včetně doby trvání jejího prodloužení, součástí ujednání a podmínek dohodnutých mezi věřitelem a dlužníkem v úvěrové smlouvě a jednak jsou tyto poplatky věřiteli známy.