–

za rumunskou vládu E. Gane, R. I. Haţieganu a L. Liţu, jako zmocněnkyněmi,

–

za Evropskou komisi C. Perrin a A. Armenia, jako zmocněnkyněmi,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu zásad unijního práva, kterými jsou zásady loajální spolupráce, rovnocennosti a efektivity.

2

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi společností SC Valoris SRL (dále jen „Valoris“) a Direcţia Generală Regională a Finanţelor Publice Craiova – Administraţia Judeţeană a Finanţelor Publice Vâlcea (regionální generální ředitelství veřejných financí v Craiova – župní správa veřejných financí ve Vâlcea, Rumunsko) (dále jen „župní správa veřejných financí ve Vâlcea“) a Administraţia Fondului pentru Mediu (správa fondu životního prostředí, Rumunsko) ve věci vrácení částky, kterou tato společnost zaplatila z titulu ekologické daně z motorových vozidel, o níž bylo po jejím zaplacení rozhodnuto, že je neslučitelná s unijním právem.

3

Ordonanța de urgență a Guvernului nr. 9/2013 privind timbrul de mediu pentru autovehicule (mimořádné vládní nařízení č. 9/2013 o ekologické dani z motorových vozidel) ze dne 19. února 2013 (Monitorul Oficial al României, část I, č. 119 ze dne 4. března 2013, dále jen „OUG č. 9/2013“) bylo účinné od 15. března 2013 do 31. ledna 2017.

4

Článek 4 OUG č. 9/2013 stanovil:

„Povinnost uhradit [ekologickou daň z motorových vozidel] vzniká pouze jednou, a to:

[…]“

5

Ordonanța de urgență a Guvernului nr. 52/2017 privind restituirea sumelor reprezentând taxa specială pentru autoturisme și autovehicule, taxa pe poluare pentru autovehicule, taxa pentru emisiile poluante provenite de la autovehicule și timbrul de mediu pentru autovehicule (mimořádné vládní nařízení č. 52/2017 o vrácení částek odpovídajících zvláštní dani z osobních automobilů a motorových vozidel, dani ze znečištění životního prostředí motorovými vozidly, dani z emisí škodlivých látek z motorových vozidel a ekologické dani z motorových vozidel) ze dne 4. srpna 2017 (Monitorul Oficial al României, část I, č. 644 ze dne 7. srpna 2017, dále jen „OUG č. 52/2017“) nabylo účinnosti dne 7. srpna 2017.

6

Podle článku 1 OUG č. 52/2017 platí:

„(1)   Daňoví poplatníci, kteří zaplatili zvláštní daň z osobních automobilů a motorových vozidel stanovenou v článcích 2141 až 2143 zákona č. 571/2003 o daňovém zákoníku, ve znění pozdějších změn a doplňků, daň ze znečištění životního prostředí motorovými vozidly stanovenou v mimořádném vládním nařízení č. 50/2008 o dani ze znečištění životního prostředí motorovými vozidly, jež bylo schváleno zákonem č. 140/2011, daň z emisí škodlivých látek z motorových vozidel stanovenou v zákoně č. 9/2012 o dani z emisí škodlivých látek z motorových vozidel, ve znění pozdějších změn a doplňků, jakož i ekologickou daň z motorových vozidel stanovenou v [OUG] č. 9/2013 o ekologické dani z motorových vozidel, které bylo schváleno se změnami a doplňky zákonem č. 37/2014, ve znění pozdějších změn a doplňků, a jimž nebyly ke dni nabytí účinnosti tohoto mimořádného nařízení tyto daně vráceny, mohou požádat o jejich vrácení, spolu s úroky splatnými za období mezi dnem výběru daní a dnem vrácení daní, prostřednictvím žádosti předložené příslušnému ústřednímu daňovému orgánu. Zákonný úrok je stanoven v čl. 174 odst. 5 zákona č. 207/2015 o daňovém řádu, ve znění pozdějších změn a doplňků.

2)   Právo daňových poplatníků požadovat vrácení daní stanovené v odstavci 1 vzniká dnem nabytí účinnosti tohoto mimořádného nařízení, a to bez ohledu na den výběru daní; odchylně od ustanovení článku 219 zákona č. 207/2015 [o daňovém řádu], ve znění pozdějších změn a doplňků, však musí být žádosti o vrácení daní podány do 31. srpna 2018, jinak nárok zaniká.

[…]“

7

Článek 168 legea nr. 207/2015 privind Codul de procedură fiscală (zákon č. 207/2015 o daňovém řádu) ze dne 20. července 2015 (Monitorul Oficial al României, část I, č. 547 ze dne 23. července 2015, dále jen „daňový řád“) stanoví:

„1)   Jakákoli částka zaplacená nebo vybraná bez právního důvodu bude na žádost daňového poplatníka nebo plátce daně vrácena.

[…]“

8

Článek 219 daňového řádu stanoví:

„Právo daňového poplatníka nebo plátce daně požadovat vrácení daňových pohledávek se promlčí ve lhůtě pěti let počínající běžet dne 1. ledna roku následujícího po roce, ve kterém právo na vrácení těchto pohledávek vzniklo.“

9

Dne 25. srpna 2014 společnost Valoris, která je společností založenou podle rumunského práva, odvedla za účelem první registrace ojetého motorového vozidla pocházejícího z Nizozemska v Rumunsku daň ve výši 2451 rumunských lei (RON) (přibližně 510 eur) z titulu „ekologické daně z motorových vozidel“ v souladu s čl. 4 písm. a) OUG č. 9/2013.

10

Dne 7. srpna 2017 nabylo účinnosti OUG č. 52/2017. Z jeho preambule vyplývá, že byl tento normativní akt přijat v návaznosti na vyhlášení rozsudků ze dne 9. června 2016, Budişan (C‑586/14, EU:C:2016:421), ze dne 30. června 2016, Câmpean (C‑200/14, EU:C:2016:494), jakož i ze dne 30. června 2016, Ciup (C‑288/14, nezveřejněný, EU:C:2016:495), v nichž Soudní dvůr rozhodl, že několik daní ze znečištění životního prostředí vztahujících se na motorová vozidla, které zavedlo Rumunsko, mezi něž patří uvedená ekologická daň, je v rozporu s ustanoveními unijního práva, zejména s článkem 110 SFEU.

11

OUG č. 52/2017 přiznalo v prvním odstavci článku 1 daňovým poplatníkům právo požádat o vrácení částek, které odvedli z titulu čtyř daní uvedených v názvu tohoto normativního aktu, o kterých bylo rozhodnuto, že jsou v rozporu s unijním právem (dále jen společně „rumunské daně ze znečištění životního prostředí“), spolu se zákonnými úroky splatnými za období mezi dnem výběru daní a dnem vrácení daní. Podle druhého odstavce uvedeného článku 1 – a odchylně od ustanovení článku 219 daňového řádu – měly však být tyto žádosti zaslány příslušnému daňovému orgánu do dne 31. srpna 2018, jinak došlo k zániku nároku.

12

Dne 6. prosince 2018 podala společnost Valoris žádost o vrácení částky, kterou zaplatila z titulu ekologické daně z motorových vozidel, k župní správě veřejných financí ve Vâlcea, jež tuto žádost odmítla dopisem ze dne 7. ledna 2019 z důvodu, že byla podána po uplynutí příslušné lhůty.

13

Dne 30. ledna 2019 podala společnost Valoris žalobu k předkládajícímu soudu, Tribunalul Vâlcea (soud prvního stupně ve Vâlcea, Rumunsko), a domáhala se toho, aby bylo rumunským orgánům uloženo vrátit jí spornou daň spolu s příslušnými zákonnými úroky z prodlení i přesto, že nedodržela prekluzivní lhůtu stanovenou v čl. 1 odst. 2 OUG č. 52/2017. Na podporu své žaloby uvedla, že tato lhůta stanovená ad hoc porušuje unijní právo tím, že omezuje možnost daňových poplatníků domoci se vrácení daní, o nichž bylo rozhodnuto, že jsou v rozporu s unijním právem, a dále že v judikatuře Soudního dvora byla za přiměřenou lhůtu pro využití této možnosti považována lhůta v délce tří až pěti let.

14

V tomto ohledu předkládající soud uvádí, že zvláštní prekluzivní lhůta pro vrácení daní, na které se vztahuje OUG č. 52/2017, činila přibližně jeden rok, a sice ode dne 7. srpna 2017, tedy dne nabytí účinnosti tohoto aktu, do dne 31. srpna 2018, tedy dne uplynutí uvedené lhůty, zatímco obecná promlčecí lhůta pro vrácení daňových pohledávek činila podle článku 219 daňového řádu pět let počínaje dnem 1. ledna roku následujícího po roce, ve kterém právo na vrácení vzniklo.

15

Tento soud si zaprvé klade otázku, zda je prekluzivní lhůta stanovená v čl. 1 odst. 2 OUG č. 52/2017 pro vrácení daní vybraných v rozporu s unijním právem, zatímco podobná lhůta pro vrácení částek vybraných v rozporu s vnitrostátním právem neexistuje, slučitelná se zásadou loajální spolupráce vyplývající z čl. 4 odst. 3 SEU, jak je vykládána v judikatuře Soudního dvora, a se zásadou rovnocennosti, jak je definována Soudním dvorem.

16

Zadruhé předkládající soud poukazuje na zásadu efektivity, jak je definována Soudním dvorem, přičemž zdůrazňuje, že lhůta jednoho roku stanovená v čl. 1 odst. 2 OUG č. 52/2017 je kratší než prekluzivní lhůty pro podání prostředku nápravy, jež Soudní dvůr považoval za přiměřené a jež prohlásil za slučitelné s uvedenou zásadou.

17

Za těchto podmínek se Tribunalul Vâlcea (soud prvního stupně ve Vâlcea) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

„Musí být zásady loajální spolupráce, rovnocennosti a efektivity vykládány v tom smyslu, že brání takové vnitrostátní právní úpravě, jako je právní úprava v čl. 1 odst. 2 [OUG] č. 52/2017, která pro podání žádostí o vrácení daní vybraných v rozporu s unijním právem stanoví prekluzivní lhůtu v délce přibližně jednoho roku, zatímco vnitrostátní předpisy takovou lhůtu nestanoví pro uplatnění práva na vrácení částek vybraných v rozporu s vnitrostátními pravidly?“

18

Podstatou otázky předkládajícího soudu je, zda:

19

Je třeba uvést, že i když se spor v původním řízení týká specificky vrácení částky odvedené z titulu „ekologické daně z motorových vozidel“, kterou Rumunsko zavedlo prostřednictvím OUG č. 9/2013, otázka položená předkládajícím soudem hovoří obecněji o vrácení „daní vybraných v rozporu s unijním právem“. Toto zobecnění je odůvodněno tím, že lhůta stanovená v ustanovení, kterého se položená otázka týká, se použije rovněž na vrácení ostatních tří rumunských daní ze znečištění životního prostředí motorovými vozidly, na něž se vztahuje OUG č. 52/2017, které mají obdobnou povahu jako uvedená ekologická daň a byly rovněž Soudním dvorem prohlášeny za rozporné s unijním právem. Jak je totiž uvedeno v bodech 10 a 11 tohoto rozsudku, OUG č. 52/2017 bylo přijato právě za účelem ukončit porušování unijního práva vyplývající ze zavedení každé z těchto daní.

20

Na podporu své žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce předkládající soud zdůrazňuje skutečnost, že v rumunském právu je „obecná“ promlčecí lhůta stanovená v článku 219 daňového řádu „výrazně příznivější“ než prekluzivní lhůta stanovená „ad hoc“ v čl. 1 odst. 2 OUG č. 52/2017. Pochybuje tudíž o slučitelnosti posledně uvedené vnitrostátní právní úpravy se zásadami loajální spolupráce, rovnocennosti a efektivity, jak jsou definovány Soudním dvorem.

21

V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury mají členské státy na základě zásady loajální spolupráce zakotvené v čl. 4 odst. 3 SEU povinnost odstranit protiprávní důsledky porušení unijního práva a stanovit pro prostředky nápravy určené k zajištění ochrany práv, která jednotlivcům vyplývají z unijního práva, takové procesní podmínky, které nejsou méně příznivé než ty, které se vztahují na podobné procesní prostředky vnitrostátní povahy (zásada rovnocennosti), a které v praxi neznemožňují nebo nadměrně neztěžují výkon práv přiznaných unijním právním řádem (zásada efektivity) (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 29. července 2019, Inter-Environnement Wallonie a Bond Beter Leefmilieu Vlaanderen, C‑411/17, EU:C:2019:622, body 170 a 171, jakož i ze dne 11. září 2019, Călin, C‑676/17, EU:C:2019:700, bod 30). Konkrétně při neexistenci unijní právní úpravy ve věci vrácení neoprávněně vybraných vnitrostátních daní přísluší každému členskému státu, aby upravil procesní podmínky žalob určených k ochraně práv vyplývajících z unijního práva, avšak za předpokladu, že jsou uvedené podmínky v souladu se zásadou rovnocennosti i zásadou efektivity (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 15. září 1998, Edis, C‑231/96, EU:C:1998:401, bod 19, a ze dne 11. dubna 2019, PORR Építési Kft., C‑691/17, EU:C:2019:327, bod 39), a to zejména pokud jde o stanovení prekluzivních nebo promlčecích lhůt, které se na tyto žaloby vztahují (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 20. prosince 2017, Caterpillar Financial Services, C‑500/16, EU:C:2017:996, bod 37, a ze dne 19. prosince 2019, Cargill Deutschland, C‑360/18, EU:C:2019:1124, bod 46).

22

Soudní dvůr upřesnil, že dodržování těchto požadavků musí být posuzováno s ohledem na postavení daných pravidel v řízení jako celku, na průběh uvedeného řízení a zvláštnosti těchto pravidel před jednotlivými vnitrostátními orgány (viz zejména rozsudky ze dne 24. října 2018, XC a další, C‑234/17, EU:C:2018:853, bod 24; ze dne 11. září 2019, Călin, C‑676/17, EU:C:2019:700, bod 31, jakož i ze dne 9. července 2020, Vueling Airlines, C‑86/19, EU:C:2020:538, bod 40).

23

Kromě toho Soudní dvůr opakovaně rozhodl, že ze zásady loajální spolupráce vyplývá, že členský stát nemůže přijmout ustanovení, podle nichž je vrácení daně, o které Soudní dvůr rozsudkem prohlásil, že je v rozporu s unijním právem, nebo jejíž neslučitelnost s unijním právem z takového rozsudku vyplývá, podřízeno podmínkám, které se vztahují specificky na tuto daň a které jsou méně příznivé než podmínky, které by se na takové vrácení daně použily za jejich neexistence (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 9. února 1999, Dilexport, C‑343/96, EU:C:1999:59, bod 39; ze dne 30. června 2016, Câmpean, C‑200/14, EU:C:2016:494, bod 40, jakož i ze dne 30. června 2016, Ciup, C‑288/14, nezveřejněný, EU:C:2016:495, bod 27).

24

Podle ustálené judikatury si při neexistenci harmonizovaných pravidel upravujících vracení daní uložených v rozporu s unijním právem členské státy zachovávají právo uplatnit procesní podmínky stanovené svým vnitrostátním právním řádem, a to zejména v oblasti promlčecích a prekluzivních lhůt, avšak podle zásady efektivity pouze pokud tyto podmínky nejsou upraveny tak, že v praxi znemožňují nebo nadměrně neztěžují výkon práv přiznaných unijním právem. V posledně zmíněném ohledu je třeba zohlednit nejen obecná posuzovací kritéria připomenutá v bodě 22 tohoto rozsudku, ale rovněž případně zásadu ochrany práva na účinnou procesní obranu, zásadu právní jistoty a řádný průběh řízení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 19. prosince 2019, Cargill Deutschland, C‑360/18, EU:C:2019:1124, body 46, 47 a 51, jakož i citovaná judikatura).

25

Pokud jde konkrétně o promlčecí nebo prekluzivní lhůty, Soudní dvůr rozhodl, že stanovení přiměřených lhůt pro podání prostředku nápravy je v zásadě slučitelné s požadavkem efektivity, neboť představuje uplatnění základní zásady právní jistoty, která chrání jak dotčenou osobu, tak dotčený správní orgán, přestože uplynutí takových lhůt může již ze své povahy zabránit dotyčným osobám, aby zcela nebo zčásti uplatnily svá práva (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 20. prosince 2017, Caterpillar Financial Services, C‑500/16, EU:C:2017:996, bod 42; ze dne 11. září 2019, Călin, C‑676/17, EU:C:2019:700, bod 43, jakož i ze dne 19. prosince 2019, Cargill Deutschland, C‑360/18, EU:C:2019:1124, bod 52).

26

V projednávané věci předkládající soud uvádí, že lhůta v délce přibližně jednoho roku, která vyplývá z čl. 1 odst. 2 OUG č. 52/2017, je „kratší než ostatní lhůty, [o kterých bylo rozhodnuto, že jsou] slučitelné“ se zásadou efektivity, které tento soud nalezl v judikatuře Soudního dvora. Předkládací rozhodnutí odkazuje zejména na rozsudky ze dne 15. září 1998, Edis (C‑231/96, EU:C:1998:401, bod 35), a ze dne 17. listopadu 1998, Aprile (C‑228/96, EU:C:1998:544, bod 19, jakož i citovaná judikatura), v nichž byly za přiměřené považovány vnitrostátní lhůty v délce tří let počínající běžet dnem uskutečnění sporné platby.

27

Soudní dvůr však již rozhodl, že v závislosti na posuzovaných případech se lhůta v délce jednoho roku, která je stanovena pro podání návrhů nebo žalob založených na porušení unijního práva, nejeví být sama o sobě nepřiměřená, avšak s výhradou, že počátek běhu této lhůty není stanoven takovým způsobem, že v praxi znemožňuje nebo nadměrně ztěžuje výkon práv přiznaných unijním právem dotyčnou osobou. V této souvislosti byla za slučitelnou se zásadou efektivity shledána mimo jiné lhůta v délce jednoho roku pro podání žaloby na náhradu škody utrpěné z důvodu opožděného provedení směrnice (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 16. července 2009, Visciano, C‑69/08, EU:C:2009:468, body 45 až 50).

28

V projednávaném případě je třeba mít za to, že zásada efektivity ve spojení se zásadou loajální spolupráce nebrání tomu, aby právní úprava členského státu stanovila prekluzivní lhůtu pro podání žádostí o vrácení daní, o kterých bylo rozhodnuto, že jsou neslučitelné s unijním právem, jež činí přibližně jeden rok a počíná běžet ode dne, kdy tato právní úprava, jejímž cílem je napravit porušení unijního práva, nabyla účinnosti.

29

Podle ustálené judikatury dodržení zásady rovnocennosti vyžaduje, aby členské státy nestanovily pro žádosti o vrácení daně založené na porušení unijního práva méně příznivé procesní podmínky, než jsou procesní podmínky, které se použijí na procesní prostředky založené na porušení vnitrostátního práva, které jsou z hlediska svého předmětu, důvodu a hlavních znaků podobné. Je výlučně na vnitrostátním soudu – který má přímou znalost procesních podmínek, jež mají ve vnitrostátním právu zajistit ochranu práv, která pro jednotlivce vyplývají z unijního práva – ověřit, zda jsou tyto podmínky v souladu se zásadou rovnocennosti. Soudní dvůr však může pro účely posouzení, které bude muset vnitrostátní soud provést, poskytnout tomuto soudu určité poznatky k výkladu unijního práva (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 30. června 2016, Câmpean, C‑200/14, EU:C:2016:494, body 45 a 46; ze dne 31. května 2018, Sziber, C‑483/16, EU:C:2018:367, body 35, 41 a 42, jakož i ze dne 9. července 2020, Raiffeisen Bank a BRD Groupe Société Générale, C‑698/18 a C‑699/18, EU:C:2020:537, body 76 a 77).

30

V projednávané věci sám předkládající soud porovnává prekluzivní lhůtu v délce přibližně jednoho roku – již tento soud označuje za „zvláštní lhůtu“ – která je stanovena v čl. 1 odst. 2 OUG č. 52/2017 pro žádosti o vrácení částek zaplacených protiprávně z titulu rumunských daní ze znečištění životního prostředí, o nichž bylo rozhodnuto, že jsou v rozporu s unijním právem, s promlčecí lhůtou v délce pěti let – již označuje za „obecnou lhůtu“ a jako lhůtu „výrazně příznivější“ – která je stanovena v článku 219 daňového řádu pro vrácení daňových pohledávek.

31

I když rumunská vláda opodstatněnost tohoto srovnání zpochybňuje, tato vláda uvádí, že zavedení uvedené „zvláštní lhůty“ mělo za cíl zabránit právě tomu, aby byl rozpočet Rumunska zatížen vyplácením úroků, u nichž by hrozilo, že jejich celková výše bude příliš vysoká, kdyby žádosti o vrácení daní, na které se vztahuje OUG č. 52/2017, bývaly podléhaly nikoli takové zvláštní lhůtě v délce jednoho roku, jako je lhůta stanovená tímto normativním aktem, ale obecné lhůtě v délce pěti let stanovené v daňovém řádu.

32

Navíc čl. 1 odst. 2 OUG č. 52/2017 výslovně uvádí, že v něm stanovená prekluzivní lhůta se na žádosti o vrácení daní upravené tímto normativním aktem použije „odchylně od ustanovení článku 219 [daňového řádu]“, který se týká žádostí o „vrácení daňových pohledávek“ jakékoliv povahy. Jak správně tvrdí Evropská komise ve svém písemném vyjádření, i když rumunské právo nestanoví ohledně vrácení částek vybraných v rozporu s vnitrostátním právem lhůtu prekluzivní, ale lhůtu promlčecí, která může být za určitých podmínek přerušena nebo zastavena, v žádosti podané na základě článku 1 OUG č. 52/2017 se žádá o vrácení určité daně, což je podle všeho rovněž účelem článku 219 daňového řádu. Jeví se tedy, že žádosti podané na základě prvního z těchto ustanovení a žádosti podané na základě druhého z nich mají podobný předmět a důvod. To však může ověřit pouze předkládající soud.

33

Pokud se ukáže, že jsou dotyčné žádosti podobné, je proto třeba zkoumat, zda jsou procesní podmínky procesních prostředků, které jsou stejně jako ten v původním řízení podány na základě OUG č. 52/2017, jehož cílem je napravit porušení pravidel unijního práva, méně příznivé než procesní podmínky těch procesních prostředků, které jsou založeny výlučně na porušení pravidel vnitrostátního práva.

34

V tomto ohledu postačuje konstatovat, že – jak v podstatě uvedl předkládající soud ve svém rozhodnutí i Komise ve svém písemném vyjádření – žádosti o vrácení daní, na něž se vztahuje OUG č. 52/2017, které jsou založeny na porušení unijního práva, podléhají procesní lhůtě v délce přibližně jednoho roku, která je významně kratší, a tedy méně příznivá než lhůta v délce pěti let, která se použije na žádosti o vrácení daňových pohledávek, které jsou založeny na porušení vnitrostátního práva.

35

Toto konstatování nemohou platně zpochybnit argumenty rumunské vlády, podle kterých jednak OUG č. 52/2017 poskytlo novou lhůtu těm daňovým poplatníkům, kterým na základě dřívějších právních předpisů uplynula nebo téměř uplynula pětiletá promlčecí lhůta vztahující se na jejich nárok na vrácení daní, a jednak systém zavedený tímto nařízením pro rumunské daně ze znečištění životního prostředí lze použít na vrácení těchto daní rovněž pro případ jejich rozporu s vnitrostátním právem.

36

Ačkoli totiž mělo přijetí OUG č. 52/2017, v němž byl stanoven den 31. srpna 2018 jako nejzazší termín pro podání žádosti o vrácení rumunských daní ze znečištění životního prostředí, které byly odvedeny v rozporu s unijním právem, příznivý dopad spočívající v prodloužení lhůty pro vrácení daní pro některé z daňových poplatníků, kteří tyto daně zaplatili, je nesporné, že toto přijetí mělo rovněž nepříznivý dopad spočívající ve zkrácení lhůty pro vrácení daní pro jiné daňové poplatníky, kteří ztratili možnost plně využít lhůty v délce pěti let stanovené v článku 219 daňového řádu, jenž se naproti tomu i nadále použije v plném rozsahu na daňové pohledávky odvedené v rozporu s vnitrostátním právem. Zásada rovnocennosti přitom neumožňuje vyrovnat znevýhodnění jedné skupiny daňových poplatníků zvýhodněním jiné skupiny, která se nachází v podobné situaci.

37

Za těchto okolností je třeba mít za to, že zásada rovnocennosti ve spojení se zásadou loajální spolupráce brání tomu, aby právní úprava členského státu stanovila prekluzivní lhůtu v délce přibližně jednoho roku pro podání žádostí o vrácení daní, o kterých bylo rozhodnuto, že jsou neslučitelné s unijním právem, zatímco tento členský stát takovou lhůtu nestanovil, pokud jde o podobné žádosti o vrácení daní, které jsou založeny na porušení vnitrostátního práva.

38

S ohledem na všechny výše uvedené úvahy je třeba na položenou otázku odpovědět následovně:

39

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (šestý senát) rozhodl takto:

Zásada efektivity ve spojení se zásadou loajální spolupráce musí být vykládána v tom smyslu, že nebrání tomu, aby právní úprava členského státu stanovila prekluzivní lhůtu pro podání žádostí o vrácení daní, o kterých bylo rozhodnuto, že jsou neslučitelné s unijním právem, jež činí přibližně jeden rok a počíná běžet ode dne, kdy tato právní úprava, jejímž cílem je napravit porušení unijního práva, nabyla účinnosti.

Zásada rovnocennosti ve spojení se zásadou loajální spolupráce musí být vykládána v tom smyslu, že brání tomu, aby právní úprava členského státu stanovila prekluzivní lhůtu v délce přibližně jednoho roku pro podání žádostí o vrácení daní, o kterých bylo rozhodnuto, že jsou neslučitelné s unijním právem, zatímco tento členský stát takovou lhůtu nestanovil, pokud jde o podobné žádosti o vrácení daní, které jsou založeny na porušení vnitrostátního práva.