–

[ve znění oprav provedených usnesením ze dne 24. března 2021] za M. S. C. O’Dwyerem, SC, J. Buckleyem, barrister, a J. Brickem, solicitor,

–

[ve znění oprav provedených usnesením ze dne 24. března 2021] za M. W. C. O’Dwyerem, SC, J. Buckleyem, barrister, a J. Wattersem, solicitor,

–

[ve znění oprav provedených usnesením ze dne 24. března 2021] za G. S. M. Conlonem, SC, D. Leonardem, barrister, a C. Ó Briainem, solicitor,

–

[ve znění oprav provedených usnesením ze dne 24. března 2021] za Minister for Justice and Equality a Irsko M. Browne a G. Hodge, jakož i A. Joycem, jako zmocněnci, ve spolupráci s R. Barronem, SC, a S. Kingston, barrister,

–

za Evropskou komisi J. Tomkinem, jakož i A. Azéma a M. Condou-Durande, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu článku 25 směrnice Rady 2005/85/ES ze dne 1. prosince 2005 o minimálních normách pro řízení v členských státech o přiznávání a odnímání postavení uprchlíka (Úř. věst. 2005, L 326, s. 13).

2

Tato žádost byla předložena v rámci tří sporů mezi M. S., M. W. a G. S. na straně jedné a Minister for Justice and Equality (ministr pro spravedlnost a rovnost, Irsko) na straně druhé ve věci zamítnutí jejich žádostí o mezinárodní ochranu z důvodu, že jim byla přiznána doplňková ochrana v jiném členském státě.

3

Body 1, 6 a 22 odůvodnění směrnice 2005/85 zní následovně:

[…]

[…]

4

Podle článku 1 směrnice 2005/85 je účelem této směrnice stanovit minimální normy pro řízení v členských státech o přiznávání a odnímání postavení uprchlíka.

5

Článek 2 uvedené směrnice, nadepsaný „Definice“, uvádí:

„Pro účely této směrnice se rozumí:

[…]

6

Článek 25 této směrnice, nadepsaný „Nepřípustné žádosti“, stanoví:

„1.   Kromě případů, kdy se žádost neposuzuje podle [nařízení Rady (ES) č. 343/2003 ze dne 18. února 2003, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o azyl podané státním příslušníkem třetí země v některém z členských států (Úř. věst. 2003, L 50, s. 1)], nemusí členské státy posuzovat, zda žadatel může být uznán za uprchlíka podle směrnice [2004/83], považuje-li se žádost podle tohoto článku za nepřípustnou.

2.   Členské státy mohou považovat žádost o azyl za nepřípustnou podle tohoto článku, pokud:

[…]“

7

Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. června 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany (Úř. věst. 2013, L 180, s. 60) přepracovala směrnici 2005/85.

8

Bod 58 odůvodnění směrnice 2013/32 uvádí:

„V souladu s články 1 a 2 a čl. 4a odst. 1 Protokolu č. 21 o postavení Spojeného království a Irska s ohledem na prostor svobody, bezpečnosti a práva, připojeného ke Smlouvě o EU a ke Smlouvě o fungování EU, a aniž by byl dotčen článek 4 tohoto protokolu, se Spojené království a Irsko neúčastní přijímání této směrnice, a tato směrnice pro ně není závazná ani použitelná.“

9

Podle článku 1 této směrnice je jejím účelem stanovit společná řízení pro přiznávání a odnímání mezinárodní ochrany podle [směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU ze dne 13. prosince 2011 o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany (Úř. věst. 2011, L 337, s. 9)].

10

Článek 33 směrnice 2013/32, nadepsaný „Nepřípustné žádosti“, zní takto:

„1.   Kromě případů, kdy se žádost neposuzuje podle [nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 ze dne 26. června 2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (Úř. věst. 2013, L 180, s. 31)], nemusí členské státy posuzovat, zda žadatel splňuje podmínky pro přiznání nároku na mezinárodní ochranu podle směrnice [2011/95], považuje-li se žádost podle tohoto článku za nepřípustnou.

2.   Členské státy mohou považovat žádost o mezinárodní ochranu za nepřípustnou, pouze pokud:

[…]“

11

Článek 53 směrnice 2013/32, nadepsaný „Zrušení“, v prvním pododstavci stanoví:

„Směrnice [2005/85] se v případě členských států, pro které je tato směrnice závazná, zrušuje s účinkem ode dne 21. července 2015, aniž jsou dotčeny povinnosti členských států týkající se lhůt pro provedení směrnice uvedených v příloze II části B ve vnitrostátním právu.“

12

Body 2 a 41 odůvodnění nařízení č. 604/2013 (dále jen „nařízení Dublin III“), kterým bylo zrušeno a nahrazeno nařízení č. 343/2003 (dále jen „nařízení Dublin II“), uvádí:

[…]

13

Předmětem tohoto nařízení je, jak vyplývá z jeho článku 1, stanovit kritéria a postupy, pokud jde o žádosti o mezinárodní ochranu, přičemž se upřesňuje, že tyto žádosti se podle definice uvedené v čl. 2 písm. h) směrnice 2011/95, na který odkazuje čl. 2 písm. b) nařízení Dublin III, týkají získání postavení uprchlíka nebo statusu doplňkové ochrany.

14

Článek 18 odst. 1 písm. d) uvedeného nařízení stanoví:

„Členský stát příslušný podle tohoto nařízení je povinen:

[…]

15

Článek 48 téhož nařízení stanoví:

„Nařízení [Dublin II] se zrušuje.

[…]

Odkazy na zrušené nařízení nebo články se považují za odkazy na toto nařízení v souladu se srovnávací tabulkou obsaženou v příloze II.“

16

Článek 21 odst. 2 písm. a) International Protection Act 2015 (zákon z roku 2015 o mezinárodní ochraně) stanoví, že žádost o mezinárodní ochranu je nepřípustná, pokud bylo žadateli přiznáno postavení uprchlíka nebo status doplňkové ochrany v jiném členském státě.

17

M. S., M. W. a G. S. jsou státní příslušníci třetích zemí, kteří nejprve získali status doplňkové ochrany v Itálii a poté se v roce 2017 přemístili do Irska, kde podali žádost o mezinárodní ochranu k International Protection Office (Úřad pro mezinárodní ochranu, Irsko).

18

Úřad pro mezinárodní ochranu rozhodnutími ze dne 1. prosince 2017, 2. února a 29. června 2018 zamítl tyto žádosti s odůvodněním, že žadatelům již byla přiznána doplňková ochrana v jiném členském státě, konkrétně v Itálii.

19

M. S., M. W. a G. S. napadli tato rozhodnutí žalobami podanými k International Protection Appeals Tribunal (odvolací soud pro mezinárodní ochranu, Irsko), který rozhodnutími ze dne 23. května, 28. září a 18. října 2018 jejich žaloby zamítl.

20

Žalobci v původních řízeních podali žaloby k High Court (Vrchní soud, Irsko), kterými se domáhali zrušení těchto rozhodnutí.

21

Předkládající soud s odkazem na body 58 a 71 rozsudku ze dne 19. března 2019, Ibrahim a další (C‑297/17, C‑318/17, C‑319/17 a C‑438/17, EU:C:2019:219), připomíná, že čl. 33 odst. 2 písm. a) směrnice 2013/32 umožňuje členskému státu odmítnout žádost o azyl jako nepřípustnou, pokud byla žadateli jiným členským státem přiznána mezinárodní ochrana bez ohledu na to, zda se jedná o postavení uprchlíka, nebo o status doplňkové ochrany. V rámci režimu čl. 25 odst. 2 písm. a) směrnice 2005/85 se přitom tato možnost omezovala na případy, kdy bylo žadateli přiznáno v jiném členském státě postavení uprchlíka.

22

Podle směrnice 2013/32 ve spojení s nařízením Dublin III tedy žádný členský stát není povinen posoudit žádost o mezinárodní ochranu, pokud již byla takováto ochrana poskytnuta v jiném členském státě.

23

Předkládající soud nicméně zdůrazňuje, že Irsko se sice účastnilo přijímání a uplatňování nařízení Dublin III, avšak rozhodlo se neúčastnit přijímání a uplatňování směrnice 2013/32, což znamená, že tento členský stát zůstává vázán směrnicí 2005/85.

24

V této souvislosti se předkládající soud v podstatě táže, zda v případě, kdy je členský stát vázán použitím směrnice 2005/85 ve spojení s nařízením Dublin III, musí být článek 25 této směrnice vykládán v tom smyslu, že brání takové právní úpravě tohoto členského státu, podle níž je žádost o mezinárodní ochranu považována za nepřípustnou, pokud žadateli již byla přiznána doplňková ochrana v jiném členském státě. Uvedený soud se táže zejména na rozsah působnosti důvodů nepřípustnosti stanovených v čl. 25 odst. 2 písm. d) a e) uvedené směrnice, zejména pokud jde o výklad pojmu „dotyčný členský stát“, který je uveden v těchto ustanoveních.

25

Kromě toho se předkládající soud táže, zda skutečnost, že státní příslušník třetí země, kterému byla v prvním členském státě přiznána doplňková ochrana, podal žádost o mezinárodní ochranu ve druhém členském státě, představuje zneužití práva a v případě kladné odpovědi, zda tento druhý členský stát tedy může takovouto žádost považovat za nepřípustnou.

26

Za těchto okolností se High Court (Vrchní soud) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

27

Podstatou první a třetí otázky předkládajícího soudu, které je třeba zkoumat společně, je, zda čl. 25 odst. 2 směrnice 2005/85 musí být vykládán v tom smyslu, že brání právní úpravě členského státu, pro který platí nařízení Dublin III, který ale není vázán směrnicí 2013/32, podle níž se žádost o mezinárodní ochranu považuje za nepřípustnou, pokud byl žadateli v jiném členském státě přiznán status doplňkové ochrany.

28

Úvodem je třeba připomenout, že jak vyplývá z bodů 8, 11 a 12 tohoto rozsudku, Irsko se na straně jedné rozhodlo nepodílet se na přijímání a uplatňování směrnice 2013/32, která zrušila pro členské státy vázané touto směrnicí směrnici 2005/85, a na straně druhé se rozhodlo účastnit se přijímání a uplatňování nařízení Dublin III, kterým bylo zrušeno a nahrazeno nařízení Dublin II.

29

Na Irsko se proto v oblasti pravidel azylového řízení vztahuje směrnice 2005/85 ve spojení s nařízením Dublin III.

30

Podle čl. 25 odst. 2 směrnice 2005/85 mohou členské státy považovat žádost o azyl za nepřípustnou v situacích uvedených v tomto ustanovení.

31

Jak vyplývá z bodu 24 tohoto rozsudku, předkládající soud si klade otázku, zda důvody nepřípustnosti uvedené v čl. 25 odst. 2 písm. d) a e) směrnice 2005/85 umožňují členskému státu odmítnout jako nepřípustnou žádost o azyl podanou státním příslušníkem třetí země, který předtím získal status doplňkové ochrany v jiném členském státě. Podle uvedeného soudu by tomu tak bylo, pokud by výraz „dotyčný členský stát“ uvedený v těchto ustanoveních měl být vykládán v tom smyslu, že může označovat členský stát, ve kterém byla uvedenému státnímu příslušníkovi předtím přiznána doplňková ochrana.

32

V této souvislosti čl. 25 odst. 2 písm. d) směrnice 2005/85 stanoví, že členské státy mohou žádost považovat za nepřípustnou, pokud žadatel může setrvat v „dotyčném členském státě“ z jiného důvodu, a v důsledku toho mu bylo přiznáno postavení, které právy a výhodami odpovídá postavení uprchlíka podle směrnice 2004/83.

33

Pokud jde o čl. 25 odst. 2 písm. e) této směrnice, ten stanoví, že členské státy mohou žádost považovat za nepřípustnou, pokud žadatel může setrvat na území „dotyčného členského státu“ z jiných důvodů, které ho chrání před navrácením až do výsledku řízení o přiznání postavení podle čl. 25 odst. 2 písm. d) uvedené směrnice.

34

Zatímco výraz „jiný členský stát“ uvedený v čl. 25 odst. 2 písm. a) směrnice 2005/85 označuje členský stát, ve kterém bylo žadateli dříve přiznáno postavení uprchlíka, výraz „dotyčný členský stát“ uvedený v čl. 25 odst. 2 písm. d) a e) této směrnice odkazuje na členský stát, ve kterém je žadatel oprávněn setrvat z jiných důvodů, které jsou uvedeny v těchto posledně uvedených ustanoveních.

35

Jak uvedl generální advokát v bodě 41 svého stanoviska, použití různých výrazů v čl. 25 odst. 2 písm. a) na straně jedné a v čl. 25 odst. 2 písm. d) a e) směrnice 2005/85 na straně druhé lze vysvětlit tím, že unijní normotvůrce měl na mysli dva různé případy, výraz „dotyčný členský stát“ proto nelze považovat za rovnocenný výrazu „jiný členský stát“.

36

Z toho vyplývá, že výraz „dotyčný členský stát“ uvedený v čl. 25 odst. 2 písm. d) a e) směrnice 2005/85 nemůže označovat členský stát, který dříve přiznal dotyčnému žadateli status doplňkové ochrany.

37

Tento výklad podporuje kontext, do něhož tato ustanovení zapadají. Článek 2 písm. k) této směrnice definuje výraz „setrvání v členském státě“ jako setrvání na území členského státu, ve kterém byla žádost o azyl podána nebo se posuzuje. Ustanovení čl. 25 odst. 2 písm. d) a e) uvedené směrnice se přitom vztahují konkrétně na případ, kdy žadatel může setrvat v dotyčném členském státě nebo na území dotyčného členského státu.

38

V důsledku toho, jak v podstatě uvedl generální advokát v bodě 44 svého stanoviska, se výraz „dotyčný členský stát“ uvedený v čl. 25 odst. 2 písm. d) a e) směrnice 2005/85 tedy vztahuje na členský stát, v němž státní příslušník třetí země podal žádost o azyl a na jehož území může setrvat buď proto, že mu tento členský stát již přiznal postavení, které právy a výhodami odpovídá postavení uprchlíka, nebo proto, že řízení umožňující určit takové postavení ještě probíhá.

39

Z toho vyplývá, že důvody nepřípustnosti uvedené v čl. 25 odst. 2 písm. d) a e) této směrnice neumožňují členskému státu odmítnout jako nepřípustnou žádost o azyl podanou státním příslušníkem třetí země, který předtím získal status doplňkové ochrany v jiném členském státě.

40

Je pravda, že článek 25 směrnice 2005/85 v odstavci 1 upřesňuje, že důvody nepřípustnosti uvedené v jeho odstavci 2 se připojují k „případům, kdy se žádost o azyl neposuzuje podle nařízení [Dublin II]“ a že jeden z těchto důvodů pro neposouzení, který je uveden v čl. 16 odst. 1 písm. e) tohoto nařízení, stanoví, že členský stát příslušný k posouzení žádosti o azyl podle tohoto nařízení je povinen přijmout zpět státního příslušníka třetí země, jehož žádost zamítl a který bez povolení přebývá na území jiného členského státu.

41

V této souvislosti Soudní dvůr v rámci kombinovaného použití směrnice 2005/85 a nařízení Dublin II rozhodl, že čl. 25 odst. 2 písm. a) směrnice 2005/85 umožňuje odmítnout žádost o azyl jako nepřípustnou pouze tehdy, pokud bylo žadateli přiznáno postavení uprchlíka v jiném členském státě (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 19. března 2019, Ibrahim a další, C‑297/17, C‑318/17, C‑319/17 a C‑438/17, EU:C:2019:219, body 58 a 71). Členský stát, ve kterém byla žádost o azyl podána státním příslušníkem třetí země, který požívá doplňkové ochrany v jiném členském státě, tedy nemůže tuto žádost odmítnout jako nepřípustnou na základě čl. 25 odst. 2 písm. a) směrnice 2005/85. Nicméně tento první členský stát vždy může zahájit řízení o přijetí zpět na základě čl. 16 odst. 1 písm. e) nařízení Dublin II.

42

Je však třeba připomenout, jak vyplývá z bodu 28 tohoto rozsudku, že Irsko, které i nadále používá směrnici 2005/85, jenž byla zrušena směrnicí 2013/32, se rozhodlo účastnit se přijímání a uplatňování nařízení Dublin III, kterým bylo zrušeno nařízení Dublin II. Tento členský stát proto není vázaný ani směrnicí 2013/32, ani nařízením Dublin II.

43

Odkaz na nařízení Dublin II uvedený v čl. 25 odst. 1 směrnice 2005/85 proto musí být chápán jako odkaz na nařízení Dublin III v souladu s článkem 48 tohoto posledně uvedeného nařízení. Podle srovnávací tabulky uvedené v příloze II nařízení Dublin III je ostatně důvod pro neprovedení posouzení, který byl upraven v čl. 16 odst. 1 písm. e) nařízení Dublin II, nyní upraven v čl. 18 odst. 1 písm. d) nařízení Dublin III.

44

Pokud jde o použití důvodu pro neprovedení posouzení, který je stanoven v čl. 18 odst. 1 písm. d) nařízení Dublin III, Soudní dvůr v rámci použití směrnice 2013/32 ve spojení s nařízením Dublin III rozhodl, že členský stát nemůže v rámci postupů stanovených tímto nařízením právoplatně žádat jiný členský stát o to, aby převzal nebo přijal zpět státního příslušníka třetí země, který podal žádost o mezinárodní ochranu v prvně uvedeném členském státě poté, co mu byl druhým z nich přiznán nárok na doplňkovou ochranu. Unijní normotvůrce měl totiž za to, že v této situaci by k odmítnutí takové žádosti o mezinárodní ochranu mělo dojít prostřednictvím rozhodnutí o nepřípustnosti podle čl. 33 odst. 2 písm. a) směrnice 2013/32 spíše než formou rozhodnutí o přemístění a o neposuzování žádosti podle článku 26 nařízení Dublin III (usnesení ze dne 5. dubna 2017, Ahmed, C‑36/17, EU:C:2017:273, body 39 a 41, jakož i rozsudek ze dne 19. března 2019, Ibrahim a další, C‑297/17, C‑318/17, C‑319/17 a C‑438/17, EU:C:2019:219, body 78 a 79).

45

Vzhledem k tomu, že Irsko není vázáno směrnicí 2013/32 ani nařízením Dublin II, v situaci, kdy žadatel o azyl požívá doplňkové ochrany v jiném členském státě, příslušné orgány Irska nemohou přijmout rozhodnutí o nepřípustnosti podle směrnice 2013/32 ani zahájit řízení o převzetí nebo přijetí zpět na základě nařízení Dublin II, tyto orgány jsou tedy v zásadě povinny posoudit žádost o azyl.

46

Takovéto řešení, i pokud by mělo vyplývat z rozhodnutí Irska neuplatňovat některá opatření, která spadají do společného evropského azylového systému, by však bylo v rozporu nejen s logikou tohoto režimu, ale i s cíli sledovanými směrnicí 2005/85 a nařízením Dublin III.

47

V této souvislosti, jak vyplývá z bodů 41 a 44 tohoto rozsudku, měl unijní normotvůrce v rámci kombinovaného použití jak směrnice 2005/85 a nařízení Dublin II, tak směrnice 2013/32 a nařízení Dublin III za to, že členský stát není povinen posoudit žádost o azyl, pokud žadateli již byla poskytnuta doplňková ochrana v jiném členském státě. Toto konstatování se odráží zejména v bodě 22 odůvodnění směrnice 2005/85, podle něhož by členské státy neměly mít povinnost hodnotit věcnou stránku žádosti o azyl, pokud první země azylu přiznala žadateli postavení uprchlíka nebo mu poskytla jinou dostatečnou ochranu a žadatel bude touto zemí převzat zpět.

48

V této souvislosti je třeba připomenout, že zásada vzájemné důvěry mezi členskými státy, na které je založen společný evropský azylový systém, má v unijním právu zásadní význam, jelikož umožňuje vytvoření a zachování prostoru bez vnitřních hranic (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 19. března 2019, Ibrahim a další, C‑297/17, C‑318/17, C‑319/17 a C‑438/17, EU:C:2019:219, bod 84).

49

Podle čl. 25 odst. 2 písm. b) a c) směrnice 2005/85 přitom členský stát může žádost o mezinárodní ochranu podanou státním příslušníkem třetí země, kterému byla poskytnuta ochrana považovaná za dostatečnou ve třetí zemi, odmítnout jako nepřípustnou.

50

Za těchto podmínek, jak v podstatě uvedl generální advokát v bodě 70 svého stanoviska, by uložení povinnosti Irsku, které se podílí na nařízení Dublin III, aby posoudilo žádost o mezinárodní ochranu podanou státním příslušníkem třetí země, který předtím získal doplňkovou ochranu v jiném členském státě, nebylo v souladu se skutečností, že by mohlo jako nepřípustnou odmítnout takovouto žádost podanou státním příslušníkem třetí země, kterému byla poskytnuta ochrana považovaná za dostatečnou ve třetí zemi.

51

Kromě toho, jak vyplývá z bodu 6 odůvodnění a z článku 1 směrnice 2005/85, účelem této směrnice je stanovit minimální normy pro řízení v členských státech o přiznávání a odnímání postavení uprchlíka, za účelem zejména omezení druhotného pohybu žadatelů o azyl mezi členskými státy v případech, kdy by tento pohyb byl způsoben rozdíly v právních rámcích těchto členských států. Pokud jde o nařízení Dublin III, Soudní dvůr rozhodl, že toto nařízení má právě takovýmto přesunům zabránit tím, že zavádí jednotné mechanismy a kritéria pro určení členského státu příslušného k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 2. dubna 2019, H. a R., C‑582/17 a C‑583/17, EU:C:2019:280, bod 77 a citovaná judikatura).

52

Pokud by přitom členský stát vázaný směrnicí 2005/85 a nařízením Dublin III, jako je Irsko, byl povinen posoudit žádosti o azyl podané státními příslušníky třetích zemí, kterým již byla poskytnuta doplňková ochrana v jiném členském státě, hrozilo by, že tato situace bude podněcovat tyto státní příslušníky k tomu, aby se vydali do jiných členských států, což by vedlo k druhotnému pohybu, kterému má tato směrnice a toto nařízení právě zabránit (obdobně, pokud jde o nařízení Dublin III, viz rozsudek ze dne 17. března 2016, Mirza, C‑695/15 PPU, EU:C:2016:188, bod 52).

53

Z toho vyplývá, že jestliže členské státy mohou žádost o azyl odmítnout jako nepřípustnou, pokud žadatel požívá dostatečné ochrany ve třetí zemi, musí mít s ohledem na kontext a cíle sledované společným evropským azylovým systémem a fortiori možnost učinit tak i v případě, že žadateli již byla přiznána doplňková ochrana v členském státě.

54

S ohledem na všechny výše uvedené úvahy je třeba na první a třetí otázku odpovědět, že čl. 25 odst. 2 směrnice 2005/85 musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání právní úpravě členského státu, pro který platí nařízení Dublin III, který ale není vázán směrnicí 2013/32, podle níž se žádost o mezinárodní ochranu považuje za nepřípustnou, pokud byl žadateli v jiném členském státě přiznán status doplňkové ochrany.

55

S ohledem na odpověď na první a třetí otázku není namístě odpovídat na druhou otázku.

56

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (první senát) rozhodl takto:

Článek 25 odst. 2 směrnice Rady 2005/85/ES ze dne 1. prosince 2005 o minimálních normách pro řízení v členských státech o přiznávání a odnímání postavení uprchlíka musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání právní úpravě členského státu, pro který platí nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 ze dne 26. června 2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států, který ale není vázán směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. června 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany, podle níž se žádost o mezinárodní ochranu považuje za nepřípustnou, pokud byl žadateli v jiném členském státě přiznán status doplňkové ochrany.