–

za Crown Van Gelder BV M. R. het Lamem, advocaat,

–

za TenneT TSO BV L. Baljon, ve spolupráci s I. Brinkmanem, advocaat,

–

za nizozemskou vládu K. Bulterman a P. Huurnink, jako zmocněnkyněmi,

–

za finskou vládu J. Heliskoskim, jako zmocněncem,

–

za Evropskou komisi E. Manhaevem a O. Beynet, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 37 odst. 11 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/72/ES ze dne 13. července 2009 o společných pravidlech pro vnitřní trh s elektřinou a o zrušení směrnice 2003/54/ES (Úř. věst. 2009, L 211, s. 55).

2

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi společností Crown Van Gelder BV a Autoriteit Consument en Markt (ACM) (Úřad pro spotřebitele a trhy, Nizozemsko) ve věci rozhodnutí tohoto Úřadu, že je nepřípustná stížnost, kterou tato společnost podala proti TenneT TSO BV, provozovateli vnitrostátní soustavy vysokého napětí, v návaznosti na poruchu, k níž došlo v této soustavě.

3

Body 37, 42, 51 a 54 odůvodnění směrnice 2009/72 uvádějí:

[…]

[…]

[…]

4

Článek 1 této směrnice zní:

„Tato směrnice stanoví společná pravidla pro výrobu, přenos, distribuci a dodávky elektřiny a také opatření na ochranu spotřebitele s cílem zlepšit a integrovat konkurenceschopné trhy s elektřinou [v Unii]. […] Zároveň stanoví povinnosti univerzální služby a práva spotřebitelů elektřiny a upřesňuje požadavky související s hospodářskou soutěží.“

5

Článek 2 dané směrnice uvádí následující definice:

„Pro účely této směrnice se rozumí:

[…]

[…]

[…]“

6

Článek 3 směrnice 2009/72, nadepsaný „Povinnosti veřejné služby a ochrana zákazníka“, v odstavci 7 uvádí:

„Členské státy přijmou vhodná opatření na ochranu konečných spotřebitelů, a zejména zabezpečí, aby existovaly dostatečné záruky na ochranu zranitelných zákazníků. […] Členské státy zabezpečí vysokou úroveň ochrany spotřebitele, zejména s ohledem na […] mechanism[y] řešení sporů. […]“

7

Článek 12 této směrnice, nadepsaný „Úkoly provozovatelů přenosové soustavy“, stanoví:

„Každý provozovatel přenosové soustavy:

[…]“

8

Článek 32 uvedené směrnice, nadepsaný „Přístup třetích osob“, v odstavci 2 stanoví:

„Provozovatel přenosové nebo distribuční soustavy může odmítnout přístup, pokud postrádá nezbytnou kapacitu. […] Regulační orgány, stanoví-li tak daný členský stát, nebo členské státy zajistí, aby byla tato kritéria důsledně uplatňována a aby uživatel, kterému byl odmítnut přístup, mohl využít postupu pro řešení sporů. […]“

9

Článek 36 směrnice 2009/72, nadepsaný „Obecné cíle regulačního orgánu“, uvádí:

„Při plnění regulačních úkolů stanovených v této směrnici přijme regulační orgán v rámci svých povinností a pravomocí stanovených v článku 37, a to případně v úzké konzultaci s dalšími příslušnými vnitrostátními orgány, včetně orgánů pro hospodářskou soutěž, a aniž jsou dotčeny jejich pravomoci, veškerá přiměřená opatření k dosažení těchto cílů:

[…]

[…]“

10

Článek 37 této směrnice, nadepsaný „Povinnosti a pravomoci regulačního orgánu“, stanoví:

„1.   Regulační orgán má tyto povinnosti:

[…]

[…]

[…]

[…]

4.   Členské státy zajistí, aby regulačním orgánům byly uděleny pravomoci, které jim umožní účinně a rychle plnit povinnosti uvedené v odstavcích 1, 3 a 6. Za tímto účelem má regulační orgán alespoň tyto pravomoci:

[…]

[…]

11.   Každá osoba, která je nespokojena s provozovatelem přenosové nebo distribuční soustavy v souvislosti s povinnostmi daného provozovatele podle této směrnice, může podat stížnost regulačnímu orgánu, který jako orgán pro řešení sporů vydá rozhodnutí do dvou měsíců po obdržení stížnosti. Tuto lhůtu je možné prodloužit o dva měsíce, pokud regulační orgán požaduje další informace. Tuto prodlouženou lhůtu je možné dále prodloužit po dohodě se stěžovatelem. Rozhodnutí regulačního orgánu má závazný účinek, pokud není zrušeno v rámci odvolání.

[…]“

11

Článek 37 odst. 11 směrnice 2009/72 byl do nizozemského práva proveden článkem 51 odst. 1 Wet houdende regels met betrekking tot de productie, het transport en de levering van elektriciteit (Elektriciteitswet 1998) [zákon, který stanoví pravidla pro výrobu, přenos a dodávky elektřiny (zákon o elektřině z roku 1998)] ze dne 2. července 1998 (Stb. 1998, č. 427). Tento čl. 51 odst. 1 uvádí, že „[o]soba, která má s provozovatelem soustavy spor o způsobu, jakým tento provozovatel vykonává své funkce a pravomoci nebo plní své povinnosti podle tohoto zákona, může podat stížnost k [ACM]“.

12

Dne 27. března 2015 došlo k rozsáhlé poruše ve stanici vysokého napětí (380 kV) v Diemenu (Nizozemsko), která je součástí soustavy vysokého napětí, jejímž provozovatelem je TenneT TSO; v důsledku této poruchy byla velká část provincie Noord-Holland (Severní Holandsko) a malá část provincie Flevoland po dobu několika hodin bez elektřiny.

13

V důsledku této poruchy byl na několik hodin přerušen přenos elektřiny do továrny společnosti Crown Van Gelder, která ve Velsen-Noord (Nizozemsko) provozuje papírnu připojenou k distribuční soustavě, jež je provozována společností Liander NV a je napájena ze soustavy vysokého napětí provozované společností TenneT TSO.

14

Společnost Crown Van Gelder tvrdila, že jí v důsledku toho vznikla škoda, a podala k ACM stížnost za účelem určení, že TenneT TSO nevynaložila veškeré přiměřené úsilí, aby zabránila přerušení přenosu elektřiny, a že navržení sítě ve stanici v Diemenu nesplňuje zákonné požadavky.

15

Rozhodnutím ze dne 30. dubna 2018 ACM prohlásil tuto stížnost za nepřípustnou z důvodu, že Crown Van Gelder nemá přímý vztah s TenneT TSO, a nemůže být tedy považována za „osobu, která má spor s provozovatelem soustavy“, ve smyslu čl. 51 odst. 1 zákona o elektřině z roku 1998. V tomto ohledu konstatoval, že továrna společnosti Crown Van Gelder není připojena k soustavě společnosti TenneT TSO, že Crown Van Gelder neuzavřela smlouvu s tímto provozovatelem soustavy a nedostává od něj žádné faktury.

16

Společnost Crown Van Gelder podala proti tomuto rozhodnutí žalobu k předkládajícímu soudu College van Beroep voor het bedrijfsleven (odvolací soud pro správní spory v hospodářské oblasti, Nizozemsko).

17

Daný soud uvádí, že strany sporu, který mu byl předložen, se neshodují v otázce výkladu pojmu „každá osoba, která je nespokojena“, ve smyslu čl. 37 odst. 11 směrnice 2009/72. Uvedený soud, který musí rozhodnout zejména o otázce, zda může být stížnost podána právnickou osobou, která provozuje podnik připojený k regionální soustavě, jejíž zásobování elektřinou bylo přerušeno v důsledku poruchy ve vnitrostátní soustavě, ze které je tato regionální soustava napájena, má za to, že rozsah tohoto ustanovení není natolik jasný, aby neexistovala žádná rozumná pochybnost o jeho výkladu.

18

Za těchto podmínek se College van Beroep voor het bedrijfsleven (odvolací soud pro správní spory v hospodářské oblasti) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

„Musí být čl. 37 odst. 11 směrnice 2009/72 […] vykládán v tom smyslu, že toto ustanovení přiznává právo podat stížnost proti provozovateli vnitrostátní soustavy (provozovatel přenosové soustavy) také osobě, která není připojena k soustavě tohoto provozovatele (provozovatel přenosové soustavy), ale pouze k regionální soustavě (distribuční soustava), u které došlo k přerušení přenosu elektřiny v důsledku výpadku ve vnitrostátní soustavě (přenosová soustava), která napájí regionální soustavu (distribuční soustava)?“

19

Podstatou otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 37 odst. 11 směrnice 2009/72 musí být vykládán v tom smyslu, že regulační orgán může stížnost, kterou konečný spotřebitel podal proti provozovateli přenosové soustavy v důsledku poruchy v této přenosové soustavě, zamítnout z důvodu, že zařízení tohoto konečného spotřebitele není připojeno přímo k uvedené přenosové soustavě, ale je připojeno pouze k distribuční soustavě napájené touto přenosovou soustavou.

20

Vzhledem k tomu, že čl. 37 odst. 11 směrnice 2009/72 stanoví, že každá osoba, která je nespokojena s provozovatelem přenosové nebo distribuční soustavy v souvislosti s povinnostmi tohoto provozovatele podle této směrnice, může podat stížnost regulačnímu orgánu, který jako orgán pro řešení sporů vydá rozhodnutí do dvou měsíců po obdržení stížnosti, je třeba za účelem odpovědi na tuto otázku vyložit pojem „osoba, která je nespokojena“.

21

Podle ustálené judikatury Soudního dvora jak z požadavků jednotného použití unijního práva, tak ze zásady rovnosti vyplývá, že znění ustanovení unijního práva, které výslovně neodkazuje na právo členských států za účelem vymezení svého smyslu a rozsahu, musí být zpravidla vykládáno autonomním a jednotným způsobem v celé Unii, přičemž tento výklad je třeba nalézt nejen s přihlédnutím k jeho znění, ale i ke kontextu tohoto ustanovení a k cíli sledovanému dotčenou právní úpravou (rozsudek ze dne 19. prosince 2019, GRDF, C‑236/18, EU:C:2019:1120, bod 30 a citovaná judikatura).

22

Pokud jde nejprve o znění čl. 37 odst. 11 směrnice 2009/72, v projednávaném případě z něj vyplývá, že pravomoc regulačního orgánu podle tohoto ustanovení výslovně podléhá dvěma podmínkám. Zaprvé stížnost musí být podána proti provozovateli přenosové nebo distribuční soustavy. Zadruhé výtka formulovaná v této stížnosti se musí týkat povinnosti provozovatele soustavy podle této směrnice.

23

Ze znění čl. 37 odst. 11 směrnice 2009/72 naproti tomu nevyplývá, že by pravomoc regulačního orgánu na základě tohoto ustanovení byla podmíněna existencí přímého vztahu mezi stěžovatelem a provozovatelem soustavy, proti kterému je uvedená stížnost podána.

24

V tomto ohledu je třeba poznamenat, že výklad pojmu „osoba, která je nespokojena“, v tom smyslu, že by implikoval takovou podmínku, by omezil rozsah tohoto pojmu, zatímco použití výrazu „každá“, který předchází výrazu „osoba“, naopak naznačuje, že uvedený pojem musí být chápán široce. Jak mimoto uvedl generální advokát v bodech 30 až 32 svého stanoviska, výraz „osoba“ nutně neoznačuje stranu smlouvy, ale může být rovněž chápán v „ ‚procesním‘ smyslu“ tohoto výrazu, tedy jako odkaz na osoby, které mají zájem na podání stížnosti k regulačnímu orgánu. Ostatně v některých jazykových verzích tohoto ustanovení jsou použity jiné výrazy než „strana“, jako jsou „Betroffene“ (dotyčná osoba) v německé jazykové verzi a „interessado“ (zúčastněná osoba) v portugalské jazykové verzi, které neoznačují stranu smlouvy.

25

Pokud jde dále o kontext čl. 37 odst. 11 směrnice 2009/72, je třeba uvést, že žádné ustanovení této směrnice nesměřuje k omezení rozsahu pojmu „osoba, která je nespokojena“, tím, že by z tohoto pojmu vyloučilo osoby, které nemají přímý vztah s provozovatelem dotyčné soustavy. Naopak čl. 32 odst. 2 této směrnice stanoví, že uživatel soustavy, kterému byl odmítnut přístup, musí mít možnost využít postup pro řešení sporů, i když právě v případě takového uživatele neexistuje smluvní vztah mezi dotyčným a provozovatelem soustavy.

26

Konečně co se týče cílů sledovaných směrnicí 2009/72, je třeba uvést, že z bodů 37, 42, 51 a 54 odůvodnění a z článku 1 této směrnice plyne, že cílem této směrnice je svěřit energetickým regulačním orgánům pravomoc zajistit plnou účinnost opatření na ochranu spotřebitele, zajistit, aby veškerý průmysl a obchod a všichni občané Unie požívali vysoké úrovně ochrany spotřebitele a měli přístup k mechanismům pro urovnávání sporů, přiznat zájmům spotřebitelů ústřední postavení v uvedené směrnici, zajistit, aby regulační orgány, pokud jim členský stát přizná tuto pravomoc, dbaly na dodržování práv spotřebitelů elektřiny, a zavést efektivní prostředky pro urovnávání sporů dostupné všem spotřebitelům.

27

Stejně tak čl. 3 odst. 7 směrnice 2009/72 mimo jiné členským státům ukládá, aby zabezpečily vysokou úroveň ochrany spotřebitele, zejména s ohledem na mechanismy řešení sporů, a čl. 36 písm. g) této směrnice stanoví regulačním orgánům cíl zabezpečení ochrany spotřebitele (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 23. ledna 2020, Energiavirasto, C‑578/18, EU:C:2020:35, body 34 a 35).

28

K dosažení těchto cílů svěřuje čl. 37 odst. 1 písm. b) směrnice 2009/72 regulačnímu orgánu úkol zajistit, aby provozovatelé přenosové a distribuční soustavy a případně příslušní vlastníci soustavy, jakož i všechny elektroenergetické podniky plnili své povinnosti vyplývající z této směrnice a z dalších příslušných právních předpisů Unie. Za tímto účelem má regulační orgán mimo jiné na základě čl. 37 odst. 4 písm. a), d) a e) této směrnice pravomoc vydávat závazná rozhodnutí týkající se elektroenergetických podniků a ukládat účinné sankce nebo uložení takových sankcí navrhnout příslušnému soudu, jakož i odpovídající pravomoci k provádění šetření a řešení sporů podle čl. 37 odst. 11 uvedené směrnice.

29

V kontextu věci v původním řízení je třeba rovněž poznamenat, že podle čl. 37 odst. 1 písm. h) a m) směrnice 2009/72 je povinností regulačního orgánu sledovat dodržování pravidel pro bezpečnost a spolehlivost sítě, přezkoumávat dosažené výsledky v této oblasti a sledovat čas, který provozovatelé přenosové a distribuční soustavy potřebují na provedení připojení a oprav.

30

Omezení práva podat k regulačnímu orgánu stížnost podle čl. 37 odst. 11 směrnice 2009/72 pouze na konečné spotřebitele, kteří mají přímý vztah s provozovatelem dotyčné soustavy, se přitom nejeví být v souladu s cíli připomenutými v bodech 26 a 27 tohoto rozsudku, jelikož omezuje přístup spotřebitelů k mechanismu pro urovnávání sporů, a tudíž možnosti tohoto orgánu plnit povinnosti, které jsou mu svěřeny, jako jsou povinnosti uvedené v bodech 28 a 29 tohoto rozsudku.

31

Mimoto pokud jde zejména o provozovatele přenosové soustavy, je třeba poznamenat, že jak uvedl generální advokát v bodě 47 svého stanoviska, úkoly a povinnosti, které jim ukládá směrnice 2009/72, se netýkají pouze subjektů, jejichž zařízení je připojeno k jejich soustavě. Zejména čl. 12 písm. a) až d) této směrnice jim tak ukládá mimo jiné úsporným způsobem provozovat, udržovat a rozvíjet bezpečné, spolehlivé a účinné přenosové soustavy, zajišťovat vhodné prostředky, díky nimž lze plnit povinnosti související se službou, přispívat k bezpečnosti dodávek prostřednictvím přiměřené přenosové kapacity a spolehlivosti soustavy a řídit toky elektřiny v soustavě s přihlédnutím k výměnám s jinými propojenými soustavami.

32

Omezení práva podat k regulačnímu orgánu stížnost podle čl. 37 odst. 11 směrnice 2009/72 pouze na konečné spotřebitele, kteří mají přímý vztah s dotyčným provozovatelem přenosové soustavy, tedy omezuje zejména schopnost regulačního orgánu plnit prostřednictvím stížnosti úkol, který mu byl mimo jiné svěřen a který spočívá v zajištění toho, aby provozovatelé přenosové soustavy plnili své povinnosti vyplývající z této směrnice.

33

Z výše uvedeného vyplývá, že pojem „osoba, která je nespokojena“, nelze vykládat v tom smyslu, že předpokládá přímý vztah mezi stěžovatelem a provozovatelem přenosové soustavy, proti kterému je stížnost podána.

34

I když článek 37 směrnice 2009/72 členským státům neukládá, aby regulačnímu orgánu svěřily pravomoc řešit spory mezi spotřebiteli elektřiny a provozovateli soustav, umožňuje jim však svěřit tuto pravomoc jinému orgánu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 23. ledna 2020, Energiavirasto, C‑578/18, EU:C:2020:35, body 36 až 40 a 43), přičemž uvedená pravomoc, je-li přiznána členským státem regulačnímu orgánu, nemůže být podmíněna existencí přímého vztahu mezi stěžovatelem a provozovatelem přenosové soustavy, proti kterému je stížnost podána.

35

V důsledku toho není regulační orgán v případě, že k němu podá stížnost konečný spotřebitel, který se dovolává nesplnění povinností uložených provozovatelům přenosové soustavy směrnicí 2009/72, oprávněn zamítnout tuto stížnost z důvodu, že zařízení tohoto konečného spotřebitele není přímo připojeno k této přenosové soustavě, ale je připojeno pouze k distribuční soustavě, která je z ní napájená.

36

S ohledem na výše uvedené je třeba na položenou otázku odpovědět, že čl. 37 odst. 11 směrnice 2009/72 musí být vykládán v tom smyslu, že regulační orgán nemůže stížnost, kterou konečný spotřebitel podal proti provozovateli přenosové soustavy v důsledku poruchy v této soustavě, odmítnout z důvodu, že zařízení tohoto konečného spotřebitele není připojeno přímo k uvedené přenosové soustavě, ale je připojeno pouze k distribuční soustavě napájené touto přenosovou soustavou.

37

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (pátý senát) rozhodl takto:

Článek 37 odst. 11 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/72/ES ze dne 13. července 2009 o společných pravidlech pro vnitřní trh s elektřinou a o zrušení směrnice 2003/54/ES musí být vykládán v tom smyslu, že regulační orgán nemůže stížnost, kterou konečný spotřebitel podal proti provozovateli přenosové soustavy v důsledku poruchy v této soustavě, odmítnout z důvodu, že zařízení tohoto konečného spotřebitele není připojeno přímo k uvedené přenosové soustavě, ale je připojeno pouze k distribuční soustavě napájené touto přenosovou soustavou.