–

za SC Romenergo SA a Aris Capital SA C. C. Vasilem, C. Secrierou a M. Strîmbei, avocați,

–

za rumunskou vládu původně E. Gane, L. Liţu a C.-R. Canţărou, poté E. Gane, L. Liţu, jako zmocněnci,

–

za nizozemskou vládu J. M. Hoogveldem a M. Bulterman, jako zmocněnci,

–

za Evropskou komisi H. Støvlbækem, L. Malferrarim, J. Riusem a L. Nicolae, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu článků 63 až 65 SFEU ve spojení s čl. 2 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/25/ES ze dne 21. dubna 2004 o nabídkách převzetí (Úř. věst. 2004, L 142, s. 12; Zvl. vyd. 17/02, s. 20), jakož i s článkem 87 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/34/ES ze dne 28. května 2001 o přijetí cenných papírů ke kotování na burze cenných papírů a o informacích, které k nim mají být zveřejněny (Úř. věst. 2001, L 184, s. 1; Zvl. vyd. 06/04, s. 24).

2

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi společnostmi SC Romenergo SA (dále jen „společnost Romenergo“) a Aris Capital SA (dále jen „společnost Aris Capital“) na straně jedné a Autoritatea de Supraveghere Financiară (orgán finančního dohledu, Rumunsko) (dále jen „ASF“) na straně druhé ve věci návrhu na zrušení čl. 2 odst. 3 písm. j) Regulamentul Comisiei Naționale a Valorilor Mobiliare nr. 1/2006 privind emitenții și operațiunile cu valori mobiliare (předpis Národní komise pro cenné papíry č. 1/2006 o emitentech a obchodování s cennými papíry) (Monitorul Oficial al României, část I, č. 312a ze dne 6. dubna 2004, dále jen „předpis č. 1/2006“) a správních rozhodnutí týkajících se uvedených společností vydaných ASF.

3

V bodech 2, 6, 18 a 20 odůvodnění směrnice 2004/25 se uvádí:

[…]

[…]

[…]

4

Článek 2 této směrnice stanoví:

„1.   Pro účely této směrnice se rozumí:

[…]

2.   Pro účely odst. 1 písm. d) se osoby ovládané jinou osobou ve smyslu článku 87 směrnice [2001/34] považují za osoby jednající ve shodě s touto jinou osobou a navzájem.“

5

Článek 87 směrnice 2001/34 stanoví:

„1.   Pro účely této směrnice se ‚ovládaným podnikem‘ rozumí jakýkoli podnik, v němž některá fyzická nebo právnická osoba

2.   Pro účely odstavce 1 zahrnují hlasovací, jmenovací a odvolávací práva mateřského podniku též práva všech ovládaných podniků, jakož i práva všech fyzických nebo právnických osob, které jednají vlastním jménem, ale na účet mateřského podniku nebo jiného ovládaného podniku.“

6

Článek 286a legea nr. 297/2004 privind piețele de capital (zákon č. 297/2004 o kapitálových trzích) (Monitorul Oficial al României, část I, č. 571 ze dne 29. června 2004), ve znění použitelném na spor v původním řízení (dále jen „zákon o kapitálových trzích“), stanoví:

„1.   Každá osoba může na základě jakéhokoliv titulu nabýt a držet, sama nebo s osobami, s nimiž jedná ve vzájemné shodě, akcie vydané finančními investičními společnostmi, které vznikly přeměnou fondů soukromého kapitálu, jejichž jmenovitá hodnota dohromady činí nejvýše 5 % ze základního kapitálu uvedených společností.

2.   Výkon hlasovacích práv se pozastavuje v případě akcií držených akcionáři, jejichž jmenovitá hodnota dohromady překračuje maximální výši stanovenou v odstavci 1.

3.   Osoby uvedené v odstavci 1 jsou v případě, kdy akcie, které drží, dohromady dosáhnout jmenovité hodnoty 5 % ze základního kapitálu, povinny o tom ve lhůtě 3 pracovních dnů informovat finanční investiční společnost, Národní komisi pro cenné papíry a regulovaný trh, na kterém jsou dotyčné akcie obchodovány.

4.   Akcionáři, kteří se nacházejí v situaci, kdy jmenovitá hodnota akcií, které vlastní, dohromady překračuje 5 % ze základního kapitálu finančních investičních společností, jsou ve lhůtě 3 měsíců od okamžiku, kdy tato situace nastala, povinni prodat část akcií, které tuto maximální hodnotu překračují.“

7

Článek 2 odst. 1 bod 22 tohoto zákona definuje pojem „zúčastněné osoby“ takto:

[…]

[…]“

8

Článek 2 odst. 1 bodu 23 zákona o kapitálových trzích stanoví:

„Osobami jednajícími ve vzájemné shodě se rozumí dvě nebo více osob, jež jsou vázány výslovnou nebo konkludentní dohodou s cílem vymezit jejich společnou politiku, pokud jde o emitenta. Není-li prokázán opak, má se za to, že ve vzájemné shodě jednají následující osoby:

[…]

[…]“

9

Předpis č. 1/2006 stanoví:

„Pro účely použití čl. 2 odst. 1 bodu 23 zákona č. 297/2004 se předpokládá, že, není-li prokázán opak, jednají ve vzájemné shodě mimo jiné následující osoby:

[…]

10

Společnost Romenergo byla akcionářem společnosti SIF Banat Crişana SA (dále jen „společnost Banat Crişana“), finanční investiční společnosti vzniklé v důsledku procesu privatizace, který proběhl v Rumunsku, jejíž akcie jsou obchodovány na kapitálovém trhu, a držela 4,55498 % hlasovacích práv spojených s akciemi posledně uvedené společnosti. Společnost Romenergo následně převedla všechny akcie, které držela v uvedené společnosti, na společnost Aris Capital.

11

Dne 18. března 2014 přijal ASF rozhodnutí č. A/209, č. A/210 a č. A/211 (dále jen společně „sporná správní rozhodnutí“), podle nichž:

12

ASF tedy výše uvedeným akcionářům, o nichž se předpokládá, že jednají ve vzájemné shodě, uložil, aby ve lhůtě tří měsíců prodali část akcií držených ve společnosti Banat Crişana tak, aby jejich akcie v součtu nepřekračovaly maximální jmenovitou hodnotu ve výši 5 %, kterou stanoví rumunská právní úprava.

13

Společnosti Romenergo a Aris Capital, které měly za to, že sporná správní rozhodnutí jsou v rozporu s unijním právem, podaly ke Curtea de Apel București (odvolací soud v Bukurešti, Rumunsko) žalobu, která se týkala platnosti těchto rozhodnutí a platnosti čl. 2 odst. 3 písm. j) předpisu č. 1/2006.

14

V průběhu řízení před ASF a poté před Curtea de Apel București (odvolací soud v Bukurešti, Rumunsko) navrhovatelky v původním řízení tvrdily, že dotyčná vnitrostátní ustanovení porušují zejména ustanovení unijního práva týkající se volného pohybu kapitálu. Rovněž tvrdily, že pojem „jednání ve vzájemné shodě“, jak je stanoven unijním právem, platí pouze v kontextu povinné veřejné nabídky, jelikož unijní normotvůrce předpokládá, že osoby jednající ve vzájemné shodě jsou ovládané osoby nebo osoby ovládající jiné osoby, jejichž společným cílem je prostřednictvím realizace nabídky či jejího zmaření ovládnout emitující společnost. Článek 2 odst. 2 směrnice 2004/25 přitom podle nich stanoví pouze domněnku týkající se osoby ovládané jinou osobou, jež má většinu hlasovacích práv.

15

Podle společností Romenergo a Aris Capital unijní právo nestanoví možnost založit domněnku jednání ve vzájemné shodě obecně se zakládající na „hospodářských“ důvodech a neuznává, že k jednání ve vzájemné shodě dochází v případě, kdy osoby k uskutečňování hospodářských operací využívají finanční prostředky pocházející z téhož zdroje či od osob, které jsou v nich zúčastněny prostřednictvím různých subjektů.

16

Dne 4. května 2015 Curtea de Apel București (odvolací soud v Bukurešti, Rumunsko) návrh společností Romenergo a Aris Capital zamítl jako neopodstatněný. Posledně uvedené společnosti poté podaly kasační opravný prostředek u předkládajícího soudu.

17

Za těchto podmínek se Înalta Curte de Casație și Justiție (Nejvyšší kasační a soudní dvůr, Rumunsko) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

„Musí být článek 63 SFEU ve spojení s čl. 2 odst. 2 směrnice 2004/25 a článkem 87 směrnice 2001/34 vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátním právním předpisům (v projednávané věci čl. 2 odst. 3 písm. j) předpisu č. 1/2006 […]), které stanoví právní domněnku jednání ve vzájemné shodě u podílů ve společnostech, jejichž akcie jsou přijaty k obchodování na regulovaném trhu a které jsou považovány za alternativní investiční fondy (zvané ‚finanční investiční společnosti – SIF‘), a to ve vztahu k:

18

Ve svém vyjádření rumunská vláda vyslovuje pochybnosti ohledně přípustnosti žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce v rozsahu, v němž se podle ní otázka předložená Soudnímu dvoru týká domněnek jednání ve vzájemné shodě v rámci některých hospodářských transakcí, které podle ní nejsou předmětem sporu v původním řízení, a jsou tudíž hypotetické.

19

V této souvislosti je třeba připomenout, že je pouze na vnitrostátním soudu, který rozhoduje spor a musí nést odpovědnost za soudní rozhodnutí, které bude vydáno, aby posoudil s ohledem na konkrétní okolnosti věci jak nezbytnost rozhodnutí o předběžné otázce pro vydání jeho rozsudku, tak relevanci otázek, které klade Soudnímu dvoru. Jestliže se tedy položené otázky týkají výkladu normy unijního práva, je Soudní dvůr v zásadě povinen rozhodnout (rozsudek ze dne 10. prosince 2018, Wightman a další, C‑621/18, EU:C:2018:999, bod 26, jakož i citovaná judikatura).

20

Z toho vyplývá, že se na otázky týkající se unijního práva vztahuje domněnka relevance. Soudní dvůr smí rozhodnutí o předběžné otázce položené vnitrostátním soudem odmítnout pouze tehdy, pokud je zjevné, že žádaný výklad unijní normy nemá žádný vztah k realitě nebo předmětu sporu v původním řízení, jestliže se jedná o hypotetický problém nebo také pokud Soudní dvůr nedisponuje skutkovými nebo právními poznatky nezbytnými pro užitečnou odpověď na otázky, které jsou mu položeny (rozsudek ze dne 10. prosince 2018, Wightman a další, C‑621/18, EU:C:2018:999, bod 27, jakož i citovaná judikatura).

21

V projednávané věci z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že společnosti Romenergo a Aris Capital podaly proti sporným správním rozhodnutím zejména žalobu k rumunským soudům. Tato rozhodnutí v podstatě stanoví, že se hlasovací práva, jejichž jmenovitá hodnota dohromady přesahuje 5 % základního kapitálu společnosti, osob, o nichž se předpokládá, že jednaly ve shodě, mezi něž patří společnosti Romenergo a Aris Capital, pozastavují, přičemž uvedené osoby musí ve lhůtě tří měsíců prodat část akcií, které drží ve společnosti Banat Crişana, jejichž jmenovitá hodnota dohromady překračuje uvedenou maximální výši 5 %.

22

Podstatou otázek předkládajícího soudu přitom je, zda je taková rumunská právní úprava, která stanoví, že maximální podíl na kapitálu takové finanční investiční společnosti, jako je společnost dotčená v původním řízení, je 5 %, upřesněná některými domněnkami jednání ve vzájemné shodě, slučitelná s unijním právem. Nelze tedy mít za to, že položená otázka je hypotetická z důvodu, že nemá žádný vztah k realitě nebo předmětu sporu v původním řízení.

23

Z toho vyplývá, že žádost o rozhodnutí o předběžné otázce je přípustná.

24

Zaprvé je úvodem třeba připomenout, že Soudnímu dvoru podle jeho ustálené judikatury přísluší, aby v rámci spolupráce s vnitrostátními soudy zavedené článkem 267 SFEU poskytl předkládajícímu soudu užitečnou odpověď, která mu umožní rozhodnout spor, jenž mu byl předložen, a že z tohoto hlediska přísluší Soudnímu dvoru případně přeformulovat otázku, která je mu položena [rozsudek ze dne 5. března 2020, X (Osvobození od DPH u telefonických konzultací), C‑48/19, EU:C:2020:169, bod 35 a citovaná judikatura].

25

V projednávané věci se položená otázka, jak je uvedena předkládajícím soudem, týká souladu určitých domněnek jednání ve vzájemné shodě v souvislosti s podílem na kapitálu finanční investiční společnosti s ustanoveními Smlouvy o FEU týkajícími se volného pohybu kapitálu, jakož i s čl. 2 odst. 2 směrnice 2004/25 a článkem 87 směrnice 2001/34.

26

Z odůvodnění žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce přitom vyplývá, že problém, kterému předkládající soud čelí, se obecněji týká souladu pravidla, že podíl na kapitálu finanční investiční společnosti může být maximálně 5 %, s unijním právem, a nikoli pouze domněnek jednání ve vzájemné shodě, které podle informací předkládajícího soudu toto pravidlo pouze zpřesňují. Článek 2 odst. 2 směrnice 2004/25, kterého se uvedený soud dovolává, dále zajisté stanovuje domněnku jednání ve vzájemné shodě, tato směrnice však upravuje pouze situace, které vznikly v rámci veřejných nabídek k odkupu, což s ohledem na informace poskytnuté předkládajícím soudem a vyjádření předložená Soudnímu dvoru, s výhradou ověření, které přísluší provést předkládajícímu soudu, patrně není případ věci v původním řízení.

27

Zadruhé je třeba upřesnit, že ustanovení Smlouvy o FEU týkající se volného pohybu kapitálu se nepoužijí na čistě vnitrostátní situace, v nichž dochází k pohybu kapitálu uvnitř jediného členského státu. Předkládajícímu soudu tedy před tím, než použije článek 63 SFEU, přísluší ověřit, zda ve věci v původním řízení existuje přeshraniční situace vedoucí k výkonu práva volného pohybu kapitálu v Evropské unii (v tomto smyslu viz usnesení ze dne 12. října 2017, Fisher, C‑192/16, EU:C:2017:762, bod 35).

28

V projednávaném případě se předpokládá, že společnost Romenergo a následně i společnost Aris Capital jednají ve shodě s několika společnostmi usazenými mimo rumunské území. S výhradou ověření, která musí provést předkládající soud, je tedy třeba mít za to, že ve věci v původním řízení taková přeshraniční situace existuje.

29

Podstatou otázky předkládajícího soudu tudíž je, zda článek 63 SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátnímu opatření, které stanoví, že podíl na kapitálu finančních investičních společností může být maximálně 5 %.

30

Za účelem zodpovězení této otázky je třeba na prvním místě určit, zda takové nabytí podílu na kapitálu finanční investiční společnosti, jaké je dotčeno ve věci v původním řízení, představuje pohyb kapitálu ve smyslu čl. 63 odst. 1 SFEU.

31

Podle ustálené judikatury Soudního dvora toto ustanovení obecně zakazuje omezení pohybu kapitálu mezi členskými státy (rozsudek ze dne 6. března 2018, SEGRO a Horváth, C‑52/16 a C‑113/16, EU:C:2018:157, bod 61 a citovaná judikatura).

32

Vzhledem k tomu, že Smlouva o FEU neobsahuje definici pojmu „pohyb kapitálu“ ve smyslu čl. 63 odst. 1 SFEU, Soudní dvůr uznal informativní hodnotu klasifikace pohybu kapitálu obsažené v příloze I směrnice Rady 88/361/EHS ze dne 24. června 1988, kterou se provádí článek 67 Smlouvy [o ES] [(článek zrušený Amsterodamskou smlouvou)] (Úř. věst. 1988, L 178, s. 5; Zvl. vyd. 10/01, s. 10). Soudní dvůr tak rozhodl, že pohybem kapitálu ve smyslu čl. 63 odst. 1 SFEU jsou zejména tzv. „přímé“ investice, tedy investice ve formě účasti v podniku prostřednictvím držení akcií, které umožňuje skutečně se podílet na řízení a kontrole tohoto podniku (rozsudek ze dne 22. října 2013, Essent a další, C‑105/12 až C‑107/12, EU:C:2013:677, bod 40 a citovaná judikatura).

33

Vzhledem k tomu, že cílem přímých investic je vytvořit nebo udržet dlouhodobé a přímé vztahy mezi osobou, která poskytla kapitál, a podnikem, kterému je tento kapitál určen, musí mít akcionáři možnost se skutečně podílet na řízení společnosti či její kontrole (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 10. listopadu 2011, Komise v. Portugalsko, C‑212/09, EU:C:2011:717, bod 43).

34

Nabytí podílu na kapitálu takové finanční investiční společnosti, jako je společnost dotčená ve věci v původním řízení, tak spadá, zejména proto, že jsou s tímto nabytím spojena hlasovací práva odpovídající procentu, které takový podíl představuje z celkového kapitálu uvedené společnosti, pod pojem „pohyb kapitálu“ ve smyslu čl. 63 odst. 1 SFEU.

35

Pokud jde na druhém místě o otázku, zda vnitrostátní opatření, které stanoví omezení podílu v takové finanční investiční společnosti na 5 %, představuje omezení volného pohybu kapitálu, je třeba uvést, že Soudní dvůr upřesnil, že vnitrostátní opatření lze kvalifikovat jako „omezení“ ve smyslu čl. 63 odst. 1 SFEU, i když nezakládá diskriminaci či formální rozlišování mezi osobami v závislosti na jejich státní příslušnosti či místě sídla nebo na základě původu jejich kapitálu. Pro účely takové kvalifikace totiž stačí, že dotyčné vnitrostátní opatření může zabránit nabývání akcií v dotyčných podnicích nebo ho omezit či odradit investory z jiných členských států od investování do kapitálu těchto podniků (rozsudek ze dne 23. října 2007, Komise v. Německo, C‑112/05, EU:C:2007:623, bod 19 a citovaná judikatura). Tak je tomu zejména v případě vnitrostátní právní úpravy, která stanoví pozastavení hlasovacích práv spojených s podíly na kapitálu určitých podniků (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 2. června 2005, Komise v. Itálie, C‑174/04, EU:C:2005:350, bod 30).

36

Z toho vyplývá, že stejně tak vnitrostátní opatření, které podíl na kapitálu finanční investiční společnosti omezuje na nejvýše 5 %, v důsledku odrazuje investory od toho, aby do podniku investovali prostřednictvím držení akcií. Uvedené akcie totiž mohou poskytnout možnost skutečně se podílet na řízení a kontrole tohoto podniku, jelikož je zejména držení akcií spojeno s hlasovacími právy úměrnými drženým podílům. Taková vnitrostátní právní úprava tedy představuje omezení volného pohybu kapitálu ve smyslu čl. 63 odst. 1 SFEU.

37

Na třetím místě podle ustálené judikatury Soudního dvora může být volný pohyb kapitálu omezen vnitrostátními opatřeními, jsou-li odůvodněna jedním z důvodů uvedených v článku 65 SFEU nebo naléhavými důvody obecného zájmu, pokud na úrovni Unie neexistuje harmonizační opatření, které by stanovilo opatření nezbytná k zajištění ochrany dotyčných legitimních zájmů (rozsudek ze dne 23. října 2007, Komise v. Německo, C‑112/05, EU:C:2007:623, bod 72 a citovaná judikatura).

38

Pokud takové harmonizační opatření neexistuje, přísluší v zásadě členským státům, aby rozhodly o úrovni, v jaké hodlají ochranu takových legitimních zájmů zajistit, jakož i o způsobu, jakým má být této úrovně dosaženo. Mohou tak však učinit pouze v mezích stanovených Smlouvou, která vyžaduje, aby přijatá opatření byla způsobilá zaručit uskutečnění cíle, který sledují, a nepřekračovala meze toho, co je k dosažení tohoto cíle nezbytné (rozsudek ze dne 23. října 2007, Komise v. Německo, C‑112/05, EU:C:2007:623, bod 73 a citovaná judikatura).

39

Takové vnitrostátní opatření, které podíl na kapitálu finanční investiční společnosti omezuje na nejvýše 5 %, jako je opatření dotčené v původním řízení, nelze odůvodnit ani jedním z důvodů uvedených v článku 65 SFEU.

40

Takové opatření totiž nespadá do oblasti daňového práva zmíněné v čl. 65 odst. 1 písm. a) SFEU a jeho cílem rovněž není zabránit porušování vnitrostátní právní úpravy, takže nemůže být odůvodněno na základě čl. 65 odst. 1 písm. b) SFEU. Podle ustálené judikatury se mimoto důvodů veřejného pořádku či veřejné bezpečnosti stanovených v posledně uvedeném ustanovení lze dovolávat pouze v případě skutečného a dostatečně závažného ohrožení některého základního zájmu společnosti, a nemohou vedle toho sloužit pro účely čistě hospodářské povahy (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 7. června 2012, VBV – Vorsorgekasse, C‑39/11, EU:C:2012:327, bod 29 a citovaná judikatura).

41

Je tak třeba určit, zda vnitrostátní opatření, které podíl na kapitálu finanční investiční společnosti omezuje na nejvýše 5 %, může být odůvodněno naléhavým důvodem obecného zájmu.

42

V projednávané věci rumunská vláda uvádí, že jediným účelem finančních investičních společností, které byly založeny v průběhu roku 1996 ve formě akciových společností, je realizace kolektivního investování prostřednictvím investování finančních prostředků do likvidních finančních nástrojů podle zásad diverzifikace rizik a obezřetného řízení. Tyto finanční investiční společnosti jsou tedy subjekty kolektivního investování, které mají zajišťovat finanční investování pro veřejnost. V tomto ohledu má vysoký stupeň rozptýlení struktury akcionářů zaručit ochranu obecného zájmu všech akcionářů, aniž by osoba nebo skupina osob jednajících ve vzájemné shodě mohly získat kontrolu nad strategickými rozhodnutími jedné z těchto společností.

43

V tomto ohledu je třeba poukázat na to, že vůle zajistit rozptýlení akcionářů některých finančních investičních společností představuje důvod hospodářské povahy, který se ostatně týká pouze osob držících podíly v takových společnostech. Podle ustálené judikatury Soudního dvora důvody hospodářské povahy nemohou představovat naléhavý důvod obecného zájmu způsobilý odůvodnit omezení volného pohybu kapitálu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 8. července 2010, Komise v. Portugalsko, C‑171/08, EU:C:2010:412, bod 71 a citovaná judikatura).

44

Z toho vyplývá, že s výhradou ověření, která přísluší provést předkládajícímu soudu, takové vnitrostátní opatření, které podíl na kapitálu finanční investiční společnosti omezuje na nejvýše 5 %, jako je opatření dotčené ve věci v původním řízení, představuje omezení volného pohybu kapitálu, které není odůvodněno jedním z důvodů uvedených v článku 65 SFEU ani naléhavým důvodem obecného zájmu.

45

S ohledem na všechny výše uvedené úvahy je třeba na položenou otázku odpovědět tak, že článek 63 SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátnímu opatření, které podíl na kapitálu finanční investiční společnosti omezuje na nejvýše 5 %, pokud toto opatření není odůvodněno naléhavým důvodem obecného zájmu, což přísluší ověřit předkládajícímu soudu.

46

Rumunská vláda navrhla, aby v případě, že by Soudní dvůr rozhodl, že takové vnitrostátní opatření, jako je opatření dotčené v původním řízení, představuje neodůvodněné omezení volného pohybu kapitálu, byly omezeny časové účinky tohoto rozsudku.

47

V tomto ohledu podle ustálené judikatury výklad pravidla unijního práva, který Soudní dvůr podává při výkonu pravomoci, kterou mu přiznává článek 267 SFEU, objasňuje a upřesňuje význam a dosah tohoto pravidla tak, jak musí být nebo jak mělo být chápáno a používáno od okamžiku, kdy nabylo účinnosti. Z toho vyplývá, že pravidlo takto vykládané může a musí být uplatňováno soudem na právní vztahy vzniklé a založené před vydáním rozsudku rozhodujícího o žádosti o výklad, pokud jsou kromě toho splněny podmínky umožňující předložit příslušným soudům spor ohledně použití uvedeného pravidla (rozsudek ze dne 3. října 2019, Schuch-Ghannadan, C‑274/18, EU:C:2019:828, body 60 a citovaná judikatura).

48

Soudní dvůr může jen zcela výjimečně na základě obecné zásady právní jistoty, která je vlastní unijnímu právnímu řádu, omezit možnost všech zúčastněných osob dovolávat se ustanovení, jehož výklad podal, za účelem zpochybnění právních vztahů založených v dobré víře. Aby bylo možné o takovém omezení rozhodnout, je nezbytné, aby byla splněna dvě podstatná kritéria, a to dobrá víra zúčastněných kruhů a riziko závažných obtíží (rozsudek ze dne 3. října 2019, Schuch-Ghannadan, C‑274/18, EU:C:2019:828, body 61 a citovaná judikatura).

49

Soudní dvůr konkrétně toto řešení použil pouze za přesně vymezených okolností, zejména když existovalo riziko závažných hospodářských dopadů způsobených zejména vysokým počtem právních vztahů založených v dobré víře na základě právní úpravy považované za platnou a účinnou a když podle všeho jednotlivci a vnitrostátní orgány byli vedeni k chování, které nebylo v souladu s unijním právem, z důvodu objektivní a značné nejistoty ohledně smyslu ustanovení unijního práva, ke které případně přispělo i samotné chování jiných členských států nebo Evropské komise (rozsudek ze dne 3. října 2019, Schuch-Ghannadan, C‑274/18, EU:C:2019:828, bod 62 a citovaná judikatura).

50

Je však na členském státu, který omezení časových účinků rozsudku navrhuje, aby předložil důkazy směřující k prokázání existence rizika závažných obtíží (obdobně viz rozsudek ze dne 14. dubna 2015, Manea, C‑76/14, EU:C:2015:216, bod 55).

51

V projednávané věci se přitom rumunská vláda omezuje na tvrzení, že takové riziko existuje, neboť dochází ke zpochybnění vnitrostátního právního řádu vyplývajícího z uplatňování čl. 286a odst. 2 a 4 zákona o kapitálových trzích. Uvedená vláda přitom neprokázala, že tento rozsudek může způsobit závažné obtíže, ale pouze uvádí, že tato vnitrostátní ustanovení mohou představovat omezení volného pohybu kapitálu, což by mohlo vést vnitrostátní soud k tomu, že je nepoužije.

52

Za těchto podmínek je třeba konstatovat, že v projednávané věci nebyla uvedena žádná skutečnost, která by mohla odůvodnit výjimku ze zásady, že rozsudek týkající se výkladu unijního práva vyvolává účinky ke dni, kdy vykládané pravidlo nabylo účinnosti.

53

Časové účinky tohoto rozsudku tudíž není namístě omezovat.

54

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (devátý senát) rozhodl takto:

Článek 63 SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátnímu opatření, které podíl na kapitálu finanční investiční společnosti omezuje na nejvýše 5 %, pokud toto opatření není odůvodněno naléhavým důvodem obecného zájmu, což přísluší ověřit předkládajícímu soudu.