–

za Pfeifer & Langen GmbH & Co. KG D. Ehlem, Rechtsanwalt,

–

za Hauptzollamt Köln W. Liebem a E. Schmidt, jako zmocněnci,

–

za českou vládu M. Smolkem, J. Vláčilem a O. Serdulou, jako zmocněnci,

–

za nizozemskou vládu M. K. Bulterman a C. S. Schillemans, jako zmocněnkyněmi,

–

za Evropskou komisi F. Clotuche-Duvieusart a B.-R. Killmannem, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 78 odst. 3 nařízení Rady (EHS) č. 2913/92 ze dne 12. října 1992, kterým se vydává celní kodex Společenství (Úř. věst. 1992, L 302, s. 1; Zvl. vyd. 02/04, s. 307, dále jen „celní kodex“).

2

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi společností Pfeifer & Langen GmbH & Co. KG a Hauptzollamt Köln (hlavní celní úřad v Kolíně nad Rýnem, Německo) (dále jen „hlavní celní úřad“) ve věci zamítnutí žádosti o opravu informací týkajících se osoby deklaranta, uvedených v celním prohlášení, posledně uvedeným orgánem.

3

Celní kodex byl zrušen a nahrazen nařízením Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 450/2008 ze dne 23. dubna 2008, kterým se stanoví celní kodex Společenství (Modernizovaný celní kodex) (Úř. věst. 2008, L 145, s. 1), který vstoupil v platnost dne 24. června 2008. Toto nařízení bylo změněno nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 528/2013 ze dne 12. června 2013 (Úř. věst. 2013, L. 165, s. 62) (dále jen „modernizovaný celní kodex“). Jak vyplývá z výkladu článku 188 modernizovaného celního kodexu, byla některá jeho ustanovení použitelná od 24. června 2008 a jeho zbývající ustanovení nejpozději od 1. listopadu 2013. Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 952/2013 ze dne 9. října 2013, kterým se stanoví celní kodex Unie (Úř. věst. 2013, L 269, s. 1, a oprava Úř. věst. 2013, L 287, s. 90), které vstoupilo v platnost dne 30. října 2013, zrušilo nejen modernizovaný celní kodex, ale i celní kodex, jelikož některá ustanovení posledně uvedeného kodexu zůstala použitelná nejpozději do 1. listopadu 2013. Z výkladu čl. 286 odst. 2 ve spojení s čl. 288 odst. 2 nařízení č. 952/2013 tedy vyplývá, že celní kodex byl zrušen k 1. květnu 2016. Vzhledem k rozhodné době z hlediska skutkového stavu v původním řízení proto na projednávanou věc zůstává použitelný celní kodex. Žádné z ustanovení modernizovaného celního kodexu použitelných od 24. června 2008 kromě toho není relevantní pro účely této věci.

4

Osmý bod odůvodnění celního kodexu uváděl:

„vzhledem k tomu, že při přijímání prováděcích opatření k tomuto kodexu je třeba věnovat nejvyšší pozornost tomu, aby se zabránilo jakýmkoliv podvodům nebo nesrovnalostem, které by měly nepříznivý dopad na obecný rozpočet Evropských společenství“.

5

Článek 4 celního kodexu stanovil:

„Pro účely tohoto kodexu se

[…]

[…]“

6

Článek 5 tohoto kodexu stanovil:

„1.   Za podmínek stanovených v čl. 64 odst. 2 a s výhradou předpisů přijatých na základě čl. 243 odst. 2 písm. b) se může každá osoba nechat v jednání s celními orgány zastoupit pro provádění všech úkonů a formalit stanovených celními předpisy.

2.   Toto zastoupení může být

Členský stát může na svém území omezit právo činit celní prohlášení

tím, že zástupce musí být celním zástupcem, který provozuje své povolání na celním území daného členského státu.

[…]

4.   Zástupce musí prohlásit, že jedná na účet zastoupené osoby, blíže vymezit, zda se jedná o zastoupení přímé či nepřímé, a být zmocněn jednat jako zástupce.

Osoba, která neprohlásí, že jedná jménem nebo na účet jiné osoby, nebo prohlásí, že jedná jménem nebo na účet jiné osoby, aniž je zmocněna, se považuje za osobu jednající vlastním jménem a na vlastní účet.

5.   Celní orgány mohou požadovat od každé osoby, která prohlašuje, že jedná jménem nebo na účet jiné osoby, aby prokázala své zmocnění jednat jako zástupce.“

7

Článek 64 uvedeného kodexu stanovil:

„1.   S výhradou článku 5 může celní prohlášení učinit každá osoba, která může příslušnému celnímu orgánu předložit předmětné zboží nebo zajistit jeho předložení se všemi doklady, jejichž předložení je nezbytné pro použití předpisů upravujících celní režim, do kterého je zboží navrženo v celním prohlášení.

2.   Avšak

[…]“

8

Podle článku 65 téhož kodexu platilo, že:

„Deklarantovi může být na jeho žádost povoleno, aby opravil jeden nebo více údajů uvedených v přijatém celním prohlášení. Opravou však nesmí být rozšířena působnost celního prohlášení na jiné zboží než na zboží, které v něm bylo původně uvedeno.

Oprava celního prohlášení však není povolena, jestliže o její provedení deklarant požádá poté, co celní orgány

9

Článek 66 celního kodexu stanovil:

„1.   Na žádost deklaranta zruší celní orgány platnost již přijatého celní[ho] prohlášení, prokáže-li deklarant, že zboží bylo v celním prohlášení navrženo do daného režimu omylem nebo že vzhledem ke zvláštním okolnostem již zboží nemůže být propuštěno do celního režimu, do kterého bylo navrženo v celním prohlášení.

[…]

2.   Po propuštění zboží již nelze platnost celního prohlášení zrušit, kromě případů vymezených postupem projednávání ve výboru.

[…]“

10

Článek 74 tohoto kodexu stanovil:

„1.   Vznikne-li přijetím celního prohlášení celní dluh, nesmí být zboží, na které se celní prohlášení vztahuje, propuštěno, dokud není celní dluh splněn nebo zajištěn. […]

2.   Požadují-li celní orgány na základě celních předpisů upravujících celní režim, do kterého je zboží navrženo v celním prohlášení, poskytnutí jistoty, nesmí být zboží do tohoto celního režimu propuštěno, dokud nebude jistota poskytnuta.“

11

Článek 78 uvedeného kodexu stanovil:

„1.   Po propuštění zboží mohou celní orgány z úřední povinnosti nebo na žádost deklaranta celní prohlášení přezkoumat.

2.   Po propuštění zboží mohou celní orgány kontrolovat obchodní doklady a jiné údaje vztahující se k dovozním nebo vývozním operacím se zbožím nebo k následným obchodním operacím s týmž zbožím s cílem ujistit se o správnosti údajů obsažených v celním prohlášení. Kontrolu lze provést u deklaranta nebo jiné osoby, která se přímo nebo nepřímo obchodně podílí na uvedených operacích, nebo jiné osoby, která má v držení zmíněné doklady a údaje pro obchodní účely. Celní orgány mohou rovněž kontrolovat zboží, pokud ještě může být předloženo.

3.   Nasvědčují-li výsledky kontroly celního prohlášení nebo kontroly po propuštění zboží, že předpisy upravující daný celní režim byly použity na základě nesprávných nebo neúplných údajů, přijmou celní orgány v souladu s případnými právními předpisy opatření nezbytná k nápravě, přičemž vezmou v úvahu nové skutečnosti, které mají k dispozici.“

12

Článek 201 téhož kodexu stanovil:

„1.   Celní dluh při dovozu zboží vzniká

2.   Celní dluh vzniká okamžikem přijetí celního prohlášení.

3.   Dlužníkem je deklarant. V případě nepřímého zastoupení je dlužníkem také osoba, [na jejíž účet] se celní prohlášení činí.

Je-li celní prohlášení s návrhem na propuštění do některého z režimů uvedených v odstavci 1 učiněno na podkladě údajů, v jejichž důsledku nebyly clo splatné v souladu s právními předpisy nebo jeho část vybrány, může být každá osoba, která poskytla údaje k sestavení prohlášení a která si byla nebo měla být vědoma, že údaje nejsou pravdivé, rovněž považována za dlužníka v souladu s platnými vnitrostátními právními předpisy.“

13

Článek 236 celního kodexu stanovil:

„1.   Dovozní nebo vývozní clo se vrátí, jestliže se zjistí, že v době, kdy bylo zaplaceno, nebyla jeho částka dlužná ze zákona nebo že byla zaúčtována v rozporu s čl. 220 odst. 2.

Dovozní nebo vývozní clo se promine, jestliže se zjistí, že v době, kdy bylo zaúčtováno, nebyla jeho částka dlužná ze zákona nebo že byla zaúčtována v rozporu s čl. 220 odst. 2.

Clo se nevrátí ani nepromine, jestliže skutečnosti, které vedly k zaplacení nebo k zaúčtování částky, která nebyla dlužná ze zákona, vyplývají z úmyslného jednání zúčastněné osoby.

2.   Dovozní nebo vývozní clo se vrátí nebo promine na základě žádosti podané u příslušného celního úřadu ve lhůtě tří let ode dne, kdy byla částka cla dlužníkovi sdělena.

[…]

Celní orgány vrátí nebo prominou clo z úřední povinnosti, pokud samy v této lhůtě zjistí, že nastala některá ze skutečností uvedených v odst. 1 prvním a druhém pododstavci.“

14

Společnost SC Zahărul Oradea SA (dále jen „společnost Zahărul Oradea“), jež má sídlo v Rumunsku, je dceřinou společností společnosti Pfeifer & Langen. Společnost Zahărul Oradea zakoupila 45000 tun třtinového cukru z Brazílie, určeného k rafinaci v továrně společnosti Pfeifer & Langen v Euskirchenu (Německo) v souladu s dohodou, kterou spolu tyto dvě společnosti uzavřely. Po rafinaci měl být cukr prodán společnosti Pfeifer & Langen.

15

Dne 13. prosince 2011 vydaly příslušné rumunské orgány společnosti Zahărul Oradea potvrzení o dovozu tohoto množství třtinového cukru. Podle informací předkládajícího soudu společnost Zahărul Oradea dne 2. února 2012 zmocnila společnost Pfeifer & Langen k tomu, aby ji zastupovala pro účely celních prohlášení souvisejících s tímto dovozem.

16

Dne 24. února 2012 společnost Pfeifer & Langen vlastním jménem u hlavního celního úřadu navrhla k propuštění do volného oběhu částečné množství z 499456 kilogramů (kg) třtinového cukru, určeného k rafinaci. V celním prohlášení odkázala na potvrzení o dovozu společnosti Zahărul Oradea. Předložila kromě toho kopii plné moci, kterou jí udělila společnost Zahărul Oradea. Hlavní celní úřad prohlášení přijal a po zapsání tohoto množství třtinového cukru do potvrzení o dovozu předloženého společností Pfeifer & Langen posledně uvedené na základě snížené sazby 252,50 eura za tunu vyměřil clo ve výši 126113,65 eura.

17

Dvěma dopisy ze dne 10. a 11. ledna 2013 společnost Pfeifer & Langen kontaktovala hlavní celní úřad a požádala ho o přezkum celního prohlášení podaného dne 24. února 2012 s cílem, aby bylo uznáno, že uvedené prohlášení provedla jako nepřímý zástupce deklaranta, společnosti Zahărul Oradea, neboť měla pochybnosti o tom, zda má nárok na sníženou celní sazbu na třtinový cukr.

18

Hlavní celní úřad rozhodnutím ze dne 24. ledna 2013 vyzval společnost Pfeifer & Langen k úhradě cla po propuštění zboží ve výši 83158,41 eura. Tato částka byla vypočtena za použití sazby 41,90 eur za 100 kg stanovené pro třtinový cukr, uvedené v podpoložce 17011490 kombinované nomenklatury. Na podporu tohoto rozhodnutí hlavní celní úřad uvedl, že společnost Pfeifer & Langen neměla nárok na uplatnění snížené sazby, jelikož potvrzení o dovozu bylo ve skutečnosti vydáno pro společnost Zahărul Oradea.

19

Společnost Pfeifer & Langen podala proti tomuto rozhodnutí námitku, přičemž se opírala o svou žádost o přezkum celního prohlášení ze dne 24. února 2012.

20

Hlavní celní úřad rozhodnutím ze dne 26. dubna 2018 uvedenou námitku zamítl z důvodu, že vzhledem k tomu, že společnost Pfeifer & Langen v celním prohlášení neupřesnila, že jedná za společnost Zahărul Oradea, má postavení deklaranta, a v důsledku toho je rovněž dlužníkem celního dluhu. Podle tohoto rozhodnutí nemůže být údaj o osobě deklaranta v celním prohlášení nesprávný nebo neúplný v případě, že se jedná o úmyslný procesní úkon, a uvedený údaj proto není možné následně měnit. V tomto ohledu podle hlavního celního úřadu není důležité, že celní prohlášení společnosti Pfeifer & Langen nebylo soudržné vzhledem k plné moci, kterou jí udělila společnost Zahărul Oradea, jejíž kopii společnost Pfeifer & Langen předložila hlavnímu celnímu úřadu.

21

Společnost Pfeifer & Langen podala proti rozhodnutí ze dne 26. dubna 2018 žalobu k předkládajícímu soudu. Uvedená společnost v žalobě tvrdí, že její celní prohlášení musí být opraveno tak, aby bylo uznáno, že jednala jako nepřímý zástupce společnosti Zahărul Oradea. Společnost Pfeifer & Langen poukazuje na to, že na rozdíl od toho, co měla původně v úmyslu, neuvedla, že jednala jako nepřímý zástupce společnosti Zahărul Oradea pouze proto, že jí úřednice z celního úřadu poskytla nesprávné informace. Společnost Pfeifer & Langen tvrdí, že jí úřednice na její otázku odpověděla, že celní prohlášení musí podat vlastním jménem a na vlastní účet. Společnost Pfeifer & Langen má však za to, že předložením kopie plné moci, kterou jí udělila společnost Zahărul Oradea, upozornila na své zmocnění jednat jako zástupce. Společnost Pfeifer & Langen mimoto tvrdí, že nebyly ohroženy cíle celního řízení. Podmínky pro propuštění třtinového cukru celním úřadem podle ní byly splněny, jelikož složila bankovní záruku na dovozní clo.

22

Hlavní celní úřad tvrdí, že žádná celní úřednice společnosti Pfeifer & Langen zmíněnou informaci neposkytla. Kromě toho podle něj nebyly údaje, které společnost Pfeifer & Langen uvedla v celním prohlášení, nesprávné. Uvedený úřad má podle svého tvrzení vzhledem k tomu, že společnost Pfeifer & Langen podala celní prohlášení vlastním jménem, za to, že uvedená společnost navzdory svému zmocnění jednat jako zástupce platně nabyla postavení deklaranta a upustila od úmyslu podat celní prohlášení jako nepřímý zástupce.

23

Podle předkládajícího soudu z judikatury Soudního dvora vyplývá, že čl. 78 odst. 3 celního kodexu musí být vykládán v tom smyslu, že umožňuje z úřední povinnosti nebo na žádost deklaranta přezkoumat a opravit takové celní prohlášení, jako je prohlášení dotčené ve věci v původním řízení, aby mohly být ve věci, kterou předkládající soud projednává, informace týkající se osoby deklaranta změněny takovým způsobem, aby byl zjevný vztah nepřímého zastoupení mezi společnostmi Zahărul Oradea a Pfeifer & Langen. V tomto ohledu poukazuje na to, že údaje, které jsou uvedeny v celním prohlášení dotčeném ve věci v původním řízení, na jejichž základě byla společnost Pfeifer & Langen považována za deklaranta, přičemž v tomto prohlášení nebyl uveden vztah nepřímého zastoupení na účet společnosti Zahărul Oradea, pramení z pochybení při výkladu použitelného práva. Má navíc za to, že taková oprava neohrožuje cíle dotyčného celního řízení a společnost Pfeifer & Langen předložila dostatečné informace, které umožňují prokázat, že ustanovení upravující dotyčný celní režim byla použita na základě nesprávných nebo neúplných údajů.

24

Předkládající soud se nicméně táže, zda je takový výklad čl. 78 odst. 3 celního kodexu možný vzhledem k tomu, že Hoge Raad der Nederlanden (Nejvyšší soud, Nizozemsko), jakož i Finanzgericht Hamburg (finanční soud v Hamburku, Německo) v nedávných rozsudcích dospěly k závěru, že použití tohoto ustanovení nemůže vést k tomu, aby za deklaranta mohla být považována jiná osoba než ta, jež je uvedena v celním prohlášení.

25

Za těchto podmínek se Finanzgericht Düsseldorf (finanční soud v Düsseldorfu, Německo) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

„Musí být čl. 78 odst. 3 [celního kodexu] vykládán v tom smyslu, že podle něj musí být v takovém případě, jako je spor v původním řízení, celní prohlášení přezkoumáno a opraveno tak, že se údaje o deklarantovi nahradí označením osoby, které bylo vydáno potvrzení o dovozu pro dovážené zboží, a uvede se, že je tato osoba zastoupena osobou, která byla v celním prohlášení uvedena jako deklarant a která celnímu úřadu předložila plnou moc udělenou držitelkou potvrzení o dovozu?“

26

Úvodem je třeba poukázat na to, že z informací uvedených v předkládacím rozhodnutí vyplývá, že ačkoli byla společnosti Pfeifer & Langen udělena plná moc k zastupování společnosti Zahărul Oradea pro účely provedení celního řízení a společnost Pfeifer & Langen tuto plnou moc celním orgánům předložila, když podávala celní prohlášení, opomněla posledně uvedená v tomto prohlášení uvést, že zastupuje společnost Zahărul Oradea. V rámci sporu v původním řízení se společnost Pfeifer & Langen domáhá přezkumu uvedeného prohlášení tak, aby v něm byl uveden vztah nepřímého zastoupení mezi ní a společností Zahărul Oradea.

27

Podstatou otázky předkládajícího soudu tedy je, zda čl. 78 odst. 3 celního kodexu musí být vykládán v tom smyslu, že celní orgány mohou vyhovět žádosti o přezkum celního prohlášení, jejímž cílem je zachytit existenci vztahu nepřímého zastoupení mezi zmocněncem, který omylem uvedl, že jedná výlučně svým jménem a na vlastní účet, přestože mu osoba, jež je držitelkou potvrzení o dovozu, udělila plnou moc, a zmocnitelem, na jehož účet bylo prohlášení učiněno.

28

V tomto ohledu je třeba připomenout, že článek 78 celního kodexu upravuje postup, na jehož základě mohou celní orgány z úřední povinnosti nebo na žádost deklaranta přezkoumat celní prohlášení po propuštění zboží uvedeného v tomto prohlášení, tedy po jeho podání (rozsudek ze dne 12. října 2017, Tigers, C‑156/16, EU:C:2017:754, bod 29).

29

Soudní dvůr již uvedl, že požádá-li deklarant o přezkum svého prohlášení, musí se celní orgány jeho žádostí zabývat přinejmenším v tom ohledu, zda je či není třeba provést takový přezkum, a že provedení přezkumu požadovaného deklarantem tedy podléhá posouzení celních orgánů z hlediska jak podstaty, tak výsledku. Uvedené orgány mají za tímto účelem širokou posuzovací pravomoc (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 12. července 2012, Südzucker a další, C‑608/10, C‑10/11 a C‑23/11, EU:C:2012:444, bod 48 a citovaná judikatura).

30

V tomto rámci celní orgány berou v úvahu zejména možnost zkontrolovat údaje uvedené v prohlášení, jehož přezkum je požadován, a v žádosti o přezkum. Pokud se přezkum ukáže jako v zásadě možný, celní orgány musí buď zamítnout žádost deklaranta odůvodněným rozhodnutím, nebo požadovanou kontrolu provést (rozsudek ze dne 12. července 2012, Südzucker a další, C‑608/10, C‑10/11 a C‑23/11, EU:C:2012:444, bod 49 a citovaná judikatura).

31

Pokud tento přezkum nebo tyto kontroly odhalí, že předpisy upravující daný celní režim byly použity na základě nesprávných nebo neúplných údajů, musí celní orgány v souladu s uvedeným čl. 78 odst. 3 celního kodexu přijmout opatření nezbytná k nápravě, přičemž vezmou v úvahu nové skutečnosti, které mají k dispozici (rozsudek ze dne 12. října 2017, Tigers, C‑156/16, EU:C:2017:754, bod 30).

32

Z článku 78 celního kodexu jako celku tedy vyplývá, že je dovoleno předložit nové skutečnosti, jež mohou celní orgány vzít v úvahu, a to po podání celního prohlášení. Systematika uvedeného článku totiž spočívá v přizpůsobení celního řízení skutečné situaci (rozsudek ze dne 12. října 2017, Tigers, C‑156/16, EU:C:2017:754, bod 31).

33

V projednávaném případě je třeba určit, zda za okolností věci v původním řízení článek 78 tohoto kodexu celním orgánům umožňuje změnit informace týkající se osoby deklaranta, a konkrétně zaznamenat vztah nepřímého zastoupení mezi deklarantem a jeho zmocnitelem.

34

Je třeba připomenout, že pro výklad ustanovení unijního práva je třeba vzít v úvahu nejen jeho znění, ale i jeho kontext a cíle sledované právní úpravou, jejíž je součástí (rozsudky ze dne 22. června 2016, Thomas Philipps, C‑419/15, EU:C:2016:468, bod 18 a citovaná judikatura, jakož i ze dne 21. listopadu 2019, Procureur-Generaal bij de Hoge Raad der Nederlanden, C‑678/18, EU:C:2019:998, bod 31).

35

Pokud jde zaprvé o znění článku 78 celního kodexu, je třeba připomenout, že znění tohoto článku nebrání právu celních orgánů přezkoumat celní prohlášení ve smyslu odstavce 1 uvedeného článku či ho zkontrolovat po propuštění zboží ve smyslu odstavce 2 tohoto článku, ani jejich právu přijmout opatření nezbytná k nápravě ve smyslu odstavce 3 téhož článku (rozsudek ze dne 10. prosince 2015, Veloserviss, C‑427/14, EU:C:2015:803, bod 25).

36

Soudní dvůr rovněž konstatoval, že tento článek nerozlišuje mezi chybami a opomenutími, které mohou být opraveny, a těmi, které opravit nelze. Pojmy „nesprávné nebo neúplné údaje“ musí být vykládány tak, že zahrnují jak věcné chyby a opomenutí, tak pochybení ve výkladu použitelného práva (rozsudek ze dne 16. října 2014, VAEX Varkens- en Veehandel, C‑387/13, EU:C:2014:2296, bod 50 a citovaná judikatura).

37

Pokud jde zadruhé o kontext tohoto ustanovení, je třeba konstatovat, že žádné ustanovení tohoto kodexu nezakazuje, aby mohly být údaje uvedené v celním prohlášení, jako jsou informace týkající se osoby deklaranta, zejména existence vztahu nepřímého zastoupení, změněny na základě čl. 78 odst. 3 uvedeného kodexu.

38

Kromě toho je třeba odmítnout argument předložený hlavním celním úřadem a nizozemskou vládou spočívající ve skutečnosti, že článek 78 celního kodexu je součástí hlavy IV uvedeného kodexu, jež se týká celně schváleného určení, zatímco ustanovení vztahující se k osobě deklaranta jsou součástí hlavy I tohoto kodexu, týkající se obecných ustanovení. Tato okolnost totiž neumožňuje vyloučit, že celní orgány mohou, za účelem případného zjednání nápravy, revidovat informace týkající se osoby deklaranta, jež byly uvedeny v celních prohlášeních, a vzít přitom v úvahu existenci vztahu nepřímého zastoupení. Soudní dvůr v tomto ohledu rozhodl, že prohlášení týkající se hodnoty zboží mohou být za určitých okolností změněna, přestože ustanovení, jež se této hodnoty týkají, jsou součástí hlavy II celního kodexu, a nikoliv jeho hlavy IV (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 20. října 2005, Overland Footwear, C‑468/03, EU:C:2005:624, bod 70).

39

Kromě toho na rozdíl od argumentu uplatněného hlavním celním úřadem a nizozemskou vládou článek 66 celního kodexu, který se týká zrušení platnosti celního prohlášení, takovému přezkumu nebrání. Řízení o zrušení celního prohlášení, jehož podmínky jsou upřesněny v uvedeném článku, je totiž použitelné jen ve dvou situacích, tj. pokud deklarant prokáže, že zboží bylo v celním prohlášení navrženo do daného režimu omylem nebo že vzhledem ke zvláštním okolnostem již zboží nemůže být propuštěno do celního režimu, do kterého bylo navrženo v celním prohlášení. V případě zrušení platnosti celního prohlášení celní dluh vyplývající ze zrušeného prohlášení zaniká. Odstavec 2 článku 66 kromě toho upřesňuje, že platnost celního prohlášení v zásadě nelze zrušit po propuštění zboží.

40

Článek 78 celního kodexu na rozdíl od jeho článku 66 vede pouze k přezkumu existujícího celního prohlášení a nemá za následek jeho zneplatnění či zneplatnění z něj vyplývajícího dluhu. Uvedený článek 78 se mimoto použije pouze na žádosti o přezkum podané po propuštění zboží, tj. ve fázi, kdy již není možné ověřit správnost informací týkajících se dotčeného zboží.

41

V tomto ohledu Soudní dvůr v rozsudku ze dne 12. července 2012, Südzucker a další (C‑608/10, C‑10/11 a C‑23/11, EU:C:2012:444, bod 50), rozhodl, že pouhá skutečnost, že fyzická kontrola zboží před jeho vývozem již není možná, jelikož toto zboží ke dni podání žádosti o přezkum vývozního prohlášení již opustilo území Evropské unie, nevede k tomu, že již není možné provést takový přezkum.

42

Je třeba rovněž konstatovat, že změna informací týkajících se osoby deklaranta tak, aby odrážely existenci vztahu nepřímého zastoupení, není srovnatelná se změnou informací týkajících se povahy nebo vlastností zboží, v jejichž případě Soudní dvůr v rozsudku ze dne 20. října 2005, Overland Footwear (C‑468/03, EU:C:2005:624, body 47 a 48), rozhodl, že celní orgány mohou provedení přezkumu odmítnout, pokud skutečnosti, které mají být ověřeny, vyžadují fyzickou kontrolu zboží, přičemž v důsledku jeho propuštění jej již celním orgánům nelze předložit.

43

Článek 78 celního kodexu lze tedy použít v situaci, kdy je zmocněnec schopen, a to i po propuštění zboží, předložit plnou moc, kterou mu byl udělen pokyn k předložení celního prohlášení.

44

Pokud jde zatřetí o cíl sledovaný článkem 78 celního kodexu, je třeba připomenout, jak bylo zdůrazněno v bodě 32 tohoto rozsudku, že tento cíl spočívá v přizpůsobení celního řízení skutečné situaci.

45

V tomto ohledu je však třeba se ujistit, že požadovaný přezkum nemůže ohrozit ostatní cíle celních předpisů, mezi něž patří cíl boje proti podvodům, který vyplývá z osmého bodu odůvodnění celního kodexu.

46

Soudní dvůr totiž rozhodl, že pokud přezkum odhalí, že cíle dotčeného režimu nebyly ohroženy, zejména pokud zboží, které je předmětem vývozního prohlášení, bylo skutečně vyvezeno, a dostatečné důkazy, které mají k dispozici příslušné orgány, umožňují prokázat vazbu mezi vyvezeným množstvím a licencí, která se skutečně vztahuje na vývoz, musí celní orgány v souladu s čl. 78 odst. 3 celního kodexu přijmout opatření nezbytná k nápravě, přičemž vezmou v úvahu skutečnosti, které mají k dispozici (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 16. října 2014, VAEX Varkens- en Veehandel, C‑387/13, EU:C:2014:2296, bod 54 a citovaná judikatura).

47

V projednávané věci předkládající soud patrně vyloučil zneužití práva. Z předkládacího rozhodnutí totiž vyplývá, že informace uvedené v celním prohlášení neodpovídají informacím uvedeným v plné moci, kterou deklarant předložil při podání celního prohlášení, a že deklarant byl touto plnou mocí včas zmocněn jednat jako zástupce ve smyslu čl. 5 odst. 4 celního kodexu. Z informací poskytnutých předkládajícím soudem navíc vyplývá, že zboží bylo skutečně dovezeno pro držitelku potvrzení o dovozu, tedy společnost Zahărul Oradea, a že společnost Pfeifer & Langen celní prohlášení ve skutečnosti podala pouze na účet společnosti Zahărul Oradea, přičemž předložila již udělenou plnou moc.

48

Pokud jde o nebezpečí podvodu, je třeba uvést, stejně jako to učinil generální advokát v bodě 65 svého stanoviska, že změna prohlášení, jejímž cílem je zachytit existenci vztahu nepřímého zastoupení mezi společností Zahărul Oradea a společností Pfeifer & Langen, aby bylo společnosti Zahărul Oradea umožněno využít preferenční dovozní sazbu nebo vývozní náhradu, neposkytuje této osobě žádnou neoprávněnou výhodu, ale umožňuje jí pouze uplatnit výhodu, na jejíž poskytnutí by měla nárok od počátku, kdyby v tomto prohlášení bylo uvedeno, že společnost Pfeifer & Langen jedná na účet uvedené osoby.

49

Kromě toho, jak uvádí generální advokát v bodě 66 a následujících svého stanoviska, ostatní ustanovení celního kodexu nebezpečí podvodu související se změnou údajů týkajících se osoby deklaranta značně omezují.

50

Nejprve čl. 74 odst. 1 celního kodexu upřesňuje, že celní dluh musí být splněn nebo zajištěn před propuštěním dotčeného zboží. Vzhledem k tomu, že se článek 78 tohoto kodexu použije po propuštění zboží, a tudíž po splnění nebo zajištění celního dluhu, nemá změna informací týkajících se osoby deklaranta vliv na existenci nebezpečí nesplnění celního dluhu. To platí tím spíše, že jak vyplývá ze znění čl. 4 bodu 18 ve spojení s čl. 5 odst. 2 a s čl. 201 odst. 3 prvním pododstavcem tohoto kodexu, by změna těchto informací, jejímž cílem je zachytit existenci vztahu nepřímého zastoupení, vedla k tomu, že by dlužníkem tohoto dluhu byla nejen osoba, která původně celní prohlášení podala svým jménem a na vlastní účet, ale stala by se jím rovněž osoba nepřímo zastoupená.

51

A dále, pokud jde o takové dovozy, o jaké se jedná ve věci v původním řízení, čl. 201 odst. 3 druhý pododstavec celního kodexu stanoví, že je-li celní prohlášení sestaveno na podkladě nesprávných údajů, „může být každá osoba, která poskytla údaje k sestavení prohlášení a která si byla nebo měla být vědoma, že údaje nejsou pravdivé, rovněž považována za dlužníka v souladu s platnými vnitrostátními právními předpisy“. Pokud osoba, která původně podala celní prohlášení svým jménem a na vlastní účet, nutně poskytla některé z údajů uvedených v celním prohlášení, může být rovněž považována za „dlužníka“ celního dluhu ve smyslu tohoto ustanovení, ukážou-li se tyto údaje jako nesprávné.

52

Konečně je třeba zdůraznit, že prominutí nebo vrácení dovozního nebo vývozního cla novému deklarantovi podléhá splnění podmínek stanovených v článku 236 celního kodexu, jež spočívají zejména v neexistenci úmyslného jednání deklaranta a dodržení lhůty tří let pro podání žádosti o prominutí cla či o jeho vrácení.

53

Kromě toho je třeba zohlednit skutečnost, že důvodem, proč žalobkyně v původním řízení při podání celního prohlášení uvedla, že jedná svým jménem a na vlastní účet, přičemž současně předložila plnou moc, podle níž musí být považována za nepřímého zástupce společnosti Zahărul Oradea, je pochybení při výkladu práva upravujícího splnění celních formalit, a nikoli její vědomé rozhodnutí.

54

Jak již bylo uvedeno v bodě 36 tohoto rozsudku, pojem „chyba“ zahrnuje nejen věcné chyby, ale rovněž neúmyslná opomenutí a každé prohlášení, které bylo neúmyslně učiněno v rozporu s celními pravidly (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 10. července 2019, CEVA Freight Holland, C‑249/18, EU:C:2019:587, body 32 až 38 a citovaná judikatura).

55

V tomto ohledu je třeba připomenout, že čl. 5 odst. 4 celního kodexu vyžaduje, aby bylo zmocnění jednat jako zástupce uděleno již v okamžiku podání celního prohlášení. Toto ustanovení navíc stanoví, že se osoba, která neprohlásí, že je zmocněna jednat jako zástupce, považuje za osobu jednající vlastním jménem a na vlastní účet. Zastoupení tedy musí být výslovné a nelze ho předpokládat [rozsudek ze dne 7. dubna 2011, Sony Supply Chain Solutions (Europe), C‑153/10, EU:C:2011:224, bod 31].

56

Jak poznamenává Evropská komise, článek 78 celního kodexu nemůže být vykládán způsobem, který by pomíjel ustanovení čl. 5 odst. 4 tohoto kodexu, zejména pak povinnost osoby podávající prohlášení výslovně prohlásit, že je zmocněna jednat jako zástupce, kterou stanoví.

57

Předkládající soud v tomto ohledu upřesňuje, že společnost Zahărul Oradea udělila společnosti Pfeifer & Langen plnou moc, kterou posledně uvedená předložila včas ve smyslu čl. 5 odst. 4 celního kodexu, tedy při podání celního prohlášení.

58

Kromě toho z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že zboží bylo skutečně dovezeno pro držitelku potvrzení o dovozu, společnost Zahărul Oradea, a celní orgány dovezené množství zapsaly do potvrzení o dovozu. Žalobkyně v původním řízení tedy ve skutečnosti celní prohlášení podala pouze na účet této společnosti.

59

S ohledem na výše uvedené je třeba na položenou otázku odpovědět tak, že čl. 78 odst. 3 celního kodexu musí být vykládán v tom smyslu, že celní orgány mohou vyhovět žádosti o přezkum celního prohlášení, jejímž cílem je zachytit existenci vztahu nepřímého zastoupení mezi zmocněncem, který omylem uvedl, že jedná výlučně svým jménem a na vlastní účet, přestože mu osoba, jež je držitelkou potvrzení o dovozu, udělila plnou moc, a zmocnitelem, na jehož účet bylo prohlášení učiněno.

60

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (druhý senát) rozhodl takto:

Článek 78 odst. 3 nařízení Rady (EHS) č. 2913/92 ze dne 12. října 1992, kterým se vydává celní kodex Společenství, musí být vykládán v tom smyslu, že celní orgány mohou vyhovět žádosti o přezkum celního prohlášení, jejímž cílem je zachytit existenci vztahu nepřímého zastoupení mezi zmocněncem, který omylem uvedl, že jedná výlučně svým jménem a na vlastní účet, přestože mu osoba, jež je držitelkou potvrzení o dovozu, udělila plnou moc, a zmocnitelem, na jehož účet bylo prohlášení učiněno.