1.

Projednávaná žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Verwaltungsgericht Berlin (správní soud v Berlíně, Německo) se týká výkladu článku 2 odst. 1 a článku 3 písm. e) směrnice 2003/87/ES ( 2 ) o vytvoření systému pro obchodování s povolenkami na emise skleníkových plynů v Evropské unii, jakož i článku 6 odst. 1 třetího pododstavce rozhodnutí 2011/278/EU ( 3 ), kterým se stanoví přechodná pravidla harmonizovaného přidělování bezplatných povolenek.

2.

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi Energieversorgungscenter Dresden-Wilschdorf GmbH & Co. KG (dále jen „EDW“ nebo „žalobkyně v původním řízení“) a Spolkovou republikou Německo, zastoupenou Umweltbundesamt (Spolkový úřad pro životní prostředí, Německo; dále jen „Úřad“), jehož předmětem je částečné zamítnutí žádosti o přidělení bezplatných povolenek podané společností EDW pro zařízení na vysoce účinnou kombinovanou výrobu tepla a elektrické energie ve vztahu ke třetímu obchodovacímu období (2013 až 2020). Ve věci projednávané před předkládajícím soudem se účastníci řízení neshodují v otázce určení hranic zařízení společnosti EDW, zejména v tom, zda mají být do tohoto zařízení zahrnuty vedlejší jednotky (konkrétně absorpční chladicí stroje ( 4 )), které nevypouštějí skleníkové plyny, a jaké důsledky z toho plynou pro přidělování bezplatných povolenek na emise.

3.

Kromě těchto technických detailů dává projednávaná věc Soudnímu dvoru příležitost upřesnit oblast působnosti směrnice 2003/87, která je definována v jejím čl. 2 odst. 1, a rovněž poskytnout výklad pojmu „zařízení“ uvedeného v čl. 3 písm. e) této směrnice, a to konkrétně pokud jde o kritérium možnosti „ovlivnit emise a znečistění“.

4.

V tomto směru navrhnu Soudnímu dvoru, aby rozhodl, že uvedená ustanovení nebrání členskému státu stanovit vnitrostátním právem pro účely administrativní koordinace, že hranice zařízení jsou vymezeny stejným způsobem jak v povolení k vypouštění skleníkových plynů, tak v povolení ke znečišťování ( 5 ), jež mohou být vydána provozovateli zařízení. Z týchž ustanovení ve spojení s čl. 3 písm. b) uvedené směrnice nicméně vyplývá, že vedlejší jednotky lze zohlednit mimo jiné pro účely předběžného přidělování bezplatných emisních povolenek jen tehdy, pokud kromě toho, že mají přímou vazbu na činnost hlavního zařízení a souvisejí s ní po technické stránce, může jejich činnost zároveň ovlivnit emise skleníkových plynů.

5.

Článek 2 směrnice 2003/87, nadepsaný „Oblast působnosti“, stanoví v odstavci 1:

„Tato směrnice se použije na emise z činností uvedených v příloze I a na skleníkové plyny uvedené v příloze II.“

6.

Článek 3 této směrnice, nadepsaný „Definice“, uvádí:

„Pro účely této směrnice se:

[…]

[…]

[…]“

7.

Článek 8 uvedené směrnice, nadepsaný „Koordinace se [směrnicí 96/61]“, stanoví:

„Členské státy přijmou nezbytná opatření k zajištění toho, aby u zařízení, která provádějí činnosti uvedené v příloze I [směrnice 96/61], byly podmínky a postupy pro udělení povolení k vypouštění emisí skleníkových plynů koordinovány s podmínkami a postupy pro udělení povolení stanovenými v uvedené směrnici. Požadavky článků 5, 6 a 7 této směrnice mohou být začleněny do postupů stanovených ve směrnici [96/61].“

8.

Článek 10a téže směrnice, nadepsaný „Přechodná pravidla harmonizovaného přidělování bezplatných povolenek platná v celém Společenství“, v odstavci 12 stanoví:

„S výhradou článku 10b se v roce 2013 a v každém následujícím roce až do roku 2020 zařízením v odvětvích nebo pododvětvích, která jsou vystavena závažnému riziku úniku uhlíku, přidělují bezplatné povolenky podle odstavce 1 na 100 % množství určeného v souladu s opatřeními uvedenými v odstavci 1.“

9.

Článek 6 odst. 1 rozhodnutí 2011/278, nadepsaný „Rozdělení na dílčí zařízení“, zní:

„Pro účely tohoto rozhodnutí členské státy rozdělí všechna zařízení způsobilá pro bezplatné přidělení povolenek na emise podle článku 10a směrnice [2003/87] na jedno nebo více těchto dílčích zařízení:

Dílčí zařízení musí v co největší možné míře odpovídat fyzickým částem zařízení.

U dílčích zařízení pro referenční úroveň tepla, dílčích zařízení pro referenční úroveň paliva a dílčích zařízení pro emise z procesů členské státy jasně rozliší na základě kódů NACE ( 6 ) a Prodcom, zda příslušný proces spadá, nebo nespadá do odvětví či pododvětví, u nichž se má za to, že jim hrozí značné riziko úniku uhlíku, jak stanoví rozhodnutí 2010/2/EU ( 7 ).

Jestliže zařízení, na něž se vztahuje systém Unie, vyrobilo a vyvezlo měřitelné teplo do zařízení nebo jiného subjektu, na který se systém Unie nevztahuje, členské státy předpokládají, že příslušný proces dílčího zařízení pro referenční úroveň tepla spojený s tímto teplem nespadá do odvětví ani pododvětví, u něhož se má za to, že mu hrozí značné riziko úniku uhlíku, jak stanoví rozhodnutí [2010/2], ledaže příslušný orgán zjistí, že spotřebitel měřitelného tepla pochází z odvětví nebo pododvětví, u něhož se má za to, že mu hrozí značné riziko úniku uhlíku, jak stanoví rozhodnutí [2010/2].“

10.

V bodě 1.4 přílohy rozhodnutí 2010/2 je mezi odvětvími, u nichž se má za to, že jim hrozí značné riziko úniku uhlíku, uvedena výroba elektronek a jiných elektronických součástek, odpovídající kódu 3210 NACE.

11.

Také v bodě 1.1 přílohy rozhodnutí 2014/746/EU ( 8 ), kterým bylo zrušeno rozhodnutí 2010/2, je mezi odvětvími, u nichž se má za to, že jim hrozí takové riziko, uvedena výroba elektronických součástek, která nyní odpovídá kódu 2611 NACE.

12.

Článek 2 směrnice 96/61, nadepsaný „Definice“, stanoví:

„Pro účely této směrnice se:

[…]

[…]

[…]“

13.

Článek 3 směrnice 2010/75, nadepsaný „Definice“, stanoví:

„Pro účely této směrnice se rozumí:

[…]

[…]“

14.

Ustanovení § 4 odst. 1 Bundes-Immissionsschutzgesetz (spolkový zákon o ochraně proti imisím) ze dne 15. března 1974 (BGBl. 1974 I s. 721, dále jen „BImSchG“), ve znění ze dne 17. května 2013 (BGBl. 2013 I s. 1274), zní:

„Výstavba a provoz zařízení, jež mohou mít v důsledku svých vlastností nebo svého provozu zvlášť nepříznivý vliv na životní prostředí, ohrozit nebo vážně poškodit životní prostředí nebo zvlášť obtěžovat místní společenství nebo okolí […], podléhají povolení […]“

15.

Ustanovení § 2 Treibhausgas-Emissionshandelsgesetz (zákon o obchodování s povolenkami na emise skleníkových plynů) ze dne 21. července 2011 (BGBl. 2011 I, s. 1475, dále jen „TEHG“), nadepsaného „Oblast působnosti“, stanoví:

„1.   Tento zákon se vztahuje na emise skleníkových plynů uvedených v části 2 přílohy 1 způsobené činnostmi v ní uvedenými. Na zařízení uvedená v části 2 přílohy 1 se tento zákon vztahuje i v případě, že tvoří součást nebo vedlejší jednotku zařízení, které není uvedeno v části 2 přílohy 1.

2.   Pokud jde o zařízení uvedená v části 2 bodech 2 až 31 přílohy 1, spadají do oblasti působnosti tohoto zákona

1. veškeré části zařízení a fáze procesu nutné k jeho provozování a

2. veškerá vedlejší zařízení, která jsou prostorově a provozně spojena s částmi zařízení a fázemi procesu uvedenými v bodě 1 a která mohou přispívat k produkci skleníkových plynů uvedených v části 2 přílohy 1.

Ustanovení věty první se použijí obdobně na spalovací jednotky uvedené v části 2 bodě 1 přílohy 1.

[…]

(4)   Podléhají-li zařízení uvedená v části 2 bodech 2 až 30 přílohy 1 povolení v souladu s § 4 odst. 1 větou třetí BImSchG, jsou pro vymezení hranic zařízení uvedených v odstavcích 2 a 3 rozhodující specifikace uvedené v povolení vydaném pro dané zařízení podle BImSchG. Ustanovení věty první se použijí obdobně na spalovací jednotky uvedené v části 2 bodě 1 přílohy 1. V případech uvedených v odst. 1 větě druhé se ustanovení věty první použijí obdobně na specifikace uvedené v povolení vydaném podle BImSchG, jež se týkají součástí zařízení nebo vedlejších zařízení.“

16.

Ustanovení § 4 TEHG, nadepsaného „Povolení k vypouštění“, stanoví:

„1.   Provozovatel zařízení je povinen získat povolení k vypouštění skleníkových plynů pocházejícím z některé z činností uvedených v části 2 bodech 1 až 32 přílohy 1. Povolení musí být příslušným orgánem vydáno na žádost provozovatele zařízení, pokud je tento orgán schopen z dokumentů předložených spolu s žádostí zjistit údaje uvedené v odstavci 3.

[…]

(4)   V případě zařízení, pro která bylo vydáno povolení před 1. lednem 2013 v souladu s ustanoveními BImSchG, se za povolení vydané podle odstavce 1 považuje povolení vydané podle právních předpisů o ochraně proti emisím. V případě uvedeném ve větě první však může provozovatel zařízení rovněž požádat o vydání zvláštního povolení podle odstavce 1. V takovém případě se ustanovení věty první použije pouze do okamžiku vydání zvláštního povolení.“

17.

Ustanovení § 9 odst. 2 TEHG, nadepsaného „Přidělování bezplatných povolenek provozovatelům zařízení“, stanoví:

„Přidělení bezplatných povolenek je podmíněno podáním žádosti k příslušnému orgánu. […]“

18.

Žalobkyně v původním řízení, společnost EDW, provozuje v Drážďanech (Německo) průmyslovou kogenerační elektrárnu poháněnou plynovými motory (dále jen „kogenerační elektrárna EDW“ nebo „hlavní zařízení“). Povolení k vypouštění skleníkových plynů, které bylo vydáno společnosti EDW pro toto zařízení, se vztahuje rovněž na vedlejší jednotky, jimiž jsou chladicí stroje, zejména absorpční chladicí stroje, které přeměňují teplo na chlad bez emisí skleníkových plynů ( 9 ).

19.

Dodávky z kogenerační elektrárny EDW jsou určeny výhradně pro závod na výrobu polovodičů ve vlastnictví jiné společnosti, a to konkrétně společnosti Global Foundries, který nepodléhá systému ETS (dále jen „závod Global Foundries“). Mezi účastníky řízení je nesporné, že činnost závodu Global Foundries spadá do odvětví vystaveného značnému riziku úniku uhlíku ( 10 ), a to na základě rozhodnutí 2010/2 a 2014/746.

20.

Činnost zařízení EDW (včetně absorpčních chladicích strojů) konkrétně probíhá ve třech fázích, jejichž účelem je zajistit vývoz horké, studené a teplé vody do závodu Global Foundries:

21.

Dne 19. ledna 2012 podala žalobkyně v původním řízení žádost o přidělení bezplatných povolenek ( 12 ) k Deutsche Emissionshandelsstelle (Německá úřad pro obchodování s emisemi, dále jen „DEHSt“). Rozhodnutím ze dne 17. února 2014 jí DEHSt odmítl přidělit všechny požadované povolenky. Na základě tohoto odmítnutí podala společnost EDW žádost o přidělení dalších povolenek. DEHSt této její žádosti dne 28. dubna 2017 částečně vyhověl.

22.

V tomto ohledu dospěl DEHSt k závěru, že absorpční chladicí stroje a hlavní zařízení EDW tvoří jedno a totéž zařízení, na které se vztahuje systém ETS a je třeba na ně uplatnit referenční úroveň tepla ( 13 ). S ohledem na toto posouzení odečetl DEHSt z množství měřitelného tepla uplatněného žalobkyní v původním řízení pro účely výpočtu předběžného počtu bezplatných povolenek ( 14 ) teplo dovezené ze závodu Global Foundries, který nepodléhá systému ETS (to jest množství tepla odpovídající tokům vody o teplotě 11 °C nebo 17 °C, která se z tohoto závodu vrací do absorpčních chladicích strojů a používá se k přeměně na teplou vodu ve 3. fázi). Kromě toho DEHSt nepřiznal společnosti EDW režim použitelný na odvětví či pododvětví, u nichž se má za to, že jim hrozí „značné riziko úniku uhlíku“, pro množství tepla dodávaného z její kogenerační elektrárny do absorpčních chladicích strojů v 1. fázi. V tomto bodě dospěl DEHSt k závěru, že přeměna na studenou vodu v těchto strojích (ve 2. fázi) nespadá do odvětví či pododvětví, u něhož se má za to, že mu hrozí „značné riziko úniku uhlíku“, v souladu s rozhodnutím 2010/2.

23.

Dne 1. června 2017 podala společnost EDW proti rozhodnutí o částečném zamítnutí své žádosti žalobu k předkládajícímu soudu.

24.

Zmíněný soud má za to, že rozhodnutí ve sporu, který mu byl předložen, závisí v první řadě na otázce, zda je vnitrostátní ustanovení, v jehož důsledku jsou do hranic zařízení podléhajícího systému ETS zahrnuty i vedlejší jednotky, které – stejně jako chladicí stroje dotčené ve věci v původním řízení – nevypouštějí skleníkové plyny, v souladu se směrnicí 2003/87, a zejména jejím článkem 2 odst. 1 a článkem 3 písm. e). Podle předkládajícího soudu má totiž otázka, zda se tyto chladicí stroje nacházejí v rámci hranic zařízení EDW, nebo mimo ně, vliv na množství bezplatných emisních povolenek, které mohou být společnosti EDW předběžně přiděleny ( 15 ).

25.

Dále, bude-li to relevantní, pokládá předkládající soud otázku, zda se má „corrected eligibility ratio“ („upravený podíl“) uvedený v Data Collection Template („šablona pro sběr dat“) ( 16 ), který za okolností věci v původním řízení umožňuje zohlednit skutečnost, že teplo dovezené ze závodu Global Foundries je „nezpůsobilé“ pro účely přidělování bezplatných povolenek, použít na celkové teplo vyráběné v tomto zařízení, nebo zda je možné jej použít jen na toky tepla, k nimž lze toto dovezené teplo přiřadit ( 17 ).

26.

Konečně pokládá předkládající soud otázku týkající se podmínek uplatňování režimu použitelného na odvětví či pododvětví, u nichž se má za to, že jim hrozí „značné riziko úniku uhlíku“, na základě čl. 6 odst. 1 třetího pododstavce rozhodnutí 2011/278. Uvedený soud se zejména ptá, zda v případě, že by měly být absorpční chladicí stroje považovány za součást zařízení EDW, je možné přiznat status „úniku uhlíku“ pro dodávku chladu do závodu Global Foundries (ve 2. fázi), i když má být tento status v zásadě použit pro vývoz tepla.

27.

Za těchto podmínek Verwaltungsgericht Berlin (správní soud v Berlíně) rozhodnutím ze dne 16. prosince 2019, došlým Soudnímu dvoru dne 24. prosince 2019, přerušil řízení a položil Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

28.

Písemná vyjádření předložily Soudnímu dvoru společnost EDW, Úřad, německá vláda a Evropská komise.

29.

Cílem směrnice 2003/87 je vytvořit systém pro obchodování s povolenkami na emise, který má snížit emise skleníkových plynů do atmosféry na úroveň, jež brání nebezpečným důsledkům vzájemného působení lidstva a klimatického systému a jehož konečným cílem je ochrana životního prostředí ( 18 ). Pro přechodné období stanoví směrnice 2003/87 v článku 10a přidělování bezplatných povolenek ( 19 ).

30.

Právě předběžné přidělení bezplatných povolenek je předmětem sporu v původním řízení. Žalobkyně v původním řízení se totiž žalobou k předkládajícímu soudu domáhá vyššího počtu bezplatných povolenek, než kolik jí DEHSt předběžně přidělil. Žalobkyně v původním řízení odmítá na jedné straně odečtení tepla dovezeného ze závodu Global Foundries (ve 3. fázi, popsané v bodě 20 tohoto stanoviska), které bylo provedeno z důvodu jeho „nezpůsobilosti“, a na druhé straně skutkové tvrzení, že teplo, které není dodáváno do závodu Global Foundries, ale je vyváženo z kogenerační elektrárny EDW do absorpčních chladicích strojů (v 1. fázi) k výrobě chladu (ve 2. fázi), nemůže být předmětem zvýhodněného zacházení stanoveného pro odvětví či pododvětví vystavená „závažnému riziku úniku uhlíku“.

31.

V této souvislosti je předmětem první předběžné otázky předkládajícího soudu, zda oblast působnosti směrnice 2003/87, jak je definována v jejím čl. 2 odst. 1, brání vnitrostátnímu ustanovení, podle kterého jsou hranice zařízení stanoveny stejným způsobem jak pro povolení k vypouštění skleníkových plynů, tak pro povolení ke znečišťování, jež mohou být vydána provozovateli tohoto zařízení.

32.

Podstatou této otázky položené zmíněným soudem je určení, zda v takové věci, jako je věc dotčená v původním řízení, mají být absorpční chladicí stroje na základě čl. 3 písm. e) směrnice 2003/87 považovány za součást zařízení EDW ( 20 ).

33.

Druhá a třetí předběžná otázka se týkají dvou aspektů výpočtu množství bezplatných emisních povolenek, na jejichž předběžné přidělení má společnost EDW nárok, a to na jedné straně rozlišování mezi množstvím tepla „nezpůsobilého z důvodu svého původu“ a množstvím tepla „způsobilého z důvodu svého původu“, které je relevantní pro určení „upraveného podílu“ ( 21 ), a na druhé straně faktoru „rizika úniku uhlíku“.

34.

Pokud jde o pojem „riziko úniku uhlíku“, připomínám, že ten je spojen s rizikem přemístění činností se značnými emisemi skleníkových plynů – z důvodu nákladů spojených s použitím systému pro obchodování s povolenkami – do třetích zemí, kde nejsou uplatňována taková omezení, neboť takový postup vede ke zvýšení celosvětových emisí, což je v rozporu s cíli ochrany klimatu sledovanými systémem ETS ( 22 ). Podle čl. 10a odst. 12 směrnice 2003/87 a z hlediska přidělování podle tohoto článku je jediným důsledkem příslušnosti zařízení k odvětví nebo pododvětví vystavenému „značnému riziku úniku uhlíku“ použití faktoru „rizika úniku“ na jeho historické údaje, které musí být zohledněny za účelem výpočtu předběžného přidělení bezplatných povolenek, což umožňuje štědřejší předběžné přidělení ( 23 ).

35.

Pokud se tedy na zařízení použije faktor „rizika úniku“, neuplatní se na bezplatné povolenky předběžně přidělené tomuto zařízení roční snížení stanovené v čl. 10a odst. 11 této směrnice. V konečném důsledku tak bude předběžně přidělen vyšší počet bezplatných povolenek.

36.

Stejně tak má na počet bezplatných povolenek, které lze předběžně přidělit pro takové zařízení, přímý vliv otázka, zda v takové věci, jako je věc dotčená v původním řízení, má být od množství tepla uplatňovaného žalobkyní v původním řízení odečteno teplo dovážené z takového závodu, jako je závod Global Foundries ( 24 ), z důvodu, že toto teplo je „nezpůsobilé“, jelikož pochází ze zařízení nepodléhajícího ETS.

37.

Upravený podíl, uvedený ve druhé předběžné otázce předkládajícího soudu, který odpovídá podílu „množství tepla způsobilého z důvodu svého původu“ k „celkovému měřitelnému teplu“ ( 25 ), totiž bude pro provozovatele tím výhodnější, čím vyšší bude množství způsobilého tepla (jež nezahrnuje množství tepla dovezeného ze zařízení nepodléhajících ETS) v porovnání s celkovým měřitelným teplem („total measurable heat“) v zařízení.

38.

V projednávané věci Úřad uvádí, že v základním období 2005 až 2008 tvořilo teplo dovezené ze závodu Global Foundries polovinu celkového měřitelného tepla v zařízení EDW (včetně absorpčních chladicích strojů). Pokud by tyto stroje byly skutečně součástí zařízení EDW, muselo by být toto teplo započítáno do „celkového měřitelného tepla“, avšak nikoli do „množství způsobilého tepla“. Použitelný upravený podíl by tak byl podstatně nižší než v případě, že by se toto teplo nemělo započítávat vůbec (tedy pokud by absorpční chladicí stroje nebyly součástí zařízení EDW). Celkem by tak společnost EDW předběžně obdržela méně bezplatných povolenek.

39.

V dalších částech tohoto stanoviska se budu postupně zabývat analýzou jednotlivých předběžných otázek položených předkládajícím soudem. Nejprve, pokud jde o první předběžnou otázku, uvedu, že oblast působnosti směrnice 2003/87, jak je definována v jejím čl. 2 odst. 1, podle mého názoru nebrání vnitrostátnímu ustanovení, podle kterého jsou hranice zařízení vymezeny stejným způsobem jak v povolení k vypouštění skleníkových plynů, tak v povolení ke znečišťování, která mohou být vydána provozovateli tohoto zařízení. Vysvětlím, že tato možnost nicméně platí pouze s podmínkou, že pro účely stanovení práv a povinností vyplývajících ze systému ETS se započítávají (kromě hlavního zařízení) pouze vedlejší jednotky, jejichž činnost může ovlivnit takové emise. Upřesním rovněž jednotlivá kritéria stanovená v definici pojmu „zařízení“ v čl. 3 písm. e) této směrnice, přičemž zdůrazním, že předkládajícímu soudu přísluší posoudit, zda jsou absorpční chladicí stroje za okolností věci v původním řízení součástí zařízení EDW, či nikoli.

40.

Dále, pokud jde o druhou předběžnou otázku týkající se způsobu použití upraveného podílu, uvedu, že podle mého názoru musí být tento podíl použit na veškeré měřitelné teplo spotřebované v zařízení, které je způsobilé k přidělení bezplatných povolenek, a na měřitelné teplo vyvezené do zařízení nebo subjektů, na něž se nevztahuje systém ETS, a že jej tedy nelze uplatnit pouze na jeden z různých toků tepla v dotyčném zařízení.

41.

Konečně odpovím na třetí předběžnou otázku v tom smyslu, že na takové zařízení, jako je zařízení EDW, nelze podle mého názoru uplatnit faktor „rizika úniku uhlíku“ pro množství tepla, které je využíváno k přeměně na studenou vodu dodávanou do zařízení, které nepodléhá systému ETS a spadá do odvětví, u něhož se má za to, že mu hrozí „značné riziko úniku uhlíku“ (v projednávané věci závod Global Foundries).

42.

Jak jsem již uvedl v bodě 31 tohoto stanoviska, podstatou první předběžné otázky je určení, zda čl. 2 odst. 1 směrnice 2003/87 brání tomu, aby se podle vnitrostátního práva vztahovalo povolení k vypouštění skleníkových plynů i na vedlejší zařízení, která takové plyny nevypouští, jako jsou absorpční chladicí stroje EDW.

43.

Z údajů poskytnutých předkládajícím soudem vyplývá, že v povolení k vypouštění skleníkových plynů vydaném společnosti EDW jako provozovateli byly kogenerační elektrárna a absorpční chladicí stroje EDW považovány ze strany DEHSt za jediné zařízení, a to z důvodu emisí hluku z posledně uvedených strojů. Tento postup má vyplývat z integrovaného přístupu stanoveného v německém právu ( 26 ) pro účely uplatňování směrnic 96/61 a 2010/75 o prevenci a omezování znečištění (které byly do německého práva provedeny zákonem BImSchG) na straně jedné a směrnice 2003/87 na straně druhé, jež obsahují stejnou definici pojmu „zařízení“ ( 27 ).

44.

Německá vláda, k níž se přiklání Úřad, z této definice dovozuje, že k tomu, aby byla vedlejší jednotka zahrnuta do hranic zařízení podléhajícího systému ETS, stačí, aby tato jednotka produkovala jakýkoli druh emisí nebo znečištění. Podle uvedené vlády skutečnost, že hranice takového zařízení, jaké provozuje za okolností věci v původním řízení společnost EDW, jsou vymezeny tak, že zahrnují i činnosti, jež mohou mít vliv pouze na jiné druhy emisí nebo znečištění, případně mají jen obecně vliv na životní prostředí v širším slova smyslu, nijak neohrožuje cíle sledované článkem 2 odst. 1 směrnice 2003/87.

45.

Podle mého názoru však tento výklad nemůže obstát.

46.

K tomuto zaprvé uvádím, že ačkoli ve směrnici 2010/75 byl v jejím čl. 3 bodě 4) zvolen poměrně široký výklad pojmu „emise“ ( 28 ), v souvislosti se systémem ETS je tentýž pojem striktně omezen na emise skleníkových plynů ( 29 ). Kromě toho směrnice 2003/87 sice v čl. 3 písm. e) odkazuje na „znečištění“, neobsahuje však autonomní definici tohoto pojmu ( 30 ).

47.

Z uvedeného vyplývá, že zatímco definice pojmu „zařízení“ je ve všech třech směrnicích (tedy ve směrnici 2003/87 na straně jedné a ve směrnicích 96/61 a 2010/75 na straně druhé) totožná, pojmům „emise“ a „znečištění“, na něž tato definice odkazuje, zřejmě nelze ve vztahu k těmto jednotlivým nástrojům přikládat stejný význam.

48.

Zadruhé k tomu podotýkám, že oblast působnosti směrnice 2003/87, jak je definována v jejím čl. 2 odst. 1, zahrnuje pouze „emise“ a „skleníkové plyny“ uvedené v příloze I a II této směrnice. Podle mého názoru je zřejmé, že tato oblast působnosti musí být posuzována z hlediska pojmu „emise“, jak je definován v čl. 3 písm. b) téže směrnice, a že tedy do ní nelze zahrnout jiné emise než emise skleníkových plynů (jako jsou například emise hluku).

49.

Zatřetí považuji za vhodné zdůraznit, že ačkoli je pojem „zařízení“ ve směrnici 2003/87 a ve směrnicích 96/61 a 2010/75 definován stejně, sledují tyto směrnice podstatně odlišné cíle. Cílem směrnice 2003/87 je konkrétně snižování emisí skleníkových plynů ( 31 ), zatímco cílem směrnice 2010/75, v návaznosti na cíle směrnice 96/61, je snížit emise do ovzduší, vody a půdy ( 32 ). Tento užší cíl směrnice 2003/87 odůvodňuje, aby byly při stanovení práv a povinností vyplývajících ze systému ETS, a zejména pro účely přidělování bezplatných povolenek, zohledňovány pouze emise skleníkových plynů.

50.

V tomto ohledu připomínám, že systém ETS vychází z ekonomické logiky, která podněcuje všechny účastníky tohoto sytému k tomu, aby vypouštěli nižší množství skleníkových plynů, než jaké odpovídá povolenkám, které jim byly původně poskytnuty, aby pak převedli přebytečné povolenky na jiné účastníky ( 33 ). Tento princip dražení povolenek, který závisí na schopnosti účastníků kontrolovat své emise skleníkových plynů, nevyžaduje, aby byly jakkoli zohledňovány jiné emise či druhy znečištění ( 34 ).

51.

Začtvrté uvádím, že pokud by musela být použita jediná definice pojmu „zařízení“ jednak při použití směrnic 96/61 a 2010/75 a jednak při použití směrnice 2003/87, mohl by se v konečném důsledku systém ETS uplatnit i na zařízení, která vůbec nevypouštějí skleníkové plyny.

52.

Takový výsledek je však podle mého názoru nepřijatelný, a to ve světle rozsudku Trinseo Deutschland ( 35 ), kde Soudní dvůr uvedl, že podle samotného znění čl. 2 odst. 1 směrnice 2003/87 spadají činnosti uvedené v příloze I této směrnice do její působnosti, a tudíž podléhají systému ETS, pouze tehdy, jestliže produkují „emise“ skleníkových plynů vyjmenované v příloze II uvedené směrnice.

53.

Připomínám, že v uvedeném rozsudku dospěl Soudní dvůr k závěru, že nevznikají-li emise CO2, nemůže daná činnost – přestože je uvedena v příloze I směrnice 2003/87 – spadat do oblasti působnosti této směrnice, a tedy ani pod systém ETS zavedený touto směrnicí ( 36 ). Provozovatel zařízení, které samo o sobě žádné přímé emise CO2 neprodukuje, totiž nemůže být motivován ke snižování svých emisí skleníkových plynů přidělením emisních povolenek. Začleněním takového zařízení do systému ETS by byl dotčen cíl sledovaný touto směrnicí, jehož obsah jsem připomněl v bodě 50 tohoto stanoviska ( 37 ).

54.

S ohledem na veškeré tyto úvahy mám za to, že čl. 2 odst. 1 směrnice 2003/87 musí být vykládán v tom smyslu, že rozsah práv a povinností vyplývajících ze systému ETS lze určit výhradně s odkazem na „emise skleníkových plynů“ uvedené v čl. 3 písm. b) této směrnice, jak v podstatě argumentuje Komise.

55.

Podle mého názoru z těchto ustanovení vyplývá, že výraz „ovlivnit emise a znečistění“ obsažený v čl. 3 písm. e) uvedené směrnice musí být chápán v tom smyslu, že se jím rozumí pouze možnost ovlivnit emise skleníkových plynů. Z toho vyplývá, že při uplatňování systému ETS lze zohlednit vedlejší jednotky pouze za předpokladu, že nejen splňují ostatní kritéria stanovená v uvedené definici, ale jejich činnost může zároveň ovlivnit tyto emise.

56.

Nicméně je pravda, zaprvé, jak správně uvádí Komise, že dotčené ustanovení německého práva (tedy § 2 odst. 4 věta první TEHG) v žádném případě nevylučuje ze systému ETS ty části zařízení, na které se tento systém vztahuje v souladu s výše uvedenými ustanoveními. Na základě německého ustanovení se naopak povolení k vypouštění skleníkových plynů vztahuje i na jiné vedlejší jednotky kromě těch, které mohou ovlivnit takové emise. Stručně řečeno německé právo stanoví širší, nikoli užší vymezení zařízení, než je vyžadováno podle systému ETS.

57.

Na druhé straně je jediným důsledkem tohoto ustanovení, jak je chápu já, že v povolení k vypouštění skleníkových plynů musí být fyzické hranice zařízení určeny stejným způsobem jako v povolení týkajícím se znečištění. Zmíněné ustanovení samo o sobě nestanoví, že by všechny části takto určeného zařízení musely být následně zohledněny při stanovení práv a povinností, jež příslušejí provozovateli na základě systému ETS ( 38 ). V tomto ohledu ostatně § 2 odst. 2 TEHG (zákon, kterým se provádí směrnice 2003/87 do německého práva) ( 39 ) stanoví, že do jeho působnosti spadají pouze vedlejší zařízení, která jsou prostorově a provozně spojena s jinými částmi zařízení a mohou přispívat k produkci skleníkových plynů ( 40 ).

58.

Uvedená ustanovení, jsou-li posuzována ve vzájemné souvislosti, tak podle mého názoru nijak nebrání tomu, aby při stanovení práv a povinností vyplývajících ze systému ETS byly (kromě hlavního zařízení) vzaty v úvahu pouze ty vedlejší jednotky, jejichž činnosti mohou ovlivnit emise skleníkových plynů v závislosti na kritériu určeném v bodě 55 tohoto stanoviska.

59.

Za těchto okolností mám za to, že čl. 2 odst. 1 směrnice 2003/87 ve spojení s jejím čl. 3 písm. b) a e) musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání takovému pravidlu vnitrostátního práva, jako je § 2 odst. 4 věta první TEHG, v jehož důsledku se povolení pro zařízení podléhající systému ETS vztahuje i na vedlejší jednotky, které samy o sobě neprodukují emise skleníkových plynů. Takové vedlejší jednotky však mohou být zohledněny při stanovení práv a povinností vyplývajících ze systému ETS, zejména pokud jde o předběžné přidělování bezplatných povolenek, pouze za předpokladu, že nejen splňují ostatní kritéria stanovená v čl. 3 písm. e) této směrnice, ale jejich činnost je zároveň způsobilá ovlivnit emise skleníkových plynů.

60.

V následující části tohoto stanoviska uvedu několik vodítek k odpovědi na otázku, zda je tato poslední podmínka za okolností věci v původním řízení splněna. Upřesním rovněž další kritéria stanovená v předmětném ustanovení, aby mohl předkládající soud určit, zda lze absorpční chladicí stroje a kogenerační elektrárnu EDW považovat za jedno a totéž zařízení.

61.

Připomínám, že za okolností věci v původním řízení sice dotčené absorpční chladicí stroje samy o sobě nevypouštějí skleníkové plyny a ovlivňují pouze emise CO2 z kogenerační elektrárny EDW, avšak pokud by tyto stroje byly součástí hlavního zařízení, znamenalo by to ve svém důsledku, že společnosti EDW by bylo možné přidělit méně bezplatných povolenek, než na kolik by této společnosti vznikl nárok, pokud by byly tyto stoje vyloučeny ( 41 ).

62.

Pokud jde o zahrnutí vedlejších jednotek, stanoví čl. 3 písm. e) směrnice 2003/87 v podstatě tři kritéria:

63.

Pokud jde o třetí kritérium, uvádím, že v souladu s bodem 59 tohoto stanoviska je nutné je vykládat v tom smyslu, že činnost vedlejší jednotky musí být způsobilá ovlivnit emise skleníkových plynů.

64.

Žalobkyně v původním řízení tvrdí, že za okolností věci v původním řízení činnost absorpčních chladicích strojů neovlivňuje emise skleníkových plynů z její kogenerační elektrárny. Německá vláda, Úřad a Komise naopak tvrdí, že provoz těchto strojů může ovlivnit emise vypouštěné elektrárnou. Ta podle nich bude vypouštět tím více skleníkových plynů, čím více tepla bude zapotřebí pro fungování těchto strojů a přeměnu na studenou vodu pro potřeby závodu Global Foundries (ve 2. fázi).

65.

V projednávané věci předkládajícímu soudu přísluší posoudit, zda tomu tak za okolností věci v původním řízení skutečně je. Domnívám se, že ke kladné odpovědi na tuto otázku by mohlo postačovat mimo jiné, pokud by zmíněný soud určil, že zvýšení nebo snížení spotřeby tepla absorpčními chladicími stroji vede ke zvýšení či omezení „spalování paliv“ v elektrárně EDW, a tedy k vypouštění většího či menšího množství CO2. Čím více studené vody by tyto absorpční chladicí stroje vyrobily, tím více tepla by spotřebovaly a tím více paliva by bylo nutné použít v elektrárně na výrobu tohoto tepla.

66.

Pokud jde o kritéria „přímé vazby“ (první kritérium) a „technické souvislosti“ (druhé kritérium), uvádím, že v rozsudku Elektriciteits Produktiemaatschappij Zuid-Nederland EPZ ( 43 ) Soudní dvůr dospěl mimo jiné k závěru, že přímá vazba mezi dotčeným spalováním a skladováním uhlí je konkretizována technickou souvislostí mezi oběma činnostmi. Z toho dovozuji, že podle Soudního dvora se tato dvě kritéria do jisté míry překrývají.

67.

K tomu upřesňuji, že podle mého názoru se druhé kritérium týká pouze možných technických souvislostí mezi hlavním zařízením a vedlejší jednotkou, tedy otázky, zda je některá z činností, které jsou tam vykonávány, začleněna do společného technického procesu ostatních činností ( 44 ), zejména s ohledem na způsob, jakým jsou hlavní zařízení a vedlejší jednotka technicky propojeny a uspořádány z věcného hlediska ( 45 ), a na jejich technické fungování. První kritérium (týkající se „přímé vazby“) podle mého názoru umožňuje zohlednit širší vazbu mezi hlavním zařízením a vedlejší jednotkou. Otázku, zda je toto první kritérium splněno, chápu tak, že se neomezuje na technické posouzení ( 46 ), ale může zohledňovat mimo jiné i skutečnost, že dotčené činnosti mají společný cíl, k jehož naplňování každá z nich přispívá a který předpokládá, že všechny tyto činnosti jsou součásti téhož zařízení ( 47 ).

68.

Žalobkyně v původním řízení tvrdí, že v rozsudku Elektriciteits Produktiemaatschappij Zuid-Nederland EPZ ( 48 ) Soudní dvůr určil existenci přímé vazby v případě, kdy je část zařízení, jež má být zahrnuta (uhelný park), nezbytná pro fungování hlavního zařízení (uhelné elektrárny). Pokud jde o absorpční chladicí stroje dotčené ve věci v původním řízení, je podle ní třeba konstatovat, že mezi činností těchto strojů a činností kogenerační elektrárny EDW neexistuje přímá vazba, jelikož výroba studené vody těmito stroji není nezbytná ani užitečná pro „spalování paliv“ touto elektrárnou.

69.

K tomu zdůrazňuji, že z rozsudku Elektriciteits Produktiemaatschappij Zuid-Nederland EPZ nevyplývá, že by existenci přímé vazby bylo možné určit pouze v případě, kdy je činnost vedlejší jednotky nezbytná pro činnost hlavního zařízení, a nikoli v opačném případě (tedy, když je činnost hlavního zařízení nezbytná pro činnost vedlejší jednotky). Kromě toho Soudní dvůr v uvedeném rozsudku podle všeho nedospěl k závěru, že by kritérium „přímé vazby“ splňovala pouze činnost, která je „nezbytná“ pro jinou činnost ( 49 ).

70.

Domnívám se, že v projednávané věci by tak mohl předkládající soud při určení „přímé vazby“ mezi činnostmi kogenerační elektrárny EDW a činností chladicích strojů vycházet z celého souboru důkazních materiálů, včetně skutečnosti, že teplo vyráběné touto elektrárnou přispívá (tedy je nezbytné) k fungování těchto strojů. Zmíněný soud by mohl rovněž určit, jak tvrdí Komise, že tyto stroje „jsou součástí výrobního procesu“, případně přihlédnout rovněž k okolnosti, již zdůrazňuje Úřad, že účelem zařízení EDW je dodávat do závodu Global Foundries horkou, teplou a studenou vodu nezbytnou pro jeho potřeby, a konstatovat, že tento účel lze naplňovat, pouze pokud budou fungovat všechny součásti daného zařízení, tedy včetně uvedených strojů.

71.

S ohledem na veškeré výše uvedené úvahy mám, s výhradou posouzení, které přísluší provést předkládajícímu soudu, za to, že mezi činností dotčených absorpčních chladicích strojů a činností kogenerační elektrárny EDW existuje přímá vazba. Vzhledem k tomu, že mezi těmito činnostmi existuje i technická souvislost ( 50 ) a že tyto stroje mohou ovlivnit emise CO2, může předkládající soud podle mého názoru rozhodnout, že tyto stroje tvoří společně s elektrárnou jedno a totéž zařízení ve smyslu čl. 3 písm. e) směrnice 2003/87.

72.

Tyto stroje by měly být případně zohledněny zejména pro účely předběžného přidělování bezplatných povolenek. Důsledkem takového přístupu by bylo, jak jsem uvedl v bodě 61 tohoto stanoviska, že by měla společnost EDW nárok na nižší počet předběžně přidělených bezplatných povolenek, než jakého se domáhá, což by bylo v souladu s obecným cílem systému ETS, kterým je snížit celosvětové emise skleníkových plynů ( 51 ).

73.

V následující části, která má poskytnout odpověď na druhou předběžnou otázku, budu vycházet z předpokladu, že společnost EDW provozuje jedno a totéž zařízení, které zahrnuje kogenerační elektrárnu a absorpční chladicí stroje dotčené ve věci v původním řízení. Z žádosti předkládajícího soudu vyplývá, že v opačném případě, tedy pokud by tyto stroje nebyly součástí zařízení EDW, by nebylo zapotřebí tuto předběžnou otázku zodpovědět.

74.

Podstatou druhé předběžné otázky je, zda upravený podíl, který za okolností věci v původním řízení umožňuje zohlednit skutečnost, že teplo dovážené ze závodu Global Foundries absorpčními chladicími stroji EDW k přeměně na teplou vodu ve 3. fázi (popsané v bodě 20 tohoto stanoviska) je „dováženo ze zařízení nepodléhajícího ETS“, a tudíž je nezpůsobilé ( 52 ), může být uplatněn pouze na tok teplé vody o teplotě 32 °C, jak tvrdí žalobkyně v původním řízení.

75.

K tomu zaprvé uvádím, že pokud jsou absorpční chladicí stroje součástí zařízení EDW, je nepochybné, že toto zařízení dováží teplo ze zařízení nepodléhajícího systému ETS, jelikož předmětné stroje využívají k přeměně na teplou vodu teplo pocházející ze závodu Global Foundries. Tento závěr je mezi účastníky řízení nesporný ( 53 ).

76.

Zadruhé připomínám, že ani šablona pro sběr dat zveřejněná Komisí, ani metodický pokyn vydaný Komisí k této šabloně ( 54 ), v nichž je upravený podíl zmiňován, nejsou právně závazné ( 55 ).

77.

Členské státy nicméně mohou zcela oprávněně použít uvedenou šablonu pro účely předběžného přidělování bezplatných povolenek. V tomto ohledu upřesňuji, že pokud členský stát podle čl. 7 odst. 5 věty druhé rozhodnutí 2011/278 požádá provozovatele, aby k předložení údajů použil jinou elektronickou šablonu, nebo za tímto účelem specifikuje formát souboru, je obecně ( 56 ) povinen umožnit provozovateli použít i tuto zmíněnou šablonu. Z toho vyplývá, že šablona pro sběr dat zveřejněná Komisí jednoznačně může mít právní účinky.

78.

Zatřetí podotýkám, že pro určení předběžného ročního množství bezplatných povolenek na emise, které mohou být přiděleny zařízení pro referenční úroveň tepla, je třeba vynásobit tuto referenční úroveň „historick[ou] úrov[ní] činnosti týkající se tepla“ ( 57 ). Ta se vztahuje ke střední hodnotě ročního historického dovozu měřitelného tepla ze zařízení, na které se vztahuje systém ETS, nebo výrobě měřitelného tepla, nebo výrobě i dovozu během základního období ( 58 ). Jako výchozí bod pro její určení se tak použije množství tepla dovezeného z jiných zařízení, na která se vztahuje systém ETS, nebo množství tepla vyrobeného dotčeným zařízením během základního období ( 59 ).

79.

Z uvedeného dovozuji, že množství tepla dovezeného ze zařízení, na které se nevztahuje systém ETS, jednoduše není relevantní pro určení předběžného ročního množství bezplatných emisních povolenek, které lze přidělit zařízení pro referenční úroveň tepla.

80.

Ve věci v původním řízení tak DEHSt správně zamýšlí vyloučit teplo dovezené ze závodu Global Foundries ze „způsobilého“ množství tepla v zařízení EDW. Jakýkoli jiný výklad by vedl, jak zdůrazňuje Úřad, k nadhodnocení tepla, na jehož základě vzniká nárok na předběžné přidělení bezplatných povolenek.

81.

K tomu dodávám, že účelem upraveného podílu uvedeného v šabloně pro sběr dat je právě předcházet takovému problému: jak jsem vysvětlil v bodě 37 tohoto stanoviska, tento údaj odpovídá podílu „množství tepla způsobilého z důvodu svého původu“ k „celkovému měřitelnému teplu“. Množstvím tepla nezpůsobilého z důvodu svého původu se rozumí množství tepla, které je, stejně jako teplo pocházející ze závodu Global Foundries, dováženo ze zařízení, na která se nevztahuje systém ETS.

82.

Pokud jde o otázku, zda lze tento podíl použít pouze pro jeden určitý tok tepla v rámci dotčeného zařízení, uvádím, že ze šablony pro sběr dat výslovně vyplývá, že tento podíl musí být použit pro „total amount of heat potentially part of the heat benchmark sub-installations“, které odpovídá součtu měřitelného tepla spotřebovaného v daném zařízení, pro které lze přidělit bezplatné povolenky, na straně jedné, a měřitelného tepla vyvezeného do zařízení nebo subjektů, na které se nevztahuje systém ETS, na straně druhé ( 60 ). Oproti tomu, co navrhuje žalobkyně v původním řízení, tak není možné tentýž podíl použít pouze pro jeden tok tepla (v projednávané věci pouze pro tok teplé vody o teplotě 32 °C).

83.

Pro upřesnění dodávám, že ze šablony pro sběr dat zároveň vyplývá, že výpočet upraveného podílu jako takový již vychází z použití integrovaného přístupu, který vyžaduje, aby byly zohledněny všechny toky tepla ( 61 ).

84.

Konečně považuji za důležité zdůraznit, jak správně uvádí Úřad, že uplatnění upraveného podílu na všechny toky tepla má tu výhodu, že zaručuje, aby ve všech členských státech byly zohledněny emise na úrovni zařízení (a nikoli pouze na úrovni některých jeho částí), rozsah, v jakém je teplo vyráběno v tomto zařízení (a tedy zakládá nárok na přidělení bezplatných povolenek,) a rozsah, v jakém je dováženo ze zařízení, na které se nevztahuje systém ETS (a tedy nezakládá nárok na přidělení takových povolenek).

85.

Navrhuji proto Soudnímu dvoru, aby na druhou předběžnou otázku odpověděl v tom smyslu, že upravený podíl musí být uplatněn na součet měřitelného tepla spotřebovaného v dotčeném zařízení, které je způsobilé pro přidělení bezplatných povolenek, a měřitelného tepla vyvezeného do zařízení nebo subjektů, které nejsou součástí systému ETS, přičemž nelze rozlišovat mezi jednotlivými toky tepla.

86.

Podstatou třetí předběžné otázky položené předkládajícím soudem Soudnímu dvoru je, zda lze takovému zařízení, jako je zařízení EDW, přiznat status „úniku uhlíku“ ve vztahu k části tepla, které z něj není vyváženo přímo do zařízení z odvětví, u něhož se má za to, že mu hrozí „značné riziko úniku uhlíku“, ale je před vývozem do takového zařízení přeměňováno s použitím absorpčních chladicích strojů na chlad (konkrétně na studenou vodu).

87.

Připomínám, jak jsem již uvedl v bodě34 tohoto stanoviska, že normotvůrce zavedl v čl. 10a odst. 12 směrnice 2003/87 zvláštní pravidlo přidělování bezplatných povolenek zařízením v odvětvích nebo pododvětvích, která jsou vystavena „závažnému riziku úniku uhlíku“ ( 62 ). Účelem zavedení tohoto pravidla bylo předejít hospodářskému znevýhodnění určitých energeticky náročných odvětví a pododvětví v Unii, jež jsou vystavena mezinárodní hospodářské soutěži, která není vázána srovnatelnými uhlíkovými omezeními.

88.

Článek 6 odst. 1 třetí pododstavec rozhodnutí 2011/278 stanoví, že status „úniku uhlíku“ se uplatní i na zařízení, která sice sama nespadají do odvětví ani pododvětví, u něhož se má za to, že mu hrozí „značné riziko úniku uhlíku“, avšak vyvážejí měřitelné teplo do zařízení, které do takového odvětví spadá, ale není zapojeno do systému ETS.

89.

V projednávané věci je mezi účastníky řízení nesporné, že zařízení EDW samo o sobě nespadá do odvětví, u něhož se má za to, že mu hrozí „značné riziko úniku uhlíku“. Ovšem ve 2. etapě, popsané v bodě 20 tohoto stanoviska, společnost EDW vyváží studenou vodu, získávanou přeměnou z horké vody a vodní páry, jež dodává její kogenerační elektrárna, do závodu Global Foundries. Tento závod, který není účastníkem systému ETS, do takového odvětví spadá.

90.

Komise a Úřad v podstatě tvrdí, že v souladu se zněním čl. 6 odst. 1 třetího pododstavce rozhodnutí 2011/278 v každém případě nelze přiznat status „úniku uhlíku“ množství tepla vyrobeného takovým zařízením, jako je zařízení EDW, pro potřeby 2. fáze (která probíhá v absorpčních chladicích strojích). Toto teplo by totiž nebylo spotřebováno v zařízení, jež nepodléhá systému ETS a spadá do odvětví, u něhož se má za to, že mu hrozí „značné riziko úniku uhlíku“ (tedy v závodu Global Foundries), ale bylo by spotřebováno uvedenými stroji.

91.

Žalobkyně v původním řízení tvrdí, že absorpční chladicí stroje nezpůsobují přerušení vazby mezi kogenerační elektrárnou EDW (která vyrábí teplo) a závodem Global Foundries (který toto teplo spotřebovává ve formě chladu). V každém případě je podle ní chlad dodávaný do tohoto závodu ekvivalentem tepla použitého na jeho výrobu.

92.

Domnívám se, že posledně uvedený výklad nelze přijmout.

93.

V tomto ohledu uvádím, že v čl. 6 odst. 1 třetím pododstavci rozhodnutí 2011/278 je jasně stanoveno, že „spotřebitelem měřitelného tepla“ je zařízení, které na jedné straně spadá do odvětví, u něhož se má za to, že mu hrozí značné riziko úniku uhlíku, a na druhé straně není účastníkem systému ETS.

94.

Z uvedeného vyplývá, jak správně tvrdí Komise a Úřad, že pokud má být takovému zařízení, jako je zařízení EDW, přiznán status „úniku uhlíku“, je nutné, zaprvé, aby toto zařízení vyváželo teplo, a zadruhé, aby toto teplo bylo spotřebováno v zařízení splňujícím obě kritéria zmíněná v předchozím bodě. Uvedený status nelze rozšířit na studenou vodu dodávanou do takového zařízení, jelikož to znamená, že teplo již muselo být předtím spotřebováno.

95.

Jiný výklad nevyplývá ani z výňatku z dokumentu „Frequently Asked Questions on Free Allocation Rules for the EU ETS post 2020“ (Často kladené otázky k pravidlům přidělování bezplatných povolenek v Evropské unii po roce 2020) ( 63 ), na nějž odkazuje žalobkyně v původním řízení ve svém vyjádření.

96.

Tento dokument, který není právně závazný, byl totiž na jedné straně přijat Komisí v kontextu čtvrtého obchodovacího období (tedy období začínajícího rokem 2021), kdežto věc v původním řízení se týká třetího obchodovacího období (2013–2020).

97.

Na druhé straně výňatek z uvedeného dokumentu, o který se opírá žalobkyně v původním řízení, odkazuje na bod 7.1 přílohy VII nařízení Komise v přenesené pravomoci (EU) 2019/331 ( 64 ), který stanoví „pravidla pro určení čistého měřitelného tepla“. Z poslední věty tohoto bodu však vyplývá, že pokud se teplo používá k zajištění chlazení prostřednictvím procesu absorpčního chlazení (jaký probíhá v absorpčních chladicích strojích tvořících součást zařízení EDW), považuje se tento proces chlazení za proces spotřebovávající teplo. Z toho dovozuji, že podle uvedeného dokumentu je v každém případě nutné mít za to, že teplo bylo spotřebováno v zařízení nebo části zařízení, kde probíhá chladicí proces (v projednávané věci v absorpčních chladicích strojích EDW), a nikoli v zařízení, do kterého bylo dodán takto vyrobený chlad (v projednávané věci v závodě Global Foundries).

98.

S ohledem na tyto úvahy mám za to, že za okolností věci v původním řízení nelze závod Global Foundries považovat za zařízení, kde je spotřebováváno teplo pocházející z kogenerační elektrárny EDW, které je využíváno v absorpčních chladicích strojích k výrobě studené vody (ve 2. fázi). Vzhledem k tomu, že tato podmínka není splněna (ačkoli jasně vyplývá ze znění čl. 6 odst. 1 třetího pododstavce rozhodnutí 2011/278), nelze společnosti EDW ve vztahu k tomuto teplu přiznat status „rizika úniku uhlíku“.

99.

Závěrem dodávám, že čl. 10a odst. 12 směrnice 2003/87 představuje odchylku od obecného pravidla stanoveného v čl. 10a odst. 11 této směrnice, podle kterého se má počet bezplatně přidělovaných povolenek na emise v letech 2013 až 2020 postupně snižovat tak, aby v roce 2027 již nebyly přiděleny žádné bezplatné povolenky. V tomto kontextu je podle mého názoru zřejmé, že podmínky uplatnění statusu „rizika úniku uhlíku“ je nutné vykládat restriktivně, aby nebyl ohrožen cíl sledovaný systémem ETS, a to snížit emise skleníkových plynů ( 65 ).

100.

Navrhuji proto Soudnímu dvoru, aby na třetí předběžnou otázku odpověděl v tom smyslu, že na takové zařízení, jako je zařízení EDW, nelze uplatnit faktor „rizika úniku uhlíku“ pro množství tepla, které je využíváno k výrobě studené vody určené pro zařízení, jež není účastníkem systému ETS, avšak spadá do odvětví, u něhož se má za to, že mu hrozí značné riziko úniku uhlíku. Pro upřesnění dodávám, že pro odpověď na tuto otázku není relevantní, zda absorpční chladicí stroje dotčené ve věci v původním řízení jsou součástí takového zařízení, či nikoli. Ani v jednom z uvedených případů totiž není závod Global Foundries zařízením, v němž je toto teplo spotřebováváno.

101.

S ohledem na všechny výše uvedené úvahy navrhuji odpovědět na předběžné otázky položené Verwaltungsgericht Berlin (správní soud v Berlíně, Německo) následovně: