1.

Kasačním opravným prostředkem se společnost NRW. Bank domáhá zrušení rozsudku Tribunálu Evropské unie ze dne 26. června 2019, NRW. Bank v. SRB (T‑466/16, nezveřejněný, dále jen „napadený rozsudek“, EU:T:2019:445), kterým Tribunál odmítl jako nepřípustnou její žalobu znějící na zrušení jednak rozhodnutí Jednotného výboru pro řešení krizí (SRB) přijatého na výkonném zasedání dne 15. dubna 2016 a týkajícího se příspěvků předem na rok 2016 do Jednotného fondu pro řešení krizí (SRF) (SRB/ES/SRF/2016/06) (dále jen „první sporné rozhodnutí“) a jednak rozhodnutí SRB přijatého na výkonném zasedání dne 20. května 2016 a týkajícího se úpravy příspěvků předem na rok 2016 do SRF, doplňujícího první sporné rozhodnutí (SRB/ES/SRF/2016/13) (dále jen „druhé sporné rozhodnutí“), v rozsahu, v němž se týkají této společnosti (dále společně jen „sporná rozhodnutí“).

2.

Právní problém, který je jádrem projednávané věci, se týká právní kvalifikace sporných rozhodnutí a vztahu mezi oběma těmito rozhodnutími. Tribunál v podstatě rozhodl, že druhé sporné rozhodnutí mělo částečně potvrzující charakter a nedotýkalo se meritorní otázky, kterou navrhovatelka vznesla v rámci žaloby podané k Tribunálu, a sice otázky, zda je třeba při výpočtu příspěvku navrhovatelky vyloučit závazky související s její obchodní činností napomáhající výkonu činnosti týkající se (poskytování) podpory.

3.

Ve svém kasačním opravném prostředku navrhovatelka zejména tvrdí, že druhé sporné rozhodnutí nahradilo první sporné rozhodnutí a, podpůrně, že změnou prvního sporného rozhodnutí provedenou druhým sporným rozhodnutím vzniká nová lhůta k podání žaloby, a to nejen ohledně druhého sporného rozhodnutí, ale rovněž ohledně meritorní otázky vznesené v žalobě.

4.

Musím ještě upřesnit, že použití terminologie použité Tribunálem v tomto stanovisku, podle které se nejedná o dva akty, které tvoří celek v podobě stanovené pozdějším aktem, ale o dvě rozhodnutí, nijak nepředjímá můj názor na opodstatněnost kasačního opravného prostředku navrhovatelky. Tuto terminologii používám k usnadnění výkladu závěrů a k tomu, abych mohl odkázat na uvažování Tribunálu, tak jak bylo uvedeno v napadeném rozsudku.

5.

Článek 54 odst. 1 nařízení (EU) č. 806/2014 ( 2 ) stanoví:

„Na svém výkonném zasedání výbor:

6.

Článek 67 odst. 4 tohoto nařízení stanoví:

„Příspěvky podle článků 69, 70 a 71 jsou získávány od subjektů uvedených v článku 2 vnitrostátními orgány příslušnými k řešení krize a jsou převáděny do [SRF] v souladu s dohodou.“

7.

Článek 70 nařízení č. 806/2014, nadepsaný „Příspěvky předem“, v odstavci 2 stanoví:

„Výbor každoročně, po konzultaci s [Evropskou centrální bankou (ECB)] nebo s vnitrostátním příslušným orgánem a v úzké spolupráci s vnitrostátními orgány příslušnými k řešení krize, vypočte jednotlivé příspěvky, aby zajistil, že příspěvky, které mají uhradit všechny instituce povolené na území všech zúčastněných členských států, nepřekročí 12,5 % cílové úrovně.

Každoroční výpočet příspěvků jednotlivých institucí je založen na:

Poměr mezi paušálním příspěvkem a příspěvkem upraveným v poměru k rizikovému profilu musí zohlednit vyvážené rozložení příspěvků mezi různé typy bank.

V každém případě nesmí úhrnná výše jednotlivých příspěvků od všech institucí povolených na území všech zúčastněných členských států, vypočtená podle druhého pododstavce písm. a) a b), překročit ročně 12,5 % cílové úrovně.“

8.

Článek 4 prováděcího nařízení (EU) 2015/81 ( 4 ) stanoví:

„Pro každé příspěvkové období výbor po konzultaci s ECB nebo vnitrostátními příslušnými orgány a v úzké spolupráci s vnitrostátními orgány příslušnými k řešení krize vypočte roční příspěvek splatný každou institucí, a to na základě roční cílové úrovně [SRF]. Roční cílová úroveň se stanoví s odkazem na cílovou úroveň [SRF] podle čl. 69 odst. 1 a článku 70 nařízení [č. 806/2014] a v souladu s metodikou stanovenou v nařízení v přenesené pravomoci (EU) 2015/63[ ( 5 )].“

9.

Článek 5 tohoto prováděcího nařízení stanoví:

„1.   Výbor oznamuje relevantním vnitrostátním orgánům příslušným k řešení krize svá rozhodnutí o výpočtu ročních příspěvků institucí povolených na jejich příslušných územích.

2.   Po obdržení oznámení podle odstavce 1 sdělí každý vnitrostátní orgán příslušný k řešení krize každé instituci povolené v jeho členském státě rozhodnutí výboru o výpočtu ročního příspěvku splatného danou institucí.“

10.

Článek 5 odst. 1 nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 stanoví:

„Při výpočtu příspěvků uvedených v čl. 103 odst. 2 směrnice [2014/59] se nezapočítají tyto závazky:

[…]

[…]“

11.

Společnost NRW. Bank je rozvojová banka Land Nordrhein-Westfalen (spolková země Severní Porýní-Vestfálsko, Německo).

12.

Navrhovatelka vykonává především tři druhy obchodní činnosti, a sice obchodní činnost týkající se (poskytování) podpory, která představuje téměř dvě třetiny jejích aktiv, obchodní činnost napomáhající výkonu činnosti týkající se (poskytování) podpory, která představuje přibližně jednu třetinu jejích aktiv, a další činnosti, které představují zbytek jejích aktiv.

13.

V roce 2015, před vstupem nařízení č. 806/2014 v platnost a na základě směrnice 2014/59, provedené nařízením v přenesené pravomoci 2015/63, určil německý regulační orgán, Bundesanstalt für Finanzmarktstabilisierung (Spolkový úřad pro stabilizaci finančních trhů, Německo, dále jen „FMSA“) příspěvek předem navrhovatelky na rok 2015, když měl za to, že při výpočtu tohoto příspěvku je třeba vyloučit jak její obchodní činnost týkající se (poskytování) podpory, tak její obchodní činnost napomáhající výkonu činnosti týkající se (poskytování) podpory.

14.

V roce 2016, ve formuláři nadepsaném „Příspěvky předem do [SRF] – Prohlášení za příspěvkové období roku 2016“, stanoveném SRB a předaném FMSA navrhovatelce, navrhovatelka prohlásila, že při výpočtu jejího příspěvku předem na rok 2016 ve smyslu čl. 5 odst. 1 nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 je nutno vyloučit souhrn veškerých jejích závazků souvisejících s její obchodní činností týkající se (poskytování) podpory a její obchodní činností napomáhající výkonu činnosti týkající se (poskytování) podpory.

15.

Po podání takto vyplněného formuláře byla navrhovatelka nicméně informována, že podle SRB nesmí být její obchodní činnost napomáhající výkonu činnosti týkající se (poskytování) podpory při výpočtu vyloučena. Navrhovatelka tedy podala opravené prohlášení, ve kterém uvedla, že při výpočtu má být vyloučena pouze celková hodnota závazků souvisejících s její obchodní činností týkající se (poskytování) podpory.

16.

Prvním sporným rozhodnutím SRB na výkonném zasedání v souladu s čl. 54 odst. 1 písm. b) a čl. 70 odst. 2 nařízení č. 806/2014 určil výši příspěvku předem na rok 2016 pro každý subjekt uvedený v článku 2 tohoto nařízení, včetně navrhovatelky.

17.

Výměrem ze dne 22. dubna 2016, obdrženým navrhovatelkou dne 25. dubna 2016, informoval FMSA navrhovatelku, že SRB stanovil výši jejího příspěvku předem na rok 2016 do SRF, a uvedl, jakou částku má zaplatit (dále jen „první výměr“).

18.

Druhým sporným rozhodnutím SRB zvýšil příspěvek navrhovatelky. Tribunál neuvedl důvod, který vedl k přijetí tohoto rozhodnutí a k navýšení tohoto příspěvku. Z bodů 70 a 71 napadeného rozsudku nicméně vyplývá, že Tribunál považoval tento důvod za odlišný od meritorní otázky, které se týkala žaloba, tedy otázky, zda je třeba při výpočtu příspěvku navrhovatelky vyloučit její závazky související s její obchodní činností napomáhající výkonu činnosti týkající se (poskytování) podpory. V průběhu řízení před Soudním dvorem SRB uvedl, že druhé sporné rozhodnutí pouze opravilo neúmyslný překlep v mechanismu výpočtu, který se týkal nesprávného ukazatele účasti v institucionálním systému ochrany: namísto znaménka „–“ stanoveného v kroku 4 přílohy 1 nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 u ukazatele rizika „Členství v institucionálním systému ochrany (IPS)“ (dále jen „ukazatel IPS“) bylo přiděleno znaménko „+“, aniž to vedlo k posouzení nových skutečností či k novému právnímu posouzení.

19.

Výměrem ze dne 10. června 2016, obdrženým navrhovatelkou dne 13. června 2016, FMSA uložil navrhovatelce povinnost zaplatit částku, o kterou byl příspěvek zvýšen, vyplývající z druhého sporného rozhodnutí (dále jen „druhý výměr“).

20.

Podáním došlým kanceláři Tribunálu dne 23. srpna 2016 podala navrhovatelka žalobu. SRB předložil žalobní odpověď dne 2. listopadu 2016.

21.

Usneseními ze dne 10. a 11. ledna 2017 předseda osmého senátu Tribunálu vyhověl návrhům Evropské komise a Rady Evropské unie na vstup do řízení jako vedlejší účastnice.

22.

V průběhu řízení před Tribunálem bylo přijato několik organizačních procesních opatření s cílem získat od SRB úplnou kopii originálu sporných rozhodnutí.

23.

Napadeným rozsudkem ze dne 26. června 2019 Tribunál odmítl žalobu jako nepřípustnou, aniž rozhodl o žalobních důvodech uplatněných navrhovatelkou.

24.

Za tímto účelem měl Tribunál úvodem za to, že závěr navrhovatelky, na jehož základě se domáhala zrušení „rozhodnutí [SRB], kterým se určuje [její] roční příspěvek do [SRF] za období od 1. ledna 2016 do 31. prosince 2016“, znamenal, že se tedy žaloba týkala prvního i druhého sporného rozhodnutí. V tomto ohledu uvedl, že navrhovatelka upřesnila, že se podle jejího názoru jednalo o „komplexní rozhodnutí SRB“ a že v tomto rozsahu napadá „rozhodnutí SRB v podobě stanovené druhým rozhodnutím“, tedy „pravomocné rozhodnutí SRB, v konečném znění“.

25.

Ohledně prvního sporného rozhodnutí Tribunál nejprve konstatoval, že rozhodnutí SRB byla určena ve smyslu čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU vnitrostátním orgánům příslušným k řešení krize a že sporná rozhodnutí nebyla vyhlášena ani oznámena navrhovatelce a nebyla jí určena.

26.

Poté Tribunál připomněl, že pokud se akt nevyhlašuje nebo neoznamuje, může lhůta k podání žaloby začít běžet až od okamžiku, kdy se dotyčná osoba dozvěděla o obsahu a důvodech dotčeného aktu, za podmínky, že si v přiměřené lhůtě vyžádá úplné znění tohoto aktu, a že s touto výhradou může lhůta k podání žaloby začít běžet až od okamžiku, kdy se dotyčná třetí osoba o obsahu a důvodech dotčeného aktu dozvěděla takovým způsobem, aby mohla úspěšně uplatnit své právo na podání žaloby.

27.

Konečně, Tribunál konstatoval, že se navrhovatelka dozvěděla o existenci prvního sporného rozhodnutí na základě obdržení prvního výměru dne 25. dubna 2016, který předložila v žádosti o nahlédnutí do svého spisu u FMSA dne 22. srpna 2016, tedy po téměř čtyřech měsících ode dne, kdy obdržela tento první výměr. Tribunál dodal, že s ohledem na způsob, jakým FMSA provedl sporná rozhodnutí, nemohlo nic naznačovat, že druhé sporné rozhodnutí nahradilo první sporné rozhodnutí. Zejména rozhodl, že i když jednak od obdržení dopisu ze dne 23. května 2016, kterým FMSA oznámila Bundesverband Öffentlicher Banken Deutschlands e.V. (Spolkový svaz německých veřejných bank, Německo) přijetí nového výměru, mohla navrhovatelka předpokládat, že cílem tohoto dopisu bylo zrušit první výměr a nahradit jej novým výměrem, a jednak bylo tedy zapotřebí očekávat přijetí tohoto nového výměru, musela navrhovatelka vzít v úvahu skutečnost, že tento předpoklad již neplatil nejpozději dne 13. června 2016, což je datum obdržení druhého výměru. Přitom uběhly další dva měsíce, než navrhovatelka požádala o předání prvního sporného rozhodnutí. Tribunál měl rovněž za to, že druhé sporné rozhodnutí nezrušilo první sporné rozhodnutí, ale pouze upravilo výše příspěvku stanovené v prvním sporném rozhodnutí. Jelikož navrhovatelka nepožádala, aby jí bylo toto rozhodnutí oznámeno, a neuváděla, ani neprokázala existenci nepředvídatelných okolností nebo vyšší moci, které by umožňovaly odchylku od lhůty k podání žaloby, Tribunál dospěl k závěru, že žaloba podaná dne 23. srpna 2016 byla podána opožděně, pokud jde o první sporné rozhodnutí.

28.

K druhému spornému rozhodnutí Tribunál nejprve uvedl, že mezi účastníky řízení je nesporné, že žaloba byla podána ve lhůtě stanovené v čl. 263 šestém pododstavci SFEU. Dále uvedl, že navrhovatelka v podstatě vytýkala SRB, že porušil některá ustanovení použitelné právní úpravy, když při výpočtu příspěvku předem do SRF na rok 2016 nevyloučil její závazky související s její obchodní činností napomáhající výkonu činnosti týkající se (poskytování) podpory. Mimoto Tribunál zdůraznil, že druhé sporné rozhodnutí neobsahovalo v tomto ohledu žádnou novou skutečnost, že SRB nijak nepřezkoumal posouzení, provedené již v rámci přijetí prvního sporného rozhodnutí, otázky, zda je třeba při výpočtu příspěvku navrhovatelky vyloučit závazky související s její obchodní činností napomáhající výkonu činnosti týkající se (poskytování) podpory a že navrhovatelka nepředložila SRB nebo FMSA žádost směřující k přezkoumání uvedené otázky, která by byla založena na nových a podstatných skutečnostech. V tomto ohledu Tribunál dodal, že navrhovatelka, která byla prostřednictvím druhého výměru informována o důvodech úpravy provedené na základě druhého sporného rozhodnutí, nevznesla žádný důvod nebo argument proti tomuto rozhodnutí. Tribunál z toho vyvodil, že žaloba proti druhému spornému rozhodnutí byla nepřípustná z důvodu, že toto rozhodnutí s ohledem na předmět sporu pouze potvrdilo první sporné rozhodnutí a navrhovatelka nevznesla žádný důvod nebo argument proti druhému spornému rozhodnutí.

29.

Navrhovatelka navrhuje, aby Soudní dvůr zrušil napadený rozsudek a rozhodnutí SRB týkající se ročního příspěvku navrhovatelky do restrukturalizačního fondu za příspěvkový rok 2016 a aby uložil SRB náhradu nákladů řízení. Podpůrně, pokud jde o její návrhové žádání znějící na zrušení, navrhuje, aby Soudní dvůr zrušil napadený rozsudek a vrátil věc Tribunálu.

30.

SRB navrhuje, aby Soudní dvůr kasační opravný prostředek odmítl jako zčásti nepřípustný a v každém případě zamítl jako neopodstatněný a uložil navrhovatelce náhradu nákladů řízení. Pro případ, že by Soudní dvůr považoval kasační opravný prostředek za opodstatněný, SRB navrhuje, aby Soudní dvůr vrátil věc Tribunálu, aby rozhodl ve věci samé, a rozhodl, že o nákladech řízení bude rozhodnuto později.

31.

Rada, vedlejší účastnice na podporu SRB, navrhuje, aby Soudní dvůr v případě, že zruší napadený rozsudek, konstatoval, že žádná skutečnost neumožňuje zpochybnit legalitu nebo platnost prováděcího nařízení 2015/81.

32.

Komise, vedlejší účastnice na podporu SRB, navrhuje, aby Soudní dvůr zamítl kasační opravný prostředek a uložil navrhovatelce náhradu nákladů řízení.

33.

V souladu s čl. 76 odst. 2 jednacího řádu Soudního dvora Soudní dvůr rozhodl, že vydá rozhodnutí bez jednání.

34.

Na podporu svého kasačního opravného prostředku předkládá navrhovatelka dva důvody kasačního opravného prostředku. V tomto kontextu je třeba poznamenat, že Tribunál zamítl žalobu jako nepřípustnou, aniž rozhodl o její opodstatněnosti. Tyto dva důvody kasačního opravného prostředku se tudíž nevztahují k meritorní otázce, ke které se vztahovaly žalobní důvody navrhovatelky, tedy otázce, zda při přijetí sporných rozhodnutí bylo třeba při výpočtu příspěvku navrhovatelky vyloučit závazky související s její obchodní činností napomáhající výkonu činnosti týkající se (poskytování) podpory.

35.

Rada a Komise nepředkládají vyjádření k oběma důvodům kasačního opravného prostředku uplatněným navrhovatelkou na podporu jejího kasačního opravného prostředku a omezují se na předložení vyjádření k argumentům navrhovatelky týkajícím se neplatnosti, výkladu a použití relevantní právní úpravy.

36.

V žalobě před Tribunálem totiž navrhovatelka tvrdila, že relevantní právní úprava byla porušena v tom, že obchodní činnost napomáhající výkonu činnosti týkající se (poskytování) podpory nebyla zvýhodněna, a v důsledku toho byl příspěvek předem stanoven v nadměrné výši. Tato nadměrná výše vyplývala z chybného výkladu nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 nebo – což je relevantnější pokud jde o vyjádření Rady a Komise – ze skutečnosti, že samotné nařízení bylo přijato protiprávně, v rozporu s akty vyšší právní síly.

37.

V řízení před Soudním dvorem, po stručném popisu důvodů kasačního opravného prostředku, navrhovatelka v bodě 101 kasačního opravného prostředku uvádí, že v plném rozsahu odkazuje na své vyjádření předložené před Tribunálem, obzvláště na vyjádření, že její obchodní činnost napomáhající výkonu činnosti týkající se (poskytování) podpory má být v rámci výpočtu příspěvku zvýhodněna.

38.

Kdyby chtěla navrhovatelka předložit další důvody směřující proti napadenému rozsudku, nemohla by tak učinit pouhým odkazem na svou žalobu podanou k Tribunálu. Jak uvádí Komise, takové důvody musí být zamítnuty jako nedostatečně konkrétní, a tudíž jako zjevně nepřípustné ( 7 ).

39.

Podle mého názoru je tudíž třeba chápat odkaz uvedený v bodě 101 kasačního opravného prostředku v tom smyslu, že navrhovatelka odkazuje na své vyjádření v případě, že by Soudní dvůr zrušil napadený rozsudek a vydal sám konečné rozhodnutí ve věci.

40.

Podle mého názoru je proto třeba zkoumat důvody výslovně uvedené navrhovatelkou na podporu jejího kasačního opravného prostředku, aniž je třeba se pouštět do diskuse o vyjádření k meritu věci, na které odkazuje bod 101 tohoto kasačního opravného prostředku. V napadeném rozsudku totiž Tribunál nerozhodl o meritu uplatňovaných žalobních důvodů, ale pouze o přípustnosti žaloby. Za těchto okolností by úvaha o tom, že Soudní dvůr může v návaznosti na případné zrušení napadeného rozsudku vydat rozhodnutí ve věci samé, vedla k tomu, že by o meritu věci rozhodovala pouze jediný soudní orgán Unie.

41.

Prvním důvodem kasačního opravného prostředku, vycházejícím z porušení čl. 263 šestého pododstavce SFEU a článku 60 jednacího řádu, navrhovatelka tvrdí, že Tribunál nesprávně posoudil žalobu jako opožděnou ve vztahu k prvnímu spornému rozhodnutí. Tento důvod je rozdělen na čtyři části.

42.

V první části navrhovatelka v podstatě tvrdí, že druhé sporné rozhodnutí nahradilo první sporné rozhodnutí, a lhůta k podání žaloby byla tudíž dodržena. V rámci této části navrhovatelka zaprvé tvrdí, že posouzení Tribunálu týkající se vztahu mezi spornými rozhodnutími je nekonzistentní a rozporné, a zadruhé, že druhé sporné rozhodnutí představuje nové rozhodnutí, a není tudíž potvrzující povahy.

43.

Podle navrhovatelky je posouzení Tribunálu ohledně vztahu mezi spornými rozhodnutími nekonzistentní a rozporné. Jednak Tribunál uvedl v bodě 65 napadeného rozsudku, že druhé sporné rozhodnutí provedlo pouze „úpravu“ částek příspěvku stanovených v prvním sporném rozhodnutí. Kromě toho Tribunál v bodě 75 tohoto rozsudku konstatoval, že druhé sporné rozhodnutí bylo s ohledem na předmět sporu čistě „potvrzující“ předchozí rozhodnutí. V bodě 63 napadeného rozsudku přitom Tribunál rozhodl ohledně dvou výměrů, jejichž obsah odpovídal obsahu sporných rozhodnutí, že druhý výměr představoval „změnu“ prvního výměru.

44.

Je třeba konstatovat, že posouzení Tribunálu uvedené v bodech 65 a 75 napadeného rozsudku, týkající se vztahu mezi spornými rozhodnutími, není samo o sobě ani nekonzistentní ani rozporné.

45.

Zaprvé Tribunál v bodě 71 napadeného rozsudku, aniž popírá skutečnost, že stanovení úpravy příspěvku navrhovatelky přijaté druhým sporným rozhodnutím vyžadovalo nový výpočet tohoto příspěvku, vyvodil z judikatury týkající se potvrzujících aktů, že druhé sporné rozhodnutí nemohlo být předmětem žaloby v rozsahu, v němž zahrnuje posouzení „již provedené SRB v rámci přijetí prvního sporného rozhodnutí, pokud jde o jedinou otázku dotčenou v projednávané žalobě, zda je třeba při výpočtu příspěvku navrhovatelky vyloučit závazky související s její obchodní činností napomáhající výkonu činnosti týkající se (poskytování) podpory“, jelikož toto posouzení představuje podle bodu 75 napadeného rozsudku „předmět sporu“.

46.

Zadruhé Tribunál v bodě 74 napadeného rozsudku rozhodl, že druhé sporné rozhodnutí může být předmětem žaloby v rozsahu, v němž se týká úpravy provedené tímto rozhodnutím. Navrhovatelka přitom nevznesla žádný žalobní důvod vycházející z této úpravy, která tudíž nespadala do předmětu sporu.

47.

Z citovaných částí vyplývá, že podle uvažování Tribunálu mělo druhé sporné rozhodnutí částečně potvrzující charakter ve vztahu k předmětu sporu, který se týká otázky, zda bylo třeba při výpočtu příspěvku navrhovatelky vyloučit závazky související s její obchodní činností napomáhající výkonu činnosti týkající se (poskytování) podpory. Právě s ohledem na předmět sporu je třeba zkoumat přípustnost žaloby podané navrhovatelkou.

48.

Za těchto okolností, aniž je dotčena opodstatněnost uvažování, ze kterého vychází napadený rozsudek, je třeba odmítnout argument navrhovatelky a přistoupit k přezkumu dalších argumentů první části prvního důvodu kasačního opravného prostředku.

49.

S odkazem na judikaturu Tribunálu, která je rovněž citována v napadeném rozsudku, navrhovatelka tvrdí, že „rozhodnutí pouze potvrzuje předchozí rozhodnutí, pokud neobsahuje žádnou novou skutečnost v porovnání s předchozím aktem a pokud mu nepředcházel nový přezkum situace příjemce tohoto předchozího aktu“. Ve světle těchto dvou kritérií, která musí splňovat akt proto, aby jej bylo možno kvalifikovat jako „potvrzující“, tudíž druhé sporné rozhodnutí nepotvrzuje první sporné rozhodnutí.

50.

V této souvislosti navrhovatelka zaprvé tvrdí, že roční příspěvky stanovené pro ni jsou ve sporných rozhodnutích odlišné, a druhé sporné rozhodnutí tedy nemůže být považováno za čistě potvrzující. Její právní postavení bylo změněno, konkrétně zhoršeno na základě druhého sporného rozhodnutí. Mimoto bylo toto rozhodnutí založeno na nových skutečnostech, a sice na změněném posouzení ukazatele IPS, a nepředstavuje tedy opravu pouhé chyby ve výpočtu.

51.

Zadruhé navrhovatelka nejprve uvádí, že judikatura citovaná Tribunálem ohledně čistě potvrzujících aktů nepodporuje napadený rozsudek. Tribunál nesprávně použil kritéria, která musí splnit akt proto, aby jej bylo možné kvalifikovat jako „potvrzující“. Je třeba konstatovat, že tento argument spočívá především v převzetí úvah uvedených navrhovatelkou a obsažených v bodě 50 tohoto stanoviska.

52.

Navrhovatelka dále uvádí, že judikatura citovaná Tribunálem se týká situací, ve kterých žaloba směřovala vůči potvrzujícímu dopisu správy, zaslanému v odpovědi na individuální žádost týkající se odůvodnění přijatého rozhodnutí. V projednávané věci přitom napadený akt není „potvrzujícím dopisem“ SRB, ale konečným výpočtem provedeným SRB, který je obsažen pouze v druhém sporném rozhodnutí. SRB totiž provedla nový výpočet příspěvku z vlastního podnětu, když vycházela ze změněné analýzy minimálně dílčího ukazatele při postupu pro výpočet.

53.

Nerozumím argumentu, který uvádí navrhovatelka ve svých dodatečných úvahách k judikatuře citované Tribunálem. Navrhovatelka má pravděpodobně za to, že tato judikatura není relevantní a že podrobnější přezkum této judikatury potvrzuje její názor na právní kvalifikaci druhého sporného rozhodnutí. Předpokládám, že tyto dodatečné úvahy je třeba chápat v tom smyslu, že podle navrhovatelky nemůže být druhé sporné rozhodnutí považováno za potvrzující akt, neboť nebylo přijato v odpovědi na žádost o přezkum.

54.

Zatřetí navrhovatelka tvrdí, že by nebylo zapotřebí v druhém výměru uvádět opravné prostředky, pokud by druhé sporné rozhodnutí bylo čistě potvrzující, a že v důsledku toho skutečnost, že FMSA poskytlo tuto informaci, potvrzuje, že toto rozhodnutí představuje nové rozhodnutí.

55.

Začtvrté navrhovatelka uvádí, že údaj v názvu druhého sporného rozhodnutí a druhého výměru o jejich změnové povaze („supplementing“) je irelevantní a podstatný je pouze obsah těchto aktů.

56.

SRB tvrdí, že argument navrhovatelky vycházející ze skutečnosti, že druhé sporné rozhodnutí není potvrzující akt, je nepřípustný, jelikož zpochybňuje především posouzení skutkového stavu Tribunálem.

57.

Nicméně otázka, zda sporné rozhodnutí čistě potvrzuje předchozí rozhodnutí, může jakožto právní otázka podléhat přezkumu Soudního dvora v rámci kasačního opravného prostředku ( 8 ). Totéž musí a fortiori nutně platit v případě otázky, zda, jak uvádí navrhovatelka v kasačním opravném prostředku, rozhodnutí nahradilo předchozí rozhodnutí. Je tedy třeba zkoumat argumenty uvedené navrhovatelkou na podporu první části prvního důvodu kasačního opravného prostředku.

58.

Nejprve je třeba zkoumat argument navrhovatelky, na jehož základě navrhovatelka tvrdí, že právní kvalifikace aktu jako „potvrzujícího“ nemůže záviset na jeho názvu, ale musí být založena na jeho obsahu. Navrhovatelka tak zřejmě vytýká Tribunálu, že za účelem kvalifikace druhého sporného rozhodnutí chybně vycházel z názvu tohoto rozhodnutí a druhého výměru („supplementing“) namísto jejich obsahu.

59.

Tato argumentace spočívá na selektivním, a tudíž chybném výkladu napadeného rozsudku.

60.

Z ustálené judikatury týkající se přípustnosti žalob na neplatnost zajisté vyplývá, že za účelem kvalifikace napadených aktů je třeba se zaměřit na samotný obsah těchto aktů a úmysl jejich autorů ( 9 ).

61.

Je třeba rovněž konstatovat, že znění bodu 65 napadeného rozsudku může navozovat dojem, že při přijetí závěru, že druhé sporné rozhodnutí provedlo pouze úpravu částek příspěvku stanovených v prvním sporném rozhodnutí, Tribunál vycházel zejména z názvu druhého sporného rozhodnutí.

62.

Ze znění napadeného rozsudku a zejména z bodu 71 nicméně vyplývá, že Tribunál rovněž analyzoval obsah druhého sporného rozhodnutí při přijetí závěru, že pokud jde o otázku, zda je třeba při výpočtu příspěvku navrhovatelky vyloučit závazky související s její obchodní činností napomáhající výkonu činnosti týkající se (poskytování) podpory, toto rozhodnutí neobsahuje žádnou novou skutečnost. Z toho vyvozuji, že Tribunál rozhodl rovněž na základě tohoto závěru, že druhé sporné rozhodnutí nenahradilo první sporné rozhodnutí, ale změnilo jej v rozsahu, v němž se týkalo ukazatele IPS.

63.

Argument navrhovatelky, podle kterého Tribunál vycházel z názvu druhého sporného rozhodnutí za účelem přijetí rozhodnutí o jeho právní kvalifikaci, tedy musí být odmítnut.

64.

Je třeba odmítnout rovněž argument navrhovatelky vycházející z údaje o opravných prostředcích v druhém výměru FMSA.

65.

Aniž se chci v této fázi vyjadřovat k případnému omluvitelnému omylu navrhovatelky ohledně tohoto údaje ( 10 ), je třeba jednak uvést, že takovým údajem obsaženým v aktu vydaném orgánem nemůže být dotčena kvalifikace aktu vydaného dříve jiným orgánem ( 11 ).

66.

Kromě toho Tribunál rozhodl, že druhé sporné rozhodnutí bylo potvrzující nikoli, pokud jde o úplnost tohoto rozhodnutí, ale s ohledem na předmět sporu. Z tohoto pohledu tedy nebyl údaj o opravných prostředcích v druhém výměru FMSA irelevantní. Kromě toho podle judikatury lze podat žalobu i proti čistě potvrzujícímu aktu, pokud potvrzený akt nenabyl ve vztahu k navrhovatelce právní moci ( 12 ). Druhý výměr byl oznámen navrhovatelce dne 13. června 2016, méně než dva měsíce po oznámení prvního výměru, dne 25. dubna 2016. Bylo by tedy možné argumentovat, že rovněž ve vztahu ke skutečnostem, které jsou údajně potvrzující, uvedeným v druhém sporném rozhodnutí, existoval zájem na informování navrhovatelky o opravných prostředcích v druhém výměru.

67.

Tento argument tedy musí být odmítnut. Je tedy třeba zkoumat zaprvé argumenty navrhovatelky týkající se relevantní judikatury v oblasti potvrzujících aktů a zadruhé použití této judikatury za účelem posouzení právní kvalifikace druhého sporného rozhodnutí jako „částečně potvrzujícího“ ve světle relevantní judikatury.

68.

Je třeba uvést, že judikatura relevantní v projednávané věci, a sice judikatura týkající se potvrzujících aktů, vychází z rozhodnutí vydaných v rámci věcí týkajících se přípustnosti žalob podaných proti potvrzujícím aktům, které byly ve většině případů přijaté v návaznosti na žádost o přezkum dřívějšího aktu ( 13 ).

69.

Není tedy překvapivé, že se rozsudek CMB a Christof v. Komise ( 14 ), citovaný Tribunálem v bodech 67 až 69 napadeného rozsudku, týká takového případu. To je rovněž důvodem, proč se v této judikatuře často objevuje úvaha ( 15 ), podle které „nemůže být potvrzující či nepotvrzující povaha aktu posuzována pouze srovnáním jeho obsahu ve vztahu k obsahu dřívějšího rozhodnutí, které potvrzuje, ale musí být posouzena rovněž ve vztahu k povaze žádosti, na kterou tento akt reaguje“ ( 16 ).

70.

V uvedené judikatuře se kromě výčtu kritérií, která musí splnit akt, aby jej bylo možné kvalifikovat jako „potvrzující“ ( 17 ), objevují rovněž úvahy ( 18 ), podle nichž pouze existence nových podstatných skutečností může odůvodnit podání žádosti o přezkum dřívějšího rozhodnutí, které se stalo pravomocným, a novou podstatnou skutečnost nepředstavuje skutečnost, která podstatně nemění situaci žadatele, která existovala při přijetí dřívějšího rozhodnutí, které se stalo pravomocným.

71.

Vzhledem k citovaným částem této judikatury by bylo možné se domnívat, že cílem judikatury v oblasti potvrzujících aktů je předcházet podávání žádosti o přezkum, které může v praxi vést ke vzniku nové lhůty k podání žaloby ve vztahu k potvrzenému rozhodnutí, které se stalo pravomocným. Tato judikatura by se tedy použila pouze v situacích, kdy původ přijetí pozdějšího aktu tkví v dotyčné osobě, takže jakýkoli pozdější akt přijatý z vlastního podnětu jeho autora by představoval nový akt nahrazující předchozí akt. Riziko vzniku nové lhůty k podání žaloby ohledně takového nového aktu by měl nést jeho autor. Pokud by byla taková úvaha správná, bylo by třeba mít za to, že druhé sporné rozhodnutí nahradilo první sporné rozhodnutí.

72.

Nicméně zaprvé judikatura týkající se čistě potvrzujících aktů je založena jednak na úvaze, že cílem lhůty k podání žaloby, jakož i lhůty pro založení překážky věci pravomocně rozsouzené ( 19 ), je zajištění právní jistoty tím, že zamezují nekonečnému zpochybňování unijních aktů, jež vyvolávají právní účinky (zejména pravomocných aktů), a jednak na požadavcích na řádný výkon spravedlnosti a na hospodárnost řízení ( 20 ). Akt, který pouze potvrzuje dřívější akt, nemůže přiznat dotyčným osobám možnost znovu otevřít diskuse o legalitě potvrzeného aktu. Pravomocná povaha se totiž týká nejen samotného aktu, ale také jakéhokoliv pozdějšího aktu, který by měl čistě potvrzující charakter ( 21 ).

73.

Zájem na zajištění zásady právní jistoty, řádného výkonu spravedlnosti a hospodárnosti řízení, na němž je tato judikatura v zásadě založena, nezávisí na okolnosti, že původ přijetí potvrzujícího aktu tkví v dotyčné osobě. Lhůty k podání žaloby mají totiž kogentní povahu. Byly zavedeny nikoliv ve prospěch (nebo k tíži) autora aktů napadnutelných žalobou, ale za účelem zajištění jasnosti a jistoty právních situací.

74.

Zadruhé použití judikatury týkající se přípustnosti žalob podaných proti potvrzujícím aktům na situace, kdy původ přijetí pozdějšího aktu tkví v dotyčné osobě, potvrzují rozsudky Soudního dvora a Tribunálu.

75.

Soudní dvůr použil tuto judikaturu v rozsudku Portugalsko v. Komise ( 22 ) v situaci, kdy byl akt vydaný po vydání původního individuálně určeného aktu přijatý z vlastního podnětu jeho autora. V projednávané věci pozdější akt nezměnil ani obsah, ani vyhotovení ve vztahu k předchozímu aktu oznámenému žalobci. Podle Soudního dvora bylo tedy zjevné, že pozdější akt měl čistě potvrzující charakter.

76.

Tribunál v mnoha rozsudcích rozhodl, že akt je považován za přijatý po přezkoumání situace, což vylučuje jeho potvrzující charakter, je-li přijat buď na žádost dotyčné osoby, nebo z vlastního podnětu jeho autora na základě podstatných okolností, které nebyly zohledněny v době přijetí předchozího aktu ( 23 ).

77.

Přístup zvolený Tribunálem podle všeho odpovídá přístupu uvedenému generálním advokátem P. Mengozzim v jeho stanovisku ve věci Internationaler Hilfsfonds v. Komise ( 24 ). Podle něj totiž jednak z výrazně převažujícího trendu v judikatuře Soudního dvora vyplývá, že čistě potvrzující charakter aktu je odvozen jen z neexistence nového prvku, nebo přesněji z neexistence nové podstatné skutečnosti ve vztahu k předcházejícímu aktu, který potvrzuje, a jednak právě jen výskyt nového prvku nebo (podstatných) skutkových okolností opravňuje k novému přezkoumání předchozího pravomocného rozhodnutí správními orgány ( 25 ).

78.

Zatřetí akt, který neobsahuje novou podstatnou skutečnost, nemůže být kvalifikován jako „potvrzující“, pokud relevantní právní úprava přiznává dotyčné osobě právo podat novou žádost nebo žádost o přezkum bez jakékoliv dodatečné podmínky ( 26 ). Stejně tak nelze akt kvalifikovat jako „potvrzující“, pokud relevantní právní rámec vyžaduje, aby autor původního aktu prováděl z vlastního podnětu přezkum v pravidelných intervalech ( 27 ). V těchto dvou případech je autor původního aktu povinen přezkoumávat tento akt a nelze tvrdit, že výsledek tohoto přezkumu nepředstavuje nový akt napadnutelný žalobou ve vztahu k aktu jako celku i k některé z jeho součástí.

79.

Stejně tak je možné zpětvzetí protiprávního aktu, a to za podmínky, že k tomuto zpětvzetí došlo v přiměřené lhůtě a že bylo dostatečně přihlédnuto k tomu, v jakém rozsahu se dotyčná osoba případně mohla na legalitu aktu spoléhat ( 28 ). Je-li případně akt přijat v důsledku takového zpětvzetí, podléhá tento akt opravnému prostředku, který se neomezuje pouze na prvky, které odlišují pozdější akt od aktu vzatého zpět.

80.

Naproti tomu, s výhradou těchto tří případů ( 29 ), není-li dána nová podstatná skutečnost ve vztahu k předcházejícímu aktu, pozdější akt představuje potvrzující akt. Nezáleží na tom, že pozdější akt byl přijat z vlastního podnětu jeho autora.

81.

Vzhledem k výše uvedenému je třeba odmítnout argument, který předkládá navrhovatelka a podle něhož druhé sporné rozhodnutí nelze kvalifikovat jako „potvrzující akt“ z důvodu, že toto rozhodnutí nebylo přijato jako odpověď na žádost o přezkum. Právě přítomnost nového podstatného prvku totiž umožňuje vyloučit skutečnost, že akt má potvrzující charakter. Ve světle této úvahy, vycházející z relevantní judikatury týkající se aktů potvrzující povahy, je třeba posoudit opodstatněnost argumentu navrhovatelky ohledně právní kvalifikace druhého sporného rozhodnutí a jeho vztahu k prvnímu spornému rozhodnutí.

82.

V odpovědi na otázku Soudního dvora SRB uvedl, že oprava provedená v druhém sporném rozhodnutí se týkala odstranění neúmyslné chyby učiněné v původním výpočtu. Jedná se čistě o „chybu v psaní při programování výpočetního nástroje“. Oprava této chyby mimoto neměla žádný vliv na to, zda bylo třeba, aby závazky související s obchodní činností navrhovatelky napomáhající výkonu činnosti týkající se (poskytování) podpory byly vyloučeny z výpočtu příspěvku navrhovatelky.

83.

Tento přístup odpovídá přístupu Tribunálu v napadeném rozsudku, podle něhož druhé sporné rozhodnutí jednak „upravilo“ částky příspěvků stanovené v prvním sporném rozhodnutí a jednak je částečně potvrzující ve vztahu k předmětu sporu, který se týká obchodní činností napomáhající výkonu činnosti týkající se (poskytování) podpory.

84.

Naproti tomu navrhovatelka tvrdí, že druhé sporné rozhodnutí bylo založeno na nových skutečnostech, a sice na změněném posouzení ukazatele IPS, a nepředstavovalo tedy opravu pouhé chyby ve výpočtu ( 30 ).

85.

V tomto ohledu bez ohledu na neúmyslnou povahu „chyby“ v původním aktu a závažnost této chyby, se akt, kterým se správa snaží tuto chybu opravit, nemůže vyhnout kontrole, jejímž cílem je zjistit, zda je ve srovnání s původním aktem pozdější akt čistě potvrzující. Oprava původního aktu se totiž rovná přijetí aktu s potenciálně novým a podstatným prvkem. Jak uvedla generální advokátka J. Kokott ( 31 ) v rámci opravy chyby v překladu je totiž zcela myslitelné, že pod záminkou opravy chyby v překladu se dřívějšímu právnímu aktu, který má povahu rozhodnutí, dodá obsah zcela odlišný od původně oznámeného.

86.

V této souvislosti musí být skutečnost označena za „novou“ v případě, že v době přijetí dřívějšího aktu neexistovala, nebo pokud jde o skutečnost existující v době přijetí dřívějšího aktu, která však v uvedené době nebyla z jakéhokoliv důvodu, včetně nedostatku řádné péče autora tohoto aktu, zohledněna ( 32 ). Pokud jde o podstatný charakter skutečnosti, aby tato skutečnost splňovala uvedenou charakteristiku, musí být způsobilá podstatně změnit situaci žalobce, jak existovala v době přijetí dřívějšího rozhodnutí, které se stalo pravomocným ( 33 ).

87.

Zaprvé je zjevné, že druhé sporné rozhodnutí obsahuje novou skutečnost ve vztahu k prvnímu spornému rozhodnutí, jelikož hodnota ukazatele IPS použitá ve druhém sporném rozhodnutí se liší od hodnoty použité v prvním sporném rozhodnutí.

88.

Zadruhé, pokud jde o podstatný charakter takto vymezené nové skutečnosti, Soudní dvůr uvedl v usnesení Pracsis a Conceptexpo Project v. Komise a EACEA ( 34 ), že pokud oprava chyby ve výpočtu dotýkající se známky přidělené jednomu z uchazečů v nabídkovém řízení vedla k tomu, že tato známka byla zvýšena, aniž se změnilo pořadí nabídky tohoto uchazeče, nelze mít za to, že se jeho postavení podstatně změnilo. Soudní dvůr v důsledku toho rozhodl, že rozhodnutí, kterým byla tato oprava provedena, bylo čistě potvrzující.

89.

Je však třeba podotknout, že ve věci, v níž bylo vydáno toto usnesení, nevedla oprava chyby provedená pozdějším aktem ke změně výsledku stanoveného původním aktem a uvedeného ve výroku tohoto aktu. Naproti tomu, v projednávané věci zahrnují rozhodnutí SRB o stanovení příspěvků předem výpočet, jehož účinky se projevují nejen v podobě vzniku povinnosti zaplatit příspěvek, ale také ve výši tohoto příspěvku. Vzhledem k tomu, že tato částka byla změněna v důsledku přijetí druhého sporného rozhodnutí, je třeba mít za to, že toto rozhodnutí obsahuje novou skutečnost podstatné povahy.

90.

Znění napadeného rozsudku naznačuje, že tato úvaha se zcela nevymyká úvahám, ze kterých tento rozsudek vychází. Tribunál totiž nejprve v bodě 71 napadeného rozsudku uvedl, že stanovení úpravy příspěvku navrhovatelky, schválené druhým sporným rozhodnutím, vyžadovalo nový výpočet tohoto příspěvku. Tribunál však poté rozhodl, že toto rozhodnutí bylo částečně potvrzující, a že tudíž tento nový výpočet nezakládal novou lhůtu k podání žaloby za účelem zpochybnění jiného prvku výpočtu, který byl již stanoven v prvním sporném rozhodnutí.

91.

Za těchto okolností zbývá určit, zda může být pozdější akt částečně potvrzující, a případně, jaké jsou důsledky pro lhůtu k podání žaloby ve vztahu k původnímu aktu.

92.

V rozsudku Paroc v. OHIM (INSULATE FOR LIFE) ( 35 ) Tribunál nejprve konstatoval, že určení, zda a v jakém rozsahu představuje druhé rozhodnutí, které pouze potvrzuje první rozhodnutí, předpokládá identifikaci příslušných údajů sporů, ve kterých byla vydána uvedená rozhodnutí. Poté, co Tribunál uvedl, že pozdější rozhodnutí bylo potvrzující z hlediska jedné z jeho skutečností, která sama o sobě stačila k dosažení výsledku stanoveného v původním rozhodnutí, rozhodl, že nebylo nutné přezkoumávat, zda se tento potvrzující charakter vztahuje na všechny skutečnosti tohoto prvního rozhodnutí.

93.

Z toho vyvozuji, že Tribunál nevyloučil skutečnost, že pozdější akt může být částečně potvrzující, avšak nestanovil přesné kritérium, které by umožňovalo stanovit rozsah potvrzující povahy. Je třeba ověřit, zda Soudní dvůr používá stejný přístup, a případně, zda lze taková kritéria vyvodit z jeho judikatury.

94.

Ve věci, ve které byl vydán rozsudek Brembati v. Komise ( 36 ), Komise tvrdila na podporu svého argumentu, podle něhož je žaloba podaná proti pozdějšímu aktu nepřípustná, že akt má částečně potvrzující charakter, a jelikož neměnil objektivní právní situaci definovanou potvrzeným aktem, nelze jej považovat za akt odlišný od potvrzeného aktu.

95.

S ohledem na toto tvrzení je třeba upřesnit, že tato věc se týkala dvou společných řízení týkajících se žalob podaných proti dvěma rozhodnutím: implicitnímu zamítavému rozhodnutí vyplývajícímu z nečinnosti Komise ve vztahu k hierarchickému opravnému prostředku, pokud se jednalo jednak o zařazení žalobce (který se domáhal, aby byl zařazen do platové třídy A 4, platového stupně 5, namísto platové třídy A 4, platového stupně 4, do které byl povýšen) a jednak, pokud se jednalo o roky služby v platové třídě a v platovém stupni, a následnému rozhodnutí týkajícímu se zařazení a let služby žalobce. Podle Komise druhé rozhodnutí změnilo pouze datum účinnosti povýšení žalobce do platové třídy A 4, platového stupně 4 a žaloba podaná proti tomuto rozhodnutí byla nepřípustná.

96.

Soudní dvůr ve svém rozsudku nejprve prohlásil za přípustnou žalobu podanou proti pozdějšímu rozhodnutí a uvedl, že toto rozhodnutí, i když v něm nebylo vyhověno výtkám žalobce, nicméně v některých ohledech změnilo jeho roky služby v platové třídě a v platovém stupni ( 37 ). Poté, co Soudní dvůr přezkoumal obě žaloby, zrušil obě sporná rozhodnutí v rozsahu, v němž v těchto rozhodnutích bylo žalobci v okamžiku jeho povýšení odepřeno zařazení do platové třídy A 4, platového stupně 5, bez jakýchkoli let služby v platovém stupni.

97.

K dokreslení úvah, ze kterých vychází tento rozsudek, navrhuji, aby byl chápán ve světle stanoviska předloženého generálním advokátem J. Gandem ( 38 ).

98.

Ve svém stanovisku generální advokát rovněž navrhl, aby Soudní dvůr zamítl námitku nepřípustnosti předloženou Komisí, když měl za to, že „[t]vrdit, že druhé rozhodnutí potvrzuje částečně první rozhodnutí, znamená připustit, že jej částečně mění. Beze změny je povýšení do pracovní třídy […] a zařazení do platového stupně; změněno je datum nabytí účinnosti tohoto povýšení, a v důsledku toho roky služby v platovém stupni; přitom právě tyto roky služby jsou zpochybňovány. Bezpředmětnou se tedy ve skutečnosti stala první žaloba. Naproti tomu druhé rozhodnutí, které nahrazuje první rozhodnutí v původně zpochybněném bodě, tedy může být předmětem žaloby“ ( 39 ).

99.

Ačkoli v prvním rozhodnutí bylo žalobci odepřeno zařazení, kterého se domáhal, a druhé rozhodnutí, aniž ovlivnilo toto odmítnutí zařazení, „v některých ohledech změnilo jeho roky služby v platové třídě a v platovém stupni“, Soudní dvůr neuznal částečně potvrzující povahu pozdějšího aktu. Naproti tomu Soudní dvůr obě rozhodnutí zrušil z důvodu, že v těchto rozhodnutích bylo odepřeno zařazení, kterého se žalobce domáhal.

100.

Z toho vyvozuji, že Soudní dvůr měl za to, že zařazení vyplývající z povýšení žalobce, datum nabytí účinnosti tohoto povýšení a roky služby v platové třídě a v platovém stupni představují vzájemně závislé skutečnosti, které společně určovaly právní situaci žalobce, takže změna některé z těchto skutečností pozdějším aktem nemohla vést k tomu, aby ostatní skutečnosti byly považovány za potvrzené.

101.

Použití těchto úvah na sporná rozhodnutí v projednávané věci by vedlo k odmítnutí kvalifikace druhého rozhodnutí jako „částečně potvrzujícího“.

102.

Ukazatel ISP, ani výši závazků instituce totiž nelze posuzovat samostatně. Celkovou výši příspěvku předem lze určit pouze za podmínky, že budou vzaty v úvahu všechny tyto skutečnosti. To platí tím spíše vzhledem ke skutečnosti, že pokud jde o sporná rozhodnutí, jak tvrdí navrhovatelka, SRB nezveřejňuje kroky výpočtu a nevysvětluje původ číselných údajů stanovených pro navrhovatelku. SRB tvrdí, že příspěvky předem jsou stanoveny zejména na základě údajů poskytnutých samotnými institucemi vnitrostátním orgánům příslušným k řešení krize prostřednictvím formuláře prohlášení vytvořeného a poskytnutého SRB. Nicméně, jak vyplývá z projednávané věci, ukazatel ISP není údajem, který byl poskytnut přímo navrhovatelkou.

103.

Závěr, podle kterého je třeba odmítnout kvalifikaci druhého sporného rozhodnutí jako „částečně potvrzujícího“, potvrzuje i judikatura týkající se potvrzujících aktů v rozsahu, v němž byla vyvinuta v rámci aktů normativní povahy.

104.

Nejprve je však třeba určit, zda se tato judikatura může použít přímo nebo per analogiam na individuální akty. Tato otázka byla totiž diskutována účastníky řízení v rámci druhé části prvního důvodu, který navrhovatelka předložila podpůrně ( 40 ).

105.

Navrhovatelka se snaží dovolat této judikatury, zejména judikatury vycházející z rozsudku Komise v. Parlament a Rada ( 41 ), podle kterého „pokud je pozměněno ustanovení nařízení, je znovu otevřena možnost podat žalobu nejenom proti tomuto ustanovení, ale také proti všem ustanovením, která s ním tvoří jeden celek, i když nebyla pozměněna“. SRB má za to, že citovaná judikatura není v projednávané věci použitelná. Z výrazu „naopak“ v bodě 30 tohoto rozsudku vyvozuje, že úvahy vyjádřené Soudním dvorem v souvislosti s akty normativní povahy nejsou použitelné na individuální akty.

106.

Zaprvé je však třeba poznamenat, že na rozdíl od toho co tvrdí SRB, nebyl výraz „naopak“ použit k rozlišení mezi individuálními a normativními akty, ale k odlišení zásady použitelné v případě, že dotčené akty jsou potvrzujícími akty (bod 29 tohoto rozsudku), od zásady použitelné v případě, že tyto akty nemají tuto povahu (bod 30 uvedeného rozsudku).

107.

Zadruhé v tomtéž rozsudku Soudní dvůr uved, že řešení, podle kterého akt čistě potvrzující povahy nemůže být napaden opravným prostředkem, platí jak pro individuální akty, tak pro akty normativního charakteru, jako je nařízení ( 42 ). Samotný Soudní dvůr tedy patrně postavil individuální akty na roveň aktům normativní povahy.

108.

Zatřetí jsem toho názoru, že vzhledem ke skutečnosti, že sporná rozhodnutí v projednávané věci byla přijata z vlastního podnětu jejich autora, je judikatura vyvinutá v souvislosti s normativními akty o to relevantnější. Normativní akty jsou totiž v zásadě také přijímány z vlastního podnětu jejich autorů. Podotýkám, že samotný SRB se na podporu svého argumentu, že se judikatura týkající se potvrzujících aktů vztahuje na akty přijaté z vlastního podnětu autorů ( 43 ), dovolával rozsudku vydaného v souvislosti s normativními akty, a sice rozsudku Spojené království v. Komise ( 44 ).

109.

Poznatky vycházejícími z judikatury vyvinuté v souvislosti s normativními akty se tedy může řídit přezkum opodstatněnosti argumentu navrhovatelky, podle kterého druhé sporné rozhodnutí nemá částečně potvrzující charakter.

110.

Pokud změna některého z prvků výpočtu příspěvku předem vede ke změně celkové výše tohoto příspěvku a pokud lze určit celkovou výši tohoto příspěvku pouze za podmínky, že budou zohledněny všechny prvky výpočtu příspěvku předem, je třeba mít za to, že všechny prvky tohoto výpočtu, společně s celkovou částkou, která z toho vyplývá, představují „celek“ ve smyslu judikatury přezkoumané v bodech 104 až 108 tohoto stanoviska. V důsledku toho vede změna některého z prvků výpočtu příspěvku předem, jako je ukazatel ISP, ke vzniku nové lhůty k podání žaloby nejen za účelem zpochybnění tohoto prvku, ale také ke zpochybnění všech prvků, které i když nebyly změněny, s ním tvoří celek, včetně otázky týkající se závazků navrhovatelky.

111.

S ohledem na výše uvedené úvahy se domnívám, že první část prvního důvodu, která vychází z chybné právní kvalifikace druhého sporného rozhodnutí a jeho vztahu k prvnímu spornému rozhodnutí, je opodstatněná. Pokud jde o otázku, zda je třeba vyloučit z výpočtu příspěvku navrhovatelky závazky související s její obchodní činností napomáhající výkonu činnosti týkající se (poskytování) podpory, druhé sporné rozhodnutí není potvrzující. Navrhovatelka proto byla v rámci své žaloby oprávněna napadnout tento bod, jakož i celkovou výši příspěvku předem.

112.

Nejprve, tento závěr vyplývá z uplatnění kritérií, která musí akt splňovat proto, aby byl kvalifikován jako „potvrzující“, jak byla stanovena Soudním dvorem v jeho judikatuře. Celkovou výši příspěvku předem lze určit pouze za podmínky, že budou zohledněny všechny prvky výpočtu tohoto příspěvku, takže změna některého z těchto prvků v pozdějším rozhodnutí nevede k tomu, že všechny ostatní prvky jsou potvrzeny ( 45 ).

113.

Dále, uvedeným závěrem a poznatky vycházejícími z judikatury rozvinuté v souvislosti s akty normativní povahy se může řídit přezkum opodstatněnosti argumentu navrhovatelky, podle kterého druhé sporné rozhodnutí nemá částečně potvrzující charakter. Všechny prvky tohoto výpočtu spolu s celkovou částkou, která z tohoto výpočtu vyplývá, představují „celek“ ve smyslu výše uvedené judikatury ( 46 ).

114.

Dále je třeba upřesnit, že z hlediska zájmu zásady řádného výkonu spravedlnosti a hospodárnosti řízení, na níž je založena judikatura v oblasti potvrzujících aktů ( 47 ), by mohlo být vhodné uznat případně částečně potvrzující charakter pozdějšího aktu. Tato judikatura je však rovněž založena na zásadě právní jistoty. Zajištěním užitečného účinku článku 263 SEFU a lhůty stanovené v tomto ustanovení a dalších zájmů, ze kterých tato judikatura vychází, nelze ohrozit ani tuto zásadu, ani právo na účinnou soudní ochranu. Úvahy uvedené v tomto stanovisku, ze kterých vychází má analýza, inspirovaná rozsudky Brembati v. Komise ( 48 ) a Komise v. Parlament a Rada ( 49 ), mají za cíl zajistit dodržování této zásady a tohoto práva.

115.

Konečně, pro úplnost podotýkám, že za účelem zpochybnění výše uvedené úvahy nelze vůči navrhovatelce namítat předmět sporu, vymezený v napadeném rozsudku.

116.

Podle Tribunálu se předmět sporu týká toho, zda je třeba vyloučit z výpočtu příspěvku navrhovatelky závazky související s její obchodní činností napomáhající výkonu činnosti týkající se (poskytování) podpory. Zdá se, že Tribunál měl za to, že takto vymezený předmět sporu nesouvisí s druhým sporným rozhodnutím, a oddělil jej od celkové částky příspěvku předem za rok 2016.

117.

V žalobě před Tribunálem navrhovatelka sice v podstatě tvrdila, že SRB porušil relevantní právní rámec v tom, že obchodní činnost napomáhající výkonu činnosti týkající se (poskytování) podpory nebyla zvýhodněna ( 50 ).

118.

V žalobě podané k Tribunálu se však navrhovatelka domáhala, jak vyplývá z bodu 31 napadeného rozsudku, zrušení „rozhodnutí [SRB] o stanovení [jejího] ročního příspěvku“, když upřesnila, že se jedná o „celkové rozhodnutí SRB“ a že toto rozhodnutí zpochybňuje „ve formě, která mu byla dána […] druhým [sporným] rozhodnutím“, tedy „pravomocným rozhodnutím SRB v konečném znění“. Nezpochybnila jen částku stanovenou v prvním sporném rozhodnutí nebo rozdíl mezi částkami ve sporných rozhodnutích, ale celkovou výši příspěvku stanovenou ve druhém sporném rozhodnutí.

119.

Druhá část prvního důvodu je formulována navrhovatelkou podpůrně pro případ, že by Soudní dvůr odmítl argumentaci (nesouhlasil s argumentací) dovolávanou na podporu první části, podle které druhé sporné rozhodnutí nahradilo první sporné rozhodnutí. V tomto ohledu se navrhovatelka opírá o judikaturu rozvinutou v souvislosti s normativními akty.

120.

Vzhledem k mé analýze první části prvního důvodu přitom není nutné přezkoumat druhou část. V každém případě jsem se již v rámci této analýzy vyjádřil k relevanci judikatury dovolávané navrhovatelkou ( 51 ).

121.

Ve třetí části, předložené podpůrně, navrhovatelka tvrdí, že i za předpokladu, že by se druhé sporné rozhodnutí omezovalo na změnu prvního sporného rozhodnutí, aniž by začala plynout nová lhůta k podání žaloby proti prvnímu spornému rozhodnutí, Tribunál se dopustil pochybení tím, že posoudil žalobu podanou proti uvedenému rozhodnutí za opožděnou. V této souvislosti zdůrazňuje, že lhůta k podání žaloby nezačala nikdy plynout, protože se nikdy nedozvěděla o obsahu a důvodech sporných rozhodnutí.

122.

Čtvrtou částí, uplatněnou rovněž podpůrně, navrhovatelka tvrdí, že s ohledem na zásadu ochrany legitimního očekávání a omluvitelného omylu musí být lhůta k podání žaloby považována za dodrženou.

123.

Vzhledem k tomu, že z mé analýzy první části prvního důvodu však vyplývá, že se Tribunál nesprávně domníval, že druhé sporné rozhodnutí bylo částečně potvrzující, není nutné přezkoumat třetí a čtvrtou část prvního důvodu, kterými navrhovatelka tvrdí, že i kdyby Soudní dvůr měl za to, že kvalifikace druhého sporného rozhodnutí a jeho vztahu k prvnímu spornému rozhodnutí, provedená Tribunálem v napadeném rozsudku, byla správná, její žaloba nebyla podána opožděně ve vztahu k prvnímu spornému rozhodnutí.

124.

Druhým důvodem navrhovatelka tvrdí, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení a porušil její právo být vyslechnuta zaručené čl. 47 druhým pododstavcem Listiny základních práv Evropské unie tím, že rozhodl, že navrhovatelka neuvedla žádný důvod nebo argument proti druhému spornému rozhodnutí.

125.

Vzhledem k tomu, že navrhuji vyhovět první části prvního důvodu kasačního opravného prostředku a že přijetí této části je dostatečné pro zrušení napadeného rozsudku v plném rozsahu, není třeba zkoumat opodstatněnost druhého důvodu.

126.

Ve světle výše uvedeného mám za to, že první část prvního důvodu uplatňovaná navrhovatelkou na podporu prvního bodu návrhových žádání kasačního opravného prostředku je opodstatněná a je třeba jí vyhovět. Navrhuji tedy Soudnímu dvoru, aby zrušil rozsudek Tribunálu Evropské unie ze dne 26. června 2019, NRW. Bank v. SRB (T‑466/16, nezveřejněný, EU:T:2019:445), a vrátil věc Tribunálu, aby rozhodl ve věci samé, a rozhodl, že o nákladech řízení bude rozhodnuto později.