1.

I když nástup internetu nezpůsobil zánik televize, jak někteří předvídali, zcela jistě oslabil její postavení zejména z hospodářského a finančního hlediska. Nejedná se výlučně o konkurenci, kterou představuje obsah dostupný na internetu z hlediska televizních pořadů, ale rovněž, pokud ne především, o způsobilost internetu konkurovat „tradičním“ sdělovacím prostředkům, zejména subjektům televizního vysílání, na trhu s reklamou a snížení příjmů těchto subjektů, které z toho vyplývá. K tomu přistupuje obecné nepříznivé hospodářské prostředí a postupné krize, zejména finanční krize v roce 2008 a v současné době krize spojená se zdravotní krizí Covid-19.

2.

Není tedy překvapivé, že subjekty televizního vysílání hledají nové zdroje příjmů zejména tím, že rozšiřují svou reklamní nabídku a zvyšují její flexibilitu po vzoru reklamy na internetu. V tomto kontextu se německý subjekt televizního vysílání ProSiebenSat.1 pokusil nabízet inzerentům možnost regionální reklamy (tedy reklamy, která se týkala jedné nebo několika spolkových zemí) na svých národních televizních kanálech. To však představovalo hrozbu pro hospodářské zájmy regionálních a místních televizí, pro které reklama představuje významný zdroj příjmů. Snaha ProSiebenSat.1 tedy narazila nejprve na zákaz Medienanstalt Berlin-Brandenburg (úřad pro sdělovací prostředky ve spolkových zemích Berlín a Brandenbursko, Německo). Tento zákaz byl však zrušen rozsudkem Bundesverwaltungsgericht (Spolkový správní soud, Německo) ze dne 17. prosince 2014 ( 2 ), který byl vydán v řízení o kasačním opravném prostředku proti rozsudku Verwaltungsgericht Berlin (správní soud v Berlíně, Německo) ze dne 26. září 2013 ( 3 ). Ve svém rozsudku Bundesverwaltungsgericht (Spolkový správní soud) totiž zejména rozhodl, že jelikož reklama nepředstavuje nedílnou součást televizního pořadu, licence k televiznímu vysílání na národní úrovni nebrání vysílání regionální reklamy, neboť se tato licence týká pouze redakčního obsahu ( 4 ).

3.

V návaznosti na toto rozhodnutí přijaly spolkové země, příslušné v Německu pro televizní vysílání, Achtzehnter Rundfunkänderungsstaatsvertrag (osmnáctá státní pozměňující smlouva o rozhlasovém a televizním vysílání) ze dne 21. prosince 2015, která zavedla v § 7 odst. 11 Staatsvertrag für Rundfunk und Telemedien (státní smlouva o rozhlasovém a televizním vysílání a o elektronických sdělovacích prostředcích) ze dne 31. srpna 1991 (dále jen „RStV“) výslovný zákaz regionální reklamy na národních televizních kanálech ( 5 ).

4.

Landgericht Stuttgart (zemský soud ve Stuttgartu, Německo), předkládající soud v projednávané věci, nyní žádá o posouzení souladu tohoto zákazu s různými ustanoveními a zásadami a unijního práva.

5.

Článek 1 odst. 1 písm. e) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2010/13/EU ze dne 10. března 2010 o koordinaci některých právních a správních předpisů členských států upravujících poskytování audiovizuálních mediálních služeb (směrnice o audiovizuálních mediálních službách) ( 6 ) stanoví:

„Pro účely této směrnice se rozumí:

[…]

[…]“

6.

Článek 4 odst. 1 této směrnice 2010/13 stanoví:

„Členské státy mohou uplatňovat vůči poskytovatelům mediálních služeb, kteří spadají do jejich pravomoci, v oblastech koordinovaných touto směrnicí podrobnější nebo přísnější pravidla za předpokladu, že tato pravidla jsou v souladu s právem Unie.“

7.

Ustanovení § 2 odst. 1 RStV stanoví:

„Rozhlasové a televizní vysílání je lineární informační a komunikační službou; spočívá v uspořádání a šíření nabídek ve formě pohyblivých obrazů nebo zvuků určených pro veřejnost a pro simultánní sledování, na základě programové skladby a pomocí elektromagnetických vln.“

8.

Ustanovení § 7 odst. 11 RStV stanoví:

„Vysílání reklamy nebo jiného obsahu na programu, kterému bylo uloženo nebo povoleno celoplošné vysílání, pouze na části území státu je přípustné, pouze tehdy a do té míry, pokud to umožňuje právo spolkové země, v níž k vysílání dochází. Vysílání reklamy nebo jiného obsahu soukromých podniků pouze na části území státu vyžaduje zvláštní povolení podle právních předpisů dotčené spolkové země; toto povolení lze vázat na hmotněprávní podmínky, které musí být stanoveny zákonem.“

9.

Dosud žádná spolková země nevyužila možnosti stanovené v § 7 odst. 11 RStV udělit podle právních předpisů dotčené spolkové země povolení pro regionální reklamu vysílanou v pořadech vysílaných na národní úrovni.

10.

Fussl Modestraße Mayr GmbH, společnost založená podle rakouského práva, provozuje řadu obchodů s módou v Rakousku, jakož i ve spolkové zemi Bavorsko (Německo).

11.

SevenOne Media GmbH, společnost založená podle německého práva, je marketingová společnost skupiny ProSiebenSat.1, soukromého subjektu televizního vysílání se sídlem v Německu.

12.

Dne 25. května 2018 společnost Fussl Modestraße Mayr uzavřela se společností SevenOne Media smlouvu o vysílání televizní reklamy v rámci pořadů na národním programu ProSieben, omezené na spolkovou zemi Bavorsko za použití bavorského kabelového vysílání Vodafone Kabel Deutschland GmbH. Společnost SevenOne Media odmítla tuto smlouvu provést z důvodu zákazu regionálního vysílání televizní reklamy v rámci pořadů vysílaných celoplošně na německém území na základě § 7 odst. 11 RStV. Společnost Fussl Modestraße Mayr se tedy obrátila na předkládající soud, aby společnosti SevenOne Media uložil splnění povinností, které vyplývají z dotčené smlouvy.

13.

Předkládající soud uvádí, že mezi účastnicemi řízení je nesporné, že z technického hlediska je společnost SevenOne Media způsobilá v rámci svých národních vysílání vysílat dotčenou televizní reklamu tak, aby mohla být sledována pouze na území jediné spolkové země, Bavorska. Jediná překážka tomuto vysílání je tedy právní povahy.

14.

Za těchto podmínek rozhodl Landgericht Stuttgart (zemský soud ve Stuttgartu) přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

15.

Společnost Fussl Modestraße Mayr, německá vláda, jakož i Komise předložily písemná vyjádření ( 7 ). Stejné zúčastněné strany, jakož i společnost SevenOne Media, byly zastoupeny na jednání, které se konalo dne 2. července 2020.

16.

První tři otázky položené předkládajícím soudem, které navrhuji posoudit společně, se týkají posouzení zákazu regionální reklamy na národních televizních kanálech, obsaženého v ustanovení § 7 odst. 11 RStV, ve světle několika unijních právních ustanovení a zásad. Toto posouzení bude vyžadovat provedení testu proporcionality, který bude mimo jiné zohledňovat možnost spolkových zemí povolit takovou reklamu, jakož i skutečnost, že žádná ze spolkových zemí tuto možnost nevyužila. Čtvrtá otázka, tak jak ji chápu, se týká zásadního posouzení téhož zákazu ve světle základních práv, zejména svobody projevu.

17.

Podstatou prvních tří předběžných otázek předkládajícího soudu je, zda čl. 4 odst. 1 směrnice 2010/13, zásada rovného zacházení a článek 56 SFEU musí být vykládány v tom smyslu, že brání takovému zákazu regionální reklamy na národních televizních kanálech, jako je zákaz vyplývající z ustanovení § 7 odst. 11 RStV. Výrazem „regionální reklama“ je třeba rozumět vysílání reklamních bloků nebo šotů prostřednictvím celoplošného televizního kanálu, jsou-li tyto bloky nebo šoty specifické pro jeden nebo několik regionů a odlišné od reklamy, která je současně vysílána pro zbývající část území. Takto položená otázka zahrnuje rovněž význam případné možnosti rozhodnout o zrušení tohoto zákazu v jednom nebo více regionech.

18.

Dotčený zákaz posoudím ve světle jednotlivých unijních právních norem, a to v pořadí, ve kterém byly zmíněny v předběžných otázkách. Rovněž se budu zabývat argumentem německé vlády vycházejícím z čl. 1 odst. 1 písm. e) směrnice 2010/13.

19.

Předkládající soud zaprvé uvádí čl. 4 odst. 1 směrnice 2010/13. Německá vláda současně uvádí argument vycházející z čl. 1 odst. 1 písm. e) téže směrnice na podporu dotčeného vnitrostátního opatření.

20.

Směrnice 2010/13 zavádí volný pohyb audiovizuálních mediálních služeb, tedy televizního vysílání a audiovizuálních mediálních služeb na vyžádání, když v podstatě zakazuje, aby členské státy bránily příjmu a dalšímu přenosu takových služeb z jiných členských států na svém území (čl. 3 odst. 1). Tato svoboda je doprovázena harmonizací pravidel, jimiž se tyto služby řídí. Tato harmonizace zahrnuje zejména oblasti jako je ochrana spotřebitele nebo některých kategorií spotřebitelů, podpora evropských děl nebo dále přístup subjektů vysílání k událostem, které mají zásadní význam pro veřejnost. Z hlediska minimální harmonizace obsahuje čl. 4 odst. 1 směrnice 2010/13 možnost členských států uplatňovat přísnější pravidla vůči poskytovatelům, kteří spadají do jejich pravomoci, v oblastech upravených harmonizačními opatřeními provedenými v této směrnici.

21.

Není mi jasné, jak by mohlo toto ustanovení bránit takovému zákazu regionální reklamy, jako je zákaz dotčený v původním řízení.

22.

Zaprvé podle mého názoru tento zákaz nespadá do působnosti směrnice 2010/13. Ačkoli tato směrnice obsahuje pravidla týkající se televizní reklamy, tato pravidla se nicméně týkají obsahu této reklamy, času, který je reklamě přidělen, a jasného odlišení reklamy od redakčního obsahu. Hlavním cílem těchto pravidel je ochrana diváků. Naproti tomu opatření dotčené v původním řízení se týká rozdělení reklamního trhu mezi národní a regionální subjekty vysílání a je určeno na podporu postavení posledně uvedených subjektů na tomto trhu. Tato záležitost nespadá do harmonizované oblasti směrnice 2010/13.

23.

Zadruhé i za předpokladu, že dotčené vnitrostátní opatření spadá do působnosti směrnice 2010/13, čl. 4 odst. 1 této směrnice stanoví pouze možnost členských států přijmout přísnější pravidla, než jsou pravidla stanovená uvedenou směrnicí, aniž vymezuje obsah těchto pravidel. Tento článek by tedy mohl stěží bránit takovým pravidlům, pokud by byla přijata členským státem.

24.

Pokud jde o výhradu, že tato přísnější pravidla musí být v souladu s jinými unijními právními předpisy, jedná se o běžné omezení, jehož cílem je zamezit tomu, aby možnost členských států odchýlit se od ustanovení unijního aktu nebyla vykládána jako možnost odchýlit se obecně od tohoto práva. Soulad pravidel přijatých členským státem s jinými ustanoveními unijního práva však musí být posuzován nikoliv z pohledu čl. 4 odst. 1 směrnice 2010/13, ale z pohledu těchto jiných ustanovení.

25.

Jsem tedy téhož názoru jako Komise, že takové ustanovení, jako je § 7 odst. 11 RStV, nespadá do působnosti směrnice 2010/13, a tedy do působnosti čl. 4 odst. 1 této směrnice.

26.

Německá vláda ve svém písemném vyjádření tvrdí, že vzhledem k použití výrazu „simultánní sledování pořadů“, který je obsažen v definici „televizního vysílání“ v čl. 1 odst. 1 písm. e) směrnice 2010/13 a který byl převzat do čl. 2 odst. 1 RStV, se vyžaduje, aby byl stejný obsah simultánně vysílán na celém území pokrytém vysíláním televizního kanálu, a brání tak regionální reklamě na národních kanálech.

27.

Domnívám se, že tento názor není správný.

28.

I kdyby se totiž v rozporu s přesným zněním dotčeného ustanovení výraz „simultánní vysílání“ vztahoval nejen na pořady (tedy na redakční obsah), ale rovněž na reklamu, tento výraz nijak nevyžaduje totožnost obsahu vysílaného na celém území pokrytém vysíláním.

29.

Směrnice 2010/13 vychází z rozlišení tzv. „lineárních“ služeb a služeb na vyžádání. Lineární služby jsou vymezeny v čl. 1 odst. 1 písm. e) této směrnice. Základním rysem těchto služeb je, že o obsahu vysílaném v určitém okamžiku rozhoduje subjekt vysílání bez ohledu na jakoukoli žádost, přičemž volba diváka se omezuje na přijímání vysílání. Tyto služby jsou tedy lineární v čase. Důsledkem toho je, že všichni diváci, kterým je obsah určen, tento obsah sledují simultánně. Z toho však nevyplývá žádný požadavek, podle kterého by měl být tentýž obsah určen všem divákům, kteří se nacházejí v oblasti pokryté vysíláním televizního kanálu. Subjekt televizního vysílání může obsah odlišovat na teritoriálním základě nebo v závislosti na způsobu přenosu (pozemní, kabelový, satelitní, atd.), aniž to má vliv na lineární povahu jeho služby.

30.

Podmínky povolení k vysílání nebo dále, jako v projednávané věci, pravidla vnitrostátního práva mohou samozřejmě takové rozlišování zakázat, to však nevyžaduje čl. 1 odst. 1 písm. e) směrnice 2010/13 a ostatně ani žádné jiné ustanovení této směrnice.

31.

Článek 1 odst. 1 písm. e) směrnice 2010/13 tedy nevyžaduje takový zákaz regionální reklamy, jako je zákaz obsažený v § 7 odst. 11 RStV.

32.

Předkládající soud se zadruhé ve svých předběžných otázkách dovolává zásady rovného zacházení jako referenční normy pro posouzení souladu zákazu regionální reklamy na národních televizních programech, obsaženého v § 7 odst. 11 RStV, s unijním právem. Jeho obavy se týkají jednak nepříznivého postavení národních poskytovatelů lineárních mediálních audiovizuálních služeb (tedy subjektů televizního vysílání) ve srovnání s postavením poskytovatelů nelineárních mediálních audiovizuálních služeb, kteří působí zejména na internetu, ohledně možnosti nabízet cílené reklamní služby. Kromě toho poukazuje předkládající soud na rozdílné zacházení mezi potenciálními inzerenty, tedy zadavateli služeb televizní reklamy, kteří působí na regionální úrovni, jako je žalobkyně v původním řízení, a většími subjekty, pro které je vhodná reklama na národní úrovni.

33.

V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury Soudního dvora zásada rovného zacházení vyžaduje, aby se srovnatelnými situacemi nebylo zacházeno odlišně a s odlišnými situacemi stejně, není-li takové zacházení objektivně odůvodněno ( 8 ).

34.

Nedomnívám se přitom, že by situace subjektů uváděné předkládajícím soudem byly srovnatelné.

35.

Zaprvé ohledně provozovatelů národních televizních kanálů se stejně jako Komise domnívám, že jejich situace není srovnatelná ve smyslu zásady rovného zacházení se situací poskytovatelů nelineárních audiovizuálních sdělovacích prostředků, kteří působí na internetu. Způsoby využívání těchto služeb, způsob, jakým je reklama prováděna v televizi a na internetu, a konečně regulatorní rámec na národní i unijní úrovni ( 9 ) se natolik odlišují, že srovnání jejich situace z hlediska pravidel týkajících se regionální reklamy nepovažuji za smysluplné. Je to dáno zejména skutečností, že díky své interaktivní povaze a shromažďování mnoha informací o uživatelích není reklama na internetu omezená kritériem území a může cílit na uživatele individuálně v závislosti na jejich předpokládaných zájmech, což není v případě televize možné. Možnost poskytovat regionální televizní reklamu nemůže tyto rozdíly vyloučit.

36.

Zadruhé ohledně situace potenciálních inzerentů, kteří působí na regionální úrovni, ve srovnání s těmi, kteří působí na úrovni národní, se nedomnívám, tentokrát v rozporu s názory vyjádřenými Komisí, že by rozdílný dopad dotčených pravidel na obě tyto kategorie hospodářských subjektů (zadavatelé televizní reklamy) mohl být považován za skutečnost zakládající nerovné zacházení.

37.

Je pravda, že zákaz regionální reklamy na národních televizních kanálech může potenciální inzerenty působící na regionální úrovni, kteří by mohli takové reklamy využít, zasáhnout silněji než inzerenty působící na národní úrovni, pro které není potřebná. Cílem tohoto zákazu je však nikoli regulovat reklamní příležitosti jednotlivých kategorií potenciálních inzerentů, ale tím, že míří na subjekty televizního vysílání, vyhradit regionální reklamní trh regionálním a místním subjektům televizního vysílání. Dopad tohoto zákazu na jednotlivé kategorie potenciálních zadavatelů reklamních služeb nevyplývá přímo z této právní úpravy, ale ze situace, ve které se tyto jednotlivé subjekty nacházejí zejména z důvodu jejich hospodářské velikosti. Naproti tomu pravidla jsou pro všechny stejná. Zásada rovného zacházení přitom podle mého názoru nemůže být vykládána tak, že vyžaduje přizpůsobit právní normy zvláštním potřebám každého jednotlivce.

38.

Stručně řečeno, nejsem tedy toho názoru, že zásada rovného zacházení brání takovému zákazu regionální reklamy na národních televizních kanálech, jako je zákaz obsažený v § 7 odst. 11 RStV.

39.

Zatřetí se předkládající soud táže, zda musí být článek 56 SFEU vykládán v tom smyslu, že brání takovému zákazu regionální reklamy na národních televizních kanálech, jako je zákaz obsažený v § 7 odst. 11 RStV.

40.

Tento článek Smlouvy zakazuje jakékoli omezení volného pohybu služeb v přeshraničních situacích, ledaže je toto omezení odůvodněno naléhavým důvodem obecného zájmu.

41.

Podle ustálené judikatury představuje vysílání televizních signálů, včetně reklamních šotů, pohyb služeb, na které se vztahuje článek 56 SFEU ( 10 ). Do svobody stanovené v tomto článku spadá rovněž možnost potenciálních inzerentů využívat služeb televizní reklamy ( 11 ).

42.

Za omezení volného pohybu služeb přitom musí být považována všechna opatření, která výkon této svobody zakazují, tvoří překážku tomuto výkonu nebo jej činí méně atraktivním ( 12 ). To platí tím spíše tehdy, pokud potenciální inzerenti pocházejí z jiných členských států, neboť omezení možností využívat reklamních služeb jim obzvláště ztěžuje přístup na trh členského státu, který tato omezení stanovil. Taková omezení mohou existovat zejména tehdy, pokud je reklama na činnost potenciálního inzerenta možná pouze na kanálech místní televize, zatímco je zakázána na kanálech národní televize ( 13 ).

43.

O podobnou situaci se jedná v projednávané věci. Žalobkyně v původním řízení, společnost založená podle rakouského práva, provozuje řadu obchodů s módou v Rakousku. Hodlá rozšířit svou činnost i na Německo, ale pouze na část území tohoto členského státu, a sice Bavorsko.

44.

Za tímto účelem hodlá žalobkyně v původním řízení využívat služeb televizní reklamy. Nicméně z důvodu zákazu obsaženého v § 7 odst. 11 RStV nemůže nechat vysílat reklamu omezenou na území Bavorska na národním televizním kanálu, jak měla v úmyslu, když v tomto smyslu podepsala smlouvu s žalovanou v původním řízení. Jedinými možnostmi, které má, jsou koupit si reklamní čas na národní úrovni na národním televizním kanálu nebo využít služeb regionálních nebo místních televizí. Žalobkyně uvádí, že žádná z těchto možností však neodpovídá jejím potřebám.

45.

Reklama na národní úrovni je příliš nákladná a do značné míry nepotřebná, neboť by pokrývala především území, na kterém žalobkyně nehodlá provozovat činnost. Taková reklama by tedy nebyla návratná ( 14 ).

46.

Reklama na regionálních a místních televizních kanálech neumožňuje dosáhnout cílů sledovaných žalobkyní. Zaprvé tyto kanály sleduje jen minimální část diváků (podle informací od žalobkyně přibližně 5 % diváků). Zadruhé veřejnost těchto regionálních a místních kanálů není veřejností, na kterou cílí žalobkyně. Zájmem žalobkyně totiž je, aby byla reklama vysílána před televizními pořady, které mohou zajímat potenciální zákazníky žalobkyně, tedy klientelu u módního zboží, nebo po těchto pořadech. Tento druh pořadů je přitom vysílán na národních televizních kanálech, zatímco regionální a místní kanály se soustředí na místní aktuality a přitahují odlišnou veřejnost.

47.

Nemožnost využít reklamu omezenou na území Bavorska na národním televizním kanálu, která vyplývá ze zákazu obsaženého v § 7 odst. 11 RStV, i když je taková reklama technicky možná a žalovaná v původním řízení je ochotná takovou službu poskytovat, tak ztěžuje přístup žalobkyně na německý trh. To je způsobeno zejména skutečností, že konkuruje řetězcům obchodů s módou, které působí na národní úrovni a kterým reklama na národních televizních kanálech, která pokrývá celé národní území, dokonale vyhovuje.

48.

Za těchto okolností nelze podle mého názoru pochybovat o tom, že zákaz regionální reklamy na národních televizních kanálech, obsažený v § 7 odst. 11 RStV, představuje omezení volného pohybu služeb zaručeného článkem 56 SFEU. Skutečnost, že RStV ponechává spolkovým zemím možnost povolit regionální reklamu na jejich územích, na tomto posouzení nic nemění, neboť jednak se vždy jedná o rozhodnutí každé spolkové země a jednak dosud žádná z nich takovou reklamu neumožnila, takže tato možnost zůstává čistě hypotetická.

49.

Nyní je třeba posoudit, zda lze toto omezení odůvodnit naléhavými důvody obecného zájmu.

50.

Podle ustálené judikatury může být omezení volného pohybu služeb zaručené článkem 56 SFEU odůvodněné, pokud odpovídá naléhavým důvodům obecného zájmu, pokud je způsobilé zaručit uskutečnění cíle, který sleduje, a pokud nepřekračuje meze toho, co je k dosažení tohoto cíle nezbytné ( 15 ). Je na dotčeném členském státu, aby prokázal odůvodněnost opatření, které hodlá přijmout nebo zachovat v platnosti.

51.

Německá vláda uvádí jako odůvodnění zachování plurality názorů na regionální úrovni, pro kterou je existence regionálních a místních televizních kanálů zásadní. Podle této vlády je přitom vyhrazení trhu s regionální reklamou regionálním a místním subjektům vysílání prostřednictvím § 7 odst. 11 RStV nezbytné, aby bylo zajištěno jejich hospodářské přežití.

52.

Soudní dvůr již měl příležitost rozhodnout, že důvody kulturní politiky spojené se zachováním plurality sdělovacích prostředků jsou způsobilé odůvodnit omezení volného pohybu služeb. Tato opatření totiž přispívají k zajištění svobody projevu, která je chráněná článkem 11 Listiny ( 16 ).

53.

Domnívám se, že totéž uvažování lze použít v projednávané věci. Regionální a místní televize se přirozeně zabývají tématy místního významu, která se na národních televizních kanálech nevyskytují nebo se na nich objevují zřídka. Tyto televize tak přispívají k veřejné diskusi, a tedy k pluralitě názorů na tato témata. Význam regionálních a místních sdělovacích prostředků pro zachování plurality názorů a pro participativní demokracii je rovněž zdůrazněn různými orgány Rady Evropy ( 17 ). Domnívám se, že opatření, jehož účelem je zaručit možnost fungování regionálních a místních televizí tím, že jim vyhrazuje trh s regionální reklamou a zajišťuje jim tak zdroj financování, může být odůvodněno naléhavým důvodem obecného zájmu kulturní politiky.

54.

Nicméně proto, aby toto opatření bylo v souladu s článkem 56 SFEU, musí být způsobilé zaručit uskutečnění cíle, který sleduje, a přiměřené v tom smyslu, že nepřekračuje meze toho, co je k dosažení sledovaného cíle nezbytné.

55.

Přitom právě tyto dva aspekty vyvolávají pochybnosti u předkládajícího soudu i účastnic původního řízení.

56.

Zaprvé předkládající soud má pochybnosti o systematické a soudržné povaze dotčeného opatření ve smyslu judikatury Soudního dvora ( 18 ) z důvodu skutečnosti, že reklama cílená na určité kategorie uživatelů je možná na internetu, zejména ve spojení s nelineárními audiovizuálními mediálními službami poskytovanými na této síti. Účastnice původního řízení, jakož i Komise vznášejí podobné argumenty.

57.

Tyto argumenty mě nepřesvědčily. Jak jsem již uvedl ohledně zásady rovného zacházení, reklama na internetu funguje způsobem zcela odlišným od televizní reklamy. Reklama na internetu je jednak technicky nezávislá na obsahu, se kterým je spojena. I když má uživatel dojem, že je reklama nedílnou součástí tohoto obsahu, pochází nicméně ve skutečnosti z odlišného zdroje. Kromě toho jsou poskytovatelé služeb na internetu díky informacím, které shromažďují o svých uživatelích, schopni cílit reklamu na každého uživatele internetu individuálně v závislosti na zvláštních zájmech, které jsou mu přisuzovány na základě shromážděných informací. Zeměpisná situace uživatele je pouze jednou ze zohledněných skutečností. V důsledku toho může při sledování téhož obsahu na internetu každý uživatel obdržet vlastní výběr reklamy, která je odlišná od reklamy u ostatních uživatelů. Tento mechanismus je mnohem sofistikovanější než zeměpisné rozdělení televizní reklamy sledované dotčeným vnitrostátním opatřením.

58.

I když je pravda, že služby poskytované po internetu představují konkurenci pro regionální a místní subjekty televizního vysílání na trhu s reklamou a hrozbu pro jejich příjmy z tohoto trhu, nespadá to však do legislativních pravomocí spolkových zemí, byť je tomu tak z důvodu, že směrnice 2000/31 značně omezuje způsobilost členských států regulovat tyto služby ( 19 ). Kromě toho výzvy, které představuje právní úprava internetu, jsou zcela jiné povahy než výzvy, které přináší právní úprava televize. Nelze přitom vytýkat členskému státu, jak to činí Komise, že neupravil to, co nespadá do jeho regulatorní pravomoci.

59.

Z tohoto důvodu neshledávám ani podobnost mezi projednávanou věcí a věcí, ve které byl vydán rozsudek Corporación Dermoestética ( 20 ). V této věci se jednalo o zákaz reklamy na lékařskou a chirurgickou léčbu. Tento zákaz se však týkal pouze národních televizních kanálů, a nikoli regionálních kanálů, na kterých byla taková reklama možná. Soudní dvůr posoudil tento režim jako nesoudržný, a v důsledku toho odporující článku 56 SFEU ( 21 ). Naopak cílem vnitrostátního opatření dotčeného v projednávané věci není zakázat nebo omezit jakoukoli reklamu cílenou na určitou kategorii diváků, ale vyhradit specifický trh, tedy trh s regionální televizní reklamou v jeho stávající podobě regionálním a místním subjektům televizního vysílání. Existence cílené reklamy na ostatních komunikačních kanálech, zejména na internetu, tedy nezpochybňuje soudržnost tohoto opatření.

60.

Kromě toho podle mého názoru nemůže „konvergence sdělovacích prostředků“, zejména televize a internetu, jíž se dovolává žalovaná v původním řízení, toto zjištění zpochybnit. Tato konvergence je pouze postupem, který – dokud jsou tyto dva sdělovací prostředky předmětem odlišných právních úprav ( 22 ) – není zdaleka dokončen. Nesdílím tedy názor Komise ohledně údajně „anachronické“ povahy dotčeného vnitrostátního opatření. V každém případě není toto opatření anachroničtější než unijní právní předpisy týkající se jednotlivých druhů sdělovacích prostředků.

61.

Zadruhé žalobkyně v původním řízení, podporovaná v tomto bodě, jako koneckonců i u ostatních bodů, žalovanou v původním řízení, zpochybňuje předpoklad, ze kterého vychází dotčené vnitrostátní opatření, a sice že by otevření trhu s regionální reklamou národním televizním kanálům způsobovalo značnou újmu financování regionálních a místních subjektů televizního vysílání. Tento argument vychází zejména ze studie vypracované na objednávku žalované v původním řízení ( 23 ). Podle této studie nejsou inzerenti, kteří mohou využívat regionální reklamu na národních televizních kanálech, jako je žalobkyně v původním řízení, stejní jako inzerenti, kteří využívají reklamní služby regionálních a místních kanálů. Otevření tohoto trhu národním kanálům by tak nemělo za následek značnou ztrátu příjmů pro regionální a místní kanály. Naopak, podle této studie je škodlivá z hlediska příjmů těchto kanálů právě reklama na internetu.

62.

Aniž bych však chtěl polemizovat nad skutkovým posouzením, považuji za obtížné předvídat s jistotou budoucí chování hráčů na trhu ve změněném právním prostředí, zejména proto, že tito hráči mají sklon přizpůsobovat své chování takovýmto změnám. Kromě toho, jakmile by byla zásada regionální reklamy připuštěna, nic by nebránilo národním televizním kanálům, aby nabízely také služby reklamy na subregionální a místní úrovni, tedy na úrovni, na které v současné době působí podle výše uvedené studie regionální a místní subjekty televizního vysílání.

63.

Myšlenku, podle které přináší vstup na trh s regionální reklamou tak silných hráčů, jako jsou národní televizní kanály, riziko vážného dopadu na podíly na tomto trhu, které v současné době mají regionální a místní subjekty vysílání, tak nepovažuji za zjevně neopodstatněnou. Domnívám se tedy, že německý zákonodárce byl v rámci svého prostoru pro volné uvážení skutečně oprávněn vyjít z tohoto předpokladu, když zavedl zákaz regionální reklamy na národních televizních kanálech. U opatření, které má za cíl chránit svobodu projevu zajištěnou v článku 11 Listiny, je přitom prostor pro volné uvážení vnitrostátního zákonodárce obzvláště významný ( 24 ).

64.

Na závěr této části mám za to, že německý zákonodárce byl v rámci svého prostoru pro volné uvážení oprávněn se domnívat, že vstup národních televizních kanálů na trh s regionální reklamou by mohl narušit financování regionálních a místních subjektů televizního vysílání, a ohrozit tak pluralitu názorů na regionální úrovni, ke které tyto subjekty přispívají. Dotčené vnitrostátní opatření tedy považuji za vhodné k uskutečnění cíle, který spočívá v ochraně této plurality. Kromě toho existence reklamy cílené na konkrétní uživatele na internetu nezpochybňuje soudržnost tohoto opatření.

65.

Proto, aby mohlo být omezení volného pohybu služeb odůvodněné naléhavým důvodem obecného zájmu, musí být nejen způsobilé zaručit uskutečnění cíle, který sleduje, ale musí být ve vztahu k tomuto cíli přiměřené, tedy nepřekračovat meze toho, co je k dosažení tohoto cíle nezbytné. Otázkou, která vyvstává, tedy je, zda by jiná opatření mohla umožnit dosažení téhož cíle a současně s sebou nesla méně omezení z hlediska volného pohybu služeb.

66.

Účastnice původního řízení i Komise zpochybňují přiměřenost dotčeného vnitrostátního opatření, když uvádí, že způsobuje významnou újmu propagačním možnostem žalobkyně a současně přináší pouze velmi omezený prospěch regionálním a místním subjektům televizního vysílání.

67.

Tento argument je však založen na názoru těchto zúčastněných popírajícím vhodnost tohoto opatření k uskutečnění sledovaného cíle. Jak jsem přitom již vysvětlil, nevhodnost uvedeného opatření z hlediska jeho cíle není prokázána. Pokud tak připustíme, že dotčené opatření je vhodné k uskutečnění svého cíle, porovnání dotčených zájmů, tedy zájmů podniků, které chtějí využívat regionální reklamu na národních televizních kanálech, a zájmů regionálních a místních subjektů televizního vysílání, se prezentuje v jiném světle. Domnívám se totiž, že se německý zákonodárce mohl legitimně domnívat, že veřejný zájem na existenci uvedených subjektů a na jejich příspěvku k veřejné diskusi na regionální a místní úrovni má přednost před soukromým zájmem podniků na propagaci prostřednictvím určitého komunikačního kanálu.

68.

Zbývá tedy otázka, zda existují jiná, méně omezující opatření, která by umožnila uskutečnit tento cíl ochrany plurality sdělovacích prostředků na regionální a místní úrovni.

69.

Žalobkyně v původním řízení v tomto ohledu uvádí řešení platné v Rakousku, jejím členském státu původu. Toto řešení spočívá v tom, že veřejným televizním kanálům je financování zajištěno prostřednictvím poplatku, přičemž platí zákaz reklamy, a soukromým kanálům je ponechána svoboda v otázkách reklamy, včetně regionální.

70.

Nicméně na základě ustálené judikatury skutečnost, že jeden členský stát stanoví pravidla, která jsou méně přísná než pravidla stanovená jiným členským státem, neznamená, že posledně uvedená pravidla jsou nepřiměřená, a tedy neslučitelná s unijním právem ( 25 ). Existence méně přísných pravidel v Rakousku tak nemůže být považována za důkaz o nepřiměřenosti dotčeného německého opatření.

71.

Kromě toho, i když financování sdělovacích prostředků veřejnými zdroji může představovat řešení určitých problémů, může rovněž vyvolávat otázky o skutečné nezávislosti těchto sdělovacích prostředků. Z tohoto hlediska představuje existence vlastních zdrojů, například ve formě příjmů z reklamy, dodatečné posílení nezávislosti uvedených sdělovacích prostředků, a tedy plurality názorů.

72.

Naproti tomu samotná existence ustanovení stanoveného v § 7 odst. 11 RStV, které umožňuje spolkovým zemím povolit případně za určitých podmínek na jejich území regionální reklamu na národních televizních kanálech, naznačuje, že by zmírnění zákazu plynoucího z § 7 RStV mohlo být možné bez porušení cíle sledovaného tímto zákazem. To, že tato možnost nebyla dosud uplatněna, nemění nic na skutečnosti, že německý zákonodárce zavedením tohoto ustanovení uznal slučitelnost takového případného povolení s cíli dotčeného opatření.

73.

Lze si představit jiná méně omezující opatření než absolutní zákaz regionální reklamy na národních televizních kanálech, jako je účast regionálních a místních subjektů televizního vysílání na příjmech, které mají národní subjekty televizního vysílání z takové regionální reklamy. Takové opatření by umožnilo dosáhnout souladu mezi zájmy potenciálních inzerentů, jako je žalobkyně v původním řízení, se zájmy regionálních a místních subjektů televizního vysílání.

74.

V konečném výsledku bude na předkládajícím soudu, aby s přihlédnutím ke zvláštním právním a skutkovým okolnostem v Německu posoudil přiměřenost dotčeného opatření a zejména existenci případných méně omezujících opatření. Proto, aby bylo toto posouzení realistické, musí tento soud přihlédnout pouze k opatřením, která by mohla být skutečně uplatněna vnitrostátním zákonodárcem. Nebylo by totiž k ničemu prohlásit existující opatření protiprávním ve jménu sice méně omezujících, ale čistě teoretických opatření.

75.

S přihlédnutím k výše uvedenému navrhuji odpovědět na první tři předběžné otázky tak, že čl. 4 odst. 1 směrnice 2010/13 a zásada rovného zacházení musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání takovému zákazu regionální reklamy na národních televizních kanálech, jako je zákaz obsažený v § 7 odst. 11 RStV. Článek 56 SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že takovému zákazu nebrání, pokud neexistují méně omezující opatření, která by vnitrostátní zákonodárce mohl skutečně přijmout a která by mohla umožnit uskutečnění cíle ochrany plurality názorů na regionální a místní úrovni, což přísluší přezkoumat předkládajícímu soudu.

76.

Podstatou čtvrté předběžné otázky předkládajícího soudu je, zda musí být článek 11 Listiny vykládán v tom smyslu, že nebrání takovému zákazu regionální reklamy na národních televizních kanálech, jako je zákaz obsažený v § 7 odst. 11 RStV.

77.

Předkládající soud neuvádí základ pro své pochyby ohledně souladu dotčeného vnitrostátního opatření s článkem 11 Listiny. Stejně tak je tomu v případě žalobkyně v původním řízení a Komise, které pouze tvrdí, že toto opatření je v rozporu s uvedeným ustanovením Listiny. Tuto otázku je nicméně třeba posoudit za účelem poskytnutí odpovědi předkládajícímu soudu na jeho otázku.

78.

Jak správně uvádí Komise, Listina je na projednávaný případ použitelná. Listina se totiž uplatní mimo jiné v případech, kdy vnitrostátní právní předpisy zakládají omezení svobody vnitřního trhu a členský stát se k odůvodnění takového omezení dovolává naléhavého důvodu obecného zájmu ( 26 ).

79.

Podle čl. 52 odst. 3 Listiny platí, že pokud Listina obsahuje práva odpovídající právům zaručeným EÚLP, jsou smysl a rozsah těchto práv stejné jako ty, které jim přikládá tato úmluva. Svoboda projevu je uznána článkem 10 EÚLP. Smysl a rozsah práv uznaných touto úmluvou jsou přitom vymezeny v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva.

80.

Podle této judikatury, jak zdůrazňuje Komise, se svoboda projevu vztahuje i na projev v obchodním styku a na reklamu ( 27 ). Z toho vyplývá, že na vnitrostátní opatření dotčené v projednávané věci, které omezuje možnosti reklamy žalobkyně v původním řízení, musí být nahlíženo jako na omezení svobody projevu uznané jak článkem 10 EÚLP, tak i článkem 11 Listiny.

81.

Nicméně podle čl. 52 odst. 1 Listiny je omezení výkonu práv a svobod uznaných Listinou možné za podmínky, že je stanoveno zákonem, respektuje podstatu těchto práv a svobod a skutečně odpovídá cílům obecného zájmu, které uznává Unie, nebo potřebě ochrany práv a svobod druhého. Podobná výhrada se nachází, pokud jde o svobodu projevu, v čl. 10 odst. 2 EÚLP.

82.

Vnitrostátní opatření dotčené v projednávané věci sleduje cíl ochrany plurality sdělovacích prostředků, což je hodnota, která je výslovně uznána v čl. 11 odst. 2 Listiny. Podle ustálené judikatury Evropského soudu pro lidská práva týkající se použití čl. 10 odst. 2 EÚLP přitom „[r]ozsah prostoru pro volné uvážení, který mají smluvní státy v této oblasti, se mění v závislosti na několika skutečnostech, mezi nimiž mají zvláštní význam typ ‚diskuse‘ nebo druh předmětné informace. Zatímco čl. 10 [odst. 2] [EÚLP] tak neponechává téměř žádný prostor pro omezení svobody projevu například v politických záležitostech, mají smluvní státy značný prostor pro volné uvážení při regulaci svobody projevu v oblasti obchodu“ ( 28 ). Tato zásada již byla Soudním dvorem uznána při použití základních práv v unijním právu ( 29 ). Evropský soud pro lidská práva kromě toho uvedl, že „pokud je sledovaným cílem ‚ochrana práv a svobod druhého‘ a tato ‚práva a svobody‘ jsou obsaženy mezi právy a svobodami uznanými [EÚLP] nebo jejími Protokoly, je třeba připustit, že nezbytnost jejich ochrany může vést k tomu, že státy omezí jiná práva nebo svobody, které jsou rovněž uznány [EÚLP]. Vyvážení zájmů, které jsou případně ve vzájemném rozporu, je v takovém případě složité a smluvní státy musí mít v tomto ohledu značný prostor pro volné uvážení“ ( 30 ).

83.

Podle mého názoru německý zákonodárce při přijetí dotčeného vnitrostátního opatření nepřekročil svůj prostor pro volné uvážení při poměrném vážení svobody projevu v obchodním styku na jedné straně se zájmem na ochraně plurality názorů a sdělovacích prostředků na straně druhé.

84.

V tomto ohledu je obzvláště důležité zmínit, že dotčené opatření neobsahuje zákaz reklamy na zboží nebo ochrannou známku žalobkyně v původním řízení. Její účinky pouze omezují možnost propagace žalobkyně jedním způsobem komunikace, a sice kanály národní televize prostřednictvím regionální reklamy. I když se podle žalobkyně jedná o nejvýnosnější reklamní nástroj, nic to nemění na tom, že může využít jiné kanály pro propagaci, zejména reklamu na internetu, kterou žalobkyně uvádí jako téměř rovnocennou televizní reklamě. Ohledně svobody projevu žalobkyně je tedy třeba konstatovat, že předmětné vnitrostátní opatření nezasáhlo do podstaty jejích práv ( 31 ). Toto opatření nanejvýš ovlivnilo její obchodní příležitosti.

85.

Navrhuji tedy odpovědět na čtvrtou předběžnou otázku tak, že článek 11 Listiny musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání takovému zákazu regionální reklamy na národních televizních kanálech, jako je zákaz obsažený v § 7 odst. 11 RStV.

86.

S přihlédnutím k výše uvedenému navrhuji odpovědět na předběžné otázky položené Landgericht Stuttgart (zemský soud ve Stuttgartu, Německo) následovně:

„Článek 4 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2010/13/EU ze dne 10. března 2010 o koordinaci některých právních a správních předpisů členských států upravujících poskytování audiovizuálních mediálních služeb (směrnice o audiovizuálních mediálních službách) a zásada rovného zacházení, jakož i článek 11 Listiny základních práv Evropské unie musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání takovému zákazu regionální reklamy na národních televizních kanálech, jako je zákaz obsažený v § 7 odst. 11 Staatsvertrag für Rundfunk und Telemedien (státní smlouva o rozhlasovém a televizním vysílání) ze dne 31. srpna 1991, ve znění Achtzehnter Rundfunkänderungsstaatsvertrag (osmnáctá státní pozměňující smlouva o rozhlasovém a televizním vysílání) ze dne 21. prosince 2015.

Článek 56 SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že takovému zákazu nebrání, pokud neexistují méně omezující opatření, která by vnitrostátní zákonodárce mohl skutečně přijmout a která by mohla umožnit uskutečnění cíle ochrany plurality názorů na regionální a místní úrovni, což přísluší přezkoumat předkládajícímu soudu.“